Reinhard Gehlen byl zakladatelem a šéfem Bundesnachrichtendienst neboli BND, tedy Spolkové tajné služby v dobách studené války. Těšil se mimořádné publicitě. V dobách své největší slávy se ale pohyboval ve stínu. Neustále nosil tmavé brýle a klobouk s ohrnutým okrajem, který zakrýval jeho tvář. Do své kanceláře vcházel a vycházel zadním vchodem. Nechával kolovat své falešné fotografie. Přes všechna tato opatření je však zřejmé, že se mu snaha o anonymitu nepodařila. Na Gehlena můžeme nahlížet dvojím způsobem. Jako na bývalého nacistu, který ve své síti zaměstnával jiné bývalé nacisty, čímž diskreditoval západoněmeckou vládu. Nebo jako na agenta naverbovaného Američany, který využíval německou vládu a bývalé nacisty k prosazování Hitlerových cílů po druhé světové válce. Obě polohy jsou v jeho případě správné. V nacistickém Německu byl Gehlen šéfem Fremde Heere Ost, sekce německého generálního štábu, která prostřednictvím Abwehru, neboli tajné služby ozbrojených sil, shromažďovala vojenské informace o zemích východní Evropy. Tuto funkci zastával od jara 1942. Neúspěch první ofenzivy proti Rusku se stal osudným jeho předchůdci, jehož tajné informace byly téměř vždycky nepřesné. Za 2 roky se zdálo, že přišla řada i na Gehlena. Pak Hitler rozhodl, že selhal celý Abwehr. Propustil jeho šéfa, admirála Canarise, a nařídil Himmlerovi, aby vytvořil novou jednotnou službu pod kontrolou SS. V následujících měsících padaly hlavy v celém starém Abwehru a SS převzala velení nad rozptýlenými fragmenty jeho sborů. Není ale známo, jak Gehlen přežil. Jeho organizace na Východě zůstala v rámci nového systému nedotčená a on sám se stal věrným spojencem SS. To bylo první z jeho přežití. Vytvořil tak vzorec, který se opakoval nesčetněkrát. Nakonec došlo k fantastické proměně, jakou v historii jen tak nevidíme. Z hlavního Hitlerova a Himmlerova špionážního agenta na Východě v experta americké CIA pro střední Evropu a později v šéfa tajné služby Německé spolkové republiky. Heinrich Gehlen se, jako bývalý nacista, po válce etabloval do nejvyšších západních kruhů. To opět dává vyniknout jasným nacistickým konturám Německa, které bylo hlavním hybatelem evropského projektu. Hovořil jsem o tom v dokumentu Banka, která vládne světu. Jak tohle všechno Gehlen dokázal? Jak si navzdory všem krizím dokázal udržet své postavení? Jak přesvědčil nejprve Američany a poté spolkovou vládu Konrada Adenauera, že pouze on mohl poskytovat informace z Východu? A za jakou cenu si západní vlády tyto služby kupovaly? Součástí takové ceny byla skutečnost, že Gehlen byl nacistou, o kterém se vědělo, že v Adenauerově éře pokračoval nejen v metodách, ale i v kontaktech, které využíval během služby Hitlerovi. Jak je možné, že Gehlenova moc tak vzrostla? Gehlen žil na pozadí studené války a přízně amerických a německých vlád. Dokonce mu americká tajná služba koupila dům za 250 tisíc marek ve vesnici Starnberger See, kde bydlel v uličce v čísle 29. Jak dobře Gehlen skutečně sloužil svým západním pánům? Do jaké míry dostál značným finančním prostředkům, které dostával, moci a výsadám, které ho obklopovaly? O tom všem pojednává tento pořad.
Gehlen: Rodina na prvním místě
Gehlenův příběh lze vyprávět pouze v souvislosti s vojenskou existencí, která byla jeho životem. Vyrostl v Reichswehru, stotisícové armádě. Byl vždycky čistým vojenským technokratem, který mohl sloužit prakticky jakémukoli režimu, lhostejný k téměř jakékoli politické nebo společenské situaci. Reichswehr byl jeho domovem. V Reichswehru vstřebal ideologii absolutního služebního realismu. Reinhard Gehlen cítil nutkání vstoupit do Reichswehru už od školních let. Ani porážka Německa v roce 1918 ho neodradila, navzdory chmurným prognózám pro vojáky z povolání. Kolegovi se svěřil:
"Armáda se vrátí a já budu důstojníkem."
V roce 1914 se stal důstojníkem. Na svůj vstup do Reichswehru pak vždycky vzpomínal s hrdostí.
"Už nikdy," řekl jedné návštěvě, "nebude existovat tak skvěle vycvičená a dokonale disciplinovaná jednotka jako Reichswehr."
Nic nemohlo mladému Gehlenovi připadat přirozenější než hledat budoucnost ve vojenské službě. Gehlenové byli pruští tradicionalisté a loajální monarchisté, ale vojenská kariéra nepatřila k jejich povoláním. Z matčiny strany však rodokmen vlámských šlechticů vykazoval řadu armádních důstojníků. Jeho otec Walther Gehlen už nějakou dobu snil o velké vojenské kariéře. Stal se poručíkem 19. turínského polního dělostřeleckého pluku a byl umístěný v erfurtské posádce, když 3. dubna 1902 oznámil, že v 5 hodin ráno, v jeho domě na Löberstrasse, jeho manželka Katharina Margarete porodila chlapečka, který dostal křestní jméno Reinhard. Křehké zdraví však donutilo Walthera Gehlena službu opustit. Jeden z jeho bratrů, doktor Max Gehlen, který žil v Lipsku, byl společníkem v nakladatelské firmě Ferdinanda Hirta a připravil Waltheru Gehlenovi cestu do knižního obchodu. Převzal pobočku v Breslau a v roce 1908 se tam s rodinou přestěhoval a usadil se v elegantním domě na Königsplatz 1, v jehož přízemí se nacházelo Královské univerzitní knihkupectví Ferdinanda Hirta. Gehlenovi se brzy stali vůdčími osobnostmi breslavské společnosti. Za 3 roky Reinharda poslali na König Wilhelm College, kde na učitele zapůsobil svými matematickými schopnostmi.
"Byl to chladný počtář," vzpomíná jeho spolužák Herbert Urban, "měl vášeň pro čísla a vzorce."
Byl plachý a učenlivý. Ve třídě byl nejlepší, ale mezi spolužáky nebyl příliš oblíbený. Získal pověst vlka samotáře, zcela odtrženého od aktivit ostatních chlapců. Jakmile se ale zapojil do nějaké diskuse, ukázal se jako bystrý oponent. Díky své mimořádně chladné hlavě si brzy uvědomil, kde byla jeho budoucnost. Chvíli uvažoval o studiu fyziky, ale brzy se rozhodl stát se vojákem.
Gehlen: Začátky v armádě
Gehlenův otec odešel z aktivní služby v hodnosti kapitána. V roce 1918 byl Reinhard připravený vstoupit k dělostřelectvu. Po úspěšném nástupu v roce 1920 si podal žádost o přijetí za důstojníka a přijali ho. 1. ledna 1921 byl kadet Gehlen přidělený k jednotce ve Slezsku, k 6. lehkému dělostřeleckému pluku ve Schweidnitz. Čekala ho monotónní rutina. Kvůli porážkám, odzbrojení a inflaci ztratila armáda lesk a svým důstojníkům mohla kromě vyčerpávající služby nabídnout jen vzdálené možnosti povýšení a všeobecné utahování opasků. Stále si ale udržovala arogantní přesvědčení, že byla elitou toho, čemu se nejasně říkalo věčné Německo. Důstojnický sbor Reichswehru, ponechaný sám sobě, se tak uchyloval k uspokojení ze samotné služby a ke kultu povinnosti. Léta plynula, aniž by armáda nabídla Gehlenovi nějakou reálnou šanci na povýšení. Absolvoval kurzy na pěchotní a dělostřelecké škole a 1. prosince 1923 byl jmenovaný podporučíkem. Byl přidělený ke 2. baterii 3. pruského dělostřeleckého pluku, jak se tehdy jmenoval jeho starý pluk, a od té doby vedl rutinní život plný stejných povinností, podzimních manévrů a kasárenských slavností. Když byl v roce 1928 povýšený na poručíka, musel se vrátit do své staré posádky ve Slezsku jako adjutant u 1. praporu svého pluku. Gehlen však neměl v úmyslu ponořit se do vojenské rutiny. 10. září 1931 se oženil s Hertou von Seydlitz-Kurzbach, dcerou husarského podplukovníka, který byl vzdáleným příbuzným slavného generála jezdectva Fridricha Velikého. Gehlen, spojenec staré pruské šlechty, si tak vytyčil další cíl. Chtěl opustit rutinu stájí a kasáren a nastoupit do generálního štábu.
Gehlen: Hitler a kariérní růst
Oficiálně generální štáb neexistoval. Vítězové ho zakázali, stejně jako jakoukoli vyšší válečnou školu pro výcvik německých důstojníků. Neoficiálně ale zůstal, maskovaný pod názvem armádní oddělení vojsk (Wehrkreis). Gehlen se podrobil zkoušce a úspěšně ji složil. Od 1. října 1933 pokračoval ve výcvikovém kurzu Wehrkreis III Berlín pro velitelské asistenty. Koncem června 1935 kapitán Gehlen kurz dokončil a umístil se na druhém místě. Horečná militarizace Adolfa Hitlera prolomila poslední překážky Gehlenovy kariéry. Přezbrojení mu otevřelo oblasti činnosti, o kterých se mu nikdy předtím ani nesnilo, a stejně jako většina důstojníků neviděl důvod, proč by měl nacistického převzetí moci litovat. V roce 1935 nastoupil do generálního štábu, jak se vojenské oddělení smělo opět nazývat, a za necelý rok si konečně mohl připnout na kalhoty červené pásky generálního štábu. Pak se ponořil do tajného světa mužů, kteří s pomocí map, statistik a analýz studovali obranné bitvy a útočné operace budoucnosti. 6. října 1936 dosáhl Gehlen cíle všech ambiciózních důstojníků generálního štábu a přešel do operačního sektoru generálního štábu. Ten zůstal jeho tajnou vášní, i když za rok ho převeleli do Sektoru opevnění. Pak se v souladu s předpisy vrátil do armády a převzal velení 8. baterie 18. dělostřeleckého pluku v Liegnitzu. Když vypukla druhá světová válka, byl velícím důstojníkem 213. pěší divize. Tento pluk byl slezskou záložní divizí, zformovanou v létě 1939, a jeho vrchním velitelem byl generál L’Homme de Courbiere. Měla být zálohou skupiny armád Jih a do Polska pronikla přes její levé křídlo. Do bitvy však dorazila pozdě. Když se desátého dne polského tažení měla divize možnost zúčastnit bojů u Bzury, polský odpor se zhroutil dříve, než Gehlen mohl svou formaci vyvést do první linie. I tak jeho nadřízení odměnili jeho úsilí prvním vyznamenáním, které obdržel. Železným křížem 2. třídy. Gehlen se pak vrátil do operačního sektoru. Jako vedoucí opevnění se Gehlen brzy zapojil do složité práce generálního štábu. Organizoval plány možné bojové linie ve Francii v rámci chystané ofenzivy na Západě. Umisťoval opevnění proti Rusům v okupovaném Polsku a navrhoval protitankové příkopy. Gehlen se postupně stával nepostradatelným v této armádní divizi.
Gehlenova skupina Východ
V říjnu 1940 byl Gehlen povýšený. Byl jmenovaný vedoucím skupiny Východ v operačním oddělení plukovníka Adolfa Heusingera. Gehlen se tak poprvé dostal do kontaktu s tím, co se mělo stát jeho celoživotním zájmem. Skupina Východ se podle oficiálního schématu zabývala otázkami všeobecné strategie ve východní oblasti a v jihovýchodní oblasti severně od Dunaje. A Rusko nakonec začalo Gehlena fascinovat. Toto povýšení Gehlena sblížilo s Adolfem Heusingerem, vedoucím sektoru, který ho uznával jako vysoce kvalifikovaného důstojníka. 19. února 1941 o Gehlenovi v důvěrné zprávě napsal:
"Je vším, čím by měl administrativní důstojník být. Vysoce nadprůměrný v osobnosti, schopnostech a práci. Vykazuje velké operační schopnosti a je schopen vytvářet plány."
Je další tragikomedií, že Adolf Heusinger se po válce stal generálním inspektorem Bundeswehru, tedy západoněmeckých ozbrojených sil. Zatímco Reinhard Gehlen se pak stal šéfem západoněmecké tajné služby BND, kterou navíc sám založil. Dva bývalí vysocí nacisté, kteří formovali nové Německo. Jejich přátelství mělo historický význam. Heusinger nastartoval Gehlenovu kariéru v tajné službě. Po válce Gehlen poskytl Heusingerovi místo ve své organizaci. Každý z nich byl svým způsobem jedním ze zakladatelů Bundeswehru. Prostě nacističtí kámoši, kteří se navzájem podrželi. Vraťme se ale do roku 1940. V Heusingerově operačním sektoru se Gehlen stále více zabýval tématem Německo a Východ. Při plánování opevnění v okupovaném Polsku už předvídal konflikt se Sovětským svazem. Ačkoli byl v zásadě antikomunista, při vyhlídce na rusko-německou válku se mu zvedal žaludek. Přesto Gehlen, vojenský expert, nemyslel na nic jiného než na poslušnost. Pokorně následoval vůdcovo dobyvačné tažení na rozlehlý Východ. Málo se ví, že Gehlen byl také jedním ze signatářů studie, která představovala ofenzívu proti Bosporu a Sýrii. Vypracoval operační plán pro obsazení severního Řecka. Během jediného dne vytvořil plán tažení proti Jugoslávii. Nejdůležitější ale bylo, že Gehlen hrál důležitou roli v operaci Barbarossa. Řešil problémy předsunutých záložních sil. Vytyčil dělící čáru mezi předsunutými skupinami a armádami. Řešil také počáteční problémy dopravy během invaze. Za takový výkon se mu dostalo zvláštní odměny. Válečný kříž 1. a 2. třídy. 1. dubna 1942 byl podplukovník Gehlen převelený k Zahraničním armádám Východu a o měsíc později se oficiálně ujal vedení sektoru. Gehlenova sága začala. Toto jmenování mu zajistilo klíčovou pozici ve světě tajných služeb a vojenského zpravodajství. O tajné službě, jejích špionech, tajných stanicích a kódech toho věděl jen málo a do té doby se s problémem nepřátelské špionáže téměř nesetkal. Gehlen věděl, že se mohl vyvarovat chyb z minulosti, jen když zorganizuje vlastní tajnou službu a zvýší produktivitu zpravodajských služeb. Věděl také, že se musel stát nezávislým na konkurenci a intrikách svých rivalů na zpravodajském poli. Bylo třeba vybudovat zcela nový stroj. Právě tady se položil základ Gehlenovy moci nejen za Hitlera, ale i po druhé světové válce. Tento vliv ho vynesl až na vrchol západoněmecké, dnes německé tajné služby BND.
Gehlen, Wessel, Herre: Trojice německých tajných služeb
Gehlen byl přesvědčený, že německé zahraniční armády Východu potřebovaly reorganizaci odshora dolů. Bylo třeba najít nový systém hodnocení a nahradit starý, opotřebovaný personál lepšími lidmi. Gehlen si ponechal jen velmi málo starých šéfů nebo administrativních důstojníků. Byli propouštění jeden po druhém. Zůstat mohl pouze mladý personál nebo důstojníci, kteří nedávno vstoupili do jeho služeb. Mezi posledně jmenované patřil kapitán Gerhard Wessel, bývalý zpravodajský důstojník 1. armádní divize. Nastoupil v prosinci 1941 a ve zpravodajské službě si už udělal jméno. Wessel se narodil 24. prosince 1913 v Neumünsteru jako syn evangelického faráře, kterého gestapo dočasně zatklo za kacířské výroky z kazatelny. Stejně jako Gehlen sloužil u dělostřelectva a prošel štábní školou. Jeho kolegové ho považovali za rezervovanou a neproniknutelnou osobnost, ale Gehlen brzy pochopil, že jeho analytický mozek mohl být pro něj značně cenný. Měl také další, osobnější důvod, proč si Wessela držet nablízku. Gehlen byl osamělý člověk, špatný konverzační typ, v neformální diskusi téměř němý. Zato Wessel, který měl naopak dobré vyjadřování a dokázal přesvědčivě podat případ, mohl svému šéfovi pomoci v mnoha nepříjemných situacích, zejména na společenských akcích. Gehlen se ale domníval, že Wessel byl ještě příliš nezkušený na to, aby byl jmenovaný jeho zástupcem a zastával vysokou funkci na generálním velitelství. Potřeboval muže, který se vyznal v Rusku. Tím člověkem byl major Heinz Dank Herre. Herre byl přesně tím typem důstojníka, kterého Gehlen ve svých službách chtěl. Narodil se v roce 1909 v Alsasku, a byl tedy poměrně mladý. V roce 1942 mu bylo 33 let. Ve velmi mladém věku sloužil u 13. jezdeckého pluku a získal bojové zkušenosti v několika kampaních. Kromě toho znal Východ. V raném věku se naučil rusky, přátelil se s ruskými emigranty a procestoval Estonsko, Karélii a Besarábii. Gehlen a Herre měli mnoho společného. Oba byli rytíři. Oba věřili v konečné vítězství Německa. Oba se stavěli proti politice nadřazené německé rasy na Východě, aniž by si uvědomovali, že masové zločiny nacismu v Polsku a Rusku byly typickým a logickým projevem režimu, jemuž tak loajálně sloužili. Gehlen si majora Herreho oblíbil natolik, že ho jmenoval svým pobočníkem. Tak vznikla nejúspěšnější trojice, jaká se kdy v dějinách německé tajné služby objevila. Gehlen, Herre a Wessel. Od té doby byla jejich jména spojená s triumfy a porážkami organizace známé jako Východní zahraniční armády, která se v letech 1945 a 1946 transformovala na Gehlenovu organizaci a později na Západoněmeckou tajnou službu, BND. Gehlenovým hlavním problémem bylo okamžité rozšíření skupin, které se zabývaly Ruskem. Neúnavně prohledával vojenské personální agentury a stále hledal dobrý lidský materiál. Nabíral důstojníky a vědce z Východu, pastory a studenty, právníky a administrátory. Hlásili se mu lidé všeho druhu, které přitahovaly přísné požadavky, jež Gehlen na svůj tým kladl. V Gehlenově skupině se shromáždilo mnoho nesourodých osob, od kterých získával zpravodajské informace z východu. První skupina byla rozdělená do tří sekcí, které odpovídaly třem skupinám armád na východní frontě. Každá měla tajemníka, asistenta a adjutanta, jejichž úkolem bylo zaznamenávat situaci nepřítele na frontě své skupiny armád. Čtvrtá sekce se zabývala partyzánským bojem a pátá leteckým průzkumem. Všechny sekce první skupiny musely denně podávat hlášení o situaci sovětských formací na své frontové linii. Musely připravovat skripta pro Pozorování nepřítele, která předával náčelník sektoru, a mapy nepřátelské situace. Museli také vypracovávat výsledky leteckého průzkumu a přeskupení nepřítele. Každá informace o ruské jednotce byla ověřená a začleněná do situačního hlášení. Bojový řád musel uvádět umístění jednotky, způsob jejího zásobování, historii jejího vzniku, vybavení a personál. Pak začal složitý proces počítání, odečítání a sčítání, známý jako výpočet kapacity nepřítele. Vyhodnocovala se skutečná bojová síla sovětských jednotek, odečítaly se ztráty a odhadoval se jejich bojový potenciál. Druhá skupina prováděla ještě sofistikovanější vyhodnocování. Jedna sekce procházela hlášení s cílem získat operační záměry sovětského vrchního velení a získat přehled o ruských zálohách, jejich organizaci na nejvyšší úrovni a jejich obranném aparátu. Druhá sekce zkoumala výpovědi válečných zajatců, informace německých odposlechových služeb a články publikované v ruském tisku. Třetí se zabývala hospodářskou a zbrojní situací nepřítele. Čtvrtá připravovala memoranda o zásadách sovětské strategie. Pátá dohlížela na výslechy zajatců. Všechny tyto informace, poznámky a statistiky se nakonec shromáždily v ocelových složkách centrální sekce. Tato sekce měla ve své péči něco, co způsobilo senzaci u Rusů, Američanů i Britů, když Hitlerova říše skončila. Pořadač Zahraniční armády Východu. Vedoucí této centrální skupiny se jmenoval Ritter a měl dva pomocníky. Poručíka Letscherta a pokladníka Wiesemanna. Vedli Abecední pořadač jednotek a Zvláštní abecední pořadač, který obsahoval všechno, co Němci věděli o velitelích Rudé armády a o zařízeních, organizacích, výcvikových školách a počtu stanovišť pro tažení. Osobní spisy byly obzvláště důležité, protože zaznamenávaly podrobnosti o sovětských generálech a všech pověřených důstojnících, počínaje veliteli divizí. Gehlenova skupina začala spolupracovat s Abwehrem, tedy tajnou službou ozbrojených sil. Jako velitel na Východě byl vybraný major Hermann Baun, šéf první ruské sekce Abwehru. Hermann Baun se stal vedle Gehlena, Herreho a Wessela čtvrtým zakladatelem BND. Baun znal Rusko a Rusy jako málokterý německý důstojník. Narodil se 17. prosince 1897 v Oděse, hovořil rusky a ukrajinsky, ale také anglicky a francouzsky a po přestěhování do Lipska se o Rusko zajímal i nadále. Byl kapitánem pěchoty, povýšený v roce 1937, a v roce 1939 nastoupil do Abwehru, kde byl považovaný za nejschopnějšího ze všech expertů v Rusku. Baunova chapadla sahala až do Moskvy. Jeho tajným emisarům se podařilo proniknout do Stalinova nejbližšího okolí. Jedním z nich byl i soudruh Vladimír Minský, tajemník ústředního výboru Komunistické strany Bílého Ruska, který byl v roce 1941 uvězněný a obrácený na nacistickou ideologii. Vrátil se do Moskvy jako Baunův agent v Kremlu a byl připravený kdykoli pracovat pro Němce. Frontový průzkumný oddíl číslo 103 měl přímé spojení s Moskvou, radiovou skupinou známou jako Flamingo, operující za zdmi Kremlu. Jeho vedoucí, muž jménem Alexandr, se stal kapitánem záložního spojovacího pluku, čímž získal přístup k tajemstvím Rudé armády. Další spojení s nejvyššími kruhy ruské armády bylo prostřednictvím ruského generála Turguta, který byl v exilu. Žil ve Vídni a pracoval v tamních kancelářích Abwehru, udržoval radiostanice na Kavkaze a na Urale, jejichž prostřednictvím komunikoval s antistalinisty, mezi nejvyššími důstojníky Rudé armády. Nejsenzačnější informace o ozbrojených silách však pocházely od tajemné postavy, židovského obchodníka Klatta, jehož krycí jméno bylo Max. Jeho informace byly tak důkladné, že skeptici často uvažovali, zda Max nebyl dvojitý agent, který Němcům dodává zfalšované ruské materiály. Nikdo neznal pravdu, že Max měl prostřednictvím Isono Kijoši, novináře žijícího v Sofii, přístup k japonské tajné službě, která byla o Sovětském svazu informovaná lépe než kdokoli jiný. Díky vyhodnocování ukořistěných materiálů, tajné službě, kontrašpionáži, vyhodnocování nepřítele, výslechům zajatců a průzkumu frontové linie měl Gehlen konečně k dispozici organizaci, která mu umožňovala plnit jeho velký úkol. Zahraniční armády Východu pak skutečně začaly poskytovat zpravodajské informace. Němci měli tak přesný přehled o vojenské situaci Ruska a jeho strategii, že mohli předem vypočítat, jakou akci pravděpodobně podnikne. Neexistovala žádná ruská formace, o jejímž stavu by Němci nevěděli. Žádná obecná nebo speciální zbraň, o které by nevěděli. Každý sovětský generál nebo každý velitel Rudé armády od brigádního generála výše a každý vrchní velitel od úrovně armádního sboru výše se vyskytoval v německých záznamech. Gehlenova zpravodajská mašinérie jela na plné obrátky. Abych nezpomaloval spád příběhu, nebudu se zabývat pádem admirála Canarise a rozpuštěním Abwehru v únoru 1944. Tyto souvislosti není možné vynechat, ale pro nás je zbytečné je podrobně rozebírat.
Gehlen: Útěk a zadržení Američany
Díky svým hlubokým znalostem potenciálu nepřítele si Gehlen brzy uvědomil, že válka skončí porážkou Německa. Nespornými vítězi se stanou Američané. Gehlen byl přesvědčený, že Západ bude jednoho dne potřebovat německou podporu proti Sovětskému svazu, a proto pro Gehlena a jeho tým představovaly zpravodajské informace o Rusku hotové terno. V polovině roku 1944 Gehlen předpověděl, že spojenectví mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem se rozpadne, jakmile bude společný nepřítel poražený. Gehlen se mohl na přesun diskrétně připravovat již od února 1945, protože jako zástupce šéfa strategické skupiny hlavního velení armády, byl pověřený plánováním přesunu všech sekcí hlavního velení po silnici. Pod touto záminkou dal přednost přesunu své organizace a jejích archivů. Gehlen se 4. dubna vydal se zástupcem náčelníka Wesselem do Bad Elsteru v Sasku, kde byl umístěný podplukovník Hermann Baun. Při zpětném pohledu mělo toto setkání historický význam. Měsíc a 4 dny před kapitulací nacistického Německa byl v Bad Elsteru dohodnutý plán následného spojenectví mezi Washingtonem a Bonnem. V městském Kurhotelu tito 3 muži nastínili projekt, který jim měl zaručit novou kariéru. Pak přešli k naléhavějšímu problému, jak se spojit s Američany. Baun nabídl, že vyšle několik svých důstojníků, aby se dostali na americkou základnu v Durynsku, aby, jak vysvětluje ve svém deníku, mohli začít spolupracovat s Američany. Gehlen namítl, že američtí vojáci by každého německého důstojníka okamžitě uvrhli do zajateckého tábora. Nakonec bylo dohodnuto, že jak Gehlen, tak Wessel a Baun byli oprávnění individuálně využít první příznivé příležitosti a nabídnout své služby nejvýše postavenému americkému důstojníkovi, a že každý z nich mohl mluvit jménem ostatních dvou. Nakonec se 3 budoucí spojenci Američanů dohodli na tom, jak se budou vzájemně kontaktovat, pokud budou oddělení. Jako heslo pro operaci si zvolili písmena FHO a jako lidskou poštovní schránku doktora Rudolfa Grabera, katolického kanovníka, profesora církevních dějin a pozdějšího biskupa v Regensburgu. Sledujeme tu opět vysokou angažovanost katolické církve, která všemožně nacistům pomáhala. Hovořil jsem o tom v pořadu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA, nebo v dalším pořadu Držte si Bible. 5. dubna vydal Gehlen na operační základně v Zossenu svůj předposlední rozkaz. Kopie spisů, hlášení, leteckých snímků, vyhodnocení a archiválií se zabalily do 50 ocelových krabic a Gehlen určil určitá místa ve Wendelsteinu a Allgäu, která měla sloužit jako úkryty pro tuto cennou dokumentaci tajné služby o Sovětském svazu. Hitlerovo odvolání Gehlena 9. dubna jeho plány nezměnilo. Wessel, který ho nahradil, pokračoval ve vedení sekce stejným způsobem. Za 10 dní přišla ta správná chvíle. Berlín byl téměř obklíčený Rusy a vrchní velení armády bylo nucené evakuovat svůj tábor v Maybachu a ustoupit do neobsazeného týlu Německa. Za pár dní se Gehlen připojil ke skupině v Bavorsku a převzal velení. Cestoval v jednom z džípů Wehrmachtu, které byly koncem dubna 1945 k vidění, jak se proháněly sem a tam kolem Špicberského jezera v Bavorsku. Kolona vozidel se od jezera vzdálila a vydala se po desetikilometrové silnici, která vedla lesem do Valeppu. V Gehlenově autě byli i další důstojníci jeho skupiny. Protože silnice byly zablokované, Gehlen musel uprchnout do hor. Předvoj jeho skupiny už zakopal krabice s mikrofilmy vysoko v horách a udělal si zásoby, které by vystačily na několik měsíců. Za pár dní přijel Wessel, který vedl zpravodajskou službu jižního velitelství v Bad Reichenhallu. On a 3 štábní důstojníci se usadili v části hor vzdálené 15 až 25 km od Gehlenova úkrytu. Zatímco americké tanky projížděly Bavorskem, Gehlen stále trval na tom, že ho předsunuté jednotky sotva odvezou k americkému generálovi, ale jednoduše ho pošlou do zajateckého tábora. Čekal, až projde druhá a třetí vlna, kterou tvořila divizní a armádní komanda. Každé ráno před východem slunce Gehlen a jeho důstojníci vystupovali na horu v domnění, že ji Američané nebudou prohledávat jinak než džípem. Každý večer se vraceli do úkrytu s jistotou, že džípové hlídky operují pouze ve dne. Gehlenův úkryt tak zůstal Američanům neznámý, ale nakonec ho přece jen vypátrali a zatkli. Gehlena převezli džípem do Miesbachu, kde sídlil oddíl americké kontrarozvědky CIC pod velením kapitána Mariana Portera. Generál se mu představil:
"Jsem vedoucím oddělení východních zahraničních armád vrchního velení německé armády."
"Ano, generále," odpověděl důstojník CIC.
Gehlen pokračoval:
"Mám informace, které jsou pro vaši vládu nesmírně důležité."
Na Američana to však neudělalo dojem:
"To říkají všichni," opáčil a nechal ho odvézt do zajateckého tábora v Salcburku.
Gehlen nikdy nezapomněl na své zklamání z takového přijetí. Ti, kdo ješitného generála znali, říkali:
"Očekával, že mu Američané padnou do náruče. Človíček z Miesbachu to neudělal a Gehlen se cítil uražený."
Je téměř jisté, že velitel jednotky v Miesbachu o existenci Gehlenovy skupiny vůbec nevěděl, a proto nechápal význam jejího dopadení. V květnu 1945 měla americká kontrarozvědka v Německu pouze 7 expertů, kteří sídlili v Heidelbergu a Frankfurtu. Ve stejné době se Baun a jeho důstojníci skrývali před francouzskými okupačními jednotkami. V pravý čas se vzdali americkým týlovým jednotkám, které je také poslaly do zajateckého tábora. Dnes nelze s jistotou říci, kdo se jako první dostal do kontaktu s nejvlivnějšími americkými kruhy, jak bylo dohodnuto v Bad Elsteru.
Gehlen: Bývalí nacisté v americkém žoldu
Gehlen se brzy dostal do kontaktu s těmi správnými Američany. K pátrání po materiálech a personálu německé tajné služby zřídili západní spojenci dozorčí komisi, v jejímž čele stál americký generál Lowell Rooks. Rusové zřídili další komisi pod vedením generálporučíka Trussova. Už 13. května si Rooks vyžádal jmenný seznam důstojníků německé tajné služby, příručky včetně služebních instrukcí, schémat a manuálů o vojenských zpravodajských kanálech. Američané se dozvěděli o ruském zájmu o Gehlenovu skupinu a okamžitě zareagovali. 19. května zatkli podplukovníka Scheibeho, Gehlenova zástupce ve Flensburgu. Ocelovou krabici s fotostatickým materiálem, kterou Scheibe vlastnil, zabavil už 2 dny předtím americký podplukovník Austin. Důstojníci americké tajné služby G2 začali pátrat po Reinhardu Gehlenovi, o kterém se proslýchalo, že se nacházel někde v zóně okupované Amerikou. To se dozvěděli ve Flensburgu. Gehlena nakonec objevil plukovník G2 William Philip, velitel speciálního zajateckého tábora v Oberurselu, kam Gehlena poslala americká kontrarozvědka CIC 6 týdnů po svém zatčení. Tak se do Gehlenova života po válce dostali lidé, kteří se zasloužili o úspěch jeho budoucí kariéry. Edwin Sibert, narozený v roce 1897, se specializoval na dělostřelectvo, byl bývalým vojenským atašé a profesorem vojenských věd. Stejně jako Gehlen vstoupil do tajné služby až v pozdním věku. Od března 1944 měl Sibert na starosti zpravodajství sil, které postupovaly do Francie. Studoval myšlenky německé armády. Zatímco v této zemi ještě probíhaly boje, byl připraven využít důstojníky Adolfa Hitlera ve prospěch americké strategie. S tímto návrhem přišel Gero von Gaevernitz, Američan německého původu, který byl poradcem Allena Dullese, důstojníka americké rozvědky ve švýcarském Bernu. O bratrech Dullesových jsem natočil pořad Hořké ovoce Guatemaly, který je pro pochopení jejich role stěžejní. Následně jsem roli Allena Dullese rozebral velmi podrobně v pořadu Banka, která vládne světu. Gehlen Sibertovi vysvětlil úkoly a metody zahraničních armád Východu. Informoval ho o současných cílech Sovětského svazu a jeho demonstraci vojenské síly. Gehlen na závěr řekl, že síť německých agentů v Sovětském svazu by se mohla znovu aktivovat, tentokrát ve prospěch Ameriky. Sibert se postaral o to, aby byl Gehlenův výklad tlumočen slovo od slova, aniž by byl byť jen jednou přerušený. Gehlen vytáhl z úkrytů 50 ocelových krabic a nacističtí důstojníci se pustili do přípravy materiálů o Rusku ve speciálních táborech. Gehlen získal povolení k vytvoření Gehlenova velitelského jádra, které sídlilo nejprve v oddělení historického výzkumu a poté ve zpravodajském centru 7. armády ve Wiesbadenu. S ním i s jeho bezprostředními spolupracovníky se zacházelo jako s velmi důležitými osobami. Dokonce i američtí důstojníci byli při vstupu do ubikací jádra závislí na Sibertově výslovném povolení. Aby mohl Gehlen Američany plně poučit, začal psát 129 stránkovou zprávu o sobě a své práci. Začátkem srpna Gehlen předložil Američanům výsledky první poválečné práce německé velitelské skupiny. Umístění, sílu a složení sovětských divizí, číselný seznam výroby zbrojních závodů v Sovětském svazu, letecké snímky železničních uzlů a zprávy o morálce Rudé armády a ruského lidu. Sibert se už přesvědčil o Gehlenově užitečnosti. Šéfovi velení Bedellovi Smithovi vysvětlil:
"Od Gehlena chceme, aby vytvořil německou zpravodajskou službu financovanou Spojenými státy a zaměřenou proti Sovětskému svazu."
Bedell Smith projektu požehnal, ale ani on, ani šéf G2 o tom neinformovali vrchního velitele Eisenhowera. Bedell Smith navíc nechtěl kompromitovat svého vrchního velitele, který jako zástupce Washingtonu vedl jednání s maršálem Žukovem, sovětským vrchním velitelem. Cítil, že by se mohl ocitnout v obtížné situaci, kdyby vyšlo najevo, že Američané a Němci spolupracovali na linii tajných služeb. V srpnu 1945 Sibert vyslal svého chráněnce Gehlena do Washingtonu. O této cestě se vyprávěly zvláštní historky. Gehlen prý cestoval v uniformě dvouhvězdičkového amerického generála se všemi vyznamenáními. Pravdou však je, že cestovali v přestrojení. Měli velké potíže se sháněním obleků a ještě větší potíže s balením věcí. Neměli žádné kufry. Například plukovník Konrad Stephanus musel jako kufr použít pouzdro na housle, takže skupina německých důstojníků vypadala jako taneční orchestr. Bylo to samozřejmě poprvé, co jim bylo dovoleno použít letadlo určené pro amerického generála. Do Washingtonu letěli oficiálním letadlem Bedella Smithe, Eisenhowerova šéfa velení. Gehlen vzpomínal, že souhlasili, aby s sebou vzal 6 členů svého týmu. 7 Němců přijelo na začátku září a zahájilo první poválečná německo-americká jednání. Němci našli ve svých amerických kolezích pozorné posluchače. S Gehlenem jednali mimo jiné brigádní generál John Magruder, šéf jednotky OSS, předchůdkyně CIA, a generálporučík George Strong, šéf vojenské rozvědky a Sibertův nadřízený. Brzy navázali srdečné vztahy. Souhlasili téměř se vším, co Gehlen navrhoval. Mezitím však Gehlen pověřil Wessela, kterého nechal v Německu, aby prozkoumal, kde se nacházel Baun, třetí muž paktu z Bad Elsteru. Gehlen nevěděl, že Baun už byl v Sibertových službách. Prováděl experimentální přípravy na vytvoření německé zpravodajské organizace ve službách Ameriky. Zatímco Gehlen vysvětloval výsledky své práce ve Washingtonu, Baun strukturoval první sekci (rozvědka) a třetí sekci (kontrarozvědka), které měly tvořit základy organizace tajných služeb zaměřené proti Sovětskému svazu. 10. října 1945 předložil Baun Sibertovi původní plán špionážní a kontrašpionážní organizace. Za 4 dny si Sibert vyžádal podrobnější program. Mezi 10. a 28. listopadem na Sibertův příkaz Comsluk, plukovník G2, objížděl s Baunem americkou zónu a hledal důstojníky pro vytvoření týmu, jejichž jména navrhl Baun. Většina z nich byli bývalí důstojníci Abwehru admirála Canarise. Měli zaručenou ochranu před americkými okupačními silami. Mezitím Gehlen stále pobýval v Americe, kde nakonec zůstal téměř rok, do 1. července 1946. Gehlen a jeho společníci pak dorazili do Taunusu 9. července, kde se setkal s Baunem. Baun se specializoval na shromažďování informací, Gehlen na posuzování jejich hodnoty. Američané požádali Gehlena, aby vypsal cenu za poskytování aktuálních zpráv o situaci v Sovětském svazu a ve zbytku východního bloku americké vládě. Podrobnosti dohody, uzavřené písemně v květnu 1949 s nově vzniklou CIA, se projednaly ve Washingtonu mezi Gehlenem a americkými důstojníky odpovídající hodnosti. Federální tajná služba jednou poskytla vodítko k obsahu celé dohody, když zveřejnila memorandum s instrukcemi v době Gehlenova odchodu do důchodu v roce 1968. Podle něj dohoda mezi Gehlenem a Američany obsahovala následující zásady:
"Organizace nebude pomocnou organizací americké tajné služby, ale zcela německou organizací pod výhradní kontrolou Gehlena, který by udržoval kontakt pouze prostřednictvím styčných důstojníků. Organizace by měla sloužit ke shromažďování zpravodajských informací o zemích východního bloku. Po ustavení suverénní německé vlády by byly všechny předchozí dohody zrušené a organizace by byla odpovědná pouze této vládě. Nemohly by být určené žádné mise ani shromažďované informace, pokud by byly v rozporu s německými zájmy."
Americké ministerstvo války Gehlenovy podmínky přijalo. Vytvořil se poradní výbor, který měl řešit případné problémy na vysoké úrovni. Jeho členy byli 2 vysocí úředníci americké tajné služby ministerstva. Právník Loftus Becker a profesor Sherman Kent, kteří později zastávali významné funkce v CIA. O finanční stránku se staral Walter Reid Wolf, bankéř z Wall Streetu. První roční rozpočet Gehlenovy skupiny činil 3,4 milionu dolarů. Uzavření dohody mezi Gehlenem a ministerstvem války by probíhalo mnohem pomaleji, kdyby Gehlen neměl podporu kapitána americké tajné služby Erica Waldmanna, později profesora politologie a autora knihy o spolkových ozbrojených silách. Byl si jistý Gehlenovými schopnostmi a byl to právě on, kdo přesvědčil vojenské představitele, aby se pro něj rozhodli. Koncem června 1946 Waldmann odcestoval do Německa a sdělil svému šéfovi, generálu Sibertovi, že Washington oficiálně schválil vytvoření německé tajné služby za předpokladu, že za sběr a vyhodnocování informací bude zodpovědný jediný muž, Reinhard Gehlen. Baunovi, Gehlenovu partnerovi, nikdo neřekl, že Gehlen bude stát v čele této organizace. Baun se to dozvěděl, až když se oba v srpnu podruhé sešli, aby projednali problémy s náborem zaměstnanců. Gehlen mu ukázal plán, podle kterého byl Baun jmenovaný vedoucím informační sekce a Wessel vedoucím hodnotící sekce. Do čela organizace jmenoval Gehlen sám sebe.
Gehlenova organizace: S nacisty se musí počítat
Gehlen začal skromně. Původní tým jeho organizace se ubytoval ve dvou domech v Taunusu mezi Falkensteinem a Kronbergem, v zámku Kransberg a v loveckém zámečku, který zrekvírovali Američané a který patřil Georgovi von Opelovi, majiteli přírodního parku. V nedalekém Modrém domě se nainstalovaly první radiostanice dodané americkou armádou. Baun poznamenal:
"Zásobování ze strany Američanů bylo velkorysé, co se týče peněz i vybavení. Kvóta benzínu byla přiměřená."
Gehlen pověřil Bauna vedením jedné ze dvou sekcí, na které rozdělil svou organizaci. Baunova první sekce (Akvizice) byla zodpovědná za shromažďování veškerého informačního materiálu, zatímco druhá sekce (Vyhodnocení) pod vedením Wessela byla zodpovědná za analýzu a srovnávání tohoto materiálu. Gehlen se ujal celkového vedení organizace. V uzavřeném prostoru tábora Oberursel shromáždil malou skupinu, která nastínila program budoucí činnosti Organizace. Tento tábor se jmenoval tábor King. Kdo jste poslouchali můj čtyřdílný pořad Král jedů Sidney Gottlieb, jistě vám už svítá. Tábor King byl hlavním centrem, ze kterého se rozbíhaly nitky takzvaných bezpečných domů. V těchto domech Američané prováděli brutální výslechy týrání a mučení obětí v rámci programu MK-Ultra. A právě v tomto táboře King se také shromáždila první skupina Gehlenovy organizace bývalých nacistů. Jak krásně to do sebe všechno zapadá. Když Gehlen vydal první rozkazy k akci, čítal tým jeho organizace 50 mužů. To ale přirozeně nestačilo na realizaci ambiciózního programu. Bylo zapotřebí více hodnotitelů, více poslů a více informátorů. Na podzim 1946 se vyslali kvalifikovaní náboroví důstojníci, aby zorganizovali doplňovací tým, vybraný z množství nezaměstnaných bývalých důstojníků Abwehru a dalších armádních skupin. Gehlenovi emisaři ale museli být opatrní. Vzhledem k tomu, že Německo bylo okupované 4 různými mocnostmi, bylo snadné vzbudit podezření kterékoli ze spojeneckých tajných služeb. A co mohlo být podezřelejší než tajemná Gehlenova organizace? Nakonec se ale podařilo naverbovat vysoké šarže bývalých nacistů. Navíc Gehlen jako bývalý důstojník generálního štábu nacistického Německa považoval svou organizaci za něco víc než jen obyčejnou tajnou službu. Byla to pro něj líheň důstojníků, kteří přišli o svá místa, ale kterým by díky svým vztahům s Washingtonem mohl jednoho dne nabídnout možnost obnovit armádu a nový generální štáb. Za tímto účelem nabídl Gehlen svému bývalému nadřízenému Adolfu Heusingerovi místo ve své organizaci. A ke Gehlenovi se přidávali další a další.
Gehlenova organizace: Ústředí v Pullachu
Postupem času se z Gehlenovy organizace stala velká oficiální instituce. Ubytovací prostory, které používala v Taunusu a které byly i tak dočasné, se staly příliš malými. Gehlen už žádal o větší prostory, kde by se mohly ubytovat rodiny jeho spolupracovníků. Jako vojáci byli už léta odloučení od svých manželek a dětí a v organizaci měli zakázaný kontakt s vnějším světem. A vždycky také hrozilo nebezpečí, že některý z rodinných příslušníků zaměstnanců bude unesený. Na podzim roku 1947 podnikl Herre spolu s americkým styčným důstojníkem plukovníkem Leabertem průzkumnou cestu po americké zóně. Oba měli poměrně jasnou představu o tom, co bude potřeba pro operační základnu tajné služby. Měla by být dostatečně velká, aby se do ní vešly všechny sekce v přilehlých budovách. Neměla by být uvnitř města, ale ani příliš daleko od něj. Chystali se vrátit ze Stuttgartu do Frankfurtu, když si Herre vzpomněl na skupinu budov, kde kdysi za války dočasně pobýval. Byla to Nadace Rudolfa Hesse v Pullachu, vesnici 9 km jižně od Mnichova, na břehu Isaru. Leabert a Herre našli v Pullachu přesně to, co hledali. Komplex asi 20 jedno a dvoupodlažních domů, chatrčí a protileteckých krytů, obehnaný kilometr dlouhou zdí. Byl postavený v roce 1936 pro pomocníky vůdcova asistenta Rudolfa Hesse a nějakou dobu byl také sídlem Martina Bormanna. V dubnu 1945 si tu zřídil své sídlo polní maršál Kesselring. Pak jej obsadily poštovní cenzurní orgány americké armády. Po prohlídce areálu se Leabert rozhodl:
"Sem musíme přijít."
A bylo rozhodnuto. Američtí cenzoři byli nucení odejít a 6. prosince 1947 je nahradil Gehlen se svým sborem asistentů. Toto datum navrhlo pro tuto oblast název tábor Nicholas. Členové týmu si přivezli své rodiny. Gehlen s manželkou Hertou, dcerami Katharinou, Hertou a Gretou a synem Felixem-Christophem se ubytovali v Bormannově bývalém domě, bílém dvoupatrovém domě uprostřed sídliště. Byl postavený v typickém nacistickém stylu. Nahoře na vstupních dveřích byla vidět německá orlice z kamene, ale s prázdnými drápy, protože americká cenzura hákový kříž rozbila a odstranila. Na hlavní stěně velké jídelny v přízemí ženy s velkými poprsími pletly kukuřičné stéblo na výrobu žlutých náhrdelníků. V zahradě se na podstavcích opírali štíhlí chlapci v gymnastických pózách. Do toho šuměla fontána. Netrvalo dlouho a z tábora v Pullachu se stalo ústředí německé tajné služby. Navzdory vlajce s hvězdami a pruhy, která vlála nad vstupní branou, americkým vojákům, kteří kontrolovali propustky, a misím, které určovali američtí důstojníci. Počátkem roku 1948 Gehlen do Pullachu přemístil 200 členů svého týmu. Brzy potom oznámil těm, kteří byli ženatí, že tu mohou žít i jejich manželky a děti. Gehlenova organizace se stala v rámci tajné služby velkou rodinou. Gehlen, který byl rodinný typ, zařídil pro mnoho příbuzných místa v této uzavřené komunitě v Pullachu. Rád si také hrál na dohazovače a byl prostředníkem při sjednávání sňatku své sekretářky s generálem, který pracoval v tajné službě. Gehlen učinil všechna opatření, aby jeho pomocné jednotky byly nezávislé na vnějším světě. Zřídil nemocnici, takže všichni měli k dispozici lékařskou péči. Spižírna zásobená americkými příděly potravin nabízela obsluhujícímu personálu a jejich rodinám jídelníček, jaký v roce 1948 nemohl mít žádný jiný Němec. Šéf pomohl vštípit skupině solidaritu vojenského velitelství. Atmosféra byla přívětivá. Tato politika přinesla své ovoce. Stále více mužů bylo odhodláno následovat generálovu hvězdu. Ještě důležitější byla skutečnost, že bývalí vojáci byli ochotní udělat cokoli, aby firma, jak se organizace interně nazývala, uspěla. Nakonec Gehlen zahájil jednání se CIA, která nakonec předložila smlouvu v angličtině podepsanou v červnu 1949 a její ekvivalent v němčině podepsaný 23. června. Gehlenova organizace, původně vojenská, se ve spojenectví se CIA stále více věnovala politické, hospodářské a technické špionáži ve východním bloku.
Gehlenova organizace: Kolos prošpikovaný nacisty
Gehlenova organizace se měsíc od měsíce rozrůstala a bývalí vojáci se k němu přidávali ve stále větším počtu. A pracovali pro něj ještě lépe, když jim naznačil, že jeho záměr byl takový, že ho mohli pochopit i bojovníci Adolfa Hitlera. Cílem bylo přimět Ameriku, aby se definovala jako spojenec Němců. Tím mohli využít rozdílů mezi Washingtonem a Moskvou a ušetřit Němce nejhorších důsledků války, kterou Hitlerův režim začal a prohrál. Řadou náhod se Gehlen dostal do pozice, která mu umožňovala rozhodujícím způsobem ovlivňovat americkou politiku vůči Německu a Evropě. Protože ho ministerstvo války ve Washingtonu pověřilo, aby pokračoval ve zpravodajské práci na Východě, přispěl jeho hlas k utváření názoru Ameriky na ruský vliv, který se nezadržitelně rozšiřoval po celé Evropě. Všechny tyto možnosti zajistily Gehlenově organizaci během krátké doby monopol na záležitosti tajných služeb, kterým se nemohla pochlubit žádná jiná západní špionážní organizace. Gehlenova organizace byla schopná zastínit své západní konkurenty, protože působila na vlastním dvorku. V sovětské okupační zóně v Německu. Nikde jinde nemohla shromáždit tolik spolupracovníků a vzbudit tolik vášní. Nikde jinde nebyli Němci tak odhodlaní vymazat výsledky druhé světové války. Duch nacismu, jakoby se opět zhmotnil. Tentokrát už to ale nebyl Hitler, ale Amerika. Gehlen otevřel dveře své organizace dokořán bývalým příslušníkům gestapa a SD a jeho prahy překročilo mnoho předních osobností nacistické nadvlády. Byl mezi nimi Oberführer plukovník Willi Krichbaum, přítel Reinharda Heydricha, inspektor jihozápadní hranice gestapa a jeden z nejsurovějších potlačovatelů protihitlerovského vojenského odboje v době, kdy stál v čele Generální tajné policie. Dalšími byli Sturmbannführer major Fritz Schmidt, bývalý ředitel úřadovny gestapa v Kielu, a doktor Emil Augsburg z Ústavu pro studium nacismu. Gehlen měl pro každého z nich úkoly. Bývalý Hauptsturmführer kapitán Caspar převzal vedení pod agentury 1600. Bývalý inspektor gestapa Max Staudinger nastoupil na velitelství v Pullachu. Bývalý Hauptsturmführer Franz Göring se stal vedoucím agentury organizace nazvané Ton. Agentury Gehlenovy organizace v Rakousku spadaly pod bývalého Sturmbanführera Josefa Adolfa Urbana, bývalého vedoucího úřadu SD v Budapešti, a doktora Bruna Kauschena z dalšího oddělení Gehlenovy organizace. Našli dokonce místo i pro hanebného Obersturmführera poručíka Hanse Sommera. Na podzim 1941 plánoval vyhodit do povětří pařížské synagogy v zádech wehrmachtu, aby podnítil Francouze k akci proti Židům. Jeho manévry byly ale tak nešikovné, že ho wehrmacht z Francie vypověděl. Sommer se stal šéfem Severní oblastní agentury. V roce 1963 byla Gehlenova BND v důsledku procesu s bývalým příslušníkem SS Heinzem Felfem označená za organizaci, která byla vždycky připravená zaměstnávat bývalé členy Řádu lebky. Bývalí nacisté vnesli do Gehlenovy organizace křižáckou mentalitu honu na duchy. Byly jim vštěpované teorie SS, které považovaly Slovany za podlidi, a tyto bývalé elementy SD byly posedlé záští k jejich porážce v roce 1945 a zbytky šílených rasových představ SS. Bývalí příslušníci SD a gestapa se jako zaměstnanci Gehlenovy organizace často oddávali nenávisti ke všemu ruskému, co bylo příčinou pádu Třetí říše. Vidíme tu nádhernou paralelu se současností? Naprosto identické nacifikované procesy, které se nasouvají opět do Evropy honem na čarodějnice. Už to nejsou pochody vojenských formací, ale rafinované myšlenkové narativy. Nacistické jádro se dále rozrůstalo. Gehlen požádal, aby v Pullachu sídlil zvláštní tým, který by se zabýval transformací lidové policie na vojenskou sílu. Nebyl to zárodek ničeho menšího, než jednotek Gladio pod zastřešením americké NATO. Tyto americké jednotky Gladio pod zastřešením NATO jsem pokryl v mém pořadu Tajná síť Gladio. Američané v tomto smyslu také zdůrazňovali roli tajných armád. Jednou z těchto tajných operací byla síť Die Spinne, neboli Pavouk. Síť Die Spinne se skládala z poválečných zbytků nacistické tajné policie a tajného zpravodajského aparátu, jehož vedoucím v Americe byl stoupenec Republikánské strany Harold Keith Thompson. V období studené války se síť Die Spinne využívala v tajném duchovním tažení korporací a CIA za odvrácení železné opony. Například v rámci polovojenské operace známé jako maďarské povstání v roce 1956. Executive Intelligence Review o operacích Die Spinne uvádí zajímavý postřeh:
"Z operací studené války bylo nejslavnějším počinem Die Spinne maďarské povstání v roce 1956. Speciální jednotky Gehlenovy organizace složené z bývalých kádrů Waffen SS a divize Brandenburg, tajně vpadly do Maďarska a spojily se se starými fašisty ze strany Šípových křížů, které nacisté využívali během okupace, aby provedly vlnu sabotáží a atentátů. Právě tyto elementy tvořily jádro takzvaných maďarských bojovníků za svobodu. Velitelská struktura sahala až dolů prostřednictvím tvorby scénářů a politického řízení na úrovni americké Rady národní bezpečnosti, Poradního sboru pro zahraniční zpravodajství, Hudsonova institutu a Hooverova válečného institutu."
Maďarské povstání jsem podrobně pokryl ve druhém díle mého pořadu Svobodná Evropa ve službách CIA. Ale to ještě poněkud předbíhám. Gehlen přeměnil operační základnu v Pullachu na generální ředitelství a osobně převzal funkci generálního ředitele. Nejdůležitější externí kanceláře a zastoupení byly organizované jako v solidních obchodních podnicích. Byly vytvořené generální agentury, okresní agentury, pobočné agentury a místní pobočky. V rámci této klasifikace se ale stále jednalo o administrativní mapu vojenské tajné služby. Gehlen rozdělil velitelství na velké množství oddělení, sekcí, skupin a archivů, které se neustále měnily a reorganizovaly. Některé sekce a oddělení však zůstaly beze změny. Patřila k nim správní sekce, která se zabývala personálními a finančními záležitostmi a měla na starosti centrální abecední archiv, centrální evidenci, školení, techniku, logistiku a ekonomiku. První oddělení se zabývalo shromažďováním a utajováním zpravodajských informací v zahraničí, druhé oddělení preventivními opatřeními v oblasti psychologické války a třetí oddělení sestavováním a vyhodnocováním domácích zpravodajských informací a obranou proti útokům tajných služeb na západní Německo. Tyto odbory se také členily na menší sekce, ale opět bych tím zabředával do přílišných technických detailů, které jsou pro náš globální pohled nepodstatné. Mezi útvary ústředí a organizacemi udržovaly kontakt různé komunikační linky. Linka 1 například spojovala oddělení v Pullachu s generálními agenturami odpovědnými za zpravodajské informace ze zahraničí. Mnichov pro Rakousko a Československo, Darmstadt pro Polsko a Rusko a Brémy pro východní Německo.
Závěr
To je všechno v prvním díle Pravda o generálu Gehlenovi, co uslyšíte ve druhé části? Podívám se podrobně na situace, ve kterých Gehlenova organizace prováděla špionáž a rozvědnou činnost v samotném Československu. Bývalí nacisté pár let po druhé světové válce k nám opět začali pronikat ve velkém. Gehlenova organizace postupně rostla, a tak nebylo s podivem, že ze sebe chtěl Gehlen setřást okovy kontroly Američany. Ba co víc, chtěl dovést svou organizaci z podzemí do legality, což se mu nakonec podařilo. Z Gehlenovy organizace se stala oficiální rozvědka. Ta postupně navazovala kontakty po celém světě, tedy nejen ve východním bloku a nabývala globálního charakteru. Pak se podívám na případ tunelů, které kopali Američané a CIA ze západního do východního Berlína. BND postupně zakládala další pobočky po světě a prostřednictvím svých rezidentů také krycí firmy. Tuto standardní část rozvědné činnosti budu popisovat v předposlední kapitole. Závěrem provedu zhodnocení toho, jak nacisté znovu obnovují Evropu a zpravodajská činnost tvoří základní stavební kámen jejich vlivu a moci v Evropě.