Válka mezi Ruskem a Ukrajinou, která vypukla 24. února 2022, nevznikla náhodou. Má svůj původ v událostech na Ukrajině v roce 2014. Protože máme právě desáté výročí od tohoto kyjevského majdanovského převratu, rozhodl jsem se vydat po stopách těchto událostí do nejmenších detailů. Byl Majdan lidovým povstáním, nebo změnou režimu zinscenovaným Amerikou? Co se stalo na Krymu a byla to anexe Ruskem? Proč na Ukrajině vypukla občanská válka, která si po dalších 8 let stále vybírala oběti na životech? Na tyto a mnohé další otázky a témata budu hledat odpovědi. Události z roku 2014 totiž ovlivňují naše životy dodnes a jsou příčinou nové války mezi Ruskem a Západem na ukrajinském proxy bojišti. Jak došlo k tomu, že se opět musíme obávat světové jaderné války? Válečná propaganda je charakteristická v každé době. Jak ale rozlišit tenkou hranici mezi mezi lží a pravdou, mezi propagandou a informací? Čím je válka vzdálenější v minulosti, tím více odtajněných materiálů máme k dispozici. Se současnými konflikty je to přesně naopak. Proto je mnohem obtížnější skládat současnost do logických celků, třebaže stavíme na minulých premisách a mocenském rozložení. Máme tedy základy, které nám pomáhají v orientaci. Globální stavební kameny velmocí. Jakousi soustavu majáků a bójek na moři, které nás vedou. My ale musíme dělat víc. Musíme rozjasnit mlhu, která nás obklopuje tak, abychom mohli majáky a bójky lokalizovat pouhým okem. Abychom se ve spletitém labyrintu orientovali sami. Nechceme mihotavé blikání světélek kdesi v průzračné mlhovině, ale ostré, jasné obrysy. Pro současné ozbrojené střety je tedy obtížnější získat validní materiály než pro ty minulé. To platí zejména pro události, které v posledních letech vedly nejprve k situaci podobné občanské válce na Ukrajině a v současnosti k vojenské konfrontaci mezi Ukrajinou a Ruskem. Americký politik Hiram Johnson prohlásil, že první obětí války je pravda. Tento výrok je dnes stejně aktuální jako před 100 lety, kdy ho pronesl poprvé. Nejdůležitější zbraní v boji o suverenitu názoru jsou informace. Co je pravda? Co je nepravdivé? Co je to manipulace nebo dokonce propaganda? Je stále obtížnější to oddělit. Musíme si uvědomit, že zájem o události na Ukrajině je v Rusku obrovský. A to i proto, že mnozí mají na Ukrajině přátele nebo příbuzné, nebo sami mají ukrajinské kořeny. Pro Rusy se osmiletá občanská válka po kyjevském Majdanu odehrávala na jejich prahu. Jak už jsem řekl, mnozí tam mají přátele a příbuzné, jiní byli na Ukrajině na dovolené. Nechápali, jak je možné, že tam najednou zuřila občanská válka celých 8 let. Navíc 40% obyvatel Ukrajiny jsou rodilí Rusové a mnozí z nich ukrajinsky nemluví. Soustředěné pogromy a intenzivní genocida, která na Ukrajině probíhala, nemohla nechat nikoho chladnými. Představme si zemi, kde by žilo 40% Čechů, kteří by byli systematicky vybíjení den co den. Nechalo by nás to chladnými? Nevytýkali bychom naší vládě, že naše krajany nemá zájem ochránit? Nebo bychom se na to jen odevzdaně dívali a apatická nečinnost naší vlády by nám nevadila? Než se vydám na začátek kyjevského Majdanu, zkusme se ještě zamyslet nad podstatou občanské války. Nikdo si nedokáže představit, že by na sebe Češi a Moravané nebo Slezané zaútočili tanky a granátomety. Dokážeme si to představit? Patrně ne. Ale přesně to se stalo na Ukrajině. Ještě v únoru a dokonce i v březnu a dubnu 2014, až do zahájení takzvané protiteroristické operace, bylo zcela nepředstavitelné, že by na sebe lidé z východu a západu země mohli střílet tanky a dělostřelectvem. Stejně jako je pro nás nepředstavitelné, že se něco takového stane příští měsíc v Praze, Plzni, Brně nebo Ostravě, bylo to nepředstavitelné i pro lidi v Doněcku a Lugansku. A přesto se to najednou stalo. Jak je možné, že kolektivní západ dopustil 8 let trvající občanské války na Ukrajině, která vyeskalovala do ruského útoku a milionů uprchlíků? To všechno se děje nedaleko od nás. Doněck je od Prahy vzdálený necelých 2000 kilometrů, a má tak k ní blíže než například Madrid nebo Atény. V tomto pořadu chci, abychom si kladli otázky, které budou, což připouštím, občas i provokativní. V tom případě bych vás rád požádal, abyste pořad zastavili, udělali si krátkou přestávku a nad otázkou se v klidu zamysleli. Možná dojdete k jinému závěru než já. To vůbec nevadí. Nechci, abychom tento pořad jenom tupě zkonzumovali. Chci, abychom přemýšleli a buď si potvrdili svůj dosavadní názor, nebo ho možná tu a tam změnili. V tomto pořadu položím ještě před Majdanem určité základy, abychom získali potřebné předběžné znalosti pro porozumění zemi, lidem a situaci v ní. Pro některé můžou být tyto základy příliš podrobné, pro jiné zase příliš krátké. Pokusil jsem se o kompromis středu. O dějinách Ukrajiny lze samozřejmě natočit mnohem více. Země má pohnutou a zajímavou historii, ale ta není hlavním tématem pořadu. Ostatně, historické základy jsem položil v mém trojdílném pořadu Život Stepana Bandery.
Historický základ ve zkratce
Ukrajinský konflikt má mnohem hlubší příčiny, než mohu v krátkém úvodu představit. Příčiny, které mají částečně hluboké kořeny v historii. Jak jsem už uvedl před chvílí, v tomto pořadu si nekladu za cíl úplného popisu ukrajinských dějin. Chci v úvodu poskytnout základní informace. Oblast kolem Kyjeva byla ve středověku jako Kyjevská Rus počátkem takzvané Ruské carské říše. Tak to dnes vidí Rusové. Nacionalisté v Kyjevě to vidí jinak, pro ně to byl začátek Ukrajiny. V té době ale neexistovali Ukrajinci a Rusové, ale slovanské kmeny. Z nich se o staletí později vyvinuli Rusové, Ukrajinci a Bílí Rusové. Samotná Ukrajina nikdy nebyla nezávislým státem, ale hranice na území dnešní Ukrajiny se často posouvaly. Nejprve ve středověku existovalo knížectví Kyjevská Rus. Potom se oblast stala součástí ruských knížectví. Pak byla ruská knížectví dobytá Mongoly a stala se jejich vazaly. Po skončení mongolské nadvlády se oblast kolem Kyjeva stala součástí Litevského velkoknížectví, později polské království. V 17. století se oblast stala součástí Ruské říše. Západní oblasti dnešní Ukrajiny kdysi patřily Uhrám, pak Polsku a nakonec Rakousku-Uhersku. Jižní část dnešní Ukrajiny patřila po určitou dobu Osmanské říši jako vazalský stát Osmanské říše. Kateřina Veliká poté připojila východ dnešní Ukrajiny včetně Krymu k Ruské říši. V současných hranicích, existovala Ukrajina jako součást Sovětského svazu až po druhé světové válce. Stalin totiž po druhé světové válce posunul hranice na západ. Jednak vyhnal Poláky ze západní Ukrajiny a jednak přesídlil Ukrajince z Polska na východ. Po roce 1945 Stalin rozšířil Ukrajinskou sovětskou republiku na východ. V roce 1954 tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov připojil k Ukrajině Krym. Právě díky těmto poměrně svévolně vytyčeným hranicím je dnes obyvatelstvo Ukrajiny hluboce rozděleno na západní část země, kde žijí především Ukrajinci, ale také Rumuni, Poláci a tak dál a východní část země, kde žijí především etničtí Rusové. Toto rozdělení nikdy nemělo vážné důsledky. Vztah mezi Ukrajinci a Rusy si v podstatě musíte představit jako vztah mezi Čechy a Moravany. Bylo to spíš vzájemné škádlení než skutečné rozdělení. Rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou je srovnatelný s rozdíly mezi silnými českými dialekty, případně mezi češtinou a slovenštinou. Neexistují žádné vnější znaky, které by odlišovaly Ukrajince od Rusů. Jedinými kritérii jsou jazyk, kultura a náboženství. Kulturní rozdíly mezi Ukrajinci a Rusy jsou také zanedbatelné. Pouze v oblasti náboženství je vidět určité rozdělení. Na západě Ukrajiny je většina věřících katolíků, zatímco na východě se většina věřících hlásí k pravoslavné víře.
Druhá světová válka ve zkratce
Od roku 1991 se na západě Ukrajiny formovala nacionalistická uskupení, jako je strana Svoboda, která jako hlavní body svého programu uváděla nepřátelství vůči Židům a Rusům. Strana Svoboda se do roku 2004 nazývala Sociálně národní strana Ukrajiny. Až do roku 2013 nehrály tyto skupiny významnou roli a i ve volbách zůstávaly marginální, sotva se dostaly nad 10 %. Když byli zástupci těchto skupin od března 2014 silně zastoupení v prozatímní vládě, vyvolalo to na východě země obavy, jak uslyšíme v průběhu konfliktu. Dalším bodem, který je třeba pochopit, pokud jde o Ukrajinu a Rusko, je vztah k druhé světové válce. Pro Rusy je to stále ústřední bod jejich dějin. Rusové ale jasně rozlišují mezi Němci a nacisty. Takže v tomto kontextu nepřevládá nepřátelství vůči Německu jako takovému, ale nepřátelství vůči nacistům a fašistům. Na velké utrpení, které válka zemi přinesla, se ale nezapomíná. Hrdost na vítězství nad fašismem je stále ústředním tématem napříč generacemi. Jestliže Rusové demonstrují například proti bourání Leninových pomníků, pak je třeba pochopit, že jim nejde o Leninovu ideologii. Rusové dnes v těchto pomnících vidí také symboly vítězství nad fašismem. To je rozdíl mezi nacionalisty na západní Ukrajině a etnickými Rusy na východě. Nacionalisté se vidí v tradici Stěpana Bandery, který po určitou dobu kolaboroval s nacisty a jehož partyzánské hnutí pokračovalo v odporu proti Sovětskému svazu ještě několik let po skončení války. Rusové naopak nemají pro nacistické kolaboranty žádné pochopení, ostatně stejně jako u nás. To odráží konflikt mezi nacionalisty na západě Ukrajiny a etnickými Rusy na východě. To ale nic nemění na skutečnosti, že až do začátku občanské války v roce 2014 mezi těmito národy nebo etnickými skupinami na Ukrajině neprobíhaly žádné vážné nebo dokonce násilné konflikty.
Volby a roky poté (2010 – 2013)
Kořeny pozdější občanské války začaly v roce 2010 zvolením Janukovyče ukrajinským prezidentem. Viktor Janukovyč vyhrál druhé kolo voleb těsně o něco málo přes tři procenta před Julií Tymošenkovou. Podle oficiálního konečného výsledku měl Janukovyč 12 481 266 hlasů (49%) a Tymošenková 11 593 357 hlasů (45,5%).
Tehdy se ostře rýsoval rozdíl mezi východem a západem Ukrajiny. Proruský východ hlasoval pro Janukoviče, zatímco proevropský západ pro Tymošenkovou. OBSE označila volby za působivou ukázku demokracie. I závěrečná zpráva pozorovatelů OBSE také potvrdila pozitivní hodnocení. To zmiňuji zcela záměrně, protože některá média vytvářela dojem, že Janukovičovo zvolení bylo nespravedlivé, nebo dokonce zmanipulované. Tedy samotná OBSE volby jednoznačně pochválila za transparentní průběh. 30. března 2012 EU a Ukrajina oficiálně prohlásily jednání o dohodě o přidružení za ukončená a připravily se na její uzavření. Ukrajina samozřejmě musela před podpisem smlouvy změnit mnoho právních předpisů, aby splnila požadavky EU. To vysvětluje časovou prodlevu mezi ukončením jednání a plánovaným podpisem o rok a půl později. Jedná se o běžný proces, kterým musely projít všechny země, které v minulosti podepsaly podobné dohody s EU. Jenže tato dohoda o přidružení k EU nebyla jen obyčejnou ekonomickou smlouvou pro zjednodušení obchodu, jak často média uvádějí. Zahrnovala také politickou a vojenskou spolupráci. Články 7 a 10 rozhodovaly o společné bezpečnostní a obranné politice. Byl to takový trojský kůň v barevném balicím papíře. Dalo se předpokládat, že se to v Rusku nesetká se souhlasem. Ústní závazky nerozšiřovat NATO na východ byly porušené, když se k NATO připojovalo stále více východoevropských zemí. Další rozšíření vojenských struktur Západu prostřednictvím této dohody s Ukrajinou se Rusku logicky nelíbilo. Zejména proto, že EU předem odmítla jakoukoli účast Ruska na jednáních. Pokud rozšíření západní aliance na Ukrajinu nebylo namířené proti Rusku, proč byl dialog s Ruskem odmítnutý? Viděli jsme opět snahy západu o vojenskou expanzi. Rusko tehdy opakovaně naznačilo, že by se dalo uvažovat o sloučení Evropské celní unie s Euroasijskou celní unií. Vznikl by tak největší jednotný trh na světě, který by se rozprostíral od Atlantiku po Tichý oceán. A Ukrajina by se nedostala do situace, kdy by musela volit mezi EU a Ruskem. Buď jeden nebo druhý. V deníku Moskovskij komsomolec se 22. listopadu 2013 objevil komentář, který toto dilema shrnul:
"Nutit Ukrajinu, aby si vybrala mezi Ruskem a Evropou, je totéž jako říct. Prosím, drahá, rozhodni se hned, kterou ruku chceš ztratit, pravou nebo levou? Ukrajina nemůže být pouze s EU nebo pouze s Ruskem. Je to tranzitní země, most mezi dvěma částmi našeho kontinentu."
Volby do Národní rady, tedy ukrajinského parlamentu, se konaly 28. října 2012. Vítězem voleb se stala Strana regionů prezidenta Janukovyče s přibližně 30 % hlasů. OBSE kritizovala vliv médií v těchto volbách a uvedla, že politizace soukromých médií oligarchy a státních médií vážně omezila politickou pluralitu ve prospěch těch, kteří jsou u moci. Vedle státních médií se na tom podílel i další oligarcha, Ihor Kolomojskyj. Ten prostřednictvím svého mediálního holdingu 1+1media, ovládal některé z nejpopulárnějších televizních kanálů. 1+1 International, 2+2, TET, Plus Plus, UNIAN-TV a Bigudi. Vlastnil také významnou zpravodajskou agenturu UNIAN. Své kanály přísně kontroloval a netajil se tím, že je využíval i k formování politických názorů. V roce 2012 pak José Barroso a Catherine Ashtonová prohlásili, že jsou k podpisu dohody o přidružení skeptičtí, protože podle jejich názoru byly nedostatky Ukrajiny v oblasti rozvoje demokracie a právního státu příliš velké. Konkrétně byl zmíněný i trestní případ Julije Tymošenkové. Ukrajina vyvinula veškeré úsilí, aby se kritikou zabývala a odstranila nedostatky do plánovaného podpisu, a v průběhu roku 2013 prosadila v ukrajinském parlamentu velké množství legislativních změn požadovaných EU. Podpis byl naplánovaný na 28. a 29. listopadu 2013 na summitu Východního partnerství EU, stejně jako podpis podobných dohod s Gruzií, Moldavskem a Ázerbájdžánem. Než se ale k listopadu 2013 vypravím, musím dodržet časovou chronologii. Důležité jsou ale další události. Od 14. března 2013 zahájil tehdejší vůdce opoziční strany Vlast a pozdější premiér Arsenij Jaceňuk, kampaň Ukrajino, povstaň!. V jejím rámci se na Ukrajině po dva měsíce konala shromáždění zakončená 18. května 2013 Pochodem na Kyjev. Na tiskové konferenci 12. března uvedl, že hlavním cílem projektu byla rezignace prezidenta Janukovyče. Do akce se zapojila i strana Udar Vitalije Klička, bývalého mistra světa v boxu. Jaceňuk byl v letech 2006 až 2007 ministrem hospodářství a později také ministrem zahraničních věcí. Po politické krizi kvůli žádosti o vstup do NATO, kterou spolupodepsal, v září 2008 z této funkce odstoupil a následně se stal vůdcem frakce strany Vlast. V parlamentních volbách v roce 2012 vyšla strana Vlast jako druhá nejsilnější síla s 25%. V roce 2007 Arsenij Jaceňuk založil nadaci Otevřená Ukrajina, Open Ukraine Foundation. Přiznám se, že kdykoli slyším slovo open, zní mě to značně Sorosovsky, ale to je jistě jen můj subjektivní dojem. Mezi její partnery a sponzory patřilo NATO, americké ministerstvo zahraničí a provařená National Endowment for Democracy. Pokud mě někteří posloucháte poprvé, jen ve zkratce. Deklarovaným cílem této americké nadace je podpora demokracie po celém světě. Byla založená v roce 1983 americkým Kongresem ve Washingtonu a každoročně získává finanční prostředky na svou činnost z amerického federálního rozpočtu. Americký politik Pat Buchanan označil činnost této nadace za celosvětovou agitaci za demokratické revoluce a vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. V říjnu 2003 se člen Republikánské strany Ron Paul vyjádřil k aktivitám NED takto:
"National Endovnment for Democracy není nic jiného než nákladný program, který využívá peníze daňových poplatníků k propagaci spřátelených politiků a politických stran v zahraničí. … To, co NED dělá v cizích zemích, by bylo v Americe nezákonné. NED přináší měkké peníze do voleb v zahraničí, aby podpořila tu či onu stranu. Představte si, co by udělala podpora několika set tisíc dolarů politikovi nebo straně v relativně chudé zemi. Tvrdit, že americká manipulace s volbami v cizích zemích podporuje demokracii, je orwellovské. Jak by Američané reagovali, kdyby Číňané vynakládali miliony dolarů na podporu některých pročínských politiků? Byl by to demokratický vývoj?"
Je tedy jasné, kam řadit tyto trusty, nadace a think-tanky. Proč se vmějšují do vnitřních záležitostí států? Přece aby vydělaly. Stejně jako je tomu s Georgem Sorosem. Soros nakoupil obrovské množství ukrajinských státních dluhopisů. Později se snažil využít svého vlivu, aby přesvědčil Západ, aby Ukrajině poskytl finanční pomoc. V případě ukrajinského státního bankrotu by jinak pravděpodobně přišel o miliardy. Soros své nadace využíval nejen k uplatňování politického vlivu, ale také k ochraně a maximalizaci zisků ze svých investic. Aby to bylo ještě veselejší, Open Society ale také koordinovala svou činnost s National Endowment for Democracy, tedy americkou vládou v převlečení. Z výroční zprávy NED za rok 2013 vyplývá, že nadace Open Society Foundations na Ukrajině získaly v roce 2013 podporu ve výši téměř 34 000 dolarů. Důvodem bylo, že nadace monitorovaly práci poslanců a stran v Radě a čtvrtletně zveřejňovaly zprávy o výsledcích. Tyto informace pomohly Američanům identifikovat mezi poslanci ty, kteří jsou proameričtí a ty, kteří jsou proti politice USA. Je tedy vidět, že zdravá nedůvěra k nevládním organizacím je na místě a že má smysl se blíže zabývat jejich cíli, zakladateli a sponzory. Ale zpět k nadaci Otevřená Ukrajina. Mezi další partnery Nadace Otevřená Ukrajina patřili německý Marshallův fond z Ameriky, Chatham House z Velké Británie a Nadace Konrada Adenauera z Německa. Nadace Konrada Adenauera byla také partnerem Kličkovy strany Udar. Nadace Otevřená Ukrajina se nikdy netajila tím, že je financovaná výhradně západními organizacemi a think-tanky. Všechny tyto partnery sama uváděla na své domovské stránce a ve zveřejněných výročních zprávách. Skutečnost, že Jaceňukovu nadaci Otevřená Ukrajina podporovali výhradně zahraniční partneři, především z Ameriky, je tedy jasná. To ale znamená, že pozdější Porošenkův premiér Arsenij Jaceňuk byl těmito západními partnery financovaný už od roku 2007. To je příklad nadace Otevřená Ukrajina, která je závislá na platbách od svých partnerů. Taková závislost vede k tomu, že tyto nadace nejsou v konečném důsledku ničím jiným než prodlouženou rukou svých partnerů a jednají podle jejich přání a pokynů. Když je premiér země na takovouto organizaci napojený, je to obrovský střet zájmů. O tom snad není sporu. V časové chronologii pokračujme listopadem 2013.
Cesta na Majdan (listopad 2013)
28. a 29. listopadu 2013, na summitu Východního partnerství EU ve Vilniusu, mělo dojít k podpisu dohody o přidružení. Pouhých deset dní předtím, 18. listopadu, německá kancléřka Angela Merkelová ve vládním prohlášení tento podpis zpochybnila a vyjádřila se k němu odmítavě. Ukrajinská vláda následně 21. listopadu oznámila, že podpis pozastavuje. V prohlášení to oznámil premiér Azarov. Prezident Janukovyč, který byl v té době ve Vídni na konzultacích, prohlásil, že Kyjev chce i přes současné potíže zůstat na cestě evropské integrace. Přidružení k EU vypadalo tedy velmi bledě. Můžeme spekulovat o tom, zda nebyl narychlo připravený scénář B v případě selhání této dohody. Když to nejde po dobrém, půjde to po majdanovsku. To je pouze má spekulace, ovšem podpořená řadou souběžných událostí. 27. října 2013 přiletěl do Kyjeva americký specialista na organizování protestních akcí Frank Brian. Podle údajů ukrajinských poslanců, už tehdy trval na maximálně tvrdé variantě chopení se moci, kde oběti byly žádoucí. Scénář byl tehdy na měsíc pozastavený, prý kvůli Jaceňukově nerozhodnosti. Ovšem o měsíc později, po selhání asociační dohody s EU, byl tento scénář Majdanu opět uvedený do chodu. Viktor Janukovič musel opatrně manévrovat jako kapitán, který se drží uprostřed řeky a nepřiblížit se příliš k pravému ani levému břehu. Nechtěl si rozházet vztahy ani s Ruskem, ale ani s EU. První protesty na Majdanu se konaly už 21. listopadu 2013. Podle různých médií se jich zúčastnilo asi 1000 až 2000 demonstrantů. Videozáznamy ale naznačují, že jich bylo jen několik set. Stále to bylo ale velmi slabé, bylo potřeba obrovské mediální pokrytí. Tím se dostávám k médiím, jako byla například internetová televize Hromadskoe TV. Tato televize Majdan podporovala od samého začátku. Stejně jako další média, která Majdan podporovala, byla financovaná ze západu. Ocituji výroční zprávu zmíněné Hromadskoe TV. Polovina jejích příjmů pocházela ze západu. Necelých 80 000 eur od nizozemské ambasády, necelých 40 000 eur od americké ambasády a necelých 25 000 eur od International Renaissance Foundation George Sorose. To je asi 145 000 eur ze Západu při příjmech necelých 260 000 eur. Zbytek podle zprávy tvořily individuální dary od soukromých osob. Pro výpočet jsem použil průměrný směnný kurz eura a ukrajinské hřivny v roce 2013 přibližně 1 ku 10. Informace o financování je důležitá, když se zamyslíme nad kapitolou o nevládních organizacích. Hromadskoe TV byla nakonec také nevládní organizace a ve svém zpravodajství z Majdanu se jasně postavila na stranu demonstrantů. Hned první den na Majdanu promluvili k demonstrantům Arsenij Jaceňuk a Vitalij Kličko. Pro pořádek. Jaceňukovu nadaci Otevřená Ukrajina financovala americká vláda přes nastrčené neziskovky. Partnerem Kličkovy strany Udar byla zase Nadace Konrada Adenauera z Německa. Mějme na paměti tyto vazby. Ještě téže noci kyjevský soud zakázal stavět na Majdanu stany a stánky, nikoli ale samotné protesty. Nicméně nejpozději 24. listopadu začala výstavba stanového městečka pod vedením velitele Andrije Parubije, který byl v té době poslancem Rady a měl hrát důležitou roli po pádu Janukovyče. Andrij Parubij byl od počátku hybnou silou Majdanu. Byl aktivním účastníkem opozičních akcí stran Vlast a Naše Ukrajina, ale také zakládajícím členem strany Svoboda. Strana Svoboda se do roku 2004 nazývala Sociálně národní strana Ukrajiny. Vůdcem strany Svoboda byl Oleh Ťahnybok. Dokonce německá Nadace Konrada Adenauera vydala u příležitosti prezidentských voleb v roce 2010 informační brožuru. O lídrovi strany Svoboda a prezidentském kandidátovi strany se v něm píše:
"Ťahnybok mobilizuje antisemitskou zášť, xenofobii a ukrajinský izolacionismus. Vyjadřuje se rozhodně protirusky a protizápadně."
Dále nadace Friedricha Eberta při německé SPD vydala v roce 2012 brožuru o krajní pravici na Ukrajině, ve které se píše, že Svoboda zastává etnonacionalismus, který říká, že stát je svazkem krve a ducha.
Dokonce samotný Europarlament v usnesení z 13. prosince 2012 konstatoval, že tato strana v posledních letech šířila rasistické, antisemitské a xenofobní názory. Najednou to po Majdanu Němcům i EU přestalo vadit. Oleh Ťahnybok byl na konci února 2014 u jednacího stolu v Německu, když se jednalo o změně moci v Kyjevě. Ťahnybok byl jedním z politiků oslavovaných na Západě jako demokratická opozice. Potom, co se 29. listopadu 2013 sešly tisíce demonstrantů, aby protestovaly proti nepodepsání smlouvy Ukrajiny s EU, se policie pokusila 30. listopadu brzy ráno demonstrace, které byly mezitím zakázány kyjevským okresním soudem, rozehnat. Došlo k násilným střetům. Následujícího dne se na Majdan opět sjely tisíce lidí a jejich počet se značně lišil. Russia Today hovořila až o 20 000, západní média o stovkách tisíc.
První západní návštěvníci na Majdanu (prosinec 2013)
V prosinci 2013 došlo k opakovaným střetům mezi pořádkovými silami a demonstranty. Majdan se začal rozbíhat. Je třeba zmínit návštěvy vysoce postavených západních politiků v Kyjevě, kteří se všichni objevili na Majdanu a podpořili opozici. Například 4. prosince navštívil Kyjev německý ministr zahraničí Guido Westerwelle. Ve všech svých projevech tam opakoval větu, že dveře do EU jsou stále otevřené. 10. a 11. prosince navštívily Kyjev Catherine Ashtonová, představitelka EU pro zahraniční věci a Victoria Nulandová, náměstkyně amerického ministra zahraničí a koordinátorka pro EU. Oba se setkali s prezidentem Viktorem Janukovyčem a zdůraznili, že krizi lze vyřešit pouze mírovou cestou. Potom se setkali se zástupci opozice a vydali se také na Majdan, kde Nulandová symbolicky pomáhala rozdávat sušenky demonstrantům. Bezprostředně po návštěvě Kyjeva, Nulandová 13. prosince vystoupila ve Washingtonu s projevem k Nadaci USA-Ukrajina. V tomto projevu hovořila o tom, že Američané od rozpadu Sovětského svazu investovali na Ukrajině 5 miliard dolarů. CNN 15. prosince informovala o návštěvě senátora Johna McCaina na Majdanu, který v projevu prohlásil:
"Podporujeme vás" a "Amerika stojí při vás."
U Johna McCaina bych se na chvilku rád pozastavil. Během prezidentské volební kampaně Johna McCaina v roce 2008, byl jedním z jeho poradců americký neocon Robert Kagan. Robert Kagan je manželem Victorie Nulandové, která tak často jezdila na Ukrajinu. Tedy vazby obou manželů na prvotřídní americké jestřáby jsou třeskuté. John McCain byl navíc prezidentem International Republican Institute, což je pobočka provařené National Endowment for Democracy. Je známo, že International Republican Institute vedl asi 100 seminářů pro lídry ukrajinských politických stran klasifikovaných jako pravicové. John McCain navštěvoval Ukrajinu mnohokrát. V roce 2016 byl senátor John McCain zachycený v doprovodu svého kolegy a přítele, senátora Lindseyho Grahama a ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Přislíbili Ukrajině zbraně? Můžeme si jen domýšlet, ale piškvorky tam hrát určitě nejeli. Možné vysvětlení by mohla nabízet událost, která se stala o tři roky později, 5. září 2019. Tehdy uspořádala Rand Corporation v americké Sněmovně reprezentantů setkání, na kterém vysvětlila svůj plán. Oslabit Rusko tím, že ho donutí rozmístit se v Kazachstánu, pak na Ukrajině a až v Podněstří. Plány se pozoruhodně naplnily v dalších letech. Vraťme se ale do prosince 2013. Samozřejmě česká galérka také na Ukrajině nemohla chybět. Tehdejší předseda sněmovního zahraničního výboru Karel Schwarzenberg 14. prosince na Ukrajině podpořil protestanty. Vtipné bylo, že nikdo z představitelů ukrajinské vlády neprojevil zájem se s ním setkat. Vedle něj tam dorazil další člen havlérky Michael Kocáb, který tam přečetl jakýsi dopis a další dvě figurky, Jan Urban a Ivan Gabal. To byl jen vzorek západních návštěvníků Majdanu na vysoké úrovni. Tyto návštěvy pokračovaly po celou dobu Majdanu. Můžeme se jen domnívat, proč vysocí představitelé západu projevovali tak dojemnou péči o vývoj ukrajinského Majdanu? Co bylo v sázce? Všichni hovořili o vlivu Ruska na Ukrajinu, ale procesí západních představitelů na Ukrajině ovlivňování západem jistě nebylo. Představme si, že by se v Česku rozpoutaly masové a krvavé demonstrace trvající několik týdnů, a demonstranté by požadovali odstoupení vlády. V této situaci přijíždí do Prahy ruský nebo čínský ministr zahraničí a pokračuje v povzbuzování demonstrantů. Garantuji vám, že by to bylo okamžitě odsouzené jako vměšování do vnitřních záležitostí Německa. Když se ale totéž odehrávalo opačně na Ukrajině, byl to demokratický vývoj a vůbec žádné vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Události ovlivňuje pouze Rusko, ale když si západní představitelé podávají dveře v nějaké zemi zcela bezostyšně, ovlivňování to vůbec není.
Nové zákony (leden 2014)
8. prosince, dva dny před návštěvou Victorie Nulandové, se opět konaly masové protesty. Média uváděla počet půl milionu osob, ale jiná zase 100 000. Média informovala o obsazení kanceláře kyjevského starosty a o neúspěšných pokusech policie vyklidit budovu. Proti demonstrantům byl použitý také slzný plyn.
V reakci na tvrdé zákroky bezpečnostních složek Janukovyč po několika dnech sesadil jejich velitele. Tisk na Západě ovšem zcela ignoroval skutečnost, že existovalo také antimajdanské hnutí, které se formovalo především v jižních a východních částech země. Až do poloviny ledna probíhaly protesty na Majdanu převážně pokojně a nedošlo k žádným výrazným nepokojům. Ovšem v polovině ledna 2014 se všechno rázem změnilo, protože demonstranti se nechtěli rozejít celý měsíc. Znovu uvedu skutečnost, že tehdejší prezident Viktor Janukovič byl řádně zvolený ve volbách v roce 2010. Legitimitu a transparentnost voleb potvrdila beze vší pochybnosti OBSE. Kyjevský Majdan proto neměl žádnou podstatu. Šlo o typickou barevnou demonstraci s jasným scénářem. Provokovat Janukovičovu vládu tak dlouho, až vydá rozkaz k potlačení demonstrantů. Toho se chopí západní média, která to budou vykreslovat jako brutální potlačení svobody a demokracie. Ovšem mocenský záměr byl také celkem předvídatelný. Diplomatické dohody o přidružení Ukrajiny k EU selhaly v listopadu 2013. Proto bylo nutné přistoupit k silovému řešení Majdanu, tedy změně vlády. Nová ukrajinská vláda bude vstřícná k západu, a odmítavá k Rusku. Podle údajů Hlavní správy pro boj s organizovaným zločinem ukrajinského ministerstva vnitra působilo v Kyjevě asi 20 zločineckých uskupení extremistického charakteru, sdružujících asi tisíc vyzbrojených extremistů, ozbrojených i samopaly Kalašnikov. Ministerstvo vnitra mělo k dispozici údaje o soustřeďování velkého počtu zbraní v obsazených budovách v Kyjevě. Ukrajinská rozvědka SBU už za hranice Ukrajiny vyhostila více než 200 cizinců, připravujících bojovníky. Většina z nich, včetně lidí pracujících pod novinářským krytím, byla občany západních států. 35 specialistů z USA, EU a Gruzie, včetně jednoho z největších amerických specialistů na státní puče Alexandra Rosse, bylo na Ukrajině prohlášených za personu non grata. Ukrajinská Rada 16. ledna 2014 zpřísnila zákon o demonstracích, zavedla zákaz nošení kukel a zvýšila tresty za jeho porušení. Byl tento zákon diktátorský, jak tvrdila opozice? Zkusme si představit situaci, kdy půjdeme demonstrovat do Prahy v kuklách, budeme přepadávat státní budovy, házet kamení do oken nebo rozbíjet a zapalovat auta. Přesně to se na Majdanu začlo dít. Myslíte, že je to legitimní způsob vyjádření svobodného názoru? Jiné zákony přijaté 16. ledna stanovily, že média nesmějí zveřejňovat extremistickou a protiústavní propagandu a že porušení se trestá pokutami. Také hanobení bylo v této souvislosti trestané pokutou. Opět, v Česku máme přece trestní zákoník, který taxativně výjmenovává, že hanobení rasy, národnosti nebo etnika je trestné. Stejně tak je u nás trestaný extrémismus, když je člověk odsouzený na 3 roky nepodmíněně za tři věty holé o incidentu v Christchurch na Novém Zélandu. Oč horší byly tedy takové zákony na Ukrajině přijaté 16. ledna 2014? Že Janukovič nechtěl, aby skupiny výtržníků přepadávali státní budovy a ničili je? Že nechtěl, aby nosili kukly? Že nechtěl, aby se šířil extrémismus v médiích? Vždyť to jsou přece elementární prvky západního systému, které Janukovič naplňoval. Ovšem Janukovič byl na té špatné straně, proto všechno, co udělal, bylo západem a promajdanovskými stranami na Ukrajině, vykreslované jako diktátorské omezování svobody a demokracie. opozice kolem bývalého mistra světa v boxu Vitalije Klička a bývalé šéfky vlády Julije Tymošenkové kritizovala změny jako diktátorské a válku proti vlastnímu lidu. V reakci na tento zákon začaly 19. ledna v Kyjevě násilné nepokoje. Německá média psala o 100 000 až 200 000 demonstrujících. Britská BBC byla střízlivější a uváděla jen několik desítek tisíc protestujících. Situace se vyhrotila, když někteří demonstranti vstoupili do vládní čtvrti a pokusili se prorazit policejní zátarasy. Podle shodných zpráv médií policie použila vodní děla, omračující granáty a slzný plyn. Počet těchto násilných demonstrantů se v tiskových zprávách opět lišil. Na druhou stranu se média shodovala v počtu zraněných v první den a všechna uváděla asi 200 zraněných, z toho asi 70 policistů v prvních 24 hodinách. Ukrajinské ministerstvo vnitra oznámilo, že opozice vytvořila na Majdanu síly domobrany a vyzbrojila je dvoumetrovými dřevěnými tyčemi s kovovými hroty, které měly být použité proti policii. Ministerstvo vnitra uvedlo, že tyto hole nejsou nic jiného než nebezpečné zbraně, kterými hodlají zranit bezpečnostní složky. Poslanci, skrývající se za svou poslaneckou imunitu, de facto tlačí lidi k páchání trestných činů. Tím vnitro naráželo na opoziční politiky, kteří za Majdanem stáli. Nepokoje trvaly několik dní a situace se uklidnila až od 24. ledna. Nejvyšší počet obětí zaznamenalo německé vydání Wall Street Journal, které 24. ledna pod titulkem Ukrajinská opozice vtrhla do vládní budovy, hovořilo o 1700 zraněných a pěti mrtvých. K nepokojům a obsazování vládních budov docházelo v těchto dnech i v dalších ukrajinských městech. 25. ledna prezident Viktor Janukovyč nabídl opozici odvolání vlády a jmenování Arsenije Jaceňuka premiérem a Vitalije Klička místopředsedou vlády. Opozice tuto nabídku odmítla a místo toho vznesla různé požadavky včetně odstoupení Janukovyče a předčasných prezidentských voleb jako podmínky pro vstup do vlády. Janukovyč sice přistoupil na téměř všechny požadavky, ale opozice se potom odmítla podílet na vládě. 28. ledna podal premiér Azarov s celou vládou demisi a téhož dne ukrajinská Rada dokonce zrušila přísnější zákony o demonstracích.
Zákony o demonstracích z 16. ledna. Nový premiér nebyl jmenovaný, opozice se nadále odmítala podílet na vládě a tak místopředseda vlády zůstal v úřadu jako úřadující premiér. Ovšem začaly se projevovat rozdíly ve snahách a cílech jednotlivých vedoucích aktérů Majdanu. Například Arsenij Jaceňuk, který neměl šanci vyhrát prezidentské volby, chtěl výrazně omezit práva prezidenta a posílit premiéra, protože doufal, že tento post získá díky dobrým vyhlídkám své strany Vlast v parlamentních volbách. Chtěl také stanovit mnohem nižší překážky pro obžalobu prezidenta než Vitalij Kličko. Na druhou stranu Kličko počítal s tím, že měl v prezidentských volbách dobré šance a proto chtěl do značné míry zachovat prezidentská práva. Kličko chtěl také zrušit pravidlo, podle kterého musel kandidát na prezidenta žít posledních deset let na Ukrajině, ačkoli jeho strana popřela, že by to mělo něco společného s jeho vlastním bydlištěm v německém Hamburku. Zajímavé je také to, že Tymošenková vyšla z vazby a odporovala svému stranickému kolegovi Jaceňukovi v otázce omezování práv prezidenta. I ona měla totiž naději stát se prezidentkou, a to i díky dobrému výsledku v posledních prezidentských volbách. Každopádně se situace od 28. ledna opět uklidnila a zhruba tři týdny zůstal zachovaný status quo.
Přes 100 mrtvých na Majdanu (únor 2014)
Vitalij Kličko a Arsenij Jaceňuk navštívili 17. února 2014 Německo a setkali se s Angelou Merkelovou. Ovšem k žádné dohodě nedošlo a oba se vrátili na Ukrajinu s prázdnýma rukama. Od 18. února se pak události začaly stupňovat. Už 17. února ukrajinská média informovala o tom, že Pravý sektor vydal svým jednotkám rozkaz k bojové pohotovosti, což odůvodnil mírovým útokem na parlament plánovaným na následující ráno. Povšiměme si nádherného new speaku. Mírový útok? To zní skoro jako humanitární bombardování, že? Pravý sektor vznikl v listopadu na začátku Majdanu jako sdružení radikálních nacionalistických skupin. Tvořil síly domobrany Majdanu. O této organizaci psal 22. února deník Die Welt v analýze nazvané Radikální ukrajinská skupina Pravý sektor. V článku se uvádí:
“Tato polovojenská organizace se poprvé objevila na protestech v Kyjevě koncem listopadu. Jedná se o sílu domobrany, která většinou operuje na frontové linii a střeží barikády. Sama skupina odhaduje mobilizační potenciál na 5 000 osob v celé zemi, přičemž má silně vzestupnou tendenci. … Členové jsou známí svým bojovným vystupováním. Nosí maskovací uniformy, helmy a lyžařské masky. Vůdce Dmitro Jaroš otevřeně přiznává, že má střelné zbraně. Je jich dost na obranu celé země.“
Tyto skupiny Pravého sektoru dostaly rozkaz k přípravě takzvaného mírového útoku na parlamentní budovu. Opět srovnání. Dovedeme si představit, že by policie v Praze nechala tisíce maskovaných a násilnických demonstrantů vyzbrojených dlažebními kostkami a Molotovovými koktejly nerušeně pochodovat k parlamentní budově ve Sněmovní ulici, zatímco tam probíhá zasedání? Stále mějme na paměti ta srovnání, protože přesně tak to na Ukrajině začlo vypadat. Ráno 18. února vypukly před budovou ukrajinské Rady těžké střety, když se demonstranti snažili prorazit policejní kordony kolem budovy. Policie použila slzný plyn a omračující granáty, demonstranti házeli na policii kameny a zápalné lahve a zapalovali vozidla. Na pozadí nepokojů se v ukrajinské Radě konalo jednání o obnovení ústavy z roku 2004, která prezidentovi přiznává méně práv než ústava platná po Janukovyčově zvolení v roce 2010. Předseda parlamentu to odmítl a navrhl vytvoření pracovní skupiny pro vypracování ústavních změn. V archivu ukrajinské Vesti se nachází velmi podrobný zpravodajský přehled o událostech těch dnů, který informoval o začátku pochodu Majdanu v 19:55 onoho 18. února. Různé televizní stanice také vysílaly přímé přenosy a byly vidět pouliční bitvy připomínající občanskou válku. Policie používala vodní děla, slzný plyn a omračující granáty, zatímco demonstranti házeli dlažební kostky, zábavní pyrotechniku a zápalné lahve. Na youtube je nespočet videí, na kterých demonstranti stříleli na policii z pistolí a pušek. Ukrajinské vydání RIA-Novosti informovalo v článku 19. února o těchto nepokojích:
"Při dalším útoku se policie pokusila prorazit barikády obrněným vozidlem. Potom, co vozidlo ve vysoké rychlosti najelo na barikády, na něj demonstranti házeli zápalné lahve. Obrněné vozidlo hořelo jako pochodeň."
V důsledku nepokojů vypukl v odborové hale požár, který hořel 20 hodin. Než se ho podařilo uhasit, zcela vyhořel. Místopředseda Jaceňukovy strany Vlast Sobolev původně informoval o více než 40 uhořelých, ale jeho strana to později na svých internetových stránkách popřela a uvedla, že při požáru nebyl nikdo zraněn.
Západní, ruská a ukrajinská média shodně informovala o 25 mrtvých v důsledku nepokojů. 19. února byl v Kyjevě poměrně klid a vláda a opozice se dohodly na příměří. Místo toho došlo k nepokojům a obsazení vládních budov v jiných městech na západě Ukrajiny. Přestože se vláda a opozice dohodly na příměří, situace se 20. února opět vyhrotila. Pravý sektor a další radikální skupiny odmítly zřeknutí se násilí. Pouliční boje z 20. února s nejméně 60 mrtvými a stovkami zraněných byly důvodem Janukovyčova odstoupení. Kdo byl zodpovědný za eskalaci a více než 60 mrtvých, nebylo dodnes objasněno. Vzhledem k tomu, že události tohoto dne jsou jednou z klíčových událostí ukrajinské krize, pokusím se tento den co nejvíce osvětlit. Ráno 20. února se demonstranti vydali z Majdanu směrem k vládní čtvrti. Policie, včetně speciální jednotky Berkut, přitom byla zatlačená zpět. Od 9 hodin se střílelo a na obou stranách byli mrtví a zranění. Izvestija o situaci 20. února psala pod titulkem Teď už je to opravdu válka:
"Kyjevští demonstranti se celou noc připravovali na evakuaci Majdanu policií a Berkutem, kterou očekávali ve čtvrtek brzy ráno."
Noviny pak popisovaly vyzbrojování demonstrantů zápalnými lahvemi a podobně. Dále se psalo:
"Místo policie však útok zahájili sami demonstranti, kteří provedli plnou taktickou operaci… Útok Janukovyčových odpůrců přišel současně ze dvou stran: Z ulice Institutski a z ulice Kresčatka. Policie ustoupila, a snažila se útočníky zastavit nejprve gumovými projektily, potom ostrou municí. Ze strany protestujících byla palba opětovaná. Měli lovecké, sportovní a odstřelovací pušky."
Možná si pamatujeme na video, ve kterém plně rozjetý náklaďák Majdanistů prorazil kordon Berkutu a řidič náklaďáku se následně ještě pokoušel někoho přejet. Majdanistům se podařilo zmocnit 1 500 střelných zbraní, 100 000 kusů munice, 3 kulometů a granátů z vojenských skladů. Ukrajinský zpravodajský server Vesti informoval o zahájení útoků od 9:11. V 9:15 už jednotka Berkut utíkala Institutskou ulicí, policie používala vodní dělo a střílela v 9:24. Odstřelovači stříleli na policii v 9:39. Na Majdanu bylo zraněno 23 příslušníků Berkutu. Zpravodajský server také zveřejnil téměř 15ti minutový záznam policejního radiového provozu, který se objevil 20. února na Youtube. Jeho pravost sice nebyla prokázaná, ale padělání během několika minut po událostech a v chaosu toho dne je přinejmenším nepravděpodobné. Na této nahrávce policisté hovořili o odstřelovačích v hotelu Ukrajina, sídle opozice. Server UNIAN v 9:34 přinesl zprávu o tom, že protestující měli ostrou munici a napsal:
"Berkut u ukrajinské Rady panikaří, speciální jednotky se stahují zpět k metru Arsenalnaja. Jak uvádí zpravodaj agentury UNIAN, křičí, že demonstranti mají ostrou munici. Jak uvedla agentura UNIAN, demonstranti se dnes kolem deváté hodiny ranní přesunuli v kolonách k útoku na pořádkové síly. Berkut se stáhl do Olginské ulice a nadále používá slzný plyn. Na Institutské ulici je asi 3 000 demonstrantů."
Večer přinesl UNIAN zprávu o tom, že na Majdanu střílejí odstřelovači na zraněné, a kulky prorážejí ochranné vesty. Ukázal reportáž ukrajinské televize TSN, ve které byly hlášené výstřely jak od policie, tak od hotelu Ukrajina, který fungoval jako sídlo opozice a byl tak pevně v jejích rukou. Ruská a ukrajinská média o nepokojích informovala velmi podrobně. Z těchto zpráv je zřejmé, že nepokoje zahájili demonstranti. Zajímavé bylo, že západní tisk se o útoku demonstrantů zmínil jen sporadicky v pár větách. Byl vydaný příkaz, aby ukrajinská policie mohla začít používat ostrou munici. Příkaz vydal ministr vnitra Zacharčenko. Ukrajinské noviny Glavred zveřejnily v 15:55 článek ve kterém uvedly:
"Zacharčenko vysvětlil, že rozhodnutí podepsat takový rozkaz bylo přijaté po dnešní cílené střelbě na policisty ostrými náboji. Se střelnými zraněními je v nemocnicích už 29 policistů. Jsou tam mrtví. Celkový počet obětí je dvojciferný."
Bylo zabyto 10 příslušníků Berkutu a střeleno nebo popáleno dalších 108 policistů. 63 z nich bylo v kritickém stavu. Bylo to proto, že policisté nemohli proti Majdanistům zhruba 6 hodin používat střelné zbraně. Majdanisté na ně házeli dlažební kostky, molotovovy koktejly a jak jsme slyšeli, stříleli po nich ostrými náboji. Policisté se museli tomuto koncentrovanému násilí bránit 6 hodin. Opět si to porovnejme s českými reáliemi. Do Prahy by se sjely skupiny borců s loveckými, sportovními, a odstřelovacími puškami, které by používali na policisty. Jak by se policisté měli bránit? Na Ukrajině se museli bránit jen gumovými projektily, slzným plynem a vodními děly. Teprve až po dlouhých šesti hodinách vydal ministr vnitra příkaz, aby se policisté mohli začít bránit ostrou municí. Po šesti hodinách, kdy je borci odstřelovali jako kuřata. Bylo by něco takového možné u nás?
Závěr
To je všechno pro první díl deset let majdanové kocoviny, co uslyšíte ve druhém díle? Podívám se na vyšetřování zabíjení na Majdanu, ke kterému, jak asi tušíme, nikdy ve skutečnosti nedošlo. Následně došlo ke změně moci v Kyjevě v únoru 2014. Podívám se, jak si vedla přechodná vláda v březnu 2014, ale také se zaměřím na zahraniční podporu Majdanu i této přechodné vlády. Podívám se také na Izraelce, kteří trénovali vybrané jednotky Majdanu. 16. března 2014 přišlo referendum na Krymu. 6. dubna vyhlásily samostatnost Doněcká i Luhaňská lidová republika. Vznikla Národní garda, což byli původní krajně pravicové síly z praporu Azov, Pravého sektoru, strany Svoboda a další. Ti pomáhali ukrajinské armádě a byli oficiálně vyzbrojení.