Třetí díl pokračuje v odhalování institucionalizace zločinu a jeho propojení s politickou infrastrukturou. Začíná opět rekapitulací předchozího dílu a představuje Lanskyho syndikát, který ukazuje na americké prezidenty jako hlavy organizovaného zločinu. Dále se zaměřuje na další židovské obchody, včetně rolí bank, praní peněz a obchodování se zlatem. Stopy vedou i k Bin Ládinovi a jeho izraelskému spojenci v diamantovém obchodě. Další kapitoly se věnují pohledům na americký klan Bushů a kanadský klan Trudeauů v jejich úzkých a těsných vazbách na Čínu. Následuje klan Trumpových a mapování čínské lobby vrcholových politiků v Česku. Nakonec zamířím na samotný vrchol propojení západu s Čínou skrze OSN, WHO a další organizace a nezisková impéria. Celkově se zdůrazňuje, jak organizovaný zločin zakořenil v politickém systému.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli ve druhé epizodě. Začaly se budovat nové křižovatky a trasy do Evropy přes Turecko a Bulharsko, které jsem prozkoumal. Pak jsem se vypravil do Ameriky, kde se usídlili největší dravci mafie a gangsteři. Potom jsem se podíval na Hongkong, který se proměnil v překladiště opia z Persie a Číny. Také šanghajská osada a přístav nezůstal po zadu. Do světového obchodu s opiem vstoupili také Japonci se svou brutální válečnou mašinérií a mafií. Podíval jsem se na židovský organizovaný zločin, který protkává doslova všechny kontinenty. Pozoruhodně se řeší pouze arabské pašování, kriminalita nebo organizovaný zločin, ale Židé se z nějakého důvodu taktně obcházejí. Arabské podsvětí jsem pokryl v mém pořadu Západní terorismus a islámské bankovnictví. Prozkoumal jsem také CIA a její napojení na prvotřídní protřelé gangstery jako židovského zločince Meyera Lanskyho a agenty CIA jako Paul Hellywell. O tom všem pojednával druhý díl poutě globálního podsvětí.
Lanskyho syndikát: Američtí prezidenti jako hlavy organizovaného zločinu
Židovský gangster Meyer Lansky měl také obrovské vazby na osoby kolem amerického prezidenta Richarda Nixona. Nixon rád podnikal rybářské výlety s lidmi, jako byl Rebozo, společník Meyera Lanskyho Tatum Wofford a Richard Danner, který později řídil kasino Sands v Las Vegas pro texaského miliardáře Howarda Hughese. Poznal se také s lidmi, kteří měli k Lanskyho Syndikátu ještě blíže a kteří měli rozsáhlé zájmy na Kubě. V roce 1952, jeden krátký měsíc po návratu diktátora Batisty, se Richard Nixon a Richard Danner připojili k davům turistů, kteří navštívili jedno kubánské kasino Lanskyho Syndikátu. Nixon se tam často vracel. On a Rebozo prý na Kubě v 50. letech investovali, a v roce 1955 Nixon, jako americký viceprezident, připnul vyznamenání Batistovi, se kterým byl vyfocený v diktátorově paláci. V 60. letech se Nixon ještě více sblížil se svými přáteli v Miami, kteří do té doby vydělali miliony na pozemkových spekulacích. Okres Dade severně od Miami se stal známým jako Lanskyville, protože řada zdánlivě legálních realitních firem spravovala obrovské majetky Lanskyho mafie. Prostřednictvím svých přátel Lanskyho syndikátu získal Nixon pozemky na Key Biscayne a Fisherově ostrově u floridského pobřeží. Na oplátku se ochotně dal k dispozici pro osobní vystoupení. Když Mary Carterová v roce 1967 otevírala kasino Nassau Bay Club na ostrově Grand Bahama, byl Nixon čestným hostem. Toto jsou tajemství mafie a podsvětí, které bylo napojené na americké prezidenty. Nutno přiznat, že Nixon nebyl jediný. Také John Kennedy měl úzká napojení na chicagskou mafii, v jejímž čele stál Sam Giancana. Ve druhém díle mého pořadu Král jedů Sidney Gottlieb jsem hovořil o agentovi OSS, a později CIA, kterým byl George Hunter White. Právě jeho Gottlieb najal, aby řídil takzvané bezpečné domy a byty pro experimenty MK-Ultra. A právě White se nechal slyšet, že prezident Harry Truman i newyorský guvernér Thomas Dewey byli napojení na mafii. White musel vědět zatraceně dobře, co říkal. V prvním díle tohoto pořadu jsem hovořil o "vážených" rodinách v Americe, které se zapojily do obřího obchodu s opiem v Číně prostřednictvím společnosti Russell Company. Jedním z šéfů Russell Company v Číně byl Warren Delano mladší, dědeček pozdějšího amerického prezidenta Franklina Roosevelta. Jeho vzdáleným bratrancem byl dřívější prezident Theodore Roosevelt. Další rodinka amerických prezidentů napojená na drogovou mafii. Stejně jako rodina Coolidgeových. Hlavou rodiny byl Joseph Coolidge. Jeho agentura získávala ročně 10 milionů dolarů jako náhradník skotských obchodníků s drogami Jardine Matheson během bojů v Číně. Jeden z jeho potomků, Calvin Coolidge, se stal americkým prezidentem před Theodorem Rooseveltem. Tedy, abychom si to zrekapitulovali. Warren Delano pašoval opium z Číny do Ameriky přes Russel Company. Theodore Roosevelt a Franklin Roosevelt z této rodiny se stali americkými prezidenty. Joseph Coolidge byl napojený na skotskou pračku peněz z opia, Jardine Matheson. Calvin Coolidge z této rodiny se stal americkým prezidentem. Prezident Harry Truman byl podle George Huntera Whitea napojený na mafii. Prezident John Kennedy byl napojený na chicagskou mafii. Prezident Richard Nixon měl úzké vazby na mafii Lanskyho syndikátu. Plejáda amerických prezidentů, kteří byli ve skutečnosti hlavami organizovaného zločinu v obrovském rozsahu.
Takto bych mohl pokračovat například s klanem Bushových nebo klanem Clintonových, o kterých jsem točil pořady. Nebo Barackem Obamou, který měl také přístup k sofistikovaným schématům vyvádění peněz ze státního rozpočtu pro své přátele, o čemž jsem hovořil ve druhém díle mého pořadu Tajná globální šachovnice. Nebo Donaldem Trumpem a jeho napojením na italskou mafii a mezinárodní ruské podsvětí, o čemž jsem také natočil pořad. Nebo rodinou Bidenových s napojením na ukrajinské podsvětí a čínské pračky peněz, o čemž jsem také natočil analýzu. Není téměř žádný americký prezident, který by nebyl napojený buď na mafii, podsvětí, pračky peněz nebo organizovaný zločin obecně. Sledujeme tu naprosto zřetelně, jak organizovaný zločin postupně prorůstal až na vrchol západního zkorumpovaného systému, k čemuž se ještě vrátím v závěrečné kapitole.
Další židovské obchody: Banky, pračky peněz a zlato
Podsvětí, CIA a Izrael k sobě měly blízko od samého počátku, což například platí i pro Interpol. Málo známou skutečností o Interpolu je, že byl založený před druhou světovou válkou. V roce 1923 ho ve Vídni založil rod Rothschildů. Rodina potřebovala zvláštní zpravodajskou organizaci, která by sledovala zájmy bankéřů financujících obě strany války. Aby to nevypadalo příliš podezřele, obrátili se už dříve, v roce 1914, na monackého knížete Alberta, kterého požádali, aby pozval právníky, soudce a policisty z různých zemí k jednání o mezinárodní spolupráci v boji proti zločinu. V současné době má Interpol ve svých řadách agenty z MI6, MI5, CIA, Mossadu, nebo bývalé východoněmecké Stasi a KGB, abych jmenoval alespoň některé z nejznámějších organizací. A zase ze Stasi vzešly osoby jako bývalá německá kancléřka Angela Merkelová, zatímco z KGB Vladimír Putin. Exponované hlavy zpravodajských komplexů, které jsou propojené nitkami Rothschildovského Interpolu. Když si tuto globální pavučinu a světovou chobotnici představíme, jsou to skutečně obludné rozměry. Z mého bádání v archivech jsem například zjistil, že Židé hráli významnou roli ve fanatickém hecování proti komunismu v Americe 50. let. Lewis Rosenstiel ze Schenley Industries a Americká židovská liga proti komunismu, byli blízcí Meyerovi Lanskému a jeho prostředí organizovaného zločinu. McCarthyho slavný seznam komunistů ve vládě byl původně připravený uvnitř FBI, a pak unikl k jednomu z členů vojenské rozvědky s instrukcemi, aby jej předal členům Americké židovské ligy proti komunismu. Tato skupina byla založená Alfredem Kohlbergem a z velké části financovaná Lewisem Rosenstielem. Židovská Liga zase předala zprávu senátorovi McCarthymu, který ji v únoru 1950 použil k obvinění, že na ministerstvu zahraničí existovalo 205 bezpečnostních hrozeb. Toto je tajemství legendární éry honu na komunistické čarodějnice v Americe 50. let. Podívejme se ale na banky napojené na globální židovské obchody podsvětí. Floridská bankovní holdingová společnost nazývaná HMT a později Florida Shares, vlastnila dvě známé banky, o kterých jsem hovořil v bývalé kapitole. Bank of Perrine a Bank of Cutler Ridge. Tuto holdingovou společnost Florida Shares řídil E. P. Barry, který byl za druhé světové války důstojníkem americké vojenské rozvědky v OSS, předchůdkyně CIA. Na konci války vedl americkou kontrarozvědku X-2 ve Vídni, jejímž přesným úkolem bylo proniknout do německého Sicherheitsdienstu. Barry byl dlouholetým spolupracovníkem pozdějšího ředitele CIA Williama Caseyho. Barry byl tedy současně klíčovým akcionářem společnosti Florida Shares, ale také Inter Maritime Bank Bruce Rappaporta, blízkého přítele a obchodního partnera Williama Caseyho. Rappaport, naftař a makléř ropných tankerů, měl vazby na americké a izraelské zpravodajské služby. Měl také četné vazby na největší světovou zpravodajsko-drogovou pračku peněz, Bank of Credit and Commerce International. Bruce Rappaport vlastnil pozemek, na kterém Maurice Sarfati, bývalý izraelský vojenský důstojník, založil svou melounovou farmu. A jedna z Rappaportových bank na Antigue poskytla Sarfatimu velkou půjčku, která nebyla nikdy splacená. Sarfati pak umožnil vstup do jejich kanceláří svému izraelskému krajanovi Yairu Kleinovi. Kleinova práce probíhala v Kolumbii, kde jeho bezpečnostní agentura Spearhead Limited s izraelskou licencí školila úderná komanda medellínského kokainového kartelu v technikách atentátů a bombových útoků. Ovšem začala přitahovat nežádoucí pozornost. V roce 1988 byl Klein na Antigue a hledal nový způsob, jak dodat zbraně svému medellínskému klientovi Josému Gonzalu Rodriguezovi Gachovi. Rappaportovy vazby na Mossad vyvolávají otázku, zda Helliwellovy vazby na Lanskyho Bank of World Commerce a Tibora Rosenbauma nepředstavovaly také spojení s Mossadem. Stejnou otázku vyvolává Helliwellovo právní zastupování společnosti Eastern Development Company, kterou jsem řešil také v minulé kapitole. firma tohoto jména spolupracovala s Meyerem Lanskym a dalšími při dodávkách zbraní vznikajícímu státu Izrael. Je zřejmé, že Židé byli, stejně jako mnoho jiných menšin, součástí globálního drogového propojení. Ještě důležitější je, že byli důležitou součástí finanční infrastruktury tohoto spojení. Ale ani na této úrovni nepůsobili sami. Globální drogové propojení kombinovalo židovské banky na Floridě a ve Švýcarsku s bankami Číňanů Teochew, Fujian a Hokkien v jihovýchodní Asii a Hongkongu, ale také muslimů z Intra Bank v Libanonu, o které jsem hovořil v minulé kapitole. Později také Bank of Credit and Commerce International na Blízkém východě, a dále s italskými bankami, jako byly banky Michele Sindony a Roberta Calviho z vatikánské banky, kteří byli členy zednářské lóže Propaganda Due napojené na zpravodajské služby a oba byli zavraždění, když jejich banky zkrachovaly kvůli zapojení mafie. O tom jsem zase hovořil v mém pořadu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. Bank of Credit and Commerce International založená v roce 1972 měla schopnost zprostředkovávat arabsko-izraelsko-čínské obchody se zbraněmi a také kontakty na západní zpravodajské služby a politiky. V židovských obchodech a praní špinavých peněz globálního rozsahu hrál jednu z největších rolí Edmond Safra. Edmond Safra byl jedním z 8 dětí syrského židovského bankéře, jehož předkové obchodovali se zlatem v Osmanské říši. Edmond Safra byl jednou z nejbarvitějších postav finančního světa, a rozhodně mnohem víc než jen bankéř. Byl nejvýznamnějším podzemním obchodníkem se zlatem v dějinách lidstva. Edmond Safra se narodil v roce 1932. Už v 16 letech pracoval ve světě financí a obchodu. Po druhé světové válce se jeho rodina přestěhovala nejprve do Itálie, a v roce 1952 do Brazílie, kde se zapojil do otcova podnikání. V roce 1956 se usadil v Ženevě, kde založil soukromou společnost Trade Development Bank. Téměř jistě se proto Safra musel znát s židovským mezinárodním obchodníkem se zbraněmi Tiborem Rosenbaumem, který také ve Švýcarsku založil Mezinárodní úvěrovou banku. V roce 1966 založil banku Republic National Bank of New York. Edmond Safra se dlouhá léta objevoval na žebříčcích nejbohatších lidí světa. Jeho rodinné bankovní impérium a impérium drahých kovů, vzniklo po vzniku státu Izrael v roce 1948. Tehdy Safrové prozíravě radili bohatým sefardským Židům, potomkům těch, kteří v 15. století uprchli před španělskou inkvizicí, jak hospodařit s penězi. Většina z nich pocházela z Blízkého východu. Jednalo se o celé rodiny, které tam chtěly zbohatnout, než se přestěhovaly do Izraele. Tato první banka Edmonda Safra se sídlem v Libanonu sloužila mnoha nejbohatším sefardským židovským rodinám v Sýrii a Libanonu, které se spoléhaly na Safrovu pozornost a diskrétnost při péči o své finanční zájmy. Edmond Safra si dokázal získat jejich loajalitu. Intra Bank sídlící také v Libanonu byla zase napojená přes Bahamy na Bank of World Commerce, kterou založil agent CIA Paul Helliwell. To jsem pokryl v minulé kapitole a ukazuje to, jak můžeme reverzně tyto vazby zpětně a křížově propojovat. Edmond Safra dokázal sdružit více než 30 tisíc bohatých investorů ze sefardské diaspory nejen ze Sýrie a Libanonu, kde začínali, ale také z Iráku a Íránu a z židovských komunit v Latinské Americe. Až do dne smrti Edmonda Safry probíhaly všechny jeho finanční transakce ve zvláštním židovsko-arabském písmu, které používaly pouze sefardské komunity původem z Blízkého východu. Zemřel v prosinci 1999 za podezřelých okolností. Jeho rezidenci v Monte Carlu zachvátil požár, který podle jeho ošetřovatelky a bývalého bodyguarda ze Zelených baretů založili dva vetřelci, s nimiž se střetl a kteří ho zranili. V době své smrti Edmond Safra dokončoval prodej celého svého bankovního impéria britskému bankovnímu konglomerátu. Jak jsem zmínil, Edmond Safra byl nejvýznamnějším podzemním obchodníkem se zlatem na světě. Financoval některé tajné operace zpravodajských služeb, jako je izraelský Mossad. Kromě toho byl Edmond Safra klíčovým mužem v obchodu se zlatem za opium. Prostřednictvím Trade Development Bank dodával velké množství zlata na hongkongský trh. Podle Interpolu byl v té době podezřelý, alespoň podle FBI, že byl hlavním prostředníkem pro praní podvodných peněz z Ruska. Podrobněji jsem o Safrovi hovořil v mé analýze Jak západ raboval Rusko. Po bizarních okolnostech jeho smrti není divu, že vzbudil značnou pozornost, a to i v mainstreamovém tisku.
Bin Ládin a jeho izraelský spojenec: Obchod s diamanty
Diamanty lze snadno prodávat na mezinárodním černém trhu, ale finanční stopy těchto transakcí téměř neexistují a pro mezinárodní právní orgány jsou nezjistitelné. O soumračném světě mezinárodního obchodu s diamanty se toho ví překvapivě málo. Obchodníci s diamanty jsou po celém světě známí pod hebrejským výrazem jahalom manin. Židovští obchodníci s diamanty uzavírají obchody na základě podání ruky a hebrejských slov mazal ubracha, což znamená hodně štěstí a požehnání. Stejně jako v případě islámských bawal, i platby za diamanty kolují po celém světě prostřednictvím nejrůznějších předávajících společností a prostředníků. Drahokamy mohou projít přes půl světa a být prozkoumané, aniž by byla zaručená jejich koupě. V tomto prostředí je vaše dobré jméno vším. Spory se řeší interně v rozhodčích soudech vedených odborníky. Provinilcům hrozí trest přísnější než vězení. Vyloučení z diamantové komunity. Chasidská komunita v londýnské čtvrti Hatton Garden se považuje za jedno z nejvýznamnějších center pašování diamantů a praní špinavých peněz. Obchod s drahými kameny přitahuje praní špinavých peněz, protože po zavedení nových bankovních předpisů je jedním z mála zbývajících odvětví, kde lze provádět velké kapitálové transakce v naprosté anonymitě. Panuje tu atmosféra téměř naprostého utajení a jedná se o trh, na kterém se pohybuje velké množství finančních prostředků. Pro pračky peněz jsou všechny tyto faktory velmi lákavé. Jeden z hlavních poručíků Usámy bin Ládina, Wadih el Hage navštívil Hatton Garden s cílem získat finanční prostředky pro al-Káidu prodejem tanzanitových kamenů. Další výhodou obchodování s diamanty je, že se velmi snadno přepravují. Mnohem snadněji než zlato nebo papírové peníze. Izraelská zpravodajská služba Mossad si před mnoha lety uvědomila, že teroristické skupiny jako Al-Káida, Hamás a Hizballáh perou peníze prostřednictvím diamantů v místech, jako je západní Afrika, aniž by je mezinárodní finanční dohled odhalil. Tato zjištění odhalují další souvislosti mezi terorismem a pašováním diamantů. Libanonští šíitští přistěhovalci, kteří utíkali před ekonomickou zkázou, přišli do západní Afriky poprvé na počátku 20. století. Britské úřady je uvítaly a viděly v nich příležitost, jak nahradit místní obchodníky v obchodu se zbožím ve vnitrozemí Afriky. Po objevení diamantů ve východní části Sierry Leone v roce 1930 libanonští obchodníci rychle ovládli tento lukrativní trh. Jak uvedla Middle East Intelligence Bulletin z července 2004:
"Nejproduktivnějším zdrojem finančních prostředků pro teroristy byli libanonští obchodníci s diamanty v Sieře Leone. Skupina mocných libanonských obchodníků s drahokamy, kteří pomáhali brutální Liberijskou jednotnou revoluční frontou prodávat diamanty z dolů pod jejich kontrolou."
Už zpráva OSN o Angole, zveřejněná 21. prosince 2000, upozornila svět na problematiku obchodu s konfliktními diamanty. Podrobně popisovala, jak se v mnoha oblastech Afriky občanské nepokoje změnily v ničivé boje o kontrolu nad územími, kde se těží diamanty, drahokamy, které se používají k placení afrických válek, jež si vyžádaly miliony životů. Tyto zbraně, prodávané pochybnými obchodníky, často skončily v rukou dětských vojáků, jako tomu bylo v případě Sierry Leone a Angoly. Dvou zemí, které využívaly dětské vojáky v bojových operacích. Aby je povstalecké síly přiměly k boji, napumpovaly je kokainem a amfetaminy, takže se zbavili jakéhokoli soucitu se svými oběťmi. Hráli si na skutečné vojáky, kteří pustošili pole, zabíjeli, mrzačili, znásilňovali a plenili, dokud nepadli vyčerpáním a hlady. V Kongu si Hizballáh vynutil vstup do obchodu a začal nakupovat diamanty přímo od místních těžařů a zprostředkovatelů za zlomek jejich tržní hodnoty. V roce 2006 jsme měli možnost nahlédnout do rostoucích zisků Hizballáhu z obchodu s diamanty, když se u pobřeží Beninu zřítilo dopravní letadlo s libanonskými cestujícími. Podle zpráv tisku a západních diplomatů v Sieře Leone byl na palubě kurýr Hizballáhu, který převážel 2 miliony dolarů. Ačkoli většina odborníků házela Al Kajdu a Hizballáh do jednoho pytle, když hovořili o vazbách teroristů na obchod s diamanty, způsoby činnosti těchto dvou organizací byly velmi odlišné. Al-Káida, která měla celosvětovou působnost, nakupovala diamanty, aby ukryla peníze, zatímco Hizballáh, regionální hráč na Blízkém východě, to dělal, aby peníze vydělal. Terorismus se zcela jistě stal globálním podnikem, a to nejen v oblasti vedení války, ale také ve způsobu, jakým tyto organizace využívají distribuční cesty a systémy dodávek. A to všechno nás vede k propojení Usámy bin Ládina s izraelským obchodem s diamanty. Velmi nepravděpodobné, až nemyslitelné spojení, ale je to tak. Poslední říjnový den roku 2001 si Usáma bin Ládin konečně uvědomil, že se ocitl v pasti mezi Severní frontou a americkými jednotkami. Všechny tradiční únikové cesty byly odříznuté. Obrátil se na svého bývalého obchodního partnera, který 4. listopadu 2001 soukromým letadlem odletěl s Usámou a jeho šestadvacetičlennou skupinou do Afriky. Možná nás to překvapí, ale musíme pochopit, že ve starobylém světě blízkovýchodních tradic a rituálů, které se člověku ze Západu mohou zdát naprosto absurdní, je obchodní partnerství založené na dlouholeté důvěře a nemá nic společného s politickou nebo národní loajalitou. Bin Ládinovým spojencem byl Izrael. Během Usámova exilu vSúdánu v90. letech se na něj tajně obrátili Izraelci, kteří chtěli, aby převzal libanonský obchod s africkými diamanty. Podle tradice byli muslimové strážci západoafrického obchodu se surovými diamanty. Dodávali logistiku a svaly. Návrh, který Izraelci Usámovi předložili, byl velmi jednoduchý. Chtěli, aby prohnaný Saúd převzal obchod od šíitů. Z představy, že obchod s diamanty v belgických Antverpách řízený Izraelci financoval libanonské atentátníky, se nám musí opravdu zvedat žaludek. Proč by ale saúdský terorista chtěl jednat s Izraelci? Usáma bin Ládin ani Tálibán nebyli prvoplánově protižidovští. Většina ze členů Tálibánu jsou Paštunové. Paštunský kmen v Afghánistánu je jedním ze ztracených kmenů Izraele. Jejich zvyky a jména jsou totožné se zvyky a jmény Židů. Rodina Bin Ládinových je jemenského původu a muž, který dynastii založil, Mohammed bin Awad bin Ládin, byl podnikatel, který se stal jedním z nejbohatších lidí na světě. Mohammed bin Ládin měl mnoho manželek, které se nedají spočítat, protože si vždycky vzal ženu z každé vesnice, kde působil, a stal se tak jedním z nich a zajistil si, že na něj nebude pohlíženo jako na cizince. Rodinné stavební impérium proto pravidelně obchodovalo s židovskými podnikateli z celého Jemenu, kteří potřebovali stavební materiál a vybavení. Takto zbohatl Usámův otec. Protože Saúdové nemohli jednat přímo se Židy, využili bin Ládinové Jemence, kteří s Židy sdíleli jejich jemenskou vlast. Jakmile bin Ládin získal od šíitů kontrolu nad obchodem se surovými diamanty, stal se okamžitě multimilionářem. Diamanty se dodávaly ze západní Afriky ruské mafii prostřednictvím Usámova důvěryhodného kurýra drahokamů, který používal jméno Cyril Iacob, což přecejen nezní moc muslimsky. Mafie je pak prodala Židům v Antverpách. Tyto informace dobře zapadají do aktivit afghánského Žida Jehudy Abrahama, předsedy společnosti Ambuy Gem Corporation, jako byly jeho obchody s diamanty se saúdskou královskou rodinou. Nebo jeho zatčení za účast na pašování raketometů, do kterého byl zapojený i Hemant Lakhani, který měl zase několik teroristických organizací jako klienty. Abrahamovým hlavním klientem byla saúdská královská rodina. Zjistilo se také, že Abraham provozoval hawala, islámskou síť pro převod kapitálu založenou na důvěře a podávání rukou z jeho obchodu s diamanty. O systémech zakát a hawala jsem hovořil v mém pořadu Západní terorismus a islámské bankovnictví. Tato hawala byla použitá k převodu peněz z prodeje zbraní z Ameriky, aniž by zanechala jedinou stopu. Byl Abraham využívaný jako pokračovatel bin Ládinovy zahraniční politiky? Pokud ano, kdo to dělal? Sám bin Ládin nebo americká vláda? A za jakým účelem? V této souvislosti asi nikoho nepřekvapí, že v polovině 90. let minulého století Dubaj, hlavní centrum Al-Káidy pro praní špinavých peněz na Blízkém východě, soupeřila s Antverpami, Tel Avivem a Londýnem v obchodu s diamanty, ve kterém se bin Ládin v poslední době výrazně angažoval.
Amerika: Klan Bushových v Číně
Protože jsem část pořadu věnoval Hongkongu, bude spravedlivé, abych se k němu okruhem před koncem vrátil. O rodině Bidenových je známé, že uzavírali obchody s komunistickými prominenty Čínské lidové republiky. Hovořil jsem o tom v prvním díle mého pořadu Zločinecký podnik Bidenů. Ovšem, už téměř nikdo neví, že klan Bushových a Trudeauových v číně podnikal stejně mohutně. George Bush starší a mladší byli oba americkými prezidenty, zatímco Justin Trudeau byl dlouho kanadským premiérem. Podívejme se proto na tyto rodinné klany podrobněji. V roce 2019 vystoupil na akci v Hongkongu Neil Bush, syn jednoho amerického prezidenta a bratr druhého. Napětí tehdy rostlo, protože lidé v Hongkongu protestovali proti rostoucímu omezování svých práv ze strany čínských vládních orgánů. Neil Bush měl kupodivu ostrá slova ne pro Peking, ale pro politiky ve Washingtonu.
"Radil bych svým americkým přátelům, aby se nevměšovali do vnitřních záležitostí Číny," prohlásil.
Celkem vtipné tvrzení člena rodinky, která se předtím vměšovala do řady států. Bush starší v Perském zálivu, zatímco jeho syn v Afghánistánu a Iráku. Co způsobilo takovou dojemnou péči o světový mír nevměšování se do záležitostí cizích zemí? Navíc u rodinky, která za sebou zanechávala trosky, krátery, krev a smrt? George Bush starší byl texaským naftařem a bývalým kongresmanem s rodokmenem z Ivy League, když byl v roce 1974 jmenovaný šéfem amerického styčného úřadu s Čínskou lidovou republikou. (Spojené státy v té době neměly plné diplomatické vztahy, takže byl nejvyšším představitelem Ameriky v této zemi). Jeho úkolem bylo být tváří Spojených států v komunistické zemi, která se teprve mírně otevírala okolnímu světu. Tyto povinnosti mu také poskytly příležitost navázat významné vztahy s čínskými vládními představiteli, které pak sloužily jeho rodině po celé generace. Bush působil v Pekingu jen něco málo přes 14 měsíců, než se vrátil do Washingtonu, aby vedl CIA. V předvečer jeho odjezdu mu čínský vůdce Deng Siao-ping uspořádal rozlučkový večírek.
"Jste naši staří přátelé," řekl Deng.
"Můžete se kdykoli v budoucnu vrátit."
A Američané se skutečně do Číny vrátili. V roce 1981 složil George Bush starší přísahu jako americký viceprezident Ronalda Reagana. Do roka jeho starší bratr Prescott Bush mladší poprvé navštívil Čínu. Prescott, který žil v Greenwichi ve státě Connecticut a pracoval v pojišťovacím makléřství, začal v Číně uzavírat obchody. Jak George Bush pokračoval ve svém politickém vzestupu, obchody se jeho bratrovi stále hrnuly. V únoru 1989 už byl George v Oválné pracovně a Prescott odjel na řadu jednání do Pekingu. Načasování Prescottovy cesty bylo přesné. Jeho bratr, prezident, měl oficiální návštěvu naplánovanou jen o deset dní později. Prescott uzavřel dohodu o výstavbě golfového klubu v Šanghaji pro zahraniční obchodní manažery. Jednalo se o jedno z mála golfových hřišť v Číně, které získalo vládní povolení nutné pro výstavbu. Starostou Šanghaje se během jednání o golfovém hřišti stal Ťiang Ce-min, rodinný přítel Bushů, který se později stal čínským premiérem. Rodina Bushových tak získala dalšího mocného spojence. Během téže cesty se Prescott setkal s čínskými představiteli, aby s nimi projednal další obchodní podnik, který zahrnoval vytvoření mezinárodní satelitní komunikační sítě v zemi. V té době Prescottovi platila newyorská finanční společnost Asset Management International Financing and Settlement Limited, která doufala, že bude tento obchod financovat. V červnu 1989 došlo k událostem na náměstí Nebeského klidu. Západní svět na protest výrazně omezil své obchodní styky s Pekingem. Prescott Bush ale pokračoval v práci. Krátce po událostech navštívil pevninskou Čínu.
"Nejsme banda mrchožroutů, kteří si přišli vybrat mršinu," zdůraznil pro Wall Street Journal.
"Ale v Číně jsou velké příležitosti a Američané si nemohou dovolit, aby se od nich oddělili."
V prosinci 1989 se prezident Bush potýkal s rozhodnutím týkajícím se stávajících sankcí proti Číně, které se zavedly jen před pár měsíci. Zvažoval zrušení omezení vývozu civilních satelitních technologií do Číny. Peking doufal, že vypustí tři komunikační satelity vyrobené společností Hughes Aircraft. Problém spočíval v tom, že jeho bratr Prescott dostával 250 tisíc dolarů ročně jako obchodní konzultant společnosti Asset Management, která obchod financovala. Prezident Bush nakonec udělil výjimku pro vývoz satelitů do Pekingu. Bushovi popřeli, že by zrušení sankcí a Prescottovo zapojení do obchodu spolu souvisely. Znamenalo to tedy, že zatímco ostatní nemohli podnikat v Číně kvůli sankcím, prezident Bush udělil bráchovi Prescottovi výjimku. Samozřejmě, že to s ničím nesouviselo. Klientelismus a nepotismus by to byl v Rusku nebo kdekoli ve třetím světě. Ovšem v Americe to byla vyspělá a vznešená demokracie. V roce 1993, po odchodu prezidenta Bushe z úřadu, Prescott pomohl založit Americko-čínskou obchodní komoru, která měla sloužit jako lobby pro prohloubení obchodních vazeb.
"Můj bratr George se od roku 1974 významně podílel na rozvoji vztahů mezi Amerikou a Čínou," napsal v úvodním dopise.
Organizace se chlubila výhodami členství, včetně přístupu k důležitým kontaktům, možností hostit delegace z Číny a dalších. Seznam klientů Prescotta Bushe zahrnoval čínské státní společnosti s vojenskými vazbami. Čínští představitelé bezpochyby doufali, že obchody uzavřené s rodinou Bushových jim přinesou prospěch, protože rodinu připoutají k jejich úspěchu. Když byl tedy George Bush mladší v roce 2000 zvolený prezidentem, objevily se další obchodní příležitosti. Peking si vážil svých vazeb na Bushovy a vyslal jako svého nového velvyslance do Washingtonu starého přítele rodiny Bushových. Velvyslanec Jang Ťie-čchi byl zkušeným diplomatem, který poprvé navázal kontakt s Bushovými v roce 1977, kdy George Bush starší uskutečnil reciproční návštěvu Číny. Jang působil jako jeho tlumočník a hostitel. Rodina Bushových měla pro nového velvyslance dokonce přezdívku. Říkali mu Tygr Jang. Když se George Bush mladší stal americkým prezidentem, najala hongkongská společnost Plus Holdings Prescotta Bushe jako zvláštního poradce. V roce 2003 ho jmenovala čestným předsedou. Prescott shromáždil v Číně působivou řadu finančních partnerů, včetně úzkého pracovního vztahu s Rong Jirenem, bývalým ministrem obchodu a viceprezidentem čínské vlády. Ten byl známý jako rudý kapitalista. Během prezidentství George Bushe mladšího začala nová generace Bushových zajišťovat dohody s čínskými představiteli. Neil Bush, bratr prezidenta, podepsal smlouvu s čínskou společností Grace Semiconductor Manufacturing. Bush neměl žádné zkušenosti s výpočetní technikou, ale firma mu platila 400 tisíc dolarů ročně. Spoluzakladatelem společnosti byl shodou okolností syn čínského premiéra Ťiang Ce-mina. Neil také založil firmu Interlink Management Corporation, která spolupracovala s firmami napojenými na Čínu, jako Charoen Pokphand Group, která sídlila v Thajsku a kterou tehdy řídil generální ředitel čínského původu. V Číně se Neilu Bushovi otevřely dveře dokořán. V roce 2009 pomohl čínskému státem kontrolovanému ropnému gigantu Sinopec ucházet se o ropnou zakázku v Africe. V roce 2016 Neil pomohl založit ještě jednu firmu. Asia and America Consultants, která se zaměřuje na přeshraniční rozvoj podnikání, fúze a akvizice, správu fondů a finanční poradenství. Podle webových stránek společnosti Neil firmu založil s bývalým vysokým vládním úředníkem Číny a poskytuje poradenství pro jednání s velkými podniky pod správou ústřední vlády Číny, místními státními podniky a soukromými podniky. Dnes je Neil i nadále pevně spjatý s čínskými společnostmi. Působí jako předseda SingHaiyi Group Limited., realitní holdingové společnosti. Byl také spolupředsedou Americko-čínské obchodní komory, realitní společnosti v Pekingu, a místopředsedou Hongkong Finance Investment Holding Group Limited. Později se stal jejím předsedou představenstva. Tuto stínovou firmu vede Chuej Č‘-ming, politicky aktivní člen Čínské lidové politické poradní konference. Tato konference se pravidelně schází v Pekingu, aby radila čínské vládě. V roce 2019 firma, podle výroční zprávy společnosti, vyplatila Neilovi asi 77 tisíc dolarů. Není jasné, zda si zajistil opce na akcie. Neil Bush nebyl zapojený pouze do čínských obchodních transakcí. Jeho hodnota pro Peking zahrnovala i práci, kterou vykonával prostřednictvím organizace nazvané Nadace George Bushe pro americko-čínské vztahy. Také Jeb Bush, guvernér Floridy po dvě funkční období, se po odchodu z funkce vydal do čínské provincie Hainan hledat příležitosti. U jižního pobřeží se nachází ostrov stejného jména, často nazývaný Havaj Číny. Když Jeb navštívil Hainan, chovali se k němu jako k hostujícímu hodnostáři. Bush měl na krku náhrdelník z květin a podle čínských médií bývalý guvernér chválil environmentální a hospodářský rozvoj Hainanu a s nadějí hovořil o navázání pevnějších vazeb mezi Hainanem a Floridou. Jeb založil poradenskou firmu spolu s několika investičními fondy. V lednu 2012 podnikl zpáteční cestu do Číny. Tentokrát si užíval společnosti nejvyšších představitelů Pekingu, včetně soukromého setkání ve Velké síni lidu s tehdejším čínským viceprezidentem Si Ťin-pchingem. Si se stal prezidentem o něco více než rok později. Si upozornil na úzkou historii Bushovy rodiny s Čínou.
"Rodina Bushových významně přispěla k podpoře vztahů mezi Čínou a Amerikou, což obě země a oba národy nezapomenou," řekl čínský viceprezident.
Jeb Bush v reakci na to přislíbil, že bude i nadále přispívat k rozvoji bilaterálních vztahů a hospodářské spolupráce mezi oběma národy. 7 měsíců po tomto setkání se v Miami s Jebem Bushem setkal velvyslanec Čínské lidové republiky Su Erwen. Dveře v Číně se nadále otevíraly. V únoru 2013 se Jeb Bush setkal s Tan Siangdongem, prezidentem skupiny HNA. Skupina HNA se popisovala jako tajemná společnost s úzkými vazbami na pekingskou rudou aristokracii. Podle webových stránek HNA bylo účelem setkání Jeba Bushe hovořit o spolupráci na širokém trhu mezi Čínou a Amerikou. Šlo ale o víc než o diskusi. Tři měsíce po tomto setkání Jeb založil něco, co se jmenovalo Britton Hill Holdings, a přivedl několik partnerů se zkušenostmi z Wall Streetu. Jedněmi z největších investorů v jeho novém podniku však měly být čínské subjekty. Britton Hill vytvořil subjekt s názvem BH Logistics, který získal 26 milionů dolarů na investice do společnosti zabývající se přepravou kapalných ropných produktů. Mezi investory byla i naše známá skupina HNA. Jeb Bush ale ještě neskončil. Jeho dalším investičním fondem byl BH Global Aviation, který opět našel čínské investory s politickými konexemi připravené se na něm podílet. Letectví bylo samozřejmě silnou stránkou skupiny HNA. V Číně už provozovala regionální leteckou společnost. Mezi dalšími investory v Jebově podniku byl Guang Jang, generální ředitel pekingské finanční společnosti Finergy Capital. Když jsem prozkoumával hromadu dokumentů, narazil jsem na čínskou dvojici jménem Gordon Tang a Huaidan Šen. Tato čínská dvojice koupila dům amerického velvyslance Garyho Lockeho nedaleko Washingtonu a později ho zařadila na výplatní listinu. V roce 2013 jmenovali Neila Bushe předsedou představenstva své realitní společnosti SingHaiyi. V roce 2016, kdy se zahájila Jebova prezidentská kampaň, poslali 1,3 milionu dolarů do fondu SuperPAC podporujícího jeho kandidaturu. Na podnět Centra pro legální kampaně to vyšetřovala Federální volební komise. Komise nakonec obvinila Tanga a Chena, že své příspěvky převáděli prostřednictvím své společnosti American Pacific International Capital se sídlem v Americe, aby se vyhnuli odhalení. A přicházely další peníze. Nejméně 9 čínských státních příslušníků napojených na nastrčené skupiny napojené na čínskou vládu se aktivně zapojilo do prezidentské kampaně Jeba Bushe v roce 2016 a později i do kampaně Donalda Trumpa. Cindy Jangová se 15. června 2015 zúčastnila zahajovací akce prezidentské kampaně Jeba Bushe v Miami. Nikdy předtím nebyla politicky aktivní – byla však pevně spojená s čínskými vládními skupinami. Působila jako viceprezidentka organizace s názvem Floridské sdružení pro sjednocení Číny, která byla napojená na vládou řízený subjekt se sídlem v Pekingu. Podle Johna Dotsona, který tuto organizaci sledoval, byla přímo podřízená čínské vládě a měla pobočky v několika zemích. Prezident této floridské skupiny Sianqin Qu se také zúčastnil zahájení Bushovy prezidentské kampaně v roce 2015. Dalším čínským občanem zapojeným do Bushovy kampaně byl Zhonggang Li, který žil v Boca Raton. Založil jihofloridskou pobočku skupiny nazvané Čínská asociace pro vědu a technologie, jejíž hlavní sídlo se nacházelo v Pekingu.
"Byla známá jako zprostředkovatel navazování kontaktů s etnickými Číňany v zámoří a jejich kultivace s cílem povzbudit je k návratu znalostí do Číny," uvedl John Dotson z Jamestown Foundation.
Když Bush v roce 2016 odstoupil z republikánských primárek, Yangová a její krajané začali přispívat na Trumpovu kampaň. Yangová věnovala 37 tisíc dolarů politickým akčním výborům spojeným s Trumpem, a její manžel a rodiče přispěli dalšími 32 400 dolary. Před rokem 2015 nikdo z nich nepřispíval na žádnou kampaň. Vazby na Peking se Bushovým v průběhu desetiletí zhodnotily ve prospěch několika generací rodiny. Bushovi byli odměnění přístupem do nejvyšších vládních kruhů i lukrativními obchodními transakcemi.
Kanada: Klan Trudeauových v Číně
V roce 2013 stál syn kanadského premiéra, a sám budoucí premiér Justin Trudeau, před malou skupinou politických dárců. Odpovídal na otázky a někdo se ho zeptal, jakou administrativu které země nejvíce obdivoval. Justin Trudeau, tehdy mladý poslanec, se na chvíli zamyslel, usmál se a odpověděl:
"V jisté míře vlastně obdivuji Čínu, protože jejich základní diktatura jim umožňuje skutečně na pětníku obrátit svou ekonomiku a říci. Musíme být co nejekologičtější, nejrychlejší, musíme investovat do solární energie. Chci říct, že tam je flexibilita, o které vím, že Stephen Harper tehdejší kanadský premiér musí snít, že má diktaturu, že může dělat všechno, co chce, a to mi přijde docela zajímavé."
Je roztomilé, jak demokratický prezident obdivoval čínskou diktaturu, že? V Kanadě jsou snad nejvýznamnější politickou dynastií moderní doby Trudeauové. Pierre Trudeau byl plamenným a vášnivým právníkem zabývající se pracovními záležitostmi, který pak více než 10 let zastával funkci kanadského premiéra. Filozoficky ho přitahovala komunistická Čína a později těžil ze vztahů, které měl s pekingskou vládnoucí elitou. Pochodeň v rodině předal svým synům, z nichž jeden, Justin, vstoupil v roce 2008 do parlamentu a později se vyšvihl do premiérského křesla. Jak uvidíme, vřelé vazby rodiny na Čínu a na ni napojené subjekty hrály zásadní roli v jejich osobním štěstí a ovlivňovaly způsob jejich vládnutí. Před vyprávěním příběhu je důležité poznamenat, že není možné znát úplný rozsah obchodních a dalších vazeb rodiny Trudeauových s Pekingem. V roce 2019 vyšlo najevo, že kanadská vrchní špionážní agentura zničila své spisy o Pierru Trudeauovi před 30 lety. Trudeau zemřel v roce 2000 a očekávalo se, že se dokumenty zveřejní v roce 2020. Těsně před odhalením dokumentů je ale Kanaďané zničili. Byl to naprostý skandál. Co chtěli Kanaďané tak hrozného zničit, že jim stálo za to nést břímě kritiky za zničení dokumentů? Pierre Trudeau byl francouzský Kanaďan s celoživotní fixací na Čínu. Zájem se zpočátku týkal ideologie. Trudeau byl ve svých raných letech ovlivněný socialismem.
"Strana lidu, socialismus a komunismus, nakonec vyjde jako vítěz," napsal jako mladý muž. Poprvé navštívil Čínu v roce 1949, kdy zemi zachvátilo revoluční násilí mezi komunistickými silami vedenými Maem a nacionalistickými silami Čankajška. Znovu cestoval v roce 1960 se svým přítelem Jacquesem Hébertem, tentokrát na žádost komunistické vlády. Pozvání bylo neobvyklé. Jen málo lidí ze Západu bylo pozváno k návštěvě země a Trudeau byl v té době sotva nějakou prominentní osobností. Tak proč zrovna on? Ještě se ani nedostal do parlamentu. Trudeau a Hébert cestovali po zemi s oficiálními průvodci v době vrcholící kulturní revoluce, kdy režim uvěznil, zatkl nebo zabil miliony Číňanů. Trudeau o této cestě později napsal knihu, jejímž byl spoluautorem, nazvanou Dva nevinní v rudé Číně. Trudeau byl čínskému režimu nesmírně nakloněný a nevšímal si ničeho, co se týkalo represí, násilí a smrti v jeho okolí.
"Cíle nemají o nic větší realitu než prostředky, které jsou vymyšlené k jejich dosažení. . . . Zkušenosti toho vynikajícího stratéga Mao Ce-tunga by nás skutečně mohly vést k závěru, že v obrovské a různorodé zemi je možnost vytvořit socialistické pevnosti v určitých regionech tím nejlepším," napsal.
Tento cestopis z jeho návštěvy Číny je plný naivity a revolučních hesel. Cesta poskytla Trudeauovi vzácnou příležitost setkat se s předsedou Maem i s Čou En-lajem, jeho pravou rukou. Proč bylo oběma mladým Francouzům z Kanady takové setkání umožněné, není dodnes jasné. Trudeau byl oběma brutálními vůdci ohromený. Maa považoval za velkého kormidelníka, který řídil čínský stát jako benevolentní vůdce. Čou En-laje, který Maovi pomáhal provádět kulturní revoluci, v jejímž důsledku zahynulo podle odhadů nejméně 50 milionů lidí, popisoval vřelými, vlídnými slovy. Pekingské úřady byly Trudeauovým líčením maoistické Číny nepochybně nadšené. V předvečer vzestupu jeho syna Justina do celostátní politiky vydalo čínskou vládou kontrolované nakladatelství čínskojazyčnou verzi knihy. Kolik čínská vláda Trudeauovým za práva na knihu zaplatila, není známé. Kniha byla představená na velkolepé tiskové konferenci v Šanghaji, na které spoluautor Jacques Hébert a Alexandre Trudeau, Justinův mladší bratr, odpovídali na otázky 50 čínských novinářů. Hébert označil znovuvydání 45 let staré knihy za zázrak. Pierre Trudeau byl v roce 1965 zvolený do parlamentu a během několika let se rozhodl usilovat o vedení Liberální strany. V roce 1968 se stal premiérem. Jedním z jeho prvních činů bylo usilování o navázání a dosažení diplomatických vztahů s Pekingem, k čemuž došlo v roce 1970. Pro jistotu Trudeau zrušil diplomatické styky s Taj-wanem. Trudeau pokračoval v nadšených námluvách s Pekingem. V roce 1973 uskutečnil premiér s manželkou přelomovou cestu do Číny a úředníci vytáhli do boje všechny trumfy. Jeho žena Margaret vzpomínala na příletový ceremoniál:
"Na asfaltu bylo snad 10 tisíc dětí se stuhami. Některým z nich byly tak 3 a 4 roky, tančily v dokonalé symetrii a zpívaly ať žije přátelství mezi národy Číny a Kanady."
Margaret Trudeauová vysvětlovala:
"Děti byly velmi, velmi disciplinované a velmi zdvořilé."
Její manžel, premiér, během návštěvy vedl rozsáhlé rozhovory s čínskými představiteli, přičemž nejcennější vzpomínkou na návštěvu byla diskuse o politice s Čou En-lajem dlouho do noci. Když se Trudeauovi vrátili domů, premiér se o Číně v parlamentu vyjadřoval pochvalně. Chválil poslance, jak je důležité uznat velikost jedné z nejvýznamnějších revolucí v dějinách světa a rozšíření základních lidských vymožeností pro stovky milionů lidí, kterým byly po tisíciletí odpírané. Pierre Trudeau měl v Pekingu úzké vazby. Rozhodující pro jeho vzestup v národní politice však bylo jeho spojenectví s mocnou korporací, která chtěla s Čínou obchodovat. V čele Power Corporation stál quebecký rodák Paul Desmarais, vysoce postavený podnikatel, který se vlichocoval k politickým osobnostem a obohacoval je. Jeho společnost podporovala Trudeaua už dlouhou dobu, počínaje 60. lety, kdy Trudeau usiloval o vedení Liberální strany.
"Paul Desmarais sbírá premiéry a vysoké politiky jako vzácné motýly," řekl novinář Peter Newman. A dodal:
"Jedním z jeho oblíbených sběratelských předmětů byl Pierre Trudeau."
Desmarais byl důrazným zastáncem obchodních dohod s Pekingem. Stejně jako Trudeau ignoroval represivní povahu čínského režimu a brutální vůdce přijímal jako přátele. V roce 1978 založila společnost Power Corporation s podporou premiéra Trudeaua Kanadsko-čínskou obchodní radu. Tato organizace zahrnovala kanadské obchodní firmy, ale také čínskou vládou řízenou společnost China International Trust and Investment Corporation, neboli CITIC. Účelem rady bylo nejen pomoci kanadským podnikům získat přístup do Číny, ale také pomoci CITIC investovat v Kanadě. Desmarais a jeho role při zahájení tohoto podniku pomohla radě uvést do pohybu počátky investic čínských státních společností v Kanadě. Trudeau a Desmarais řídili vztahy Kanady s Pekingem. Trudeau jako premiér prosazoval užší vztahy s režimem, zatímco Desmarais vydělával na významných obchodech s pekingskou elitou. Když Trudeau odešel z politiky, odešel pracovat do společnosti Power Corporation, kde tyto obchody dále rozvíjel a zbohatl. Dědictví těchto dohod mu poskytlo pevnou základnu podpory, když jeho syn Justin za pár desítek let kandidoval na premiéra. Trudeau po celou dobu svého působení v úřadu nadále podporoval Čínu. Když v roce 1984 odcházel z úřadu, zůstal si s čínským režimem blízký. Trudeauova věrnost Číně rodině finančně prospívala, protože využíval svých útulných vztahů v Pekingu. Bývalý premiér se stal poradcem kanadských podniků, které chtěly získat přístup na čínský trh. Trudeau mohl využít svých vazeb na čínské úředníky, aby jim pomohl – za určitou cenu. Peking dlouho využíval přístup na obchodní trh k odměňování přátel. Kanadské společnosti, které chtěly získat přístup k čínským představitelům, Trudeauovi bohatě platily. Power Corporation budovala díky Trudeauovi své kontakty na nejvyšších úrovních čínské vlády. Výsledkem byla řada investic po celé Číně v tak rozmanitých odvětvích, jako nemovitosti, železniční vozy a špičkové technologie. Existovaly také společné podniky v Kanadě, do kterých CITIC investoval kapitál společně se společností. Trudeau se stal také právníkem v montrealské firmě, kde mu platili za to, že pomohl ještě více společnostem získat body na setkání s čínskými představiteli, včetně obchodní delegace do Číny v roce 1985. Následující rok se vrátil s další skupinou klientů a ve Velké síni lidu je přivítali představitelé nejvyšších pater komunistické vlády, včetně Deng Siao-pchinga. V létě 1989 obdržel Trudeau pozvání z Pekingu, aby jej navštívil se svými dvěma syny, včetně budoucího premiéra Justina Trudeaua. Bohužel zasáhly události na náměstí Nebeského klidu. Podle Alexandra Trudeaua rodina debatovala, jestli mají ještě jet. Nakonec je kanadská vláda požádala, aby zůstali doma, a tím celou záležitost vyřešila. Následující rok se však naskytla další příležitost k cestě, kterou už absolvovali. V roce 2008 Justin Trudeau kandidoval do parlamentu. Jeho otec zemřel o osm let dříve, ale jeho jméno, dobrý vzhled a okouzlující vystupování mu pomohly rychle se vyšvihnout v řadách Liberální strany. Jeho názory na Čínu byly podobné názorům jeho otce. Už jsem hovořil o tom, že během dobročinné akce Liberální strany v Torontu v roce 2013 vyjádřil svůj obdiv k základní diktatuře Číny. V roce 2012 Trudeau nastínil svou podporu kontroverzní energetické transakci zahrnující čínskou National Offshore Oil Corporation, která se snažila získat kanadskou energetickou společnost Nexen. Existovaly obavy z významných důsledků pro národní bezpečnost a možného poškození kanadských zájmů a hodnot. Když se Justin Trudeau stal v roce 2015 premiérem, Peking tuto zprávu přivítal s velkým nadšením. Čínský velvyslanec v Kanadě prohlásil, že jeho zvolení znamenalo skutečnou změnu, tedy odklon od skepse předchozí vlády vůči Pekingu. Upozornil také na mimořádnou politickou vizi Justinova otce. Čínští představitelé ocenili, že jeho otec nenechal záležitosti jako lidská práva nebo geopolitické otázky zastínit obchod. V květnu 2016 se Justin Trudeau nacházel v krásném sídle v Torontu, kde se konala politická dobročinná akce. Při ceně 1500 dolarů pro účast šlo o malou, elitní záležitost s pouhými 32 účastníky. V tomto případě byli zajímaví jak hostitelé, tak hosté. Benson Wong, předseda Čínské obchodní komory, otevřel pro slavnostní akci své sídlo a zúčastnilo se jí několik dalších čínských miliardářů. Jeden z nich, Zhang Bin, nebyl obyčejný podnikatel. Byl politickým poradcem pekingské vlády a šéfem čehosi, co se jmenovalo Čínská asociace kulturního průmyslu, na kterou dohlížela komunistická vláda. Jedním z účastníků benefiční akce byl kontroverzní čínský podnikatel Wej Wej, developer, který aktivně pracoval na podpoře užších vztahů mezi Čínou a Kanadou. Mezi několika setkáními Wei soukromě diskutoval s premiérem Trudeauem spolu s dalšími 3 zástupci průmyslové skupiny, kterou podporovala čínská vláda. V roce 2020 provedla policie razii ve Weiově honosném domě nedaleko Toronta kvůli provozování nelegálního hazardu. Objevilo se také obvinění z obchodování se ženami.
"Peníze, které se pohybují v těchto podzemních kasinech, vedou k obrovským ziskům pro zločince, kteří z nich financují další podniky, jako je prostituce a obchod s drogami," uvedla v prohlášení regionální policie v Yorku.
Trudeau toho dne vybral slušnou sumu peněz. Krátce po této finanční sbírce Trudeauova nadace oznámila, že Zhang poskytl další příspěvek, tentokrát 200 tisíc dolarů k uctění památky a vůdcovství otce Justina Trudeaua. Přispěl také Niu Genšeng, další bohatý čínský podnikatel. Trudeauova nadace, která vznikla z peněz kanadských daňových poplatníků, byla založená na památku zesnulého premiéra a jeho politických názorů. Rodina se přirozeně zapojila. Justin Trudeau byl členem správní rady a bratr Alexandre byl stále členem správní rady, stejně jako další člen rodiny. Další prostředky se věnovaly také na sochu Pierra Trudeaua. Alexandre Trudeau při přijímání darů slíbil, že posílí čínsko-kanadské přátelství, které rozvíjel jeho otec, jak uvedl čínský vládní deník China Daily. V roce 2016 odletěl Justin Trudeau do Číny na řadu setkání na vysoké úrovni. Čínská sociální média si Trudeaua oblíbila a krátce po jeho návštěvě země ho nazvala malým bramborem. Trudeau přímo spojil osud Kanady s Čínou. Během návštěvy Šanghaje na této cestě řekl Kanadsko-čínské obchodní radě, že úspěch světa byl neúprosně spojený s úspěchem Číny. Nikdy přesně nedefinoval, jak by úspěšná Čína měla vypadat, ale vyzval k většímu obchodu a užším ekonomickým vazbám. V březnu 2017 kanadská administrativa zrušila předchozí příkaz, který prosadila kanadská bezpečnostní zpravodajská služba a který zakazoval čínské společnosti O-Net převzít kanadskou výzkumnou společnost ITF Technologies. Pekingská vláda částečně vlastnila společnost O-Net a ITF vyvíjela technologii související s energetickými zbraněmi naváděnými vláknovými lasery. Zanedlouho Trudeauova administrativa povolila jiné čínské firmě, Hytera, koupit Norsat International, kanadskou společnost, která poskytuje vojenské satelitní komunikační systémy americkému ministerstvu obrany a vládě Taj-wanu. Trudeauova vláda souhlasila s povolením nákupu, aniž by dokonce provedla hloubkovou bezpečnostní kontrolu. Jako premiér Trudeau spojil své síly s Pekingem a převzal podíl v Asijské bance pro investice do infrastruktury, která se označovala za čínskou konkurenci Světové banky. Stalo se tak navzdory varování kanadských diplomatů, že banka bude zneužitá k využití její ekonomické zdatnosti k získání regionálního vlivu a exportu jejího modelu vládnutí do celého světa. Trudeauova vláda tato varování ignorovala. Když byl premiér Trudeau v říjnu 2019 znovu zvolený, provedl některé změny. Mezi ně patřilo i jmenování nového ministra zahraničí Françoise-Philippa Champagne. Nový ministr zahraničí byl ve své chvále pekingského režimu velmi servilní. V rozhovoru pro čínskou státní televizi v roce 2017 vysvětloval, jak byli prezident Si a vláda úžasní, protože vynikali jako maják stability, předvídatelnosti, systému založeného na pravidlech, a velmi inkluzivní společnosti. Champagne si také, shodou okolností, půjčil od Čínské banky více než milion dolarů na nákup dvou bytů v Londýně. Když byla půjčka odhalená, tak prostě banku změnil. Navzdory Trudeauovým kanada uvalila sankce na obchody s Čínou kvůli Ujgurům. Trudeau a jeho kabinet se ale hlasování zdrželi.
Amerika: Trumpovi v Číně
Vidíme, že Číně se dvoří rodinné klany vrcholových politiků na západě. S nástupem skupiny BRICS je tato akviziční linka stále zřetelnější. Vytváří to ale hrůznější scénář globálního organizovaného zločinu. Vedle Bidenových, Bushových nebo Trudeauových se Číně dvořila také rodina Trumpových. Jen několik týdnů po inauguraci Donalda Trumpa v roce 2016, si čínská podnikatelka Angela Chen koupila za 15,8 milionu dolarů penthouse v Trump Park Avenue, bytovém domě na manhattanské Upper East Side. Nemovitost, kterou dříve obývali Ivanka a Jared, Chenová koupila od společnosti Trump Park Avenue, LLC. To je subjekt kontrolovaný společností Trump Organization, takže výsledkem transakce byly fakticky peníze v kapse prezidenta Trumpa. Zajímavé je, že penthouse nebyl v té době na trhu, a neměl uvedenou žádnou cenu. Velmi zajímavé byly ale její vazby. Angela Chen předsedala společnosti China Arts Foundation, kterou založila Deng Rong, dcera bývalého čínského vůdce Deng Siao-pchinga. Deng Rong působila jako viceprezidentka Čínské asociace pro mezinárodní přátelské kontakty, pobočky zpravodajské a zahraniční propagandistické divize Lidové osvobozenecké armády. Akademici a vládní experti označují tuto pobočku za zástěrku čínské rozvědky. Její kanceláře se nacházely v pekingském areálu, který využívaly vojenské jednotky. Zmíněný Jared Kushner byl také velmi zajímavou osobou. Kushner se ujal vedení společnosti Kushner Companies jako její generální ředitel. Jakmile byl jeho tchán Donald Trump zvolený, Kushner usiloval o vysokou pozici v Bílém domě, a také ji získal. Stal se jedním z nejbližších Trumpových poradců. Když prezident Trump přivítal čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ve svém domě Mar-a-Lago na Palm Beach, Peking využil Jareda Kushnera jako zadní komunikační kanál. Čínská vláda se už pokusila Trumpovým dvořit prostřednictvím dobré vůle drobných výhod. V březnu 2017 čínská vláda rodině konečně udělila třicet osm ochranných známek pro různé Trumpovy projekty. Ovšem předtím je více než deset let odmítala schválit. Ivanka Trumpová měla hluboké obchodní vazby s politicky propojenými čínskými společnostmi. Mezi lety 2013 až 2015 si její společnost nechala vyrábět oblečení od společnosti vlastněné čínskou vládou. Boty Ivanky Trumpové každoročně vyráběla také společnost Huajian Group v čínské provincii Ťiang-si. Tuto společnost založil v roce 1984 bývalý důstojník čínské lidové armády jménem Zhang Huarong, který byl později hluboce napojený na mocenskou strukturu Komunistické strany Číny. Je členem Čínské lidové politické poradní konference, exkluzivního vysokého poradního orgánu strany. Jsou to ale jen drobnůstky, které se zdaleka nevyrovnají podnikání Bidenových a Kerriových v Číně. Jenže, když začneme pátrat dál, prokutáme se k další globální korupci. Jared Kushner vyjednal předběžnou dohodu s čínskou pojišťovací skupinou Anbang Insurance Group. Je to čínská finanční instituce se sídlem v Pekingu, a podle listu Financial Times jedna z politicky nejvíce propojených čínských společností. Předseda této společnosti, Wu Siao-chuej, byl ženatý s vnučkou Deng Siao-pchinga, někdejšího nejvyššího čínského vůdce. Kushnerova jednání se skupinou Anbang probíhala jak před Trumpovým zvolením prezidentem, tak po něm. Anbang od jednání odstoupil, když dohodu odhalil deník New York Times a objevily se otázky ohledně střetu zájmů. O několik měsíců později byl Wu Siao-Hui zadržený čínskými úřady.
Česko: Vrcholní politici a Čína
Servilní dvoření Číně není ale doménou pouze rodin Bidenových, Bushových, Trudeauových, Trumpových nebo někdejší britské královny, vozící čínského prezidenta zlatým kočárem do královského paláce, ve kterém ho ubytovala. Není to doménou ani německých nebo amerických delegací, které si v Číně podávají dveře. Vlichocování Číně se dlouhé roky nevyhýbá ani české politice. Jedním z vrcholových politiků v Česku, který udržoval blízké vztahy s Čínou, byl Jaroslav Tvrdík. Jaroslav Tvrdík byl mezi lety 2001 až 2003 ministrem obrany. Mezi roky 2002 a 2003 působil jako poslanec za ČSSD. Mezi lety 2003 až 2006 byl prezidentem a předsedou představenstva Českých aerolinií. Pak poradcem premiéra Jiřího Paroubka a následně od roku 2014 poradcem premiéra Bohuslava Sobotky pro Čínu. Tvrdík se nejprve stal prezidentem Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce. Od léta 2015 do jara 2018 působil v představenstvu společnosti CEFC Group Europe Company. Tvrdíkovou dobrou známou byla slovenská manažerka Marcela Hrdá, někdejší poradkyně ministra vnitra za ČSSD Milana Chovance ve věcech České pošty, ve které působila, před Martinem Elkánem, jako ředitelka. Marcela Hrdá ale také působila na pozici výkonné prezidentky této čínské skupiny CEFC. Předsedou této čínské investiční skupiny CEFC byl Jie Ťien-Ming, který nějakou dobu působil i jako poradce exprezidenta Miloše Zemana. Kancléř Vratislav Mynář a Zemanův ekonomický poradce Martin Nejedlý odvezli Jiovi do Číny pověřovací dokumenty už v dubnu 2015. CEFC zahájila svůj investiční příchod do Česka v září toho roku. Na jaře roku 2018 média informovala, že hradní kancléř Vratislav Mynář, ekonomický poradce prezidenta Martin Nejedlý a Jaroslav Tvrdík odletěli do Číny zjistit bližší informace o vyšetřování čínského představitele společnosti CEFC, Jie Ťien-Minga. CEFC byla také jednu dobu menšinovým spolumajitelem televize Barrandov. Vstup do Soukupových firem Empresa Media, do které patřily tituly Týden, Instinkt nebo TV Barrandov, ohlásila čínská CEFC v září 2015. Smlouvu o strategickém partnerství podepsali zástupci společností v Šanghaji v rámci návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Číně. Následná jednání mezi zástupcem CEFC Jaroslavem Tvrdíkem a Jaromírem Soukupem se tehdy vedla i na Pražském hradě, za přítomnosti klíčového muže prezidenta Zemana, Martina Nejedlého. Číňané získali v obou společnostech minoritní podíl. Spolupráce ale neměla dlouhého trvání. V září 2017 média informovala, že čínská skupina CEFC z obou zmíněných firem odešla. Pro diváky byly známé Soukupovy týdenní rozhovory se Zemanem. Není divu, spojovaly je, krom jiného, jejich společné ekonomické zájmy v Číně. Vedle čínského lobbisty Jaroslava Tvrdíka působila v Česku například rodina Muzikářových. Karel Muzikář starší patřil k dlouhodobým přátelům někdejšího premiéra a prezidenta Václava Klause. Muzikář starší byl vojákem z povolání a po odchodu z armády v roce 1964 byl zaměstnancem v podnicích zahraničního obchodu. Václav Klaus pak v porevolučním vývoji veřejně a na reklamách podpořil „Muzikářův“ privatizační fond Garance, který byl nakonec rozkradený. Dokonce se tehdy našel viník, neznámý ruský mladík Alim Karmov. Muzikář starší byl činný i směrem k Číně. V roce 2011 začal pracovat pro Česko-čínskou obchodní komoru a jeho společnost Comenius začala lobbovat pro cestovní kanceláře prodávající zájezdy do Číny. Muzikář starší podporoval také prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana. Syn, Karel Muzikář mladší, také nebyl, díky otcovým konexím, žádné ořezávátko. Hrál významnou roli ve vládních zakázkách. Advokátní kancelář Weil Gotshal & Manges, jejímž byl Karel Muzikář řídícím společníkem, se společně s kanceláří Pokorný Wagner & Partners, podílela na právním poradenství ve věci tendru na dostavbu Temelína. Radek Pokorný byl dlouholetým přítelem někdejšího předsedy ČSSD a expremiéra Bohuslava Sobotky a někdejšího dlouholetého šéfa společnosti ČEZ Martina Romana. Radek Pokorný, coby právník, mj. opanoval uzavírání česko-čínských obchodních smluv. Karel Muzikář poskytoval právní poradenství i české vládě v souvislosti s privatizací podílů ve společnostech Transgas, ČEZ a distribučních společností. Muzikář vládě radil také při privatizaci Komerční banky, České pojišťovny a při zamýšlené privatizaci společnosti Letiště Praha. Na tomto místě se dostávám k rýsování základního schématu čínsko-českého koláče. Na rodině Muzikářových vidíme krásně nasvícené napojení na dva exponenty české politiky, kteří byli oba společně proškolení v legendárním komunistickém Prognostickém ústavu. Václava Klause i Miloše Zemana.
A: Na Miloše Zemana bylo napojené křídlo Jaroslava Tvrdíka, Bohuslava Sobotky, Milana Chovance, jeho poradkyně Marcely Hrdé i právníka Radka Pokorného, neboť všichni pocházeli z mateřské mafie ČSSD. Do jeho okruhu můžeme zařadit i Jaromíra Soukupa, nebo Zemanova velvyslance v Pekingu, Vladimíra Tomšíka, který byl dříve viceguvernérem České národní banky. Nutno podotknout, že na jeho místo nastoupil Martin Tomčo, manžel tehdejší zpravodajky České televize v Číně, Barbory Šámalové. Jaké "objektivní" zpravodajství o Číně Barbora točila s takovým střetem zájmů za veřejné peníze už nemám sílu pátrat. Pokud tedy z ČT následně neodešla.
B: Na Václava Klause byl zase, vedle Muzikářových, napojený Petr Nečas, protože oba pocházeli pro změnu z mafie ODS. Rodina Muzikářových ale pěstovala dobré vztahy s oběma exponenty, tedy Klausem i Zemanem.
Vedle Václava Klause se s Petrem Nečasem přátelil i Miloš Zeman. Od 90. let spolu totiž oba zastávali vysoké politické funkce ve svých stranách. Podle všeho byly jejich vztahy mimořádně příznivé od doby, kdy Petr Nečas opustil premiérskou funkci. Na jaře roku 2016 média informovala o výsledku setkání prezidenta Zemana a bývalého premiéra Petra Nečase:
„Prezident Miloš Zeman poděkoval bývalému premiérovi Petru Nečasovi ,za příspěvek k rozvoji česko-čínských obchodních vztahů."
Nečas byl totiž součástí delegace, která Zemana doprovázela při jeho návštěvě v Číně v roce 2014. Společnost S. W. H. Group SE, ve které byl Nečas ředitelem pro strategický rozvoj, podepsala dohodu o spolupráci s firmou China Guodian. Společně chtěly investovat 600 milionů dolarů, tedy asi 14,2 miliardy korun, do obnovitelných zdrojů energie a čistých technologií ve středovýchodní Evropě. Toto bylo angažmá Petra Nečase, který patřil ke konzervativnímu pravicovému křídlu. Přesto se zasadil o takto obrovský obchod v Číně, coby součást Zemanovy delegace. Nesmíme také zapomenout na zesnulého Petra Kellnera, který se účastnil Zemanových delegací do Číny jak v roce 2014, tak v květnu 2017. Zeman se dokonce poprvé vracel z Číny letadlem pronajatým společnostmi PPF a J&T, místo vládním speciálem. Prý, aby dorazil o pár hodin dříve než vládním speciálem a mohl si zchrupnout. Ovšem, pokud někdo chce kritizovat české angažmá v Číně, měl by začít na samotném vrcholu, tedy u rodin Bidenových, Bushových, Trumpových nebo Trudeauových. Trapné hry a komické divadlo vykreslování Číny jako bezpečnostní hrozby, a zároveň vynechávání globálních politických špiček, je vrcholem geopolitické demence. Tím se dostáváme na samotný vrchol.
Globální železná past: Západní fašismus a východní komunismus
Vidíme, že mnoho západních států se stále více s Čínou sbližuje. Dělají to ale tišše a nenápadně. Řada vrcholových politiků na západě se Číně dvoří. I ti se s tím příliš nechlubí. Česko se mělo stát pod Zemanovým vedením vstupní branou do Evropy v rámci skupiny CEFC. Přidávaly se i další státy. Například tehdejší Salviniho vláda v Itálii, jako první země G7, podepsala s Čínou ekonomické partnerství v rámci projektu Pásmo a stezka, které by jí umožnilo přímý přístup ke Středozemnímu moři. Také Řecko podepsalo v roce 2016 dohodu o prodeji svého největšího přístavu Pireus čínské firmě COSCO. Za zhruba dvoutřetinový podíl v přístavu zaplatili Řekové 368,5 miliónu eur, tedy asi 10 miliard korun. Dohodu podepsali v Aténách řecký premiér Alexis Tsipras a předseda společnosti COSCO Sü Li-žung. Angela Merkelová jezdila do Číny s početnou delegací. Britská královna vozila čínského prezidenta ve zlatém kočáře. Bidenové, Bushové, Trumpové nebo Trudeauové se podbízejí Číně po celé generace. Vezměme si například čínskou banku Bank of China, čtvrtou největší banku na světě. Bank of China si prokutala cestu na vrcholové americké politiky. Navázala partnerství s Bidenovými, do své správní rady dosadila švagrovou někdejšího šéfa senátní většiny Mitche McConnella a nakonec se stala významným věřitelem společnosti Donalda Trumpa, Trump Organisation. Tedy dva američtí prezidenti a někdejší šéf senátní většiny. Dobré plusové body pro čínskou vlajku. Amerika a Čína si dokonce vyměňují technologie totálního dohledu. Například ve stejné čínské síti totálního dohledu se používají technologie amerických společností, včetně zařízení od společnosti Thermo Fisher Scientific se sídlem v Massachusetts. Hovořil jsem o tom podrobně v mém pořadu Biometrický Afghánistán. S čínskou laboratoří ve Wuhanu spolupracoval dlouhé roky poradce prezidenta Trumpa, Anthony Fauci. To všechno ale jsou jen nástiny a odlesky. Zásadní, je globální spolupráce na samotném vrcholu. Spolupráce s Čínou se totiž odvíjí i na půdorysu OSN a šéfa Světové zdravotnické organizace, jménem Tedros Ghebreyesus. Obrysy jsme mohli vidět v roce 2018, kdy Ghebreyesus a Fauci, jako šéf Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci, podepsali memorandum o posílení budoucí spolupráce v oblasti výzkumných činností prováděných v reakci na vznikající ohniska infekčních onemocnění a mimořádné situace v oblasti veřejného zdraví. Bylo to necelé dva roky před covidovou agendou. Tedros Adhanom Ghebreyesus se narodil 3. března 1965 v Asmaře v Etiopii, a v roce 2017 byl zvolený generálním ředitelem Světové zdravotnické organizace. Byl prvním Afričanem v čele této zdravotnické agentury a prvním, který nebyl lékařem. Vystudoval bakalářský obor biologie na univerzitě v Asmaře v Eritreji a v roce 2000 získal doktorát v oboru komunitního zdraví na Nottinghamské univerzitě ve Velké Británii. V letech 2005 až 2012 působil jako etiopský ministr zdravotnictví. V letech 2009 až 2011 byl Tedros Ghebreyesus také ředitelem Globálního fondu, programu boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii, který iniciovala Nadace Billa a Melindy Gatesových. Ghebreyesus byl členem správní rady Aliance pro očkování GAVI a dále úzce spolupracoval s Clintonovou nadací a Clintonovou iniciativou pro AIDS. Ghebreyesus se stal nejprve ministrem zdravotnictví, a poté ministrem zahraničních věcí. Přípravu na prezentaci jeho kandidatury do Světové zdravotnické organizace tehdy odvedla americká komunikační agentura Mercury Public Affairs, která se specializuje na politické kampaně. Není třeba dodávat, že Tedros byl favorizovaným kandidátem Billa Gatese, vzhledem k jejich silným vazbám v oblasti Globálního fondu a politiky plánování rodiny. Tedrosovo zvolení do čela WHO v květnu 2017 však podpořila také Čína. Už jako člen etiopské vlády navázal dlouhodobou spolupráci s Pekingem. Čína v Etiopii realizovala obrovské investice. Číňané vybudovali téměř 70% etiopské infrastruktury a financovali výstavbu sídla budoucího Afrického centra pro prevenci a kontrolu nemocí. Etiopie zase zaujala strategickou pozici, protože se stala vstupní branou na africký kontinent při příjezdu z východu. Není proto divu, že v březnu 2017, tedy dva měsíce před volbami do WHO, byl Ghebreyesus pozvaný, aby přednesl hlavní projev na Pekingské Tsinghua University School of Economics and Management. Jednalo se o Mezinárodní fórum veřejné politiky. Je zajímavé, že stejné akce se zúčastnil i Bill Gates s přednáškou na téma Pohled do budoucnosti. Gates v ní shrnul svá partnerství s čínskou vládou ve čtyřech zásadních oblastech. Zdravotnictví, zemědělství, počítačové technologie a dokonce jaderná energie. Uvedu několik do očí bijících citátů z tohoto projevu, které ukazují, že Gates jednoznačně investuje do Číny jako do nového světového lídra:
"Čína je připravená na to, aby se stala světovým lídrem. Je skvělé vidět, jak Čína nastupuje, aby zaplnila vůdčí vakuum. Je k tomu jedinečně dobře vybavená. Žádná jiná země nedosáhla toho, čeho Čína dosáhla v posledních několika desetiletích (…) v rozsahu a rychlosti, které nemají v historii lidstva obdoby. A tím, že Čína podporuje investice prostřednictvím inovativních finančních mechanismů, jako je Čínsko-africký rozvojový fond, posiluje nejen hospodářskou kapacitu Afriky, ale časem také trhy pro čínské zboží. Čína má velkou příležitost stát se světovým lídrem v oblasti inovací ve zdravotnictví. Vzhledem k bohaté zásobě talentovaných vědců a schopnosti vyvíjet nové léky a vakcíny byla pro nás Čína jasnou volbou pro umístění nového Institutu pro objevování léků v oblasti globálního zdraví. Tento institut – ve spolupráci naší nadace, pekingské městské vlády a univerzity Tsinghua – pomůže urychlit objevování a vývoj nových léků zachraňujících životy. Mnoho nejúspěšnějších podnikatelů, jako jsou Jack Ma, Pony Ma, Charles Chen Yidan a Niu Gensheng, pomohlo vytvořit druhý největší fond individuálního bohatství na světě. A nyní podnikají kroky k tomu, aby se zapojili a vraceli…"
Takto neuvěřitelně se Bill Gates podbízí Číně, což samozřejmě trvá dodnes. Gates ovšem není jediným spojencem Číny. Jeho vazby na velkou část západní globalistické elity si zaslouží bližší prozkoumání. Podíváme-li se na členy správní rady Tsinghua University School of Economics and Management, kterou hostil Wang Qishan viceprezident Čínské republiky, najdeme tu excelentní osoby:
Henry Paulson, generální ředitel Goldman Sachs.
Jamie Dimon z J. P. Morgan Chase.
Corbat ze Citigroup.
Dále ve správní radě této univerzity seděli Mark Zuckerberg, Elon Musk, Tim Cook, Laurence Fink a generální ředitelé společností Dell, McKinsey, IBM, Walmart, General Motors, BlackRock, Tata a mnoho dalších. Co tihle všichni proboha dělali ve správní radě čínské univerzity? Nevypadá to spíše jako globální strategická rada? Tyto vazby skutečně vysvětlují, proč bylo řízení covidové agendy ze strany WHO do značné míry ovlivněné Pekingem a proč Tedros po setkání se Si Ťin-pchingem otevřeně chválil čínskou vládu. "Oceňujeme vážnost čínské reakce na tuto epidemii, zejména sílu jejího vedení a transparentnost, kterou prokázalo."
Nebo:
"Čína je příkladem nových standardů v oblasti připravenosti a reakce na epidemie."
Dále Ghebreyesus označil drakonická karanténní opatření přijatá pekingskou vládou za "hrdinská", přičemž paradoxně trval na zachování otevřeného leteckého provozu s Čínou. Třetího února 2020 Tedros pokáral Ameriku a další země, které uzavřely své hranice.
"Není důvod pro opatření, která zbytečně narušují mezinárodní cestování a obchod. Vyzýváme všechny země, aby prováděly rozhodnutí, která jsou založena na důkazech a jsou důsledná," řekl.
Tady se nám otvírá další napojení, protože i Kanada nechávala velmi dlouho otevřené všechny letecké koridory do Číny, než se zdráhavě rozhodla je nakonec uzavřít. Jen kontrolní otázka. Jaká vládnoucí dynastie byla na Čínu úzce napojená? Správně, rodina Trudeauových. Stejně jako šéf WHO Tedros Ghebreyesus, nebo Bill Gates se svým neziskovým impériem. Na tomto místě mapujeme samotné vrcholové pozice planety. Z lokálních pašeráků drog, bílého masa nebo zbraní se staly globální hráči, kteří společně drží basu. Co to ale pro nás znamená?
Závěr: Organizovaný zločin vrostlý do systému
Vidíme, že američtí prezidenti, kteří jsou téměř bez výjimky napojení na organizovaný zločin, udržují úzké a těsné vztahy s Čínou. Rodina Bushových, rodina Bidenových nebo rodina Trudeauových, a samozřejmě řada nižších politiků. To samozřejmě nasvěcuje znepokojivou předpověď. Západní vrcholoví politici se dvoří Číně, zatímco Čína si západní politiky předchází. Naznačuje to směr synergie, který můžeme v budoucnu očekávat. Západní fašistická teze a východní komunistická antiteze se spojí do hybridní syntézi digitálního totalitního koncentráku. Oba prvky fašismu a komunismu se sloučí dohromady v jeden systém. Čína byla dlouho laboratorní základnou pro testování depopulačních mechanismů politiky jednoho dítěte. To je přece sen západních autokratů. Čína také experimentálně zavedla systém sociálních kreditů. Poslušný člověk požívá od systému jisté benefity, zatímco neposlušný má stále nižší skóre a horší přístup ke službám a výhodám. To je přece také sen západní vládnoucí kliky, říká se tomu metodické podmiňování, nebo také cukr a bič. Výchova poslušné a loajální populace. Čína také zavádí obří síť sledovacích 5G kamer na ulicích v rámci takzvaných chytrých měst smart cities. Taková rozsáhlá kontrola obyvatel je také sen západní totality. Čína zavedla digitální systém QR kódů, což je nakročení k digitální měně. Je to opět sen západních diktátorů převlečených za demokraty. Digitální měnou lze kontrolovat populaci s absolutní dokonalostí. Tyto všechny mechanismy, politika jednoho dítěte, kreditní sociální systém, 5G kamery, QR kódy a digitální měna, se testovaly a zavedly nejprve v Číně. Teprve pak je západ tiše přejal a začal transformovat. Samozřejmě za to Čínu nechválí, protože navenek musí čínským systémem opovrhovat. Uvnitř v zákulisí ale západní technokraté k Číně vzhlížejí s obdivem a závistí. Proto se stále více a více vrcholových politiků na západě Číně dvoří. Zatím jen v zákulisí, aby to nepopouzelo onen veřejný étos lidských práv. Dochází k protnutí a sloučení umělých příkopů západního fašismu a východního komunismu v jeden kompaktní světový řád. Organizovaný zločin triád postupně vrostl do vrcholových pater světového globálního systému. To je to znepokojivé, co si musíme uvědomovat. Gene Wheaton, armádní kriminální vyšetřovatel a veterán, řekl:
"Elita je velmi tajná, velmi utajená skupina. CIA a obranná zpravodajská agentura jsou jen hromosvodem pro ty, kteří věci skutečně řídí. Lidé nevidí blázny a jejich malé konspirační kliky uvnitř vlád. Tyto kliky se vracejí na Kubu, do Laosu, Afghánistánu a Nikaraguy. Po desetiletí se podíleli na všem možném. Od obchodu s drogami a zbraněmi až po atentáty, tajné války a otevřený terorismus. Jedná se o terorismus, který má stále rozmazanější tvář, bez ideologického vyznání a politického cíle. Je to terorismus motivovaný mocí a chamtivostí. Je to jaderný terorismus proti příteli i nepříteli, proti každému, kdo není ochoten překročit pomyslnou hranici mezi světem zla a říší mrtvých."
Pravda zůstává skrytá za důmyslným labyrintem tajných agentů, kteří se ve svém souhrnu sbíhají v podobných časech a na podobných místech. Jsou to, jak jednou napsal politický novinář David Corn, malí šedí mužíčci bez tváře, které nikdy nevidíme a o kterých zřídkakdy slyšíme. Exponované hlavy tohoto zkorumpovaného systému, tedy politici, tvoří jen tu nejviditelnější část této tajné skupiny, na které závisí nekonečný přísun černých operací a špinavých triků. V zákulisí jsou to zrůdní, všehoschopní, bezohlední zabijáci. Správci, kterým říkáme stínová vláda, paralelní vláda, korporace, chobotnice a mnoho dalších názvů. Pečlivě se skrývají za nekonečným seznamem titulů a funkcí a množstvím známých organizací a institucí. Režisér tragédie by se z etických důvodů neměl objevit přímo na jevišti, dokud nespadne opona. Vidíme, že jak organizovaný zločin postupně mohutněl, začal vrůstat do hlubokých vrstev systému, ve kterých se nakonec trvale zakotvil. Odlesky tohoto vrůstání jsme mohli vidět na obřích schématech praní peněz organizovaného zločinu v globálním podsvětí. Panama Papers, Paradise Papers, Pandora Papers nebo FinCEN Files. Stínový svět globálního podsvětí a největších bank, které tato podvodná schémata organizují důmyslnými mechanismy, ve spleti anonymních akcií, daňových rájů a nastrčených offshorových společností. Takto se zločin, který byl původně doménou podsvětí, spojil a začlenil do současného oficiálního systému. Ten tyto techniky povýšil do legislativy jako legální prostředky podnikání. Ve svých pořadech vždycky opakuji, že vládní nadsvětí si své gangsterské praktiky delikátně ukotvuje v legislativě a právu, čímž je legalizuje. Staré podplácení je moderním lobbingem. Stará vražda je moderním opatřením v zájmu národní bezpečnosti. Vládní nadsvětí tak činí na rozdíl od podsvětí, které tytéž praktiky používá v prvoplánové brutalitě. Hovořil jsem o tom podrobně v mé analýze Soukromé vojenské společnosti. Jsme na konci naší fascinující, velkolepé pouti na globální trajektorii organizovaného zločinu. Tato celoplanetární geografická mapa se stále zřetelněji rýsuje a promítá na plátně našeho životního kompasu. Vidíme ji na všech čtyřech světových stranách. Probleskuje ve zprávách mezi řádky každý den. Má analýza sice končí, ale náš zájem o tuto infrastrukturu zločinu by měl naopak pokračovat. Nepolevujme v naší snaze dozvědět se co nejvíc. Kutejme, bádejme a pátrejme o těchto věcech, o kterých se nemluví, nebo které se taktně obcházejí. Světová globální klika totiž spoléhá, že lidé s 15-minutovou pamětí na ně v 15-minutových městech po pár týdnech nebo měsících zapomenou. Když necháme jejich korporátní masmédia provádět klasické ohlupovací kampaně, opravdu se jim to podaří. Proto jsou tu alternativní média, která o tom informují a skládají věci do souvislých celků. Buďme proto vždycky ostražití a zapomeňme na laciné, pouťové a dryáčnické tlachání politiků. Jsou to clony a maskování pro odvádění naší pozornosti od opravdu podstatných věcí. Snad k tomu drobným dílem přispěla i tato má analýza.