Tento pořad se zaměřuje na problematiku současného poklesu IQ a zdravotních problémů souvisejících s chemickými látkami v našem prostředí. Kapitoly se zabývají endokrinními disruptory, hliníkem, fluorem, kyselinou fosforečnou a dalšími chemickými látkami v potravinách a vodě. Pořad zdůrazňuje roli korporací a privatizace vodních pramenů v této problematice a vyzývá k ochraně naší vody před diktátem mocných.
Voda je nejcennější surovinou, která zajišťuje náš život. Bez energií se člověku žije velmi těžko, ale bez vody náš život končí docela. Proto je důležité, abychom pili co nejkvalitnější vodu. Pro většinu z nás, kteří si nemůžeme dovolit luxus vlastní studně, je voda z kohoutku jediným zdrojem pitné vody. Napadlo nás ale, co všechno se v dnešní vodě nachází? Proč jsou ve vodě látky jako železo, mangan, nebo dokonce uran? Jak je pitná voda zasažená organickým znečištěním, které může díky chlórování vytvářet sloučeniny zdraví škodlivé? Proč je nutné modernizovat vodárny nebo úpravny vody, čerpat vodu z písníků nebo podzemních vrtů? To se netýká pouze pitné vody jako takové, ale i kupovaných nápojů.
Machinace amorálních gaunerů v tomto odvětví připomínají doslova komnatu hrůzy. Musíme si uvědomit, že nejde o jednotlivé izolované příklady. Jak ve všech svých pořadech zdůrazňuji, jde o obrovskou síť přestupků, zlovolných úmyslných trestných činů a plánovaných zločinů, které odhalují, jak velký systém za tím vším stojí. Vy, kteří mě posloucháte pravidelně, jste ode mě zvyklí, že se zabývám globální geopolitikou. Voda nepatří mezi má sólová odvětví, kterým bych se soustavně věnoval. Ale přece jen se mě občas chce trochu vybočit, a něčím vás i sebe překvapit. Rozhodl jsem se, že se tentokrát zaměřím na tento průmysl.
Chceme vůbec vědět, co se s námi systematicky děje a co si necháváme líbit jako ovce na cestě na porážku? Jak moc jsme vydaní na milost a nemilost systému průmyslu, jeho lobbistů, politiků, novinářů a vědců, kteří jsou ovlivňovaní? Pokud si někdo myslí, že stále straším jakousi neviditelnou lobby, buď mě poslouchá poprvé, nebo je stále zmatený.
Uvedu jen jeden příklad této lobby přímo Evropské komise. Pod tlakem zdola, tedy ze spotřebitelského sektoru, předložila Evropská komise návrh na zvětšení velikosti písma na etiketách – na 3 milimetry. Jednoduše tak, aby byly informace skutečně čitelné. Lobby ale byla silnější, jako téměř vždycky. Od prosince 2014 platí nové nařízení EU o informacích o potravinách. Podle tohoto nařízení je minimální velikost písma nehorázných 1,2 milimetru. Potravinářská lobby získala opět navrch. Jejich image značky nebude poškozená.
Stejně tak tomu bylo i v případě plánovaného a široce požadovaného označování obsahu cukru, které si přálo více než 70 % spotřebitelů. Spotřebitelé by tak na první pohled viděli, zda výrobek obsahuje velké, střední nebo malé množství cukru. Potravinářský průmysl vyvinul obrovské tažení a tlak proti tomu, a nakonec uspěl. Cukrové bomby můžou mezi nápoji zůstat dál.
Pohrdání spotřebiteli jde ale ještě dál ve třetím příkladu. V prosinci 2015 potvrdil evropský Soudní dvůr v jednom ze svých rozhodnutí samozřejmou skutečnost. To, co je uvedeno na obalu, musí být i uvnitř. Společnost Teekanne měla jiný názor. Na jejím dětském ovocném čaji Raspberry Vanilla Adventure byl vyobrazený zajíček poskakující mezi květy vanilky a malinami. Ovšem čaj neobsahoval ani vanilkové lusky, ani maliny. Neobsahoval dokonce ani jejich příchuť, ale umělé výrobky, které napodobovaly jejich chuť.
Většina korporací zjevně považují průměrného spotřebitele svých výrobků za naprostého idiota. Většina z nich používá ryze mafiánské metody, ovšem legalizované zákony zkorumpovaného systému. Mafie je hovorový výraz pro organizovaný zločin. Pro lidi, kteří se tajně organizují, aby upevnili svou moc, například vydíráním, násilím a politickým vlivem. Je samotný nápojový a potravinářský průmysl mafií, který ovlivňuje politická a společenská rozhodnutí ve svůj prospěch? Posuďme sami.
Chemický koktejl a pokles IQ
Pod záminkou péče o zdraví, udržitelnosti nebo odpovědnosti nám výrobci nápojů vnucují produkty, které bychom při bližším zkoumání nikdy nevypili. Navzdory četným právním předpisům mohou výrobci přimíchávat do nápojů, co se jim zlíbí. Korporace jako Nestlé nebo Coca-Cola už dávno začaly využívat vodu. Zajistily si práva na vodu po celém světě, bezohledně ji odčerpávají za dumpingové ceny a pak ji opět prodávají za horentní ceny. Všichni jsme závislí na vodě. V konečném důsledku za to musíme zaplatit jakoukoli cenu. To znamená, že můžeme být vydíraní.
Výrobci rádi skrývají přídavné látky za čísla E, tedy éčka, nebo je maskují neškodně znějícími zavádějícími výrazy. Seznam těchto přídavných látek je dlouhý. Od přírodních produktů až po látky, které podporují rakovinu, demenci nebo poškozují genetický materiál. Z velké části připomíná seznam složek jedovatého koktejlu. Některé látky se mohou za určitých okolností v těle hromadit a časem dosáhnout množství, které může způsobit řadu onemocnění. Rizikové je zejména to, že účinek různých látek se nejen sčítá, ale může dokonce vést k exponenciálnímu zesílení účinku. Kromě toho může jakákoli látka v těle chemicky reagovat s jinými látkami – ať už ze stejného, nebo jiného produktu. V této souvislosti ocituji jeden zajímavý výrok:
"Samotné dezinfekční prostředky mohou reagovat s přirozeně se vyskytujícími látkami ve vodě, a vytvářet nechtěné vedlejší produkty, které mohou vést ke zdravotním rizikům."
Víte, kdo to přiznává v interním dokumentu? Vlivná americká průmyslová organizace International Bottled Water Association. Dokonce už v roce 2007 publikovali vědci pod vedením Andrease Kortenkampa z Farmaceutické fakulty Londýnské univerzity v časopise Environmental Health Perspectives článek s názvem Nízká expozice více chemickým látkám: důvod k obavám o lidské zdraví. Položili si zajímavou otázku. Může dojít ke zdravotním rizikům i v případě, že je několik chemických látek přítomno v tak nízkých dávkách, že jednotlivé látky nemají samy o sobě žádný účinek. Do té doby se nikdo neobtěžoval systematicky zkoumat existující experimentální studie. Vědci zjistili, cituji:
"Obecně rozšířený předpoklad, že směs chemických látek je neškodná, pokud jsou jednotlivé chemické látky přítomné v koncentracích, při kterých nelze pozorovat žádné účinky, je mylný."
Co to znamená? Záleží prostě na tom, které další látky jsou současně přítomné. Pak mohou mít účinek i koncentrace, které jinak nikdy žádný účinek nevykazovaly. Vědci se obávají zejména chemických látek s endokrinními, tedy hormonálními účinky, protože ty působí i ve velmi malých množstvích. Existuje velmi mnoho látek, které mohou narušit hormonální rovnováhu. Endokrinní látky jsou nebezpečné zejména v dětství, protože dětský organismus je obzvláště citlivý a zranitelný. Pokud je hormonální rovnováha narušená v tomto raném stádiu, může být narušený i normální vývoj dítěte. Následky se často projeví až v pozdějším věku.
Nikdo ještě pořádně nezkoumal, jak na sebe všechny tyto chemické látky navzájem působí. Jde o působení tisíců látek v různých kombinacích. Celá věc je toxický koktejl se zabudovanou časovanou bombou. Čím více chemikálií prochází naším tělem, tím větší spoušť napáchají. V řekách se začínají častěji vyskytovat oboupohlavní ryby. Hormony vypouštěné kanalizací žádný zákon neřeší. Největší problém jsou pozůstatky ženské antikoncepce neboli etinyl Estradiol syntetický estrogen. Tato látka je ještě účinná v koncentraci asi 35 pikogramů na litr. Kdybychom 10 kapek této látky, tedy asi jeden gram, rozpustili v objemu naplněné nádrže Lipno, tak na takový prostor je ještě ta látka účinná. Ale jak negativně působí na mutaci živočišných druhů etinyl Estradiol syntetický estrogen resp. zbytky ženské antikoncepce, nikdo nedokáže posoudit.
Oboupohlavní ryby jsou první vlaštovkou, že se něco děje. To, co vytéká dnes z kanalizací do řek je hotový koktejl různých látek. Vědci zjistili, že ryby reagují na antidepresiva, protože ve společnosti stoupá jejich konzumace. Antidepresiva se pak dostávají splaškovou vodou do řek. Ryby pak ztrácejí svou přirozenou plachost před predátory, opouštějí hejno, neukrývají se, a celkově se chovají dost rizikově. Ve vodě se také nacházejí látky z antibiotik, které způsobují, že spousta mikroorganismů se stává postupně odolnějšími. Může se vyvinout takzvaná superbakterie, čili bakterie, na kterou už žádná antibiotika nikdy nezaberou.
Máme tu také veterinární farmaka, která se používají v živočišné výrobě. Zemědělci jimi léčí hospodářská zvířata. Jenže tohle všechno, tento šílený koktejl chemických látek, sloučenin, hormonů zbytky ženské antikoncepce, stopové množství pesticidních látek z polí, antibiotika, veterinární farmaka, antidepresiva, chemie z pohonných hmot, chemie z kosmetiky a také z domácích čisticích prostředků, všechno se dostává zpět do našeho organizmu v miniaturním množství. Buď konzumací ryb nebo samotnou vodou, kterou pijeme. Tohle prostě úpravny vod a čističky nepřefiltrují. V našem organismu se tyto všechny látky hromadí.
Probíhají studie o toxických chemických látkách, které mají přímý vliv na postupný pokles našeho IQ. Každé narozené dítě je kontaminované průmyslovými chemikáliemi. Mnohé z těchto chemikálií – zejména endokrinní disruptory – ovlivňují vývoj mozku. Funkce mozku se často hodnotí pomocí testů inteligence. Výsledkem je inteligenční kvocient neboli IQ. Výsledky IQ se po většinu 20. století zvyšovaly, ale od poloviny 90. let 20. století klesají. Tento pokles je dobře zdokumentovaný v Evropě, Americe a Austrálii. Vědecké studie ukazují, že to, co poškozuje funkci mozku našich dětí, je vystavení chemickým látkám. Každé dítě narozené v takzvaném vyspělém světě, je kontaminované průmyslovými chemikáliemi. Mnohé z těchto chemikálií ovlivňují vývoj mozku, zejména chemikálie narušující endokrinní, tedy hormonální systém.
Už novorozenci jsou předem vystavení směsi více než 200 chemických látek narušujících endokrinní systém. Patří mezi ně ftaláty, perchloráty, fluoridy, bisfenol-A a jeho náhražky, parabeny. Najdeme tu i starší chemické látky, jako jsou polychlorované bifenyly, dichlordifenyl-trichlorethan, a těžké kovy včetně olova, rtuti nebo hliníku. A co je ještě horší: tyto chemikálie jsou obsažené v plodové vodě a obklopují dítě během prvních devíti měsíců jeho života. V této prenatální fázi se mozek tvoří neuvěřitelnou rychlostí a rodí se tisíce nervových buněk za sekundu. Kontaminace pokračuje prostřednictvím mateřského mléka nebo umělé výživy, vzduchu, který dítě dýchá, krémů, pleťových vod a dětských ubrousků používaných na jeho malé tělíčko a dalších látek. Jedná se doslova o útok na naše děti. Příští generaci našeho druhu.
Hlavní viníci poklesu IQ
Projděme si některé z nejhorších viníků. Vezměme si ftaláty. Tyto chemické látky jsou obsaženy v mnoha spotřebních výrobcích, produktech osobní péče, zpracovaných potravinách, obalových materiálech pro potraviny a zdravotnických potřebách. Několik studií prokázalo, že vystavení ftalátům způsobuje snížení IQ. Navíc byly nalezené univerzálně, od Arktidy po Antarktidu, včetně různých druhů od mravenců po aligátory.
Perchlorát je látka narušující štítnou žlázu. Nachází se v raketovém palivu, zábavní pyrotechnice a airbagu a také v obalech potravin. Je přítomný v podzemních vodách a může být přijímaný potravou, kterou jíme. Perchlorát působí tak, že snižuje schopnost organismu využívat jód – základní složku při tvorbě hormonů štítné žlázy. Perchlorát ovlivňuje IQ tím, že potlačuje funkci štítné žlázy a vyvolává stav nedostatečnosti hormonů štítné žlázy.
Bisfenol-A je učebnicovým příkladem endokrinního narušení. Jeho náhražky jako bisfenol-S a bisfenol-F jsou problematické stejně. Nedávná studie zjistila nárůst používání bisfenolu-S v termopapíru o 153 % během jediného roku. Jiné studie o vystavení bisfenolu-S ukazují snížení psychomotorických funkcí ve 2 letech věku spojené s nárůstem ADHD. Několik studií také prokázalo, že bisfenol-S snižuje IQ.
Pak tu máme polychlorované bifenyly, a dichlordifenyl-trichlorethan. Tyto chemické látky jsou považované za dědictví, protože jejich výroba byla zakázaná. Obě ovšem zůstávají v našem životním prostředí. Obě tyto chemické látky snižují IQ u dětí i dospělých, kteří jim byli v dětství vystavení. Působí tak, že narušují systém štítné žlázy. Na tomto příkladu vidíme, jak se můžeme dozvědět třeba až za 50 let o látce, které jsme byli vystavení v dětství, že byla škodlivá. Je známo, že rtuť poškozuje vývoj mozku, včetně škodlivých účinků na IQ. Příkladem je ztráta 2,5 bodu IQ u skupiny takto exponovaných jihokorejských dětí.
Dalším problémem pro vývoj mozku je fluorid, který se často přidává do pitné vody. Jeden z nejzřetelnějších důkazů vlivu fluoridu na snížení IQ pochází z Kanady. Studie vedená Christine Tillovou měřila IQ kanadských dětí žijících v různých městech. Byl zjištěný výrazný kontrast v IQ odpovídající 10 bodům. Nižší skóre měly děti, které měly fluorid v pitné vodě.
Směs všech těchto chemikálií nás kontaminuje od početí až do dospělosti. Do toho vstupuje ještě genetická úprava potravin. Stále více vakcín, které se nám naše vlády zlobbované big farma průmyslem snaží vnucovat pro naše dobro. Sledujeme nárůst poruch pozornosti a autismu, případně i dalších mentálních poruch. Nebo i poruchy v konzumaci potravin, od různých alergií nebo například bezlepek. Spojitost GMO potravin a bezlepkovou dietou už jsou vyzkoumané. Abych byl konkrétní. Výkonný ředitel Institutu pro odpovědnou technologii (IRT) Jeffrey M. Smith ve své studii objevil souvislost mezi poruchami lepku a geneticky modifikovanými potravinami. V posledních dvou desetiletích došlo k prudkému nárůstu poruch lepku. To pozoruhodně koreluje se zaváděním geneticky modifikovaných potravin do nabídky potravin na pultech obchodů. Jeffrey Smith tvrdí, že geneticky modifikované potraviny – včetně sóji a kukuřice – jsou možnými spouštěči z prostředí, které přispěly k rychlému nárůstu poruch lepku, jimiž dnes trpí mnoho lidí. To je jen jeden z mnoha příkladů.
Takže ano – jsme stále hloupější. A my se na to díváme a předstíráme, že regulační systém, který na tento debakl dohlíží, může tento trend zvrátit. Regulační úřady tvoří jen fíkový list k uchlácholení naší pozornosti, že někdo to přece hlídá. Je to stejné jako s takzvaně protikorupčními nebo novinářskými organizacemi. V obou případech jde o skupiny zaplacené z velké části vládami a nastrčenými systémovými korporacemi nebo trusty. Ty předstírají, že jsou na naší straně, ale ve skutečnosti je jejich úkolem ukotvit organizovaný zločin do legislativ, a tím jej učinit legálním. Když se něco dělá podle zákona, je to přece legální. Korupce je zločin, ale pokud se včlení do zákona jako lobbing, najednou už to není zločin, ale ctihodná činnost. Novináři manipulují, překrucují fakta a lžou. To je zločin. Pokud jim ale tuto systémovou manipulaci, překrucování a lži posvětí jejich systémové organizace, najednou už to není zločin, ale ctihodná činnost. Stejné je to s nápojovým a potravinářským průmyslem. Regulační orgány jsou jen fíkovým listem pro veřejnost, aby předstíraly, že jsou na naší straně. Ve skutečnosti je naše životní prostředí kontaminované stále mohutnějším koktejlem chemikálií. Stará se o to systém? Kritizuje to systém? Ne! Jen odvádí naši pozornost ke stánkům na fesťácích s párky v rohlíku, které jsou příliš horké nebo příliš studené, což neodpovídá normám EU. Ale chemický koktejl je v pořádku. Korupce, pardon ctihodná lobby nápojového a potravinářského průmyslu, je víc než zájem spotřebitele. Jde o přímou provázanost na politiku. Všechno se vším souvisí.
Endokrinní disruptory
Zmínil jsem endokrinní disruptory, tedy látky, které v našem těle působí podobně jako hormony. Tyto endokrinní disruptory s účinky podobnými hormonům, můžou mít závažný vliv na lidský organismus. Mezi možné důsledky patří změny kvality spermií až neplodnost, zvětšení prostaty a zvýšený výskyt diabetu nebo lipometabolických poruch. Takzvané xenoestrogeny se uvolňují z PET lahví. Plast je totiž porézní a oxid uhličitý z něj může unikat. Při tomto procesu může dojít k rozpuštění nežádoucích látek a jejich přechodu do nápoje.
Tyto chemické látky jsou všude. V plastech, kosmetice, pesticidech, a tedy i v potravinách a vodě. Evropský parlament proto v roce 2009 rozhodl, že tyto chemické látky musí být regulované. Evropská komise měla na vydání právních aktů čas do 13. prosince 2013. Pak se katastrofa stala skutečností. Vedením tohoto projektu bylo pověřené Generální ředitelství pro životní prostředí, které chtělo nejprve získat přehled o současném stavu výzkumu. Za tímto účelem přizvala přední vědce v oboru. Autoři došli k závěru, že jakýkoli pokus o regulaci endokrinních disruptorů by musel vyřešit zásadní problém. Neexistuje žádný univerzální a funkční soubor nástrojů pro detekci těchto látek. Endokrinní systém je totiž nesmírně složitý. Endokrinní disruptory na něj mohou působit mnoha způsoby.
Zpráva odhalila obrovskou propast mezi rostoucím množstvím poznatků o endokrinních disruptorech a způsobem, jakým EU tyto chemické látky reguluje. Mějme na paměti to, co jsem už zmínil. Zdravotní rizika mohou vzniknout i v případě, kdy je několik chemických látek přítomno v tak nízkých dávkách, že jednotlivé látky samy o sobě nemají žádný účinek. Účinek mají až v různých kombinacích, dávkách, a hlavně letech hromadění v našem těle. Debata o této otázce se mění v bitevní pole, protože dotčené strany dělají vše pro to, aby tento proces ovlivnily.
Dotčenými stranami jsou společnosti chemického průmyslu, především výrobci pesticidů, jako jsou BASF nebo Bayer. Své síly však vrhá i farmaceutický průmysl, výrobci plastů a zemědělský sektor. Průmysl bojuje proti principu zákazu látek, které prokazatelně narušují endokrinní systém. Doposud bylo možné tyto látky povolit, pokud nepřekračovaly určité limity. Průmysl chce zahrnout pouze nejhorší účinné látky a ostatní pesticidy ponechat bez regulace. Tímto způsobem se postupuje při regulaci ostatních látek. Ty, které jsem vyjmenoval v předchozí kapitole, tvoří jen setinu.
Hliník
Hliník je nejběžnějším kovem v zemské kůře, ale zdá se, že ho rostliny ani živočichové nepotřebují. Právě naopak: v zemědělství je hliník velkým problémem, protože brání růstu a zvyšuje náchylnost rostlin k nemocem. Proto se dnes korporace jako Monsanto snaží pomocí genetického inženýrství vytvořit rostliny necitlivé na hliník. Hliník ale v žádném případě není přirozenou součástí našich potravin. Skutečnost, že voda, obiloviny, ovoce a zelenina obsahují podstatně více hliníku než v minulosti, má mnoho společného s moderním zemědělstvím. Sloučeniny hliníku se poměrně snadno rozpouštějí v kyselém prostředí a v našich přehnojených a zhutněných půdách se v posledních desetiletích prudce zvýšil stupeň okyselení.
To ještě není nic ve srovnání s očkováním. Všechny kojenecké vakcíny obsahují hydroxid hlinitý jako látku zesilující účinek. Při očkování vakcínami, které se v Česku běžně používají, dostane kojenec během prvních čtyř měsíců života až 3,9 miligramu hliníku vstříknutého do svalu. Při pokusech na zvířatech se ukazuje, co hliník dokáže: Při testu na ovcích reagovalo jedno z 200 zvířat na opakované podávání vakcín obsahujících hliník vážným neurologickým poškozením. Hliník byl jasně zjištěný v nervové tkáni uhynulých ovcí. U myší bylo prokázáno, že hydroxid hlinitý z vakcín migruje do orgánů, jako je slezina nebo mozek, kde se nachází ještě po dvanácti měsících.
Kosmetika, zejména deodoranty a opalovací krémy, často obsahuje bioaktivní – a tedy obzvláště nebezpečné – sloučeniny hliníku. Mimochodem, obsah hliníku v průmyslově vyráběné dětské výživě je znepokojivě vysoký. Obaly na potraviny – například hliníkové plechovky na nápoje, kompozitní kartony potažené hliníkem na vnitřní straně, uzávěry na nápoje s hliníkovou vrstvou – jsou další cestou absorpce: i tady se hliník může snadno oddělit od obalu, zejména u slaného nebo kyselého obsahu, a přenést se do potraviny nebo nápoje.
Nezřídka se ale hliník nachází přímo v potravinách, například pod zástěrkou čísla E, tedy éčka. Například hliník jako barvivo (E 173). Nebo jako stabilizátor, síran hlinitý (E 520), síran hlinito-sodný (E 521), nebo síran hlinito-amonný (E 523). Nebo jako separační činidlo, křemičitan hlinito-sodný (E 554), křemičitan hlinito-draselný (E 555), křemičitan hlinito-vápenatý (E 556), nebo hlinitan vápenatý, E 598). Vína a džusy, zejména jablečné a jiné šťávy z jádrového ovoce, mohou také obsahovat značné množství hliníku. Například pokud jsou skladované v hliníkových nádržích bez nátěru nebo s vadným nátěrem.
Hovořil jsem o tom v kapitole o snižování IQ. Mluvil jsem o endokrinních disruptorech, ale také o hliníku. Máme samozřejmě mnoho silných podezření o tom, že hliník hraje důležitou roli při vzniku Alzheimerovy choroby.
Fluorid
Fluorid je často mylně ztotožňovaný s fluorem. To si nesmíme plést. Fluor je totiž ještě toxičtější než fluorid. Fluor je chemický prvek ze skupiny halogenů. Fluor je nejen extrémně reaktivní, ale také extrémně toxický a vysoce korozivní prvek. Pojďme ale k samotnému fluoridu.
Ohledně fluoridu panuje mnoho mýtů. Například je hojně rozšířená fáma, že fluorid zabraňuje zubnímu kazu. To je samozřejmě lež. Četné studie ukazují, že se neprokázalo, že by zabraňoval vzniku zubního kazu. Právě naopak. Terénní studie, například v Americe, Kanadě a na Novém Zélandu dokonce ukazují, že v oblastech bez fluoridované pitné vody je méně případů zubního kazu. Další tvrzení se týká fluoridu, který je v miniaturních dávkách bezpečný. To je také lež. I ty nejmenší dávky jsou z dlouhodobého hlediska nebezpečné. Fluorid se v našem těle logicky hromadí. Jelikož je ale příjem fluoridu zcela nekontrolovaný, prostřednictvím zubní pasty, tablet, kuchyňské soli, ústních vod, potravin a minerálních vod, tento argument neobstojí.
Příznaky, které se projeví po dlouhodobém hromadění fluoridu v našem těle, jsou mylně připisované civilizačním chorobám. Tisíce metabolických procesů přestávají kvůli fluoridu správně probíhat. Dochází k plíživé otravě. Dochází k urychlení procesu stárnutí, narušení imunitního systému nebo zpomalení enzymů. Už dlouho je známo, že fluoridy mají vliv na štítnou žlázu. V roce 2012 zveřejnila Harvardská škola veřejného zdraví článek s názvem Vliv fluoridu na vývoj nervového systému dětí. Vědci poprvé prozkoumali 27 studií a našli jasné důkazy, že fluorid negativně ovlivňuje duševní vývoj. Děti vystavené vyšším dávkám fluoridu měly významně nižší inteligenční kvocient než děti vystavené menšímu množství fluoridu. Důvod: fluoridy mohou způsobit trvalé poškození dětského mozku, který ještě není vyvinutý, a proto je mnohem citlivější na toxiny než dospělý mozek.
Opět se bavíme o chemicky indukovaném snižování inteligence. Snižování plodnosti u endokrinních disruptorů, nebo snižování inteligence u fluoridu a dalšího koktejlu chemických látek. Co nám to jen připomíná? Že by opět depopulační programy tou šetrnější, ale o to zákeřnější formou? Formou na chemicko-biologické prioritě? Osobně jsem o tom zcela přesvědčený.
Kyselina fosforečná
Kyselina fosforečná
se chemicky vyrábí z minerálů obsahujících fosfáty, pomocí kyseliny sírové,
kyseliny chlorovodíkové nebo kyseliny dusičné. Kyselina slouží jako surovina
pro výrobu odstraňovačů rzi, fosfátových hnojiv a detergentů a používá se jako
zpomalovač koroze. Proč má cola tak krásně kyselou a svěží chuť? Důvodem je
kyselina fosforečná, která se přidává do kolových nápojů. Kyselina fosforečná
se ale používá nejen jako okyselovadlo, ale také jako konzervační látka a
regulátor kyselosti. Vyskytuje se nejen v nealkoholických nápojích, ale také ve
sterilovaném mléce, mléce vyráběném při ultravysokých teplotách a zahuštěném
mléce, ve sportovních nápojích, čaji, jablečném a hruškovém moštu a sladových
nápojích.
Naše tělo ale nepřekyselují potraviny s kyselou chutí, ale potraviny, které se
během trávicího procesu přeměňují na kyseliny. Například cukr způsobuje
překyselení organismu, zatímco citrusové plody působí v těle zásaditě. Lidé,
kteří trpí chronickým překyselením, si své potíže s ním často nespojují. Trpí
chronickým nedostatkem energie, rychlou únavou, náchylností k infekcím,
depresivními náladami, neklidem, svalovými křečemi, problémy s klouby,
vypadáváním vlasů nebo ekzémy – a neví proč. Jeden litr kolového nápoje
obsahuje v průměru 60 mililitrů, tedy asi tři panáky, kyseliny fosforečné.
Ačkoli je tato takzvaná kyselina ortofosforečná zředěná, stále má koncentraci
asi 85 %.
Účinky mohou být odpovídajícím způsobem závažné, zejména pokud takové nápoje pijeme pravidelně nebo dokonce denně: Kyselina může zničit zubní sklovinu a vést k vážnému poškození zubů. Kyselina fosforečná je také známým žroutem vápníku, a proto podporuje poškození kostí. To platí zejména pro osoby se zvýšenou potřebou vápníku, například pro děti, těhotné ženy nebo závodní sportovce. Fosfáty ukryté v potravinách jsou nebezpečné zejména pro lidi s oslabenými ledvinami.
Energeťáky
Energetické nápoje obsahující kofein jsou oblíbenými stimulanty, ale v žádném případě nejsou neškodné. Ani údajné nealkoholické nápoje, jako jsou kolové nápoje, nejsou v žádném případě nealkoholické. Co s lidským tělem udělá konzumace plechovky koly nebo energetického nápoje během jedné hodiny, působivě popisuje Niraj Naik, britský lékárník a blogger o zdraví, který se po negativních zkušenostech s farmaceutickým průmyslem od něj odvrátil:
"Najednou se do těla dostane přibližně deset lžiček cukru. To je maximální denní dávka, kterou bychom měli konzumovat. Jediným důvodem, proč se nám okamžitě neudělá špatně, je kyselina fosforečná, která poněkud neutralizuje extrémně sladkou chuť. Po 20 minutách tělo uvolní obrovské množství inzulínu, protože hladina cukru v krvi stoupla. Teď se musí játra pustit do práce, protože se musí pokusit přeměnit co nejvíce tohoto cukru na tuk. Po 40 minutách se kofein projeví naplno. Zorničky se rozšíří, krevní tlak stoupne, játra najednou pumpují do krevního oběhu více cukru. Kofein blokuje určité receptory v mozku, které indikují únavu – takže pokud jste unavení, necítíte to. Po 45 minutách tělo zvýší produkci dopaminu. Dopamin je hormon štěstí, který stimuluje centra potěšení v mozku. Po 60 minutách jsou vápník, hořčík a zinek vázané kyselinou fosforečnou v dolní části trávicího traktu. To stimuluje metabolismus. Protože ale cukr, kofein a umělá sladidla mají také močopudný účinek, vylučuje se močí více vápníku, hořčíku a zinku, které by se ve skutečnosti měly dostat do kostí. Po více než hodině začne účinek odeznívat. Pro tělo to znamená, že hladina cukru v krvi prudce klesá. Jste náhle unavení a snáze podráždění. Voda, kterou jste přijali s kolou, z vašeho těla zmizela, stejně jako minerály a stopové prvky. O několik hodin později následuje kofeinový kolaps."
To mimochodem platí i pro takzvaně zdravé nealkoholické nápoje, jako je Coca-Cola Life, která je slazená směsí řepného cukru a steviol-glykosidů. Pohled na seznam složek ukazuje, že Life se skládá především z vody a cukru, přičemž steviol-glykosidy jsou na konci seznamu, za barvivem (E 150d) a kyselinou fosforečnou. Všechno, co do sebe vstřebáváme, je chemický koktejl. Tím to ale nekončí.
Vůně a chutě: Přírodní a umělé
Chemický koktejl je všude kolem nás v míře, kterou většinou ani neznáme. Vedle potravin, se setkáváme s výraznými vůněmi a chutěmi i v nápojovém průmyslu. Jak to tak bývá, výrazné vůně a chutě ale zakrývají výrazné nedostatky. Aromata jsou skvělým způsobem, jak zakrýt špatnou kvalitu surovin. Dochucovadla a zvýrazňovače chuti. Lidé začali zkoumat a syntetizovat vůni a chuť jednotlivých potravin.
Současní odborníci na aromata se učí řadě triků, jak oklamat spotřebitele vůněmi a chutěmi. Například ořechová aromata lze snadno syntetizovat z odpadních produktů bakterií, jako jsou Bacillus subtilis nebo Corynebacterium glutamicum. Sporobolimyces odorus je zase specialistou na vůni a chuť podobnou broskvím. Kyselina citronová se fermentuje z mikrobů plísně Aspergillus Niger. A Dipoclasus magnusii může napodobovat jablko, banán a ananas. Geneticky modifikované bakterie se používají například k simulaci kokosové příchutě. Jahodová příchuť se získává pomocí plísňových kultur a dřevěných štěpků. S mírně upraveným receptem se ale tyto hobliny mohou vydávat i za malinovou příchuť nebo falešnou čokoládu nebo vanilku. Kávový odpad lze použít k vytvoření ananasové příchuti. Kukuřičnou kaši zase k vytvoření máslové příchuti. Chemická látka menthenthiol vyvolává dojem čerstvé grapefruitové šťávy. K dosažení této chuťové manipulace v nápoji je zapotřebí pouze 0,0000000002 gramů menthentiolu na litr. To je pro výrobce obrovská úspora nákladů.
Takto vyrobené příchutě mohou být legálně deklarované jako přírodní. K vytvoření lahodné vanilkové vůně se používají chemicky upravené sulfitové louhy: Jedná se jednoduše o odpadní materiály z výroby papíru. Myslíme si, že je to výjimka? Vůbec ne.
V současné době se celá armáda odborníků zabývá tím, jak využít biomasu, tedy kvasící a zapáchající živočišný a rostlinný odpad všeho druhu, k výrobě aroma. Odpadu je dostatek, a je levný. Potravinářský, zemědělský a dřevařský průmysl produkuje ročně mnoho milionů odpadů. Skořápky všeho druhu, vláknité zbytky, zbytky obilovin, celulózu, vodní zbytky a mnoho dalšího. To všechno je spojené s velkými problémy a náklady na likvidaci. Tyto zemědělsko-průmyslové zbytky jsou vynikající surovinou pro výrobu průmyslově relevantních komponentů, protože jsou hojné a levné. Na výrobu aromat z odpadů se specializuje stále více podniků.
Nemám vůbec žádný problém s tím, aby se odpad z potravinářského, zemědělského a dřevařského průmyslu nějakým způsobem znovu využíval. Naopak. Čím méně odpadu se musí spálit nebo někde zakopat, tím lépe. Mám ale velký problém s tím, že výrobci klamou naše chuťové smysly a vnucují nám takové látky jako přírodní příchutě. Mimochodem, antibiotika se v takových biotechnologických procesech používají prakticky vždycky. Například penicilin zabraňuje množení nežádoucích bakterií v kultivačním médiu při fermentaci. Metoda genového inženýrství naproti tomu pracuje s geny odolnými vůči antibiotikům. Při konzumaci takto vyrobených nápojů se rezidua přirozeně dostávají do lidského organismu. Spolu s produkty z průmyslových chovů, které jsou nasycené antibiotiky, zajišťují, že se vyvíjí stále větší rezistence vůči antibiotikům. Výsledkem je, že infekční nemoci, které byly považované za překonané, jsou opět hrozbou.
Připomeňme si vždycky, když si budeme pochutnávat na ochucených nápojích, že jsou to vůně a chutě vyrobené fyzikální, chemickou, genetickou nebo biotechnologickou cestou. Cpeme se chemickým koktejlem a odpadním svinstvem dobrovolně v potravinách i ve vodě. Náš zkorumpovaný systém je orientovaný na kvantitu, nikoli kvalitu. Obsedantní fanatický růst výroby, spotřeby, obratu a hlavně zisků. To je alfou omegou našeho systému. To vede přirozeně k vymýšlení triků, jak spotřebitele ošulit, opískovat nebo napálit, místo toho, abychom náš život zkvalitňovali. Korporace jsou utržené ze řetězu, a národní legislativy jim vycházejí vstříc. Co nejnižší náklady, co nejvyšší zisky. Nestačí 5 miliard zisků ročně, je třeba 20. Toto je skutečná ochrana spotřebitelů.
Šťávy
S vůní a chutí přímo souvisí šťávy a džusy, budeme-li se bavit čistě o nápojích z vody. Podle definice musí šťáva pocházet ze 100 % z ovoce, pod jehož názvem je uváděná na trh. Pomerančový džus se proto musí vyrábět ze 100 % pomerančů. Ve šťávě jsou prakticky vždycky cizorodé látky. Čisticí a filtrační prostředky, technické přísady, enzymy, ale také přidaná kyselina citronová, vitamíny a minerály. Existují dva druhy šťávy. Přímá šťáva se lisuje přímo z ovoce, pasteruje se a potom se stáčí do lahví. Tento typ šťávy je stále nejpřirozenější verzí.
Naopak šťáva z koncentrátu ovocné šťávy je silně zpracovaná. Po vylisování a vymačkání se z ovoce odstraní více než 80 % vlastní vody. Tento koncentrát se zmrazí a převeze k výrobci nápojů, kde se znovu zředí takovým množstvím vody z vodovodu, jaké z něj bylo získané. Extrakcí vodou šťáva samozřejmě ztratila aromatické látky. Tyto ovocné příchutě se dodatečně přidají. Jsme zase u vůní a chutí. Podle zákona lze toto takzvané obnovovací aroma získávat nejen z jedlých částí ovoce, ale také například ze slupek citrusových plodů nebo semen. To všechno je povolené a všechny tyto příchutě lze zakoupit už hotové. Výrobci šťávy jsou tomu rádi, protože tak mohou snadno kompenzovat rozdílnou kvalitu surovin a zajistit, aby jejich šťáva chutnala vždy stejně. To je důležité proto, aby si zákazník na šťávu zvykl a sáhl vždycky po stejném výrobku.
Nektar zní jako něco výjimečného, ale není tomu tak. Právě naopak. V závislosti na druhu ovoce musí obsahovat pouze 25 až 50 % ovocné šťávy. Zbytek je voda z kohoutku a cukr. Také sladidla a všechny látky, které jsou v džusu povolené. Ovocný džus téměř žádné ovoce neobsahuje. Musíme ho hledat lupou: Minimální obsah ovocné šťávy je 6 % u citrusových plodů a 30 % u jablek. Všechno ostatní je voda, cukr nebo sladidlo a spousta dalších ingrediencí.
Pokud ovocná šťáva není dostatečně sladká, výrobci mají problém. Už se nesmí přidávat cukr, aby se nahradil nedostatek sladkosti. Proto je úžasné, že, že odborníci našli problém i na tohle. Koncentrovaná glukoamyláza. Enzym, který štěpí škrob obsažený v ovocné dužině a přeměňuje jej na cukr. Na tisíc litrů šťávy stačí pouze 200 mililitrů tohoto enzymatického extraktu. A v tu ránu se levná, příliš kyselá ovocná šťáva změní na lahodný džus. A zároveň ušetří peníze. Hurá! Uvádím jen několik příkladů, kterými jsme každodenně vystavovaní.
Stejné je to o propagandě kolem vitaminů, a to nejen ve šťávách nebo džusech. Proč big farma korporace raději prodávají léky než vitamíny. Abychom pochopili, proč farmaceutický průmysl neustále varuje před vitamíny nebo před jejich předávkováním, musíme vědět, že vitamíny, minerály, stopové prvky, aminokyseliny a sekundární rostlinné sloučeniny nelze patentovat. Farmaceutická korporace si tedy nemůže zajistit právo na vitamin. Korporace nikdy nemůže používat výhradně vitamín, ale vždycky se bude muset potýkat s konkurencí za nízké ceny. Ačkoli je to smutné, musíme předpokládat, že farmaceutický průmysl nemá vůbec zájem na šíření nových pozitivních poznatků o vitamínech. Spíše dělá věci, aby vitamíny vypadaly špatně. Výzkum vitamínů se farmaceutickým společnostem nevyplatí. Vysokých zisků mohou dosáhnout pouze s chemickými léky, které samy vynalezly, a mohou si je tedy patentovat. Vitamíny si nemohou patentovat, takže na nich nezbohatnou. A čím jsou lidé nemocnější, tím více léků se může prodat.
To tvoří jen jakýsi přílepek ke kapitole o zdravých šťávách, které pijeme s představou, jak do sebe dostáváme vitamíny. Ve finále konzumujeme chemický koktejl. Musíme přemýšlet o skrytých důvodech propagandy, kterou šíří korporace. Proč to dělají? Co z toho mají? Být vždycky ve střehu a maximálně obezřetní. To souvisí i s pořady o nástrojích propagandy, které jsem točil. Například dvoudílný Tavistockův institut, trojdílné Tajné nástroje propagandy a další.
Podzemní voda
Množství škodlivých látek v našich podzemních vodách je v současné době obrovské. Záplava toxinů ve vodě se zdá se nesnižuje, spíše naopak. A přestože od roku 1990 byla řada limitních hodnot zvýšená, mnoho vodáren stále dokáže zásobovat své zákazníky pitnou vodou pouze na základě zvláštních povolení.
Například jedna vodárna v německém Sasku potřebovala kvůli vysokým hodnotám síranů výjimku, která trvala dvě desetiletí. V hornofalckém městě Kastl musela být v roce 2012 udělená výjimka. Bylo zjištěno příliš vysoké množství rozkladného produktu pesticidu atrazinu, který je už léta zakázaný. V Bádensku-Württembersku překročilo v roce 2007 21 % všech vzorků pitné vody limit pro rozkladný produkt pesticidů. Stát musel udělit řadu výjimek, aby mohla voda z kohoutku téct dál. Schönfeld v regionu Uckermark musel dva roky žít s pitnou vodou se zvýšeným obsahem uranu. Na toto období byla udělena výjimka, která povoluje až 30 mikrogramů uranu na litr namísto 10 mikrogramů.
Uran také kontaminuje naši pitnou a minerální vodu, a to v takové míře, že se lze obávat zdravotních rizik. Uran ale není nebezpečný jen kvůli své radioaktivitě, ale také proto, že je velmi toxický: jeho vysoké množství může například poškodit ledviny. Přestože je od 1. listopadu 2011 povoleno, aby voda z kohoutku obsahovala maximálně 10 mikrogramů uranu na litr, je tato hodnota stanovená tak vysoko, že kojenci a malé děti nejsou dostatečně chránění. Ze zprávy Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) vyplývá, že přípustná hodnota příjmu uranu pro kojence a malé děti je už dnes nižší než 4 mikrogramy na litr! Při dlouhodobé konzumaci hrozí vážné poškození jater a ledvin – až jejich selhání. U minerálních vod není situace o mnoho lepší.
Stejné je to i s českými vodárnami. Voda, která nám teče z kohoutků, nejprve prochází složitým systémem úpravny vody. Jenže ty se nedokážou vypořádat s takovou mírou chemické kontaminace. Výstavba nových vrtů a čističek není tedy řešením rostoucí kontaminace našich podzemních vod, ale spíše povinnou reakcí dodavatele vody na tuto skutečnost. Skutečnou výzvou by ale bylo bojovat proti příčinám. Vysoké znečištění podzemních vod dusičnany se úpravou nezmění. Čím více chemikálií budeme jako civilizace používat, tím více jich bude pitná voda obsahovat, a tím více se budou v našem těle hromadit.
Diktatura mocných: Zachraňme naši vodu
Protože všechno začíná u vody, globální korporace skupují ve velkém podzemní zásoby vody a vodní vrty. Pokud v Česku dochází k pouhé privatizaci zisků z vody, které si korporace vytahují na své zahraniční účty, ve světě se už začíná privatizovat ve velkém i samotná voda. Tohle si nedovolila ani komunistická diktatura, ovšem za kapitalistické demokracie je to možné. Korporace vlastní vodu, a říkají tomu podnikání.
V mnoha částech Ameriky platí právo nejsilnějšího čerpadla. Každý smí na svém pozemku – ať už pronajatém nebo zakoupeném – čerpat tolik vody, kolik chce. Amerika je pro Nestlé jedním z nejdůležitějších trhů. Tato společnost si tu zajišťuje jedno vodní právo za druhým, často proti tvrdému odporu občanů. Lidé se nejen brání prodeji své vody, ale mají také velké obavy o své životní prostředí, když se rok co rok odčerpává obrovské množství vody. Nestlé se ale nenechává odradit. Má k dispozici armádu právníků, PR konzultantů a lobbistů. A také je využívají.
Například Erika Carpenterová uvádí, že se ji zástupci společnosti Nestlé pokusili zastrašit, když protestovala proti plánu společnosti otevřít největší kalifornskou stáčírnu vody ve vesnici McCloud. Podle ní společnost vyvinula neobvyklé úsilí, aby zmařila veřejný proces. V McCloudu chtěla společnost Nestlé nakupovat vodu za cenu výrazně nižší, než jakou museli platit občané. Autorka Elizabeth Royteová říká, že Nestlé je známá tím, že v mnoha malých městech využívá svého právního vlivu. Zátah společnosti Nestlé na vodu už vedl k nesčetným protestům po celém světě. V okrese Mecosta ve státě Michigan se společnosti Nestlé podařilo v roce 2002 získat koncesi na čerpání pramenité vody. Povolení stojí společnost pouhých 70 000 dolarů a platí 99 let. Kanadská publicistka a aktivistka Maude Barlowová ve svém filmu uvádí, že společnost vydělává na michiganské vodě odhadem 1,8 milionu dolarů ročně. Občané v okrese Mecosta se horko těžko brání tomu, aby se jejich vlastní voda prodávala tak levně.
V březnu 2015 začaly nepokoje v Cascade Lacks v Oregonu. Společnost Nestlé získala licenci na čerpání vody z pramene poblíž města a její prodej v lahvích. A to za kupní cenu výrazně nižší, než jakou za něj museli zaplatit občané Cascade Lacks. Vznikl protest občanů. Bylo napsáno více než 100 000 protestních dopisů. Rybáři v oblasti se obávají o své živobytí. Guvernérka Kate Brownová nařídila 6. listopadu 2015 povolovacímu orgánu, aby práva na vodu zrušil. O případu dosud nebylo podle mých informací rozhodnuto.
Společnost Nestlé už před lety získala pozemky v obci Fryeburg v americkém státě Maine, které jsou vhodné pro čerpání vody, a téměř nepozorovaně zahájila provoz. Protesty se objevily, až když se o tom občané postupně dozvěděli, protože jim to nikdo neřekl. V roce 2014 odhalil průzkum deníku Desert Sun, že společnost Nestlé využívá neplatné povolení k čerpání vody v lesní oblasti poblíž San Bernardina v Kalifornii. Povolení vypršelo už v roce 1988. Voda, jejíž roční objem se odhaduje na 100 milionů litrů a za který Nestlé platí pouze 524 dolarů, se přečerpává do továrny, kde se stáčí do lahví pod značkou Arrowhead.
Kalifornie je opakovaně postihovaná suchem. Lesní požáry jsou velkým problémem. Voda byla vždycky nedostatkovým zbožím. V současné době můžou podzemní zásoby vydržet pouze jeden rok. Občané protestují, obávají se o své zásoby vody a tvrdí, že oni sami musí přijmout zásadní omezení spotřeby vody, ale Nestlé ne. V květnu 2015 informoval deník Guardian, že šéf společnosti Nestle Waters North America, Tim Brown, odmítal zastavit čerpání vody navzdory ničivému suchu v Kalifornii a protestům občanů. Brown řekl, že by dokonce zvýšil množství čerpané vody, protože občané se dožadovali jeho vody.
V kanadské Britské Kolumbii čerpá společnost Nestlé v městečku Hope ročně asi 265 milionů litrů podzemní vody ze země. Nemusí ji měřit, ohlašovat ani přijímat žádná opatření na ochranu životního prostředí, protože to nevyžadují staré předpisy o podzemních vodách. Za toto obrovské množství vody musí společnost zaplatit pouze 596,25 dolarů ročně. To je 2 a čtvrt dolaru za milion litrů. Co se s touto vodou děje? Prodává se v lahvích.
V sousední vesnici Gibson býval veřejně přístupný kohoutek, ze kterého si lidé mohli zdarma načepovat velmi čistou a kvalitní vodu. Dnes musí lidé použít kreditní karty nebo vhazovat mince do automatu na vodu. Kanaďané proti tomu zahájili občanskou iniciativu. Společnost Nestlé nevidí nic špatného na tom, že vodu ze země vysává za pakatel, a prodává ji v plastových lahvích. Společnost Nestle Waters North America požádala 30. prosince 2015 o výjimku na provozování stáčírny pramenité vody v Kunkletownu v Pensylvánii. Nestlé tu plánovala přečerpat více než 750 000 litrů denně. Občané už proti projektu protestují. Podali občanskoprávní žalobu na odpovědné osoby v obci a tvrdí, že došlo k obcházení pravidel s cílem zvýhodnit společnost Nestlé. Společnost Nestlé se také zaměřuje na pramen v kanadské Eloře. Nestlé chce otestovat kvalitu vody a v případě pozitivních výsledků pramen odkoupit. I tady se již spojili znepokojení občané a protestují proti prodeji své vody. Toto je vodní politika korporace Nestlé.
Nestlé ale operuje po celém světě, například v Africe nebo Asii. Tam také vyčerpává vodu za dumpingové ceny. Peter Brabeck-Letmathe, generální ředitel společnosti Nestlé, řekl 26. ledna 2012 deníku Die Zeit:
"Věřím, že je lidským právem mít každý den 5 litrů pitné vody a 20 litrů vody pro každodenní hygienu."
Zkuste si představit, že štědrý a velkorysý ředitel Nestlé by vám povolil spotřebu pouhých 25 litrů vody denně. Včetně mytí nádobí, praní, osobní hygieny a chození na toaletu. Ve svém oficiálním prohlášení k dokumentu Život v lahvích, Peter Brabeck-Letmathe uvádí:
"Na druhou stranu si nemyslím, že zbývajících 98,5 % spotřeby sladké vody – včetně zavlažování golfových hřišť a mytí aut – je lidským právem."
Jasně, všichni ti lidé v Jižní Africe, Alžírsku, Pákistánu a všude jinde, kde se čerpá voda za dumpingové ceny, mají určitě vlastní bazény, auta a golfová hřiště. Neuvěřitelná drzost, opovržení a pohrdání lidmi.
Prodej na splátky
Za udělováním vodohospodářských licencí korporacím stojí určitá strategie. V sázce je mnohem víc než jen výroba balené vody: lze předpokládat, že v budoucnu budou soukromým společnostem prodávané i vodovody a kanalizace v mnoha zemích. Musí být prodané, protože země jsou beznadějně zadlužené.
Výchozí signál pro prodej vody byl vyslaný už před mnoha lety. V roce 1992 začala Světová banka prosazovat a podporovat privatizaci vodních zdrojů v rozvojových zemích. V roce 1998 Komise OSN pro udržitelný rozvoj doporučila těmto vládám, aby se obrátily na velké nadnárodní společnosti s žádostí o jejich znalosti a zkušenosti. Korporace jako Coca-Cola, PepsiCo, Nestlé, SUEZ nebo Veolia. Na to se současně připravily finanční trhy.
Goldman Sachs stála u zrodu Institutu světových zdrojů. Vytvořila finanční index, který měří a zajišťuje rizika spojená s vodou u společností a jejich investorů. Index zohledňuje údaje, jako je nedostatek vody a její kvalita. Odvětví vodního hospodářství už mnoho let těží z vysokého růstu, který je do značné míry odolný vůči krizím. Na akciovém trhu mohou investoři díky tomu dosáhnout nadprůměrných cenových zisků až 60 %.
Voda je už dlouho předmětem spekulací. To často vede ke groteskním situacím, například v Austrálii. V roce 1990 vláda prodala investorům svůj největší vodní zdroj. Oblast v povodí řeky Murray Darling. V následujícím desetiletí postihlo Austrálii hrozné sucho, a spekulativní trh se prudce rozvíjel. Austrálie musela odkoupit půdu nebo vodní práva za horentní ceny. Zisk spekulantů činil několik miliard dolarů.
Stejně jako plyn nebo elektřina, se i voda stává spekulativní komoditou. Jde o filozofii západního zkorumpovaného systému, ve kterém se dá všechno přepočítat na peníze, včetně lidského strachu z virů nebo strachu z terorismu. Všechno se dá vyhandlovat nebo vykšeftovat na burze. Nadhodnotit nebo podhodnotit. Když panuje sucho, zisky z vody stoupnou pro soukromé korporace, které těží z vody nezbytné pro náš život. Amorální gaunerství nejhrubšího zrna. Prý se tomu říká podnikání v západním stylu.
Závěr
Celé spektrum chemických látek, které do sebe každodenně vstřebáváme, je ohromné. Naše tělo je plné průmyslového odpadu. Naše tělo téměř neumí vnímat a ocenit původní, jemné a křehké zvuky života. Nejprve by musely na chvíli utichnout ječivé a pronikavé zvuky ze světa průmyslově zpracovaných výrobků obohacených syntetickými přísadami. Pouze relativně očištěná, živá buňka může opět vyžadovat čistou, živou potravu a tekutinu. Stále více se odkláníme od přirozené přírody, a přibližujeme se simulovaným lidským experimentům napodobenin chutí chemickou stimulací. Nereagujeme na přirozené vůně a chutě, ale na chemická dochucovadla. To ani nehovořím o reziduích, tedy zbytcích chemikálií vedle potravin i ve vodě.
Vidíme už jasnou červenou linii působení tohoto chemického koktejlu na náš organismus. Nejen v rámci výskytu řady absurdních alergií, ale hlavně na snižování našeho IQ. To je samozřejmě dále umocněné i působením masmédií, což jsem podrobně pokryl ve druhém díle dokumentu Tavistockův institut. Naše generace je stižená mnoha civilizačními chorobami od zdánlivě absurdních alergií na cokoli, ADHD, přes poruchy soustředění, celiakii, typy autismů až po diabetes či atopické ekzémy. Léčení takových nemocí trvá mnohdy celý život, a znamená nepřetržitý a obrovský balík peněz pro big farma korporace. Pro potravinářský a nápojový průmysl to znamená minimalizaci nákladů a maximalizaci zisků. Farmaceutická lobby má prý větší moc ochránit si své zájmy než vojenskoprůmyslový komplex.
V celé šíři jde o působení na chemicko-biologické úrovni. Přístup k neupravené pitné vodě je stále horší, protože korporace ve světě skupují prameny čisté vody, aby ji čerpaly za pakatel, a potom prodávaly za přemrštěné ceny. Musíme si položit zásadní otázku. Nežijeme už náhodou v diktatuře korporátního fašismu? Stavebním kamenem takové diktatury je přece jednoduchá premisa. Individuální zájmy občanů ustupují zájmům nadnárodních korporací. Do jaké míry splňuje takové kritérium parametr současného korporátního fašismu? Korporace ždímou a dojí zisky ze základních komodit od plynu, přes elektřinu po vodu.
To už ani nehovořím o realitních korporacích, které skupují za pakatel byty, pozemky a domy od zoufalých lidí zdecimovaných předraženými energiemi. Kdo zdražuje energie? Přece opět korporace. Začarovaný koloběh. Korporace vytvoří krizi, na které obratem profitují. Zdražíme energie, na které lidé nebudou mít, a jejich nemovitosti nám spadnou do klína. Napakujeme se na cenách ropy, plynu, a zároveň i nemovitostí. Je tohle korporátní fašismus? Pokud ne, od kdy to začne být? Nezavíráme před tím vědomě oči jen proto, abychom ten okamžik přiznání tvrdé pravdy neustále oddalovali? Nejzáludnější formou ovládání je přimět lidi, aby si mysleli, že jsou svobodní. Jednou z forem diktatury je být ve vězeňské cele a vidět mříže. Druhou, mnohem rafinovanější formou kontroly a diktatury je, když mříže nevidíme a myslíme si, že jsme svobodní. Nemusíme vidět mříže, abychom žili v totalitě. Totalita probíhá i bez mříží.