Bedřich Smetana. Jeho přínos české hudbě spočíval především v jeho všestrannosti. Jako skladatel položil svou tvorbou základy moderní české hudby. Do tehdejšího hudebního života však zasahoval i svými dalšími aktivitami. Byl vynikajícím klavíristou a komorním hráčem, dirigentem a sbormistrem, oblíbeným a uznávaným hudebním pedagogem a fundovaným hudebním kritikem. Všemi těmito činnostmi zásadně ovlivnil utváření novodobého domácího hudebního života. Jaký ale byl jeho skutečný život? Jak prožíval své dětství? S jakými těžkostmi se potýkal v teenagerovských letech, než se mu podařilo prosadit? Jak to vlastně bylo se Smetanovým vlastenectvím, i když do čtyřiceti let skoro neuměl česky? A jaký byl jeho svět, když navždy ztratil sluch? Pro běžného hudebníka je sluch pracovním nástrojem. Jeho ztráta obvykle znamená hudební sebevraždu. Ne však u Smetany. Říkejme tomu osud, nebo vyšší síly. Ať tak či tak, právě po ztrátě sluchu Smetana složil svá vrcholová díla. Jeho hudební odkaz českému národu a vlastenectví je nadčasový. Jaká byla tato obdivuhodná osobnost, která utvářela českou národní hudbu?
Dětství v Litomyšli (1824-1830)
Smetanovo narození spadá do mimořádně významného období. Bylo to období vyrůstání z problémů, do kterých celou Evropu uvrhly napoleonské války. V té době v rámci pozvolné obnovy rostl význam měšťanské společnosti. Dokonce i aristokracie přijala měšťanské zvyky a mravy za své. Celé toto období se obvykle nazývá biedermeier, čímž se rozumí období mírného bohatství a společenské kultivovanosti, ve kterém se prosadily zájmy o příjemné formy života. Kromě dobrého života a vnější okázalosti v oblékání se tehdejší měšťané začali zajímat o umění. Měšťané se věnovali malířství, zdobili své domovy pěknými předměty a rádi zaplňovali prostory svých příbytků hudbou. V té době se do bohatších domácností dostal klavír jako nový módní nástroj. Zájem o hru na klavír začal převažovat nad pěstováním domácí komorní hudby, která se šířila především z Vídně, tehdejšího centra hudebního života v habsburské monarchii. S příchodem nových generací z venkova za studiem do velkých měst se prosadil kult národního jazyka. Nová česká literatura si postupně získávala zájem i v malých městech a spolu se zájmem o jazyk se šířil i zájem o národní obsah a poznání současnosti a minulosti. Oživovala se divadelní představení v českém jazyce. Dva měsíce před Smetanovým narozením se dokonce uskutečnilo první českojazyčné představení opery, Weiglovy Schweitzerovy rodiny. Opera byla přijata s nadšením jako důkaz, že čeština se může uplatnit v nejvýznamnějším uměleckém oboru své doby. Celý kvas těchto let zanechal stopy v životě nových generací, které sice stále procházely konvenčním školstvím, ale navíc zdůrazňovaly svou národní sounáležitost a vůli povznést náš jazyk a národní cítění, aby jednou skutečně vznikla soběstačná národní kultura. Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 na masopustní úterý v deset hodin dopoledne jako první syn stavovského sládka Františka Smetany v Litomyšli. Byl druhým dítětem z třetího manželství Františka Smetany s Barborou Lynkovou, která pocházela z hornopočernické úřednické rodiny. Františkovi bylo v té době čtyřicet sedm let a Barboře třicet tři. Ze všech tří manželství měl František celkem jedenáct dětí, přičemž sedm dalších zemřelo předčasně. Celkem tedy zplodil osmnáct dětí. Pivovarský sládek se, jak je vidět, měl čile k světu. Františka Smetanu zastihla zpráva o porodu na dvoře. Chytil děvečku, která mu přišla vyřídit novinu, a dal se s ní do tance. Poručil vyvalit sud piva a chasa oslavovala událost hlučným zpěvem. Ještě téhož dne dítě pokřtili. Otec si přál pro ně jméno František, matka ale trvala na Bedřichovi. Smetanovi bydleli v panském pivovaře na jižní straně zámeckého nádvoří. Bylo to v blízkosti renesančního zámku v Litomyšli. Nádvoří před zámkem bylo místem jeho dětských her. Vítr sem občas zanesl dunivý zvuk varhan z nedalekého piaristického kostela, a pokud studenti nedalekého gymnázia zpívali své Gaudeamus igitur, dolehlo to až do Smetanova bytu v přízemí pivovarské budovy. Litomyšlský zámek, město i kraj měly své legendy, které podněcovaly dětskou fantazii. Kamenná socha spícího lva v zámeckém parku jistě přitahovala dětskou pozornost. Toto heraldické zvíře, které nechal hrabě Valdštejn namalovat v červeném poli na bránu litomyšlského gymnázia, jistě podněcovalo malé školáky. V neposlední řadě je třeba zmínit i dětské knihy, které v těchto letech vycházely v Litomyšli. Škola, čilý ruch litomyšlského náměstí, laskavá přívětivost kraje doplňovaly dětské dojmy. Otec František se také spřátelil s majitelem zámku, hrabětem Antonínem Valdštejnem. Jezdili společně na lovy a hrabě daroval Smetanově rodině na památku krásné hodiny, které stály v pokoji. Velmi obdivoval hudební nadání malého Bedřicha. Otec František dokonce koupil v roce 1825 dům na náměstí za čtyři tisíce čtyři sta zlatých. Byla to honosná stavba, která nad prvním patrem nesla pozdně barokní fasádu se znakem hrabat z Valdštejna a ozdobnými vázami ve výklencích a na římse. Město vzkvétalo. Vydláždilo se náměstí, zbořily se městské valy a na jejich místě se vysázely kaštanové aleje. Nad branou u pošty se postavila vysoká červená věž s městským znakem a s bání. Bylo tu hodně zábav a radostného vzruchu, který zaléhal i do rodin a ovlivňoval mentalitu města. Tohle všechno mělo také přirozený vliv na Bedřichův hudební vývoj. Samotné prostředí pivovaru znělo písněmi a bylo přirozeně vyhledáváno hudebníky. Ve Smetanově domácnosti bylo zvykem, že jeho otec a jeho přátelé seděli u výčepu a hráli buď v houslovém duu, nebo dokonce v kvartetu. Malý Bedřich této hudbě nadšeně naslouchal a ve čtyřech letech se naučil hrát na housle, aby jednoho dne mohl zaujmout i místo v kvartetu. Takto projevený talent si brzy našel učitele. Byl to litomyšlský učitel hudby Jan Chmelík, který začal dohlížet na Bedřichovo hudební vzdělání. To pokračovalo mílovými kroky, protože už 4. října 1830 veřejně vystoupil na Filozofické akademii v Litomyšli. Tehdy zahrál klavírní předehru k tehdy nové Auberově opeře Němá z Portici. Nebylo divu, že po úspěchu, který tu sklidil, upoutal pozornost celého města. Výsledek daleko předčil očekávání. Potlesk se rozpoutal do takové míry, že hraběcí tajemník přišel na pódium a vyzvedl malého kluka do výše, aby ho mohli všichni vidět. Potom ho rodina Valdštejnova pozvala do zámku, kde mohl Bedřich hrát na krásný nástroj a dojímat posluchače. Ani občané ve městě, kteří vlastnili klavíry, si nedali vzít příležitost, aby se jim Fricek nepřišel předvést. Je známo, že už v tomto věku začal komponovat. Traduje se, že už dříve složil drobné klavírní skladbičky, valčík a kvapík, které se nedochovaly. V Litomyšli Smetana prožil sedm dětských let, obklopený deseti sourozenci.
Pivovar v Jindřichově Hradci (1831-1834)
V červenci 1831 se Smetanovi přestěhovali z Litomyšle do Jindřichova Hradce, kde se František Smetana stal nájemcem pivovaru. Smlouva byla uzavřena od 1. května 1831 do konce dubna 1835. František připravil nové prostředí a rodina za ním přijela až v červenci. Jindřichův Hradec bylo posádkové město. Důstojníci, kteří tam byli přiděleni, dodávali ráz místnímu životu. Mluvilo se německy a pokud se někde čeština vůbec ozývala, hyzdily ji zkomolené cizí tvary. Hlavní zábavou byl tanec, občas ochotnické divadlo. Duch tehdejší hradecké společnosti byl kastovní a úzkoprsý. Ti, kdo se mohli stýkat s vojáky, patřili k lepším lidem, ostatní tvořili nižší třídu. To nebylo příliš lákavé prostředí pro Smetanovu rodinu. Jindřichohradecké panství patřilo rodu Černínů. Černínové byli také kulturně vyspělí. Otec Jan Rudolf se staral o vznik a rozkvět výtvarné akademie, konzervatoře, Národního muzea a polytechniky v Praze. Načas byl prezidentem České akademie výtvarných umění a intendantem dvorního divadla ve Vídni. Jeho syn Eugen se stýkal s Goethem a byl osobním přítelem Dobrovského a Palackého. Starý hrabě nadto miloval hudbu a ctil Mozarta. Černínové ale netrávili v Jindřichově Hradci moc času, a kromě toho si udržovali odstup od místní společnosti. To vysvětluje, proč se s nimi Smetanovi blíže neseznámili. Smetanovi tu dostali větší a světlejší byt v prvním poschodí o třech pokojích s prostornou kuchyní. Z rohové místnosti se také nabízel pěkný výhled do okolí. Bedřich tu strávil čtyři léta v blízkosti zámku, kde se kdysi vařila sladká kaše pro chudé obyvatele kraje a kde se zjevovala Bílá paní. V Jindřichově Hradci se Smetanovi blíže seznámili s finančním komisařem Karlem Kolářem, jehož nejstarší dcera, temperamentní Kateřina, zaujala po letech ve Smetanově životě významné místo. Kateřina se narodila 5. března 1827 v Klatovech, kam byl Karel Kolář přeložen jako celní dozorce. Náhoda tomu chtěla, že porodní bába se jmenovala Smetanová. Kateřina milovala Jindřichův Hradec a považovala léta tam strávená za nejkrásnější ve svém životě. V rodině Smetanově našla v dětech kamarády. Smetanovy děti vyhledávaly s oblibou byt Kolářových na náměstí, odkud byla hezká vyhlídka na ruch dole, a Kateřina, jak jen mohla, rozběhla se k pivovaru. Jednou se jí to málem nevyplatilo, protože běh po svahu se změnil v let a „Káča z divokého vejce", jak se jí přátelsky posmívali, dopadla na pivovarském dvoře na zem a pořádně se potloukla. Jemný a zdrženlivý Bedřich ji zvedl a předal do péče svých sester, které ji omyly a ovázaly. Jindy vylezla na hromadu dříví a předvedla hudební výstup, drnkajíc na polínko jako na kytaru, ale hranice se pod ní sesula a Kateřina sletěla dolů, odkud ji spojenými silami tahali ven. Kolářovi často provozovali dobovou zálibu, domácí zpěv. Bedřicha dýchánky bavily a s chutí se přidával ke sborové produkci. Pozitivním uměleckým výsledkem pro Bedřicha Smetanu bylo, že kromě hry na různé nástroje začal své hudební nápady zapisovat. Z 19. října 1832 se dochovala Smetanova první skladba. Byl to krátký klavírní kvapík D-dur, která dobře charakterizuje skladatelův mladistvý chlapecký elán. Kvapík napsal už v osmi letech. Jeho školní výsledky byly většinou uspokojivé, ale v prvním ročníku gymnázia to bylo horší. Hudba byla lepší. Ředitel souboru František Ikavec byl vynikající hudebník a pod jeho vedením Smetana pokračoval v úspěšné hře na housle a klavír. Ikavec byl přísný a důsledný. Nedíval se na práci jen jako na zábavu, nýbrž vyžadoval přesnost. Dovedl se při vyučování i zlobit a uhodil třeba chlapce smyčcem přes prsty. Ačkoli to Bedřich kolikrát oplakal, kupodivu neprotestoval. Malý Bedřich se také osvědčil jako zpěvák v kostelním sboru, kde jeho sóla udělala značný dojem. Poprvé na kůru proboštského kostela přednesl sopránové sólo. Tím vzbudil takový rozruch, že ho pak Ikavec zařazoval častěji a obecenstvo chodilo do kostela hlavně kvůli němu. Malý Bedřich se tu stal místní celebritou, byť v nezvyklé roli. Bedřich vychodil v Jindřichově Hradci druhou a třetí třídu. Navštěvoval školu, umístěnou v někdejším jezuitském semináři. Školu navštěvovalo mnoho dětí. V druhém ročníku jich bylo sto čtyři, ve třetím sedmdesát dva. Mluvilo se tu ovšem německy. Po dvou ročnících následovalo gymnázium. Bedřich v deseti letech utrpěl nebezpečné zranění, které na jeho tváři zanechalo trvalé následky. Při klukovské hře jim v ruce explodovala láhev se střelným prachem a Smetanu zasáhla střepina do pravé tváře. Když se malý chlapec pokoušel ošetřit v místním rybníce Vajgaru, aby se vyhnul trestu, způsobil si v ráně bolestivý zánět, který zasáhl horní a dolní čelist a spánkovou kost. Od této chvíle měl navždycky deformovanou tvář a bolesti. Později se všechno pokoušel skrývat plnovousem. Pobyt Smetanových v Jindřichově Hradci trval pouhé čtyři roky.
Statek u Čechtic a Havlíčkův Brod (1835-1838)
Když v roce 1835 František Smetana, tehdy padesáti sedmi letý, neprodloužil nájemní smlouvu na pivovar, bylo nutné hledat nové možnosti živobytí. O Smetanově značném bohatství svědčí i to, že si mohl koupit statek na Vlašimsku, ve vesnici Růžkovy Lhotice u městečka Čechtic. Statek koupil 29. července 1835 a nemovitost ho vyšla na 21.050 zlatých. Ke statku patřil zámeček, hospodářský dvůr, pivovar, hostinec, pole a lesy. V osadě se pak už vyskytovalo jen dvacet sedm domů obývaných drobnými řemeslníky. Lidé tu byli, jako všude jinde, rozdělení do kast podle majetku a postavení. Sedláci, chalupníci a baráčníci tvořili vrstvy, které žily vedle sebe. Řemeslníci doplňovali kolektiv vesnice jako jeho nutná část. Byli tu také vojenští vysloužilci a procházeli tudy potulní prodavači, muzikanti nebo cikáni. Pořádaly se velké poutě a na podzim posvícení, vrcholná slavnost roku. O Vánocích se těšili na pastorální mše. Loutkové divadlo požívalo obrovské obliby. Zkrátka, život na staročeském venkově byl bohatší a pestřejší, než si dnes dokážeme představit. Vyplňoval úlohu pracovní, kulturní i sociální. Toto místo se stalo domovem Smetanovy rodiny na téměř deset let. Na statku se rozvinul téměř statkářský život. Samotné Čechtice, které mají starou historickou tradici, působily silným přírodním kouzlem. Mýtus o nejvýznamnější hoře celé oblasti, Blaníku, jehož pověsti se v kraji udržovaly, se v tomto období začaly znovu šířit a dostávat do okruhu tehdy nových českých básníků. Tady se Bedřich Smetana cítil jako doma. Kraj zalesněný, s poli a háji a horou Blaníkem za obzorem. Bedřich musel ale dál studovat, a proto bylo vybráno město Jihlava. Město bylo malebné, obehnané ještě pevnostní zdí. Do centra Jihlavy se vcházelo pěti branami z předměstí. Dlážděné náměstí s výstavnými domy zdobily dvě kašny. Město bylo lidnaté a rušné. Byli tu vidět venkované v barevných krojích, proti tmavým krojům německým, které byly převážně modré a červené. Také jihlavské ženy měly pověst elegantních krasavic. Množství studentů, kteří přicházeli z dalekého okolí, sem vnášelo živý ruch. Jihlava byla také muzikální, ovšem Bedřich tu prožíval bolest z odloučení od rodiny. Oba Smetanovi chlapci, Antonín a Bedřich, se ubytovali u krejčího Antonína Svobody. Byl to bývalý kaprál, který měl sám šest dětí a přibral si tři studenty do podnájmu v malém bytě. Prostředí bylo nevlídné, naproti bytům, kde Bedřich předtím žil. Šest měsíců na ostře německém gymnáziu bylo pro Smetanu skutečným utrpením, které nemohlo zmírnit ani to, že Smetanovým učitelem hudby byl hudebník Viktorin Maťocha. Nebylo zbytí, otec musel vzít hocha zpět domů. Prostředí domova na něj mělo blahodárný účinek. Klid a spokojenost života na statku v idylické krajině ho uklidňovaly. Protože bylo nutné zajistit Smetanovi vzdělání, rozhodl otec, aby Bedřich od září 1836 studoval v Německém Brodě, dnes Havlíčkově brodě. Zdejší gymnázium provozoval řád premonstrátů ze Želiva. Ti patřili mezi uvědomělé a vysoce osvícené moderní pedagogy své doby. Bylo to malé gymnázium, ve svých šesti třídách čítající něco kolem sto dvaceti žáků. To znamenalo, že se téměř všichni navzájem znali a že prostředí školy bylo takřka rodinné. I budova gymnázia byla vlídná a Bedřich se radoval, že z okna třídy viděl zeleň. Tři roky, které Smetana strávil pod zdejším vedením, byly velmi přínosné. Bydlel u paní Bylanské, kde spolu s ním žilo dalších sedm studentů. Bedřich tu za svého pobytu dvakrát onemocněl a jeho bytná ho obětavě ošetřovala. Studenti se cítili v Brodě dobře. Občas se mezi sebou poprali a válčili — s nadšením na obou stranách — zejména s klanem řemeslnických učňů. Provedli tu a tam nějakou recesi. Chodili se koupat do řeky. U vdovy Bylanské hráli v parlamentu, jak jejímu bytu říkali, taroky. Občas šli tancovat na místní bály, které nazývali trochu opovržlivě skákačkami. Také hodně zpívali. K rozvoji svého žáka přispěl zejména Smetanův třídní učitel Karel Šindelář, který ho zval k sobě domů, aby si poslechl jeho hru na klavír. Tam se Smetana setkal s významnými skladbami novějšího data, zejména s Weberovým Čarostřelcem. Smetanův byt u paní Bylanské byl centrem studentského života, ve kterém měl tehdy hlavní slovo Karel Havlíček. Nebylo divu, že z atmosféry tehdejších hnutí vyrůstala zcela jedinečná atmosféra. Pro Bedřicha Smetanu bylo jistě velmi důležité, že studenti měli vlastní kvarteto, ve kterém se mohli věnovat své amatérské hudební vášni. Malé prostředí Německého Brodu bylo ovšem velmi tísnivé, zejména pokud šlo o umělecké podněty. Proto Smetana toužil po přestěhování do Prahy, kam se jeho spolužáci po ukončení gymnázia postupně stěhovali.
Na studia do Prahy (1839)
Otec František Smetana se octl na vrcholu své kariéry, domohl se svobodnického postavení i velkého majetku, byl oblíbený a vyhledávaný širokým okolím. Pořádaly se tu hony, taneční zábavy, hrálo se ochotnické divadlo. Lidé z jejich okolí je měli v úctě, pivovar byl zkušeně vedený a vynášel, hospoda prospívala. Mladý Bedřich sem spěchal z Havlíčkova Brodu, kdykoli to jen bylo možné. Prožíval tu hlavně prázdniny. Letní pohoda, kterou nade vše miloval, ho uváděla do stavu blaženosti, když vnímal kouzlo krajiny za slunných dnů. Bylo to okouzlující prostředí bez jakýchkoli starostí, plné snů a zábavy. Kruh sourozenců byl rozmanitý a ukazuje nám, jak velká byla Smetanova rodina. Nejstarší sestra Anna se provdala před příchodem do Lhotic za kupce Josefa Cihláře v Novém Městě nad Metují. Klára, která se zajímala jen o šaty a zábavu, se zaopatřila sňatkem se zámožným Emilem Nyklíčkem, starším skoro o dvacet let. Žofie se jí podobala v zálibách a v povahových rysech, ale byla oblíbená pro svou veselost. Vdala se za Františka Matějku, který se jako sládek uplatnil ve Lhoticích. Marie se jevila proti oběma sestrám vyrovnanější a jako pozdější choť učitele Ignáce Dorazila žila klidně v kruhu vlastní četné rodiny. Ludmila zůstala neprovdaná. Byla nespokojená a popudlivá, izolovala se a odešla pak do Vídně. Františka, se provdala za úředníka Adama Nečáska. Barboře, ačkoli velmi mladé, připadly na starost zbylí sourozenci, když na rodinu uhodily zlé časy, ale osvědčila se jako obětavá a skromná dívka. Vdala se za učitele Josefa Pokorného a přesídlila do Prahy. Z vlastních sourozenců byla Bedřichovi nejbližší Albína. Půvabem, ušlechtilostí a touhou po vzdělání se stala okrasou rodiny a široké okolí ji milovalo. Její sňatek s Němcem Antonínem Rödlem byl ovšem nešťastný. Měli kupectví v Praze a zkrachovali. Antonína, svého mladšího bratra, měl Bedřich velice rád. Studovali spolu v Jihlavě i v Německém Brodě. Byl to milý a hodný člověk, vyučil se sládkem a stal se v pozdější době i oporou rodiny. Jak jsem už zmínil, celkem přivedl František Smetana, ve svých třech manželstvích, na svět osmnáct dětí. Z nich předčasně zemřelo sedm. Přežilo jich tedy jedenáct, které spolu s Barborou vychovali a vybavili do života. To byl na tu dobu obdivuhodný výkon. Bedřich Smetana se tehdy učil hře na klavír u čechtického kantora Jana Syrového. Pod jeho vedením Bedřich hrál například Hummlovo Rondo nebo La Romanescu od Liszta. Hráli buď u nich v hospodě ve Lhoticích nebo na čechtickém zámku. Jenže Smetana zatoužil po studiu v Praze. V roce 1839 konečně získal otcovo svolení ke studiu na Akademickém gymnáziu v Praze ve čtvrtém ročníku. Gymnázium tehdy vedl Josef Jungmann, který v té době dokončil monumentální Slovník jazyka českého. Samotné gymnázium bylo umístěné v křídle Klementina a mělo pověst národně pokrokového ústavu. Šťastné novoměstské dny vytvořily ve Smetanově představivosti obraz mimořádně vhodného a vítaného prostředí, které později potřeboval. Jenže prostředí akademického gymnázia Smetanu příliš neoslovilo. V ústavu se necítil moc šťastný. Posmívali se mu za jeho výslovnost, ze které se ozývalo drnčivé r. V Praze, kterou důkladně poznal zejména na koncertech a v divadlech, se mu ale líbilo mnohem víc. V té době bydlel u své tety Magdaleny Giličkové v domě číslo dvanáct na rohu Rybné ulice a Masného trhu, v srdci staré Prahy. Praha byla tehdy velkolepá, ovšem v poměru k dnešní Praze bylo tehdejší město malé. Václavské náměstí se jmenovalo Koňský trh, a Karlovo zase Dobytčí trh. Podle dobových rytin ale budily spíš dojem venkovských prostranství, kde se víc obchodovalo, než promenovalo. Na to ani nebyl terén upravený. Dnešní čtvrti Holešovice, Nusle nebo Vršovice patřily k okolnímu venkovu a podnikaly se tam výlety. Šárka se tehdejším Pražanům zdála divoce romantická, utíkalo se tam jako do panenské přírody. Tehdejší Praha se ovšem honosila mnoha parky a zahradami, které jí dodávaly poetickou příchuť a zkrášlovaly její vzhled. S tichým a okouzlujícím městem ale kontrastovaly kobylince, které se ve velkém množstvím válely na ulicích a nevábně páchly. Smetana se tu učil hrát na klavír u Jana Nepomuka Batky, kterého si později velmi vážil. Stále ho však lákala společnost přátel z Německého Brodu, s nimiž se scházel ke hře kvartetů. Stal se dokonce hlavním dodavatelem not pro toto přátelské sdružení. Za peníze svých přátel často jezdil na vojenské koncerty na Žofín. To, co tam slyšel, si zapisoval a přepisoval pro kvarteto svých přátel. Silný dojem z hudby udělal na Smetanu koncert Franze Liszta 5. března 1840, který tehdy zavítal do Prahy. V platýzském sále zazpívala Kateřina Podhorská Kittlovu píseň In’s stille Land. Potom zazněl Schubertův Poutník. Liszt sám hrál Beethovenovu sonátu Měsíční svit, nebo píseň Ave Maria. Úspěch byl neslýchaný, takže došlo k jeho dalším vystoupením, 6. března opět v Platýze, 7. března v divadle s orchestrem konzervatoře, pak 9. března a 11. března zase v Platýze a naposledy 12. března v divadle. Byla to jedna z největších uměleckých senzací, které Praha zažila. Není divu, že tento koncert způsobil, že Smetana přestal na školní povinnosti myslet úplně. Definitivně našel svou cestu k hudbě. Škola, synovská poslušnost, existenční problémy, to všechno jako by nehrálo žádnou roli. Hudba byla silnější.
Na Plzeň, Bédo, na Plzeň (1840)
13. května 1840 Smetana ve škole oznámil Josefu Jungmannovi, že vystupuje a věnuje se hudbě. Toto rozhodnutí ale ani trochu nepotěšilo jeho otce. Smetanovi sourozenci vypravovali, že otci vstoupily slzy do očí, kdykoli uslyšel hrát potulné muzikanty přede dveřmi a že říkal:
„Takhle se bude živit jednou náš Bedřich!"
Mezi otcem a synem docházelo k neshodám, ve kterých Bedřich zaujímal příliš nezávislé stanovisko.
„Sebereš si věci, pojedeš domů a budeš příručím v hospodářství," rozhodl otec.
Ovšem Bedřich neposlechl otce a nechodil domů pracovat na hospodářství. Stále věřil, že se nějak protluče. Brzy byl rozčarovaný a nezbylo mu než se v létě uchýlit k příbuzným do Nového Města nad Metují. Právě tady zažil šestnáctiletý Smetana půvabnou letní epizodu. Velmi se mu tu líbilo. Obzvlášť na něj zapůsobila jeho sestřenice Louisa, o rok starší zpěvačka. Ve společnosti mladých lidí byl Smetana také na Jiřinkových slavnostech v České Skalici, kde byl toho roku zvláště vyznamenaný jeho o dvacet let starší bratranec, premonstrát Dr. František Josef Smetana, profesor na plzeňském gymnáziu. Tam, ve společnosti vlastenců, prožil mladý Bedřich jedenáct dní plných emocí, protože z tohoto dojmu později vznikly dvě půvabné polky. Jiřinková polka D-dur nebo Louisina polka Es-dur. Třetí z těchto polek, která připomíná Nové Město nad Metují, se bohužel ztratila. Příbuzní mu zprostředkovali dohodu s rodiči, a tak se Smetana o prázdninách roku 1840 ocitl opět v Růžkových Lhoticích. Právě na akademii v Čechticích vystoupil poprvé jako klavírista s orchestrem 27. září 1840. Plzeňský bratranec prof. dr. František Josef Smetana Bedřichovi nabídl, že ho vezme do Plzně do své péče, aby mohl dokončit gymnaziální studia. V té době už měl Smetana za sebou tři roky studia a do Plzně musel nastoupit až do čtvrtého ročníku. A tak dojel František Smetana se synem navečer v úterý 6. října 1840 do západočeské metropole. Bedřich si lakonicky poznamenal do deníku:
„Otec mě sebral a dopravil do Plzně. Mně to bylo jedno."
Plzeň byla v této době velmi rušná. Katolická a monarchii oddaná Plzeň si libovala v okázalých slavnostech, ať už církevních nebo státních. Bohaté měšťanstvo tu žilo v neustálé družnosti. Denně se někde konala shromáždění a chodilo se po návštěvách. Tančili, zpívali a bavili se. Smetanu ubytovali u Jana Nepomuka Sýkory, učitele, vlastence a hudebníka, který byl v dobrém vztahu k profesoru Smetanovi. Sýkora bydlel v klášteře svaté Anny, kde umístili hlavní školu i s byty učitelů. Sýkorův byt byl v přízemí. Ovdovělému muži vedla domácnost jeho dcera Anna, třicátnice. S Bedřichem sdílelo podnájem ještě šest chlapců. Jenže mladého Bedřicha brzdil v rozletu samotný Sýkora, který vyžadoval příchod Studentů v šest hodin večer. Bedřich ale přicházel až v deset. Docházelo i k dalším svárům. Bedřich si trpce stěžoval sestřenici Marii, sestře profesora Smetany, která se na jeho pokyn přesídlila do Plzně a zavedla se tu jako soukromá učitelka ručních prací pro dívky. Byla to veselá a pracovitá žena a Bedřich k ní přilnul. V jejím bytě bylo vždycky živo. Nakonec se Bedřich přestěhoval do protějšího domu v Andělské ulici číslo šest, kde žila jeho sestřenice. V přízemí bydlela ovdovělá paní Wildmannová, jejíhož synka učil Bedřich už dříve hrát na klavír. Prostředí bylo příjemné, měl tu piano a mohl si zaskočit nahoru k Marii, kdykoli se mu zachtělo. Tři roky v Plzni byly pro Smetanu velkým štěstím. Chodil s kamarády na výlety, účastnil se ochotně taškařic, které se občas přitom prováděly, u některých si tu a tam vypůjčil peníze, které si pečlivě zapisoval. Na gymnáziu si brzy získal dobrou pověst a své profesory si získal hudebním nadáním, zejména hrou na klavír. Byl starší než většina jeho spolužáků a byl bezvadným společenským řečníkem. Proto ho sami profesoři uváděli do plzeňských společenských kruhů. Zejména profesor Gustav Beer svého žáka obdivoval. „Byl jsem vítaným hostem ve všech rodinách," zapsal si do deníku.
Docházel zejména k Horovům do Říšské ulice U zlatého lva, kde se občas pořádaly skvělé domácí bály. U Vaňků ve Veleslavínově ulici číslo sedm mohl cvičit na klavír, kdykoli se mu zachtělo, oblíbil si zejména Guldenerovy, sídlící na rohu velkého náměstí a ulice Fodermayerovy. Velmi rád docházel k Leipoldovým na Říšské předměstí číslo třicet čtyři. Magistrátní rada Josef Leipold hrál na housle a jeho žena zpívala. Oba tedy mohli ocenit jeho skladby. V rodině bylo pět dětí, a protože měl děti rád, cítil se tu jako doma.
"Měl živý smysl pro zábavu. Honili jsme se, a já si hrál jak malé dítě, dokonce na vojáky. Když jsme už byli docela unavení a zpocení, vraceli jsme se domů v šiku jako zdejší myslivci," psal v deníku. Vzpomínal se zálibou, jak hráli špačky za parného dne na ulici. Chodil se koupat na městskou plovárnu denně mimo neděli. Jezdili na loďkách, ovšem jako kormidelník se neosvědčil. Na výletě po moři, zvaném Radbuza, se za jeho řízení koráb Bohemia ustavičně točil do kruhu, místo aby spěl kupředu. Kormidelník měl z toho legraci, kapitán klel, obecenstvo na břehu se bavilo. Zato měl úspěch na kozlíku:
„Kočíroval jsem jedna radost," zapsal si po jedné projížďce.
Rád se také účastnil výletů a poznával s chutí nový kraj a lidi. To se ale ne vždycky dařilo. V Křimicích hostinský Smetanově partě nejdřív napočítal více peněz, než utratili. Když se studenti nedali, ještě jim vynadal. Ve Skvrňanech jim odmítla selka poskytnout smetanu a jídlo. Ale zato se vždycky vydařily cesty do Lochotína, kam se chodívalo na procházky. Měly to být původně lázně, ale stalo se z toho jen výletní místo, kam za příznivého počasí proudily z Plzně davy. Půlhodinka cesty je odměnila příjemným pobytem v anglickém parku a v lázeňských budovách s antickým chrámkem. Smetanovi se tyto výlety velice líbily a po jednom z nich si dokonce zapsal:
„Hltali jsme radost plnými doušky!"
Smetana také dost četl, ale hlavně hodně hrál. Bylo to v době velkých domácích plesů a zábav. Smetana se už mohl pochlubit svými polkami, například Jiřinkovou a Louisinou. V tomto kompozičním stylu pokračoval velkou polkou B-dur, ze které se dochoval jen zlomek, polkami Kateřina a Marie (nedochovaly se) a dalšími tanečními formami, jako je valčík, menuet a kvapík Bajadérek pro orchestr. V těchto dílech byl patrný profil budoucího mistra, i když se často jednalo o čistě užitkové skladby. Byly hudebním ztělesněním příjemného okamžiku, radosti z mládí, jak naznačuje název jedné z polek Ze studentského života. Proč ale Smetana skládal hlavně polky? Je to jednoduché. České polky začaly být totiž od třicátých let obrovskou módou na všech tanečních zábavách. V polkové záplavě na sebe upozornil český kantor František Matěj Hilmar. Jeho největší úspěch, polka Esmeralda, dostala název podle tehdy populární postavy z románu Victora Huga Zvoník u Matky Boží. Proto sedmnáctiletý Smetana také propadl tomuto žánru. V hudbě vyššího typu pronikl František Škroup, prvním českým singspielem na slova Josefa Krasoslava Chmelenského Dráteník. Také samozřejmě scénickou hudbou k Tylově veselohře Fidlovačka, ze které přežila píseň Kde domov můj. Karel Strakatý ji zpíval poprvé 21. prosince 1834. Ačkoli Škroup tehdy sklidil velký úspěch, jistě netušil, že uvedl do života hymnu budoucího samostatného národa. Mladý Smetana měl ovšem jiné umělecké plány. Chtěl roznítit svou fantazii směrem k hudební lyrice, kterou rozpoznal ve skladbách tehdejší romantické hudební módy. Vliv četby měl velký vliv na vývoj jeho citového života. Několik prudkých poblouznění v mládí poznamenalo jeho tužby, které vyjádřil ve třech impromatech pro klavír, zhudebněných básních, které splácely jeho vztah k dobovému vkusu.
Teenagerovské lásky (1842)
Osmnáctiletého Bedřicha začaly přitahovat ženy. Sestřenici Louise věnoval polku, protože ji obdivoval jako zpěvačku, a protože se mu líbila jako dívka. V Plzni poctil Lídu Pradáčovou Velkou polkou, protože vynikala jako pianistka, a protože se mu líbila. Následovala další velká vášeň, s jakou miloval Elisu Gollerovou, která přijela do Plzně na návštěvu k tetě a dráždila ho střídavým zájmem a nevšímavostí. Když se je Kateřina Corvinová pokoušela usmířit, stala se mu také blízkou. Tu vstoupila do popředí šestnáctiletá Klára Klotzová. Na scénu ale nakonec vstoupila Kateřina Kolářová. Teprve s ní se pro něho zrodil skutečný cit, který trval celý život. Ve druhém roce svého pobytu v Plzni se seznámil s přáteli z Jindřichova Hradce, rodinou Kolářových. Kateřina už nebyla dětský temperament jako v Jindřichově Hradci, kde běhala do pivovaru jako drak a potloukla se na dvoře. Stala se z ní vážná dívka. patnáctiletá Kateřina, byla vynikající klavíristkou. Hrávala s Bedřichem Smetanou čtyřruční skladby, zejména když pobýval u jejích rodičů během svého posledního školního roku v Plzni. Dvě čtyřruční klavírní ouvertury C-moll a A-dur byly ozvěnou tohoto sblížení, které brzy přerostlo ve Smetanovu vroucí lásku ke Kateřině. Bedřichovi bylo jasné, že Kateřina hrála na klavír dobře, lépe než všechny ostatní slečny v Plzni. Pak je sbližoval i společenský styk. Tančili spolu, a když ho Kolářovi pozvali na výlet do Šťáhlav, našel příležitost, aby jí políbil ruku. Poznenáhlu se bez ní neobešel:
„Nejsem-li u ní, nemám žádné stání, žádný klid. U ní však zapomínám na svět, na sebe sama a jsem jako v nebi. Obyčejně hrajeme, pak si povídáme, smějeme se, žertujeme, zase hrajeme. Čas plyne, aniž to pozorujeme. Přichází pán, večeří se, potom se opět hraje. Bije deset hodin a já se musím odporoučet. Ona mne pak doprovází, obyčejně s bratrem, ale toho nedbáme. Podá mi na mou prosbu a někdy i na bratrovu přímluvu svou krásnou bílou ruku, kterou přitisknu s rozkoší na rty a poroučím se. Přeje mi dobrou noc a — den je pryč. Ovšem ne vždycky to jde takhle. Často se zdráhá a já vyjdu naprázdno."
A tak v červnu a červenci 1842 prožil okouzlení první skutečné lásky. Po prázdninách Kolářovi nabídli jeho rodičům, že by mohl bydlet u nich. Bedřich to přirozeně přivítal, ocitl se tak v bezprostřední blízkosti Kateřině. Dům v Jungmannově třídě číslo osm bylo pohodlné jednopatrové stavení se zahradou. Kolářovi si pronajali velký byt v prvním poschodí, kde se pro Bedřicha našel pokoj. Pro Kateřinu napsal Bedřich své lyrické klavírní duo. Pod jejím vlivem také složil svou fantazii pro housle a klavír na lidovou píseň Sil jsem proso na souvrati. Ať už tvořil cokoli, řídil se pouze vlastním instinktem, protože v té době ještě nepoznal žádné skutečné umělecké školení. Psal bezprostředně tak, jak to cítil, jenže si uvědomoval, že to na skutečné umění stále nestačilo. V roce 1842 napsal třeba Menuet nebo kvapík Bajadérek. Smetana se ale chtěl prosadit jako skutečný umělec. Věřil ve svůj talent, své ideální přání si zapsal do deníku v roce 1843:
"Jednou budu v technice Lisztem, v kompozici Mozartem."
Tehdy mu bylo devatenáct let. Věřil, že se mu to musí podařit. A tak v neděli 6. srpna 1843, po ukončení posledního ročníku gymnázia, začal v domě svých rodičů svá přání uskutečňovat. Domů přijel za dva dny, 8. srpna. Námitka rodičů byla jediná, ale velmi bolestná. Finanční situace rodičů se velmi zhoršila a bylo naprosto nemožné podporovat syna v jeho dalším studiu. Bedřich Smetana se ale nevzdal. Byl posílený ujištěním o Katynčině lásce, kterého se mu dostalo při návštěvě u Kolářových v Mladé Boleslavi, kam se 24. července 1843 přestěhovali z Plzně. Smetana je tehdy navštívil. Přijel za měsíc, 23. srpna 1843. Bloudil dlouho, než našel byt na starém městě, kde se usídlili. Přijali ho radostně, musel se najíst, pak vypravovat, Kateřina byla k němu milá. Podnikli i s dětmi výlet do okolí, natrhali v háji plno lískových ořechů a když došli do Krnska, pohostila je místní sládková smetanou a chlebem s máslem. Uskutečnili ještě další výlet do Dobré Vody, konečně na Bezděz. Dozvěděl se ale, že Kateřina půjde po prázdninách do Prahy, což vnímal jako osud. Tak zahájil Smetana 2. října toho roku svou životní pouť za uměním a existencí. Jeho jmění nebylo velké. V kapse měl dvacet zlatých, jediné, co mu mohl otec dát, i když by mu rád dal víc.
Do Prahy za uměním (1843)
Smetana přišel do Prahy 2. října 1843 z Podblanicka. Přijel po cestě, která vedla do hlavního města země přes Vyšehrad. Opět bydlel u tety Giličkové, tentokrát v Petrské ulici na Novém Městě. Sdílel pokoj se dvěma právníky, ale v Praze neměl žádné známé. Na vyhlášenou konzervatoř nemohl být přijat, jednak proto, že už dávno proběhl zápis, a jednak proto, že už dávno překročil věkovou hranici stanovenou pro nové adepty konzervatoře. Neměl peníze na soukromé učitele a brzy neměl ani z čeho žít, i když se stravoval v laciném hostinci za dvacet jedna krejcarů denně a žil co nejskromněji. Náhodou se setkal s houslistou Arnoštem Nesvadbou, kterého doprovázel na klavír ještě na koncertě v Plzni 5. července 1843. Nesvadba byl ochotný dát Smetanovi nějaké vlastní peníze, pokud by to šlo. Na živobytí to ale stále nestačilo. Smetana v té době hladověl. Třikrát měl za celý den jen ráno hrnek kávy s houskou. Neviděl žádné pozitivní vyhlídky do budoucna, neboť se mu zdálo, že i Katynka zapomněla na svůj slib lásky. V listopadu 1843 jí věnoval klavírní polku Vzpomínky na Plzeň, ale nejspíš bez odezvy. Kateřina žila také v Praze. Bydlela u Prokschů a Smetana ji někdy potkal na ulici. Chovala se k němu cize, ani se s ním nedala do řeči a spěšně pokaždé odešla. Smetana si v tu dobu dokonce přestal psát deník, což nasvědčovalo skutečně trýznivé situaci, do které se dostal. V deníku pokračoval až od 16. srpna 1847. Jednoho dne, když už dlouho bezcílně bloudil velkoměstem, potkal paní Kolářovou, matku své Katynky. Tato energická dáma zavedla Smetanu v prosinci 1843 k Josefu Janu Prokschovi na Staroměstském náměstí, slepému, geniálnímu učiteli hudby, aby si Smetanu poslechl. Proksch se slitoval nad talentem marně hledajícím cestu k umění. Přijal ho za žáka a za každou lekci mu účtoval jeden zlatý jako honorář. Takových lekcí bylo pravděpodobně málo.
Učitelem hudby u Thunových (1844)
V polovině ledna 1844 byly Smetanovy síly vyčerpané. Potom, co tři dny nic nejedl, se zoufale rozhodl, že zemře hlady. Lehl si a čekal na smrt. Místo toho ale přišla nečekaná záchrana. 18. ledna 1844, na doporučení ředitele konzervatoře Jana Bedřicha Kittla, přijal Smetanu hrabě Leopold Thun za učitele hudby pro svých pět dětí. Thunovi bydleli v Thunovském paláci v nové aleji na rohu Široké, dnes Jungmannovy ulice. Smetana tak okamžitě dostal byt a stravu. Z pěti Thunových dětí měla zájem o hudbu jen čtrnáctiletá Alžběta Felicie, ale i když nebyla pilná, ráda hudbě naslouchala a ochotně se dávala poučovat. I s jejími mladšími sourozenci si uměl poradit, protože měl děti rád a vždycky si s nimi hrál, takže si ho celá rodina oblíbila. Nikdy neměl špatnou náladu nebo nedával najevo nezájem nebo netrpělivost, a tím získával sympatie. Po obědě, který byl podávaný ve čtyři odpoledne, měl už volno. Mohl se věnovat hře na klavír. Štěstí se na něj usmálo i jinak. Ze svého ročního honoráře tři sta zlatých si mohl platit hodiny u Josefa Proksche. Ve spolku pražských umělců Concordia navázal kontakty s významnými lidmi pražského uměleckého života, kteří rádi dali šanci jeho talentu, aby se prosadil. Na Plese umělců 4. února 1844 už byla Smetanova skladba, pravděpodobně Valčík v orchestrální verzi, veřejně provedena a on si svým uměleckým úspěchem opět získal náklonnost Katynky. Na tuto dívku pravděpodobně neustále myslel. Ozvěnu jeho lásky lze patrně spatřit v klavírním cyklu Bagatel a Impromptus, který vznikl 20. července 1844 jako sled osmi velmi výrazných a jemných klavírních nálad, uspořádaných v tóninách podle kvintového kruhu po vzoru Chopinových preludií. Každá z těchto skladeb má název, který velmi dobře odráží její náladu. Nevinnost, Sklíčenost, Idyla, Touha, Radost, Pohádka, Láska a Nesvár. Tento cyklus lze považovat za konec éry samostatného vývoje, protože je na dlouhou dobu poslední Smetanovou skladbou v pravém slova smyslu. Všechno, co Smetana napsal během následujících tří let, byly většinou jen kompoziční úkoly. U Proksche se Smetana učil svědomitě, s jakou se v dějinách umění setkáváme jen zřídka. Nedá se říci, že by měl mnoho teoretických lekcí. Byl vázaný svým zaměstnáním u rodiny Thunových a zejména tím, že od jara do pozdního podzimu Thunové pobývali na svých zámcích na venkově. Jednalo se o léta 1844 až 1846, kdy trávili většinu času v Nových Benátkách. Nebylo to daleko od Prahy a blízko to měli i do Mladé Boleslavi ke Katynce Kolářové. Nebo k rodičům do Obříství, kam se přestěhovali, když museli prodat statek v Růžkových Lhoticích. V letech 1840 až 1842 postihly jejich polnosti neúroda a pak kroupy. Když se vyskytl kupec, prodal v srpnu 1844 statek za poměrně nízkou cenu a najal pivovar v Obříství u Mělníka.
První skladby (1846)
Horší bylo, když Thunovi strávili dlouhé léto a podzim roku 1845 v Ronšperku na Šumavě, dnešních Poběžovicích za Domažlicemi. Odtud se těžko dostával do styku s milými lidmi, zejména s Kateřinou. Smetana psal v té době drobné věci, které věnoval přátelům nebo známým. V roce 1845 podaroval svou žačku Alžbětu Felicii Thunovou Allegrem As-dur. V dubnu poslal Josefině Finkeové Agitato E-dur. Ruský Prokschův žák, Jean Kunz, dostal skladbu v tónině C-moll. Učiteli na Prokschově škole Václavu Ulwerovi určil Lento Es-moll. Za pobytu v Ronšperku podobně obšťastnil hraběnku půvabnou skladbou Pensée fugitive. Nezapomněl také na jejího manžela, pro něhož složil šest preludií pro varhany, což byla u Smetany značná kuriozita. Smetana byl ale nucený přizpůsobit svá studia této vzdálenosti. Opatřil si výtisk Prokschovy Nauky o skladbě, sestavené z nejlepších teoretických hudebních nauk té doby, zejména Marxových a Reichových. A na tomto základě, občas doplněném ústním poučením a výkladem, vypracovával Smetana své kompoziční úkoly. Nebylo jediného příkladu, který Smetana nezpracoval. Zapisoval si i to nejzákladnější z prvních studií harmonie. Začínal spojováním nejprimitivnějších akordů a důsledně postupoval od jednoduchých k nejsložitějším úkolům. V harmonii a kontrapunktu to byly vysloveně úkolové práce. Když se pak dostal ke studiu forem, začala se prosazovat jeho vlastní invence a z úloh se začaly stávat skutečné skladby. Tady se řídil především zásadami výstavby. Po Reichově vzoru se naučil rozvíjet motivický prvek do všech jeho variant, od třídobého základu až po rozsáhlou suitu postavenou na tomto principu. Ve variačních formách si všímal všech možných obratů, a to nejen tím, že si je uvědomoval ve svých představách, ale i konkrétním zápisem a provedením. Každé odvětví hudebních úkolů dokládá houževnatost, se kterou Smetana pronikal do tajů kompoziční techniky. Zvláštní pozornost si tu zaslouží Smetanovy učební fugy, komponované v tóninách podle kvintového kruhu, ronda a sonátové formy. Tato teoretická příprava trvala až do konce roku 1846, kdy Smetana vytvořil své první ucelené a umělecky disciplinované dílo. Je to Sonáta G-moll pro klavír, rozsáhlé dílo, které dokládá stupeň Smetanovy skutečné zralosti. Vznikla v létě a na podzim roku 1846 jako vyvrcholení několikaletého studia. Ukazuje nejen Smetanovu technickou vyspělost, ale i jeho velkou vnitřní hloubku. Jsou v ní patrné stopy velkých uměleckých vlivů Beethovena, Schuberta, Chopina a Liszta a v určitých odstínech i Schumanna. Způsob klavírní stylizace odpovídal těmto mistrům, i když každý prvek byl utvářený individualitou Smetanovy představivosti. Tuto složku Smetanovy mladé osobnosti ovlivnil zejména Hector Berlioz, se kterým se Smetana seznámil jako skladatel i osobně v dubnu 1846. Základní tvary tohoto finále Smetana později použil pro finále svého Tria g-moll, které napsal až po smrti své dcery Bedřišky v roce 1855. Dokončení klavírní sonáty pociťoval Smetana jako uzavření účtů s minulostí. V září 1846 také vznikla Polka Es-dur, která znamenala začátek umělecké stylizace polkového útvaru.
Učitelem v revoluční Praze (1848)
Smetana si znovu uvědomil smysl svého života. Existenci nezávislého umělce, který by mohl svobodně tvořit skutečně velké umění podle vlastních představ. Představa štěstí byla ale spojená s představou života s Kateřinou Kolářovou. Proto 1. června 1847 opustil své místo u Thunů, doporučil Kateřinu jako prozatímní náhradu a připravoval se na koncertní turné na český západ. Zeptal se na to u svého bratrance v Plzni a dostal odpověď, ve které vlastenecký plzeňský profesor kladl svému mladému příbuznému na srdce, aby vždycky cestoval jako český umělec. Na této cestě Smetana dvakrát koncertoval. Úspěšně v Plzni a zcela neúspěšně v Chebu. Vrátil se proto do Prahy a tam se začal starat o založení učitelské existence. Měl několik soukromých žáků, vystupoval jako klavírista na komorních koncertech a zabýval se skladatelskými plány. Smetanovo citové bohémství se měnilo v racionální přesvědčení, získalo širší obzor a názor a směřovalo k nekompromisnímu směru dalšího vývoje. Už jako mladík měl Smetana velký sklon k depresím a snadno podléhal náporu okolností. Krátce před vypuknutím revoluce v roce 1848 zažil několik nezdarů, a právě tady si uvědomil vážnost svého existenčního a uměleckého postavení. Tehdy se náhle rozhodl a 23. března 1848 napsal Franzi Lisztovi svůj památný dopis, ve kterém vylíčil svou těžkou situaci. Smetana se na něj obrátil s prosbou o pomoc a půjčku čtyři sta zlatých. Aby dokázal svou uměleckou hodnotu, přiložil k dopisu svých Šest charakteristických kusů, konkrétně opus jedna, první dílo, které uznal za skutečně hodnotné. Jedná se o cyklus klavírních básní, ve kterém tři dvojice skladeb, označené charakteristickými názvy, vyrůstají z jediného motivického celku jako ústřední myšlenky. Franz Liszt 30. března dopis i skladbu přijal a později ji doporučil k vydání lipskému nakladateli Franzi Kistnerovi. Smetanově žádosti o finanční půjčku sice nevyhověl, ale jeho laskavá a povzbudivá slova uznání dokázala Smetanu povzbudit k nové životní odvaze a uměleckému zápasu. Vztah mezi oběma umělci se od té doby stal přátelským a trval po celý Smetanův život. Pro Smetanu mělo Lisztovo povzbuzení velký morální význam. Především ho ujistil o síle a opravdovosti jeho talentu a mohl se odvážit jej dále rozvíjet. Tehdy se spolek pražských umělců Concordia začal postupně štěpit na českou a německou skupinu. Smetana se sblížil s představiteli českého umění, zejména s literáty a divadelníky. Nezapomněl ale na své německo-české vztahy s Karlem Havlíčkem. Ocitl se v Havlíčkově skupině, která byla hybnou silou v poklidném českém prostředí. Havlíčkova společnost přitáhla Smetanu k sobě a přinesla mu významný duchovní průlom. Národní uvědomění v Čechách stále vzrůstalo. Po zakladatelské generaci Dobrovského, Jungmanna, Palackého, Šafaříka, Kollára a Čelakovského nastoupili mladší a bojovní lidé, kteří řešili úkoly většinou prakticky. Tyl, Havlíček, Sabina, Němcová, Nebeský, Náprstek, Frič, po nich Světlá, Tyrš, Neruda, Hálek. Ti všichni uváděli v život češtinu jako živou řeč literární i společenskou. Psali povídky, romány a básně, vytvářeli divadlo, novinářství, cestopisy. Světový revoluční pohyb roku 1848 učinil ze Smetany nekompromisní a integrovanou osobnost. Evropa se tehdy proměňovala z Evropy králů na Evropu národů. To se pojí s Vestfálským mírem v roce 1648, tedy po třicetileté válce. V revoluci 1848 se poprvé jako další národ přihlásili o svá práva také Češi. V Čechách to začalo lidovým shromážděním ve Svatováclavských lázních v Praze 11. března. Svatováclavský, později Národní výbor sestavil text petice k císaři, ve které se žádala přeměna Čech v samostatnou součást Rakouska, úřední rovnoprávnost češtiny s němčinou, rozšíření samosprávy obcí, zaručení svobody slova, tisku a shromažďování. Hned nato, mezi 13. a 15. březnem, vypuklo povstání lidu a studentů ve Vídni. Požadovalo se, aby Metternich odstoupil a aby byla zaručená ústava a demokratická práva. Jiskra přeskočila vzápětí do Budapešti, Berlína, Polska, Bádenska a Kolína nad Rýnem. Ve Frankfurtu zahájil zasedání parlament, který měl nastolit pořádek, ale jednání nevedlo k cíli. František Palacký účast na tomto parlamentu odmítl. Důležitou událostí se stal Slovanský sjezd v Praze, který zahájil jednání 31. května se tři sta čtyřiceti delegáty slovanských národů. Měl projednat jejich vzájemnou spolupráci v Rakousku i mimo ně, připravit přeměnu monarchie na spolkový stát a řešit poměr Slovanů k neslovanským národům Rakouska i Evropy. Ovšem monarchie zasáhla po svém. Vojenský velitel v Čechách, generál Windischgrätz, vyprovokoval české radikální demokraty k povstání. Boj na pražských ulicích zuřil od 12. do 17. června, kdy povstalci podlehli přesile vojska. Jedním z vůdců revoluce byl Karel Sabina, který se stal libretistou několika Smetanových oper, k čemuž se dostanu. Hned nato byly zrušeny císařské záruky takzvaného kabinetního listu z dubna, ve kterém se slibovaly občanské svobody a samosprávné zřízení pro Čechy. Národní výbor byl rozpuštěn, všechna vzbouřenecká centra byla likvidována a bylo zahájeno pronásledování odpůrců. Pak nastal opět tuhý policejní režim, jehož symbolem se stal ministr vnitra Alexandr Bach, který svou funkci zastával mezi lety 1851 až 1859. Smetana v těchto událostech nechyběl. Když přišel čas revoluce, Smetana stál jako člen sboru Svornost se zbraní v ruce. Věděl, co jako hudebník dlužil novému hnutí. 11. června 1848 proto napsal Pochod studentských legií pražské university a Pochod Národní gardy. Věděl, že musel bojovat o svůj život, že patřil do skupiny těch, které by společnost klidně vydala na pospas osudu. Proto se přidal k hnutí odporu.
Závěr
To je všechno v prvním díle Bedřicha Smetany, co uslyšíte v druhé části? Bedřich se nakonec oženil s Kateřinou. Přitom dál komponoval, a tak vznikly třeba Lístky do památníku nebo Triumfální symfonie. Smetanu ale postihlo několik tragédií, kdy mu zemřelo několik dcer, zejména prvorozená Bedřiška. Bachův absolutismus se v padesátých letech devatenáctého století stupňoval, a tak se Smetana uchýlil na čas do švédského exilu. Na jedné z posledních cest Kateřina zemřela na tuberkulózu. Za několik let se Smetana znovu oženil, tentokrát s Bettynou, která byla o šestnáct let mladší. Po švédské epizodě se Smetana čile vrhnul do budování českého vlastenectví. Stal se sbormistrem v Hlaholu a vedoucím hudební skupiny Umělecké besedy. Paradoxní bylo, že kvůli germanizaci Smetana hovořil česky stále velmi špatně. Tento nedostatek ale brzy tvrdou dřinou odstranil. Smetana napsal Branibory v Čechách a Prodanou nevěstu. Začal si tím hledat své nezastupitelné místo na české hudební scéně.