Junio Valerio Borghese patřil ke šlechtické rodině, jejíž rodokmen měl kořeny v císařském Římě a která po staletí zaujímala místo v italské aristokracii. Borghese se narodil na počátku 20. století, vyrůstal za Mussoliniho diktatury a hlásil se k fašismu. Byl především ambiciózním kariéristou. První kroky své kariéry podnikl jako velitel ponorky. Pak stoupal v hodnostech a stal se velitelem speciálních náletů, které Italové podnikli během druhé světové války. Jeho působení v terénu ho vyneslo do funkce velitele MAS 10, italské námořní jednotky specializované na tajné mise. Akce MAS 10 sahaly od použití podvodních útočných lodí, které se plazily po mořském dně, nebo řízených torpéd s lidskou posádkou, až po použití miniponorek a rychlých člunů. Ty byly upravené tak, aby nesly výbušné nálože, a operátor se katapultoval okamžik před kontaktem s nepřátelským cílem. Po uzavření příměří 8. září 1943, které schválilo vystoupení Itálie z války, Borghese přesunul svou operační základnu na sever. Uzavřel pakt s Hitlerem i Mussolinim a pokračoval v boji na moři i na souši. Stal se tak novodobým velitelem soukromé armády, který, podobně jako středověcí kapitáni, bojoval spíše z osobních ambicí než pro vládní sen o slávě. Borghese, který si vysloužil přezdívku Černý princ, pokračoval ve vedení násilných protipartyzánských nájezdů v severní Itálii a Jugoslávii, zaměřených především proti komunistickým partyzánům. V krvavém chaosu, který nastal po zhroucení mocností Osy, byli on a jeho žena jedinými italskými fašisty, které zachránila americká OSS, předchůdkyně CIA. Ačkoli byl Borghese odsouzený k trestu odnětí svobody za válečné zločiny, odseděl si jen minimální část trestu, protože ho chtěla využít anglo-americká tajná služba. Černý princ byl fašistou, ale také antikomunistou. Po válce se Borghese stal jedním z politických vůdců italské krajní pravice. Stál u zrodu jednotek bývalých italských fašistů polovojenské sítě MAS 10, které se začlenily do skupiny Gladio pod zastřešením NATO. Tyto skupiny Gladio prováděly po Evropě mnoho teroristických útoků, které následně sváděly, spolu se spřízněnými politiky, na radikální levici. Borgheseho kontakty na poli mezinárodního podsvětí byly rozsáhlé. Včetně amerického generála Pedra del Valleho, který připravoval americký pravicový převrat, a jehož součástí mohl být i atentát na Johna Kennedyho. To jsem podrobně pokryl ve druhém díle mé stejnojmenné analýzy. Jeho dobrodružství vyvrcholilo v roce 1970 posledním pokusem o státní převrat, jehož neúspěch ho donutil uchýlit se do Francova Španělska, kde strávil zbytek života. Borghese byl jednou z nejzajímavějších osobností, které se během druhé světové války objevily na mezinárodní scéně. I dnes, zanedlouho jedno století po válce, jsou mnohé spisy o Borghesem v Americe utajované, nebo, řečeno žargonem CIA, vyčištěné. Také britský státní archiv dlouho zakazoval veřejné nahlížení do Borgheseho spisů, které má v držení. Stejně jako Itálie nebo Vatikán žárlivě střežily dokumenty jeho rodiny. Rozplétání klubka událostí v Borgheseho životě, zejména po roce 1945, se proto podobá bludišti plnému zamřížovaných dveří, příkopů a padacích mostů. Přesto se pokusím podat co nejúplnější obraz života Černého prince a událostí, kterých se účastnil. Černý princ je dodnes zahalený řadou tajemství a záhad.
Borghese: Dynastie, dětství, Mussolini a Britové
Junio Valerio Borghese se narodil 6. června 1906 v Římě. Byl druhým synem Livia Borgheseho a Valerie Keunové a vyrůstal na malém rodinném zámku v Arteně jižně od Říma nedaleko Anzia. Rod, z něhož pocházel, se pyšnil starobylým původem v Cézarově Římě, ačkoli ve středověkých análech se jméno Borghese poprvé objevilo až v roce 1513. Rodina Borgheseových spadala do takzvané katolické černé šlechty, italské aristokracie, která zůstala věrná Svatému stolci i po Garibaldiho vzestupu v 19. století. Mezi knížecími předky bylo několik kardinálů, včetně Camilla Borgheseho, který se na počátku 17. století stal papežem Pavlem V. V roce 1803 se rodina rozrostla o další slavné příbuzenstvo, když se další Camillo Borghese oženil s Paulinou Bonaparte, Napoleonovou oblíbenou sestrou. Sňatek, který se uskutečnil hned den po smrti jejího prvního manžela, když velel napoleonské expediční jednotce na Haiti, nebyl šťastný. Stejně jako se Napoleon vyznamenal v armádě, tak i krásná Paulina proslula svými výstřelky. V pohádkovém římském paláci rodiny Borghese žila se svým manželem v oddělených křídlech, izolovaní jeden od druhého. Po letech rodinných neshod vyhlásil Camillo s Paulinou, která jako jediná ze sourozenců navštívila Napoleona v exilu, příměří. V době, kdy se Borghese narodil, ztratila jeho rodová větev většinu svého obrovského bohatství, které se rozptýlilo během předchozího století, ale stále si udržovala vysoce postavené přátele. Jeho otec byl totiž diplomatem a později se stal zplnomocněným ministrem italské vlády. Vzhledem k profesním závazkům svých rodičů strávil Borghese několik let svého dětství nejprve ve Velké Británii a pak v Lisabonu. Potom žil převážně v Římě, kde studoval, aby mohl vstoupit do námořnictva. Odtud se přestěhoval do Livorna, kde navštěvoval námořní akademii a v roce 1928 dosáhl hodnosti praporčíka. Borghese měl v roce 1922, kdy Mussolini vedl pochod na Řím, sotva 16 let. Byl čerstvým absolventem akademie, když se v Itálii prosadila fašistická ideologie. Mussolini byl odhodlaný, s odvoláním na slávu Říma, znovu potvrdit velikost Itálie pomocí hlavního nástroje, který měl k dispozici. Mladých národních ozbrojených sil. Nyní ovšem proveďme odbočku, protože musím odhalit další skutečnost, o které se téměř vůbec neví. V mém pořadu Americká pizza jsem líčil, jak byli Američané Mussolinim dočista ohromení. Byli jím unešení tak, že řada prominentních amerických podnikatelů propagovala fašismus v Americe jako nový směr. Uváděl jsem řadu jmen, včetně rodinného klanu Morganových. Pro dokreslení si doporučuji tento pořad poslechnout. Ještě méně se ale ví, že sami Britové Mussoliniho mohutně podporovali. Dokumenty uložené v britských archivech svědčí o tom, že Benito Mussolini v roce 1914 využil dotaci 500 tisíc lir na založení časopisu Il Popolo D’Italia. Zprostředkovatelem tohoto daru byl tehdejší šéfredaktor listu Il Resto del Carlino, Filippo Naldi. Naldi byl propagátorem intervenční kampaně v úzkém kontaktu s londýnským ministerstvem zahraničí, v té době odhodlaným přesvědčit italské veřejné mínění o vhodnosti vstupu Itálie do války na straně spojenců. Za tímto účelem britská vláda, prostřednictvím anglických, francouzských a italských bankovních kanálů, za zprostředkování ministra zahraničí Marchese di Sangiuliana, hojně sypala peníze do pokladen mnoha italských novin. Později, v roce 1917, britská stopa černých finančních prostředků poskytnutých Mussolinimu vyšla jasně najevo díky přiznání osoby, která byla britskou vládou, konkrétně zpravodajskou agenturou MI5, pověřená úkolem průběžně přeposílat větší finanční částky budoucí hlavě fašismu. Dělo se tak od roku 1914 do roku 1925. Jmenoval se Samuel Hoare. Hoare se stal později, v roce 1935, státním tajemníkem pro zahraniční věci, a osobou se značným vlivem v britských konzervativních kruzích. Už jako šéf zpravodajské služby za kanálem La Manche zastával mezi lety 1941 až 44 post britského velvyslance Jejího Veličenstva ve Španělsku. Přátelské vztahy mezi Mussolinim a Hoarem byly mimo jiné základem anglo-francouzské iniciativy prosazované v roce 1935 s cílem najít komoditu, která by zabránila válce v Etiopii. Duceho neústupnost při vedení a dokončení etiopského podniku, Hoaremu také nabídla příležitost získat doma popularitu nezbytnou pro jeho zvolení do Dolní sněmovny, a zastávat post ministra zahraničí. Britská veřejnost se totiž více přikláněla k ostrému odsouzení italské intervence v Etiopii. Italská účast v nákladné etiopské kampani donutila Mussoliniho se navždycky vzdát svých iráckých ropných zájmů v Mosulu a Quayaru. Samuel Hoare, později eso britského zpravodajství, byl tedy hlavním mecenášem Mussoliniho od dob jeho raných začátků. Tuto britskou podporu Mussoliniho musíme ale vidět v širší geopolitické strategii. Poprvé chtěli Britové zabránit proniknutí bolševické revoluce do Itálie. K tomu bylo výrazně nakročeno, vzhledem k vyčerpané a hladovějící zemi po první světové válce. Podruhé pak bylo, pro Brity, výhodné, aby se v Itálii upevnil silný autoritářský režim, který by byl schopen ovládnout vnitřní poměry v zemi. Tím by vyvstal nepřímý úkol Itálie jako strážce Středozemního moře. Moře, které Britové z geopolitických důvodů považovali za naprosto nezbytné, zejména od otevření Suezského průplavu v druhé polovině 19. století. Jak tedy vidíme, britské strategie a Mussoliniho autoritářská vláda, se nacházely ve stejné rovině zájmů. Churchillova chvála fašistického režimu, jeho cesta do Itálie a podpora, kterou mu poskytly některé články v Mussoliniho Popolo d’Italia, rozhodně nebyly na škodu. Jak ale víme, tyto námluvy nakonec nevyšly. Toto je další tajemství historie, které považuji za důležité ozřejmit právě na tomto místě. Vraťme se ale k Černému princi.
Borghese: Námořnictvo a ponorky v Livornu
Borghese navštěvoval námořní akademii v Livornu, a v roce 1928 dosáhl hodnosti praporčíka. V Livornu se Borghese specializoval na ponorkový boj, který ho velmi bavil. Mezi úkoly, které dostal po nástupu do námořnictva, patřil úkol na palubě křižníku Trento, se kterým cestoval do Španělska a Jižní Ameriky. Další úkol byl na královské lodi Colombo, směřující do Severní Ameriky. V roce 1930 sloužil na torpédovém člunu operujícím v Jaderském moři. Následujícího roku se oženil s hraběnkou Dariou Vasiljevnou Olsoufjevovou, se kterou měl 4 děti. Elenu Marii, Paola, Livii a Andreu Scireho, který byl pojmenován po ponorce, se kterou Borghese dosáhl některých ze svých nejzářivějších úspěchů během druhé světové války. V mládí si Borghese udělal potápěčský průkaz a začal se zajímat o nekonvenční námořní akce, ve kterých Itálie už dříve prokázala své schopnosti. Během první světové války se italské námořnictvo vyznamenalo potopením dvou rakousko-uherských bitevních lodí tajnými nebo speciálními prostředky. Vývoj speciálních útočných jednotek začal během první světové války, kdy bezvýchodná situace na Jadranu přiměla Italy k tomu, aby se pokusili obsadit nepřátelské základny nekonvenčními prostředky. Itálie vyvinula, stejně jako později britské, německé a japonské námořnictvo, jedno z hlavních zařízení používaných v rusko-turecké válce. Malý, rychlý torpédový člun, který se v italštině nazýval MAS neboli Motoscafo antisommergibili. V některých případech se používal také název Motobarca armata Svan, protože tento typ jednotky stavěla Benátská námořní automobilová společnost. Přestože Itálie před válkou používala malé a obratné torpédové čluny, termín MAS se vžil jako synonymum pro operace prováděné lehkými nebo podvodními plavidly. Lehké jednotky se zkoumaly v několika zemích, včetně Francie a Velké Británie. Itálie vyrobila první model už kolem roku 1906. Později, během první světové války, je vyráběla americká společnost Elco jako ponorkové torpédoborce pro Itálii a Velkou Británii. Pro italské námořnictvo se používaly především v horním Jadranu, kde bylo mořské dno mělké a úsek pobřeží v rakouských rukou kvůli svému skalnatému tvaru a přítomnosti četných ostrovů vyžadoval použití malých člunů. Italové proto začali studovat speciální útočné techniky k napadání rakousko-uherských válečných lodí. Počátkem roku 1915 se představil první návrh, který splňoval specifické požadavky, aby motorové čluny byly vybavené torpédy a mohly lovit ponorky. První objednávky do loděnic Svanu a amerického Elca dorazily v roce 1916. Do začátku následujícího roku bylo 50 jednotek ze 102 objednaných připraveno k akci. Rostoucí počet lodí potopených rakouskými a německými ponorkami vedl k nasazení některých MAS vybavených kulomety jako ponorkových torpédoborců. V roce 1917 se objednalo dalších 100 MAS, které se používaly k útokům na rakousko-uherské základny. Z 244 ponorek, které Itálie během války nasadila, bylo 38 vybaveno elektrickými motory, které zajišťovaly tichou navigaci a překvapivé útoky. Pouze 12 jich bylo vybaveno tak, aby mohly vypouštět dvě torpéda. Zbraně na člunech byly různého typu a čas od času se měnily v závislosti na jejich torpédovém nebo protiponorkovém využití. Nebudu zabíhat do větších detailů, i když je ohromující, jak byly ponorky rozšířené už v první světové válce. Právě tento podmořský svět války fascinoval i Černého prince Borgheseho. Italské námořnictvo totiž uvažovalo o rozšíření svých dobyvačných plánů za Jadran. Jakmile se Mussolini dostal k moci, začal Středozemní moře považovat za jakési výsostné území, kterému mohla Itálie vládnout pouze s novými velkými válečnými loděmi. Admirálové samozřejmě takovou perspektivu velmi podporovali, ale zároveň si uvědomovali, že bylo třeba stavět menší plavidla, zejména ponorky. Jiný byl osud torpédových motorových člunů, na kterých se provádělo jen málo úprav, zatímco v loděnicích se stavělo 7 těžkých křižníků. To byl právě počátek britské strategie a podpory Mussoliniho jako strážce Středozemního moře. V roce 1935 se ale britská flotila rozhodla podniknout průzkumnou plavbu ve Středozemním moři, aby ověřila nový vývoj. To vyvolalo nemalé obavy v italském námořním velení a zejména v loděnicích, jejichž průmyslová výroba nebyla schopná držet krok s Velkou Británií a dalšími velmocemi. Přestože se italské námořnictvo snažilo vytvořit nové vlajkové lodě, mohlo se spolehnout na mladé důstojníky jako Junio Valerio Borghese. Ti, více než na tonáž a palebnou sílu, dbali na inovace, akce malých jednotek a koncepci odvahy. A když Mussolini zakládal nové italské císařství, spoléhal ve velké míře na důstojníky, jako byl mladý Borghese, kteří se nenechali snadno zastrašit silou svých soupeřů.
Krize v Etiopii a Španělsku
Borghese se stal poručíkem v červenci 1933, kdy Mussoliniho fašistický režim trval už 10 let, a Hitler se právě dostal k moci v Německu. Krátce po svém povýšení se jako zástupce velitele nalodil na ponorku Walrus, která 10. září 1935 vyplula z Tobruku a směřovala do Rudého moře. Spolu s dalšími 4 ponorkami měl Walrus sloužit jako podpůrné plavidlo v habešském tažení. Po návratu si její posádka vysloužila zvláštní uznání od náměstka ministra námořnictva admirála Domenica Cavagnariho. Válka v Etiopii zvýšila už existující napětí mezi Itálií a ostatními evropskými mocnostmi. Mussolini byl ale přesvědčený, že Francie ani Británie nebyly ochotné přistoupit k přímé konfrontaci, a proto urychlil ofenzivu v naději, že tažení brzy skončí. Proti kmenovým vojskům nasadil všechny v té době dostupné nejmodernější zbraně včetně dusivého plynu, leteckých jednotek, kulometů a obrněných vozidel. Tentokrát se mu podařilo získat nad Etiopany navrch. Válka s Etiopií ještě nebyla zcela u konce (etiopští partyzáni bojovali až do pádu italského impéria ve východní Africe), když 17. července 1936 vypukla španělská krize. Mladý generál Francisco Franco, v té době guvernér Kanárských ostrovů, a další příslušníci španělské pravice povstali proti levicové republikánské vládě, která se v zemi právě ujala úřadu, a vyvolali občanskou válku mezi nacionalisty a loajalisty. Itálie a Německo přicházely Francovým nacionalistům na pomoc se stále většími dodávkami zbraní, potravin a mužů. Italské námořnictvo také vyslalo ponorky, aby potopily lodě převážející zásoby pro republikány. Tento příspěvek se ukázal jako zásadní, protože republikáni získali téměř úplnou kontrolu nad španělským loďstvem po vzpourách organizovaných posádkami. Italské námořnictvo se také zapojilo do tajných misí, především s ponorkami. V této souvislosti se na světové scéně poprvé objevil Junio Valerio Borghese. V roce 1937 byl totiž jmenovaný velitelem ponorky Iris, a účastnil se operací námořních sil vyslaných na podporu španělských nacionalistů. Iris byla jednou z 10 malých ponorek postavených během habešské krize. Měly výtlak 695 tun při vynoření a 855 tun při ponoření, dosahovaly maximální hloubky 80 metrů, i když v případě nouze se mohly ponořit hlouběji, a pluly maximální rychlostí 14 uzlů na hladině a 7,5 uzlu při ponoření. Byly vybavené 6 torpédomety a 12 torpédy. Pod vodou byly ponorky schopné urazit 110 km rychlostí 4 uzlů. Iris měla při rychlosti 8 uzlů dosah na hladině asi 7700 km, posádku 35 mužů a 100mm dělo na palubě. Italskému námořnictvu byla dodaná 6. listopadu 1936. Když 24. srpna 1937 vyplouval z Neapole, poručík Borghese ještě netušil, že ho čekala první rozhodující událost jeho života. Po připlutí na Sardinii zamířil 26. srpna do Španělska, aby hlídkoval v oblasti mezi Ibizou a Capo Sant’Antonio, která mu byla přidělená. Ve španělských vodách zahájil Iris útočné procedury proti 8 lodím, ale vystřelil pouze na 2. Večer 29. srpna spatřil obchodní loď, která pomalu plula směrem k přístavu Valencie, a dvakrát na ni zaútočil, ale bez úspěchu. Cíl se pohyboval odhadovanou rychlostí 5 uzlů a obě torpédové salvy minuly svůj cíl. Druhá z pouhých 600 metrů. 4 torpéda přišla nazmar. Nespokojený Borghese a členové posádky se rozhodli zkusit to znovu následující noc z 30. na 31. srpna, a zaútočily. Do té doby to bylo popáté, co italská ponorka zaútočila na loajalistický torpédoborec. 30. srpna ve 20:45 byl spatřený tmavý obrys, který byl omylem identifikovaný jako španělský loajalistický torpédoborec třídy Sanchez Barzcaitegui. Místo toho se jednalo o britský torpédoborec Havock, který se španělské lodi do jisté míry podobal. Havock mířil jižně od Valencie směrem k Gibraltaru rychlostí asi 15 uzlů a právě se odchýlil od kurzu, aby obeplul mys San Antonio. Borghese manévroval k útoku rychlostí 5 uzlů a ve 20.52 vypustil torpédo ze vzdálenosti 700 metrů. Jeho stopa byla vidět na palubě Havock, který se stočil směrem k Iris a vyhnul se torpédu, které proplulo za ním v hloubce asi 3 metrů. Havock osvětlil ponorku, která byla na hladině asi 350 metrů daleko. Podle pozdějších výpovědí posádky britské lodi se plavidlo vynořilo po odpálení torpéda. Havock se vydal po stopě záhadného útočníka podle údajů palubního sonaru, a na místo shodil hlubinné nálože. Nepodařilo se mu poškodit Iris, která se mezitím rychle ponořila. Jednalo se o první válečné použití sonaru. Havock obeplul oblast a v 1:30 obdržel další impuls, asi 4 km od místa prvního útoku. Byla to téměř jistě ozvěna ponorky. Shodili další hlubinné nálože, ale bezvýsledně. Zatímco Borghese manévroval s Iris do tmy do bezpečí, připojily se k pronásledování další 3 britské torpédoborce, Hyperion, Hotspur a Active, který ale nebyl vybavený sonarem. Britské torpédoborce byly podporované lehkým křižníkem Galatea, plujícím pod znakem velitele torpédoborců Středomořské flotily, kontradmirála Jamese Somervilla. Do rána byly posily na místě a v 7:08 ráno nechala Galatea vzlétnout hydroplán, aby usnadnila pátrání. Borghese unikl devítihodinovému pronásledování nejen proto, že zvolil správnou taktiku, ale také proto, že sonar nefungoval správně. To Somervilla přimělo navrhnout změny, které se později provedly. V té době začla Itálie i Británie experimentovat se sonary, ovšem opět bych zabíhal do přílišných podrobností. Ve své zprávě pro Admiralitu britský velitel vyjádřil své zklamání nad Borgheseho únikem a napsal:
"Domnívám se, že velící důstojník Havocku prokázal špatný úsudek, když nevyužil příležitosti, kterou mu poskytlo spatření ponorky vzdálené pouhých 350 metrů, a okamžitě nevypustil hlubinnou nálož, která by, jak jsem si jist, ponorku potopila a vynesla na hladinu."
Borghese se vrátil do Neapole 5. září. Tam byli členové posádky umístěni na samotku, aby se zabránilo šíření zpráv o situaci ve Španělsku a o incidentu s lodí Iride. Italské námořnictvo bylo pod palbou kritiky, protože incident vyvolal protesty mezinárodního společenství kvůli útokům neidentifikovaných ponorek na lodě se zásobami směřujícími do republikánského Španělska. Jednalo se o první skandál, do kterého byl Borghese zapletený. Tato epizoda vzbudila v Británii značnou nelibost vůči Itálii a její pirátské válce. Nejvíce se ale na Italy zlobili Rusové a Francouzi za ztráty, které utrpěli během misí u severní Afriky. Rusové požadovali, aby byli odpovědní potrestaní a aby Itálie zaplatila za způsobené škody. Ciano, tehdejší ministr zahraničí, byl proto nucen nařídit Cavagnarimu, aby pozastavil námořní akce ve Španělsku. Karanténa uvalená na Borgheseho po jeho návratu domů byla velmi krátká, ačkoli se zdálo, že Černý princ ztratil kredit u Mussoliniho, kterého mezinárodní rozruch hluboce rozzlobil. Duce se v té době potýkal s několika potížemi, a tak byla Iride na několik hodin zakotvená u vzdáleného mola v Neapoli a pak odeslaná do Taranty k opravě. V den, kdy dorazila do hlavního města Kampánie, okamžitě přijel motorový člun, aby ponorku vyprovodil z přístavu. Borghese byl mezitím vyzvednutý autem, a odvezený nejprve k veliteli ponorkové základny a pak do Říma. Vzhledem k přijetí, kterého se mu dostalo od námořních důstojníků, očekával Borghese ty nejhorší následky a nejspíš nebyl daleko od pravdy. Nový sled událostí ale situaci změnil. Po velkém zmatku, který Borghese vyvolal, se Mussolini dozvěděl, že Britové útok komentovali jako velmi dobře provedený, a v důsledku toho zcela změnil svůj postoj. Místo aby ho za jeho chování odsoudil, udělil Borghesemu bronzovou medaili a členům posádky válečný kříž. Borgheseho působení ve Španělsku tím neskončilo. O několik dní později odplul z Cagliari, aby 23. září 1937 dorazil na nacionalistickou námořní základnu v Solleru nedaleko Palma de Mallorca. Jeho Iris plula pod nacionalistickou vlajkou a byla přejmenovaná na Gonzales Lopez. Na palubě byl také španělský důstojník, poručík Antonio Calin. Gonzales Lopez se během 4 týdnů, kdy Borghese pobýval na základně Soller, zúčastnil také mnoha misí.
Borghese: Tajná válka ponorek
Borghese se teď mohl nazývat válečným veteránem. Ale v době, kdy byly všechny velmoci zaměstnané posilováním svých námořních a ponorkových flotil, nebyla útočná plavidla italského námořnictva zcela zapomenutá. V březnu 1938 Hitler napadl a anektoval Rakousko a za pár týdnů podnítil německé obyvatelstvo československého pohraničí, aby požadovalo sjednocení s Říší. 89,57% sudetských Němců v Československu zvolilo Konrada Henleina, který otevřeně podporoval nacismus a Hitlera. Byli to přesně ti sudetští Němci, kteří po válce ublíženě křičeli, když byli spravedlivě odsunutí do své bývalé říše, kterou si před 7 lety nadšeně zvolili. Poválečný odsun Němců z Československa byl primárně zakotvený už v Postupimských dohodách z 2. srpna 1945, konkrétně v bodu 12:
"Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv transfer musí být prováděn spořádaně a humánně."
Tyto protokoly podepsali nejvyšší představitelé 3 vítězných mocností 2. srpna 1945. Žádný z těchto států neměl dosud žádný sebemenší důvod se omlouvat, ani Německu ani speciálně sudetským Němcům, za tento článek 12. Benešovy dekrety tvořily pouze jakýsi technický rámec provedení tohoto poválečného odsunu. Když se krize vyostřila, Francouzi mobilizovali a Velká Británie zalarmovala královské námořnictvo. Koncem září 1938 Chamberlain a Hitler podepsali slavnou Mnichovskou dohodu, ale to už bylo jasné, že se všechny velmoci připravovaly na válku. Koncem roku 1938 se mezinárodní situace změnila natolik, že italskému námořnictvu bylo doporučeno obnovit studium útočných plavidel. V návaznosti na mobilizaci královského námořnictva navrhlo oddělení plánů a operací náčelníkovi generálního štábu vytvoření oddílu speciálních zbraní v rámci flotily MAS 1 v La Spezii, který byl podřízený velení fregatního kapitána Paola Aloisiho. Flotila měla, kromě poskytování rychlých útočných plavidel, sloužit jako krycí struktura pro výcvik personálu útočných plavidel. Stálý výbor využil dílny v La Spezii k doladění ponorek, zatímco důstojníci, kromě absolvování výcviku pro útočná plavidla, také připravovali operační plány. Cavagnari si po zhlédnutí tajného dokumentu konečně uvědomil potenciál, kterým námořnictvo disponovalo. K návrhu se připojil ještě týž den, kdy mu byl předložený. Zbývalo dokončit byrokratické papírování, ale tváří v tvář nové hrozbě z moře se rozhodnutí přijalo bez prodlení. Později vznikla z flotily MAS 1, speciální jednotka nazvaná MAS 10, ale k tomu došlo až 15. března 1941. Do té doby probíhala cvičení, jako by šlo o běžné evakuační manévry z poškozených ponorek. Po období stráveném v La Spezii bylo rozhodnuto přesunout výcvikovou základnu na panství Salviati v Bocca di Serchio, jehož odlehlá poloha mohla zaručit potřebné soukromí. Mimořádná pravidelnost mořského dna v ústí Serchia navíc nabízela ideální podmínky pro provádění zkoušek a cvičení, která samozřejmě probíhala především v noci. A to jak z bezpečnostních důvodů, tak kvůli simulaci plánovaných nočních bojů. Život na panství byl těžký a někdy nudný. Muži byli dlouhodobě izolovaní a museli dodržovat nejpřísnější bezpečnostní opatření, aby zachovali mlčenlivost. Vzdělávací program se skládal ze 4 fází v celkové délce 1 roku. V první fázi se potápěči v ponorkách museli naučit simulovat přibližování k nepřátelským přístavům pomalým manévrováním s plavidlem a zároveň se držet velmi blízko mořského dna. Ve druhé se museli naučit, jak opustit ponorku, a to jak ve dne, tak v noci, s použitím dýchacích přístrojů. Ve třetím se učili, jak překonávat mnohé překážky, se kterými se na své misi setkají. Zejména jak přeřezávat nebo zvedat sítě chránící přístavy. Ve čtvrté a poslední fázi si procvičili řízení ponorek v různých podmínkách prostředí a nacvičovali oddělování hlavic výbušnin a jejich umisťování na zasaženou loď. Kromě toho účastníci výcviku absolvovali pokročilý program potápění a navigace. Poručík Borghese mezitím převzal velení na Ametystu, ponorce třídy 600. Borghese ve svých pamětech zdůraznil, že první operace se od počátku považovaly za operaci bez návratu v tom smyslu, že si všichni byli vědomi nízké pravděpodobnosti, že by se na konci mise podařilo útočníky z ponorky vylovit. Kromě vývoje přísně tajných torpéd s posádkou a potápěčské taktiky, pokračovalo italské námořnictvo ve vývoji experimentálních útočných plavidel. Útočné motorové čluny se staly standardním útočným plavidlem jednotky MAS 10 a používaly se i po vyhlášení příměří. V zahraničí je velmi ocenilo německé námořnictvo, které objednalo 170 kusů upravené verze. V roce 1944 jich pak 40 předalo Borgheseho jednotce MAS 10 pro akce proti spojeneckým lodím kotvícím v italských přístavech. V červnu 1940 vstoupila Itálie do války s velmi malými námořními úspěchy. Během prvních 15 dnů konfliktu ztratila 10 ponorek a s jednou z nich i cennou šifru. Francouzské příměří zmírnilo námořní tlak ve Středomoří, ale námořnictvo bylo postavené před problém, jak dostat zásoby do severní Afriky, aniž by se spoléhalo na blízké tuniské přístavy, jejichž neschopnost později vedla k velkým ztrátám dopravních a doprovodných lodí. Borghese vedl 3 mise, z toho jednu na začátku července 1940 do Punta Stilo v Kalábrii. Při té příležitosti měla italská flotila, která měla v plné službě také jediné 2 bitevní lodě, krýt konvoj směřující do severní Afriky. 9. července 1940 se za denního světla odehrála krátká hladinová bitva. Předchozího dne dostal Vettor Pisani za úkol provést výpad z nedaleké Augusty se 4 dalšími ponorkami, aby vytvořil řadu ponorkových léček. Britský kapitán Cunningham byl o existenci této léčky informovaný britskou rozvědkou krátce před zahájením bitvy 9. června. To byl jeden z důvodů, proč nepronásledoval ustupující italskou flotilu. Borghese později vyřadil svou starou ponorku, která byla určená pro cvičení, protože se považovala za nevhodnou pro skutečnou válečnou službu. V srpnu 1940 byl Černý princ, spolu s dalšími 2 kolegy, vyslaný do Memelu v Baltském moři, aby se zúčastnil kurzu pořádaného Němci, v boji proti konvojům v Atlantiku. Po návratu z Německa byl Borghese přesvědčený, že jeho dalším cílem bude Bordeaux, kde Italové ve spolupráci s Němci zřizovali ponorkovou základnu. Ale navzdory jeho očekávání si ho admirál De Courten předvolal a přidělil mu velení ponorky Scire. Borghese byl jmenováním, které mělo změnit život jemu i mnoha dalším, nadšený. Italské ozbrojené síly ale utrpěly ponižující porážky. 11. listopadu 1940 21 britských bombardérů překvapilo většinu italské flotily v přístavu Taranto. Za cenu pouhých 2 letadel Britové vyřadili 3 bitevní lodě a poškodili 1 křižník a 3 torpédoborce. Útok na Taranto, kterému někteří později přezdívali Pearl Harbor Středomoří, dočasně připravil Itálii o polovinu jejích bitevních lodí. Za 3 dny zahájili Řekové protiofenzívu proti italské armádě, která 28. října vtrhla do země, a způsobili jí v Albánii drtivou porážku. Největší katastrofa postihla severní Afriku v prosinci, kdy 30 tisíc britských vojáků vedených Archibaldem Wavellem v čele se 7. obrněnou divizí, prolomilo všechny italské pozice v Egyptě a Libyi. Během dvouměsíčního tažení postoupilo o 650 km a zajalo 194 tisíce osob. První velký triumf britské armády ve druhé světové válce ale měl, jak se říká, nepředvídatelné následky. Němci se totiž rozhodli přijít středomořskému spojenci vážně na pomoc a 12. února 1941 vyslali do pouště generála Erwina Rommela s prvními složkami Afrikakorpsu. Italové ale mezi tím reorganizovali svou ponorkovou flotilu. 15. března 1941 se vyčlenil oddíl speciálních zbraní, a vytvořil flotilu MAS 10. MAS 10 se skládala z ústředního velitelství a 2 divizí útočných vozidel, rozdělených na hladinová a podvodní vozidla. Podvodní oddělení bylo podřízené veliteli nadporučíku Junio Valerio Borghesemu, a zahrnovalo školu operátorů ponorek v Bocca di Serchio, školu potápěčů v Livornu, gama muže a nosiče ponorek. Tato flotila provedla mnoho operací, některé úspěšnější, jiné méně. Válečné operace ve Středomoří se z velké části točily kolem ostrova Malta, jedné z kořistí, které Británie prozřetelně získala na konci napoleonských válek. Malta, která byla důležitým majetkem už od římských dob, byla po staletí okupovaná řádem Svatého Jana (dnes známým jako Maltézští rytíři), který v roce 1565 odrazil rozsáhlé turecké obléhání. V roce 1798 ji Napoleon vyrval jejich několika potomkům, když odplul do Egypta, ale za 2 roky ji ve jménu Británie dobyla stíhací flotila admirála Nelsona. A stejně jako Gibraltar, Suez, Falklandy a Hongkong zůstal ostrov jedním z těch malých, ale strategicky důležitých uzlů, které držely pohromadě britské impérium v jeho globálním dosahu. K pochopení role, kterou Malta sehrála ve druhé světové válce, se stačí podívat na mapu. Ostrov se nachází jižně od Sicílie, mezi Sicílií a Libyí, a je téměř stejně vzdálený od Gibraltaru a Alexandrie. Jeho hlavním městem je Valletta, ležící v chráněném přírodním přístavu s úzkým ústím, chráněná vápencovými výšinami korunovanými pevnostmi. Italové podnikli útok na maltu právě díky speciální jednotce MAS 10, ale invaze se odhalila několik hodin předem a byla tím odsouzená k nezdaru. MAS X ztratila 2 ze svých 3 velitelů. Zůstal pouze nadporučík Junio Valerio Borghese, který měl na starosti potápěčské oddělení. Těžké ztráty utrpěné v zátoce Suda a při neúspěchu na Maltě, dostaly MAS 10 do krize, jejíž velení dočasně převzal Borghese, který si ponechal i velení potápěčských týmů. Borghese ale podnikl další útok na Gibraltar, a tentokrát byl úspěšný. Po tomto prvním velkém úspěchu byli všichni členové výpravy vyznamenaní Stříbrnou medailí za vojenskou statečnost. Borghese byl povýšený na fregatního kapitána, a přijatý na audienci u Viktora Emanuela III. Následně Borghese a tým MAS 10 triumfovali v Alexandrii, kde potopili několik britských lodí. Ovšem nastal zvrat v roce 1943. Mussoliniho sesazení a následné příměří rozbilo všechny Borgheseho staré jistoty. Velká válka skončila. Ovšem jeho soukromá válka ale pokračovala až do posledních dnů světového konfliktu, aby se v následujících letech obnovila v tajné podobě.
Borghese: Z moře na pevninu
Večer 8. září 1943 promluvil maršál Pietro Badoglio v rozhlase a oznámil národu, že italská vláda uzavřela se Spojenci příměří. Nezmínil se o vztazích Itálie s Německem, ale vyzval ozbrojené síly, aby reagovaly na jakoukoli formu agrese. Komuniké zaskočilo většinu italských důstojníků a vojáků, ze kterých mnozí několik dní čekali na rozkazy, které nikdy nepřišly. Jednotky rozptýlené na různých frontách v Evropě se začaly rozpouštět, zatímco Němci bez prodlení pracovali na odzbrojení italských ozbrojených sil. Během několika dní po vyhlášení příměří odebrali zbraně násilím, lstí nebo vyjednáváním přibližně 800 tisícům mužů. Zrekvírovali také obrovské množství vybavení, z něhož byla velká část odeslaná do Německa. Když Hitler zjistil, že řada jednotek stále kladla odpor, vydal rozkaz zastřelit všechny důstojníky jednotek, které se odmítly podřídit, a vojáky a poddůstojníky deportovat do Říše, aby byli použití jako dělníci. Němcům se podařilo obsadit většinu Itálie díky úspěšné odzbrojovací operaci a překvapivé účinnosti, se kterou zmařili spojenecké vylodění u Salerna. 11. září 1943 vydal sám Hitler tajné směrnice, kterými rozdělil italské území na frontovou operační zónu a 2 zvláštní operační zóny nazvané Alpenvorland a Adriatische Küsterland. Kromě toho pověřil svého ministra pro zbrojení Alberta Speera právem využívat hospodářské zdroje severní Itálie. Na základě obdržených pokynů se většina italské flotily vydala na cestu, aby se vzdala spojeneckým základnám. Přední bitevní lodě dosáhly přístavů Malta a Bona, s výjimkou lodi Roma, která byla pronásledovaná Luftwaffe a zničená bombou. Španělé internovali některé lodě na Baleárech, zatímco mnoho dalších bylo potopeno posádkami, které zvolily tuto cestu, aby se nevzdaly Němcům nebo Spojencům. Německo mělo jen malou naději, že se mu podaří neutralizovat italské loďstvo stejně snadno, jako se mu podařilo odzbrojit armádu. V těchto prvních zářijových dnech bylo námořnictvo stále považované za dobře vycvičené a vysoce bojeschopné. Navíc teď mohlo počítat s pomocí, kterou mu poskytovalo impozantní nasazení spojeneckých lodí a letadel. Němcům se nakonec podařilo potopit, zajmout nebo poškodit 386 italských válečných lodí o celkové hmotnosti 292771 tun. Ukořistili dalších 199 lodí o celkové hmotnosti 210653 tun, které rozšířily už tak bohatou válečnou kořist. Ušetřené nebylo ani obchodní loďstvo, které utrpělo těžké ztráty a vydalo do německých rukou 1214 plavidel o celkové hmotnosti 976902 tun. Existovaly také námořní jednotky a námořníci, kteří nechtěli spolupracovat se Spojenci a buď se rozpustili, nebo se přidali k Němcům. Nejznámější z nich byla MAS 10 Valeria Borgheseho, jejíž velení sídlilo v La Spezii. S Němci Borghese dosáhl dohody na základě přímé spolupráce mezi flotilou a Třetí říší. V těch dnech vzniklo v italských institucích mocenské vakuum. Ozbrojené síly zanikly, král byl na cestě do Brindisi se svou družinou ministrů a vysokých úředníků a Mussoliniho sociální republika ještě nebyla ustavena. V této situaci podnikl Borghese své kroky. Pro něj příměří neznamenalo mír. Bylo to pouze zastavení války. Takže považoval za svou povinnost zůstat ve zbrani a čekat na nové rozkazy, které ale nikdy nepřišly. Když byl později Borghese dopadený a vyslýchaný Spojenci, uvedl, že u zrodu jeho jednání stálo přesvědčení, že jeho prvořadou povinností bylo zachránit prestiž Itálie, ačkoli svou roli sehrály i strategické úvahy. Černý princ se domníval, že Itálie měla 2 velké nepřátele. Velkou Británii a Německo. Když měl Borghese rozhodnout o svém osudu, domníval se, že rovnováze sil nejlépe prospěje, když se postaví na stranu Němců proti Britům. Němci podnikli četné pokusy proniknout do kasáren MAS 10, ale, jak napsal Borghese, "všechny jsme je odrazili navzdory obrovskému nepoměru sil."
Německo mělo o MAS 10 zájem především proto, že nemělo, slovy Borgheseho, "žádný výcvik ani znalosti speciálních útočných plavidel na moři."
Borghese měl možnost odcestovat do Německa, kde o jeho návštěvě informoval list Völkischer Beobachter. Cesta mu umožnila podrobněji studovat taktiku používanou Němci při speciálních pozemních operacích a je pravděpodobné, že věnoval zvláštní pozornost sabotážním akcím a nájezdům za nepřátelské linie. Později sám zakládal podobné jednotky, a to do té míry, že byl po válce považovaný za specialistu na boj proti povstalcům. 11. září Borghese shromáždil své muže a vysvětlil jim svá rozhodnutí s tím, že ti, kteří s nimi nesouhlasili, mohli požádat o odchod. Většina se pro toto řešení rozhodla a raději odešla domů. V následujících dnech byla na námořní základně v La Spezii spuštěná trikolóra a vyvěšená vlajka MAS 10. Borgheseho speciální jednotka MAS 10 se nakonec postavila po bok Němců. Situace byla ještě nepřehlednější kvůli postavení Mussoliniho, který se po červencovém zatčení králem skrýval na Gran Sasso. Nicméně 12. září, během jedné z nejokázalejších speciálních operací války, vedl plukovník SS Otto Skorzeny komando výsadkářů, kteří diktátora, navzdory přítomnosti 100 italských stráží, osvobodili. Do konce měsíce Mussolini s Hitlerovou podporou vytvořil v severní Itálii novou vládu, známou jako Solo republika. Borghese se na Mussoliniho návratu k moci nepodílel, protože veškerou svou energii věnoval obnově flotily od samého počátku. Na jeho výzvu reagovaly tisíce marónů, jak se říkalo mužům z MAS 10. Mnozí z nich byli dobrovolníci, které ke zbrani povolaly výkony flotily a především sláva muže, který jí velel. Do listopadu 1943 flotila shromáždila dostatek dobrovolníků, aby jich mohla poslat do Německa asi 5000 na výcvik pro vytvoření divize San Marco, která se měla stát námořní divizí. V prosinci Mussolini nařídil náměstkovi ministra námořnictva, aby do Piemontu vyslal dalších 1000 dobrovolníků MAS 10 k boji proti partyzánům. Teprve 24. února 1944 mohl Borghese převzít kontrolu nad svým praporem nazvaným Mistral. Podle spojeneckých odhadů připravila MAS 10 přibližně 50 tisíc mužů, nepočítaje v to tisíce mužů, kteří přešli do divize San Marco, a různé specializované divize, které vznikly v rámci nového organizačního uspořádání. Skutečná síla flotily ale byla záhadou i pro Borgheseho. Těm, kteří ho zatkli, vysvětlil, že použil všechny možné prostředky, aby skutečnou velikost kontingentu utajil i před Mussoliniho vládou. Tímto způsobem byla síla flotily všemi poněkud přeceněná.
Borghese: Budování zpravodajské sítě a zatčení
Borghese se nejvíce zajímal o protipartyzánské akce na východní hranici a špionážní a sabotážní činnost na jih od apeninské fronty. Právě tady se začalo pokládat souručenství Borgheseho a italských zpravodajských služeb v následném poválečném vývoji, zejména té vojenské zvané SISMI, nebo zpravodajské agentury Sifar. Zpravodajská činnost Borgheseho skupiny měla ve skutečnosti solidní podporu. Po 8. září 1943 se zřídila vnitřní špionážní a kontrašpionážní služba se dvěma ústředními úřady. Jedním informačním a jedním politickým. Služba využívala jeden prapor pro sabotážní akce v zázemí, další prapor Vega pro špionážní mise, a operační velitelství O, zřízené v květnu 1944, pro policejní operace. Takto si začal Borghese budovat vojenskou špionážní síť, která se mu později náramně hodila. Abychom ale dokázali plnně pochopit kontext Itálie té doby, musíme si uvědomit, že anglo-americké osvobozovací tažení bylo pouze jednou z mnoha válek, které mezi lety 1943 až 45 zmítaly Itálií. Souběžně probíhala druhá občanská válka, třetí válka odporu proti Němcům a čtvrtá válka, jejímž cílem bylo zastavit postup Titových jugoslávských komunistů. Poloostrov se tedy stal živnou půdou pro partyzánský boj. Probíhalo tedy několik válek současně. Abychom lépe pochopili operace MAS 10 v těchto letech, je třeba nahlédnout do světa tajných služeb. Jestliže se konvenční vojenské akce vlekly, speciální a partyzánské akce byly často vedené rychlostí blesku. Různé organizace operovaly ve všeobecném nepořádku s cílem nejen vyhrát konflikt, ale také si zajistit co nejvýhodnější postavení s ohledem na poválečné období a roli, kterou bude země hrát v budoucím světovém uspořádání. Podle jednoho z nejspolehlivějších zdrojů, generála Ambrogia Vivianiho, si každá ozbrojená složka zřídila vlastní tajnou službu. Stejně jako si každá politická strana organizovala vlastní zpravodajskou činnost. Partyzáni z řad armády tvořili tajnou vojenskou frontu, ve které působil podplukovník Giovanni De Lorenzo, jméno, se kterým se v pozdějších letech ještě setkáme. Totéž lze říci o druhé straně, kde podobným způsobem působily různé policejní složky. Karabiniéři, Guardia di Finanza, tedy veřejná bezpečnost, a kde nikdy nepřestala být aktivní OVRA, tedy Opera vigilanza repressione antifascismo, vysoce efektivní protifašistická tajná policie. Zvláště zajímavé je postavení Karabiniérů, kteří zůstali operativní jak na severu, kde působili v utajení, tak na jihu. Několik jejich příslušníků sloužilo v americké kontrarozvědce CIC. Z tohoto přehledu není překvapivé, že Borgheseho MAS 10 měla také vlastní zpravodajskou službu. Jedním z jejích cílů na severu byl kontradmirál Maugeri, šéf SIS, který po uzavření příměří několikrát riskoval zatčení při pobytu v Římě. Borghese byl tedy ohrožením Mussoliniho autority a proto ho začala Republikánská národní garda, pod velením Renata Ricciho, sledovat. Podle Ricciottiho Lazzera Mussolini neměl rád tohoto námořního důstojníka, příliš mladého, příliš podnikavého, příliš bujarého a vitálního, a především nepředvídatelného, před kterým se cítil překonaný. Napětí se stále stupňovalo, až 13. ledna 1944 byl Borghese předvolaný do Duceho sídla a zatčený. Pak ho převezli do pevnosti Brescia, kde ho vyslýchala vyšetřovací komise. Pro pochopení tohoto kroku je třeba připomenout, že Borgheseho MAS 10 byla jedinou formou námořnictva, kterou Němci Mussoliniho republice povolili. Pouze MAS 10 mohla zaměstnávat lodě s italskými posádkami plujícími pod italskou vlajkou. Ostatní lodě měly smíšené posádky, stejně smíšený byl i personál pobřežních baterií. Borgheseho MAS 10 byla tedy jedinou čistě italskou brigádou. Ostatní, včetně Mussoliniho, byli pod kontrolou Němců. 25. ledna byl Borghese nakonec propuštěný.
Borghese: Němci a Amíci jako kámoši
Borgheseho MAS 10 prošla následnou reorganizací, a získala novou a důležitou roli na souši. Mnoho mužů z této jednotky bylo nasazeno na východní hranici, aby zadržovali postup jugoslávských partyzánů. Bojů na této frontě se účastnily také místní milice. Borgheseho MAS 10 dostala za úkol útočit také na italské partyzánské bandy, které se rozrostly po celé Itálii. Partyzány sponzorovala Italská komunistická strana, Partito Comunista Italiano. Díky Borgheseho MAS 10 se jich do konce války našly tisíce pověšených na pouličních lampách a stožárech s vlajkami. Sám Borghese se vyznamenal obzvláště krvavými hony na partyzány, při nichž zabil přes 800 lidí. Jako velitel vražedné protipartyzánské kampaně se Borghese se svými jednotkami MAS 10 specializoval na vyhledávání a zabíjení stovek italských komunistů. Na začátku roku 1945 čítala MAS 10 celkem 10267 mužů, kteří bojovali samostatně pod Borghesem. Právě tady začal Borghese budovat také svou zahraniční síť kontaktů, i když si to tehdy ještě neuvědomoval. Kvůli koordinaci operací s Němci vedl rozhovory s Himmlerovým tajemníkem, generálem Karlem Wolffem. Borghese se s Wolffem poprvé setkal 6. ledna 1944. Karl Wolff byl pro Borgheseho skutečné terno. Jen na okraj, Karl Wolff se například setkal v Bolívii v roce 1979 s řezníkem z Lyonu, nacistou Klausem Barbiem, se kterým vzpomínal na staré dobré časy. Co je ale důležitější, Karl Wolff se také spřátelil ve Švýcarsku s šéfem OSS, předchůdkyně CIA, Allenem Dullesem. Karl Wolf totiž za nějakou dobu budoval pod zastřešením NATO jednotky Gladio na Sardinii u západního pobřeží Itálie, k čemuž se dostanu později. Borghese tedy navázal kontakt s nacistickým generálem Wolffem, který měl přímé linky na špičky amerických rozvědek. Allena Dullese a Jamese Angletona. Právě tyto kontakty zachránily Borghesemu život.
Borghese: Jak utéct partizánům
Karl Wolff byl odvolaný z funkce tajemníka Heinricha Himmlera a odsunutý do podřadné role v Itálii. Navzdory degradaci byl i nadále mužem s velkou mocí, šéfem policejních a bezpečnostních složek v severní Itálii a správy německého týlu. Jak víme, Wolff patřil k okruhu přátel s šéfem evropské sekce OSS, předchůdkyně CIA ve Švýcarsku, Allenem Dullesem. Právě s ním jednal Wolff o separátním míru pro Itálii. Konec ale přišel dříve, než se očekávalo. 9. dubna zahájily spojenecké síly poslední prudkou ofenzívu směrem k Alpám, ačkoli jednání mezi OSS a Wolffem pokračovala, dokud Dullesovi nebylo řečeno, aby je přerušil. Borghese a jeho MAS 10 nechtěli padnout do rukou partizánů, které s takovou brutalitou zabíjeli. Partizáni by je za to jistě s živelnou chutí oběsili, což se také později téměř stalo. Milánské velitelství se proto snažilo dohodnout se Spojenci na kapitulaci, aby mohly využít zacházení vyhrazeného pro válečné zajatce. Padnout do rukou spojenců považovali za lepší alternativu, než být zajatí partizány, kteří by je oběsili. 13. dubna 1945 se Borghese setkal s generálem Wolffem a Angletonem ve vile u jezera Lago di Garda, kde diskutovali o možnosti prodloužení válečného úsilí i po případné mírové smlouvě se Sověty, a přesunutí jeho MAS 10 pod tajné vedení americké OSS, předchůdkyně CIA. Borghese byl těmto podmínkám nakloněný, zejména proto, že by ho spolupráce zachránila před partizánskou popravčí četou. Zde je důležité sledovat i data. Prudké boje anglo-americké armády začaly 9. dubna. Borghese, Wolff a Engleton se setkali v italské vile 13. dubna. Anglo-americké jednotky vstoupily na většinu italského severu a do velkých měst, včetně Milána, 25. dubna, tedy 12 dní po jejich schůzce. Abychom pochopili dobový kontext, musíme na tomto místě lehce přibrzdit. Už na konci roku 1944 požádala římská konzervativní aristokracie, tedy rodiny černé šlechty, admirála Elleryho Stonea, nového spojeneckého vojenského guvernéra v Římě, aby zasáhl ve prospěch Borgheseho, který v té době působil na severu. Zprostředkováním kontaktů byla baronka Renata Arborio Mella di Sant’Elia, do které byl Stone zamilovaný. Po několika dnech Stone odpověděl, že nemohl Borghesemu poskytnout právní imunitu, ale rozhodně mu mohl zachránit život. Na základě dosažených dohod se 26. dubna 1945 na nádvoří milánských kasáren MAS 10 vzdala spojencům. Bylo to den potom, co anglo-americká armáda vstoupila na italský sever, včetně Milána. Téhož dne, 26. dubna, Borghese opustil byt na Piazza Principessa Clotilde a přestěhoval se do domu kapitána Del Giudiceho na Viale Beatrice d’Este. Přijel tam v noci autem. Tam, střežený partyzánskou policií, čekal na důstojníky námořní rozvědky, kteří ho měli zachránit. Podle svého deníku strávil tyto chvíle klidně. Během pobytu u svého přítele ho navštívili členové partyzánské brigády Matteotti a Socialistické strany. 8. května se v domě objevil kapitán karabiniérů Giuseppe Polosa s tím, že Carlo Resio, a agent OSS James Angleton byli v Miláně a hledali ho, aby mu předali zprávu od admirála De Courtena. Schůzka se uskutečnila 9. května. Resio a Angleton informovali Borgheseho, že De Courten chtěl, aby přijel do Říma a promluvil si s ním. Angleton nabídl Borghesemu ochranu výměnou za spolupráci. V podstatě zopakoval to, o čem spolu jednali ve vile u jezera Lago di Garda, spolu s nacistickým generálem Karlem Wolffem. 11. května přišli Resio a Angleton rozrušeně za Borghesem s tím, že nějací partyzáni objevili jeho úkryt v domě, kam se před pár dny přestěhoval, a že ho přicházeli zajmout a pověsit. Borghese se rozhodl odjet s nimi, a následujícího dne dorazil do Říma. Borghese byl odvezený do bytu na Via Archimede a 19. května zatčený Američany. Černý princ a jeho žena byli jediní 2 italští fašisté, které Američané zachránili a v podstatě chtěli Borgheseho využít pro jeho zkušenosti s tajnými operacemi a schopnost bojovat proti komunistům. Několik dalších zachránili Britové.
Borghese: Soud, americké krytí a osvobození fašisty
19. května 1945 byl Borghese převezený do vězení v oblasti Cinecitta, kde bylo soustředěno mnoho německých nacistů a italských fašistů. Následujícího dne ho požádali, aby vypracoval písemné shrnutí válečných akcí provedených MAS 10. Pak začaly výslechy britskými a americkými zpravodajskými pracovníky. Zájem spojenců se soustředil právě na sabotážní a špionážní operace prováděné jednotkami MAS 10. Ovšem, pak nastal zvrat. 25. května 1945 už zmíněný admirál Ellery Stone, americký prokonzul v okupované Itálii a blízký přítel rodiny Borgheseových, pověřil zaměstnance OSS a později slavného agenta CIA Jamese Angletona, aby Borgheseho zachránil. Na tomto místě musíme také lehce přibrzdit spád příběhu. Rodina Angletonových měla v Itálii dlouhou historii. Angleton vystudoval Yaleovu univerzitu, měl básnické nadání a navázal blízké přátelství například s Ezrou Poundem. Ezra Pound vymyslel termín usurokracie. Tento termín označuje systém, který se dodnes uplatňuje při řízení měnové politiky svěřené soukromým bankám, pro tvorbu takzvaných dluhových peněz. Systém nekonečných dluhů. Hovořil jsem o něm v mém pořadu Je třeba zabít Hitlera. Angleton hovořil plynně několika jazyky včetně němčiny a italštiny a do Říma přijel jako velitel americké jednotky tajné kontrarozvědky. Málokdo měl pro tuto pozici lepší kvalifikaci. Angletonův otec Hugh také sloužil u OSS, předchůdkyně CIA. Před válkou byl Hugh prezidentem Americké obchodní komory v Itálii a majitelem milánské pobočky National Cash Register Company. Angleton starší, který byl otevřeně prohitlerovský a promussoliniovský, si po celé Itálii vytvořil rozsáhlé kontakty, které byly pro jeho syna velmi užitečné. Jedním z takových kontaktů byl princ Junio Valerio Borghese. Právě jeho syn, Angleton mladší, se zasloužil o Borgheseho záchranu. Když se Borgheseho chystali v Itálii oběsit, Angletonovi se podařilo zajistit jeho propuštění do vazby americké armády v Miláně. Pak ho oblékl do uniformy amerického důstojníka a eskortoval ho do Říma, kde stanul před soudem za válečné zločiny. Soud se měl konat v Miláně, protože MAS 10 působila na severu země, ale kasační soud jej nechal přesunout do Říma. Pro Borgheseho bylo přeložení místa soudního řízení značnou výhodou. Mnozí svědci, na kterých spočívala obžaloba, by museli kvůli svědectví cestovat do Říma. To byla nákladná cesta, kterou si ve zničené poválečné Itálii nemohl dovolit každý. V Římě navíc mohl Černý princ počítat s podporou konzervativních sil vyšší společnosti, neboť patřil k jedné z nejslavnějších rodin v hlavním městě, která se mezi svými předky pyšnila papežem a několika kardinály. Patřil k takzvané černé šlechtě. Právě tato římská aristokracie požádala na konci roku 1944 admirála Elleryho Stonea, nového spojeneckého vojenského guvernéra v Římě, aby zasáhl ve prospěch Borgheseho. Hovořil jsem o tom před chvílí. Připočteme-li k tomu skutečnost, že po skončení války zůstalo na svých místech mnoho starých fašistických byrokratů a že Borghese si díky své finanční situaci mohl dovolit připravit pečlivou obhajobu, bylo zcela zřejmé, že Černý princ měl větší šanci vyhrát proces v Římě než v Miláně. Přestože tyto skutečnosti svědčily v jeho prospěch, strávil Borghese 2 roky ve vězení. 15. října 1947 byl zahájený proces před zvláštním oddělením soudu, který byl zřízený v celé Itálii pro souzení některých fašistů. Rozumějme, těch fašistů, kteří neměli takové krytí, jako prominentní fašisté, jako Borghese. Po týdnu jednání bylo slyšení odložené na 1. prosince. Navzdory zvěrstvům a masakrům partizánů, které Borgheseho fašisté MAS 10 prováděli, nebylo možné Borgheseho s žádným skutkem spojit. Klasický vývoj gaunerů nejhrubšího zrna, kterým se pokaždé podaří úlisně vyklouznout. Slyšení pokračovalo 8. listopadu 1948. Nakonec byl 17. února 1949 Borghese shledán vinným z kolaborace s Němci a odsouzený ke 12 letům vězení. Byl ale zproštěn obvinění z válečných zločinů. Ovšem, to byla pouhá teorie. V praxi se stalo něco neuvěřitelného. Soud, se skandálním uplatněním polehčujících okolností, milostivých opatření a lhůt, trest snížil. Borghese byl téhož dne propuštěný z vězení a mohl se v klidu vrátit na své panství v Arteně u Říma. Soud rozhodl, že po 4 letech ve vazbě si prý Borghese svůj trest odpykal dostatečně! Všechno bylo jasné. Zasáhla ochrana americké rozvědky, v čele s Jamesem Angletonem. Agent CIA Angleton obdržel za své mimořádné zásluhy od americké armády Řád Záslužné legie.
Borghese: Poválečný fašismus pokračuje
Italští komunisté prokázali hrdinný odpor proti fašismu, který v Itálii stále přetrvával. Proto se také komunisté těšili velké úctě italského obyvatelstva. Deprese se ještě prohloubila, když italští komunisté byli svědky toho, jak Američané začali tajně rekrutovat poražené fašisty a pravičáky do bezpečnostního aparátu státu. Fanatický antikomunismus, který byl sám o sobě klíčovou složkou fašistického apelu, se nyní stával populárním.
"Není nepravděpodobné, že některé pravicové skupiny se naverbovaly a vytvořily tak, aby zůstaly v pozadí, protože by nám skutečně daly tip, kdyby se chystala válka. Takže používat pravičáky, pokud jste je nevyužívali politicky, ale pro zpravodajské účely, je v pořádku," potvrdil později v dokumentu o Gladiu Ray Cline, zástupce ředitele CIA mezi lety 1962 až 66. Ray Cline je někdejším spolupracovníkem agenta CIA Paula Helliwella a Howarda Hunta, ještě z čínského Kunmingu. Paul Helliwell zakládal banky pro mafii Meyera Lanskiho, což jsem pokryl v mém minulém pořadu Po stopách globálního podsvětí. Howard Hunt zase později proslul svou rolí při vloupání do Watergate v roce 1972. Hunt se také účastnil operace Úspěch při svržení guatemalského prezidenta Jacobo Árbenze Guzmána, což jsem zase pokryl v mém pořadu Hořké ovoce Guatemaly. Ray Cline patřil do této povedené partičky, než se stal zástupcem ředitele CIA a rozhovořil se o americkém náboru bývalých fašistů a nacistů. Vliv italské pravice se zdaleka neomezoval pouze na úkoly spojené se sběrem informací, ale předaly se jim klíče od moci. Jako hráz proti komunismu založili Američané křesťanskodemokratickou stranu, prošpikovanou kolaboranty, monarchisty a prostými nereformovanými fašisty. Alice de Gasperiová z této strany se stala premiérkou a mezi lety 1945 až 53 vládla v 8 různých kabinetech. Nikdy nedošlo k vážné čistce, což umožnilo přežití velké části staré fašistické byrokracie. Premiérka de Gasperiová, spolu s ministrem vnitra Mariem Scelbou, osobně dohlíželi na dosazování pracovníků vážně zkompromitovaných s fašistickým režimem. Mezi nejznámější fašisty naverbované Američany patřil náš Valerio Borghese. Právě toho zachránil americký agent James Angleton. V následujících letech udělal James Angleton kariéru jako šéf kontrarozvědky CIA a stal se klíčovou americkou postavou, která v poválečném období kontrolovala všechny pravicové a neofašistické politické a polovojenské skupiny v Itálii. Angleton totiž potřeboval Borgheseho a 10267 fašistů, kteří bojovali pod jeho velením, aby pomohli vytvořit záložní jednotky, které by odvrátily případnou sovětskou agresi. Proto chtěli po Borghesem ještě ve vazbě vypracovat shrnutí bojů jednotky MAS 10 proti komunistům. Angleton a další představitelé OSS si nějakou dobu dokonce pohrávali s myšlenkou učinit Borgheseho novým králem Itálie. Brzy však přišli k rozumu a uvědomili si, že velitel MAS 10 bude užitečnější jako vůdce stínové vlády s tajnou armádou, která by mohla manipulovat italskými záležitostmi po celá nadcházející desetiletí. K vytvoření této vlády vydalo americké ministerstvo zahraničí mandát, podle kterého byly Angletonovi dané k dispozici operační zdroje italské policie, italské vojenské rozvědky a italské tajné služby. Začaly se budovat síly Gladio, pod zastřešením NATO, které vzniklo podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949. Italské fašistické hnutí pěstovalo četné mezinárodní vazby, které se táhly od Francova Španělska až po Jižní Ameriku a Jižní Afriku. A bylo to vždycky toto hnutí, které bylo matricí, ze které vzešly mnohé teroristické činy takzvané Černé internacionály. Když skončil soud s Borghesem, byl Černý princ připravený obnovit svou kariéru. Jednodušeji řečeno, snil o návratu k akčnímu životu. Jak napsal Jeffrey McKenzie Bale:
"Byl to neklidný muž, který nesnesl nečinnost. Bývalý vojenský hrdina, jehož se díky jeho prestiži snažily jiné politické síly využít pro své vlastní cíle".
První náznak jeho návratu na veřejnou scénu byl poněkud bizarní. Borghese byl navržený na nového krále Itálie, kvůli svému šlechtickému původu. Stalo se tak v roce 1950 během setkání dvou italských stran, některých zástupců Vatikánu a amerického velvyslanectví. Jak jsem uvedl před chvilkou, byla to práce americké kliky kolem agenta CIA, Jamese Angletona. Bylo to něco naprosto směšného a skandálního. Bývalý prominentní fašista jako král Itálie. Nápad se sice odložil, ale Borghese se na scéně objevoval i nadále. 2. prosince 1951 byl Borghese aklamací jmenovaný čestným předsedou Italského sociálního hnutí. V této funkci vystoupil na červencovém sjezdu strany, kde obhajoval potřebu disciplinovaného orgánu, který by obnovil duchovní a materiální řád země. V případě prominentního fašisty to zní velmi strašidelně. V této době, v zimě 1951 až 52, vedení Italského sociálního hnutí přijalo členství Itálie v NATO. V prosinci 1951 totiž dva vysocí straničtí představitelé strany odjeli do sídla organizace NATO v Paříži. Ostatní, včetně Borgheseho, se vyslovili pro NATO, protože přispívalo k přezbrojení italské armády a bylo odhodlané bojovat proti komunismu.
Závěr
To je všechno v první epizodě Příběh Černého prince, co uslyšíte ve druhém díle? Začnu jednotkami Gladio pod zastřešením NATO, kterým Borghese v Itálii velel. Podívám se i na mezinárodní podsvětí těchto jednotek, stejně jako na další osobu, která byla s projektem Gladio v Itálii spjatá. Člen zednářské lóže Propaganda Due, Licio Gelli. Dále se zaměřím na první pokus o převrat v Itálii, který je známý jako plán Solo. Tento neúspěšný pokus předcházel druhému pokusu o převrat v roce 1970, který organizoval Černý princ Borghese. Před rekonstrukcí převratu se ale podívám na Borgheseho Národní frontu a některé jeho kontakty. Například prvotřídního teroristu fašistických Gladio, Stefena Delle Chiaie. Ten měl napojení na chilskou rozvědku, americké agenty CIA a samozřejmě i na Borgheseho. S ním dokonce navštívil Chile v dubnu 1974. To všechno se dozvíme v příštím díle. Pak už začnu s rekonstrukcí Borgheseho převratu, který se ale také nepodařil. Podívám se také na širší geopolitické souvislosti převratu. Borghese byl nucený uprchnout do Španělska, kde také nakonec zemřel.