Stručně shrnu, o čem pojednávala minulá epizoda. Bedřich se nakonec oženil s Kateřinou. Přitom dál komponoval, a tak vznikly třeba Lístky do památníku nebo Triumfální symfonie. Smetanu ale postihlo několik tragédií, kdy mu zemřelo několik dcer, zejména prvorozená Bedřiška. Bachův absolutismus se v padesátých letech 19. století stupňoval, a tak se Smetana uchýlil na čas do švédského exilu. Na jedné z posledních cest Kateřina zemřela na tuberkulózu. Za několik let se Smetana znovu oženil, tentokrát s Bettynou, která byla o šestnáct let mladší. Po švédské epizodě se Smetana čile vrhnul do budování českého vlastenectví. Stal se sbormistrem v Hlaholu a vedoucím hudební skupiny Umělecké besedy. Paradoxní bylo, že kvůli germanizaci Smetana hovořil česky stále velmi špatně. Tento nedostatek ale brzy tvrdou dřinou odstranil. Smetana napsal Branibory v Čechách a Prodanou nevěstu. Začal si tím hledat své nezastupitelné místo na české hudební scéně.
Dalibor a základní kámen Národního divadla (1868)
Premiéra Prodané nevěsty proběhla v Prozatímním divadle 15. března 1866. Jak jsem uvedl, tehdy panovala nervozita z války. Ta za tři měsíce skutečně přišla. Prodanka se hrála dokonce ještě 3. června v Novoměstském divadle. Ale 16. června 1866 vyhlásilo Rakousko válku Prusku. Smetana tyto okolnosti popsal ve svém deníku:
"Skuteční Braniborští přišli do Čech!"
Obavy vyjádřil i svému kolegovi:
"Až se Němci dozvědí, že jsem autorem Braniborů, mohou mě zastřelit. A i kdyby se to nestalo, budu muset jako většina Pražanů pomáhat bourat hradby. Budu muset kopat a odvážet cihly a hlínu na sudech a na to nemám ani chuť, ani fyzickou sílu."
Situace Smetanu velmi polekala. Podlehl pražské psychóze, kdy lidé hromadně odjížděli z města na venkov. Učitelka jeho ústavu, Marie Roubalová mu nabídla, aby se s rodinou dočasně ubytoval v Nových Hutích u Berouna, kde byl zaměstnaný její otec jako sládek. Tam prý mu nic nehrozilo. Vskutku, Smetana okřál ve venkovském útočišti a strávil tam s rodinou příjemný měsíc. Pražský byt hlídala stará kuchařka a dodatečně informovala zaměstnavatele, že se pruští důstojníci, kteří byli přiděleni do bytu v Lažanském paláci, chovali slušně. Domnívali se, že se dostali k německému profesorovi. 3. července 1866 pruská armáda rakouská vojska porazila. Po válce v roce 1866 vzniklo divadelní družstvo, které se staralo o provoz českého divadla. Místopředseda družstva, doktor J. Skrejšovský, vybral Smetanu jako kapelníka Prozatímního divadla s platem tisíc dvě stě zlatých ročně. K třetímu provedení Prodané nevěsty došlo až po válce, 27. října 1866. Smetana už řídil představení v této funkci kapelníka české opery. Stal se jím 13. září 1866. Za Smetanu se postavil také František Pivoda. Pivoda byl hudebním kritikem, zpěvákem a pedagogem. A tak po pěti letech ve vlasti stanul Smetana ve svých čtyřiceti dvou letech na vytouženém místě. Existenčně to nebylo příliš významné, jako vedoucí síla opery měl celkem sto zlatých měsíčního platu. Hlavní ale bylo, že za dirigentským pultíkem dokázal určovat vývoj české opery, a tím i vývoj českého uměleckého vkusu. Smetana věděl, že šlo o vysoce čestné a odpovědné poslání, a během osmi let, kdy jej zastával, nikdy nezapomněl naplnit svůj ideál. Česká opera se měla stát velkou a světovou. Měla vyrůst z malosti svého prostředí, překonat éru provizoria a vyrůst do své velikosti. Na své cestě neznal kompromisy. Tak se stalo, že se brzy názorově rozešel s mnoha lidmi ze svého okolí. Mezi ním a těmi, kteří se ho kdysi zastávali, začalo narůstat nepřátelství. Příčiny byly většinou malicherné a způsobily nejprve ochlazení vztahů mezi Smetanou a Františkem Pivodou a později rozkol na dvě znepřátelené skupiny. Shodou okolností se tyto skupiny shodovaly s postoji dvou politických stran. Mladočechů, reprezentovaných Sladkovským, a staročechů, reprezentovaných Riegerem. Ačkoli obě strany dokázaly zaujmout opoziční postoj k požadavkům rakouské dynastie, v otázkách domácí politiky se lišily. Toto roztříštění se projevilo zejména v otázce výstavby Národního divadla. Sbor pro zřízení Národního divadla v čele s Františkem Palackým byl ustaven roku 1850. Za dva roky nato byl pro budoucí divadlo zakoupen pozemek na místě staré solnice u Železného mostu a za další dva vypsaná soutěž na budovu. Ale podnik byl přece jen příliš drahý a sbírky nemohly stačit na jeho uskutečnění. Rieger ale přišel s tím, že když nejsou peníze na Národní, stačí Prozatímní divadlo. Na jižním konci zakoupeného pozemku se tedy začala tyčit budova podle návrhu architekta Hynka Ulmanna. Národní divadlo ale nebylo odsunuté do pozadí. A tak v květnu 1868 se přistoupilo k položení základního kamene Národního divadla, když o dva roky dříve byl vypracovaný projekt architekta Josefa Zítka. Bedřich Smetana připravil pro slavnost premiéru svého Dalibora v pražském Novoměstském divadle. Staré pověsti o rytíři, který se v pražské hradní věži z nouze naučil hrát na housle, se v období romantismu znovu ujaly. České obrození přijalo postavu legendárního rytíře jako symbol hudebnosti národa. Předseda Umělecké besedy Josef Wenzig napsal libreto o Daliborovi z Kozojed, které nabídl Smetanovi. Wenzig byl libretistou Smetanových oper Dalibor a Libuše. Wenzig jako němec psal sice v němčině, ale neskrýval sympatie k češtině, jejíž rovnoprávnost, jako zemský školní rada, na školách prosadil. Překládal do němčiny česká díla, například Palackého Dějiny národu českého. Zabýval se i slovanskou písní. Původní text libreta přeložil na Smetanovo přání Ervín Špindler, tehdy mladý literát, činný také v Umělecké besedě, později oblastní pracovník v Roudnici nad Labem a zemský poslanec. Smetana začal na skladbě pracovat ještě před premiérou svých prvních dvou oper, konkrétně od 15. dubna 1865. Teprve vyhlídka na provedení při slavnostní příležitosti ale Smetanu přiměla dílo dokončit 29. prosince 1867. Do položení základního kamene Národního divadla zbývaly čtyři měsíce. Ještě v květnu 1867 byl schválen rakousko-uherský dualismus, který monarchii rozdělil na dvě autonomní části, vázané k sobě společným zájmem politickým, vojenským a finančním. V prosinci byla vydána takzvaná prosincová ústava v Rakousko-Uhersku, zavádějící řadu nových občanských práv, svobodu tisku, náboženskou toleranci, soudcovskou nezávislost a jiné výhody. České země ale zůstaly stranou a v područí nepřátelské vídeňské vlády jako provincie. A tak zatímco v maďarské Budapešti budovali vlastní parlament, my jsme chystali položit základní kámen Národního divadla. Už v předvečer slavnosti byla na Vltavě uspořádána benátská noc s ohňostrojem. Na průčelí Prozatímního divadla byl ozářený český lev a na břehu Střeleckého ostrova velká socha Slávie. 16. května 1868 za letního rána s modrým nebem a sluncem se na louce za Karlínem seřadil dav kolem sto padesáti tisíc lidí. Ze všech končin království a markrabství přijelo dvacet sedm vlaků, jezdci s prapory v malebných krojích, starožitné cechy, živnostníci s korouhvemi a praporečníky v historických oblecích, studenti ve středověkých nebo fantastických kostýmech — les praporů v kovových žerdích, spolky, sbory, kapely, nesčíslný zástup obecenstva. Domy byly ozdobené vlajkami, koberci, věnci z kvítí a chvojí. Diváci se tísnili v oknech, vikýřích, na balkónech. Všeobecný jásot, křik a volání Sláva a Nazdar! Dav se valil do Prahy Karlínem, Poříčím, Příkopy, Ovocnou ulicí a Ferdinandovou třídou. Průvod vyrazil v devět hodin za hudby ostrostřelců, kteří kráčeli v čele. Prašná brána byla skoro celá pokrytá zelení a květinami. Při vstupu na Příkopy byly umístěny dva jehlany, ze kterých jeden nesl znak českého lva a druhý moravskou orlici. Podél ulice byly červené stožáry, spojené girlandami. Kolem jedenácté hodiny průvod dosáhl cíle a rozlil se kolem prostranství. Na staveniště pak vstoupil slavnostní výbor, hosté, družičky, děvčata a ženy v krojích, zpěvácké spolky, deputace a herectvo Prozatímního divadla. Předtím sem byly svezeny kameny z posvátných hor a míst z Řípu, Žižkova, Blaníka, Trocnova, Radhoště, Vyšehradu, Práchně, Boubína, Domažlic a Svatoboru u Sušice. Byly uloženy pod stanem, který byl otevřený do všech stran, s českou korunou na temeni. Tribuna pro řečníka a tribuny pro hosty byly postavené kolem. Slavnost začala podpisem pamětní listiny, kterou v kovové skříňce uložili do jednoho z památných kamenů. Nato zapěly zpěvácké spolky Šeborovu kantátu. Pak Sladkovský vystoupil na řečniště, a byl přivítán obrovským jásotem davu, aby pronesl řeč. Po něm architekt Zítek s týmem spolupracovníků pokryli kameny maltou a položili na ně vrchní desku. Pak přistupovali jednotliví představitelé veřejného života a po trojím poklepu na základ budoucího divadla pronášeli hesla. První byl Palacký. Defilovaly další osobnosti zvučných jmen, jako Purkyně, Sladkovský nebo Bedřich Smetana. Jeho choť Bettina pro něj vymyslela pro tuto slavnost speciální kroj. Modrou čamaru, vyšívanou košili, tmavočervené kalhoty a poděbradku. A tak Smetana přistoupil k základnímu kameni, třikrát poklekl a pronesl onu slavnou větu:
"V hudbě život Čechů."
Na konci slavnosti shromáždění zazpívalo Kde domov můj a Moravo, Moravo. Po slavnosti na staveništi následoval další ohňostroj. Byla to neslýchaná událost, nečekaný výbuch národní síly, jaký nikdo nepředvídal. Pražská manifestace přesáhla všechno očekávání. Smetana přistupoval k těmto oslavám s velkým nadšením. Pro Akademii sdružených zpěváckých spolků složil svou Rolnickou, píseň o venkově. Svátek národa, celá ta báječná nálada, obrovský vzruch, jednomyslnost a pocit nesmírného štěstí nás uvádějí do atmosféry, v jaké Smetanova Rolnická vznikla. Byl to hold venkovu, hold rolníkově práci, která živila národ, byla v tom i atmosféra české krajiny, léta a pohody. Pro slavnostní večer Novoměstského divadla napsal krátkou, ale majestátní Slavnostní předehru C-dur, první předzvěst patosu své Libuše. Večer pak předsedal slavnostnímu představení Dalibora. Smetana netušil, že se zanedlouho zvedne vlna odporu, která mu ztíží další život. Smetana byl prohlášen za wagnerovského nohsleda a obviněn ze znárodňovacích praktik údajně škodlivých pro české umění. Wagner byl totiž v Čechách vnímaný jako vyhrocený pangermán a antisemita. Smetana byl proto obviněn, že zatahuje Wagnerianismus z ciziny do české kultury, a že se dokonce dostal do čela protičeského spiknutí. Z dnešního pohledu působí tato obvinění naprosto směšně, když si uvědomíme nadšení, se kterým Smetana přistupoval k položení základního kamene Národního divadla. Netrvalo dlouho a útoky proti Smetanovi a jeho snahám se staly předmětem zuřivých výpadů, které postihly už první reprízu Dalibora 29. května 1868. Dokonce František Pivoda se stal Smetanovým úhlavním nepřítelem. Pivoda byl hudebním kritikem, zpěvákem a pedagogem. Smetanovou světlou chvilkou v létě 1868 byla pouť do Kostnice. Náš mistr se vydal na místo smrti Mistra Jana Husa, aby uctil památku mučedníka za pravdu, kterou hlásal. 28. října 1868 se Smetanovi přestěhovali z luxusního bytu v Lažanském paláci do daleko skromnějšího bytu v Poštovské ulici 1018, dnes ulice Karoliny Světlé.
Libuše (1872)
Po návratu do Čech stál Smetana před novým velkým tvůrčím úkolem, který ho velmi lákal. Kromě dvou drobných orchestrálních děl, nevytvořil Smetana až do roku 1872 jiné dílo než to, které ho nejvíce zaujalo. Tehdy si Smetana více než kdy jindy uvědomil, že nejvyšší životní touhou je souznění s vlastí, s rodnou zemí, že vlast je bezpečnou oporou úspěšného vývoje člověka, který z ní vzešel. Smetana považoval za svůj osudový úkol sloužit jeho myšlence, jeho růstu. Začal uskutečňovat svou geniální vizi české velikosti, pro kterou mu Josef Wenzig opět poskytl námět Libuše, který z němčiny přeložil Erwín Špindler. Wenzig byl libretistou Smetanových oper Dalibor a Libuše. Byl to pohled na zlatý věk starých pověstí. Smetana znal okruh libušských bájí už od raného dětství. Měl obzvlášť rád nejrůznější proroctví, jak je podávala stará tradice. Ve Wenzigově námětu se mu dostalo příběhu, který ho musel zaujmout. Smetana rozpoznal, že se jednalo o dílo, které se nepodobalo ničemu, co bylo dosud vytvořeno pro jeviště. Libuši začal komponovat v srpnu 1869. První jednání dokončil až 2. září 1871, druhé 18. února 1872 a třetí 12. listopadu téhož roku. Postupoval docela pomalu a netvořil lehce. V dopise doktoru Leopoldu Hrůšovi poznamenal:
„S operou Libuší jsem hotov, byla to namáhavá, těžká práce."
Premiéra Libuše byla ovšem uvedena až za devět let, při příležitosti otevření Národního divadla. Byla to opět doba Smetanova velkého životního utrpení, utrpení z lásky a z nespravedlnosti, kterou byl sužován. Útoky proti jeho osobě nabývaly té nejtvrdší síly. Krátce nato byl dokonce obviněn, že na poli umění nic nedělal. Ze strany Františka Pivody se boj proti Smetanovi mimořádně vyostřil. Nedávno založené Hudební listy se okamžitě dostaly do rukou Smetanových odpůrců, takže stoupenci Smetanova proudu byli nuceni založit nový časopis na obranu Smetanových zásad a díla. Nové listy dostaly název Dalibor, podle Smetanova díla. Důvod útoků proti Smetanovi měl velmi nízké pozadí. Smetana se stal uměleckým ředitelem české opery 17. ledna 1872. Prosazoval také zřízení operní školy při Prozatímním divadle 15. října téhož roku. Proto se proti němu postavil Pivoda, který se obával možnosti úpadku své vlastní školy. Odtud pramenil Pivodův hněv a zášť, která dokázala strhnout mnoho dalších politicky vlivných lidí. Pivoda byl hudebním kritikem, zpěvákem a pedagogem. K útokům na Smetanu se propůjčily Hudební listy, Pokrok a Politik. Ocituji pasáž článku z 12. září 1874, kde si Smetanu podali zvlášť podrobně:
"Pobírá enormní gáži jako skladatel, jako první kapelník i jako ředitel operní školy. Jako skladatel rozvíjí svrchovaně skrovnou činnost. V osmi letech, co je kapelníkem, napsal jen dvě opery. Mimo Prodanou nevěstu se na repertoáru neudrželo nic. Jako první kapelník funguje ve skutečnosti pouze v divadelním almanachu. Publikum ho zná spíš z Bendlovy kavárny, kde čte celý den noviny, ač si právě doma neléčí rozrušené nervy. Všechna kapelnická práce je svěřována kapelníku Čechovi. Jako umělecký ředitel je Smetana ještě nečinnější než kapelník. Zato rozvíjí ohromnou činnost v operní škole, jako její ředitel a profesor teorie. Co škola trvá, konal pouze dvě přednášky, začež dostal šest set zlatých ročního platu. Jak operní škola pod ním prosperuje, ukázalo její zkušební fiasko v českém divadle. Čas od času Smetana žádává o prodloužení kontraktu a spolu o zvýšení gáže, což mu doktor Čížek vždy okamžitě a radostně povoluje. Jest to první osobnost, která pokládá české divadlo za zaopatřovací ústav, invalidovnu a ústav patologický."
Vidíme, že útoky na Smetanu byly skutečně nevybíravé a ostré. Vyhlídka na dokončení Národního divadla se odkládala, neboť stavbu divadelní budovy vážně ohrožovaly dobové spory. Libuše zůstala ležet v zásuvce Smetanova pracovního stolu.
Dvě vdovy (1874)
Bylo ale nutné, aby se na jevišti objevilo nové Smetanovo dílo. Smetana se rozhlížel po nápadech. Nejprve se s velkým zájmem zastavil u Shakespearova Večera tříkrálového. Z toho ale zatím sešlo. Místo toho nakonec obdržel text pro komickou hru o dvou dějstvích se zpěvy Dvě vdovy od Emanuela Züngela. 16. července 1873 začal dílo komponovat. S neobyčejnou rychlostí, téměř bez jakýchkoli předběžných skic, dílo dokončil 15. ledna 1874. Kompozice mu tedy trvala půl roku. Premiéra Dvou vdov v Prozatímním divadle 27. března 1874 vyvolala na jedné straně vstřícný ohlas. Na druhé straně ovšem podlé útoky. Konečná verze Dvou vdov ale proběhla v Prozatímním divadle až 15. března 1878 s Adolfem Čechem u dirigentského pultu, opět za režie Chvalovského. Úspěch byl sice veliký, ale repríz moc nebylo. Za autorova života byla opera provedena jen patnáctkrát.
Hudební ticho mistra (1874)
Po splnění tohoto úkolu se Smetana připravil na dílo, které dlouho nosil v hlavě. Chtěl vytvořit něco nevídaného a zcela neobvyklého. Byl ale nervově ochromený soustavnými útoky, které musel snášet. I když své názory vyslovoval otevřeně a jistě, přece jen se nenarodil jako rváč, kterému by činilo potěšení údery vracet. Jako člověk na tuto situaci doplácel. Byl drobné tělesné konstrukce, velmi citlivý, jeho zdraví často kolísalo. Podobný tlak a zavilost smečky ho nutně deprimovala. Kapka po kapce byl jeho organismus rozleptávaný a dobíjený. V důsledku toho začal trpět stále častějšími zdravotními neduhy. Nejprve trpěl nepříjemnými vyrážkami, později nesnesitelnou bolestí močového měchýře a častými krčními katary, závratěmi a zvracením. Všechno samozřejmě ovlivňovalo jeho práci. Při jednom z katarů dokonce začal vnímat zvukové halucinace, které přešly v trvalé zalehnutí ucha a ztrátě rovnováhy. První příznaky poruchy zvuku pocítil počátkem července 1874. Tehdy se Smetana procházel navečer v lese, když najednou zaslechl mimořádně krásnou hru na flétnu. Hledal zázračného hudebníka, ale nikoho neobjevil. Druhého dne se to opakovalo. Smetana raději přestal vycházet, ale sluchová halucinace se vyskytla i v pokoji. Bylo nutné vyhledat lékaře, protože stav se rychle zhoršoval. Hučelo mu silně v hlavě a klavír se mu zdál zcela rozladěný. Smetana vnímal jasnější šumy, ale nesouvisle. Křičení nepomáhalo, jen ho unavovalo. Rozeznal nanejvýš dvouslabičná slova, pomalu vyslovovaná u levého ucha. Pravé už nefungovalo. Jeho odpůrci věděli o jeho nervovém onemocnění a neštítili se útoků na Smetanovo zdraví. To způsobilo značné zhoršení Smetanovy nemoci. 7. září předložil Smetana vedení Prozatímního divadla dopis, ve kterém žádal o tříměsíční uvolnění ze služby, aby se mohl zotavit. Vysvětloval místopředsedovi divadelního družstva, doktoru Antonínu Čížkovi, že pokud se jeho příznaky budou nadále zhoršovat, bude muset rezignovat. Úplné ohluchnutí na sebe nedalo dlouho čekat. Nastalo 20. října téhož roku. Na jaře a létě 1875 Smetana podnikl cestu za významnými lékaři, aby se pokusili vyléčit jeho hluchotu. Zahraniční specialisté mu radili, aby se svěřil s důvěrou pražskému lékaři, doktoru Zoufalovi, kterého znali a doporučovali. Nastaly obtížné léčebné kúry. Musel strávit šest týdnů v uzavřeném pokoji, chodit v plstěných střevících po silných kobercích, a přitom mít uši ucpané vatou, nasáklou olejem. Nesměl po celou dobu promluvit. Navštěvoval ho jedině lékař, který ho denně prohlížel a dorozumíval se s ním písemně. Výsledek se nedostavil. Musel na několik neděl do Jabkenic, aby žil klidně v příjemném prostředí. Ale stav se nezměnil. Lékař zkusil elektřinu. Do ucha se nakapalo trochu horké vody, nasadila se kaučuková roura se skleněným koncem, uvnitř dutým, který vodu vsákl. Když se otevřel kohoutek a do ucha vcházel elektrický proud, začalo to uvnitř trochu pálit a štípat a ozval se slabý tón v jednočárkované oktávě, od Es po Fis. Výsledek žádný. Dobu izolace Smetana snášel obtížně.
„Dopoledne komponuju nebo píšu psaní," svěřil se v dopisu dceři.
„Čtu, trošku dělám cvičení prstů, ale málo, abych nepoškodil sluch. Odpoledne se toulám po Praze nebo čtu noviny v kavárně. Potom se usadím doma ve tmě, potom trošku čtu, trošku píšu, trošku klimprám po klavíru a zase chodím sem a tam, až přijde čas ke spaní. Ve snu jsem nejšťastnější, neboť zapomenu na svou nemoc, na svůj trapný život."
Katastrofa jeho života hluboce zasáhla jeho přátele. Skupina lidí, kteří ho měli ve Švédsku rádi, poskytla značnou finanční částku, aby se Smetana mohl léčit. Smetana se totiž obrátil o pomoc do Göteborgu, dopisem z 26. ledna 1875, na svou někdejší švédskou přítelkyni, Fröjdu Rubensonovou, dříve Beneckovou, kde jí vylíčil svůj stav. Fröjda uspořádala sbírku a Smetana dostal za necelé tři měsíce částku tisíc dvě stě čtyřicet čtyři zlatých. Smetanovy šlechtické žákyně přispěly, aby alespoň trochu ulehčili Smetanovým finančním starostem. Například kněžna Kounicová, bývalá Smetanova studentka, uspořádala počátkem roku 1875 koncert, na kterém vystoupilo několik jeho studentů. Smetana tuto pomoc vděčně ocenil složením klavírního cyklu Sny, který věnoval svým žákyním. V nich se po mnoha letech vrátil ke klavírní kompozici. Vytvořil cyklus šesti souborných básní, které spolu tematicky i hudebně velmi úzce souvisely. Přispěchalo také divadelní družstvo, které Smetanovi vyplácelo čestnou penzi tisíc dvě stě zlatých ročně. Penzi začal pobírat od února 1875. Smetana se také zúčastnil akce 14. listopadu 1876, na které kromě finanční podpory nechyběly ani vavřínové věnce a opona. Taková podpora přátel umožnila Smetanovi podniknout cestu za vynikajícími lékaři do Würzburku a do Vídně. V Praze ho často navštěvovali jeho někdejší žáci, komtesky Thunových, princezka Lobkovicová, mladý kníže Lobkovic Beřkovický atd. Chtěli ho trochu rozveselit a slíbili, že přijdou ještě. Smetanu těšilo, že mu dokazovali tak moc svou náklonnost. Popsali vždycky celé archy, protože jinak se s ním nemohli dorozumět. Z domova korespondence nedocházela tak často, jak si přál. Prosil je, aby na něho nezapomínali. Všechno ho zajímá, ať to bylo cokoli.
"Vše mě baví, a tak toho můžete napsat, co se Vám líbí," svěřil se Smetana.
Lékaři případu nerozuměli. Jejich metody byly v tehdejší době jen pokusné a Smetana zbytečně trpěl. Ještě v roce 1878 si Smetana poznamenal, co zkusil na další proceduře. Při injekcích ho pobodali na lýtkách až ke kolenům, na celých zádech, na krku a za ušima. Měl na tom týden vatu a čtrnáct dnů se to hojilo. Otekly mu nohy a proležel dva dny. Opakovat tuto drastickou kúru odmítl. Smetana se nakonec rozhodl přestěhovat z Prahy na venkov. Útočiště našel u své dcery Žofie, která se 3. února 1874 provdala za durynského nadlesního Josefa Schwarze. Původně si chtěl Smetana pražský byt v ulici Poštovské, nynější Karoliny Světlé číslo sedm ponechat, aby neztratil styk s pražským prostředím. Jeho stav ale vylučoval společenský život a spíš vybízel ke klidu. Smetana opustil Prahu 3. června 1876 a usídlil se definitivně v Jabkenicích u Loučeně. Byla to krásná, idylická samota. Jabkenická myslivna byla poněkud vystrčená z obce a obklopoval ji les. Obora se prostírala právě před vchodem do hájovny. Pohostinní manželé přijali do domu příbuzenstvo a vyhradili Smetanovi rohový pokojík s pěknou vyhlídkou na okolí. Smetana si jej zařídil jako pracovnu s rodinnými fotografiemi a Lisztovým portrétem nad psacím stolem a Mozartovou sádrovou bystou na šatníku. Vedlejší „salón" se honosil klavírem a památkami. Taktovkami, věnci, diplomy, adresami, hodinami, které Smetanovu otci věnoval hrabě Valdštejn. Dále pohovkou se stolkem, alby, malbami. Vytvořilo se tu rodinné prostředí, které Smetanovům dovolilo zapomínat na Prahu. Schwarz bral při úředních cestách tchána s sebou a Smetana se těšil pohledem na krajiny, které se při jízdě objevovaly. Navštěvovali je přátelé, doktor Sladkovský, mladočeský žurnalista Gustav Eim, Ervín Špindler a Eliška Krásnohorská. Objevili se tu členové zpěváckého spolku Boleslav z Mladé Boleslavi nebo členové pražského Hlaholu. Hrály se šachy, Smetana byl nervózní, když mu nepřálo štěstí, udržoval se styk s místními ochotníky, kterým Bettyna namalovala do divadla oponu s námětem Příchod Čechů na Říp. Život se utvořil do nové podoby, za daných okolností přijatelné. Jako by to nestačilo, na obzoru se rýsovala další životní bolest. Už delší dobu docházelo k odcizení Smetany s jeho druhou ženou Bettynou. Okruh se kolem skladatele zúžil na malý počet osob. Jeho ženu se dvěma dcerami a manžele Schwarzovy. Svět se zredukoval na minimum lidí a ti se stýkali každý den a byli na sebe odkázaní. Manželé Schwarzovi se chovali ke všem laskavě. Nedospělé dcery z druhého manželství braly jabkenický pobyt jako zábavnou robinsonádu. Ale do této úzké společnosti byla vklíněná také Bettyna, druhá Smetanova žena. Bettyna byla o šestnáct let mladší než její manžel. Už to samo o sobě asi působilo od začátku manželství obtíže, ačkoli Smetanova živá povaha umožňovala na rozdíl věku zapomenout. Smetana byl do Bettyny až do konce zamilovaný. Nikdy neopustil galantně dvorný tón, kdykoli o ní mluvil nebo psal. Nadaná, chytrá, společensky obratná i reprezentativní žena by se lépe uplatnila vedle obyčejného muže, který by jí věkově odpovídal. Ovšem Smetanova génia nechápala a nezajímal ji. Dala mu dvě dcery a pak se zřejmě uzavřela. Starší a později nemocný muž se jí příčil. Dokonce se vůči němu chovala tvrdě. Smetana zůstával vnitřně sám s pocitem nemilovaného muže, pro něho dvojnásob zlým. S pokračující nemocí se lidská osamělost zvětšovala. 3. června 1876 se oba definitivně rozešli. Útěchu proto hledal v hudbě, kterou ovšem neslyšel. Jeho vnitřní sluch ovšem dál zůstal netknutý. Stále dokázal rozpoznávat intervalové vazby a harmonické problémy, stejně jako barvu zvuku. Snad to byl záměr osudu, připravit Smetanu o sluch právě na prahu nejvyššího vzplanutí jeho tvůrčích sil. Jako by vyšší síly chtěly způsobit Smetanovo vnitřní, ničím nerušené soustředění.
Má vlast (1876)
Navzdory svému krutému zdravotnímu stavu, Smetana 18. listopadu 1874 dokončil svůj Vyšehrad. Už za dva dny začal komponovat Vltavu. Dvě básně, Vyšehrad a Vltava, vznikly během půldruhého měsíce, kdy Smetana pracoval na partituře. Vltavu dokončil už 8. prosince 1874. Obě básně tvoří souvislou dvojici. Další dvě skladby cyklu, Šárka a Z českých luhů a hájů, tvoří také souvislou dvojici. Šárku začal psát v lednu 1875 a dokončil ji 20. února téhož roku. Čtvrtá báseň byla ódou na lid. Název Z českých luhů a hájů byl pouze druhotný. To proto, že Smetana nemohl vymyslet vhodný slovní výraz, který by vyjádřil její myšlenku. Mezi vznikem těchto dvou básní je značný časový odstup. Šárka byla dokončena v únoru 1875 a Háj až 18. října 1875. Mezi Šárkou a Hájem, tedy na jaře a létě, se snažil Smetana vyléčit ze své hluchoty, což jsem popisoval v minulé kapitole. Proto na čas přerušil komponování Mé vlasti. Jistě by snadno vyhověl požadavkům dobového vkusu a jistě by dokázal vytvořit díla, která by byla komerčně úspěšná. Příliš cítil svou povinnost vůči umění, které mělo být vzorem a silou národa. Nebyl schopen kompromisu. Mohl tvořit jen to, co vycházelo z jeho morálního přesvědčení. Nabízí se otázka, proč Smetana hned nepokračoval ve skládání Mé vlasti. Bylo zcela přirozené, že plán na další symfonické básně existoval. Smetana ale správně odhadl své síly a cítil, kolik problémů musí ještě promyslet. Mezi tím, podruhé sáhl po námětu Shakespearova Večera tříkrálového a komponoval první obraz své Violy. Brzy ale od tohoto díla upustil. Cizí námět musí ustoupit českému.
Hubička a Z mého života (1876)
Koncem roku 1875 začal Smetana pracovat na skladbě Hubička, jejíž text napsala Eliška Krásnohorská podle povídky Karoliny Světlé. Eliška Krásnohorská byla básnířkou, představitelkou ženského hnutí a libretistkou Smetanových oper Hubička, Tajemství, Dvě vdovy a Čertova stěna. Básnířka pocházela z hudební rodiny. Její bratr Jindřich vyučoval ve Smetanově hudebním ústavu. Sama dobře zpívala a účinkovala za mlada na žofínských akademiích, kde se se Smetanou seznámila. Nicméně její ctižádost si přála víc. Začala uveřejňovat v Hudebních listech roku 1871 pozoruhodnou stať o české deklamaci hudební. Touto smělostí chtěla upoutat pozornost velkého autora a její diplomatická lest se povedla. Krásnohorská předala Smetanovi text Hubičky 11. listopadu 1875. Za půl roku soustředěné práce Smetana vytvořil partituru Hubičky. 31. srpna byl hotov s instrumentací. Celé dílo si tedy vyžádalo necelých devět měsíců. A tak se 7. listopadu téhož roku mohla opera dočkat své premiéry v Prozatímním divadle. Premiéra byla radostně přivítána jako důkaz, že hluchota, která Smetanu postihla, nezanechala v jeho tvůrčí duši žádnou stopu. Premiéra Hubičky proběhla v Prozatímním divadle 7. listopadu 1876. Smetana ale už od června 1876 pracoval na smyčcovém kvartetu Z mého života E-moll. Ve čtyřech částech autobiografického kvartetu podal Smetana odraz svých vzpomínek, úvah, pocitů a přesvědčení. Bylo to v době, kdy prožíval radostnou odezvu na úspěch prvních částí Mé vlasti, zejména opery Hubičky. V době, kdy o sobě začala dávat vědět ušní choroba, Smetanu trápil hřmotný ostinátní motiv, který mu neustále zněl v uších a který ho dráždil svou úpornou vytrvalostí. A v den, kdy Smetana ohluchl docela, tento motiv vykrystalizoval. Smetana se ke své hluchotě slavně přiznal ve čtvrté větě tohoto Smyčcového kvartetu Z mého života, ve kterém první housle ke konci věty drží harmonické E 4. V dopise pamětníkovi Umělecké besedy, Josefu Srbovi-Debrnovi, Smetana vysvětlil, že "E 4 představuje ono osudné zvonění vysokých tónů v mém uchu, které v roce 1874 ohlásilo počátek mé hluchoty."
Také Eliška Krásnohorrská ve svých vzpomínkách uvedla lehce úsměvnou historku:
"Často, když mě potkával i zastavoval na ulici, uváděl mě v nesnáze. Nevěda, jak hlasitě v hovoru křičí, hlásaje, jak je šťasten, že jsem mu tu Hubičku dala, což si leckdo jinak vykládal, a proto zvědavě i podivně se za mnou ohlížel."
Kvartet Z mého života dokončil za půl roku, v pátek ráno 29. prosince 1876.
Dokončení Mé vlasti a Tajemství (1877-1879)
Rok 1877 byl pro Smetanu špatný. 26. ledna Smetana dokončil Hálkovu Píseň na moři, kterou zhudebnil pro mužský sbor Hlaholu. Byl to jakýsi závan vzpomínek z jeho pobytu ve Švédsku. K provedení došlo poprvé 4. března téhož roku na koncertě, který začínal už v pravé poledne, tedy ve 12:00. Práce ale byla pro Smetanu těžká, jak přiznal v dopise 20. prosince 1876:
"Můžu nepřetržitě pracovat denně, ne déle než hodinku. Pak musím v práci ustat, jelikož obyčejně tím silné hučení v uších povstane a mne k pokračování práce dělá neschopným. Pracuji tedy po chvilkách, dosti krátkých a musím se velkého namáhání varovat."
Divadelní družstvo zastavilo Smetanovi výplatu gáže a dalo najevo, že nemělo zvláštní zájem na uvádění Smetanových oper. Ovšem 11. dubna 1877 byl Smetana jmenován čestným členem Umělecké besedy. 25. dubna v Jabkenicích dokončil první díl klavírních polek Z českých tanců. Smetana, existenčně závislý na příjmech z divadla, se ocitl v téměř bezvýchodné situaci. A přesto se nevzdával. V létě přepracoval své Dvě vdovy a původní partituru podstatně doplnil. Při tom všem ho neustále pronásledovala neukojitelná tvůrčí touha, jako by cítil, že času bylo málo. 23. července 1877 mu Eliška Krásnohorská dala operní text, který Smetanu zaujal. 10. prosince 1876, v den prvního provedení symfonické básně Z českých luhů a hájů, rozpoznal Smetana nové téma, které Krásnohorská nazvala Tajemství. Eliška Krásnohorská byla básnířkou, představitelkou ženského hnutí a libretistkou Smetanových oper Tajemství, Hubička, Dvě vdovy a Čertova stěna. Smetana si s Krásnohorskou vyměňoval dopisy, ve kterých si upřesňovali sled jednotlivých scén. Tajemství dokončil 31. května 1878. Premiéra Tajemství proběhla za čtyři měsíce v Novém českém divadle, 18. září 1878. Ukázala Smetanovi, že jeho velké hledání nebylo marné. Husitský chorál, který ve Smetanově duši zněl od roku 1862, se stal jistotou, na které Smetana vystavěl dokončení svého díla. Skladbu samotnou nazval Tábor. Téměř stejnými akordy, jakými ukončil Tábor, zahájil skladbu poslední, Blaník. V myšlenkách se přenesl do období svého mládí, které prožil v českém kraji, k jehož přírodním a památkovým zajímavostem Blanická hora patřila. Ve Smetanovi ožily všechny staré příběhy a staré pověsti, ne jak si je přizpůsobila nová doba, ale jak je hlásala dávná tradice kraje. Vojsko ukryté v posvátné hoře je vojskem božských bojovníků. 9. března 1879 byl dokončen Blaník, a tím i celý cyklus Má vlast. Obrovská šestivětá symfonie vyjadřovala nejvyšší touhy, přání a přesvědčení svého autora.
Z českých tanců (1879)
Po dokončení Mé vlasti, Smetana opět zaměřil svůj pohled na konkrétní typy polek. Soubor se jmenoval Z českých tanců. V deseti charakteristických skladbách předložil celou škálu lidové taneční myšlenky. Každá skladba byla básní sama o sobě. Hravá Slepička stojí proti tvrdohlavému Medvědovi. Líbezný zpěv Cibuličky, rozvinutý zejména ve druhém tématu, má šíři největších kantilén. Klidný Oves se nese v rozvážném způsobu. Obkročák a Sousedská mají kontrastní dvojici Dupák a Skočnou. Smetanův osobní život ale nebyl tak šťastný, jak by se mohlo podle hudby zdát. I když si zvykl na hluchotu a uměl o ní dokonce žertovat, prožíval občas trapné chvíle. Když navštívil přátele, snažili se mu všemožně vyjít vstříc. Každou maličkost mu psali, aby věděl, o co šlo, a chovali se k němu laskavě a trpělivě. Ale doma nemohl očekávat u nejbližších lidí tolik ohledů. Byli zaujati sebou, svými zájmy, běžným provozem dne, a na něho se zvlášť neohlíželi. Když viděl, jak se smáli a o něčem živě vykládali a nemohl pochopit příčinu jejich vzrušení, cítil se vyřazený z normálního chodu života a neodvažoval se do něho vmísit otázkami. Jeho nepřátelé se chovali nadále tvrdě. Eliška Krásnohorská popsala ve svých vzpomínkách stěží uvěřitelnou příhodu. Jednou ji navštívila v jejím skromném pokojíku sebevědomá a elegantní dáma, neteř národovce nespornými zásluhami proslaveného, aby jí sdělila varovný pokyn svého příbuzného. Pasáž opět upravuji do moderního jazyka:
"Strýc Vás, slečno, přátelsky a vážně nabádá, abyste přestala podporovat humbuk, který se kolem skladatele Smetany vytváří. Především všichni vědí, že se snaží českou hudbu wagnerizovat, tedy poněmčit, což mu není ke cti, ale je to chyba, za kterou by měl být všeobecně odsuzován, ale ne oslavován. A pak ten podfuk s jeho předstíranou hluchotou! Strýc vám řekne – a každý rozumný člověk s ním bude souhlasit – že hluchý člověk nemůže skládat hudbu, stejně jako slepý nemůže malovat obrazy. Ty báchorky o nějakých hrozitánských hudebních studiích jsou jen strašáky, vymyšlené proto, aby pánům umělcům nelezl do zelí a je to jen strach o jejich chlebíček. Vyřídila jsem, co jsem musela. Můj strýc vám důrazně vzkazuje, že ty tlachy o Smetanově hluchotě jsou jenom tlachy. Podvod a podfuk je to. jeho hluchota je jen předstíraná kvůli reklamě, aby se do divadla hrnulo co nejvíce zvědavých diváků, dychtivých slyšet hudbu, kterou vytvořil hluchý člověk. Zanechte toho, nenechte se tak oklamat, neslouží Vám to ke cti. Odvraťte se od prolhaných lidí, čím dříve, tím lépe pro vás!"
Tak zdokumentovala Krásnohorská nízkost pražské kliky, kterou označila právem za barbarství. Až takového stupně nenávisti byli někteří schopni.
Otevření Národního divadla (1881)
Doba dokončení Mé vlasti byla časem velkého výdechu českého života. Stranické boje posledních let utichly, a došlo k mírovému řešení ve všech oblastech českého života. Pomalu se vynořoval obdiv ke Smetanovu dílu a osobnosti. Smetanovi odpůrci začali postupně uznávat, že ve Smetanovi byla nadlidská síla, nesmírné citové bohatství a nevyčerpatelné tvůrčí schopnosti. Nové generaci propagátorů Smetanova díla, zejména Otakaru Hostinskému a Václavu Zelenému, se už podařilo vzbudit ve společnosti tehdejší doby úctu ke Smetanově osobnosti. Otakar Hostinský se později stal pedagogem na Karlově univerzitě. Ti, kteří měli ke Smetanovi blízko, rádi dělali všechno proto, aby mistrovi udělali radost a potěšení. Smetanu těšily i ty nejmenší pocty. S radostí přijal pozvání pořadatelů Národní besedy, aby napsal polku pro jubilejní 30. ples v roce 1879. Na základě staršího náčrtu napsal Smetana svůj půvabný tanec Venkovanka. Na podzim roku 1879 se Smetana zmínil, že to bude padesát let, co poprvé veřejně vystoupil jako klavírista. Smetanovi přátelé se rozhodli oslavit toto výročí velkolepým jubilejním koncertem. 4. ledna 1880 vystoupil na Žofíně jako klavírista sám Smetana. Pozoruhodné bylo, že hrál na klavír i přes ztrátu sluchu. Skladatel sdělil do Hamburku Ludevítu Procházkovi, že jeho jubilejní koncert dopadl nad míru skvěle, že tolik slávy ze všech stran jeho umělecké snahy nezasluhují a že byl pohnutý a dojatý až k slzám. To byl jeden ze světlých okamžiků v této chmurné době. Také občasné zájezdy z Jabkenic do Prahy ho pokaždé vzpružily. Poprvé také zazněla orchestrální verze Tábora a Blaníku, České písně. Při této příležitosti napsal Smetana také svůj jediný písňový cyklus Večerní písně na slova Vítězslava Hálka. Teprve na vrcholu svého mistrovství se začal věnovat písňovému cyklu. Z Hálkových Večerních písní vybral pět básní, většinou milostných. Přestože veřejnost ocenila Smetanův význam, Smetana hleděl do budoucnosti s jistými obavami. Od Elišky Krásnohorské dostal nový námět, který ho zaujal. Mezi tím se otevřelo Národní divadlo. Bohužel ne na oslavu národa, který z vlastních prostředků palác kulturního snažení budoval. Otevření divadla bylo naplánováno na oslavu sňatku korunního prince Rudolfa se Štěpánkou Belgickou. Počátek budování jsem vylíčil v kapitole Základní kámen Národního divadla. V roce 1851 byl založen Sbor pro zřízení Národního divadla. Na počátku stál František Palacký, ale vedení po roce převzal jeho zeť, František Ladislav Rieger. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo. Už svým názvem naznačovalo, že bylo divadlem dočasným. Vedle něj působila v Praze ještě dvě divadla. Novoměstské divadlo, které pojalo až tři tisíce diváků, a nedaleko něj druhé, o něco menší České národní divadlo. Ve staré Praze šedesátých a sedmdesátých let 19. století se našla řada menších přechodných scén. To svědčilo o živém ruchu tehdejšího divadla a o jeho oblibě v měšťanských a řemeslnických kruzích. V roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Dvacet jedna let od otevření Prozatímního divadla se konečně otevřelo divadlo Národní. 11. červen 1881, den, kdy se otevřelo Národní divadlo, byl nezapomenutelný. Vnitřek divadla ale ještě nebyl po výtvarné stránce dokončen. Správa divadla neposlala Smetanovi vstupenku, což bylo velmi netaktní. Představenstvo se totiž domnívalo, že Smetana by jim mohl komplikovat slavnostní večer, a proto ho paradoxně vůbec nepozvali. Smetana se nakonec do divadla dostal postranním vchodem. Majestátní tóny Libuše všem zrychlily tep. Smetana sám je ale neslyšel. Sledoval představení z ředitelské lóže, kam ho nakonec z milosti přizvali. Pozvání do královské lóže přišlo pro Smetanu zcela nečekaně. Nebyl na nic takového připravený, zejména neměl svůj klobouk, který byl odložený někde v zákulisí. Navíc byl oblečený jen v čamaře, tedy ne náležitě podle protokolu. Proto mu narychlo z vedlejší lóže vypůjčili cylindr, ve kterém Smetanu před Rudolfa přivedli. Korunní princ si jich všiml, když vešli, a oslovil architekta Zítka. Projevil zájem se setkat se skladatelem, který byl hluchý. Během rozhovoru se Zítkem se na Smetanu několikrát podíval. Pravděpodobně se ptal na povahu jeho nemoci. Docela nechápal, do jakého stadia nemoc dospěla, protože hned potom přistoupil ke Smetanovi a postavil se docela blízko k němu, načež s očekávaným výrazem ve tváři čekal na odpověď. Smetana řekl:
"Vaše císařská výsosti, jsem nešťastný, že vás neslyším."
Korunní princ byl těmito slovy zjevně velmi překvapen a v domnění, že nepromluvil dostatečně hlasitě, svá slova zopakoval. Smetana pak řekl:
"Já jsem úplně hluchý už šest let."
Potom se arcivévoda obrátil k předsedovi divadelního spolku, panu Skramlíkovi, a dlouho s ním hovořil, přičemž se na Smetanu díval se zjevným soucitem. Během dalšího rozhovoru s architektem Zítkem se k němu také otočil, aby se na něj sympaticky podíval, načež se pánové přátelsky rozešli.
Umělecká beseda uspořádala po představení banket U černého koně, jehož se zúčastnila většina tehdejších hudebních veličin. Dvořák, Fibich, Bendl, Rozkošný a také Hostinský, který pronesl přípitek. Banket měl velmi oslavný průběh. Bylo proč se radovat. Otevřelo se Národní divadlo a zazněla konečně Smetanova Libuše! Toto dílo ponechal autor u sebe devět let a měl odvahu a trpělivost čekat na vrcholný okamžik premiéry, který už ale neslyšel. Cíle bylo dosaženo. Dlouhodobý plán Národního divadla se podařil. Jenže se lidé neradovali dlouho. Divadlo napůl vyhořelo. Tomu ale předcházela událost, která málem stála Smetanu život. Toho osudného dne, 12. srpna, cestoval Smetana do Prahy a přijel kočárem na neratovické nádraží mnohem dříve než vlak. Šel uprostřed kolejí, aniž by si všiml, že za ním se na koleje posunovalo několik vagonů. Vagony, které nabraly značnou rychlost, se řítily právě po kolejích, na kterých Smetana klidně stál. Muž, který byl na prvním vagonu, na Smetanu zakřičel, aby ho upozornil na nebezpečí. Ten ale ve své naprosté hluchotě nic neslyšel. V okamžiku největšího nebezpečí se Smetana náhodou rozhlédl. Na vteřinu zůstal stát jako přikovaný, když uviděl, jak se na něj řítily vagony. Pak se ale rychlým skokem zachránil před jistou smrtí. Smetana odjel z Neratovic do Prahy těžce otřesený nebezpečím, kterému právě unikl. U Vysočan ale zpozoroval kouř a plameny vyskakující z Národního divadla. Do Prahy dorazil zcela zdrcený. Hrozná zpráva na Smetanu zapůsobila tak, že nebyl schopen slova a zachvátila ho třesavka. K večeru 12. srpna 1881 zpozorovali lidé na tehdejším řetězovém mostě, že ze stavby stoupal dým. Měli zato, že se tam pracovalo s ohněm a nenapadlo je, že by šlo o skutečné nebezpečí. Ale zanedlouho tu už byli dělníci ze Smíchova, kteří také postřehli kouř a pojali podezření, že hořelo. Nastala panika. Hasiči nebyli v dosahu a čas plynul, aniž se cokoli podnikalo na záchranu ohrožené stavby. Dým se valil hustěji, ale dav byl bezradný. V 18:00 vyšlehly nad střechou plameny. Konečně se objevili požárníci, myslivci a pěchota a uzavřeli prostor kolem divadla. V 19:00 přibyli na pomoc hasiči z předměstí. Ale nebylo jednotné vedení a mezi zachránci vládl zmatek, zatímco oheň, podporovaný větrem, zachvátil už celou střechu. Pak se ozvala zvnitřku rána. Spadl lustr. Následoval další strašný hluk. Zřítil se strop. Kolem 22:00 se vědělo, že vnitřek divadla byl zničen. Příčina katastrofy se vlastně nikdy přesně nezjistila. Druhý den se šel Smetana podívat na trosky svého nádherného snu, kde poprvé zazněla Libuše. Na polo shořelé divadlo hleděl se slzami v očích. Děsné neštěstí sice otřáslo celým národem, ale zároveň jej přimělo k prudké a okamžité reakci. Ještě v noci začaly nové dobrovolné sbírky. Požár lidi takřka zfanatizoval. V krátké době se sešlo na jeden milion zlatých, ať formou sbírky, pojistného nebo zemské hypotekární půjčky. Národ tu složil podruhé, a ještě výrazněji zkoušku dospělosti. Přikročilo se k novostavbě na zbylých troskách. Je ale také možné, že požár byl založen úmyslně, aby mohl vlastník divadla od pojišťovny vyinkasovat pojistnou částku. Přece jen musíme i s takovou variantou počítat, ostatně nebylo by to poprvé. Žhářské podvody nebývají zase tak ojedinělými událostmi. Horečně se ale pracovalo na obnově národního Chrámu. Život šel ale dál. Ohlas na své dílo zažil Smetana doma i v zahraničí při uvedení Dvou vdov 28. prosince 1881. Prodaná nevěsta byla uvedena 5. května 1882, jako jubilejní sté představení v Novém českém divadle. Také poslední dokončená opera Čertova stěna patřila svým hudebním a dramatickým pojetím zcela do Smetanova světa. Její premiéra proběhla 29. října v Novém českém divadle. O týden později, 5. listopadu, se poprvé uskutečnilo souborné provedení Mé vlasti. Byla to zcela mimořádná událost. To všechno Smetana prožíval za trvalého hučení a šumění v hlavě, jako by stál pod velkým vodopádem. Trvalo to ve dne v noci bez přestávky. Chyběl mu klid i čas, úkoly mu rostly pod rukama.
Smetana umírá (1884)
Smetana dál pokračoval v komponování a vytvořil svůj druhý kvartet D-moll. Je jisté, že Smetana, osamělý ve svém okolí kvůli hluchotě, musel být osamělý i ve svých myšlenkách. Snad jen v Janu Nerudovi měl spřízněnou duši, který mu dokázal porozumět. Jeho zdraví se koncem roku 1882 začalo výrazně zhoršovat. Jeho stavy šílenství, kterých se obával a zároveň o nich psal svému příteli Janu Nerudovi už v roce 1879, se opravdu objevily. Ztráta řeči, halucinace, nevyrovnaná paměť a jiné zdravotní obtíže se promítaly do Smetanovy tvorby, která byla v tomto období zkratkovitá. Smetana se často zmiňoval o svých potížích při práci. Říkal, že bylo pro něj obtížné zachytit myšlenky, že se málo soustředil a že dokonce psal jen proto, aby viděl, jak to vypadá v mysli hudebníka, který ztratil sluch. Tyto Smetanovy výroky nelze brát doslova. Sám neslyšící měl mnohem ostřejší smysl pro nové harmonické zabarvení než všichni kolem něj. Netušil, že se se svou genialitou zcela vymykal lidskému prostředí. Svůj druhý smyčcový kvartet číslo 2 D-moll vytvářel v neustálé extázi. Jeho osamělost byla patrná v dopise z Prahy do Jabkenic své dceři Zdeňce, který Smetana napsal 30. března 1882. Z dopisu ocituji jen pasáže, které se týkají Bettyny:
"Chci a musím mít od své rodiny klidné, laskavé a přátelské zacházení. Chci pracovat, ale chci také žít co nejklidněji, bez výbuchů vášní a pocuchaných nervů. Skutečnost, že maminka neodpověděla ani na tyto prosby, je zcela jasným důkazem, že si nepřeje vést se mnou spořádanou domácnost na základě spravedlnosti, vlídnosti a náklonnosti a že si přeje a ráda setrvá ve svém odporu vůči mně a zůstane cizí, jakou byla dosud. Přál jsem si zůstat zde v Praze navždy, neboť svůj těžký úděl snesu jen tehdy, když se s matkou nesetkám a nemusím se s ní blíže stýkat. Vím, a už to cítím, že maminčin chlad, vyhýbání se mi, ignorování atd. mě snad zase přemůže, a pak bych od vás utekl mezi cizí lidi. Líbám a objímám tě vřele a vroucně, má drahá dcero, a také Boženku a Žofii a vnoučata a Schwarze. S veškerou úctou líbám ruce mamince. Sbohem. Tvůj vždy milující otec Bedřich Smetana."
Dopis jasně ukazuje, v jakých domácích poměrech Smetana žil. Poměry v Jabkenicích se dostávaly do obtížných situací. O měsíc později, 9. prosince 1882, napsal Smetana další dopis Josefu Srbu-Debrnovovi V něm mu se zděšením sdělil, že asi před třemi nedělemi ztratil pojednou k večeru hlas i možnost se vyjadřovat. Nedovedl nic přečíst, zapomněl jména známých osob, vykřikoval s otevřenými ústy v delších pauzách jen hlásky tě, tě a ně. Indispozice přešla, než se odhodlali poslat pro doktora. Ale asi za týden se to opakovalo v daleko horší míře. Uložili ho do postele a lékař zakázal pít jakýkoli alkohol, nedovolil četbu trvající déle než čtvrt hodiny, komponovat zásadně nedoporučil, aby se zabránilo zvýšenému tlaku na mozek. Přes lékařův zákaz Smetana komponoval. Zmohl se asi na jednu řádku denně. Stálo ho nesmírnou námahu pamatovat si dosavadní část a neztratit souvislost myšlení. 13. září 1883 dokončil svou poslední orchestrální skladbu, Pražský karneval. Ještě 18. listopadu 1883 se zúčastnil druhého otevření Národního divadla, kde zazněla jeho Libuše. Tentokrát mu vyhradili ředitelskou lóži, ale Smetana tu seděl osamocený. manželka Bettyna odmítla s ním lóži sdílet po jejich dřívějším odcizení. Smetana si do deníku v roce 1883 zapsal:
"Moje churavost, těžká hlava, se zhoršily následkem mého bolu a žalu nad necitelností té, která před dvaceti třemi lety se vdala za mne, a dvacet jedna let je tomu, co porušila zákony manželské."
V té době byl už ale nesvéprávný. Svědkové popisovali, že se postupně zatahoval za sloup a do přítmí. Jeho choroba se dál stupňovala. Jeho řeč nedávala smysl, trpěl halucinacemi, paranoidními stavy a megalomanií. S bolestí a hrůzou hledělo nejbližší okolí na mistra, který dirigoval orchestry a sbory pro ostatní neviditelné a neslyšitelné. Všichni cítili, že duch odešel od těla. Smetana netušil, že 2. března 1884 bude celý národ slavit jeho šedesáté narozeniny. Žil zcela mimo svět a v uzavřeném prostoru svého jabkenického příbytku se jeho duše rozjitřila k nepředstavitelně krásným hudebním výtvorům. Bohužel ruka nestačila zaznamenat, co fantazie vykouzlila. Ve dne ho střežil František Moucha, v noci kuchařka Anna Čapková. Podle Mouchova sdělení byl Smetana tichý a zádumčivý a často měl vidění návštěv, jimž se ukláněl a s nimiž hovořil. Když jim kynul z okna na rozloučenou, dával Moucha pozor, aby nevypadl ven. Ale nebylo možné ponechat ho bez odborného dozoru. Za sychravého a deštivého dne, 22. dubna 1884, tedy nasedli do povozu. V předsíni myslivny navlékl Schwarz nemocnému dlouhý kabát, a když ho usadil do kočáru, obalil ho ještě dvěma přikrývkami. Plakal přitom stejně jako Žofie, která stála opodál. Smetana se jevil apatický. Pak usedl po jeho levici Schwarz, naproti Srb-Debrnov, na kozlík Josef Bím. Vzali s sebou také opatrovnici Annu Čapkovou. Tehdejší ústav pro choromyslné v ulici Ke Karlovu na pražských Vinohradech vedl MUDr. Benjamin Čumpelík. Sám hudebník, který se dříve rozhodoval mezi kariérou pěveckou a vědeckou. Nakonec se stal primářem, a tak se vzdal uměleckých ambicí; tím spíše mohl mít pro nového pacienta porozumění. Smetanovi se tedy dostalo spolehlivé péče, ale už nikdo mu nemohl pomoci. Nemoc pokročila k závěru. Zprvu Smetanu umístili do oddělení pro klidné případy, ale o něco později ho museli přestěhovat do oddělení pro pacienty neklidné, konkrétně na pokoj číslo 172. Ani teď nepřestaly občasné záchvaty. Přiblížil se poslední den Smetanova života. V den své smrti vyskočil z postele a vyběhl ke dveřím, ale najednou klesl uprostřed místnosti. Byl mrtev. Bylo 12. května 1884, šestnáct hodin a třicet minut. Duše osvobozená od těla, od fyzického trýznění a utrpení, našla pokoj. Jeho mírný obličej po smrti svědčil o konečném klidu, který Smetana konečně našel. Pohřbili ho za tři dny na Vyšehradském hřbitově, který proslavil tím, že jej učinil symbolem země. Pramenem, z něhož zněly zlaté tóny harfy věrozvěstů, věštící nesmrtelnost země a jejích potomků. Jeho pohřeb byl národní událostí. S jeho ostatky šel průvod od Týnského chrámu k Národnímu divadlu. Právě v Národním divadle se na jeho počest ten večer hrála Prodaná nevěsta.
Závěr: V hudbě život Čechů
Smetana se se světem rozloučil svým posledním smyčcovým kvartetem. Odešel vzpřímený jako hrdý skladatel, který se nesmazatelně vryl a vtiskl do české národní hudby. Smetanova hudba žila dál. Kbelská stanice začala vysílat 18. května 1923. Se vznikem rozhlasu se rozšířila propagace hudby do éteru, a tak se dostalo i Smetanovým dílům většího uplatnění. Jeho dílo poznávala i zapadlá místa, jejichž obyvatelé neměli příležitost navštěvovat koncerty v hlavním městě. I díky televizi se dostala na obrazovku Smetanova hudba a jeho opery. Nemluvě o Smetanových muzeích. Smetanovy klavírní skladby se dostaly do repertoáru nastupující generace a rozšířily se i do ciziny. Ani dnes snad neexistuje jediný člověk, který by neznal jméno Smetana. Jeho hudba přemostila generace a otevřela brány z 19. do 20. století. Nadčasové dílo Bedřicha Smetany překonává generace a spojuje doslova celý svět jedinečnou českou hudbou. Bedřichu Smetanovi nemůžeme být nikdy dost vděční za to, co vykonal pro vzkříšení českého muzikantského národa. Smetana patří nám všem, a nemůže zmizet z české pokladnice hudby. Jeho laskavou vlídnost a bojovný elán nepřezní jiný hlas. Smetanova Vltava je vodní tepnou, která dává život českému vlastenectví. Tomu vlastenectví, které Smetana spojil s řekou, věčnou symfonií a českým národem.