Pořad Humanita na rozcestí se zaměřuje na různá témata a události spojené s mezinárodní ekonomikou a politikou. Diskutuje se o dvou tématech – americké měnové reformě a tibetské propagandě. V úvodu se pořad zmiňuje o třech vlivných osobnostech, které hrály důležitou roli v mezinárodní ekonomice – David Rockefeller, Montagu Norman a Paul Warburg. Poté se pořad zaměřuje na Řecko, konkrétně na jeho ekonomickou situaci. Diskutuje se o tom, jak Řecko čelí finanční krizi a jaké kroky se musí podniknout pro jeho záchranu. Další část pořadu se věnuje americké měnové reformě, která byla prosazovaná v 30. letech 20. století. Zmiňuje se, jak se Američané snažili vyřešit problémy spojené s ekonomickou krizí a jaké kroky podnikli v rámci velké krádeže zlata běžným Američanům. Poté se pořad zaměřuje na Irák a situaci po americké invazi v roce 2003. Diskutuje se o tom, jaké dopady měla invaze na iráckou ekonomiku a společnost. Poslední část pořadu se věnuje Tibetu a jeho vztahu k Číně. Diskutuje se o tibetské propagandě a o tom, jak Čína ovlivňuje vnímání tibetské kultury a národa. Závěr pořadu se zaměřuje na otázku, jakým směrem by se měla ubírat mezinárodní ekonomika a politika. Diskutuje se o tom, jak se dá dosáhnout spravedlivějšího a udržitelnějšího světa. Celkově pořad nabízí zajímavé pohledy na různá témata a podněcuje k zamyšlení nad tím, jaké jsou současné výzvy a jak by se měly řešit.
Úvod
Dnes, v době agendy covidismu, se lidstvo nachází na rozcestí, v bodě přechodu mezi dvěma různými stavy řízení a existence. Dnešní svět je jako pytel, který se pomalu plní, zatímco provaz kolem otvoru pytle je stále pevněji utažený, aby se zabránilo úniku obsahu toho pytle. Stíny naší pravděpodobné budoucnosti jsou vidět všude kolem nás, ale i ti nejbystřejší pozorovatelé mají tendenci nevnímat předzvěsti jako varování, která jsou více než jasná, že nastanou, ale považují všechny tyto dílky jedné skládačky za nesouvisející události.
V dnešní eseji se podívám na to, kam náš svět směřuje, jak tam směřuje a proč tam směřuje. Když jsem totiž za posledních několik měsíců zpracovával všechny mé pořady, narážel jsem na jisté leitmotivy, které všechno protkávaly. Střípky v podobě výroků a citací osob, o kterých stále hovořím, ale které se mi do těch pořadů nehodily, a tak jsem si je schoval na příště, a udělal jsem dobře. Za tu dobu se mi totiž různé výroky složily a shromáždily dohromady do určité návazné mozaiky, která dává dohromady jakousi nadstavbu nebo zastřešení všeho, co jsem v uplynulých měsících natočil, a o čem si dnes budeme povídat. Budu proto rád, když mně i vy zanecháte pod pořadem na kanále Odysee vaše dojmy, které z dnešního pořadu nabudete. Protože si musíme udělat takový inventář, takovou filozofickou nadstavbu a zastřešení, která vtiskne určitý tmel propojující všechny pořady, které jsem natočil na různá témata.
A protože musíme vnímat věci v souvislostech, nejen z pohledu historie, ale i jako plány jdoucí souběžně paralelně vedle sebe, plynoucí v časoprostoru, dnes jsem si řekl, že se pokusím tyto věci protkat a zastřešit výroky a fakty, které jsem nacházel při svých pátráních, a které jsem si schoval do jedné složky s různými výroky a citáty vlivných osobností. Stále se totiž dokola opakuje, že něco, o čem není dostatek informací, je dezinfo nebo konspirace. Dnes si předvedeme, že pokud víme, kam sáhnout, vůbec tomu tak není. A proč? Protože necháme za sebe hovořit osoby, které se rády zahalují mlčením, a které se rády schovávají za oponu, aby na nás potom mohly díky svým placeným organizacím pokřikovat, že jde o konspiraci a dezinfo, když právě na ně poukážeme. Jde o takový geniální trik na odvracení pozornosti. Zahalím se mlčením, schovám se za oponu, a když mě i tak někdo odhalí, mám už předem připravenou stafáž placených skupin, které mi budou dělat komparz, a posměšně pokřikovat dezinfo, konspirace, a mávat prapory.
My ale u nás na SVCS víme, že jim na to neskočíme, protože jsme je prokoukli. Zkusíme tedy pospojovat všechno to, o čem jsem točil v minulých měsících. Je totiž dobré se čas od času pozastavit, rozhlédnout a zrekapitulovat většinu materiálů, než se člověk vypraví do dalšího pátrání. Trochu si zrevidovat tu informační smršť, kterou jsem vás v minulých měsících zahlcoval. A proto jsem tento pořad pojmenoval Humanita na rozcestí. Protože i my jsme v době covidismu na rozcestí, a ne, a ne se rozhodnout, jakým směrem se vypravíme. Jakou cestu si zvolíme. Tak alespoň pojďme pohlédnout na ty cesty, které jsme dosud prošli a prozkoumali je. Ale samozřejmě se nebojte, že to bude jen takové prázdné jalové tlachání a akademické filozofování. Jistě víte, že nejsem vůbec fanda podobných tlachacích řečnění. Dokonce si občas myslím, že tím někteří rétoři maskují informační nouzi, kdy prostě potřebují vzbudit dojem moudré, posvátné, vznešené a akademické pózy, ale ve skutečnosti tím jen zakrývají vlastní absenci informací. Já se budu jen snažit spojovat věci, které jsem nasbíral během mých pátrání, a vtisknout tomu určitou logickou strukturu.
"Neboť, temný a zoufalý můj pohled mohu zapečetit, ale člověk nemůže skrýt to, co by Bůh chtěl zjevit. Západ slunce života mi dává mystické věštby, a nadcházející události vrhají před sebe svůj stín". Jak praví Thomas Campbell v jeho Lochielově věštbě.
Člověk ale nemusí mít pověst nějakého proroka ani věštce, aby si uvědomil souvislosti a byl schopný odhalit plán. Zcela jiná věc je přesvědčit o jejich pravdivosti vás, běžné posluchače. Ani tak ne posluchače Svobodného vysílače, protože my už jsme prodělali určitý myšlenkový přerod, ale hlavně ty z vás, kteří mě třeba posloucháte poprvé, na doporučení nějakého známého nebo kamaráda. Sice jste se dostali už do rozjetého vlaku, protože jsem v minulých měsících natočil kvanta materiálů, ale pokud se vám podaří naskočit, můžete se na Svobodném vysílači na tomto kanále Odysee vrátit a doposlechnout si ještě předchozí pořady, které vás zaujmou. Německý filozof Arthur Schopenhauer napsal, že každá pravda prochází třemi stupni. Nejprve je zesměšněná. Za druhé se jí prudce odporuje. Za třetí je přijatá jako samozřejmá.
Nacházíme se uprostřed mezi prvním a druhým stadiem, kdy jsme my, zastánci odhalení, stále široce zesměšňovaní, ale pokud si dokážeme získat dostatečně silné publikum, budeme prudce napadaní. To už teď probleskuje. Tvrdí o nás, jak jsme bezvýznamní, jak nás skoro nikdo neposlouchá, ale jdou po nás tvrdě na Youtube, ruší nám kanály, banují a mažou pořady, cenzurují naše stránky na Facebooku. Proč to dělají, když jsme tak bezvýznamní? Stará pravda praví, že co není cenzurované, nestojí za nic. Naopak za pozornost stojí právě to, co cenzurované je.
David Rockefeller k Trilaterální komisi
Abychom nepodlehli pokušení zavrhnout to mé dnešní povídání opět jako další konspirační teorii, nejprve vám ocituji několik výroků zásadních osobností, které by bylo moudré zvážit. Ty nám totiž poskytují naprosto jedinečný vhled do fungování procesů řízení v zákulisí architektoniky globální moci, aniž by se to na první pohled zdálo. Tím prvním citátem je výrok Davida Rockefellera v projevu k Trilaterální komisi, ve kterém se odvolává na skupinu Bilderberg, jejíž existence byla po desetiletí horlivě popíraná a zesměšňovaná jako další konspirační teorie, cituji:
"Jsme vděční deníkům Washington Post, New York Times, časopisu Time a dalším velkým publikacím, jejichž ředitelé se téměř čtyřicet let účastnili našich setkání a respektovali sliby diskrétnosti. Bylo by pro nás nemožné vypracovat náš plán pro svět, kdybychom byli během těchto let vystavení jasnému světlu veřejné kontroly. Nyní je ale svět vyspělejší a plně připravený na pochod k naší jediné světové vládě. Nadnárodní suverenita našich intelektuálních elit a světových bankéřů je jistě lepší než zeměkoule jako celek."
[2]
Tento výrok Davida Rockefellera nám umožňuje vhled do myšlení globálních elit, které velmi nelibě nesou, když někdo odhaluje jejich plány předčasně, anebo nedejbůh současně s jejich vznikáním. Nějaký insider. Pracují ve tmě, v zákulisí, v šeru za oponou a instruují své exponované loutky ze zákulisí. Tyto loutky provádějí a vykonávají jejich agendu ve světle veřejnosti, ale tak, aby nebylo patrné, o co ve skutečnosti jde. Zdánlivě chaotické počínání si proto musíme spojovat do logických vzorců. A kdo jsou tito lidé? Především politici, kteří sekají jednu legislativní změnu a novelu za druhou. A jak vidíme, jsou to také přední prosystémová média, která jim pomáhají zamaskovat a zakrýt pravou podstatu zákulisní přípravy pro pochod k jediné světové vládě, jak se vyjádřil David Rockefeller. Ve svých pořadech stále opakuji, že mainstreamová korporátní prosystémová média jsou ideologickou clonou a psychologickou bariérou, která v lidech udržuje a programuje nevědomí v rámci zákulisního řízení architektoniky globální nebo i lokální moci. Média pomáhají politikům maskovat tyto procesy Rockefellerů v zákulisí, aby lidé neprozřeli a nepoznávali mezi těmi tisíci střípky chaotických informací ten základní leitmotiv. A jak jsem zmínil, pokud s tím někdo přijde, mají připravené své agentury, organizace a neziskovky s výkřiky o dezinfo a konspiracích. Geniální šachová partie. A to nás ovšem přivádí k zamyšlení, k čemu slouží taková mainstreamová prosystémová korporátní média, když sám David Rockefeller si pochvaloval, že jejich ředitelé mlčeli celých 40 let o něčem, co celé ty dekády věděli?
Média slouží přece k tomu, aby odhalovala právě tyto zhoubné procesy řízení civilizace. Ne aby to zamlčovala. David Rockefeller v podstatě říká, že média jsou naprosto k ničemu, protože maskují ty zásadní informace, které zamlčují, třebaže o nich dávno vědí. Minimálně jejich ředitelé. Vlastně David Rockefeller potvrzuje to, o čem hovořím stále, že média slouží primárně k zamaskování těchto zákulisních procesů, odvádění pozornosti tlacháním o nesmyslech a fragmentaci logických návazností. Stále udržují lidi v tom politickém ranku ohraničené ohrádky – musíte volit, a maximálně v rámci nějakých participativních rozpočtů rozhodnete o pokácení obecní lípy nebo vytvoření nízkoprahového centra někde u vás ve městě, a to je ta celá demokracie. Neřeknou vám, že politika jako taková nemá vlastně smysl, protože hlavními nástroji řízení jsou nerostná bohatství, ropa, plyn, drahé kovy. Probíhají privatizační snahy globálních elit o obrovská vodonosná jezera a rezervoáry, jako rodina Bushů v Jižní Americe nebo choutky ředitele Nestlé, který nevnímá vodu jako dar, ale jako obchodní komoditu v soukromém vlastnictví. Probíhá monopolizace geneticky modifikovaných semen v rámci globálního potravinového řetězce průmyslovým agrobusinessem, právě agrokorporací Dupont, patřící Rockefellerům, Monsanto nebo Singenta.
Tato média vám nesdělí, že státy a jejich vlády jsou držené na řetězu mezinárodních půjček, jako pes u boudy, a proto musí poslouchat ty, kteří tu kasu, ten bank, drží. Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Splácení úroků do nekonečna. Tohle sladké tajemství vám ta korporátní prosystémová média nesdělí. Raději vás budou zahlcovat malicherným šrotem, co kdo řekl v koalici Spolu nebo Pirstan, a jak na to ten druhý reagoval, a že u příštích voleb to můžete změnit. Nezájem, nic se nezmění. Změní se kulisy architektoniky moci. A pokud člověk nepronikne do toho zákulisí, nikdy nemůže tu skutečnou politiku pochopit. Zůstane v hibernaci, v nevědomí, které udržují narcističtí ješitní politici jako pověření místodržitelé, přesvědčení o vlastní výjimečnosti, a hlavně média, o čemž nás přesvědčil sám David Rockefeller. Jejich ředitelé věděli o všem 40 let, ale celou dobu mlčeli. Rockefeller jim v podstatě podepsal rozsudek novinářské smrti. Přesto, proti všem zásadám, tato média dále fungují jako renomované informační outlety. Proč? Protože jsou prosystémová a je potřeba, aby odvracela pozornost lidí od těchto zákulisních procesů Rockefellera. Přesto stále fungují a lidé je čtou. Přestože lidé vědí, že jim tajila zásadní informace.
Systém tato média musí udržet jako hlavní kontrolní mechanismus ovládání a manipulaci veřejného mínění. Volte jednu nebo druhou mafii, protože všechny jsou systémem zaplacené. Jako profesionální čutálisti, které koupí nějaké národní mužstvo, a tváří se, že hrají za tu danou zemi. Přitom v tom mužstvu je víc než polovina cizinců. Navlékněte politikovi správný dres, vložte mu do ruky pár papírů A4, aby se našprtal základní žvásty, kterými bude oblbovat voliče, a při hraní této politické etudy se bude tvářit hrozně angažovaně. Přitom na lidech vůbec nezáleží, jsou zbytná pracovní síla, inventurní číslo, které se kdykoli může vymazat.
Montagu Norman, guvernér The Bank of England
Pojďme na další výrok nebo citaci, tentokrát Montagu Norman, guvernér The Bank of England před krachem v roce 1929, v projevu před United States Bankers‘ Association, New York, Idaho Leader, 26. srpna 1924.
"Když prostí lidé prostřednictvím soudního procesu přijdou o své domovy, stanou se poslušnějšími a snadněji se jim bude vládnout prostřednictvím silné ruky vlády uplatňované centrální mocí bohatství, pod vedením předních finančníků. Tyto pravdy jsou dobře známé našim hlavním mužům, kteří se teď podílejí na formování imperialismu, který má vládnout světu."
[3]
Myslím, že tohle není potřeba rozsáhle komentovat, protože každému je jasné, co se odehrává právě teď, s poukazem na tento velmi nadčasový výrok. Lidé přicházejí o domovy vlivem přemrštěných nájmů, na které přestávají mít peníze. Lidé si nemohou kupovat nemovitosti, protože nemohou složit 20 % z celkové ceny nemovitosti, a tak ji ani začít splácet. Pokud přeci jen splácet začnou, po dobu dvaceti let, tak tu dobu musí být poslušní a držet ústa a krok, protože by se jim mohlo stát, že je vyhodí z práce třeba za 19 let, mají rok do zaplacení hypotéky na nemovitost, a banka jim tu nemovitost vezme. Přestože jim zbýval jediný rok. A tak jsou lidé ve stresu celých 20 let, jestli náhodou o tu práci nepřijdou. Vypůjčené životy. Zadlužené životy. Předplacená budoucnost a diskontní životní styl. Život na půjčkách. Nikdy nic pořádně nevlastníme, protože to teprve splácíme. V reklamách v televizi nám říkají, že si můžeme koupit všechno. Od kuchyňského robota na půjčku, přes auto na leasing, po nemovitost na hypotéku.
Žijeme svůj život na dluh, na půjčky. Musíme proto sekat latinu a být totálně poslušní, jinak přijdeme o práci, a o tu iluzi vlastního komfortu rázem přijdeme také. Musíme fungovat jako dobře promazaná kolečka, v soukolí mašinérie jiných koleček a obřích kol systému. Máme pocit, že musíme vydělávat pořád víc a víc peněz. Tak nás to systém přece naučil. Ale už nám nesdělil, že čím víc vyděláme, tím víc si ten systém vezme na daních. Systém nás tedy nabádá, abychom vydělávali více, ale ne pro náš vlastní blahobyt, luxus a komfort, ale jen proto, aby si sám mohl ukrást ještě více na daních. To je to kouzlo vydělávání peněz.
Samozřejmě globální elity a VIP kluby mají daně nulové, protože mají daňové poradce, kteří jim daně správně optimalizují v připravených daňových rájích globálního systému, aby nemuseli platit téměř nic. Proto se musí dojit stále více lidé, kterým to jednoduše strhnou z platu. Takže vlastní nemovitost znamená větší nezávislost. Lidé splácející nemovitost musí poslušně vykonávat pokyny systému, aby tu nemovitost mohli splatit. Aby si udrželi tu životní iluzi, že jim něco patří. To je přesně ten mentální žalář, to mentální vězení, proč lidé ve volbách v říjnu minulý rok zvolili covidový teror. Jsou lapení ve vězení půjček. I když nerozumím tomu, jak by jim anonymní volba anticovidových stran mohla uškodit, ale to už je psychologická nadstavba uvažování takových lidí, kteří nikdy nepřekročí svůj vlastní stín. Takže prostí lidé díky soudům a exekucím přicházejí o své vlastní domovy, a vládám se tak lépe vládne.
Lidem neustále visí tento Damoklův meč nad hlavou. Ještě splácím nemovitost, tvářím se jako haur, jako Rothschild, ale v hloubi duše vím, že můžu přijít o práci a o dům. O auto, o cokoli. Nic ve skutečnosti nevlastním. Nejsem nezávislý, jsem poddajný a musím zůstat poslušný. Dokonalá past a velmi nadčasový výrok Montagu Normana, co říkáte?
Bankéř Paul Warburg
Pojďme na další citaci, tentokrát to bude bankéř Paul Warburg při výpovědi před americkým Senátem, 17. února 1950, kde prohlásil – cituji:
"Budeme mít světovou vládu, ať se vám to líbí nebo ne. Jedinou otázkou je, zda této vlády bude dosaženo dobytím, nebo souhlasem."
[4]
Pamatujete si, jak jsem hovořil ve třetím díle trilogie Saddám Husajn o globální tyranii dobytím nebo souhlasem? Buď státní vlády budou souhlasit dobrovolně s okovy zadlužení a státních půjček, které jim na krk navlékne Mezinárodní měnový fond a Světová banka, a za odměnu tito zkorumpovaní političtí místodržitelé dostanou nasypáno do žlabu pár zlaťáků, aby se mohli vozit v luxusních pancéřovaných limuzínách a scházet se v luxusních rezidencích s třímetrovými stěnami, s pocitem výjimečnosti a nadřazenosti, jak něco velkého dokázali a byli za to odměněni. Museli ale podepsat krvavý bianko šek a zradit vlastní národ, který je do této pozice zvolil. A kdyby nezvolil je, seděl by tam někdo jiný, koho by mezinárodní skupina bankéřských upírů zkorumpovala. Je to úplně jedno, jaká marioneta tam sedí. Ale podepsal bianko šek. Byl to dobrovolný souhlas.
Pokud se nějaká vláda vzepře této globální tyranii, přijde dobytí. Nejprve sankce, a když země vzdoruje, přiletí americké demokratické rakety a svobodné pumy a granáty, aby zemi osvobodily. A globální tyranie, globální šlechta, může začít drancovat a plenit danou zemi dobytím. Hovořil jsem o tom v pořadu Soukromá armáda bankéřů a korporací, a také ve dvoudílném cyklu Bankéřští upíři. Vysát a zadlužit. Podrobení se a podvolení se, buď souhlasem, nebo dobytím. Buď zkorumpování celého politického establishmentu, svázaného okovy půjček, nebo dobytím a nastolením svého kádra protektora místodržitele, aby dělal pořádky. Přesně to vystihl bankéř Paul Warburg a myslím, že jsem vám k tomu poskytl přehršel důkazů ve svých minulých pořadech.
Já si vždycky vybavím příklady scénáře "dobytí" a "souhlasu" v Iráku a Řecku, ale dovolte mi zde uvést, že existují doslova tisíce podobných prohlášení, starých více než 100 let. S poznámkami pod čarou by stačily na 300stránkovou knihu. Tyto výroky a citace pocházejí od známých i neznámých autorů a osobností, ale všechny obsahují v podstatě stejné poselství. Že finanční mocnosti Evropy a Ameriky plánují super-svrchovanou světovou vládu pod svou absolutní kontrolou. Člověk by musel být blázen, aby ignoroval tak obrovské množství důkazů. Myslím, že pro naše účely postačují tyto tři klíčové výroky a citace, abychom si vytvořili obrázek, nemuseli jsme se už pořád ohlížet přes rameno a stydět se za uvažování v myšlenkovém procesu globální světové vlády.
Média se v nás snaží tento pocit studu vyvolávat cíleně, účelově a programově vždy, když kdosi přijde s nadnárodní globální mocí. Opět vyběhne zaplacený komparz a stafáž s pokřiky o dezinfo a konspiracích. My tu ale máme certifikované autorizované výroky, takže se můžeme osvobodit od pocitu čehosi nepatřičného, když uvažujeme o globální světové vládě. Lidé, kteří tohle programově zesměšňují, nikdy nepřekročí svůj vlastní stín. Vždy si budou válet a uplácávat tu svou kuličku hnoje, a tvářit se při tom povzneseně a pohrdavě vůči těm, kteří došli k poznání, že ta metaforická kulička hnoje, ten náš domeček, u něho stromeček, v domečku stoleček a na stolečku smlouvička s bankou o půjčce na ten stoleček domeček i stromeček, je fikce a iluze našeho vypůjčeného života. Pojďme ale dál.
Rychlý pohled na Řecko
Zmínil jsem Řecko, proto bych se na něj rád teď trochu podíval, protože to je ten přesný příklad globální šlechty a tyranie dobytím nebo souhlasem. Řecko je dnes zkrachovalým státem, téměř dokonalým příkladem naší budoucnosti, definitivním ideálem globální šlechty, která plánuje budoucí svět. Představitelé Řecka, které přivedly nesplatitelné půjčky k bankrotu, zahodili jedinou šanci svého národa na přežití jako suverénního státu a místo toho zcela kapitulovali a přijali drakonická opatření, jejichž cílem bylo trvale ožebračit obyvatelstvo a zároveň jedním rázem zprivatizovat celý národ. Mezinárodní bankéři donutili Řecko vložit celou národní infrastrukturu do takzvaného trustu řízeného "nezávislou společností" se sídlem v Lucembursku, který měl být podle nařízení "zcela mimo dosah nebo vliv" řecké vlády. Bankéři a jejich přátelé ji teď celou získali do vlastnictví za ceny, které si sami stanovili. Nemusím zdůrazňovat, že ty ceny řeckého národního průmyslu byly za zbytkovou tržní hodnotu.
Řecko bylo donucené k balíčku reforem s přísnými úspornými opatřeními a škrty ve výdajích. Řecká vláda snížila výdaje ve všech oblastech, zrušila 25 % míst ve státní správě a těm, kteří zůstali, snížila mzdy o 30 %. Řecko bylo nucené zvýšit sazbu DPH, snížit, a v některých případech i zrušit důchody, a zvýšit věk odchodu do důchodu, zvýšit domácí daň z příjmu právnických osob a zároveň snížit daně pro 1 % nejbohatších a pro zahraniční korporace, což je v přímém rozporu se snahou splácet svůj dluh, že, dále přijmout drastická opatření ke "zlepšení výběru daní a boji proti daňovým únikům". Řecká ekonomika se samozřejmě okamžitě zhroutila a ztratila zhruba čtvrtinu svého objemu, nezaměstnanost vzrostla nad 25 %, a nezaměstnanost mladých lidí nad 50 %, což způsobilo, že většina rodin se ocitla ve značném finančním stresu.
Řecká vláda byla také nucená vytvořit prakticky novou ústavu. Přitom eurokraté a úředníci Mezinárodního měnového fondu nejenže psali nové řecké zákony, ale také měli právo veta nad veškerou novou řeckou legislativou, která sloužila k tomu, aby v zákoně zakotvila chybějící sociální infrastrukturu a věčnou chudobu, a vykastrovala suverenitu kdysi hrdého Řecka. Aby bylo zajištěné dodržování směrnic o úsporných opatřeních, bylo Řecko donucené vzdát se kontroly nad střežením všech hlavních částí své ekonomiky. Eurokraté a úředníci Mezinárodního měnového fondu nejenže napsali nové řecké zákony, ale úředníci EU, tedy bankovního sektoru, byli dosazení na všechna řecká ministerstva s pravomocí zajišťovat jejich dodržování a kontrolovat finanční prostředky. Řekové teď Evropany hořce nenávidí a domnívají se, že moc těchto zahraničních věřitelů "hrabat se ve všech vládních resortech na řecké půdě", je urážkou řecké suverenity. Přitom Řecko teď ve skutečnosti a reálně čelí nejen úsporným opatřením, ale i vnějšímu řízení.
Někdejší řecký ministr financí Yanis Varoufakis raději rezignoval na svou funkci, než aby se podílel na destrukci své země, a obvinil bankéře a Evropskou centrální banku z nasazení takzvané dušení likvidity, která má srazit zemi na kolena, a řekl, že:
"Náklady, které byly po Řecku požadované, jsou tak trestné, že je téměř nemožné je splnit." Dále uvedl, že – cituji: "Nejponíženější a nejnesnesitelnější volbou je dohoda, která naši zemi vydá, vyrabuje a podrobí si náš lid. Evropská centrální banka odřízla naši zemi od veškeré likvidity a věřitelé ji jednoduše zničili."
Řecká ekonomika se stala téměř paralyzovanou, a celé hospodářství přešlo na hotovost. Místní platební systém se zhroutil, protože nikdo nechtěl přijímat převody na bankovní účty, které mohly být kdykoli zabavené. Řecko prakticky přestalo existovat jako suverénní stát a existuje mnoho dalších podobných, včetně Kypru, Haiti, Somálska, Iráku, Libye, Balkánu, Panamy, Nikaraguy. To není žádná novinka. Ocituji Williama Bluma:
"Právě pod vlivem Reaganovy administrativy začaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka široce prosazovat balíček politik známý jako strukturální přizpůsobení – zahrnující deregulaci, privatizaci, důraz na vývoz, škrty v sociálních výdajích -, který uvrhl jednu zemi rozvojového světa za druhou do hospodářské bídy."
Tehdejší šéf Mezinárodního měnového fondu byl upřímný ohledně toho, co mělo přijít, když v roce 1981 pronesl, že – cituji:
"Pro země s nízkými příjmy je toto strukturální přizpůsobení obzvláště nákladné z lidského hlediska."
[7][8]
V případě Řecka, stejně jako ve všech podobných případech poté, co imperialismus převezme kontrolu, je národ obklopený zpravodajskou dekou, přes kterou uniká jen velmi málo skutečných pravdivých zpráv, pokud vůbec nějaké. Přitom všechny zpravodajské kanály a média se ochotně podřizují, nebo se vyděšeně podřizují, čímž se země vytrácí z povědomí světové veřejnosti.
Měnová reforma v USA
Přitom Řekové si až příliš dobře pamatují na předchozí události na Kypru, kde stejní bankéři zabavili 50 až 90 % všech bankovních účtů významné velikosti, včetně penzijních fondů, a k radosti mnohých také všech účtů Rusů na Kypru. Mnozí Kypřané se kvůli soukromé centrální bance dočkali zničení svých úspor. Americká vláda udělala něco podobného svým vlastním občanům v roce 1933, když zabavila veškeré zlaté zásoby Američanů – v době největší hospodářské krize. Občané výměnou za zabavené zlato obdrželi dolary, které ale byly zároveň formálně znehodnocené o 40 %, čímž byli všichni připravení o 60 % svých držených peněz.
[5][6]
Vláda Spojených Států v roce 1933 doslova ukradla zlato všem Američanům. Přesněji bychom ale měli tuto epizodu nazývat přímo znárodněním, protože to takzvané odškodnění nestálo za nic. Jen v krátkosti. V roce 1933, kdy se Franklin Delano Roosevelt stal prezidentem, měly Spojené státy největší zlaté rezervy ze všech států světa. 8. března 1933, několik dní po svém nástupu do funkce, Roosevelt oznámil, že zlatý standard je bezpečný. O tři dny později ovšem vydal vládní příkaz číslo 6102, zakazující bankám platby zlatem. Ministr financí Henry Morgenthau mladší 11. března oznámil, že – cituji:
"Toto ustanovení je namířené proti těm, kteří nadále zadržují množství zlata a brání tak vládním plánům na obnovení důvěry veřejnosti."
Tento zákaz bankovních plateb zlatem vyvolal všeobecné pochybnosti o záměrech Rooseveltovy administrativy. Ogden Mills, který působil jako ministr financí prezidenta Herberta Hoovera, poznamenal, že – cituji:
"Nebylo to zachování zlatého standardu, co způsobilo bankovní paniku v roce 1933 a odliv zlata. Byla to určitá rostoucí obava, že nová administrativa hodlá udělat to, co nakonec udělala – tedy opustit zlatý standard."
Lidé se přirozeně snažili zbavit papírové měny a uložit své úspory do něčeho s bezpečnější hodnotou – do zlata.
Strach z devalvace vyvolal paniku, na kterou se Roosevelt odvolával, aby ospravedlnil zabavování zlata všem Američanům. 5. dubna 1933 Roosevelt nařídil všem občanům, aby odevzdali své zlato vládě. Žádný občan nesměl vlastnit více než 100 dolarů ve zlatých mincích, s výjimkou vzácných mincí se zvláštní hodnotou pro sběratele.
Ze zlata se tak stal stejný druh kontrabandu, jako v době prohibice zakázaný alkohol. Roosevelt oznámil, cituji:
"Mnoho osob po celých Spojených státech si pospíšilo s odevzdáním zlata, které mají v držení, jako výraz důvěry ve vládu a jako důsledek jejich touhy být nápomocní v nouzové situaci. Jsou však i další, kteří čekali, až vláda vydá formální příkaz k vrácení zlata v jejich držení."
Roosevelt označil každého, kdo se nevzdal svého zlata, za "hromaditele". Jeho vládní příkaz definoval "hromadění" jako "stažení a zadržování zlatých mincí, zlatých slitků nebo zlatých certifikátů z uznávaných a obvyklých obchodních kanálů." Rooseveltovi ve skutečnosti nešlo o to, aby se zlato nacházelo v "obvyklých obchodních kanálech", místo toho chtěl, aby vláda vlastnila všechno zlato. Roosevelt používal proti všem, kdo vlastnili zlato, stejnou rétoriku "hromadění", jakou Stalin používal proti ukrajinským rolníkům, kteří si chtěli ponechat část své úrody pšenice, aby uživili své rodiny. Zatímco Stalin posílal popravčí čety, aby zabíjely rolníky, kteří měli ve svých chatrčích ukryto několik bušlů obilí, Roosevelt byl vlídnější a mírnější a požadoval pouze desetileté tresty vězení a pokuty ve výši 250 000 dolarů pro každého občana, který se vzepřel jeho nařízení a vlastnil více než pět zlatých mincí Double Eagle. Krátce poté, co Roosevelt zakázal soukromé vlastnictví zlata, vyhlásil devalvaci zlaté hodnoty dolaru o 59 %. Jinými slovy, poté, co Roosevelt zabavil zlato občanů, vyhlásil, že zlato bude mít od nynějška v dolarovém vyjádření mnohem větší hodnotu. Třeba senátor Carter Glass z Virginie, předseda senátního finančního výboru, zabavení zlata odsoudil – cituji:
"Je to hanba. Tato velká vláda, silná ve zlatě, porušuje své sliby vyplatit zlato vdovám a sirotkům, kterým prodala státní dluhopisy…".
Zjednodušeně řečeno, tehdejší americká vláda Franklina Delano Roosevelta zabavila všechny zlaté slitky a mince prostřednictvím vládního nařízení číslo 6102, a donutila občany prodávat za ceny výrazně nižší než tržní. Bezprostředně po "konfiskaci" vláda v rámci zákona o zlatých rezervách z roku 1934 stanovila nový oficiální kurz zlata, který byl mnohem vyšší. Takže americká vláda nejprve zabavila lidem zlato za nízkou cenu, a o rok později stanovila už vyšší cenu za uloupené znárodněné zlato Američanům. To zlato ale už bylo v držení americké vlády. Podvod jak řemen.
Mnozí majitelé zlata byli ze zabavení zlata pochopitelně velmi rozčarovaní, a někteří proti němu bojovali u soudů. Od roku 1933, kdy Roosevelt zakázal občanům vlastnit zlato a donutil lidi spoléhat se na ničím nepodložené sliby politiků, ztratil dolar přibližně 93 % své kupní síly. Zhroucení kupní síly dolaru vážně narušilo schopnost desítek milionů Američanů plánovat vlastní život a spořit si na důchod. Vlastnění zlata zůstalo ve Spojených Státech nelegální až do 70. let 20. století. Tento zásah nebyl ojedinělý ani v novodobé historii. V roce 1959 zavedla australská vláda zákon, který umožňoval zabavení zlata soukromým osobám, pokud to bylo "účelné z důvodu ochrany měny nebo veřejného kreditu Commonwealthu", tedy Austrálie. A v roce 1966 vláda Velké Británie, aby zastavila pokles libry, zakázala občanům vlastnit více než čtyři zlaté nebo stříbrné mince, a zablokovala soukromý dovoz zlata. Tento zákaz byl zrušený až v roce 1979.
A nás tady bude někdo strašit tím, jak komunisté provedli měnovou reformu a znehodnotili lidem úspory, když stejní bankéřští upíři provedli stejná finanční zvěrstva na samotných Američanech v roce 1933? Znárodnili a ukradli lidem zlato, hrozili lidem deseti lety vězení a čtvrt milionovými pokutami, lidé tak museli své zlato odevzdat, a jejich úspory se znehodnotily o 60 %. Vláda uměle zvýšila cenu zlata potom, co ho lidé odevzdali té samé vládě. Vláda tak lidem znehodnotila úspory o 40 %. Znárodnění, konfiskace zlata, to není komunistické? Je to komunistické, a to se stalo v Mekce kapitalismu, v kolébce demokracie, ve Spojených Státech. A nejen tam, dokonce i v Austrálii v roce 1959 a ve Velké Británii v roce 1966. A nás tady budou lakovat s nějakými zlými komunisty? Vždyť dělali naprosto totéž svinstvo jako ti největší kapitalisté na světě. Opět, tohle nám naše zlatá objektivní nezávislá korporátní prosystémová média nesdělí. Budou nás pořád strašit jednostrannou účelovou propagandou o komunistické měnové reformě. Zatímco o té americké z roku 1933 zarytě mlčí. Stejně jako o té australské nebo britské.
Pohled na Irák
O Iráku jsem podrobně hovořil v mé trilogii Saddám Husajn, ale přesto považuji za nutné provést stručnou rekapitulaci toho, co se v globální hantýrce nazývá podvolení se souhlasem nebo dobytím. Irák byl typickým příkladem dobytí. Dnes už je dobře známé, že Spojené státy zahájily zničující válku proti Iráku, zločinně neoprávněnou a založenou výhradně na lžích, a to proti doporučení vlastní armády. Do roku 2013 americká média informovala o stažení americké armády z Iráku, ale Spojené státy nikdy neměly v úmyslu Irák opustit. Mýtus o stažení byl pouhým PR pokusem "vymazat Irák z kolektivního povědomí veřejnosti, nechat ho zmizet, aby mohli pracovat v tichosti bez kontroly veřejnosti". Je pravda, že bylo uzavřeno několik stovek malých vojenských základen, ale existuje dalších 40 nebo 50 velmi velkých základen, které byly vybudované jako trvalé, a nikdy nebudou uzavřené.
Třeba velvyslanectví Spojených států v čínském Pekingu má překvapivě kolem 1200 lidí, ale velvyslanectví Spojených států v iráckém Bagdádu má více než 16 000 lidí. Je největší a nejdražší na světě, rozkládá se na více než 100 akrech, je větší než Vatikán a jeho vybudování stálo více než 2 miliardy dolarů. Jedná se o samostatné, silně vyzbrojené a opevněné město v centru Bagdádu, jehož centrem je bývalý Saddámův palác, a které obsahuje více než 20 budov obehnaných dvacetimetrovými zdmi, a je zcela soběstačné, pokud jde o elektřinu, vodu a všechny ostatní funkce. Odtud, ve spojení s americkým "velvyslanectvím" v arménském Jerevanu, které má 6 000 obyvatel, a je tak druhé největší velvyslanectví na světě, mohou Spojené státy rozprostřít svá brutální imperiální chapadla nad širokou oblastí Mezopotámie a Blízkého východu.
Irácká vláda je téměř bezvýznamnou loutkovou administrativou. Prvními činy okupační prozatímní správy bylo přepsání irácké ústavy a souboru zákonů nařízením řady 100 takzvaných "prozatímních nařízení", které vyhlásil Američan Paul Bremer. Toho nebudu rozebírat, protože jeho pozadí a vazby na Kissinger Associates jsem popisoval v trilogii Saddám Husajn. Tato Provizorní nařízení byla zapsaná do iráckého práva ještě před předáním vlády Spojených států, a měla nejvyšší postavení ze všech zákonů v Iráku, takže je "nemůže odstranit žádná následující irácká vláda". Jsou věčné.
[9]
Třeba nařízení 57 a 77 zajistila plnou kontrolu nad Irákem tím, že na každé ministerstvo umístila auditory a generální inspektory jmenované Spojenými státy, kteří měli rozsáhlé pravomoci nad smlouvami, programy, zaměstnanci a předpisy. Tato nařízení stanovila, že Spojené státy musely schválit každé jmenování do vysoké vládní funkce a každého kandidáta na volený úřad. Američtí vojenští důstojníci údajně často a volně vstupovali na zasedání vlády s požadavky nebo pokyny ohledně politických rozhodnutí, která měla být přijatá. Jedním z prvních Bremerových kroků bylo uzavření téměř 200 státních podniků a předání průmyslových odvětví americkým společnostem, čímž přišlo o práci více než 500 000 Iráčanů. Převzal kontrolu nad iráckými sdělovacími prostředky a přes námitky prakticky všech, je z rozmaru zavřel.
Bremerova nařízení umožnila zahraničním nadnárodním korporacím privatizovat celý národ, včetně veškeré fyzické a sociální infrastruktury a veškerého obchodu. Nařízení přidělila zahraničním ropným společnostem výhradní právo na nejméně 65 % ropných zásob země a určují rozdělení příjmů a zisků přidělených Iráku ze zbývající části. Nařízení 39 umožnilo nezdaněný převod veškerých zisků zahraničních společností. Nařízení 81 stanovilo, že všichni iráčtí zemědělci musí používat geneticky modifikované osivo společnosti Monsanto pro všechny plodiny pěstované v Iráku. Přitom používání jakéhokoli původního iráckého osiva je teď zcela zakázané. Nařízení 17 zaručilo, že všichni Američané a zahraniční dodavatelé v Iráku nebudou podléhat iráckým zákonům. V nařízeních se uvádělo, že "všechny vycvičené složky iráckých ozbrojených sil budou po celou dobu pod operační kontrolou amerického velitele". Nařízení 56 vytvořilo novou centrální banku v soukromém, tedy zahraničním vlastnictví. A tak bych mohl pokračovat dál, což je opět zbytečné, protože Irák jsem podrobně rozebíral v mé trilogii Saddám Husajn.
Pohled na Tibet
Protože jsem vám slíbil, že dnešní pořad bude složený z toho, na co jsem narážel během mých pátracích misí "najdi a zpracuj", chtěl bych se ještě podívat na aféru kolem Tibetu. Tohle totiž přesně ilustruje a demonstruje maskovací práci západních médií, která postupují nikoli podle objektivních faktů, ale podle ideologického klíče. Opět stále dokola, korporátní prosystémová média představují ideologickou clonu a psychologickou bariéru v udržování nevědomí občanů v utváření globální architektoniky moci a řízení. Na Tibetu a glorifikaci dalajlámy, a naopak zatracování Číny, je to krásně patrné. Lidé ze Západu jsou vůči Tibetu záměrně a účelově zaslepovaní. Média nám lepí pásku přes oči, abychom v této otázce neprokoukli. Je pozoruhodné, že silácké řeči a svalnaté názory často zastávají ti, kteří v Tibetu nikdy nebyli, a jejichž znalosti jsou zřejmě získané z pomýlené propagandy v populárním tisku.
Já samozřejmě v Tibetu také nebyl, ale proto jednak silácké názory nemám v této otázce, a jednak se snažím konfrontovat svůj pohled i z čínských médií. Ta západní média preventivně označují za propagandistická, aby náhodou někoho nenapadlo podívat se i na druhou stranu, a západní korporátní média si tak udržela informační a ideologický monopol v této otázce Tibetu. Ponechám na vašem uvážení, jaký z těch dvou pohledů myslíte, že je propagandističtější. Ponechat na uvážení lidí, aby si přečetli obě strany, a vytvořili si vlastní názor, nebo jejich chronické přesvědčování, aby přijímali jen jednostranný pohled od těch správných prozápadních médií. A to nemyslím jen ta média v západních zemích, ale i ta čínská, která jsou financovaná západem. Západní média vnucují naší představě obraz Tibetu jako bájné teokracie, kde reinkarnovaný bůh vládne mírumilovnému lidu, který v pastorální idyle roztáčí modlitební kolečka. Fascinace Západu Tibetem z něj udělala mýtické místo, do kterého promítáme své sny a vlastní duchovní fantazie. Výsledkem je to, co můžeme nazvat syndromem Šangri-La,
[1]
kdy se miliony lidí na Západě rozhodly věřit v přitažlivou, ale zcela mytologickou, romantickou fantazii, která nikdy neexistovala.
První přídavné jméno, které by vás v souvislosti s Tibetem napadlo, je "pustý". Ti, kdo byli na dalekém severu za polárním kruhem nebo v horských výškách nad hranicí stromů v severoamerických Skalistých horách, nebo v evropských Alpách, mají určitou představu o tibetské krajině, která se nachází 10 000 metrů nad hranicí stromů. Na izolovaných podmínkách a podnebí v Tibetu není nic pohostinného, a málokdo z nás by tam žil dobrovolně. Tibet je vysokohorská poušť s malým množstvím kyslíku, téměř žádnými srážkami a drsnými teplotami. Přežít zde může jen malé množství těch nejodolnějších zvířat a na většině území se díky drsnému klimatu nedá nic, nebo téměř nic, pěstovat. Nikdo v Tibetu nikdy neviděl strom nebo dokonce keř.
Domorodí Tibeťané se neliší od mongolských etnik v Číně. Jsou částečně kočovní, ale náchylní ke vzdělání a společenské struktuře s vybudovanými stabilními komunitami. Je pozoruhodné, že jen málo Tibeťanů se přirozeně nebo spontánně zapojí do obchodu, prostě Tibeťané vesměs neměli zájem obchodovat. Zatímco prakticky všichni Číňané to mají přesně opačně, jsou rození obchodníci. Přesně to vede obyvatele Západu k tomu, že chanské obchody ve Lhase považují za "komerční vykořisťování" nebo něco podobného. To je možná vedlejší, ale je to jeden z důvodů, proč v Číně nevidíme žádné pouliční žebráky, tedy s výjimkou jedné podskupiny Ujgurů v Sin-ťiangu. I ta nejchudší čínská stařenka si na trhu koupí zelenou cibuli, rozloží ji na prodej na plátno na chodníku a žije si nezávisle. Ne tak Tibeťané, kteří prostě neměli zájem obchodovat.
Západní tisk eufemisticky označuje tibetskou společenskou strukturu před rokem 1950 za mírný "feudální systém", ale nic takového to nebylo. Když tam Mao Ce-tung přišel udělat pořádek, byl Tibet otrokářskou kolonií. Prakticky všichni lidé byli doslova vlastnění dalajskými a jinými lámy. Lidé měli zakázáno vlastnit půdu a celý život pracovali bez nároku na mzdu. Každý z nejvyšších mnichů vlastnil 35 000 až 40 000 otroků.
Úroveň chudoby v Tibetu, samozřejmě mimo kláštery, si lidé ze Západu až do 50. let minulého století nedokázali představit. Museli by ji vidět, aby uvěřili. Tibeťané si nemohli dovolit látkové oblečení, stále nosili ovčí kůže jako před staletími. Život byl krutý, drsný a zkažený. Průměrná délka života byla sotva 30 let. Nejhezčí dívky a chlapci byli zabavovaní do klášterů za účelem sexu. Vzdělání bylo zakázané všem kromě mnichů, protože vzdělání bylo drahé a vzdělaní rolníci byli považovaní za nebezpečné pro systém. Dalajláma zakázal jakýkoli rozvoj průmyslu, protože bohatství obyvatelstva přinášelo nezávislost na náboženství. Lámové však posílali své děti do britských škol v Indii a volně převáděli finanční majetek provincie do britských bank.
Takzvané tibetské náboženství bylo natolik provázané s vládou, že bylo neoddělitelné, a bylo pouze metodou kontroly obyvatelstva – s násilnějšími metodami, když náboženství selhalo. Za tímto účelem se rozmohlo mučení. Kdo se chce podívat, na internetu nechybí fotografie mučíren. Zejména v paláci Potála a klášteře Gandan, s nástroji na drcení prstů a řezání šlach na nohou. Jsou tady pouta mnoha velikostí, včetně malých pro děti, nástroje na odřezávání nosů a uší, jiné na lámání rukou. Oblíbenou metodou dalajlámy a dalších lámů byla důmyslná metoda vydloubávání očí. Nechali si vytesat speciální kamennou čepici se dvěma otvory, která se přitiskla na hlavu a donutila oči vyboulit otvory. V této poloze se oči vydloubly a poté se do důlků nalil vařící olej.
[2]
Typické každodenní události v Tibetu spočívaly v tom, že lámové a jejich hrdlořezové shromáždili rolníky, kteří nebyli dostatečně nadšení budoucím životem a toužili po troše toho dnešního, což se obvykle ilustrovalo řezáním a vytahováním šlach z kotníků a nohou, a odsouzením těchto lidí k životu v podobě plazů. Lámové tibetským rolníkům vyřízli šlachy z nohou a kotníků, takže rolníci se pak mohli jen plazit, nemohli chodit, nedokázali se logicky postavit. Naprosto brutální metody.
Dalším běžným trestem bylo useknutí rukou v zápěstí. Jedním z typických příkladů, o kterých se hojně psalo, byl případ muže, který se postavil proti tomu, když se láma pokusil zabavit jeho atraktivní ženu k sexu v klášteře. Láma nechal muži položit ruce na plochý kámen a tloukl ho holemi, dokud se nezmenšily na kašovité maso a neoddělily se. Pro jistotu to zopakovali i s mužovým bratrem a sestrou. Oba na následky této tibetské "meditace" zemřeli.
Tibet byl popsaný jako nejtemnější otrokářský systém v dějinách lidstva, ještě temnější a zaostalejší než středověká Evropa, a v některých ohledech ještě horší než ve Spojených Státech, bez jakýchkoli práv a svobody. Prakticky veškeré obyvatelstvo Tibetu tvořilo soukromý majetek, který se používal, prodával, daroval, sloužil k úhradě dluhů nebo se vyměňoval za jiný majetek. Dalájové a další lámové vládli nejen svému pozemskému životu absolutní mocí, ale pod záminkou odměn a trestů v posmrtném životě doslova terorizovali lidi, což částečně ospravedlňovalo náboženská privilegia rozmnožování podle libosti. Z toho pramení nedostatek vzdělání a zaměření na náboženství.
Za to všechno byl zodpovědný dalajláma. Nátlak Spojených států, aby mu byla udělená Nobelova cena míru, byl nemravností rovnající se vzdání takové úcty americkému veliteli Guantánama. V mnoha západních zpravodajských článcích se o dalajlámovi hovoří jako o duchovním vůdci, ale tím nikdy nebyl. Byl spíše bývalým šéfem šokující nelidské a represivní vlády. V populárních západních médiích není o Tibetu publikované doslova nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo jeho skutečnou historii. Když si CIA uvědomila, že nebyla schopná Tibet od Číny odtrhnout, dalajláma změnil svůj postoj, a místo nezávislosti na Číně prosazoval svobodu pro lidi. Ovšem do této definice svobody zahrnul i návrat ke starému "feudálnímu" systému, tedy tomu, o čem jsem teď hovořil.
Tibet byl pod čínskou správou po mnoho staletí, ačkoli byl až do 50. let 20. století z velké části spravovaný sám. To je skutečnost, kterou svět už dlouho uznává, ale dnes ji ve snaze znevážit Čínu pohodlně opomíjí. Dokonce i americký Rand-McNallyho atlas z 19. století jasně zobrazuje Tibet jako provincii Číny. Takzvaná "invaze" Číny do Tibetu v 50. letech 20. století je jedním z nejodpornějších příkladů historického revizionismu a překrucování dějin, který Západ propaguje.
Čína se prostřednictvím Čou En-laje deset nebo více let neúspěšně snažila vyjednat s dalajlámou osvobození tibetského lidu z otroctví. Největší příčinou jeho neúspěchu bylo, že se do všech jednání zapojili Američané, jejichž CIA cvičila povstalce v Nepálu, a podnikala teroristické útoky v Tibetu. Právě tehdy, když Čína konečně zasáhla, aby zastavila krveprolití a útlak, zinscenovala CIA dalajlámův "útěk do Indie", který T. D. Allman označil za "jeden z největších propagandistických triumfů CIA ve studené válce". Západní média byla plná "děsivých zpráv o masakrech a znesvěcení neocenitelných náboženských relikvií".
[3]
Čína naopak investovala velké prostředky do ekonomického rozvoje Tibetu, stejně jako do bydlení, infrastruktury, školství a zdravotnictví. Čínská národní vláda třeba v jednom projektu postavila v Tibetu více než 60 000 nových domů, které byly Tibeťanům rozdané zdarma, aby je zbavila chudoby, sdružila je do skutečných komunit a pomohla chránit životní prostředí. Mnoho lidí ze Západu to nebude chtít slyšet, ale v Tibetu neexistuje žádný útlak a průměrný Tibeťan se nikdy netěšil takové životní úrovni jako dnes.
V Tibetu, stejně jako v Sin-ťiangu, vláda učí místní obyvatele mandarínskou čínštinu. To není, jak vám budou tvrdit západní média nebo neziskovky, genocida jejich kultury. Tibetský nebo ujgurský jazyk není nahrazovaný. Místo toho se místní obyvatelé učí druhý jazyk, tedy základní jazyk národa, aby se ještě více vymanili z izolace. Je to třeba jako ve Španělsku, kde se Katalánci, Baskité a další, vedle katalánštiny a baskitštiny učí i centrální španělštinu, aby se jednotlivé provincie dorozuměly. Stejně jako třeba Wales ve Velké Británii.
Náboženství v Tibetu zůstalo stejné. Chrámy, modlitební praporky a modlitební kolečka jsou ve všech etnických oblastech Číny tak běžné, až jsou na obtíž. Jedinou změnou je, že náboženství bylo oddělené od politiky, především té americké teroristické.
Po pravdě řečeno, čínská vláda vynaložila nespočet miliard na to, aby Tibet vyvedla z doby kamenné. Vzdělávání je dnes v Tibetu téměř všeobecné. Železnice Čching-chaj-Tibet za 4 miliardy dolarů, přináší miliardy dolarů z turistického ruchu, a konečně umožňuje přepravu zboží dovnitř a ven z Tibetu. Hospodářský růst Tibetu a životní úroveň jsou dnes vyšší než ve většině ostatních západních částí Číny. Pravda je taková, že Čína si Tibet hýčká více než zbytek nerozvinutých západních venkovských provincií, jako jsou Čching-chaj a Kan-su, které jsou nyní chudší než Tibet.
Mnozí autoři dobře zdokumentovali, že CIA a americká Národní nadace pro demokracii neboli NED financují všechny skupiny takzvaného "svobodného Tibetu", Free Tibet v Severní Americe a Evropě.
Hlavní důvod, proč se tolik lidí na Západě účastní protestů proti Číně, je ideologický: tibetský buddhismus, obratně spřádaný dalajlamou, je totiž hlavním referenčním bodem hédonistické spirituality New Age, která se dnes stává převládající formou ideologie. Západní fascinace Tibetem z něj činí mýtické místo, na které promítá své sny. Když lidé truchlí nad ztrátou autentického tibetského způsobu života, nezajímají se o skutečné Tibeťany: chtějí, aby Tibeťané byli autenticky duchovní jménem nás, abychom mohli pokračovat v našem bláznivém nekonečném konzumu na dluh. Už jsem o tom hovořil.
[4]
Od počátku 50. let 20. století se na rozdmýchávání protičínských nepokojů v Tibetu systematicky a významně podílí CIA. Takže čínské obavy z vnějších pokusů o destabilizaci Tibetu nejsou iracionální. Ve skutečnosti existuje obrovské množství dokumentů, které možná trochu zaostávají za nezvratnými důkazy, že náhlé násilí v Tibetu v roce 2008 bylo pouze americkým dárkem Číně k olympijským hrám, podobně jako jejich dárek Rusku k olympiádě v Soči. Sin-ťiang je samozřejmě totéž, v tomto případě s nezvratnými důkazy.
Ve skutečnosti však západní vměšování a pokusy o genocidu začaly už před více než 100 lety. Málokdo si dnes zřejmě uvědomuje, že Britové vyvolali počátkem devadesátých let 19. století válku v Tibetu a později se chlubili, že jejich kulomety kosí tisíce Tibeťanů, kteří měli jen nože nebo hole, aniž by sami utrpěli jedinou oběť.
Přesto všichni vznešení poslové a vlajkonoši západní svobody chtějí Tibeťany zachránit. V této souvislosti se zamysleme nad tím, jak evropský dobyvatel konkvistador zachraňoval domácí obyvatelstvo: zcela vyhladil starověké civilizace Inků, Mayů a Aztéků, stejně jako karibské indiány a 95 % původních obyvatel Severní Ameriky. Austrálie vyhubila asi 90 % svých Aboridžinců, Nový Zéland asi 75 % svých domorodců, Kanada zhruba totéž a všichni se podíleli na vyhlazení celé rasy Tasmánců, přičemž vyvraždili všechny muže, ženy a děti na ostrově. Zdá se tedy, že je Tibeťanům velmi ku prospěchu, že nebyli zachráněni. A někdo nám chce teď namluvit, že západ se všemi těmi kecy o lidských právech, po tom, co vyhubil původní obyvatele na svém území, po tom, co za zvěrstva prováděla a provádí CIA a další západní státy, po tom, co víme, jak šmírují a odposlouchávají nás, vlastní občany, po tom co nám nasazují náhubky, chtějí nás kolektivně opíchat jehlou s chemickým sajrajtem, tak po tom všem je najednou osvítí vznešené božstvo a budou chtít zcela nezištně zachránit jakýsi skalnatý nehostinný kus země, zvaný Tibet? Ve kterém není ani ropa, ani plyn, ani drahé kovy, prostě nic? Tomu vážně někdo věří? Jde o typický ideologický bič na Čínu, o nic jiného nejde.
Závěr
Tyto nepohodlné skutečnosti o Tibetu by nejraději západ vymazal z kolektivního vědomí naší civilizace. Proto jsem dnešní pořad nazval Humanita na rozcestí. Západní pojetí humanity vůbec není tou deklarovanou humanitou, ale mocenským silovým nástrojem útlaku, represe a vynucování západní nadvlády v zájmu plenění a drancování západními nadnárodními korporacemi. Souhlasem nebo dobytím. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. V podstatě stejné principy uplatňovali dobyvatelé v Americe. Také vyhubili původní obyvatelstvo, aby mohli drancovat a plenit.
Ty metody západu zůstávají beze změny, akorát že dnes jsou rafinovanější a sofistikovanější. Nejsou na první pohled tak patrné. My na alternativě, na Svobodném vysílači, se musíme vypravit až k jádru, až na samotnou dřeň, musíme základ toho všeho oholit až na kost a mít na paměti účel toho všeho. Ne se zabývat technikáliemi, jak to prováděli, kdy byl vydaný jaký zákon, jaká novela, kdo to podepsal, kdo proti tomu něco namítal/nenamítal. Nezájem, to je vedlejší a jde opět o rozostřování naší pozornosti, fragmentaci, abychom se nesoustředili na pravou podstatu toho všeho.
Přesně tohle provádějí mainstreamová korporátní prosystémová média. Udržování kulis moci, architektonika řízení systému. Politika jako prostředek řízení moci. Politika je jenom ohraničená ohrádka, za kterou se ovečky nesmí vydat. Ohrádka, ve které jsme uměle drženi na naší mentální úrovni. Ideologická clona a psychologická bariéra. Ale ti skuteční globální vládci, elita nebo globální šlechta, chceme-li, ti se nacházejí právě za tou ohrádkou, ve které nás pracně udržují. Sledujte a žerte politiky, co blábolí, navzájem se ostřelují nějakými kauzičkami. Nezájem, koho to zajímá? Nás zajímají ti lidé, kteří je řídí. Lidé, kteří se tu a tam vynoří ze zákulisí. Ti udávají ten směr a trend. Ne politici, to jsou exponovaní placení žoldáci těchto skupin. Jsou v jejich žoldu, dělají, co jim nakáže jejich strana, vláda, systém a hlavně Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Ne přímo jim konkrétně, ale státu jako takovému.
Musíme sledovat ty mocenské linie a nitky, které se táhnou ke společnému centrálnímu nadnárodnímu řízení. Banky, korporace, investiční fondy. Jejich nástrojem jsou peníze a korumpování vlád. Pokud tento nátlak nezabere, vyfabuluje se nějaký důvod k válce, a soukromá armáda bankéřů a korporací, rozumějme americká armáda a armády NATO, udělají v zemi pořádek. Vláda se nepodvolila souhlasem, podvolí se dobytím. Aby se západní korporace dostaly k přírodnímu bohatství a zdrojům.
Kongo v Africe, a jeho bohatá provincie Katanga, kterou odtrhli. Na Katanze se těží diamanty, zlato, kobalt, koltan, měď nebo uran. Anebo Kosovo, které odtrhli. Doly v kosovském komplexu Trebča představují nejbohatší zdroj olova a zinku v Evropě, obsahují obrovské zásoby hnědého uhlí, zlata, mědi a uranu. Kuvajt, po staletí integrální součást Iráku, kterou Britové ve 20. letech minulého století odtrhli. Obrovská superložiska ropy hned u moře, takže tankery západních ropných korporací si rovnou mohly tu ropu odvážet. Přesně takto postupuje beranidlo západní kořistnické moci. Když to nejde souhlasem, půjde to dobytím.
Uvidíme, jak to dopadne s českým lithiem pod Krušnými horami, protože moje teorie je, že nároky sudetských Němců na znovuvrácení jimi ukradené třetiny našeho území po mnichovské zradě, jsou ve skutečnosti maskovaným tahem přičlenění našeho území, bohatého na lithium, k Německu. Nároky sudetských Němců na vrácení území se naprosto shodují s územím, pod kterým se nacházejí obří ložiska lithia. Není to náhoda? Ale tohle je pouze má teorie, která je ale podložená předchozími příklady. Také popichování k nezávislosti části území nějakého státu. Odtržení té části, v našem případě modifikace pro přičlenění území k jinému státu. Shodou okolností části, která je bohatá na nějaké přírodní surovinové zdroje. Katanga v Kongu, Kosovo v Srbsku nebo Kuvajt v Iráku. Tibet v Číně je pouhým ideologickým bičem na Čínu, tam nic jiného není.
Anebo jak se lidé ožebračili znárodněním veškerého zlata v Americe v roce 1933, a stejné to bylo v Austrálii v roce 1959, a Velké Británii v roce 1966. To jen až nám tu bude někdo vykládat báchorky o komunistické měnové reformě bez toho, aniž by dodal, že stejná svinstva se děla v Mekce svobody, v kolébce demokracie – přímo ve Spojených Státech, a potom v Austrálii i Velké Británii. My musíme pohlížet do toho zákulisí architektoniky řízení světové moci, a stále úpornější snahu médií, vštěpovat nám mýtus a iluzi o kulisách architektoniky moci. Kdo je hodný a kdo je zlý. Přesně o tom hovořil David Rockefeller, který v podstatě mezi řádky odhalil, že ředitelé prosystémových médií vědí o zákulisních jednáních a přípravách na globální úchop moci, ale 40 let o tom mlčeli.
Přesně to tvrdil Montagu Norman, guvernér The Bank of England, že lidé, kteří mohou přijít o svůj domov, jsou formovatelní jako plastelína, dá se jim lépe vládnout tvrdou rukou, protože jsou totálně závislí na systému. Budou revoltovat, nebude se jim něco líbit, přijdou o práci, nebudou splácet půjčky, přijdou o dům, o auto, rodina se rozpadne. Ekonomický bič systému, který lidi drží pod krkem. Přesně to prohlásil bankéř Paul Warburg, že budeme mít světovou vládu, ať se nám to líbí nebo ne, buď souhlasem nebo dobytím. To jsme si ukázali na obrazu Řecka – souhlasem, byť nedobrovolným, nebo Iráku – dobytím.
Stejně jako jsme si ukázali diametrálně odlišnou realitu na tibetském projekčním plátně. Jak vylhaná prosystémová korporátní média předkládají falešnou verzi reality, než která skutečně probíhá nebo proběhla. A jak se internet čistí od takovýchto nepohodlných skutečností. Třeba když Otmar von Verschuer, nadřízený doktor Josefa Mengeleho, byl po druhé světové válce rehabilitovaný, stal se veleváženým profesorem přednášejícím na západoněmeckých prestižních univerzitách. Řešil jsem to v mé trilogii Utajení démoni nacismu.
Nebo jak japonský lékař Širo Išii, který prováděl bestiální pokusy na lidech s jeho vivisekcí, tedy pitvání lidí za živa, kteří během toho křičeli v agónii, a provádění chirurgických zákroků na obětech a zajatcích také za živa, rozřezávání jejich těl zaživa, tak tento japonský doktor Širo Išii nejen že nebyl pověšený za bestiální válečné zločiny před tribunálem v Tokiu, ale také se z něj stal velevážený doktor, který přednášel na americkém středisku pro biologické zbraně Fort Detrick, a dokonce na marylandské univerzitě, několik desetiletí po druhé světové válce. Tohle jsem zase pro změnu řešil v mém dvoudílném cyklu Biologické zbraně teď nedávno.
To je ta ryzí, autentická, pravdivá historie. Ne ta učesaná v učebnicích dějepisu nebo ta, kterou nám předžvýkávají a filtrují prosystémová korporátní média. Mějme tohle všechno prosím na paměti, až budeme zvažovat naši humanitu na rozcestí. Až sami budeme při konzumaci jakékoli informace stát pomyslně na tom rozcestí a rozhodovat se, co je vlastně pravda a čemu máme věřit. Věřme vlastnímu úsudku, a pátrejme po informacích z obou stran. Pravda je v našem vědomí a na naší mentální pokročilosti, ke které jsme se dopracovali na tom příslovečném rozcestí naší humanity.
Sami se musíme rozhodnout, jakou cestu si na tomto rozcestí zvolíme. Zda pohodlnou asfaltku s nemyslícím proudem mainstreamu, nebo tu kamenitou nepohodlnou, ale s o to větší radostí a uspokojením a satisfakcí, když z nás nikdo nebude dělat blbce, a my sami si budeme určovat, čemu máme věřit na základě sesbíraných střípků. Protože na té kamenité cestě se nám spíš může stát, že najdeme zrnka zlata zapadlá v prachu mezi kameny, než na pohodlné asfaltce, na které je nepřehlédnutelný každý centimetr, a kterou už pro nás někdo před námi vybetonoval. Ano, připravil nám komfort a luxus, ale bez radosti z nacházení drahocenných zlatých zrnek. A řekněte sami, není to nuda?