Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Po předmluvě, která obsahovala základní vstupní fakta o válce proti Jugoslávii, jsem vstoupil do první kapitoly ohledně ekonomické demontáže Jugoslávie. Finančníci se ji nejprve pokusili položit na kolena přes centrální banky a peněžní systémy, ovšem to se nepodařilo. Muselo se proto přistoupit k tvrdému bombardování. Tohle bylo nutné vysvětlit si v rámci projekce historického pozadí. Jugoslávii začala drtit šoková terapie Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Neviditelná ruka trhu bez ohledu na preference místních vlád a lidí. Jugoslávii byl vnucený bankrotní program série půjček a dluhů, u kterých bylo jasné, že je nikdy nemohou splatit. A na jejich splácení si museli vzít další půjčky od stejných institucí, kterým splácely prvotní dluhy. Spirála se roztočila, koneckonců známe to z naší vlastní praxe. Na dluzích a úvěrovaných vládách stojí veškerý západní kapitalismus. Vlády jako pes na řetězu nekonečného splácení dluhů a půjček, nebo alespoň úroků z nich. Továrny a fabriky v Jugoslávii začaly propouštět takzvané přebytečné pracovníky. Známe to, eufemisticky se to nazývá zeštíhlování, respektive restrukturalizace v koloniálním stylu. Jednoduše volný trh. Podíval jsem se také na to, jak západ převzal kosovské nerostné bohatství, na které si brousil zuby ještě před bombardováním. Následně byl nainstalovaný mafiánský stát.
2. kapitola
Kosovští bojovníci za svobodu Financovaní organizovaným zločinem
V této druhé kapitole a jejích podkapitolách se zaměřím na roli Kosovské osvobozenecké armády. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Amerika a NATO je aktivně podporovaly.
Je šokující, že stále až dodnes sledujeme ohlušující mlčení západních korporátních médií. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin, které potvrdilo vyšetřování Evropského parlamentu, byly známé a zdokumentované Interpolem a americkým Kongresem ještě před válkou proti Jugoslávii v roce 1999.
Povstání Kosovské osvobozenecké armády bylo iniciativou NATO. Vraždy Kosovské osvobozenecké armády byly namířené proti albánským, srbským a cikánským civilistům.
Toto zabíjení bylo nařízené NATO. Vraždění civilistů, ze kterého byla obviněná srbská policie a ozbrojené síly, se použilo jako záminka a ospravedlnění pro vedení "humanitární války" proti Jugoslávii. Výsledkem byl vznik něčeho, co lze nejlépe popsat jako mafiánský stát.
vůdce Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci, také přezdívaný jako Had, který se později stal premiérem, byl chráněncem Madeleine Albrightové.
Hashim Thaci a Madeleine Albrightová, Rambouillet (prosinec 1998)
Projekt NATO, podporovaný OSN, měl za cíl přivést teroristickou organizaci napojenou na albánské a italské zločinecké syndikáty do civilní politiky. NATO si vybralo Kosovskou osvobozeneckou armádu, aby vytvořila vládu integrovanou známými zločinci. Demokratická strana Kosova, v jejímž čele stál bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci, byla v podstatě odnoží bývalé Kosovské osvobozenecké armády.
Demokratická strana Kosova si zachovala vazby na organizovaný zločin. Všichni 3 kosovští premiéři v nedávné historii, Ramush Haradinaj, Agim Ceku a Hashim Thaci, byli známí zločinci. Hashim Thaci se v roce 2016 stal kosovským prezidentem.
Hashim Thaci a bývalý generální tajemník EU, Javier Solana
Rok před bombardováním Jugoslávie, byla Kosovská osvobozenecká armáda zcela otevřeně podporovaná Clintonovou administrativou:
Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády v čele s tehdejším kosovským premiérem Hashimem Thacim , která financovala své válečné úsilí prodejem heroinu, byli vycvičení v teroristických táborech vedených mezinárodním uprchlíkem Usámou bin Ládinem, hledaným v souvislosti s bombovými útoky na 2 americká velvyslanectví v Tanzánii a Keni v roce 1998, při kterých zahynulo 224 osob, včetně 12 Američanů. Členové Kosovské osvobozenecké armády, které Clintonova administrativa přijala v rámci 41 dní trvající bombardovací kampaně NATO s cílem přivést jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće k jednacímu stolu, byli podle nově získaných zpravodajských zpráv vycvičení v tajných táborech v Afghánistánu, Bosně a Hercegovině a jinde. Ze zpráv také vyplynulo, že Kosovská osvobozenecká armáda získala islámské teroristy, tedy členy mudžahedínů, jako vojáky do probíhajícího konfliktu proti Srbsku a že mnozí z nich už byli propašovaní do Kosova, aby se zapojili do boje. Zprávy zpravodajských služeb dokumentovaly to, co se označovalo jako spojení mezi bin Ládinem, uprchlým saúdským milionářem, a Kosovskou osvobozeneckou armádou, včetně společné základny v albánském Tropoji, centru islámských teroristů. Ve zprávách se uvádělo, že bin Ládinova organizace, známá jako al-Kájda, cvičila a finančně podporovala Kosovskou osvobozeneckou armádu. Část těchto informací zachytil Washington Times v článku vydaném 4. května 1999. Christian Science Monitor ve zprávě ze 14. srpna 2000 popisoval zločineckou síť ovládanou Hashimem Thacim:
"Policie OSN měla podezření, že většina násilí a zastrašování pocházela od bývalých členů Kosovské osvobozenecké armády, zejména těch, kteří byli spojenci Hashima Thaciho, bývalého vůdce Kosovské osvobozenecké armády a šéfa Demokratické strany Kosova, jedné z politických odnoží Kosovské osvobozenecké armády."
Thaciho strana mohla ve volbách, které se týkaly pouze obecních úřadů, potenciálně hodně ztratit. Po stažení srbských sil obsadila Kosovská osvobozenecká armáda radnice a veřejné instituce po celém Kosovu a vytvořila vlastní provinční vládu.
Ta sice postupně prosadila svou vlastní autoritu a do místních samospráv dosadila zástupce jiných politických skupin, ale v místech, jako je Srbica, měli bývalí členové Kosovské osvobozenecké armády spojení s Thaciho stranou stále prakticky úplnou kontrolu.
"Tito lidé se jen tak snadno moci nevzdají," řekl Dardan Gashi, politický analytik z International Crisis Group, výzkumné organizace se sídlem v Americe a kanceláří v Prištině.
"Policie OSN měla také podezření, že se na některých násilnostech podílel organizovaný zločin. Říkali, že zločinecké skupiny zabývající se vydíráním, pašováním a prostitucí spoléhaly na úzké vazby na některé lidi u moci. Vyhlídka na ztrátu těchto vazeb, a příjmů z nich plynoucích, mohla způsobit jejich špatnou náladu vůči Demokratické straně Kosova."
Podle úředníků byl tento problém nejhorší v kosovské oblasti Drenica, která byla srdcem Kosovské osvobozenecké armády a baštou Thaciho strany. Srbica, kde byl Hashim Thaci místním předsedou Demokratické strany Kosova, je jedním z hlavních měst v Drenici. Heritage Foundation ve své zprávě z května 1999 uznala, že Kosovská osvobozenecká armáda byla zločineckou organizací. Přesto ale vyzvala Clintonovu administrativu k její podpoře.
"Měla by Amerika využít vojenský potenciál Kosovské osvobozenecké armády proti Miloševićovu brutálnímu režimu navzdory jejím neobvyklým ideologickým kořenům a jejím zjevným vazbám na organizovaný zločin? Kosovská osvobozenecká armáda nepředstavovala všechny skupiny usilující o ukončení Miloševićovy brutální kampaně a je známé, že se sama dopustila některých zvěrstev. Byla však nejvýznamnější silou vzdorující jugoslávské agresi v rámci Kosova. Navíc rozsah a dosah jejích zločinů byl zastíněný systematickou kampaní teroru, kterou uvnitř Kosova rozpoutaly jugoslávské vojenské, polovojenské a policejní síly, což Washington činí soustavně od války v roce 1999."
Toto byla citace ze zprávy Heritage Foundation z 13. května 1999.
Pokud by se prý Amerika vyhýbala Kosovské osvobozenecké armádě, připravily by se o výhody spolupráce s odbojovou silou, která byla schopná zvýšit tlak na Slobodana Miloševiće, aby jednal o urovnání konfliktu. Bezohledné bombardování Bělehradu a Prištiny ze strany NATO, které světová média prohlašovala za "humanitární mírovou misi", šlo daleko za hranice porušení mezinárodního práva. Zatímco Slobodan Milošević byl démonizovaný a líčený jako nelítostný diktátor, Kosovská osvobozenecká armáda byla vyzdvihovaná jako sebevědomé nacionalistické hnutí bojující za práva etnických Albánců. Pravdou bylo, že Kosovská osvobozenecká armáda byla podporovaná organizovaným zločinem s tichým souhlasem Ameriky a jejich spojenců. Po vzoru války v Bosně bylo veřejné mínění pečlivě klamané. Mnohamiliardový obchod s narkotiky na Balkáně sehrál klíčovou roli při financování konfliktu v Kosovu v souladu s ekonomickými, strategickými a vojenskými cíli Západu. Důkladně zdokumentované evropské policejní spisy, potvrzené četnými studiemi, vazby Kosovské osvobozenecké armády na zločinecké syndikáty v Albánii, Turecku a Evropské unii byly západním vládám a zpravodajským agenturám známé už od poloviny 90. let. Financování kosovské partyzánské války vyvolávalo kritické otázky a těžce zkoušelo tvrzení o etické zahraniční politice. Měl by Západ podporovat partyzánskou armádu, která byla podle všeho částečně financovaná organizovaným zločinem?
Zatímco si vůdci Kosovské osvobozenecké armády potřásali rukou s americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou v Rambouillet, Europol, tedy Evropská policejní organizace se sídlem v Haagu, připravoval pro evropské ministry vnitra a spravedlnosti zprávu o spojení mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a albánskými drogovými gangy. Mezitím byla povstalecká armáda ve světových médiích, v měsících předcházejících bombardování NATO, obratně prohlašovaná za široce reprezentativní pro zájmy etnických Albánců v Kosovu. S vůdcem Kosovské osvobozenecké armády Hashimem Thacim, 29-letým "bojovníkem za svobodu", který byl jmenovaný hlavním vyjednavačem v Rambouillet, se Kosovská osvobozenecká armáda stala de facto kormidelníkem "mírového procesu" jménem etnické albánské většiny, a to navzdory svým vazbám na obchod s drogami. Západ se spoléhal na to, že jeho loutky z Kosovské osvobozenecké armády orazítkují dohodu, která by z Kosova udělala okupované území pod správou Západu. Ironií osudu Robert Gelbard, zvláštní americký vyslanec pro Bosnu, později označil Kosovskou osvobozeneckou armádu za teroristy. Christopher Hill, hlavní americký vyjednavač a architekt dohody z Rambouillet, byl také silným kritikem Kosovské osvobozenecké armády za její obchody s drogami. Navíc sotva 2 měsíce před Rambouillet, americké ministerstvo zahraničí přiznalo, na základě zpráv americké pozorovatelské mise, roli Kosovské osvobozenecké armády při terorizování a vykořeňování etnických Albánců:
"Představitelé Kosovské osvobozenecké armády vyhrožovali vesničanům, že je zabijí a vypálí jejich domy, pokud se nepřidají k nim. Byl to proces, který pokračoval od bombardování NATO. Pronásledování ze strany Kosovské osvobozenecké armády dosáhlo takové intenzity, že obyvatelé 6 vesnic v oblasti Stimlje byli připravení utéct."
Zatímco Západ podporoval hnutí za svobodu napojené na obchod s drogami, zdálo se, že hodlal obejít i civilní Kosovskou demokratickou ligu a jejího vůdce Ibrahima Rugovu, který vyzval k ukončení bombardování a vyjádřil přání jednat s jugoslávskými úřady o "mírovém urovnání". stojí za to připomenout, že několik dní před jeho tiskovou konferencí 31. března byl Ibrahim Rugova podle informací Kosovské osvobozenecké armády, spolu s dalšími 3 vůdci včetně Fehmiho Aganiho, zabitý Srby.
Tajné financování bojovníků za svobodu
Vzpomínáme si na Olivera Northa a obrovskou aféru Írán-Contras? Pokryl jsem to v Krvavé historii CIA. Model v Kosovu byl totiž podobný jiným tajným operacím CIA ve Střední Americe, na Haiti a v Afghánistánu, kde byli bojovníci za svobodu financovaní praním špinavých peněz z prodeje drog. Od nástupu studené války si západní zpravodajské služby vytvořily složitý vztah k nelegálnímu obchodu s narkotiky. V jednom případě za druhým byly z peněz z drog vypraných v mezinárodním bankovním systému financované tajné operace. Pokryl jsem to velmi podrobně v mém pořadu Drogy a CIA. Podle autora Alfreda McCoye byl vzorec tajného financování vytvořený ve válce v Indočíně. V 60. letech 20. století byla armáda v Laosu financovaná z obchodu s narkotiky jako součást vojenské strategie Washingtonu proti spojeným silám neutralistické vlády prince Souvanny Phoumy a Pathet Lao. Vzor drogové politiky nastolený v Indočíně se od té doby opakoval ve Střední Americe a Karibiku.
"Stoupající křivka dovozu kokainu do Ameriky," napsal novinář John Dinges, "následovala téměř přesně tok amerických zbraní a vojenských poradců do Střední Ameriky."
Bylo známé, že armáda v Guatemale a na Haiti, které CIA poskytovala tajnou podporu, se podílela na obchodu s narkotiky do jižní Floridy. A jak odhalily skandály Írán-Contras a banky zločinců, Bank of Credit and Commerce International, existovaly pádné důkazy, že tajné operace byly financované prostřednictvím praní špinavých peněz z drog. Špinavé peníze recyklované přes bankovní systém, často prostřednictvím anonymní krycí společnosti, se staly tajnými penězi, které se používaly k financování různých povstaleckých skupin a guerillových hnutí včetně nikaragujských Contras a afghánských mudžahedínů. Podle zprávy časopisu Time z roku 1991:
"Protože Amerika chtěla dodávat mudžahedínům v Afghánistánu rakety Stinger a další vojenský materiál, potřebovala plnou spolupráci Pákistánu. V polovině 80. let byla operace CIA v Islámábádu jednou z největších amerických zpravodajských stanic na světě. Pokud je Bank of Credit and Commerce International pro Ameriku takovou ostudou, že se neprovádělo přímočaré vyšetřování, mělo to mnoho společného s tím, že Amerika zavírala oči před obchodováním s heroinem v Pákistánu, řekl jeden z amerických zpravodajských důstojníků."
Jak jsem zmínil, všechno jsem pokryl velmi podrobně v pořadu Drogy a CIA, nebo Psychologie Deep State.
Amerika a Německo spojily své síly
Od počátku 90. let 20. století se Bonn a Washington spojily při vytváření svých sfér vlivu na Balkáně. Spolupracovaly také jejich zpravodajské služby. Podle zpravodajského analytika Johna Whitleyho vznikla tajná podpora kosovské povstalecké armády jako společné úsilí CIA a německé Bundes Nachrichten Dienst BND, která předtím hrála klíčovou roli při nastolení pravicově nacionalistické vlády pod vedením Franja Tudjmana v Chorvatsku. úkol vytvořit a financovat Kosovskou osvobozeneckou armádu byl zpočátku svěřený Německu: Podle Johna Whitleyho se CIA následně podílela na výcviku a vybavení Kosovské osvobozenecké armády v Albánii.
Tajné aktivity německé BND byly v souladu se záměrem Bonnu rozšířit svůj životní prostor (Lebensraum) na Balkán. Před vypuknutím občanské války v Bosně Německo a jeho ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher aktivně podporovali secesi. Vynucovali si tempo mezinárodní diplomacie a tlačili na své západní spojence, aby uznali Slovinsko a Chorvatsko. Podle Geopolitical Drug Watch Německo i Amerika upřednostňovaly, i když ne oficiálně, vytvoření Velké Albánie zahrnující Albánii, Kosovo a část Makedonie. Podle Seana Gervasiho se Německo snažilo získat volnou ruku mezi svými spojenci, aby mohlo usilovat o hospodářskou dominanci v celé střední Evropě.
Islámský fundamentalismus na podporu Kosovské osvobozenecké armády
Skrytá agenda Bonnu a Washingtonu spočívala ve vyvolání nacionalistických osvobozeneckých hnutí v Bosně a Kosovu s konečným cílem destabilizovat Jugoslávii. Posledně jmenovaný cíl se naplňoval i přivíráním očí nad přílivem žoldnéřů a finanční podporou islámských fundamentalistických organizací. Žoldnéři financovaní Saúdskou Arábií a Kuvajtem bojovali v Bosně a bosenský vzor se opakoval i v Kosovu: Žoldnéři mudžahedínů z různých islámských zemí bojovali po boku Kosovské osvobozenecké armády v Kosovu. Němečtí, turečtí a afghánští instruktoři cvičili Kosovskou osvobozeneckou armádu v partyzánské a diverzní taktice. Podle zprávy Deutsche Press se finanční podpora Kosovské osvobozenecké armády z islámských zemí poskytovala prostřednictvím bývalého albánského šéfa Národní informační služby NIS, Bashkima Gazidedeho:
"Gazidede, údajně zbožný muslim, který v březnu 1997 uprchl z Albánie, byl v roce 1998 vyšetřovaný kvůli svým kontaktům s islámskými teroristickými organizacemi."
Zásobovací cestou pro vyzbrojování bojovníků za svobodu Kosovské osvobozenecké armády byly členité hornaté hranice Albánie s Kosovem a Makedonií. Albánie byla také klíčovým tranzitním bodem balkánské drogové trasy, která zásobovala západní Evropu heroinem čtvrté jakosti. 75% heroinu, který se dostával do západní Evropy, pocházel z Turecka nebo Afghánistánu. A velká část zásilek drog pocházejících z Turecka, procházela přes Balkán. Podle amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami se odhadovalo, že z Turecka každý měsíc odešlo 4 až 6 tun heroinu, který měl přes Balkán jako cílovou destinaci západní Evropu. Tehdejší zpráva zpravodajské služby německé Spolkové kriminální agentury naznačila:
"Etničtí Albánci jsou teď nejvýznamnější skupinou při distribuci heroinu v západních spotřebitelských zemích."
Praní špinavých peněz
Zločinecké syndikáty zapojené do obchodu s narkotiky na Balkáně potřebovaly ke svému rozkvětu přátele na vysokých místech. Pašerácké kruhy s vazbami na Turecko kontrolovaly obchod s heroinem přes Balkán, a úzce spolupracovaly s dalšími skupinami, s nimiž měly politické nebo náboženské vazby, včetně zločineckých skupin v Albánii a Kosovu. V tomto novém globálním finančním prostředí si mocné tajné politické lobby napojené na organizovaný zločin pěstují vazby na významné politické představitele a úředníky vojenského a zpravodajského establishmentu. Obchod s narkotiky nicméně využívá k praní velkého množství špinavých peněz seriózní banky. I když jsou mocné bankovní zájmy v Turecku, ale hlavně ve finančních centrech v západní Evropě, pohodlně vzdálené od pašeráckých operací jako takových, diskrétně inkasují tučné provize v rámci mnohamiliardové operace praní špinavých peněz. Tyto zájmy mají vysoký podíl na zajištění bezpečného průchodu zásilek drog na západoevropské trhy. Pašování zbraní z Albánie do Kosova a Makedonie začalo na začátku roku 1992, kdy se k moci dostala Demokratická strana v čele s prezidentem Salim Berishou. Rozvinula se rozsáhlá šedá ekonomika a přeshraniční obchod. Trojstranný obchod s ropou, zbraněmi a narkotiky se rozvinul zejména v důsledku embarga uvaleného mezinárodním společenstvím na Srbsko a Černou Horu a blokády, kterou zavedlo Řecko vůči Makedonii. Průmysl a zemědělství v Kosovu byly přivedené k bankrotu v důsledku smrtící ekonomické medicíny Mezinárodního měnového fondu uvalené na Bělehrad v roce 1990. Na Jugoslávii se uvalilo embargo. Etničtí Albánci a Srbové se uvrhli do propastné chudoby. Hospodářský kolaps vytvořil prostředí, které podpořilo rozvoj nelegálního obchodu. V Kosovu vzrostla míra nezaměstnanosti na závratných 70%.
Chudoba a hospodářský kolaps přispěly k vyostření doutnajícího etnického napětí. Tisíce nezaměstnaných mladých lidí, kteří sotva vyšli z puberty, z chudého obyvatelstva byly povolané do řad Kosovské osvobozenecké armády.
V sousední Albánii vytvořily reformy volného trhu přijaté od roku 1992 podmínky, které přály kriminalizaci státních institucí. Peníze z drog se praly také v albánských pyramidách, takzvaných Ponziho schématech, které se rozmohly jako houby po dešti za vlády bývalého prezidenta Saliho Berishy mezi lety 1992 až 97. Tyto pochybné investiční fondy byly nedílnou součástí hospodářských reforem, které Albánii způsobili západní věřitelé.
Novými ekonomickými elitami se v Kosovu, Albánii a Makedonii stali drogoví baroni s vazbami na italskou mafii, často spojení se západními obchodními zájmy. Finanční výnosy z obchodu s drogami a zbraněmi se zase recyklovaly do dalších nezákonných činností a naopak, včetně rozsáhlého prostitučního byznysu mezi Albánií a Itálií. Albánské zločinecké skupiny působící v Miláně se staly tak mocnými provozovateli prostituce, že svou silou a vlivem dokonce předstihly Kalábrijce.
Uplatňování silné ekonomické medicíny pod vedením washingtonských brettonwoodských institucí přispělo k rozbití albánského bankovního systému a urychlilo kolaps albánského hospodářství. Vzniklý chaos umožnil americkým a evropským nadnárodním společnostem pečlivě zaujmout pozice. Několik západních ropných společností, včetně Occidental, Shell a British Petroleum, upřelo svůj zrak na albánská bohatá a neprozkoumaná ložiska ropy. Západní investoři se také zajímali o rozsáhlé zásoby chromu, mědi, zlata, niklu a platiny v Albánii. Adenauerova nadace v pozadí lobbovala ve prospěch německých těžařských zájmů. Berishův ministr obrany Safet Zoulali, zapletený do nelegálního obchodu s ropou a narkotiky, byl architektem dohody s německou společností Preussag v rámci předání kontroly nad albánskými chromovými doly, proti konkurenční nabídce konsorcia Macalloy Incorporated vedeného Amerikou, ve spojení s Rio Tinto Zimbabwe. Do privatizačních programů, které vedly k převzetí státního majetku mafiemi, se také recyklovaly velké částky narkodolarů. V Albánii vedl privatizační program prakticky ze dne na den k vytvoření třídy vlastníků nemovitostí, pevně oddaných volnému trhu. V severní Albánii byla tato třída spojená s rodinami Guegue, které byly napojené na Demokratickou stranu. Největší albánská finanční pyramida VEFA Holdings, kterou ovládala Demokratická strana za předsednictví Saliho Berishy mezi lety 1992 až 97, byla založená rodinami Guegue ze severní Albánie s podporou západních bankovních zájmů. V roce 1997 se VEFA Holdings vyšetřovala v Itálii kvůli svým vazbám na mafii, která ji údajně využívala k praní velkého množství špinavých peněz.
Podle jedné tiskové zprávy založené na zpravodajských zdrojích, měli být vysocí členové albánské vlády v době prezidentství Saliho Berishy včetně členů kabinetu a členů tajné policie SHIK zapojení do obchodu s drogami a nelegálního obchodu se zbraněmi do Kosova. Obvinění byla velmi závažná. Drogy, zbraně, pašované cigarety. To všechno obstarávala společnost otevřeně řízená albánskou vládnoucí Demokratickou stranou Shqiponja. V průběhu roku 1996 ministr obrany Safet Zoulali využíval svého úřadu k usnadnění přepravy zbraní, ropy a pašovaných cigaret. Drogoví baroni z Kosova působili v Albánii beztrestně a velkou část přepravy heroinu a dalších drog přes Albánii, z Makedonie a Řecka na cestě do Itálie, organizovala Shik, což byla státní bezpečnostní policie. Agenti zpravodajských služeb byli přesvědčení, že řetězec velení v této razii sahal až na nejvyšší místa, a ve svých zprávách neváhali jmenovat ministry. Obchod s narkotiky a zbraněmi mohl vzkvétat navzdory tomu, že od roku 1993 byl na albánsko-makedonské hranici přítomný početný kontingent amerických vojáků s mandátem prosazovat embargo. Západ před tím zavíral oči. Příjmy z ropy a narkotik se využívaly k financování nákupu zbraní, často formou přímého barteru.
"Dodávky ropy do Makedonie, obcházející řecké embargo v letech 1993 až 94, se mohly použít na krytí heroinu, stejně jako dodávky pušek kalašnikov albánským bratrům v Kosovu."
Severské kmenové klany neboli fary, si také vytvořily vazby na italské zločinecké syndikáty, které zase hrály klíčovou roli při pašování zbraní přes Jadran do albánských přístavů Dures a Valona. Na počátku, v roce 1992, byly zbraně směřující do Kosova převážně ručními zbraněmi, včetně pušek Kalašnikov AK-47, samopalů RPK a PPK, těžkých kulometů ráže 12,7 a tak dál. Výnosy z obchodu s narkotiky umožnily Kosovské osvobozenecké armádě rychle rozvinout síly čítající přibližně 30 tisíc mužů. V pozdější době získala Kosovská osvobozenecká armáda sofistikovanější zbraně včetně protiletadlových a protipancéřových raket. Podle Bělehradu část finančních prostředků pocházela přímo od CIA, která je dodávala prostřednictvím takzvané kosovské vlády se sídlem v Ženevě ve Švýcarsku. Její washingtonská pobočka zaměstnávala firmu Ruder Finn, která byla známá svými pomluvami bělehradské vlády. Vzpomínáte si na můj pořad Libye? Přesně tam jsem řešil tuto PR agenturu Ruder Fin, která "zpíárovala" masakr ve Srebrenice, ale už jaksi opomněla dodat, že předtím řadu měsíců místní muslimové stínali hlavy Srbům v okolních srbských vesnicích. Ruder Fin sehrála významnou roli v PR proti Srbsku. Kosovská osvobozenecká armáda si také pořídila elektronické sledovací zařízení, které jí umožnilo přijímat satelitní informace NATO o pohybu jugoslávské armády. Výcvikový tábor Kosovské osvobozenecké armády v Albánii se soustředil na výcvik v používání těžkých zbraní, raketových granátů, děl střední ráže, tanků a transportérů, stejně jako na komunikaci a velení a řízení. Tyto rozsáhlé dodávky zbraní kosovské povstalecké armádě byly v souladu s geopolitickými cíli Západu. Není divu, že ohledně kosovského obchodu se zbraněmi a drogami bylo ohlušující ticho mezinárodních médií. Slovy zprávy organizace Geopolitical Drug Watch z roku 1994:
"Obchod s drogami a zbraněmi se v podstatě posuzuje podle svých geostrategických důsledků. V Kosovu obchod s drogami a zbraněmi podněcuje geopolitické naděje a obavy."
Osud Kosova byl pečlivě vytyčený už před podpisem Daytonské dohody z roku 1995. NATO vstoupilo do nevýhodného sňatku z rozumu s mafií. Byli dosazení takzvaní bojovníci za svobodu, obchod s narkotiky umožnil Washingtonu a Bonnu financovat kosovský konflikt s konečným cílem destabilizovat bělehradskou vládu a plně rekolonizovat Balkán. Výsledkem bylo zničení celé země. Západní vlády, které se podílely na operaci NATO, nesou těžké břemeno odpovědnosti za smrt civilistů, zbídačení albánského i srbského etnika a těžkou situaci těch, kteří byli v důsledku bombardování brutálně vyhnaní z kosovských měst a vesnic.
3. kapitola
Agresivní válka NATO proti Jugoslávii: Kdo jsou váleční zločinci?
V této třetí kapitole a jejích podkapitolách se budu zabývat otázkou válečných zločinů, které byly důsledkem humanitárního bombardování NATO v březnu až červnu 1999, jež bylo z velké části namířené proti civilnímu obyvatelstvu. Až třicet procent osob zabitých při bombardování tvořily děti. Kromě použití kazetových bomb použila Aliance zemí NATO toxické radioaktivní střely a rakety obsahující ochuzený uran.
S tím, jak letecké údery NATO vstoupily do třetího měsíce, se rozvinula nová fáze války. Zintenzivnilo se "humanitární bombardování" NATO, které vedlo k nárůstu civilních obětí a lidského utrpení. 30% osob zabitých při bombardování tvořily děti. Kromě používání kazetových bomb vedla Aliance jadernou válku nízké intenzity s použitím toxických radioaktivních střel a raket obsahujících ochuzený uran. Radioaktivní spad způsobuje rakovinu, která může postihnout miliony lidí na několik generací dopředu. Podle tehdejší vědecké zprávy se v Jugoslávii od začátku bombardování pozorovaly první příznaky ozáření u dětí, včetně oparů na ústech a kožních vyrážek na zádech a kotnících. Kromě radioaktivního spadu, který zamořil životní prostředí a potravinový řetězec, bombardovala Aliance také hlavní jugoslávské chemické a farmaceutické závody. Bombardování největší jugoslávské továrny na léky Galenika přispělo k uvolňování nebezpečných, vysoce toxických výparů. Když síly NATO v polovině dubna bombardovaly závody petrochemického komplexu v Pancevu, vypukl požár a vyteklo obrovské množství chlóru, ethylendichloridu a vinylchloridmonomeru. Pracovníci v Pancevu v obavách z dalších bombardovacích útoků, ve kterých by nebezpečné materiály vybuchly, vypustili do Dunaje tuny ethylendichloridu, který je karcinogenní.
NATO na záchranu etnických Albánců
Etničtí Albánci nebyli náletů NATO ušetření. Zabíjení etnických Albánců v Kosovu bylo prý nevyhnutelné při provádění "humanitární operace" ve prospěch etnických Albánců. Kromě dopadů pozemní války mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a jugoslávskými ozbrojenými silami byly bombardování a následný radioaktivní spad v Kosovu ničivější než ve zbytku Jugoslávie.
Důkazy, které se prezentovaly jako "humanitární mise", plně potvrdily, že brutální nálety NATO na města a vesnice v Kosovu vyvolaly exodus uprchlíků. Ti, kteří uprchli ze svých domovů do uprchlických táborů v Makedonii a Albánii, se neměli kam vrátit, neměli se na co těšit. Celá země byla zničená, její civilní průmysl a veřejná infrastruktura se proměnily v trosky. Mosty, elektrárny, školy a nemocnice byly zaměřené jako legitimní vojenské cíle vybrané kombinovaným střediskem vzdušných operací NATO v italské Vicenze a pečlivě ověřené předtím, než pilot provedl úder.
Vzhledem k tomu, že diplomatická výměna stále pokračovala, byla Aliance odhodlaná způsobit jugoslávské ekonomice, včetně Kosova, co největší škody před dosažením "mírové iniciativy" zprostředkované skupinou G8, která ji zmocnila k vyslání pozemních jednotek. Alianční velitelé neustále rozšiřovali seznam hospodářských cílů. Dopad náletů NATO stále častěji připravoval lidi o práci. způsoboval nedostatek vody v Bělehradě, Novém Sadu a dalších srbských městech. Důsledkem bylo uzavření podniků, zatížení schopnosti nemocnic fungovat a přerušení dodávek vody. Poškodilo se přibližně 115 zdravotnických zařízení, ze kterých několik bylo zcela zdemolovaných. A pacienti nemocnic, včetně dětí a starých lidí, umírali kvůli nedostatku vody a elektřiny. Generál Wesley Clark, vrchní velitel NATO v Evropě, koncem května potvrdil, že letecká kampaň NATO ještě nedosáhla svého vrcholu a aliance by měla být připravená na další civilní oběti. Generál Clark také potvrdil, že bude usilovat o zvýšení počtu leteckých úderů v Kosovu a rozšíření okruhu cílů. S tím, jak bombardování vstoupilo do třetího měsíce, došlo také k nápadné změně rétoriky NATO. Aliance se stávala čím dál tím bezohlednější, představitelé NATO se už neomlouvali za civilní oběti a tvrdili, že tyto oběti přispívaly k pomoci Miloševićově propagandistické mašinérii. Utopené v záplavě mediálních obrazů a sebestředných analýz, zůstávaly širší strategické zájmy a ekonomické příčiny války nezmíněné. Zesnulý Sean Gervasi v roce 1995 předvídal blížící se válku. Podle Gervasiho sahaly strategické cíle Washingtonu daleko za Balkán. Do značné míry spočívaly v nastolení režimu západního typu v Jugoslávii a zmenšení geografické rozlohy, moci a vlivu Srbska na minimum. V tomto kontextu představovala instalace americké moci v jižní Evropě a Středomoří také krok k rozšíření geopolitické sféry vlivu Washingtonu mimo Balkán, do oblasti Kaspického moře, Střední Asie a Západní Asie. V tomto ohledu představoval vojenský zásah NATO v Jugoslávii, v rozporu s mezinárodním právem, také nebezpečný precedens. Poskytl legitimitu budoucím vojenským intervencím. Jak dnes víme, tato legitimita byla velmi důležitá při dalších napadeních. K dosažení strategických cílů se destabilizovaly národní ekonomiky, financované regionální konflikty prostřednictvím poskytování tajné podpory ozbrojeným povstáním. Jinými slovy, konflikt v Jugoslávii vytvořil podmínky, které poskytly legitimitu budoucím zásahům Aliance do vnitřních záležitostí suverénních států. Upevňování amerických strategických zájmů ve východní Evropě, na Balkáně a dále, bylo poznamenané nejen rozšířením NATO vstupem Maďarska, Polska a České republiky za členy NATO, pouhé 2 týdny před začátkem bombardování. Válka v Jugoslávii se také časově shodovala s kritickým rozštěpením geopolitického uspořádání v rámci Společenství nezávislých států SNS. Koncem dubna podepsaly Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbájdžán a Moldávie ve Washingtonu pakt, kterým vznikla regionální aliance GUUAM, která strategicky leží v centru kaspického ropného a plynového bohatství, přičemž Moldávie a Ukrajina nabízejí potrubní exportní trasy na Západ. Toto geopolitické rozdělení mělo přímou souvislost s krizí v Jugoslávii. Tento region byl tehdy nestabilní, poznamenaný nacionalistickými konflikty a separatistickými hnutími. Členové tohoto nového pro-NATO politického uskupení nejenže mlčky podporovali bombardování v Jugoslávii, ale také souhlasili s vojenskou spoluprací na nízké úrovni s NATO. Přitom trvali na tom, že skupina nebyla vojenskou aliancí namířenou proti třetí straně, jmenovitě proti Moskvě. Vytvoření GUUAM, kterému dominovaly západní ropné zájmy, měl nejen za cíl vyloučit Rusko z ropných a plynových nalezišť v kaspické oblasti, ale také politicky izolovat Moskvu, čímž by mohlo dojít k opětovnému zažehnutí rozporů z dob studené války.
Válka zastavila kontrolu jaderných zbraní
Válka v Jugoslávii zase významně zbrzdila iniciativy v oblasti kontroly jaderných zbraní, což vedlo ke zrušení výměnného programu, který měl zajistit, aby američtí a ruští důstojníci pro jaderné zbraně byli na konci roku v neustálém kontaktu a zabránili tak případnému odpálení v důsledku počítačových potíží roku 2000. Tehdy se hovořilo o přechodu na rok 2000 s dvojkou místo jedničky na začátku, jako o nepředvídané hrozbě, která mohla vypuknout.
Ruská armáda navíc vyjádřila své obavy, že by se bombardování Jugoslávie mohlo ve velmi blízké budoucnosti ukázat jako pouhá zkouška na podobné údery na Rusko. Podle doktorky Mary-Wynne Ashfordové, spolupředsedkyně Mezinárodní organizace lékařů za prevenci jaderné války, která získala Nobelovu cenu míru, byl dopad bombardování Jugoslávie ze strany NATO na politiku jaderných zbraní mimořádně závažný. Rusové měli pocit zrady ze strany Západu, protože NATO tuto akci podniklo mimo OSN. Alexandr Arbatov, místopředseda výboru pro obranu ruské Státní dumy pro americko-ruské vztahy, popsal válku v Jugoslávii jako nejhorší, nejostřejší a nejnebezpečnější okamžik od dob americko-sovětské berlínské a kubánské raketové krize. Podle Alexandra Arbatova:
"START II je mrtvý, spolupráce s NATO je zmrazená, spolupráce v oblasti protiraketové obrany nepřipadá v úvahu a ochota Moskvy spolupracovat v otázkách nešíření jaderných zbraní je na historickém minimu. Navíc jsou protiamerické nálady v Rusku skutečné, hluboké a rozšířené více než kdy jindy a slogan popisující činnost NATO (dnes Srbsko, zítra Rusko) je hluboce zasazený do myslí Rusů."
Doktorka Mary-Wynne Ashfordová také varovala, že zatímco Rusko směřovalo k integraci s Evropou, najednou Rusové vnímali svou hlavní hrozbu ze Západu.
"Úředníci ruského ministerstva zahraničních věcí kontroly zbrojení a odzbrojení sdělili, že Rusko nemělo jinou možnost než spoléhat se při své obraně na jaderné zbraně, protože jeho konvenční síly byly nedostatečné. I kdyby bombardování v té době ustalo, změny v postoji Ruska k Západu, jeho obnovené spoléhání na jaderné zbraně s tisíci kusy v nejvyšší pohotovosti a ztráta důvěry v mezinárodní právo činily západ zranitelným vůči katastrofě. Kvůli této krizi bylo zrušení pohotovosti jaderných zbraní naléhavější než kdy jindy. Těm, kteří prohlašují, že ruská hrozba je jen rétorika, odpovídám, že rétorika je to, co zahajuje války."
Mediální válka: Umlčení mlčící většiny
Tato válka byla také válkou proti pravdě. S rozvojem protestních hnutí po celém světě NATO posílilo svůj úchop nad masmédii. Ve stylizované mediální maškarádě "vrtěti psem", se NATO neúnavně líčilo jako zachránce etnických Albánců v Kosovu. Spustila se plnohodnotná krycí operace s cílem zmařit veřejnou debatu o válce. Skrytým cílem bylo umlčet mlčící většinu. Západní média, která vyhovují požadavkům Aliance NATO, hrubě klamala veřejné mínění. Na televizních obrazovkách se nenuceně zobrazovala úmrtí civilistů, která byla ospravedlňovaná jako nevyhnutelné vedlejší škody. Podle Pentagonu neexistovalo nic takového jako čistý boj. Mezitím byli protiváleční komentátoři, včetně bývalých velvyslanců a představitelů OBSE, pečlivě odstranění z hlavních veřejnoprávních pořadů. Televizní obsah byl pečlivě kontrolovaný, záběry civilních obětí a destrukce přenášené z Bělehradu byly zobrazované zřídka a selektivně. Novináři byli pod přísným dohledem. Média sice neváhala kritizovat NATO za to, že se dopustilo chyb a tragických omylů, ale legitimita vojenské operace a její "humanitární mandát" se nezpochybňovaly. Veřejné mínění se konfrontovalo se zatíženou otázkou, která umožňovala pouze jednu odpověď. V současné válce tato otázka zněla:
"Není třeba zastavit etnické čistky?"
Toto zjednodušení umožnilo médiím vykreslit jako agresora spíše Jugoslávii než NATO. Aliance byla v naprostém převrácení reality prezentovaná jako ta, která vede v podstatě obrannou válku ve prospěch kosovských Albánců, zatímco ve skutečnosti byli etničtí Albánci hlavními oběťmi "humanitárního bombardování" NATO. Podle propagandistické mašinérie NATO etničtí Albánci neutíkali před bombardováním a pozemní válkou mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a jugoslávskou armádou. Podle Diany Johnstoneové je to činilo téměř jedinečnými, protože v průběhu dějin prchali z válečných zón civilisté. Ne, jak jsme opakovaně slyšeli od mluvčích a apologetů NATO. Kosovští Albánci utíkali pouze před jednou věcí. Před brutálními etnickými čistkami prováděnými Srby.
Uprchlická krize, o které nám NATO tvrdilo, že se omezovala na Kosovo. Důkazy zatajované západními médii ale potvrdily, že z velkých měst prchali lidé z celého Srbska.
Spolehlivé odhady uváděly, že počet uprchlíků, kteří opustili Bělehrad, aby unikli bombardování, byl 400 tisíc. Většina z nich byli ženy a děti. Nejméně dalších 500 tisíc lidí opustilo další srbská města, zejména Novi Sad a Niš, kde bombardování NATO způsobilo znečištění ovzduší, přerušilo dodávky vody a zasáhlo čistě civilní cíle, jako byla tržiště. Podle italského deníku Il Manifesto přineslo bombardování NATO v Srbsku celkem nejméně milion uprchlíků. Predrag Simić, zahraničněpolitický poradce srbského opozičního vůdce Vuka Draškoviće, řekl na pařížské konferenci koncem května, že Kosovo bylo bombardováním NATO tak důkladně zdevastované, že se tam nikdo, ani Albánci, ani Srbové, nebude moci vrátit a žít tam.
Kdo je zodpovědný za válečné zločiny?
Veřejný nesouhlas s bombardováním NATO byl okamžitě odmítnutý jako srbská propaganda. Ti, kdo se proti NATO ozývali, se označili za Miloševićovy apologety. Většina protiválečných kritiků v zemích NATO sice nebyli obhájci Miloševićova režimu, přesto se od nich očekávala vyvážená argumentace. Pohled na obě strany obrazu byl pravidlem. Protiváleční komentátoři byli vyzývaní, aby opakovali vykonstruovaný mediální konsensus NATO a jednoznačně se přidali na stranu proti Miloševićovi. Za těchto okolností bylo objektivní pochopení a analýza role Miloševićovy vlády od občanské války v Bosně a v kontextu pozdější krize v Kosovu prakticky znemožněná. Zatímco prezident Slobodan Milošević a 4 členové jeho vlády byli koncem května obvinění haagským Mezinárodním trestním tribunálem (ICTY) z údajného organizování politiky etnických čistek v Kosovu, zpravodajská média se nezmínila o tom, že u haagského tribunálu (ICTY) se paralelně zahájilo několik soudních procesů, které obvinily vedoucí představitele NATO ze zločinů proti lidskosti. Za zmínku stálo i to, že vláda Velké Británie, jejíž premiér Tony Blair byl na seznamu obviněných v jedné paralelní žalobě, poskytovala haagskému tribunálu od počátku bombardování zpravodajské informace o situaci v Kosovu. Část těchto zpravodajských materiálů předávala Kosovské osvobozenecké armádě, se kterou byl britský ministr zahraničí Robin Cook v častém kontaktu, a také prostřednictvím britských speciálních sil SAS, které s Kosovskou osvobozeneckou armádou přímo spolupracovaly.
Žaloba namířená proti vedoucím představitelům NATO
V květnu 1999 podala skupina 15 kanadských právníků a profesorů práva spolu s Americkou asociací právníků s členy ve více než 20 zemích žalobu na vedoucí představitele NATO u ICTY v Haagu. Žaloba poukázala na otevřené porušení Charty OSN, smlouvy o NATO, Ženevských konvencí a zásad mezinárodního práva uznaných Norimberským tribunálem.
"plánování, příprava, zahájení nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo ujištěními za zločin."
Seznam zločinů, kterých se dopustili vedoucí představitelé NATO, zahrnoval například:
"Úmyslné zabíjení, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné újmy na zdraví nebo těle, rozsáhlé ničení majetku, použití jedovatých zbraní, míněný radioaktivní spad, nebo jiných zbraní ke způsobení zbytečného utrpení, bezohledné ničení měst, obcí nebo vesnic nebo devastace, která není odůvodněná vojenskou nutností. Podle mandátu ICTY osoba, která plánovala, podněcovala, nařídila, spáchala nebo jinak napomáhala při plánování, přípravě nebo provedení trestného činu, je za tento trestný čin individuálně odpovědná a oficiální postavení obviněné osoby, ať už jako hlavy státu nebo vlády, nebo jako odpovědného vládního úředníka, nezbavuje takovou osobu trestní odpovědnosti ani nezmírňuje trest."
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová, také bývalá irská prezidentka, 30. dubna v Ženevě potvrdila, že žalobce Tribunálu pro válečné zločiny (ICTY) měl mandát nejen ke stíhání srbských sil, ale že pod drobnohled mohla přijít i Kosovská osvobozenecká armáda a NATO, pokud by se ukázalo, že došlo k závažnému porušení mezinárodního humanitárního práva. Podle Waltera Rocklera, bývalého prokurátora norimberského procesu s válečnými zločinci:
"Bombardovací válka také porušuje a skartuje základní ustanovení Charty OSN a dalších úmluv a smluv. Útok na Jugoslávii představuje nejbezostyšnější mezinárodní agresi od doby, kdy nacisté zaútočili na Polsko, aby zabránili polským zvěrstvům proti Němcům. Amerika odhodila nároky na mezinárodní zákonnost a slušnost a vydala se na cestu surového imperialismu v amoku."
Nejisté důkazy o "humanitární katastrofě" před bombardováním
V rámci zakrývání skutečných motivů NATO k zahájení války mezinárodní média také nezmínila, že oficiální zpravodajská zpráva německého ministerstva zahraničí, použitá ke zjištění oprávněnosti politických uprchlíků z Kosova, potvrdila, že v měsících bezprostředně předcházejících bombardování neexistovaly žádné důkazy o etnických čistkách v Kosovu. Kdo tedy lže? Německý ministr zahraničí Joschka Fischer ospravedlňoval zásah NATO poukazem na "humanitární katastrofu", ale interní dokumenty jeho vlastního ministerstva hovořily o pravém opaku:
"Ani v Kosovu nebylo možné ověřit explicitní politické pronásledování spojené s albánskou etnicitou. Východ Kosova stále nebyl zapojený do ozbrojeného konfliktu. Veřejný život ve městech jako Priština, Urosevać, Gnjilan a tak dál, probíhal po celou dobu konfliktu na relativně normální bázi. Akce bezpečnostních složek nebyly namířené proti kosovským Albáncům jako etnicky definované skupině, ale proti vojenskému protivníkovi Kosovské osvobozenecké armády a jeho skutečným nebo domnělým stoupencům."
Po dohodě uzavřené se srbským vedením na konci roku 1998, se bezpečnostní situace i životní podmínky obyvatelstva albánského původu znatelně zlepšily. Zejména ve větších městech se od té doby veřejný život vrátil k relativnímu normálu. Výše uvedená hodnocení se v zásadě shodovala s několika nezávislými hodnoceními humanitární situace v Kosovu před náporem bombardovací kampaně. Roland Keith, bývalý ředitel terénní kanceláře Kosovské ověřovací mise OBSE, který opustil Kosovo 20. března, uvedl, že většinu násilností v Kosovu vyvolala Kosovská osvobozenecká armáda:
"Po mém příjezdu se válka stále více měnila v konflikt střední intenzity, neboť přepady, narušení kritických komunikačních linií a únosy bezpečnostních sil Kosovskou osvobozeneckou armádou vedly k výraznému nárůstu vládních obětí, což následně vedlo k rozsáhlým jugoslávským odvetným bezpečnostním operacím."
Tomu se ještě budu věnovat níže. Počátkem března vedly tyto teroristické a protiteroristické operace k tomu, že obyvatelé mnoha vesnic uprchli nebo byli rozptýlení buď do jiných vesnic, měst, nebo do kopců, kde hledali útočiště. Situace jasně ukazovala, že provokace Kosovské osvobozenecké armády, jak jsme se osobně přesvědčili při přepadech bezpečnostních hlídek, které způsobily smrtelné i jiné ztráty, byly jasným porušením předchozí říjnové dohody a rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1199. Bezpečnostní síly reagovaly a následné bezpečnostní šikanování a protiopatření vedly k zesílení povstalecké války, ale Roland Keith, podle jeho slov, nebyl svědkem ani nevěděl o žádných případech takzvaných etnických čistek, a rozhodně nedošlo k žádným případům genocidní politiky v době, kdy působil v terénní kanceláři Kosovské ověřovací mise OBSE. Roland Keith pokračoval:
"To, co se odehrálo od 20. března, kdy se evakuovali pozorovatelé OBSE, aby vyslovili předposlední varování s cílem donutit Jugoslávii k dodržování dokumentů z Rambouillet a následných pařížských dokumentů, a od zahájení leteckého bombardování NATO 24. března, samozřejmě vedlo k porušování lidských práv a k velmi významné humanitární katastrofě, neboť z provincie uprchlo nebo bylo vyhnaných přibližně 600 tisíc kosovských Albánců. K tomu ale nedošlo před 20. březnem, takže humanitární katastrofu bych přímo či nepřímo přičítal leteckému bombardování NATO a následné protiteroristické kampani."
Chronologie plánování NATO
Přípravy na leteckou kampaň i pozemní válku, pečlivě skryté před zraky veřejnosti, probíhaly téměř rok před zahájením "humanitárního bombardování" NATO 24. března 1999.
V reakci na široké strategické a ekonomické cíle bylo první prioritou Aliance zajistit rozmístění ozbrojených bojových jednotek v Makedonii na bezprostřední hranici s Kosovem. Americký ministr obrany William Cohen odcestoval koncem prosince 1997 do Skopje na jednání s makedonskou vládou a armádou. Po těchto jednáních na vysoké úrovni následovala za pár měsíců návštěva makedonského ministra obrany Kitanoskiho ve Washingtonu na jednání v Pentagonu. Na programu jednání bylo zřízení základny NATO v Makedonii. Nebylo času nazbyt. 6. května 1998 se sešla Rada NATO, aby zhodnotila alianční úsilí v regionu. V září se mělo v Makedonii uskutečnit velké vojenské cvičení s názvem "Cooperative Best Effort". NATO nicméně ujistilo mezinárodní společenství, že vojenské cvičení nemělo být nácvikem, ale spíše mělo umožnit vojenským orgánům NATO studovat různé možnosti. Rozhodnutí o tom, zda některou z těchto možností provést, by bylo záležitostí budoucího rozhodnutí. Zhoršení bezpečnostní situace v Kosovu, které bylo do značné míry důsledkem terorismu ze strany Kosovské osvobozenecké armády, poskytlo NATO vhodnou záminku k posílení svých pozemních sil v Makedonii, složených převážně z britských a francouzských vojáků. Podle NATO bylo proto nutné počítat s komplikovanějším a ambicióznějším vojenským cvičením v Makedonii, aby byl vyslaný jasný politický signál Bělehradu o zapojení NATO.
Úloha Kosovské osvobozenecké armády
Souběžně se zahájením vojenských operací v Albánii a Makedonii navázalo NATO přímé spojení s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Informační zpráva amerického ministerstva obrany v této souvislosti potvrdila, že počáteční kontakty mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a NATO se uskutečnily v polovině roku 1998:
"Lidé v NATO si uvědomili, že NATO musí do tohoto procesu zapojit Kosovskou osvobozeneckou armádu, protože ukázala přinejmenším potenciál být odmítavá k jakékoli dohodě, která by se tam mohla uzavřít se stávajícími kosovskými stranami. Takže je třeba je nějak zapojit, a proto jsme tam navázali první kontakty s touto skupinou, doufejme, že s těmi správnými lidmi z této skupiny, abychom se je pokusili zapojit do tohoto vyjednávacího procesu."
Zatímco tyto počáteční kontakty NATO oficiálně přiznalo až v polovině roku 1998, Kosovská osvobozenecká armáda dostávala tajnou podporu a výcvik od CIA a německé Bundes Nachrichten Dienst (BND) už od poloviny 90. let. Tehdejší budování sil Kosovské osvobozenecké armády bylo součástí plánování NATO. Do poloviny roku 1998 byla tajná podpora postupně nahrazená, navzdory vazbám Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin, oficiální otevřenou podporou ze strany vojenské Aliance v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 1160, z 31. března 1998, která odsoudila:
"Veškeré teroristické činy Kosovské osvobozenecké armády nebo jakékoli jiné skupiny či jednotlivce a veškerou vnější podporu teroristické činnosti v Kosovu, včetně financování, vyzbrojování a výcviku."
24. září 1998 byla přijatá další klíčová rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1199, která vyzvala orgány v Bělehradě a vedení kosovských Albánců, aby bez předběžných podmínek urychleně zahájili smysluplný dialog o otázkách politického statusu. Rezoluce také požadovala, aby Bělehrad stáhl své vojáky z Kosova.
Po obnovené vlně terorismu ze strany Kosovské osvobozenecké armády byly jugoslávské orgány obviněné ze zásahů proti etnickým Albáncům, což poskytlo ministrům obrany NATO, kteří se sešli v portugalské Vilmouře 24. září, ve stejný den, kdy se přijala rezoluce OSN číslo 1199, ospravedlnění pro vydání aktivačního varování pro kampaň leteckých úderů proti srbským pozicím. Prohlášení z portugalské Vilmoury vyzvalo Bělehrad, aby okamžitě podnikl kroky ke zmírnění humanitární situace, zastavil represivní akce proti obyvatelstvu a hledal politické řešení prostřednictvím jednání s albánskou většinou. Po tomto takzvaném aktivačním varování následoval v polovině října aktivační rozkaz Severoatlantické rady, který zmocňoval vrchního velitele NATO pro Evropu generála Wesleyho Clarka k zahájení omezených leteckých úderů a postupné letecké kampaně v případě, že jugoslávské orgány odmítnou splnit rezoluci OSN číslo 1199.
Pod hrozbou leteckých úderů provedl Bělehrad, po přijetí rezoluce OSN číslo 1199, částečný ústup, čímž téměř okamžitě vytvořil podmínky pro to, aby Kosovská osvobozenecká armáda obsadila pozice, které předtím držely ustupující srbské síly. Posílení Kosovské osvobozenecké armády bylo naopak doprovázené obnovením teroristické činnosti a následným zhoršením bezpečnostní situace. Skrytým cílem NATO bylo v tomto ohledu využít povstání Kosovské osvobozenecké armády k dalšímu vyvolání etnického napětí a sociálních rozporů v Kosovu. Mezitím americký vyslanec Richard Holbrooke zahájil jednání s prezidentem Slobodanem Miloševićem. Pod hrozbou leteckých úderů NATO byla v Prištině také zahájená jednání o politickém statusu Kosova mezi srbskou delegací vedenou prezidentem Milanem Milutinovićem a Ibrahimem Rugovou, předsedou Demokratické ligy zastupující etnické Albánce. Zatímco americký vyslanec Christopher Hill byl na tato jednání pozvaný jako pozorovatel, Milan Milutinović trval na tom, že jednání, která vycházela z rezoluce OSN číslo 1199, byla vnitřní záležitostí.
Na základě dohody mezi americkým vyslancem Richardem Holbrookem a prezidentem Slobodanem Miloševićem měla Jugoslávie dokončit jednání o rámci politického urovnání, do 2. listopadu 1998. Kromě toho byla v Kosovu pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OBSE zřízená ověřovací mise, která měla zjistit dodržování rezolucí OSN číslo 1160 a 1199. Na základě dohody podepsané 15. října 1998 v Bělehradě náčelníkem jugoslávského generálního štábu a vrchním velitelem spojeneckých sil NATO v Evropě generálem Wesley Clarkem byla zřízená paralelní letecká ověřovací mise NATO, doplňující ověřovací misi OBSE.
Podmínky obou ověřovacích dohod OBSE a NATO byly následně zakotvené v rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1260, z 24. října. Zatímco Bělehradu byla daná 96-hodinová lhůta pro splnění požadavků, Aliance se po jednání prezidenta Slobodana Miloševiće a generála Wesleyho Clarka v Bělehradě 25. až 26. října rozhodla zahájení leteckých úderů odložit. Podle prohlášení Aliance:
"NATO bude i nadále připravené provést letecké operace, pokud to bude nutné."
Mezitím NATO zahájilo operaci Orlí oko (Eagle Eye) s využitím neozbrojených letounů a bezpilotních letounů. Pozorovací aktivity operace Orlí oko se koordinovaly s pozemní ověřovací misí, kterou prováděly týmy pozorovatelů OBSE a Kosovská diplomatická pozorovatelská mise.
V čele ověřovací mise OBSE stál bývalý úředník íránské kontrarozvědky. Mezitím byl do čela kosovské ověřovací mise OBSE jmenovaný americký kariérní diplomat, velvyslanec William Walker. Byl to úkol šitý na míru. Walker byl dobře známý svou rolí v aféře Írán-Contras během Reaganovy administrativy. Povstání Kosovské osvobozenecké armády bylo v mnoha ohledech kopií nikaragujských Contras, kteří byli také financovaní z peněz na drogy s tajnou podporou CIA.
William Walker, ve spojení s Oliverem Northem, hrál klíčovou roli při směrování tajného financování nikaragujských Contras, když v Reaganově administrativě zastával funkci náměstka ministra zahraničí pro meziamerické záležitosti, což je dobře zdokumentované soudními spisy. V této funkci se stal zvláštním asistentem náměstka ministra zahraničí Elliota Abramse, postavy, jejíž jméno se brzy objevilo na titulních stranách novin v souvislosti s aférou Írán-Contras.
William Walker se na ministerstvu zahraničí podílel na činnosti takzvaného Úřadu pro humanitární pomoc Nikaragui, což byl krycí fond, jehož prostřednictvím byla Contras dodávaná tajná vojenská pomoc. Cílem bylo obejít takzvané Bolandovy dodatky, což znamená dodatků k zákonu o rozpočtových prostředcích ministerstva obrany, které zakazovaly americké vládě vydávat peníze za účelem svržení vlády Nikaraguy. Walker se zúčastnil některých zasedání Omezené meziresortní skupiny pro Střední Ameriku, jejímž členem byl Oliver North. Walker nebyl nikdy obviněný z trestných činů v rámci skandálu Írán-Contras. Po ukončení spolupráce s Oliverem Northem byl jmenovaný americkým velvyslancem v Salvadoru. Jeho působení v Salvadoru se časově shodovalo se vznikem eskader smrti a s obdobím, kdy byla země prakticky v područí státního teroru sponzorovaného Amerikou. V Kosovu William Walker uplatnil své dovednosti v oblasti tajných operací získané ve Střední Americe. Jako vedoucí kosovské ověřovací mise Walker udržoval úzké kontakty s vojenským velením Kosovské osvobozenecké armády v terénu. Od počátku své mise v Kosovu využíval svého postavení k prosazování zájmů NATO.
Závěr
To je všechno v rámci druhé epizody, co uslyšíte příště ve třetím pokračování? Začnu masakrem v Račaku, a budu pokračovat jednáním v Rambouillet. Byl dojednaný takzvaný "mírový plán", samozřejmě v západní hantýrce, který znamenal vyslání pozemních jednotek. Podívám se, jak NATO úzce spolupracovalo s teroristy v rámci zločinecké Kosovské osvobozenecké armády. Situaci prozkoumám ještě dál, protože žoldáci v Kosovu byli sponzorovaní samotným americkým Pentagonem. Podívám se na takzvanou postkonfliktní vládu, kterou vytvořila Kosovská osvobozenecká armáda, tedy vládu vytvořili teroristé a zločinci napojení na organizovaný zločin narkomafie všechno pod krytím západu, Američanů a NATO. Probíhaly také politické vraždy konkurentů a těch, kteří s nastolením hrůzovlády nesouhlasili. To díky instalaci polovojenské vlády v Kosovu. Kosovská armáda teroristů a zločinců založila dokonce vlastní policii, která vymáhala poslušnost. Těmto procesům pomáhali samotní Američané. Jak, dozvíte se v dalším díle, protože tu figurovali i nájemní generálové z Ameriky. Haagský tribunál tohle všechno samozřejmě přikryl. Podívám se také na použití chemických zbraní v Chorvatsku.