Pokud mě posloucháte pravidelně, jistě jste v nedávné době zaznamenali mé dokumenty, ve kterých jsem se široce věnoval britské zpravodajské službě MI5 a MI6. Ať už to byl dvoudílný Tavistockův institut, kde jsem pokryl působení britských služeb v arabském světě, nebo dokument Windsorové a Saúdové, kde jsem zase pro změnu poodhalil roušku souručenství mezi britským a saúdským královským rodem. Historie královské špionáže má ale obrovské přesahy a hlubokou historii. Proto jsem se rozhodl prozkoumat tuto část minulosti a zaměřit se na anglickou královskou rodinu od královny Viktorie až po současnost.
Bývalá britská královna Alžběta druhá, stejně jako její předchůdci nebyli vůbec pro tajné služby cizí. Jak sami dobře víte, leze mně krkem přefiltrovaná, učesaná a předžvýkaná historie s vyretušovanými a oslavnými životopisy známých osobností. Maximálně nějaké skandálky nebo škobrtnutí s trapným cílem tyto osobnosti zlidštit. Ovšem ryzí, autentická pravda je v dnešním sterilně ultrapoliticky hyperkorektním, prefabrikovaném světě PR agentur vzácným artiklem.
Věděli jste třeba, že ještě před svou korunovací se mladá princezna Alžběta setkala se dvěma albánskými agenty poblíž skrytého výcvikového tábora MI6 na Maltě? Se samopaly Thompson a výcvikem na tajných vysílačkách se připravovali na svržení komunistické vlády v Tiraně. Nebo že krátce po nástupu na trůn v roce 1952 královna diskutovala s úředníky o problematickém vůdci z Blízkého východu? Tehdy dokonce vtipkovala o tom, že na něj spáchá atentát. Bývalá královna Alžběta druhá zná více státních tajemství než kdokoli jiný a na rozdíl od svých premiérů je dodržovala.
Královna je lidskou knihovnou zpravodajské historie. O britském programu jaderných zbraní věděla v pozoruhodně rané fázi. Královna Alžběta II. také strávila nějaký čas v domě vrahů SAS v Herefordu, kde elitní týmy zdokonalují své smrtící schopnosti. Většinu času stála neochvějně, když operátoři trénovali s ostrou municí operace na záchranu rukojmích. Během své dlouhé vlády se Alžběta setkala s mnoha šéfy britských zpravodajských služeb. Když se Stella Rimingtonová, první veřejně jmenovaná šéfka MI5, zúčastnila oběda v Buckinghamském paláci, královská rodina jí pomohla uniknout nenápadným východem, aby se vyhnula shromážděným novinářům, kteří zoufale toužili vědět, co by panovnice mohla říct šéfce špionáže. Mimochodem, vzpomínáte si na první díl mého dokumentu Tavistockův institut? Tady jsem rozebíral náborové programy v rámci technik vymývání mozku, kterými musí projít budoucí agenti americké CIA a britské MI5 a MI6. Právě Stella Rimingtonová vedla jeden takový kurz náboru pro mladé rekruty rozvědek.
Všechno spolu souvisí. Britská královská rodina a tajné služby mají mnoho společného. Jsou to dvě nejdůležitější britské instituce. Jsou malé a tajnůstkářské a mnozí je považují za establishment. V lidové představivosti zaujímají významné místo. Jsou silně mytologizované a často nepochopené. Tajná královská rodina odhaluje pozoruhodné vztahy mezi královskou rodinou a zpravodajskou komunitou od dob vlády královny Viktorie. Britští špióni jsou služebníci Koruny. Od nástupu Viktorie v roce 1837 slouží na nejvyšších místech převážně ženy. Polovina viktoriánské éry byla obdobím politických otřesů. Viktorie se často dostávala do rozporu s vlastní vládou, například v otázkách sledování. Využívala soukromé královské zpravodajské zdroje k podpoře, ale také k obcházení vládní politiky. Působila jako sběratelka zpravodajských informací nebo analytička. Její syn, král Eduard VII., měl v době, kdy byl princem, omezený přístup ke zpravodajským informacím. Přesto se snažil pokračovat v podobném duchu jako Viktorie, když byl králem, a čerpal ze soukromých rodinných sítí na celém kontinentu.
V roce 1909 se první šéf MI6 Mansfield Cumming prohlásil za služebníka krále, nikoli premiéra. Jeho nástupcům umožňovaly tyto královské konexe snadnější pohyb na královském dvoře než na chodbách Whitehallu. Dramatická abdikace Eduarda VIII. v roce 1936 znamenala nebezpečný zlom. To, co původně začalo jako rodinné spory kvůli milostnému vztahu s Američankou Wallis Simpsonovou, přerostlo v krizi národní bezpečnosti. I po jeho abdikaci špioni podávali zprávy o jeho politických názorech. Britské ministerstvo zahraničí si stěžovalo na jeho fašistické sympatie. Vévoda z Windsoru byl poslaný do karibského exilu jako guvernér Baham. Během druhé světové války jeho bratr a nástupce král Jiří VI. postupně obnovil důvěru mezi tajným světem a rodem Windsorů.
Král znal všechna tajemství v zemi, od radarového výzkumu po neuvěřitelně citlivé dešifrované materiály Enigmy vyrobené v Bletchley Parku. Znal všechno od tajných černých radiostanic po legendární podvod v Den D, který řídila MI5. V 50. letech 20. století pokračovala mladá královna Alžběta II. v otcově pečlivém zájmu o tajné státní záležitosti, od jaderných bunkrů až po týdenní vyhodnocování zpravodajských informací. Britské ministerstvo zahraničí ji občas nasazovalo na rafinovanou diplomacii. Při jiných příležitostech podávala vlastní návrhy, často týkající se osudu kolegů panovníků. Tento úzký vztah trval po čtyři desetiletí studené války.
Někdejší princ Charles, současný Karel III., převzal pochodeň svých předchůdců a je přímo fascinovaný tajnými operacemi. Právě o něm pojednával můj pořad Windsorové a Saúdové. Na důkaz těchto úzkých vztahů jmenovala bývalá královna Alžběta v roce 2021 nedávného šéfa MI5 Andrewa Parkera lordem komořím, tedy vysokým členem královské rodiny. Jak vidíme, sepětí britské monarchie se zpravodajstvím je víc než jen úzce provázané. Jsou to dva neoddělitelné pilíře, které se navzájem opírají. Jeden bez druhého by se zhroutil. Tyto vztahy se formovaly po celém světě v rámci Commonwealthu. Královské sňatky vytvářely důležité dynastické zpravodajské sítě po celém kontinentu, které poskytovaly citlivé informace zpět do paláce. Byly to soukromé královské kanály a dynastické zájmy. Ty diskrétně předávaly informace mimo oficiální diplomatickou nebo zpravodajskou síť. Tajné zpravodajské služby plynule přešly od dynastické a rodinné politiky k politice národní bezpečnosti. Přesto si panovník stále zachovává důležitou roli. Alžběta druhá byla totiž hlavou nejmocnějšího výboru globálního rozměru – Komise 300. Tuto pochodeň po ní převzal Karel III. Vydejme se proto do fascinujícího světa královské špionáže.
Královna Viktorie: Špionáž rozvědky i rodiny
Královna Viktorie se v oblasti špionáže rozhodně nechovala Viktoriánsky. Špionáž byla v Británii 19. století sprosté slovo. Viktoriini poddaní ji považovali za nedžentlmenskou, za druh bezohledné činnosti, kterou provozovali despotové na kontinentě. Špionáž však byla víc než jen nebritská. Byla, jak se tvrdilo, zbytečná a kontraproduktivní. Britské obyvatelstvo, prosperující a spokojené, nemělo důvod ke vzpouře, zatímco zahraniční politika izolacionismu snižovala riziko války a s ní i potřebu tajných zpravodajských služeb. Po Wellingtonově drtivém vítězství v napoleonských válkách měla Británie poprvé po staletích jen málo mezinárodních starostí. Předchůdce MI5 a MI6 vznikl až v roce 1909, na konci vlády Viktoriina nástupce Eduarda VII. Za Viktoriiny vlády byla domácí špionáž omezená a britský stát postrádal formální síť lidských špionů v zahraničí.
Musíme si představit mocenské ukotvení královny Viktorie. Viktorie seděla v srdci husté sítě královských příbuzných rozprostřených po celé Evropě. Jejím strýcem byl belgický král Leopold, jehož manželka byla dcerou francouzského krále. Viktoriina vlastní dcera se provdala za pruského korunního prince. Na konci své dlouhé vlády měla Viktorie královské příbuzné v Bulharsku, Dánsku, Německu, Řecku, Nizozemsku, Rumunsku, Rusku a Španělsku. Všichni tvořili nadnárodní zpravodajskou agenturu a Viktorie věděla o cizích mocnostech často víc než její vlastní ministři. Mimochodem vzpomínáte si na můj nedávný dvoudílný dokument Tajná globální šachovnice? Přesně to jsem v pořadu pokryl.
Tyto aristokratické rodové linie pokračují dál. Nejsou ale už tak viditelné, protože nemají tituly králů, princů nebo královen. Ale na globální úrovni jsou tyto rody spřízněné dodnes. Nebo si snad někdo myslí, že se v určitý okamžik všechno smazalo, všichni najednou zemřeli, další se najednou rozvedli, nebo nějak znepříbuzněli? Že se najednou veškeré pokrevní a rodové předivo globální sítě těchto rodů zpřetrhalo? Vůbec ne. Opět, rozšiřuji informační základnu mých předchozích dokumentů. Právě na královně Viktorii vidíme nádherně a plasticky, jak to funguje. Viktorie se ale začala spoléhat na zpravodajství stále víc. Znamenalo to pro ni přežití, jak fyzické, tak i dynastické. Například dopisy své dcery Viky o pruských záměrech označovala za zpravodajské, ale plynule klouzaly mezi politickým vhledem a rodinnými drby.
Viktorie si zpravodajství vykládala široce: od tajných zpráv zasílaných od ruských hranic až po poněkud bizarní zprávy o tom, že její operní trenér onemocněl a musel přeložit lekci. Pro Viktorii to všechno byly zpravodajské informace. Věděla, že zpravodajské informace jsou prostě užitečné a využitelné. Nemusely nutně pocházet od špionů. Když se Viktorie v roce 1837 stala královnou, bylo jí pouhých osmnáct let. Prožila chráněné dětství, během něhož jí byla vštěpovaná přísná disciplína. Mladá královna, drobná a nezkušená, nebyla v politice zcela nevinná. Její strýc Leopold, belgický král, ji v mládí učil zahraničním záležitostem. Potom, co se stala královnou, jí zdůrazňoval přednosti diskrétnosti ve státnické práci. Poskytl jí také brzkou lekci v podvodných operacích. Radil, že pro státy bylo poměrně běžnou praxí zachycovat, číst a znovu zapečetit dopisy.
Mladá královna si svou novou roli užívala. Musela se hodně učit a navázala důvěrný vztah se svým prvním ministerským předsedou lordem Melbournem. Viktorie byla tvrdohlavá, zvídavá a velmi inteligentní, se smyslem pro detail. Ráda věděla, co se děje doma, v zámoří a zejména v celé její rozsáhlé a stále rostoucí říši. Po celou dobu své vlády se úzce angažovala v záležitostech po sobě jdoucích vlád. Rychle a efektivně četla dokumenty, včetně depeší ministerstva zahraničí a vládních jednání. Ostře kárala ministry, pokud se někdy odvážili něco zatajit. Tajné informace, které se dostávaly spletitými cestami na stůl vlády, se často dostávaly i na její stůl. Královna se rychle učila svému řemeslu a později napomínala ministry, pokud interpretovali zpravodajské informace jinak než ona. Viktorie se v roce 1840 provdala za prince Alberta Sasko-Koburského a Gothajského. Albert byl pohledný, sportovně založený a stejně jako Viktorie disciplinovaný. Byl především pracovitý, rychle se učil anglické historii, právu a ústavě. Přestože se jednalo o dohodnuté manželství, náklonnost mezi mladým párem byla zřejmá. Navzdory tomu královna svého nového manžela zpočátku držela na pevné oprati, pokud šlo o tajné informace.
"Jsem pouze manžel, a ne pán domu," postěžoval si jednou svému příteli. Situace se změnila, až když Viktorie otěhotněla. Do paláce nadále přicházely neúnavné červené krabice a vyčerpaná královna se neochotně uchýlila k tomu, že jejich obsah přečetla svému dychtivému manželovi. Jeho vliv poté rostl, i když neformálně. Na Albertovu žádost lord Melbourne královně poradil, aby se nechala politicky vést svým manželem. Ovšem jak jsem už zmínil, ty nejkvalitnější informace pocházely od členů jejich dynastie a rodů v zahraničí. Tato rozsáhlá síť vztahů jim poskytovala bezkonkurenční zdroje důvěrných informací o zahraničních záležitostech. Královská komunikace probíhala bezpečně prostřednictvím soukromých poslíčků nebo diplomatických tašek a královna si byla svými zdroji jistá: společná krev byla spolehlivější než nějaký proradný tajný agent pracující za peníze. Díky tomu věděli Viktorie a Albert o německých i širších kontinentálních záležitostech mnohem více než ministerstvo zahraničí. A Albert přesvědčil královnu, že zahraniční politika spadá do zvláštní kompetence panovníka.
První atentát na Viktorii (1840)
Jak jsem zmínil, zpravodajství bylo prioritou pro Viktorii také pro její přežití. Už v prvním desetiletí její vlády chtěla mladou královnu zabít spousta nespokojenců, od irských teroristů až po samotáře. Přesto domácí zpravodajství téměř neexistovalo. Metropolitní policie, založená v roce 1829, byla na počátku Viktoriiny vlády poměrně novou organizací. Malé detektivní oddělení získala až v roce 1842. Do té doby královna přežila tři různé pokusy o atentát. První se dramaticky odehrál 10. června 1840. V podvečer opustili Viktorie a Albert v kočáře zahradní bránu Buckinghamského paláce. Když mířili ke Constitution Hill, Viktorii náhle ohlušila hlasitá rána z pistole. "Náš kočár," vzpomínala té noci, "se nedobrovolně zastavil."
Na cestě vedle nich uviděli malého muže s rukama složenýma na prsou a s pistolí v každé ruce. O necelých třicet vteřin později útočník znovu zamířil. Královna se přikrčila a další výstřel, jak ho popsala, stejně hlasitý okamžitě následoval. Když policie nakonec útočníka zadržela, Albert nařídil kočímu, aby pokračoval v jízdě, jako by se nic nestalo. V pozadí přihlížející skandovali: "Zabijte ho! Zabijte ho!" Ve zmatku se shromážděný dav nejprve obrátil na statečné přihlížející, kteří vytrhli pistole jistému Edwardu Oxfordovi. Ten se chtěl přihlásit k odpovědnosti a křičel: "To já jsem střílel, já jsem střílel." Dav se pak obrátil na Oxforda. Bylo to ale zbytečné, protože neměl chuť utíkat. Místo toho stál se zářivým úsměvem a přisvojoval si veškeré zásluhy. Policejní strážníci, kteří se starali o královskou ochranu, měli potíže zabránit davu, aby na něj nezaútočil. Královna byla touto událostí zvráceně fascinovaná.
V následujících dnech zkoumala nedalekou zeď a hledala stopy po kulkách. Dlouze hovořila s premiérem o konkrétní použité kulce a o výšce a směru, kterým se pohybovala. Prohlížela pistole, které podle jejích slov: "Mohly dorazit mě a možná i Alberta." Viktorie požádala, aby byla o vývoji vyšetřování informovaná. Melbourne jí brzy oznámil, že policie zatkla Oxforda za velezradu a zajímavě dodal, že v jeho domě byly nalezené dopisy o tajném spolku Mladá Anglie, který měl 400 členů. Každý člen prý musel mít schovanou výzbroj pistolí, meč, pušku a dýku. Vypadalo to jako promyšlené spiknutí s cílem svrhnout monarchii a vládu. Oxfordovi bylo teprve osmnáct, ale vypadal o několik let mladší. Při výslechu tvrdil, že hannoverský král, který by nastoupil na trůn, kdyby Viktorie zemřela, a lord Palmerston, ministr zahraničí, byli členy Mladé Anglie. Tato divoká obvinění byla rychle zamítnutá a porota shledala Oxforda vinným, ale nepříčetným.
Všechno to byl jen výplod jeho fantazie. Vycházel z konkrétní literatury, ale to už jsou pro nás zbytečné podrobnosti. V tisku se spekulovalo o napojení Oxforda buď na chartisty, hnutí dělníků za politické reformy, kteří nedávno vyvolali nepokoje v Birminghamu, nebo na ultrapravicové podzemní hnutí. Ve skutečnosti byl Oxford osamělý. Oxford byl nepochybně vyšinutý. Svědci vypovídali o dlouhé historii jeho nestability, která se vyznačovala maniakálními záchvaty smíchu a pláče, a to už od raného dětství. Když byl vyslýchaný ministrem vnitra, opět propukl v hysterický smích, což všechny přítomné znepokojilo. Fascinující je, že po uvěznění se Oxford setkal s dalším budoucím královským vrahem. Byl to něco jako elitní klub. O tom ale až za chvíli.
Pro úřady bylo nepochybně výhodné, že Oxford byl shledán nepříčetným. Policii chyběly zpravodajské kapacity. Útoky osamělých vlků proti panovníkovi bylo obtížné odhalit. Královnu při státních příležitostech chránili policisté v civilu, kteří byli vyčlenění z uniformované policie, aby sledovali podezřelé postavy v davu. Tato opatření byla zjevně nedostatečná. Lidé spontánně a masově královnu a jejího nového manžela podporovali. Po několik dní obklopovaly palác obrovské davy lidí, kteří byli nadšeni, že se věnuje svým povinnostem bez zjevné dodatečné ochrany.
Druhý atentát na Viktorii (1842)
29. května 1842 z davu vystoupil malý, podsaditý muž. Albert uslyšel cvaknutí spouště, když se s Viktorií vraceli do Buckinghamského paláce. Neohrabaná policie si incidentu ani nevšimla. Zdálo se, že si ho nevšiml vůbec nikdo z okolí. Albert celou záležitost přísně tajil a řekl o ní pouze premiérovi a těm, kteří se bezprostředně starali o královninu bezpečnost. Následujícího dne vzali Albert a Viktorie situaci do vlastních rukou a podnikli odvážnou akci, aby útočníka vypátrali. Zopakovali stejnou trasu, i když tentokrát jeli o něco rychleji a na každém rohu na ně číhala tajná policie. Strážník William Trounce pozoroval ve stejné oblasti podezřelou osobu asi třicet minut. Když se ale královská rodina přiblížila, jeho výcvik v utajení překonaly vlastenecké pocity. Místo aby sledoval svého podezřelého, bizarně se postavil elegantně do pozoru a zasalutoval. Mezitím jeho podezřelý, tentýž muž jako předtím, vystoupil a vystřelil z pistole na vzdálenost sedmi metrů. Tentokrát ho policie chytila. Jmenoval se John Francis, dvaadvacetiletý Londýňan. Zpočátku byl zadržený ve stejné cele, kterou před dvěma lety obýval Oxford.
Navzdory nehodám byla Viktorie pozoruhodně nadšená celou operací a utajením, s jakým byla provedená. Znovu naléhala na ministry, aby jí sdělili podrobnosti. Francis byl souzený za velezradu a odsouzený k trestu smrti, který byl ale později změněný na transport s odůvodněním, že jeho pistole nebyla nabitá. Viktorie i Albert se přirozeně zasazovali o lepší zabezpečení a také lobbovali za změnu zákona, který by lépe chránil monarchii. Dva dny po vynesení Francisova rozsudku jí ministr vnitra oznámil další pokus o atentát. Už toho bylo dost. O necelý měsíc později policie zřídila malé detektivní oddělení o osmi lidech. Na základě úkolu ministerstva vnitra pěstovali informátory, kteří shromažďovali informace o podvratných jednotlivcích a skupinách. Sledování se zaměřovalo převážně na chartisty a na cizince, kteří nedávno přišli do Británie. Toto detektivní oddělení mělo několik nepravděpodobných spojenců.
Charles Dickens byl touto novinkou fascinovaný a napsal několik pochvalných článků do tisku. Pozoruhodné je, že je zakomponoval do svého posledního románu Ponurý dům. Britové byli tehdy obecně fascinovaní kriminalistickou vědou. V průběhu století různí další spisovatelé vytvořili obraz nového policisty, který se řídí zpravodajskými informacemi. S touto pomalu se měnící náladou veřejnosti se ve viktoriánské éře objevily počátky moderního státního dohledu. Poštovní služba se stala cenově dostupnější pro průměrného člověka, což dramaticky zvýšilo možnosti státního odposlechu. Rozrůstající se byrokracie, od sčítání lidu, až po rozkvět knihovního systému, také nabízela druh nepřímého dohledu, který dřívější společnosti nezažily. Byrokracie veřejného zdravotnictví začala poprvé vést obsáhlé spisy o běžných občanech. To všechno ale nedokázalo zabránit pokusu o další atentát.
Další atentáty a porevoluční vývoj (1848–1860)
Během své vlády čelila Viktorie nejméně pěti dalším pokusům o atentát. K dalšímu došlo v květnu 1849, kdy na ni William Hamilton, uprchlík před irským hladomorem, vystřelil z nenabité a podomácku vyrobené pistole. Opět se tak stalo na Constitution Hill, který se rychle stával uličkou atentátů na královskou rodinu. Královnin doprovod si všiml muže s pistolí a vyzval k zastavení kočáru, čímž mu poskytl dokonalý cíl. Ozval se záblesk a hlasitý řev. Dav se na něj rychle vrhl a křičel: "Roztrhejte ho na kusy!" a "Okamžitě ho zabijte!" Detektivové ho rychle odvedli k výslechu. Podle nového zákona byl s královským souhlasem souzený spíše za přestupek než za velezradu. Nakonec byl odsouzený k sedmi letům transportu.
O rok později se z davu vynořil další muž a udeřil Victorii holí, takže na chvíli upadla do bezvědomí. To bylo další monumentální selhání královské bezpečnosti. Když se královna potácela na nohou a ošetřovala si opuchlé oko, veřejnost se na útočníka vrhla. Tento útok rozzuřil Viktorii více než všechny ostatní. Považovala ho za zdaleka nejhanebnější a nejzbabělejší věc, která se kdy stala. Udeření ženy holí bylo hodnocené jako mnohem horší, než pokus o zastřelení, který je sice hříšný, ale alespoň pochopitelnější a odvážnější. Čekal ho stejný trest jako Ira a byl převezený do Austrálie. Jak vidíme, v době Viktoriiny éry bylo potřeba panovníka chránit. Proto energie, která byla vržená do budování zpravodajské komunity, byla celkem pochopitelná. Po roce 1848 se situace stala vážnější, když Evropou prošly demokratické revoluce, které existenčně zpochybnily monarchickou vládu. Začaly v jižní Evropě a rozšířily se do přibližně padesáti zemí, včetně Francie, Rakouska, Nizozemska, Dánska a Maďarska. Při následných násilnostech zahynuly desetitisíce lidí.
Britští politici byli rozpolcení. Stáli na straně těch, kteří se bouřili proti autoritářským vládám, ale zároveň se obávali vlastních radikálů doma. Celkovým výsledkem bylo, že Británie zůstala bez vážného strategického konkurenta v Evropě, což jí umožnilo soustředit se na imperiální expanzi. Oficiální postoj Británie proto spočíval v otálení a pragmatické neutralitě. Přesto byla Viktorie pochopitelně rozrušená. Četla jednu zprávu za druhou od dobře situovaných příbuzných, kteří popisovali vraždy na celém kontinentu, a obávala se, s jakou lehkostí se revoluce odehrávají.
Jenže neutralita Británie nebyla úplná. V září 1848 schválil ministr zahraničí lord Palmerston tajnou operaci na podporu sicilských povstalců proti neapolskému králi. Vláda povolila, aby byly zásoby zbraní z ministerstva války prodané povstalcům prostřednictvím britského výrobce zbraní. Lord Palmerston o tom zapomněl informovat královnu, která byla rozzuřená, když to počátkem následujícího roku zveřejnily noviny The Times. Královna byla obzvlášť rozzuřená, protože navzdory údajné neutralitě sympatizovala během revolucí s monarchy.
Sicilský případ nebyl ojedinělý. Ve stejné době se Viktorie a Palmerston dostali do sporu kvůli tomu, že lord Palmerston sympatizoval se sardinskými pokusy o vytlačení Rakouska ze severní Itálie. Lord Palmerston byl opět připravený nabídnout povstalcům tajnou pomoc. Nakonec lord Palmerston rezignoval. V prvních dvou desetiletích své vlády byla Viktorie sběratelkou, analytičkou a konzumentkou zpravodajských informací. Rychle se učila a rozuměla zpravodajským informacím v širokém rozsahu. Přitom podporovala svou rozsáhlou dynastickou síť, aby jí posílala poznatky o evropských postojích a záměrech.
Válka a vzestup Německa
Královna Viktorie stála na vrcholu rozsáhlé soukromé zpravodajské sítě, která se rozprostírala po celém evropském kontinentu. Viktoriina síť frustrovala její ministry, ale při mnoha příležitostech se ukázala jako užitečná. Zpravodajské služby se najednou staly bitevním polem v širším evropském boji o moderní národní státy. Vztahy mezi Velkou Británií a Francií byly v 50. letech 19. století napjaté a složité. To ale nebránilo tomu, aby se Británie a Francie spojily. Chtěly zabránit Rusku využít zániku Osmanské říše a získat přístup ke strategicky důležitému Středomoří. Krymská válka, která se odehrála na Balkáně, v Černomoří a v Pobaltí mezi lety 1853 až 1856, postavila proti sobě Velkou Británii, Francii a Osmanskou říši a císařské Rusko. Británie dosáhla vítězství v této válce počátkem roku 1856.
Královna se o tom dozvěděla velmi kuriózním způsobem. Těsně před půlnocí 16. ledna, když se chystala jít spát, přišla prostřednictvím pruského krále tajná zpráva o mírovém urovnání. Viktorie byla ohromená a vskutku zaskočená. Zvláštní bylo, že ačkoli telegram nebyl zašifrovaný a král se otevřeně podepsal, prosil ji, aby ho jako zdroj neuváděla. Dohoda byla stále tajná. Spolu s Albertem usoudili, že operátoři po celé linii telegrafu už museli královu zprávu číst, a tak proti jeho vůli předali její obsah i původ ministru zahraničí. Obě strany nakonec v březnu 1856 podepsaly mírovou dohodu, která odepřela Rusku přístup k teplovodnímu přístavu na jihu a vrátila okupované území Osmanské říši. Viktorie nebyla konečnou dohodou nadšená, ale neochotně ji přijala.
Konec krymské války zanechal Francii jako dominantní kontinentální pozemní velmoc. Odstartoval také řetězec událostí vedoucích ke sjednocení Německa v roce 1871. Princezna Viktorie, známá jako Vicky, byla nejstarším dítětem královny Viktorie. Vicky, která měla blízko k oběma rodičům, ale zejména k otci, byla bystré a předčasně vyspělé dítě, které ve svých jedenácti letech doprovázelo pruského korunního prince, o devět let staršího, na Velké výstavě. Bylo jí čtrnáct, když se znovu setkali na Balmoralu. Viktorie a Albert doufali, že sňatek mezi nimi upevní vztahy mezi Londýnem a Berlínem a možná tak podpoří liberálnější Prusko. Vicky se v lednu 1858 provdala za korunního prince Fridricha, kterého rodina znala jako Fritze. Mladá princezna, provdaná za dědice, si okamžitě získala místo v srdci pruského dvora.
Vicky se stala mimořádně dobře umístěným zdrojem informací. Své matce poslala přes čtyři tisíce dopisů, často plných citlivých podrobností o státních záležitostech. Její rodiče to oceňovali a Albert se na ni před svou smrtí v roce 1861 pravidelně obracel se svými informacemi a doplňoval tak své vlastní německé kontakty. Když se v roce 1859 Prusko mobilizovalo proti Francii, byla to právě Vicky, kdo poskytl nejlepší materiály, včetně vojenských plánů. Vicky byla cizinkou na cizím dvoře. Její rozpolcená loajalita ji stavěla do obtížné situace a trpěla podobnými problémy jako její otec. Stejně jako Albert čelila obvinění, že je špionka. Na rozdíl od Alberta však ve skutečnosti posílala citlivé informace zpět do své vlasti. Viktorie svou nejstarší dceru brzy po svatbě s Fritzem varovala před špiony v paláci. Při jedné příležitosti ji pokárala za to, že poslala citlivý dopis nezabezpečenou poštou, ne soukromým poslem.
Otto von Bismarck, ambiciózní ministerský předseda Pruska, si nedělal iluze. Vicky pro něj nebyla ničím menším než anglickou agentkou a její důvěrné styky s královnou Viktorií si vykládal jako potenciální zradu. S rostoucím vlivem se Bismarck snažil Vicky odstřihnout. Vicky poskytovala zpravodajské informace. Jako Albertovo nejoblíbenější dítě a chráněnka prosazovala otcovu vizi liberálnějšího Německa proti naprosto autokratickému stylu císaře. Byla velmi vzdělaná a hovořila plynně několika jazyky, takže měla přehled o nejnovějších společenských a politických teoriích. Nakonec si přečetla díla Karla Marxe, aby správně pochopila socialismus, ale takové chování se u pruského dvora nesetkalo s přízní. Karl Marx byl v roce 1849 kvůli svým myšlenkám vypovězený z Německa a žil v Londýně po boku dalších revolucionářů. V srpnu 1864 se Dánsko vzdalo Šlesvicka a Holštýnska ve prospěch Pruska a Rakouska. I tady Wicky sehrála svou roli, ale pro nás jsou to nadbytečné podrobnosti.
Viktorie byla na trůně už více než čtvrt století. Jak se roky měnily v desetiletí, byla stále sebevědomější a svéhlavější. Nejenže nadávala svým ministrům a vyžadovala, aby věděla o všem, co se děje, ale také proti nim intrikovala, a dokonce se je snažila přechytračit. Královna Viktorie nyní dostávala z Pruska stále více informací o Bismarckově rostoucí moci. Pruská královna jí bez obalu sdělila, že její manžel je pod vlivem chytrého, bezcharakterního muže, který ho prakticky změnil. S rostoucím vlivem se Bismarck snažil Vicky a Fritze izolovat. Dokonce do jejich domácnosti umístil špehy, aby sledovali jejich kontakty a rozhovory. Přísun zpravodajských informací ke královně Viktorii sice pokračoval, ale jejich kvalita se nevyhnutelně snižovala. Vicky hrála nebezpečnou hru.
Začátkem března 1866 poslal osobní tajemník princezny Vicky do Buckinghamského paláce důrazné varování. Otto von Bismarck měl v úmyslu vyprovokovat válku s Rakouskem. Jeho plán dosáhnout sjednocení Německa násilím by zvítězil nad váhavostí pruského krále. Vicky měla přesné informace. Bismarck skutečně agitoval pro válku, aby vyzval Rakousko na souboj o vedení Německého spolku. V sázce byla budoucnost Evropy. Královna dostávala záplavu dopisů z královských domů z celého Německa, které ji varovaly, že válka je stále pravděpodobnější. Vytvořila si impozantní síť. Tato královská komunikace brzy obešla oficiální vládní kanály, což Bismarcka frustrovalo. Královna Viktorie se snažila vrazit klín mezi pruského krále a Bismarcka. Doufala, že se jí podaří nejen zabránit válce, ale také sjednotit Německo jako liberálního spojence Británie, jak si to Albert vždycky přál. Albert byl už tehdy pět let po smrti.
Válka nakonec vypukla v polovině června 1866 a skončila pruským vítězstvím o sedm týdnů později. Když se prach usadil, královna nadále zdůrazňovala význam silného sjednoceného liberálního Německa jako nejužitečnějšího spojence Británie. Později vypukla prusko-francouzská válka, která pro nás není až tak důležitá. Příliš bych se odchyloval od hlavní linie. Británie k této válce zaujala neutrální postoj. Na začátku září 1870 se francouzský císař Napoleon třetí po porážce v bitvě u Sedanu v severozápadní Francii vzdal. V ulicích Paříže vypukl zmatek a nepokoje: císař padl, ale válka pokračovala pod novou republikánskou vládou. Královna se rychle dozvěděla o úspěšném útěku francouzské císařovny do Anglie. Když se rozšířila zpráva o porážce císaře, císařská garda opustila své pozice. Do paláce na břehu Seiny vtrhl dav. Císařovna, která si vzala jen klobouk a kabát, vyklouzla na ulici, a když se k ní dav vrhl, unikla v kočáře do domu svého amerického zubaře Thomase Evanse. Evans, slavný průkopník bezbolestné stomatologie, sloužil francouzskému královskému dvoru, ale ošetřoval také královské pacienty po celém kontinentu, včetně Viktoriiných dětí prince z Walesu a princezny Vicky. Stal se tak neoficiálním diplomatem, který doručoval citlivé zprávy doslova mezi ústy královské rodiny.
Když se u něj objevila francouzská císařovna, Evans sbalil všechno zlato, které měl, do tašky a odjel s ní z Paříže. V přestrojení za anglického lékaře a výstřední nervózní anglickou dámu se cestou na pobřeží vyhýbali násilnickým davům a pruským špionům. O dva dny později dorazili do přístavu v Normandii, kde se Evans setkal s anglickým šlechticem Johnem Montagu Burgoynem, který neochotně souhlasil, že císařovnu převeze přes Kanál na své jachtě. Pod rouškou tmy dorazila těsně po půlnoci. Počasí bylo příšerné, ale vzhledem k tomu, že se francouzské úřady blížily, nemohla císařovna déle čekat. Loď spěšně vyplula a brzy ráno přistála na ostrově Wight. Zpráva se rychle dostala do paláce, kde Viktorie považovala dramatický příběh o císařovnině útěku před davem a špiony za příliš smutný a šokující. Tato mini epizoda netvoří žádnou důležitou součást celého příběhu. Vpašoval jsem to do mého povídání jako zpestření, abych neřešil jen suchopárné války, letopočty a kdo stál proti komu.
Prusko-francouzská válka oficiálně skončila v lednu 1871. Německo se sjednotilo, král se stal německým císařem a Bismarck prvním kancléřem Německého císařství. Po sjednocení Bismarck zesílil svou kampaň proti Vicky a jejímu manželovi, zvýšil dohled, dále je izoloval a omezil tok užitečných informací pro královnu Viktorii. Pod neustálým dohledem Bismarckových špiónů spolu Vicky, Fritz a královna Viktorie stále častěji komunikovali šiframi. Fritz zemřel na rakovinu v roce 1888 ve věku pouhých šestapadesáti let. Nakonec se mu podařilo stát se císařem, ale jen na devadesát devět dní. Spolu s ním zemřely Viktoriiny naděje na liberální Německo i veškerý vliv, který mohla Vicky jako císařovna mít. Místo toho Fritze vystřídal nabubřelý císař Vilém druhý, jehož mocenské ambice byly ještě větší než Bismarckovy. V předvečer Fritzovy smrti se Vicky pokusila poslat královně Viktorii důvěrné dokumenty, ukryté v lékařském kufru a krabici na klobouky. Tři bedny už odvezla do Windsoru během oslav jubilea v předchozím roce. Teď se o tom dozvěděli Bismarckovi špioni na britském velvyslanectví. Nový německý císař zapečetil Vickyin palác, pohrozil otevřením zavazadel a vyžádal si všechny státní dokumenty. Po napjaté diplomatické roztržce ustoupil, ale incident zdůraznil, že Vicky byla ve vážném nebezpečí. Němci si její dopisy mohli snadno vyložit jako důkaz zrádného spiknutí. Naštěstí princ z Walesu využil Fritzova pohřbu jako příležitosti k odvozu posledních Vickyiných písemností ze země.
Britské impérium a intriky
Královna Viktorie rozvíjela v západní Evropě působivé soukromé zpravodajské sítě, ale čím vzdálenější končina to byla, tím větší byly i problémy. Viktorie musela spoléhat na nahodilé zprávy odvážných dobrodruhů cestujících do vzdálených, drsných a špatně zmapovaných hranic. A co hůř, informace byly nejednotné a trvalo dlouho, než se dostaly na velkou vzdálenost od hranic. Během Viktoriiny dlouhé vlády se rozloha říše zčtyřnásobila, a tak se nekončící malé války staly trvalým jevem. Vážné selhání zpravodajských služeb před indickou vzpourou v roce 1857 nakonec neúspěšným povstáním proti britské nadvládě jasně ukázalo, jak málo úředníci v Londýně věděli o místních poměrech a pocitech. V druhé polovině Viktoriiny vlády se britská zpravodajská služba stala lépe organizovanou.
V roce 1873 ministerstvo války konečně vytvořilo dlouho očekávaný zpravodajský odbor. Tento odbor se především zaměřoval na Indii a Afriku. O více než deset let později, v roce 1887, následovalo námořnictvo a vytvořilo vlastní oddělení námořní rozvědky. Královna Viktorie tento vývoj bedlivě sledovala a večeřela ve Windsoru s novými šéfy zpravodajských služeb. Pokud měla mít Británie organizovanou zpravodajskou službu, chtěla být Viktorie u toho. Viktorie se zajímala zejména o zpravodajské informace o Rusku. Také severozápadní hranice Indie se stala klíčovým bojištěm špionáže, úplatkářství a politického boje. Byla to ale nebezpečná činnost. Na počátku Viktoriiny vlády byl v Kábulu násilně zavražděný William Macnaghten, který vedl její afghánskou politiku.
Jeho hlavní odbornou specializací bylo islámské právo v Indii, o kterém napsal rozhodující svazky. Díky svým zjevným schopnostem rychle povýšil, provozoval dobrodružnou politiku v Afghánistánu a zároveň redigoval arabský text Tisíce a jedné noci. V červenci 1839 se zmocnil Kábulu a na základě smlouvy, která z něj tajně učinila vládce za trůnem, dosadil šáha Šúdžu jako loutkového vládce. Zpočátku se to zdálo úspěšné, ale potřeboval nekonečné množství vojáků a peněz na úplatky, aby šáha podržel. Macnaghtenovi příznivci byli jeho tajným vládnutím natolik ohromení, že se zasazovali o úplnou anexi země jako nárazníku proti Rusku. Praxe uplácení Afghánců se mu nakonec vymstila, když ho jeden z afghánských náčelníků zavraždil, aby dokázal, že není tajně na britské výplatní listině. Části jeho těla byly triumfálně roznášené po ulicích Kábulu. Viktorie s hrůznými detaily zaznamenala, jak ho vrah chytil za ruce a prostřelil mu hruď. Potom ubohému siru Williamovi uřízl hlavu a jeho tělo rozřezal na kusy.
Bylo těžké získat užitečné informace o ruských intrikách. Když se Viktoriin druhý syn Alfred v roce 1874 oženil s carskou dcerou, doufali ministři v politické výhody, včetně vhledu do ruského dvora. Ale pro neshody v manželství to nevyšlo. Naštěstí měla Británie v Moskvě svého vlastního Jamese Bonda, podplukovníka Fredericka Wellesleyho. Wellesley přinášel jedny z nejlepších zpravodajských informací, které kdy byly získané z uzavřeného světa carské Moskvy. Wellesley měl agenty na ministerstvu války, v ruském námořnictvu, nakonec i na ministerstvu zahraničních věcí. A co bylo nejdůležitější, viděl zápisy z jednání napříč resorty, dokonce i některé komentáře psané premiérem a carem.
V dubnu 1877 dorazila do Londýna zpráva, že Rusko vyhlásilo válku Osmanské říši. Na Balkáně rychle vypukly boje, ale skutečnou otázkou bylo, zda Rusko postoupí ke Konstantinopoli. Viktorie byla ostře protirusky zaměřená. Během turecko-ruského konfliktu byla Viktorie výrazně rusofobní. Konflikt a intriky pokračovaly až do roku 1878. Británie vyslala k Dardanelám flotilu bitevních lodí, aby odradila Rusko od vstupu do Konstantinopole, ale situace zůstávala hluboce nepřehledná. Car nakonec ustoupil a počátkem března, kdy se jeho vojska nacházela jen několik dní od Konstantinopole, vnutil Turkům mírovou smlouvu. Rusko díky ní získalo nová území a Bulharsko se stalo nezávislým na Osmanské říši, čímž se dostalo pod ruský vliv.
Británie spolu s ostatními velmocemi ostře protestovala a po napjatých jednáních dosáhla na červencovém berlínském kongresu revidované dohody, která Británii poskytla Kypr jako námořní základnu. Na Kypru jsou Britové dodnes. Právě takto se formují dějiny. V listopadu 1878 vypukla mezi Británií a Afghánistánem válka. Po sérii rychlých vojenských porážek Afghánci na jaře následujícího roku souhlasili s dlouhým seznamem britských požadavků. Malé války na hranicích říše se za dlouhé vlády královny Viktorie staly běžným životním stylem.
Další vypukla v roce 1882, tentokrát s Egyptem, a odstartovala boj o Afriku. Ve druhé polovině 19. století byl Egypt vazalem rozpadající se Osmanské říše. Současně se po vybudování Suezského průplavu v roce 1869 dostal pod silný anglo-francouzský vliv. Počátkem roku 1882 se zmocnil vlády revoluční plukovník Ahmed Arabi Paša. V Alexandrii vypukly nepokoje, při kterých zahynulo přibližně padesát Evropanů. Královna Viktorie to z Londýna sledovala s obavami. Věděla, že Egypt, přes který vedl Suezský průplav spojující Evropu s císařskou Asií, je životně důležitý. Časně ráno 11. července 1882 zahájily britské jednotky desetihodinové bombardování Alexandrie. Následovala válka. Viktorie se obávala zejména nadcházejícího vojenského tažení a role, kterou v bitvě sehraje její třetí syn, princ Artuš.
Artuš, matčin oblíbený syn, byl už od útlého věku předurčený ke kariéře v armádě. Sloužil v Irsku a Kanadě a nyní velel vojákům v Egyptě. Britové nakonec Egypt obsadili. Právě v Káhiře se začalo splétat předivo sítí britského zasahování a ovlivňování Blízkého a Středního východu. To jsem obsáhle řešil v mém dvoudílném pořadu Islámský stát. Opět, tak se tvoří dějiny. Ani úplatky, ani podvody nedokázaly zabránit nejviditelnější porážce Viktoriiny vlády. Tou bylo obléhání súdánského Chartúmu místními náboženskými bojovníky, které začalo v březnu 1884. Skončilo stětím generálmajora Charlese Gordona. U příležitosti svého zlatého jubilea v létě 1887 jmenovala Viktorie své první indické služebnictvo. Jeden z nich, pohledný a vnadný Mohammed Abdul Karim, si brzy získal královninu pozornost. Rychle ho povýšila na mušího neboli učitele a potom ho jmenovala svým tajemníkem pro Indii.
Karimův vliv rychle rostl. Na zámku Balmoral byl Karimovi přidělený pokoj, který předtím obýval John Brown, oblíbený služebník královny, který zemřel v roce 1883. Stejně jako v případě Browna královna jednoduše toužila po lidské společnosti, ale na rozdíl od Browna, který byl nenápadný, se Karim snažil zajistit si povýšení. Toto povýšení mu zajistilo pravidelný přístup ke královně, když četla a podepisovala důvěrné dokumenty týkající se Indie. Aby toho nebylo málo, Karim se spřátelil s mladým právníkem Rafiuddinem Ahmedem. Ahmed měl pověst muslimského politického aktivisty. Ahmed také pomáhal zakládat Muslimskou vlasteneckou ligu a byl napojený na další radikálnější skupiny. Prostřednictvím svého přítele Karima měl nyní přístup k samotné královně Viktorii. Po Viktoriině smrti v roce 1901 poslal nový král Eduard sedmý Karima zpět do Indie a jeho korespondenci s královnou spálil.
Karim žil v klidu na panství v Ágře, které mu královna darovala. Po Karimově smrti o osm let později poslal Eduard detektivy, aby zabavili všechny zbývající dokumenty, které se nacházely v jeho domě v Indii. Úspěšně ukryli a uchovali jeho deník, který se objevil až v roce 2011. Nebylo to naposledy, kdy se královské mašinérii nepodařilo vymazat z historických záznamů věci, které se jí nelíbily. Královna Viktorie zemřela 22. ledna 1901 po šedesáti třech letech na trůnu. Její syn, který nastoupil na trůn jako Eduard sedmý, se o státnické záležitosti zajímal méně. Měl pověst prince playboye, a proto před ním Viktorie tajila citlivé informace tak dlouho, jak jen to bylo možné. Když nezkušený král konečně zdědil trůn, doufal, že využije královských zdrojů k ovlivňování zahraniční politiky stejně jako jeho matka. Na počátku dvacátého století se tajné služby staly spíše státní činností a ministři se cítili méně závislí na královských sítích. To, jak Eduard na tyto změny reagoval, pomohlo utvářet vztahy mezi korunou a vládou po dalších sto let.
Eduard VII. a Rusko
V roce 1863 překročila kanál La Manche mladá dánská princezna Alexandra. Její rodina byla poměrně neznámá až do roku 1852, kdy byl její otec, princ Christián, vybraný za nástupce svého bratrance z druhého kolena jako dánský král. Alexandra se stala manželkou Alberta Eduarda, prince z Walesu, následníka trůnu královny Viktorie. Během několika málo let se Alexandřin život změnil. Provdala se za prince Alberta Eduarda, a její otec, princ Christián, se stal dánským králem. Navíc Alexandřin bratr se stal řeckým králem jako Jiří první. Alexandra ještě více zkomplikovala už tak spletité vazby britské královské rodiny, protože její sestra se provdala za následníka ruského trůnu a jejím synovcem byl budoucí německý císař Vilém.
Opět tu vidíme, jak si aristokracie udržovala a násobila svou moc sňatky mezi sebou. Aristokratická šlechta se změnila dnes na globální šlechtu, která je postavená na udržování těchto rodových linií. Většinu své dlouhé praxe strávil Eduard bez přístupu k tajným zpravodajským informacím. Eduard byl ale také zranitelný vůči vydírání. Byl to princ playboy, který se oddával nelegálním karetním hrám a mimomanželským vztahům s okouzlujícími herečkami, bohatými společenskými osobami a prvotřídními prostitutkami. Proslýchá se, že budoucí šéf MI6 Stewart Menzies byl jeho nemanželským synem. Rozhodně měli společné fyzické rysy a Menziesova matka se podezřele rychle vyšplhala do nejvyšších společenských kruhů. Ať tak či onak, Steward Menzies během své zpravodajské kariéry opakovaně využíval svého údajného královského spojení.
Eduard měl také pověst flákače. Není divu, že mu Viktorie nadále bránila v přístupu ke státním tajemstvím. Místo toho dovolila jeho mladšímu bratrovi, princi Leopoldovi, aby jí radil v důvěrných záležitostech. Eduard si byl dobře vědom této dohody i ponižující skutečnosti, že jeho matka považovala Leopolda za vhodnějšího pro královskou funkci než jeho. Koncem 19. století se očekávalo Eduardovo nástupnictví. V důsledku toho mu začli mnozí ministři diskrétně svěřovat stále více zpravodajských informací. Jako princ neměl Eduard přístup k oficiálním státním tajemstvím, ale to neznamenalo, že by byl špatně informovaný. Stejně jako Viktorie si vytvořil vlastní soukromý systém sledování. Díky častým cestám po kontinentu byl mimořádně kosmopolitní. Mluvil plynně francouzsky a německy a jeho silnou stránkou bylo pěstování vztahů a získávání vlivných kontaktů ke konverzaci.
Udržoval síť mezinárodních přátel a příbuzných, kteří mu poskytovali citlivé informace, a byl velmi hrdý, kdykoli mu byly svěřené důležité důvěrné informace. Díky tomu měl Eduard jako princ a král nejlepší adresář v Evropě a disponoval vlastními, často vynikajícími zpravodajskými zdroji. Dva roky před jeho nástupem, tedy v roce 1899, vypukla druhá jihoafrická válka, která postavila búrské republiky proti britskému imperialismu. Eduard to velmi pečlivě sledoval. Nepopulární válka se vlekla a byla stále nákladnější. Eduard to chtěl ukončit. Od přátel z celé Evropy věděl, že válka vážně poškozuje pověst Británie. Nebylo žádným tajemstvím, že britské jednotky se během konfliktu dopouštěly strašlivých zvěrstev. Shromažďovaly masy obyvatelstva, včetně žen a dětí, v přeplněných koncentračních táborech. Chyběly potraviny a šířily se nemoci. V nuzných podmínkách zemřely desítky tisíc lidí. Ke zděšení Whitehallu začaly noviny informovat o masakrech, znásilňování a rabování. Vláda se snažila stíhat nejvýznamnější novináře pomocí zákona o úředním tajemství, ale neuspěla. Ministři potřebovali vyretušovat prestiž a renomé britské koruny. Možná nás překvapí, že výraznou roli v propagandě sehrál známý autor Arthur Conan Doyle.
Arthura Conana Doyla nejvíce proslavily detektivní příběhy o Sherlocku Holmesovi. Doyle byl ale také přesvědčeným imperialistou. Pro tento úkol byl jako stvořený. Vláda mu poskytovala zpravodajské informace a Eduard diskrétně poskytl 500 liber na pokrytí nákladů na vydání a marketing. Výsledek? Esej s názvem Válka v Jižní Africe: její příčina a průběh. Esej vyšla počátkem roku 1902. Byla přeložena do mnoha jazyků, měla obrovský úspěch a vyvracela mnohá obvinění vznesená proti britským silám. Conan Doyle tvrdil, že píše z nezávislého stanoviska bez jakékoli oficiální autority. To prostě nebyla pravda: šlo o skrytou propagandu financovanou králem. Arthur Conan Doyle nepřekvapivě krátce nato obdržel rytířský titul. Jak vidíme, i velcí spisovatelé se dopouštěli prachobyčejné vládní propagandy.
Začátkem května 1902 obdržel Eduard překvapivou zprávu od svého synovce, německého císaře Viléma. Vilém se soukromou cestou dozvěděl, že Británie nabízí Búrům velkorysou mírovou dohodu. Pro Eduarda to byla novinka. Zuřil, že jeho německý synovec věděl víc než on. Koncem měsíce byla podepsaná konečná dohoda. Británie byla poražená. V dalších letech byly provedené rozsáhlé reformy ohledně britské zpravodajské komunity. Byla například vytvořená sekce pro zvláštní úkoly na ministerstvu války. Z něj se nakonec v roce 1909 stal Úřad tajných služeb, předchůdce MI5 a MI6. Také Rothschildové a další bankéři poskytovali Eduardovi obzvláště užitečné zahraniční zpravodajství.
Jen lehká odbočka. Pamatujete si na můj pořad o elektromobilech, v té době elektrických kočárech? V roce 1901 byly elektro kočáry hitem mnohých královských rodin. Kromě jiných i Eduarda sedmého a jeho manželky Alexandry. Královna Alexandra si převzala svůj první elektro kočár v květnu 1901. Manželka Eduarda sedmého nechala elektrický kočár dopravit do Norfolku, kde jej používala jako svůj osobní dopravní prostředek v areálu královského panství. Dokonce se sama naučila řídit. Královna Alexandra byla se svým výběrem natolik spokojená, že o několik let později si její syn, princ z Walesu, pozdější král Jiří pátý, také pořídil městský vůz. Tento vůz těžil z vývoje technologie akumulátorů, která mu poskytla větší kapacitu, lepší dojezd a maximální rychlost 25 km/h. Stav britských pozemních komunikací byl ovšem zdrojem královského zděšení. Prach, který zvedalo auto královny Alexandry, zřejmě způsoboval, že Její Veličenstvo potřebovalo po každé jízdě pořádnou koupel. Král a královna se proto rozhodli, že mohou elektro kočár používat pouze tehdy, když jsou silnice vlhké. To vedlo k několika vtipným pokusům kropit silnici těsně před vozem, ale tyto pokusy nikdy nebyly realizované.
V té době Eduard přispěl k diplomatickému sblížení mezi Francií a Británií. Británie a Rusko soupeřily také o vliv ve střední Asii, které trvalo většinu 19. století. Tady sehrál výraznou roli Francis Younghusband, důstojník císařské armády, který se stal průzkumníkem v Tibetu. Na konci roku 1903 odjel Younghusband na misi. Jejím cílem bylo odhalit ruskou špionáž a urovnat různé pohraniční spory. Ovšem následující rok provedl brutální invazi do Tibetu. Tady Britové pod jeho velením pobili četné skupiny špatně vyzbrojených mnichů. Když Younghusband dosáhl svého cíle, svatého města Lhasy, nenašel žádné důkazy o ruských intrikách. Eduard se postaral o to, aby se mu za jeho úsilí dostalo královského uznání. To je další překvapení zatajované minulosti. Západní propaganda se může pominout z čínské invaze do Tibetu. Ovšem sladké tajemství brutální britské invaze do Tibetu v roce 1904 se taktně zatajuje. Většina z nás o této invazi dodnes netušila. Rusko bylo tedy stále ve velké hře.
V roce 1904 vyslal Eduard prince Ludvíka z Battenbergu do Petrohradu jako svého zástupce, na křtiny syna cara Mikuláše druhého. Byl to chytrý tah, který měl posílit vzájemné vztahy. Battenberg byl osobně blízký carovi a zároveň byl ředitelem britské námořní rozvědky. Po návratu ze křtu Battenberg informoval krále o ruských záměrech a sdělil mu, že Rusové nemají vůči Indii žádné agresivní plány a jsou obecně smířlivě naladění. Sbližování netrvalo dlouho. O necelý rok později se car o svém bratranci Eduardovi opět vyjadřoval jako o největším záškodníkovi a nejprolhanějším a nejnebezpečnějším intrikánovi na světě.
Koncem roku 1905 zachvátila Rusko revoluce. Podnětem byla nedávná porážka ve válce proti Japonsku, stávky a vojenské vzpoury, které ohrožovaly carský režim. Šlo o legendární krvavou neděli, Leona Trockého a další souvislosti. To jsem pokryl v mých dokumentech Agent Leon Trockij a Americká častuška a stoleté tajemství. Británie také manévrovala s Německem. V Německu totiž vládl Eduardův synovec, císař Vilém. Jejich vztah byl ovšem bouřlivý. Jeden druhého obviňoval ze špionáže, intrik a podvodů od samého počátku Eduardovy vlády. To se také promítalo do státních záležitostí a napětí mezi Německem a Británií začalo narůstat. Německé námořnictvo také začalo mohutnět a posilovat. Během léta 1908 se Eduard stále více obával německých záměrů. Šířily se obavy, že němečtí špióni už načrtli britské přístavy a studovali pobřeží připravené na invazi. Mezitím se Eduard začal obávat i Rakouska. Wickham Steed, vídeňský dopisovatel listu The Times, ho varoval, že císař František Josef hodlá anektovat Bosnu a Hercegovinu. Eduard zpočátku odmítal varování uvěřit. Nedávno se s císařem osobně setkal a široce hovořil o evropské politice. O Bosně ale nepadlo ani slovo. Počátkem roku 1909 se král dozvěděl, že Německo program stavby lodí nezmírnilo, ale naopak urychlilo. Eduard zemřel 6. května 1910. Jeho pohřeb byl největším shromážděním evropské královské rodiny v historii. Ovšem zpravodajská bitva teprve začínala.
Závěr
To je všechno k první epizodě královské špionáže, co uslyšíte příště? Podívám se na další etapy minulosti z pozice plejády britských králů. Budu pokračovat Jiřím pátým a válkou příbuzných šlechtických rodů Evropy. Tedy první světovou válkou. Podívám se také na zavraždění Romanovců. Eduard VIII., který nastoupil na britský trůn, nevládl déle než rok. Jeho románek s rozvedenou Američankou a sympatie s nacisty ho nakonec donutily abdikovat. Přišel Jiří šestý, který kraloval během druhé světové války. Byl to otec princezny Alžběty, která nastoupila na královský trůn po jeho smrti 6. února 1952. Podívám se na to, jak se Alžběta a další členové královské rodiny, účastnili cvičení SAS v takzvaném Domě vrahů. Zaměřím se na to, jak mnozí členové královské rodiny mají úzké vazby na zpravodajské rozvědky. Princ Charles, jeho bratr Andrew, nebo děti Charlese a Diany, tedy princ William i princ Harry. Všichni večeřeli s šéfy MI5, MI6 a GCHQ.