Druhý díl sleduje globalizaci zločinu a pašeráckých tras, které se rozprostírají po celém světě. Začíná reflexí předchozího dílu a pokračuje vykreslením nových pašeráckých tras a křižovatek. Turecko a Bulharsko se stávaly novými branami do Evropy, zatímco Amerika se měnila v domov pro gangstery a mafii. Hongkong vystupuje jako klíčové překladiště pro pašeráky z Persie a Číny, a historie Šanghaje podtrhuje smrtící dopady opiového obchodu. Nástup Japonců do této sféry a role židů, Arabů a organizovaného zločinu se probírají dále, stejně jako zapojení CIA, Meyera Lanskyho a bank, které sloužily jako prostředníci a převodní páky pro praní peněz z drog, zbraní nebo hazardu.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v prvním díle. Podíval jsem se na britské impérium a královnu Viktorii jako největšího pašeráka opia na světě. Opium se pěstovalo v Indii a vozilo se do Číny, kde se měnilo za stříbro. Do těchto obchodů s opiem se zapojili také Američané, konkrétně část zvaná Nová Anglie. Po opiových válkách množství opia do Číny ještě vzrostlo, až ho Británie v roce 1908 zakázala. To ale znamenalo začátek budování světových tras pro pašeráky. Číňané nakonec přišli do samotné Británie a zaplavili zdejší trh heroinem a kokainem. Inu, Britové sklízeli, co zaseli. Nakonec jsem zamířil do Egypta, kde se usazovali řečtí a arménští pašeráci. Jejich opium se vyrábělo v evropských továrnách v Německu, Francii a Švýcarsku. Dokonce několik farmaceutických společností se do obchodu s opiem zapojilo.
Turecko a Bulharsko: Nová křižovatka do Evropy
Mezinárodní situaci dále komplikovali drogoví baroni, kteří Egypt využívali jako tranzitní bod pro zásilky narkotik z jiných zemí. Jeden z těchto mazaných plánů zahrnoval dvs Japonce a jednoho Arména, kteří v Istanbulu založili společnost Oriental Products Company. Britské velvyslanectví v Turecku dalo egyptským celníkům tip, že Armén připluje parníkem do Alexandrie. Celníci prohledali jeho zavazadla, ale nic nenašli. Teprve když prohledali jeho kajutu, našli 43 kilogramů hašiše. Armén byl zatčený. Krátce poté se přihlásil jistý Japonec a nabídl, že zaplatí jakoukoli částku, aby byl jeho kolega propuštěný. Japonec byl také okamžitě zatčený, ale pak japonský konzul v Alexandrii prozradil, že se se zatčeným mužem přátelil, a předložil dopis z japonského velvyslanectví v Istanbulu, který jejich obchodní společnost zprostil jakéhokoli provinění. Bylo zřejmé, že šlo o něco většího než jen o zúčastněné obchodníky. Díky lstím se jim podařilo vyklouznout a případ byl odložený. Nakonec Russell Paša dostal příležitost předstoupit před Společnost národů v Ženevě a v lednu 1930 předložil svůj případ. Ačkoli Egypt stále nebyl členem Ligy, policejní náčelník mohl předložit své důkazy o mezinárodním spiknutí za účelem pašování narkotik a dalších zakázaných drog do Egypta. Tento úspěch vynesl Ústřední protidrogovou zpravodajskou službu na mapu a znamenal, že začala získávat ještě více kvalitních informací o obchodu s drogami. Zdálo se, že když se pozornost zaměřila na výrobce v západní a střední Evropě, hlavní překupníci přesunuli své operace do Istanbulu. Turecko produkovalo velkou legální úrodu prvotřídního opia, jeho vláda nebyla vázaná mezinárodními úmluvami o vývozu narkotik a mělo dlouhé pobřeží, ideální pro pašování. Mustafa Kemala Atatürk zavřel 3 velké továrny a zavedl přísné zákony proti obchodování s drogami. V důsledku toho se někteří výrobci přestěhovali daleko do zahraničních koncesí v Číně, zatímco jiní založili továrny v Bulharsku. Jedna z nich nedaleko Sofie vyrobila během prvních dvou měsíců 1500 kilogramů heroinu. Zprostředkovatelé pak drogu pašovali do Německa a Francie, odkud odjížděla z Hamburku na trhy za Atlantikem. Nebo z Marseille do Egypta a na Dálný východ po císařské dálnici Suezského průplavu. Russell neúnavně vysílal své agenty do Bulharska, kde fotografovali továrny a získávali bilance dovozu opia a vývozu heroinu. Tyto materiály pak předložili Společnosti národů v Ženevě. Bulharská vláda reagovala uzavřením továren a obchodníci s drogami se dali opět na útěk. 30. listopadu 1931 vystoupil z vlaku z Istanbulu do Berlína Američan italského původu. Německá policie ho zatkla a mezi jeho doklady našla několik velmi zajímavých jmen. Byl zapojený do rozsáhlé sítě obchodníků s narkotiky, která skutečně sahala po celém světě. Od Číny a Afghánistánu až po Ameriku. Jmenoval se August Del Grazio, v ulicích New Yorku známý jako Malý Augie. Měl skutečně velmi nebezpečné přátele. Patřil mezi ně špičkový mafián Charles Luciano a mafián Jack Diamond. Začínala se rýsovat světová globální továrna opia. Russell napsal:
"před námi se rozprostřelo jasné panorama. Naše zeměpisná mapa drog je jasná. Vystupují z ní země surovin, výrobní centra, železnice a námořní trasy, výchozí a cílové přístavy."
Začal se pokládat celosvětový obchod s drogami.
Amerika: Ráj gangsterů a mafie
Americká vláda se poprvé setkala s drogami jako s velkým problémem na území Filipín, které získala od španělského impéria ve válce v roce 1898. Hovořil jsem o tom například v mých pořadech Začátky Amerikorporacie, nebo Koncentrační západ. Charles Henry Brent byl biskupský misionář vyslaný na Filipíny a byl šokován mírou závislosti na opiu mezi tamním obyvatelstvem. Inicioval vznik komise pro vyšetřování a kontrolu užívání opia. Jeho doporučení se dostala na stůl prezidenta Theodora Roosevelta a ten svolal mezinárodní konferenci na téma opium, která se konala v roce 1909 v Šanghaji. Následovala Mezinárodní úmluva o opiu z roku 1912 podepsaná v Haagu, první smlouva o kontrole nebezpečných drog. Spojila 13 zemí, včetně Velké Británie, Ameriky, Německa, Francie, Číny a Japonska, a vyzvala je, aby kontrolovaly nebo zajistily kontrolu všech osob, které vyrábějí, dovážejí, prodávají, distribuují a vyvážejí morfin, kokain a jejich soli. Později se bankéř Andrew Mellon z velké a vlivné rodiny Mellonových, stal ministrem financí americké vlády. V roce 1930 jmenoval svého budoucího zetě, Harryho Anslingera, do čela Úřadu pro narkotika. Anslingerovo směšné tažení proti konopí jsem podrobně popisoval v mém dokumentu Rasistická historie drog. Nicméně Anslinger musel také zjistit, jak se drogy dostávaly do Ameriky. S tímto úkolem se obrátil na Russella Pašu v Káhiře a Malcolma Delevingna v Londýně. Společně zjistili, že jedna z hlavních cest do měst na východním pobřeží Ameriky pocházela z Kanady. Všechno souviselo se sítí Evropanů, kteří přesouvali zpracované bílé práškové drogy od evropských výrobců. To byla součást geografické mapy drog, kterou už odhalil Ústřední úřad pro narkotika se sídlem v Káhiře. Tajná zpráva vypracovaná Královskou kanadskou jízdní policií v Montrealu v Quebecu popisovala aktivity pašeráka drog George Howea, který před několika lety hovořil s tajným agentem.
"Howe sdělil Dufresnovi," uvádí se ve zprávě, "že jistý Rosenblatt, velký obchodník s narkotiky z New Yorku, který nedávno navštívil Montreal, dal Howeovi asi 2000 dolarů, za které měl v Evropě nakoupit narkotika."
Howe se narodil v Belgii britskému otci a s britským pasem cestoval do Kanady a zpátky. V roce 1920 si do Montrealu přivezl několik sošek zakoupených v Bruselu. Devět sošek obsahovalo uvnitř morfin sulfátu a dvě sošky hydrochlorid kokainu. Byly určené pro obchod s galanterií v Quebecu, který vedla jistá madam Howeová, ale obchod ztroskotal, když byla zatčená. Howe se nenechal odradit a pokračoval v cestě z Antverp do Montrealu. V srpnu 1922 byla jeho zavazadla důkladně prohledaná, když vystupoval z transatlantického parníku, ale žádné zakázané drogy se nenašly. Howe byl úzce spojený s Laurentem Deleglisem, který stál v čele velkého pašeráckého gangu v Evropě. Ještě v roce 1919 Deleglise podplatil stavebního dozorce společnosti Cunard Line, aby mu zajistil přístup ke všem lodím. Když si tuto cestu zajistil, pokusil se podplatit cestu do Ottawy, ale byl odhalený a musel Kanadu opustit. Pak využil tým pašeráků.
"Deleglise byl mozkem celé záležitosti," řekl jeden kanadský vyšetřovatel.
"Jeho hlavní politikou bylo držet každého svého zaměstnance co nejdál od ostatních, aby každý pracoval samostatně a pokud možno se s nikým nesetkával. Tímto způsobem by jedno zatčení neohrozilo celý gang. Jeho dopravci nasazovali různé metody skrývání svých zásilek."
Když Deleglise posílal narkotika do Ameriky, nechal je expresní poštou poslat do japonského obchodu v New Yorku. Jednalo se o distribuční centrum, které ve 20. letech 20. století využívalo několik významných amerických mafiánů, kteří obchodovali s narkotiky. Včetně Charlese Luciana a jeho zločineckého mentora, milionáře a hazardního hráče Arnolda Rothsteina. Tito gangsteři vydělali během prohibice na pašování alkoholu, ale teď se poohlíželi po jiných vysoce ziskových způsobech nelegálních příjmů. Anslinger i Russell Paša zaměřili svou pozornost na zničení posledního drogového syndikátu a jeho hlavního zločince, který sídlil ve Francii. Tento superdealer se jmenoval Elias Eliopoulos a byl to elegantní Řek, který se pohyboval ve vysokých obchodních kruzích a na pařížských bulvárech byl jako doma. S penězi v kapse od svého úspěšného otce podnikatele toužil po vlastním bohatství. Velmi ho zaujal rozhovor s jedním Řekem, který mu vyprávěl o penězích, které se daly vydělat na přepravě drog do Číny. Elie, jak mu říkali přátelé, se seznámil s Jeanem Voyatzisem, největším dovozcem připravených bílých drog na Dálný východ. Setkali se v Tientsinu v severovýchodní Číně, jednom z měst, která se v důsledku druhé opiové války otevřela západním obchodníkům. Elie uzavřel s Voyatzisem dohodu, ve které souhlasil, že mu bude dodávat surové opium z Číny. Elie ho nechal poslat dvěma francouzským farmaceutickým výrobcům. Comptoir des Alcaloides a Societe Industrielle de Chimie Organique. Francouzští lékárníci byli potěšení, že dostali opium za nižší než tržní cenu, a na oplátku poskytli Elieho zpracované narkotikum, které poslal zpátky Voyatzisovi. Francouzské společnosti tím pádem měly z dodávek Elieho obrovské dodatečné zisky. Brzy uzavřel podobné dohody s dalšími francouzskými chemickými společnostmi o dodávkách morfia a heroinu. Elie a jeho bratr George, který se k tomuto podniku připojil, stáli v centru skvěle fungujícího obchodu s narkotiky a na jejich bankovních účtech se hromadily obrovské zisky. Odhadovalo se, že v jednu chvíli dostával Elie od Voyatzise více než 50 tisíc dolarů měsíčně. Takové bohatství mu poskytovalo i ochranu a umožňovalo mu uplácet francouzské vládní úředníky a policii. Byl totiž natolik vstřícný, že dal francouzským strážcům zákona tip na konkurenční drogové dealery, kteří udělali chybu a prodávali zboží na vlastním dvorku ve Francii. Tím zabil několik much jednou ranou. Vyklidil své konkurenty z cesty, zvýšil své zisky a ještě si udělal oko u francouzské policie. Když Russell Paša v roce 1930 konečně odhalil nehoráznou roli francouzských chemických společností před Společností národů v Ženevě, založily se prostě podobné továrny v Turecku a východní Evropě. Řecký narkobaron Elie se s tímto posunem v operacích vyrovnal a veškeré své úsilí věnoval tomu, aby zvýšil své zisky dodávkami drog stále širší síti dealerů a pašeráků po celém světě, včetně Ameriky. Hlavním z těchto mezinárodních dealerů byl Ital August Del Grazio. Byl známým spolupracovníkem Charlese Luciana a Jacka Diamonda a byl jejich hlavním agentem při navazování přímých kontaktů s Elieho dealery v Evropě. Předtím se oba mafiáni pokoušeli uzavřít drogový obchod sami, když v září 1930 cestovali v luxusu na zaoceánské lodi do Výmarského Německa. Cesta skončila fraškou, když byl vysoce postavený Diamond v Německu zatčený a deportovaný z Hamburku zpátky do New Yorku. Luciano pokračoval v jejich obchodu s narkotiky v Hamburku diskrétněji, ale následující rok ho předal Del Graziovi, kterého pověřil, aby pro něj obchodoval s jedním z Elieho partnerů. I to mělo skončit špatně a odhalilo to rozměr mezinárodního obchodu s drogami, který neustále vedl k vlastnímu zániku. Dealeři rádi okrádali jiné dealery. Všichni na sebe ušili nějaké podrazy, až nakonec nikdo nevěřil nikomu. Elie se obával, že se jeho obchodní impérium brzy zhroutí, a tak poslal Russellu Pašovi do Káhiry zprávu, že chtěl mluvit a uvést věci na pravou míru. V Aténách ho vyslýchal agent Russellova Ústředního úřadu pro zpravodajství z oblasti narkotik a také americký protidrogový agent. Díky všem informacím, které Elie poskytl, Anslinger rozbil americkou část jeho sítě a mnoho pašeráků bylo zatčeno a uvězněno. Del Grazio ale velkému trestu unikl a nadále byl klíčovým hráčem v newyorské drogové branži. Později se zapletl do temných obchodů se CIA a dokonce zosnoval plán, jak dostat Charlese Luciana z vězení díky tajné dohodě s americkou vládou. Elie byl také příliš velký na to, aby byl uvězněný. Když Američanům a Russellu Pašovi řekl všechno, co mohl, o mezinárodním obchodu s drogami, mohl odejít do Řecka s velkou částí svého majetku. Když do jeho země vtrhli nacisté, stal se z něj vášnivý antisemita a kolaboroval s nimi, než odplul do Jižní Ameriky. Dokonce se objevil v New Yorku, kde se na večírcích na Park Avenue promenádoval se svým bohatstvím, než byl deportovaný zpátky do Řecka, kde ukončil svůj život prodejem zbraní Izraelcům i Arabům.
Hongkong: Překladiště pašeráků z Persie a Číny
Nedávná historie Hongkongu nezačíná tam, kde si většina lidí na Západě představuje. Začala s Rothschildovou britskou Východoindickou společností, která existovala od počátku 17. století až téměř do roku 1900. Důvodem, proč Británie na příkaz královny Viktorie zabavila Hongkong Číně, bylo to, že David Sassoon potřeboval logistickou, skladovací a distribuční základnu pro své opiové operace. Stejně tak založení britské banky HSBC, k němuž bylo zapotřebí povolení panovníka, sloužilo k manipulaci se Sassoonovými penězi z prodeje drog a jejich praní, na což se tato banka specializuje dodnes. Sám David Sassoon byl od jejího založení předsedou představenstva. O Britské východoindické společnosti a o bance HSBC jsem hovořil v prvním díle tohoto pořadu. Drogová krize v roce 1927 byla vážná. Podařilo se sice zastavit indickou vládu ve vývozu opia do celé jihovýchodní Asie, ale stále existovaly miliony závislých na opiu, především Číňanů, kteří stále požadovali svou každodenní dávku. Vzhledem k tomu, že perští pěstitelé a dealeři s radostí vstupovali do hry, nezákonný obchod rychle rostl, což dávalo větší moc narkozločincům. Guvernéři kolonií začínali být netrpěliví a v čele nespokojenosti stál Cecil Clementi, guvernér Hongkongu.
"Pokud se nenajde účinný odpor," řekl Clementi, "pozice pašeráků opia bude den ode dne silnější."
Pokud se něco rychle neudělá, hrozilo, že se Hongkong stane centrem světového obchodu s nelegálními drogami.
"Z jižní Číny se stále ve velkém pašuje opium," pokračoval Cecil Clementi, "pro které je Hongkong přirozeným přístavem a kvůli němuž se kolonie dostává do nemilosti."
Situace se den ode dne zhoršovala kvůli občanské válce, která v pevninské Číně zuřila mezi soupeřícími vojevůdci po pádu dynastie Čching v roce 1911. Do Hongkongu proudili čínští uprchlíci, čímž se počet obyvatel kolonie zvýšil z 600 tisíc na 900 tisíc a spotřeba opia se zčtyřnásobila.
"Snížení spotřeby opia je nemožné," řekl Clementi, "dokud militaristé potřebují peníze, Čína podporuje jeho výrobu a Hongkong zůstává hlavním útočištěm uprchlíků."
Soupeřící vojevůdci, včetně nacionalistického vůdce Kuomintangu Čankajška, který v následujícím roce zvítězil, chtěli posílit své válečné pokladny pěstováním a prodejem opia a využít tak jeho výdělečného potenciálu. Aby Clementi porazil vlnu nelegálního opia, která hrozila zachvátit všechny britské kolonie v jihovýchodní Asii, mohl vymyslet jediné řešení. Tím bylo stát se sám největším dealerem v regionu. Tento odvážný nápad Clementiho byl výsledkem života stráveného v jihovýchodní Asii, kde se potýkal s realitou života gangů na ulicích britských kolonií. Cecil Clementi se narodil v indickém Cawnpore jako syn plukovníka a vystudoval školu svatého Pavla a Magdalen College v Oxfordu, kde se věnoval klasickým vědám a sanskrtu. Jako vysoký, atletický a pohledný muž si snadno získal respekt svých vrstevníků. Jako vynikající učenec a lingvista se v roce 1899 umístil na čtvrtém místě při zkouškách do státní služby a mohl si vybrat, kde chtěl sloužit. Po příjezdu do Hongkongu snadno složil zkoušky z čínštiny a v roce 1907 byl ve svých 32 letech jmenovaný asistentem koloniálního tajemníka a úředníkem rady. Navíc byl synovcem Cecila Clementi-Smithe, muže, který věděl o obchodu s opiem a nelítostných bandách víc než většina ostatních. Mladík doprovázel svého strýce, který byl hlavním britským delegátem, na zasedání Mezinárodní opiové komise v Šanghaji v roce 1909. Během této cesty se dozvěděl nejen všechno o obchodu s opiem, ale také to, že to byl jeho neohrožený strýc, kdo se odvážil postavit vládě triád. Čínské triády ovládly distribuci narkotik v jihovýchodní Asii. Když se 50-letý Cecil Clementi stal v roce 1925 guvernérem Hongkongu, věděl to velmi dobře. A to nejen na základě rad svého strýce z ulice, ale také z vlastní zkušenosti z ulic kolonie. Byl proto ochoten zajít dál než kterýkoli jiný guvernér a podniknout nemyslitelné kroky. Aby porazil pašeráky a zničil jejich zločinecké impérium, chtěl nakupovat velké množství opia přímo v Persii a levně ho dodávat na domácí trh. Tím by pašeráky rázem vyřadil z provozu. Aby toho guvernér dosáhl, musel kromě ročního přídělu z Indie ve výši 196 truhel opia měsíčně nakupovat 40 truhel opia z Persie. To znamenalo více než zdvojnásobení množství legálního opia, které se dostávalo do kolonie. Zatímco čekal na oficiální povolení z Londýna, pustil se Clementi do svého osobního obchodu s drogami a vypustil na trh více legálního opia. Během několika dní se prodej ze strany vlády zčtyřnásobil. Zdálo se, že první ohlasy ospravedlnily jeho hazard. Pašeráci zaznamenali vážný ústup. Kromě toho klesl denní průměr pachatelů opiových deliktů ve vězení z 540 na 361, což byl vzhledem k jeho chronickému přeplnění velmi důležitý faktor. Politika Cecila Clementiho se zdála být zázračným lékem na zločinnost. Aby mohl pokračovat, potřeboval další zásoby opia a požádal o povolení dovážet je ze Singapuru, zatímco čekal na příliv opia z Persie. Jenže to zároveň znamenalo, že se najednou opium prodávalo velmi levně. Čím menší byla výkupní cena, tím menší byla cena opia na trhu. Teď si ho mohl dovolit téměř každý. Takže se sice vyřadili nelegální pašeráci z trhu, ale zároveň klesla cena opia tak, že se stalo dostupným a stále více lidí začínalo být závislými. Britové dali nakonec Clementimu najevo, že s jeho hongkongským experimentem nesouhlasili. Přestože to málem vedlo k roztržce s Londýnem, zůstal Cecil Clementi guvernérem Hongkongu až do roku 1930. Byl modernizujícím vládcem, zřídil letiště Kai Tak, které bylo v provozu až do roku 1998, a zrušil otroctví čínských služek, které často podporovalo zneužívání ze strany zaměstnavatelů. Pak převzal funkci guvernéra a vrchního velitele osad v průlivu, včetně Singapuru, kterou zastával jeho vlivný strýc. Zemřel v roce 1947.
Smrtící Šanghaj
Frakční boje v Číně a příliv čínských uprchlíků do Hongkongu a dalších kolonií, byly jen začátkem nového významného trendu v organizovaném zločinu na počátku 20. století. Čínští gangsteři a jejich političtí spojenci využívali ztráty kontroly britského impéria nad obchodem s opiem a rychle si vytvářeli vlastní mocenské základny. Nikde se to neprojevilo tak zřetelně jako v Šanghaji. Nejoslnivějším a nejzkaženějším městě Dálného východu dvacátých let. Maurice Springfiled rád lovil s loveckými psy. Tuto zálibu provozoval ze sportu i jako zástupce policejního komisaře v Šanghaji. Používal je k pronásledování gangů lupičů. Springfield byl vysoce postavenou osobností v boji proti organizovanému zločinu v jednom z nejbohatších a nejdůležitějších přístavů Dálného východu na počátku 20. století. Mezinárodní osada Šanghaj sice nebyla přímo součástí britského impéria, ale byla sídlem většiny britských obchodů v Číně. Díky předchozím smlouvám měli její občané extrateritoriální status, což znamenalo, že nepodléhali místním čínským zákonům, ale jurisdikci svých vlastních konzulů. Pokud šlo o většinu Britů v Číně, byla Šanghaj součástí impéria a starala se o ně šanghajská městská policie, kterou řídili Britové. Springfieldovi, který se narodil v Tipperary, ale vyrůstal v Norfolku, bylo v roce 1905 20 let, když nastoupil k šanghajské policii. Tehdy ještě chodili Číňané s vlasy staženými do copu, což vyjadřovalo jejich loajalitu k dynastii Čching v Pekingu. Ačkoli to mladému muži připadalo nesmírně malebné a exotické, brzy poznal, že jedinečná šanghajská směsice 60 národností žijících blízko sebe mohla být také velmi násilná. Často docházelo až k tuctu ozbrojených zločinů denně.
"V jednu dobu bylo v Šanghaji tolik střelných zbraní, že se nikomu nevyplatilo je pašovat. Šanghaj byla střediskem dobrodruhů z celého světa a vojáků štěstiny," poznamenal.
Springfield prošel několika pozicemi, včetně funkce tajemníka Mezinárodního smíšeného soudu, guvernéra věznic a asistenta dopravního komisaře, až se stal zástupcem komisaře pro boj proti narkotikům v policejním oddělení. Šanghaj hrála klíčovou roli v tranzitu nelegálních drog po celém světě a bylo na Springfieldovi, aby tento tok narušil. Netřeba dodávat, že k tomuto úkolu přistupoval se svým obvyklým nadšením.
"Pátrání po pašerácích a dealerech opia, morfia, heroinu a kokainu bylo velmi zábavné," řekl, "a neomezovalo se na pravidelné hodiny."
Springfield podnikal razie se svým týmem sikhských a čínských policistů, ale dával si pozor, aby na svazcích zatykačů nebyly napsané adresy zamýšlených cílů, protože jeho úředníci byli často placení obchodníky s opiem. Hledal nejen zásilky drog, ale také dokumenty, které by mu umožnily nahlédnout do širšího obrazu obchodních sítí. V noci 26. února 1924 měl velké štěstí. Informátor nasměroval Springfielda a jeho tým do malé firmy na Canton Road 51. Ve dvou autech se řítili ulicemi Šanghaje a zastihli v budově ředitele hongkongu. Když ho Springfield vyslýchal, Číňan se stále více rozčiloval a pomočil si nohy. Šéf protidrogového oddělení požadoval, aby mu muž vydal klíče od několika trezorů, ale ten odmítl. Pak jeden ze Springfieldových irských policistů, který prohledával horní patro budovy, vykřikl:
"Tady to je, pane. Spí na něm!"
Policisté vypáčili obložení a podlahové desky, rozebrali nábytek a v posteli objevili opium. Čínský manažer při této zprávě omdlel. Po otevření trezorů našli malé množství kvalitního indického opia a několik lahviček s různými drogami. A co bylo nejdůležitější, objevili pokladnici dokumentů v angličtině, francouzštině a čínštině. Vytisklo se asi 150 kopií, které se přeložily do několika jazyků, a následně se rozeslaly slavnému Russellu Pašovi a všem konzulátům zastupujícím země, které byly byť jen vzdáleně spojené s obchodem s opiem a dalšími drogami. Z této hromady dokumentů vyplynulo, že pašování drog mělo celosvětový dosah a že Šanghaj byl v tomto procesu důležitou přestupní stanicí. Stále více důkazů poukazovalo na roli Japonska v této síti. Právě Japonci působili jako vysoce postavení pašeráci do své vlastní země. Postupně se začala odhalovat široká škála lidí zapojených do počátků pašování drog. Nebyli to jen mistři zločinu jako řecký Elie Eliopoulos. Když bylo možné snadno nakoupit zpracované drogy od farmaceutických výrobců v Paříži a poslat je dál na Dálný východ, lákalo to i civilizované obchodníky. Jejich jedinou potřebnou kvalifikací byla diskrétnost, organizovanost a dobré vztahy s ředitelem banky. Například jeden zatčený překupník při výpovědi uvedl:
"Všechno, co musíte udělat, je převést úvěr buď sem do Londýna, nebo do Paříže do Barclays Bank. a já jsem se postaral o všechno ostatní."
Když se nelegální opium dováželo z Persie nebo od jiného pěstitele a pašovalo se do Číny, bylo to mnohem nebezpečnější než v Evropě. Zločinecké gangy musely poskytnout síly, aby ochránily své zásilky před přepadením. Když měl Maurice Springfield v Šanghaji s těmito gangy co do činění, nešlo ani tak o sledování papírové stopy, jako spíše o konfrontaci s ozbrojenci. Ve 30. letech 20. století nabraly události v Číně temnější obrátky, protože organizovaný zločin byl nucen spojit se se stále nebezpečnější politikou. To si vyžádalo mnohem agresivnější reakci ze strany policie. V prvních desetiletích 20. století byla Šanghaj zábavným městem, které se pyšnilo svou moderností. Podél nábřeží obchodní čtvrti Bund se tyčily mnohapatrové budovy a blikavá neonová světla osvětlovala Nanking Road, hlavní nákupní ulici lemovanou obchodními domy západního stylu. Byla tu i ta nejzapadlejší část, která uspokojovala všechny chutě. Bordely!
"Do Šanghaje se hrnuly prostitutky všech národností z Japonska, Sibiře a Severu a zdálo se, že jedna část osady je téměř celá osídlena ruskými ženami," uvádí jedna zpráva z roku 1927.
"Muži byli při procházce ulicemi neustále obtěžovaní ženami, které na ně volaly z oken. V některých čtvrtích hlídkovaly v ulicích amahy v doprovodu mladých dívek, pro které amahy sháněly zákazníky. V jedné části Nanking Road se jich v noci daly napočítat desítky. Nevěstince vznikaly v domech vedle britských ubytoven a jeden Japonec mě požádal, abych ho představil plukovníkovi, protože chtěl povolení k založení nevěstince."
Rikšaři byli dotovaní majiteli nevěstinců a ptali se pánů, zda chtěli navštívit čínský nebo japonský dům. Čínské a japonské restaurace se často využívaly jako místa asignace. Někdy se ve městě konala morální křížová výprava, kterou iniciovali američtí protestanti, kteří se snažili o dobročinnost, a byly nařízené razie s cílem zavřít hříšná místa, ale neřest ovládala ulice města i ve 30. letech 20. století. Promítaly se tu také rané pornografické filmy. Francouzské úřady zaujaly jiný přístup než Britové a považovaly za rozumné vydávat licence na opiová doupata a získávat z nich příjmy. Výsledkem bylo, že se jejich území stalo základnou čínských mafiánů a získalo pověst města, které posunulo hranice dekadence v Šanghaji. Jeho centrem bylo drzé zábavní centrum Velký svět, které řídil čínský gangster s konexemi na policii. Velký svět nabízel nejrůznější požitky. V pátém patře se nacházely dívky s šaty rozříznutými až do podpaží, vycpaná velryba, vypravěči, balonky, peep show, masky, zrcadlové bludiště, dva stánky s milostnými dopisy a písaři, kteří zaručovali výsledek, gumové zboží a chrám plný divokých bohů a vonných tyčinek. V celé Šanghaji také kvetl obchod se zbraněmi. Během 5 měsíců v roce 1926 zatkla místní policie 19 Evropanů a 26 Číňanů obchodujících se zbraněmi a zabavila 181 automatických pistolí a revolverů a více než 17 tisíc nábojů. Právě divoce se rozmáhající používání zbraní podnítilo Williama Fairbairna, předního šanghajského policejního důstojníka, k vypracování nových policejních metod. Ty předznamenaly moderní éru zásahových jednotek.
Nástup Japonců do opiového průmyslu
Ve 30. letech 20. století bylo zlověstné spojenectví čínských generálů, politiků a gangsterů ohrožené ještě zlovolnější zločineckou mašinérií. Nastupujícími Japonci. Když Japonci během první světové války zabrali německé kolonie v Číně, začali ovládat sever země. V roce 1931 obsadili Mandžusko a vytvořili z něj loutkový stát. Na pomoc při drancování bohatství z nových držav si přední japonští generálové a politici nechali zverbovat vlastní polovojenské jednotky z řad japonských mistrů organizovaného zločinu, jakuzy. V roce 1936 se čínští nacionalisté a komunisté spojili a vytvořili jednotnou frontu proti společnému nepříteli. Krátce poté Japonci zahájili rozsáhlou invazi do zbytku Číny. Jejich dobře vybavené moderní armády rychle přemohly čínský odpor a do roku 1938 obsadily většinu severních a centrálních oblastí země, včetně Šanghaje. Japonská vláda byla nemilosrdná a barbarská. Miliony čínských civilistů byly povražděné, znásilněné a zmrzačené a jejich majetek byl vydrancovaný. Zatímco nacionalisté se stáhli do nedobytných sečuánských hor, komunisté byli odkázaní na partyzánskou válku proti okupantům. Bylo to strašné probuzení před hrozbou, kterou Japonci představovali pro zbytek Asie a šanghajská městská policie byla v první linii. Boje mezi Čankajškovými čínskými nacionalisty a Japonci vypukly v ulicích Šanghaje před Mezinárodní osadou už v létě 1937. Japonci ale věděli, že mezinárodní osada Šanghaj byla strojem na vydělávání peněz, a velmi si přáli, aby to pokračovalo pod jejich kontrolou. Totéž platilo pro japonské gangstery, kteří čile přebírali nelegální obchod s drogami. Měli rádi stabilitu. Japonští překupníci se předháněli v uspokojování obrovské poptávky. Šanghaj byla pro Japonce totéž, jako pro nacistické Němce Švýcarsko. Byly pro ně výhodnější jako tranzitní ekonomický uzel, než jako dobytá území. Russell Paša, velký mezinárodní bojovník proti drogám, se domníval, že se za japonskou kontrolou opia a jeho derivátů skrýval zlověstnější záměr.
"Japonci okupovaná Čína se brzy stala jedinou zemí na světě, kde je zvyšování drogové závislosti studovanou vládní politikou," prohlásil.
"Rok co rok jsme v Ženevě museli poslouchat účelové řeči japonského delegáta: rok co rok americká delegace a Ústřední protidrogová zpravodajská služba předkládaly dokumenty, ukazující stav věcí v Mandžusku a Číně na sever od zdi, ale bez efektu. Japonsko se rozhodlo pro heroinovou závislost jako zbraň agrese a záměrně přeměnilo území, která dobylo od Číny, v jednu obrovskou opiovou farmu a heroinové doupě."
Japonští zločinci a jejich vojenští páni si záměrně podmaňovali čínské obyvatelstvo tím, že je přiváděli k závislosti na nelegálních drogách. To jim zajišťovalo hladší průběh okupace a přinášelo obrovské zisky zúčastněným gangsterům a generálům. Nehorázného používání drog k zotročování Číňanů si všiml Miner Bates, profesor historie narozený v Americe, který působil na Nankingské univerzitě:
"Situace v okupovaných oblastech se vyznačovala otevřeným prodejem opia ve státních obchodech nebo obchodech s licencí a agresivním prodejem heroinu. V některých případech docházelo k lákavé reklamě na opium. V některých případech japonští vojáci používali opium jako platidlo pro prostitutky a pro pracovní síly zaměstnané na vojenských skládkách."
Bates odhadoval, že japonská armáda vydělávala na prodeji opia 50 tisícům nankingských narkomanů nejméně 3 miliony dolarů měsíčně. Čínští rolníci byli nucení pěstovat opium, které pak museli prodávat japonské armádě za nižší než tržní cenu. Přestože Japonci zabrali tisíce hektarů půdy pro pěstování máku, stále nemohli uspokojit poptávku milionů nových čínských narkomanů a museli dovážet opium ze zahraničí, zejména z Persie. Dnes se téměř neví, že vážené japonské společnosti Mitsubishi a Mitsui byly hlavními dovozci a distributory narkotik na Japonci okupovaných územích. Japonské císařské námořnictvo doprovázelo zásilky narkotik po cizích mořích. Byla to jen špička ledovce, ve kterém se japonská armáda proměnila v obří zločineckou operaci. Koncem roku 1938 jmenovali Japonci čínské kolaboranty do své zvláštní městské vlády, která se stala jejich nástrojem pro řízení města Šanghaje. Souběžně s šanghajskou městskou policií řídili také vlastní policejní sbor. V průběhu války se v čínském odporu proti Japoncům v jihovýchodní Asii objevily tři hlavní prvky. Dva byly napojené na dominantní čínské politické strany, tedy nacionalisty neboli Kuomintang a komunisty. Třetím prvkem byl organizovaný zločin. Několik tajných zpráv britských vojenských úřadů vykresluje fascinující obraz toho, jak tito gangsteři bojovali proti Japoncům a zároveň sledovali své vlastní zájmy.
"Po celé Malajsii působí početné, ale malé banditské gangy," uvádí se ve zprávě Výkonného úřadu pro zvláštní operace.
"Jsou vyzbrojené zbraněmi sebranými během malajské kampaně nebo zakoupenými od těch, kteří tak učinili. Gangy jsou známé pod různými názvy. Sam Seng Tong nebo Hong Mun, což jsou oba obecné čínské termíny pro tajné čínské triády, jejichž původ se ztratil v dávnověku, ale které se v Malajsii už dávno přerodily ve zločinecké gangy specializující se na ochranářské vyděračství. Tyto malajské gangy podnikaly nájezdy proti Japoncům, ale také využívaly anarchistické válečné situace k rabování a okrádání místního obyvatelstva. Občas se spojily s levicovým Protijaponským svazem a silami AJUF nebo s Kuomintangem, podle toho, kdo v danou chvíli nejlépe vyhovoval jejich zájmům. Nepředstavují žádný politický problém, ale bude obtížné je identifikovat, protože se téměř jistě budou snažit ospravedlnit jako partyzáni."
Japonští pašeráci drog pak stejně jako další spolupracovali s americkou CIA. Drogy totiž představovaly skvělou možnost vytváření takzvaných černých fondů pro tuto americkou rozvědku. Neviditelné peníze, které se nevedly v žádném účetnictví a na které se podívám v příští kapitole. A tak se stalo, že Jošio Kodama, japonský válečný zločinec a obchodník s drogami, byl v roce 1950 propuštěný na svobodu, aby spolupracoval se CIA a americkým generálem Charlesem Willoughbym. Pamatujete na mou analýzu Atentát na Kennedyho? Právě tam jsem popisoval, jak byl generál Willoughbi napojený na partu kolem fašistického generála Pedra Del Valleho s rozsáhlými konexemi na světové podsvětí. Tato parta připravovala v Americe pravicový převrat, cvičila své žoldáky a psala tajné příručky. Poslechněte si druhý díl Atentátu na Kennedyho, kde to pokrývám velmi podrobně. Právě tento generál Charles Willoughbi spolupracoval se CIA a japonským drogovým zločincem Jošio Kodamou, kterého Američané osvobodili v roce 1950. Mnozí autoři také tvrdí, že CIA po léta, až do roku 1972, štědře financovala Liberálně demokratickou stranu v Japonsku. Norbert Schlei, významný právník, který byl později za své vyšetřování této záležitosti tvrdě potrestaný, tvrdil, že financování pocházelo z tajného fondu M a existenci tohoto fondu M později potvrdil Chalmers Johnson:
"Fond M se původně vytvořil z prodeje zabavených japonských vojenských zásob průmyslových diamantů, platiny, zlata a stříbra, které byly uloupené v okupovaných zemích. Z prodeje akcií zrušených společností zaibatsu. A z takzvaných fondů Garioa neboli protisložek, což byly účty nekonvertibilních jenů, které pocházely z prodeje v Japonsku oficiálně dovážené americké pomoci a povoleného dovozu takových komodit, jako byla ropa. Všechny 3 fondy byly po skončení okupace sloučené do jednoho fondu M a ten byl společně spravovaný Američany a Japonci až do konce 50. let, kdy jej tehdejší viceprezident Nixon předal tehdejšímu premiérovi Kišimu do rukou Japonců. Klíčovou postavou ve správě tohoto fondu M byl právě Jošio Kodama, vězněný válečný zločinec, který se stal nakonec agentem CIA. Kodama vytvořil nesvatou trojici mezi jakuzou (japonskou mafií), LDP (vládnoucí Liberálně demokratickou stranou) a pořádkovými silami Spojených států, přičemž řada bývalých válečných zločinců se pohybovala v pozadí. Tento fond M se ale neomezoval pouze na Japonsko, ale také například na financování pravicových vlád v Indonésii."
Židé, Arabové a organizovaný zločin
Po druhé světové válce se na Blízkém východě nadále pašovalo íránské opium z Perského zálivu přes přístavy v Bahrajnu, Dubaji, Jemenu a Kuvajtu. To ukazovalo na odolnost zločineckých dálnic sahajících až do počátku století.
"Hlavním centrem pašování drog ve státech Perského zálivu je Kuvajt," uváděla zpráva britského ministerstva zahraničí.
"Kuvajt je pro osoby zapojené do tohoto nezákonného obchodu výhodný, protože z něj každoročně odplouvá do různých částí světa velké množství tankerů, které lze využít k přepravě drog na místo určení. Komunikace na vysoké úrovni s kuvajtským vládcem a šejkem, který má na starosti ropná zařízení v přístavu, přinesla své ovoce a oba opakovaně vyjádřili své odhodlání vymýtit tento obchod a požádali při tom o pomoc vládu Jejího Veličenstva."
Mezi opatření, která se měla příjmout, patřilo zřízení speciální jednotky šejkových bezpečnostních sil, která by prohledávala ropné přístaviště a lodě, a také noční hlídky, které by bránily místním plavidlům přiblížit se k zakotveným tankerům. Zavedlo se revidované nařízení královny o nebezpečných drogách, které dalo policistům pravomoc prohledávat lodě a podezřelé osoby. Šejk dokonce navštívil Londýn, kde požádal o pomoc při výcviku svého protidrogového komanda. Následně byl do Kuvajtu na několik měsíců vyslaný další důstojník z protidrogového oddělení singapurské vlády, aby pomáhal jeho mužům, než odjel na Borneo, aby se ujal podobné práce.
"Doufáme proto, že se podařilo zkontrolovat činnost skupin pašeráků drog, které v minulosti využívaly Kuvajt," uzavřela zpráva optimisticky.
Mezitím se do Íránu dostávalo nelegální opium vyrobené v Afghánistánu, které podkopávalo cenu domácího opia určeného pro lukrativnější zámořské trhy. Byl to jen začátek nových významných dodávek narkotik. Druhá světová válka přerušila daleké císařské obchodní cesty, po kterých se dovážel heroin do Egypta, a v důsledku toho se hašiš stal v ulicích Káhiry a Alexandrie populárnějším.
"Veškerý hašiš dovážený do Egypta pochází z pěstování v Libanonu a Sýrii," varoval Russell Paša.
"A právě tam musí začít preventivní kampaň."
Russell Paša také věděl, že konflikt mezi Izraelem a Palestinci, který vypukl po válce, znamenal vznik nových organizovaných zločineckých gangů, které potřebovaly financovat pašování zbraní z obchodů s drogami. Tento trend zachytila organizace, kterou založil v Káhiře, Ústřední zpravodajský úřad pro narkotika. Ve své zprávě z roku 1948 varovala:
"Poválečné gangy jsou lépe organizované, přijímají velká bezpečnostní opatření a v případě nebezpečí jen zřídkakdy váhají použít střelné zbraně."
Zejména ukázali prstem na palestinské teroristy, kteří údajně získávali zbraně z Egypta výměnou za narkotika. 14. května 1948 vznikl nezávislý stát Izrael. Téměř okamžitě se židovský stát zapletl do války s vlastními palestinskými Araby a sousedními arabskými státy. Obě strany se obrátily na organizovaný zločin, aby jim pomohl v boji. Palestinští teroristé prodávali Egyptu hašiš vypěstovaný v Sýrii a Libanonu výměnou za zbraně, zatímco Izraelci maximálně využívali svých vazeb na organizovaný zločin v zahraničí. Islámskému praní peněz jsem se obšírně věnoval například v mé analýze Západní terorismus a islámské bankovnictví. Proto se nyní budu naopak věnovat podrobněji židovskému podsvětí a praní špinavých peněz. Čistě už jen proto, že se tomu, kdo ví proč, většina lidí vyhýbá. Strašák plynových komor a nálepky antisionismu dokáže stále odvracet zraky. Meyer Lansky byl protřelý newyorský židovský gangster, který pracoval po boku známých mafiánů, jako byli Charles Luciano a Frank Costello. Meyer Lansky si vybudoval fantastické impérium se sídlem v Havaně a Kubě vládl doslova přes hlavu diktátora Fulgencia Batisty. Lansky začal budovat své kubánské impérium na počátku 40. let. Když svobodné volby v roce 1944 vyhnaly z úřadu jeho blízkého přítele a diktátora Fulgencia Batistu, opustil ostrov i Lansky a své impérium svěřil rodině Trafficante v čele se Santo Trafficantem starším. Lansky a Batista se usadili v Hollywoodu, ale nikoli v Kalifornii, nýbrž na Floridě severně od Miami. Zanedlouho Lansky provozoval na pobřeží ilegální impérium kasin a v roce 1947 odstranil své konkurenty a přestěhoval se do Las Vegas. Po celou dobu Lansky rozšiřoval obchod s narkotiky, který založil Charles Luciano. Starší mafiánští donové považovali tento obchod za tabu, a tak Lanskyho křídlo Syndikátu tento trh ovládlo. Na obchod s heroinem dohlížel Trafficanteho nejstarší syn Santo Trafficante junior. Když byla v roce 1950 zavřená floridská nelegální kasina, Lansky podporoval Batistův návrat k moci na Kubě. Tato snaha přinesla ovoce v roce 1952. Po smrti Trafficanteho staršího v roce 1954 se Santo mladší stal Lanskyho pravou rukou a správcem jeho kubánských zájmů. Do té doby řídil kasino Sans Souci, základnu pro řízení turistického ruchu v Havaně, a sledování dodávek heroinu z Marseille do New Yorku přes Floridu a Kubu. Trafficante junior se v mžiku vžil do služeb diktátora Batisty a zároveň zůstal věrný Lanskému, který ho kromě zájmů na Kubě jmenoval i správcem svých zájmů na Floridě. Lansky potřeboval trávit stále více času v New Yorku mezi cestami do Las Vegas, Říma, Marseille, Bejrútu a Ženevy. Lansky se tak postupně stával nekorunovaným světovým králem narkotik. Jeho rozhodnutí ovlivňovala všechny, včetně velmocí ve Francii a Itálii. Investoval do marseillských laboratoří a nechal Korsičany efektivněji reorganizovat. Když Fidel Castro 1. ledna 1959 svrhl Batistu, Lansky a Trafficante se dostali do problémů. Přestože byli ze svého kubánského království vyhoštění, uplynul téměř rok, než Syndikát opustil a kasina se zavřela. Kuba, jako uzlový bod kontroly toku opia z Evropy do Ameriky, byla ztracená. Když tedy Meyer Lansky přišel o svůj havanský ráj na Kubě, využil nastrčené osoby, aby skoupil velkou část ostrova Grand Bahama a kolem města Nassau vybudoval nové centrum hazardu. Bahamské město Nassau se stalo ústředním bodem ve více ohledech. Kromě zisku z hazardních her se větší část neuvěřitelných zisků z amerických obchodů s narkotiky, včetně podílu Korsičanů, prala přes Lanskyho Miami National Bank do Nassau a dále na číslovaná konta ve Švýcarsku a Libanonu. Toto schéma vysvětlím za chvilku. Majetek Lanského se odhadoval na 2 miliardy dolarů. V roce 1948 navštívili Lanskyho v Americe dva izraelští zástupci. Izraelci bojovali proti Egypťanům v pásmu Gazy a na Sinaji a obávali se, že američtí obchodníci se zbraněmi dodávali zbraně do Egypta přes newyorské přístavy. A Lansky to zařídil. Odjel do New Jersey a promluvil si s několika lidmi o tom, jak zastavit zásilky v docích. Část zásilky z Pittsburghu spadla přes palubu a většina dalšího nákladu se "omylem" naložila na lodě směřující do Izraele.
CIA, Lansky a Helliwellovy banky
Meyer Lansky byl významnou postavou nejen v podsvětí, ale i v napojení na CIA. CIA vytvořila v roce 1948 tajný Úřad pro koordinaci politiky. Úkolem tohoto úřadu bylo zapojit se do podvratné činnosti proti nepřátelským státům. Tento úřad institucionalizoval takzvané mimoúčetní financování CIA, jednoduše černé fondy. Takové peníze nebyly vedené ani v interních dokumentech CIA, jednoduše byly neviditelné. Šéfem tohoto úřadu v Mexiku byl v letech 1950 až 1951 Howard Hunt, který později proslul svou rolí při vloupání do Watergate v roce 1972. Pamatujete si na můj pořad Hořké ovoce Guatemaly? Popisoval jsem tu, jak právě Howard Hunt vytvořil politickou podporu pro operaci Úspěch, jejímž cílem bylo svržení prezidenta Guzmána v Guatemale. Hunt byl veteránem malého oddílu OSS, předchůdkyně CIA, pod vedením Paula Helliwella v čínském Kunmingu, stanice, která vyplácela svým agentům opium. V roce 1949 se Helliwell podílel na založení letecké společnosti Civil Air Transport generála Claira Chennaulta pro CIA. V roce 1951 pomáhal agent CIA Paul Helliwell založit a řídit koncern Sea Supply Corporation, který jako zástěrku kontrolovala CIA. Téměř 10 let se společnost Sea Supply využívala k dodávkám obrovského množství zbraní a vybavení pro vojáky nacionalistické Číny Kuomintang v Barmě a také pro thajskou policii. Později se Helliwell stal poradcem banky Miami National Bank, která prala peníze z asijského drogového obchodu pro Meyera Lanskyho a pro americké podsvětí, zejména sběr peněz z lasvegaských kasin. Agent CIA Paul Helliwell byl současně majitelem Bank of Perrine v Key West na Floridě, dvojnásobné pračky pro Lanského mafii a CIA a její sesterské Bank of Cutler Ridge. Zde vidíme řadu vzájemně propojených bank mafie a CIA pro praní špinavých peněz v globálním drogovém propojení. Největší z nich byla nepochybně Bank of Credit and Commerce International. Půdorys Lansky–Hunt–Helliwell–CIA je tedy naprosto zřejmý. Paul Helliwell také zastupoval společnost Eastern Development Company. Právě tato firma ve 40. letech spolupracovala s Lanskym a dalšími při dodávkách zbraní vznikajícímu státu Izrael. Mimochodem, v roce 1965 pomohl agent CIA Paul Helliwell na Bahamách založit banku Castle Bank, která rychle shromažďovala vklady od CIA, organizovaného zločinu a osobností čínského Kuomintangu, jako byla například Čankajškova dcera. Castle Bank byla také kanálem pro miliony dolarů určených CIA na financování tajných operací proti Kubě a na další tajné zpravodajské operace zaměřené na země Latinské Ameriky a Dálného východu. Tyto Helliwellovy banky na praní peněz z drog pro černé fondy CIA byly známé jako operace Tradewinds. Castle Bank na Bahamách byla také napojená na Meyera Lanskyho. Jeho finančním expertem na Bahamách byl John Pullman. Právě na Bahamy se Lansky přestěhoval potom, co ho Fidel Castro vyhnal z Kuby. Jedním z ředitelů zmíněné Bank of World Commerce byl Alvin Malnik, Lanskyho dědic v Miami Beach a akcionářem byl Ed Levinson, obchodní partner senátního poradce Lyndona Johnsona Bobbyho Bakera. Bobby Baker nebyl ničím menším, než tajemníkem demokratické většiny v americkém Senátu. Nakonec byl zatčený a odsouzený za daňové úniky. Alvin Malnik, Lanskyho dědic v Miami Beach, byl tedy jedním z ředitelů Bank of World Commerce. Tato banka byla také velmi zajímavá. Nebyla pouze kontrolovaná Meyerem Lanskym, ale otevřela se na mezinárodní scéně, na které měla zájem CIA. Finanční prostředky do ní přicházely z Mezinárodní úvěrové banky ve Švýcarsku, kterou založil izraelský obchodník se zbraněmi Tibor Rosenbaum spolu s Edmondem de Rothschildem. Tato Mezinárodní úvěrová banka ve Švýcarsku působila jako plátce společných obchodních podniků evropských Židů a státu Izrael. Financovala však také získávání a přesun zbraní do Izraele a jeho spojenců, zejména v Africe a Střední Americe. Působila také jako plátce pro izraelskou tajnou službu Mossad v Evropě. Sám Tibor Rosenbaum se stal agentem Mossadu v roce 1951. Rosenbaum byl prý také pozvaný svým přítelem, nizozemským princem Bernhardem, do elitního Klubu 1001, klubu globálního podsvětí. Do tohoto klubu patřili také Agha Abedi, zakladatel Bank of Credit and Commerce International, Robert Vesco, Salem bin Ládin, starší bratr Usámy a partner George Bushe mladšího v Arbusto Energy a Mobutu Sese Seko, diktátor a loupežníka Konga dosazený CIA. Bank of World Commerce měla další dceřinou společnost na Bahamách, spojenou jakýmsi stínovým způsobem s Intra Bank v libanonském Bejrútu. Intra Bank vlastnila Casino de Liban, jehož herní koncesi ovládal Marcel Paul Francisi, největší francouzský dealer heroinu. Někteří vyšetřovatelé byli přesvědčení, že Lansky a Francisi byli partnery v heroinovém výpalnictví a že Lansky a jeho společníci měli podíl i na kasinu. Francisi se zase spojil s místním libanonským vývozcem morfinové báze Sami El Chúrym, který měl zase dlouhodobé obchodní vztahy s Charlesem Lucianem na Sicílii, Lanského předválečným spojencem v New Yorku a později významným evropským obchodníkem s heroinem. Další osobou z kruhů CIA, která byla úzce napojená na Meyera Lanskyho, byl důstojník CIA James Angleton. Angletonovy vazby na Mossad sahaly až do druhé světové války, kdy koordinoval operace OSS v Itálii s židovským podsvětím, kterému na místě šéfoval Teddy Kollek, pozdější starosta izraelského Jeruzaléma.
Izraelci byli za Lanskyho pomoc velmi vděční, ale ne dost. V roce 1970 čelil Meyer Lansky obvinění z nezákonného podnikání. Předal proto kontrolu Trafficantovi a uprchl do Izraele. Ovšem za dva roky byl po nátlaku Američanů vyhoštěný. A ještě jedna věc je pro nás zajímavá. V 90. letech působil ve vládě Miloše Zemana jistý politik jménem Egon Lánský. Příjmení nám napovídá, že jde o vzdáleného příbuzného našeho známého Meyera Lanskyho. Egon Lánský samozřejmě neměl nic společného se zločineckou dráhou svého vzdáleného amerického příbuzného, kromě příslušnosti k danému rodinnému klanu. Otevírá to ale zajímavá židovská napojení. Sám Miloš Zeman na galavečeři Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti prohlásil své legendární "Jsem Žid". Dokonce prý židovské lobbisty oslnil svou hebrejštinou. Jeho poslanec, později senátor Egon Lánský patřící do prvotřídní židovské rodiny nasvědčuje tomu, že Židé měli v Zemanově vládě své silné koně.
Závěr
To je všechno ve druhé části pořadu Po stopách globálního podsvětí, co uslyšíte ve třetí, závěrečné epizodě. Budu pokračovat Lanskyho syndikátem a jeho napojením na americké prezidenti. Přinesu nezvratné důkazy o tom, že prakticky každý americký prezident byl hlavou nějakého organizovaného zločinu. Budu pokračovat Židy, kteří provozovali banky jako pračky peněz a obchodovali se zlatem nebo diamanty. V další kapitole se podívám na zajímavou věc, a sice na to, že Usáma Bin Ládin měl nepravděpodobného spojence v černých obchodech. Tím spojencem byl Izrael, což staví na hlavu všechny poučky o krvelačných muslimech, kteří terorizují hodný a nevinný Izrael. Pavučiny podsvětí jsou protkané z komplikovaných vrstev. Spojení Bin Ládina a Izraele je naprosto bizarní představa, ale bylo to tak. Důkazy přinesu v příštím díle. Pak se podívám na dva rodinné klany, které po generace stavěly těsné a úzké vztahy s Čínou. Rodinný klan Bushových a rodinný klan Trudeauových. Závěrem se zamyslíme nad tím, co pro nás tato znepokojivá spojení znamenají v našem běžném životě. Věřme tomu nebo ne, ale všechno tohle má vliv na náš běžný každodenní život, a v budoucnu ještě vliv mít bude.