Pořad pojednává o člověku jménem Klaus Barbie, bývalém nacistickém válečném zločinci, který uprchl do Bolívie, kde působil jako obchodník s drogami a pomáhal americké CIA s bojem proti komunistickým hnutím v Jižní Americe. Po jeho pátrání a zajetí se otevřely otázky o jeho spolupráci s americkými tajnými službami a o utajované minulosti některých amerických agentů. Pořad také ukazuje na brutalitu a sadismus Barbieho činů během jeho působení v Lyonu během druhé světové války.
Klaus Barbie byl šéfem Hitlerova Gestapa ve francouzském Lyonu. Jeho krutost a sadismus mu vysloužily přezdívku řezník z Lyonu. Jak se přesvědčíme, právě tato pověst brutálního sadismu Barbiemu vysloužila vstupenku do Latinské Ameriky v rámci takzvaných krysích stezek pro nacistické zločince. Pracoval pro vlády přes 50 let – oficiálně i neoficiálně. Vlády, které si ho najaly pro jeho schopnosti, nebyly nikdy zklamané. Manipulace, výslechy, únosy, mučení a vraždy byly služby, které nabízel. Vlády si to všechno kupovaly s plným vědomím, že Barbie měl ve svém oboru značné zkušenosti. Nacistický mučitel a masový vrah Klaus Barbie měl pocit, že je nedostižný, protože byl americkým aktivem CIA. Ke svým obětem se choval lstivě, s opovržením a pohrdavě tak, jak to umí jen moderní kryptonacisté, kteří si jsou vědomi ochrany a krytí současných vlád. Od roku 1971, kdy byl Klaus Barbie objevený, jak se skrývá v Bolívii, se provokativně chlubil svou láskou k Adolfu Hitlerovi, svou nehynoucí oddaností nacismu a tím, jak pokořil francouzský odboj v Lyonu. Jeho oběti 4342 zavražděných, 7591 deportovaných do německých koncentračních táborů a 14311 zatčených. Klaus Barbie žil dlouhá léta v neproniknutelném jihoamerickém podsvětí uprchlých nacistů. V ráji, který živil a chránil tolik architektů a katů Hitlerovy říše. Popíjel kávu ve svém oblíbeném baru Confiteria La Paz a navštěvoval svou umírající ženu v nemocnici. Po boku mu stál jeho věrný bolivijský bodyguard Alvaro de Castro. Barbie byl takto chráněný deset let. Ne všechny zprávy z La Pazu před jeho zatčením byly povzbudivé. Klaus Barbie prý náhle zmizel, pravděpodobně do jiné země. Jako nejpravděpodobnější cíl jeho cesty byla uváděná Paraguay, útočiště Josefa Mengeleho, nechvalně proslulého osvětimského lékaře. Ale nakonec past sklapla a v jeho 69 letech byl vydaný do Evropy. Po 37 letech na svobodě. Vrácení Klause Barbieho do Francie 5. února 1983, aby byl souzený za své válečné zločiny, bylo vítězným završením mimořádné kampaně proti skeptickým, letargickým a vyloženě nepřátelským vládním úředníkům a politikům. Jaký ale byl život nacistického řezníka z Lyonu?
Klausovy začátky
Nikolaus (Klaus) Barbie se narodil 25. října 1913 v Bad Godesbergu, malém klidném městečku u Rýna jižně od Bonnu. Přestože oba jeho rodiče byli katolíci, vzali se až tři měsíce po jeho narození. Obřad se konal v Merzigu v Sársku, kde Barbieho rodina žila od dob Francouzské revoluce. Jeho otec, který se také jmenoval Nikolaus, byl nejprve úředníkem a později učitelem na základní škole v Noderu, kde byl Barbie do svých jedenácti let žákem; zemřel v roce 1933 ve věku pětačtyřiceti let jako oběť střelného zranění z první světové války. Ti, kdo Barbieho znali po válce, tvrdí, že měl velmi rád svou matku Annu Heesovou. Její druhý syn zemřel v osmnácti letech na srdeční chorobu a ona byla hrdá na vyznamenání svého přeživšího syna, i když o jeho činnosti pravděpodobně vůbec nevěděla. Barbieho vztahy s otcem byly velmi napjaté. Jeho otec, těžký pijan, jehož rozvíjející se nemoc prudce snižovala jeho příjmy, stále častěji vystavoval svého malého syna disciplinárním výpadům, které, jak sám Barbie přiznává, měly velmi neblahý vliv na celý jeho život a osobnost. Proto bylo pro Barbieho velkou úlevou, když se v roce 1923 přestěhoval od rodiny na Friedrich-Wilhelmovo gymnázium v Trevíru, zpočátku na internát. Ovšem za 2 roky se rodina přestěhovala do stejného města. V roce 1933 zemřel jeho otec i bratr. Barbieho rodina se ocitla v depresi a rozvratu právě ve chvíli, kdy se Adolf Hitler stal německým kancléřem. Po několika pokusech Barbie v roce 1934 konečně složil maturitní zkoušky, ale jen s průměrnými známkami. V té době byl Hitler už více než rok kancléřem. Všechny alternativní politické ideologie byly radikálně potlačené. Němečtí školáci se stali obětí neúprosné indoktrinace. Barbiemu bylo v té době 21 let. Byl nejen členem hnutí Hitlerjugend, ale také osobním asistentem místního stranického vůdce. Univerzita mu byla zapovězená. Po smrti jeho otce neměla rodina peníze na další studium. Nezaměstnaný a bez vyhlídky na jistou profesní kariéru odešel na půl roku do dobrovolnického pracovního tábora nacistické strany ve Šlesvicku-Holštýnsku. Ochotně se nechal strhnout intenzivní ideologickou atmosférou a stal se z něj plně oddaný stoupenec Třetí říše. Vychutnával si životní styl, kamarádství a sebevědomí, které mu příslušnost ke straně poskytovala. Jak přiznal o čtyřicet let později v Bolívii, stal se celoživotním nacistou oddaným Hitlerovi a německé nadvládě, a naučil se prudkému pohrdání ostatními. 26. září 1935, potom co se podrobil testům rasové a zdravotní čistoty, vstoupil Barbie do SS. Barbie říká, že právě v těchto prvních dnech SS viděl Himmlera a Heydricha zblízka. V roce 1979 se Barbie v Bolívii setkal s Himmlerovým adjutantem generálem Karlem Wolffem a týden s ním vzpomínal na jeho život:
"Jednou jsem s Himmlerem hrál na nádvoří velitelství házenou. Působil velmi strnule, plaše, ale velmi zdvořile. Dalo se s ním vést normální rozhovor. Uměl si zjednat respekt. Heydrich byl intelektuál. Byl úplně jiný."
Po odjezdu z Berlína se Barbie s žádným ze svých šéfů už nesetkal. Možná si vzpomínáte na můj šestidílný pořad Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. Vedle Klause Barbieho jsem tu vzpomínal právě Karla Wolffa, se kterým se spřátelil šéf OSS, předchůdkyně CIA Allen Dulles při jednáních ve Švýcarsku. Karl Wolff budoval pod zastřešením NATO jednotky Gladio na Sardinii u západního pobřeží Itálie. V tomto období se tedy Klaus Barbie setkal s Karlem Wolffem, kteří oba jednali v roce 1943 s Allenem Dullesem ve Švýcarsku. Poprvé působil Klaus Barbie v Berlíně jako asistent v oddělení hlavního úřadu zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Během několika týdnů byl vyslaný na policejní ředitelství na Alexanderplatz, aby tu zahájil výcvik vyšetřovatele. Po několikatýdenním působení na oddělení vražd byl Barbie převelený na mravnostní oddělení, kterému šéfoval, jak si Barbie s láskou pamatoval, strýček Karl. To byla Barbieho první zkušenost s mocí, která v něm zanechala nezapomenutelný dojem. Berlín byl v té době zhýralý, zkorumpovaný a dekadentní. Každou noc vyrážel strýček Karl se svým týmem na zátahy do barů, nevěstinců a nočních klubů, cituji:
"Jednoho večera strýc Karl, který znal všechny pasáky ve městě, řekl. Tak jo, kluci, dneska večer přepadneme bar Usambara. Nic podobného jsem už v životě nezažil. Seděli jsme kolem baru v civilu. Ve tři ráno přišly všechny děvky z Friedrichstrasse a Puttkamerstrasse se svými pasáky, aby si vyřídily noční účty. Nikdy jsem neviděl takové hádky a neslyšel takové řeči. A pak ty neuvěřitelné rvačky, které začaly, když pasáci začali děvky mlátit. Bylo to bizarní představení snů. Uprostřed toho všeho vyšel strýc Karl ven, zavolal policajty, a všechny zatkli a odvezli."
Když Barbie zrovna nepronásledoval děvky, pronásledoval Židy, zejména ty, kteří se zabývali obchodem s kožešinami, nebo homosexuály. S chutí vzpomíná na úkol u oddílu Sicherheitsdienst po svém přeložení do Düsseldorfu v roce 1936. Jejich cílem byl unikátní homosexuální klub. Jako obvykle vstoupili do klubu v přestrojení a seděli a čekali, dokud se náčelník nepostavil a všichni muži si neuvědomili, že byli chycení při razii. Barbie byl ohromený tím, co následovalo. Každý homosexuál se přiznal, že je vysokým důstojníkem nacistické strany, hnutí Hitlerjugend nebo dokonce SS. Jejich trest byl rychlý a přísný. Všichni byli fyzicky zbití, a potom uvěznění. Koncem roku 1938 měl Barbie kariéru v bezpečnostních službách jistou. Když byly v roce 1937 znovu otevřené seznamy členů strany, automaticky do ní vstoupil. V témže roce prošel školou Sicherheitsdienst v Bernau, a byl vyslaný do exkluzivního vůdcovského kurzu v berlínském Charlottenburgu. Pro těchto několik vyvolených byla vojenská služba pouhou formalitou. Tři měsíce, od září 1938, sloužil u 39. pěšího pluku, než se vrátil do Charlottenburgu na závěrečný výcvik a zkoušky. První zkouškou byl box, na který nikdy nezapomněl. Jeho soupeř byl o celých 30 cm vyšší.
"Bil mě tak tvrdě, že mi bylo všude špatně. Ale musel jsem se rychle vzpamatovat a udělat skok přes 8 mužů, a to mi ještě bylo špatně."
20. dubna 1940 byl Barbie povýšený na SS Untersturmführera, podporučíka. O pět dní později se oženil. Nevěstou se stala Regine Willmsová, třiadvacetiletá zavalitá dcera poštovního úředníka z Osburgu. Předčasně opustila školu, vyučila se kuchařkou a pak pracovala jako služebná v Berlíně. V roce 1937 vstoupila do strany a začala pracovat v Düsseldorfu v dětské školce nacistického svazu žen. Když se seznámili, Barbie neměl stálý domov. Na tehdejší dobu nezvykle se do jejího bytu nastěhoval ještě před svatbou.
Nizozemská epizoda
Během několika dní po svatbě se Barbie vrátil ke svému oddílu Sicherheitsdienst. Byl zařazený do von Rundstedtovy dvoumilionové armády, která vtrhla do Nizozemska a Francie. V této době nebyl Barbie členem Gestapa, ale byl přidělený k oddílu zpravodajství. Podle Barbieho se jeho jednotka dostala až na předměstí Dunkerque. Tam dorazila nějakou dobu potom, co poslední britští vojáci spěchali přes Kanál, aby přežili. Barbieho jednotka byla převelená do Zentralstelle v Amsterdamu, Ústředny pro židovskou emigraci. Mezi jeho povinnosti patřilo shromažďování německých emigrantů, svobodných zednářů a Židů. Barbie stál v čele těchto aktivit. Byl nadšený zodpovědností, ale ještě více ho vzrušovalo povolení manipulovat a podvádět. První osobní zpráva, která o něm byla napsaná v říjnu 1940, odrážela jeho talent. Zpráva uváděla, že se energicky a intenzivně vrhl do práce SD. Podle jeho velitele byl Barbie disciplinovaný, pracovitý, přátelský a čestný důstojník. Byl bezchybný kamarád, který byl ve své práci vynikající a pro SS čestný. O měsíc později byla jeho tvrdá práce a loajalita odměněná. Byl povýšený na Obersturmführera, nadporučíka. Už tady se začala projevovat Barbieho brutalita, kterou později zúročil ve Francii. Dva židovští uprchlíci z Německa, Cahn a Kohn, si v Amsterodamu otevřeli oblíbenou zmrzlinárnu Koko. Chvíli se jim dařilo odrážet útoky, ale to jen vyprovokovalo protiútoky Němců. Ten vedl Klaus Barbie. Jako první prorazil zabarikádované dveře a hodil do nich kolo, aby je za ním nikdo nezabarikádoval. Když se otočil, jeden z obránců mu stříkl do obličeje čpavek. Ačkoli byl omráčený, vrhl se vpřed. Mezi dvanácti Židy uvnitř baru uviděl Cahna:
"Měl pěknou plešatou hlavu. Měl jsem ještě dost síly, abych zvedl popelník a rozbil mu hlavu. Byl těžce zraněný. Všichni uvnitř pak byli zatčení."
Bezprostředně potom, 22. února 1941, vtrhly jednotky SS s děsivou brutalitou do židovské čtvrti. Čtyři sta dvacet pět Židů bylo zatčeno a většina z nich byla následně deportovaná do koncentračního tábora Mathausen. Esesáci vyhráli bitvu a oslavovali ji v královském stylu s členy nizozemské nacistické strany a vysokými policejními důstojníky:
"Pili jsme až do osmi do rána. Úžasný večírek, úžasné kamarádství. Neopakovatelné. A z toho člověk přežívá, když je takhle ve vyhnanství."
Po třech dnech dovolené se Barbie vrátil do služby, a dostal rozkaz práci dokončit. Cahn a jeho přátelé byli odsouzení k smrti:
"Dostal jsem na starost popravčí četu. Jeden z odsouzených požádal, aby si poslechl americkou hitparádu, a pak jsme je zastřelili. Bylo mi opravdu špatně, když jsem viděl, jak jim všude stříkají mozky."
Za své služby byl Barbie 20. dubna 1941 vyznamenán Železným křížem druhé třídy. V německém Trevíru se v té době narodila Barbieho dcera Ute Regine. Tuto skutečnost oznámil 4. července 1941 ústředí v Berlíně z Amsterdamu. Krátce na to, Barbie cestoval na východ přes Königsberg. Byl přidělený ke zvláštnímu komandu, jehož úkolem bylo podpořit německou invazi do Ruska. Během prvních týdnů tohoto zuřivého postupu byl Barbie nasazený v boji proti ruským partyzánům v jednotce Gestapa. Seznámil se tak s hrubšími metodami výslechu a s nízkou hodnotou, kterou Němci přikládali životům svých nepřátel. Zbytečně ničili domy, vraždili ženy a děti a brutálně mučili muže, aby z nich získali informace. Pokud byl Barbie opravdu sadistou, pak právě během těchto měsíců v Rusku poznal možnost, jak uspokojit své potěšení.
Řezník přichází do Lyonu
Na jaře 1942 byl Barbie povolaný do Berlína a pověřený delikátní misí, která vyžadovala francouzského mluvčího. Byl vyslaný jako šéf bezpečnosti do Gexu, francouzského města na švýcarských hranicích, které bylo pod německou okupací. Měl unést Alexandra Foota, agenta pracujícího pro Moskvu. Ale Foote náhle zmizel. Barbie byl v červnu vyslaný do francouzského Dijonu. V Dijonu byl klid a jen velmi málo partyzánských útoků. Jenže francouzský odpor sílil každým dnem. Lyon, druhé největší francouzské město, se stal hlavním městem národního odporu. Byly vypracované plány na obsazení vichystické Francie. 11. listopadu 1942 překročila německá armáda demarkační linii. Klaus Barbie dorazil do Lyonu jako šéf Gestapa. Do Lyonu dorazilo osmdesát důstojníků SS. Třicet jich bylo vysláno do odlehlých oblastí. Ostatní, včetně Barbieho, zůstali ve městě. Gestapo se překvapivě předem nerozhodlo, kam umístí své velitelství. Teprve po čtyřech týdnech se padesátičlenný tým SS nastěhoval do šedesáti místností ve druhém a třetím patře hotelu Terminus vedle nádraží Perrache. Jejich obytné a spací prostory se nacházely ve druhém patře. Dvacet pokojů ve třetím patře bylo vyhrazeno pro výslechy. Vězni měli být denně přivážení z věznice Montluc. Pevnost Montluc byla hlavním vězením Gestapa v Lyonu. Byla postavená na počátku 19. století, a nachází se v blízkosti železniční stanice Perrache, pouhý kilometr od centra města. Podle oficiálního vyšetřování francouzské policie provedeného po válce nebyly místnosti v hotelu Terminus speciálně vybavené mučicími přístroji. To mělo přijít až v červnu 1943, kdy se Gestapo přestěhovalo do jiné budovy. Sicherheitsdienst v Lyonu byl rozdělený do šesti sekcí. Sekci IV, gestapu, šéfoval sám Barbie. Své vlastní oddělení rozdělil na šest podsekcí, které se specializovaly na odboj a komunisty, sabotáže, Židy, falešné průkazy totožnosti, kontrarozvědku a zpravodajské archivy. Zpočátku pracovalo přímo pod ním asi pětadvacet německých důstojníků. O dvanáct měsíců později, když Gestapo zřídilo pobočky v dalších městech regionu, se počet důstojníků pod jeho přímým velením zvýšil. Jeho vedení bylo efektivní, dynamické a naprosto nekompromisní. Barbieho panství mimo Lyon se rozkládalo na 20000 kilometrech čtverečních. Ovšem s frenetickou energií často překračoval své oficiální hranice a působil také v Marseille a Dijonu. Celkově bylo jeho území směsicí dlouhých rovin a členitých, zalesněných, hornatých oblastí s nepřístupnými vesnicemi a izolovanými farmami. Potenciálně se jednalo o problematickou oblast. Svéhlavý devětadvacetiletý poručík měl tolik moci jako středověký tyran. Jeho vláda byla nekontrolovaná a neomezená. Pro gestapáky byl život v Lyonu v prvních dnech okupace skutečně příjemný. V době oběda jejich šéf Knab zařídil, aby celý štáb jedl společně. On sám předsedal uprostřed vysokého stolu. Seděl na jedné straně, Hollert na druhé, ostatní v -sestupném pořadí podle hodnosti. Bezvadně je obsluhovali francouzští číšníci. Ale dost často Barbie, oblečený v civilu, chodil sám do nedalekého baru, aby se najedl a přitom si povídal se stálými hosty. Večer Barbie, stejně jako ostatní důstojníci, pravidelně obcházel nejlepší restaurace. Měl také stálou francouzskou přítelkyni a společnici. Ke své ženě se Barbie, za celou dobu své služby ve Francii, vrátil na dovolenou pouze jednou. Pocity ostatních gestapáků vůči Barbiemu se dělily mezi odpor a respekt, který byl podbarvený strachem. Barbie měl ale pokroucený postoj ke spravedlnosti. Barbie s hrdostí vyprávěl generálu Karlu Wolffovi, jak se vypořádal s jedním důstojníkem, o kterém francouzský policejní šéf prozradil, že znásilnil místní dívku. Barbie prý důstojníkovi řekl:
"Dnes večer v šest hodin budete ve sklepě s ostatními důstojníky. Bude tam provaz a Vy se oběsíte. A on to udělal. Odkopl jsem židli. Člověk se stává tvrdým, když je mladý. Myslím, že dnes už bych to nedokázal."
V prvních týdnech byla vláda Gestapa nad Lyonem váhavá. Přestože Němci pronikli do města v předchozích měsících, SS neměla dostatek informací, aby mohla provést více než několik zatčení. To se ale začalo měnit s dalšími roky.
Řezník, mučitel a popravčí
Na začátku roku 1943, vzpomíná Barbie, se dozvěděl, že mezi Toulouse a Lyonem přistáli dva britští agenti, kteří měli plnit sabotážní úkol. Gestapo sledovalo, jak agenti seskočili padákem, a pak je sledovalo do malé továrny. Krátce nato byli Němci spatřeni, a britští agenti začali střílet. Nakonec se museli vzdát, když jim došla munice. Oba protestovali, že jsou britští vojáci, a předložili vojenské identifikační známky, které měli schované v botách. Barbie trval na tom, že jsou oblečení jako civilisté, a proto jsou špioni, kteří mohou být zastřeleni. Oba byli velmi sklíčení. Barbie vzpomínal, že jeden z nich se dokonce vrhl z okna, ale zachránila ho síť natažená přes dvůr. Druhý agent, vzpomíná Barbie, byl úplně jiný:
"Byl překvapivě snadno zlomitelný. Okamžitě se přiznal a prozradil tábor odboje nedaleko Grenoblu."
Pouze pod pohrůžkou mučení z něj Barbie dostal informace, které chtěl. Manipulace s lidmi byla dovedností, kterou Barbie ovládal. Byla ale často hrubým nástrojem, který používal pro své vlastní přežití. Barbie se bez zábran uchyloval k bezohlednému vybíjení, a jeho oběti poznaly, že netrpěl žádnými pochybnostmi, než se uchýlí k násilí. Ačkoli byl omezený nedostatkem vzdělání, přežil a kariérně rostl právě proto, že nacistický stát povzbuzoval své gestapáky, aby byli nemilosrdní a zabránili jakémukoli zpochybnění své autority. Tato nelidská drzost se stala součástí jeho povahy. Stejně jako ostatní šéfové Gestapa ve Francii se i Barbie musel při své činnosti spoléhat na francouzské sympatizanty, spolupracovníky a informátory:
"Zpočátku to pro nás bylo velmi těžké. Měli jsme velmi málo kontaktů. Všechno bylo nové. Musel jsem vybudovat efektivní tým a pečlivě si ručně vybírat jednotlivé rekruty. Francouzi nás zasypávali udáními na odboj a já jsem se obvykle snažil najít dlouhodobé spolupracovníky mezi udavači."
Barbie si postupně vybudoval 120-člennou osobní armádu. Všichni byli členy nejagresivnějších pronacistických skupin ve městě, které k sobě Barbie postupně přitahoval. Němci v té době chtěli, aby Francouzi pracovali v německých továrnách. Byla to povinná práce v Říši, a povolávací rozkaz byl jasný. Když se muži nepřihlásili, Gestapo je pronásledovalo nebo podniklo represe proti místnímu obyvatelstvu. Jeden z prvních zátahů na odvedence se v Lyonu uskutečnil 1. března 1943. Šest set mužů se nedostavilo k vlaku do Říše. Toho pondělního rána v 5.30 vojáci Wehrmachtu pod vedením Gestapa uzavřeli Villeurbanne, jedno z největších dělnických předměstí města. O hodinu později Gestapo spolu s vojáky provedlo domovní prohlídku. Kdykoli se okamžitě neotevřely vchodové dveře, dávky ze samopalů Schmeisser rozbily zámek. Každý muž ve věku od sedmnácti do pětapadesáti let byl zatčený a odvedený do místních kaváren, které byly dočasně zrekvírované. Na konci dopoledne bylo 300 mužů odvedeno na místní nádraží, kde jim jejich rodiny daly jídlo a oblečení a krátce se s nimi rozloučily. Jejich cílem byl koncentrační tábor Mathausen. Byla to předehra k masivnímu třídennímu zátahu Gestapa ve městě, který začal 7. března 1943. Němečtí vojáci zběsile projížděli ulicemi města, a naháněli všechny skupiny mužů, kteří opouštěli kina a továrny. Všichni byli nahnaní do čekajících železničních vagonů na cestu přes Rýn. S přibývajícími zátahy se tisíce mladých Francouzů začaly skrývat. Nejbezpečnějším místem byl venkov, lesy a hory.
Řezník, brutalita a sadismus
Dalšími oběťmi honu Gestapa v Lyonu byli Židé: ve městě žila druhá největší židovská komunita v zemi. V době, kdy Barbie 11. listopadu 1942 dorazil do Lyonu, bylo z Francie do Osvětimi deportováno 41951 Židů. Nikdo neví, kolik Židů lyonské Gestapo do konce války zatklo a deportovalo. Místní magistrát tvrdil, že z Lyonu bylo deportováno celkem 7591 osob. V té době se začala projevovat Barbieho brutalita. Tehdy třináctiletá Simone Legrangeová o tom věděla své. Na udání souseda byla Legrangeová se svou rodinou odvezená do věznice Montluc a umístěna do jedné cely. První Němec, kterého po příjezdu 6. června 1943 spatřili, byl podle Legrangeové usměvavý muž. Byl to Barbie:
"Zpočátku mi připadal velmi, velmi okouzlující. Byl oblečený ve světle šedém a nesl kočku, která měla tmavší odstín šedé. Velmi mile k nám přistoupil a hladil kočku. Nejdřív se podíval na mého otce, pak na matku a pak přišel ke mně a řekl, že jsem moc hezká. Stále hladil kočku, jemně ji položil na stůl a zeptal se mé matky, kam odešly její ostatní děti. To jsme opravdu nevěděli. Před dvěma dny se ukryly na venkově a my jsme neznali jejich adresu. Pomalu ke mně přistoupil, uchopil mé dlouhé vlasy a jemně si je převaloval po ruce. Když se dostal k mé lebce, škubl za ni, jak nejsilněji dokázal, a opakoval své otázky stále dokola. Dal mi facku, povalil mě na podlahu a zvedl mě koncem nohy."
Simone byla potom oddělená od rodičů.
"Celý den se mnou tloukl. Obličej jsem měla úplně rozervaný na kusy. Měla jsem rozbitý ret. Byla jsem celá od krve a nejedla jsem. Odvedl mě do cely mé matky. Nechal otevřít dveře a zavolal na mou matku. Tak tady jsi, můžeš být na sebe pyšná. Bití pokračovalo pět dní."
Protože se jim nepodařilo zlomit jejich ducha, nařídil Barbie deportaci rodiny. V Osvětimi byl pan Legrange zastřelený před očima své dcery. Jeho žena byla poslaná do plynové komory potom, co byla přistižená při krádeži vyhozených listů zelí.
Barbie samozřejmě popřel, že by rodinu Legrangeových někdy vyslýchal. Jako důkaz uvedl, že nesnáší kočky. Popřel také, že by znal konečný osud Židů, které deportoval z Lyonu. Doktor Kurt Schendel pracoval mezi lety 1943 až 44 v pařížské styčné kanceláři Úřadu gestapa pro židovské záležitosti. V roce 1972 uvedl, že v Paříži bylo všeobecně známo, že Barbie nejen vedl zatýkání Židů, ale také organizoval hromadné popravy zatčených v Montluc. Podle Schendela se jeden z členů výboru v Lyonu, Raymond Geissmann, snažil na konci roku 1943 Barbieho několikrát přesvědčit, aby zatčené Židy nestřílel, ale Barbie mu odpověděl:
"Zastřelit nebo deportovat, v tom není žádný rozdíl."
Vězni podstupovali děsná muka. Podle výpovědi jednoho vězně:
"Když se večer vrátili z výslechu, byl to hrozný pohled. Jejich těla byla jen masou otevřených ran, popálenin a krve. Jednou, ve vedlejší cele vedle mé, tiše sténal ubohý vězeň. Gestapo ho donutilo ležet nahého, zády opřeného o ostrou hranu lopaty zapíchnuté do země. Pak mu bičovali břicho bičem. Měl zlomenou páteř a ochrnuté nohy."
Gestapo mučení institucionalizovalo, když v červnu 1943 zrekvírovalo obrovskou vojenskou školu Ecole de Santé Militaire. Tři obrovské sklepy v západním křídle, byly přestavěné na cely. Tam byli vězni několik dní držení, než byli převezení do Montluc. Po úvodních výsleších v místnosti číslo šest v přízemí, byli vězni převezení do speciálně vybavených pokojů ve čtvrtém patře. V každé místnosti byla jedna nebo dvě vany, stůl s koženými řemeny, plynová pec, pohrabáče, které se uvnitř pece zahřívaly, a hrubé elektrické hroty. Vany se plnily střídavě ledovou a vařící vodou. Další vězeň vypověděl, že byl svlečený a zápěstí mu byla přivázaná k patám. Pak mu pod svázané ruce strčili klacek. Barbie a ostatní vyšetřovatelé strkali své oběti pod vodu a opírali se o klacek napříč vanou. Cituji dalšího vězně:
"Bylo to jako osa, kolem které mě otáčeli a táhli mě za vlasy."
Když se oběť téměř utopila, vyšetřovatelé se ji pokoušeli oživit kopanci a údery. Jednou z prvních Barbieho obětí v Ecole byl člen odboje, který byl zatčený 9. července 1943:
"Byla to zrůda. Vždycky měl v ruce kušnu. Bez váhání bil a povzbuzoval ostatní, aby dělali totéž. Když jsem byl v bezvědomí, strčil mě do ledové vany, pak znovu do koše a do močového měchýře mi vstříkl kyselinu. Utrpení druhých lidí si opravdu užíval, a dokonce před námi věšel lidi a v pozadí hrála hudba."
Pomocí těchto otřesných metod dosáhl Barbie v boji proti odboji značných úspěchů. Výsledky nepřineslo jen mučení, ale také jeho vášnivé odhodlání porazit protivníka. Jakmile se dostal na stopu, jen máloco ho dokázalo zadržet. Proto se uchýlil k mučení. Mučení používají dodnes všechny zpravodajské služby na světě. Ostatně právě západní rozvědky si Barbieho najímaly po válce pro špinavou práci. Barbieho případ tím dostává výjimečný rozměr. Některé z jeho obětí trvají na tom, že byl sadista a mučení používal skutečně rád. Jiní se o tom nezmiňují. Většina jeho obětí nepřežila, aby mohla podat zprávu o jeho chování. Jisté je pouze to, že v jeho podmínkách dosahoval úspěchů jak pomocí lsti, tak mučení. Další žena z odboje byla pověšená za zápěstí ke stropu a zbitá. Následujícího dne ji svlékli, zbili a strčili do vany. Omdlela, a lékař ji oživil. Zjistila, že se Barbie a jeho agenti smějí a nabízejí jí pití, jako by se nic nestalo. Devatenáct dní pokračovalo mučení. Když její mučení dočasně ustalo, byla nucená sledovat utrpení ostatních, včetně vlastního patnáctiletého syna, kterého Barbie objevil. Dalšího člena odboje mučil také Barbie. Mučení pokračovalo denně po dobu osmnácti dnů. Barbie ho svlékl téměř do naha, opakovaně vězně bil, pálil ho cigaretami a strkal ho pod vodu do vany:
"Nejhorší, co mi udělal, bylo, že mi skrz hrudní koš do plic vpíchl třícentimetrové jehly. Často jsem zkolaboval a on mě vyhodil na chodbu, abych se zotavil. Předstíral jsem bezvědomí a viděl jsem, jak jiným způsobuje ještě horší mučení. Ženy svlékal a bil. Jednu dokonce držel s tříletým dítětem. A jednu ženu nutil, aby se podvolila Barbieho obrovskému ovčáckému psu. Na konci každého dne jsme byli všichni, silně krvácející, odvlečení do cel dole a zabíjení pokračovalo. Jednou v noci se ozval velký hluk a Barbie sešel po schodech dolů a tlačil někoho před sebou. Držel se tři kroky za ním. Přesně jsem věděl, co se stane. Barbie střelil muže zezadu do hlavy. Hlava se rozpadla na kusy, zatímco muž se jako králík svezl na dno schodů. Abyste tohoto efektu dosáhli, musíte být přesně tři kroky za obětí. Barbie se jen zasmál."
Málokdo, kdo přežil a popsal tuto zkušenost, trpěl více než otec Bonaventure Boudet, člen francouzské misie, který byl 9. července 1943 zatčený a vyslýchaný Gestapem v Ecole. Na konci války si Boudet ani nepamatoval, kolik výslechů absolvoval; některé trvaly čtyřiadvacet hodin, poslední výslech trval tři dny. Kromě brutálního bití ho divoce týrali policejní psi. Pověsili ho za zápěstí na hák a dávali mu elektrické šoky. Pak ho pověsili za nohy, až mu z nosu, uší a úst tekla krev. Když visel hlavou dolů, byla jeho hlava ponořená do kbelíku naplněného mýdlovou vodou. Posledním utrpením byla kyselina, kterou mu vstřikovali do těla a která mu způsobovala nesnesitelná muka v močové trubici a ledvinách. Boudet také přihlížel mučení ostatních. Prsty na rukou a nohou byly hrubě uřezávané kuchyňskými noži. Ženám byla uřezávaná prsa a odtrhávané bradavky. Končetiny byly pálené a oddělované od těla. Jedna oběť byla skutečně skalpovaná, a byly jí vyrvané oči. Jak vidíme, přezdívka Řezník z Lyonu byla pro Klause Barbieho skutečně břiléhavá.
Osvobození Francie
Předpokládá se, že Klaus Barbie opustil Lyon poprvé 22. srpna 1944, a vydal se na sever směrem k Dijonu. Toho dne byl osvobozený Grenoble a zdálo se, že německá kontrola nad Lyonem je na pokraji konce. Gestapo se z města stáhlo, když předtím metodicky zničilo všechny své záznamy. Absence jakýchkoli dokumentárních důkazů úspěšně bránila francouzskému stíhání bývalých důstojníků Gestapa. Podle bývalého amerického zpravodajského důstojníka se mu Barbie po válce svěřil, že se během posledního týdne vrátil do města, aby uklidil nepořádek. Více než dvacet jeho nejbližších spolupracovníků, Francouzů, kteří mohli odhalit pravdu o jeho zločinech, bylo zavražděno. Údajně byla zabitá i jeho přítelkyně. 14. září 1944 byl Barbie doporučený k povýšení na kapitána. Ve svém hlášení SS Sturmbannführer Wanninger napsal:
"Barbie je na velitelství známý jako vůdce SS, který ví, co chce, a je nadšený. Má rozhodně talent pro zpravodajskou práci a pro stíhání zločinu. Jeho nejvýznamnějším úspěchem bylo zničení mnoha nepřátelských organizací."
Dokonce Himmler vyjádřil Barbiemu vděčnost v osobním dopise, ve kterém ocenil jeho stíhání zločinu a důslednou práci při likvidaci odbojových organizací. Zraněný a otřesený z posledního týdne v Lyonu, byl Barbie převezený nejprve do vojenské nemocnice Svatého Petra ve Schwarzwaldu a potom do Halberstadtu. Na rozdíl od většiny ostatních důstojníků SS viděl situaci Německa zcela realisticky. Jeho nedávné zkušenosti ho přesvědčily, že válka byla prohraná. Na vzdory tomu všemu se dobrovolně přihlásil do závěrečného boje o záchranu Říše. Spojenci konečně prorazili Ardeny a blížili se k břehům Rýna. Barbie, který se vždy snažil chránit své zájmy, získal zvláštní propustku a zmizel v chaosu, který zachvátil zemi. Nakonec se Barbie vydal do Berlína. Měl ale pud sebezáchovy a chtěl přežít. Nakonec odjel do Düsseldorfu. Tam dostal falešný pas s novou identitou, a nějakou dobu se skrýval před spojenci. Barbie opustil cestu, cestoval v noci a přes den se skrýval v lesích. Štěstí ho opustilo, když se dostal do amerického zátarasu. Došlo k jeho výslechu. Přesvědčil vyšetřovatele, že byl pouhým vojákem, a ti ho nakonec propustili.
Barbie: Cenné aktivum americké CIA
Barbieho jméno se v té době objevilo na dvou spojeneckých seznamech hledaných válečných zločinců. Bylo uvedeno, že se jedná o důstojníka Gestapa hledaného za vraždu a mučení v Lyonu. Jenže Londýn a Washington se ke stíhání některých zločinců začaly chovat velmi vlažně a zdráhavě. Tato stínová hra má ovšem začátek v roce 1943. V mnohých svých pořadech jsem se věnoval tomu, jak Allen Dulles, pozdější šéf CIA, odletěl v roce 1943 do Švýcarska. Tady se spřátelil s předními nacisty. Například Emilem Pohlem, viceprezidentem Říšské banky, nebo Karlem Wolffem, který později v Sicílii budoval jednotky Gladio pod záštitou NATO. Allen Dulles tu ale jednal s řadou dalších nacistů. Navázal kontakt s generálem Reinhardem Gehlenem, který byl hlavou Hitlerových tajných služeb a měl na starosti agenty působící na východní frontě. Tento Reinhard Gehlen se několik let po válce stal šéfem západoněmecké rozvědky. Dále Allen Dulles navázal kontakt s Otto von Bolschwingem, pravou rukou Heinricha Himmlera nebo Adolfa Eichmanna. Dalším kontaktem byl Klaus Barbie. Všichni tito nacističtí váleční zločinci pracovali pro CIA, když skončila válka. Amerika se doslova infikovala Nacisty po druhé světové válce. Hovořil jsem o tom ve třetím díle mého pořadu Utajení démoni nacismu. Barbie už měl tedy kontakty na nejvyšších místech amerických rozvědek. Není proto žádným překvapením, že americká rozvědka ho umístila do bezpečného domu v Augsburgu, poskytla mu sanitární identitu a poskytovala mu štědré stipendium ve výši 1700 dolarů měsíčně. Barbie byl naverbovaný CIA. Začal pracovat pro německou rozvědku v Mnichově dalšího nacisty Reinharda Gehlena, kterého také naverbovala CIA. Jednalo se o takzvanou Gehlenovu organizaci, která zaměstnávala řadu bývalých nacistů pod přímým velením a krytím Američanů. Klaus Barbie pracoval pro Američany jako placený informátor. Dělal ale mnohem víc. Barbie stál v čele sekce, která byla zodpovědná za vytvoření zpravodajské sítě v celé americké a britské zóně. Tato Barbieho sekce také vyráběla padělané formuláře, většinou propouštěcí listiny Wehrmachtu, které bývalí důstojníci SS potřebovali k zamaskování své válečné vojenské služby. Později Barbie obchodoval dokonce s pravými spojeneckými formuláři ukradenými v Mnichově. Barbie začal pracovat pro americký kontrašpionážní sbor CIC na jaře 1947. 18. dubna 1947 přijel na první pohovor do malého bavorského městečka Memmingen, vzdáleného šedesát kilometrů od Mnichova. Zvláštním agentem, který ho jako první Američan formálně zaměstnal, byl Robert Taylor. Barbieho popis seznámení s Taylorem naznačuje, že šlo o poměrně příjemné setkání. Taylor ho ujistil, že se nemá čeho bát a že nebude zatčený. Američan s ním prý chtěl jen prohodit pár slov o své minulosti. Taylor se neptal na žádnou část Barbieho minulosti. Automaticky přijal, že Barbie je přímý a čistý agent rozvědky. Okamžitě mu nabídl práci a pokoj v místním nádražním hotelu, dokud to neschválí jeho nadřízený. O osm dní později dostal Taylor zelenou. Dale Garvey, jeho nadřízený v Mnichově, jmenování Barbieho bez váhání schválil. Jedinou podmínkou Barbieho zaměstnání bylo, že bude souhlasit s přerušením veškerých kontaktů s ostatními pracovníky SS nebo německé rozvědky s výjimkou přímých rozkazů CIC. Většina exnacistů v americké síti agentů, dostávala měsíčně 500 říšských marek, asi 50 dolarů, plus zásoby kávy, cigaret a dalšího nedostatkového, ale velmi cenného zboží. Taylor o Barbiem v jednom hlášení uvedl:
"Domníváme se, že jeho hodnota jako informátora nekonečně převyšuje jakýkoli užitek, který by mohl mít ve vězení."
Na počátku roku 1948 nebylo na využívání bývalých nacistů nic neobvyklého. Spojenci schvalovali hromadné dosazování bývalých nacistů na jejich stará místa. Učitelé, kteří přednášeli o slávě nacistických rasových teorií, opět vyučovali na školách a univerzitách; soudci, kteří vynášeli rozsudky smrti za banální přestupky u nechvalně známých lidových soudů, opět vykonávali spravedlnost; lékaři, kteří vědomě schvalovali programy eutanazie a podíleli se na nich, vykonávali lékařskou praxi; vládní úředníci, kteří během Třetí říše bez donucení prováděli nejhorší opatření, byli opět mocnými byrokraty; a průmyslníci, kteří během války využívali otrockou práci a dosahovali obrovských zisků, byli na pokraji opětovného získání svého bohatství a moci. V tomto kontextu se použití jednoho bezvýznamného důstojníka Gestapa Klause Barbieho, zdálo mnohým naprosto přijatelné. Na začátku roku 1949 přišel major George Riggins, ke kterému se brzy po příjezdu připojil operační důstojník Eugene Kolb. Barbie začal sledovat komunistické aktivity v Bavorsku. To, co upevnilo Colbův vztah s Barbiem, bylo jejich vzájemné porozumění, a společné psychologické zájmy mezi profesionály o zpravodajskou práci. Síť agentů v Augsburgu byla rozpuštěná v dubnu 1949, ale Američané si ponechali pouze nejcennější aktiva. Jedním z nich byl Klaus Barbie. Americká CIC se rozhodla, že si Barbieho ponechají. Jejich úcta k Barbiemu pramenila z pozorování jeho výslechových metod. Kolb a Barbie probírali techniky výslechu. Kolb, stejně jako mnoho Američanů, prošel britským kurzem výslechů v Cotswoldsu. Byl si jistý svými odbornými znalostmi, ale Barbie věděl všechno. Byl bystrý, nesmírně inteligentní, dobrý v manipulaci s lidmi, až příliš dobrý. Francouzi ale začali vyvíjet obrovský tlak na stíhání nacistických zločinců, a pro Barbieho začala být i v Německu horká půda pod nohama. V obavách z francouzského únosu chtěl i Barbie odjet do Jižní Ameriky.
Barbie prchá do Bolívie
Ačkoli byl Barbie stále přínosem, stal se v Německu přítěží. Plán útěku byl už dokončený. Až v roce 1983 ministerstvo spravedlnosti opožděně přiznalo, že američtí zpravodajci zařídili Barbieho útěk do Bolívie v roce 1951 přes takzvanou krysí stezku. Nejbezpečnější destinací pro uprchlé nacisty byla vždycky Jižní Amerika, zejména některé země s přístavy. Chile, Peru, Brazílie a Kolumbie. Jedinou potenciální překážkou byly doklady, pasy a víza nutné pro bezpečný průjezd přes četná kontrolní stanoviště a hranice Evropy, a odtud do Jižní Ameriky. Ty ale nepředstavovaly žádný problém. K dispozici byla laboratoř, ve které odborníci padělali a upravovali doklady, pasy a průkazy totožnosti všech národností, včetně americké. Když bylo papírování hotové, tříčlenný tým s nacistickým zločincem odjel v armádním džípu do Bad Gasteinu, a pokračoval s džípem vlakem přes Alpy k italským hranicím. Tam jim přátelský celník zamával a čtveřice zamířila buď do Neapole, nebo do Janova, podle toho, jestli bude k dispozici nejbližší loď přes Atlantik. Kontaktní osobou v Janově byl Krunosla Draganović, chorvatský kněz. Draganović jako člen chorvatských ustašovců, měl vynikající kontakty především ve Vatikánu. Setkání s Draganovićem v Janově bylo pro Barbieho jako přirozený návrat domů. Draganović byl před válkou profesorem na katolické teologické fakultě v Záhřebu. Za války patřil k předním duchovním ustašovců, kteří násilně pokatoličťovali pravoslavné Srby. V hodnosti podplukovníka se stal kaplanem v koncentračních táborech, kam byli Srbové posílaní. Na Srby, kteří se katolizaci bránili, používali ustašovci, kteří spolupracovali s nacisty, tak drsné a brutální metody mučení, které nepoužívali ani samotní Němci. Statisíce Srbů zemřely na příkaz katolických kněží, a jak mnozí tušili, s vědomím Vatikánu. Podrobně jsem to popisoval v prvním díle mého pořadu Pravda o Srebrenice. Na konci války Draganović, stejně jako mnoho dalších vysokých představitelů ustašovců, zmizel v západní Evropě. Draganović uprchl do Vatikánu, kde získal útočiště. Potom byl pověřený péčí o chorvatské ustaše uvězněné ve spojeneckých táborech. Během pobytu ve Vatikánu se setkal s biskupem Aloisem Hudalem, představitelem Deutsche Nationale Kirche. Hudal, stejně jako mnoho dalších duchovních, sympatizoval s Nacisty a dalšími fašistickými vládami. Po zhroucení Třetí říše Hudal osobně pomohl stovkám Nacistů, včetně vysokých úředníků berlínského Gestapa a důstojníků vyhlazovacích táborů, opustit Evropu a odjet do Jižní Ameriky takzvanou vatikánskou cestou. Draganovic od něj získal potřebné kontakty, které svědčí o rozsahu krysích stezek. Mezi kontakty byli úředníci Červeného kříže, kteří mohli zajistit mezinárodně uznávaný pas. Kontakty také zahrnovaly síť konzulárních, přístavních a lodních úředníků, kteří za úplatek mohli uprchlíkům usnadnit cestu. Jihoamerické země v té době toužily přilákat kvalifikovanou pracovní sílu. Draganovic informoval tým krysí stezky o konkrétních dovednostech, které jednotlivé země potřebovaly: pak už stačilo jen vyplnit v dokumentech vhodnou profesi. Draganovićův honorář činil asi 1000 dolarů za osobu, a poloviční cenu pro děti. Pro VIP osoby byla stanovená zvláštní sazba 1400 dolarů. Podle Barbieho čekal Draganovič na rodinu na janovském nádraží. Odvezl rodinu přímo do malého hotelu u přístavu, jehož dalšími obyvateli, jak Barbie později zjistil, byli všichni nacističtí uprchlíci – mezi nimi i sám Adolf Eichmann. Za několik dní měl Barbie s dalšími nacisty odplout. Barbie měl původně v úmyslu žít v Argentině. Draganović ale Barbieho přesvědčil, že v Bolívii s jejími ropnými vyhlídkami byla lepší budoucnost. Draganović musel vyřešit několik záležitostí. Další loď Corrientes, která vyplouvala z Janova, už byla plná, a místo na ní bylo jen pro Barbieho. Draganovic podplatil lodního úředníka velkou syrovou šunkou, aby zrušil předchozí rezervaci a uvolnil kajutu pro Barbieho rodinu. Jejich další telefonát směřoval na bolivijský konzulát: Tady Draganović zařídil žádost o povolení k pobytu do La Pazu. O Draganovićově vlivu svědčí i to, že povolení bylo udělené během dvou dnů. Jejich poslední telefonát v této honbě za papíry, směřoval na Mezinárodní komisi Červeného kříže, která, když viděla chorvatského kněze, automaticky udělila rodině Altmannových dočasný pas. Během této doby Barbie navázal přátelský vztah s Draganovićem. Docházelo k návštěvám nočních klubů a restaurací. Rodina Klause Barbieho vyplula 22. března 1951 z Janova v kajutě třetí třídy a přesně o tři týdny později dorazila do Buenos Aires. Byla to příjemná cesta. Na palubě bylo mnoho dalších nacistických uprchlíků, ze kterých některé Barbie zahlédl v hotelu: tady byla příležitost probrat staré časy a budoucnost.
Klaus rozprostírá drogové sítě
Po šesti dnech v Argentině se rodina konečně vydala vlakem do Bolívie. Jako profesionální a oddaný zpravodajský důstojník měl Barbie potom o svém americkém spojení mlčet. Nikdo neopouštěl Evropu s méně než 1000 dolary. Někteří odjížděli až s 8000 dolary jako uznání za své služby a pomoc při začátku nového života. Barbie prý dostal 5000 dolarů, i když později Bolivijcům přiznal, že měl jen 850 dolarů. Příjezd do La Pazu v červnu 1951 byl proto deprimující. Většinu peněz utratili v Buenos Aires nebo na cestě a zbylo jim méně než tisíc dolarů. Rodina se přestěhovala do jednoho z nejšpinavějších a nejlevnějších hotelů v hlavním městě. Barbie se okamžitě vydal do ulic hledat práci. Bolívie, stejně jako další jihoamerické státy, byla k nacistům velmi vstřícná. Přibližně šedesát procent ekonomiky země vlastnila německá komunita. Němci ve 30 letech cvičili a vedli národní armádu, a v provinčních městech Santa Cruz a Cochabamba se za války vyskytovalo mnoho sympatizantů nacismu, kteří se často promenádovali v nacistických uniformách. A tak Bolívijská armáda uvítala zkušenosti někoho s pětiletou zkušeností z války v Evropě. V Bolívii se stal Barbie známým jako Klaus Altmann, a otevřel si pilu v La Pazu.
"Nevěděl jsem nic o dřevě, naftových motorech ani pilách a neuměl jsem španělsky."
Barbieův statek byl rájem lovců, plný divokého ptactva, divokých krocanů, jelenů a černých medvědů. Jakmile se prosadil, připojila se k němu rodina z La Pazu; jeho žena vedla na panství obchod s potravinami. V roce 1960 nebyl Barbie bohatý, ale měl dostatečný příjem z pily, kterou založil v roce 1960 v Cochabambě. Rodina mohla žít docela pohodlně. Mezi německou komunitou ve městě se všeobecně vědělo o jeho válečných zásluhách pro Německo. Jak měsíce ubíhaly, získával zhrzený uprchlík zpět své staré, bojovné sebevědomí. Bezostyšně dával najevo svou dřívější loajalitu. Barbie začal pěstovat rozsáhlé styky s armádními důstojníky. Měli společný jazyk a vyměňovali si zkušenosti. Barbie asistoval řadě vojenských režimů v Bolívii, kde vyučoval techniky mučení vojáků a pomáhal chránit vzkvétající obchod s kokainem na konci 70. a na počátku 80. let. Během svého dvacetiletého pobytu v Jižní Americe Barbie prokázal, že měl pro americkou CIA zásadní význam. Navázal úzké vztahy s La Mafia Cruzena. To byl drogový kartel vytvořený Hugem Banzerem Suárezem, diktátorem vycvičeným americkou armádou ve Fort Hunt a Escuela de Golpes v Panamě. Tím si zajistil nový zdroj financování pro organizování útoků proti levicovým režimům. Barbie navázal kontakt s bohatým bolivijským statkářem a pašerákem Roberto Suárezem. Suárez měl letadla i vhodné kontakty v bolivijské armádě a policii, aby se mohl stát prostředníkem mezi pěstiteli, laboratořemi v Kolumbii a dovozci v Americe. V odlehlém zalesněném vnitrozemí v okolí Santa Cruz vybudoval hrubé přistávací dráhy, a během pěti let vybudoval výnosný podnik. Barbie přispěl k Suárezovu rozmachu tím, že mu poskytl tým osobních strážců. I pro další Němce to bylo jako dar z nebes. Suárez jim dal luxusní vilu, auta, zbraně a spoustu peněz. Ve městě se stali obávanými německými mafiány, kteří si užívali pití a žen zdarma. O tomto zázračném útočišti a bohatství, které si Němci v Bolívii užívali, se brzy doslechli i další fašisté v Evropě. Mezi nově příchozími v roce 1979 byli i dva významní a velmi násilní italští fašisté. Stefano Delle Chiaie a Pierluigi Pagliai. Oba se v minulých letech podíleli na četných spiknutích, bombových útocích a brutálních vraždách v Itálii. Jejich nejznámějším zločinem bylo naplánování bombového útoku na boloňské nádraží 2. srpna 1980, při kterém zahynulo pětaosmdesát lidí a dalších asi 200 bylo vážně zraněno. Tady nás stopy vedou opět k jednotkám Gladio pod zastřešením NATO a Američanů. Jak víme, jednotky NATO v Sicílii budoval exnacista Karl Wolf. Pořád stejný kruh. Bývalí nacisté, Gladio, NATO, Američané. Stále stejné schéma. Barbie dokonce získal diplomatický pas, který mu poskytoval privilegované podmínky pro cestování. V rychlém sledu odjel koncem 60. let do Peru, Brazílie a Argentiny. A co je ještě významnější, americké velvyslanectví v La Pazu Barbiemu vydalo 17. července 1969 vízum. Na základě tohoto amerického víza, Barbie dvakrát odletěl do Miami na Floridě, a to 19. července a 21. ledna 1970. Při obou návštěvách odletěl na jednodenní výlet do Freeportu na Bahamách, aby uložil peníze na tajné bankovní účty. Kromě Miami je známo, že navštívil také New Orleans, Houston a San Francisco. George Portugal, dlouholetý bolivijský obchodník se zbraněmi, trvá na tom, že Barbie se stal dodavatelem zbraní pro vojenskou frakci. Koncem 60. let Barbie jako generální ředitel společnosti Transmaritima navázal úzké vztahy s různými vojenskými představiteli. Nabízel jim důležité služby. Jednou z takových služeb byly levné a nekontrolované dodávky zbraní. Mezi zbraněmi, které Barbie do Bolívie dovezl, je 50000 nábojů ráže 38, samopaly Ingram, samopaly Uzi a Galil izraelské výroby a samopaly Heckler a Koch A3 německé výroby. V 70. letech zprostředkoval nákup 100 lehkých tanků z Rakouska. Jak vidíme, drogy a zbraně patřily k cenným devizám tohoto aktiva CIA. Američané mu dokonce udělili vízum, aby mohl cestovat do Ameriky.
Závěr: Spadla klec!
Barbie se v říjnu 1971 rozhodl přestěhovat do peruánské Limy, aby pokračoval v práci v lodní dopravě. Měl v Limě známého, Fritze Schwenda, bývalého plukovníka SS a také uprchlíka. Schwend také uprchl z Evropy, ale na rozdíl od Barbieho dorazil do Jižní Ameriky se značným bohatstvím. Jeho přítomnost v Peru nebyla nikdy tajemstvím. Žil v obrovském domě obehnaném vysokou zdí, což podporovalo spekulace, že je finančníkem Čtvrté říše. Neustále komunikoval se všemi významnými nacistickými politiky, kteří nebyli v roce 1945 zabití nebo zajatí. Martin Bormann, Josef Mengele a šéf gestapa Heinrich Müller byli jen tři z nacistických uprchlíků, kteří prošli jeho domem. Barbie se s ním poprvé setkal, když v roce 1968 projížděl Limou. Trvalo ještě více jak 10 let, než byl Barbie 5. února 1983 konečně zatčený a transportovaný do Evropy. Jak vidíme, nacistická síť se formovala s posvěcením Američanů hned od konce 2. světové války. Dokonce během války Američané nacisty podporovali jak finančně tak logisticky a surovinově. Pokryl jsem to v mém trojdílném pořadu Utajení démoni nacismu i dalších. Mnoho prominentních nacistů uniklo spravedlnosti krysími stezkami do Jižní Ameriky. Ale formování jakési Čtvrté říše v podobě Evropské Unie probíhalo. Stejně jako síť jednotek Gladio pod zastřešením NATO v Evropě, nebo operace Condor v Jižní Americe. To jsem také pokryl v mých pořadech. Nacisté byli osvobozovaní a znovu instalovaní do vrcholových pozic. Jejich minulost byla vybělovaná. Klaus Barbie byl pouhou součástí tisíců ostatních. Jak ale vidíme, v Bolívii působil pod krytím americké CIA, která ho naverbovala hned po válce spolu se stovkami dalších nacistů. Nacisté se etablovali i v poválečném západním Německu. Vždyť prvotřídní nacista Reinhard Gehlen se stal prvním ředitelem západoněmecké tajné služby. Právě s ním jednal někdejší šéf CIA, Allen Dulles ve Švýcarsku v roce 1943. Stejně jako jednal s Klausem Barbiem. Spojujme si tyto věci dohromady. Někdejší šéf CIA Allen Dulles jednal v roce 1943 ve Švýcarsku s Klausem Barbiem, který v Bolívii dostal výzum do Ameriky v 70. letech. Klaus Barbie, který v Německu pracoval pro americkou CIC, a který později zajišťoval obchody se zbraněmi a drogami v Bolívii pod krytím CIA. Jeho úzké styky s Američany odhalila zpráva Allana Ryana, který vedl americký Úřad pro zvláštní vyšetřování ministerstva spravedlnosti. Zpráva byla zveřejněná 16. srpna 1983. Všechno dává perfektní smysl. Součást nacistické sítě, kterou Amerika pečlivě udržovala. A teď. Je příliš na vodě podezření, že norské tajné služby jsou podezřelé z vraždy bývalého šéfa CIA Williama Colbyho 27. dubna 1996? Právě William Colby chtěl publikovat ve svých memoárech fotografii z června 1945, na které čekal na loď, která měla dopravit tehdejšího korunního prince Norska, Olafa V. a Adolfa Hitlera do Jižní Ameriky, kde se měl potom Hitler skrývat a kde ho svědci údajně viděli. William Colby, ředitel té samé CIA, jejíž dřívější ředitel Allen Dulles jednal s řezníkem z Lyonu ve Švýcarsku už v roce 1943? Nedozvíme se za 20, 30, 50 let podobný děsivý závěr? Je to zkoumání minulosti, ze kterého nikdy, za žádnou cenu, nesmíme polevit.