Před několika měsíci jsem odvysílal analytický materiál o tom, jak Wall Street a tehdy nová Federální rezervní banka v Americe financovaly Bolševickou revoluci v roce 1917. Američanům se povedlo uvrhnout rostoucího ruského konkurenta do chaosu. Stalinské Rusko se ale vymklo kontrole a z oslabeného nepřítele se pomalu stával silný konkurent. Bylo třeba opět srazit Rusko na kolena. Nacistické Německo pod vedením Adolfa Hitlera pro takový plán skýtalo báječnou živnou půdu. Po první světové válce se pomalu roztáčela kola pro mašinérii války druhé. Wall Street věděl, že nic není třeba nechat náhodě. Od počátku 20. let 20. století se objevovaly nepodložené zprávy o tom, že na vzestupu Hitlera a nacismu se podíleli nejen němečtí průmyslníci, ale také finančníci z Wall Streetu a to možná velmi významně. Když jsem zkoumal tento fenomén, zjistil jsem zajímavou věc. Vzestup Hitlera financovaly stejné americké skupiny jako Bolševickou revoluci. Stejné americké firmy, stejní američtí ředitelé a stejné americké zájmy. Musíme to proto vnímat v širším kontextu takzvaného amerického východního establishmentu. Souručenství Wall Streetu, korporací a Pentagonu. Kombinace všech těchto tří faktorů, které se navzájem prolínaly. Politicky aktivní skupina elitářského kruhu, který má zásadní význam pro určování světových dějin. A to daleko za a nad úrovní volených politiků. Vliv a působení této skupiny na vzestup Hitlera a nacistického Německa je tématem tohoto pořadu. V roce 1950 vydal James Stewart Martin knihu All Honorable Men (Všichni čestní muži). V knize popisuje své zkušenosti z pozice šéfa oddělení ekonomické války amerického ministerstva spravedlnosti, které vyšetřovalo strukturu nacistického průmyslu. Martin tvrdí, že američtí a britští podnikatelé se nechali jmenovat do klíčových pozic v tomto poválečném vyšetřování, aby odklonili a utlumili vyšetřování nacistických průmyslníků a utajili tak svou vlastní účast. Jeden britský důstojník byl vojenským soudem odsouzený ke dvěma letům vězení za ochranu nacistů. Několik amerických úředníků bylo odvoláno ze svých funkcí. Proč by američtí a britští podnikatelé chtěli chránit nacistické podnikatele? Důkazy naznačují, že existovala koordinovaná snaha nejen chránit nacistické podnikatele, ale také kolaboranty z řad amerických a britských podnikatelů. Němečtí podnikatelé mohli vyzradit mnoho nepříjemných skutečností. Výměnou za tuto ochranu ale mlčeli. Proč se i po 80 letech mlčí o spojení nacismu s Amerikou? Dozvěděli bychom se tak nežádoucí tajemství. Například že manažeři Standard Oil of New Jersey dodávali nacistům palivo přes neutrální Švýcarsko. Že Rockefellerova Chase Bank v nacisty okupované Paříži právě s těmito nacisty obchodovala za miliony dolarů s plným vědomím centrály na Manhattanu. Nebo že se pro nacisty ve Francii vyráběly nákladní automobily Ford s povolením centrály v Michiganu. Nebo že plukovník Sosthenes Behn, šéf mezinárodního amerického telefonního konglomerátu I.T.T., létal za války z New Yorku do Madridu a Bernu, aby pomohl vylepšit Hitlerovy komunikační systémy a zdokonalit robotické bomby, které zdevastovaly Londýn. Nebo že ITT vyráběla letouny Focke-Wulfe, které shazovaly bomby na britská a americká vojska. Nebo že klíčová kuličková ložiska byla dodávaná zákazníkům spojeným s nacisty v Latinské Americe. A to za součinnosti místopředsedy americké rady pro válečnou výrobu Williamem Battem ve spolupráci s Göringovým bratrancem ve Filadelfii Hugem von Rosenem. Je také důležité vzít v úvahu velikost amerických investic v nacistickém Německu během války. Ty činily podle odhadů celkem 475 milionů dolarů. Společnost Standard Oil of New Jersey tam investovala 120 milionů dolarů, General Motors 35 milionů dolarů, ITT 30 milionů dolarů a Ford 17,5 milionu dolarů. O takových dohodách se ve Washingtonu vědělo a byly buď schválené, nebo záměrně ignorované. Pojďme proto prozkoumat utajovanou historii o tom, jak Wall Street vydláždil cestu Hitlerovi k moci od března 1933.
Dobové úryvky amerického velvyslance v Berlíně
Abychom se mentálně vpravili do doby růstu Adolfa Hitlera, začnu citací ze dvou úryvků. Právě tyto úryvky nás uvedou do kritického období velmi plasticky a syrově. Při čtení těchto úryvků nás napadne ono známé a okřídlené: Money talks, peníze hovoří. První úryvek pochází z Rooseveltova vlastního spisu. Americký velvyslanec v Německu William Dodd napsal 19. října 1936, tři roky po nástupu Hitlera k moci, dopis z Berlína Franklinu Rooseveltovi. Dopis se týkal amerických průmyslníků a jejich pomoci nacistům:
"Jakkoli věřím v mír jako naši nejlepší politiku, nemohu se vyhnout obavám, které Wilson nejednou zdůraznil v rozhovorech se mnou 15. srpna 1915 i později. Rozpad demokracie v celé Evropě bude pro lidi katastrofou. Ale co se dá dělat? V současné době tu má více než stovka amerických korporací dceřiné společnosti nebo dohody o spolupráci. Du Pontové mají v Německu tři spojence, kteří jim pomáhají ve zbrojním průmyslu. Jejich hlavním spojencem je společnost IG Farben, součást vlády, která dává 200 000 marek ročně jedné propagandistické organizaci působící na americké mínění. Standard Oil Company (newyorská pobočka) sem v prosinci 1933 poslala 2 000 000 dolarů a ročně vydělala 500 000 dolarů, když pomáhala Němcům vyrábět benzín pro válečné účely. Standard Oil však nemůže vyvézt ze země žádný ze svých výdělků jinak než ve zboží. Dělá toho málo. Doma své výdělky hlásí, ale nevysvětluje fakta. Prezident International Harvester Company mi řekl, že jejich obchody tu vzrostly o 33 % ročně (tuším, že výroba zbraní), ale nemohou nic vyvézt. Dokonce i naši lidé od letadel mají tajnou dohodu s Kruppem. General Motor Company a Ford tu dělají obrovské obchody, i když prostřednictvím svých dceřiných společností a nevyvádějí žádné zisky. Tyto skutečnosti uvádím proto, že komplikují situaci a zvyšují válečné nebezpečí."
Druhý úryvek je citací z deníku téhož amerického velvyslance v Německu.
"23. ledna. čtvrtek. Náš obchodní atašé ke mně přivedl doktora Engelbrechta, předsedu Vacuum Oil Company v Hamburku. Engelbrecht zopakoval, co řekl před rokem: Standard Oil Company z New Yorku, mateřská společnost Vacuum, vynaložila v Německu 10 000 000 marek na hledání ropných zdrojů a na stavbu velké rafinerie poblíž hamburského přístavu. Engelbrecht stále vrtal vrty a nacházel v hannoverské oblasti značné množství ropy, ale nedoufal ve velká naleziště. Doufá, že doktor Schacht bude jeho společnost dotovat, stejně jako některé německé společnosti, které žádnou ropu nenašly. Vakuum zde utrácí všechny své výdělky, zaměstnává 1 000 lidí a nikdy neposílá žádné peníze domů. Nemohl jsem ho nijak povzbudit."
O kousek dále se v deníku píše:
"Sotva tito muži opustili budovu, přišel právník, aby znovu oznámil své potíže. Nemohl jsem nic dělat. Přesto jsem se ho zeptal. Proč sem v prosinci 1933 poslala Standard Oil Company z New Yorku 1 000 000 dolarů, aby pomohla Němcům vyrábět benzín z měkkého uhlí pro válečné potřeby? Proč lidé z International Harvester pokračují ve výrobě v Německu, když jejich společnost ze země nic nedostává a když se jí nepodařilo vybrat válečné ztráty? Pochopil, kam mířím a souhlasil, že to vypadá hloupě a že to znamená jen větší ztráty, pokud vypukne další válka."
Tyto investice do nacistického Německa, stejně jako do Sovětského Svazu, byly odrazem vyšší politiky a v sázce bylo mnohem více než jen okamžitý zisk. Abych tyto vyšší zájmy vystopoval, musím proniknout do finanční kontroly nadnárodních korporací. Ti, kdo kontrolují tok financí, nakonec kontrolují každodenní politiku.
Hjalmar Schacht: Spojka Wall Streetu s Hitlerem
Vrcholem mezinárodního systému finanční kontroly před druhou světovou válkou byla Banka pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. V této bance působili zástupci mezinárodních bankovních společností z Evropy a Ameriky. Fungovala po celou dobu druhé světové války. K této bance se ještě vrátím v konkrétní kapitole. V období nacismu byl zástupcem Německa v této bance Hitlerův finanční génius a prezident Říšské banky Hjalmar Schacht. Hjalmar Schacht starší pracoval na počátku 20. století v berlínské kanceláři newyorské společnosti Equitable Trust Company. Hjalmar se nenarodil v New Yorku, ale v Německu, a to jen shodou okolností kvůli matčině nemoci, kvůli které se rodina musela vrátit do Německa. Bratr William Schacht se narodil v Americe. V důsledku toho Hjalmar mluvil plynně anglicky. Je třeba zdůraznit, že Schachtova rodina měla původ v New Yorku. Pracovala pro významný finanční dům Equitable Trust na Wall Streetu. Hjalmar si tyto vazby na Wall Street udržoval po celý život. Noviny a dobové prameny zaznamenaly opakované návštěvy u Owena Younga z General Electric, Williama Farishe, předsedy Rockefellerovy Standard Oil of New Jersey a jejich bankovních kolegů. Stručně řečeno, Schacht byl členem mezinárodní finanční elity, která svou moc uplatňuje v zákulisí prostřednictvím politického aparátu země. Byl klíčovou spojkou mezi elitou Wall Streetu a Hitlerovým vnitřním okruhem. Jak jsem uvedl, Hjalmar Schacht působil ve švýcarské Bance pro mezinárodní platby, ale také jako prezident Hitlerovy Říšské banky. Jejím viceprezidentem byl Emil Puhl. Oba byli osobními přáteli Thomase McKittricka. Thomas McKittrick byl šéfem OSS, předchůdkyně CIA pro Evropu, ale také byl ředitelem právě této Banky pro mezinárodní platby. Hned na začátku můžeme rýsovat ostré hrany propojení Thomase McKittricka, prezidenta Říšské banky Hjalmara Schachta a jejího viceprezidenta Emila Puhla. Před očima se nám tak odhaluje souručenství jakéhosi vnitřního kruhu. Tento vnitřní kruh se skládá s osob Hitlerových finančníků a podnikatelů, úzce provázaných s Wall Streetem a americkými korporacemi.
1924: Versaille, reparace a Dawesův plán
Když se nacisté v roce 1933 dostali k moci, zjistili, že od roku 1918 byl učiněný velký pokrok v přípravě Německa na válku z hospodářského a průmyslového hlediska. Toto budování evropské války před rokem 1933 i po něm, bylo z velké části způsobené finanční pomocí Wall Streetu ve 20. letech 20. století. Ve snaze zlehčit důkazy, někteří tuto pomoc označují za náhodnou nebo způsobenou krátkozrakostí amerických podnikatelů. Ovšem důkazy spíše naznačují velkou promyšlenost ze strany těchto amerických finančníků. Versailleská smlouva po první světové válce uložila poraženému Německu těžké reparace. Tuto finanční zátěž využili mezinárodní bankéři ve svůj prospěch. Příležitost k výhodným půjčkám pro německé kartely v Americe představoval Dawesův plán a později Youngův plán. Oba tyto plány byly zkonstruované těmito centrálními bankéři, kteří obsadili výbory pro své vlastní finanční výhody. Německé reparace byly stanovené na roční poplatek 132 miliard zlatých marek. To byla přibližně čtvrtina celkového německého vývozu v roce 1921. Německo nebylo schopné tyto zdrcující platby řádně hradit. V roce 1924 spojenci jmenovali výbor bankéřů v čele s americkým bankéřem Charlesem Dawesem. Výbor měl vypracovat program reparačních plateb. Výsledný Dawesův plán byl, podle profesora mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě Carrolla Quigleyho, z velké části dílem J. P. Morgana. Dawesův plán zajistil řadu zahraničních půjček v celkové výši 800 milionů dolarů, jejichž výnosy plynuly do Německa. Tyto půjčky jsou pro náš příběh velmi důležité. Výnosy získané většinou v Americe od dolarových investorů byly v polovině 20. let využité k vytvoření a konsolidaci gigantických chemických a ocelářských korporací IG Farben. Tyto kartely nejenže pomohly Hitlerovi k moci v roce 1933, ale také vyráběly většinu klíčových německých válečných materiálů používaných ve druhé světové válce. V letech 1924 až 1931 vyplatilo Německo v rámci Dawesova a Youngova plánu Spojencům na reparacích přibližně 36 miliard marek. Současně si Německo půjčilo v zahraničí, především v Americe, asi 33 miliard marek. Došlo tak k paradoxní situaci. Břemeno německých reparací ve skutečnosti nesli zahraniční upisovatelé německých dluhopisů vydaných finančními domy na Wall Streetu. Samozřejmě se značným ziskem pro sebe. Jednoduše vydělali balík na německých reparacích. Jak zdůrazňuje Carroll Quigley:
"Za zmínku stojí, že tento systém byl vytvořen mezinárodními bankéři a že následné půjčování cizích peněz Německu bylo pro tyto bankéře velmi výhodné."
Kdopak byli newyorští mezinárodní bankéři, kteří vytvořili tyto reparační komise? Odborníky na Dawesův plán z roku 1924 byli z Ameriky bankéř Charles Dawes a Morganův zástupce Owen Young, který byl prezidentem Morganovy společnosti General Electric Company. Charles Dawes byl v roce 1924 předsedou Spojeneckého výboru expertů. V roce 1929 se předsedou výboru expertů stal Owen Young, kterého podporoval sám J. P. Morgan a jehož náhradníky byli T. W. Lamont, Morganův partner a T. N. Perkins, bankéř spojený s Morganem. Jinými slovy, americké delegace byly prostě delegacemi J. P. Morgana. Delegace prostě jen využívaly autoritu a pečeť Spojených států k prosazování plánů pro svůj vlastní finanční prospěch. Stejně zajímaví byli i němečtí členové Výboru expertů. Hjalmar Schacht byl v roce 1924 prezidentem Říšské banky. Hrál také významnou roli v organizačních pracích pro Dawesův plán. Stejně tak německý bankéř Carl Melchior. Jedním z německých delegátů v roce 1928 byl Albert Voegler z německého ocelářského kartelu Stahlwerke Vereinigte. Stručně řečeno, dvě významné zúčastněné země, Ameriku a Německo, zastupovali bankéři Morgan na jedné straně a Schacht a Voegler na straně druhé. Navíc oba byli klíčovými postavami vzestupu Hitlerova Německa a následného německého zbrojení. Členové a poradci Dawesovy a Youngovy komise byli nejen spojení s newyorskými finančními domy, ale byli řediteli firem německých kartelů, které pomohly Hitlerovi k moci.
1928: Youngův plán
Po Dawesově plánu z roku 1924 přišel o 4 roky později další, Youngův plán. Nikoho už asi nepřekvapí, že Owen Young byl agentem J. P. Morgana. Youngův plán byl skutečně klíčovým prvkem pro vzestup Hitlera do roku 1933. Alespoň to vděčně tvrdili Hitlerův finančník Hjalmar Schacht a nacistický průmyslník Fritz Thyssen. Je třeba pochopit rozdíly mezi Dawesovým a Youngovým plánem. Youngův plán vyžadoval platby ve zboží vyrobeném v Německu a financovaném zahraničními půjčkami. Dawesův plán vyžadoval platby v penězích. Youngův plán byl nástrojem, jak obsadit Německo americkým kapitálem a zastavit německý nemovitý majetek za obrovskou hypotéku drženou ve Spojených státech. Je třeba poznamenat, že Owen Young byl hlavním finančním podporovatelem Franklina Roosevelta v podniku United European. Tehdy se Roosevelt, jako začínající finančník z Wall Streetu, snažil využít hyperinflace v Německu v roce 1923. Jeho podnik United European Venture byl nástrojem spekulace a zisku ze zavedení Dawesova plánu. Je jasným důkazem toho, že soukromí finančníci, včetně Franklina Roosevelta, využívali státní moc k prosazování vlastních zájmů prostřednictvím manipulace se zahraniční politikou. Rodinný klan Rooseveltů je zatížený nejen tímto kšeftařením a obohacováním se na německých reparacích, ale také na bohatství z opia. Dědeček Warren Delano zbohatl na obřím prodeji opia v Číně. O tom jsem hovořil ve druhém díle mého pořadu Drogové a pedofilní spiknutí.
Banka pro mezinárodní platby a Československé zlato
S myšlenkou švýcarské Banky pro mezinárodní platby, ale nepřišel Owen Young, ale prezident Říšské banky Hjalmar Schacht. Konkrétní detaily byly vypracované na konferenci, které předsedal Jackson Reynolds, jeden z předních newyorských bankéřů, spolu s Melvinem Traylorem z First National Bank v Chicagu, sirem Charlesem Addisem, bývalým členem Hongkongské a šanghajské bankovní společnosti a různými francouzskými a německými bankéři. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby byla v rámci Youngova plánu nezbytná jako prostředek, který měl poskytnout pohotový nástroj na podporu mezinárodních finančních vztahů. Spolupráce mezi Hjalmarem Schachtem v Německu a Morganovým agentem Owenem Youngem v New Yorku, byla jen jedním aspektem rozsáhlého schématu spolupráce a mezinárodního spojenectví za účelem ovládnutí světa. Jak popsal profesor Carroll Quigley:
"Cílem tohoto systému nebylo nic menšího než vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukou, který by byl schopen ovládnout politický systém každé země a ekonomiku světa jako celku."
Tento feudální systém fungoval ve 20. letech 20. století stejně jako dnes prostřednictvím soukromých centrálních bankéřů v jednotlivých zemích, kteří kontrolují národní peněžní zásobu jednotlivých ekonomik. Ve 20. a 30. letech 20. století newyorský Federální rezervní systém, Bank of England, Říšská banka v Německu a Banque de France, nepřímo ovlivňovaly politický aparát svých zemí prostřednictvím kontroly peněžní zásoby a vytváření měnového prostředí. Přímo pak tyto centrální banky ovlivňovaly politiku podporou nebo nepodporou svých kandidátů. Například v Americe prezident Herbert Hoover obviňoval ze své porážky v roce 1932 stažení podpory Wall Streetu a přechod financí a vlivu Wall Streetu na Franklina Roosevelta. Jde prostě o systém odměn a trestů, chceme-li lidově cukru a biče. Skupina politiků, kteří jsou naklonění cílům finančního kapitálu. Akademici, kteří hýří nápady na ovládnutí světa, které jsou užitečné pro mezinárodní bankéře. Na počátku 30. let 20. století se řídícím nástrojem tohoto mezinárodního systému finanční a politické kontroly, stala Banka pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji. Stala se jakýmsi peněžním trychtýřem, kterým do Hitlerovy pokladny proudily americké a britské finanční prostředky. Do vypuknutí druhé světové války byla tato banka zcela pod Hitlerovou kontrolou. Mezi ředitele pod vedením Thomase McKittricka patřili Hermann Schmitz, šéf IG Farben, baron Kurt von Schröder, šéf kolínské banky J. H. Stein, přední finančník gestapa, doktor Walther Funk z Říšské banky a samozřejmě Emil Puhl. Prvním prezidentem Banky pro mezinárodní platby byl starý uhlazený Rockefellerův bankéř Gates McGarrah, bývalý člen Chase National Bank a Federální rezervní banky, který odešel do důchodu v roce 1933. Jeho nástupcem se stal třiačtyřicetiletý Leon Fraser bývalý novinový reportér z bulvárního listu New York World. Fraser neměl téměř žádné finanční nebo ekonomické vzdělání, ale měl četné kontakty ve vysokých obchodních kruzích. Tuto mocnou finanční skupinu doplnili další ředitelé banky. Vincenzo Azzolini byl zkušeným guvernérem Italské banky. Yves Bréart de Boisanger byl bezohledně ambiciózním guvernérem Francouzské banky. Nebo Alexandre Galopin z belgického bankovního bratrstva byl v roce 1944 zavražděný podzemím jako nacistický kolaborant. V březnu 1938, když nacisté vpochodovali do Vídně, byla velká část rakouského zlata uloupená a uschovaná do trezorů Banky pro mezinárodní platby. Členové nacistické správní rady zakázali na vrcholných zasedáních banky v Basileji o této transakci jakkoli diskutovat. Zlato ale proudilo do Říšské banky dál. 15. března 1939 se Hitler vydal za svými jednotkami do Prahy. Nacisté zatkli ředitele České národní banky, drželi jej pod zámkem a požadovali, aby vydali zlatou rezervu ve výši 48 milionů dolarů, která představovala náš národní poklad. Čeští ředitelé nervózně oznámili, že zlato už převedli na Banku pro mezinárodní platby s pokynem, aby bylo přeposlané do Bank of England. Jak už dnes víme, byl to akt velké naivity. Guvernér Bank of England Montagu Norman, byl zarytým stoupencem Hitlera. Na příkaz nacistů požádali čeští ředitelé nizozemského prezidenta banky J. W. Beyena, aby zlato vrátil do švýcarské Basileje. Výsledkem bylo, že Beyen zavolal do Londýna a pověřil Montagu Normana, aby zlato vrátil do Švýcarska. Norman mu okamžitě vyhověl. A tak naše zlato proudilo ze Švýcarska do Berlína, kde bylo použité na nákup nezbytného strategického materiálu pro budoucí válku. Celá záležitost mohla zůstat pohřbená, nebýt mladého, velmi bystrého a idealistického londýnského novináře a ekonoma Paula Einziga, kterého na transakci upozornil jeden z kontaktů v Bank of England. Příběh zveřejnil ve Financial News a okamžitě vyvolal senzaci. Novinář Paul Einzig se narychlo sešel s labouristickým poslancem Georgem Straussem. Strauss začal záležitost vyšetřovat. Britským ministrem financí byl tehdy sir John Simon. 15. května 1939 se poslanec George Strauss zeptal premiéra Nevilla Chamberlaina:
"Je pravda, pane, že národní poklad Československa je vydaný Německu?"
"Není," odpověděl premiér.
Neville Chamberlain byl významným akcionářem společnosti Imperial Chemical Industries. Jenže tato společnost byla partnerem IG Farben, jejíž Hermann Schmitz byl také členem správní rady Banky pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. Byl to tedy obrovský střet zájmů. Chamberlainova odpověď uvedla Dolní sněmovnu do zmatku. Novinář Paul Einzig toto tvrzení odmítl. Byl přesvědčený, že guvernér Bank of England Montegu Norman převedl naše zlato nezákonně ve spolčení se sirem Johnem Simonem. Poslanec George Strauss položil siru Johnu Simonovi další otázku při debatě 26. května 1939. Simon se opět ohradil. Do čela prudkého výpadu proti nešťastnému ministru financí se postavil Winston Churchill. 31. května přinesla agentura Associated Press ze Švýcarska zprávu, že transakce mezi Bankou pro mezinárodní platby a Bank of England byly dokončené a české zlato je nyní pevně v Berlíně. Uprostřed sporu o české zlato byl prezidentem banky jmenovaný už zmíněný Thomas McKittrick. Thomas McKittrick byl šéfem evropské divize OSS, předchůdkyně CIA. McKittrick zůstal na svém místě až do konce války. 5. února 1942 schválily Říšská banka, německá a italská vláda příkazy, které umožnily Thomasi McKittrickovi zůstat v čele banky až do konce války. McKittrick zařídil půjčku několika milionů švýcarských zlatých franků nacistické vládě v Polsku a kolaborantské vládě v Maďarsku. Většina členů rady po celou dobu války volně cestovala přes hranice na jednání do Paříže, Berlína, Říma nebo Basileje. Důkazy o spiknutí viceprezidenta Říšské banky Emila Puhla a Thomase McKittricka byly zdrcující. Navzdory tomu McKittrick dostal od Rockefellerů důležitou funkci. Viceprezidenta Chase National Bank, kterou po válce několik let úspěšně zastával. V roce 1950 McKittrick pozval bývalého viceprezidenta nacistické Říšské banky Emila Puhla do Ameriky jako svého vzácného hosta. Tato švýcarská banka byla tak mocná, že i po druhé světové válce nerušeně pokračovala dál v plánování poválečného světa. Vyjádřeno hodně cynicky, druhá světová válka neznamenala pro mezinárodní bankéře žádný rozdíl. Pouze některé procesy zpomalila, jiné urychlila. Na ose této banky spolupracovaly takzvaní přátelé i nepřátelé. Na jedné z výročních schůzí zasedl prezident banky se svými německými, japonskými, italskými, britskými a americkými vedoucími pracovníky, aby projednali zásilky zlata v hodnotě 378 milionů dolarů, které bance poslala nacistická vláda, aby je po válce využili její představitelé. Jednalo se o zlato uloupené z bank v Rakousku, Belgii a Československu.
Budování německých kartelů
Praktickým příkladem zákulisního působení mezinárodních financí je německý kartelový systém. Tři největší půjčky, které mezinárodní bankéři z Wall Streetu vyřizovali pro německé dlužníky ve 20. letech v rámci Dawesova plánu, byly ve prospěch tří německých kartelů, které o několik let později pomohly Hitlerovi a nacistům k moci. Američtí finančníci byli přímo zastoupení ve správních radách dvou z těchto tří německých kartelů.
Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschafz, což byla německá pobočka General Electric, které Rockefellerova National City Company půjčila 35 000 000 dolarů.
Vereinigte Stahlwerke, což byla německá pobočka americké United Steel, které americká Dillon, Read půjčila 70 225 000 dolarů.
IG Chemical, což byla německá pobočka IG Farben v Americe, které opět Rockefellerova National City Company půjčila 30 000 000 dolarů.
Při pohledu na všechny poskytnuté půjčky se zdá, že financování německých reparací zajišťovala pouze hrstka newyorských finančních domů. Tři domy, Dillon, Read, Harris Forbes a National City Company, poskytly téměř tři čtvrtiny celkové nominální hodnoty půjček Německu a sklidily většinu zisků. Další americké korporace, které budovaly německý kartelový průmysl byly například Lee Higginson, Morganova Guaranty a Equitable Trust, Rockefellerova National City Company a Rothschildova Kuhn Loeb. Mapujeme tu opět základní páteřní rodiny Morganů, Rockefellerů a Rotschildů, kteří prokazatelně budovaly německý kartelový průmysl. Tytéž rodiny, které daly vzniknout americkému Federálnímu rezervnímu systému. Tytéž rodiny, které jsou hlavními hybateli obchodů na Wall Streetu. Nádherně to do sebe zapadá jako geniální puzzle. Tyto informace čerpám ze zprávy Bankers Profits from German Loans, kterou vydal Robert Kuczynski v Brookings Institution v roce 1932. Píše se o tom konkrétně na straně 127 této zprávy. Po polovině 20. let ovládly dva velké německé koncerny IG Farben a Vereinigte Stahlwerke kartelový systém v chemickém a ocelářském průmyslu, který vznikl díky těmto půjčkám. Společnost IG Farben byla hlavním výrobcem základních chemikálií, které používaly ostatní korporace vyrábějící chemikálie. Podobně společnost Vereinigte Stahlwerke, jejíž kapacita výroby surového železa byla větší než kapacita všech ostatních německých výrobců železa a oceli dohromady. Mezi produkty, které přivedly společnosti IG Farben a Vereinigte Stahlwerke ke vzájemné spolupráci, patřil uhelný dehet a chemický dusík, které měly zásadní význam pro výrobu výbušnin. Oba kartely vyráběly v letech 1937 až 1938, tedy v předvečer druhé světové války, 95% německých výbušnin. Chápeme ten důsledek? Tato výroba přece probíhala z kapacit vybudovaných díky americkým půjčkám a do jisté míry i díky americké technologii. Další spolupráce IG Farben a Standard Oil na výrobě syntetické ropy z uhlí, poskytla kartelu IG Farben během druhé světové války monopol na výrobu německého benzinu. Necelou polovinu německého vysokooktanového benzinu v roce 1945 vyráběla přímo společnost IG Farben. Syntetický benzín a výbušniny byly dva základní prvky druhé světové války. Kontrola produkce těchto dvou klíčových surovin byla v rukou dvou německých kartelů, které vznikly díky americkým půjčkám z Wall Streetu v rámci Dawesova a Youngova plánu. Americká pomoc nacistickému válečnému úsilí se navíc rozšířila i do dalších oblastí. Dvěma největšími výrobci tanků v Hitlerově Německu byly Opel, což byla stoprocentní dceřiná společnost General Motors ovládaná J. P. Morganem a Ford AG, dceřiná společnost Ford Motor Company z Detroitu. Nacisté v roce 1936 udělili společnosti Opel status osvobozený od daní, aby General Motors mohla rozšířit své výrobní závody. General Motors povinně reinvestoval tyto zisky do německého průmyslu. Henry Ford byl za své zásluhy o nacismus vyznamenaný. Společnost Bendix Aviation, ve které měla firma General Motors kontrolovaná J. P. Morganem významný akciový podíl, dodávala společnosti Siemens & Halske v Německu údaje o automatických pilotech a leteckých přístrojích. Ještě v roce 1940 dodávala společnost Bendix Aviation kompletní technická data pro startéry letadel a dieselových motorů firmě Robert Bosch a dostávala za to licenční poplatky. Stručně řečeno, americké společnosti spojené s s rodinami Morganů, Rockefellerů a Rothschildů, byly úzce spjaté s růstem nacistického průmyslu. General Motors, General Electric, I.T.T., Fort Motor Company, Standard Oil a hrstka amerických společností úzce spjatých s rozvojem nacistického Německa byly ovládané elitou Wall Streetu. Tedy firmou J. P. Morgan, Rockefellerovou Chase Bank a v menší míře Warburgovou Bank of Manhattan, ze které se později stala Chase Manhattan Bank. Dostáváme se na špičku hrstky finančních domů. Americká Federální rezervní banka, švýcarská Banka pro mezinárodní platby a přidružené banky. Tyto páteřní banky pokračují v mezinárodních kooperačních dohodách a bankovních kartelech. Snaží se kontrolovat chod světové politiky a ekonomiky. Nebýt druhé světové války a hromady odtajněných dokumentů, bylo by mnohem obtížnější tuto hrstku odhalovat. Táhne se jako červená nit od založení amerického FEDu. Druhá světová válka představovala katalyzátor, který tyto vazby nasvítil.
Impérium společnosti IG Farben
V předvečer druhé světové války byl německý komplex IG Farben největším chemickým výrobním podnikem na světě, který měl v nacistickém Německu mimořádnou politickou a hospodářskou moc a vliv. IG Farben byl výstižně popsaný jako stát ve státě. Kartel Farben vznikl v roce 1925, kdy organizační génius Hermann Schmitz s finanční pomocí Wall Streetu, vytvořil supervelký chemický podnik ze šesti už tehdy obřích německých chemických společností. O dvacet let později byl tentýž Hermann Schmitz postavený před soud v Norimberku za válečné zločiny spáchané kartelem IG Farben. I další ředitelé IG Farben byli postavení před soud, ale na americké pobočky IG Farben a americké ředitele samotné společnosti se v tichosti zapomnělo. Pravda byla pohřbená v archivech. Právě tyto vazby by nás měly zajímat. Bez kapitálu z Wall Streetu by nebylo společnosti IG Farben a téměř jistě ani Adolfa Hitlera a druhé světové války. Mezi německé bankéře v dozorčí radě Farben Aufsichsrat patřil koncem 20. let hamburský bankéř Max Warburg. Jeho bratr Paul Warburg byl spoluzakladatelem Federálního rezervního systému v Americe. Není náhodou, že Paul Warburg byl také členem správní rady dceřiné společnosti IG Farben v Americe. Kromě Maxe Warburga a Hermanna Schmitze, patřili k prvním členům IG Farben Carl Bosch, Fritz ter Meer, Kurt Oppenheim a George von Schnitzler. Všichni kromě Maxe Warburga byli po druhé světové válce obvinění jako váleční zločinci. V roce 1928 byly americké podíly společnosti IG Farben začleněné do švýcarské holdingové společnosti IG Chemie, kterou kontrolovala společnost IG Farben v Německu. V následujícím roce se tyto americké firmy spojily a vznikla americká společnost IG Chemical Corporation, později přejmenovaná na General Aniline & Film. Americkou pobočku IG Farben založili společně Walter Schmitz, jeho synovec Max Ilgner, Walter Teagle, Edsel Ford a Charles Mitchell ze stále spolehlivé National City Bank. Americká IG Farben vlastnila továrny General Aniline & Film a obrovské filmové koncerny Agfa a Ansco. Vlastnila také Ozalid, multimilionovou společnost vyrábějící modrotisky. Závody General Aniline dodávaly khaki nebo modrá barviva pro armádní, letecké nebo námořní uniformy. Hermann Schmitz se stal v roce 1925 významným raným nacistou a Hitlerovým stoupencem, stejně jako předsedou švýcarské IG Chemie a prezidentem americké IG Farben. IG Farben měla zvláštní význam pro formování nacistického státu, protože ředitelé IG Farben významně pomohli Hitlerovi a nacistům k moci v roce 1933. IG Farben například přispěla částkou 400 000 Marek do Hitlerova politického fondu. Právě z tohoto tajného fondu bylo financované převzetí moci nacisty v březnu 1933. O mnoho let dříve získala IG Farben prostředky z Wall Streetu na kartelizaci a expanzi v Německu v roce 1925. Potom dalších 30 milionů dolarů pro americkou pobočku IG Farben v roce 1929. V roce 1931 přijal Schmitze v Bílém domě prezident Herbert Hoover. Hoover sdílel Schmitzův postoj k Rusku. Ani ne tak z ideologických, jako spíš z ekonomických důvodů. Hoover totiž během bolševické revoluce přišel o rozsáhlé ruské ropné podíly. Mezi rokem 1927 a začátkem druhé světové války se velikost IG Farben zdvojnásobila. To bylo z velké části umožněné americkou technickou pomocí a americkými emisemi dluhopisů, jako byla ta za 30 milionů dolarů, kterou nabídla Rockefellerova National City Bank. Do roku 1939 získala společnost IG Farben podíl a manažerský vliv v přibližně 380 dalších německých firmách a ve více než 500 zahraničních firmách. Impérium IG Farben vlastnilo své uhelné doly, vlastní elektrárny, železářské a ocelářské jednotky, banky, výzkumné jednotky a četné obchodní podniky. IG Farben vyráběla širokou škálu chemikálií a chemických produktů. Včetně umělého oleje, syntetického kaučuku, leteckého benzinu, plastických hmot a mnoha jedovatých plynů. Včetně smrtícího insekticidu, který se později používal v kombinované továrně na kaučuk a v koncentračním táboře v Osvětimi, kde SS zavraždily asi čtyři miliony Židů. Mezi IG Farben a zahraničními firmami, včetně Standard Oil of New Jersey, du Pont, Dow Chemical a dalších v Americe, existovalo více než 2 000 kartelových dohod. Klíčovým nacistickým zahraničním špionážním centrem byla berlínská pobočka IG Farben N. W. 7. Tato špionážní jednotka působila pod vedením ředitele IG Farben Maxe Ilgnera, synovce prezidenta IG Farben Hermanna Schmitze. Max Ilgner a Hermann Schmitz byli členy představenstva americké IG Farben spolu s dalšími řediteli Henrym Fordem z Ford Motor Company, Paulem Warburgem z Bank of Manhattan, a Charlesem Mitchellem z newyorské Federální rezervní banky. Jedním z nejvýznamnějších pracovníků zpravodajské služby IG Farben N. W. 7 byl nizozemský princ Bernhard. Do IG Farbenu nastoupil počátkem 30. let po absolvování osmnáctiměsíční služby v uniformě SS. Pamatujete si na můj pořad Tajné globální skupiny? Hovořil jsem tu o zakladatelích skupiny Bilderberg jen 9 let po konci druhé světové války, v roce 1954. Jedním z nejdůležitějších spoluzakladatelů byl právě nizozemský princ Bernhard. Prvotřídní nacista. Princ Bernhard, který zemřel v roce 2004, je otcem nizozemské královny Beatrix a dobrým přítelem a spolupracovníkem zesnulého britského prince Philipa, muže královny Alžběty druhé. Anglo-nizozemský finanční svazek. Stejně jako stáli nacisté u vzniku Evropského hospodářského společenství, které tvořilo zárodek EU. To jsem zase pokryl v mém pořadu Nacistické kořeny EU. Dnes probírám totální americkou provázanost finanční elity z Wall Streetu na jedné straně, s nacistickou Třetí říší v Německu na straně druhé. Nasvěcujeme tu naprosto odlišnou historii, než tu, kterou nám bájí architekti moci a vítězové. Ale pojďme dál. Americkou pobočkou zpravodajské sítě VOWI byla společnost Chemnyco. Viceprezidentem společnosti Chemnyco v New Yorku byl Rudolph Ilgner, bratr ředitele americké společnosti IG Farben Maxe Ilgnera. Synovce Hermanna Schmitze, ředitele německé IG Farben. Naprosto prvotřídní rodinné propojení. Stručně řečeno, Farben před druhou světovou válkou řídil nacistickou zahraniční rozvědku VOWI. Tato operace byla prostřednictvím americké IG Farben a společnosti Chemnyco spojená s významnými členy establishmentu Wall Streetu. Úplný příběh společnosti IG Farben a jejích celosvětových aktivit před druhou světovou válkou se nikdy nedozvíme, protože klíčové německé záznamy byly v roce 1945 zničené v očekávání vítězství Spojenců.
Americká pobočka IG Farben
Kdo byli významní finančníci, kteří řídili činnost pobočky IG Farben v Americe? Mezi těmito řediteli byli i někteří významní členové Wall Streetu. Po první světové válce německé zájmy znovu vstoupily na americký trh. Úspěšně překonaly překážky, které měly zabránit vstupu společnosti IG Farben na americký trh. Americká pobočka IG Farben a její nástupnická společnost General Aniline & Film byly jednotkou, jejímž prostřednictvím byla udržovaná kontrola nad podniky IG Farben v Americe. Důležitá jsou ale jména amerických ředitelů pobočky IG Farben ve Spojených Státech.
Max Ilgner, německý Ředitel špionážní skupiny IG Farben N. W. 7.
Fritz Ter Meer.
H. A. Metz, americký ředitel IG Farben v Německu a Bank of Manhattan v Americe.
Herman Schmitz, člen představenstva IG Farben v Německu, Deutsche Bank v Německu, a Banky pro mezinárodní platby ve Švýcarsku.
W. H. von Rath, ředitel společnosti German General Electric v Americe.
William Weiss, člen Sterling Products v Americe.
Carl Bosch, Ford Motor Company v Německu.
Syn Henryho Forda, Edsel Ford, Ford Motor Company v Americe.
Walter Teagle, ředitel Standard Oil of New Jersey a newyorské Federální rezervní banky.
Paul Warburg, první člen newyorské Federální rezervní banky a Bank of Manhattan.
A jako poslední Charles Mitchell, ředitel newyorské Federální rezervní banky a Rockefellerovy National City Bank.
Zejména poslední čtyři členové představenstva americké IG Farben byli významní členové finanční elity z Wall Streetu. V tomto období byli řediteli americké společnosti IG Farben také Walter Duisberg, W. Grief a Adolf Kuttroff. Vedení americké pobočky IG Farben, později General Aniline & Film, ovládli její bývalí nebo současní zaměstnanci. Hermann Schmitz byl prezidentem mezi lety 1929 až 36 a potom ho do roku 1941 vystřídal jeho bratr Dietrich Schmitz, naturalizovaný americký občan. Hermann Schmitz byl zároveň ředitelem Banky pro mezinárodní platby ve Švýcarsku. Mezi lety 1936 až 1939 zůstal předsedou správní rady. Na základě těchto důkazů lze učinit několik základních zjištění.
Zaprvé, v představenstvu americké pobočky IG Farben byli tři ředitelé z Federální rezervní banky v New Yorku. Americká pobočka IG Farben byla také propojená se společnostmi Standard Oil of New Jersey, Ford Motor Company, a Warburgovou Bank of Manhattan, ze které se později stala Chase Manhattan.
A za druhé, tři členové představenstva americké pobočky IG Farben byli shledaní vinnými v Norimberském procesu s válečnými zločinci. Jednalo se o německé, nikoli americké členy. Mezi těmito Němci byl i Max Ilgner, ředitel berlínské kanceláře IG Farben N. W. 7, tedy nacistické předválečné zpravodajské kanceláře. Pokud jsou ředitelé korporace kolektivně odpovědní za její činnost, pak měli být v Norimberku spolu s německými řediteli postavení před soud také američtí ředitelé. Nebo ne? Ti ale souzení nebyli. Je evidentní, že účelem Norimberku bylo odvést pozornost od účasti Američanů na Hitlerově nástupu k moci. To se jim podařilo velmi dobře.
Rockefeller: Ropa z uhlí pro Hitlerovy tanky
Skupina společností Standard Oil měla zásadní význam pro přípravu nacistického Německa na druhou světovou válku. Jak už víme, Standard Oil byla ropnou společností vlastněnou Rockefellery. Zanedbatelné německé zásoby ropy byly pro moderní mechanizovanou válku zcela nedostačující. Například v roce 1934 se asi 85 % německých ropných produktů dováželo ze zahraničí. Řešením, které nacistické Německo přijalo, byla výroba syntetického benzinu z bohatých domácích zásob uhlí. Právě hydrogenační proces výroby syntetického benzinu a izooktanové vlastnosti benzinu, umožnily Německu v roce 1940 vstoupit do války. Tento hydrogenační proces vyvinuly a financovaly laboratoře Standard Oil v Americe ve spolupráci s IG Farben. Američtí ředitelé Standard Oil of New Jersey měli v té době nejen strategické válečné vazby na IG Farben, ale i další vazby na Hitlerovo Německo. Dokonce do té míry, že ještě v roce 1944 přispívali, prostřednictvím německých dceřiných společností, do osobního fondu Heinricha Himmlera a byli členy Himmlerova Kruhu přátel. Během druhé světové války byla společnost Standard Oil of New Jersey obviněná ze zrady za toto předválečné spojenectví s IG Farbenem. Ovšem o jejích pokračujících válečných aktivitách v rámci Himmlerova Kruhu přátel se nevědělo. Společnost Standard Oil obvinění ze zrady důrazně odmítla. V dubnu 1929 se Walter Teagle, prezident společnosti Standard Oil of New Jersey, stal ředitelem americké pobočky IG Farben. Teagle oznámil, že už nějakou dobu probíhají společné výzkumné práce na výrobě ropy z uhlí a že v Americe má být založená výzkumná laboratoř pro tyto práce. V listopadu 1929 byla založená výzkumná společnost Standard-Farben pod vedením Standard Oil Company of New Jersey. Všechny výzkumy a patenty týkající se výroby ropy z uhlí, které vlastnily společnosti IG Farben a Standard Oil, byly sloučené. Tyto závody se postavily v Bayway v New Jersey a v Baytownu v Texasu, kromě rozšíření dřívějšího experimentálního závodu v Baton Rouge. V prosinci 1929 byla založená nová společnost Standard IG Company. Prezidentem byl jmenovaný Frank Howard. Figurovali tu další američtí a němečtí ředitelé. Z dobových zpráv je zřejmé, že vývojové práce na ropě z uhlí prováděla společnost Standard Oil of New Jersey, na americkém území, v závodech Standard Oil a za většinového financování a kontroly společnosti Standard Oil. Výsledky tohoto výzkumu byly poskytnuté společnosti IG Farben a staly se základem pro vývoj Hitlerova programu výroby ropy z uhlí, který umožnil druhou světovou válku.
Rockefeller: Etylové olovo pro Hitlerův Wehrmacht
Dalším významným příkladem pomoci Standard Oil nacistickému Německu – ve spolupráci s General Motors – byly dodávky olova. Etylolovo je antidetonační sloučenina používaná v leteckých i automobilových palivech k odstranění klepání, a tím ke zvýšení účinnosti motorů. Bez těchto antidetonačních sloučenin by moderní mobilní válečné prostředky byly nepraktické. V roce 1924 byla v New Yorku založená společnost Ethyl Gasoline Corporation, kterou společně vlastnily Standard Oil of New Jersey a General Motors Corporation. Až do roku 1935 se tyto výrobky vyráběly pouze v Americe. V roce 1935 Ethyl Gasoline Corporation převedla své know-how do Německa pro využití v nacistickém programu vyzbrojování. K tomuto převodu došlo přes protesty americké vlády. O záměru převést svou technologii do nacistického Německa se dozvěděl Armádní letecký sbor ve Washingtonu, D.C. Armádní letectvo tehdy společnosti Ethyl Gasoline Corporation doporučilo, aby za žádných okolností neprozrazovali Německu žádná tajemství nebo know-how v souvislosti s výrobou tetraethylolova. 15. prosince 1934 byl E. W. Webb, prezident společnosti Ethyl Gasoline informovaný, že se o tomto záměru Washington dozvěděl. 12. ledna 1935 Webb zaslal náčelníkovi armádního letectva prohlášení o skutečnostech, které v podstatě popíralo, že by se takové technické znalosti předávaly. V rozporu se svým slibem však Ethyl Gasoline Corporation následně podepsal dohodu o společné výrobě s IG Farben v Německu za účelem vytvoření společnosti Ethyl G.m.b.H., a dokonce s Montecatinim ve fašistické Itálii za stejným účelem. Za zmínku stojí ředitelé společnosti Ethyl Gasoline Corporation v době tohoto převodu.
E. W. Webb, prezident a ředitel.
C. F. Kettering.
R. P. Russell.
Walter Teagl ze Standard Oil of New Jersey.
Frank Howard, viceprezident Standard Oil a člen správní rady Chase Bank.
Edward Clark ze Standard Oil of New Jersey.
Alfred Sloan mladší.
D. Brown.
John Smith.
a William Farish ze Standard Oil of New Jersey.
Dokumenty společnosti IG Farben, které byly zachycené na konci války, potvrzují význam tohoto konkrétního technického transferu pro německý wehrmacht:
"Od začátku války jsme byli schopní vyrábět tetraethyl olovo jen proto, že krátce před vypuknutím války pro nás Američané zřídili závody připravené k výrobě a poskytli nám veškeré dostupné zkušenosti. Nemuseli jsme tak provádět náročnou vývojovou práci, protože jsme mohli hned zahájit výrobu na základě všech zkušeností, které Američané měli po celá léta."
V roce 1938, těsně před vypuknutím války v Evropě, potřebovala německá Luftwaffe naléhavě 500 tun tetraethylolova. Úředník společnosti du Pont doporučil firmě Ethyl Gasoline Corporation, aby takové množství ethylu použila pro vojenské účely. Těchto 500 tun zapůjčila společnost Ethyl Export Corporation z New Yorku německé firmě Ethyl G.m.b.H. Tuto transakci dohodlo říšské ministerstvo letectví s ředitelem společnosti IG Farben Müller-Cunradim. Zajištění bylo sjednané dopisem ze dne 21. září 1938 prostřednictvím společnosti Brown Brothers, Harriman z New Yorku. Opět rodina Harrimanů jako součást finančního establishmentu na Wall Streetu.
Závěr
To je všechno k první epizodě trojdílného cyklu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Co uslyšíte ve druhé části? Rockefellerovu podporu nacistů uzavřu syntetickým kaučukem, který byl nezbytný pro nacistickou válečnou mašinérii. Pak se podívám na fondy General Electric pro Hitlera, což nás plynule převede k rodině du Pontů. Jejich tajemství podpory nacistů by také neměla být zapomenutá. Dále se podívám na nadnárodní americkou společnost I.T.T., která je také v našem příběhu důležitá. S ní je spojený baron Kurt von Schröder. Po něm navážu na Gerharda Westricka a Heinricha Alberta. Dva němečtí advokáti, kteří byli partnery bratrů Dullesových z pozdější CIA. Ovšem Gerhard Westrick se výrazně angažoval v ropné korporaci Texaco. Pak se podívám na obrovské průniky a spolupráci nacistů a Arabů. Prozkoumám různé návštěvy, finanční podporu, špionské sítě a konkrétní osoby. Budu pokračovat Henry Fordem a jeho legendární spoluprací s nacisty.