Když se 11. září 2001 nad New Yorkem rozednilo do nebývale jasného a klidného rána, nikdo netušil, že se během několika hodin zásadně promění tvář celé lidské společnosti. Běžní lidé spěchali do kanceláří na dolním Manhattanu, v kavárnách voněla ranní káva a svět žil v relativním pocitu bezpečí přelomu tisíciletí. Až najednou, ten osudový den, se všechno změnilo! Každoročně si lidstvo připomíná kulaté jubileum této katastrofy, ovšem svět se nachází v naprosto odlišné realitě. Během těchto dekád zažila mezinárodní scéna dramatický posun, kdy Amerika pod falešnými záminkami o zbraních hromadného ničení a boji proti teroru rozpoutala dvě vleklé a vyčerpávající války v Afghánistánu a Iráku, které zanechaly obě tyto země v troskách a vyžádaly si statisíce životů. Zatímco velká korporátní média a mainstreamový prostor celou dobu neúnavně opakovaly a upevňovaly jediný oficiální výklad událostí, pod povrchem společenského dění se rodil hluboký odpor a pochybnosti. Běžní občané, otřesení geopolitickými důsledky i mediální masáží, začali hledat odpovědi mimo předepsané šablony. Do popředí vystoupily osobnosti, jejichž profesní životy byly přímo spjaté s technologiemi, létáním a statikou monumentálních staveb. Právě lidé z klíčových a páteřních oborů, kteří mrakodrapy sami projektují nebo sedí v kokpitech dopravních letadel, začali jako první vznášet zásadní technické námitky. Vznikla tak vlivná profesní sdružení, mezi nimiž zaujala významné místo organizace Piloti za pravdu o 11. září, jejíž členové detailně analyzovali letové trajektorie, aerodynamické limity unesených strojů i samotné manévry v hustém městském prostoru. Paralelně s nimi zformoval americký architekt Richard Gage v roce 2006 organizaci Architekti a inženýři za pravdu o 11. září, do níž se zapojily tisíce odborníků na stavební konstrukce a projektování mrakodrapů. Mezi její výrazné postavy patřil také uznávaný fyzik Steven Jones, který se intenzivně věnoval rozboru fyzikálních zákonů, tepelných reakcí a stopám po vysokoteplotních procesech v troskách komplexu. Tato vlna odborného bádání překročila hranice Ameriky a zasáhla i srdce Evropy. Do zkoumání dynamiky pádu mrakodrapů Světového obchodního centra se také zapojili čeští experti ze Stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně. Tito akademičtí vědci sestavili komplexní diferenciální rovnice mechaniky pádu výškových budov a podrobili oficiální teorii přísnému matematicko-fyzikálnímu modelování. Výsledky jejich nezávislých analýz přinesly jednoznačný závěr, že popsaný mechanismus čistě gravitačního zhroucení budov Světového obchodního centra odporoval základním zákonům mechaniky a stavební statiky. Hlasy zavedených projektantů, pilotů a vysokoškolských pedagogů tak vytvořily zásadní protipól k oficiálnímu příběhu a zanechaly na celém oficiálním výkladu nesmazatelnou stopu technických faktů, logiky a nezodpovězených otázek. Všechny tyto dramatické události, dosud nezodpovězené otázky a převratná zjištění nezávislých odborných skupin se proto stanou ústředním tématem dnešního i navazujícího příštího dílu tohoto cyklu o 11. září. Krok za krokem v nich odhalím technické detaily, zákulisní souvislosti i nová svědectví, která staví tehdejší oficiální závěry do zcela nového a naprosto odlišného světla.
Operace Northwoods: Záměna letadel 11. září za jiná?
Rekonstrukce rádiové komunikace a záznamů z radarů, kterou zpracovala organizace Piloti za pravdu o 11. září, přinesla dramatický pohled na události onoho osudného dne. Detailní porovnání letových tras dopravních strojů s reakcemi vojenských stíhaček ukázalo znepokojivou anomálii. V určitých bodech letu se totiž dráhy dvou unesených strojů mířících na Světové obchodní centrum protnuly s jinými letadly. Podle analýzy pilotů došlo v těchto kritických okamžicích k záměně. Původní stroje s cestujícími pokračovaly v letu a bezpečně přistály na zemi, zatímco do newyorských věží narazily prázdné letouny bez posádky, naváděné dálkově ze země. Záznamy získané na základě zákona o svobodném přístupu k informacím dokonce odhalily, že radarové signály původních letounů byly aktivní ještě dvacet minut po oficiálně ohlášeném nárazu. Stejný scénář dálkově řízených letadel se podle těchto zjištění odehrál i u útoků na Pentagon a při havárii v Pensylvánii, kde měl stroj původně zasáhnout Bílý dům. Myšlenka takto sofistikované záměny však nebyla v americké vojenské historii novinkou a její kořeny sahaly hluboko do doby studené války Ameriky 60. let minulého století. V dubnu 1961 skončila americká invaze v Zátoce sviní na Kubě naprostým debaklem, což v Pentagonu vyvolalo vlnu frustrace a touhu po odvetě. Následovala Operace Langusta, rozsáhlá série tajných diverzních akcí CIA a armády pod vedením generála letectva Edwarda Lansdalea a Williama Harveyho ze CIA, jejímž cílem bylo destabilizovat kubánský režim a odstranit Fidela Castra. O necelý rok později, 13. března 1962, předložil předseda sboru náčelníků štábů Lyman Lemnitzer ministru obrany Robertu McNamarovi přísně tajný plán s názvem Operace Northwoods. Tento dokument navrhoval zinscenovat sérii teroristických útoků pod falešnou vlajkou na základně Guantanámo i na území samotné Ameriky, včetně fingovaného sestřelení civilního letadla, které se mělo ve vzduchu nahradit prázdným, dálkově řízeným strojem. Celá akce měla posloužit jako záminka k otevřené vojenské invazi na Kubu. Všichni nejvyšší armádní velitelé a šéfové štábů tento radikální plán podpořili. Zastavil jej až ministr McNamara a samotný prezident John Kennedy, který operaci rázně smetl ze stolu a generála Lemnitzera z funkce odvolal. Kennedyho odpor k riskantním plánům armádních špiček tehdy zabránil přímému střetu s Kubou, který by s vysokou pravděpodobností vyústil v jadernou válku se Sovětským svazem, ke které se svět přiblížil jen o několik měsíců později během karibské krize. Skutečnost, že americká armáda disponovala technologiemi dálkového navádění letadel už v roce 1962, tak vrhla zásadní stín pochybností na události, jež se odehrály o čtyřicet let později.
John Kennedy a chicagská mafie (Sam Giancana)
Po dramatickém zamítnutí riskantních armádních operací Langusta a Northwoods se vztahy mezi Bílým domem a vojenskými špičkami ocitly na bodu mrazu. V armádních kruzích rostla zášť vůči mladému prezidentovi, který odmítl jít generálům na ruku a zkřížil jejich plány na otevřenou válku. V této vyhrocené atmosféře vyčnívala postava generála letectva Edwarda Lansdalea, spoluautora kubánských diverzních plánů, jehož jméno se později objevilo mezi podezřelými z účasti na atentátu na Johna Kennedyho z 22. listopadu 1963. Kennedyho postavení v čele státu však nebylo zdaleka tak jednoznačné a idylické, jak jej vykreslovala pozdější romantizující legenda. Cesta k moci se opírala o spojenectví s temným podsvětím a rozsáhlou podporu chicagského organizovaného zločinu ve státě Illinois, tedy z prostředí, odkud o desítky let později vzešel i další demokratický prezident Barack Obama. Zákulisní dohodu pro prezidentskou kampaň v roce 1960 zprostředkoval prezidentův otec Joseph Kennedy, který navázal přímé kontakty se šéfem chicagské mafie Samem Giancanou. Giancana prošel pozoruhodnou dráhou, kdy začínal jako osobní řidič legendárního Al Caponeho, vypracoval se na neomezeného vládce velkoměstského podsvětí, a nakonec se stal tajným spolupracovníkem CIA. V jeho zločinecké síti působily klíčové postavy organizovaného zločinu jako Tony Accardo, Johnny Roselli a Chuck Nicoletti. Mafie ovládala mocné odborové svazy a ve spolupráci s tehdejším vlivným chicagským starostou Richardem Daleym dokázala zmobilizovat obrovskou voličskou sílu. Zločinečtí bossové očekávali za tuto podporu protislužbu v podobě oslabení tlaku Federálního vyšetřovacího úřadu na své nelegální operace. Klíčovým mostem mezi Bílým domem a podsvětím byl populární zpěvák Frank Sinatra. Když se však John Kennedy ujal prezidentského úřadu, od mafiánského syndikátu se nekompromisně odvrátil. Sinatra se ocitl v prekérní situaci a svou loajalitu mafiánským bossům dokazoval tím, že vystupoval osm dní v kuse v Giancanově nočním podniku Villa Venice. Zatímco Sinatra si přízeň podsvětí zachoval, na prezidenta dopadl plný hněv zrazených gangsterů. Osobní a politické linie se přitom bizarně prolínaly. Vedle slavné aféry s Marilyn Monroe udržoval John Kennedy intimní poměr s Judith Campbell Exnerovou, která byla současně milenkou právě Sama Giancany, což hlavu státu a šéfa mafie propojilo i v nejintimnější rovině. Skutečný zlom přišel v roce 1962, tedy přesně v době, kdy generál Lyman Lemnitzer předkládal plán Operace Northwoods. Nově jmenovaný ministr spravedlnosti Robert Kennedy vyhlásil nekompromisní tažení proti organizovanému zločinu, čímž mafii zasadil tvrdý úder. Zločinecký syndikát se ocitl ve stejné situaci jako armádní velení a vedení CIA. Tyto mocenské složky, často označované jako hluboký stát, měly společný cíl. Sam Giancana se osobně angažoval v tajných operacích CIA na likvidaci Fidela Castra, a i přes nabídky obrovských finančních odměn prohlašoval, že odstranění kubánského diktátora vnímal jako svou vlasteneckou povinnost. Všichni tito hráči, zhrzená armáda, zpravodajci i mafiánští bossové, narazili na nepřekročitelnou překážku v osobě prezidenta Kennedyho, což podle odtajněných dokumentů zveřejněných za vlády Donalda Trumpa vytvořilo přímé podhoubí pro osudové výstřely v Dallasu 22. listopadu 1963. Krvavé stopy těchto operací vypluly na povrch v polovině 70. let. Johnny Roselli dvakrát svědčil v roce 1975 před zvláštním senátním výborem pro zpravodajskou činnost o plánech na odstranění Fidela Castra v rámci operace Langusta. Sam Giancana, který se v roce 1974 vrátil z exilu v Argentině, měl před vyšetřovacím výborem vypovídat hned po jeho boku, ale k výpovědi však nikdy nedošlo. V červnu 1975 neznámý střelec Giancanu popravil přímo v suterénu jeho domu v Oak Parku ve chvíli, kdy si na pánvi připravoval klobásu s paprikou. Vyděšený Johnny Roselli okamžitě uprchl z Los Angeles a Las Vegas na Floridu do Miami, ale v červenci 1975 beze stopy zmizel. Za pár dní objevily úřady v zátoce poblíž Miami jeho zohavené tělo uzavřené v padesáti pěti galonovém ocelovém sudu od paliva. Likvidace klíčových svědků spolehlivě umlčela detaily o tajné spolupráci tajných služeb a mafie, čímž se uzavřela temná kapitola, která v 60. letech minulého století stála u zrodu plánů na inscenované útoky a záměny dopravních letadel za bezpilotní stroje.
Generálky a modernizace operace Northwoods
Vojenské kruhy a zpravodajské struktury po celá desetiletí systematicky zdokonalovaly technologie a postupy, které principy operace Northwoods nápadně připomínaly. Tento proces probíhal formou rozsáhlých cvičení a simulací, jež měly prověřit řízení, velitelskou hierarchii i předávání pokynů v krizových situacích, podobně jako se o mnoho let později v letech 2018 a 2019 odehrála pandemická cvičení Clade X a Event 201 pod záštitou Univerzity Johna Hopkinse, Nadace Billa a Melindy Gatesových a Světového ekonomického fóra. Zkoušky bezpilotních systémů pro řízené kolize začaly nabírat konkrétní obrysy 1. prosince 1984. Tehdy z kalifornské letecké základny Edwards odstartoval dálkově řízený letoun Boeing 720, který se v rámci společného výzkumu NASA a armády zničil při záměrném nárazu do země. Před tímto finálním testem stroj strávil ve vzduchu bez přítomnosti posádky celkem šestnáct hodin a dvacet dva minut, přičemž úspěšně absolvoval deset vzletů, šedesát devět přiblížení k cíli a třináct přistání. O čtrnáct let později, 28. února 1998, se na stejné základně Edwards odehrál premiérový let bezpilotního stroje Global Hawk, který operoval ve výšce deset kilometrů, tedy v letové hladině běžně vyhrazené civilní dopravě. Scénáře možného leteckého útoku se mezitím začaly objevovat i v plánech protivzdušné obrany. V roce 1999 uskutečnilo Velitelství severoamerické letecké obrany cvičení, jehož scénář počítal se zásahem Světového obchodního centra a Pentagonu unesenými letadly. 24. října 2000 uspořádalo velení Pentagonu první ze dvou cvičení s názvem MASCAL, které přímo simulovalo náraz Boeingu 757 do budovy amerického ministerstva obrany. Když však v dubnu 2001 plánovači protivzdušné obrany navrhli zopakovat cvičení s nárazem dopravního stroje do Pentagonu, vedení jej zamítlo s odůvodněním, že šlo o příliš nerealistickou situaci, ačkoli se stejný scénář v předchozích dvou letech běžně testoval. Tato chronologie vedla organizaci Piloti za pravdu o 11. září k závěru, že se v osudný den spustila modernizovaná verze staré operace Northwoods. Podle této analýzy došlo k záměně dopravních letadel za dálkově naváděné stroje, které vizuálně odpovídaly civilním linkám a vysílaly na radary řízení letového provozu klamavé signály. Současně s tím došlo k naprostému ochromení obranyschopnosti vzdušného prostoru. V ranních hodinách 11. září 2001 se stíhačky F-16 odklonily na cvičné mise daleko nad Atlantický oceán a v pohotovosti zůstaly pouze dva stroje. Tyto stíhačky dostaly rozkaz k návratu k pevnině až dvacet minut po prvním nárazu do Světového obchodního centra. Další letouny protivzdušné obrany obdržely matoucí instrukce kroužit nad vymezeným prostorem W 105 jižně od ostrova Long Island a pokyn k vytvoření obranného deštníku nad New Yorkem přišel až ve chvíli, kdy byly útoky dokonány. Řídící střediska byla navíc zahlcená falešnými informacemi, kdy například operátoři pátrali po hrozbě přicházející z jihovýchodu, zatímco letouny ve skutečnosti přilétaly ze západu. Podobně z letecké základny Národní gardy v Andrewsu, která leží pouhých dvacet čtyři kilometrů od Pentagonu, odstartovaly tři stíhačky F-16 na cvičnou misi do Severní Karolíny, vzdálené tři sta třicet tři kilometrů. Tato míra logistické koordinace, časové synchronizace a taktického klamání vyžadovala profesionální vojenské plánování na nejvyšší úrovni, které zcela přesahovalo technické i operační možnosti skupiny amatérských únosců vyzbrojených pouze jednoduchými řezáky a základním výcvikem na malých sportovních letadlech typu Cessna. Pochopení celé této operace si proto žádá podrobnější pohled na samotné pozadí, vznik a skutečnou roli organizace al-Kájda.
Usáma, Afghánistán, Bosna a CIA
Kořeny organizace al-Kájda sahaly do pouštního království Saúdské Arábie a byly od samého počátku pevně svázané se vlivným a pohádkově bohatým rodinným klanem Bin Ládinových. Amerika a Saúdská Arábie udržovaly po celá desetiletí hluboké mocenské spojenectví, které v sobě proplétalo zájmy politických a obchodních dynastií. Příkladem této provázanosti bylo úzké partnerství rodiny Bushových s Bin Ládinovými v texaské ropné společnosti Arbusto Energy. První velká zkouška organizace přišla v 80. letech během sovětské invaze do Afghánistánu. Americká Ústřední zpravodajská služba tehdy spustila masivní tajnou operaci, v jejímž rámci rekrutovala, vycvičila a po zuby vyzbrojila islámské bojovníky moderními zbraněmi včetně protiletadlových raket Stinger, aby vedli vyčerpávající partyzánskou válku proti sovětským jednotkám. V čele těchto mudžáhidských formací stál právě mladý Usáma bin Ládin, jehož oddíly operovaly jako předsunutá síla amerických zpravodajských zájmů. Běžní bojovníci v poli se vedli neochvějným přesvědčením, že bojovali za svatou věc, zatímco ve skutečnosti sloužili jako zástupná pěchota v geopolitickém střetu velmocí. Skutečnost, že al-Kájdu stvořila, naverbovala a vycvičila právě CIA, veřejně potvrdil bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook ve svém komentáři pro deník Guardian v červenci 2005. Pouhý měsíc po tomto otevřeném přiznání však Cook za nejasných okolností náhle zemřel na infarkt během horské túry ve Skotsku. Po stažení sovětských vojsk na sklonku 80. let se však tato osvědčená mašinérie nezastavila. Zpravodajské služby našly pro ostřílené veterány nové uplatnění a přesunuly své těžiště přímo na evropský kontinent. V 90. letech, kdy se rozpadala Jugoslávie a na Balkáně vzplála krvavá válka, se tito zkušení mudžáhidé naverbovali do bojů v Bosně a Hercegovině a následně se propojili s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Velení nad bojovými jednotkami al-Kájdy na bosenském bojišti převzal Mohamed Zavahrí, bratr pozdějšího hlavního ideologa a druhého muže organizace Ajmána Zavahrího. Sám Usáma bin Ládin získal v roce 1993 bosenský pas, který vlastnil až do konce svého života, a osobně přivedl na balkánské bojiště přes tři tisíce fanatických mudžáhidů. Tito zahraniční žoldáci se nasadili do těžkých střetů proti srbským jednotkám a sehráli klíčovou úlohu v další eskalaci tamního etnického a náboženského konfliktu, čímž se naplno potvrdilo, že al-Kájda po celá 80. i 90. léta fungovala jako mobilní nástroj pro operace na vybraných světových bojištích.
Američané a Kosovští Albánci
Koncem předchozí kapitoly jsem zmínil, že sám Usáma bin Ládin získal v roce 1993 bosenský pas, který vlastnil až do konce života, a osobně přivedl na balkánské bojiště přes tři tisíce mudžáhidů, kteří zasáhli do bojů proti srbským jednotkám a prohloubili tamní etnický konflikt. Souběžně s tím se ale také ukázala přímá podpora povstaleckých Albánců ze strany amerických zpravodajských struktur. V Německu za vlády Gerharda Schrödera totiž vystoupil tehdejší ministr Oskar Lafontaine, který svolal tiskovou konferenci v Bonnu a předložil konkrétní důkazní materiály. Po skončení bojů v Kosovu a schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo tisíc dvě stě čtyřicet čtyři tamní německý kontingent důsledně zaevidoval všechna sériová čísla zbraní odevzdaných kosovskými povstalci a celý arzenál předal americké straně. Za pouhý půl rok, když kosovští Albánci rozpoutali ozbrojené střety v sousední Makedonii, němečtí vojáci při opětovném odzbrojování zjistili, že zhruba padesát procent zabavených zbraní mělo naprosto identická výrobní čísla jako kusy předané v Kosovu Američanům před půl rokem. Německé spojovací služby navíc zachytily, že povstalci z řad kosovských Albánců během kosovského konfliktu využívali ke koordinaci akcí americkou vojenskou spojovací družici. Personální propojení a dlouhodobé plánování se zřetelně projevilo také na postavě Hamída Karzájího. Tento budoucí afghánský lídr absolvoval americký výměnný program International Visitor Leadership Program již v roce 1987, přesně v období afghánsko-sovětské války, kdy si americká administrativa začala formovat budoucí kádry. Karzájí se později stal generálním ředitelem vlivné zbrojařské korporace Carlyle Group, tedy společnosti, ve které působil jako poradce exprezident George Bush starší a do níž masivně investoval saúdský klan Bin Ládinových. Po americké invazi v roce 2001 byl Karzájí okamžitě dosazený do čela nové afghánské vlády. Tyto podivuhodné vazby pokračovaly až do léta 2001. 4. července 2001, v den amerického svátku nezávislosti, byl těžce nemocný Usáma bin Ládin, trpící Marfanovým syndromem, hospitalizovaný a komplexně vyšetřený v americké vojenské nemocnici v Dubaji za přítomnosti lékařů napojených na americké vládní kruhy a zpravodajské složky. Fungování celého tohoto systému popsal bývalý šéf vízového oddělení amerického velvyslanectví v Rijádu Michael Springmann ve své knize "Víza pro al-Kájdu". Springmann otevřeně odhalil, že americká ambasáda v Saúdské Arábii na přímý pokyn CIA masově vydávala americká víza rekrutovaným radikálům, které pak tajné služby využívaly v konfliktech po celém světě od Balkánu přes Libyi a Sýrii až po Irák. Americké vízum v pase fungovalo na mezinárodních letištích jako nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky, který držitelům otevíral volný průchod všemi kontrolními mechanismy bez vzbuzení sebemenšího podezření. Zatímco se vršily konkrétní důkazy o úzké spolupráci mezinárodních mocenských struktur, zbrojařských skupin a zpravodajských služeb, velká korporátní média toto pozadí ignorovala, případně jej vytlačovala do roviny konspiračních narativů. Vytvořila se tak psychologická a informační bariéra, která bránila veřejnosti nahlédnout za oponu rozsáhlých geopolitických projektů a dlouhodobých programů, v nichž se formovali klíčoví aktéři novodobých globálních krizí.
Hamid Karzájí, absolvent amerického vládního programu: Zbrojař afghánským premiérem 2001
Mechanismus budování globálního vlivu a formování loajálních elit stál na propracovaném vládním projektu International Visitor Leadership Program, který plně financovalo a organizovalo americké ministerstvo zahraničí. Tento klíčový nástroj americké diplomacie cílil na pečlivě vytipované mladé politiky, vlivné byznysmeny, akademické pracovníky a zástupce neziskového sektoru. Výběr prováděli přímo pracovníci amerických ambasád po celém světě, kteří vybraným nadějným osobnostem zprostředkovali nákladné studijní cesty po celé Americe. Jednalo se o prestižní stáže šité na míru konkrétním profesím. Účastníci projeli během několika týdnů celou Ameriku od Kalifornie a Arizony přes Texas a Oregon až po New York a Washington. Na programu byla oficiální přijetí u vlivných senátorů, kongresmanů a ministrů, návštěvy Kapitolu i klíčových akademických institucí. Hostitelé projevovali intenzivní zájem o názory zahraničních hostů, zahrnovali je pozorností a otevírali jim dveře do nejvyšších pater americké politiky. Tato velkolepá zkušenost v účastnících přirozeně vyvolávala hluboký vděk, obdiv a zvýšenou citlivost k americkým zájmům. Po návratu do domovských zemí pak mnozí z nich aktivně prosazovali osvojené a samozřejmě tvrdě pro-americké politické a společenské modely přímo ve své profesní praxi. Od roku 1992 prošlo tímto programem přes pět set českých občanů z řad vrcholných politiků, justice, médií a státní správy. V Praze na Malé Straně, v ulici Tržiště 13, začal v rámci Amerického centra působit oficiální klub českých absolventů, přímo dotovaný Odborem pro vzdělávání a kulturu amerického ministerstva zahraničí. Mezi známými českými účastníky figurovali například vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, někdejší olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan, novinářka Nora Fridrichová, bývalý vicepremiér Pavel Bělobrádek nebo expremiér Petr Nečas, který stáž absolvoval dokonce dvakrát. V mezinárodním měřítku se seznam absolventů četl jako přehled klíčových postav světové politiky. Programem prošli budoucí evropští státníci dávno předtím, než dosáhli mocenského vrcholu. Rakouský prezident Heinz Fischer v roce 1964 a pozdější kancléř Wolfgang Schüssel v roce 1984, italský premiér Romano Prodi v roce 1979,
Německý kancléř Gerhard Schröder v roce 1981 a budoucí německý prezident Joachim Gauck v roce 1993, dánský premiér a pozdější generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v roce 1982, francouzský prezident Nicolas Sarkozy v roce 1985, norský premiér a následný šéf Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg v roce 1988, gruzínský prezident Michail Saakašvili v roce 1999 a polská premiérka Beata Szydłová v roce 2004. Do této globální sítě patřil právě i Hamíd Karzájí, který absolvoval stáž již v roce 1987. Jeho profesní dráha následně vedla do čela vlivné zbrojařské společnosti Carlyle Group po boku George Bushe staršího, aby byl po americké vojenské intervenci v roce 2001 hladce dosazený do funkce předsedy nové afghánské vlády jako prověřený spojenec západních zájmů.
Rodinné klany Bushových a Bin Ládinových: Zbraně, drogy a ropa
Historie vzájemného sepětí mezi texaským klanem Bushových a vlivnou rodinou bin Ládinových sahala hluboko do 70. let. Obě rodiny udržovaly dlouholeté přátelské i obchodní kontakty, vzájemně se navštěvovaly a budovaly společné investice dávno předtím, než se jejich jména objevila na předních stránkách světového tisku v souvislosti s globálním terorismem. V roce 1971 otiskly britské noviny fotografii ze švédského Falunu, kde čtrnácti letý Usáma bin Ládin trávil letní dovolenou se svým devatenácti letým bratrem Sálimem v hotelu Astoria. Majitelka podniku tehdy v dobovém tisku vzpomínala na oba bratry jako na elegantně oblečené, uhlazené a velmi oblíbené mladíky. Za sedm let, v roce 1978, se tyto vazby přetavily v přímé obchodní spojenectví. George Bush mladší tehdy v texaském Midlandu založil ropnou společnost Arbusto Energy, do níž dvaceti šesti letý Sálim bin Ládin masivně investoval prostřednictvím rodinného stavebního impéria ze Středního východu. Sálim bin Ládin byl navíc osobním přítelem saúdského krále Fahda, což rodině Bushových otevřelo přímou cestu k absolutní mocenské špičce saúdského království. Klíčovým prostředníkem těchto lukrativních obchodních toků se stal agent CIA Jim Bath, jehož Saúdové pověřili oficiálním zastupováním při jednáních s rodinou Bushových. Bath byl blízkým osobním přítelem George Bushe mladšího ještě ze společné služby v texaské Národní letecké gardě. Přes tento finanční kanál tekly masivní investice propojené s mezinárodní finanční institucí Bank of Credit and Commerce International, na niž byl napojen i saúdský miliardář Chálid bin Mahfúz. Právě tato banka poskytovala úvěry pro Bushovu Arbusto Energy a současně sloužila k financování dodávek zbraní mudžáhidům v Afghánistánu, než se v roce 1991 vyšetřovala a v tisku označila za nejzkorumpovanější bankovní ústav v moderních dějinách. Tento rozmach stál na pevných geopolitických základech, které v roce 1974 položil tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Během tajných jednání se Saúdskoarabskou měnovou agenturou uzavřel Washington s Rijádem strategickou dohodu: země OPECu se zavázaly prodávat ropu výhradně v amerických dolarech, čímž vznikl globální systém petrodolaru. Amerika na oplátku garantovala saúdskému režimu plnou vojenskou ochranu a neomezený přístup k nejmodernějším americkým zbraňovým systémům. Tento čtyřiceti letý pakt položil základy masivního spojenectví, které v dubnu 2017 potvrdil i Donald Trump na své státní návštěvě Rijádu podpisem rekordních zbrojních kontraktů v hodnotě čtyř set miliard dolarů. Spojenectví rodin Bushových a bin Ládinových tak nebylo náhodnou shodou okolností, ale přímým produktem této dlouhodobé mocenské a ropné architektury.
Záhadná letecká havárie Sálima Bin Ládina: Likvidují Bushové své obchodní partnery?
Ráno 29. května 1988, přesně deset let po zahájení lukrativní spolupráce mezi Georgeem Bushem mladším a Sálimem bin Ládinem, došlo poblíž texaského San Antonia k tragické a nevysvětlitelné události. Sálim bin Ládin, starší bratr Usámy a hlavní investor do Bushovy ropné společnosti, usedl do kokpitu ultralehkého letadla. Stroj z nepochopitelných důvodů zamířil přímo do drátů vysokého napětí ve výšce zhruba padesát metrů nad zemí a po nárazu se zřítil. Okolnosti nehody okamžitě vyvolaly vlnu pochybností mezi leteckými experty. Majitel letiště a bývalý příslušník námořní pěchoty Earl May i další zkušení piloti z okolí otevřeně poukazovali na naprostou nelogičnost celého manévru. Sálim bin Ládin byl mimořádně zkušený letec s více než patnácti tisíci nalétanými hodinami. Přesto se jeho stroj z jihovýchodního kurzu náhle stočil na západ a zamířil přímo vstříc elektrickému vedení vzdálenému pouhého půl kilometru, místo aby bezpečně zatočil na opačnou stranu. Okamžitě se vyrojily otázky, zda nebylo letadlo řízené na dálku ze země pomocí technologie, která pilotovi zcela znemožnila manuální kontrolu. Amerika touto technologií prokazatelně disponovala už dávno předtím. 1. prosince 1984 úspěšně odstartoval ze základny Edwards v Kalifornii plně bezpilotní Boeing 720 v rámci výzkumného projektu NASA. Tento obří dopravní letoun tehdy bez lidské posádky absolvoval přes šestnáct hodin letu, desítky přiblížení i přistání, a nakonec se zničil řízenou kolizí. Pokud americké složky zvládly dálkově navigovat masivní dopravní kolos už v roce 1984, instalace obdobného systému do malého ultralightu o čtyři roky později by nepředstavovala žádný technický problém. Po Sálimově smrti v roce 1988 se naplno rozběhly finanční rošády kolem Bushova ropného byznysu. Původní společnost Arbusto Energy byla dlouhodobě ztrátová a balancovala na pokraji bankrotu. V září 1984 proto fúzovala se spřátelenou firmou Spectrum 7 Energy a ta se v roce 1986 sloučila se společností Harken Energy, úzce napojenou na rodinu Bushových i tehdejší Reaganovu administrativu. V roce 1990, pouhé dva roky po bin Ládinově záhadné havárii, získala Harken Energy exkluzivní lukrativní kontrakt od bahrajnské vlády na těžbu ropy v pobřežních vodách. Krok vzbudil mezinárodní údiv, protože Harken do té doby neměla sebemenší zkušenosti s mořskými vrty. V pozadí celého obchodu stál George Bush mladší a podle investigativních rozborů v knize "The Outlaw Bank" za tímto rozhodnutím přímo stály saúdské mocenské kruhy. Transakci navíc zprostředkoval arkansaský investiční bankéř David Edwards, jeden z nejbližších osobních přátel demokratického prezidenta Billa Clintona. Republikánské a demokratické mocenské špičky se tak v těsném sepětí se saúdským kapitálem opět sešly u jednoho stolu nad obřími ropnými zisky.
Carlyle Group: Zbrojaři, krev a peníze
V zákulisí mezinárodní politiky a globálního zbrojního průmyslu vyrostla společnost, jejíž vliv a mocenské propojení překonávaly veškeré běžné představy: Korporace Carlyle Group. Právě do tohoto impéria směřovaly investice vlivných finančníků, mezi nimiž figuroval i George Soros, jehož dráha vedla přes prestižní London School of Economics, kterou absolvoval už v 50. letech. Carlyle Group se stala gigantickým centrem zbrojního průmyslu, pod jehož kontrolu spadalo nepřeberné množství vojenských koncernů. Skutečná síla korporace však nespočívala pouze v továrnách a výrobních linkách, ale v lidech, kteří zasedali v jejím vedení a poradních orgánech. Jako poradci a ředitelé zde bok po boku působili bývalí vysocí státníci světového formátu. Na výplatní pásce se objevil někdejší britský premiér John Major, po jeho boku stál bývalý americký prezident George Bush mladší a v čele společnosti stanul dokonce jeho otec, exprezident George Bush starší, který korporaci přímo řídil jako generální ředitel, zatímco jeho syn fungoval v roli klíčového poradce. Do křesla výkonného ředitele Carlyle Group usedl také bývalý americký ministr zahraničí James Baker. Spojení mezi rodinou Bushových a Bakerem dosáhlo nevídaného rozměru přímo v den největší tragédie moderních amerických dějin. 11. září 2001, kdy se hroutily mrakodrapy v New Yorku, zasedli George Bush starší a James Baker v luxusních prostorách washingtonského hotelu Ritz-Carlton k jednomu stolu s Šafíkem bin Ládinem, bratrem Usámy bin Ládina. Kruh vlivu v Carlyle Group tím však teprve začínal. Zbrojařskou společnost posílil bývalý americký ministr obrany Frank Carlucci, který korporaci otevřel přímou cestu k masivním a lukrativním zakázkám přímo na půdě Pentagonu. Na chodbách téže firmy se potkával i Mack McLarty, někdejší šéf personálu Bílého domu z éry prezidenta Billa Clintona. V těchto kruzích zcela zmizely domnělé ideologické příkopy mezi republikány a demokraty. V zákulisí zbrojního byznysu vystupovali jako dlouholetí spojenci se společným zájmem. Před nástupem George Bushe staršího stál v čele korporace Carlyle Group Hamíd Karzájí. Šlo o téhož muže, který už v roce 1987 prošel výměnným programem americké vlády International Visitor Leadership a kterého americká administrativa po vojenské invazi do Afghánistánu na podzim 2001 dosadila přímo do čela nově vytvořené afghánské vlády jako premiéra. U zrodu celého tohoto impéria stál washingtonský právník David Rubenstein, který Carlyle Group spoluzakládal v roce 1987 a od té doby ji pevnou rukou řídil. Rubenstein, který v minulosti působil jako politický asistent demokratického prezidenta Jimmyho Cartera, byl dlouholetým a blízkým přítelem rodiny Bushových. Právě toto pouto přivedlo George Bushe na pozici poradce a jeho otce do křesla generálního ředitele. Rubensteinovo mocenské portfolio tím však nekončilo. Zasedal ve vlivném Výboru pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations), působil ve správní radě London School of Economics, byl členem vedení Světového ekonomického fóra Klause Schwaba a zasedal rovněž v Rockefellerově Trilaterální komisi. Právě v Trilaterální komisi se Rubenstein setkával s bývalou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou. Ta měla po bombardování Jugoslávie na sklonku 90. let rozsáhlé finanční a obchodní zájmy v Kosovu a na Balkáně, kde americké kruhy podporovaly kosovskou osvobozeneckou armádu v čele s Hašimem Thaçim i mudžáhidy napojené na al-Kájdu včetně samotného Usámy bin Ládina, který v té době disponoval bosenským pasem a stál v čele operací rozdmýchávajících konflikt se srbskými silami. Do Carlyle Group přitom neproudil pouze vliv ze Západu, ale také kapitál z Blízkého východu. Masivní investice do zbrojařského kolosu vložil saúdský rodinný klan bin Ládinových pod vedením patriarchy šejka Muhammada bin Ládina, otce padesáti dvou dětí včetně Usámy bin Ládina. Dalším zásadním saúdským investorem se stal vlivný miliardář princ al-Valíd bin Talál. V jedné jediné korporaci se tak sešli texaský klan Bushových, afghánský vůdce Hamíd Karzájí, saúdský princ al-Valíd i rodina bin Ládinových. Zatímco před televizními kamerami vyhlašovali politici nesmiřitelný boj terorismu a prezentovali se jako nesmiřitelní nepřátelé, v zákulisí Carlyle Group fungoval dokonale promazaný stroj na generování zisků. Růst mezinárodního napětí, nárůst armádních rozpočtů a eskalace válečných konfliktů přímo nafukovaly hodnotu akcií a vyplácených dividend jak pro rodinu Bushových na pozicích poradců a ředitelů, tak pro klan bin Ládinových v rolích klíčových investorů. Finanční vrchol celého tohoto soukolí nastal po americkém vojenském úderu na Irák. Carlyle Group začala vykazovat denní čistý zisk ve výši dvě stě padesát milionů dolarů, v přepočtu téměř šest miliard korun každý jednotlivý den. Invaze do Afghánistánu i Iráku se proměnily v gigantický a lukrativní obchod se zbraněmi, válečným materiálem a lidským neštěstím, z něhož těžily desítky provázaných společností amerického vojensko-průmyslového komplexu. Tento osvědčený a výnosný mechanismus zbrojních zisků a politického krytí se následně přelil i do dalších globálních krizí a konfliktů včetně vleklé války v Sýrii.
Jak se napakovat na válce: Rakety padají, akcie stoupají!
Mechanismus zbrojních zisků a politického vlivu se naplno projevil také v modernějších konfliktech, kde se rodinné a finanční vazby opět proťaly v dokonalé choreografické souhře. Příkladem se stalo dění kolem britské premiérky Theresy Mayové a jejího manžela Philipa Maye. Philip May působil nejen jako řídící pracovník vlivné investiční společnosti Capital Group, ale současně zastával roli neoficiálního poradce své ženy, což mu otevíralo přístup k vysoce důvěrným a strategickým vládním informacím. Společnost Capital Group spravovala rozsáhlá globální aktiva a investovala do různých odvětví, její klíčový zájem však směřoval k největšímu zbrojařskému koncernu světa, americké korporaci Lockheed Martin. V březnu 2018 držela Mayova investiční firma zhruba sedm celá nula devět procenta akcií tohoto zbrojního giganta, což tehdy představovalo podíl v astronomické hodnotě přes sedm miliard liber. Netrvalo dlouho a politická rozhodnutí uvedla zbrojní kapitál do pohybu. 14. dubna 2018 nařídila Theresa Mayová přímé zapojení britských ozbrojených sil do vojenského úderu v Sýrii, který následoval po údajném chemickém útoku ve městě Dúmá. Během této operace došlo k vůbec prvnímu ostrému nasazení nového typu řízených střel s plochou dráhou letu JASSM, jejichž výhradním výrobcem byl právě Lockheed Martin. Cena každé jednotlivé rakety dosahovala přibližně jednoho milionu dolarů a jejich masivní bojové použití vyvolalo okamžitou reakci finančních trhů. Hodnota akcií výrobce prudce vyletěla vzhůru. Finanční operace Philipa Maye a následný vojenský rozkaz jeho manželky tak vytvořily výnosný kruh, v němž investiční firma Capital Group zaznamenala obrovské zisky z růstu akcií, k jejichž zhodnocení přímo přispělo vládní rozhodnutí o bombardování cizího území.
David Rubenstein a Larry Silverstein: Židovští obchodníci, krvavé peníze a teroristické pojistky
V zákulisí Carlyle Group, kde se protínaly zájmy rodiny Bushových, afghánského premiéra Hamída Karzájího i saúdských investorů včetně klanu bin Ládinových a prince al-Valída bin Talála, stál její spoluzakladatel David Rubenstein. Jeho vlivné kontakty v newyorském finančním a realitním světě zahrnovaly i developera Larryho Silversteina, s nímž se po léta potkával v nejvyšších obchodních kruzích a na veřejných fórech, například v rámci organizace Israel Bonds, kde společně vystoupili i v roce 2020. Silverstein, který už od 80. let vlastnil budovu Světového obchodního centra číslo sedm, učinil 24. července 2001 zásadní strategický krok. Necelé dva měsíce před osudným zářijovým dnem podepsal mamutí kontrakt za tři celé dvě miliardy dolarů na devadesáti devíti letý pronájem celého komplexu Dvojčat. Součástí této čerstvě uzavřené nájemní smlouvy byla i masivní pojistka proti teroristickým útokům v hodnotě zhruba sedmi miliard dolarů. Když se 11. září 2001 zřítily obě věže a následně i budova číslo sedm, do které žádné letadlo nenarazilo, rozběhla se rozsáhlá právní a pojišťovací bitva. Silverstein z ní nakonec vytěžil téměř pět miliard dolarů na pojistném plnění. V porovnání s výnosy z válečných operací představovala tato částka ekvivalent přibližně dvaceti dnů iráckého konfliktu, během něhož Rubensteinova Carlyle Group inkasovala dvě stě padesát milionů dolarů denně. Do mozaiky těchto událostí zapadaly i zprávy kolem samotného Usámy bin Ládina. Přestože se na něj už od roku 1998 vydal mezinárodní zatykač, 4. července 2001, pouhé dva měsíce před útoky, se mu dostalo lékařské péče v americké nemocnici v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Tam jej podle dobových svědectví navštívil i šéf místní pobočky CIA. Důvodem byla jeho vážná nemoc. Bin Ládin, trpící Marfanovým syndromem a selháním ledvin, podstupoval specializovaná vyšetření a léčbu za přítomnosti amerických lékařů. Všechna tato fakta vykreslila obraz, v němž veřejně deklarované nepřátelství mezi klanem Bushových a rodinou bin Ládinových ostře kontrastovalo se zákulisním obchodním partnerstvím. Zatímco na mezinárodní scéně eskalovalo napětí a lokální konflikty v horkých oblastech světa živily dodávky zbraní a munice, zbrojařské korporace i napojení finančníci těžili z rostoucích rozpočtů a inkasovali rekordní zisky z válečných operací vojensko-průmyslového komplexu.
Black Water: Černé operace, v pozadí Demokraté i Republikáni
11. září mělo vedle Afghánistánu za následek také vpád Ameriky s přívěškovými spojenci do Iráku. Tam se i po válce situace vůbec nezklidňovala. Jakmile se v iráckých ulicích rozhořely první vážné boje, stala se pravidelná americká armáda příliš viditelnou a svázanou přísnými vojenskými řády. Do stínů proto nastoupili ti, kteří formálně nepodléhali žádnému velení: Soukromé vojenské korporace určené pro takzvané černé operace. Na špinavou práci, likvidaci nepohodlných cílů, nasazování elitních odstřelovačů i brutální pacifikaci městských čtvrtí, kterou oficiální velení nemohlo přiznat, si Pentagon najímal soukromníky. V čele této šedé zóny stanula nechvalně proslulá žoldnéřská agentura Blackwater. Když se kolem jejích krvavých stop v Iráku zvedla příliš velká vlna odporu, firma jednoduše změnila fasádu. Z Blackwateru se stala Academi a nakonec gigantický konglomerát Constellis Holdings. Pod nablýskanou novou značkou však zůstalo osvědčené jádro a především řídící struktura, v níž se znovu ruku v ruce sešly špičky obou zdánlivě nesmiřitelných politických táborů. Do představenstva Constellis zasedli muži s nejvyššími bezpečnostními prověrkami a neomezeným vlivem. Republikánskou větev reprezentoval miliardář Red McCombs, někdejší Bushův generální prokurátor John Ashcroft a vlivný admirál ve výslužbě Bobby Inman. Hned vedle nich však usedl Jack Quinn, klíčový demokratický stratég, bývalý šéf štábu viceprezidenta Ala Gorea a hlavní poradce Billa Clintona. Tento model dokonale zkopíroval fungování zbrojařského kolosu Carlyle Group, kde bok po boku zasedali George Bush starší, George Bush mladší a šéf personálu Clintonova Bílého domu Mack McLarty. Před televizními kamerami se odehrával lítý stranický souboj demokratů s republikány, ale ve správních radách soukromých armád a zbrojních koncernů seděli u jednoho stolu se společným cílem. Vzájemná provázanost překračovala nejen stranické linie, ale i státní hranice. Stejně jako v bezpečnostní agentuře Securacom (pozdější Stratesec), kde Američané spolupracovali s Kuvajťany, nebo v Carlyle Group, kde texaské elity kooperovaly se saúdskými šejky. Zákulisní aparát fungoval jako promazaný stroj, který v krizových oblastech světa rozdmýchával konflikty, dodával zbraně i bojovníky na obě strany barikády a z každého nového válečného ohniska generoval astronomické zisky.
Američané, Saúdové a světová mafie
Propojení mezi americkými politickými špičkami a vládci ropného impéria v Saúdské Arábii představovalo dokonale organizovanou síť, v níž se republikáni i demokraté střídali u jednoho stolu s pohádkově bohatými šejky. Zákulisní vazby, které se po desetiletí utvářely za zavřenými dveřmi, se opíraly o konkrétní obchodní transakce a strategická spojenectví. První pevnou osu vytvořila už zmíněná zbrojařská korporace Carlyle Group. V jejím čele působil jako poradce George Bush mladší, zatímco křeslo generálního ředitele zastával nejprve pozdější afghánský premiér Hamíd Karzájí a po něm exprezident George Bush starší. Masivní kapitál do této společnosti pumpoval jak vlivný klan bin Ládinových, tak saúdský miliardář princ al-Valíd bin Talál. Kořeny tohoto spojenectví sahaly hluboko do minulosti. Už v roce 1978 založil mladý George Bush ropnou společnost Arbusto Energy společně se Sálimem bin Ládinem, nejstarším bratrem Usámy a důvěrným přítelem tehdejšího saúdského krále Fahda. O financování celého podniku se postarala nechvalně proslulá Bank of Credit and Commerce International. Tato mezinárodní finanční instituce, která prala špinavé peníze z pašování zbraní i drog a v 80. letech tajně financovala afghánské mudžáhidy v boji proti Sovětům, nalila do firmy Arbusto celých dvacet pět milionů dolarů. Když se schylovalo k válce v Perském zálivu na počátku 90. let, posloužila k přesvědčení americké veřejnosti a Kongresu srdceryvná výpověď mladé dívky Nayirah. Ta před kamerami líčila, jak iráčtí vojáci vyhazovali novorozence z kuvajtských nemocničních inkubátorů. Teprve později vyšlo najevo, že nešlo o žádnou zdravotní sestru, ale o dceru kuvajtského velvyslance v Americe Saúda Násira al-Sabáha. Jakmile 11. září 2001 udeřily útoky na New York a Washington, americké úřady okamžitě vyhlásily zákaz veškerého civilního leteckého provozu. Vzdušný prostor se neprodyšně uzavřel, až na jednu jedinou výjimku schválenou přímo Bílým domem. Speciální letadla dostala zelenou, aby z různých koutů Ameriky posbírala sto čtyřicet vlivných saúdských občanů, včetně dvaceti čtyř prominentních členů rodiny bin Ládinových, a bezpečně je dopravila zpět do Saúdské Arábie. Přesně v tentýž den zasedli George Bush starší a bývalý ministr zahraničí James Baker v luxusním washingtonském hotelu Ritz-Carlton k jednání s dalším z bratrů Usámy bin Ládina, Šafíkem. Příliv saúdského kapitálu se však zdaleka netýkal pouze republikánů. Dokumenty zveřejněné platformou WikiLeaks odhalily, že do Clintonovy nadace proudily obrovské finanční toky z ropných monarchií Perského zálivu zrovna v době, kdy Hillary Clintonová řídila americké ministerstvo zahraničí. Jen ze Saúdské Arábie dorazilo zhruba deset milionů dolarů, další miliony přispěchaly ze Spojených arabských emirátů, Kataru, Ománu, Bruneje i Alžírska. Vliv ropného království sahal přímo do srdce americké diplomacie. Pravou rukou a nejbližší spolupracovnicí Hillary Clintonové se stala Huma Abedinová, dcera prominentních islámských učenců, jejíž matka vedla univerzitu v Džiddě. V roce 2009, kdy ji Clintonová jmenovala zástupkyní šéfa štábu operací, získala tato saúdská občanka přístup k nejpřísněji utajovaným státním materiálům. Když později propukla kauza kolem finančníka Jeffreyho Epsteina a jeho soukromého Boeingu 737, na jehož palubě létali vysoce postavení politici, bankéři a průmyslníci, ukázalo se, jak hlubokou ochranu tento člověk požíval v kruzích globální elity. Mezi jeho blízké kontakty patřil nejen bývalý izraelský premiér Ehud Barak či někdejší britský ministerský předseda Tony Blair, ale také saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán. Vliv saúdských peněz neomezoval své hranice pouze na Washington nebo Londýn, ale směřoval i do evropských monarchií. Ve Španělsku vyvolalo obrovský skandál vyšetřování bývalého krále Juana Carlose I., otce panovníka Filipa VI. Vyšetřovatelé zjistili, že si penzionovaný monarcha nechal na utajený offshorový účet převést od saúdského krále rovných sto milionů eur, v přepočtu dvě a půl miliardy korun. Tato astronomická částka přistála na účtu bez jakéhokoli oficiálního zdůvodnění a otevřela řadu otázek, jaké protislužby a garance za tyto peníze saúdský trůn od španělské koruny vlastně získal… Tok obrovských peněz mezi západními politickými špičkami a globálními hráči nebral konce a přeléval se do dalších strategických oblastí. Když ukrajinský parlament schválil zákon otevírající trh se zemědělskou půdou zahraničním investorům s limitem až dvě stě tisíc hektarů na jednoho kupce, nestály za tím jen tržní mechanismy. Mezinárodní měnový fond zatlačil Kyjev nekompromisně do kouta: bez uvolnění půdy pro zahraniční kapitál nepřijdou žádné další půjčky. Mezi prvními zájemci se okamžitě objevila Saúdská Arábie, která bleskově skoupila největší ukrajinský agro holding a upevnila svůj vliv nad klíčovými potravinovými zdroji. Zatímco se v Evropě rozhořívala debata o otevřených hranicích, na diplomatickém parketu se rozehrávala úplně jiná partie. V neděli 30. dubna 2017 přistála v Saúdské Arábii německá kancléřka Angela Merkelová. Během jednání s králem Salmánem bin Abd al-Azízem zdůraznila trvající zájem Evropy o dohodu o volném obchodu se státy Perského zálivu a podepsala řadu smluv. Mezi nimi vyčníval závazek, že německé instruktorské týmy budou nadále cvičit saúdskou policii, bezpečnostní složky a především pohraniční stráž. Tento krok vytvořil ostrý kontrast k dění na evropském kontinentu. Zatímco Berlín prosazoval politiku otevřených dveří pro miliony příchozích, saúdskému režimu pomáhal budovat neprostupné hranice. Důvod ze strany Rijádu byl ryze pragmatický: saúdská monarchie využívala své pohádkové ropné bohatství k udržování štědrého sociálního státu, který si v ničem nezadal s někdejším blahobytem Švédska v 70. nebo 80. letech. Příliv uprchlíků ze Sýrie či afrických zemí by tento křehký vnitřní smír a sociální stabilitu rodinné diktatury okamžitě rozvrátil, a proto království trvalo na absolutní nepropustnosti svých hranic. Spolupráce se však neomezovala jen na výcvik. Už v roce 2016 německá vláda schválila masivní dodávky vojenského materiálu do Saúdské Arábie a Ománu. Zbrojovka Heckler & Koch dodala dvacet tři vrtulníků Airbus, šest set šedesát kulometů se záložními hlavněmi a pět set padesát samopalů, zatímco koncern Rheinmetall zajistil sto třicet automatických zbraní a šedesát pět tisíc minometných granátů. Na časové ose pak následoval další bleskový tah. Pouhé tři týdny po Merkelové, o víkendu 20. a 21. května 2017, dorazil do Rijádu americký prezident Donald Trump. Výsledkem jeho návštěvy byl bezprecedentní zbrojní a hospodářský balík v hodnotě téměř čtyř set miliard dolarů, v přepočtu neuvěřitelných devět bilionů korun. Do saúdského zbrojního arzenálu pumpovali své technologie i další západní spojenci. Z kanadského Ontaria putovala do pouštního království obrněná bojová vozidla od korporace General Dynamics v rámci kontraktu za patnáct miliard dolarů, který před veřejností obhajoval tehdejší kanadský ministr zahraničí Stéphane Dion. Pozadu nezůstal ani Londýn. Britská pobočka nadnárodního koncernu Thales Air Defence dodávala Saúdům pokročilé protiletadlové přenosné střely Starburst na základě smluv běžících nepřetržitě už od roku 2007. Německo, Amerika, Kanada i Velká Británie tak ruku v ruce zásobovaly saúdský režim těmi nejmodernějšími zbraňovými systémy. Vojensko-průmyslový komplex fungoval na plné obrátky a v síti stomiliardových armádních zakázek se hranice mezi diplomacií, byznysem a geopolitikou definitivně rozplynuly… V březnu 2019 zasáhla Washington zpráva Výboru pro dohled a vládní reformu Sněmovny reprezentantů jako blesk z čistého nebe. Vyšetřovatelé odhalili, že se administrativa Donalda Trumpa pokoušela v naprosté tichosti protlačit masivní transfer amerických citlivých jaderných technologií přímo do rukou korunního prince Muhammada bin Salmána. Záměr, který otevřel Saúdům cestu k vlastnímu jadernému programu s potenciálem výroby atomových zbraní, řídili lidé z nejužšího prezidentova kruhu. V roli klíčových vyjednavačů vystupovali bývalý poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn a Trumpův zeť Jared Kushner. Flynn působil jako poradce dceřiné firmy konsorcia IP3 International, které celý gigantický plán stavby saúdských reaktorů připravilo a bombasticky prezentovalo jako nový Marshallův plán pro Blízký východ. Na přelomu zimy a jara 2019 svolal Trump do Oválné pracovny zástupce dvanácti předních energetických gigantů. Po boku ministra energetiky Ricka Perryho a špiček Rady pro národní bezpečnost usedli i manažeři korporace CBS (někdejší Westinghouse Electric). Pavučina zájmů se propojila i na finanční rovině: vlastník společnosti CBS současně masivně investoval do manhattanského mrakodrapu na prestižní adrese 666 páté Avenue, který patřil rodinnému impériu samotného Jareda Kushnera. Tento zdánlivě nepochopitelný krok, kdy Washington na jedné straně zpřísňoval protiimigrační politiku a na straně druhé nabízel Saúdům jadernou kartu, byl přímým pokračováním strategického paktu uzavřeného v prosinci 1974. Tehdy Henry Kissinger vyjednal se Saúdskou měnovou agenturou přelomovou tajnou dohodu: kartel OPEC musel prodávat veškerou ropu výhradně v amerických dolarech, čímž vznikl globální systém petrodolaru. Na oplátku Washington garantoval monarchii stoprocentní vojenskou ochranu a neomezený přístup k nejmodernější americké vojenské technice. Skutečná rozbuška v americko-saúdských vztazích však bouchla v roce 2016. Americké úřady nejprve odtajnily kompromitující dokumenty naznačující napojení části saúdské elity na útoky z 11. září, načež americký Kongres drtivou většinou přehlasoval veto prezidenta Baracka Obamy a schválil zákon umožňující pozůstalým po obětech žalovat přímo Rijád. Reakce pouštního království byla okamžitá a nekompromisní: Saúdové pohrozili, že okamžitě stáhnou z amerických bank a federálních dluhopisů aktiva ve výši přes sedm set padesát miliard dolarů a opustí petrodolarový systém, což by znamenalo okamžitý pád americké měny. Když Donald Trump v květnu 2017 zamířil na svou první zahraniční cestu právě do Rijádu a podepsal gigantický zbrojní balík za čtyři sta miliard dolarů, šlo o nucené usmiřovací gesto. Tlak na předání jaderných technologií v roce 2019 byl pak logickým vyústěním této existenční závislosti Washingtonu na vůli saúdského trůnu. Celé toto mocenské spojenectví tvořilo uzavřený kruh. V zemi, kde z rodinného zázemí stavebního magnáta Muhammada bin Ládina, jehož korporace vlastnila desítky hotelů i výškových budov v samotné Americe, vzešla teroristická síť al-Kájda, držely saúdská dynastie, klan bin Ládinových a američtí neokonzervativci v čele s rodinou Bushových a Dickem Cheneym společný klíč ke globální moci a financím… Zákulisní mechanismy fungovaly s chladnou precizností a využívaly ty nejvyšší státní struktury. Skutečný rozsah této mašinérie odkryl bývalý šéf vízového oddělení amerického velvyslanectví v Rijádu Michael Springmann. Ve své knize "Víza pro al-Kájdu" popsal šokující praxi, kdy konzulární úředníci dostávali přímé instrukce z centrály CIA, aby bez jakýchkoli bezpečnostních prověrek udělovali americká víza vybraným islámským radikálům. Americké razítko v pase fungovalo jako absolutní propustka a na mezinárodních letištích po celém světě znamenalo nejvyšší stupeň důvěryhodnosti. Tito prověření operativci pak pod krytím cestovali z Afghánistánu na Balkán, kde v 90. letech rozdmýchávali etnické čistky proti srbským jednotkám, a v dalších letech plynule přecházeli do nových ohnisek v Libyi, Sýrii a Iráku. Dokonalá souhra mezi Rijádem a západními velmocemi se naplno projevila i mimo vojenské operace, například během globální zdravotnické krize. Zatímco svět sledoval zavádění restrikcí, Saúdská Arábie nastoupila k tvrdým opatřením mezi prvními: od 1. srpna 2021 zakázala neočkovaným občanům přístup do nákupních center, restaurací, obchodů i na tradiční trhy. Autoritářský režim bez váhání synchronizoval své postupy s globálními standardy a ukázal, že v klíčových momentech táhl se západním establishmentem za jeden provaz. Tato neustálá eskalace hrozeb a napětí sloužila jako spolehlivý motor pro vojensko-průmyslový komplex. Kdyby ve světě zavládl mír, ospravedlnění pro stomiliardové zbrojní rozpočty by se okamžitě zhroutilo. Čísla hovořila jasnou řečí: v roce 2018 schválila americká Sněmovna reprezentantů obranný rozpočet na rok 2019 ve výši sedm set sedmnáct miliard dolarů, přičemž v roce 2017 činily americké výdaje dokonce sedm set dvacet pět celých devět miliard dolarů. Pro srovnání, v pořadí druhá Čína vydala v roce 2017 na zbrojení dvě stě dvacet osm miliard, třetí Saúdská Arábie šedesát devět miliard, čtvrté Rusko šedesát šest miliard a pátá Indie necelých šedesát čtyři miliard dolarů. Rijád se tak spolehlivě držel na světovém zbrojním stupni vítězů. Historie 20. století přitom přinesla krvavé svědectví o tom, kam až mohla mašinérie státní moci zajít, když zahubila přes sto padesát milionů vlastních i cizích obyvatel. Od desítek milionů obětí sovětských a maoistických čistek, přes nacistický teror, genocidu v Kambodži pod vedením Pol Pota, arménskou genocidu v Osmanské říši, až po brutální masakry ve Rwandě nebo Guatemale. Státní aparáty po celé epochy přiživovaly strach a nepřátelství, aby před veřejností obhájily nekonečné pumpování peněz do armádních arzenálů. Korunu celému tomuto cynickému divadlu nasadila mezinárodní diplomacie, když se Saúdská Arábie s tichým souhlasem západních spojenců zvolila do Rady OSN pro lidská práva. Zatímco politické špičky Washingtonu, Londýna, Berlína i Madridu před kamerami opakovaly fráze o lidských právech a reformách, v zákulisí uzavíraly další zbrojní kontrakty. V samotném pouštním království přitom dál platil tvrdý režim omezující základní svobody žen, jejich volný pohyb bez mužského dohledu i právo na samostatné rozhodování. Diplomatické poučky a mediální apely sloužily jen jako kouřová clona pro stomiliardový byznys, v němž skutečné lidské osudy nehrály vůbec žádnou roli.
Bushové, Stratesec a kuvajtské investice
Když se začala rozplétat spletitá pavučina mezinárodních vazeb globální elity, ukázalo se, že zbrojařský gigant Carlyle Group byl pouhou špičkou ledovce. Skutečně třaskavé spojení mířilo přímo do srdce newyorského Světového obchodního centra a opíralo se o rodinný klan Bushových. Bratr tehdejšího prezidenta George Bushe, Marvin Bush, zasedal v letech 1993 až 2000 ve správní radě klíčové bezpečnostní agentury Securacom. Ačkoliv z vedení formálně odešel těsně před osudným zářím 2001, v zákulisí zůstalo vše při starém. Celé řízení firmy totiž pevně svíral další člen rodiny. Mezi lety 1991 až 2002, stál v čele korporace přímo prezidentův bratranec Wirt Walker. Securacom, který se později přejmenoval na Stratesec, nebyl obyčejnou bezpečnostní agenturou. Šlo o mocnou americko-kuvajtskou korporaci, která zajišťovala ostrahu a elektronické zabezpečení nejen pro mrakodrapy Dvojčat na dolním Manhattanu, ale i pro mezinárodní Dullesovo letiště ve Washingtonu a leteckou společnost United Airlines. Masivní finanční injekce do této firmy pumpovala vlivná kuvajtská investiční skupina KuwAm. Finanční kruh se tím dokonale uzavřel. Marvin Bush totiž současně šéfoval pojišťovacímu obrovi HCC Insurance Holdings a zároveň seděl přímo ve správní radě zmíněného kuvajtského fondu KuwAm, který do jeho pojišťovny naléval astronomické sumy. Tato provázanost vrhla zcela nové světlo i na dramatické události roku 1990. Když tehdy George Bush starší zavelel k úderu v Perském zálivu na obranu Kuvajtu před vyčerpanou armádou Saddáma Husajna po dekádě bojů v 80. letech s Íránem, nešlo o žádný nezištný boj za svobodu. Bílý dům v prvé řadě tvrdě a nekompromisně bránil své nejbližší kuvajtské obchodní partnery, s nimiž rodina Bushových sdílela miliardové investice, správní rady i přísně střežená obchodní tajemství.
Rodinný klan Bushových a válka v zálivu (Kuvajt a Pouštní bouře)
Před zraky celého světa se v říjnu 1990 odehrálo jedno z největších manipulativních představení moderních dějin. Před americkým Kongresem vystoupila se slzami v očích mladičká kuvajtská dívka Nayirah a líčila, jak iráčtí vojáci vtrhli do nemocnice a vyhazovali novorozence z inkubátorů na studenou podlahu. Veřejné mínění v Americe bylo okamžitě zpracované a cesta k vojenskému zásahu volná. Teprve později vyšlo najevo, že celou kampaň do detailu zrežírovala vlivná PR agentura Hill & Knowlton a samotná Nayirah nebyla žádná řadová zdravotní sestra, nýbrž dcera kuvajtského velvyslance ve Washingtonu Saúda Násira al-Sabáha. Bílý dům v čele s Georgem Bushem starším se vší silou vrhl na záchranu kuvajtských ropných vrtů a rodinných obchodních spojenců. Přitom ještě v 80. letech titíž američtí představitelé zásobovali Saddáma Husajna biologickými a chemickými látkami, včetně kultur antraxu, když jej potřebovali jako beranidlo proti Íránu. Těsně před vypuknutím krize se však roztočila kola zasvěceného byznysu. 20. června 1990, přesně dva měsíce před iráckým vpádem do Kuvajtu, George Bush mladší naráz prodal dvě třetiny svých akcií v ropné firmě Harken Energy. Šlo o podnik, který vznikl fúzemi někdejší Arbusto Energy, založené Bushem a Sálimem bin Ládinem, a společnosti Spectrum 7 Energy. Bush mladší za podezřelou transakci čelil vyšetřování z nelegálního využití neveřejných informací, protože o blížícím se konfliktu věděl dříve než trh, zisk byl však bezpečně doma. Následovala drtivá operace Pouštní bouře, ve které americké jednotky vyčerpanou iráckou armádu z Kuvajtu smetly. Hned po utichnutí zbraní začalo gigantické dělení poválečné kořisti a rekonstrukce regionu. A právě zde historie předvedla jeden ze svých nejdivočejších paradoxů. Když Sálim bin Ládin v roce 1988 zahynul při záhadné havárii ultralightu poblíž San Antonia v Texasu, otěže mamutího rodinného podniku Binladen Group převzali jeho bratři. Korporace se čtyřiceti tisíci zaměstnanci a pobočkami v Bejrútu, Káhiře, Ammánu i Dubaji se stala hlavním stavebním partnerem americké armády na Blízkém východě. Rodina bin Ládinových pro Ameriku po válce v Zálivu během celých 90. let budovala vojenská letiště, moderní hangáry, strategické dálnice i opevněné komplexy. Řada z těchto staveb vznikala přímo pod hlavičkou tajného bilaterálního programu Mírový štít. Pavučina vztahů sahala až do nejvyšších pater. Když se 4. července 2001 vážně nemocný Usáma bin Ládin léčil v americké nemocnici v Dubaji, navštívil ho podle zpráv přímo šéf tamní rezidentury CIA, zatímco o Usámovo zdraví pečovali špičkoví lékaři. Zatímco navenek budovaly státy iluzi nesmiřitelných nepřátel, v pouštním písku se mísila kuvajtská a saúdská ropa s americkými zbraněmi a rodinné klany Bushových a bin Ládinových ruku v ruce stavěly vojenskou infrastrukturu, která měla brzy posloužit novým, ještě ničivějším konfliktům…
Zpět ke Stratesec
Stopy vedoucí ke společnosti Securacom, později přejmenované na Stratesec, odkrývaly neuvěřitelnou síť propojení. Právě tato korporace držela v rukou bezpečnostní klíče od tří naprosto zásadních uzlů celé tragédie: Střežila mezinárodní Dullesovo letiště ve Washingtonu, zajišťovala bezpečnost letecké společnosti United Airlines, jejíž dva stroje v osudný den narazily do cílů, a od počátku 90. let až do 11. září 2001 měla na starosti ostrahu samotného komplexu Světového obchodního centra. Mezi lety 1996 až 2000 navíc přímo v útrobách newyorských Dvojčat instalovala zbrusu nový elektronický zabezpečovací systém. Celé toto bezpečnostní impérium bylo rodinným podnikem. Bratranec amerického prezidenta Wirt Walker stál v čele Stratesecu jako výkonný ředitel mezi lety 1991 až 2002. Prezidentův bratr Marvin Bush zasedal ve správní radě firmy a současně až do listopadu 2002 šéfoval pojišťovacímu holdingu HCC Insurance Holdings (někdejší Houston Casualty Company). Právě tato instituce pojistila část komplexu Světového obchodního centra a po jeho zkáze inkasovala i vyplácela pojistné nároky. Marvin Bush přitom seděl i ve vedení kuvajtského investičního fondu KuwAm, který do jeho pojišťovny pumpoval ohromné částky. Finanční a mocenský kruh se tím uzavíral do dokonalé smyčky: George Bush starší působil jako poradce vlivného zbrojního gigantu Carlyle Group, kde jako klíčový investor figuroval saúdský klan bin Ládinových a jehož spoluzakladatelem byl David Rubenstein. Marvin Bush a Wirt Walker kontrolovali bezpečnost i pojištění mrakodrapů a aerolinek. Developer Larry Silverstein podepsal pouhých šest týdnů před 11. zářím 2001 přelomovou smlouvu na devadesáti devíti letý pronájem celého komplexu Světového obchodního centra a nechal jej pojistit proti teroristickému útoku na tři celá dvě miliardy dolarů. Skutečnou záhadou se však stala čtyřiceti sedmi patrová budova Světového obchodního centra číslo 7, kterou Silverstein rovněž vlastnil. Tento ocelový mrakodrap nezasáhlo žádné letadlo, přesto se v 17:20 odpoledne během necelých sedm sekund zhroutil k zemi v téměř dokonalé volno pádové symetrii. Oficiální verze připsala pád nekontrolovaným kancelářským požárům a poškození od trosek ze Severní věže, které měly zapálit naftové nádrže pro záložní generátory. Přitom žádná jiná ocelová výšková budova v moderní historii se kvůli požáru nezřítila. Budova číslo 7 se stala teprve třetím takovým případem na světě, hned po Dvojčatech. Okolní budovy, které utrpěly srovnatelné nebo i dokonce větší zásahy padajícími troskami a také přišly o tlak ve vodovodním potrubí, přitom nápor přestály. Mrakodrap číslo 7 přitom ukrýval nejcitlivější vládní infrastrukturu: sídlila v něm newyorská centrála CIA, kanceláře ministerstva obrany, daňová správa ministerstva financí a ve třiadvacátém patře se nacházel supermoderní nouzový bunkr starosty Rudyho Giulianiho. Komise pro cenné papíry a burzy v budově skladovala odhadem tři až čtyři tisíce vyšetřovacích spisů mapujících největší podvody na Wall Streetu a nekalé burzovní machinace. V jediném okamžiku tak v prachu Manhattanu beze stopy zmizely nejen tuny oceli a betonu, ale i klíčové důkazy k miliardovým finančním deliktům.
Záhadné schůzky a hra o život
Ráno 11. září 2001 se nad Manhattanem rozprostřelo nebývalé množství zázraků, které klíčovým hráčům zachránily život doslova za pět minut dvanáct. Hlavní postava celého komplexu, Larry Silverstein, který pouhých šest týdnů předtím získal Dvojčata do dlouhodobého pronájmu a nechal je pojistit proti terorismu, měl železný zvyk. Každé boží ráno od 24. července 2001 začínal pracovní snídaní s novými nájemci v luxusní restauraci Windows on the World ve 106. patře Severní věže. Nevynechal ani jediný den, ovšem s jedinou výjimkou. Právě onoho osudného úterního rána svůj rituál poprvé porušil. Později pro Wall Street Journal líčil, jak ho manželka doslova donutila jít na kontrolu k dermatologovi kvůli světlé pleti, a své přežití označil za absolutní zázrak. Tento zázrak se však jako neviditelný ochranný štít rozprostřel nad celou jeho rodinou. Jisté smrti unikly i jeho dvě děti, syn Roger a dcera Lisa, kteří zasedali ve vedení Silverstein Properties a měli na snídani dorazit místo otce. Oba dva, údajně zcela nezávisle na sobě, nabrali cestou drobné zpoždění a v okamžiku zkázy ještě nebyli v budově. Ředitel firmy Geoffrey Wharton sice do restaurace na vrcholu věže dorazil, ale schůzku s ředitelkou Lower Manhattan Cultural Council Liz Thompsonovou nečekaně zkrátil. Do výtahu nastoupili v 8:44, pouhé dvě minuty předtím, než do budovy v plné rychlosti narazil let číslo 11 toho osudového dne. Stejné štěstí potkalo i Franka Lowyho, šéfa partnerské společnosti Westfield America spravující maloobchodní prostory v podzemí budov věží, který se osudné úterý mrakodrapům zcela vyhnul. Zatímco se v New Yorku hroutily věže, ve washingtonském luxusním hotelu Ritz-Carlton probíhala jiná, neméně třaskavá schůzka. Na výroční konferenci zbrojního a investičního kolosu Carlyle Group tam u jednoho stolu seděli bývalý americký prezident George Bush starší, jeho někdejší ministr zahraničí James Baker a Šafík bin Ládin, další z pokrevních bratrů nejhledanějšího teroristy světa Usámy bin Ládina. Když se po útocích okamžitě a nekompromisně uzavřelo celé americké nebe a tisíce civilních letadel musely nouzově na zem, platila tato železná blokáda pro všechny, až na jednu jedinou, státem posvěcenou výjimku. Bílý dům s tichým souhlasem tajných služeb zajistil a povolil speciální repatriační lety, které křižovaly vyprázdněný vzdušný prostor Ameriky. Tyto stroje posbíraly zhruba sto čtyřicet vlivných saúdských státních příslušníků, včetně dvaceti čtyř prominentních členů klanu bin Ládinových. Bez jakýchkoli bezpečnostních výslechů nebo policejního zadržení se tito prominentní pasažéři pod ochranou federálních úřadů bleskově a v naprostém bezpečí dopravili zpátky do Saúdské Arábie. Kruh vzájemné loajality se tak v dramatických kulisách hořícího Manhattanu znovu neochvějně potvrdil.
Závěr
Co uslyšíte v příštím díle? V následující části tohoto dvoudílného cyklu se zaměřím na další zásadní témata, souvislosti a technické rozbory spojené s událostmi 11. září i následným geopolitickým vývojem. Přiblížím pozadí vzniku a provozu newyorských mrakodrapů včetně dobových žádostí o jejich demolici, které se motivovaly neúnosně vysokými náklady na rekonstrukci a odstraňování azbestu. Představím klíčová zjištění a argumenty z dokumentu profesní organizace Piloti za pravdu o 11. září, která podrobila oficiální verzi kritickému zkoumání z hlediska letecké mechaniky a aerodynamiky. Podívám se na prudký nárůst produkce heroinu v Afghánistánu v období po roce 2001, na sankcionované praktiky některých velkých západních bank a na klíčové pašerácké trasy od severní větve směřující do Německa a postsovětského prostoru až po balkánskou cestu do západní Evropy. Zanalyzuji hypotézu využívání drogových toků k destabilizaci vybraných regionů i historická jednání z roku 1997 o výstavbě trans afghánského plynovodu mezi americkými energetickými společnostmi a tehdejší vládou hnutí Tálibán.