Stejně jako americká prohibice alkoholu přinesla nezákonné bohatství mafii, tak i organizovaný zločin zbohatl ve 20. století na obchodu s nelegálními narkotiky. Co se týče organizovaného zločinu, je pozoruhodná jedna zásadní věc. Všichni mají tendenci se soustředit pouze na Ameriku, zatímco Velká Británie se dostává kamsi na okraj, nebo se dokonce zcela vynechává. Vzhledem k historii je to při nejmenším zvláštní, protože britské impérium se datuje mnoho století před vznik Ameriky. Celý rozsah a rozmanitost organizovaného zločinu v britském impériu je ale obrovský. Gangsteři využívali globálních obchodních cest Británie k vytvoření nové éry zločineckých sítí, které se rozprostíraly po celém světě. Dokonce si dovolili využít samotné zbraně královského námořnictva Jejího Veličenstva k pašování drog z kontinentu na kontinent. HMS Belfast, dnes ikonická muzejní loď kotvící na Temži, byla kdysi plná drog Triády z Hongkongu určených k distribuci v Americe. Nelegální zbraně se pašovaly po starých obchodních cestách, které paradoxně zabezpečovalo britské impérium. Přes Blízký východ, Perský záliv, do Afghánistánu a Indie. Většinu těchto zbraní dodávali evropští výrobci zbraní lační po zisku, kterým bylo jedno, kde zbraně skončí. Británie nakonec obchod s opiem zakázala v roce 1908. Tím ale otevřela nevyhnutelnou cestu pro vznik globálního obchodu opia. Hlavním z těchto vyšetřovatelů zabývajících se potíráním drog byl Thomas Russell, velitel káhirské policie a zakladatel Ústředního zpravodajského úřadu pro narkotika. Když viděl, jaké škody působila nová vlna drog vyráběných z opia, zejména heroinu, v ulicích egyptského hlavního města, pustil se do shromažďování důkazů o rozsáhlé mezinárodní síti, která propojovala Východ se Západem. Jeho agenti odhalili opiová pole střežená narkobarony. Vypátrali také zkorumpované farmaceutické společnosti v západní Evropě, které s radostí prodávaly tisíce kilogramů bezohledným zločincům. S příchodem druhé světové války se svět organizovaného zločinu v britském impériu ještě více zkomplikoval politickými tlaky. Japonsko financovalo své invazní armády ze zisků z kriminálních podniků. Gangsteři se spojili s tou stranou, která chránila jejich nekalý majetek. Je to příběh o vysokých zásadách, které jsou zpochybňované ďábelskými spiknutími. O morálních křižácích zkoušených mafiánskou realitou. Jádrem příběhu je kdysi globální britské impérium, které ale vykolejily zločinecké gangy a obludné nelegální zisky. Temným podhoubím jejích koloniálních dějin byla říše zločinu.
Britská východoindická společnost: Otrokářský kolos pro opium
Velká Británie vydělávala obrovské peníze na vývozu opia z Indie do Číny. Opium bylo v Číně na počátku 19. století oblíbenou rekreační drogou. Velká část se získávala z Indie, kde se polykala ve formě tablet nebo pila ve formě vody napuštěné opiem. Číňané jeho konzumaci zdokonalovali kouřením, čímž se opium stávalo ještě intenzivnějším. Když britská Východoindická společnost převzala obchod v Indii, její členové se snažili najít komoditu, po které by Číňané toužili stejně jako Britové po jejich čaji. Nerovnováha v obchodu mezi Británií a Čínou kvůli čaji trápila britské obchodníky po mnoho let a odčerpávala z anglické pokladny stříbro potřebné na jeho zaplacení. A tak začali obchodovat s malými zásilkami opia pěstovaného v Bengálsku, které prodávali čínským pobřežním obchodníkům. S rostoucí čínskou poptávkou po opiu rostly i obavy z jeho škodlivých účinků. Čínská vláda dynastie Čching zavedla řadu zákazů jeho dovozu, ale britští obchodníci je obcházeli tím, že prodávali své zboží nezávislým zprostředkovatelům, kteří drogu do Číny pašovali. Bylo to příliš výnosné. Profitovali z toho také čínští celníci a byrokraté, kteří bohatli na clech a výpalném od čínských obchodníků prodávajících drogu svému obyvatelstvu. Opium se v Indii prodávalo v aukcích za čtyřnásobek částky, kterou stálo jeho vypěstování a zpracování. Ale ten, kdo z toho profitoval nejvíce, byli Britové. Britská východoindická společnost byla brutální otrokářskou a opiovou mašinérií. Ve skutečnosti ji oficiálně založila královna Alžběta I. už v roce 1600. Společnost se soustředila především na indický subkontinent a čínskou pevninu. Odtud původně dovážela hedvábí, čaje, barviva, ale později mnohem výnosnější střelný prach a opium. Díky tomu dosáhla více než poloviny světového obchodu. Akcie společnosti vlastnili různí bohatí britští obchodníci a aristokraté. Společnost byla britskou vládou kontrolovaná pouze nepřímo. Možná to byl první případ, kdy soukromá společnost měla větší výkonnou moc a bohatství nad obchodem a směnou než vlastní vláda. Tak se stalo, že mnozí z těchto obchodníků a aristokratů patřili k svobodnému zednářství a různým zednářským odnožím, jako je Řád šarlatového kordu, Konstantinův červený kříž a Řád svatého Jana Jeruzalémského. Byla to odnož řádu maltézských rytířů, který se zase hlásí k přímému původu templářů. Z této odnože se zformovalo jádro Rady 300. Rada 300 zpočátku představovala exkluzivní obchodní výbor složený pouze z nejelitnějších a nejvýše postavených evropských obchodníků a šlechticů jen s nejvyšším majetkem. Proslýchalo se, že tato Rada 300 měla výhradní kontrolu nad více než 300 přístavy. Odtud název Rada 300. Velký vliv na řízení Britské východoindické společnosti postupně nabývala rodina Rothschildových. Vybudovala soukromou stálou armádu čítající přibližně milion mužů výhradně za účelem týrání indického obyvatelstva. K litanii zvěrstev, která tato společnost v Indii páchala, patřilo i zavedení otroctví v širokém měřítku, kdy byly miliony Indů zatčeno a vyvezeno jako otroci do celého světa, což se brzy přeneslo i do Číny. Rothschildové totiž přišli s nápadem pěstovat v Indii opium jako způsob, jak odčerpat stříbro z Číny a v té době se rozsáhlé oblasti indického zemědělství přeměnily z potravin na opiový mák. Opium se pak dopravovalo do Číny, kde měl jiný Žid, David Sassoon, exkluzivní koncesi na opium udělenou samotnou královnou Viktorií. Bylo to tedy jasné rozdělení. Rothschildové měli koncesi na pěstování opia a Sassoonové získali od samotné královny Viktorie výhradní koncesi na distribuci drogy v Číně. Není to všeobecně známé, ale 150 let trvající parodie na opium v Číně byla výhradně židovským obchodem, který se dnes chytře svádí na Brity. Tito obchodníci s drogami možná měli britské pasy, ale nebyli to čistokrevní Britové. Židovská encyklopedie z roku 1905 uvádí, že David Sassoon rozšířil obchod s opiem do Číny a Japonska a pověřil svých 8 synů vedením různých velkých opiových burz v Číně. Židovská encyklopedie z roku 1944 uvádí, že ve svém podnikání zaměstnával pouze Židy. Dovezl celé rodiny židovských spoluobčanů a dal jim práci. Sassoonovi nebyla jedinou židovskou rodinou zapojenou do opiového obchodu. David Sassoon se o malou část Číny dělil s několika dalšími židovskými rodinami. Hartungovými, Hardoonovými, Kadoorskými, Arnoldovými, Abrahamovými, Ezrovými a Šalamounovými a dalšími. Britská východoindická společnost byla prvním drogovým kartelem světového rozsahu. V dějinách pravděpodobně neexistuje jediná organizace, která by měla na rukou tolik špíny a krve jako tato společnost. Nick Robins ve svém článku o Britské východoindické společnosti napsal:
"Pro mnoho Indů to bylo drancování Společnosti, které nejprve deindustrializovalo jejich zemi a poté poskytlo finance, které podnítily vlastní průmyslovou revoluci v Británii. Ctihodná Východoindická společnost v podstatě založila Indii bohatou a zanechala ji chudou. Útěk Východoindické společnosti před zúčtováním umožňuje Britům pominout zdroj velké části jejich současného bohatství a umožňuje, aby se na přetrvávající chudobu Indie pohlíželo jako na produkt její kultury a klimatu a nikoli jako na tragický výsledek nelidských dobrodružství malé skupiny krutých zahraničních dravců v honbě za ziskem."
V té době byl David Sassoon uznávaný jako druhý nejbohatší Žid na světě po Rothschildovi, jehož jmění se v roce 1850 pohybovalo v řádu miliard. Rothschildové a Sassoonové byli multimiliardáři už před 200 lety a jejich jmění od té doby raketově vzrostlo. Podle nejspolehlivějších odhadů má dnes každá z těchto a několika dalších evropských židovských rodin, majetek v řádu bilionů. Po 50 letech Sassoonovi a několik dalších židovských opiových rodin vlastnilo většinu Šanghaje i mnoho dalšího. Hongkongský grandhotel Peninsula byl financovaný z opiové hotovosti z pevniny. Důvodem, proč královna Viktorie odebrala Hongkong Číně, bylo to, že David Sassoon potřeboval distribuční základnu pro svou rozsáhlou opiovou franšízu. Vidíme, že národy jako takové byly pouze jakýmsi nosičem pro zamaskování židovské podstaty v zákulisí. To neplatilo jen pro Čínu, ale také například pro Karibik. Židovský historik Seymour Liebman napsal:
"Obchod s anglickými otroky byl královským monopolem a Židé byli často jmenovaní zástupci Koruny při jejich prodeji. Byli největšími obchodníky s loděmi v celé karibské oblasti, kde byl lodní obchod převážně židovským podnikem….. Lodě byly nejen ve vlastnictví Židů, ale byly obsazené židovskými posádkami a pluly pod velením židovských kapitánů."
Vraťme se ale do Číny. Mezi lety 1806 až 1809 získali britští obchodníci za opium 7 milionů stříbrných dolarů. Rázem se tak zvrátila nerovnováha v obchodu s čajem a členové Východoindické společnosti zbohatli. Ovšem to byl jen začátek rozmachu obchodu s narkotiky. Cena opia byla v Číně vysoká a užívaly si ho pouze bohaté vrstvy. Zpočátku to britským obchodníkům vyhovovalo, protože nechtěli rozhoupat loď tím, že by čínský trh opiem zaplavili. Pak je ale ekonomické požadavky přinutily jít dál. Rozmach tovární výroby bavlny, prodávané z Británie do Indie, znamenal, že indičtí obchodníci potřebovali sehnat hotovost, aby za ni mohli zaplatit. Tak začali používat opium, což podpořilo dramatický nárůst jeho produkce a následný pokles ceny. Britští obchodníci chtěli zvýšit množství opia směřujícího do Číny, ale Číňané povolili jeho dovoz pouze přes Kanton, aby jej mohli kontrolovat.
Amerika: Vznešené rodiny jako pašeráci opia
V roce 1833 britská vláda ukončila monopol Východoindické společnosti na obchod s Čínou a umožnila každému Britovi obchodovat s Nebeským královstvím. Jednou z nových společností byla Jardine, Matheson & Company. Doktor William Jardine a James Matheson byli Skotové, kteří se odtrhli od Východoindické společnosti a založili vlastní, nesmírně výnosný obchod s opiem a dalšími komoditami s Čínou. Ředitelé této společnosti Jardine-Matheson v jednom dopise o obchodu s opiem sdělili:
"Pokud se tento obchod někdy legalizuje, přestane být od té doby výnosný. Čím více potíží ho bude provázet, tím lépe pro vás i pro nás."
Není proto divu, že královna Viktorie byla díky Východoindické obchodní společnosti ovládané Rothschildy největším pašerákem opia na světě. Ze své základny v Hongkongu zbohatli natolik, že když se James Matheson vrátil do Skotska, koupil za půl milionu liber ostrov Lewis a postavil na něm hrad. Jardine se stal poslancem a postavil si velkolepý městský dům na Upper Belgrave Street 6 nedaleko Buckinghamského paláce a také vlastní hrad v Perthshire. A mimochodem, nadnárodní korporace známá jako Jardines stále prosperuje dodnes. Do celé obří opiové mašinérie se vedle Britů zapojili i Američané. V roce 1823 založil Samuel Russell společnost Russell Company. Její činnost spočívala v získávání opia z Turecka a jeho pašování do Číny. Předchozím dominantním americkým gangem v této oblasti byl syndikát vytvořený Thomasem Handasydem Perkinsem z Newburyportu ve státě Massachusetts, který sdružoval "vážené" rodiny ze severního pobřeží Bostonu. Byli to rodiny Cabotových, Lowellových, Higginsonových, Forbesových, Cushingových a Sturgisových. Americké zákony a povstání karibských otroků donutily tyto rodiny opustit výnosný obchod s africkými otroky. Vůdci těchto rodin se pak oženili s Perkinsovými sourozenci a dětmi. Perkinsův opiový syndikát těmto rodinám vydělal jmění a upevnil jejich moc. Ve 30. letech 19. století Russellové Perkinsův syndikát vykoupili a z Connecticutu učinili hlavní centrum opiového byznysu v Americe. Stali se hlavními americkými pašeráky opia. Massachusettské rodiny Coolidgeových, Sturgisových, Forbesových a Delanových, se pod záštitou Russell Company připojily ke connecticutským a newyorským pašeráckým milionářům. Tyto americké rodiny z Massachusetts a Connecticutu se spojily s britskou Východoindickou obchodní společností při zločinném obchodu s opiem do Číny. Zvláště Russell Company měla velmi těsné vazby s Británií, protože spolupracovala se zmíněnou skotskou firmou Jardine-Matheson, největším světovým pašerákem opia. O výnosném obchodu s opiem v Americe jsem více hovořil v mém pořadu Řád Skull and Bones. Tady jsem vykresloval tento byznys z pozice americké aristokracie, která se soustředila výlučně v oblasti zvané Nová Anglie. Označuje se tak severovýchodní prostor Ameriky se zmíněnými státy Massachusetts, Connecticut, New Jersey nebo New York. Většina honosných univerzit v Americe, stejně jako mnoho velkých majetků "vznešených" rodin, vyrostlo právě z obřího obchodu s opiem. Toto je nejskrytější tajemství většiny majetkového portfolia starých rodin, které svůj majetek následně rozmnožovaly. Podrobně jsem o tom hovořil v prvním díle mé analýzy Řád Skull and Bones. Obchod s opiem vzrostl z 18 tisíc truhel na 30 tisíc. Jedna truhla surových opiových kuliček vážila zhruba 63 kilo. Každá truhla se mohla prodat za 100 liber. Naproti tomu policista ve viktoriánské Anglii si mohl vydělat pouhou 1 libru týdně. Jak se návyk na opium šířil mezi čínskými středními vrstvami, začaly se ozývat poplašné zvony. Čínská vláda se obávala rozpadu společnosti, protože miliony dříve produktivních občanů odcházely z práce na opiové flámy. Císař Čching jmenoval nekompromisního komisaře Lina Zexua, který měl obchod ukončit uzavřením přístavů pro britské lodě a zabavením opia. Britské lodě byly v mezinárodních vodách přepadené a jejich náklad se zničil. Rychle se stupňující nepřátelství vyvrcholilo v roce 1839 vypuknutím první opiové války. Britské válečné lodě podpořily požadavky britských obchodníků na otevření čínských přístavů pro jejich zboží, včetně opia. Dopustily se tak agresivního činu, který Číňany dodnes rozčiluje. Britové, kteří měli mnohem lepší vojenskou techniku, obsadili Kanton, vyhodili do povětří čínské lodě a ponížili čínského císaře. Následná Nankingská smlouva umožnila Britům obchodovat ve čtyřech přístavech, udělila jim zvláštní výsady a postoupila královně Viktorii Hongkong. Amerika a Francie brzy potom uzavřely s Čínou podobně výhodné obchodní smlouvy. Ale ne všichni v Británii byli výsledkem nadšení. Deník The Times hřímal nad obchodem s opiem, který se Číňanům vnutil. Jeho úvodník tvrdil, že by si Británie měla od tohoto obchodu umýt ruce, že by se do něj měla přestat plést, podporovat ho nebo z něj dělat zdroj indických příjmů:
"Dlužíme Číně jistou morální kompenzaci za drancování jejích měst a zabíjení jejích občanů ve sporu, který by nikdy nemohl vzniknout, kdybychom se tohoto národního zločinu nedopustili."
Opiové války: Banka HSBC pro praní peněz
Zatímco Čína během občanské války strašlivě trpěla, Británie pokračovala ve výnosném obchodu s opiem. Konflikt mezi oběma zeměmi znovu vypukl, když v roce 1856 čínští úředníci prohledali loď registrovanou v Hongkongu. Britové se pomstili obsazením Kantonu. Francie se přidala a vojska obou zemí táhla na Peking, kde vypálila císařský Letní palác. Číňané nebyli schopní bránit se moderní evropské armádě, a tak ratifikovali svou dřívější obchodní smlouvu, otevřeli další přístavy a zaplatili Británii a Francii miliony uncí stříbra jako výpalné. Po druhé opiové válce obchod s opiem opět prudce vzrostl. Dovoz opia se zvýšil z 58 tisíc truhel v roce 1859 na 105 tisíc truhel v roce 1879. Aby se zajistil hladký tok peněz, převzali Britové řízení celé čínské celní služby a svěřili ji pod kontrolu sira Roberta Harta a jeho personálu 89 Evropanů, ze kterých polovinu tvořili Britové. Britská vláda se stala závislou na ziscích z opia. Odhaduje se, že z tohoto obchodu pocházela pětina až šestina příjmů britské státní pokladny. Bylo potřeba s takovým obřím přílivem peněz operovat. Proto byla v roce 1865 založená britská banka HSBC, jako pilíř sítě britské Východoindické společnosti. Na konci 19. století pocházelo více než 50 % příjmů říše z opia pěstovaného v Indii, a prodávaného v Číně. Od té doby je britská banka HSBC jakousi diskontní bankou, která slouží k praní špinavých peněz z obchodu s drogami, zlatem a diamanty. Mapuje to také počátek úzkých vazeb mezi Wall Streetem a londýnskou City na ose takzvaného NyLonu, tedy New York a Londýn. Co je ale nejdůležitější, banka HSBC byla založená výhradně za účelem praní peněz rodiny Sassoonových z prodeje drog, na což se banka specializuje dodnes. Standardní vyprávění nám říká, že HSBC založil Skot Thomas Sutherland, který chtěl banku fungující na "zdravých skotských bankovních principech", ale to je opět vybělený a vyčištěný historický Photoshop. HSBC byla vždycky židovskou bankou a David Sassoon byl předsedou představenstva od jejího založení. Mimochodem stejně jako zakladatel banky HSBC Thomas Sutherland byl Skot, pocházela ze skotska i největší společnost pro obchod s opiem, Jardine, Matheson & Company. Britské impérium mohlo tedy přežít a prosperovat díky opiu. To si kromě jiných uvědomil také Grant Duff. Tento 41-letý vystudovaný právník z Aberdeenshiru byl v Gladstonově vládě náměstkem ministra pro Indii a měl plný přístup k číslům.
"Průměrná čistá částka našich příjmů z opia za posledních 5 let, za které byly účty předložené parlamentu, činila 5 milionů 781 tisíc 890 liber," řekl jednou Duff poslancům při svém projevu v britském parlamentu.
"V roce 1867 až 1868, posledním, za který byly účty předložené parlamentu, se po zaplacení všech výdajů zvýšila na 7 milionů 49 tisíc 447 liber. Stručně řečeno, činil jednu pětinu až jednu šestinu všech našich čistých příjmů. Na rozdíl od většiny položek národních příjmů," řekl Duff sněmovně, "tyto miliony nebyly výsledkem zdanění našich vlastních poddaných. Byly příspěvkem, který zaplatila především Čína, částečně Indočínský poloostrov a Východní ostrovy, aby nám pomohly učinit z Indie to, co jsme si přáli, aby se z ní stalo, a co by se z ní, kdyby do toho nezasáhly nerozvážné ruce, mohlo stát. Jednu z nejlépe prosperujících částí zemského povrchu."
Duff pak sněmovně vysvětlil mechanismus obchodu s opiem. Indická vláda z něj získávala tři zdroje příjmů. Malý příjem pocházel z licencí udělených maloobchodníkům na prodej opia, ale v Indii se ho spotřebovalo poměrně málo. Mnohem větší příjem získávala Británie z takzvaného bengálského monopolu a z daně z opia vyváženého přes bombajské přístavy. Bengálský monopol znamenal, že nikdo nesměl pěstovat opium bez licence. Tuto licenci bylo možné získat, pokud se člověk zavázal dodávat sušenou makovou šťávu za pevně stanovenou cenu do vládních továren v Patně v Severozápadní pohraniční provincii, a v Benáresu v Bengálsku. Mák byl mezi indickými zemědělci oblíbenou plodinou, protože přinášel vysoké výnosy při vynaložené ploše. Když se šťáva z máku seškrábala, posílala se ve sklenicích do vládního skladu, kde se připravovala s nekonečnou péčí.
"Cílem bylo získat co nejlepší kvalitu," řekl Duff, "protože naše zisky závisely spíše na kvalitě než na množství. Čína sama mohla vypěstovat jakékoli množství opia, ale naším cílem bylo vyrobit opium tak dobré, aby ti, kdo se rozhodli od nás nakupovat, mohli alespoň získat vynikající zboží tohoto druhu."
Po zpracování se opium zabalilo do truhel o váze 63 kilogramů a odeslalo se do Kalkaty, kde se prodávalo v měsíčních aukcích.
"Zisk vlády," řekl Duff, "se skládal z rozdílu mezi cenou, kterou zaplatila za surovou makovou šťávu, a cenou, kterou obdržela za vyrobené zboží, po odečtení všech nákladů na výrobu a dopravu."
Většinu opia prodávaného v Kalkatě kupovali domorodí indičtí obchodníci, kteří ho vozili do Číny. Další příjmy plynuly z uvalení vývozní daně nebo poplatku za průjezd na produkci předtím, než opustila přístav. V Británii začly vznikat skupiny, které se stavěly ostře proti obchodu s opiem. V roce 1874 založila skupina kvakerů v Londýně Společnost pro potlačování obchodu s opiem. Sympatizující poslanci nadále předkládali rezoluce vyzývající k ukončení obchodu a v roce 1891 nakonec získali většinu v Dolní sněmovně. V samotné Indii to ale bylo právě naopak. Místní indický tisk, stejně jako skupina vysoce postavených indických vládních úředníků, ostře postavili proti zákazu opia. Vyšetřovatelé Komise cestovali po celém subkontinentu a hovořili se 723 svědky, kteří byli jak pro, tak proti výrobě opia. Výsledkem byla zveřejněná zpráva, která měla 2500 stran v 7 svazcích. Svědectví obsažená ve zprávě a indické veřejné mínění v drtivé většině odmítly myšlenku prohibice. Bojovníci proti opiu zuřili a obviňovali vyšetřování ze zaujatosti, ale argumenty ve zprávě byly pádné a dobře zdůvodněné. Kouření opia nebylo v Indii populární a opiová doupata byla zakázaná. Ale užívání opiových tablet jako každodenního léku bylo na subkontinentu nesmírně rozšířené a indické veřejné mínění odmítalo obavy bojovníků proti opiu jako nežádoucí vměšování Západu. Nejvíce jim vadil dovoz alkoholu. Dokonce jeden indický úředník, který svědčil před královskou komisí, navrhoval přesvědčit obyvatele Británie, aby začali užívat opium:
"Opium je úžasně levné, včetně cla, prodlužuje život po dosažení určitého věku a lze se vší vážností a pravdivostí tvrdit, že jeho nahrazení alkoholem vrátí štěstí tisícům rodin ve Velké Británii a Irsku, kde teď žádné štěstí není."
Takto komicky vnímali Indové opium. Podobné to bylo i v Číně, která také před opiem kapitulovala. Od roku 1890 se čínská vláda přestala snažit zastavit vlnu opia, která zaplavovala její zemi, a obchod s ním legalizovala. Produkce opia v Číně už dříve rostla, což ji ještě více podpořilo. V důsledku toho klesla poptávka po indickém opiu. Zakázat ho teď by byla nesmyslná oběť, uzavřela královská komise. Dny opia ale byly stejně sečtené.
Konec opia a cesty pro pašeráky
1. ledna 1908 podepsaly britská a čínská vláda smlouvu, ve které se dohodly, že v příštích 10 letech výrazně omezí vývoz opia z Indie do Číny, dokud nebude zcela ukončený. Čína mezitím v roce 1906 zrušila své předchozí císařské rozhodnutí legalizovat tuto drogu, zakázala její prodej a zahájila desetileté křížové tažení za vymýcení tohoto návyku. Záhy poté následovaly zákazy prodeje a užívání opia v dalších západních zemích včetně Ameriky. Bez ohledu na přechod k prohibici byla po opiu v Číně i mimo ni stále obrovská poptávka. Když vyklidíme prostor my, nasune se tam někdo jiný místo nás, protože trh logicky určuje poptávka. Británie tedy zakázala obchod s opiem, čímž dala vzniknout nelegálnímu obchodu s narkotiky. S tím, jak rostla jeho hodnota na nelegálním trhu, se pašování drog stalo výnosným zaměstnáním pro organizovaný zločin. Zrodilo se tak 20. století pohádkově bohatých a mocných drogových gangů. Gangsteři ale potřebovali zbraně a obchod se zbraněmi se stal velkou výzvou pro Pax Britannica. Arzenál zbraní, které používali bandité, často pocházel od evropských dodavatelů, kteří je posílali prostřednictvím arabských obchodníků se zbraněmi v Perském zálivu. Od roku 1908, kdy skončila britská kontrola nad obchodem s opiem, se stejná cesta používala obráceně k pašování narkotik do Středomoří a Evropy. Po většinu 19. století měli Britové obrovskou technologickou převahu ve výzbroji nad mnoha svými imperiálními protivníky. V bitvě u Omdurmánu v roce 1898 zastavila anglo-egyptská armáda hordu útočících islámských fundamentalistů, kterých bylo dvakrát tolik, pomocí rychlopalných pušek Lee-Metford se zásobníky a kulometů Maxim. Za pouhých 60 obětí ve vlastních řadách anglo-egyptská armáda povraždila tisíce Súdánců.
"Byl to strašný pohled," řekl mladý Winston Churchill v císařské armádě, "protože nám zatím vůbec neublížili a zdálo se, že měli strašnou výhodu."
Na počátku 20. století se tato výhoda zmenšila v důsledku přílivu západních zbraní prodávaných domorodcům v nejnebezpečnějších částech britského impéria. Lupiči, bandité a gangsteři začínali mít stejný vojenský potenciál, jako britské impérium. Jejich síly se vyrovnávaly. Aby si Británie udržela převahu, musela přirozeně vyvíjet stále smrtonosnější zbrojní arzenál, jako například obrněné automobily, potom tanky, nebo nakonec letecké bombardéry. V širších souvislostech se jednalo o součást takzvané Velké hry. Strategického soupeření mezi britským a ruským impériem, ve které se Britové obávali ruské invaze do Indie přes Afghánistán. Rusové si fakticky podmanili muslimské státy ve Střední Asii a zdálo se, že bylo jen otázkou času, kdy využijí pokračujícího kmenového konfliktu v Afghánistánu, aby královně Viktorii sebrali klenot v koruně. Byla to ale chiméra, která fungovala v londýnských klubech jako záminka pro zvýšení výdajů na zbrojení v Indii. Ve skutečnosti byl ruský vliv na místní kmeny zanedbatelný. Nestabilita regionu byla daná samotnými kmeny a jejich hladem po zbraních. Páthánští kmenoví příslušníci, mezi nimiž byli Afrídové, Vazírové a Mahsúdové, žili na okraji britského impéria. Jako takoví se netěšili žádným výhodám svých jižních sousedů, kteří prosperovali z obchodu a průmyslu Indie kontrolované Británií. Žili v hornaté zemi s chudým zemědělstvím a museli se spoléhat na svůj důvtip a zbraně, aby zbohatli. Po staletí žili především jako nájezdníci, kteří kradli zboží svým sousedům. Na počátku 20. století byla jejich jedinou velkou výhodou blízkost hranice s Indií. To znamenalo, že mohli těžit z pašování zbraní do Indie a z Indie a později i z nelegálních drog. Byli jednou z největších a nejagresivnějších skupin organizovaného zločinu na světě. Touha Páthánů po moderních puškách evropské výroby byla zpočátku živená sítí pašování přes hranice z Indie nebo přímo krádežemi z indických armádních skladů.
"K převozu pušek přes hranici se úspěšně používaly rakve, a to přímo před zraky nic netušících hlídek domobrany," uvedl jeden z reportérů.
"V Kalkatě byly pušky přivázané pod nákladní vagony určené do Péšávaru, odkud je po příjezdu tajně odnesli domorodci. Munice prošla Chajbrem, chytře ukrytá v balících zboží."
Britští vojáci někdy své pušky prodávali překupníkům, kteří za jednu takovou pistoli dostali až 25 liber. V roce 1898 byl vojín Gilchrest z královské skotské armády odsouzený ke dvěma letům nucených prací za prodej pušky tajnému příslušníkovi pohraniční vojenské policie. Odměna z nelegálního obchodu byla tak vysoká, že značný počet zbraní byl dovezený také přes Blízký východ.
"Někteří si myslí, že se dovážejí z Birminghamu nebo Belgie a odtud se dostávají přes Perský záliv na indické hranice," domníval se korespondent listu The Times.
"Někteří si myslí, že se získávají z Amírovy dílny v Kábulu a jiní, že se kradou v Indii a prodávají za fantastické ceny za hranicemi. Pravděpodobně se zásobování udržuje z každého z těchto zdrojů. ať už je však získávají odkudkoli, je jisté, že Afrířané teď vlastní pušky martini ve velkém množství a kromě toho mají zřejmě neomezené zásoby střeliva. Mají také hodně Sniderů, jejichž kulky způsobují strašlivé drtivé rány a při nedávných operacích získali 40 nebo 50 Lee-Metfordů a neobyčejně dobře je využili."
S tím, jak Britové zpřísňovali kontrolu toku nelegálních zbraní z Indie na severozápadní hranici s Afghánistánem, nabývala na významu obchodní cesta ze Středního východu. V dubnu 1899 George Roos-Keppel, tehdy kapitán ve zvláštní službě v údolí Kurrám, sdělil tajemníkovi indické vlády, že koupil dvě karabiny, jednu vyrobenou v Londýně a druhou v Birminghamu, od domorodce, který tvrdil, že mu jich mohl dodat mnohem více. Ty nepocházely z Indie, ale z delší cesty přes Perský záliv. Vyplatilo se jim to. Zbraň koupená v ománském přístavu Maskat se mohla prodat za mnohonásobně vyšší cenu, než se dostala k páthánským domorodcům. Jakmile se do Evropy donesly zprávy o tom, že se v Maskatu dalo vydělat na prodeji zbraní určených k přepravě přes Perský záliv do Afghánistánu, připojili se belgičtí, francouzští a němečtí obchodníci se zbraněmi k Britům, kteří tu už měli silné zastoupení. Tito evropští prodejci zbraní tvrdili, že neměli tušení, kde zbraně končí, pouze věděli, že Arabové po nich bezmezně toužili. Místo aby se spoléhali na domorodé čluny, bezohledným obchodníkům výrazně pomohlo, když od roku 1906 začala Hambursko-americká paroplavební společnost provozovat přes Perský záliv parníky. Na druhé straně, na makránském pobřeží Persie, dnešního Íránu, čekaly na zásilky zbraní afghánské zbrojní karavany. Příliv bohatství do regionu nevyhnutelně vedl k nárůstu pirátství. Britský konzul v Basře obdržel zprávu o typickém incidentu. Jednou brzy ráno se na obchodní loď nalodili dva Arabové.
"Na naší bárce měl jako obvykle službu strážný," napsal britský velitel lodi SS Barala, "ale než stačil zavolat o pomoc, 2 muži ho zadrželi. První mu mířil na hlavu puškou a druhý dýkou, a zároveň mu vyhrožovali, že pokud se odváží křičet, zabijí ho."
Další Arabové se nalodili na člun a odvezli velké množství nákladu. Brit si zoufal nad bezprávím v této oblasti a věděl, že místní osmansko-turecká policie s tím udělá jen velmi málo. Rozhodně to přispělo k dojmu, že celý Perský záliv byl prolezlý korupcí. Do roku 1907 dorazilo z Perského zálivu do Afghánistánu přibližně 94 tisíc pušek Martini-Henry, které byly určené páthánským bojovníkům. Za rok se odhadovalo, že ročně přicházelo dalších 30 tisíc pušek a tři miliony nábojů. Příkladem rozsáhlé sítě bylo odhalení velkého množství samonabíjecích pušek, které australská vláda Nového Jižního Walesu zlikvidovala po búrské válce. Tyto zbraně skončily na severozápadním pohraničí s Afghánistánem a bylo na nich stále razítko Nového Jižního Walesu. Takovýto významný příliv moderních zbraní nejenže ohrožoval bezpečnost v Afghánistánu, ale pokud by se tyto zbraně dostaly do rukou disidentů v Indii, mohly by také podnítit povstání proti britské imperiální vládě na celém subkontinentu. Díky pečlivému shromažďování zpravodajských informací to byl právě Roos-Keppel, kdo indické vládě oznámil přesnou trasu, kterou někteří z těchto pašeráků zbraní z Afghánistánu prošli. Jeho agent v Chajbaru zdůraznil, jak obtížné bylo tato fakta získat:
"Vzhledem k tomu, že kmen stanovil pokutu 2000 rupií a vypálení domu pachatele, aby se informace o způsobu obchodování nedostaly k vládním uším, není zatím snadné získat informace z první ruky."
Prodej nelegálních zbraní na Blízkém východě byl natolik výhodný, že přilákal i ty nejnepravděpodobnější pašeráky zbraní. Charles MacFarlane byl čalouník z ostrova Wight. Kvůli špatnému zdraví a domácím potížím prodal v listopadu 1911 svůj podnik a získal 900 liber. V hospodě na londýnském Strandu se bývalý drapák setkal se členy syndikátu, který vymyslel plán prodeje britských zbraní osmanským Turkům. MacFarlane se nechal unést povídačkami o bohatství, které se dalo vydělat, investoval část svých peněz s bývalým armádním důstojníkem a vzápětí se s amatérskými obchodníky se zbraněmi plavil na lodi Esmerelda do přístavu kdesi západně od Tripolisu. Cestou MacFarlane prohrál 215 liber v hazardních hrách se syndikátem. Po příjezdu do severní Afriky cestovali drapák, bývalý armádní důstojník a jeho společníci s nákladem zbraní 150 km do turecké pevnosti. Když tam dorazili a uložili zbraně, byli tureckým důstojníkem násilím naverbovaní do osmanské armády, protože obchod se pravděpodobně zvrtl. Bývalý vojenský důstojník a další člen syndikátu byli v následném boji zabití. MacFarlane ztratil kontakt s přeživšími, a osamělý, zlomený a trpící úpalem byl laskavými Araby posazený na loď zpátky domů. Za rok vyprávěl svůj neobyčejný příběh konkurznímu soudu v Londýně. Není pochyb o tom, že většina tohoto příběhu byla vykonstruovaná, aby se ukázal v sympatickém světle, ale podtrhuje to, do jaké míry se nelegální obchod se zbraněmi stal v edvardovské Anglii všeobecně známým podvodem, jak rychle zbohatnout. V roce 1911 získaly hlídky Královského námořnictva v Perském zálivu ve válce proti pašerákům zbraní převahu. Částečně k tomu přispělo používání vyspělé komunikační technologie.
"Dá se říci, že bezdrátová telegrafie téměř zdvojnásobila efektivitu eskadry pro její současný účel," poznamenal zvláštní zpravodaj listu The Times, který byl přidělený k hlídkové flotile.
"Jen málo člunů unikne její ostražitosti. Každý, na který narazí, se zkontroluje a důkladně prohledá. Pokud se najdou zbraně, jsou okamžitě zabavené a loď se odvede do vleku. Byla to namáhavá a únavná práce. Jedna loď prohledala 97 člunů, než zatkla jediný, ale ukázalo se, že to byl jeden z největších zaznamenaných úlovků. Více než 2000 pušek a hromady munice."
Byl to skutečně problém. Příliš mnoho Evropanů vydělávalo na zbraních příliš mnoho peněz. Jeden z dobových kritiků tehdy napsal:
"Budeme svědky toho, že naši vojáci budou postřílení puškami, ze kterých některé byly vyrobené v Anglii a vyvezené z Anglie."
Britové se také začali ptát, odkud brali pašeráci, bandité, lupiči a gangsteři peníze na nákup zbraní. Tuto blamáž odhalil plukovník, který sloužil na severozápadní hranici Indie.
"Nebyli to bohatí lidé," řekl, "ale za nákup těchto zbraní museli utratit mnoho tisíc liber."
A pak na to plukovník kápl!
"Velká část těchto peněz pocházela z indické státní pokladny. Dotace z indické státní pokladny použité na zaplacení poslušnosti domorodců se téměř vždycky utratily na posílení jejich vojenského postavení. Takže jsme domorodcům nejen dodávali zbraně britské výroby, ale dávali jsme jim i peníze na jejich nákup."
Drogy v Británii: Jak do Číny voláš, tak z Číny sněží
Pomocí globálních obchodních tras, často zřízených a střežených imperiálními silami, byly teď zločinecké gangy schopné přepravovat nelegální zboží mezi Asií a Evropou. Jejich úspěch a tedy i zisky rostly. Nikde to nebylo tak zřejmé jako v rozvíjejícím se podsvětí obchodu s narkotiky, které přinášelo hédonistické zvyky Dálného východu do ulic britské imperiální vlasti. První světová válka přinesla změnu. Kontroly, které byly zavedené nad mezinárodním obchodem, vrhly světlo na rozsah a povahu obchodu s drogami. Válečný stres a napětí vedly k rozšíření užívání drog jak mezi vojáky, tak mezi civilním obyvatelstvem, což vyvolávalo vážné obavy. Britové dlouho považovali problém užívání drog za něco, co se dělo pouze v zahraničí, a co postihovalo vzdálené národy, především Číňany. A najednou se tato závislost začínala vracet domů, přímo do londýnských ulic. Obchodní cesty, které pohodlně dopravovaly opium přes exotická moře na zahraniční trhy, se teď využívaly k jeho návratu do Británie. Šňupali a kouřili jak běžní lidé, tak bohatá smetánka. Přísloví "kdo seje opium, sklízí heroin a kokain" bylo velmi přiléhavé. Paradoxně, ba přímo osudově, na tom nesli lví podíl Číňané. Právě ti Číňané, které Britové drogovali opiem celé minulé, 19. století. Won Tip poprvé připlul do Liverpoolu kolem roku 1897 a pracoval jako topič na parníku, kde udržoval kotel naložený uhlím. Byla to těžká dřina, a jakmile mohl, z lodi utekl a usadil se v Británii. Od roku 1904 sloužil v obchodě s potravinami pro čínské přistěhovalce v Birkenheadu na západním břehu řeky Mersey naproti Liverpoolu. Bylo mu 32 let, byl ctižádostivý a pracovitý a brzy převzal vedení obchodu a navíc i nedalekého penzionu. Won Tip se specializoval na nábor čínských členů posádek pro liverpoolské lodní společnosti a ubytovával je ve svém penzionu. V tomto oboru byl tak úspěšný, že si pro čínské námořníky otevřel druhý penzion. V roce 1916 prodal svůj obchod s potravinami a soustředil se na tuto mnohem výnosnější část svého podnikání. Alespoň se to tak zdálo. Won Tipova čínská manželka zemřela v roce 1899, ale on měl slabost pro dámy a zplodil nejméně jedno nemanželské dítě. Oženil se s Angličankou, která měla dítě z předchozího vztahu. Když zemřela, Won Tip přijal chlapce za vlastního a poslal ho do soukromé školy. Pak se oženil s další Angličankou a měli spolu tři děti. Ať už to bylo vlivem alkoholu, nebo nutností jednat s tvrdými lidmi v drsné komunitě, v roce 1907 se Won Tip začal dostávat do konfliktu se zákonem. Několikrát byl zatčený za vyhrožování a těžké ublížení na zdraví, ale téměř ve všech případech byl propuštěný. V roce 1915 byl odsouzený za to, že pomáhal své ženě podávat nepravdivé informace o jednom z jejich penzionů. Hrozily mu tři měsíce nucených prací a doporučení k vyhoštění, ale proti rozsudku se odvolal a dosáhl jeho zrušení. Jen za dva měsíce byl zatčený za vyhrožování zabitím, ale opět vyvázl. Zdálo se, že měl překvapivou schopnost vyhnout se trestu. Až do roku 1915 Won Tip úřadům tvrdil, že pocházel z Číny, ale když nad ním visela hrozba deportace, změnil svou rodinnou historii a uvedl, že pocházel z Hongkongu, čímž se kvalifikoval jako britský poddaný. Stejně jako mnoho Číňanů žijících v Británii si přivydělával zpracováním opia pro své asijské kuřáky. Až do vydání zákona o obraně království v roce 1916 to nebylo nelegální a v čínské čtvrti Liverpoolu i v Londýně se to provozovalo zcela otevřeně. Won Tip postavil ve sklepě svého penzionu tři pece a zaměstnával dva Číňany výrobou opia v malých měděných plechovkách, které se daly hermeticky uzavřít, aby je bylo možné hodit do moře a později vytáhnout. Won Typ byl jedním z mnoha podobných Číňanů. Číňané se totiž odevšad hrnuli do Liverpoolu, který se stal centrem tohoto obchodu a odtud tuto drogu vyváželi do celého světa. Připravené opium se ukrývalo v malých měděných nádobách, které vyráběl Won Tip a pašovalo se na lodích. Když se lodě přiblížily k cizímu přístavu, čínští pašeráci hodili zapečetěné hrnce do moře a nechali je posbírat komplici na veslařských člunech, kteří je vylovili z vody. Majitelé lodních společností mohli být v případě odhalení nelegálního obchodu pokutovaní až 10 tisíci librami a dělali všechno pro to, aby obchodu zabránili, ale většinou se jim to nepodařilo. Britové sice v roce 1916 vydali příkaz k deportaci těchto nežádoucích Číňanů, ale bylo už pozdě. Won Tip začal nahlašovat jiné dealery v čínské komunitě, ale britské vyšetřovací orgány se nenechaly tak snadno ošálit. Tvrdily, že Won Tip akorát odklízel své konkurenty z cesty, aby sám zabral jejich místo a převzal tak i jejich klienty. Won Tip se nakonec odstěhoval do Belgie, protože pro něj byla britská půda příliš horká. Ale dál se oddával tomu, co uměl a co mu tolik vynášelo. Won Tip se ocitl v centru mezinárodního obchodu s nelegálními drogami a zbraněmi, který zahrnoval celé britské impérium. Aby ale na tomto ostře sledovaném trhu přežil, vrátil se ke svým starým hrám a vyřadil zločineckou konkurenci v Antverpách. Won Tip se po většinu své kriminální kariéry držel ve stínu, zatímco nejznámějšího čínského drogového dealera tohoto období přitahoval lesk West Endu v Londýně jazzového věku. Geniální Čang se narodil v Kantonu v zámožné obchodnické rodině a do Británie přijel jako student v roce 1913. Už v roce 1917 Čanga chytili při drogové razii v Birminghamu, ale pak se přestěhoval do Londýna a otevřel si módní restauraci na Regent Street. Odtud začal prodávat drogy mladé londýnské smetánce, včetně mladých hereček. Oblíbené byly kokain, heroin a opium. Kdykoli se mu některá z těchto atraktivních žen v jeho restauraci zalíbila, nechal jim číšníkem předat vytištěný lístek, na kterém stálo:
"Prosím, nepovažujte to za nezdvořilost, že vám píšu, protože po tolika setkáních s vámi opravdu nedokážu odolat pokušení. Nesmírně rád bych Vás lépe poznal a byl bych rád, kdybyste mi prokázala tu čest a někdy večer se se mnou sešla a mohli bychom spolu v klidu povečeřet a popovídat si."
Tento přístup často fungoval a navíc mohl dívkám dodávat drogy podle jejich výběru. Nějakou dobu mu to vycházelo, ale nakonec byl po několika policejních razií nucen prodat svou restauraci a přemístit svůj obchod s drogami do Limehouse, ale ani to ho nezachránilo. Nakonec byl přecejen odsouzený. Po pobytu ve vězení se měl Čang vrátit do Hongkongu, ale proslýchalo se, že podobně jako Won Tip přesunul svou činnost do Evropy a začal obchodovat s drogami a prostitutkami v Paříži. Po Čangově smrti pokračoval drogový byznys v londýnském East Endu v rukou Číňanů i nečínských občanů, kteří vedle něj působili spíše v tichosti.
Řečtí a arménští pašeráci v Egyptě: Továrny ve Švýcarsku, Německu a Francii
Thomas Russell se narodil v roce 1879 na faře Wollaton nedaleko Nottinghamu. Byl synem duchovního a vystudoval Haileybury a Trinity College v Cambridge. Russell měl už od útlého dětství vášeň pro zvířata.
"Během svého života měl ohromující množství domácích mazlíčků," vzpomínal jeho zeť, "včetně lasiček, geparda, a mezi těmito exotickými zvířaty i řadu koček a psů. Vzpomínám si, že si v káhirské zoo rozuměl s nosorožcem. Jeho posledním domácím mazlíčkem byl papoušek Koko, který mluvil senusky."
V roce 1902 Russell nastoupil do egyptské státní služby. V té době nebyl Egypt přímo součástí britského impéria, ale britská státní správa ho spravovala pro egyptského krále. Británie se starala o jeho zájmy, zejména o lodní dopravu po Suezském průplavu, který byl hlavní dopravní tepnou impéria. Jako inspektor ministerstva vnitra vytvořil Russell velbloudí sbor, který zajišťoval pořádek na divokých pouštních hranicích v údolí Nilu. Bojoval s bandity a pašeráky a učil se způsobům beduínských Arabů. Hlavní nelegální drogou, která se na začátku 20. století dostávala do Egypta, byl hašiš. Přicházel z Řecka přes kyrenajské přístavy a arabské karavany ho pašovaly přes Západní poušť. Za 40 let se stejným drsným terénem, včetně písečných dun jižně od Sivy a solných bažin v proláklině Qattara, probíjela vojska vedená generály Montgomerym a Rommelem. V těchto prvních letech neměli pašeráci na pomoc žádná motorová vozidla a spoléhali se výhradně na své velbloudy. Jejich výhodou byly pušky se zásobníky dodávané ze zahraničí. Byly schopné přestřílet jednoranné karabiny Martini, které nosila egyptská pobřežní velbloudí stráž. První boje mezi oběma jednotkami připomínaly krevní mstu. Sbor velbloudů pobřežní stráže, složený výhradně ze súdánských kmenů, se jednoho dne dostal do problémů, když se střetl s králem pašeráků hašiše, tripolitánským Arabem jménem Abd el-Ati el-Hussuna. Poblíž vodní nádrže západně od oázy Dachlá byl jeden súdánský policista zastřelený, když se arabská karavana vydala na útěk přes Západní poušť do Egypta. Příbuzný mrtvého, seržant Major, si dal za úkol pomstít tuto vraždu. Policie po nepolapitelném Abd el-Atiovi pátrala více než rok. Když dostala zprávu z Řecka, že měla převzít další velkou zásilku hašiše, vyslala průzkumné hlídky, aby našly stopy jeho karavany. Jakmile zachytily jeho stopu, vrhly se za ním v honbě na čistokrevných súdánských velbloudech, ze kterých každý vezl krmivo a vodu na 4 dny. Třetí noc se súdánská policie dostala do kontaktu s týlovými jednotkami arabské karavany a střílela na ně. Měli jasnou volbu. Buď se postaví pašerákům, nebo zahynou, protože neměli dostatek zásob, aby se vrátili s prázdnýma rukama. Následujícího dne přes rozpálený písek sbor velbloudů sesedl a v otevřeném pořadí postupoval proti pašerákům. Ke své úlevě viděli, že panikařící Arabové shodili dvojnásobný náklad volských kůží s vodou. Za normálních okolností by Arabové kůže rozřezali, aby je policie nezískala, ale pod tlakem útočících Súdánců je nechali neporušené. Abd el-Ati uprchl do pouště a zanechal své stoupence svému osudu. Bratr vůdce banditů, jeho dva bratranci a čtyři další Arabové byli obklíčení mstícím se súdánským seržantem a jeho vojáky a všichni byli zastřelení. Jedinými živými zajatci bylo 10 velbloudů s 50 kilogramy hašiše a 7 pušek Mauser. Té noci policie večeřela velbloudí steaky připravené nad rozštípanými dřevěnými sedly mrtvých pašeráků. Právě s těmito drsnými Súdánci Russell jezdil a učil se hovorovou arabštinu a všechno o pašování. V pozdějších letech se někteří pašeráci obávali ozbrojených střetů s policejními velbloudími hlídkami, a tak používali rafinovanější metody, aby se jim vyhnuli. Na Sinaji jsou syrští velbloudi známí tím, že jim na hrbu roste jemná hedvábná srst, která se pak v létě stříhá a prodává. Jeden pozorný súdánský policista si všiml, že se mu jeden Arab příliš zdráhal prodat jemnou vlnu z velbloudího hrbu. Nechal tedy svého asistenta, aby Araba kryl puškou, a prozkoumal velblouda, aby zjistil, že na hrb byly připevněné desky hašiše a dlouhá srst byla přilepená. Při jiných příležitostech byl hašiš uložený v plechových kanystrech násilně podávaných velbloudům a uložených v jejich žaludcích. Nešťastná zvířata byla po příjezdu do Egypta poražená. Russell se za léta strávená v poušti mnohému naučil, ale pokud chtěl pokročit, musel se vypořádat se zločinností ve velkých městských centrech. Stal se asistentem velitele v přístavu Alexandrie a pak byl převelený do Káhiry. V roce 1917, ve svých 38 letech, převzal po Harvey Pašovi funkci velitele káhirské policie, kterou zastával po následující tři desetiletí. Stal se známým jako Russell Paša. Převzal osmanský titul udělovaný vysokým hodnostářům, jako byli guvernéři a generálové. Russell se poprvé dozvěděl o nové hrozbě pro bezpečnost Káhiry během první světové války:
"Tenkrát jsem hodně chodil po nocích a znal jsem nazpaměť chudinské čtvrti, kde drsní lidé a hulákající smích z hašišových doupat mezitím vystřídaly vyzáblé stíny narkomanů, kteří se ploužili kolem kontejnerů na odpadky."
Kokain se poprvé objevil v Káhiře v roce 1916, později následoval heroin. Zpočátku s tím Russell nemohl nic moc dělat, protože za držení těchto drog hrozila pouze pokuta ve výši jedné egyptské libry nebo týdenní vězení. Hlavním zdrojem heroinu v Káhiře byl vážený lékárník, který ho prodával frontě bohatých mladých Egypťanů, jejichž kočáry čekaly venku. Cena heroinu byla nízká. Jedna dávka stála několik šilinků a několik dodavatelů dokonce platilo své dělníky heroinem. Byl to moudrý tah, protože návyk se v následujícím desetiletí rozšířil a chytil do pasti chudé i bohaté.
"Kolem roku 1928 jsem si začal uvědomovat, že se děje něco, co v Káhiře vytváří nové chudinské čtvrti," uvedl Russell.
"Poprvé jsme slyšeli o metodě nitrožilní aplikace heroinu a brzy jsme se setkali s jejími oběťmi. Během krátké doby jsme v našich chudinských čtvrtích v Bulaqu objevili nový živel."
Obyvatele Bulaqu obvykle tvořili drsní dělníci, kteří přicházeli z Horního Nilu na sezónní práce, ale Russell nacházel bledé, ztroskotané postavy povalující se po uličkách, některé vzdělané, dokonce mluvící anglicky, které ze svého zuboženého stavu vinily závislost na heroinu. Přežívali tak, že žebrali nebo kradli dost peněz na další dávku, vybírali jídlo z popelnic před restauracemi a hotely. Brzy se začaly hromadit mrtvoly, ale nebyly z předávkování heroinem. Byla to malárie. Přenášela se z jednoho narkomana na druhého sdílením jehly infikované přenašečem malárie. V roce 1925 se přijaly přísnější protidrogové zákony, které zvýšily pokutu za držení drog a obchodování s nimi. To ale vyšroubovalo cenu nahoru. Takto výnosný trh se stával stále atraktivnějším pro organizovaný zločin. Ten jediný mohl poskytnout investice a svaly k jeho ochraně. Drogy začaly být celonárodním problémem. Egyptský premiér se obrátil na Russella Pašu jako na svého vedoucího pracovníka v oblasti prosazování práva. Na začátku roku 1929 Russella jmenoval šéfem nové organizace nazvané Ústřední zpravodajský úřad pro narkotika. Dostal k dispozici rozpočet ve výši 10 tisíc liber a najal si vlastní specializovaný personál vyšetřovatelů. Jeho úkolem bylo vymýtit hlavní překupníky a ztížit jim úkol natolik, aby cena heroinu a kokainu stoupla natolik, že se stane nedostupnou pro průměrného egyptského dělníka. Ale kdo byli velcí obchodníci, a odkud pocházeli? Bylo to zcela nové odvětví, kterému se Russell a jeho vyšetřovatelé museli velmi rychle přizpůsobit a jehož síť nakonec zasáhla celý svět. V tomto okamžiku přišla pomoc zpoza stolu ve Whitehallu v Londýně. Malcolm Delevingne byl nepravděpodobným hrdinou v boji proti drogám. V roce 1929 mu bylo 61 let a vedl klidný, ale pilný život státního úředníka. Vystudoval klasickou filologii s vyznamenáním první třídy na Trinity College v Oxfordu a z pozice soukromého tajemníka se vypracoval na zástupce stálého státního podsekretáře. Vrcholem jeho života byla účast na mezinárodních konferencích o pracovněprávní regulaci v Evropě. Delevingne se případem zabýval už rok předtím, než Russell stanul v čele svého nového úřadu. Dal dohromady všechny informace, které shromáždili zástupci britského impéria v zahraničí a policisté ze zvláštního oddělení Scotland Yardu a poslal britské rezidenci v Káhiře memorandum plné fascinujících faktů. Russell se dozvěděl, že za vývozem hašiše do Egypta stáli řečtí obchodníci. Delevingne také odhalil, že se teď Řekové aktivně podíleli na obchodu s drogami ve Středomoří. Leonidas Melissaratos se ve skutečnosti narodil v Rusku, v Oděse, ale oženil se s Řekyní a především získal řecký pas. Jako Rusa ho ale lákaly příležitosti v novém městě Harbin, založeném v severovýchodní Číně jako výspa Transsibiřské magistrály. Když v Rusku zuřila občanská válka a moc převzali komunisté, uprchli do Harbinu bílí Rusové a vytvořili z něj rušnou kosmopolitní metropoli. Rychle se stal největší ruskou osadou mimo Rusko. Číňané tady založili pivovarnický a textilní průmysl a obyvatelé Harbinu se chlubili, že nejnovější francouzskou módu dostávali dříve než kdekoli jinde na Dálném východě. Z Harbinu Melissaratos pravidelně navštěvoval Šanghaj. Odtud v létě 1922 odcestoval přes Francii do Řecka. Nějaký čas strávil také v německém přístavu Hamburk. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že si Rus s řeckým jménem prostě užíval dlouhého pobytu v zahraničí, kde doháněl evropskou kulturu. Ve skutečnosti ale dával dohromady mezinárodní skupinu obchodníků s drogami. Jeho obchodním partnerem byl Theodor Loverdos, pravý Řek z Kefalonie. Právě jeho pohyby peněz nakonec poskytly zásadní vodítko. Než na jaře 1926 odjel ze Šanghaje, nakoupil prostřednictvím čínské pobočky jedné belgické banky 14 směnek za celkem 3 500 liber, což byla v té době poměrně značná částka. Deset směnek bylo proplaceno ve Švýcarsku a čtyři v Aténách. Výhodná dohoda se začala rozpadat, když Melissaratose zatkli v Hamburku a obvinili ho z pašování drog mezi Německem a Čínou. Při vyšetřování tvrdil, že zastupoval exportní firmu se sídlem v New Yorku. Kvůli nedostatečným důkazům byl Melissaratos zproštěný viny a z výmarského Německa odjel na skok do lotyšské Rigy a nepochybně i do mnoha dalších zemí, které v jeho pasu nebyly doložené.
"Podle výpovědí svědků v hamburském případu," poznamenal Delevingne, "se Melissaratos jevil jako skutečný organizátor a ředitel nelegálního obchodu s omamnými látkami."
Bylo také zjištěno od amerického svědka, že Melissaratos se aktivně věnoval uvádění zakázaných drog na čínské trhy a že tyto drogy pocházely ze švýcarské továrny. Zasílání těchto drog pak probíhalo prostřednictvím společnosti Thomas Cook a syn pod záminkou cestovních zavazadel nebo dokonce diplomatických zavazadel a jejich obsah se deklaroval jako prášek z alabastru.
"To všechno bylo velmi fascinující," pomyslel si Russell, "ale jak se to týkalo Egypta?"
Delevingne se do toho ponořil hlouběji. Britští detektivové dali dohromady větší síť, ve které byl Melissaratos jen jedním z hráčů. Patřili k nim Řek jménem George Tatayo, Turek z Kréty a nejmenovaný Egypťan. Všichni sídlili v Německu a jejich hlavní činností byl prodej drog do Francie. O Tatayovi se vědělo, že koupil velkou zásilku morfia a kokainu vyrobeného v továrně ve Stuttgartu a přeposlal ji do švýcarské Basileje. Jejich ústředí se nacházelo v Káhiře. Mezitím se Theodor Loverdos oženil v Šanghaji s Ruskou a přestěhoval se do Atén, kde si koupil krásný dům za 2 miliony drachem. Část těchto peněz pocházela z obchodu, ve kterém přesvědčil jednoho Američana, aby investoval 10 tisíc dolarů do přepravy morfia z Německa do Šanghaje. V dalším zvratu informoval o zásilce šanghajské celníky, aby zakryl vlastní účast na obchodu a tak si do své kapsy připsal nejméně čtyři tisíce dolarů a Američana vzal, jak se říká, na hůl. Melissaratosovi a Loverdosovi se dařilo dobře celých 10 let, ale pak to přehnali. V prosinci 1927 odeslali z Řecka na řecký konzulát v Alexandrii v Egyptě dva balíky obsahující čtyři kilogramy heroinu. Egyptští celníci ale balíčky zabavili a rozpačité řecké úřady byly nucené Melissaratose a Loverdose na rok uvěznit. Russell a britské úřady v Egyptě si Delevingneovu zprávu přečetli s rostoucím hněvem. Mezinárodní obchodníci s drogami považovali Egypťany za měkký jazýček na vahách a rádi zaplavovali jejich zemi drogami. Z toho také vyplynula role legálních západoevropských výrobců drog, hlavně ve Švýcarsku, Německu a Francii.
"Zdá se mi, že lidé, kteří tyto drogy v Evropě vyrábějí a dodávají, hlavně, jak jsem pochopil, Švýcaři a Němci," řekl nejvyšší egyptský soudce, "jsou ti nejhorší darebáci ze všech a že by Společnost národů měla být vyzvaná k dalšímu úsilí."
Když Russellův úřad začal mít vliv na množství heroinu dováženého do Egypta, vznikla motivace pro místní zemědělce pěstovat vlastní opium, a to i přes zákaz jeho pěstování, který se vyhlásil v roce 1926. Chytří farmáři to obcházeli tak, že skrývali políčka opiových máků uvnitř větších polí s 3 metry vysokými fazolemi. Egyptské policii jednoduše nestálo za to, aby se těmito stovkami hektarů fazolí prodírala, ale Russell byl o krok před nimi. Dal pokyn začínajícímu egyptskému armádnímu letectvu, aby nad poli přeletělo. Tak mohli v moři tmavozelených fazolí jasně vidět malé trsy šedozelených opiových máků ověnčených světle fialovými květy. To ale nestačilo. Russell věděl, že musel zasáhnout hlavní mezinárodní překupníky. K tomu potřeboval získat nějaké stopy. První skutečný průlom přišel se zatčením arménského prodejce koberců jménem Zakarian. Zakarian se při výslechu zhroutil a ukázal na svého hlavního přepravce, který dovážel velké zásilky z továrny ve Švýcarsku. Russell vyslal jednoho ze svých asistentů do Basileje, který s pomocí švýcarské policie odhalil spojení s ještě větší továrnou ve Francii, jež dodávala narkotika. Zkoumání bankovních směnek mezi Zakarianem a švýcarskou továrnou odhalilo značné jednotlivé transakce ve výši 16 tisíc a 26 tisíc liber.
"Uvědomil jsem si, že stojíme proti obrovské a bohaté mezinárodní organizaci nejhrozivějšího charakteru," řekl Russell, "a máme před sebou vyhlídku, že budeme muset bojovat s obrovskými politickými a finančními zájmy."
Po příjezdu do Francie Russellův agent zjistil, že pařížská továrna v předchozích čtyřech letech vyvezla 7 500 kilogramů, tedy sedm a půl tuny narkotik. Přestože byly zavedené evropské zákony, které měly omezit pohyb nebezpečných drog, byla legislativa formulovaná tak přísně, že podobné drogy pod různými obchodními názvy mohly procházet bez překážek. Jednoduše se drogy přejmenovaly pod jiné označení. Podobně se to provádělo u nás, kdy se nafta označila jako lehký topný olej, aby se nemusela danit tak, jako nafta.
Závěr
To je všechno v první části pořadu Po stopách globálního podsvětí, co uslyšíte ve druhé epizodě. Začaly se budovat nové křižovatky a trasy do Evropy přes Turecko a Bulharsko, které prozkoumám. Pak se vypravím do Ameriky, kde se usídlili největší dravci mafie a gangsteři. Potom se podívám na Hongkong, který se proměnil v překladiště opia z Persie a Číny. Také šanghajská osada a přístav nezůstal po zadu. Do světového obchodu s opiem vstoupili také Japonci se svou brutální válečnou mašinérií a mafií. Podívám se na židovský organizovaný zločin, který protkává doslova všechny kontinenty. Pozoruhodně se řeší pouze arabské pašování, kriminalita nebo organizovaný zločin, ale Židé se z nějakého důvodu taktně obcházejí. Arabské podsvětí jsem pokryl v mém pořadu Západní terorismus a islámské bankovnictví. Prozkoumám také CIA a její napojení na prvotřídní protřelé gangstery jako židovského zločince Meyera Lanskyho a agenty CIA jako Paul Hellywell. O tom všem bude pojednávat druhý díl poutě globálního podsvětí.