Druhý díl se zaměřuje na další část života a kariéry Bedřicha Smetany. Kapitoly nás provádějí obdobím po revoluci v Praze a sledují Smetanův osobní život i jeho umělecké úspěchy. To zahrnuje jeho svatbu s Kateřinou, vytvoření triumfální symfonie, rodinné tragédie, následný exil ve Švédsku, smrt Kateřiny a návrat do Čech. Také se dozvíme o jeho dalším manželství s Bettynou, jeho angažmá v českém divadle, v Hlaholu a Umělecké besedě, a jeho důležitých operách, jako je „Prodaná nevěsta“ a „Braniboři v Čechách“. Pořad nám tak ukazuje, jak Smetana přispěl k rozvoji české hudby a jak se zapojil do českého vlastenectví a kulturního života ve 2. polovině 19. století.
Stručně shrnu, o čem pojednávala minulá epizoda. Smetana prožil pestré dětství, nejprve v Litomyšli, pak Jindřichově Hradci, a nakonec Růžkových Lhoticích. Odtud ale odjel studovat do Havlíčkova Brodu. Nakonec si vymohl studium v Praze. Tam se mu ale nedařilo, a tak byl poslán do Plzně. Tady prožil své první lásky, až se nakonec seznámil s osudovou Kateřinou. Nakonec se znovu vrátil do Prahy za uměním. Osud tomu chtěl, že se z bezvýchodné situace dostal k Thunovým jako učitel jejich dětí. Začal psát první skladby, vesměs polky. V Praze Smetana také prožil revoluční časy v roce 1848.
Svatba s Kateřinou (1849)
Po letní revoluční epizodě musel Smetana uprchnout z Prahy. Uchýlil se k rodičům do Obříství, kde začal komponovat svou Slavnostní ouverturu D-dur. Dokončil ji 5. března 1849. Když dílo poprvé zaznělo 20. dubna toho roku na pražském Žofíně, tehdy ho dirigoval dokonce František Škroup, odhalilo znalcům, že ve Smetanově osobnosti vyrůstal průkopnický hudebník a umělec zcela nekonvenční. Od 8. srpna 1848 už byl Smetana majitelem hudební školy, která stála na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice. Přihlásilo se mnoho žáků. Jeho pianistická virtuozita byla známá a vědělo se také o důvěře, které se těšil jako umělec ve šlechtických kruzích, a to pražským měšťanům imponovalo. Ve svém hudebním ústavu zavedl moderní metody výuky a pro potřeby svých žáků napsal mnoho instruktážních skladeb, ze kterých většina prozrazuje cílevědomé umělecké přesvědčení. Pořádal také ve škole polo veřejné koncerty, které povzbuzovaly ctižádost žáků a zpestřovaly provoz ústavu. Škole se začalo dařit. Jeho osobní život se dal také do pořádku a začali se opět scházet s Kateřinou. Stejně jako v Plzni, i v Praze Smetana u Kolářů bydlel na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, v domě U Primasů. 29 srpna 1849 se konečně Bedřich Smetana s Kateřinou Kolářovou oženil, v kostele u svatého Štěpána v Praze na Novém městě. Smetanovi bylo dvacet šest let, Kateřině necelých dvacet dva. Svatba se konala v úzkém kruhu obou rodin a byla prostá. Když se vrátili z kostela, pojedli, zpívali a veselili se, pak se šli projít na hradby a tím slavnost končila. Mladé manželství bylo šťastné. Smetanovi se k sobě chovali tak něžně, že jim po Praze říkali hrdličky. U nich bylo vždy příjemně. Smetana žil pro rodinu a uměl vytvářet zajímavé prostředí díky veselé povaze a společenskému nadání. Měli často hosty, zejména děvčata Thunových. Smetanovi předchozí žáci z rodiny Thunových na svého učitele nezapomněli a Smetana mohl brzy mezi své soukromé žáky zařadit i několik šlechticů a šlechtičen. Od 10. prosince 1850 se dokonce stal osobním klavíristou bývalého císaře Ferdinanda V., který se po abdikaci na císařský trůn trvale usadil v Praze. Smetana byl zvaný do jeho hradu dvakrát týdně, aby mu hrál za čtyři dukáty. Smetana velmi bystře rozpoznal, že skutečně dokonalý umělec musel přinášet na poli svého umění nové a přesvědčivé osobní kreace. Proto se s opravdovou energií pustil do studia problematiky národního hudebního projevu. Smetana zkomponoval a věnoval jako svatební dar své žačce Marie Thunové, s kresbou Františka Kolára, cyklus tří klavírních svatebních scén. V nich vystihl velmi živě národní tón. Ve skladbě, kterou nazval Ženich a nevěsta, se objevila příjemná polková stylizace. V závěrečné skladbě se zpíval polkový rytmus na tóny, které později dokázal s drobnými obměnami převzít ve své Prodané nevěstě. Už v těchto skladbách poznal, že polkový rytmus a melodická periodicita jsou typickými znaky české hudby, a tak začal komponovat polkové klavírní skladbičky. Orchestrální polka z roku 1849, později nazvaná Našim děvám, byla určena k tanci, stejně jako první polky z doby jeho amatérských skladatelských začátků. Znamenalo to hudební hodnoty zcela nového druhu. Sám Smetana si byl vědom, že tu vznikal nový svět dýchající hlasem české země a jejího lidu. Viděl, že udeřil na správnou strunu. Jeho polky, ze kterých později vybral a vydal trojici salonních a poetických polek, proto znamenaly velmi důležitou vývojovou etapu ve Smetanově tvorbě.
Lístky do památníku
Smetana si ale správně uvědomoval, že se nešlo vázat pouze na polkovou formu. Proto souběžně s polkami komponoval rozsáhlý cyklus drobných klavírních skladeb, které nazval Lístky do památníku. Z těchto drobných kompozičních tvarů je patrné, jak intenzivně dokázal Smetana promýšlet každou svou hudební myšlenku, jak silně ji prožíval při tvorbě melodie. Je v nich cítit předzvěst pozdějších Smetanových silných projevů národních hodnot. První lístek do památníku H-dur pro Kateřinu Kolářovou Smetana napsal už 22. července 1844. Lístky do památníku vyšly nejprve jako soubor šesti skladeb označených opus dva. Potom vyšly ve dvou svazcích pod názvem Črty a dvě byly publikované v Hallbergově klavírní sbírce vydané Lisztem. Některé z těchto skladeb byly publikovány až dvacet let po Smetanově smrti. Je příznačné, že hlavní motiv skladby nazvané Robertu Schumannovi a motiv skladby G-dur se dostal i do partitury Libuše. Ačkoli skladby byly svým rozsahem malé, Smetana nepřestal přemýšlet o tvorbě velkých uměleckých forem. Už ve svých klavírních dílech, Capricciu G-moll, Allegru capricciu a Baladě B-dur, vytvořil rozsáhlá díla virtuózního charakteru, jimiž se přihlásil k nastupujícímu novoromantickému proudu. V Baladě se objevily náznaky pozdějšího Vyšehradu, celek ale přesto patřil do sféry běžné dobové hudby.
Triumfální symfonie (1853)
Smetana si byl patrně dobře vědom obsahového rozdílu mezi drobnými polkami a rozsáhlými skladbami. V tomto období na počátku padesátých let, Smetana ale zažil silné umělecké dojmy. Smetana podlehl mohutné vlně shakespearovského kultu, který začal v českém divadle uvedením Macbetha v únoru 1852. Jistě k tomu přispěly i jeho osobní kontakty s Josefem Jiřím Kolářem, strýcem Smetanovy snachy, který svěřil svou mladou nadanou dceru Augustu do Smetanovy hudební péče. Smetana byl sugestivně přitahovaný shakespearovskými motivy. V náčrtu symfonie z této doby poznáváme, že Shakespeare se stal jeho skutečnou tvůrčí inspirací. Celý prokomponovaný začátek bude po letech otevírat Smetanovu první symfonickou báseň o Richardovi III. Smetana ale cítil, že úkol byl příliš velký a náročný. Proto tento plán odložil a rozhodl se pro jednodušší formu. Vzešla z toho Triumfální symfonie. Smetana, který s plným nadšením prožil bouře roku 1848, tehdy vzhlížel se značnou důvěrou k osobě mladého císaře Františka Josefa I. Ostatně stejně jako všichni v habsburské monarchii. Bylo všeobecně známo, že císař byl ve vleku své reakční matky. Proto byla zpráva o císařově zamýšleném sňatku s princeznou Alžbětou Bavorskou vítaná. Usuzovalo se, že mladá manželka vyvede císaře z bludných cest, po kterých bloudil. Pozdravy adresované tomuto manželskému svazku byly tedy výzvou k nástupu nové éry. Smetana s tímto vědomím zkomponoval svou Triumfální symfonii. Aby význam své skladby ozřejmil, vložil na několik míst citát z Haydnovy Císařské hymny. Symfonie ale byla založena na základní české melodii Zachovej nám, hospodine. Císařská kancelář Smetanovi ani nepoděkovala, natož aby obdržel nějakou odměnu nebo stipendium. Za Smetanova života zazněla symfonie pouze v premiéře 26. února 1855, kdy ji skladatel také dirigoval a poprvé veřejně vystoupil jako dirigent. Později, když si Smetana uvědomil, že se ve své mladické víře mýlil, dílo bez rozpaků odmítl.
Rodinný život a tragédie (1855)
Smetanův soukromý život probíhal celkem šťastně. V lednu 1850 se Smetanovi přestěhovali do nového bytu na adrese V Jámě 696. Jeho soužití s Kateřinou bylo šťastné. 7 ledna 1851 se Smetanovým narodila první dcera Bedřiška. Ze čtyř dcer narozených mezi lety 1851 až 1855 měl Smetana největší radost právě z prvorozené Bedřišky, dítěte s mimořádným hudebním talentem. Bedřiška byla modrooká blondýnka, roztomilá a dětsky půvabná, která už ve třech letech dovedla zpívat písně s textem v čisté intonaci a na klavíru zahrála stupnici C-dur nahoru i dolů. Naslouchala ráda hudebním produkcím a znala už řadu skladatelských jmen. Jeho pobyt v Praze byl v té době celkem příjemný, i když se musel několikrát stěhovat do vhodnějších bytů. Smetana sám v létě cestoval a byl hostem svých šlechtických žáků. Krátce po svatbě se s manželkou vydal na svou první zahraniční cestu, během které navštívili Drážďany a Lipsko. Dvakrát se rodina vydala na Moravu v Týně u Lipníka. Při druhé cestě zemřela Smetanova druhorozená dcera Gabriela, které říkali Jelčinka, 9. července 1854. Touto dětskou smrtí začal v té době ve Smetanově životě zmatek, který se nejbolestněji projevil smrtí prvorozené Bedřišky 6. září 1855. Bedřiška zemřela na spálu, když Smetanovi trávili čas v pražských Nuslích. Se ztrátou dětí, zejména se smrtí Bedřišky, prožíval Smetana skutečný záchvat zoufalství. Jeho bezprostřední uměleckou reakcí byla kompozice Klavírního tria G-moll. To Smetana dokončil za dva bolestivé měsíce. Dílo vyjadřovalo tragický rozsah, se kterým Smetana trio psal. Jednoznačně tu převažovala bytostná účast Smetanovy osobnosti. Trio G-moll jednoduše završilo velkou proměnu jednatřicetileté Smetanovy osobnosti. Nelze se tomu divit, život zasažený prudkou ranou měl ještě mnoho bolestných dozvuků. Nejmladší dcera Kateřina, která se narodila krátce po Bedřiščině smrti 25. října 1855, také zemřela po více jak půl roce, 10. června 1856. Naživu zůstala jen dcera Žofie. Kateřina Smetanová začala chřadnout tuberkulózou, jejíž léčba byla v té době zcela neodborná. Mnoho přátel zmizelo do ciziny, protože umění dostali do péče cenzoři. Václav Jan Stamic, Jiří Benda, Josef Mysliveček, Antonín Rejcha. Všichni postupně odcházeli do zahraničí. Dusné období Bachova absolutismu položilo svou těžkou ruku na vše, co bylo Smetanovi drahé.
Smetana ve švédském exilu (1856-1859)
Krátce po smutné smrti Karla Havlíčka a z existenčních důvodů, Smetana zvážil všechna pro a proti života v Praze a rozhodl se uchýlit do ciziny. 11. října 1856 odjel do exilu ve švédském Göteborgu. Cesta trvala pět dní.
„Odjel jsem z Prahy dne 11. října večír po železnici do Drážďan," psal Smetana „nejdražším rodičům“.
Přijel do cizího prostředí a našel tam Čecha, houslistu Josefa Čapka, kterého znal z Prahy. Přímořské obchodní město na něj zapůsobilo, stejně jako symbol starého lva shlížejícího ze Lvích hradeb na celý přístav. Vzpomínal na dětství, kdy si u symbolu lva v Litomyšli poprvé vybavil smysl své vlasti. Nyní, daleko od domova, byl symbol jeho nového působiště stálou připomínkou země, ze které pocházel. Ocituji část Smetanova dopisu, který jsem upravil pro moderní jazyk:
"Do Göteborgu jsem přijel 16. října brzy ráno a od té doby jsem tady. Bydlení je tu stejně drahé jako u nás, skoro dražší, nejdražší jsou kvartýry. Ale jídlo je dobré, dobré pivo, většinou anglické. Ale vína se tu pije dost, hlavně toho silného, jako je Portské atd. Uspořádal jsem tu dva koncerty s velkou chválou, ale moc peněz nevynesly. Mám víc hodin na učení, než zvládnu. Založil jsem také školu, i když se ještě musím naučit jazyk, a Společnost pro zvelebování hudby si mě vybrala za svého ředitele nebo direktora. To je ale ta poslední věc, která mě nejvíc lákala, abych tu zůstal. Podle toho se mi tu žije lépe než doma v Praze. První rok ale nebude možné ušetřit nic z mých příjmů, neboť mám větší výdaje, než jsem, kdy měl doma. Musím živit rodinu i sebe, platit dva kvartýry a letos zaplatit všechny dluhy v Praze. Proto je žádám, aby mi ze čtyř set zlatých, které jim dlužím, nechávali měsíčně deset zlatých ve stříbře, až budu moci příští rok zaplatit zbytek. Katinka jim to bude posílat. V létě, až přijedu do Prahy, je také na několik neděl navštívím a pokusím se jim část dluhu splatit, pokud to bude možné. Cesta sem s celou rodinou bude také velmi nákladná. Tak mám ještě moc starostí a hodně pracuji. Vyřiďte mé pozdravy všem mým přátelům a známým, Antonu, Marii, Fanny a dalším. Mnohokrát jim líbám ruce, žehnám jim s Bohem a zůstávám jejich nejvděčnějším synem Bedřichem."
První rok strávil Smetana v Göteborgu sám. Rodinu nechal v Praze, protože chtěl nejprve poznat a vyzkoušet nové podmínky. Brzy byl uznávaný jako umělec, učitel a muž dobrých společenských mravů. Ve filharmonické společnosti Harmoniska Sállskapet měl dostatek příležitostí získat dirigentské zkušenosti, i když to bylo s amatérským tělesem. První koncert měl už necelý měsíc po svém příjezdu, 23. října 1856. Druhý pak 12. listopadu. Laskavost a pohostinnost bohatých göteborských obchodníků mu usnadňovala pobyt o samotě. Tento rok byl ale kompozičně neplodný. Smetana stihl nanejvýš připravit vydání svých Lístků do památníku, které vyšly následujícího roku v pražském nakladatelství Roberta Veita pod názvem Črty. Jakmile skončila sezona, spěchal Smetana 16. května 1857 za svými drahými do Čech. Krátce po příjezdu 24. května doprovodil do hrobu svého otce, který zemřel 12. června toho roku v Novém Městě nad Metují ve věku necelých osmdesáti let. Srpen strávil se svou rodinou na prázdninách v Roztokách u Prahy. Hned v září se ale s rodinou vrátil do Švédska, aby se pak dva roky nepodíval do své rodné země. Do Švédska odjel s chotí Kateřinou, dcerou Žofií a švagrovou Alžbětou Kolářovou. Cestou si udělal malou pětidenní zastávku ve Výmaru, kde byl hostem Franze Liszta. Bylo to v době výmarských oslav básnické dvojice Schillera a Goetha. Smetana měl možnost slyšet Lisztova velká díla komponovaná na témata těchto básníků. Tady se seznámil zejména s Faustovskou symfonií, dílem, které mu připomnělo jeho vlastní dávný plán na shakespearovskou symfonii. V rozhovorech s Lisztem se mohl dotknout vlastních tvůrčích problémů. Povzbuzení, kterého se mu dostalo, mu jistě dodalo nový tvůrčí elán. Z toho, že ho Liszt před významnou pochybující společností označil za českého národního skladatele, jistě poznal Smetanovu víru v sebe sama. A tak se šťastně uchýlil do svého göteborského domova, připravený k novým tvůrčím počinům. Než se mu podařilo realizovat vlastní dílo, vytvořil pouze drobné klavírní skladby. Mezi nimi byla pozoruhodná úprava starší polky v rapsodickou polku Vidění na plese. Tato skladba zachytila jeho setkání s dvacetiletou Fröjdou Beneckovou. Větší význam dosáhla pouze klavírní etuda C-dur a fragment klavírní skladby, který po letech přešel jako téma do partitury Dalibora. Smetanova velká tvorba začala až při jeho letním pobytu v roce 1858 ve švédském přímořském letovisku Särö. Byla to symfonická báseň Richard III. na motivy Shakespearova dramatu. Tu dokončil 17. července 1858. Byl sice daleko od domova, ale byl ve stálém kontaktu se svou zemí a dobře cítil bolesti své rodné země a krajanů. Byl si také vědom světového ohlasu rakouských událostí z let 1849 až 1860. Smetana si byl dobře vědom toho, co ve svém Richardovi III. vytvořil. Cítil výbušnou jedinečnost tohoto díla a byl si vědom, že v něm vyjádřil své nejlepší lidské a umělecké přesvědčení. Veřejného uznání ale tímto dílem nedosáhl. Smetana byl v té době v úzkém kontaktu s českým divadelním světem, protože právě v době Richarda III. byl přizván ke zkomponování hudby k Valdštýnovi podle stejnojmenné hry Friedricha Schillera. Toto téma ho obzvláště zaujalo. Valdštýnův Tábor bylo vskutku dílo, které bylo svou bohatou hudebností symfonií malého rozsahu, a přesto dílem výrazně českým. Ukázalo, že Smetanovi se podařilo spojit hudební prvky do české podoby. Dílo, oživené voláním z domova a určené pro českou divadelní scénu v Praze, bylo výrazem stesku po známém a milovaném kraji. Počátkem roku 1859 byl Valdštýnův Tábor dokončen. Bylo to v době, kdy Smetanu začala silně tížit starost o zdraví Kateřiny. Sám Smetana byl proto nesoustředěný a rozptýlený prací. Téma následovalo za tématem. Po plánu na skladbu o Marii Stuartovně přišel nápad na hrdinskou skladbu o Jízdě Vikingů. Pak zase propracovaná studie na dvoudílnou skladbu o Cidovi.
Smrt Kateřiny a návrat do Čech (1859-1860)
Kateřina snášela sever stále obtížněji a její zdraví se velmi zhoršilo. Podnebí, cizí zvyky a lidé jí dali silně pocítit ztrátu navyklého domácího, milovaného prostředí a podnítili ještě větší touhu po domově. V dopisu tchyni se Smetana obviňoval, že byl sám příčinou této změny. Matka Anna Kolářová musela přijet do Göteborgu, aby pomáhala nemocné dceři při zdlouhavém návratu. Kateřině se dařilo pořád hůř. 17. března 1859 Smetana předčasně ukončil svůj pobyt v Göteborgu. S rodinou vyjeli 10. dubna 1859, 12. dubna se zastavili v Kodani, pak se vydali přes Štětín a Berlín do Prahy. Museli se zdržet v Drážďanech, protože Kateřina nebyla schopna další cesty. 19. dubna si pak Smetana zapsal do deníku:
„Dokonáno jest! — Kateřina, má drahá, vřele milovaná žena, zemřela dnes ráno v pět hodin klidně, aniž jsme co věděli, dokud mne ticho neupozornilo. Buď s Bohem, anděli!"
Její pozůstatky byly 22. dubna uloženy na Olšanském hřbitově do hrobu, kde odpočívá Bedřiška. Tím skončila historie lásky, která pro Smetanu znamenala v mladých letech všechno. Kateřina už nespatřila zemi, po které tolik toužila a do které svými vzpomínkami přitahovala Bedřicha Smetanu. Smetana tuto ztrátu nesl těžce. Babička Kolářová a její švagrová Marie se staraly o dceru Žofii a Smetana sám hledal rozptýlení. Navštěvoval své příbuzné, matku a sourozence. Zvláště si oblíbil Chlomek u Obříství, kde byl jeho mladší bratr Karel hajným. S dceruškou Žofií chodili po lesích a polích a Smetana se s oblibou účastnil lovů. Střílel ale neklidně a nic netrefil. Aby mu udělal radost, předstíral Karel, že tuhle koroptev složil Bedřich a nikoli on, ale oba se tomu pak smáli. Tady se Smetana poprvé setkal se svou švagrovou Albertinou, kterou si možná pamatoval z pobytů u rodičů v Obříství. 29. května 1859 odcestoval do Drážďan a Lipska, kde se konal sjezd hudebníků nové generace a novoromantického hnutí. Sešli se tu představitelé nového hudebního myšlení pod patronací Franze Liszta. Vzpomínali zejména na druhého velkého hudebníka svého hnutí, Richarda Wagnera, který byl v té době ještě politickým psancem. Smetana se velmi zajímal o koncerty, setkání a debaty o uměleckých problémech nové doby. Franz Liszt si poslechl Smetanovy Črty a Polky, Richarda III. a Valdštýnův Tábor a Smetana byl s jeho hodnocením srdečně spokojený. Celá epizoda šestnáctidenní cesty byla pro Smetanu velmi významná a cenná. Mezitím se ale v rodině hodně mluvilo o Smetanově budoucím životě. Podle tehdejších zvyklostí se plánovalo, že se Smetana znovu ožení. Byl to nápad jeho švagrové Albertiny, aby Smetana pozvali do domu jejích rodičů v Lamberku u Obříství. Tam ho vřele přijali jako hosta, možná dokonce jako nápadníka Bettiny, nejmladší z osmi Ferdinandových dcer. Teprve po této návštěvě v Praze 11. července se s ní seznámil. Betty byla výbornou šachistkou, dovedně malovala, dobře zpívala, znala cizí jazyky. Smetanu okouzlila. Náhle si tuto energickou, velmi půvabnou a bystrou mladou dívku, které bylo devatenáct let, oblíbil. Smetanovi bylo v tu dobu třicet pět let. Smetana se o její přízeň ucházel se vší horlivostí a vehemencí a nakonec 31. srpna získal její ruku. 16. září 1859 se vrátil do Göteborgu s pevným přesvědčením, že se za rok s milovanou dívkou ožení. Toho roku byl v Göteborgu sám a rodinu zanechal doma v Čechách. Z Čech měl jen sluhu, mladého Jana Rysa z Chlomku. Jeho mládí a milá povaha si Smetanu natolik získaly, že si ho pro sebe vybral, aby mu v Göteborgu obstarával domácnost. Říkal mu Honzík a rád se s ním bavil a poučoval ho. Ostatně mu v cizině nahrazoval trochu domov. Honzík hospodařil a zastával úkol tajemníka. Když kolem čtvrté ráno přistáli s lodí v Göteborgu, najal Smetana vůz, svěřil zavazadla přístavním sluhům a potmě došli do ulice Nygatan číslo jedenáct, kde dříve bydlel. Zazvonili na domovníka, který je doprovodil do druhého poschodí. Byt byl ještě zřejmě rezervovaný a zařízení zůstalo na místě. Ovšem pohled na neladný vnitřek skličoval. Klavíry byly pokryté ochrannou látkou, koberce složené na hromadu, ložní potřeby, šatstvo a prádlo páchly naftalínem proti molům. Odevšad vyvstával Kateřinin přízrak. Smetana chodil sem tam, stále si připomínal, že to, a to dělala ona. Myslel na malou Žofii, kterou nechal u babičky v Čechách, a stěží se zdržel slz. Ale to byla nutná připomínka nedávné skutečnosti. Vzápětí už 26. září začal učit a od 1. října zahájil znovu provoz svého ústavu. Kromě Bettiny polky, kterou Smetana poslal své nevěstě, nic zvlášť významného nevytvořil. Polka měla ale svou historii. Bettyna požádala snoubence dopisem z 29. listopadu 1859, aby pro ni něco složil a poslal jí to v dopisové obálce. Šťastný Smetana ještě v noci koncipoval v duchu polku, ale byl s ní opravdu hotov až 9. prosince a 11. prosince ji na tenkém papíru odeslal do Čech. Smetana ale trpěl odloučením. Celé hodiny jen tak hrál na klavír a Honzík ho poslouchal, houpaje se v křesle. Před spaním četl. Rád, ale ne moc často kouřil, nechávaje leckdy půl doutníku. Těšily ho kroužky dýmu, které dovedně vypouštěl, několik na jedno vdechnutí. Pozoroval, jak se vznášely ke stropu, rozšiřovaly se a rozplývaly. S Honzíkem se bavil o různých věcech. O žralocích, o lovech na velryby, o Eskymácích a sobech, nebo o Kolumbovi. Smetana ale pozorně sledoval politické události, zejména válku, kterou Rakousko prohrálo v Itálii. Zpovzdálí viděl houževnatost reakčních kruhů v Rakousku, jejich zarputilý odpor proti jakémukoli pokroku. Pak začal skicovat svou symfonickou báseň o Hakonu Jarlovi. Práce ale nepostupovala rychle, téměř se zdálo, že zůstane jen v obrysech. Sám Smetana pak už jen čekal na příchod jara, aby se mohl vrátit do Čech. Domů ho táhla nejen láska k Bettyně. Z dopisů, které k němu došly, se dozvídal, že přísný režim se začínal uvolňovat a že se objevovaly náznaky rozvíjejícího se nového života. Roku 1859 odstoupil ministr vnitra Alexandr Bach a tím se uvolnilo napětí ve veřejném i soukromém životě. „Bachovský absolutismus" ustoupil mírnějšímu režimu, který byl příznivější pro rozvoj národních myšlenek. Nastalo druhé jaro národa, když první z roku 1848 bylo umlčeno. Podnícený svým bývalým žákem, doktorem Ludevítem Procházkou, okamžitě projevil ochotu skládat české sbory. Do Čech se vracel s dychtivým nadšením. Rozhodl se, že následující rok bude posledním, který stráví v zahraničí. Smetana se v roce 1860 vrátil ke kompozici Hakona Jarla a dílo dokončil v únoru následujícího roku. Premiéra Hakona Jarla proběhla ale až 24. února 1864 v Praze.
Svatba s Bettynou (1860)
9. května 1860 Smetana odjel na lodi Excellenc Toll přes Kodaň, Kiel, Hamburk a Berlín do Prahy, kam přijel 13. května. Dárky nakupoval z vlasteneckých důvodů až doma, přikázal ovšem Honzíkovi Rysovi, aby to nikde nepovídal. Chtěl mít na to dost klidu, proto se zatím ubytoval v hotelu U modré hvězdy. Pak chodil po obchodech a vybíral množství látek a u zlatníka Bubeníčka na Staroměstském náměstí plno šperků. Potřeboval tyto pozornosti pro příbuzenstvo, hlavně ovšem pro nevěstu a malou Žofii. Cestou dával pozor, aby ho nespatřil někdo známý a neodhalil jeho podfuk. 10. července 1860 se oženil s Bettinou v Obříství. Svatba se konala v úzkém rodinném kruhu. Všichni byli ve výtečné náladě a hodně tancovali. U klavíru se střídaly nevěstiny sestry, aby se mohl ženich věnovat své vyvolené. Honzík Rys, který okukoval svatební veselí, tvrdil, že Smetanův tanec se nevyznačoval ladností, jako spíš rychlostí pohybů. Tančil prý náruživě, vytrvale a s takovým nadbytkem temperamentu, že ostatní takřka z kola vytlačil. Spokojili se tím, že přihlíželi a bavili se pohledem na veselého ženicha, který si vlastně popřával sólo za sólem. Následovaly prázdniny na Lamberku a svatební cesta do Kamýku u Litoměřic. Zpátky do Švédska se mu ale nechtělo. 3 září 1860 si poznamenal do deníku:
„Je smutné, že jsem nucen vydělávat si na chléb v cizině, vzdálen vlasti, kterou tak vroucně miluji a kde bych tak rád žil. Ale snad to nebude na dlouho."
Když pak odjížděl se svou mladou chotí do Göteborgu, zapsal si do deníku 5. září památná a výrazná slova:
"Žij blaze, má nade vše milovaná vlasti, má krásná, veliká, jediná vlasti! V Tvém klínu bych rád spočinul, Tvá půda je mi posvátná… Jaké nejskvělejší stvoření jsi mi dala. Katynka i Betty jsou tvé děti."
Ve Smetanových představách byli příslušníci národa a země spojeni v rodinnou jednotu. Dvě největší životní lásky stály po boku své milované země, sblížily se s ní a vrátily se k ní. Z toho vyplývá, že Smetana byl hluboce prodchnutý symbolikou Kollárovy Slávy dcery. Ve svém vědomí i podvědomí žil v nejužší závislosti na rodném prostředí a jeho osudech. Bettyna měla obavy z cesty po moři a tchán navrhoval jízdu po souši, ať to stojí cokoli. Teprve když je Smetana upozornil, že by to znamenalo cestu do severního Ruska a odtud na jih přes Švédsko do Göteborgu, uznala, že bylo mnohem výhodnější použít loď. Nicméně si vymínila, že se oba vrátí, nebude-li se jí za mořem líbit. 10. září vypluli z Kielu, druhý den byli v Kodani a 13. září vystoupili v Göteborgu. Pro Bettynu se otevřel nový svět, jemuž se dovedla rychle přizpůsobit. Osobně byla na výši, německy mluvila plynně, začala pochytávat švédštinu, kterou ovšem ona ani Smetana docela neovládli. Už 16. září se konal koncert na počest prince Oskara. 1. října začala škola a obvyklý chod života. V prosinci 1859 začal komponovat klavírní cyklus, se kterým byl hotov asi v březnu následujícího roku. Obsahoval čtyři polky, z nichž první dvojici označil opusovým číslem dvanáct a další číslem třináct. První věnoval Fröjdě Beneckové, druhou Babetě Smetanové. Nazval je Vzpomínka na Čechy ve formě polek.
Smetana, české divadlo a Hlahol (1861-1862)
Smetana se se Švédskem rozloučil koncertním turné v dubnu 1861. Vystoupil poprvé v Královském divadle ve Stockholmu 10. dubna, ve vyprodaném sále za přítomnosti panovníka. Místní list Aftonbladed referoval o Smetanových výkonech nadšeně. Nesporný úspěch dovolil, aby se Smetana představil stockholmskému obecenstvu podruhé, a to 13. dubna. Smetana se objevil ještě do třetice v Burzovním sále 23. dubna. Tím stockholmské turné skončilo. 28. dubna odjel z hlavního města a koncertoval ještě 2. května v Norrköpingu v radničním sále. Nakonec uspořádal poslední matiné v Göteborgu 10. května 1861. Musel slíbit, že se alespoň občas na krátký pobyt vrátí. Na loď ho šli doprovodit 11. května věrný přítel Nissen a jeho neteř Fröjda Benecková. Cesta vedla přes Kodaň, Hamburk, Berlín a Drážďany. Do Prahy dorazil 19. května 1861. Smetana už byl v Čechách, připravený podílet se ze všech sil na budování českého národního života. Bylo celkem logické, že si našel ubytování hned v sousedství Prozatímního divadla v Lažanském paláci. Ve druhém patře obýval s rodinou luxusní byt. Očekával, že bude moci pracovat v českém divadle, které se právě chystalo získat vlastní stánek. Hned ovšem zažil první zklamání. Uvědomil si, že dlouholetá snaha o vybudování Národního divadla bude na dlouhou dobu odložena zřízením maličkého Prozatímního divadla. Prozatímní divadlo bylo tedy předchůdcem divadla Národního. Poznal, že rozšiřující se kruhy byly příliš ponořeny do maloměšťáckého života. Majetková přeměna české společnosti ukázala, že bohatí chtěli díky svým penězům a postavení zasahovat do záležitostí, kterým rozuměli jen laicky. Smetana se setkával s hlasy, které jeho umělecká vyspělost prostě nesnášela.
"Vy tomu nerozumíte!" odvážil se říci v debatě s Františkem Ladislavem Riegerem. Vlivný staročech Rieger byl zetěm Františka Palackého, a proto ho nekompromisní postoj mladočecha Smetany ještě více popudil. Krátce po svém příchodu byl proto označen za buřiče, modernistu a wagneriána. Tímto způsobem ztratil možnost zasahovat do vývoje věcí. Koncerty, které Smetana uspořádal 2. a 5. ledna 1862 v městském paláci na Žofíně, zůstaly téměř bez odezvy a zprávy o něm byly vesměs negativní. Toto nepochopení se zcela vyrovnalo nepochopení, které kdysi postihlo Máchův Máj v roce 1836. První pokus, proniknout v Praze a ukázat dosažené výsledky, selhal. Brzy nato uspořádal 18. ledna další koncert, tentokrát v Konviktě bez orchestru. Menší sál byl sice naplněný, ale po odečtení režie Smetanovi zbylo pouze dvacet čtyři zlatých. Bylo jasné, že se koncertní činností neuživí.
Nezbývalo mu než pomýšlet na koncertní turné. Cesta do Švédska byla úspěšná, ale cesta do Porýní a Holandska, na kterou se vydal před pár měsíci, 26. října 1861, byla naprostým zklamáním.
„Kdybys mě viděla," píše Bettyně, „jak se tu namáhám, abych mohl veřejně vystoupit, politovala bys mě. Co by řekl Nissen, kdyby mě teď spatřil, jak přemáhám nechuť k poklonkování, přímluvám, návštěvám a běhám křížem krážem, až se sotva držím na nohou. Brzy v Amsterodamu, brzy v Haagu, Leydenu, Utrechtě. Jak v Dordrechtě začne sháňka od začátku. Jak jedu sem i tam, používám všeho, co se jen trochu srovnává s mou ctí. Pak by Nissen asi zvolal: A Vy jste Göteborg neuznával a opustil, ačkoli jste tu byl tak vážený! Dobře se Vám stalo!"
Holandsko se mu nelíbilo. Naprostý nedostatek romantických krajin, ani stopy po skalách, horách, údolích, jen věčně rovná plocha, protínaná křížem krážem kanály jako mapa s poledníky. V Rotterdamu se Smetana setkal s Františkem Škroupem, autorem první české opery a organizátorem českých operních představení v letech, kdy se Smetana teprve narodil. Setkali se tam jako čeští umělci, o které vlast neměla zájem. Po návratu do Prahy bylo třeba mít střechu nad hlavou a uživit rodinu i sebe. Čas od času se mu podařilo koncertovat. Dvě virtuózní skladby z tohoto období ukázaly, že dokázal pro svůj nástroj vytvořit skutečně oslnivá díla. Byla to koncertní etuda Na břehu mořském a Fantazie na české národní písně. Fantazii dokončil 22. června 1862 a poprvé ji provedl 6. července v Mladé Boleslavi. Poklidný průběh rodinného života se třemi dcerami, Žofií z prvního manželství, narozenou roku 1853, Zdeňkou (1861) a Boženou (1863), doplňovaly kontakty s dobrými přáteli, mezi které bylo třeba počítat i Jana Nerudu. Kromě toho, že byl Neruda básníkem, byl také hudebním kritikem. Rozvoj pěveckých spolků vyvolal potřebu nové sborové literatury. Smetana nejprve zkomponoval Českou píseň Jana z Hvězdy jako mužský sbor. Později ale vytvořil své Tři jezdce, mohutné dílo plné dramatické síly. Naučil se dokonalou tvorbu sborové fráze, kterou brzy dokázal ozvláštnit svým osobitým přízvukem. Pražský vokální soubor Hlahol brzy pozval Smetanu do svých řad. Hlahol byl mladý spolek založený roku 1861. Jeho posláním bylo pěstovat slovanský repertoár a působit na posluchače vlastenecky. Mladí lidé, kteří tvořili členské jádro Hlaholu, správně rozpoznali, že ve Smetanovi se rodila síla, která dokáže překonat nové problémy a výzvy. To bylo terno, protože Hlahol byl nejvýznamnějším hudebním souborem se sto dvaceti členy. Smetana se nakonec stal sbormistrem Hlaholu od 30. října 1863 do 7. července 1865. Od května 1864 do dubna 1865 přijal Smetana také místo hudebního kritika v liberálních Národních listech. Po Hlaholu vznikl v roce 1862 Sokol se starostou Jindřichem Fügnerem a náčelníkem Miroslavem Tyršem. Bylo totiž nutné obnovit i fyzické síly národa, neboť „ve zdravém těle zdravý duch", jak hlásalo sokolské heslo. Po Hlaholu a Sokolu se do třetice 9. března 1863 ustavila Umělecká beseda. K té se vrátím ve zvláštní kapitole.
Smetanovo české vlastenectví v němčině
Smetana si tehdy uvědomil svůj velký nedostatek. Malou znalost spisovné češtiny. Proto v tomto prvním období svého pražského pobytu začal studovat svůj jazyk po všech stránkách, aby byl plně hoden úkolů, které chtěl splnit. Jako většina Čechů té doby ze středostavovských rodin se Smetana vzdělával a nejsnáze vyjadřoval v němčině. To přiznal ve svém deníku:
"S nově probuzeným rozvojem naší národnosti je mou snahou dokončit studium našeho jazyka a vyjadřovat se stejně snadno, ústně i písemně, česky i německy. Já, který jsem byl od dětství zvyklý jen na německou výuku. Je nejvyšší čas, abych si nyní vedl deník ve své mateřštině. Protože jsem však tento deník začal psát postaru německy, rád bych ho také německy dokončil. Zatím se věnuji studiu své mateřštiny, kterou jsem bohužel velmi zanedbával, většinou vinou naší vlády a škol, abych mohl psát snadno a přesně."
Později, v rámci zakrývání skladatelových nedostatků v češtině, členka Umělecké besedy Eliška Krásnohorská dokonce spálila několik jeho dopisů, které obsahovaly špatnou českou gramatiku. Sám Smetana si dokonce sestavoval gramatické tabulky, ve kterých skloňoval například "veliká lesní králová lípa" "veliké lesní královy lípy" a tak dál. Smetana měl do svých čtyřiceti let zásadní nedostatky v češtině, protože jeho hlavním jazykem byla němčina. Mytologizované vlastenectví pak dostává poněkud jiné zabarvení. Je ale třeba dodat, že prosazování němčiny nastavila vláda a školy. Nebylo to nic nepřirozeného, protože všechny vyšší školy byly německé. Veškerý úřední styk probíhal v němčině. Všechny dokumenty se psaly v němčině. Dokonce Smetana sám si všechny deníky psal v němčině. Tak daleko pokročila plíživá a nenápadná germanizace Čech. Výchozí situace českých vlastenců byla tedy opravdu svízelná. Studium češtiny mělo být součástí jeho národní proměny. Od května 1862 Smetana všechny deníky a veškerou korespondenci psal česky.
Braniboři v Čechách (1863)
Přestože oblastí, ve kterých se Smetana uplatnil, bylo mnoho, za svůj hlavní obor považoval tvůrčí kompozici. Smetana proto obrátil svou pozornost k oblasti dramatické hudby. Zdálo se mu, že všechno z české hudební minulosti, co bylo vytvořeno pro jeviště, bylo neschopné života. Dokonce i některé opery soudobých autorů, jako Zvonařův Záboj, zůstávaly neprovedené. Smetana i na vzdory tomu věnoval veškerou svou energii opeře. V únoru 1862 získal od Karla Sabiny libreto ke své první opeře Braniboři v Čechách. Karel Sabina byl vůdcem revoluce v roce 1848 a libretistou Smetanových oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. První jednání skladatel dokončil 8. ledna 1863, druhé 16. února a třetí 23. dubna téhož roku. Opera tedy vznikla poměrně rychle. Důvody ale mohly být prozaičtější. Blížil se termín odevzdání děl v soutěži o cenu vypsané hrabětem Janem Harrachem. Smetana jistě pomýšlel na to, že by se svým dílem mohl konkurovat ostatním skladatelům. Porota se zahalila do ticha a mlčela celé tři roky, než určila vítěze. Až 28. března 1866 byl Smetana vyhlášen jako vítěz operní soutěže. Smetanova opera Braniboři v Čechách byla operou tendenční. Ovšem nový, silný výraz díla strhl publikum do vytržení. Byla to opera o útlaku a snaze osvobodit se. Zbavit zemi cizinců, kteří v ní žijí, ale necítí s ní, dát lidu vítězství nad mdlou únavou jeho vůdců. To byl ideál Smetanovy prvotiny. Heraldická symbolika, která Smetanu provázela od dětství, tu zazněla v úderném mottu:
"K pomstě zdvihni se, lve český, a ku vlasti oblaze. Nezanikneť česká sláva, pokud v rukou našich zbraně!"
V tomto bouřlivém náporu vyrostlo celé dílo jako manifest nejen skladatele, ale i celé nové české generace, která se postavila proti cizí nadvládě a bojovala za práva vlasti a národa. Jenže právě tohle u politických předáků způsobilo, že se dílo setkalo s odporem. Zdálo se, že se premiéra ani neuskuteční. Smetana musel čekat tři roky, než opera směla být provedena. Až v prosinci 1865 nastal obrat. Hospodářský ředitel Prozatímního divadla, Vídeňan Franz Thomé, pozval k sobě Smetanu a nabídl mu, aby operu sám nastudoval. Opera byla nastudována v neuvěřitelně krátké době. Premiéra se uskutečnila 5. ledna 1866 v malém Prozatímním divadle. Úspěch a ohlasy byly strhující. Za Smetanou a jeho dílem se sjednotili všichni odpůrci němoty a tichošlápkovství. Úspěch premiéry a představení také uspíšil rozhodnutí poroty Harrachovy ceny. Jak jsem uvedl, vítěz Smetana byl vyhlášený 28. března 1866, tedy dva měsíce po premiéře. Smetana získal první cenu, což bylo šest set zlatých. To všechno potvrdilo, že české umění našlo ve Smetanovi skutečného mistra, který ho dokáže pozvednout na světovou úroveň.
Prodaná nevěsta (1863)
Smetanův život byl stále v pohybu a nesnesl nečinnost. Už přemýšlel o druhé opeře, tentokrát komické, kterou chtěl získat od Karla Sabiny. Karel Sabina byl vůdcem revoluce v roce 1848 a libretistou Smetanových oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. Než mu byl text 5. července 1863 předán a než konečně nabyl přijatelné podoby, začal se Smetana v Praze prosazovat jako dirigent. Uvedl v život abonentní koncerty Umělecké besedy. Ty sice skončily velkou finanční ztrátou, ale prokázaly nutnost pravidelného pěstování orchestrální hudby, zejména moderní. Smetana nelitoval dlouhé cesty v roce 1865 na premiéru Lisztovy Svaté Alžběty do Budapešti, kde ho Liszt osobně vyznamenal. Svůj smysl pro nové moderní umění pak mohl prokázat provedením Lisztova oratoria v Praze. Když v roce 1864 konečně obdržel text komické písňové hry z českého venkovského života, pustil se do práce. Ukázalo se, že dílo nebude snadné. Problémem kompozice bylo zachytit postavy tak, aby vycházely z českého ducha. Smetanovi jistě velmi pomohla znalost českého venkova a způsob, jakým čeští umělci dokázali zachytit české lidové typy. Inspirátory Smetanovy tvorby tu byli Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová nebo Josef Mánes. Když Smetana tvořil Prodanou nevěstu, bydlel v Lažanském paláci na nábřeží a rád se procházel podél Vltavy. Díval se na protější břeh s panoramatem Hradčan. Dával přednost dopoledním hodinám, zvláště za pěkného počasí. Slunce ho inspirovalo, a snad proto vyzařuje z hudby, kterou tu nacházel. Smetana dokončil kompozici své Prodané nevěsty 15. března 1866, aby mohla mít premiéru 30. května téhož roku. Ale nebyla tak bouřlivá jako u Braniborů, protože Prozatímní divadlo nebylo toho večera plné. Byl březen 1866 a panovala nervozita z války, která skutečně nastala za tři měsíce. Byla to ale jen první verze Prodanky. Konečná verze se v Prozatímním divadle hrála až 29. září 1870. Provedení Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty bylo dostatečným důvodem k tomu, aby se o Smetanovi začalo vážně uvažovat při určování dalšího osudu české opery. Premiéru Prodanky tedy provázelo napětí a nervozita z války. Než se k ní dostanu, zastavme se ještě u Umělecké besedy.
Umělecká beseda (1863-1866)
Jak jsem už zmínil, v roce 1861 vznikl vokální soubor Hlahol a v roce 1862 Sokol. Všichni čeští umělci si v té době uvědomovali nutnost umělecké organizace, která by zastřešovala hudbu, literaturu a výtvarnictví. Založení Umělecké besedy 9. března 1863 bylo výsledkem družných setkání a zábav umělců. V letech 1862 a 1863 napsal Smetana pro jejich silvestrovské večery své vtipné a parodicky žertovné předehry k loutkovým hrám Matěje Kopeckého Doktor Faust a Oldřich a Božena. V té době byla Umělecká beseda bojovou frontou mladé české kultury. V prosinci 1861 si Smetana poznamenal do deníku, že ho Ludevít Procházka zavedl do Měšťanské besedy, která tehdy sídlila v domě U černé růže na Příkopech, a poznal tam několik významných mužů z českého okruhu. Smetana si pak do deníku zapsal následující pasáž, kterou upravuji do moderního jazyka:
"Než byl náš návrh stanov Umělecké besedy schválen vládou, scházeli jsme se v Jeruzalémském hostinci (v dnešní Bartolomějské ulici 308), kde jsme si pronajali samostatný pokoj a trávili tam šťastné hodiny. . . Společně jsme slavili Nový rok a také jsme pořádali sbírky pro nové Národní divadlo, přičemž jsme si mezi sebou předávali talíře. Někdy jsme chodili do klubu na Příkopech, kde jsme my, mladší, měli svůj stůl a byli veselí… Často jsme hráli kulečník o prostředky na Národní divadlo."
Básník a předseda literární skupiny Umělecké besedy Vítězslav Hálek popsal založení organizace takto:
"V roce 1861 v jednom letním měsíci, nepamatuji si přesně, ve kterém, ale zdá se mi, že v květnu nebo červnu, jsme se večer sešli na zábavě u Františka Pivody. Pokud si dobře vzpomínám, byl tam Julius Grégr, Ludevít Procházka, František Pivoda, Karel Strakatý, August Appé a já. Byli tam ještě další umělci, ale už si nepamatuji, kdo to byl. Pivoda bydlel v té době na Starém Městě, někde naproti kostelu svatého Jakuba, ve druhém patře. Když nás Pivoda hostil, nechal nám přinést pivo. Pak jsme zpívali nové písničky, hráli na klavír a každý přispěl k zábavě. Mezitím jsme začali mluvit o uměleckých poměrech v Praze. Pan Pivoda se na nás obracel s tím, že jsme se s ním setkali. Pivoda líčil zejména smutný stav uměleckého života, jak se nikdo nezná, jak je nic nespojuje a jak nemají žádné místo, kde by se umělci mohli scházet, bavit se a diskutovat o věcech pro ně důležité. Ludevít Procházka a další s ním souhlasili. Procházka a Pivoda uvedli, že přemýšleli o vytvoření uměleckého klubu, který by všechny tyto potřeby naplňoval. Tato myšlenka se setkala se všeobecným souhlasem a v následné debatě se rýsovaly základní tahy Umělecké besedy. Podrobnosti debaty si nepamatuji, vím jen, že Julius Grégr vzrušeně předkládal nápady a já jsem navrhl, aby tato "Beseda" byla rozhodně česká. Řekl jsem, že právě tento národní moment je pro naše umělce nejméně rozvinutý. Můj návrh se setkal s velkým souhlasem a dotýkám se ho zde hlavně proto, že si ho nejlépe pamatuji. Byl to můj návrh a mrzí mě, že návrhy jiných pánů mi už z paměti vyprchaly. Byli jsme spolu asi do jedenácti hodin. Rozcházeli jsme se, všichni jsme byli s plánem spokojení a velmi jsme doufali v nadějnou dobu, kdy tento klub ožije. U Pivody jsme měli otevřená okna, protože byl velmi klidný večer. Na nic víc si nevzpomínám."
Hálkův smysl pro detail nám dává blíže nahlédnout do té doby. Scházeli se přátelé, točilo se pivo a účastníci vášnivě diskutovali o politice. Na přípravné schůzi Umělecké besedy 28. ledna 1863 byl Bedřich Smetana zvolen do čela hudební skupiny. Do čela literární skupiny byl zvolen Vítězslav Hálek a výtvarnické Josef Mánes. Předsedou byl pak vybrán Josef Wenzig, mimochodem libretista několika Smetanových oper. Na první schůzi 9. března se pak sešlo sto čtyřicet jedna členů Umělecké besedy a do konce roku se jejich počet zvýšil na tři sta padesát devět členů. Do roku 1870 čítala Umělecká beseda také sedm set platících členů a do konce roku 1871 tisíc sto členů. Člen Ladislav Dolanský ve svých pamětech poznamenal, že napětí mezi staročechy a mladočechy občas citelně ovlivňovalo členskou základnu organizace. Jak víme, Smetana se počítal mezi mladočechy. To bych ale zabíhal do přílišných podrobností. Smetana si z kontaktů s Josefem Wenzigem, Josefem Mánesem, Vítězslavem Hálkem a mnoha dalšími uvědomil, že jeho místo bylo v průkopnickém hnutí, které politicky reprezentovali Karel Sladkovský a Julius Grégr, zakladatel Národních listů. Smetana se k tomuto hnutí mladočechů přihlásil a stal se pravidelným přispěvatelem Národních listů na tři roky až do roku 1865. Umělecká beseda uspořádala v Novoměstském divadle 23. dubna 1864 přehlídku na počest tří stého výročí Shakespearova narození. Smetana byl přítomen nejen jako dirigent, ale i jako skladatel. Pro tuto oslavu vytvořil oslnivý slavnostní pochod, pro který použil téma kdysi načrtnuté pro Shakespearovu symfonii. Smetana ale stále čelil finančním těžkostem. Nezbylo mu nic jiného, než se spojit s Ferdinandem Hellerem a založit hudební školu. Heller byl hudebním pedagogem, sbormistrem a skladatelem, se kterým se Smetana znal od mládí a se kterým spolupracoval v Hlaholu i v Umělecké besedě. Od září 1863 zahájili vyučování v Lažanském paláci na nábřeží, dnes proti Národnímu divadlu, kde tehdy Smetanovi bydleli. Škola měla dost žáků, takže se museli přibrat další učitelé. Byli to Marie Roubalová, Jindřich Pech a Karel Bendl. Ale výnos nestačil krýt režii. Většina žactva platila z osmi společných hodin jen tři zlaté. Aby Smetana zvýšil příjmy, musel vzít opět zavděk hodinami na hradě, kde „vyučoval" ke své nelibosti vysloužilého císaře Ferdinanda, podobně jako dřív. Po vyučování nebo v neděli či ve svátek se tu improvizovaly domácí koncerty, při kterých Smetana obstaral sólový klavír a s Hellerem prováděl houslové sonáty. Účastníci měli různé zájmy. Betynka chtěla slyšet něco k tanci nebo aspoň něco veselého, Hellerova žena Růženka toužila po Chopinovi, Heller navrhoval Beethovena nebo aspoň Schumanna, a Smetana se rozhodoval podle nálady. Nejčastěji pro Mozarta, Chopina a Schumanna, své „tři mladíky", jak jim říkal. V neděli odpoledne se u něho scházel kroužek, aby nacvičoval sborové skladby ženské, smíšené i mužské. Vedle mladé Elišky Pechové, sestry učitele Jindřicha Pecha, se tu vyskytovala také Otilie Malá, která se tehdy u Pivody zasvěcovala do zpěvu a pošilhávala po opeře. Tehdy ještě netušila, že z ní bude o něco později činoherní hvězda. Eliška, mladá slečinka s krásně plavými vlasy a hnědýma očima, byla intonačně zcela jistá a Otilie se ve své vzpomínce přiznala, jak se jí opatrně při zpěvu držela, když občas dělala chyby. Z pánů se tu vyskytovali nejčastěji Karel Sladkovský, Jan Kučera nebo Jan Neruda, který byl důležitou osobou dýchánků. Neruda byl totiž i vášnivým tanečníkem, a tak přetvořil ryze koncertní společnost na pohybovou. To nebylo proti mysli ani Smetanovi, který si také rád zatančil. Vraťme se ale ještě na skok k Umělecké besedě. Umělecká beseda najala sál na Žofíně a dala souhlas ke třem koncertům, které se uskutečnily 28. prosince 1864, 4. března a 16. května 1865. Program vytvořil Smetana. Koncerty se konaly odpoledne v 16:00. Plakáty v bílé a modré barvě oznamovaly pořady, ve kterých se vyskytovali autoři domácí, slovanští a také cizí. Koncerty měly také úroveň společenskou. Na rubu programu byla výzva k obecenstvu, aby odkládalo svrchní oděv do šatny, aby nepostávalo v přízemí, kde jsou jen číslovaná sedadla, aby se opozdilci netrousili do sálu při hře, nýbrž vyčkali, až je tam po ukončení čísla výboři pustí, a konečně aby se mezi jednotlivými čísly nevcházelo a nevycházelo. Jestliže se takové pokyny musely otisknout, znamenalo to, že se v praxi požadované zásady nedodržovaly. Otakar Hostinský vzpomínal, že v šedesátých letech 19. století bylo běžné zaujmout místo v převlečníku a třeba s mokrým deštníkem, přicházelo a odcházelo se vrzajícími dveřmi během hry, návštěvníci stáli, kde se dalo, nebo seděli i na restauračních stolech. V Prozatímním divadle návštěvníci zabodávali kapesní nože do dřevěných sloupů, aby na ně mohli pověsit klobouky. Šlo tedy o výchovu obecenstva ve smyslu uměleckém i společenském. Obojí ovšem zatím selhávalo. Tři abonentní koncerty vykázaly schodek šest set dvacet dva zlatých a pět krejcarů, což bylo pro mladou Uměleckou besedu zlé. Praha ještě nedozrála k podobné myšlence.
Závěr
To je všechno ve druhém díle Bedřicha Smetany, co uslyšíte ve třetím, závěrečném díle? Smetana dál komponoval, tentokrát operu Dalibor. Souběžně s tím byl položen základní kámen Národního divadla. Potom následovala Libuše, která čekala na svou premiéru celých devět let, až do otevření Národního divadla v roce 1881. Smetana pak napsal další operu, Dvě vdovy. To už ale začínal silně pociťovat přicházející hluchotu, která mu měla uzavřít brány do světa živé hudby. Smetana ale měl svůj vnitřní sluch, a tak skládat nepřestal. Právě v letech, kdy ohluchl, složil své velkolepé dílo Má vlast. Mezi tím složil Hubičku a cyklus Z mého života. Potom napsal Z českých tanců. Jeho tvůrčí duch se dostával do nových výšin. Pak se už otevřelo Národní divadlo, ve kterém se Smetanova Libuše konečně dočkala premiéry. Po požáru divadla se Libuše dočkala premiéry znovu v roce 1883. Necelého půl roku potom Smetana zemřel.