Pořad rekonstruuje historická fakta dokumentující metody, jak nacisté chtěli vytrhnout Německo z mezinárodní bankovní kontroly a Rothschildových nekonečných dluhů. Kapitoly prozkoumávají historické události a různé techniky, které měly nacisty osvobodit od finanční závislosti na mezinárodních bankách. Od Rothschildových praktik a drancování Německa mezinárodními bankami až po oddělení marky od zlata a snahu tisknout vlastní peníze či znárodnění centrální banky. Pořad také zahrnuje kapitolu o únosu barona Louise de Rothschilda a jeho spojení s Vítkovickými železárnami, stejně jako o možné podpoře mezinárodních bankéřů Třetí říši. Pořad odhaluje mnohočetné aspekty tohoto utajeného příběhu a končí závěrem, který se věnuje osvětě rekonstrukce minulosti.
Když uvažujeme o dějinách z metahistorické perspektivy, nemůžeme si nevšimnout, že konflikty a války jsou neměnnou konstantou lidského archetypu. Vždycky probíhaly a probíhat budou, protože provázejí člověka a ještě více národy v jejich existenci. Při hledání příčin a motivů krveprolití musíme pochopit nejen to, jak určité události probíhaly, ale především to, co můžeme očekávat v budoucnosti. Když tyto zákeřné metody upřímně nepochopíme v minulosti, nemůžeme si přece vytvořit obrannou rezistenci jako civilizace. Prostě, abychom nenaletěli a nenechali se napálit znovu. Čím více jsou lidé vzdělanější, tím těžší to mají politici v opíjení občanů propagandistickými rohlíky. Pekárny sociálního inženýrství nedokážou takové indoktrinační pečivo vyrobit a tak budou muset zavřít krám. Když ale budou lidé stále do pekárny chodit a opíjet se stále stejnými rohlíky, k žádné změně nedojde. Politická třída bude vědět, že jim lži budou procházet stále. Dříve, dnes i příště. To platí i pro vykladače falešných dějin, které tito vítězové píší. Architekti moci mají monopol pro jedinou verzi výkladu historie. Jednou takovou etapou je epizoda druhé světové války. Adolf Hitler patřil k plejádě postav 20. století, kterou bychom mohli bez nadsázky označit za diktátora. Ovšem, jak to tak bývá i v životě, nic není černobílé. Když odlupujeme vrstvy různých aspektů politiky podobně jako u cibule, začnou nás v nose i očích pálit otázky, kterých bychom si jinak ani nevšimli. Nacistické Německo nežilo ve vzduchoprázdnu. Působilo na něj mnoho různých faktorů a tlaků. Je proto třeba upřímně studovat některé z nich a do jisté míry se oprostit od zvěrstev, které Třetí říše napáchala na polovině starého kontinentu. V žádném případě proto nepovažuji tento pořad za ospravedlnění nacistického masového vraždění. To z hloubi duše odsuzuji, i když jiní se na to tak mocně snaží zapomínat. Výsledkem takového snažení je například sudetský revizionismus, ovšem to už zabíhám docela jinam. Když laik naslouchá hře symfonického orchestru, nevšimne si drobných nedokonalostí, na rozdíl od dirigenta. Špičkový dirigent má totiž dar vyfiltrovat i jednotlivé nástroje a soustředit se na jejich hru. Jedním z těchto nástrojů, který působil na Třetí říši, byla ekonomika. Musíme se proto vtělit do role dirigenta, a nechat v hlavě znít jen tento jediný nástroj. Nechme proto ztichnout zbylý orchestr a naslouchejme pouze řeči peněz. Náhle zjistíme, že finančnictví a ekonomika byla vlastně tím nejdůležitějším nástrojem. Dostaneme se k jádru toho, proč musel být Adolf Hitler svržený. A nebyla to vůbec politika válek. S tím Američané a Britové vůbec problém neměli, ostatně sami válčili už několik století. Nešlo tedy o válku, ale o peníze. Přesněji řečeno o Hitlerův ekonomický systém, který by se vymkl z područí světových bank. Žádné dluhy a žádné zahraniční peníze v centrální bance. To byl Hitlerův recept, pro který musel zemřít.
Banky jako klíč k moci
Adolf Hitler chtěl v Německu zavést hospodářský a měnový systém, který byl dost neobvyklý a měl potenciální dopad na celý svět. Tehdy ale, stejně jako dnes, existovala elita mezinárodních bankéřů. Jedná se o osoby, které buď vlastní, nebo koordinují největší světové bankovní kartely. Skupina velkých rodin vysokých financí. Přes peníze se dnes ovládá svět. Kdo drží kasu, určuje podmínky. To platí vzestupně, od té nejspodnější pozice směrem vzhůru, což vidíme na sobě každý den. Nezaměstnaný člověk je vděčný ministerstvu práce za sociální dávky. Zaměstnanec je zavázaný své firmě za mzdu. Zadlužený člověk se musí podřídit exekutorovi. A zadlužený stát se musí podřídit mezinárodním bankám. Ty totiž drží kasu a určují podmínky. Drží moc nad jednotlivými státy prostřednictvím dluhových peněz. Banky jsou prostě kouzelnou skříňkou elit pro získání kontroly nad většinou světa. Banky mají obrovskou nadnárodní roli. Mají impozantní možnosti financování států, vládců i válek. Mají hegemonii nad měnovou emisí centrálních bank. Mají kontrolu nad masmédii. Jsou tedy schopné ovlivňovat veřejné mínění, ovládat toky informačních kanálů a tím vydírat nebo kontrolovat politiky. Banky se zkrátka nakonec staly skutečným arbitrem historických situací a hlavním činitelem, který ovlivňuje politiku států. Opravdová moc se nebojuje na bojištích s pistolemi, děly a tanky, ale v klimatizovaných místnostech bank u jednacích stolů. Tito gangsteři, někdy přezdívaní banksteři, měli vždycky na svém vrcholu finanční impérium. Peníze proto nemají jen ekonomický nebo sociální faktor. Mají podobu vůle k moci, která byla neuvěřitelně udržovaná po staletí. Zjednodušeně řečeno, jde o lichvářský systém založený na nekonečných dluzích. Státní dluhy, které nikdy není možné splatit. Termín usurokracie, který vymyslel Ezra Pound, označuje systém, který se dodnes uplatňuje při řízení měnové politiky svěřené soukromým bankám, pro tvorbu takzvaných dluhových peněz. Systém nekonečných dluhů v podstatě zavazuje stát vydávat úvěrové certifikáty ministerstva financí, kdykoli se centrální banka rozhodne vydat ekvivalentní množství peněz, a umožnit jejich obchodování na mezinárodních finančních trzích. To všechno ve výlučném zájmu velkých investorů, tedy bank, finančních skupin a investičních fondů. Nekonečným palivem, které dodává energii tomuto systému, je veřejný dluh. Tento systém světové finanční kasty kontroluje měnovou politiku každého státu skrze centrální banky. Právě centrální banky jsou trojským koněm v přístupu a kontrole národních států. K centrálním bankám se dostanu ve zvláštní kapitole. Je až k nevíře, jak emeritní profesoři věhlasných univerzit zarytě mlčí o této finanční moci. Že je to právě okruh vysokých financí, který už několik staletí fouká do ohně a tahá za nitky historických událostí v zákulisí. Vysoké finance, které ve svých strategiích hromadí bohatství a moc. Materiální statky a technické prostředky průmyslu, armády, komunikací a dopravy a samozřejmě i peníze na jejich pořízení. Financují, vydírají, ničí, kupují a přivlastňují si všechno to, co vytvořil někdo jiný. O tom všem tito slovutní profesoři mlčí jako hrob. Ptejme se jich na centralizaci soukromého kapitálu ve stále užším kruhu rodin vysokých financí. V lepším případě mechanicky zopakují ekonomickou poučku o svobodném podnikání a globálním trhu. V horším to označí za konspiraci nebo dezinformaci. A tak jsme se přesunuli od reálných hodnot kapitalismu, který vyrábí, k neviditelnému finančnímu vlastnictví, tvořenému čísly, akciemi a kupony, pro které jsou hodnoty a lidé jen čísly. Sir Josiah Stamp prohlásil:
"Bankovnictví začalo v nerovnosti a narodilo se ve hříchu. Bankéři vlastní zeměkouli. Seberte jim Zemi, ale ponechte jim moc tvořit peněžní vklady a jedním mávnutím pera vytvoří dost vkladů, aby si mohli koupit zase všechno zpátky. Pokud jim tuto možnost vezmete, tak všechno nesmírné bohatství, jako je například to moje, zmizí. A ono by mělo zmizet, protože svět by byl mnohem šťastnější a lepší. Ale pokud chcete zůstat otroky bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte je pokračovat ve tvorbě vkladů."
Lord John Maynard Keynes prohlásil:
"Bankovními prostředky může vláda tajně a nepozorovaně konfiskovat bohatství lidí a ani jeden člověk z miliónu si této krádeže nevšimne."
Jako poslední ocituji výňatek z ročenky pro státní zaměstnance Organizátor, vydané v lednu 1934:
"Dluhy se musí vybírat a hypotéky uzavírat před termínem tak rychle, jak je to jen možné. Když obyčejní lidé právní cestou ztratí domovy, bude se s nimi snadněji manipulovat, a budou snadněji ovládaní centrální mocí předních finančníků. Lidé bez domova se s nimi nebudou hádat. Tato skutečnost je velmi dobře známa. Je to cesta jak ovládnout svět. Rozdělením lidí budou lidé přinuceni vydávat svou energii v bojích o nedůležitých otázkách, které nás nezajímají, s výjimkou výuky lidského stáda."
Přesně to doplňuje psychologické techniky sociálního inženýrství, které jsem popsal v mých pořadech Tavistockův institut a Tajné globální skupiny. Lidé se budou zabývat existenčními starostmi, a nebudou už mít čas na přemýšlení o globálních tvůrcích tohoto současného chaosu.
Rothschildovy techniky: Nekonečné dluhy
Banky tedy představují klíč k světovému bohatství a moci. Ke kontrole většiny světových ekonomik používá kasta mezinárodních bankéřů různé páky finančních mechanismů. Abychom pochopili, čemu Adolf Hitler vlastně čelil, pojďme si vysvětlit alespoň dvě nejdůležitější techniky.
A: Hlavní nástroj této ekonomické nadvlády představuje soubor takzvaných Rothschildových technik. Zjednodušeně se jedná o získání kontroly nad každou otázkou peněžní a fiskální politiky státu. Tím je možné určovat, jak stát půjčuje peníze a za jakých podmínek se zadluží. Tyto podmínky půjček jsou často velmi nepříznivé a zahrnují lichvářské praktiky. Mezinárodní bankéři toho využívají na finančních trzích a burzách s cennými papíry. Státy jsou nucené vydávat cenné papíry za své dluhy a další peněžní emise. To všechno vede k tomu, že obří zisky z těchto transakcí a spekulací končí v kapsách vybraných bankéřů nebo vrcholových politiků. Naopak, ztráty a náklady spojené s tímto systémem nesou státy a samotní občané. Vidíme to hlavně dnes, kdy mezinárodní vysoké finance vysávají krev v podobě naší energie, práce a lidského potenciálu. To znamená stále vyšší daně, snížené veřejné výdaje, rostoucí nezaměstnanost, pokles kupní síly obyvatel, inflace a recese. Celý tento systém funguje na principu, že zisky zůstávají v soukromých rukách, zatímco ztráty jsou veřejné. Pro to se vžil termín privatizace zisků a socializace ztrát. Když banky tloustnou, křičí, aby od nich stát dal ruce pryč, protože je to prý regulace svobodného trhu. Ovšem když se banky ocitnou ve finanční krizi, natahují ruce po státních, tedy našich penězích, aby je z toho vlády vysekaly. Najednou už jim nevadí zásahy státu. Když mají zisky, nechávají si je pro sebe. Když mají ztráty, zalepují je veřejné peníze. Privatizace zisků, socializace ztrát. Vracíme se opět k tomu, co jsem popisoval v mém pořadu Bankovní dynastie Rothschildů. Nekonečné dluhy připoutávají státy k řetězu věčných půjček jako psa k boudě. Pes může štěkat jen tak hlasitě, jak mu to majitel dovolí. Když pes příliš cení zuby, majitel mu řetěz přitáhne, aby ho zkrotil. Když je pes krotký, majitel mu řetěz trochu povolí, aby měl pes o metr delší výběh. Takto jsou státy uvázané k nekonečným dluhům formou Rothschildovy techniky. Psi, kteří už neštěkají, ale jen kňučí o další půjčky. Mezinárodní banksteři jim je rádi dají, ovšem za cenu ještě většího zadlužení. Kruh vazalských států se tím uzavírá. Ve finále už státy nesplácejí samotné dluhy, ale jen úroky z dluhů. Psi navěky uvázaní k boudě mezinárodních finančních trhů. Mezinárodní banky, které kontrolují státy skrze jejich vlastní ekonomiky. To souvisí s druhou technikou.
B: Tyto mezinárodní banky mají kontrolu nad tím, jaké peníze jsou vydávané s povolením vlády, a tím, jakými úroky a provizemi jsou zatížené. To souvisí se zlatem, kterým má být měna podložená. Jedná se o další vykutálenou Rotschildovu techniku. Tato Rothschildova metoda spočívá v dohodě vlády s centrální bankou, kterou ale ovládají zahraniční banky. Dohoda umožňuje vydávání velkého množství peněz, které jsou větší, než je potřeba, což způsobuje růst cen a inflaci. To znamená, že peníze ztrácejí na hodnotě, což škodí ekonomice a zvyšuje státní dluh. Banky mezitím využívají tyto nadměrné peníze k obchodům, které jim umožňují vydělat další peníze, když jejich hodnota klesne. Jednoduše těží na spekulacích mezi vysokou a nízkou hodnotou měny. K tomu používají operace, které se nazývají šonový prodej. To je způsob, jakým prodávají půjčené peníze a potom je kupují zpět, když jejich hodnota klesne. Tento rozdíl jim umožní vydělat další peníze. Banka, která jim půjčila peníze, musí tyto znehodnocené peníze přijmout a vrátit je do oběhu. A to spolu s novými penězi, aby pokryla ztrátu jejich hodnoty. Jednoduše ekvivalentní částku, kterou banky vydělají na spekulacích s měnou, musí zalepit stát svými penězi, tedy penězi nás, občanů. Oč více banky vydělají, o to více musejí státy zaplatit, aby tyto ztráty vyrovnaly. Výměnou za to dostane centrální banka provizi.
Zásadní bylo ale oddělení německé ekonomiky od světového finančního systému, který ovládaly největší bankovní kartely. Osvobození od nekonečných dluhů. Přesně to si uvědomil jeden muž. Muž, který se chtěl z tohoto systému mezinárodních bank, měn, dluhů a financí vymanit. Adolf Hitler.
Německo drancované mezinárodními bankami
V roce 1921, po uzavření Versailleské smlouvy, byla výše reparací za první světovou válku, které mělo Německo zaplatit, vyčíslena na 33 miliard dolarů. John Maynard Keynes smlouvu ostře kritizoval. Podle něj neobsahovala žádný plán hospodářské obnovy. Trestající přístup a sankce vůči Německu by místo zajištění trvalého míru vedly k novým konfliktům a nestabilitě. Jakoby Keynes předpovídal druhou světovou válku. Keynes tento názor vyjádřil ve své eseji Hospodářské důsledky míru. Tato trestající opatření stála u zrodu všech následných pohrom. Od výmarské hyperinflace až po deflační úsporná opatření Brüningovy vlády. Německo se ve 20. letech 20. století potácelo v katastrofální ekonomické situaci. V době Výmarské republiky muselo zvládnout i dopady světové hospodářské krize z roku 1929. V mém dokumentu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi jsem popisoval, jak byly na Německo po první světové válce uvalené zničující reparace. Aby Němci mohli tyto reparace splácet, museli se obrátit na americké banky, aby uhradili své dluhy. Jednoduše Anglosasové, kteří na Němce uvrhli zničující reparace, jim na splácení těchto reparací ještě sami půjčili. Jen si to představme. Vy někoho zadlužíte, a ještě mu "velkoryse" půjčíte, aby vám mohl dluhy splácet. Tedy vámi uvalené dluhy! Opravdu učebnicový příklad nosatého finančního systému. Wall Street zorganizoval dva úvěrové programy známé jako Dawesův plán (1924) a Youngův plán (1928). Tak začala umělá hospodářská přestavba, jejímž výsledkem bylo obsazení německé ekonomiky americkým kapitálem a její zadlužení Wall Streetem. Ve skutečnosti šlo o střípek daleko ambicióznější mozaiky, jejímž konečným záměrem bylo vytvoření světového systému finanční kontroly v soukromých rukou, který by byl schopen ovládnout politický systém každé země a globální ekonomiku světa. Tento "blahodárný" účinek mezinárodního finančnictví se začal v Německu okamžitě projevovat. Ihned bylo patrné, že kam vstupují mezinárodní banky, tam tráva neroste. A hlavně vznikají nekonečné dluhy. Nemáš na splácení dluhů? My ti znovu půjčíme. Půjčky na půjčky. Opět nosatý měnový systém. Renomovaná badatelka Ellen Brownová ve své knize Pavučina dluhů vysvětluje, jak Versailleská smlouva z ledna 1919 uložila německému národu zničující reparace, kterými měl splatit náklady vzniklé ve válce všech válčících zemí. Náklady, které dosahovaly trojnásobku hodnoty veškerého existujícího majetku v Německu. Spekulace s německou markou způsobily její zhroucení a urychlily událost jedné z nejničivějších inflací moderní doby. Na jejím vrcholu nestačil ani trakař plný bankovek, ekvivalent 100 milionů německých marek, ani na nákup bochníku chleba. Státní pokladny byly prázdné a banky a spekulanti zabavili obrovské množství domů a farem. Lidé žili v chatrčích a hladověli. Nic podobného se ještě nikdy nestalo. Totální devastace národní měny, které zničilo úspory lidí, jejich podniky a ekonomiku vůbec. Aby toho nebylo málo, na konci 20. let přišla celosvětová deprese. V roce 1933 dováželo Německo 85% železa, 77% textilu, 57% kůže, 50% papíru a téměř veškerou svou potřebu ropy a kaučuku. Index velkoobchodních cen byl o 36% nižší než v roce 1928, index životních nákladů o 24% a index cen bytové výstavby o 29%. Německu nezbývalo nic jiného než podlehnout dluhovému otroctví a mezinárodním lichvářům. To všechno vyvolalo v německém národě hluboký pocit pomsty, který se plně projevil v podpoře nacionálního socialismu Adolfa Hitlera.
Pryč od toxického zlata
Na přelomu 20. a 30. let 20. století vypukla světová krize. Ekonomická mašinérie se zadrhla, stroje přestaly pracovat, rozšířila se nezaměstnanost. Všechno volalo po změně. Hledaly se proto nové ekonomické koncepce. Spojené státy vyhlásily New Deal, Francie se pokusila o politiku deflace, která vedla k sociálním nepokojům a inflaci, a vydrancované Německo se rychle odvrátilo od tradičních řešení a odhodlaně se pustilo do plánování své ekonomiky. Podle nařízení z 15 července 1931 měly být všechny devizové transakce centralizované ve zvláštním orgánu a měly na něj být převedené pohledávky v cizí měně. Současně byla nařízením z 19. září 1931 zahájená rozsáhlá reorganizace bankovního systému. V jejím rámci byl mimo jiné zřízený bankovní správce, který byl pověřený vedením obecné politiky německých bankovních skupin. V únoru 1932 byl také zavedený finanční dohled nad některými velkými soukromými bankami. Nakonec se stát upsal k určitému navýšení kapitálu, aby pomohl obnovit likviditu jejich pokladen. Ale to pořád nestačilo, byly to jen záchranářské práce. Bylo potřeba pořádně bouchnout do stolu. Hitler si byl vědomý kritického stavu Německa. Německý průmysl se pro nedostatek peněz zastavil. Kvůli nedostatku transferových zdrojů byl ochromený i německý zahraniční obchod. Národně socialistická vláda se proto rozhodla sáhnout k novým opatřením. Hitler tehdy prohlásil:
"Nebyli jsme tak hloupí, abychom vytvořili měnu vázanou na zlato, jehož nemáme žádné zásoby. Ale za každou vytištěnou marku jsme požadovali ekvivalent jedné marky v práci nebo vyrobeném zboží."
Co to v praxi znamená? Němci jednoduše oddělili marku od zlatého standardu, aby uchránili německou ekonomiku před dopady mezinárodních hospodářských jevů. Opuštění zlatého krytí bylo jedním z prvních činů národněsocialistické vlády. Hitler neměl zájem používat zlato jako základní oporu pro Marku, protože ho nebyl dostatek. Namísto toho zvolil jiný způsob udržení hodnoty marky. Každou jednotku marky chtěl podpořit ekvivalentem vytvořené hodnoty, a to práce nebo výrobkem. Tedy každá vytištěná marka nebyla podložená zlatem, kterého bylo nedostatek. Ale formou lidské práce nebo vyrobeného zboží. Tato filozofie byla založená na důvěře, že měna by měla být podložená reálnou hodnotou a prací, místo závislosti na omezeném zlatě. Jednoduše protihodnota měny by nebyla podložená zlatem, ale garancí reálné práce nebo výrobku. Vypadl by tak mezistupeň pro spekulace Rothschildova typu – zlato. Díky zlatu se totiž může manipulovat s hodnotou měny a spekulovat s ní. Ale měna, jejíž hodnota by byla pevně založená na jednotce práce nebo výrobku, to už by nešlo. Taková měna by měla totiž svou pevnou hodnotu. Nehrozily by žádné výkyvy, rozkolísanost, propady nebo růsty. Měna by byla pevná jako skála, protože ekvivalent práce nebo výrobku by byl pevně stanovený. S měnou by nešlo hýbat, a tedy ani spekulovat. Podle amerického ekonoma Stephena Zarlengy bylo odpojení říšské marky od anglosaského měnového systému základem Hitlerova ekonomického zázraku. Říšská banka se uchýlila k volnému trhu a pod krytím zákona z 27. října 1933 začala obchodovat s cennými papíry s pevným výnosem, aby je mohla použít ke krytí oběživa. To ale nestačilo, a tak následovala další opatření.
Tisknout vlastní peníze
Národní socialisté se postavili proti mezinárodnímu bankovnímu systému a začali tisknout vlastní měnu. Nebyly to peníze v pravém slova smyslu, ale směnky MEFO, ke kterým se dostanu ve zvláštní kapitole. Vzali si přitom příklad z Abrahama Lincolna, který financoval americkou občanskou válku pomocí státem tištěných bankovek, kterým se říkalo Greenbacks. Totéž provádělo Německo, když začalo tisknout bezúročnou měnu na dluh. Najednou nepotřebovalo ani zlato, ani nekonečné dluhy u mezinárodních bank. Můžeme jen s hořkým pousmáním zkonstatovat, že Lincoln a Hitler dopadli stejně. Jeden byl zavražděný, druhý sebevraždu spáchal. Oba se chtěli vymanit z mezinárodního bankovního systému. Hitler zahájil svůj program národního úvěru vypracováním plánu veřejných prací. Projekty zahrnovaly infrastrukturu proti povodním, renovaci veřejných budov a soukromých domů a výstavbu nových budov, silnic, mostů, kanálů a přístavů. Náklady na všechny tyto projekty byly stanovené na jednu miliardu jednotek národní měny. Jedna miliarda jednotek neinflačních deviz, takzvaných pokladních certifikátů. Tato vládou vytištěná měna neměla jako referenční hodnotu zlato, ale cokoli, co mělo konkrétní hodnotu. V podstatě se jednalo o stvrzenku vydanou za práci a práce, které byly vládě dodané. Hitler prohlásil:
"Za každou marku, která je vytištěná, jsme požadovali ekvivalent jedné marky za vykonanou práci nebo vyrobené zboží." Dělníci pak tyto certifikáty utratili za další zboží a služby, čímž vytvořili pracovní místa pro další lidi."
Do dvou let byl problém nezaměstnanosti vyřešený a země se postavila na nohy. Měla pevnou a stabilní měnu, žádné dluhy a žádnou inflaci. A to v době, kdy v Americe a dalších západních zemích bylo stále mnoho lidí bez práce a žilo ze sociálních dávek. Německu se také podařilo obnovit zahraniční obchod, přestože zahraniční banky odmítaly poskytovat úvěry a čelilo mezinárodnímu hospodářskému bojkotu. Podařilo se mu to díky barterovému systému. Zboží a služby se vyměňovaly přímo s ostatními zeměmi, čímž se obešly mezinárodní banky. Tento systém přímé směny probíhal bez vzniku dluhů nebo obchodních deficitů. Nacistické Německo zanechalo konkrétní důkazy ve veřejných stavbách, které se mu podařilo realizovat díky uplatnění tohoto ekonomicko-monetárního vzorce. Například slavná Autobahn, v té době první dálniční síť na světě. Pro lepší definici měnové techniky přijaté Třetí říší je možná nutné dodat, že Hitlerovo Německo se inflace vůbec nebálo, ale v mnoha případech ji … upřednostňovalo, protože každá vytištěná marka představovala potvrzení, přesněji řečeno doklad, o vykonané práci. Vnitřní oběh těchto bankovek, potvrzujících, že byla vykonaná práce nebo poskytnutá služba, vytvářel další pracovní příležitosti, když byly tyto bankovky (certifikáty) utrácené a přijímané na základě vzájemné důvěry. Tím se zvyšovala domácí výrobní kapacita podporující hospodářství země. Ale jak? Tím, že vláda dostala pravomoc kontrolovat svou stabilitu, a to výměnou za nabídnutou práci, čímž získala důvěru. Nebo tím, že stejnou důvěru vyžadovala, protože byla spravedlivě splacená.
Zařadit se do řady
Možnost pracovat a zlepšovat svou životní úroveň prostřednictvím vnitřního užití marky, kterou by Říšská banka tiskla jen proto, aby vytvořila práci a zaměstnanost, se odvíjela od jednomyslného dodržování nepsaného pravidla, kterému se německy říkalo Gleichschaltung, což znamená zařadit se do řady, nebo lépe řečeno přizpůsobit se systému. Toto přizpůsobení naznačovalo jedinou cestu k dosažení stejných cílů, o které by paradoxně usiloval i individuální občan, kdyby si byl vědom, že se může spolehnout na efektivní organizovaný systém pro své profesní potvrzení. Jako občané rádi věnujeme státu rozumnou část svých peněz, když vidíme, jak funguje, rozkvétá a prosperuje. Nechceme cpát své daně do černé díry státního rozpočtu, ve kterém politici většinu rozkradou, a nám se vrátí jen zlomek. Školství nám z dětí vychovává ekoteroristy se stem pohlaví, na zdravotnictví si musíme stále více připlácet, na rozbitých silnicích, abychom se skoro až báli jezdit. Do tohoto marasmu své daně cpát nechceme. Když ale vidíme, jak svět kolem nás rozkvétá, víme, že můžeme mít ve stát důvěru. Stát nám totiž za naše daně vrací pevnou protihodnotu. Tato důvěra byla nezbytná pro Hitlerův ekonomický zázrak. Bylo ale jasné, že se všude najdou spekulanti, kterým bude nějaká důvěra občana ve stát ukradená. Byly proto vypracované pojistky. Výnos z 1. prosince 1936 v článku 1 stanovil, že každý německý občan, který vědomě či nevědomě, vedený nízkým egoismem nebo jiným podlým citem, poruší zákonná ustanovení a způsobí tím vážné škody německému hospodářství, může být odsouzený k trestu smrti a jeho majetek zkonfiskovaný.
Směnný barterový obchod a směnky MEFO
Nacistický měnový ekonomický systém předpokládal udržení pozitivní hodnoty platební bilance. To znamená, že Německo dováželo suroviny a zboží v takovém množství a hodnotě, které odpovídaly odhadované hodnotě výrobků, které sami vyráběli. Tento systém toho dosahoval tím, že výměna zboží byla prováděná bez použití měny, spíše byla využívaná metoda známá jako barter. Proti tomuto mechanismu se ostře postavila síť mezinárodních bank, které viděly, jak mizely jejich bohaté zisky z rozšířeného mezinárodního způsobu půjčování peněz a mezinárodních transakcí. Do tohoto mechanismu byly brzy vložené skutečné směnky, nebo spíše směnky povolené říšskou vládou a jí garantované, vysoce ceněné mnoha investory na německé půdě. Tyto směnky však byly splatné pouze tehdy, pokud byl čistý výnos reinvestovaný v Německu, do děl veřejného zájmu. 1. září 1938 německý ministr financí hrabě Schwerin von Krosigk tyto směnky vysvětlil v dopise adresovaném Hitlerovi. Na začátku vlády se nacisté snažili najít způsob, jak zaplatit za velké projekty, které měly vytvořit nová pracovní místa a posílit vojenskou sílu. Když běžné způsoby získání peněz nestačily, začali nacisté používat něco, co se nazývalo směnky MEFO. Tyto směnky byly jakousi speciální měnou, kterou garantoval stát. Používali je k tomu, aby tyto projekty financovali. Protože potřebovali opravdu velké množství peněz a normální půjčky by znamenaly problémy s bankou, vytvořili nacisté jakýsi paralelní měnový systém. Společnost, kterou založil stát, dostávala tyto směnky a vracela za ně peníze. Tato společnost se jmenovala MEFO. Pomáhala tedy financovat ekonomický růst a vojenskou sílu Německa. To všechno se dělo tak, aby se nacisté vyhnuli pravidlům, která jim nařizovala Versailleská smlouva po první světové válce. Představme si tyto směnky MEFO jako speciální druh peněz. Díky zlepšení ekonomiky a plné zaměstnanosti byly státem vytvořené nové peníze, které mohly být použité na zaplacení těchto směnek MEFO, aniž by se státní dluh rychle zvýšil. Hjalmar Schacht se rozhodl ukončit experiment s dlužními úpisy MEFO v roce 1938, kdy plná zaměstnanost začala přinášet první zvýšení cen. Navzdory všeobecnému přesvědčení to nebyl nacistický zbrojní průmysl, který zaměstnával téměř veškerou německou pracovní sílu. Bylo to stavebnictví a výstavba dálnic (Autobahn), automobilový průmysl (Volkswagen) a hutnictví. Ukazatele rozvoje v těchto odvětvích veřejného zájmu se v letech 1933 až 1938 pohybovaly na úrovni růstu od 90% do 200%.
Pracovní trh a národní důchod
Když se Adolf Hitler v roce 1933 dostal k moci, bylo v Německu více než 6 milionů nezaměstnaných, což bylo zhruba 25% pracovní síly. Počet lidí žijících zcela nebo částečně ze sociálních dávek dosáhl 21 milionů. Celkové roční vyplacené dávky činily 3 miliardy marek. Počet nezaměstnaných se rok od roku postupně snižoval. V lednu 1934 se jejich počet snížil téměř o polovinu a v červnu jich bylo 2,5 milionu. V roce 1936 opět klesl na 1,6 milionu a na začátku roku 1938 jich nebylo více než 400000. Zbytek tvořili invalidé nebo lidé práce neschopní. Opětovné zapojení Němců do výrobního oběhu a rychlé oživení hospodářství vedlo k výraznému zvýšení národního důchodu. Ten se zvýšil ze 45 na 61 miliard marek, což představovalo nárůst o 57%. Také samotné mzdy vzrostly o 14%. Úspěch oživení německé ekonomiky je tedy každému nestrannému pozorovateli zcela jasný. Ještě pozoruhodnější je, že tento experiment se uskutečnil bez nadměrné měnové inflace. Oběh se totiž zvýšil pouze z 5 miliard 715 milionů marek v roce 1933 na 10 miliard 380 milionů v roce 1938. Zdá se také, že se státním orgánům podařilo vytvořit určitou atmosféru důvěry, která je psychologickým klíčem ke každému experimentu. O tom jsem hovořil v minulých kapitolách. Hitlerův ekonomický zázrak měl tedy jasná pravidla. Investice vracejí nezaměstnané do práce. Práce vytváří příjmy a úspory. Díky tomu se zvyšují příjmy ve státní pokladně a mohou být splácené úroky z dluhů. Mezi lety 1933 až 38 vzrostly příjmy státu na více než 10 miliard marek. Prostředky na úhradu směnek MEFO byly široce dostupné. Od roku 1939 byly ročně vyplácené 3 miliardy marek. Hitler tak dosáhl svého hlavního cíle. Pohlcení nezaměstnanosti a růstu mezd německého obyvatelstva, aniž by se zvýšila inflace a narostl státní dluh. Výsledky byly velkolepé svým rozsahem i rychlostí.
Znárodnění centrální banky
Winston Churchill v roce 1960 uvedl:
"Neodpustitelné delirium Německa před druhou světovou válkou bylo Hitlerovým pokusem oddělit jeho ekonomiku od světového obchodního systému a vytvořit nezávislý obchodní systém, z něhož by světové finance již nemohly těžit."
Britský generál a historik, John Frederick Charles Fuller šel ve vysvětlení ještě hlouběji:
"To, co nás vedlo k válce proti Hitlerovi, nebyla jeho politická doktrína: příčinou byl tentokrát jeho úspěšný pokus o vytvoření nové ekonomiky. Prosperita mezinárodních financí závisela na poskytování úročených půjček národům v hospodářských potížích. Hitlerova ekonomika znamenala zkázu mezinárodních financí. Kdyby Hitlerovi bylo umožněno udržet v chodu ekonomický systém, který vymyslel a úspěšně zavedl v Německu, ostatní národy by jistě následovaly jeho příkladu. Přišla by doba, kdy by všechny národy bez zlatých rezerv vyměnily zboží za zboží. Takže by nejen přestala poptávka po půjčkách a zlato by ztratilo svou hodnotu, ale také by museli zavřít krám finanční věřitelé. Tato finanční zbraň byla namířená zejména proti hlavě Spojených států."
Jen tyto dvě citace jasně zdůrazňují nebezpečí, které Hitler pro mezinárodní bankéře znamenal. Jak jsme si řekli, finanční systém mezinárodních bank podřizuje měnovou politiku každého národa své vůli. Tuto vůli Němci pociťovali obrovskou krizí, inflací a chudobou od 20. let, stejně jako ovládnutí německé ekonomiky americkými korporacemi, jako General Electric, Standard Oil of New Jersey a International Telephone and Telegraph. Proto prvním krokem Hitlera po svém nástupu bylo zásadní omezení vměšování mezinárodních bank do německého měnového systému. Ale nejen to. Hitler chtěl vytvořit ekonomický a měnový systém, který by zabránil nadměrnému růstu veřejného dluhu a omezil vliv soukromého kapitálu v německé centrální bance. Německo začalo proto posilovat svou kontrolu nad emisními bankami. 18 prosince 1933 byla zrušená privilegia bank v Bavorsku, Bádensku, Württembergsku a Sasku. To ale pořád nestačilo. Hitler si správně uvědomoval, že trojským koněm k řetězu nekonečných státních dluhů jsou centrální banky. Právě přes centrální banky se státy nejlépe kontrolují. Ten, kdo dobude centrální banku, drží finanční klíč ke kontrole státu. Systém centrálních bank jsem popsal v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně, a proto se budu právě centrální bance věnovat. Hitler skutečně vyjádřil přání znárodnit německou centrální banku, což se 15. června 1939 skutečně stalo. Zajímavé jsou totiž dokumenty, které provedly znárodnění německé centrální banky. Konkrétně zákon ze dne 15. června 1939 (ustanovení o správě a složení základního kapitálu Německé říšské banky), ve znění nařízení ze dne 4. září 1939. Tento zákon, který prakticky stanovil znárodnění centrální banky, zněl následovně:
"Říšská vláda schválila tento zákon, který se tímto vydává v následujícím znění: Říšská banka Německa je jako emisní banka přímo závislá na úplné svrchovanosti Říše. Slouží k realizaci cílů, které si národně socialistická vláda v rámci jí svěřené kompetence vytyčila, zejména k zajištění hodnoty německé měny."
V kapitole Právní forma a povinnosti zákon pokračoval:
"Německá říšská banka je právnickou osobou veřejného práva v čele s Vůdcem a kancléřem. Úkoly Deutsche Reichsbank vyplývají z jejího postavení emisní banky Říše. Pouze ona má právo vydávat bankovky. Musí také regulovat transakce a finanční operace v Německu i v zahraničí. Musí také zajišťovat využití disponibilních ekonomických zdrojů německého hospodářství nejvhodnějším způsobem pro kolektivní a politicko-ekonomické zájmy."
V části Kapitál a účastníci zákon upřesňoval:
"Kapitál Říšské banky činí 150000000 německých marek. Je rozdělen na investice. Účastníky Říšské banky mohou být pouze němečtí občané, kteří svým původem splňují požadavky zákona o říšském občanství, jakož i právnické osoby a společnosti, které vykonávají svou působnost v rozsahu působnosti tohoto zákona."
Zákon z 15. června 1939 tedy zakazoval jakoukoli účast židovských financí na kapitálu Deutsche Bank. Německý měnový systém tak otevřeně odporoval zájmům nadnárodních korporací. Říšská banka byla povýšená na jedinou emisní banku německého státu. Byla přeměněná na veřejnoprávní instituci řízenou státními úředníky a podřízenou přímo říšskému kancléři. O vypracování programu obnovy německého hospodářství se nejvíce zasloužil Hitlerův ministr hospodářství Hjalmar Schacht. O Hjalmaru Schachtovi, který byl tehdy šéfem německé centrální banky, se často cituje motto, které vystihuje Hitlerův ekonomický zázrak. Jeden americký bankéř mu řekl:
"Doktore Schachte, měl byste přijet do Ameriky. Máme tam spoustu peněz a to je ten pravý způsob, jak řídit bankovní systém."
Schacht mu odpověděl:
"Měl byste přijet do Berlína. Tam žádné peníze nemáme. Tohle je skutečný způsob, jak řídit bankovní systém."
Ovšem Schacht měl velmi významné kontakty na britské i americké finanční kruhy. Jeho napojení jsem podrobně rozebral v mém pořadu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Schacht byl ale navíc proti znárodnění německé centrální banky. Několikrát vysvětloval Vůdci rizika, kterým by vystavil Říši, kdyby byl přijatý připravovaný zákon o znárodnění centrální banky. Tohle všechno nakonec přimělo Hitlera k tomu, aby geniálního ekonoma odvolal v listopadu 1937 z funkce ministra hospodářství a 19. ledna 1939 z funkce prezidenta Říšské banky. Toto Hitlerovo rozhodnutí také uspíšila skutečnost Schachtova napojení na Banku pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji. Tu, jak víme, vedl Thomas McKittrick, šéf evropské sekce OSS, později CIA. Spadala do mezinárodního schématu bank koordinovaných Rothschildy, tedy přesně těch bank, od kterých se Hitler snažil odtrhnout. Nebezpečí této švýcarské banky spočívalo v tom, že by dostala pod nepřímou kontrolu i německou centrální banku. O Schachtovi se dokonce tvrdilo, že byl někdejším agentem Rothschildových, čemuž nasvědčovaly jeho vazby na elitní finanční kruhy v Británii a Americe. Po odvolání Schachta už nic nebránilo v cestě v přijetí tohoto zákona. Hitler pověřil komisi odborníků, aby vypracovala zákon o znárodnění německé centrální banky. 15. června 1939 byla německá centrální banka skutečně znárodněná. Tento zákon o znárodnění německé centrální banky vydržel ale pouhých 9 let. Byl ihned zrušený zákonem číslo 60 americké vojenské vlády v Německu a výnosem číslo 129 britské vojenské vlády v Německu, vydaným 1. března 1948. Německá centrální banka byla tedy od června 1939 v rukou Německa. Národní banka v rukou národa? Taková drzost v utvářejícím se globalizovaném eintopfu. Mezinárodní bankéři začali bít na poplach. Když k tomu přidáme barterový systém s následným omezením bankovního zprostředkování v mezinárodním obchodě, pochopíme, jak se nacionálně socialistické Německo stalo pro bankéře absolutním nebezpečím. Světová válka, která by toto nebezpečí smetla, byla nyní nevyhnutelná. Národně socialistická Třetí říše totiž zaváděla ekonomické techniky řízeného hospodářství. Jednalo se v podstatě o udržování neustálé kontroly cen a spotřeby, a to prostřednictvím orgánů k tomu účelu zřízených. Nařízením z 5. listopadu 1934 byl prozatímně zřízený národní cenový komisař, jehož působnost se rozšířila na veškeré zboží a služby. Po skončení jeho funkčního období se o jeho pravomoci podělili ministři zásobování, zemědělství, hospodářství, práce, vnitra, dopravy, propagandy a říšský lesní správce. Zákonem z 26. října 1936 byla zřízená Říšská cenová komise, protože se začala projevovat inflace. A nakonec za měsíc, 26. listopadu 1936, byla v Německu zavedená cenová kontrola. Znovu, žádné spekulace se zvyšováním nebo snižováním hodnoty měny, ale měna pevná jako skála. Německo ale vedle kontroly cen také kontrolovalo zahraniční obchod. Byla to další důležitá ekonomická zbraň. Zákon ze 4. září 1934 stanovil, že ministr národního hospodářství byl oprávněný kontrolovat a regulovat pohyb zboží z hlediska jeho nákupu, distribuce, skladování, prodeje a spotřeby. Za tímto účelem bylo urychleně zřízeno 25 úřadů devizové kontroly, které usměrňovaly dovoz zboží, surovin a hotových výrobků v souladu s hlavními zásadami říšské obchodní, hospodářské a finanční politiky. Tyto úřady byly zodpovědné za vydávání měny potřebné k úhradě dovozu. Tyto úřady rychle upevnily své pravomoci a postupně se přeměnily na úřady pro distribuci zboží. Kontrola zahraničního obchodu na jedné straně a kontrola cen na straně druhé, byly nejúčinnějšími zbraněmi. Třetí říše přijala tuto metodiku k obnově zdevastovaného německého hospodářství. Soubor ekonomických a monetárních směrnic nastartoval enormní růst Německa ve 30. letech 20. století. Mohl ale také Německo vysvobodit z řetězu nekonečných dluhů mezinárodních bank. To by mohlo inspirovat další státy, které by se mohly přidat. Vznikl by dominový efekt, který by ohrozil kontrolu států skrze jejich centrální banky a nekonečné dluhy. Riziko, které si mezinárodní bankéři nemohli dovolit.
Únos Rothschilda a Vítkovické železárny
V mém pořadu Bankéřská dynastie Rothschildů jsem vylíčil dominanci, jaké tato rodina dosáhla v Německu a obecněji v západní Evropě. Tuto nadvládu Rothschildů lze shrnout v práci Wernera Sombarta Židé a moderní kapitalismus:
"Jméno Rothschild označuje více než jen firmu. Znamená celý židovský vliv na burze. Pomocí tohoto vlivu bylo Rothschildům umožněno dosáhnout svého mocného postavení na trhu se státními cennými papíry. Bez nadsázky lze tvrdit, že v mnoha zemích by ministr financí, který by se s touto firmou nedohodl, mohl rovnou zavřít dveře své státní pokladny. V Evropě je jen jedna mocnost, znělo známé rčení kolem poloviny 19. století, a tou je Rothschild. Tucet dalších bank jsou jeho podřízenými. Jeho vojáci jsou všichni poctiví obchodníci a dělníci. A spekulace je jeho mečem."
Bylo tedy jasné, že burza nesla otisk Rothschildů, a tato burza se postupně stala mezinárodní. Emise rakouských dluhopisů Rothschildy v letech 1820 až 21 byla epochální událostí jak ve veřejném zadlužování, tak v burzovních obchodech. Rothschildův dům určoval módu ve stavbě železnic přibližně v polovině století, stejně jako ve veřejných půjčkách. Proto se právě v Rakousku odehrálo další dějství. V březnu 1938, těsně po rakouském anšlusu, nacisté zatkli barona Louise Rothschilda, prezidenta österreichische Creditanstalt ve Vídni a vsadili ho do vazby Abwehru, říšské tajné služby. Proč to nacisté udělali? Rozhodně nebyli hnaní primitivní krvelačnou touhou, ale byl to pečlivě prokalkulovaný krok. Jak píše profesor Bukey v knize Hitlerovo Rakousko: Lidové nálady v éře nacismu v letech 1938-1945:
"Židovská komunita v Rakousku tehdy tvořila pouhých 2,8% z celkového počtu obyvatel. Navzdory svému malému počtu disponovali rakouští Židé obrovským a neúměrným bohatstvím a mocí. Židovské podniky a finanční instituce řídily velkou část hospodářského života země. V době anšlusu byly tři čtvrtiny vídeňských novin, bank a textilních podniků v židovských rukou."
Velkou část tohoto rakouského bohatství a moci měli v rukou Rothschildové, zejména jeden z nich, baron Louis Rothschild. Právě toho nacisté v březnu 1938 unesli. Potom, co ostatní členové rodiny odešli z Rakouska do Británie, se Louis rozhodl zůstat v bance. Učinil ale opatření a převedl vlastnictví Vítkovických železáren na Alliance Assurance Company, ve které měl londýnský dům stále kontrolní podíl. Také převedl dispoziční práva k veškerému svému rakouskému majetku na newyorskou banku Kuhn, Loeb and Company. To bylo nedostatečné pojištění. Den po rakousko-německém anšlusu 11. března 1938, kdy jásající davy vítaly Hitlerova vojska ve Vídni, se Louis pokusil opustit město. Tohle všechno mu ale nepomohlo. Byl mu zabavený pas a následující den byl zatčený a odvezený na velitelství gestapa v hotelu Metropol na Morzin-Platz… Okamžitě začal proces konfiskace Rothschildova majetku. 30 března byla na Rothschildovu rakouskou banku uvalená nucená správa novým rakouským Úvěrovým ústavem pro veřejné podniky a práce. Zprávy o Rothschildově únosu se začaly objevovat v novinách. 8. dubna 1938 oznámily populární skotské noviny Dundee Evening Telegraph:
"Nacisté převzali Rothschildovu banku. Včera večer bylo oficiálně oznámeno, že Rothschildovu banku ve Vídni převzal veřejný subjekt, Rakouský úvěrový ústav pro veřejné práce. Majitel, baron Louis Rothschild, byl zatčený a ostatní společníci byli suspendovaní."
Chicago Sunday Tribune 10 dubna oznámil:
"Nacistický zábor ukončil rakouskou bankovní moc."
Rothschildův únos nezůstal bez povšimnutí na mnichovské konferenci v září 1938. Během ní Neville Chamberlain, Mussolini, Daladier a Hitler podepsali dohodu o odstoupení třetiny českého území Říši. Přišla ostrá kritika ze strany Winstona Churchilla, který věděl o Rothschildově únosu a výši výkupného, které nacisté požadovali za jeho propuštění. V londýnském deníku The Daily Herald se v srpnu 1938 psalo:
"Německé úřady nejsou spokojené s "výkupným" ve výši 120000 liber (600000 dolarů) nabídnutým za propuštění barona Louise Rothschilda a kromě peněz požadují i kontrolu nad Vítkovickými závody, největším průmyslovým koncernem v Československu."
Jak vysvětluje Raoul Hilberg v knize Zničení evropských Židů vydané v roce 1995. K zatčení Rothschilda došlo v souladu s metodami, které nacisté použili ke zcizení židovských společností a k jednání o převodu vlastnictví na Hermann Göring Werke AG. To by byl jediný způsob, jak přesvědčit Rothschildy, aby Němcům postoupili vlastnictví Vítkovických závodů. Tato společnost působila na Moravském Ostravsku, a představovala důlní a hutní komplex, jemuž nacisté přikládali velký význam. Rothschildové spolu s podnikateli a bankéři Weinmannem a Petschkem představovali pro vyvlastňovací systém tvrdý oříšek. Tyto rodiny byly totiž dost silné na to, aby se nepodřídily nacistickým příkazům. Nacisté sice podnik nepřevzali do vlastnictví, ale teprve během války mohli využívat jeho struktury a těžit železné doly, které Rothschildové vlastnili na Moravě a ve Slezsku. Rothschildové údajně odmítli přijmout nabídku od Říše na 1,341 miliony československých korun jako kompenzaci za Vítkovice a další výnosy. Tvrdili, že ti, kteří prodali ocelářský komplex, byli ve skutečnosti Britové. A aby Říše získala toto vlastnictví, musela by jim zaplatit deset milionů liber. Vyčerpávající jednání nakonec nevedla k uzavření dohody, ovšem baron Louis Rothschild byl nakonec rok po svém zatčení propuštěný za výkupné. Stalo se tak 8.dubna 1939. Deník Perth Western Australia Daily News vyšel s titulkem:
"Nacisté osvobodili Rothschilda a zabavili jeho banku."
Tak skončilo první a největší věznění Rothschildů v historii.
Mezinárodní bankéři a podpora Třetí říši
Hitler tedy dělal všechno proto, aby se vymanil ze světového ekonomického modelu nekonečných dluhů. To ale nebylo vůbec jednoduché, zvláště když ho zpočátku tito finančníci podporovali. Mezinárodní bankéři, kteří pro své vlastní cíle upřednostňovali Hitlerův nástup k moci, umožnili také Německu velkolepý rozvoj. Tento rozvoj byl ale vykoupený tím, že Německo muselo zůstat závislé na ropě. Právě ropa byla spolehlivou surovinou ve fungování finančních mechanismů, které umožňovaly elitě mezinárodních bankéřů ovládat většinu světové ekonomiky. Tehdy žádná alternativní paliva nebo energetické zdroje neexistovaly. Na ropě stál i padal veškerý průmysl. Ne náhodou se ropě přezdívá černé zlato. Toto označení vyjadřuje její cenu a spojení s tímto nejdražším kovem. Už v roce 1936 byla v sídle IG Farben ve Frankfurtu nad Mohanem uzavřená dohoda o spolupráci s Rockefellerovou Standard Oil a Du Pontem na výrobě výbušnin a syntetického benzinu v období před plánovanou druhou světovou válkou. Spekulanti z Wall Streetu posílali prostřednictvím IG Farben do Německa řeky peněz, mimo jiné na výrobu syntetického benzinu určeného pro Luftwaffe v průmyslovém komplexu Leuna. Jednalo se o patent pro částečnou náhradu surové ropy. Syntetický benzin se získával hydrogenací uhlí. Německé podzemí bylo totiž obzvláště bohaté na ložiska uhlí, která se nacházela v blízkosti hlavních dopravních tras. Těžební průmysl se proto začal dramaticky rozvíjet a Německo těžilo jak černé, tak i hnědé uhlí. V roce 1932 Německo vyprodukovalo 105 milionů tun černého uhlí, zatímco v roce 1938 už to bylo 186 tun. V roce 1932 vytěžilo 122 tun hnědého uhlí, zatímco v roce 1938 rekordních 200 milionů tun. Uhlí bylo totiž stěžejní pro výrobu syntetického benzinu, coby částečné náhražky za surovou ropu. Zde bych ale opět příliš zabíhal do podrobností, znovu odkážu na můj dokument Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi, ve kterém jsem patent popsal. Hitlerovi věnovala pozornost skupina amerických a britských mezinárodních bankéřů, které jsem podrobně popsal v mém pořadu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Ještě v létě 1941, kdy se zdálo, že Wehrmacht v Rusku vítězil, navrhovali Hitlerovi, aby společně využili obrovské ruské nerostné a energetické zdroje. Pak se ale situace pro Německo vyvinula u Stalingradu špatně, a tak se s tím nic nedělalo. Dokonce i za dva roky byli Američané s Brity ochotní s Hitlerem uzavřít separátní mír. Pokud by Wehrmacht uspěl v bitvě u Kurska, která začala 4. července 1943, byli spojenci ochotní se s Hitlerem domluvit. O měsíc později, v srpnu 1943, obdržel americký prezident Franklin Roosevelt analytickou zprávu amerického Výboru náčelníků štábů, podle které bylo vítězství Sovětského Svazu nevyhnutelné. Ani otevřená anglosaská podpora by nacistické Německo neuchránila před porážkou. Bylo zřejmé, že sázka na vzájemné vyčerpání Německa a Sovětského svazu selhala. Bylo naléhavě nutné upravit svou strategii postupu. Hlavním důvodem byly ale peníze. Hitler byl vyčerpaný na několika frontách a jeho manévrovací prostor se zužoval. Stále ale panovala hrozba, že prosadí svůj hospodářský a měnový systém. Jeho likvidace byla proto nevyhnutelná. Pes už příliš cenil zuby.
Závěr: Rekonstrukce minulosti
Když se soustředíme na svět financí, najednou spatříme druhou světovou válku v docela jiném světle. Adolf Hitler byl prvním průkopníkem, který se chtěl oddělit od mezinárodního finančního systému. To ho nakonec stálo život, aniž bych ho chtěl stavět do pozice jakéhosi oslavného charakteru. Nelze mu však upřít prvenství v tomto ohledu, za což bychom mu měli alespoň vzdát hold. Druhým průkopníkem byl například Muammar Kaddáfí v Libyi. I ten usiloval o vytvoření zlatého afrického dináru. Toto platidlo mělo být oddělené od světového finančního systému. Kaddáfí dopadl stejně jako Hitler. O Kaddáfím jsem natočil trojdílný pořad Libye. Třetím pokusem o nezávislost byl Slobodan Milošević. Ten sice nevytvářel odlišný měnový systém, zato měl jednu z největších armád na světě a k tomu obrovské těžební doly v Kosovu. Pro rozdělení této oblasti se vžilo označení Balkanizace po vzoru rozděl a panuj. Milošević dopadl stejně jako Kaddáfí a Hitler. O Jugoslávii jsem točil například dokumenty Pravda o Jugoslávii, Pravda o Srebrenice nebo Milošević otráven. Čtvrtým pokusem byl Saddám Husajn v Iráku. Ten chtěl svá obří ropná ložiska směňovat nikoli za dolar, ale za Euro. V jistém smyslu to lze také považovat za oddělení od systému vysokých financí Wall Streetu. Husajn dopadl stejně jako Milošević, Kaddáfí i Hitler. O něm jsem natočil trojdílný pořad Saddám Husajn. Musíme opět sledovat světový kontext. Takto dopadne každý, kdo se chce reálně oddělit od dominance mezinárodních bank a světového finančního systému. Jakákoli politika nezávislé měnové suverenity je potlačená v zárodku. Tohle nám oficiální systémoví vykladači přefiltrované historie nikdy neřeknou. Té minulosti, kterou píší vítězové a architekti moci. V posledních letech se ale naštěstí situace mění. Stále více historických autorů obnovuje a rekonstruuje fakta a události, které jim unikaly, nebyly brané v úvahu nebo byly v lepším případě zamlčené. Banksteři byli etablovaní jako monopolní kapitál. Na ose londýnské City a newyorské Wall Street přesouvají své pěšáky, aby bojkotovali a ničili jakoukoli jinou geopolitickou realitu, která by mohla poškodit jejich moc. V moderní době se tyto podmínky soustřeďují zejména na kontrolu nerostných surovin, jako ropa nebo plyn. Pozadu nezůstávají ani odvětví, jako vojensko-průmyslový komplex se svými nekonečnými zbraněmi pro nekonečný terorismus. Také nekonečné viry s nekonečnými vakcínami se hlásí o svá práva. Hovořil jsem o tom v mém dokumentu Západní vlády útočí. Tyto vysoké finance rozpoutávají obrovské války, barevné revoluce, tragédie celých národů, když se někdo nepodvolí dobrovolně, nebo se rozhodne konkurovat. Právě to se stalo osudovým Adolfu Hitlerovi. Musíme pochopit komplexní architektoniku.
A: Nejprve byla vytvořená londýnská City a newyorský Wall Street. Ty fungovaly v souručenství už od doby čínských opiových válek. To jsem popisoval podrobně v mém pořadu Řád Skull and Bones.
B: Poté vznikla americká Rada pro zahraniční vztahy v budově Rayburn House ve Washingtonu a britský Královský institut pro mezinárodní záležitosti sídlící v londýnském Chatham House. Tyto rady dotvářejí anglo-americkou osu na obou stranách Atlantiku. Působí příčně a nad státy, diktují mezinárodní agendy, připravují a vybírají osobnosti, politiky a techniky, kteří stojí v čele jednotlivých národů.
C: Nakonec se přidaly Světová banka a Mezinárodní měnový fond, aby byla dokončená planetární kontrola vysokými financemi. Ta je posvěcená zastřešující OSN.
Vidíme, že systém mezinárodních bank a finančního systému má svůj řád a pilíře moci. Proti takové dominanci není snadné se postavit. Přesto se o to pár odvážlivců pokusilo. Adolf Hitler byl prvním z nich.