Před několika měsíci jsem natočil dvoudílný pořad, který mapoval rodinnou dynastii Rockefellerů. Přestože se nechystám natáčet o všech globálních páteřních rodinách, na pelotonu těch nejvlivnějších si beze sporu zaslouží místo také dynastie Rothschildů. Zatímco Rockefellerové mají centrum svého vlivu a moci v Americe, Rothschildové převážně opanovali Evropu. Jejich vliv samozřejmě rostl a postupně podmaňoval další kontinenty. V mezinárodním bankovnictví neexistuje žádné jméno, které by bylo tak známé jako jméno Rothschild. Přesto je o skutečné historii této rodiny známé tak málo. Existuje mnoho legend, mýtů a smyšlených příběhů, ale o skutečném charakteru této rodiny není známé téměř nic. Rothschildové měnili běh dějin. Kupovali a prodávali státníky, krále, vévody a biskupy, jako by byli pouhým zbožím. Říká se, že tato rodina způsobila revoluce, války a převraty, které navždy změnily tvář Evropy, Dálného východu a Ameriky. V tomto pořadu budu vyprávět o tom, jak Mayer Amschel, zakladatel dynastie Rothschildů, získal své první jmění. Dynastii Rothschildů totiž obklopuje nespočet různých mýtů a rozmanitých legend po dobu celé jejich historie. Je na čase odhalit tajemství kolem muže, který začínal jako obchodník s hadry a kostmi, a později zastavárník, který pracoval v malém domku na Judenstrasse ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, kde žil se svou ženou a rodinou. Mnohé historické události, které čteme z oficiálních smluv a státnických prohlášení, jsou výsledkem zákulisní skryté ruky, která za oponou tahá za nitky králů, knížat a mocnářů. Média ráda píší o Rothschildech jako o milovnících vína a vzácných uměleckých předmětů s nepatrným vlivem na světové dění. Po poslechu tohoto dokumentu by nás už podobné mediální lži měly nechat chladnými. Legendy praví, že genialitu a finanční schopnosti Mayera Amschela Rothschilda zdědili jeho synové. Ovšem pravda je docela jiná. Vydejme se proto daleko za nejznámější legendy zakrývající skutečný charakter rodiny. Neměli bychom zapomínat na Rothschildovy intriky, které svrhly muže, jako byl Napoleon a ruský car Alexandr II. Rothschildové dokonce podnikali na Moravě a také na Ostravsku. Už v 90. letech 19. století si Rothschildové koupili velkou zpravodajskou agenturu Reuters. Další agentury a samozřejmě televize, rozhlasové programy, vydavatelství a tak dál na sebe nenechaly dlouho čekat. Dnes už prakticky neexistuje médium, na které by Rothschildové neměli vliv. Pokud patříme k těm, kteří současné směřování světových událostí považujeme za přirozené, odhoďme jakoukoliv zaujatost a poslechněme si vyprávění o velkém rodinném klanu Rothschildů. V tomto dokumentu se ale nebudu věnovat pouze minulosti, ale také přítomnosti i budoucnosti. Právě tento přesah nás může posunout výše ve vnímání hierarchie utváření globální moci. V našich dějinách se objevuje tolik lží, až jednomu přechází zrak. Jak se ale pravdu dozvědí běžní lidé tohoto světa, jako my? Protože právě my musíme nést hlavní tíhu všech převratů a válek. Musíme se dozvědět, proč a komu bychom měli přinášet ty nejstrašnější oběti našich životů. Jsou to stále stejné militaristické bláboly válečných štváčů. Náš mír si musíme vybojovat. Pro zajištění míru musíme mít stále více zbraní. Případně legendární výrok o válce, která má ukončit všechny války. Krmí nás propagandou o bezpečnosti, ale před kým? Dokud si neuvědomíme, že zdivočelé kořistnické stvůry, které lační po přírodních zdrojích, pozemcích, národech a moderních otrocích, jsou příčinou toho všeho, nikdy nepostoupíme výš v hierarchii globálního řízení moci. Musíme si uvědomit, že klíč pohádkového bohatství Rothschildů spočívá v nekonečných dluzích. Speciální oblastí Rothschildů bylo půjčování peněz vládám celého světa. To je jejich skutečné tajemství, o kterém všichni ekonomové zarytě mlčí.
Předmluva
Rodina Rothschildů, obecně chápaná jako otec a jeho pět synů, je vskutku příběhem odhodlané vůle maximalizovat své zisky a vstupu do světa aristokracie, která o ně nestála. Někdo by mohl považovat za drzost hovořit o obrovském majetku, který se dostal do rukou a pod kontrolu Mayera Amschela Rothschilda. Jiní to nepovažují za nic menšího než za zpronevěru finančních prostředků svěřených do jeho péče. Nicméně pro Mayera Amschela to byl dar z nebes, který ho vynesl ze života zastavárníka a prodejce použitého zboží až do nejvyšších pater moci. Díky lsti a vrozené mazanosti se Mayer Amschel Rothschild dostal přímo do opojného světa aristokratických rodin, které se mu vyhýbaly, ba dokonce jím pohrdaly. Na tu dobu to byl pozoruhodný úspěch, protože Židé byli omezovaní mnoha občanskými zákony, které působily jako trvalá bariéra. Další obrovskou bariérou byla třídní odlišnost. Dostat se z nižší třídy do vyšší bylo něco neslýchaného. Oddělování tříd bylo tvrdé a přísně vynucované, zejména ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, kde dynastie Rothschildů začala svou pozoruhodnou historii. Mayer Amschel Rothschild měl jen malé formální vzdělání. Ale co měl, byla houževnatost a silná víra ve své náboženství. Jeho domov byl měšťanský dům ve frankfurtském ghettu. Mayer Amschel se nikdy nesnažil svůj židovský původ skrývat. Naopak, byl na něj hrdý, a to i tváří v tvář neúprosnému odporu frankfurtských Židů. Tehdejší Anglie byla ve svém odporu vůči Židům obzvlášť zuřivá. Dokonce i její přední představitelé, vzdělaní muži, se neštítili mluvit o Židech těmi nejnelichotivějšími výrazy. Například lord Gladstone často mluvil o Disraelim, komorníkovi Rothschildů, jako o tom odporném Židovi, jak uvádí Gladstonův životopisec Edward Freeman. Biskup Wilberforce nazval Disraeliho nelichotivě východním Židem. Otto von Bismarck ho nazval hebrejským kejklířem a Carlyle ho označil za absurdního židovského chlapce. Tyto věci uvádím jako příklady, abych ukázal, jak obrovským překážkám čelili Židé, a to i ti vzdělaní, kteří usilovali o moc v obchodním a finančním světě 18. a 19. století. Někteří historici a spisovatelé obviňují Rothschildy, že si svou historii a své úspěchy vymysleli, aby se dostali k moci. Faktem je, že se jejich přesvědčivá přítomnost na dějinách výrazně podepsala. Lze právem prohlásit, že žádná významná událost v politickém a hospodářském životě evropských národů se nějakým způsobem netýkala Rothschildů, i když hluboce skrytě a jakkoli nepřímo. V myslích mnoha lidí jsou Rothschildové vždycky spojovaní s nesmírným bohatstvím. Ovšem moc, která se za tímto bohatstvím skrývá, je skutečným svatým grálem Rothschildů. Lidé často pohlížejí na bohatství, které je na první pohled viditelné pouhému oku. Ovšem neviditelná moc, která se za takovým bohatstvím skrývá, a která protkává jako pavučina globální politiku, se už zkoumá mnohem méně. Právě tento deficit chci v tomto pořadu napravit. Rothschildové totiž neusilovali o obrovský majetek jen proto, aby mohli žít v pohodlí, luxusu a blahobytu. Usilovali o bohatství kvůli tomu, co jim přinese v podobě kontroly předních mocenských makléřů všech národů. Jejich prostřednictvím vykonávali kontrolu nad národy, která trvá dodnes. Rothschildové nežili ve vzduchoprázdnu, ale ovlivňovali životy milionů lidí. Neexistují žádná skutečná měřítka, která by nás vedla k poznání skutečného charakteru členů rodiny Rothschildů. Nebo toho, co je vedlo k posedlosti penězi a neukojitelným choutkám po moci. Z větší části jsme odkázaní na dohady o tom, co se odehrávalo v myslích této mocné rodiny, která byla od odlána stát se skrytými vládci Evropy a Velké Británi . Vlastně celého světa. Nebylo to tím, že by jim k tomu dopomáhal hezký vzhled nebo příjemné způsoby řeči jako přirozené vlastnosti irské rasy. Naopak, podle všeho byli výrazně oškliví svým vzhledem a hrubými způsoby. Meyer Amschel mluvil hrdelním frankfurtským jidiš, směsicí polštiny a němčiny s výrazy převzatými z hebrejštiny. Vzdělání, které poskytl svým dětem, nepřesahovalo rámec základní školy v synagoze, kterou navštěvovaly. Intelektualismus byl frankfurtským Židům každopádně zakázaný. Nesměli se účastnit doby osvícenství, která zachvátila Evropu. Oblečení, které on i jeho synové nosili, bylo často obnošené do roztrhání. V mnoha listinách a dokumentech v Britském muzeu jsou o této skutečnosti velmi nevlídné zmínky, některé z nich jsou velmi hanlivé. V jedné zprávě spisovatele Arthura Cherepa-Spiridoviche se tvrdí, že Mayer Amschel si nikdy neměnil spodní prádlo a nosil stejné šaty, dokud z něj nespadly. Spisovatelé jako John Reeves, Demachy a lord Spiridovič došli k závěru, že politickým fázím této zlověstné a osudové rodiny lze přičíst nejméně polovinu všech krveprolití a neštěstí, která postihla národy od roku 1770. Jiní, jako redaktor Chicago Tribune napsal 22. července 1922:
„Naši státníci jsou ve srovnání s nimi dětmi. Přední místo ve světových záležitostech se nám znovu a znovu nabízí. Je nám házené do klína a my ho z obyčejné hlouposti odmítáme. Otázka zní. Odmítli jsme ji, nebo nám nějaká skrytá síla zabránila chopit se iniciativy?“
Německý filozof Nietzsche ve svém díle Úsvit napsal:
„Jedním z divadelních představení, k jejichž sledování nás vyzve příští století, je rozhodnutí o osudu Židů. Dnes je už zcela zřejmé, že odhodili kostky a překročili Rubikon. Zbývá jim pouze to, aby se buď stali pány Evropy, nebo Evropu ztratili, jako kdysi ztratili Egypt, kde byli postaveni před podobné alternativy. . . Evropa jim může jednoho dne padnout do rukou jako zralé ovoce, pokud ji ovšem nebudou svírat příliš horlivě.“
Ti, kdo Nietzscheho zkoumali, tvrdí, že měl na mysli Rothschildy, ale nemáme konkrétní důkaz. Mnohá jejich tajemství zůstala zcela skrytá, a možná nebudou nikdy odhalená. Frustraci z takového utajování odhalují slova francouzského státníka Lamartina:
„Chtěli bychom zlomit každé jho, a přece je tu jedno, které je neviditelné, a přece nás tíží. Odkud pochází? Kde je? Nikdo to neví, nebo nám to alespoň nikdo neřekne. Sdružení je tajné i pro nás, veterány tajných spolků.“
Francouzský ministr zahraničních věcí G. Hanotoux o této skryté ruce v roce 1878 napsal, že je to tajemná síla, která ovládá politiku a zamotává karty diplomacie. V mých pořadech jsem přinesl spousta svědectví od mnohých politiků, kteří přímo či nepřímo na tuto skrytou moc za trůnem poukazují. Rothschildové tvoří nezastupitelnou roli tohoto vlivu.
Otec pěti synů Rothschildových
Jak jsem už zmínil, Rothschildové jsou Židé, což se nikdy oni sami nesnažili skrývat nebo bagatelizovat. V průběhu dějin, od Indie přes Babylon až po starověkou Palestinu, byly peněžní záležitosti vždycky hlavně záležitostí Židů. Na peněžních trzích ve Frankfurtu, Londýně, New Yorku a Hongkongu převažovali židovští finančníci. Do roku 1917 byli rozesetí po celém světě. Na burzách v Londýně, Paříži a New Yorku jsou židovští makléři páteří obchodu. Pohyb drahých kovů, diamantů a měny po celém světě byl vždycky pod židovskou kontrolou. Tato fakta uvádím jako fakta sama o sobě a v žádném případě z nich nevyvozuji nic hanlivého. Sami Židé to přiznávají. Když se v roce 1910 připravovala Británie na válku proti Německu, byli na klíčových místech rozmístění mezinárodní židovští finančníci. V čele mezinárodního financování po celém světě stáli Rothschildové a s nimi spojené bankovní domy. Ve Francii to byli Rothschild, Fould, Camondo, Pereira a Bischoffheim. V Německu Rothschild, Warschauer, Mendelssohn, Bleichroder. V Anglii Stern Rothschild, Sassoon a Montague. Na Dálném východě to byl Sassoon. V Rusku Gunzburg. V Americe to byly J. P. Morgan, Kuhn Loeb, Seligman Company, Speyer Company, Warburg a Lazard Freres. Nad nimi všemi trůnil a zastiňoval je rod Rothschildů. Kritici Rothschildů tvrdí, že Morgan a Kuhn Loeb byly pouhými zástěrkami Rothschildů a že všechny slavné bankovní domy byly spojené s Rothschildovými bankami. Tyto bankovní domy přečkaly mnoho bouří díky svému opatrnému přístupu ke spekulacím a úzkému bratrství a příbuzenství s Rothschildy i mezi sebou navzájem. Zakladatelem rodu Rothschildů byl Mayer Amschel Bauer Rothschild, syn frankfurtského obchodníka Amschela Mosese Bauera. Otec prodával nové i použité zboží, ale byl i zlatníkem, který prodával staré mince. Také provozoval zastavárenskou činnost pod erbem červeného štítu, který visel nad vchodem. Z něho se vyvinul název Rothschild, německy červený štít. Rothschild se stal jejich oficiálním rodinným jménem. Obchod sídlil na Judenstrasse, doslova židovské ulici ve frankfurtském ghettu, čítajícím asi 550 rodin. Mayer Amschel Rothschild se narodil v roce 1743. Rodina působila ve Frankfurtu po celé generace. Ostatně v Britském muzeu je záznam o tom, že se datuje od počátku 16. století. V 18. století už tvořili poměrně početnou skupinu. Mayer Amschel byl nejstarším ze tří synů. Jeho rodiče se zabývali obchodem s penězi, nákupem i prodejem, ve kterém pomáhal od svých deseti let. Rodinným domem byla dřevěná chýše, kde Mayer Amschel žil se svou matkou, otcem a třemi bratry až do roku 1755, kdy Evropu zachvátila rozsáhlá epidemie neštovic, která připravila o život oba Mayerovy rodiče. Mayer Amschel se stal sirotkem v jeho 12 letech. Mayerovi příbuzní ho zapsali do rabínské školy ve Furthu. Neměl ale trpělivost ani chuť na dlouhá léta studia. Po roce studia ve Furthu, ve svých třinácti letech, se Mayer Amschel vydal na vlastní pěst. Na tu dobu to byla velká odvaha. Po cestě do sousedního Hannoveru dostal mladý muž malé, bezvýznamné charitativní místo v bance domu Oppenheimerů, kde se do šesti měsíců po příjezdu stal učněm. Netrvalo dlouho a dospěl k závěru, že k úspěchu v bankovnictví je třeba ochrany některého z předních knížat. Po šesti letech opustil Hannover a v 19 letech se vrátil do Frankfurtu, kde se v roce 1770 oženil s Gutele Schnapperovou. Gutele se narodila v roce 1753, byla tedy o 10 let mladší než Mayer. Vzali se, když mu bylo 27 let, a jí 17. Mayer a Gutele obývali první patro nad obchodem, kde Mayer stejně jako před ním jeho otec nakupoval a prodával nové i použité zboží. Tento malý obchod si založil ve svých 21 letech, tedy v roce 1764. Mnoho předmětů, jako například obrazy a nábytek, bylo vystaveno na chodníku. To byl domov, výchozí místo bankovních baronů, kteří měli ovládat světové finance a velké vůdce, státníky a krále. Gutele porodila Mayerovi 10 dětí. 5 synů a 5 dcer. Rozhovory s jeho pěti syny se vždycky odehrávaly u špinavého dřevěného stolu, kde se rodina scházela k jídlu a rozhovorům. Tak to popisuje spisovatel Arthur Cherep-Spiridovich ve své knize. Jedním z oblíbených témat diskusí mezi syny bylo rozdělení finančního světa. Jejich otec hovořil o čtyřech vnucích Karla Velikého, o tom, jak římští císaři vládli světu, a o své vizi pro své syny. Jeho pět dcer se takových rozhovorů nikdy neúčastnilo. Karel Veliký se v letech 800 až 814 před naším letopočtem stal římským císařem. Navzdory své úctě ke Karlu Velikému ale Mayer Amschel přísahal prudkou nenávist ke všemu římskému. Nenávist, kterou Mayer projevoval, mohla pramenit ze skutečnosti, že Frankfurt nad Mohanem byl od roku 1762 městem volby a korunovace císařů Svaté říše římské. To Mayer Amschel nesnášel, protože věděl, že katolická církev je nesmiřitelným nepřítelem bolševiků. Někteří historikové tvrdí, že jeho nenávist směřovala k Rusku, protože právě Rusko bylo největším křesťanským národem v Evropě, a za několika ruských panovníků Židé zažili mnoho útrap a pronásledování. U stolu Mayer své syny varoval, aby si bohatství nechali v rodině a nikdy se neženili mimo ni. Utajení mělo být prvořadé. Nikdo mimo rodinu se nikdy nesměl dozvědět, kolik peněz mají.
První peníze Rothschildů: Hessenští žoldáci
Během působení v Oppenheimerově bance měl otec Mayer Amschel neobyčejné štěstí. Setkal se totiž s generálporučíkem baronem von Estorffem, aristokratem blízkým rodu Hesse-Cassell. Byl to mimořádně významný rod s předky sahajícími stovky let do minulosti. Tímto aristokratem byl Vilém Hessenský. Mayer Amschel se stal v 60. letech 17. století správcem jeho peněz a zástupcem. Dnes bychom použili termín manažer. Tento kontakt byl nejprve navázaný prostřednictvím Vilémova finančního poradce, jistého Karla Budura. Rothschildové, podobní svými ambicemi, ohromně houževnatí, trpěliví a tajnůstkářští, se sešli a rozhodli se uzavřít dohodu o vzájemné pomoci. Podrobnosti plánu, který vypracovali, nebyly nikdy zveřejněné. Nicméně Židovská encyklopedie z let 1905 a 1909, konkrétně na straně 499, na něj vrhá určité světlo:
„V poslední souvislosti se stal Amschel agentem Viléma Hessenského, landkraběte rodu Hesse-Cassell, který po smrti svého otce zdědil největší soukromý majetek v Evropě odhadovaný na 40 milionů dolarů, pocházející především z pronájmu vojsk britské vládě pro potlačení revoluce v Americe.“
Po bitvě v červnu 1806 Vilém Hessenský uprchl do Dánska a 600 tisíc liber, tedy asi 3 miliony dolarů, nechal v úschově u Mayera Amschela Rothschilda. Podle legendy byly tyto peníze ukryté v sudech s vínem a unikly prohlídce Napoleonových vojáků, když vstoupili do Frankfurtu, a byly neporušené vráceny kurfiřtům. Ovšem fakta jsou méně romantická a více obchodní. Podle všeho Vilém Hessenský sám nebyl příliš úzkostlivý, pokud šlo o původ peněz, které proudily do jeho pokladny. Jeho obchodním artiklem byli hessenští žoldnéři, které najímal těm, kdo měli nejvíce peněz, aby za ně zaplatili. Hessenští žoldnéři měli s panovníkem vypracovanou smlouvu. Z ní jasně vyplývalo, že na začátku vojenských operací, pro které byli najatí, dostane kníže velkou zálohu. Vojákům měl být potom vyplacený příplatek, dále příplatky za zranění a trojnásobek částky, pokud by v bitvě padli. Tu měli dostat žoldnéři nebo na nich závislí, nikoliv kníže. Navíc nájemní smlouva nezanikala vyhlášením míru, ale až celý rok po uzavření míru, a to až po návratu žoldnéřů domů. Největším zákazníkem byla britská vláda, která si každoročně pronajímala asi 15 tisíc až 17 tiscí Hessenských žoldnéřů. Neexistuje přímý důkaz, že Mayer Amschel Rothschild a Karl Budurus, finanční poradce Viléma Hessenského, byli autory tohoto plánu. Zdá se ale velmi pravděpodobné, že jimi byli. Namísto toho, aby se paušální částka a platby posílaly do Kasselu, domova knížete Viléma Hessenského, byly peníze ponechané v Anglii, kde byly investované. Úroky z nich, které byly vyjednané Amschelem, byly landkrabímu vyplácené v dražbách. Ta část peněz, která byla skutečně převedená do Kasselu, pak byla použitá k poskytnutí půjček s vysokým úrokem dalším potřebným knížatům. To mělo za následek obrovský pohyb finančních prostředků do Kasselu a z Kasselu se značnými příjmy pro landkrabího. Vilém Hessenský se spojil s rodinou von Turnů a Taxisů, která držela poštovní monopol pro celou Evropu. Žoldnéři, kteří se o tyto peníze nejvíce zasloužili, nedostali nic, jen malé slíbené částky. Nebyli totiž zasvěcení do soukromé vedlejší dohody uzavřené za jejich zády. Knížata z rodu von Thurn a Taxis byla ráda, že mají podíl na kořisti. Výměnou za to působili jako zpravodajští agenti pro Viléma Hessenského a později pro Rothschildy. Dělali to tak, že podle pokynů otevírali důležitou poštu, četli její obsah a informovali landkrabího o tom, co viděli. Na jeho příkaz buď urychlovali, nebo oddalovali doručení dopisů ve prospěch landkrabího a Mayera Amschela, a logicky na úkor svých dlužníků. Vlivná rodina von Thurnů a Taxisů se stala členy známého Výboru 300. Tato fakta jsou skutečně na hony vzdálena romantickým představám o tom, jak Amschel začínal. Spisovatel Arthur Cherep-Spiridovich na rovinu tvrdí, že peníze nebyly vrácené Vilémovi, a že je Amschel ve skutečnosti ukradl. Totéž uvádí autor George Washington Armstrong ve své knize The Rothschild Money Trust. Peníze ve skutečnosti sloužily k potlačení americké revoluce. Nejprve je zpronevěřil Vilém Hessenský a potom Mayer Amschel. Tyto dvakrát ukradené peníze jsou základem obrovského majetku Rothschildů. Ve stovkách miliard, které dnes vlastní rodina Rothschildů, není ani jeden poctivě získaný dolar. Za své služby byl Mayer Amschel Rothschild jmenovaný císařským agentem koruny, což mu umožňovalo volně a bez překážek cestovat. Jeho partnerství s knížaty von Thurn a Taxis přinášelo cenné zpravodajské informace. Ty mu poskytovaly náskok před všemi lichváři, kteří mu konkurovali. Kníže Fridrich II. Se od von Estorffa doslechl o schopnostech a bezohlednosti Mayera Amschela Rothschilda. Kníže byl chamtivý a lakomý a příliš se nestaral o to, jakými prostředky se jeho jmění zvětšovalo. Mayer Amschel svůj vztah s Fridrichem II. Zlehčoval. Ovšem není pochyb o tom, že svého vlivu u Fridricha využil k získání milionů i k politickému vzestupu. Stal se také zástupcem Fridricha II. První vládní půjčku zprostředkoval v roce 1802, kdy si dánská vláda půjčila 10 milionu dolarů. Od této dohody se odvíjel osud Rothschildů v dějinách financování a půjček. Po Fridrichovi II. Nastoupil jeho syn, Vilém Hessenský, který se v roce 1785 stal kurfiřtem Vilémem I. V té době byl Mayer Amschel jakýmsi ministrem financí zesnulého Fridricha II., a znal všechna rodinná tajemství. Ti dva si padli do oka okamžitě. Oba se narodili v roce 1743. Amschel své skutečné bohatství před kurfiřtem Vilémem I. Tajil. Nosil stále stejné oblečení a předstíral chudobu. Od chvíle, kdy se stal správcem jmění kurfiřta Viléma I., Amschelovo jmění rostlo, zatímco jmění jeho zaměstnavatele klesalo. V roce 1794 musel kurfiřt Vilém I. Uprchnout z Německa. Vilém přepsal svůj majetek na Amschela v obavách, že budou jeho korupční praktiky a intriky odhalené. Takto Rothschildové přišli ke svým penězům. Nebylo to zprostředkováním, chytrými spekulacemi ani žádnou jinou z obecně přijímaných pohádek, které znějí tak romanticky. Šlo prostě a jednoduše o případ krádeže.
Rothschildovy loutky
Už dříve jsem se zmínil o tom, že v německém Frankfurtu smělo žít pouze pět set židovských rodin. Způsob, jakým Mayer Amschel tento problém řešil, se měl stát jeho obchodní značkou. Při narození Napoleonova syna chtěl frankfurtský velkovévoda Dalberg odjet do Paříže a vzdát mu hold, ale žádná z bank mu na cestu nepůjčila peníze. Starý Mayer Amschel však viděl možnosti, jak Dalberga zadlužit. Půjčil mu tedy 80 tisíc guldenů na pětiprocentní úrok. Na velkovévodu nebyl vyvíjený žádný nátlak, aby půjčku splatil, dokud platil úroky. Ale zároveň Rothschildové nepožádali o žádnou laskavost, kterou by velkovévoda mohl odmítnout. Mayer Amschel a jeho rodina byli zapojení do rozsáhlých pašeráckých operací, na kterých vydělali velké peníze. Na Amschela padlo podezření a na květen 1809 byla naplánovaná razie. Jenže Dalberg, který si od Amschela půjčoval peníze, ho o chystané razii informoval prostřednictvím svého policejního komisaře von Eitzleina. Podařilo se jim umístit kontraband a usvědčující dokumenty u spolehlivých přátel. Když inspektor Savagner a jeho muži dorazili, našli starého Mayera Amschela v posteli a při prohlídce se nepodařilo najít nic usvědčujícího. Napoleonovi inspektoři sice vyšli naprázdno, nicméně Amschel byl přesto pokutovaný částkou 20 tisíc franků. To byla pouhá almužna, ale vyhnul se nástupu do vězení, což by se stalo, kdyby inspektoři kontraband objevili. Když povyk utichl, zabýval se Amschel problémem omezení počtu židovských rodin, které směly pobývat ve Frankfurtu. Jak víme, ve Frankfurtu jich smělo pobývat maximálně 500. Mayer Amschel to chtěl zrušit. Obrátil se na Dalberga, který mu stále dlužil hlavní částku půjčky. Dospěli k dohodě, že Židé budou platit velkou paušální částku ročně, aby směli ve Frankfurtu pobývat. Senát a křesťané byli rozzuření a okamžitě dohodu napadli, že poskytuje Židům zvláštní privilegia. Rychle se šířily zvěsti, že Dalberg obdržel značnou odměnu, kterou nezveřejnil. Nálady proti Dalbergovi a Židům dosáhly horečné úrovně. Vzduchem se nesla obvinění z podplácení výměnou za rovná práva. Po Napoleonově pádu byl Dalberg sesazený a na jeho místo nastoupil hessenský baron von Hugel. Mayer Amschel se nebál Rakouska ani Pruska, jejich vlády měl v hrsti. Obával se ale, že až bude Vídeňský kongres od září 1814 rozhodovat o statusu Frankfurtu, Dalbergova dohoda nebude dodržena. Jako své zástupce vyslal Jacoba Barucha a jistého Gomperse, ale vídeňská policie je nechala sledovat jako revolucionáře a nařídila je vyhostit. Kníže Metternich, agent Rothschildů, konkrétně syna Salomona, ke kterému se dostanu později, tento příkaz zrušil. Úplatkářství a korupce se praktikovaly zcela otevřeně. Metternichův tajemník Fridrich von Gentz přijal Rothschildovy úplatky. Navždy se tak stal pro Rothschildy nejcennějším prostředníkem k mocné rakouské šlechtě a politickým vůdcům. Když na kongres dorazila zpráva, že Napoleon přistál na francouzské půdě ze svého exilu na Svaté Heleně, musela být židovská otázka odložená. Vídeňský kongres byl první světovou konferencí, kterou ovládli mezinárodní bankéři. Rothschildové se velmi významně podíleli na kontrole, kterou bankéři vykonávali nad přijatými rozhodnutími. Tento vliv si vykresleme velmi jednoduše. Rothschildové doufali, že na Vídeňském kongresu vytvoří jakousi “Ligu národů”. Diskuse se točila kolem vytvoření Evropské federace, kterou by tvořila skupina nezávislých království, které by byly svázané společnou administrativou. Ta by mimo jiné zajišťovala společnou obranu. V jejich plánu bylo Švýcarsko učiněné neutrálním státem, který měl sloužit jako pokladna pro jejich finance. Ruský car za plány na Evropskou federaci rozpoznal spiknutí, a nesouhlasil s ní. Proto v roce 1815 podepsal s Rakouskem a Pruskem smlouvu Svaté Aliance. Smlouva zaručovala suverenitu jakékoli monarchie, která se bude držet křesťanských principů. Rakouský ministr zahraničí Metternich, nejvlivnější státník v Evropě a Rothschildův agent, prohlásil, že jeho idea Evropské federace si kladla za cíl pouze zachovat společenský řád. Pravým účelem kongresu ve Vídni bylo, vytvořit federaci, aby mezinárodní bankéři mohli získat politickou kontrolu nad většinou takzvaného civilizovaného světa. Mnoho evropských vlád bylo už tehdy u Rothschildů zadlužených, což jim vložilo do rukou mocný nástroj. Už tehdy byli mezinárodní bankéři včele s Rothschildy neobyčejně blízko k získání kontroly nad většinou světa.
Otec pěti synů na smrtelné posteli
Mayer Amschel zemřel ve Frankfurtu 12. prosince 1812 a zanechal své dědictví pěti synům a menší částku pěti dcerám. Většinou se vdávaly na základě domluvených sňatků. Každé z dcer odkázal 500 tisíc dolarů, které měly propadnout, pokud se provdají bez souhlasu matky a bratrů. Na smrtelné posteli Mayer Amschel předčítal z Talmudu. Pak přinutil své děti, aby složily slavnostní přísahu, že budou vždycky držet pohromadě a nikdy nepodniknou nic samostatně. Jeho podmínky, které stanovil, definují rod Rothschildů dodnes.
Za prvé: Všechny klíčové pozice v rodinném obchodě musí zastávat výhradně členové rodiny. Pouze mužští členové rodiny mají povoleno podílet se na něm. V roce 1812 byl za hlavu rodiny zvolený Nathan Rothschild.
Za druhé: Členové rodiny si měli brát prvního a druhého bratrance nebo sestřenici, aby se zachoval rodinný majetek. Například, jeho syn Jacob Mayer si vzal za manželku dceru dalšího syna, Salomona Mayera, k čemuž se ještě dostanu v další kapitole. Toto pravidlo bylo v dalších generacích považované za méně důležité, protože byly přehodnocené rodinné cíle a docházelo ke sňatkům s členy jiných bohatých rodin.
Za třetí: Nemohl být zveřejněný žádný seznam rodinných nemovitostí. Žádný soudní spor se nesměl konat ve věci hodnoty dědictví.
Způsob, jakým Mayer Amschel odkázal většinu svých peněz svým pěti synům a mnohem méně svým dcerám, byl charakteristickým znakem. On a jeho předkové považovali ženy za slabý článek řetězu. Ženy měly být využívané k domluveným sňatkům uvnitř rodiny v rámci podnikání. Jinými slovy, sňatky měly být uzavírané s ohledem na obchodní výhody. V Mayerově mysli neexistovala žádná myšlenka na rovnost mužů a žen. Jeho žena Gutele ho přežila o celá desetiletí. Zemřela v 96 letech, v roce 1849. Před svou smrtí prohlásila:
„Pokud by moji synové nechtěli války, nebylo by žádných.“
V naprosto ostrých barvách tak charakterizovala základní motiv Rothschildova klanu.
1. nejstarší syn Amschel Mayer
Mayer Amschel měl pět synů a pět dcer.
Amschel Mayer, narozený roku 1773, se ve svých 23 letech oženil s Evou Hannau v roce 1796. Amschel byl nejstarším synem. Po svém otci převzal obchody ve Frankfurtu nad Mohanem a stal se hlavou rodu. Frankfurt zůstal místem, kde se celá rodina setkávala. Amschelovi se dostalo významné pocty stát se členem pruské královské tajné obchodní rady, bavorským konzulem a dvorním bankéřem. Dnes, kdy neexistuje žádné třídní rozlišení, se to možná nezdá jako něco významného. Ovšem tehdy fungující rigidní kastovní systém znemožňoval, aby obyčejný člověk zastával takové funkce, vždy vyhrazené pro titulované vrstvy. Židé byli z takových vysokých úřadů výslovně vyloučení. Zemřel v roce 1855. Jeho manželka Eva Hannau zemřela o 7 let dřív, v roce 1848.
2. syn Salomon Mayer
Salomon Mayer, narozený 9. září 1774, se ve svých 26 letech oženil s Caroline Sternovou v roce 1800. Měli spolu dvě děti. Syna Anselma a dceru Betty. Salomon Mayer ve Vídni v roce 1810 založil banku, M. von Rothschild und Söhne. Rodina žila od roku 1816 trvale ve Vídni. Už čtyři roky nato se Salomonovi povedl důležitý krok. Stal se takzvaným faktorem císařské rodiny Habsburků. V praxi to znamenalo, že vlastně pomáhal financovat vládu císaře Františka I., i jeho kancléře Klemense Metternicha. Půjčky dosáhly v průběhu let částky 203 milionů zlatých, z čehož měl Rothschild pochopitelně značný zisk. Už roku 1822 byl Salomon povýšený do stavu rakouských svobodných pánů a zároveň získal právo kupovat pozemky, což bylo v té době Židům zakázáno. Této výhody okamžitě využil a brzy se z něj stal jeden z největších pozemkových vlastníků v Evropě. Byl také průkopníkem železnice v rakouské monarchii. Roku 1829 se rozhodl naplnit vizi profesora vídeňské polytechniky Františka Xavera Riepela o výhodnosti vzájemného propojení průmyslových center se zemědělskými oblastmi. Založil proto sdružení, které získalo v roce 1835 koncesi na výstavbu tratě nazvané Kaiser Ferdinands-Nordbahn tedy Severní dráha císaře Ferdinanda. Měla spojovat Vídeň s Ostravskem, Krakovem a solnými doly v Bochni a Wieliczce. K budování a provozu železnice však bylo potřeba velké množství železa, oceli a uhlí. Rothschild chtěl proto získat Rudolfovu huť ve Vítkovicích, založenou roku 1828 arcibiskupem Rudolfem Janem Habsburským. Inicioval tedy vznik společnosti Vítkovické těžířstvo. Jejím prostřednictvím si roku 1835 železárny pronajal. Pod Rothschildovým vlivem došlo ke značnému rozmachu podniku. Dostavěná byla mimo jiné vysoká pec, slavnostně zapálená roku 1836, která jako první v tehdejším habsburském mocnářství vyráběla železo pomocí koksu. Úroveň produkce se tak brzy vyrovnala nedalekým železárnám ve Frýdlantu nad Ostravicí. Salomon chtěl původně Vítkovice ve 30. letech 19. století koupit, ale jako Žid podle tehdejších zákonů nesměl vlastnit žádný majetek. Firmu proto koupilo arcibiskupství a Vítkovice mu v roce 1835 pronajalo. Až v roce 1843 dostal Rothschild výjimku a Vítkovice mohl odkoupit. Podnik tehdy vyráběl parní stroje, mosty nebo třeba vagony a těžil právě z rozmachu železniční dopravy. Rothschild se sám zasadil o budování železničních tratí, které financoval. Nejvýznamnější zakázkou byla dodávka kolejnic pro stavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda. První úsek z Vídně do Brna byl zprovozněný 7. července 1839. O dva roky později se trať prodloužila do Přerova a roku 1845 i do Prahy. Pro uspokojení čím dál větší poptávky po kolejnicích byla od roku 1847 zprovozněná také nová Anselmova huť. Významné byly i další dodávky pro železnici, například drobné kolejivo, výhybky, mosty nebo vagony. Kromě toho vyráběl podnik parní stroje, vybavení pro hutě, ocelové profily nebo nosníky. Rychlý nárůst výroby ovšem znamenal zvýšenou potřebu uhlí. V blízkosti podniku proto brzy vyrostly nové doly Karolina, Šalamoun nebo Hlubina. Roku 1845 koupil od Huberta Stückera rytíře z Weyershofu slezské panství Hlučín a následujícího roku také panství Šilheřovice se zámkem. K tomuto panství se dostanu těsně před koncem druhého závěrečného dílu v rámci žaloby Rothschildů proti českému státu. Salomon zemřel 28. července 1855 v Paříži. O rok dříve zemřela jeho žena.
3. syn Nathan Mayer, později hlava rodu
Nathan Mayer, narozený roku 1777, se ve svých 29 letech oženil s Hannah Levi Barnet Cohenovou v roce 1806, dcerou bohatého londýnského obchodníka. Byla to švagrová sira Mosese Montefioreho. To bude důležité u francouzské revoluce, ale nebojte, znovu to připomenu. Mezi lety 1798 až 1800 působil jako obchodník s textilem v Manchesteru. Důvodem bylo, že Rothschildové měli důležité obchodní plány v oblasti obchodu s látkami, které tam hodlali plně využít, než přesunou svou činnost do Londýna. Většina látek potřebných k výrobě uniforem pro britskou armádu a námořnictvo pocházela původně z Německa. Rothschildové se dozvěděli, že se blížila válka s Napoleonem. Nathan byl rychle vyslaný do Německa, aby skoupil všechny zásoby bavlny a barviv. Manchesterské manufaktury neměli odkud látky nakupovat. Všechny zásoby byly totiž vykoupené Nathanem, který o chystané válce s Napoleonem věděl předem. Tak musely Manchesterské manufaktury všechny látky nakupovat od něj. Když tato zpráva dorazila do Manchesteru, nastal silný rozruch. Nathan se v jednu chvíli obával o svou bezpečnost. Po pěti letech v Manchesteru se Nathan v roce 1805 přestěhoval do Londýna. Londýnská burza byla větším polem pro j ho vykořisťování. V pozdějších letech se žádný z členů burzy nemohl chlubit jako Nathan, že během pěti let rozmnožil svůj kapitál 2500krát. V roce 1808 se mu narodil první syn Lionel Nathan de Rothschild. Blokáda kanálu La Manche v roce 1809 znepříjemňovala obchod a vývoz, a proto Nathan Mayer Rothschild přešel na New Street v Londýně a začal se prosazovat jako bankéř. V roce 1810 zemřeli bankéři Sir Francis Baring a Abraham Goldsmith. Tato událost udělala z Nathana Mayera Rothschilda jediného velkého bankéře v Británii. V roce 1811 založil v Londýně banku N. M. Rothschild and Sons, která je činná dodnes. Jeho otec Mayer Amschel Rothschild poslal celou ukradenou částku z Německa Nathanovi do Londýna, kde založil londýnskou pobočku rodiny. Tyto peníze Nathan s největší pravděpodobností použil na otevření tohoto rodinného bankovního domu N. M. Rothschild and Sons. Nathan Rothschild peníze investoval do 800 milionů zlata ve Východoindické společnosti. Nathan vydělal jmění mezi lety 1813 až 1815 za napoleonských válek, kdy se mu podařilo financovat britskou armádu vévody z Wellingtonu ve Španělsku a Portugalsku. Na tom Rothschild vydělal více jak čtyřikrát. I to byl počátek velkého bohatství Rothschildů. Pět bratrů Rothschildových pracovalo společně na dodání zlata oběma armádám. Jak armádě vévody z Wellingtonu přes Nathana v Británii, tak i Napoleonově armádě (přes Jacoba ve Francii). Rothschildové začínali svou politiku financování obou stran ve válkách. Financovali obě strany téměř každé války. A samozřejmě dostávali úroky z půjček, které poskytovali vládám na války, které pomáhali vyvolávat a vytvářet. Jedním z hlavních důvodů Nathanova velkého úspěchu bylo, že si uvědomil, že klíčem k překonání konkurence byla rychlá komunikace. Ke komunikaci využíval nejrychlejší jezdce, lodě a dokonce i poštovní holuby. Horlivě vyhledával interní informace, které tajil před svými konkurenty i před vládami. Své tajné agenty měl ve všech hlavních městech Evropy. Tato věrná skupina neváhala jezdit v noci, v zimě i v létě. Chovali nejlepší plemeno poštovních holubů a plavili se na nejrychlejších lodích. Někdy dokonce kupovali všechny cesty mezi Francií a Anglií, aby blokovali konkurenci. Díky tomuto informačnímu náskoku, Nathan nakupoval státní dluhopisy, které byly těsně před krachem, s obrovskými slevami. Po vhodné době byl na příslušné vlády vyvíjený velký tlak, aby dluhopisy vykoupily za nominální hodnotu. To Nathanovi přinášelo neuvěřitelné zisky. Tímto způsobem se stal finančním agentem více než poloviny evropských vlád. Jeho majstrštyk s Británií se stal legendárním. 18. června 1815 sledovali agenti britského křídla Rothschildů, jak se císař Napoleon Bonaparte zoufale bil za záchranu své armády z čelistí britského útoku. Rothschildův agent byl schopen dostat zprávu o Napoleonově porážce vévodou z Wellingtonu, do rukou Nathana Rothschilda, celých 20 hodin před tím, než zpráva dospěla do Londýna. Nathan pustil na Londýnské burze fámu, že Británie válku prohrála. Rothschild byl pak schopen koupit celou britskou ekonomiku za zlomek její hodnoty. Když konečně dorazila zpráva, že Británie ve skutečnosti válku vyhrála, akcie zase stouply na ceně, dokonce ještě výš než před koncem války. Přinesli Nathanovi zisk zhruba dvacetinásobku. Británie byla teď nepochybným vládcem Evropy, ale ovládal ji Rothschild. Jinými slovy, Rothschildové od té doby plně kontrolovali britskou ekonomiku. Centrem světa byl Londýn. Už dost dominantní impérium rostlo ještě agresivněji. Po porážce Napoleona Rothschildové přinutili Británii založit Bank of England, kterou kontroloval Nathan Mayer Rothschild. Nathan Mayer Rothschild později prohlásil:
„Nezajímá mě která loutka je posazená na Anglický trůn, aby vládla říši, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Muž, který kontroluje oběh peněz v Británii, kontroluje celé Britské impérium. A oběh peněz v Británii kontroluji já.“
Emise dluhopisů a půjčky zůstaly hlavní činností Nathanovy banky. Kupoval, prodával a měnil akcie, zlato a dluhopisy. Neskutečně tak bohatl. V roce 1824 spolu s Mosesem Montefiorem založili Alliance Assurance Company, která dnes žije jako RSA Insurance Group. Vzpomínáme si, že si Nathan vzal jeho švagrovou, Hannah Levi Barnet Cohenovou. Všechno zůstávalo v rodině. Mezi lety 1818 až 1832 poskytl Nathan britské vládě osm půjček v celkové výši 105 400 000 dolarů v přepočtu. Rothschildové využili svou kontrolu nad Bank of England. Nahradily metodu posílání zlata ze země do země. Namísto toho používali svých 5 bank napříč Evropou, na zřízení systému debetu a úvěru. Tedy bankovního systému známého dodnes. Nathan zemřel v roce 1836. Se svou ženou měli 7 dětí. Jeho syn Lionel De Rothschild si v roce 1847 vzal dceru svého strýce, Kalmanna (Carla) Mayera Rothschilda. V tomtéž roce ve volbách získal parlamentní křeslo pro City of London. Požadavkem pro vstup do parlamentu bylo dpřisáhnout přísahu na skutečnou křesťanskou víru. Lionel de Rothschild to odmítl, protože byl Žid, a tak jeho křeslo v parlamentu zůstalo prázdné 11 let, dokud byla povolená nová přísaha. Na své místo vstoupil až v roce 1858. Požadavek přísahy na křesťanství byl rozšířený i na jiné víry. Stal se prvním židovským členem Britského parlamentu. Rothschildové začali stále více zasahovat do britských záležitostí. Benjamin Disraeli, který se později stal dvakrát britským premiérem, byl cenným koněm Rothschildů, kterým prokazoval velké služby a poskytoval jim zpravodajské informace ze svého vysokého úřadu. Je známo, že právě jedna taková špionážní práce umožnila Rothschildům vyplatit lukrativní půjčku na Suezský průplav. Prostřednictvím své tajné rozvědky se Disraeli dozvěděl, že paša Ishmail z Egypta chce prodat své akcie ve společnosti Compagnie Universelle de Suez. Disraeli se 15. listopadu 1875 dozvěděl, že egyptský paša vyjednával se dvěma francouzskými bankami o prodeji akcií. Disraeli okamžitě spěchal za Nathanovým synem, Lionelem de Rothschildem, který souhlasil s tím, že za tímto účelem poskytne britské vládě půjčku. Tajný plán, který Lionel a Disraeli zosnovali, byl 24. listopadu 1875 předložený britskému kabinetu k přijetí. O Lionelově rychlém postupu se nikdo nezmínil. Je více než pravděpodobné, že bez Lionelovy finanční podpory by Suezský průplav možná nebyl vůbec prokopaný. Stejně jako u všech svých podniků Lionel dostal vysokou odměnu, 500 tisíc liber za několik potvrzení, která mu nezabrala víc než několik hodin času. Takto se točí opravdu velké peníze. Rothschildové se ale podíleli také na samotném podmořském tunelu kanálu La Manche. Společnost N. M. Rothschild and Sons vydala v tomtéž roce 1875 akcie na získání kapitálu na první projekt tunelu pod kanálem. Polovina kapitálu pocházela od Rothschildy vlastněné Compagnie du Chemin de Fer du Nord. Abychom si připomněli britskou rodovou linii Rothschildů. Nathan Mayer Rothschild měl syna Lionela. Lionelovým synem byl zase Nathaniel Rothschild. Právě Nathaniel se stal v roce 1885 prvním židovským členem sněmovny lordů a byl mu udělený titul Lord Rothschild. V roce 1891 učinil britský dělnický vůdce prohlášení na téma Rothschildové:
„Tato banda sající krev byla v tomto století příčinou nevýslovného darebáctví a utrpení v Evropě. Svůj ohromný majetek nahromadila díky podněcování válek mezi státy, které nikdy neměly mít mezi sebou neshody. Kdykoliv je v Evropě problém, kdekoliv se šíří fámy o válce a mysl lidí je vyděšena strachem ze změny a kalamity, můžete si být jistí, že je rodina Rothschildů někde nablízku, v oblasti nepokojů.“
To mimochodem přesně koresponduje s prohlášením Gutele Schnappové, manželky otce Mayera Amschela Rothschilda před její smrtí:
„Pokud by moji synové nechtěli války, nebylo by žádných.“
Podobné komentáře dělaly Rothschildům vrásky na čele, a tak ke konci 19. století koupili zpravodajskou agenturu Reuters. Získali obrovskou kontrolu nad médii. V roce 1914 Rothschildové kontrolovali už tři evropské zpravodajské agentury. Wolff v Německu, Reuters v Británii a Havas ve Francii. Právě agentury Wolff v Německu Rothschildové využili na vmanipulování Němců do války. Od této chvíle jsou Rothschildové jen zřídkakdy zmiňovaní v médiích, protože většinu médií vlastní.
4. syn Carl
Kalmann (Carl), narozený roku 1788, se oženil s Adelaide Herzovou. Carl se odstěhoval do italské Neapole v roce 1821, kde spravoval finance rakouských vojáků. Založil bankovní instituci, která ale existovala jen do roku 1863. Carl doslova držel v zástavě příjmy jižní Itálie. Panovníci a ministři všech zemí se dvořili jeho radám a řídili se jeho návrhy. Zemřel v roce 1855.
5. syn James
Jacob (James Mayer), narozený roku 1792, se oženil s neteří Betty, dcerou svého bratra Salomona. Byl nejmladším z pěti bratrů. V březnu 1811 odešel do Paříže. Jeho příjezd do Paříže nezůstal bez povšimnutí ministra financí, hraběte Francois-Nicholase Molliena, který o něm informoval Napoleona:
„Frankfurtský muž, který je nyní v Paříži a který si říká Rothschild, se zabývá hlavně pašováním guineí z anglického pobřeží do Dunkerque.“
Hrabě Francois-Nicholas Mollien byl Napoleonovým nejvyšším poradcem a mezi lety 1806 až 1814 zastával funkci ministra financí. Příchod Jacoba musel být pro Napoleona významnou událostí. Napoleon nemohl tušit, jak velkou roli bude James Rothschild hrát v jeho pádu, k čemuž se dostanu v kapitole o Napoleonovi. Jacob (James) založil v roce 1814 ve Francii bankovní instituci Bank de Rothschild Freres. Později se přejmenoval z Jakob Rothschild na James de Rothschild. Stal se jedním z nejvýznamnějších francouzských finančníků, a sloužil jako poradce francouzských králů. Rothschildové nebyli jen lichváři, ale také spekulanty. Největší oblast jejich zájmu představovala výstavba železnic v Evropě a v Rusku, které se drželi. James Rothschild přiměl Francii, aby přijala financování své Severní dráhy. Vláda na sebe vzala závazek 100 milionů franků na výstavbu dráhy. James souhlasil, že vynaloží 60 milionů na zajištění železničních vozů a tak dál. Během 40 let dostával ročně 17 milionů jako příjem, tedy 620 milionů na úrocích plus jistinu 60 milionů. V tomto podniku Rothschildové použili 60 milionů z peněz svých vkladatelů, za které jim zaplatili čtyřprocentní úrok, tedy 2 400 000 ročně. Získali tak za svůj podpis 14,6 milionů franků ročně. James Rothschild získal obrovské jmění i na převzetí jižních a západních drah ve Francii. Bourbonům, kteří byli vždycky rozhazovační, půjčil miliony franků. James také pomohl Francii překonat krizi po prohrané prusko-francouzské válce. Byl to jeden z typických Rothschildovských manévrů na zadlužení, a tedy podmanění země. Rok 1815 byl osudovým rokem nové francouzské éry moci. Neúspěšné Napoleonovo tažení na Moskvu a konečná porážka u Waterloo vytvořily obrovskou díru do státního rozpočtu. K samotnému Napoleonovi, který se vzepřel Rothschildům, se dostanu v další kapitole. V tomto roce 1815 byla Francie odsouzená k zaplacení 1 500 milionů franků válečného odškodnění. Stala se kořistí mezinárodních finančníků z Frankfurtu, Londýna a Vídně, kteří se jako jeden muž snažili využít jejího neštěstí. James Rothschild zaplatil za každý státní dluhopis v hodnotě 100 franků pouze 50 franků. Obdržel pět franků jako úrok, což činilo deset procent z půjčených peněz. Následující rok se jistina začala vracet dvojnásobně. James se stal věřitelem králů. To spolu s jeho spekulacemi na burze, kde mohl ovlivňovat růst a pokles akcií, nafouklo jeho příjmy na miliony. V roce 1818 Rothschildovi agenti koupili obrovské částky francouzských vládních dluhopisů. Způsobili, že jejich cena velmi narostla. 5. listopadu 1818 hodili velké množství na otevřený trh. Tím způsobují, že jejich hodnota prudce klesla a Francie se ocitla ve finanční panice. Rothschildové pak zasáhli a chopili se dodávky peněz pro Francii. V roce 1823 převzal James celou francouzskou půjčku. Rothschildové začali tímto způsobem drancovat další 4 evropské mocnosti. K tomu se dostanu v další kapitole. Ve Francii ale zůstali po dalších 150 let. Například v roce 1962 založila francouzská Rothschild Freres společnost Imétal, zastřešující společnost pro všechny jejich obchodní zájmy v těžbě minerálů. Banka Rothschild Freres se v roce 1967 přejmenovala na La Banque Rothschild. Jejich banku ve Francii znárodnil spolu s ostatními v roce 1981 François Mitterrand. Baron David René de Rothschild následně v roce 1987 založil nástupce této francouzské banky, Rothschild & Cie Banque, která se později stala vedoucím francouzským investičním domem. Jamesovým synem byl Alfons Rothschild, který měl několik synů. Jeho nejmladším synem byl Edmond James de Rothschild. Alfons Rothschild zemřel 26. května 1905. Dědická linie ve Francii pokračovala dál. Pravnuk Jamese, Edmond de Rothschild například v roce 1973 koupil vinice Clarke v Bordeaux.
Rothschildové vstupují do evropské vysoké společnosti
Otec Mayer Amschel si rozdělil evropské národy jako bochníky chleba. Svým synům přidělil Německo, Rakousko, Británii, Itálii a Francii jako jejich území. Zájmy Rothschildových synů se staly mezinárodní finance a bankovnictví. V hlavních evropských městech, Paříži, Neapoli, Vídni a Londýně, založili pobočky, ze kterých každá byla pod přísným dohledem jednoho z pěti synů. V relativně krátké době se Rothschildům podařilo dostat celou Evropu na svou oběžnou dráhu a pod svůj vliv. Kupovali si úředníky a spřátelili se s evropskými monarchy a knížaty. Přitom po celou dobu dbali na to, aby se do rodiny nedostal nikdo zvenčí. Když si jedna z dcer začala milostný vztah, byl nemilosrdně potlačený. Bylo jí řečeno, že bratři považují sňatek za obchodní záležitost a že sňatky zařizují pro partnerské vztahy. Stačila jedna generace plánování, intrik a manipulace s veřejným míněním. Rothschildové se stali největší silou a vlivem nejen v záležitostech Evropy, ale také na Dálném východě a později ve Spojených státech. Vzájemné sňatky stmelily rodinu v soudržnou, pevnou frontu. V roce 1815 se Rakousko postavilo do čela, a udělilo pěti bratrům dědičné tituly baron a baronka a s tím spojené vlastnictví půdy. Jejich raketový vzestup ke slávě, bohatství a moci byl ohromující. Nikdy neudělali žádné rozhodnutí nebo krok bez úzké konzultace se svým komunikačním agentem a vnitřním zdrojem informací, von Thurnem a Taxisem. Pokud to bylo potřebné, politické pozice se kupovaly. Mayer Amschel, který měl na starosti Frankfurt, si například koupil místo v pruské tajné obchodní radě. To byla pozice, která byla v minulosti přístupná pouze královské rodině. Jeho úspěch otřásl pruskou aristokracií a vyvolal velké znepokojení a zděšení. Jak jsme slyšeli, všech 5 synů zakládalo v Evropě bankovní pobočky Rothschildů. Mezi lety 1815 až 1830 Rothschildové zadlužili a finančně drancovali pět velmocí. Británii, Rusko, Francii, Rakousko a Prusko. Například Prusko si v roce 1818 sjednalo pětiprocentní půjčku ve výši 5 milionů liber šterlinků, ale za své státní dluhopisy obdrželo pouze 3,5 milionu neboli 70%. Tedy skutečná úroková sazba přesahovala 7%. Hlavní smysl však spočíval v tom, že dluhopisy musely být za několik let vyplacené za 100%. Rothschildové na tom vydělali 1,5 milionu liber šterlinků plus úroky. Profesor Werner Sombart v jeho díle Židé a moderní kapitalismus uvádí:
„Období od roku 1820 se stalo věkem Rothschildů, takže v polovině století se běžně říkalo, že v Evropě existuje jen jedna mocnost, a tou jsou Rothschildové.“
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Bankéřská dynastie Rothschildů, co uslyšíte ve druhé závěrečné epizodě? Podívám se na Francii, konkrétně na osobu Napoleona. Ten byl totiž zpočátku financovaný Rothschildy, ale potom, co přišel na to, že byl jen využívaný pro cizí zájmy a proti Francii, se svým chlebodárcům vzepřel. Pak následoval jeho pád, tažení na Moskvu a debakl v bitvě u Waterloo. Podívám se na vztah Rothschildů k Rusku, které z duše nenáviděli, hlavně ruské cary. Právě Abraham Lincoln požádal cara Alexandera II. O pomoc v rámci občanské války v Americe. Rothschildové začínali poznávat nepoddajného ruského konkurenta. Toho bylo třeba rozdrtit financováním Bolševické revoluce v roce 1917. To se podařilo také díky založení americké Federální rezervní banky, o což se Rothschildové s vervou snažili jedno století. Pak se podívám na skupování zpravodajských agentur Rothschildy, aby mohli masírovat veřejné mínění pro vstup do první světové války. K tomu přispěl také Tavistockův institut v Británii. Právě v Británii zůstanu a podívám se na Rothschildovu společnost N. M. Rothschild and Sons. Ta nakonec dosáhla pravomoci určovat cenu zlata z londýnských kanceláří City každý den. Předposlední kapitolu budu věnovat Rothschildům a Česku, kdy rodina žalovala Česko u Mezinárodních soudů o majetek. Závěrečná kapitola bude jakési shrnutí, ve kterém popíšu přípravu na monumentální loupež veřejného a soukromého majetku Rothschildy a největšími bankovními kartely v dějinách lidstva.