Pořad se zabývá problematikou globálního hospodářství, zejména v kontextu západních korporací a bank. V pořadu jsou diskutované různé aspekty, jako jsou vlivy Římského klubu na světové hospodářství, Bretton Woodské dohody, role Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, spotový trh a deriváty a hypotéky. Součástí pořadu jsou také plány a setkání tajných organizací, jako je Bilderbergská konference, a jejich vliv na světové hospodářství. Celkově se pořad snaží ukázat, jak bohaté korporace a banky využívají své postavení k ovládání globálního hospodářství a jak to ovlivňuje zchudlé národy.
Při shromažďování informací pro mé pořady se mě v průběhu času nakupilo spousta poznámek pod čarou. Buď pro ně v dokumentech už nebylo místo, nebo by příliš odbočovaly. Proto jsem si je uložil do poznámek s tím, že se k nim někdy vrátím. Známe to, na stole máme neuspořádaně poházené množství papírků s hromadou poznámek. Co s těmi papírky udělat? Hromada se stále zvětšuje a bobtná. Hodit to do koše? To je škoda, poznámky jsou příliš cenné, i když představují jen střípky informací. Uplést z toho dokument tak, aby měl hlavu i patu? To je už těžší oříšek, a možná právě proto jsem se do něj pustil. Kromě toho, že se té hromady neuspořádaných poznámek potřebuji nějak elegantně zbavit. Když jsem je procházel, uzrál mě v hlavě plán. Něco jsem přeskládal, něco lehce přepsal, něco posunul. Výsledkem je rychlá expresní revize dějin. Jakési bilanční hodnocení s přesahem do současnosti. Pokud se totiž něčemu věnujeme příliš do detailů, často nám pro samé stromy unikne les. Já se vždy snažím své pořady utvářet tak, abych nakonec u toho lesa skončil. Přesah do globální roviny je totiž důležitý jako u šňůry, na kterou jednotlivé korálky navlékáme. Historický exkurz tvoří nejlepší referenční rámec proto, abychom viděli v ostrých obrysech současnou psychologii totality, o které jsem natočil také čtyřdílný stejnojmenný pořad. Často se hovoří o materiální, komercionalizované společnosti, která vyznává jedinou modlu. Peníze. Ovšem peníze pro svou podstatu, nikoli jako prostředek. Právě tímto směrem se vnímání peněz posunulo. Peníze jsou důležité pro ně samotné. Už nejsou adekvátním oceněním hodnoty reálné práce. Technokratičtí byrokraté v kanceláři, kteří tráví svůj čas přesouváním hromady papírů z jedné strany stolu na druhou nebo vyplňováním nekonečných tabulek, si vydělají násobně víc než šikovný instalatér, řidič autobusu nebo zemědělec. Minimálně se u toho tak nenadřou. Jde o fenomén takzvaných bullshit jobs, o kterém jsem hovořil také v prvním díle cyklu Psychologie totality. Divadlo, které systém kolem peněz vytváří je také symptomatické. Hecuje lidi, aby vydělávali víc. V hollywoodských filmech předvádějí lidem okázalé atributy bohatství. Drahé Mercedesy, luxusní vily, značkové oblečení. Lidé si pročítají barevné časopisy s drby z vysoké společnosti, ze světa hvězd a úspěšných politiků s manželkami. To je to, co se dneska prodává a čte. Čím jsou lidé chudší, čím planější a všednější je jejich život, tím víc se zajímají o to, jak žije horních deset tisíc, čím se trápí princezny a jaké šaty si pořídila slavná herečka z Hollywoodu. Programové pěstování modly peněz. Hoňte se za penězi, abyste si také mohli žít jako v hollywoodských filmech nebo barevných časopisech. Do toho se předvádějí kapitáni průmyslu, mediální magnáti nebo politici. Ti jsou zase z té vrstvy lidí, pro které nic, co se dá pořídit a zařídit za peníze, není problém. Jsou nad věcí a nad zákony. Mohou všechno — pokud to nepřepísknou. Ale na to si dávají pozor. Od toho mají dobře placené poradce a právníky: a hlavně žijí ve svém soukromém světě, obklopení pomyslnými i skutečnými zdmi. Do toho světa nikomu nepovolanému nenechají nahlédnout. Oni všichni se znají. Oni všichni bohatí lidé, oni všichni podnikatelé, politici, hvězdy showbyznysu, podvodníci a lidé velkého světa se znají. To je jejich systém, jejich svět, do kterého nám občas dávají nahlédnout prostřednictvím reportážních záběrů, televizních šotů nebo fotografií. Aby měla holota co závidět. Kdyby holota nezáviděla, neuvědomovali by si svou privilegovanost. Pokud bude holota aspoň trochu obdivovat jejich luxus, jejich sebestředný narcismus, jejich high society, tak na ní třeba také ulpí odlesk jejich slávy. I holota se bude cítit aspoň na chvilku součástí high society této smetánky. Za všemi velkými penězi je podvod. Už nevím, jaký filozof toto nadčasové moudro pronesl. Ovšem my kritizovat nesmíme. To je svatokrádež peněžního desatera. To by nás ihned nařkli, že jim ty nekonečné peníze závidíme. Musíme jim je přát. Aby jeden měl peněz málo, jiný jich musí mít moc. Někdy bych nad milionáři vážně zaplakal. Jen ty daně, co by museli zaplatit, kdyby neměli šikovného daňového poradce. Vzpomeňme si na jejich těžký život pokaždé, když váháme, jestli si můžete dovolit koupit dětem botky za osm set korun. Co je to proti problému, jestli dát přednost Mercedesu nebo Audi. Tedy obdivujme kult peněz, vzývejme modlu peněz. Klaňme se před měšcem a hlavně chtějme ho také. Vydělávejme víc, ještě víc, pořád víc. A také víc utrácejme. Nemáme na to? Půjčujme si. Na splácení půjček musíme vydělat ještě víc peněz. Energie? Inflace? Nájem? Jídlo? Pořád víc, víc, víc. Otroctví za přežití. Otroctví za peníze. Trik je v tom, že nevyděláváme proto, abychom si toho mohli víc dovolit, ale aby nás mohl systém více zdanit. To je kouzlo vydělávání peněz. Čím více vyděláváme, tím více nás systém zdaní. Honíme se jen proto, abychom černou díru systému krmili hodnotou naší práce. Není spektakulární žvanění o penězích jen nasvíceným divadelním jevištěm, na které se má fixovat naše pozornost? Chtějme peníze, posvátně se klaňme před měšcem, a obdivujme ty, kteří jich mají hodně. Stále dokola mechanicky drilované mantry. Pokud bychom z tohoto kolotoče vystoupili, stali bychom se neřízeným prvkem mimo systém. Neexistovaly by žádné páky, díky kterým by měl systém nad námi moc a kontrolu. Nedonutil by nás k poslušnosti. Co jsou to vlastně peníze a inscenované divadelní představení, které se kolem nich každý den hraje?
Wall Street jako cirkusové divadlo
V úvodu začněme konstatováním, že samotný Wall Street je jenom správně naaranžované divadelní představení. Je to zábavní park, kočovný cirkus, skupina žonglérů, břišních tanečnic, vypravěčů, zpěváků a striptérů. Ale lidé jako diváci, jimi byli naprosto okouzlení, učarovaní a uhranutí. Sedí tam den za dnem a noc za nocí a zaznamenávají cenová rozpětí, výzvy k úhradě marže, pobídky a finanční deriváty. Ostatní řeší akcie, burzovní trhy, prodat teď nebo koupit až za chvíli. Je to šílené! Kolik milionů lidí je ochotno věřit všemu, co jim odborníci o akciovém trhu řeknou? Copak si neuvědomujeme, že všichni tito lidé na vysokých místech jsou ochotni nám nabulíkovat cokoli, jen když do tohoto gigantického, bizarního podvodu investujeme jen o trochu víc peněz, než máme? Navíc většina lidí zná o ekonomice jen to, co vidí v televizi. Existuje celá generace lidí, kteří o ekonomice nic nevědí a kteří nevzešli z Wall Streetu. Wall Street se stal zhmotněním evangelia. Stal se nejvyšším zjevením. Může rozhodovat o prezidentech, premiérech, nebo ministrech financí. A teď si představme, co by se stalo, kdyby se ukázalo, že celá budova Wall Streetu a finančních trhů je podvod, špinavý trik spáchaný starými gaunery. Lakomí nenasytní starci, kteří jsou ochotní vydávat jakoukoli lež za pravdu, když na tom něco trhnou, na uměle vytvořeném akciovém trhu. Musíme pochopit jednu věc. Výsledky akciového trhu nemají s realitou vůbec nic společného. Ekonomika je založená na staletých úvahách, nikoli na tom, co se minulý týden stalo na Wall Streetu. Wall Street je groteskní atrakcí, která by měla být dětem mladším osmnácti let nepřístupná. Zbavme se toho posvátného étosu uctívání Wallstreetového kultu. Mylná představa o ekonomice spočívá v tom, že ekonomika je o penězích. Peníze však nejsou určujícím faktorem bohatství. A statistická měření peněžních toků nemají nic společného s předpovědí skutečného bohatství. To, co ovlivňuje planetu, je vývoj našeho vědomí. To je míra lidskosti. O tom jsem hovořil v mém minulém dokumentu Tajemství lidského vědomí. O tom, jak ekonomika funguje, tedy nerozhodují ani peníze, ani statistika ani měnová teorie. Je fyzická. Fyzická stránka ovšem zahrnuje i skutečnost, že lidský mozek není podobný mozku žádného zvířete, protože žádné zvíře není schopné vymýšlet věci. To dokáže pouze člověk. A to je způsob, jakým organizujeme náš společenský systém. Přijímáme společenské konvence o tom, jak se chováme jako lidé, jako lidské bytosti. Pokud tedy máme chybné konvence, budeme mít problémy. A tyto problémy jsou předvídatelné z fyzikálního hlediska. Musíme pochopit, že globální destrukce světové ekonomiky, není náhoda ani chybný výpočet v důsledku politických machinací. Děje se tak záměrně. Zcela záměrně. A důvodem je nezadržitelný pokrok lidstva. Přesněji pokrok národních států. Národní státy jsou velkou překážkou pro globální řízení. OSN, NATO, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Do toho stínové skupiny, kulaté stoly a komise. Rada pro zahraniční vztahy založená v roce 1921, Klub Bilderberg založený v roce 1954, Římský klub v roce 1968, Trilaterální komise v roce 1973 a další. Jak můžeme efektivně ovládat masu nesourodých národních států? Nechme je zchudnout, kooptujme kolaborantské politiky schopné všeho a státy unesme. Postupně ukrajujme jejich práva a svobody výměnou za vazalské státní půjčky. Tím je uvažme na řetěz nekonečného splácení. Ty poslušné budou zkorumpované souhlasem. Ty neposlušné budou dobyté bombami a raketami. Pamatujeme si na výrok bankéře Paula Warburga? Ten při výpovědi před americkým Senátem 17 února 1950 prohlásil:
"Budeme mít světovou vládu, ať se vám to líbí nebo ne. Jedinou otázkou je, zda této vlády bude dosaženo dobytím, nebo souhlasem."
Představme si, že šéfujeme 194 lidem. Pokaždé, když chceme prosadit nějaké rozhodnutí, musíme se otravovat s každým zvlášť. Každý druhý reptá, má připomínky, chce něco vypustit nebo doplnit. To nás přirozeně nebaví. Chceme zavelet, rozkázat, vydat povel nebo pokyn. Jak si podmanit těch neposlušných, remcajících a věčně nespokojených 194 lidí? Nechme je zchudnout, a pak jim za každý souhlas nabídněme peníze. Hlavičky jim budou poskakovat nahoru a dolů, jak dychtivě budou najednou se vším souhlasit. Nemají sebevědomí. Nemají žádnou lidskou hodnotu. Žádnou nezávislost. Přesně do této pozice se jednotlivé národní státy manévrují. Chudinký a zadlužený stát může jen šoupat nohama. Rozhoduje ten, kdo drží bank. Kdo drží měšec. A už jsme zase u magického kultu peněz. Ačkoli byl Adolf Hitler stvůrou, která vykoupala půl Evropy v krvi, v jednom měl pravdu. Hovořil totiž o tom, že jejich devizou nebudou peníze, ale hodnota reálné práce každého Němce. To bude směnnou jednotkou. Globalisté a největší bankéřské rodiny začali mít živočišný strach, že by se tento koncept mohl uchytit a postupně by přitáhl i ostatní státy. Směnnou jednotkou by byla hodnota práce, ne hodnota peněz. Jejich neomezená moc prostřednictvím peněz by se tak zhroutila. Neměli by žádný nástroj, kterým by mohli ostatní vydírat a korumpovat, tedy řídit. Ba co víc, nemohli by si ani kupovat politiky, aby pracovali v jejich zájmu. Aby hecovali národy k válkám, dobývání, plenění a drancování přírodních zdrojů. Bylo nutné zlikvidovat tento koncept v samotném zárodku. Hitler byl sice pěstovaný americkými kruhy prostřednictvím Ernsta Hanfstaengla, byl podporovaný Rockefellerovou Standard Oil a dalšími americkými korporacemi, ale nakonec se vymkl z kontroly. Možná pochopil elementární psychologii a sílu svých psovodů, škubal se a chtěl se osamostatnit od jejich vlivu. To vůbec neospravedlňuje páchání zvěrstev Nacisty, ale odhaluje to skutečnou sílu peněz a kruhy, které jejich umělou hodnotu udržují. Dalším neřízeným prvkem byl Muammar Kaddáfí, který chtěl začít platit zlatým Dinárem. Zpronevěřil se posvátnému božstvu jednotných světových peněz pod jednotným globálním trhem. Samostatnost se trestá válkou, pučem a smrtí. V tomto kontextu musíme vnímat i většinu ostatních válek, zejména tu proti bývalé Jugoslávii. Kam se poděla velká, sebevědomá, nezávislá a bohatá Jugoslávie? Balkanizace, rozdrolení a zadlužení. Rozděl a panuj ve své čiré podobě. Takto se trestá neposlušnost a snaha vymanit se z globálního trhu peněz. Pokud máte na svém území ještě k tomu obrovské přírodní zdroje, které vám nezávislost zaručují, je to o to horší. Malinké Bělorusko nebezpečné není. Velká Jugoslávie, Libye nebo bývalé Německo ano. Hitler, Kaddáfí, Milošević. Všichni tři byli diktátoři. Jistě ano, to nelze popřít. Ovšem jejich skutečným zločinem byla snaha vymanit se ze systému globálních peněz. Tak mocná je to zbraň. Rusko, ač svým způsobem také hraje globální hru, je svébytné a těmto náporům na podmanění odolává. Vraťme se tedy k prapodstatě řízeného, indukovaného chudnutí. Je nám už jasné, že sebevědomý, nezávislý a bohatý stát se nedá snadno řídit. A co takhle sebevědomý, nezávislý a relativně bohatý člověk? Bohatý do té míry, že není zadlužený? I ten se přece dá řídit velmi těžko. Má svou hlavu, neposlouchá, je příliš nezávislý, samostatný, autonomní. Nemají na něj žádnou páku. I toho je třeba nechat zchudnout, aby se podvolil. Globalisté vědí, že pokrok lidstva představuje hrozbu a nebezpečí pro jejich neomezenou moc. Jejich moc nemůže přežít ve světě, kde je rozšířený vědecký a technický pokrok. Vyžadují svět, kde jsou lidé hloupí, chudí a tedy poslušní jako ovce. Globalisté se proto snaží zničit struktury, jako jsou národní státy, které slouží jako základ lidského života a pokroku. Globalisté se cíleně zaměřují na národní státy, nezávislé země, aby je zničili a zachovali si tak vlastní moc. A to všechno bylo předem naplánované. Globalisté nejsou král ani královna sedící na pozlaceném trůnu. Globalisté jsou nad králi. Jsou systémem kontroly. Vše ovládají prostřednictvím mezinárodního měnového systému, který kontrolují mezinárodní bankéři. Globalizace není nic jiného než nová forma kolonizace. Ovšem už ne třetích zemí v Africe, ale celé planety. Je to likvidace národního státu, likvidace svobody, likvidace práv.
Jak fungují peníze
To mě přivádí k tématu ekonomie. Ekonomika nemá nic společného s penězi. Víme, že globální elita chce globalizaci. A příliš mnoho lidí je přesvědčeno, že k tomu, abychom měli globalizaci, potřebujeme peníze. Peníze ale nejsou určujícím faktorem bohatství nebo ekonomiky. Peníze jsou nástroj. Peníze nemají vliv na rozvoj planety. Panuje falešné přesvědčení, že peníze vyjadřují vlastní fyzickou hodnotu. Hodnota není vyjádřená jako veličina sama o sobě, ale pouze jako relativní účinky zvýšení nebo snížení relativní a potenciální fyzické hustoty populace jednotlivce ve společnosti. Hodnota peněz nespočívá v individuální směně, ale ve funkční jednotce. společenského procesu národa. V mém minulém pořadu jsem se zamýšlel nad tím, co ovlivňuje vývoj planety. Je to lidské vědomí. Tak se měří lidskost. To, co nás odlišuje od zvířat, je naše schopnost objevovat univerzální fyzikální principy. Tato schopnost zvyšuje a posiluje moc, kterou má člověk nad přírodou na kilometr čtvereční prostoru. To nám umožňuje inovovat, což pak zlepšuje životy lidí. Rozvoj lidstva, rozvoj síly jednotlivce i národa závisí na vědeckém pokroku, vědeckých objevech a technickém pokroku. Když snižujeme produktivitu, omezujeme infrastrukturu, omezujeme vynálezy a technologie způsobujeme tím populační kolaps. A pokud bude populace hloupá, a ne příliš početná, menšina ji bude moci ovládat. Současná krize je odrazem šílenství, které bylo nastolené v procesu ničení fyzické ekonomiky. Příčinu toho, že trpíme krizí, nelze hledat ve výkyvech na finančních trzích. Budoucnost lidstva souvisí s fyzickou ekonomikou, s fyzickými proměnami světa kolem nás. Dovolte mi uvést příklad. Vezmeme zemi bohatou na železnou rudu. Tuto rudu zušlechtíme a použijeme ji k výrobě železa. Z tohoto železa pak vyrobíme ocel. Z této oceli obráběcí stroje k výrobě nejrůznějších věcí, jako jsou auta, vlaky, vesmírné lodě a jaderné reaktory. V každé fázi tohoto procesu má dosažená transformace pro společnost větší hodnotu, větší fyzikální hodnotu než prvky, které do ní byly vložené. Výsledek je větší než součet složek. Když budujeme infrastrukturu, vlastně reorganizujeme fyzický časoprostor biosféry. Umožňujeme jí dosáhnout vyšší a vyšší úrovně hustoty toku energie. Máme tedy systém, ve kterém se pohybujeme na stále vyšší a vyšší hustotě toku energie. Jako když přecházíme od ekonomiky založené na uhlí přes ekonomiku založenou na ropě k ekonomice založené na jaderné energii. Zvyšujeme hustotu toku energie. Tím zvyšujeme produktivní sílu lidské práce v každé fázi tohoto procesu. Tak vytváříme skutečné bohatství. Lidé dělají produktivní věci. Na druhé straně peníze pouze usnadňují obchod mezi těmito lidmi. Nemají žádnou magickou moc. Nemají žádnou vnitřní hodnotu. Proto jsme přišli s nápadem, kterému říkáme peníze. Vybíráme něco, co představuje hodnotu skutečně vytvořenou ve fyzickém světě, abychom si usnadnili obchodování mezi lidmi. Tato hodnota se ale nikdy nenachází v penězích. Hodnota se nachází ve fyzickém bohatství, které představují peníze. A to, co globalisté udělali, a co bankéři neustále dělají je, že tvrdí, že peníze mají hodnotu a že potřebujeme více peněz. Vyrábějí se stále nové a nové peníze. Tím, jak se vytváří stále více peněz, jejich hodnota drasticky klesá a nakonec je vlastně nulová. Přesně to vidíme dnes. A o tom je právě hyperinflace. Hodnota peněz velmi rychle klesá kvůli idiotské vládní politice. Proto je nutné neustále vyrábět další a další peníze, jen aby se země udržela nad vodou. A to je proces, který právě probíhá. Ničíme to málo bohatství, které nám zbylo, a snažíme se zachránit hodnotu peněz, což je stupidní, a nikdy to nebude fungovat.
Proč globalisté ničí světový hospodářský systém
Na Zemi dnes žije 8 miliard lidí. To je malá planeta s omezenými přírodními zdroji a stále rostoucím počtem obyvatel. Potravin a vody je stále méně. Vzniká tak neudržitelná situace pro celý svět. Elita si to dobře uvědomuje. David Rockefeller si je toho dobře vědom. Králové a královny světa jsou si toho dobře vědomí. Větší počet obyvatel znamená méně přírodních zdrojů a větší nedostatek potravin a vody. Ve skutečnosti si elita, oligarchie nebo chceme-li aristokracie, uvědomila tento koncept už v polovině 18 století: stupeň rozvoje a technologického pokroku je přímo úměrný hustotě obyvatelstva. Tyto začátky takzvaného malthusiánského hnutí jsem podrobně probíral v mém trojdílném dokumentu Depopulace planety. Dostáváme se zase k sebevědomým, nezávislým a bohatým národním státům. Národy, které ve svém obyvatelstvu podporují rozvoj tvůrčího myšlení, vytvářejí lidi, kteří nejsou ochotní donekonečna tolerovat oligarchické formy vlády. Z pohledu elity je tedy nutné snížit počet obyvatel světa na zvládnutelnější počet, pokud mají být zásoby potravin a vody pod kontrolou. Aby se elita dosyta najedla, musí někdo z nás zemřít. Zní to jako dobré řešení?
Římský klub: Snížení počtu obyvatel a meze růstu
Nejvýznamnější institucí na světě, která prosazuje Malthusův plán depopulace, je Římský klub. Jejími členy jsou nejvýznamnější světoví občané: David Rockefeller, Michail Gorbačov, španělský král a královna, nizozemská královna Beatrix, nebo belgický princ Philippe. Římský klub, založený v dubnu 1968 tvoří nejstarší členové takzvané benátské černé šlechty. Jsou to potomci nejbohatších a nejstarších rodů v Evropě, které ve 12. století ovládaly Janov a Benátky. V roce 1972 vydali jeden z nejškodlivějších dokumentů všech dob. Hranice růstu. Dokument ukázal, že na planetě dojdou zdroje v příštích čtyřiceti letech. Proto, pokud má lidstvo přežít, musíme podle zprávy přizpůsobit svůj životní styl a počet obyvatel. Podle Římského klubu musí lidstvo v zájmu přežití snížit svou závislost na technologiích, omezit svou touhu po pokroku, technologických inovacích a rozvoji a zavést globální režim řízené ekonomické dezintegrace. Od té doby se tato teze Římského klubu prosadila ve vládních a nadvládních institucích po celém světě. V takzvaných vzdělávacích institucích, v univerzitních osnovách a na mnoha dalších místech, prakticky ve všech aspektech populární kultury. Výsledkem je totální zbídačení, deindustrializace, války a genocida, které vidíme dnes. Musíme si uvědomit, že hlavní mezinárodní instituce tak podporují politiku technologického úpadku a snížení počtu obyvatel světa o několik miliard. To je genocida, pokud to třeba náhodou nevíme. Nefunguje to tak, že někdo přijde, a těch několik miliard zabije. Vedle postupné chemické likvidace v potravinách a ve vodě, se to provádí delikátnějšími způsoby. Mimochodem o tom jsem také natočil dokument, ve kterém toto chemické ničení pokrývám. Dokument nese název Chemický člověk. Druhý dokument nese název Vyšší forma zabíjení. Aby se zkrotilo stádo, musí se zničit ekonomika a poptávka. Všichni jsme slyšeli o velké hospodářské krizi. Většina lidí ale nezná její historii a nechápe, co se v tomto období stalo. Navzdory tomu, co nám říkají oficiální učebnice dějepisu, Velká hospodářská krize nebyla událostí, která by zničila americké kapitalisty. Byla to událost, která učinila bohaté ještě bohatšími. Přenesla totiž bohatství lidí do rukou těch, kteří už byli milionáři. Takto vydělala Bank of America mezi lety 1929 až 1937 miliardy na zabavených nemovitostech. Ani na chvíli nevěřme, že nejbohatší z bohatých jsou současnou krizí poškození. Jediní, kdo budou a jsou poškozeni, jste vy a já.
Rada pro zahraniční vztahy: Jak přivodit rozpad
Otázka tedy zní: Jak zničit poptávku? Zřejmě záměrným zničením světové ekonomiky. Jinými slovy, řízená dezintegrace, rozpad. Právě to bylo základem jiné politické zprávy, kterou vypracovala jiná elitní skupina: Projekt 1980 Rady pro zahraniční vztahy. Řízený rozpad a demontáž nejvyspělejších průmyslových a vědeckých koncentrací na světě. Rada pro zahraniční vztahy označila tento projekt za největší podnik v její historii. Zpráva, která se skládala z 33 svazků, obsahovala akční plány, které oligarchie s využitím své moci, realizovala v druhé polovině 70. a 80. let. Zavedli jednu z nejzásadnějších změn v hospodářské a státní politice 20. století: změnu paradigmatu ve prospěch postindustriální ekonomiky. Víme, že řízená dezintegrace znamená rozpad. Bylo za potřebí, aby se přivodily různé šoky, které by vedly k tomuto rozpadu světové ekonomiky: ropné šoky, výpadky úvěrů, úrokové šoky, které by světovou ekonomiku donutily klesnout na nulu a nakonec k zápornému růstu. Porovnejme to se současností. Krize za krizí, šok za šokem. Tyto školy jsou důmyslně propracovaným psychologickým konceptem, jak totálně dezorientovat a vykolejit lidstvo. Probíral jsem to velmi podrobně v mém dvoudílném dokumentu Tavistockův institut. Následovalo vytvoření spotového trhu s ropou a plynem, vytvoření trhu s deriváty, rozšíření offshorového bankovního aparátu a praní velkého množství peněz z drog prostřednictvím největších světových bankovních společností. V posledních několika letech byly některé z největších světových bank přistižené při praní miliard dolarů z nelegálních zisků z prodeje drog. Wachovia Bank, HSBC, Citigroup, nebo Coutts, což je soukromá banka anglické královny, nyní krále. Pokud mě posloucháte pravidelně, víte, že jsem to probíral velmi podrobně, třeba v mém dvoudílném pořadu Islámský stát, nebo Jak západ raboval Rusko. Pokračovat můžete pořady jako Centrální banky jako trojské koně, Bankéřští upíři a další.
Sen Franklina D. Roosevelta
Na konci druhé světové války byli globalisté velmi slabí. Evropa byla v troskách, zatímco Amerika byla nejsilnější. A když byl Roosevelt prezidentem, jak Churchillovi při mnoha příležitostech řekl, Američané nevedly tuto válku, aby zachovaly britské impérium: Britové se museli svého impéria vzdát, a to byla velmi reálná hrozba. Od chvíle, kdy Roosevelt zemřel, a jakmile bylo jasné, že Američané válku vyhrají, začali globalisté Spojené státy podkopávat. V té době nemohli globalisté Ameriku porazit ani vojensky ani ekonomicky. Rozhodli se proto na ni zaútočit politicky a kulturně. Amerika se postupně měnila z průmyslové velmoci na ekonomiku založenou na službách a spekulacích. Amerika se stala spíše národem spotřebitelů než výrobců. Samotná výroba byla outsourcovaná do zemí, kde byla levnější pracovní síla. Věřilo se, že to zvýší americkou konkurenceschopnost, zatímco ve skutečnosti to zemi ničilo. Pod rouškou volného trhu a globalizace přeměnily Spojené státy svou vlastní ekonomiku v ráj spekulací a vytváření obřích kartelů společností, které necítí loajalitu k národu, ale k finančníkům. Do toho progresivistické proudy neomarxistů, neřízená migrace z Latinské Ameriky, Afriky a Asie, protěžování proudů LGBT, samozřejmá ekologická agenda a další navazující agendy, které tak důvěrně známe i u nás. Amerika je rozleptanou zemí s kvasícími občanskými nepokoji, chaosem a rozpadem. Rooseveltův sen zmizel. Dezintegrace globalistů jde do finále. Země i lidé chudnou. Podařilo se je podmanit přesně podle scénáře, který jsem popisoval. Jak k tomu všemu došlo?
Bretton Woods a podvody s ropou
1. července 1944 uspořádal prezident Franklin Roosevelt v letovisku Bretton Woods ve státě New Hampshire v hotelu Mount Washington měnovou a finanční konferenci. Čtyřiačtyřicet zemí, které se konference zúčastnily, vytvořilo takzvaný brettonwoodský měnový systém. Mezinárodní smlouvu, jejímž cílem bylo regulovat světový obchod a hospodářskou a měnovou stabilitu. Klíčovou součástí Bretton Woods bylo vytvoření pevného systému výměny měn mezi státy. V rámci Bretton Woods byl vytvořený zlatý standard, kdy byl dolar vázaný na zlato v hodnotě 35 dolarů za unci. Po válce byla hodnota britské libry, francouzského franku, švýcarské koruny, italské liry a po roce 1948 i německé marky stanovena v dohodnutém a víceméně trvalém přepočítacím poměru k dolaru. To přineslo mimořádnou stabilitu do mezinárodního obchodu, který ji v té době nutně potřeboval, protože bylo třeba obnovit velkou část světa, zejména Evropu. Tato dohoda byla pevným základem, na kterém byl svět po druhé světové válce obnovený. A to pod vedením průmyslové síly Spojených států. Po válce byl jedinou významnou měnou dolar, za kterým stála nejsilnější a nejproduktivnější průmyslová ekonomika na světě. Největší obchodní země světa, která měla i dostatečné zlaté rezervy, jimiž dolar kryla. Americký dolar byl jednoduše řečeno jedinou měnou, která byla považovaná za stejně dobrou jako zlato. Evropské zlaté rezervy byly už dávno vyčerpané v důsledku válečných nákladů. Na konferenci v Bretton Woods byl také vytvořený Mezinárodní měnový fond a Světová banka. A to právě proto, aby se zabývaly hospodářskými problémy průmyslových zemí, především evropských, které byly zničené válkou. Podle Rooseveltova názoru měly Mezinárodní měnový fond a Světová banka půjčovat peníze zemím, které se právě osvobodily od koloniálních mocností, aby se mohly začít samostatně rozvíjet. Cílem bylo vytvořit svět, ve kterém se každý národ může svobodně rozvíjet ve prospěch svého lidu. Tím byl brettonwoodský systém. Mezinárodní měnový fond a Světová banka tehdy ještě plnily svou zdravou roly. Americký prezident Richard Nixon zhruba o 20 let později, v neděli 15. srpna 1971, tento brettonwoodský systém definitivně zrušil. Od té doby se začalo upouštět od systému pevných směnných kurzů, který zvýhodňoval skutečně produktivní rozvoj a investice. Po roce 1971 začalo všechno fungovat ve prospěch spekulantů. Prezident Nixon jednoduše oddělil dolar od zlata. Tím rozbil celý brettonwoodský systém. Otevřel dveře všem manipulacím, které jsme od té doby zažili: výkyvům měn, hazardním hrám s ropou a později všem myslitelným bublinám. To vše se časově shodovalo se vznikem skupiny Inter-Alfa, což je bankovní aparát oligarchie vedený Jacobem Rothschildem. Globalisté začali stále důrazněji prosazovat jiný finanční model. Fašistický finanční model založený na svazkovém řízení vlád a korporací. Dnes tento fašistický model svazkového řízení definitivně přebírá otěže. Umožnil také demontovat základní stabilitu. Pokud chceme ve světě vytvořit chaos, musíme se stability zbavit. Jak se zbavit stability trhu? Zaprvé tím, že se zbavíme pevných směnných kurzů a pevných měnových kurzů. A zadruhé tím, že infiltrujeme Světovou banku a Mezinárodní měnový fond a přeměníme je na globální instituce. Přesný opak toho, co Roosevelt zamýšlel.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka
V současné době panuje mylné přesvědčení, že původní poslání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jejichž největším dárcem a jedinou zemí s právem veta je Amerika, zůstává zachované. Tímto posláním bylo podporovat rozvoj a zmírňovat chudobu ve třetím světě. V praxi tyto instituce prohloubily chudobu a bídu milionů lidí prostřednictvím takzvaného úvěrového programu strukturálního přizpůsobení. Tento program zvýšil zadlužení, úroky, stagnaci a nestabilitu těchto zemí. Důsledek těchto programů je zřejmý. Peníze půjčené chudým zemím jsou okamžitě použité na splácení úroků západním bankovním institucím. Dnes se tak děje záměrně a Mezinárodní měnový fond i Světová banka slouží jako zástupci nového koloniálního systému. Tyto strukturální programy znamenají liberalizaci afrických ekonomik. To znamená, že zahraniční společnosti přebírají některá odvětví ekonomiky. Chudé země třetího světa neměly jinou možnost než se podřídit bolestivým opatřením požadovaným Světovou bankou. Je to zlaté pravidlo oligarchie, která vydělává na nízkém nákupu a vysokém prodeji.
Setkání Bilderbergu a plánovaný ropný podvod (1973)
Na začátku roku 1973 dolar klesal. Naproti tomu francouzské, německé a japonské ekonomice se začalo skutečně dařit. Už na začátku roku západoněmecká marka zničila britskou libru a na přelomu července a srpna byla na nejlepší cestě vyrvat slabému americkému dolaru jeho hegemonii. V květnu se na velmi exkluzivním místě ve švédském Saltsjöbadenu sešel klub Bilderberg. Určité elity spojené s bankami sídlícími v hlavních finančních centrech v New Yorku se rozhodly, že nastal čas způsobit velký šok, který by zvrátil vývoj světové ekonomiky. A to i za cenu, že by to způsobilo recesi v samotné americké ekonomice. To je tolik netrápilo, když kontrolovaly toky peněz. Klíčovým bodem setkání Bilderbergu byla ropná krize z roku 1973. Plánovaný a očekávaný 400% nárůst cen ropy v zemích OPECu v blízké budoucnosti. Jak vysvětlil ekonom F. William Engdahl:
"Nehovořilo se o tom, jak by někteří z nejmocnějších představitelů průmyslových zemí světa mohli přesvědčit arabské země OPECu, aby nezvyšovaly ceny ropy tak drasticky. Místo toho se hovořilo o tom, co bychom měli udělat se všemi petrodolary, které nevyhnutelně poplynou do bank v Londýně a New Yorku z příjmů z ropy zemí OPECu."
Ropná krize přišla dva roky poté, co dolar začal klesat, tedy v době, kdy dolar v podstatě padal jako kámen. Důvod byl jasný. Americká ekonomika se začínala vzdalovat tomu, čím byla v období po druhé světové válce. Tehdy byl americký průmysl vedoucí hospodářskou mocností na světě. Zlaté rezervy a všechno ostatní bylo v ideální vzájemné korelaci. V letech 1973 až 1974 vzrostla cena ropy o 400%, což zachránilo dolar. Dolar se vznášel na moři ropy. Opět je třeba připomenout, že Richard Nixon v srpnu 1971 jednostranně přerušil vazbu dolaru na zlato. Od té doby ztratil dolar vůči ostatním významným měnám, jako německá marka a japonský jen, přibližně 40 % své hodnoty. To, co zachránilo dolar, co zachránilo Wall Street a sílu dolaru, bylo 400% zvýšení ceny ropy OPECu. Zvýšení cen ropy zpomalilo růst v Evropě. Narušilo také industrializaci rozvojových zemí třetího světa, které se na počátku 70. let těšily rychlé dynamice růstu. Přiklonilo to rovnováhu sil zpět na stranu Wall Streetu a dolarového systému. To všechno mělo za cíl zahájit systematický proces drancování skutečného produktivního bohatství všech velkých národů planety, což trvá dodnes. Jak jsem uvedl, cílem bylo transformovat Ameriku zevnitř. Cílem bylo převzít americký bankovní systém a kartelizace pod eufemistickým názvem fúze a akvizice amerických společností. Wall Street se proměnil v obrovské kasino, kde investice nahradil hazard s finančními nástroji a kde byla přerušena vazba na realitu. Dnes tento proces drancování akceleruje. Takto se zákulisně manipuluje se světovými trhy. Zákulisní stínové skupiny jako Bilderberg se sejdou, aby dohodli, jak se bude modelovat následující rok. Všechno je to o spekulacích. Když snížíme nabídku, zvýšíme poptávku. Tím produkt zdražíme a napakujeme se. Je to hra s čísly a umělé vytváření krizí. Přesné modelování současné situace. Umělý nedostatek, který vytočí ceny do astronomických výšin pro ty nejbohatší z nejbohatších. Je třeba nechat sebevědomé, nezávislé a bohaté státy vyhladovět, zadlužit se a zchudnout natolik, že budou se vším souhlasit. Nakonec je budeme vlastnit. Jejich sociální i fyzickou infrastrukturu, budovy, silnice, pozemky, pole, lesy, nemocnice, státní společnosti, veškerou výrobu. Nakonec budou vlastnit i nás lidi jako zbytnou výrobní jednotku. Jako nevolníky, co hákují za pár šlupek od banánů na jejich panství, jejich globálních korporacích. Dříve šlechta a aristokracie, dnes globální mocenská klika. Vlády a politici jsou jen v roli statistů, kteří tohle globální stavebnicové divadlo posvěcují. Snaží se usilovným žvaněním u občanů vyvolávat dojem, jak něco změní, a zase po třicáté, padesáté, devadesáté je utáhnout na vařené nudli. A přitom se tváří hrozně angažovaně, důležitě a nabubřele. Pořád dokola, cyklicky celý život. Demokracie a volby jako iluze výběru. Vyprázdněný výrobek, marketingový artikl, dutá barevná krabička. Politici spravují stát, který je zadlužený až po střechu. Všechno navíc rozkulačené, pardon zprivatizované, takže politici reálně nic nevlastní. Jediné, co mohou dělat, je ještě víc podojit občany. V tom pořádají soutěže podoj si svého občánka. Vedou hospodářskou válku proti nám, proti vlastním občanům. Do toho vstupují emisní poplatky a Green Deal. Tohle všechno musíme zaplatit my. Zbídačený národ, ožebračený a zchudlý. Stejně jako stát. Fáze, kdy globální kapitál přebírá vládu, otěže a kontrolu. Lokální koloniální vláda místodržících, která je zadlužená a nevlastní vůbec nic. Nepatří nám vůbec nic. Například zásobníky plynu nemáme. Distribuci plynu nemáme. Prodáváme elektřinu díky Evropské Unii na burzu v Lipsku, kterou kupujeme zpátky šestkrát dráž. Právě k tomu se vypravím v další kapitole.
Jak funguje spotový trh
Před válkou mezi Egyptem a Izraelem v roce 1973 byla cena ropy stanovená v dlouhodobých smlouvách podepsaných mezi zeměmi. Například mezi Amerikou a Saúdskou Arábií, kde byla cena ropy stanovená na několik let na deset dolarů za barel. Tato cena byla pevná a nekolísala. Co se stalo dál? Egyptsko-izraelská válka byla použitá jako záminka pro uvalení ropného embarga na Ameriku a další země. Aby ropu získala, zřídila oligarchie spotový trh v Rotterdamu, kam Amerika a další země ze seznamu bojkotovaných zemí, jezdily nakupovat ropu a platily za ni tržní ceny. Jednalo se o spotový trh. Mechanismus, který umožňoval nakupovat a prodávat ropu za cenu, kterou trh snesl. Jenže díky spotovému trhu cena ropy prudce stoupla. Dnes je cena ropy určovaná spekulacemi na trhu s futures. Úměrně tomu stoupá mnohem více, než kolik stojí vytěžení ropy ze země, její přeprava nebo zpracování na různé produkty a jejich následný prodej. Možná nás to překvapí, ale v současné době tvoří nejméně 60% ceny ropy čisté spekulace, které provádějí velké obchodní banky a hedgeové fondy na mezinárodních ropných burzách v Londýně a New Yorku. Přibližně totéž probíhá s plynem. Zisky z české vody si odčerpávají zahraniční koncerny na své soukromé účty a zpět neinvestují ani korunu. Spekulace probíhají také u elektřiny. Lipská burza je jedním z faktorů, ale do hry vstupují další lahůdky finančních veksláků. Jsou to například nabídky operativních záloh na burze. Dále jsou to ceny za takzvané minutové rezervy. To je zásoba elektřiny, která má vykrýt mikro poklesy elektřiny v síti v řádu několika minut. Ceny za minutové rezervy vypadají celkem nevinně, ale nenechme se plést. Například v sobotu 29. června 2019 cena elektřiny za minutové rezervy prudce stoupla z obvyklých zhruba 10 EUR za gw/h až na neuvěřitelných 37 856 EUR. Náklady na vyrovnání výpadku se proto vyšplhaly na astronomických 17 milionů EUR oproti několika tisíci EUR v běžné dny. Navíc panovalo podezření, že spekulanti úmyslně nedorovnávali výpadky v dodávkách na vyrovnávacím trhu, aby později vytočili ještě vyšší zisky. Životně cenné komodity jako ropa, plyn, voda nebo elektřina se stávají předmětem spekulací veksláků stejně jako poker. Když jste prohnaní hráči, napakujete se. Nestabilita a rozkymácení základních životních jistot lidí na planetě je způsobená chamtivostí a nenasytností po penězích. Klaněním se před měšcem. Vysáváním lidských a materiálních hodnot reálné práce, které se nahrazují cinkotem nekonečných peněz na burzách. Vytváření umělého nedostatku nebo přebytku. Podle toho, jak se to komu hodí. Tímto vším ztrácí hodnotu jak práce samotná, tak nakonec i peníze. V jednom okamžiku je totiž nebude za co směnit, když virtuální peníze přebijí reálnou lidskou protihodnotu. Do každé koruny je vtisknutá hodnota reálné lidské práce. Někdo něco vymyslel, vytvořil, někam dovezl. Pokud tato hodnota zmizí, koruna se stane bezcennou. Nebude nám už k ničemu. Hitler ji chtěl nahradit protihodnotou reálné práce každého Němce jako směnné jednotky. Kaddáfí zase africkým zlatým Dinárem. Milošević sebevědomou, nezávislou a na přírodní zdroje bohatou Jugoslávií. Byli dobyti, státy unesené, zchudlé, lidé ožebračení a zadlužení stejně jako jejich státy. Peníze musí proudit globálnímu kapitálu, nikoli lidem. Pokud ze svých přírodních zdrojů mají prospěch samotní lidé, říkají nám, že je to populismus. Ten je prý špatný. Jde tedy o obrovský finanční podvod, který globalisté využívají k vedení útoku při své operaci na ovládnutí světa. Účinek takového útoku začíná být zřejmý. Ekonomická bublina splaskla. Krachy, bankroty, chaos a krize. Rezavějící společnosti, které opět skupují ti nejbohatší z nejbohatších. Přesné opakování velké hospodářské krize v Americe po roce 1929. Národní ekonomiky jsou zchudlé a zadlužené. Jsou plně závislé na kartelech globálního podnikání.
Deriváty, hypotéky a spekulativní bublina
Většina z nás už slyšela pojem spekulativní bublina. Co ale znamená a odkud se bere? Jakmile je jednou rozhodnuto o vytvoření bubliny, jedná se v podstatě o pyramidovou hru. Finanční zisky jsou oddělené od reálné ekonomiky. To musíme udělat, pokud chceme reálnou ekonomiku zničit. Ovšem pokud chceme zvětšit spekulativní bublinu, musíme ji oddělit od reality. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je použití derivátů. Je to jako vymýšlet hru u stolu v kasinu. Deriváty jsou vedlejší sázky, které uzavíráme na pohyby různých věcí, jako jsou dluhopisy, hodnota dluhopisů, úrokové sazby, nebo směnné kurzy měn. Takže o všech těchto věcech spekulujeme a můžeme si vsadit na to, jak tyto spekulace dopadnou. Stále nám není úplně jasné, co jsou deriváty? Zkusme následující vysvětlení. Nejlepší způsob, jak pochopit, co jsou derivátové trhy, je představit si psa napadeného blechami. Blechy, jejichž existence závisí na požírání psa, vytvářejí globalisté nákupem a prodejem krve svého hostitele. Globalistické blechy požírají psa a ještě spekulují s jeho krví. A globalisté jsou tak úspěšní, že pes skutečně začne umírat. To představuje pro blechy skutečné dilema, ale protože jsou to chytrá zvířátka, vymyslí řešení. Místo obchodování s psí krví se přechází na obchodování s futures na tuto krev. Najednou už jejich obchodní činnost není omezena množstvím krve, kterou jsou schopné vysát ze psa. Místo toho obchodují s virtuální krví, která je od přírody neomezená. Jejich obchodní impéria se rozrostou jako nikdy předtím a oni se stanou bohatšími, než kdy předtím. A co se stane, když vyměníme blechy za trhy? Pokud vyměníme blechy za trhy nebo výrobky, zjistíme, že se toho mění jen velmi málo. Deriváty se vrší na deriváty a další deriváty se vrší na jiné deriváty. Dobrým příkladem je trh s hypotékami. O něm všichni vědí, že hypotéky byly použité jako krytí derivátů, alespoň teoreticky. Ale nominální hodnota derivátů, dolarová částka derivátů, které byly vytvořené, byla mnohem vyšší než hodnota hypoték. Takže hypotéky byly použité jako palivo pro derivátovou mašinérii, která se pak nevíme kolikrát zadlužila. A nakonec se celá věc úplně rozpadla a s ní i celý globální systém. To se stalo v roce 2007. Další krize probíhá dnes. Systém krizí a následných růstů formuje celý kapitalistický systém v jeho moderních dějinách. Řešil jsem to v mém dokumentu Centrální banky jako trojské koně. Je to systém periodických krizí 1837, 1857, 1873 a později 1893, 1907, 1919, 1929, anebo ze současnosti v letech 2008 až 9, nebo krize dnešní, která byla uměle zpomalena a hlavně překrytá covidovou agendou.
Závěr: Vazby a propojení
Tato expresní revize dějin má za cíl osvětlit nám ve zkratce, jak fungují globální souvztažné rámce ve svém mozaikovém obrazci. Když se díváme tím správným směrem, když zvedáme ty správné cípy koberce, když zdviháme ty správné cihly globální pyramidy, získáváme cenný pohled do zákulisí. Závěrem uvedu příklad. Vezměme si společnost Royal Dutch Shell. Tato mega společnost vznikla spojením ropných zájmů Velké Británie a Nizozemska. Jsou to pouze dva nejviditelnější členové, kteří jsou propojení a vzájemně provázaní s několika významnými komerčními a investičními bankami, výrobci zbraní a komoditními společnostmi. Šéf společnosti Royal Dutch Shell za druhé světové války Henri Deterding byl známým sponzorem Adolfa Hitlera. Banka Lazard-Freres, která patřila společnosti Royal Dutch Shell, vytvořila z přepravní společnosti Banque Worms společnost, která byla spojená s bombami. Banque Worms byla známým podporovatelem vichistického režimu a také jeho finančním sponzorem. Kromě toho společnost Royal Dutch Shell financovala válečné operace proti Americe a zbytku světa. Royal Dutch Shell má společné vedení s nizozemskou bankou ING, nizozemskou chemickou společností AkzoNobel, Unileverem a anglo-nizozemskou skupinou Rio Tinto, která kontroluje velkou část světové produkce potravin a která kontroluje 10 až 24 % produkce nerostných surovin v západním světě. Ve vedení společnosti jsou také společnosti Boeing, Lloyds Bank, UBS a AXA, jedna z největších světových pojišťoven. Britská část společnosti Royal Dutch Shell je BP, tedy British Petroleum. British Petroleum má stejné vedení jako Royal Bank of Scotland, HSBC. Vy, kteří mě už posloucháte pravidelně, víte, že HSBC byla přistižená při praní miliard dolarů z mexických drog. Dalšími partnery britské British Petroleum byli například AkzoNobel, Unilever, Roche Pharmaceuticals, Goldman Sachs, jejíž bývalý zaměstnanec Mario Monti byl instalovaný na post italského premiéra, Rolls-Royce, General Electric, Bank of America, Lloyds Bank, KPMG a GlaxoSmithKline. Na další úrovni je mnoho těchto společností vzájemně propojeno. Banka HSBC je například propojená se společnostmi British Petroleum a Shell, s producentem zlata Anglo-Americké skupiny, s Financial Times, jedním z předních světových finančních deníků s The Economist rodiny Rothschildů, s Imperial Chemical Industries, s GlaxoSmithKline, s Rolls-Royce a s Kleinwort Trust prostřednictvím významné německé investiční banky Dresdner Kleinwort Benson. Každá z výše uvedených společností je navíc vzájemně propojená, což vytváří nerozbitný, samo podporující se systém. Síť finančních, ekonomických a průmyslových zájmů, v jejímž středu stojí model globální společnosti. Svazkové řízení vlád a korporací. Fašistické řízení, které vstupuje do poslední fáze přebírání kontroly. Státy už jsou rozdrolené, zchudlé, ožebračené, zbídačené a hlavně zadlužené. Potřebují peníze. Navíc nevlastní vůbec nic. Přicházejí ti nejbohatší z nejbohatších, kteří při každé krizi vytáčejí obrovské zisky a hlavně skupují všechny menší společnosti. Největší korporace a hedgeové fondy přijdou jako spasitelé. Chudé, zbídačené a ožebračené vlády jim budou zobat z rukou, aby za pár slupek od banánů zaměstnaly jejich občany, kteří se jinak vzbouří, začnou demonstrovat a shodí je. "ANO," řeknou korporace, "ale chceme nulové daně, budeme kašlat na vaše zákony, a už vůbec nebudeme respektovat nějaké odbory."
"Ano," řeknou vlády, které před korporacemi klečí na kolenou. "Dohodněme se ale tak, aby se to ohlupovaní občané nedozvěděli."
Není to jednání rovného s rovným. Je to jednání ožebračeného chudáka s blahobytným bohatcem. To je výsledek síly peněz, kterým propůjčujeme magickou moc a hodnotu. Lidé nevidí pozitivní budoucnost. Lidé se mají stále hůř. Lidé chudnou a redukují se na zbytnou pracovní jednotku pro globální korporace s omezenou dobou životnosti. Syndrom dostihového koně. Čím méně peněz máme, tím více chceme pracovat, abychom dosáhli předchozího životního standardu. Jenže toho nikdy nedosáhneme. Je to plánovaný psychologický koncept, který jsem řešil v mém pořadu Tavistockův institut. Výsledkem bude infarkt nebo totální vyčerpání organismu. Každý takový nemocný organismus tvoří stavební kámen nemocného státu. Každý takový nemocný stát tvoří nemocné globální společenství postavené na vykořisťování, otroctví a vydírání. Nové formě kolonialismu nekonečné práce, nekonečného honu za penězi, nekonečných účtů. Globální společenství složené z globálního vědomí propojených lidských bytostí. To jsem řešil v mém minulém pořadu Tajemství lidského vědomí. Naše uzdravení spočívá v první řadě v tom, že si musíme uvědomit tento koloběh. Odpřemýšlet si ho a pochopit ho. To dokáže pouze každý sám v sobě. Jedině tak zahájíme naší ozdravnou cestu vymanění se z železné pasti otrockého systému.