Pořad se zabývá komplexním pohledem na geopolitiku a ekonomiku Kaspické ropy a americké zájmy v této oblasti. Jednotlivé kapitoly pak zkoumají historii ropného průmyslu v regionu a jeho vliv na mezinárodní politiku. Pořad se zaměřuje na různé události a aktéry, jako jsou americká vláda, ropné společnosti, Tálibán, válka v Sýrii a další. V důsledku toho posluchači získají hlubší vhled do složité sítě zájmů, intrik a konfliktů spojených s tímto strategickým energetickým zdrojem.
Zazvonil telefon. Ve velkém světlém bytě bývalého pákistánského ministra zahraničí Niaze Naika zvonil bez přestání. Zvonění se neodbytně a nepříjemně odráželo mezi tichými bílými stěnami. Nikdo to však nezvedal. Situace byla komplikovaná, příliš komplikovaná. Opět někdo na ministerstvu potřeboval toho starého muže, který byl tak moudrý, tak ochotný. Naslouchat jeho laskavému hlasu, jeho moudrým radám… Niaz Naik byl někdejším generálním ředitelem OSN, špičkovým diplomatem, bývalým vysokým komisařem v Indii, někdejším ministrem zahraničí, potom pákistánským velvyslancem v Ženevě, New Yorku a Paříži a ještě předtím vysokým představitelem Pákistánu při UNESCO. Ale nic, tentokrát telefon nezvedal, sakra! Vždyť tomu muži bylo 83 let. A možná telefon neslyšel, i když zatím telefon vždycky zvedl. Že by se procházel po dusných ulicích Islámábádu? Horko bylo ten den opravdu nesnesitelné. Těžko si představit, že by starý diplomat byl v tuto hodinu venku… Současný ministr zahraničí Salmán Bašír spěchal. Odhodil telefon a nervózně se natáhl k velkému oknu své kanceláře. Bylo třeba učinit důležitá rozhodnutí. Pákistán totiž už několik měsíců protestoval u Američanů kvůli jejich zatraceným bezpilotním letounům, které na hranicích s Afghánistánem zabily už tisíce občanů. Tisíce, doslova, za poslední dva roky. 360 lidí od srpna 2008. Bylo zbytečné to popírat. Pákistán za toto spojenectví s Američany zaplatil až příliš vysokou cenu. Po onom prokletém 11. září vydali Američané své ultimátum. Buď s námi nebo proti nám. Byl to právě americký náměstek ministra zahraničí, veterán afghánské války z 80. let Richard Armitage, kdo se obrátil na pákistánského prezidenta Mušarafa. Kdyby se Pákistán rozhodl postavit na stranu Tálibánu, vysvětlil mu upřímně, Američané by ho bombardovali tak, že by se vrátil do doby kamenné. Přesně to řekl ten "zdvořilý" muž. Zpět do doby kamenné. Richard Armitage měl během války ve Vietnamu krycí jméno Tran Phu. Byl důvěrníkem Ronalda Reagana, pak George Bushe staršího, který ho jmenoval svým mluvčím při jednání s jordánským králem Husajnem I. během války v Zálivu. Voják, politik, ale také obchodník, jak už to v západním světě bývá. Měl masivní podíly ve společnostech, jako nadnárodní korporace ChoicePoint, zabývající se agregací dat. Později byla korporace pohlcená gigantem LexisNexis, který prostřednictvím své společnosti Seisin řídil v letech 2004 a 2005 program výměny informací o terorismu. Tento program, známější pod zkratkou MATRIX, byl dítětem legendárního Marka Ashera, muže, který díky sběru údajů od společností a jednotlivců nashromáždil jmění ve výši 500 milionů dolarů. A není divu, že MATRIX byl do roka ukončený kvůli silným protestům americké veřejnosti z jeho zásahu do soukromí. Američané chtěli, aby se Pákistán postavil proti Tálibánu. Pokud jste poslouchali můj pořad „Povolení zabíjet“, víte, že to nebylo tak dávno, co Američané s Tálibánem spolupracovali. A to tak intenzivně, že vrcholoví představitelé Tálibánu jezdili do amerického Texasu. Spolupráce ale selhala, protože Tálibán odmítl, aby Američané vedli ropovod přes Afghánistán. A tak první zemí po 11. září byl na řadě právě Afghánistán. Z Tálibánu se najednou stal nepřítel číslo 1. Sousední Pákistán byl také přinucený se s Američany spojit. Salmán Bašír se přes sklo díval na záhon před Akademií zahraničních služeb, zelený jako vlajka jeho země. Ten slavný starobylý prapor, v jehož středu hrdě tančí půlměsíc a pěticípá hvězda v rytmu větru. Náboženství je opět problém, nemá smysl ho skrývat. Náboženství rozděluje, vyvolává křížové výpravy. Dnes stejně jako v minulosti. Možná náboženství, ale třeba něco docela úplně jiného.
Černé zlato a Kaspické moře (1992)
Své vyprávění začnu v ne tak dávné minulosti. Epizodou, která se odehrála asi kolem roku 1992. Po rozpadu Sovětského svazu se velké nadnárodní ropné společnosti začaly s velkým zájmem zajímat o oblast Kaspického moře. Jeho obrovské zásoby ropy už přinesly bohatství velkým finančním dynastiím, jako byli Rothschildové, s jejich Royal Dutch Shell a jejich spojenců z Nobelovy nadace. Rothschildové začali těžit v Kaspickém moři kolem roku 1880. Hovořil jsem o tom v mém pořadu „Stalin, Rockefellerové a Rothschildové“. Kaspické moře později přitáhlo Adolfa Hitlera, který byl ochotný udělat cokoli, aby se mohl zmocnit slavných vrtů v Baku. V kolosální bitvě na Kavkaze uprostřed druhé světové války ale Němci v říjnu 1943 utrpěli těžkou porážku. V následujících desetiletích po válce se zásoby ropy v městě, kterému se také přezdívalo Černé město, pomalu vyčerpávaly. Celá oblast ovšem slibovala spoustu dalšího černého zlata a laviny zemního plynu. A jakmile byl Sovětský svaz odklizený z cesty, Západ pomýšlel na to, že se tam dostane a jednou provždy obejde ruský monopol. Podle investigativního novináře Nafeeze Mosaddeqa Ahmeda, který byl zároveň výkonným ředitelem Institutu pro politický výzkum a rozvoj v Brightonu, měl George Bush starší v roce 1991 v úmyslu vytvořit ropovod, který by dopravoval ropu z Ázerbájdžánu přes Kavkaz do Turecka. V roce 1991 přistáli v Baku tři důstojníci amerického letectva. Richard Secord, bývalý náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnost, Heinie Aderholt a Edward Dearborn. Tito tři Američané založili v Ázerbajdžánu nastrčenou společnost Mega Oil. Byla vytvořena letecká společnost, která měla tajně přepravovat stovky mudžahedínů al-Káidy z Afghánistánu do Ázerbájdžánu. Do roku 1993 společnost Mega Oil naverbovala a vyzbrojila 2000 mudžahedínů a z Baku vytvořila základnu pro regionální džihádistické operace. Dalším krokem bylo svržení zvoleného prezidenta a dosazení americké loutky Hejdara Alijeva. Tajná zpráva turecké rozvědky, která unikla do Sunday Times, potvrdila, že za převratem stáli dva ropní giganti, BP a Amoco, kteří společně tvořili Azerbaijan International Oil Consortium. 20. září 1994 se společnosti BP (bývalá British Petroleum), kalifornská Unocal, norská Statoil, později Equinor, ExxonMobil (historická Standard Oil Davida Rockefellera(, francouzský Total a americká Amerada Hess podepsaly s ázerbájdžánskou státní společností a se zmíněným konsorciem kolosální dohodu o těžbě ložisek v oblasti západního pobřeží Kaspického moře v hodnotě 7,5 miliardy dolarů. S dalšími kapitolami budeme postupně skládat schéma ropovodu z Kaspického moře do západní Evropy. Přitom budeme sledovat, jak se bouraly jednotlivé státy na trase tohoto plánovaného ropovodu. Bude to jakési schodiště.
A: Zde vidíme první schod Ázerbajdžánu, kde si Američané upevnili své pozice.
Z Kaspického moře přes Kosovo na západ (1999)
Naprosto stejné schéma bylo okopírované v Kosovu. Tam bin Ládinův vyslanec Muhammad al-Zavahírí v čele kosovských Albánců udržoval kontakt se CIA a vedením NATO, aby mu pomohly při bombových útocích v roce 1999, a pod krytím OBSE získával od Ameriky výcvikové manuály a vojenské rady. Generál Mike Jackson, velitel vojsk NATO, shrnul důvody americké přítomnosti v regionu těmito slovy:
"Určitě tu budeme ještě dlouho, abychom zajistili bezpečnost energetických koridorů, které vedou přes Makedonii."
Byl to jasný odkaz na transbalkánský ropovod, který prochází Bulharskem, Makedonií a Albánií a přepravuje plyn a ropu ze Střední Asie na Západ. Opět skládejme schodiště jednotlivých států na trase plánovaného ropovodu.
A: Američané si upevnili pozice v Ázerbajdžánu.
B: Nyní přišel na řadu Balkán v pokračování ropovodu, tedy Bulharsko, Makedonie, Albánie a Kosovo.
Druhý břeh Kaspického moře (1994)
Američané si ale nechtěli nechat ujít ani ropu v podloží na druhé straně Kaspického moře, na té, kterou spravuje turkmenská vláda. Oblast, kterou navíc protínají významné obchodní toky s Indií a Čínou. Začal se tedy realizovat projekt přepravy plynu a ropy z Turkmenistánu do Pákistánu, který vypracovala kalifornská společnost Unocal, který by procházel Afghánistánem a speciální spojkou by přebíral ropu z Uzbekistánu. Všechno vycházelo ze slavné Clintonovy doktríny, která měla obejít bývalý východní blok Ruska, Čínu a Írán. Clintonova doktrína počítala s myšlenkou zajistit tok energetických zdrojů na Západ prostřednictvím 3 hlavních koridorů, které by vycházely právě z Kaspického moře. Na druhé straně tu byl vlivný politolog Zbigniew Brzezinski, významný člen Trilaterální komise a poradce mnoha amerických prezidentů. Brzezinski přirovnal strategickou zónu Ázerbájdžánu ke korku výbušné láhve obsahující velké energetické bohatství kaspické pánve a Blízkého východu. Zátka, kterou bylo třeba co nejrychleji ovládnout, než se dostane zpět do ruských rukou. 15. března 1995 podepsaly Turkmenistán a Pákistán dohodu o zahájení projektu ropovodu s argentinskou společností Bridas. Jednalo se o plánování takzvaného transafghánského ropovodu, na kterém od roku 1992 pracoval generální ředitel společnosti Bridas Carlos Bulgheroni. Byly mu pouhé 3 roky, když jeho otec Alejandro, původem Ital, založil rodinný ropný holding. Jeho usilovná práce ho přivedla k přímému vyjednávání s vládami obou zemí a k ještě složitějšímu jednání s Tálibánem, který se nedávno dostal v Afghánistánu k moci. 21 října 1995 podepsala kalifornská ropná společnost Unocal dohodu přímo s turkmenským prezidentem Nijazovem, čímž fakticky Argentince obešla. Unocal se mohla pochlubit zásobami více než 9,8 biliony kubických stop zemního plynu, což odpovídá 1,6 miliardám barelů ropy. Také se mohla pochlubit významnými aktivitami v oblasti těžby ropy a zemního plynu v Asii a Mexickém zálivu. Americká jednání tehdy probíhala už 3 roky, a nevedl je nikdo jiný než Alexander Haig, Nixonův náčelník štábu během aféry Watergate, velitel NATO za Geralda Forda a Reaganův ministr zahraničí. Alexandr Haig obchodoval s nejrepresivnějšími režimy světa jako člen představenstva takových gigantů, jako například Interneuron Pharmaceuticals, MGM Grand, Metro-Goldwyn-Mayer, Chase Manhattan Bank, General Atomics a Texas Instruments. Haig například usilovně prosazoval americké obchodní zájmy v Číně i po incidentu na náměstí Nebeského klidu, kde se pouhé 4 měsíce po incidentu neváhal objevit po boku samotného Deng Xiaopinga. Pro Argentince byl příliš silným soupeřem. Po příjezdu do Turkmenistánu byl Alexander Haig jako zástupce investiční společnosti okamžitě najatý Nijazovem jako jeho poradce pro získání americké podpory pro výstavbu ropovodu přes Írán. Tento obchod Unocalu ale rozbil paradoxně sám prezident Clinton, protože s Íránem nechtěl mít nic společného. Opět si zrekapitulujme schodiště států na trase plánovaného ropovodu:
A: Američané si upevnili pozice v Ázerbajdžánu.
B: Pak přišel na řadu Balkán, tedy Bulharsko, Makedonie, Albánie a Kosovo.
C: Nyní tu máme Turkmenistán na druhém břehu Kaspického moře.
Trasa je skoro hotová. Všechny země na trase ropovodu jsou vstřícné k Americe. Co nám ještě zbývá? Přece Afghánistán. Jediná šance, kudy vést ropovod, je právě tato země. Ovšem vládl tu Tálibán. Co s tím? Pojďme s ním spolupracovat.
Ropa přes Afghánistán (1996-1998)
Unocal se ale rozhodně nevzdala a v létě 1996 vznikl CentGas, zkrácená podoba středoasijského ropovod. Zajímavé jsou společnosti, které se na jednáních podílely:
15%, Delta Oil, saúdská ropná společnost založená jejím předsedou a generálním ředitelem Badrem al-Aibánem. V této společnosti se sbíhaly zájmy saúdské královské rodiny a bohatého jemenského bankéře Chálida bin Mahfúze. K němu se ještě dostanu.
7%, vláda Turkmenistánu, od 27. října 1991 prohlášeného za nezávislý na Sovětském Svazu.
6,5%, Itochu Oil Exploration, japonská společnost, která byla založená v roce 1972 a následně se zabývala průzkumem, rozvojem a těžbou uhlovodíků v Indonésii, severních mořích, Austrálii, Pákistánu, zemích Společenství nezávislých států, Jemenu, Ománu a Gabonu.
6,5%, Indonesia Petroleum Company, další japonská nadnárodní společnost se sídlem v Tokiu, která se od roku 1966 zabývala průzkumem a těžbou ropy především v Indonésii, aby zajistila trvalou dostupnost energetických zdrojů v Japonsku. Také expandovala ve východní Asii, Pacifiku, zemích SNS, na Blízkém východě, ale také v Africe, Austrálii a Spojených arabských emirátech.
5%, Hyundai Engineering & Construction Company, jihokorejský gigant založený v roce 1947.
3,5%, Crescent Group, největší pákistánský průmyslový konglomerát, který se v té době podílel 1% na celém národním hrubém domácím produktu.
Podíl 10% byl původně vyhrazený ruskému Gazpromu, který později, i díky tlaku Američanů, z konsorcia vystoupil.
Vidíme, kdo všechno měl zájem na výstavbě ropovodu přes Afghánistán. To už stálo za to se s Tálibánem spojit, nebo ne? Náklady na výstavbu ropovodu byly vyčíslené na 1,9 miliardy dolarů za 1271 km potrubí z Turkmenistánu přes Afghánistán do Pákistánu. Počítalo se také s možností přistoupení Indie. To by při nákladech dalších 600 milionů dolarů prodloužilo vedení o zhruba 640 km. Pro tuto věc bylo potřeba Tálibán přesvědčit. Pro tento úkol byl v roce 1997 vybraný Robert Oakley, bývalý americký velvyslanec v Pákistánu, ale shodou okolností také konzultant společnosti Unocal. Zdálo se, že přesvědčit Tálibán bude docela snadný úkol. Podle řady svědectví a článků patřila mezi hlavní investory Delta Oil rodina bin Ládinových. A podle stejných zdrojů prostřednictvím Saddáma Husajna financovala Al-Káidu. Vyšetřovatel Jean-Charles Brisard, o kterého se opírá Sdružení rodin obětí 11. září, ve své knize Zakázaná pravda připomněl, jak šéf CIA James Woolsey během slyšení před kongresovým podvýborem 3. září 1998 vypověděl, že jedna z bin Ládinových sester, Chálida, byla jednou z manželek spolumajitele Delta Oil Chálida bin Mahfúze. Tyto informace odhalil také článek Kena Silversteina zveřejněný 23. února 2003 v Los Angeles Times. Bin Mahfúz se stal jedním z investorů investiční skupiny Carlyle Group, pro kterou jako poradce pracovali oba Bushové, starší i mladší. A jako třešnička na dortu, bin Mahfúz byl následně také obchodním partnerem Thomase Keana, předsedy nezávislé vyšetřovací komise pro 11. září. Zrekapitulujme si kompletní schodiště států na trase plánovaného amerického ropovodu:
A: Američané si upevnili pozice v Ázerbajdžánu v roce 1992, na jednom břehu Kaspiku.
B: Pak přišel na řadu Turkmenistán v roce 1994 na druhém břehu Kaspického moře.
C: Potom Američané začali jednat s Tálibánem od roku 1996. Ropovod museli vést přes Afghánistán.
D: Nakonec přišel na řadu Balkán, a tedy Kosovo. Válka NATO v roce 1999 byla přesně tím posledním korálkem na trase, který Američané potřebovali, aby mohli trasu svého ropovodu uzavřít právě v Kosovu.
Celé to dává nádherný smysl a dokonalou mozaiku. Ázerbajdžán 1992, Turkmenistán 1994, Afghánistán a Tálibán 1996 a válka na Balkáně s cílem největší americké základny v Kosovu 1999. Sledujeme tu třeskutou logiku celého schématu? Země, kde měl vést plánovaný americký ropovod, byly zkorumpované nebo rozbourané válkou. Během necelých 10 let byla připravená trasa pro americký ropovod. Jenže, jak víme, Tálibán nakonec nekývl, a proto byl Afghánistán první zemí, kam Američané přispěchali hned po 11. září 2001. Druhou zemí byl Irák. Zatímco přes Afghánistán potřebovali vést ropovod, Irák byl ropou přímo nasáklý. Oba státy proto byly americkou trofejí, která financovala obě války a zisky mnohokrát převýšily ztráty. Najednou vidíme všechno v novém světle. Američané v NATO, kteří bombardovali Srbsko v roce 1999. Válka v Afghánistánu a Iráku. Všechno dává mrazivě logický řád.
Delta Oil
Chálid bin Mahfúz byl nejen jedním z velkých akcionářů společnosti Delta Oil zahrnuté do konsorcia CentGas. Byl to mimořádně mocný muž, skutečný symbol nejbohatší Saúdské Arábie. Létal po světě ve svém osobním Boeingu 767 vybaveném pozlacenými toaletami, vlastnil knížecí domy po celé planetě a v roce 2008 byl časopisem Forbes zařazený na 24. místo žebříčku nejbohatších Arabů na světě s majetkem ve výši 3,35 miliardy dolarů. V roce 1991 se dostal na titulní stránky novin kvůli skandálu známé banky gangsterů, Bank of Credit and Commerce International, kterou v roce 1972 v Londýně založil pákistánský finančník Achá Hasan Abedi. Bin Mahfúz vlastnil v této bance 30% akcií. Manhattanská prokuratura a Federální rezervní systém vznesl proti bance těžká obvinění. Finanční podvody ve výši 10 miliard dolarů a praní špinavých peněz pro tajné aktivity CIA. Přesto se saúdskému miliardáři podařilo v roce 1993 tato obvinění obejít vyrovnáním za 225 milionů dolarů. Prokurátor Morgenthau tento případ označil za největší bankovní podvod v dějinách světového finančnictví. Mahfúzův otec Salem byl až do 50. let 20. století nikým. Prostý negramotný směnárník. Na konci roku 1953 ale měl prozření. Vysvětlil králi, jak bylo důležité zřídit národní banku, protože do té doby v Saúdské Arábii působily pouze zahraniční finanční instituce. A tak díky královskému dekretu založil spolu s dalšími třemi šejky Národní komerční banku, ve které v roce 1999 získala saúdská vláda většinový podíl. Mezitím ale Salem předal banku svému synovi Chálidovi a stal se osobním bankéřem královské rodiny. Chálid bin Mahfúz žil už od 70. let v Texasu, v bohaté houstonské čtvrti River Oaks. Bydlel v zámku za 3,5 milionu dolarů, jemuž všichni přezdívali Versailles. Bin Mahfúz také podal pomocnou ruku bin Ládinovi koncem 80. let. Tehdy byl Usáma ještě na té správné americké straně a bojoval za osvobození Afghánistánu od sovětské okupace. A byla to asi jen náhoda, že k těmto darům došlo v roce 1988. V roce, kdy se zrodila al-Káida. Tehdy události nabraly spád. Bin Ládin začal vyhlašovat válku Americe, čímž uvedl do vážných rozpaků svou rodinu, která po jeho otci, saúdském šejkovi, miliardáři Mohammedu bin Ládinovi, blízkém příteli budoucího krále Fajsála, zdědila vlastnictví a kontrolu nad gigantickým kolosem stavebního odvětví zvaným Saudi Binladin Group založeném v roce 1931. Jak se uvádí v dešifrovaném sdělení, které 17. února 2000 zaslal náměstek ministra zahraničí Alan Larson soukromému investičnímu konsorciu s názvem Rozvojový finanční institut vlády USA. Toto konsorcium SGB bylo v Saúdské Arábii tak významné, že mu král udělil zakázku na obnovu Mekky, projekt v hodnotě 6 miliard dolarů, a výhradní právo na veškeré práce na mešitě Al-Aksá v Jeruzalémě. Je to stejně legrace při představě, že americké konsorcium obnovilo Mekku i posvátnou islámskou mešitu. Toto konsorcium SGB postavilo mnoho honosných paláců, ve kterých žili významní členové královské rodiny. V tomto americkém konsorciu SGB měly podíly nejen Bin Mahfouz Group, ale také například General Electric, Raytheon a Bechtel. Všechny tyto americké korporace se podílely na gigantických projektech v Saúdské Arábii. SGB bylo tedy konsorciem všech těchto zájmů, tedy amerických společností, bin Mahfúze a Saúdů. Tento americký kolos rozšířil své zájmy do strategických odvětví, jako jsou telekomunikace, ropa, satelitní komunikace, chemický průmysl, atd. Americké konsorcium SGB se po desetiletí pyšnilo také dceřinými společnostmi v Egyptě, Kanadě, na Kypru, ve Francii, Německu, Indonésii, Itálii, Malajsii, Španělsku, Švýcarsku, Velké Británii, Americe atd. Jen pro představu. bin Ládinova společnost v konsorciu SBG spolupracovala s gigantem Enron na výstavbě elektrárny North Shuaiba v Kuvajtu, ale byla také zodpovědná za mezinárodní letiště v Kuala Lumpuru. A dokonce i za americkou vojenskou základnu Eskan Village v Rijádu. To všechno stavěli bin Ládinové s Američany. Rodina bin Ládinových se tedy začala od Usámy distancovat, alespoň oficíálně. A dokonce i Chálid bin Mahfúz se musel začít obávat mnoha pomluv, které o něm v oněch 90. letech kolovaly. Proslýchalo se například o Mahfúzově spojenectví s Usámovým bratrem Salemem bin Ládinem, který po svém otci převzal kontrolu nad SBG, a spolu s ním investoval do ropné společnosti Arbusto Energy, později sloučené s Harken Energy, kterou v roce 1979 založil George Bush mladší. Situace se pro Mahfúze, který vlastnil Delta Oil, značně zhoršila. 3. září 1998 ředitel CIA James Woolsey oznámil americkému kongresovému podvýboru, že jedna z bin Mahfúzových manželek, jménem Chálida, byla bin Ládinovou sestrou. To byla obrovská bomba, kterou se všichni snažili vymazat, ale to se samozřejmě nemohlo podařit. Sám Woolsey rychle veřejně vysvětlil, že byl špatně pochopený a že nic takového nikdy neřekl. Celá záležitost byla nakonec ukončená, když se objevil někdo, kdo tvrdil, že žádná dcera Usámy bin Ládina se nejmenuje Chálida. 29. října 1999 ale deník USA Today zveřejnil další z článků, které byly pro bin Mahfúze špatné:
"Pět nejvyšších manažerů saúdského byznysu nařídilo Mahfúzově Národní komerční bance, aby převedla osobní vklady spolu s dalšími 3 miliony dolarů odkloněnými ze saúdského penzijního fondu do bank v New Yorku a Londýně."
Peníze byly podle této zprávy uložené na účtech islámských charitativních organizací, které ve skutečnosti sloužily jako zástěrka Usámy bin Ládina. V mém minulém pořadu Povolení zabíjet jsem hovořil o tom, že bin Ládin měl v Londýně oficiální pobočku. Převody peněz byly odhalené v dubnu, když královská rodina nařídila audit Národní komerční banky a samotného Chálida bin Mahfúze. Deník USA Today zašel tak daleko, že uvedl, že tyto peněžní převody al-Káidě začaly už před 5 lety a kryly také neúspěšný pokus Usámy bin Ládina o atentát na egyptského prezidenta Mubaraka. Mahfúz opět všechno popřel a použil obvyklou zbraň – právní vydírání. Článek USA Today už není na síti k dispozici. Ještě zuřivější byl jeho právní boj po útocích na Dvojčata. Tehdy Mahfúz čelil desítkám článků, které ho líčily jako financiéra al-Káidy. Šejkovi se podařilo umlčet téměř všechny své kritiky tím, že je přiměl, aby souhlasili s jeho podmínkami, než se obrátí na soud.
Američané hostí Tálibán (1997)
Vyjednavač Unocal Robert Oakley se okamžitě pustil do práce. Musel přesvědčit Tálibán, aby dal souhlas k projektu CentGas. 4. prosince 1997 se v Texasu uskutečnilo čtyřdenní jednání mezi delegací Tálibánu a americkými zástupci konsorcia. Tálibánci byli doslova hýčkaní. Byli ubytovaní v luxusním pětihvězdičkovém hotelu a několikrát navštívili honosnou rezidenci viceprezidenta společnosti Unocal Martina Millera. O tom vypráví článek Caroline Leesové, který vyšel v deníku Telegraph 14. prosince 1997 pod názvem „Ropní baroni si v Texasu dvoří Tálibán“. Pro tuto příležitost byly uspořádané opulentní obědy s halal masem, rýží, ale také Coca Colou. Tálibánci neskrývali obdiv nad obrovským bazénem texaského manažera, šesti koupelnami jeho obří vily, a dokonce i nad právě postaveným vánočním stromkem. Z něho museli mít ortodoxní muslimové extra radost! Je neuvěřitelné, že se už dlouho vědělo, že tálibánští hosté viceprezidenta Millera chránili Usámu bin Ládina, který už 23. srpna 1996 vyhlásil Americe válku. Stalo se tak dva měsíce po útoku na americkou vojenskou základnu v Daharánu v Saúdské Arábii. Navíc kontakty mezi bin Ládinem a Ramzim Jusufem, pákistánským teroristou, který vedl útoky na Světové obchodní centrum 26. února 1993, byly jasné i CIA. Vždyť to byli právě Američané, kteří v únoru 1996 požadovali bin Ládinovo vyhoštění ze Súdánu! A teď si američtí ropní magnáti předcházeli Tálibán a hostili je na opulentních trachtacích. Ale bylo toho ještě víc. Jedním z hlavních finančních podporovatelů projektu CentGas společnosti Unocal byl gigant Halliburton, který se specializoval na výstavbu ropovodů. A v čele této ropné korporace, která měla takový zájem na rozjezdu podniku, nestál nikdo jiný než Dick Cheney. Dick Cheney byl ministrem obrany George Bushe staršího a jestřáb operace Pouštní bouře v Iráku. Cheney byl od roku 1995 generálním ředitelem obří ropné společnosti se sídlem v Houstonu ve společném podniku s Unocalem. A nemohl se dočkat, až se vrátí do politiky a bude moci prosazovat tyto mamutí ropné zájmy. Počínaje rokem 2000, kdy se stal viceprezidentem Bushe mladšího, se Cheney ujal vytvoření zpravodajského bloku, který byl schopen zabránit jakémukoli vyšetřování, které by mohlo narušit probíhající delikátní jednání s Tálibánem. A že se s tím vůbec nemazali. Protiteroristický agent FBI John O’Neill začal být neustále omezovaný ve své pátrací činnosti, ale i přesto se mu podařil majstrštyk. Na americkém počítači zabaveném při vyšetřování útoků na dvě africké základny, dokonce objevil poznámku velitele al-Káidy Mohammeda Atefa. O’Neill si stěžoval, že mu ve vyšetřování překážely americké ropné zájmy. Nakonec to musel vzdát. V roce 2001 z FBI odešel a přijal nabídku na místo bezpečnostního ředitele Světového obchodního centra. A hádejte co! Při útoku 11. září byl zabitý. Během oněch čtyř dnů na konci roku 1997 bylo v Millerově honosném sídle Tálibánu přislíbeno zálohové vyplácení licenčních poplatků ve výši 150 milionů dolarů ročně. Plus 500 000 dolarů na financování odborných kurzů pro učitele, elektrikáře, tesaře a potrubáře v Afghánistánu. Čerpám ze zdrojů afghánského feministického hnutí Feminist Majority Foundation, které po roce dohodu vypovědělo a zahájilo dlouhou kampaň za bojkot společnosti Unocal. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Během několika týdnů po tomto setkání, v lednu 1998, afghánská vláda propustila argentinský Bridas a podepsala dohodu o ropovodu CentGas.
Rozchod s Tálibánem na oko (1998)
Současně se ale stalo ještě něco jiného. Něco, co teoreticky nemělo mít s ropovodem vůbec nic společného. 17. ledna 1998 vypukla v Americe takzvaná Sexgate. A celý svět se najednou dozvěděl o oněch devíti orálních kontaktech mezi americkým prezidentem Billem Clintonem a mladou stážistkou Monikou Lewinskou, ke kterým došlo mezi lety 1995 až 1997. Z Billa Clintona se mimochodem brzy vyklubal nejčastější zákazník v Lolita expresu Jeffreyho Epsteina. Investigativní novinářka Vicky Wardová, díky analýze letových záznamů, napočítala až 26x výskyt prezidenta Clintona v Lolita Expressu. Hovořil jsem o tom v mém pořadu „Po stopách Pizzagate“. Clinton několik měsíců zoufale balancoval na hraně, aby všechno popřel, dokud mu paradoxně Bin Ládin neposkytl pomoc v podobě útoků Al-Káidy na americká velvyslanectví v Nairobi a Dar es Salaamu. Bylo to 7. srpna 1998. Strašný den pro oběti, ale ještě horší pro společnost Unocal a její společníky v CentGasu. Během několika hodin byly dohody s Tálibánem v podstatě zmařené. 10 dní po útocích Clinton rezignoval a přiznal se před velkou porotou ke svým nevhodným fyzickým vztahům s Lewinskou. Pak, aniž by ztrácel čas, přešel k protiopatřením. A 20. srpna 1998 byla zinscenovaná operace Nekonečný dosah. Pod americkými Tomahawky náhle padlo několik výcvikových táborů v Afghánistánu, ale také hlavní súdánská farmaceutická továrna, společnost El-Shifa Pharmaceutical Industries Company v Chartúmu, která vyráběla 50% národní potřeby léků. Především antimalarika, antiparazitika a antituberkulotika. Jednalo se o bezprecedentní násilné bombardování. Jeho cílem bylo odvést pozornost světového veřejného mínění od prezidentových neřestí a místo toho ji zaměřit na závažné zločiny darebáckých států. Americké bombardování vedlo k takovému nedostatku léků v Súdánu, že podle různých odhadů zemřelo několik desítek tisíc lidí. Američané se ospravedlňovali tvrzením, že se tam vyráběl nervový plyn. Tato teorie se ale bohužel nikdy neprokázala. Také tvrdili, že majitelé společnosti El-Shifa měli vazby na bin Ládina, který se provinil i tím, že do společnosti investoval peníze. Je škoda, že si Američané také nevzpoměli na Carlyle Group, ve které Bush starší a jeho syn dělali poradce, a do které rodina bin Ládinových také investovala. Musíme si také připomenout roli ředitele CIA Jamese Woolseyho. Ten 3. září 1998 před kongresovým podvýborem vypověděl o sňatku Usámovy sestry Chálidy se spolumajitelem Delta Oil bin Mahfúzem. Ale při stejném slyšení v září 1998 také potvrdil, že majitel El-Shifa, Saláh El Din Ahmed Mohammed Idrís, byl partnerem našeho Chálida bin Mahfúze v Národní komerční bance. A že se tedy jednalo o jasnou odvetu Ameriky v reakci na útoky al-Káidy na dvě americká velvyslanectví v Africe. Žádným dokumentům americké obrany ani zpravodajských služeb se nikdy nepodařilo prokázat jakoukoli souvislost mezi továrnou v Chartúmu a al-Káidou. Z tohoto důvodu podal majitel společnosti El-Shifa u amerického federálního soudu žalobu na náhradu všech utrpěných škod. Žaloba byla podle očekávání na všech úrovních zamítnutá. 5. října 1998 deník Washington Post náhle odhalil, že mezi poradci kalifornské ropné korporace Unocal, nebyl nikdo jiný než Henry Kissinger. Unocal potřebovala další osobnosti s obrovským vlivem. Vedle Kissingera byli dalšími poradci Unocalu bývalí velvyslanci John Maresca, v té době viceprezident pro mezinárodní vztahy Unocalu, nebo zmíněný Robert Oakley. Do této skupiny patřil i republikánský neocon Zalmay Chálilzád, afghánsko-americký politik velmi blízký Dicku Cheneymu, budoucí americký velvyslanec v Afghánistánu, Iráku a OSN. Chálilzád se v prosinci 1997 v Texasu zúčastnil výše zmíněných jednání mezi Tálibánem a společností Unocal jako ředitel jejího oddělení pro hodnocení rizik. Stručně řečeno, všechny tyto mechanismy byly spuštěné za účelem synchronizace světa politiky se světem ropných zájmů. Ovšem nevyšlo to. Dva měsíce po oficiálním obvinění Clintona ze lží kolem aféry s Lewinskou, společnost Unocal 8. prosince 1998 oficiálně odstoupila od projektu ropovodu a uzavřela tři ze svých čtyř poboček v Afghánistánu a Pákistánu. V tajnosti ovšem byla desítka amerických agentů pověřená nemožným – pokračováním obchodu. Za nic na světě nemohla být dohoda zmařená. Samozřejmě se tu angažovala i korporace Carlyle Group, do které investovali bin Mahfúz, bin Ládinové, oba Bushové nebo britský premiér John Major. Podpora a financování Carlyle Group totiž umožnily společnosti Unocal získat koordinaci CentGas z americké strany.
Carlyle Group: Americký lobbing planety
Carlyle Group je nadnárodní finanční společností soukromého kapitálu. Byla založená v roce 1987 ve Washingtonu na Pennsylvania Avenue, symbolicky na půli cesty mezi Bílým domem a Kapitolem a kousek od sídla FBI a mnoha vládních úřadů. Carlyle je druhou největší společností v tomto odvětví na světě. Byla založená s půjčkou 5 milionů dolarů mimo jiné od bankéřské dynastie Mellonových. Mezi zakladatele Carlyle Group patřil například David Rubenstein, bývalý poradce Jimmyho Cartera pro vnitřní záležitosti. Mezi dalšími poradci byli například Thomas McLarty (šéf Bílého domu Billa Clintona), a Arthur Levitt (bývalý předseda Komise pro cenné papíry Billa Clintona). Mezi jejími manažery byl například Frank Carlucci, Reaganův ministr obrany a člověk blízký jestřábovi Donaldu Rumsfeldovi, James Baker, Reaganův ministr zahraničí, nebo Richard Darman, bývalý poradce Reaganova Bílého domu. Zkrátka dokonalý příklad obvyklé lobbistické praxe otáčivých dveří. Rychlý úspěch Carlyle přilákal investory kalibru George Sorose. Carlyle shromáždila podíly v nekonečném seznamu společností, mezi které patří i francouzský deník Le Figaro. Carlyle se v posledních desetiletích často dostávala na titulní stránky finančních novin kvůli akvizicím obrovského rozsahu, zejména ve vojenském sektoru. V roce 1997 koupila Carlyle za 850 milionů dolarů společnost United Defense Industries, hlavního dodavatele amerického ministerstva obrany. Tato společnost sídlí ve Virginii a vyrábí například vertikální odpalovací systémy raket pro lodě amerického námořnictva. V roce 2005 ji pak Carlyle prodala. V dubnu 1998 Carlyle najala jako svého zástupce bývalého amerického prezidenta George Bushe staršího. Jeho úkolem bylo prosazovat zájmy této společnosti v Saúdské Arábii a Asii, zejména v Jižní Koreji. Podle New York Times udělala Carlyle z obvyklé taktiky otáčivých dveří globální praxi. To všechno proto, aby posílila svou špičkovou činnost přístupnou jen nejbohatší klientele. Tato činnost pro nejbohatší klientelu je známá jako private equity, a spočívá v investování do podhodnocených společností a jejich následném prodeji se ziskem. A zatímco James Baker byl v Carlyle partnerem, George Bush starší byl poradcem a investorem, odměňovaným podíly na investicích skupiny. Právě zde začali uplatňovat osvědčenou metodu vytáčení peněz na projevech. Carlyle například přelévala peníze za Bushovy projevy do jeho investičních fondů. George Bush obvykle dostával za jediný projev 80 000 až 100 000 dolarů. Na mezinárodních lobbistických aktivitách Carlyle se podílely jako poradci a zástupci i další politické a finanční hvězdy. Například britský premiér John Major, který Bakera a Bushe často doprovázel na jejich služebních cestách. Dále bývalý prezident německé Bundesbanky Karl Otto Pöhl, bývalá pokladní Světové banky a manažerka Royal Dutch Shell a J. P. Morgan Afsaneh Mashayekhi Beschlossová, generál George Bushe a ministr zahraničí Colin Powell, předseda představenstva společnosti AOL Time Warner Steve Case a prezidenti dalších korporací. A v asijském sektoru to byly osobnosti jako bývalý filipínský prezident Fidel Ramos, bývalý jihokorejský premiér Park Tae Joon a bývalý thajský premiér Anand Panyarachun. Carlyle se ale také chlubila rodinou bin Ládinových jako jedním ze svých největších sponzorů, počínaje počáteční platbou 2 milionů dolarů do fondu Carlyle Partners II. Sám Frank Carlucci, jako předseda představenstva Carlyle Group, navštívil sídlo rodiny Bin Ládinových v Džiddě v Saúdské Arábii nejméně dvakrát před 11. zářím 2001 ve společnosti George Bushe staršího a jeho bývalého ministra zahraničí Jamese Bakera. Právě ráno 11. září, kdy na Dvojčata oficiálně útočil Usáma bin Ládin, se jeho bratr Šafík v tichosti zúčastnil setkání Carlyle Group v hotelu Ritz Carlton ve Washingtonu ve společnosti svého starého známého George Bushe staršího, otce tehdejšího amerického prezidenta. Jeho syn, Bush mladší, v 90. letech, ještě jako guvernér Texasu, vybral členy rady pověřené správou penzijních fondů texaských učitelů, aby investovali 100 milionů dolarů z veřejných peněz do samotné společnosti Carlyle Group! Tedy do společnosti, které on sám dělal poradce spolu se svým otcem. V onom prosinci 1998 se napnuly všechny síly, aby jednání Američanů s Tálibánem neskončila.
Co si počít s Billem Clintonem (1999)
V prosinci 1998 se Bill Clinton ocitl v oku bouře. Myšlenka navrhnout jeho impeachment se den ode dne více a více zhmotňovala. Bylo proto naléhavě nutné uchýlit se k nové technice, kterou Američané nazývají „wag the dog“ (vrtěti psem). Technika spočívá ve vytvoření odváděcí akce, která má odvést pozornost veřejnosti od příliš kompromitujícího politického skandálu. Proto prezident mezi 16. a 19. prosincem 1998 zinscenoval operaci Pouštní liška. Pod záminkou zbraní hromadného ničení bombardoval několik vojenských cílů v Iráku. Nejenže se žádná z těchto smrtících zbraní nikdy nenašla, ale ukázalo se, že samotní inspektoři OSN vyslaní, aby to zjistili, byli zčásti američtí špioni. Například Bill Tierney, který se v únoru 2003 přiznal, že mezi lety 1996 až 1998, kdy v této oblasti působil jako inspektor OSN, poskytoval Pentagonu důvěrné informace o Iráku. Celý svět proto obrátil své oči k oněm čtyřem dnům války a ztratil ze zřetele Clintonovu Sexgate. Nebylo náhodou, že 19. prosince, kdy na Bagdád stále dopadaly americké bomby, hlasovala americká Sněmovna reprezentantů o odvolání Clintona. V tomto humbuku si nikdo nevšiml prohlášení pákistánského ministra ropného průmyslu Gulfráze Ahmada, který 6. února 1999 bez obalu prohlásil:
"Unocal projevuje zájem o opětovné zapojení do konsorcia CentGas, zatímco situace v Afghánistánu se postupně zlepšuje…"
Ministr také upřesnil, jak se představitelé Pákistánu, Turkmenistánu a Afghánistánu plánovali brzy sejít, aby o projektu jednali. Věci ale nedopadly dobře a koncem dubna 1999 začal Tálibán znovu zvažovat možnost návratu k dialogu s argentinským Bridasem. Jakékoli rozhodnutí ale zablokovala recese, která v té době v Argentině prudce stoupala. Během několika týdnů navíc Clintonův vládní příkaz číslo 13129, podepsaný 4. července 1999, náhle prohlásil počínání Tálibánu za vzácnou a mimořádnou hrozbu pro národní bezpečnost a zahraniční politiku Spojených států. Prezidentský příkaz ve skutečnosti zmrazil veškerý současný i budoucí majetek a zájmy Tálibánu na americkém území, jakož i veškeré transakce, jednání, dohody o vývozu nebo dovozu. Následně byly vydávané zprávy, o kterých jsem hovořil v dokumentu „Povolení zabíjet“. Důraz na americké zapojení k ovládnutí energetických zdrojů kolem Perského zálivu a Kaspickém moři.
Záhadné tajemství v Berlíně (2001)
Přesuňme se do německého Berlína. Právě tam se totiž odehrálo klíčové setkání, které změnilo osud celého světa. Toto strategické setkání se odehrálo v polovině července onoho prokletého roku 2001 v jednom tajemném berlínském hotelu. Pákistánský diplomat Niaz Naik se vydal na cestu. Po dlouhé cestě letadlem ho taxík odvezl do centra německého hlavního města. V hotelu už na něj všichni netrpělivě čekali a po krátkém odpočinku stráveném v elegantním pokoji ho doprovodili do místnosti, kde bylo naplánované jednání. Jednalo se o třetí a poslední setkání organizované španělským diplomatem Francescem Vendrellem, zvláštním zástupcem generálního tajemníka OSN v Afghánistánu. Jednání bylo nazvané Brainstorming o Afghánistánu. Mezi účastníky, kteří na něj už čekali, poznal mnoho známých tváří. Počínaje Tomem Simonsem, bývalým americkým velvyslancem v Polsku a Pákistánu. Na setkání ale byli přítomní i další dva vlivní Američané. Jedním z nich byl profesor Karl Rich Inderfurth. Byl náměstkem amerického ministra zahraničí pro jižní Asii, a tedy zodpovědný i za americkou politiku v Afghánistánu a Pákistánu. Byl také americkým velvyslancem při OSN, členem Rady pro zahraniční vztahy, ale také členem správní rady Asia Foundation a Národního demokratického institutu. Druhý se jmenoval Lee Coldren, americký diplomat s vazbami na Demokratickou stranu. Do roku 1997 zastával funkci poradce ministerstva zahraničí pro jižní Asii. Nebyli jediní, kdo se setkání zúčastnil. V místnosti byly přítomné také delegace nejméně tří dalších zemí – Ruska (zastoupeného Nikolajem Kozyrevem, zvláštním vyslancem Moskvy v Afghánistánu), Uzbekistánu a Íránu. V čele íránské skupiny stál bývalý íránský vyslanec při OSN Saíd Radžaj Chorásání, který byl vždycky velkým zastáncem dialogu mezi Íránem a Amerikou. Přítomný byl také Abdulláh Abdulláh, ministr zahraničí takzvané Protitálibánské Severní aliance. Ale samotný Tálibán chyběl. Vztahy byly natolik pošramocené, že Tálibán prostě nebyl přizvaný, ale příliš to nevadilo, protože na setkání měli své informátory. Informátoři přinesli Tálibánu slovo od slova všechny podrobnosti o schůzce. Byli to tajní agenti ISI, pákistánské rozvědky. Ve výbušném rozhovoru, který pákistánský ministr poskytl BBC 18. září 2001, pouhých 7 dní po útoku na Dvojčata, vylíčil ministr podstatné body oné červencové schůzky. Řekl, že ústředním tématem bylo vydání bin Ládina Tálibánem. A obecněji konec režimu Tálibánu v Afghánistánu a nastolení umírněné proamerické vlády, pravděpodobně pod vedením bývalého monarchy Záhira Šáha. Pokud by tyto podmínky nebyly splněné, Američané by na Afghánistán zaútočili. Bylo to všechno, o co šlo na té vzrušené schůzce v Berlíně? O svržení tálibánského establishmentu a dopadení známého teroristy? Nebo šlo také o ropovod? Ostatní účastníci schůzky to energicky popírali. Ale podle pákistánského diplomata na konci tohoto setkání tři američtí mluvčí všechny přítomné varovali před svým záměrem. Pokud Afghánistán nepřijme jejich podmínky, bude jeho území bombardované velmi brzy. Ještě před začátkem velkého sněžení, tedy do poloviny října 2001. To měli Američané zdůraznit v červenci 2001, tedy dva měsíce před 11. zářím a tři měsíce před skutečnou invazí do Afghánistánu 7. října. Jaké tedy bylo opravdové 11. září? Byla to bin Ládinova reakce na americké výhrůžky v Berlíně dva měsíce předtím? Nebo záminka vymyšlená CIA k realizaci už připraveného plánu invaze?
Křížové výpravy nového milénia
Byl velmi horký červenec roku 2001. Tálibán zakázal na svém území nejen internet, ale také dovoz desítek položek včetně vepřového oleje, výrobků obsahujících lidské vlasy, hudebních nástrojů všeho druhu, šachových souprav, hracích karet a kravat. Generální tajemník OSN Kofi Annan ukončil svou cestu do Berlína 13. července, kde se setkal s německým kancléřem Gerhardem Schröderem a jednal s ním o složité situaci na Blízkém východě. A prakticky ve stejných dnech, kdy se konalo osudové setkání v Berlíně, proběhlo také dramatické zasedání G8 v Janově. Během zasedání bylo tisíce demonstrantů No-Global obviněných za násilné protesty. Tyto protesty se konaly už mezi 26. a 30. lednem téhož roku ve švýcarském Davosu během pravidelného zasedání Světového ekonomického fóra. Hackerům se také podařila masivní krádež osobních údajů významných hostů, jako byli Bill Gates, Bill Clinton, Jásir Arafat a dalších. Celý lup okamžitě zaslali švýcarskému týdeníku SonntagsZeitung. Ve stejné době, tedy na konci ledna 2001, se v brazilském Porto Alegre konalo Světové protispolečenské fórum, které mělo antiglobalizační a protiamerický charakter. Svět se zkrátka nebezpečně rozdělil na dvě části. Pouze tragédie kolosálních rozměrů jako bylo 11. září, by dokázala jednou provždy obnovit dělící čáru mezi dobrem a zlem a znovu sjednotit křesťanskou frontu pro novou křížovou výpravu proti nevěřícím. Svatou válku proti Tálibánu. Už 22. prosince 2001, tedy dva a půl měsíce po začátku konfliktu, byl režim v Kábulu oficiálně prohlášený za svržený a prozatímní hlavou státu Afghánistán byl jmenovaný Hamíd Karzáí. Karzáí byl původně blízký Tálibánu, ale stavěl se proti nastolení tohoto režimu. Jenže se ukázalo, že Karzáí byl poradcem známé ropné společnosti Unocal. A kdyby jenom to. Ukázalo se také, že Karzáí absolvoval školící americký kurz International Visitors Leadership už v roce 1987, tedy ještě během americké podpory Tálibánu proti sovětské okupaci Afghánistánu. Chicago Tribune v březnu 2002 převzal článek, který 14. února napsal v izraelském deníku Ma’ariv Uri Avidy. V tomto článku uvedl:
"Když se člověk podívá na trasu velkých amerických základen vybudovaných pro válku, zarazí ho, že je zcela totožná s trasou ropovodu orientovaného směrem k Indickému oceánu."
Karzáí nebyl jako poradce Unocalu jediný. Pouhých devět dní po Karzáím Bush jmenoval svého zvláštního vyslance v Afghánistánu. Byl jím Zalmay Chálilzád, další poradce Unocalu. Jeho spolupráci s Unocalem už od poloviny 90. let potvrdil Barry Lane, manažer pro styk s veřejností společnosti Unocal. Mimochodem Chálilzád měl manželku jménem Cheryl Benardová. Právě jí bylo 20. února 2014, v rámci vyšetřování praní špinavých peněz z manželových obchodních aktivit v Iráku a Spojených arabských emirátech, zmrazeno 7 bankovních účtů v Rakousku. Celkem téměř 1,5 milionu eur ze stavebních a ropných aktivit na Blízkém východě. Toto opatření bylo později zrušené rakouským soudem, který ženu také osvobodil. V roce 2002 se Tálibán stáhl a Kábul byl obsazený Severní aliancí. To nejhorší ale mělo teprve přijít a konflikt se brzy změnil v nekonečnou partyzánskou válku. Přepady a odvetné akce, bombardování, válečné zločiny a porušování lidských práv. Tálibán se skrýval, jeho kontrola nad zemí se stále snižovala, ale nikdy nebyl vyhnaný. A také víme, jak opět s požehnáním Američanů Tálibán převzal moc nad Afghánistánem v srpnu 2022.
Hrozba plynovodu: Válka v Sýrii a Islámský stát (2011)
27. prosince 2002, tedy rok po Karzáího nástupu k moci, podepsali představitelé Turkmenistánu, Pákistánu a Afghánistánu novou dohodu o ropovodu. Asijská rozvojová banka byla pověřená vypracováním analýzy proveditelnosti, která v roce 2005 určila jako nejlepší projekt britskou nadnárodní společnost Penspen. Tu ale od roku 1990 ovládal dubajský gigant Dar Group. Jeho prezident a hlavní akcionář Talal Shair seděl ve správní radě Americké univerzity v Bejrútu ve společnosti lidí jako Wálid Chammáh, bývalý spoluprezident Morgan Stanley a prezident Morgan Stanley International. Americká velvyslankyně v Turkmenistánu Tracey Ann Jacobsonová 18. ledna 2005 přispěchala s oznámením, že existovala velká možnost, že se k novému projektu připojí americké společnosti. Mimochodem Penspen byla tatáž společnost, která v té době plánovala další energetický koridor Nabucco, financovaný a podporovaný EU a Amerikou, jehož cílem bylo dopravovat zemní plyn ze západních břehů Kaspického moře do Rakouska, a obejít tak ruský monopol Gazpromu. A opět hodnoťme komplex událostí. Projekt Nabucco byl zahájený v roce 2009. Írán, Irák, Libanon a Sýrie na to zareagovaly 25. července 2011, kdy oficiálně oznámily svůj vlastní islámský plynovod. Tento islámský plynovod by byl ve skutečnosti schopen kompletně pokrýt potřeby zemního plynu Sýrie, Iráku a Libanonu, aniž by o cokoli žádal západní ropné společnosti. A co se stalo? Na jaře 2011 právě v Sýrii vypukla občanská válka mezi příznivci a odpůrci vůdce Asada. Asad se náhle změnil v diktátora, který údajně prováděl masakry na svých lidech. Tyto masakry pak umožnily intervenci Ameriky a OSN s cílem svrhnout Asadův režim. Následoval Islámský stát, který opět ospravedlnil další intervence Američanů a OSN. To jsem pokryl v mém stejnojmenném pořadu „Islámský stát“. Nemluvě o schůzkách, které se od února 2011 konaly v Egyptě, Libanonu a Sýrii s cílem zahájit arabské jaro a kterých se účastnili různí členové al-Káidy a Islámského státu. Jako například nebezpečný terorista Ibrahím al-Badrí, a které nekoordinoval nikdo jiný, než republikánský senátor John McCain. Islámský stát byl podle bývalého zaměstnance NSA Edwarda Snowdena, vytvořený třemi západními zpravodajskými službami. Její náboženský vůdce Abú Bakr Bagdádí byl, také podle Snowdena, během roku vycvičený izraelským Mosadem. Uniklé informace odhalily, že vůdce Islámského státu absolvoval v Mosadu kromě kurzů teologie a řečnického umění také celoroční intenzivní vojenský výcvik. Projekt svěřený společnosti Penspen měl být zahájený v roce 2006, ale velmi brzy byl zastavený.
Enron a obří bankrot (2002)
25. ledna 2002 byl John Clifford Baxter nalezený mrtvý ve svém černém Mercedesu Benz, na jehož sedadle ležela pistole. Baxter byl právě předvolaný komisí Kongresu, která byla povolaná, aby objasnila skandál Enronu, jehož byl vedoucím pracovníkem. Pitva potvrdila tezi o sebevraždě. Enron vznikl v roce 1985 v Houstonu spojením dvou velkých plynárenských společností Houston Natural Gas a InterNorth z iniciativy svého zakladatele Kennetha Laye, velkého přítele Bushových a podporovatele jejich politických kampaní. Deregulace trhu s plynem, o které rozhodl americký Kongres, umožnila společnosti Enron prodávat elektřinu za přemrštěné ceny. Tím zmařila jakoukoli politiku regulace tarifů prostřednictvím kartelových dohod s ostatními společnostmi. Kolos Kennetha Laye nahromadil obrovské množství kapitálu a zaznamenal impozantní růst svých akcií na burze. Dary a volební příspěvky umožnily Enronu využívat různé výhody. Přestože byl Enron považovaný za nejzdravější a nejinovativnější americkou společnost, v prosinci 2001 náhle vyhlásil bankrot. Jak se později ukázalo, obrovské finanční dluhy, o kterých svět dosud nevěděl, donutily předtím jejího finančního ředitele Andrew Fastowa založit dva externí subjekty s názvem Ljm1 a Ljm2, ve kterých byly závazky Enronu pohodlně ukryté. Tento trik ale netrval dlouho a Enron se snažil být pohlcený svým mnohem menším konkurentem Dynegy. Jakmile Dynegy nahlédla do účetních knih, podvod vyčenichala a dala od Enronu ruce pryč. V tu chvíli zbýval jedinou možností bankrot. Skutečná ironie osudu pro kolos, který se po celém světě proslavil svým sloganem Nekonečné možnosti. Dramatické rozhodnutí vedlo k propuštění tisíců zaměstnanců a ztrátě pro investory ve výši více než 100 miliard dolarů během tří měsíců. Když začalo vyšetřování Komise pro cenné papíry a burzy, zjistilo se, že tento gigant vytvořil rozsáhlou síť společností se sídlem na Kajmanských ostrovech. Díky nim se Enronu dařilo navyšovat zisky a vyhýbat se placení daní. To všechno díky krytí a protekci auditorského gigantu Arthur Andersen, který dlouhou dobu vyráběl falešné dokumenty tím, že přes partnerské společnosti ničil ty nejvíce kompromitující dokumenty Enronu. Výsledek krachu Enronu byl dramatický. Jeho věřitelé se mstili ostatním klientským společnostem, požadovali zpět své půjčky a přivedli je k bankrotu. Akcionáři byli z velké části tvrdě postižení a samotní zaměstnanci se dokonce ocitli bez penze, protože přišli o všechny své příspěvky. Kenneth Lay a jeho generální ředitel Jeffrey Skilling byli shledaní vinnými. Rozsudek byl stanovený příznačně na 11. září 2006. Ovšem Lay byl nalezený mrtvý ve svém domě v Coloradu dva měsíce před konečným rozsudkem. Našli ho 5. července 2006. Předběžná pitva prokázala, že zemřel na infarkt. Jeffrey Skilling pak musel u soudu vysvětlovat, jak se stalo, že 14. srpna 2001, několik měsíců před krachem, náhle odstoupil z funkce generálního ředitele Enronu a prodal velkou část svých akcií za 60 milionů dolarů, aby se dostal ven včas a s velkým obnosem peněz v kapse. Manažeři z Enronu měli tým právníků vedeného slavným Danielem Petrocellim. V tomto týmu právníků byl i bratr obžalovaného Michael Skilling. Tedy jedna část rodiny hájila druhou část rodiny. Bratr hájil bratra, inu jak to tak v mafii bývá. Všechno je v rodině, La famiglia. Být to v Rusku, spustil by se řev o oligarších kolem Putina, ovšem Amerika je zemí nekonečných možností. Jeffrey Skilling se bránil, a jeho brácha Michael mu to dosvědčil, že prý o ničem nevěděl. 26. října 2006 byl Skilling odsouzený k 24 letům a 4 měsícům vězení a pokutě 45 milionů dolarů. V roce 2013 federální soud trest snížil na 14 let. 30. srpna 2018 byl ale z vězení propuštěný a převezený do domova důchodců v Texasu. Následné odvolání vedlo k jeho definitivnímu propuštění 21. února 2019. V červnu 2020 podle agentury Reuters Skilling obnovil získávání finančních prostředků na spuštění online platformy pro obchodování s ropou a zemním plynem s názvem Veld LLC. Krach Enronu byl ranou i pro Unocal. Mezi oběma korporacemi existoval společný podnik, a to právě pro výstavbu plynovodu konsorcia CentGas. Enron společně s firmami Amoco, Chevron, Mobil, Unocal a British Petroleum investoval miliardy dolarů do zásob Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu. A není náhodou, že Kenneth Lay měl dobré vztahy s muži jako Dick Cheney a John Baker, kteří se podíleli na tomto obřím byznysu. Enron s tímto projektem zřejmě počítal, aby ho vytáhl z propasti bankrotu, do které se řítil. Další vedoucí pracovník Enronu, John Clifford Baxter, také prodal spoustu akcií, právě včas, aby ho nesmetl hurikán. Za slušnou částku 30 milionů dolarů. Předvolaný k soudu, aby vysvětlil své jednání, nevydržel tlak a vzal si život ve svém dlouhém černém autě 25. ledna 2002. Jako třešnička na dortu byl Enron jednou ze společností, která sídlila ve Dvojčatech. Bylo jen náhodou, že mnoho dokumentů, které měly usvědčit vrcholové manažery z dalších obřích podvodů, shořelo ono osudové 11. září 2001 v troskách mrakodrapů.
Závěr: Vražda diplomata a kaspická ropa
Pákistánský ministr zahraničí Salmán Bašír znovu upřel svůj zrak na telefon. Znovu zvedl sluchátko a vytočil číslo. Bez úspěchu. Postarší diplomat Niaz Naik to nezvedal. Zavolal tedy úředníkovi ministerstva s žádostí, aby se urychleně dostavil do jeho domu. 8. srpna 2009 spěchal úředník pákistánského ministerstva zahraničí do domu Niaze Naika, o kterém bylo známo, že žil sám. Několikrát zazvonil, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Zdálo se, že z bytu vycházel nepříjemný zápach. Znepokojený úředník se rozhodl zavolat policii. Jakmile policie dorazila na místo, vnikla do bytu vyražením dveří, které byly zamčené zevnitř. Tělo staršího diplomata leželo bez života, v pokročilém stádiu rozkladu, na podlaze. První zpráva vypracovaná islámábádskou policií hovořila o smrti z přirozených příčin, ke které došlo pravděpodobně o tři nebo čtyři dny dříve. Následná pitva ale odhalila čtyři zlomená žebra, jasné známky poranění pravé plíce a jater a několik ran po celém těle, zejména na čelisti a krku. Na základě nalezených zranění se předpokládalo, že Niaz Naik byl vystavený mučení. Jeden z policejních úředníků řekl pákistánským novinám Dawn, že nelze vyloučit možnost vraždy. Nic dalšího o tomto vyšetřování neproniklo na veřejnost. Přesto deník Dawn v článku z 24. února 2011 označil smrt Niaze Naika za záhadu. Šestnáct měsíců po jeho vraždě, 11. prosince 2010, byl mezivládní dohodou mezi Pákistánem, Indií a Afghánistánem podepsaný nový projekt nákupu plynu z Turkmenistánu. Při sjednávání tranzitních sazeb do Indie se vyskytlo mnoho potíží. Potíže byly překonané až v polovině roku 2012. Amerika tento plynovod podpořila, protože obcházel islámský plynovod a Írán. Navíc Tálibán tento plynovod slíbil nebojkotovat. Do dnešního dne ale nebyl dokončený. Pákistánský ministr zahraničí Niaz Naik, špičkové eso ve světové diplomacii, této dohodě zřejmě překážel. Věděl příliš mnoho o zákulisních dohodách s Tálibánem. Účastnil se přece setkání v tajemném berlínském hotelu v červenci 2001. A tak se Tálibán nakonec s Američany dohodl. Možná i právě proto Američané Tálibánu požehnali v srpnu 2022, když ve spěchu opustili Afghánistán. Moc Tálibánu výměnou za tranzit americké ropy z Kaspického moře přes Afghánistán. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Jsme svědky toho, že historie vůbec není jednoduchá. Naopak, je fascinující, rozmanitá a barevná. Techniky cenzury a propagandy se zdokonalily, a právě proto se nikdy nesmíme spokojit s tím, co už víme. Pečlivého studia není nikdy dost. Je to nekonečný úkol kutání daty, archivy a informacemi. Obohacujme si náš obraz, rozšiřujme si naši perspektivu a upravujme svůj záběr. Samozřejmě, čím více bádáme, tím více se setkáváme s lidskou bídou. Podvody, padělání, útoky, vraždy, rabování, války, ničení, masakry. Ale i to pomáhá, abychom si uvědomili, že člověk nikdy nebyl ani svatý, ani ďábel. Máme své chyby a svá omezení. Touha po moci, vlivu a penězích jen vytáhne na světlo naši skutečnou tvář. Laskavý člověk bude laskavější, zato gauner ještě horším zločincem a psychopatem. Nesmíme proto podléhat beznaději nebo vzteku. Naopak musíme naše vědomí transformovat do poznání autentické historie. Do radosti, že jsme je prokoukli. Do uspokojení, že jim vidíme do karet. Komplexní mozaika a geopolitika celé planety.