7. leden 2015. Datum, na které pravděpodobně nikdo ve Francii, a možná ve zbytku celého světa, nezapomene. Kolem půl dvanácté dopoledne vtrhli do redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo v ulici Nicolas-Appert číslo deset v Paříži dva muži v kuklách a začali divoce střílet. O život přišel tucet lidí. Teroristický útok a spektakulární útěk pachatelů vévodil několik dní světovému zpravodajství. Následujícího dne, 8. ledna, byla na jihu Paříže zastřelená jiným těžce ozbrojeným pachatelem policistka, uvádí Wikipedie. Následujícího dne tento muž zaútočil na supermarket prodávající košer zboží ve východní Paříži, zabil čtyři lidi a další vzal jako rukojmí. Nakonec telefonicky vyhlásil věrnost Islámskému státu a uvedl, že jeho činy souvisely s útokem na Charlie Hebdo. 9. ledna byl muž zastřelen, když do supermarketu vtrhly bezpečnostní síly. Téhož dne se útočníci na Charlie Hebdo zabarikádovali také v tiskárně v Dam-martin-en-Goele. Bezpečnostní složky dva pachatele zastřelily. Nějaké otázky? Rozhodně ne. Koneckonců tak to stojí na Wikipedii a v mnoha dalších médiích, takže to přece musí být pravda. Pokud nejsme ochotní aktivovat širší spektrum myšlenkových center našeho mozku, a raději je necháme zakrnět konzumací dokola drilovaných pravd, potom raději ani neposlouchejme dál. Protože ve skutečnosti není o Charlie Hebdo jasné vůbec nic. Například:
A: Proč jeden z předních vyšetřovatelů spáchal noc po útoku sebevraždu?
B: Proč ten den nebyla policie na svém stanovišti před budovou redakce?
C: Proč maskovaní pachatelé v Charlie Hebdo tak podezřele připomínali členy policejního speciálního komanda?
D: Proč selhal osobní bodyguard šéfredaktora Charlie Hebdo Stéphana Charbonniera?
E: Proč měli maskovaní pachatelé u sebe občanský průkaz a nechali ho po činu v únikovém autě?
F: Proč byli takzvaní islamisté schopní spáchat svůj čin, přestože byli už dlouho v hledáčku úřadů a redakce časopisu byla pod policejní ochranou?
Vedle těchto zásadních otázek jsou tu ještě další souvislosti. Proč například policie zřejmě neměla zájem podezřelé zatknout, ale všechny zastřelila, jako by je popravovala? Bála se, že promluví? Ve skutečnosti je oficiální verze příběhu Charlie Hebdo plná rozporů a nesrovnalostí. Právě tyto rozpory a nesrovnalosti budu v tomto pořadu zkoumat. Přitom budu zkoumat nejen samotný útok do všech podrobností, ale pokusím se osvětlit také politické, geostrategické a obchodní pozadí. Bez nich totiž nelze takový útok pochopit. Proto se vydejme na průzkumnou pouť další utajované části zákulisního světa kouře a zrcadel. Když se prach střelby usadil, vyvstávají nám před očima základní obrysy, které můžeme skládat z rozházených střepin podobně jako archeologické nálezy.
Historie Charlie Hebdo: Boj proti náboženstvím
Uprostřed krupobití kulek v občanské válce si muslim drží před hrudí korán na ochranu. Ale kulky bohužel projdou skrz. Nebyla tato kresba legrační? Korán je sračka, nezastaví ani kulky. Tak zněl titulek francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo z 10. července 2013. Satirická kresba obsahovala dvě vážné urážky islámu a jeho svatého písma. Výrok Korán je sračka lze chápat jako maximální možnou invektivu jako takovou. Francouzskému satirickému časopisu Charlie Hebdo nebylo nic svaté, rozhodně ne náboženství. Krátké prolistování obrázků na obálce odhalí ty nejnevkusnější invektivy. Na jiné obálce je například karikatura papeže Benedikta, který má naznačený pohlavní styk s krtkem. Titulek? Krtek ve Vatikánu. Obrázky Charlie Hebdo byly čiré barbarství a tvrdá pornografie: anální a orální genitálie. Přesně tyto západní hodnoty měl snad po útocích vyznávat celý svět, všichni Jesuis Charlie? Po toleranci, které mají politici plná ústa, nebylo v Charlie Hebdo ani stopy. Jedním z vydobytých práv člověka je svoboda dělat si legraci z čehokoli. Přijde nám ale tohle vážně jako vtip? Je až zarážející, že tyto kresby a obrázky Charlie Hebdo nesly stejný vzorec poselství, jako vlajka ve vagíně na nechvalně proslulém divadelním představení v Brně s názvem Naše násilí, vaše násilí. Co kdybychom si dělali legraci z praotců Čecha a Lecha, že byli teplouši a na obrázku mezi mlékem a strdím bychom naznačili jejich anální pohlavní styk na vrcholku hory Říp? Nebo Jana Husa případně Jana Palacha bychom umístili na obrázek firmy pro krbová kamna na dřevo? Václav Havel s humanitárním popelníkem v jedné a flaškou chlastu ve druhé ruce? Vážně bychom to považovali ještě za úsměvný vtip, nebo spíš vrchol odporného nevkusu? Právě v těchto intencích se pohyboval Charlie Hebdo. V jeho případě nešlo o legraci a snahu nekonvenčně provokovat, ale šokovat až do krajnosti. Tvorba Charlie Hebdo působila dojmem nástroje ve válce civilizací. Časopis provokoval, zaséval nenávist vůči křesťanskému a muslimskému náboženství, šokoval a bičoval. Předchůdce časopisu Charlie Hebdo měl zvláštní, a poněkud prorocký název L’hebdo Hara-Kiri. A svým způsobem Charlie Hebdo později také oslavoval Hara-Kiri. Kolem roku 1970 se z časopisu stal Charlie Hebdo, ale kvůli finančním potížím byl v roce 1981 opět uzavřený. Teprve v roce 1992 byl Charlie Hebdo obnovený, oficiálně proizraelským novinářem a kabaretiérem Philippem Valem. Ten varoval před nebezpečím islamistické ideologie a islamismus označil za novou totalitu, jak uvádí anglická Wikipedie. Známý francouzský novinář Thierry Meyssan ale uvedl, že v zákulisí ovšem časopis oživil prezident François Mitterrand s tajnými zdroji Elysejského paláce. Étos Charlie Hebdo šel proti náboženství jako celku. Jak proti islámu, tak proti křesťanství. Týdeník Jungle World 14. března 2013 napsal:
"Z původně antiautoritářského zaměření listu nezbylo téměř nic z jeho levicového radikalismu, s výjimkou ostrého antiklerikalismu, který charakterizuje profil listu."
Antiklerikalismus lze přeložit jako protináboženský postoj, zejména v případě křesťanství a islámu. Podle Jungle World, zakladatel časopisu Philippe Val také podporoval válku NATO v Kosovu a kandidaturu Daniela Cohn-Bendita do Evropského parlamentu. Smyslem Valovy existence se ale stal boj proti náboženstvím. Valův časopis Charlie Hebdo se ocitl v centru této náboženské války. Útok ze 7. ledna 2015 se proto jeví jako logický vývoj provokací dovedených do krajnosti. Už v roce 2006 tento provokativní satirický časopis zveřejnil nechvalně známé karikatury Mohameda, které vedly ke konfliktu mezi islámem a Západem. Následně byl žalován muslimskými organizacemi. Po svém právním vítězství Philippe Val věnoval své soudní vítězství všem umírněným muslimům, věrný heslu rozděl a panuj. Už 2. listopadu 2011 došlo ke žhářskému útoku na redakci Charlie Hebdo. V roce 2012 časopis zveřejnil nové invektivy proti Mohamedovi. Svůj díl dostali i Židé, ale na první pohled ne tak hluboko pod pás, jako křesťané a muslimové. To jistě bylo způsobené i tím, že každý, kdo se kriticky vyjádří o Izraeli nebo Židech, je okamžitě označený za antisemitu. Ostatně zakladatel časopisu Philippe Val kvůli tomu dokonce propustil jednoho ze svých zaměstnanců. Když přišla řeč na židovství a Izrael, Philippe Val, který si běžně dělal legraci z islámu i křesťanství, se najednou vtipům smát přestal. Nemám na mysli staromilské, dobromyslné žertíky o tom, jak pan Kohn napálil pana Roubíčka, ale brutalizovanou, provokativní formu zesměšnění hnanou do krajnosti. Pamatuji si, že v reakci na to se jakýsi íránský časopis rozhodl zveřejnit karikaturu Adolfa Hitlera, který ležel v posteli s polonahou Annou Frankovou se slovy: "Rozdáme si to ještě jednou, zlato?" Kyselé obličeje a pobouřené výroky západních představitelů napovídaly, že to už taková sranda nebyla. Zřejmě proto, že se Íránci opět dotkli ožehavého tabu na západě, tedy židovství. Charlie Hebdo se sice oháněl mantrou o západní svobodě, ve které je možné zesměšňovat jakékoli náboženství. Ovšem jakmile dojde na židovství, pozor, pánové a dámy, tady už jde veškerá legrace stranou. "Sračkou" je pouze Korán, nikoli Talmud! V roce 2015, tedy v roce útoku na Charlie Hebdo, Írán dokonce vypsal mezinárodní soutěž v karikaturách holokaustu. Kupodivu se do této soutěže Charlie Hebdo nezapojil, a žádné satirické obrázky nenabídl.
Charlie Hebdo: Časopis před krachem poprvé (2010)
A tak 7. ledna 2015 Charlie Hebdo dostal účet. V půl dvanácté dopoledne vtrhli do redakce v ulici Nicolas-Appert 10 dva těžce ozbrojení muži v černých kuklách a začali střílet kolem sebe. Zpočátku se výslovně hovořilo o 11 mrtvých, později o 12 mrtvých a několika zraněných. Maskovaní pachatelé prý vykřikovali islámská hesla. A zatímco byl celý svět plný soucitu, na několik podstatných skutečností se zapomnělo. Nejen na mimořádně provokativní obsah časopisu, ale také na historii útoku. Zajímavé je, že Charlie Hebdo byl v té době před bankrotem. Ve skutečnosti byl před krachem mnohem dříve. Už v roce 2010 měl list vážné problémy, když na konci roku vykazovala bilance více než půlmilionový deficit. Pak ale došlo ke zvláštnímu žhářskému útoku na redakci časopisu, který přinesl překvapivý zvrat. 2. listopadu 2011 hodili dva muži v kuklách do redakce zápalnou láhev. Údajně došlo ke značným škodám na majetku a zničení počítačů a dokumentů. Francouzský zpravodajský web Sans langue de bois uvedl 8. listopadu 2014:
"Po třech letech policie stále neměla žádné stopy. Ačkoli byl útok okamžitě připsaný islámu, neexistovaly žádné důkazy. Ale díky fundraisingové kampani se pak týmu Charlie Hebdo, který dočasně sídlil v redakci Libération, podařilo během dvou měsíců vybrat 30000 eur. V lednu 2012 se přestěhoval na nové místo."
K časopisu Libération se vrátím v další kapitole, abych netříštil časovou osu. Později se však ukázalo, že požár zřejmě nebyl tak hrozný, jak se tvrdilo. Začínala prosakovat podezření, že se jednalo o útok s cílem zachránit časopis před krachem. Dokonce sám Sans langue de bois se v článku pod titulkem Charlie Hebdo brzy zbankrotuje na tuto otázku přímo ptal:
"Měl záhadný požár a následná dramatizace něco společného s finanční situací Charlie Hebdo?"
O dva měsíce později zveřejnil zpravodajský web rozhovor s vedoucím dodavatele IT služeb časopisu Charlie Hebdo, který měl na starosti počítačový systém časopisu. Při prohlídce místa činu dvanáct hodin po útoku Jean-François Beuze zjistil, že počítačová skříň redakce byla z velké části neporušená:
"Všiml jsem si, že počítačová skříň, která byla instalovaná tak, aby byla chráněná v případě povodně nebo požáru, nebyla ohořelá, že papírové archivy byly neporušené a že pracovní stanice byly zasažené jen trochu sazemi."
Ať tak či onak, humbuk kolem žhářského útoku nejenže přinesl dary, ale způsobil i prudký nárůst nákladu a obchodních čísel. Po mínusu půl milionu eur v roce 2010 dosáhl Charlie Hebdo 31. prosince 2011, dva měsíce po žhářském útoku, plusu 655000 eur. O rok později se už tato částka přetavila na 97000 eur, aby nakonec na konci roku 2013 skončila opět v minusu 51999 eur. To znamená, že časopis by se sám o sobě neudržel nad vodou. Charlie Hebdo se evidentně u veřejnosti neuchytil.
Libération: Další židovská stopa
V minulé kapitole jsem zmínil, že časopis Libération poskytl zázemí Charlie Hebdo, než si našli novou redakční budovu. A právě tady nacházíme další židovskou stopu. Akcionářem Libération od roku 2005 byla rodina Rothschildů. V tomto roce získal Édouard de Rothschild 37% podíl v listu za 20 milionů eur. Podle jeho vlastních internetových stránek je rodina Rothschildů opěrným pilířem státu Izrael:
"Židovská rodina Rothschildů udržuje úzké kontakty se státem Izrael už desítky let. Mezi Izraelem a Rothschildy existuje mnoho vazeb. Édouardův předek, baron Edmond Benjamin James de Rothschild, byl na počátku 20. století jedním z nejaktivnějších propagátorů sionismu. Jeho otec Guy de Rothschild byl blízkým přítelem pozdějšího prezidenta Šimona Perese. Rothschildové financovali v Izraeli nespočet projektů. Nejznámějšími byla budova parlamentu, Knesetu a sídlo Nejvyššího soudu."
Na konci roku 2013 Edouard de Rothschild zvažoval, že se z Libération stáhne, načež v dubnu 2014 vstoupil do hry izraelsko-francouzský miliardář Patrick Drahi. 18. prosince 2014, krátce před útokem na Charlie Hebdo, ovšem nizozemské obchodní noviny Quote informovaly o nedávném převzetí Libération týmž baronem Edouardem de Rothschildem. Zvláštní také je, že Libération trpěl podobnými finančními problémy jako Charlie Hebdo. Na začátku roku 2014 byly noviny na pokraji bankrotu. Šéf Charlie Hebdo Philippe Val byl také silně proizraelským novinářem. Sledujeme tedy jasnou prožidovskou linii od Charlie Hebdo k časopisu Libération s Rothschildovými jako akcionáři. Za chvíli se dozvíme, že Libération poskytl Charlie Hebdo svá ochranná křídla podruhé.
Charlie Hebdo: Časopis před krachem podruhé (2014)
V roce 2014, tedy rok před útokem, Charlie Hebdo prožíval těžkou krizi. Byl ve vážné situaci a jeho bankrot byl velmi blízko. Německý Spiegel 13. ledna 2015 napsal:
"Charlie Hebdo byl vlastně na pokraji bankrotu. Časopis našel jen málo čtenářů. Ne kvůli kontroverzním tématům. Mnoha Francouzům prostě nepřipadal často frázovitý fekální humor vtipný."
Není proto divu, že vedoucí pracovníci časopisu několik měsíců před útoky dokonce navštívili prezidenta François Hollanda, aby ho požádali o finanční podporu. Jak jsem zmínil, ocitli se na pokraji finančního bankrotu. A tak se vydali 29. září 2014, tedy v krizovém roce, prosit prezidenta republiky Françoise Hollanda o peníze. Mezi mini byli například šéfredaktor Stéphane Charbonnier, přezdívaný Charb, kreslíř Cabu, stejně jako ekonom Bernard Maris. Všichni tři byli později při atentátu zabiti kulkami. O této události psaly víceré francouzské noviny, například list Nouvelle République z 9. ledna 2015. Jak jsem už zmínil, k 31. prosinci 2013 vykázal Charlie Hebdo schodek ve výši 51999 EUR. V roce 2014 se finanční krize časopisu ještě prohloubila. Novinář Zineb El Rhazoui z Charlie Hebdo řekl po útoku listu Les Echos:
"Naposledy jsem byl s Charbem na obědě před 3 nebo 4 týdny, byl zoufalý. Řekl mi, že půjde na dlažbu."
4. listopadu 2014 vydal Charlie Hebdo zoufalou výzvu k poskytnutí darů. Na to se nabízí celkem logická otázka. Copak to atentátníci neviděli? Proč vraždili umírající kobylu, která co nevidět stejně zdechne sama? Charlie Hebdo by se dříve či později položil sám. Tak proč prostě nenechali Charlie Hebdo svému osudu, a místo toho svým atentátem vlastně časopis proslavili po celém světě?
Charlie Hebdo: Alláh seslal peníze (2015)
Útok, který měl časopis zničit, pomohl k jeho záchraně a slávě. Před útokem měl Charlie Hebdo průměrný náklad 50000 výtisků. Pouze obzvláště kontroverzní vydání, jako například takzvané šaría vydání v roce 2011 po žhářském útoku na redakci, byla vytištěná ve vyšším nákladu. Po útoku v roce 2015 však bylo najednou všechno jinak. Celoevropský smutek vypadal jako jedna obrovská reklamní kampaň pro Charlie Hebdo. Francouzské novinové stánky očekávaly po útoku nápor. Mnohé z nich přijímaly předběžné objednávky na časopis. Celkem mělo být vytištěno 3 miliony výtisků, tak velká byla najednou poptávka. Zároveň přišlo mnoho darů. Redakce dostala 200000 eur od fondu francouzského tisku, 250000 eur od nadace financované společností Google a 128000 eur od britského listu The Guardian. Na internetu se vybralo 145000 eur. Největším finančníkem ale byla francouzská vláda, která slíbila Charlie Hebdo celý milion eur. Po útoku ze 7. ledna 2015 se zbývající redakce Charlie Hebdo znovu uchýlila pod křídla Libération, který týmu opět poskytl redakční prostor. Před osudovým 7. lednem 2015 se tedy Charlie Hebdo potácel před bankrotem.
Atentát: Hodina temných mužů
Co je to za šaškárnu? Napadlo možná některé lidi na první pohled: Na rohu ulic Allée Verte a Rue Nicolas-Appert v jedenáctém pařížském obvodu stáli dva muži v černých kuklách vedle černého Citroënu C3, vše je natáčeno z protějšího domu. Křičeli něco, co znělo jako Alláhu Akbar a pomstili jsme Mohameda. Vypadali klidně, jako by právě odjížděli na lyžařskou dovolenou. Ale to, co si dávali na střechu auta, nebyly lyžařské hůlky, ale zbraně. Jen několik minut předtím, kolem půl dvanácté dopoledne, zlikvidovali téměř celou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v ulici Nicolas-Appert číslo 10. Kolem 11:20 nejprve vběhli do vchodu budovy číslo 6. Sídlí tam mediální agentura Bayoo. Dva muži požádali o vstup do redakce Charlie Hebdo a dvakrát vystřelili. Jedna kulka prorazila okenní tabulku. Bylo asi 11:25. Pachatelé utíkali po schodech dolů, zpět ke svému skutečnému cíli. Potom doběhli k číslu 10 na rohu, kde před dveřmi našli zaměstnankyni Charlie Hebdo Corinne Reyovou a donutili ji otevřít kódový zámek. Uvnitř okamžitě začali střílet a jako prvního zabili správce Frédérica Boisseaua. Nahoře, ve druhém patře, se scházela redakce Charlie Hebdo. V tomto okamžiku tu probíhala první letošní redakční porada. Tady se musíme zastavit. Jak už víme, Charlie Hebdo byl těsně před finančním krachem. Ani prosba u prezidenta Hollanda nepomohla. S Charlie Hebdo to šlo prostě z kopce už několik let. Situace byla zoufalá. Nedlouho předtím šéfredaktor Charbonnier prohlásil, že se dal na útěk, aby časopis zachránil. Jeden ze zaměstnanců Charlie Hebdo dokonce oznámil, že Charbonnier byl v depresi. Ovšem podle reportéra Laurenta Légera bylo toho dne najednou všechno jinak:
"Všichni byli v nejlepší formě a šťastní. Někteří se právě vrátili z dovolené. Nálada byla téměř euforická. Nadcházející rok vypadal dobře a už jsme měli rozpracovanou spoustu nových projektů."
Není to poněkud zvláštní bujará euforie redakce, jejíž šéf trpěl depresí a samotný časopis byl těsně před krachem? Nebo ještě jinak. Když jsme zadlužení, máme hypotéku, ale zato žádné peníze pro její splácení, jakou budeme mít asi náladu? Budeme radostně veselí a plní euforie? Asi těžko, že? Faktem je, že náklad a tržby Charlie Hebdo už několik let klesaly. Ale redakční rada se nesla v bujaré euforii a radostném veselí. Mezitím atentátníci přinutili Corinne Reyovou, aby je zavedla do druhého patra, kde sedělo 15 redaktorů a zaměstnanců. Nebyl snad slyšet na schodišti nějaký rozruch, hluk, nebo křik? Výstřely z přízemí ale podle Légera nikoho neznepokojily. Mysleli si, že jsou to petardy, a prostě pokračovali v konferenci, jak psal The Telegraph 9. ledna 2015.
Bodyguard, který nechránil
Takový klidný, až letargický přístup byl poněkud zvláštní, když si uvědomíme, že na Charlie Hebdo už přece jednou zaútočili. Kromě toho šéfredaktor Charbonnier opakovaně dostával výhrůžky smrtí. Z tohoto důvodu měl také osobního strážce, policistu Francka Brinsolara, který byl také v zasedací místnosti. A když bodyguard slyší charakteristické střelné rány, rozhodně zostří všechny smysly. Je k tomu náležitě vycvičený. Jak už jsem zmínil, předtím se u budovy číslo 6 ozvaly výstřely, které rozbily okenní tabulku. Že by to Brinsolaro také neslyšel? Ostatně podle novin Var-matin z 15. ledna 2015, nebyl Brinsolaro žádný začátečník, ale úspěšně složil přijímací zkoušky do policejní služby osobní ochrany (Service De La Protection Des Personnalités). Následovalo nasazení v krizových oblastech, jako byla slovenská Bratislava, afghánský Kábul a Sarajevo v Bosně. Podle listu Veteran’s Today z 9. února 2015 nebyl Brinsolaro jen tak někdo, ale bývalý osobní strážce šéfa francouzské rozvědky Bernarda Bajoleta. A najednou došlo také ke střelbě ve foyer nebo na schodišti domu číslo 10 v ulici Nicolas-Appert. Ostřílený Brinsolaro měl přece okamžitě zareagovat, odvést Charbonniera do bezpečí a zajistit dveře do konferenční místnosti. Nic z toho se však nestalo. Co se tu kčertu vlastně dělo? Proč prvotřídní osobní strážce takto flagrantně selhal? Neexistují žádné zprávy o tom, že by osobní strážce Franck Brinsolaro kladl odpor. Naopak. Neměl ani čas sáhnout po zbrani, citovala francouzská média jednoho z jeho kolegů. Jak si ale můžeme snadno domyslet, toto tvrzení je lživé. Osobní strážce měl přece dost času, aby začal jednat, kdyby zaslechl střílení v sousedním vchodu nebo nejpozději na schodišti, případně ve foyer budovy číslo 10. Zůstal ale v klidu. Když teroristé vtrhli do konferenční místnosti, první, co udělali, bylo, že vykřikli jméno šéfredaktora Charbonniera. Tím byl útok konečně zřejmý. Jeho bodyguard ale nebyl dostatečně rychlý a spolu s ostatními zemřel v krupobití kulek. Útočníci potom vykřikli, že se chtěli pomstít za proroka Mohameda, a začali střílet.
Akce vojenského komanda
Kromě výkřiků Alláhu Akbar a výhrůžek pomstou ve jménu Mohameda nic nenasvědčovalo tomu, že by zločin měl islámské pozadí: Pachatelé na sobě neměli žádné insignie ani muslimské oblečení a navenek nebyli rozpoznatelní jako islamisté. Prozatím nedošlo ani k žádnému přiznání. V bojových uniformách ledově klidní muži vypadali spíše jako příslušníci speciální zásahové jednotky. Později toho dne v televizi N24 uvedl expert na terorismus Rolf Tophoven:
"Vzhledem k modus operandi, tedy způsobu jednání pachatelů, je třeba předpokládat dokonale naplánovaný a profesionálně provedený útok."
Protiteroristický vyšetřovatel pokračoval dál:
"Pravděpodobně šlo jednoznačně o akci komanda provedenou podle základních vojenských principů. Jednoznačně prošli vojenským výcvikem. Nebyly to horké hlavy, byly naprosto chladnokrevné."
Ovšem nebyl sám, kdo si těchto rysů povšiml. Německý deník Stern uvedl téhož dne 7. ledna 2015:
"Snímky z místa činu ukazují profesionalitu útočníků," vysvětlují bývalí příslušníci bezpečnostních služeb a francouzské policie. Je to jasně vidět na tom, jak drželi zbraně, jak postupovali zcela klidně a chladně. Deník pak citoval jednoho policistu, který uvedl:
"Zřejmě prošli nějakým vojenským výcvikem… Nejvíce zarážející je jejich chladnokrevnost."
Chladní jako led, studení jako ocel
Bezpečné zacházení se zbraněmi není všechno. K zabíjení lidí totiž nestačí jen mířit a střílet, musíte to také umět psychicky ustát. Většina z nás by pravděpodobně měla problémy už se zabitím malého zvířete, o člověku ani nemluvě. A co teprve několik lidí za sebou. Pokud by se i začátečníkovi podařilo stisknout spoušť a zastřelit člověka, měl by potíže s následnou smrtí oběti. Nejpozději v tomto okamžiku by se amatér mohl vyvést z rovnováhy a pokračování série poprav by bylo ohrožené, ne-li nemožné. Vždyť kdo kdy viděl umírat lidskou bytost? To je otřesný zážitek. A kdo kdy viděl lidskou bytost zemřít vlastní rukou? Vrazi při masakru v Charlie Hebdo ale zřejmě žádný čas na takové uvažování nepotřebovali. Údajně jim stačilo 5 až 10 minut na to, aby zavraždili asi tucet lidí a pak nenuceně postávali u auta a třídili zbraně. Jejich černý Citroën C3 nyní parkoval na přechodu pro chodce poblíž vchodu do domu na rohu ulic Rue Nicolas-Appert a Allée Verte. Řeč jejich těla byla klidná a uvolněná: žádné známky právě provedené masové vraždy. I kdyby to byli profesionálové, člověk by začal pochybovat, zda skutečně právě zastřelili 11 lidí. Ledaže by byli zdrogovaní, což se při takových masových vraždách stává. Zřejmě nebyli pod časovým tlakem a ani v nejmenším se nebáli, že by je někdo sledoval. Zatímco pachatelé v klidu balili zbraně, ulice byly opuštěné. Neprošel tudy jediný kolemjdoucí, ani na chodníku, ani na přechodu pro chodce. Nebylo vidět ani žádné jiné auto.
Kde byla policejní ochrana?
To všechno bylo krajně podivné. Redakce Charlie Hebdo byla ve skutečnosti pod policejní ochranou kvůli žhářskému útoku v roce 2011. Nejen osobním strážcem Brinsolarem. Důkazy nám poskytla společnost Google s jejich mapami Streetview z roku 2014. Mapy ukazovaly hlídkový vůz a dva policisty stojící přímo u vchodu do domu na Rue Nicolas-Appert číslo 10. Tedy přesně tam, kde mělo být na začátku ledna 2015 zaparkované auto atentátníků. To nabízí pouhá dvě vysvětlení. Buď se atentát odehrál pod přímým dohledem policie, nebo byla policie z neznámých důvodů odvolaná. Ani jedna z těchto možností nevzbuzuje důvěru. Německý deník Die Zeit uvedl:
"Toho rána před redakcí nestálo žádné policejní auto."
Později bylo vysvětleno, že stálá stráž byla stažená a nahrazená půlhodinovou policejní hlídkou. To je udivující. Vždyť redakce se tu měla scházet jen jednou týdně, a na tu dobu nemohla postrádat hlídkový vůz? A jaký smysl má hlídkové auto, které v této době projíždí jen každou půlhodinu? Vrahové by museli čekat jen na jeden průjezd a pak by měli spoustu času na spáchání svého zločinu.
Byla celá věc jen inscenací?
Oba pachatelé potom klidně stáli u svého auta na rohu, nabíjeli zbraně a vykřikovali hesla do okolí. Jak jsem už zmínil, tato scéna byla natočená ze střechy šikmo přes ulici, kde stáli nejméně dva lidé a dívali se šikmo dolů na pachatele. Existuje také další videonahrávka. Asi o 50 metrů níže na Allée Verte byli na velké střešní terase nějací lidé, kteří odtud událost sledovali a natáčeli přesně v opačném směru, přičemž dva muži na ploché střeše na rohu Rue Nicolas byli jasně vidět. Byli ti dva muži náhodnými svědky? Pravděpodobně ne. A lidé na střešní terase v Allée Verte také nebyli obyčejní diváci. Zaprvé to byli všichni mladí, sportovně založení muži a jedna nebo dvě ženy, všichni přibližně stejného věku. Za druhé, někteří z nich měli na sobě neprůstřelné vesty. Za třetí se na střeše pohybovali velmi volně a beze strachu. Jednoduše přeskočili zeď terasy hned vedle šachty na jinou střechu, která vybíhala dál do Allée Verte. Téměř jistě se jednalo o speciální komando v civilu, které nemá problém s takovými kousky bez sítě nebo dvojitého jištění. Můžeme se jen domnívat, zda tito lidé na střechách byli součástí stejného vojenského komanda, jako samotní atentátníci dole u auta. Podle oficiální verze byl ale tím odvážným filmařem novinář Martin Boudot z agentury Premieres Lignes. A právě tam se náhle ocitl: v první linii. Zatímco o 50 metrů dál na rohu ulice, kde oba atentátníci stáli u svého auta, bylo na Boudotových záběrech vidět, že střechy a ulice kolem sídla Charlie Hebdo byly ve skutečnosti plné lidí. Na střešní terase v Allée Verte bylo asi půl tuctu lidí, někteří z nich měli neprůstřelné vesty. Podle oficiální verze to byli Boudot a kolegové. Abychom si v tom utvořili pořádek:
A: Na střeše přímo naproti místu činu, tedy na rohu ulic Allée Verte a Nicolas-Appert, stály dvě osoby a natáčely vrahy.
B: Asi v polovině cesty mezi domem se střešní terasou a vrahy stála osoba s něčím bílým před hrudí, pravděpodobně s deskami s papírovými poznámkami. Za touto osobou kráčely tři postavy v černém oblečení s bílými nápisy na zádech směrem k ulici Nicolas-Appert, tedy doprava k atentátníkům a lidem natáčejícím na ploché střeše. Zjevně to byli policisté.
C: O kousek dál, už za křižovatkou Rue Nicolas s Allée Verte, byla vidět ještě nejméně jedna osoba.
To znamená, že kolem vrahů bylo hodně živo. Zdá se, že se to tam hemžilo policií. Policie však nezasáhla. Můžeme se nad tím ale také zamyslet prostým selským rozumem. Kolik lidí vídáme běžně se procházet na střechách? Víme, že na střechy se běžně nedostáváme po schodech. Výlezy na střechy bývají uzamčené a musíme vytáhnout žebřík, ten upevnit k výlezu, od kterého máme klíč, abychom tam vyšplhali. Pokud se zrovna nenacházíme v obchodním centru, kde se na střeše prodává zmrzka, croissant nebo francouzská bageta. Podle všeho se na žádné střeše budov neprodávalo ani jedno! Jaké společné hnutí mysli přimělo tolik lidí najednou najít klíč od výlezu na střechu, vyndat žebřík, vyšplhat po něm, poklop odemknout a vylézt na střechu? A všichni ve stejném čase, aby se trefili zrovna do okamžiku, kdy budou dole na ulici dva šílenci pořvávat islámská hesla? Nějaký povel z vesmíru nebo vyšší entita z unitárního prostoru, která jim toto střešní nutkání zašeptala do podvědomí? Je běžné, že se mladí sportovci promenádují na střechách stejně ležérně jako na chodníku? A někteří z nich mají dokonce neprůstřelné vesty? A ještě jsou tak duchapřítomní, že dva z nich natočí na kameru partu šílenců, kteří dole na ulici pořvávají islámská hesla? A co je nejdůležitější? Představme si, že tuto scénu natáčíme ze střechy. Najednou uvidíme, jak si dva borci během výkřiků nabíjejí zbraně. Co uděláme? Instinktivně se přece utíkáme schovat, aby to do nás nenapumpovali, kdyby nás spatřili. Ne však filmaři. Ti naopak s okázalou samozřejmostí natáčeli scénu dál. Není už těch náhod nějak zatraceně moc?
A: Lidé se procházeli po střechách jako na plážovém pikniku.
B: Zrovna náhodou všichni vylezli na střechy v okamžik atentátu.
C. Náhodou si s sebou na střechu vzali kamery a duchapřítomně natočili borce na ulici, co pořvávali islámská hesla.
D: Také náhodou měli někteří na sobě neprůstřelné vesty.
E: Když odvážní filmaři uviděli, že si borci nabíjeli zbraně, neutíkali se instinktivně schovat, ale nerušeně scénu natáčeli dál.
Všechno zkrátka nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti byla celá akce inscenací. To se pravděpodobně týkalo i střetu s hlídkovým vozem v Allée Verte: Potom, co podezřelí vstoupili do ulice, narazili tu na policejní vůz. Než ale tento hlídkový vůz přijel a vyrazil k uprchlíkům, mohli je policisté na ulici několikrát zadržet. Bylo tedy policejní auto také součástí této inscenace?
Auto není dobrý nápad
Proč vůbec atentátníci cestovali autem? To je otázka, nad kterou se dosud málokdo zamyslel. Útěk v autě není v pařížském městském provozu dobrý nápad. I popelářský vůz blokující silnici znamená konec takového útěku. Jediný způsob, jak si zajistit úspěch, je použít rychlou motorku. To je ostatně důvod, proč se řada vrahů v historii uchýlila k motocyklu. Rychlý motocykl snadno ujede policejním vozům, je obratný a lze ho použít k útoku na policii. Motocykly se také mnohem lépe ztrácejí v terénu. V lese se dají schovat pod zem a lze je snadno ukrýt. Nyní však teroristé po vykonání masové vraždy klidně stáli na rohu ulice u svého auta a vykřikovali islámská hesla. Zjevně se nebáli, že by v tu chvíli někdo mohl zavolat policii. Proč ne? Vždyť úniková cesta obou atentátníků měla hned za rohem připravenou skutečnou past na myši. Zmíněnou Allée Verte, která je zleva i zprava lemovaná uličními ohraničujícími sloupky, takže by nebylo možné vyhnout se ani chodníku. Jak tedy mohli vrazi stát klidně a bez nervozity na rohu? Proč neučinili opatření a nepodívali se dolů na Allée Verte, než nastoupili do svého auta? Koneckonců mohli odbočit doleva na Allée Verte a jet opačným směrem. Ve skutečnosti se jim jejich jednání okamžitě vymstilo. Pachatelům zablokoval cestu hlídkový vůz. Svítila modrá světla. Teroristé zastavili, klidně vystoupili a střelbou zahnali policejní vůz zpět.
Hlídkový vůz začal couvat na bulvár Richarda Lenoira, kde narazil do zaparkovaného auta. Proč ne do jedoucího auta? Vždyť bulvár je rušná ulice. Copak tu v půl jedné uprostřed dne nejezdila žádná auta? Překvapivě teď atentátníci odbočili doleva na bulvár, ovšem proti směru jízdy, aniž by se střetli s jedoucím vozidlem. Druhý jízdní pruh se nachází na druhé straně bulváru, za travnatým okrajem. Že by se v této oblasti nevyznali? Neprozkoumali únikovou cestu? Teprve po chvíli se otočili a jeli po bulváru správným směrem. Pak pravděpodobně odbočili doleva do ulice Chemin Vert, aby se vrátili zpět do protějšího pruhu bulváru. Protože právě tam byli později spatřeni. Tady bylo také pořízené třetí působivé video útoku, které pořídil jistý Jordi Mir ze svého balkonu. Zde se setkali s policistou Ahmedem Merabetem, který byl údajně k útoku přivolaný. Policista údajně cestoval pouze na kole. Přesto uprchlíci zastavili auto na bulváru, vystoupili a na muže vystřelili. Německý Handelsblatt 12. ledna 2015 uvedl:
"Když se ozvaly první výstřely, Jordi Mir se domníval, že šlo o bankovní loupež. Přiskočil k oknu, uviděl dva muže v černém oblečení se zbraněmi, jak přecházeli jinak klidnou pařížskou ulici za jeho oknem směrem k muži ležícímu na zemi. Mir si myslel, že šlo o příslušníky speciální jednotky, kteří se snažili pomoci zraněnému kolegovi, a zapnul kameru."
Merabet spadl zraněný na chodník, zabijáci ho ale ještě nenechali. Přestože se zdálo, že policista byl už neschopný, jeden z nich běžel k padlému muži, v běhu na něj namířil zbraň a vystřelil. Kromě malého oblaku prachu nebyl vidět žádný účinek výstřelu. Merabet pouze sklopil hlavu na stranu. Na chodníku se nerozstříkla žádná krev, ani v něm nebyla díra po kulce. Svědek Jordi Mir nahrál video na svůj kanál na Facebooku. Reportér Sky News Sam Kiley analyzoval scénu z těchto probíhajících záběrů:
"Na útoku na Charlie Hebdo je opravdu zarážející, že ho zjevně provedli lidé, kteří byli vojenskými profesionály a měli bojové zkušenosti. Zabíjeli i v minulosti. To se velmi liší od takzvaných útoků osamělých vlků, které jsme viděli v ulicích Londýna, jako byla vražda Lee Rigbyho kuchyňskými noži [22. května 2013] nebo nedávné útoky ve Francii, kde lidé použili jako zbraně auta. Tito naopak využívají osvědčenou taktiku pěchoty, aby v pařížských ulicích způsobili chaos. Například při střelbě na policistu Merabeta postupovali charakteristickým způsobem zvaným vzájemná podpora. Oba měli zbraně a nestříleli z boku. O jejich profesionalitě svědčí i to, že ze samopalů stříleli jednotlivými ranami, a ne nepřetržitou palbou. V zápalu boje by méně vycvičení a vzrušení lidé stříleli na automat. Když se přiblížili k policistovi, pokračovali by ve vzájemné podpoře. Zatímco jeden z nich střílel na ležícího policistu, ani se přitom nezastavil, čímž prokázal velkou znalost své zbraně a chladnokrevnost, která naznačuje, že tento muž již dříve zabíjel. Cestou zpět k vozidlu jeden z mužů dělá krouživé pohyby ukazováčkem nataženým svisle vzhůru." To je podle Kileyho vojenská znaková řeč "práce hotová, jedeme".
Faraonova hrobka důkazů
Média informovala, že Said a Chérif Kouachiovi odjeli severním směrem po bulváru Richard Lenoir. Nikdo ale zatím ještě nevěděl, kdo tajemní tmaví muži ve skutečnosti byli. Stále vypadali jako členové policejní nebo vojenské zásahové jednotky. Asi o kilometr a půl dál odbočili na oválné náměstí Place du Colonel Fabien a narazili do jiného auta, přičemž řidiče lehce zranili. Podezřelí pak odbočili do jiné ulice a poškozený vůz nechali na místě. U Porte de Pantin teroristé vytáhli staršího muže z jeho šedého Renaultu Clio a opět demonstrativně vykřikovali islámská hesla. Jednalo se o stejnou falešnou stopu jako po atentátu v samotné redakci Charlie Hebdo? Citroen C3, který po sobě atentátníci zanechali, se ukázal být skutečnou faraonovou hrobkou. (Tak vyšetřovatelé nazývají opuštěné sbírky stop podezřelých na útěku). Podle státního zastupitelství se v opuštěném autě našlo:
10 zápalných lahví, na jedné z nich otisk prstu Saida Kouachiho.
Vlajka s nápisem Alláh je velký.
A v neposlední řadě průkaz totožnosti Saida Kouachiho. Že nám to připomíná občanky teroristů, kterým vypadly z letadla po nárazu do mrakodrapů, a neporušené hořícími troskami doplachtily na chodník, kde je našel uvědomělý občan? Na ulici byl nalezený průkaz totožnosti únosce Mohammeda Atty. Také řidičský průkaz Ahmada al-Ghamdiho, dalšího z únosců, byl nalezený na místě. A nyní 7. ledna 2015 tu máme stejné důkazy znovu. A opět fungují. Zdá se nám to podobné? Ale jděte, podobnost je čistě náhodná! Právě v tomto okamžiku došlo k takzvané identifikaci pachatelů. Z anonymních mužů v kuklách se rázem stali bratři Said a Chérif Kouachiovi. Jeden z atentátníků byl nejen natolik občansky korektní, že měl při útoku u sebe občanský průkaz, ale také natolik laskavý, že tento doklad a další důkazy zanechal v únikovém autě. Proč by ale převlečení profesionálové, kteří usilují o anonymitu, měli mít u sebe vůbec průkazy totožnosti a další důkazy? Vezmeme si kuklu, aby nás nikdo nepoznal, ale pak si z kapsy vytáhneme průkaz totožnosti a necháme ho schválně ležet na místě činu? To jako vážně? To je přece tak přitažené za vlasy, že by to nespolkl ani detektiv Pepek Vyskoč! Ovšem, pokud to nebyly průkazy někoho jiného!
Bratři Kouachiové: Vrazi nebo obětní beránci?
Teprve tato zjevná stopa vedla ke dvěma bratrům Saidovi a Chérifovi Kouachiovým, kteří byli médii okamžitě označeni za pachatele. Naprosto stejně jako Mohammed Atta a další 11. září 2001. Bratři Said a Chérif Kouachiovi měli francouzské občanství a pocházeli z Alžírska. Byli vychovávaní v dětském domově, protože jejich rodiče imigranti brzy zemřeli. Na jednu stranu se všechno zdálo logické: dva nejistí mladíci z dětského domova přijeli do Paříže, navštěvovali mešity, nechávali se radikalizovat islamistickými kazateli a verbovat pro džihád. Skončili ve vězení, kde pokračovali v agitaci, a nakonec se pustili do svaté války. Zastavme se u dětského domova, ve kterém trávili oba bratři své dětství. Odtud se totiž rozplétají další nitky, paradoxně na nejvyšší politické kruhy. Nadace Clauda Pompidoua, která provozuje dětský domov v Treignacu, je spíše soukromou nadací. Typickým charitativním a imageovým projektem manželky politika, konkrétně manželky prezidenta Clauda Pompidoua. Její manžel Georges Pompidou byl nejprve premiérem a potom francouzským prezidentem (v letech 1969 až 1974). Správní rada Nadace Clauda Pompidoua je složena z bývalých členů francouzské vlády a členů skupiny Bilderberg. Uprostřed toho všeho stál bankéř David de Rothschild. Všímáme si, je to už podruhé, co se setkáváme s Rothschildovými. Poprvé Libération pomáhal překlenout Charlie Hebdo těžké časy, přičemž akcionáři Libération byli Rothschildové. Nyní nacházíme Rothschildovy ve správní radě dětského domova, ve kterém trávili dětství pozdější atentátníci na tentýž Charlie Hebdo. Útok paradoxně pomohl zbylé redakci Charlie Hebdo cynicky zbohatnout a z bankrotu se vyškrábat do plusu v milionech eur. Oba údajní pachatelé Chérif a Said Kouachi vyrůstali v blízkosti stejné rodiny.
Jeho náboženstvím byl fotbal
Zaměstnanci dětského domova ale o obou později podezřelých teroristech informovali jen v dobrém. Nikdy neudělali nic špatného a s jejich výchovou nebyly žádné potíže. Chérif byl prý dokonce sluníčkem dětského domova. Nebyl ani věřící. Trenér jeho bývalého fotbalového klubu řekl Der Spiegelu:
"Teď se pořád mluví o náboženství. Jeho náboženstvím byl fotbal."
Ale také kouřil trávu, měl přítelkyně a chodil na večírky.
"Byli nenápadní, byli přátelští. Byli to skutečně hodní kluci," vzpomínal vedoucí dětského domova, kde vyrůstali.
Chérif Kouachi byl instruktorem fitness centra, vedle toho studoval a rád kouřil trávu. To jistě nevypadá na tvrdého profesionála vycvičeného s vojenským drilem, že? Kolik vojenských profesionálů, kteří jsou vycvičeni k přesným vojenským operacím, si jdou běžně zahulit pár prásků jointa? Skutečně tyto psychologické profily z výpovědí odpovídají atentátníkům? Jejich známí dokonce řekli francouzské novinářce Céline Marteletové, že bývali flákači. Ale to stále není ta pravá otázka. Skutečná otázka zní. Věděli sami bratři o své nadcházející kariéře vrahů Charlie Hebdo?
Ve spárech rozvědky
Při hledání profesionálního fotbalového klubu se oba bratři nakonec přestěhovali do Paříže. Tam se Chérif v roce 2003 dostal v mešitě pod vliv radikálního kazatele Farida Benyettoua. To je oficiální verze, která má ovšem podstatnou trhlinu. Samotnému kazateli bylo v té době pouhých 22 let, a byl tedy prakticky ještě mladík: bledý, vytáhlý chlapík s depresivní aurou, který působil neprůhledně se svými příliš velkými barevnými brýlemi. Jeho dlouhé kadeře působily na islamistu podivně důstojně a připomínaly spíše ortodoxní židovský účes. Říká se o něm, že nabádal bratry Kouachiovy k džihádu v Iráku. Ve skutečnosti ale on sám vypadal jako nula. Kariéra jeho chráněnců bratrů Kouachiových je plná rozporů. Chérif islámu příliš nerozuměl. Z výslechových protokolů z doby jeho radikalizace vyplývá, že nerozuměl ani svému náboženství, ani politickým souvislostem. Salafismus? Džihád? Blízkovýchodní konflikt? Al-Káida? O ničem z toho nedokázal říci mnoho, uvedl například německý Der Spiegel. Sám sebe nepovažoval za dobrého muslima. Kouřil trávu a nemodlil se pravidelně. Přesto se už rozhodl jít do svaté války. Krátce před odjezdem na džihád do Sýrie a Iráku byl 24. ledna 2005 zatčen policií. Nejpozději po tomto zatčení se Chérif dostal do spárů francouzské tajné služby. Tady to začíná být zajímavé. Víme totiž, že tajné služby často verbují vězně ve vyšetřovací vazbě s příslibem, že se za ně přimluví u státního zastupitelství. Při výslechu Chérif Kouachi vyprávěl úředníkovi domácí zpravodajské služby o svém životě. Pouze tyto protokoly, kterých bylo dvanáct, popisovaly Chérifovu proměnu, jak opět uvádí německý Der Spiegel. Kromě toho existovalo deset protokolů Saida Kouachiho. Protokoly tajných služeb jsou ale bohužel většinou zbytečné. V takových protokolech si služby spíše vymýšlejí podezřelé a obětní beránky pro pozdější mise. Vytvářejí si také legendy pro pozdější prezentaci atentátníků nebo teroristů pro veřejnost. Chérif Kouachi v roce 2005 při výslechu tvrdil, že chtěl se svým známým pouze odcestovat do Sýrie, aby tam nakoupil zboží a draze ho ve Francii prodal. Teprve po čtvrtém výslechu se vzpamatoval a přiznal:
"Byl jsem připravený zemřít za džihád."
S pozdějšími útoky na Charlie Hebdo to ale příliš nesedí. Na otázku, zda by provedl útoky i ve Francii, Chérif odpověděl:
"Ne, Francie je moje země. To bych neudělal."
Ve vazbě se Chérif setkal s dalším agitátorem, salafistou Džamelem Beghalem, který údajně sám provedl útok na americké velvyslanectví v Paříži a byl za to odsouzený k deseti letům vězení. Možná si chtěl Beghal trest zkrátit, a proto ve vězení horlivě verboval další džihádisty. Ve skutečnosti mu byl trest odnětí svobody později změněný na domácí vězení. Podle vzpomínek jednoho ze soudců to byl právě Beghal, kdo zradikalizoval Chérifa Kouachiho. Na tomto místě se musíme pozastavit nad zásadní otázkou. Proč jsou snadno ovlivnitelní a trávu kouřící drobní kriminálníci zavíráni společně s teroristy? Copak není předem jasné, co se bude dít? Takové věznice jsou přímo strojovnou islámského radikalismu ve Francii. Francouzské státní instituce jsou tedy skutečnou líhní teroru. 60% vězňů ve Francii tvoří muslimové. Velká část z nich je alžírského původu, jako například dva bratři Kouachiové. Obrovská armáda ochotných a snadno vydíratelných rekrutů, pokud jsou zavření u těch správných školitelů, konkrétně radikálních islamistů. Proto byl také Beghal popisován jako náborář Al-Káidy v Evropě. Je veřejným tajemstvím, že Al-Káida je výtvorem CIA. Tato společná historie americké podpory Al-Káidě začala už v 80. letech v Afghánistánu, kde Američané vyzbrojovali džihádisty proti Sovětům. To jsou notoricky známá fakta. Ostatně věnoval jsem se tomu ve svých četných pořadech, například Islámský stát, Libye nebo Al-Káida a Tálibán. Pokud byl Džamel Beghal náborářem Al-Káidy v Evropě, může to znamenat jediné. Beghal vědomě či nevědomě pracoval také pro americké tajné služby.
"Džamel Beghal byl v hledáčku západních zpravodajských služeb 15 let," napsal Guardian 11. ledna 2015.
Beghal měl také vazby na nechvalně proslulou londýnskou mešitu Finsbury Park, kterou navštěvovali i další zpravodajští rekruti, například 20. atentátník z 11. září 2001 Zacarias Moussaoui. Tedy mešita Finsbury Park v Londýně nám na tomto průsečíku spojuje osoby dvou událostí. Na jedné straně teroristu, který verboval atentátníka na Charlie Hebdo, a na druhé straně únosce z 11. září 2001. Oba navštěvovali tutéž mešitu v Londýně. Oba v aréně mezinárodních bezpečnostních orgánů. A je tu ještě druhý společný rys. Jak 11. září, tak Charlie Hebdo spojuje spektakulární nález průkazů totožnosti, které teroristé nechali jen tak ležet na místě. 11. září 2001 dvě občanky vypadly z letadla a doplachtily skrze hořící mrakodrapy na chodník. 7. ledna 2015 ležela občanka v únikovém vozidle. Sledujeme tu jakési odlesky, nebo obrysy metod tajných služeb, které sjednocuje charakteristický rukopis. Nitky se sbíhají v londýnské mešitě a náhodné ležící občanky dotvářejí oficiální legendy. Zbývá dodat, že Chérif Kouachi byl zradikalizovaný ve státní vazbě, kde se tolerovalo, že radikální džihádisté verbují mladé vězně pro svatou válku. Tady se také Chérif seznámil s pozdějším atentátníkem ze supermarketu ze 7. ledna 2015 Amédy Coulibalym. V roce 2006 byl Chérif Kouachi podmínečně propuštěn z vazby a v roce 2008 byl odsouzen ke třem letům vězení za členství v teroristické buňce. (On sám však trval na své nevině.) Vzhledem k tomu, že polovina trestu byla podmíněně odložena a druhá polovina už byla vykonána, byl propuštěn. Ba co víc. Sledování Chérifa Kouachiho bylo také ukončeno na konci roku 2013, sledování Saida Kouachiho v červnu 2014. Přibližně ve stejné době byl Amédy Coulibalymu také sejmut náramek z kotníku. To znamená, že tři atentátníci ze 7. ledna 2015 zmizeli z radaru úřadů přibližně ve stejnou dobu. Fajn, ale můžeme to interpretovat i jiným způsobem. Vlákna k atentátníkům z Charlie Hebdo byla přerušená právě včas před útoky. Přinejmenším pro okolní svět to muselo vypadat, že mezi tajnými službami a bratry Kouachiovými už neexistuje žádné spojení. Průkaz totožnosti se našel v únikovém autě. Díky tomu byli bratři Kouachiové objeveni. Maskovanými vrahy se stali dva alžírští muslimové, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně. Jsou to tedy naši pachatelé, nebo ne? Jsou bratři Kouachiové skutečně vrahy, nebo jen obětními beránky ve zcela jiné hře?
Závěr
To je konec první části Operace Charlie Hebdo, co uslyšíte ve druhém díle? Podívám se na psychologické profily obou atentátníků, abychom si ukázali, jak nepravděpodobní byli. Potom se zaměřím na další pronásledování obou bratrů, na podivný telefonát z tiskárny, před kterou pak nakonec byli oba zastřeleni, aby nemohli mluvit. Další zvláštností byl vyšetřovatel Charlie Hebdo, který v noci po útoku spáchal sebevraždu za velmi podivných okolností. Potom se podívám na souvislost mezi útokem před dvěma lety na Bostonském maratonu. Oba útoky totiž nesly pozoruhodně společný rukopis rozvědek. Charlie Hebdo zasadím do širokého kontextu střetu civilizací, což bude tvořit vrchol tohoto pořadu. Abych jen tak nezkoumal tento útok, ale abychom ho zasadili do globální geopolitiky. Těsně před koncem prozkoumám v bodech, komu všemu Charlie Hebdo prospěl a jak.