Druhý díl sleduje další část životního příběhu Černého prince, Junia Valeria Borghese. Tentokrát se zaměřuje na jeho roli jako mocenského operátora a pokračovatele fašistického vývoje v poválečném období. Pořad zkoumá Borgheseho účast jako velitele jednotek Gladio pod patronátem NATO v Itálii a jeho spojení s Liciem Gellim a zednářskou organizací Propaganda Due. Dále se pořad věnuje Plánu Solo, který předcházel Borgheseho pokusu o převrat, a jeho účasti na politických intrikách a aktivitách až do Vatikánu. Tématem je také vznik Národní fronty a role Stefana Delle Chiaie v Borgheseho plánech. Hlavní důraz se klade na pokus o poslední převrat, který Borghese plánoval, a jeho neúspěch. Pořad analyzuje, jak Borghese zvládal tento neúspěch a jak se s ním vypořádal. Závěrečná část pořadu se věnuje smrti Černého prince a uzavírá jeho životní příběh.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v první epizodě. Podíval jsem se na rodinnou dynastii Borgheseových a pak jsem pokračoval začátkem vlády Benito Mussoliniho, kterého mohutně financovali Britové. Borghese se dal k námořnictvu, začal velet ponorkám a postupně stoupal v kariérním žebříčku armády. Po krizi v Etiopii a Španělsku začala druhá světová válka a Borghese se stal velitelem jednotky MAS 10. Musel se přesunout z moře na pevninu, když Itálie podepsala příměří se Spojenci 8. září 1943. Borghese si začal budovat zpravodajskou síť, o kterou se mohl opírat v poválečném vývoji Itálie. Následně si také budoval mezinárodní síť kontaktů ještě před koncem války. A to jak s Němci, tak i Američany, kteří mu nakonec zachránili život před spravedlivou šibenicí. S koncem války ale italský fašismus, stejně jako německý nacismus, neskončil.
Borghese: Šéf jednotek Gladio pod NATO v Itálii
Pamatujete si na můj pořad Atentát na Kennedyho? Hovořil jsem tu o americkém pravicovém podsvětí části rozvědek a armády, kteří chystali obrovský převrat v Americe. Pořádali polotajné konference, cvičili své žoldáky a psali příručky. Součástí tohoto převratu mohl být atentát na Kennedyho. Jednou z hlav tohoto pravicového podsvětí byl generál Pedro del Valle a jeho přítelem byl další generál Charles Willoughby. Například Jošio Kodama, japonský válečný zločinec a obchodník s drogami, byl v roce 1950 propuštěný na svobodu, aby spolupracoval se CIA a tímto americkým generálem Charlesem Willoughbym. A oba dva, Del Valle i Willoughby, udržovali přátelské vztahy právě s naším Černým princem Borghesem. Del Valle se s Borghesem poprvé setkal během tažení do Etiopie. Rýsujeme tu okruh hlav mezinárodního fašistického podsvětí po druhé světové válce. Del Valle a Willoughby z Ameriky, Borghese z Itálie a Kodama z Japonska. Samozřejmě i řada dalších, ale to už přesahuje rámec pořadu. Borghese se zkrátka stal klíčovou postavou a americkou spojkou v Itálii. Právě jeho zachránil americký agent James Angleton před rozsudkem smrti nebo doživotím. A právě pod jeho vedením se začly budovat jednotky Gladio, pod zastřešením NATO. Gladio byl název organizace, která se skládala z vojáků a civilistů a jejímž cílem bylo vytvořit zpravodajskou a odbojovou síť v týlu nepřítele v případě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Oficiálně byla organizace založená v roce 1956 v souladu se směrnicí americké Rady národní bezpečnosti 412/2. Byla součástí globálního programu NATO, který předpokládal vytvoření odbojových skupin. Natočil jsem o ní dvoudílný pořad Tajná síť Gladio. V Itálii byli prvními poválečnými rekruty Gladia vojáci, mnozí z nich veteráni armády Solo republiky. V Itálii byly jednotky Gladio velmi strukturované. Pod vedením Borgheseho byly síly Gladio rozdělené do 40 hlavních skupin. 10 se specializovalo na sabotáže, 6 na špionáž, propagandu a únikovou taktiku a 12 na partyzánské aktivity. Na Sardinii u západního pobřeží Itálie se zřídil speciální výcvikový tábor pro členy těchto jednotek Gladio, složených z bývalých fašistů. Tábor se díky úsilí Reinharda Gehlena a Karla Wolffa brzy hemžil novými nacisty z Německa, Francie a Rakouska. Vzpomínáme si, že právě s Karlem Wolffem jednal Borghese v posledních letech války. Gladio mělo tajnou základnu v Algheru poblíž Capo Marrargiu, která měla sloužit k soudním procesům a deportacím v případě pokusu o převrat. Někteří z mužů, kteří tu byli umístění, byli vojáci a agenti amerických tajných služeb. Tisk také s aktivitami v zemích NATO spojoval MAS 10. Termín stay-behind, tedy zůstaň v pozadí, se používal pro označení jednotky, kterou MAS 10 zřídila v únoru 1945, aby působila na územích obsazených postupujícími Spojenci. Je také zajímavé, že mezi lety 1943 až 45 působili specialisté MAS 10 v údolí Agno severně od Vicenzy (kde se dodnes nachází významná americká letecká základna). Někteří z mužů, kteří byli zajatí, byli poslaní do Ameriky k výslechům nebo prostě proto, aby američtí důstojníci mohli těžit z jejich zkušeností. Další spojení mezi MAS 10 a Gladiem uvedl Peter Tompkins, bývalý agent OSS v Itálii, který v roce 1994, na vzpomínkovém setkání v Benátkách, přednesl projev, ve kterém uvedl:
"V OSS byli ti, kteří na jedné straně vyslali demokratické agenty a na druhé straně zachránili MAS 10 a Valeria Borgheseho, aby využili jejich Gladio ve válce proti komunistům."
Jinými slovy, gauneři na sebe stejně jednou všechno vyžvaní, aby se pochlubili, jací byli kabrňáci. Je velmi stresující žít s pocitem nedocenění, o kterém máme pocit, že bychom za něj měli být naopak pochválení. Přesně tím trpěli bývalí fašisté a nacisté. Po válce si vytvářeli dokonale propojené podzemní mezinárodní struktury podsvětí, ve kterém byly jednotky Gladio jen součástí vojensko-politicko-hospodářsko-finančnicko-ideologické mašinérie. Nyní nastává doba, kdy oni a jejich neofašističtí potomci vylézají jako krysy na světlo z podzemních kanálů, aby se s tím konečně pochlubili světu. Válka pro ně nikdy neskončila, jen pozdržela jejich zájmy a na chvíli je odsunula do podzemí. Jsou to ale další střípky, které můžeme skládat pro dokumentaci spolupráce italských fašistů a Američanů na půdorysu jednotek Gladio. Do roku 1946 byly, ještě před vznikem NATO, po celé západní Evropě rozmístěné stovky jednotek Gladio. Ty vznikaly pod americkou kontrolou a za 3 roky se začly začleňovat do NATO, které vzniklo podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949. Gladio bylo pod přímou kontrolou tajných služeb a účastnilo se schůzek, které NATO pořádalo mezi šéfy podobných organizací působících v různých zemích Atlantického paktu. V 70. letech mělo Gladio asi 200 členů od severovýchodu až po Bolognu, jejichž průměrný věk se pohyboval kolem 40 let. Skládalo se z 5 sekcí. Informační a propagandistické, partyzánské, sabotážní, únikové a útěkové. Po desetiletích popírání ze strany vlád, které se střídaly od roku 1946, včetně těch, v jejichž čele stáli Aldo Moro a Giulio Andreotti, byla existence organizace konečně odhalená v roce 1990. Andreotti například odhalil, že Gladio mělo 139 tajných skladů zbraní. Gladio ale bylo známé i předtím, i když ne v takovém rozsahu. V roce 1975 unikl z turecké rozvědky utajovaný polní manuál NATO FM 30-31, včetně příloh. Jeho autory byli protiterorističtí experti Pentagonu. FM 30-31 poskytoval budoucím teroristům Gladia výslovné pokyny k teroristickým činům, včetně bombových útoků, atentátů a mučení – spolu s návodem, jak rozbít image eurokomunismu dodržujícího zákony tím, že se vina svalí na komunisty. Přesně o této příručce jsem hovořil ve druhém díle mého pořadu Západní vlády útočí. NATO tuto příručku samozřejmě odmítlo a označilo ji za sovětskou dezinformaci. Hlavní média ji v podstatě ignorovala. Ovšem zástupce ředitele CIA Ray Cline označil FM 30-31 za autentický dokument. Znalost této příručky potvrdil i Licio Gelli, velmistr zednářské lóže Propaganda Due a Borgheseho známý. Pravicoví teroristé udělali z této příručky svou bibli. Soudě podle náporu bombových útoků na vlaky a banky, které si vyžádaly stovky mrtvých a z nichž byla obviňovaná právě levice. Přesně v souladu s doporučeními v příručce. Teror Gladio se šířil jako virus z Itálie do Španělska, Portugalska, Francie, Belgie, Řecka a Turecka – se zjevnou ochranou zpravodajských služeb. Patřili k nim Italové Stefano Delle Chiaie, Elio Massagrande, Pierluigi Concutelli, Clemente Graziani, Salvatore Francia a Marco Pozzan. Dále Yves Guerin-Serac z Francie, a Aginter-Press, bývalí agenti obávané portugalské tajné policie PIDE. Dále Guy Amaudruz ze Švýcarska, turecký Šedý vlk Abdullah Catli, Němci ze skupiny Paladin a Belgičané z Brabantského gangu. Dnes je jasné, že jednotky Gladio pod zastřešením NATO chránily mocné organizace, z nichž nejdůležitější na mezinárodní úrovni byly italská lóže Propaganda Due, a Světová antikomunistická liga. K oběma se dostanu u Stefana Delle Chiaie. Objevily se i další velmi zajímavé podrobnosti týkající se financování Gladia pocházejícího od CIA, spolupráce poskytované SIFAR, tedy Informační službou ozbrojených sil, nebo výcviku italských agentů svěřených britské rozvědce, kteří byli ve skutečnosti někdejšími italskými fašisty.
Licio Gelli a zednáři Propaganda Due
Důležitou osobou v projektu Gladio byl Licio Gelli. Licio Gelli se narodil v roce 1919 v Pistoi a v 18 letech se dobrovolně přihlásil do španělské občanské války, kde bojoval ve jménu Mussoliniho. Jeho další působení bylo v Černé Hoře, kde pracoval, pravděpodobně jako informátor, pro fašistickou kancelář v Cattaro na pobřeží Jaderského moře. Po uzavření příměří pracoval, jak se zdá, pro obě strany a na konci války sestavil pro vítěze seznam fašistů v oblasti. V roce 1948 se stal tajemníkem křesťanskodemokratického poslance, a později se stal v roce 1956 ředitelem společnosti Permindex. Permindex byla krycí organizací CIA, která byla zřízená ve švýcarské Basileji. Tato společnost byla řízená agentem CIA Frankem Wisnerem. Permindex představovala pobočku Gladia, která dodávala zbraně Imre Nagyovi a jeho povstaleckým silám v komunistickém Maďarsku. Hovořil jsem o tom v prvním díle mé analýzy Svobodná Evropa ve službách CIA. V roce 1963 pak vstoupil do svobodného zednářství, aby byl v roce 1971 jmenovaný tajemníkem tajné lóže Propaganda Due. Propaganda Due byla rozpuštěná kvůli vnitřním sporům mezi zednáři, ale v roce 1976 ji obnovil sám Gelli a stala se mocnou organizací, která sdružovala nejvlivnější osobnosti země. V té době byl Gelli veřejnosti téměř neznámý, ale v italských záležitostech už hrál důležitou roli. Když byl v roce 1979 zavražděný novinář Carmine Pecorelli, který často psal o tajných agentech v Itálii, byly v jeho kanceláři nalezené dokumenty z oddělení D, včetně dokumentů o Gellim a informací o pokusu o puč, který se v roce 1970 pokusil provést Borghese. K tomu se ještě dostanu. Postupem času se lóže Propaganda Due rozrostla na stovky členů, ze kterých mnozí později své členství popřeli, ačkoli je známé, že mnozí stoupenci byli politici a úředníci vládních bezpečnostních služeb. V italských politických kruzích byl Licio Gelli jakýmsi opravářem. Utajení Propaganda Due v rámci zednářského světa usnadňovalo situaci, protože její členové byli tajnými členy tajné organizace. Výhodou bylo, že bratři mohli v případě potřeby získat finanční nebo jinou pomoc a Gelli mohl za poskytnutou pomoc něco očekávat. Jeho kontakty sahaly daleko za hranice Itálie. Například v Americe měl několik přátel, téměř všechny členy pravicového křídla Republikánské strany, kteří ho později pozvali na slavnostní inauguraci Ronalda Reagana v Bílém domě. Republikáni byli hnacím motorem italského fašismu i německého nacismu. V prvním díle mého pořadu Pravda o generálu Gehlenovi jsem hovořil o tajných operacích, jako síť Die Spinne, neboli Pavouk. Síť Die Spinne se skládala z poválečných zbytků nacistické tajné policie a tajného zpravodajského aparátu, jehož vedoucím v Americe byl stoupenec Republikánské strany Harold Keith Thompson. Licio Gelli tak měl k dispozici řadu spisů obsahujících informace o různých osobách, ze kterých některé zastávaly vysoké vládní funkce. Tyto materiály používal k "přesvědčování" dotyčných osob, aby přijímaly rozhodnutí, která vyhovovala jeho zájmům. V rámci vyšetřování, které mělo odhalit Gelliho síť, vstoupila 17. března 1981 skupina příslušníků finanční policie do jeho vily v Arezzu, a našla seznam 962 členů Propaganda Due. V politickém světě propukl skandál obrovských rozměrů. Seznam obsahoval 3 ministry, 43 členů parlamentu včetně poslanců a senátorů, šéfy všech složek ozbrojených sil, úředníky zastávající klíčové posty v různých tajných službách a vedoucí pracovníky bank, médií a firem. V září 1982 byl Gelli zatčený ve Švýcarsku, kde měl bankovní účet v hodnotě stovek miliard lir. Ale v srpnu 1983, asi 10 dní před vydáním do Itálie, uprchl. V září 1987 se znovu objevil, opět ve Švýcarsku, a představil se místním úřadům, které ho usvědčily z nelegálního vstupu do země. V únoru následujícího roku byl převezený do Itálie a v dubnu ho Andreottiho vláda propustila. Později byl odsouzený k vězení na základě různých obvinění, ale po odvolání byl vždycky zproštěný viny. Kromě těchto incidentů se předpokládá, že Gelliho organizace nadále působila v jiných formách.
Plán Solo: Předchůdce Borgheseho převratu
Pomoc Američanů italské pravici měla různé formy. Tato podpora měla především podobu měsíčních plateb v lirách pro křesťanské demokraty. V některých případech Američané dodávali obilí, které křesťanští demokraté prodávali, aby získali peníze. V předvečer italských voleb v roce 1975 požádal prezident Gerald Ford o další tajné finanční prostředky ve výši 6 milionů dolarů pro spřátelené strany. Na ovlivnění italských voleb v roce 1972 vydala americká vláda 10 milionů dolarů, čímž celková částka vyplacená Itálii po roce 1948 dosáhla 75 milionů dolarů. V roce 1970, právě v souvislosti s Borgheseho pučem, přišlo 10 milionů dolarů. Totéž samozřejmě udělal Sovětský svaz s komunistickou stranou. A tak se dostáváme k plánu Solo, který lze považovat za předchůdce Borgeseho převratu. Jednalo se o spiknutí proti levici, které zosnoval tehdejší prezident republiky Antonio Segni s pomocí generála Giovanniho De Lorenza, velitele karabiniérů a pozdějšího šéfa SIFAR (tato funkce mu nebránila v tom, aby i nadále vykonával určitou kontrolu nad karabiniéry, neboť spravoval i jejich rozpočet a měl své lidi v čele silových složek). Na jaře 1964 se uskutečnilo několik schůzek mezi některými Lorenzovými věrnými. Pozvaní se na schůzky dostavovali v civilu, zcela bez vědomí ostatních karabiniérů. Na jejich podporu se rekrutovali civilisté s očištěnou politickou minulostí. Většinou bývalí příslušníci MAS 10, výsadkáři, vojáci a námořníci Mussoliniho armády. Zajímavé je, že muž, který měl na starosti nábor některých z těchto externích zdrojů, plukovník karabiniérů Renzo Rocca, později přišel o práci v SIFAR, a byl nalezený mrtvý s kulkou v hlavě, kterou, jak bylo zjištěno, nevystřelil. Případ se nikdy nevyřešil. Lorenzo a jeho kámoši se na schůzích obávali, že by se vláda mohla otevřít levici, a proto zorganizovali státní převrat, aby tomu zabránili a udrželi si kontrolu nad situací. V této chvíli vstoupil na scénu Borghese. Podle Rema Orlandiniho, dědice impéria loděnic Orlando a vůdce převratu v roce 1970, byl Borghese Lorenzovým přítelem a zaručil se za jeho pomoc. Karabiniéři dostali potřebné rozkazy, ale v plánovaný čas se nic nestalo: z dosud neobjasněných důvodů byl převrat zrušený. Následujícího rána se Borghese rozzuřený vydal za Lorenzem, který byl na cestě za novým socialistickým prezidentem. Zřejmě se ho zeptal, proč byl v plné uniformě místo v bojovém oděvu. Přestože se plán Solo nikdy nerealizoval, představoval vážnou hrozbu pro levici a zejména pro socialistickou stranu, která se zdráhala přijmout podmínky, jež si v poválečné vládě kladli komunisté. V rozhovoru s Claudiem Gattim to anonymní úředník CIA komentoval slovy:
"Bylo to trochu podobné tomu, co se později, v 70. letech, stalo s princem Valeriem Borghesem. Na poslední chvíli ho někdo opustil nebo zradil. S tím rozdílem, že u Borgheseho šlo o žert, zatímco u Lorenza šlo o vážnou věc."
Lorenzo byl mezitím, se souhlasem komunistické strany, povýšený křesťanskými demokraty na náčelníka generálního štábu armády. (Měl určitou podporu komunistů, protože mezi lety 1944 až 45 bojoval s partyzány). Podle Orlandiniho šlo o první neúspěšný státní převrat v italské historii. Lorenzo zastával funkci náčelníka generálního štábu armády od 1. února 1966 do 15. dubna 1967.
Borghese: Před převratem až do Vatikánu
V důsledku Lorenzovy hrozby plánu Solo, Itálie vytvořila koaliční vládu se Socialistickou stranou, která ale vyloučila její levicový proud. Toto období italsko-amerických vztahů skončilo v roce 1969 zvolením Richarda Nixona americkým prezidentem. Politika jeho poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera byla proti přítomnosti socialistů ve vládě. Kissinger totiž považoval socialisty za trojského koně přivádějícího komunisty. Stejně přísný byl i Kissingerův odsudek Washingtonu. Kissinger byl jednoduše přesvědčený, že křesťanští demokraté, aby se udrželi u moci, uzavřou pakt s ďáblem. Nixon obnovil financování protikomunistických sil, které bylo v roce 1966 téměř zcela zastavené. Učinil tak pravděpodobně s využitím Michele Sindony, mafiánského bankéře Vatikánu. Sindona měl zlepšit finanční situaci Vatikánu po zvolení Pavla VI. na papežský stolec. Narodil se v Patti na Sicílii a byl hlavním akcionářem Franklin National, Continental Bank of Illinois a dalších amerických bank. Tento bankovní kanál pravděpodobně sloužil ke směrování finančních prostředků protikomunistickým stranám a vojenským vůdcům v Itálii. Existují důkazy, že v dubnu 1967 převedla Continental Bank of Illinois 4 miliony dolarů do jedné ze Sindonových bank v Itálii. Peníze pak byly "půjčené" řecké stavební společnosti řízené armádou a kontrolované plukovníkem Papadopulosem. 21. dubna 1967 vedl Papadopulos plukovnický puč, který vedl k nastolení vojenského režimu v Řecku. Řeka amerických peněz tekla do Itálie dvěma oddělenými kanály. První kanál zastupoval americký velvyslanec Graham Martin a druhý jeho hlavní italský kontakt, generál Vito Miceli. Před nástupem do čela obranné zpravodajské služby (SID) se prý Miceli několikrát sešel s Borghesem v Orlandiniho domě. Svou roli v tom všem sehrál i papež. Pavel VI. se s Borgheseho ženou přátelil už od dob fašismu, kdy byl ještě jen Giovanni Battista Montini. Koncem 20. let se seznámil s monsignorem Francisem Spellmanem, pozdějším newyorským kardinálem. Spellman byl totiž finančním kanálem pro zednáře a Vatikán z Ameriky. Hrál také propagandistickou roli v operaci Úspěch, v rámci svržení Jacobo Árbenze Guzmána v Guatemale. Hovořil jsem o něm v mém pořadu Hořké ovoce Guatemaly. V pořadu Smrtící Vatikán jsem zase hovořil o nadaci Francise Spellmana, přes kterou proudily peníze do číslovaných bankovních účtů ve Vatikánské bance pro italské politiky, průmyslníky, soudce, šéfy rozvědek a podobně, včetně například premiéra Andreottiho. Ale zpět k budoucímu Pavlovi VI. V roce 1932 nastoupil budoucí papež do osobního štábu vatikánského státního sekretáře, kardinála Eugenia Pacelliho, budoucího Pia XII. Státní sekretariát církve byl diplomatickou složkou Vatikánu, a v jeho prostorách se uchovávaly vzpomínky na více než 10 století. Na konci války Vatikán pomohl nacistickým prominentům emigrovat do bezpečnějších zemí, jako bylo katolické Španělsko nebo Argentina. Byly to legendární krysí stezky, o kterých jsem tak často hovořil ve svých pořadech. V den Montiniho zvolení na papežský stolec byl mužem, který ho také prohlásil za papeže, kardinál Alfredo Ottaviani, který se považoval za exponenta krajně pravicového, fašistického křídla církve. Montini a Sindona se seznámili v 50. letech, kdy sicilský bankéř pomohl tehdejšímu milánskému arcibiskupovi získat povolení sloužit mši v továrnách, čímž si vysloužil odpor odborových předáků komunistů. Sindona byl tedy jedním z kanálů, možná tím nejdůležitějším, využívaných k podpoře možných převratů v 60. a 70. letech. Po Nixonově pádu se banka Franklin National finančně zhroutila a Sindona byl okamžitě souzený v Americe. Později byl vydaný do Itálie, ale jakmile dorazil do věznice s maximální ostrahou, slavně zemřel. Spis italské tajné služby o něm byl spálený, když se jeho impérium zhroutilo. Spolu s Liciem Gellim a Robertem Calvim, ředitelem Banco Ambrosiano, byl Sindona také jedním z nejvlivnějších členů Propaganda Due. Calvi vypral stovky milionů dolarů špinavých peněz pro americkou mafii prostřednictvím finančních operací Banco Ambrosiano a vatikánské banky. Byl také nalezený jako sebevrah, oběšený pod mostem v Londýně. Všechno jsem to podrobně probral v mém šestidílném pořadu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. 12. prosince 1969 vybuchla v budově Banca dell’Agricoltura na náměstí Piazza Fontana v Miláně silná bomba, která si vyžádala 16 mrtvých a 87 zraněných. Téhož dne vybuchly další bomby v jiných bankách, naštěstí bez obětí, protože pobočky byly uzavřené. Zpočátku padlo podezření na Rudé brigády, ale po měsících vyšetřování se začala objevovat hypotéza, že skutečné viníky bylo třeba hledat v pravicových kruzích. Konkrétně v tom, co se později stalo známým jako Černá internacionála. Agenti obranné zpravodajské služby (SID) byli v té době obvinění z ochrany teroristů a usnadňování jejich útěků do zahraničí. Někteří podezřelí zůstali v cizích zemích. Například Dario Zagolin, který pracoval pro tajnou službu NATO. V říjnu 1970 nahradil admirála Eugenia Henkeho v čele obranné zpravodajské služby generál Vito Miceli. Miceli byl pro americké velvyslanectví v Itálii velmi důležitou postavou: jeho prostřednictvím se dostávaly finanční prostředky do středových a pravicových stran. Hovořil jsem o americkém velvyslanci Grahamu Martinovi, jehož hlavním kontaktem byl právě Vito Miceli. Borghese se vrátil napůl do důchodu v době, kdy 4. února 1963 zemřela jeho manželka, hraběnka Daria Vasiljevna Olsoufjevová, při autonehodě. Z finančních důvodů byl jmenovaný prezidentem Credito Commerciale, první banky vlastněné společností Michele Sindony. Jednalo se o funkci z velké části čestnou, která mu ale umožňovala dobře vydělávat a pozorně sledovat politické dění. Na tomto projekčním plátně můžeme pozorovat, jak se bývalým německým nacistům a italským fašistům dařilo po válce. Borgheseho poválečná kariéra totiž do jisté míry kopírovala kariéru plukovníka SS Otto Skorzenyho. Na konci konfliktu Zjizvená tvář, jak se mu kvůli jeho válečným jizvám přezdívalo, uprchl do Španělska a tam, na počátku 50. let, založil s pomocí Hitlerova bývalého finančního poradce Hjalmara Schachta strojírenskou společnost. Kromě toho, že mu nový podnik zajistil pohodlný život, umožnil mu zastupovat v zemi na Pyrenejském poloostrově společnosti jako Krupp a Messerschmitt Werke, a později obchodovat s argentinským diktátorem Juanem Perónem a egyptským prezidentem Gamálem Abdelem Násirem. Bývalý nacisté, fašisté, diktátoři a arabští vůdci spolu kšeftovali, jakoby se nechumelilo. Jeffrey McKenzie Bale píše, že Borgheseho banka se podílela na velmi složité finanční operaci, do které byly zapojené rozsáhlé sektory konzervativního ekonomického světa, včetně syna diktátora Dominikánské republiky Trujilla, Francova Španělska, Vatikánu a kruhů Washingtonu. Dobrodružství skončilo bankrotem banky. Borghese a jeho spolupracovníci byli obvinění z podvodného bankrotu, ale Černý princ vyvázl s mírným trestem. Už jsem zdůraznil, že měl četné kontakty na národní i mezinárodní úrovni, a to až do nejvyšších pater. Právě tyto kontakty mu po válce zajistily ekonomické prostředky k životu.
Národní fronta a Stefano Delle Chiaie
Borghese se potom zapojil do krize, která vypukla mezi Rakouskem a Itálií kvůli otázce německy mluvícího obyvatelstva v Jižním Tyrolsku. Na útoky německých nacionalistů na italské představitele a symboly reagovala italská pravice tím, že v lednu 1966 založila Výbor pro italské Jižní Tyrolsko. Jedním z vůdců byl Borghese, který uspořádal shromáždění. Pravděpodobně právě tato zkušenost přivedla Černého prince v roce 1967 na myšlenku vytvořit novou pravicovou skupinu zaměřenou na veterány, vlastence a mladé lidi hledající alternativu ke komunismu. V roce 1968 otřásly celým Západem studentské revolty a v mnoha zemích následovaly dělnické demonstrace. Politická konfrontace začala nabývat násilných konotací, na což byla Itálie poněkud zvyklá. V roce 1968 Borghese znovu začal psát do novin a našel si prostor na stránkách časopisu Ordine Nuovo. Další skupinou byla Avanguardia nazionale, která byla od počátku blízká Borgheseho postojům. Jedním z jejích předních představitelů byl Stefano Delle Chiaie, který se v polovině 60. let spřátelil s Borghesem. Chiaie i Borghese měli vazby na ozbrojené síly, policii a tajné služby. Bylo pravděpodobné, že existovaly paralelní velitelské řetězce, tvořené lidmi loajálními tomu či onomu politickému prostředí. Čím silnější byla strana, tím prestižnější postavení zaujímali její příslušníci ve službách, což jim umožňovalo požívat ochrany shora a možná i od mocných zahraničních agentur. Borgheseho přítel Stefano Delle Chiaie se dobře znal s tureckým teroristou Gladia a obchodníkem s drogami Abdullahem Catlim. Právě Abdullah Catli poskytl falešný průkaz totožnosti a zbraň svému kolegovi, fašistickému Šedému vlkovi Mehmetu Ali Agcovi, budoucímu atentátníkovi na papeže Jana Pavla II. Jako vůdce Šedých vlků se Catli už dávno etabloval jako jeden z nejvýznamnějších a nejdůležitějších teroristů Gladia. Stefano Delle Chiaie měl, vedle Borgheseho nebo Catliho, vazby na Světovou antikomunistickou ligu, a na eskadry smrti pracující pro chilskou operaci Kondor v Argentině a Bolívii. Například v září 1980 se delle Chiaie zúčastnil v Buenos Aires konference latinskoamerické pobočky Světové antikomunistické ligy, a Latinskoamerické antikomunistické konfederace financované z drog. Konferenci v roce 1980 předsedal argentinský generál Guillermo Suárez Mason, odpovědný za vedení "špinavé války" v tomto městě. Konference se zúčastnili například Mario Sandoval Alarcón, guatemalský zakladatel eskader smrti ve Střední Americe, který byl dokonce pozvaným hostem na inauguraci amerického prezidenta Ronalda Reagana. Dále se konference zúčastnil třeba Roberto d’Aubuisson, který předsedal vražedným represím v Salvadoru, a John Carbaugh, který se konference zúčastnil jako poradce pravicového senátora ze Severní Karolíny Jesseho Helmse. Delle Chiaie navázal kontakt s osobami přítomnými na této konferenci díky své dřívější spolupráci s agentem CIA Michaelem Townleym na sérii atentátů pro operaci chilské tajné služby DINA. Jen pro dokreslení, v roce 1982 vstoupil Stefano Delle Chiaie, spolu s tureckým agentem Gladia Abdullahem Catlim, dokonce na americké území, konkrétně v Miami na Floridě. Co tam dělal nebo s kým se setkal se mě nepodařilo zjistit, ale můžu se jen dohadovat. Delle Chiaie se totiž už dříve seznámil se členy skupin Omega 7, Alfa 66 a dalšími proticastrovskými kubánskými exulanty, kteří bojovali po boku nikaragujských contras podporovaných CIA proti tamní levicové sandinistické vládě. Navíc už víme, že Delle Chiaie měl vazby na agenta CIA Michaela Townleyho. Také přítomní na antikomunistické konferenci v Argentině rozhodli, že výnosy z prodeje bolivijského kokainu se použijí na pokračující represe proti povstaleckým silám ve Střední Americe. Delle Chiaie s dalšími 3 účastníky se dohodli, že zajistí potřebné převody drog a peněz. Další člen konference dostal na starost zásilky kokainu na základny salvadorského letectva, odkud se měly drogy pašovat po dobře zavedených trasách do Ameriky. Delle Chiaie jel tedy pravděpodobně koordinovat operace contras, financování a drogové kanály přímo do Ameriky. Po své výpravě do Miami v roce 1982 ve společnosti Stefana Delle Chiaie se Catli přestěhoval do Francie a přijal novou identitu jako Hasan Kurtoglu. Chráněný tureckou rozvědkou cestoval do Turecka, kde pokračoval v terorizování turecké kurdské menšiny, a byl placený heroinem. V říjnu 1984 byl Catli v Paříži zatčený, a odsouzen k sedmi letům vězení za obchodování s heroinem. Za 4 roky byl vydaný do Švýcarska a odsouzený na dalších 7 let. S pomocí neznámých dobrodinců Catli v březnu 1990 uprchl a vrátil se do Turecka. 3. listopadu 1996 byl nalezený mrtvý při autonehodě Mercedesu v Turecku. To jsem podrobně probíral v mém pořadu Turecko a Šedí vlci. Co se týče Stefana Delle Chiaie, ten se držel v ústraní až do roku 1989, kdy byl dopadený ve Venezuele, vydaný do Itálie a několikrát postavený před soud. Jak je u pravicových teroristů využívaných západními zpravodajskými službami obvyklé, Delle Chiaie o svých zaměstnavatelích mlčel a na oplátku nebyl nikdy odsouzený. A tento Stefano Delle Chiaie pěstoval přátelský vztah s Černým princem Borghesem, se kterým dokonce navštívil Augusto Pinocheta v roce 1974, k čemuž se také dostanu. 11. září 1968 Borghese založil nové pravicové hnutí Národní fronta. Její forma ale nebyla přísně stranická. Národní fronta tak mohla působit v rámci několika politických formací, aby dosáhla společného cíle, kterým byla obroda státu podle Borgheseho vize. Na vrcholu svého rozmachu počet členů nedosahoval ani 3000. Obranná zpravodajská služba (SID) se od počátku domnívala, že jediným cílem Borgheseho nového hnutí bylo převzetí moci. To dokládá zpráva, ve které se uvádí, že se vytvořila za účelem rozvrácení státních institucí prostřednictvím státního převratu.
Plán Solo: Poslední Borgheseho převrat
Příběh posledního Borgheseho pokusu o převrat je dodnes zahalený tajemstvím. Každá zúčastněná osoba si leccos přibarví, přikrášlí, zkreslí nebo překroutí. Každý chce vypadat co nejlépe, jako hrdina, nebo naopak svou roli upozadit. Záleží na míře rizika, která z toho plyne. Podle toho si každý svou verzi patřičně upraví. Události plánu Solo proto nikdy nelze zrekonstruovat s přesnou dokonalostí. Filozofickým cílem Borgheseho Národní fronty bylo nominálně vytvoření státu, který by byl mimo střed, pravici a levici. Byl to vlastenecký cíl v národním smyslu, ale zároveň apeloval na sjednocenou Evropu, která by byla schopná postavit se mezi sovětské komunistické impérium a americkou kapitalistickou hegemonii. Borghese si za sídlo hnutí vybral Řím. Odtud vytvořil po celé zemi akční skupiny vedené delegáty, kteří prokázali vůdčí schopnosti a byli odpovědní ústředí v Římě. Tato struktura měla 2 složky. Skupina A byla veřejnou tváří Národní fronty. Každá skupina A měla skupinu B, která byla tajná a znali ji pouze vedoucí představitelé fronty. Mnoho členů skupiny A vstoupilo do Národní fronty z filozofických nebo vlasteneckých důvodů a nevědělo o jejím podvratném podhoubí. Vedoucím skupiny B se 1. června 1970 stal Stefano Delle Chiaie. Na jaře a v létě 1970 proběhlo v táborech v Palermu, Neapoli a na Apeninském poloostrově školení až 300 bojovníků. Armáda dala cvičení nejen zelenou, ale poskytla i určitou logistickou podporu. To odráželo opatrný postoj ozbrojených sil, které v obavách z intervence Varšavské smlouvy nebo akce komunistů chtěly cvičit a připravovat netradiční síly. Jednotky Gladio poskytovaly pro tyto operace vhodné krytí. Borghese také inicioval spolupráci mezi Národní frontou a dalšími pravicovými frakcemi. Tím získal více mužů pro převrat, nejen bojovníky Národní fronty. Když Borghese nedostal povolení promluvit na jednom shromáždění (jak se už stalo během návštěvy v roce 1969), vypukly nepokoje, které trvaly celý den. Kalábrijská mafie ‚ndrangheta, která byla v kontaktu s pravicovými skupinami, jako Avanguardia nazionale, požádala o pomoc při potlačení nepokojů. Za nějaký čas byla požádaná, aby oplatila tuto laskavost, a provedla několik zatýkání během takzvané noci neposkvrněného početí, mezi 7. a 8. prosincem, kdy došlo k Borgheseho pokusu o převrat. Černý princ cítil, že toto napětí znamenalo, že nastal čas udeřit. Borghese se domníval, že situace, před kterou stál v roce 1970, byla podobná té, které čelil Mussolini v roce 1922, kdy táhl na Řím. Borghese začal oslovovat armádní důstojníky a staré kamarády, aby zjistil, co si mysleli o zavedení vojenského režimu. V roce 1976 vyšlo najevo, že na speciální základně v Algheru byla řada příslušníků Národní fronty, Ordine Nuovo a Avanguardia nazionale vyškolená v dezinformačních technikách a partyzánské válce. V té době se této zprávě nepřikládala velká váha, protože veřejnost o existenci tábora v Algheru nevěděla a jeho význam pochopila až později. Mezi Borgheseho přáteli, kteří byli v některých případech spojení s pokusem o převrat, byl i generál Duilio Fanali, bývalý stíhací pilot, který za války bojoval na straně Mussoliniho. Fanali byl členem Křesťanskodemokratické strany a na konci konfliktu udělal kariéru díky podpoře, které se mu dostávalo od amerického letectva, částečně i díky jeho zarytému antikomunismu. V roce 1970 se stal náčelníkem štábu italského letectva. V roce 1972 kandidoval do politiky, ale za pár let opustil politickou scénu, protože byl spolu s vedením křesťanskodemokratické vlády zapletený do skandálu kolem dodávek amerických letadel do Itálie výměnou za úplatky společnosti Lockheed. Ze spiknutí s cílem svrhnout státní moc byli podezřelí i další představitelé ozbrojených složek. Mezi nimi i příslušníci Propaganda Due, kteří Borgheseho podporovali. Jak jsem uvedl na začátku této kapitoly, rekonstrukce pokusu o převrat je stále obtížná. Při pohledu na Borgheseho poslední čin je třeba mít na paměti, že pro americkou veřejnost byl převrat zprávou, která nevzbudila žádný rozruch. Veškerá pozornost se soustředila na Vietnam a další události, které v té době rezonovaly masmédii. Takže na zájem o iniciativy, které NATO prostřednictvím Gladia provádělo, nebo co Nixonovi zahraničněpolitičtí činitelé podnikali za Atlantikem, zbývalo jen velmi málo času a americkou veřejnost to prakticky nezajímalo. Borgheseho převrat je ale třeba zasadit do širšího politického kontextu. Itálie byla jižním křídlem NATO a ze strany Ameriky a NATO, stejně jako italské konzervativní pravice, existovala jasná snaha zabránit komunistům v nástupu k moci jakýmikoliv prostředky. Je třeba vzít v úvahu také silnou podporu, kterou Američané poskytovali Izraeli, a význam, který pro tento účel měly základny v Itálii. Obrovské částky, které Sověti a Američané platili stranám na nákup voleb, byly jen jedním z nástrojů, jak je zajistit. V době, kdy Henry Kissinger řídil zahraniční politiku USA po Nixonově boku, financovala americká vláda spřízněné italské strany, prostřednictvím velvyslanců Grahama Martina, Johna Volpa, Richarda Gardnera a dalších. Peníze pro Grahama Martina přicházely prostřednictvím vatikánského bankéře Michele Sindony, který byl Borgheseho přítelem. Grahama Martina jmenoval Richard Nixon šéfem americké diplomacie v Itálii v září 1969. Bývalý armádní plukovník se nedávno vrátil z Thajska, země, kterou pomohl nasměrovat na Americké pozice tím, že získal její podporu ve vietnamské válce. Byl považovaný za jestřába. Víme, jakou drogovou pračku peněz prováděla CIA v Thajsku a Barmě už od roku 1948 na podporu pravicového Čankajška v Číně. V roce 1972 se americkému velvyslanci Martinovi podařilo získat pro neofašistického vůdce Borgheseho 800 tisíc dolarů. Na námitky CIA odpověděl, že tato částka byla nutná k dlouhodobé solidaritě a k dalšímu rozvoji protikomunistické kampaně. V jednu chvíli se roztržka prohloubila natolik, že velvyslanec pohrozil agentovi CIA, že ho pošle domů letadlem. Graham Martin měl neoficiální vztahy s různými italskými pravicovými osobnostmi, včetně Michele Sindony. Byl také v kontaktu s mužem z Národní fronty, Pierem Talentim, majitelem přepravní společnosti, která se použila při pokusu o převrat. Dalším z jeho partnerů byl Hugh Fenwich, Američan, pravděpodobně agent CIA, který žil a pracoval jako jednatel společnosti Selenia. K Fenwichovi se ještě vrátím. Vydejme se ale k samotnému převratu. Nejprve Borghese zřídil v kanceláři v Římě politickou centrálu, tedy velitelské stanoviště A. Druhé velitelství s operativními funkcemi, nazvané velitelské stanoviště B, bylo zřízené v jedné z Orlandiniho loděnic. V Římě byli Borghese, generál Mario Rosa, a kapitán karabiniérů, Salvatore Pecorella. Mario Rosa byl jednou z vůdčích osobností Národní fronty. V loděnicích se nacházeli ozbrojení muži v uniformách karabiniérů a několik turistických autobusů, které poskytla společnost Piera Talentiho, aby je ve vhodnou dobu dopravila do Říma. Po celý den, a většinu večera 7. prosince 1970, se v hlavním městě soustřeďovali bojovníci, včetně skupiny univerzitních studentů Fronte Delta, a podle Orlandiniho pozdějších prohlášení i římských policistů pod jeho velením. Na jiných místech Itálie se na dohodnutá shromaždiště vydaly skupiny vojáků, polovojenských jednotek a pravicových bojovníků. Heslo, které chtěl Borghese použít, znělo "Tora-Tora" a připomínalo krycí název pro japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Plán počítal s obsazením nervových center země. Tedy ministerstev, policejních stanic, elektráren, nebo sídla RAI, tedy veřejnoprávní televize a rozhlasu, podobné České Televizi a rozhlasu. Některé pohyby té noci byly zdokumentované a proto se můžeme držet konkrétních informací. 50 mužů z Avanguardia nazionale pod vedením Stefana Delle Chiaie vniklo do zbrojnice ministerstva vnitra a zmocnilo se asi 200 kulometů, které pak připravili k transportu. (Některé z nich měly být odeslané do Orlandiniho loděnic.) Dovnitř je vpustil policejní kapitán, kterému předložili údajné povolení od generála Domenica Barbieriho. Jejich akce byla obzvlášť důležitá, protože v případě okupace existovala v rámci oddělení ústředna, která jim umožňovala komunikovat se všemi policejními stanicemi rozmístěnými po celé zemi. Kolona 14 vozidel se 197 ozbrojenými lesníky se pod velením plukovníka Luciana Bertiho vydala směrem k Římu, aby dosáhla sídla RAI. Dorazili do vzdálenosti několika set metrů od cíle a pak se v časných ranních hodinách 8. prosince vrátili do svého výcvikového tábora. Současně bylo skupinám kalábrijské mafie ‚ndranghety sděleno, aby byly připravené navléct karabiniérské uniformy za účelem zatýkání odborářů a dalších exponentů levicových stran. Přijelo komando Avanguardia nazionale, aby zatklo policejního šéfa Angela Vicariho, ale jakmile se komando dostalo do budovy, uvízlo ve výtahu až do následujícího dne. Nemohli ale nic dělat, protože Vicari byl na návštěvě v Palermu. O nějaký čas později někteří členové mafie prozradili, že pro tuto i další akce se je snažil naverbovat Borghese. V římské tělocvičně Associazione paracadutisti d’Italia čekalo na rozkazy asi 200 aktivistů. Mezi nimi byl i Sandro Saccucci, který se později stal členem parlamentu. O půlnoci se všechny skupiny, které se měly převratu zúčastnit, přesunuly na předem dohodnutá sběrná místa v Římě, kde pravděpodobně čekaly na zbraně ukradené ministerstvu vnitra. Jeden ze spiklenců, pravděpodobně sám Stefano Delle Chiaie, později řekl agentům Dina (chilská tajná policie za Pinocheta), kteří také byli v Římě, že o půlnoci vedli do Viminale komando 50 neofašistů, aby převzali kontrolu nad ministerstvem vnitra. Ve skutečnosti ti, kteří byli Chilanům představení jako zkušení bojovníci, vyčkávali na vojenské povstání v jiných částech města, k němuž nikdy nedošlo, a druhý den ráno odešli se 180 samopaly. Delle Chiaie později prohlásil, že se pokusu o převrat neúčastnil, ale jeho prohlášení ponechávají některé otázky otevřené. To, že tajné služby, karabiniéři a policie využívali pravicové bojovníky jako informátory, je poměrně zřejmé, protože se sami nabízeli jako spolupracovníci. Proto policie o těchto nočních pohybech dokonale věděla. Právě v tomto bodě stojí za zmínku zajímavá epizoda. Když bylo 50 mužům, kteří obsadili ministerstvo vnitra, řečeno, aby se vrátili domů a vrátili zbraně, jeden z členů skupiny si ponechal samopal, aby měl důkaz o účasti státních orgánů a vyhnul se následnému vyšetřování. Bezpečnostní složky se pokusily odcizenou zbraň nahradit smontovanou, která ale měla jiné výrobní číslo. Mezitím 7. prosince ve 20:45 obdržela dělostřelecká jednotka podplukovníka Amose Spiazziho, umístěná ve Veroně fonogram, kterému předcházelo přesné heslo, aby zahájila plán cvičení Triangle. Rozkaz pocházel od velení pluku, ale nenásledovalo za ním slovo cvičení, takže se interpretoval jako operační. Když Spiazzi požádal o potvrzení a obdržel je, zmobilizoval baterii kanónů s municí a zamířil do Sesto San Giovanni, určeného cíle. Té noci probíhaly podobné vojenské operace i v jiných částech Itálie. Podle Spiazziho oznámení o aktivaci plánu nedorazilo obvyklými vojenskými kanály, ale od obranné zpravodajské služby (SID). A jak víme, tato služba byla do převratu zapojená přes svého novopečeného šéfa Vito Miceliho. Kolona, která vyrazila z Verony, se právě blížila ke svému cíli, když byl předaný rozkaz, po kterém ale následovalo třikrát opakované slovo drill. To bylo znamení, že se jednotka musela vrátit na základnu, ač se to mohlo zdát zvláštní. Na rozdíl od ostatních konvojů zapojených do plánu, které se v tu dobu pohnuly jen málo nebo ještě vůbec nevyjely, Spiazzi a jeho kamarádi už ujeli 150 km, protože měli na nákladních autech připravenou munici. Té noci se tedy početné armádní kolony vydaly na cestu k různým cílům a plnily aktivační rozkaz cvičení Triangle. Ve Vojenské akademii v Modeně se spustil poplach a byla zřízená kulometná hnízda chráněná pytli s pískem. Nakonec se mnozí skutečně domnívali, že se účastnili cvičení. Spiazzi si nebyl tak jistý, protože se od svých kontaktů s monarchisty dozvěděl, že 8. prosince uspořádá Borgheseho Národní fronta v Římě mohutnou protestní demonstraci proti Titově návštěvě Itálie. Monarchisté se rozhodli zúčastnit, aby ukázali, jak se pravicové organizace uměly mobilizovat a ukázat svaly. Spiazzi, který začal tušit past, zatelefonoval příteli blízkému Borghesemu, aby ho varoval. Ten mu zprávu předal a zkontaktoval Spiazziho s Černým princem, který to ale považoval za provokaci a svému partnerovi příliš nevěřil. O tomto rozhovoru mezi Spiazzim a Borghesem nebylo dlouho nic slyšet, zatímco v armádě byl dobře známý jiný telefonát stejného ražení, který uskutečnil plukovník Giuseppe Claudio Condo, snad aby Borgheseho varoval před pastí. Condo byl soudcem vojenského soudu, ale v době pokusu o převrat spolupracoval s obrannou zpravodajskou službou Vito Miceliho. Zatímco všechny kroky probíhaly podle plánu, krátce po půlnoci přišel rozkaz operaci odvolat, snad v důsledku Condova záhadného telefonátu. Na konci krátké výměny názorů se Borghese obrátil ke svým druhům a oznámil jim, že převrat nezískal potřebnou vojenskou podporu. Ozbrojené síly by ho nepodpořily.
"Následující horečné hodiny jsme strávili kontaktováním různých akčních skupin a snahou všechno zpětně vyřešit. Skupině shromážděné v tělocvičně bylo řečeno, aby se vrátila domů. Někteří lidé se ale nechtěli vzdát a kapitán Salvatore Pecorella, který teď vstoupil na scénu, je musel přesvědčovat se zbraní v ruce. Lesní stráž se také stáhla. Muži shromáždění na Orlandiniho dvoře byli upozornění, že místo obklíčila policie, a později se rozešli."
Borghese: Jak vydýchat neúspěch převratu
Naprostý neúspěch převratu vyvolal mezi účastníky velkou hořkost a ti svou nelibost směřovali hlavně na Borgheseho. Černý princ se tématu už nedotkl, pouze prohlásil, že uposlechl vyšší rozkazy. Amerického velvyslance Grahama Martina informoval o dění Hugh Fenwich, který byl zase v kontaktu s Remem Orlandinim. Byl to právě bojovník Avanguardia nazionale, kdo Fenwiche seznámil s Orlandinim, který se s ním pak nejednou sešel ve snaze získat jeho prostřednictvím americkou podporu pro budoucí Borgheseho akce. Před odchodem do Itálie žil Fenwich v Jižní Koreji a Vietnamu a údajně byl v přímém kontaktu s prezidentem Richardem Nixonem. Během vyšetřování pokusu o státní převrat Orlandini vyprávěl, že jednoho dne, když byl u Fenwiche doma, Fenwich telefonoval Nixonovi. Fenwichovo jméno se ale neobjevilo na žádném oficiálním seznamu amerických agentů. Kapitán obranné zpravodajské služby Antonio Labruna se obrátil na CIA s žádostí o informace, ale jeden z jeho stálých kontaktů na toto téma mlčel: nepopřel to, ale prostě mlčel. Později Labruna dospěl k závěru, že Fenwich byl rezidentem CIA, který měl běžnou pracovní činnost v zahraničí, ale tajně plnil citlivé zpravodajské úkoly. Proto musel být Orlandini před slavnou nocí 7. prosince dobře informovaný o americké pozici. Je ale pravděpodobné, že Fenwich nechával věci poněkud mlhavé, což Orlandiniho vedlo k přesvědčení, že mohl počítat s určitou formou podpory ze strany americké vlády a NATO. Pro případ, že by se převrat podařil, připravil Borghese provolání, které mělo být přečtené v televizi. Provolání mělo oznámit konec časů, kdy byli strážci zákona a vojáci beztrestně zesměšňovaní, urážení, zraňovaní a zabíjení. Pro ty, kdo nosili uniformu, to vskutku nebyla lehká léta. Podle zabaveného dokumentu zahrnoval politický program nové vlády úzkou spolupráci s NATO a možnou italskou intervenci ve vietnamské válce: šlo o závazek, za který se mělo platit, ale také o akt hluboké symbolické hodnoty, protože Itálie by byla jedinou evropskou zemí, která by do této oblasti vyslala své vojáky. Borgheseho starý přítel, který ho po válce zachránil před šibenicí, James Angleton prý přijel do Říma ještě před převratem a hned po něm odjel. Ovšem tato zpráva je sice zajímavá, ale nikdy se nepotvrdila. Pro neutralizaci případných podvratných akcí měli karabiniéři a armáda připravený plán, který ale nebyl nikdy aktivovaný. Jak víme, spiklenci byli zastavení dříve, než začali jednat. Z vyšetřování provedeného ve dnech po 8. prosinci se ukázalo, že Borgheseho převrat byl groteskním pokusem o destabilizaci státu. Kdo ale rozhodl o zastavení převratu? Podle Spiazziho o tom něco věděl právník a pozdější křesťanskodemokratický poslanec Filippo De Jorio, který o tom mluvil s Borghesem. Mohl to být bývalý ministr obrany nebo plukovník Condo. Známý seznam osob, které měly být po převratu internované na Liparských ostrovech, je další záhadou. Jeho obsah nebyl nikdy zveřejněný, ale New York Times uvedl, že na něm bylo 1617 jmen. Je podezření, že existoval ještě druhý seznam, známý jako seznam smrti. Údajně byl nalezený v domě doktora Paola Porty Casucciho a obsahoval levicové a středolevé politiky. Někteří političtí odpůrci, ze kterých mnozí byli členy komunistické strany, měli být deportovaní letadlem nebo lodí. Jak prozradil vyšetřujícímu soudci Guido Salvini, kapitán Labruna se o tomto detailu dozvěděl, protože mu o něm majitel lodí, které se měly k tomuto účelu použít, řekl během převozu zbraní na Sardinii. Podle komise, které předsedal Pellegrino, mohl být pokus o převrat pouhým zastrašováním ze strany Licia Gelliho a jeho spolupracovníků. Jakýmsi varováním pro politiky a vládu, pokud by se někdo odvážil zpochybnit jejich moc. Pokud by tomu tak bylo, byl by Borghese jen loutkou manipulovanou shora. Proto je také možné, že tento politicko-strategický manévr v Itálii se nezamýšlel jako úspěšný. Stačilo ukázat svaly a po noci převratu si levicoví politici uvědomili, že hrozba visela ve vzduchu. Nemělo by se zapomínat ani na to, že v těchto letech americké a britské tajné služby instalovaly elektronické odposlouchávací systémy proti spojencům v NATO. V této souvislosti je třeba zmínit i skutečnost, že od roku 1943 až do konce éry Rudých brigád byla Itálie sužovaná teroristickými útoky a útoky zprava i zleva a pokusy o destabilizaci, takže v zemi panovala atmosféra rozkladu. A konečně, jak napsal Jeffrey McKenzie Bale:
"Bylo by velkou chybou považovat Černého prince a jeho muže za oddělenou entitu od mnohem mocnějších politických sil, od nichž si nárokovali přislíbenou podporu. Ať už si o něm člověk udělá jakýkoli úsudek, Borghese nebyl žádným nováčkem, pokud jde o vedení vojenských operací. Žádný odborník na vojenské a polovojenské aktivity by nebyl tak bláhový, aby věřil, že několik stovek civilních bojovníků by bylo schopno provést v Římě převrat bez podpory složek pravidelných bezpečnostních sil."
To také podporuje tezi, že byl Borghese jen loutkou manipulovanou shora, v jakémsi větším a širším plánu varování levicovým politikům. Tak to vnímali Italové, ale Američané hráli svou vlastní hru. Sám zednářský velmistr lóže Propaganda Due, Licio Gelli, měl silné vazby na Ameriku a přímý přístup do nejvyšších pater americké politiky a zpravodajských služeb. Vyšetřování vedené soudcem Salvinim zahrnovalo svědky, kteří uvedli, že Gelliho úlohou při převratu bylo osobně zatknout prezidenta republiky, protože měl přístup do jeho rezidence. Z těchto výpovědí vyplývalo, že Gelli byl režisérem celé operace. Můžeme se tedy jen domnívat, že Američané použili svůj obvyklý zákulisní vzorec přes Licio Gelliho. Popíchnout radikálnější křídlo policie a armády k převratu v jejich zájmu, a pak se stáhnout do pozadí a vyčkat, jak to dopadne. V případě, že se převrat podaří, Američané novou vládu diplomaticky uznají, čímž ji legalizují. Pokud se převrat nevydaří, což byl tento případ, Američané od toho dají ruce pryč, případně, pro větší efekt, pokus o převrat odsoudí. Vidíme tu ale otisky amerických rukou, jako bylo mohutné financování skrze amerického velvyslance v Itálii, Grahama Martina, nebo agenta CIA Hugha Fenwiche, který měl napojení na Borgheseho. A kdo ví, zda Borghese nekoordinoval plány také se svým starým přítelem a agentem kontrarozvědky, který ho po válce zachránil před šibenicí, Jamesem Angletonem. Tento vzorec podněcovaný Američany by zcela zapadal do dobového geopolitického kontextu. V roce 1973 došlo v Chile, jehož vláda měla levicové sklony, ke státnímu převratu podporovanému Amerikou. Totéž se stalo v Řecku v roce 1967 s plukovnickým pučem, jehož strůjci později spolupracovali s italskou pravicí a členy Národní fronty do té míry, že v roce 1970, v den výročí puče, přijelo do Atén 51 italských pravicových extremistů, kterým bylo nabídnuto jídlo a pití zdarma ve 2 kasárnách.
Závěr: Smrt Černého prince
Když se převrat nezdařil, musel Borghese spolu s dalšími spiklenci emigrovat do Francova Španělska. Policie, a možná i námořnictvo, zřejmě jeho útěk kryla, aby mu umožnila zůstat v kontaktu s přáteli, ze kterých jedním byl pravděpodobně Otto Skorzeny, také vyhoštěný do země na Pyrenejském poloostrově. Několik zatčených bylo propuštěno 1. prosince 1973, kdy byl také zrušený zatykač na Černého prince. Ten se ale do Itálie vrátil snad jen tajně před svou smrtí v roce 1974. Mezitím se objevily další zvěsti o převratu. Ve dnech předcházejících 7. prosinci se Spiazzi dozvěděl, že bývalý ministr obrany požádal Borgheseho, aby zorganizoval protestní demonstraci proti návštěvě Tita z Jugoslávie, který přijel do Itálie jednat o situaci v Terstu a na Istrii. Po Spiazziho zatčení v lednu 1974 ale bylo vyšetřování obnovené. Ozbrojené síly reagovaly rozhodným postojem, zejména důstojnický sbor, který protestoval tím, že se prezentoval jako oběť spiknutí levicových soudců. Obnovení vyšetřování vedlo k odvolání generála Miceliho z vedení obranné zpravodajské služby (SID). Miceli byl odvolaný 31. července 1974, a nahrazený admirálem Mariem Casardim. Sám Vito Miceli skončil ve vězení 31. října 1974, ale 7. května 1975 byl propuštěný, a obdržel blahopřejný telegram od Alda Mora. Byl dokonce zvolený poslancem, a během konfrontace ve sněmovně s premiérem Andreottim prozradil, že jeho obranná zpravodajská služba prováděla vyšetřování politiků s podporou NATO. Odmítl ale jít do podrobností a požádal o poslaneckou imunitu. Přestože byl zatykač na Borgheseho odvolaný, Černý princ se domů nevrátil, protože nabyl přesvědčení, že jeho bojové zkušenosti ho nepřipravily na obranu proti machinacím italské politiky. Existuje ale podezření, že tajně přijel do Říma za ženou, která mu byla blízká, a to natolik, že když v roce 1974 justice obdržela zprávu obranné zpravodajské služby a obnovila vyšetřování, pokusily se ho tajné služby dopadnout. Borghese ale předtím zemřel. Po pokusu o převrat byl Borghese spatřený také v Řecku, na Korfu, Zakynthosu a v Aténách. V dubnu 1974 odjel Borghese se Stefanem Delle Chiaie do Chile, kde ho 29. dubna přijal generál Pinochet. Setkání se zúčastnil také šéf chilské tajné policie, plukovník Jorge Carrasco. O přátelském vztahu Borgheseho a Delle Chiaie jsem hovořil v minulých kapitolách.
28. srpna 1974 deník Corriere della Sera zveřejnil zprávu o Borgheseho smrti.
"V neděli večer, když byl na dovolené v Conilu mezi Gibraltarem a Cádizem, ho postihly silné bolesti a přátelé, u kterých pobýval, ho odvezli na kliniku."
Noviny také informovaly, že tělo bylo z nemocnice převezené na hřbitov v Cádizu, kde byl pohřbu přítomen pouze 1 syn, a že po balzamování bude převezené do Itálie. Borghese zemřel 2 dny před vydáním článku, tedy 26. srpna 1974 ve věku 68 let. Kolem jeho smrti panovaly dohady, zda šlo o přirozenou smrt nebo otravu, ale zbytečně bych zacházel do podrobností. Je ale pravdou, že jeho smrtí se ulevilo mnoha politikům, které by Borghese mohl při výpovědích přivést minimálně do rozpaků. 31. srpna list Corriere della Sera napsal, že rakev přicestovala předchozího večera v 19:30 letem 351 společnosti Iberia v doprovodu jeho dětí Livie, Paola a Eleny Marie. Borghese si nepřál slavnostní obřady. Chtěl, aby na jeho náhrobku bylo jednoduše napsáno:
"Toto je voják, který dobře sloužil své vlasti."
Aby bylo jeho přání respektované, nekonal se žádný veřejný obřad. Ovšem tisíce bývalých vojáků MAS 10 přijely do Říma, aby mu vzdaly poslední poctu. 1. září vyšel v deníku Corriere della Sera další článek o Borgheseho smrti, ve kterém se psalo, že pohřební obřad byl stanovený na následující den. Borghese měl být pohřben v bazilice Santa Maria Maggiore ve Vatikánu vedle svého slavného předka, papeže Pavla V. Vatikán musel vysvětlit, že výběr místa byl motivovaný skutečností, že rodina Borgheseových pohřbívala členy rodiny v tomto kostele už od roku 1611. To dokresluje příslušnost rodiny k takzvané černé šlechtě. 2. září tytéž noviny informovaly, že obřad se konal v 11:00 v kapli baziliky, nikoli v její lodi. Na závěr někteří mladí lidé z pravicových hnutí překonali chabý odpor švýcarské gardy, zvedli rakev a vynesli ji z kostela za pokřiku "Itálie, Itálie, ať žije MAS 10". Pak se vrátili do kaple. A tak skončila existence člověka, který bojoval za minulost, a ne za budoucnost. Alespoň to tak vypadalo, i když tento boj znovu zvedá hlavu. Nacistické politické narativy a fašistický svazek vlád, korporací a armády se znovu zhmotňuje. Proto život Junio Valerio Borghese musí sloužit jako memento, vstyčený prst a varování pro současné i budoucí generace. Zkoumejme mezinárodní podsvětí a hybné síly, které se nás snaží manévrovat tam, kam nechceme. Levicové neoliberální šílence, stejně jako pravicové zfašizované gaunery. Jsou to nižší patra vysoké globální politiky. Tato politika má za cíl spojit komunistickou tezi a fašistickou antitezi do hybridní syntézy digitálního koncentráku totálního dohledu. Toto mezinárodní podsvětí kolem Borgheseho nám dává nahlédnout do přízračného světa kouře a zrcadel. Buďme proto obezřetní a ve střehu. Jakékoli hluboké politické události mají za cíl posouvat nás žádoucím směrem. Šňůry teroristických útoků, které jsem pokryl v mých pořadech Západní vlády útočí, Povolení zabíjet, nebo Operace Charlie Hebdo. Černý princ Borghese patřil k jedné z nich.