Poslední část pořadu mapuje éru československé námořní plavby od vrcholu až k pádu způsobeném Viktorem Koženým. Začíná se úvodem, který připomíná obsah předchozích dílů pořadu. Následuje popis doby poloviny 80. let, kdy docházelo k automatizaci a využívání satelitní technologie v námořní dopravě i československých lodí. Posluchači jsou seznámení s exotickými destinacemi, jako je Mauricius, a s každodenním životem na palubách československých lodí. Zvláštní pozornost se věnuje kuchyni na těchto lodích a důležitosti kuchaře. Zaznívají vzpomínky na vůně a chutě Indie nebo na slunečnicová semínka v Turecku. Kapitoly uzavírá smutný konec československé flotily, kdy se lodě likvidovaly v souvislosti s aférou kolem Viktora Koženého. Závěrečná část pořadu se dotýká i otázky, jaký byl přínos Čechoslováků na mořích, což uzavírá poutavý cyklus československé námořní plavby od jejích začátků až do trpkého konce.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli ve třetím díle Československé námořní plavby. Po arabských bárkařích z Egypta jsme se přenesli do dalekého Japonska. Na československých lodích se ale také dopravovaly zbraně, což způsobilo několik mezinárodních roztržek. Pokračoval jsem vzpomínkami druhého důstojníka Františka Ptáčka na Brazílii. Československá námořní plavba se v 80. letech nadechla, aby prošla krátkou krizí v roce 1983. Potom ale začala optimisticky růst. František Ptáček závěrem také vzpomínal na zážitky z Jižní Afriky.
Automatizace, satelit a historky (2. pol. 80. let)
Československá námořní plavba už od roku 1985 plně využívala satelitní spojení všech svých lodí s pražským ústředím. Dokonce se vybrala pro testovací provoz budoucí satelitní telefonní sítě. Například loď Bratislava byla lodí s vysokým stupněm automatizace a dálkovým ovládáním, které umožňovalo 16hodinový bezobslužný provoz strojovny. Loď nabízela také vysoký standard ubytování, jako například klimatizované prostory. Každý člen posádky měl vlastní kajutu a byla vybavená zařízeními, jako posilovna nebo sauna. Později byla podobným vybavením a standardy vybavená většina nově stavěných lodí. Bratislava však byla první svého druhu, která tento standard nabízela. V roce 1985 došlo k zajímavé události na lodi Slapy. 14. května 1985, když se loď nacházela ve Veracruzu, nahlásili 2 motoristé kapitánovi lodi krádež 24 tisíc mexických pesos a 546 dolarů. Kapitán lodi uspořádal s oběma poškozenými muži výslech, sepsal o krádeži protokol a vzal do úschovy peněženku a deník, kde měli muži peníze. Nakonec odebral otisky prstů všem členům posádky včetně sebe. Pak kapitán odeslal všechny materiály na ústředí Československé národní plavby a ti postoupili věc k policejnímu vyšetřování. Protože na předmětech nebyly nalezené žádné použitelné otisky prstů, záležitost se uzavřela jako nevyřešená. V roce 1986 se přihodila další pozoruhodná událost na jiné lodi, Mír II. 8. dubna 1986 Mír II pátrala po 9 pohřešovaných osobách z řecké lodi Araska 2, která ráno explodovala. Velitel lodi Mír II informoval Ville de Bordeaux, že se připojí k záchranné operaci. V 15:20 vyhlásili poplach kvůli člověku přes palubu. Vpravo poblíž lodi byla spatřená prázdná záchranná vesta. V 15.25 byla posádka lodě Mír II seřazená u záchranného člunu číslo 1. Člun byl připravený ke spuštění na vodu. V 15.35 oznámila loď Marica, že viděla 2 trosečníky. V 15.56 loď Šumaru vyzvedla 2 trosečníky. Bylo zachráněno 7 trosečníků, ale 4 další se stále pohřešovali. Od 16.00 kapitán lodi pokračoval v pátrání po 4 pohřešovaných. Nakonec se po dohodě s Ville de Bordeaux Mír II dohodl, že přestane pomáhat při operaci. Za 3 roky se přihodila další událost, tentokrát na lodi Orlík II. Orlík II byla pravděpodobně první československou lodí, která zažila pirátskou aktivitu. 8. června 1989 ve 21:10 se poblíž Anambasových ostrovů v Indonésii k lodi ze zádi přiblížili lupiči. Přes venkovní paluby se dostali na kapitánovu palubu a vnikli do jeho kajuty. Svázali kapitána lodi a jeho ženu a požadovali za ně výkupné. Kapitán byl přesvědčený, že si lupiči spletli loď s americkou nebo japonskou. Ukradli videokameru, několik šperků, všechny cenné peníze, kapitánových 300 dolarů a 200 západoněmeckých marek, a sadu kuchyňských nožů. Tajné dokumenty a pasy posádky ukradené nebyly. Kapitán dodal, že nemohlo jít o profesionální piráty, protože se chovali velmi nervózně a chaoticky. Po vyrabování kajuty zmizeli, pravděpodobně spokojení s kořistí. Od roku 1988 Československá námořní plavba zakoupila další lodě. Byly to Vltava v dubnu 1988, Otava v listopadu 1988, Dunaj dodaný v únoru 1989 z Polska. Berounka v červnu 1989, Labe dodané z Polska v srpnu 1989, Vítkovice II z jugoslávské loděnice v říjnu 1989 a Sázava v listopadu 1989, tedy v době kabátové revoluce.
Exotický Mauricius
Československé lodě brázdily vedle ostatních také indický oceán. Zavítaly proto i na ostrov Mauricius, o kterém vypráví druhý důstojník František Ptáček:
"Během několika dnů v závětří Perského zálivu a ještě při pobřeží Ománu stačili palubáci vyčistit a umýt skladištní prostory, aby byly schopné pro nakládku volně sypaného cukru na ostrově Mauricius. O několik dnů později spadla klec. Indický oceán nebyl vůbec Mírumilovný. Prázdná loď, pouze s vodní zátěží, se zmítala na vlnách a silný monzunový vítr s vodní tříští svištěl za okny navigačního můstku. Monzun, průvan, který v letním období nasycený slanou vlhkostí táhne z Indického oceánu k indickému subkontinentu, kde potom nastávají ony pověstné monzunové lijáky. Už kdysi jistý pan Bromfield napsal na toto téma knihu s poněkud umírněnějším názvem, Když nastaly deště. Není to cyklon, hurikán ani tajfun a přece ve vlnobití, které způsobí, loď bezmocně roluje a potácí se jako v posledním tažení. Byl zákaz vycházení na palubu a jakékoli pracovní činnosti. Petr Patera zvaný Páter a Franta Dufek řečený Fráter přišli na kapitánský můstek, aby se i v tom psím počasí zdokonalovali v kormidlování v nepříznivých podmínkách. Jako odměna za kormidlování jim bylo dovoleno nahlédnout do cílové navigační mapy ostrova Mauricius. Našli si tam nejvyšší kopec a rozhodli se pro jeho pokoření. Jelikož i já jsem měl stejný úmysl, vznikla tak vzájemná tripartita k dosažení společného cíle. Některá cizí slova jsou pro laika těžko pochopitelná, ale tady to bylo jasné. Tripartita = 3 do party. Já se svým černým rolákem a talismanem svatého Kryštofa na aluminiovém řetězu jsem již v minulé knize od jednoho kapitána vyfasoval pseudonym Černý abbé a společně s oběma kosími bratry Páterem a Fráterem jsme museli působit dojmem misionářské výpravy s cílem obrátit na víru pravou nějaké barbary. Vysoké přírovníkové slunce nám vynahradilo ty monzunové deštivé chmury. Moře modré jako šmolka a klidné jako Tálinský rybník, když bocman spustil kotvu na rejdě přístavu Port Louis. Další panoramatický obraz do databanky vzpomínek. V pozadí se tyčí skalnaté vrcholky ve vnitrozemí. Který z nich je asi ten náš budoucí cíl? Červenomodrobílá vlajka se třepetala v mírném vánku a upoutala pozornost posádky bílé jachty, která právě proplouvala kolem do přístavu. Volali a mávali. Byla to polská jachta Asterius na cestě kolem světa, z domovského přístavu Gliwice. V přístavu už se sypal cukr do útrob československé lodě BRNO a při telefonní komunikaci s jejím kapitánem Pavlem Myčkou nám bylo doporučeno, abychom během čekání na rejdě s lodním záchranným člunem navštěvovali blízkou pláž a dopřávali si rekreačních radovánek po tropické, šestihodinové směně v lodním úvazku. Skončil náš třídenní pobytový zájezd na kotvišti. Naložená loď Brno nám třikrát zahoukala na rozloučenou, a my jsme pak na její pozici mohli pokračovat v mírové akci Cukr pro Velkou Británii. Nebylo to u přístavní hráze. Loď přivázaná k zakotveným bójím a lodními výložníky překládané pytle s cukrem z přistavených bárek. Nad hlavními skladištními prostory, v mezipalubí, byly instalované železné konstrukce s mřížovým roštem, na kterém dělníci cukr z pytlů vysypávali do rotačního metače. Ten potom cukr stejnoměrně rozséval po celém prostoru. Samozřejmě, že nejdříve jsem se na průzkum vypravil já, hned po první noční službě. Ten nejvyšší bod ostrova byl na mapě inzerovaný jako Black River Point. V jazyce českém spisovném to znamená Vrchol Černé řeky. Vystoupil jsem z autobusu v osadě stejného jména Black River, nad kterou dominoval osamělý, jehlanovitý vrcholek, nejvyšší v okolí. Kdo se ptá, ten se dozví. Řekli mi, že to je soukromý majetek nějaké společnosti (už tehdy tam existovala ta naše slavná privatizace). Navštívil jsem rezidenci, kde vládl správce oněch pozemků. V přijímacím salonu mě přijal stevard, spíše komorník milostpána. Jako vzácné oficiální návštěvě mi naservíroval šálek kávy, než se dostavil k audienci sám pan manažer. Ten mi vysvětlil, že v současné době na pozemcích probíhá odstřel jelenů sika a neangažované veřejnosti přístup zakázán. Slíbil ale, že když přijdu v pondělí po skončení halali, umožní mi exkurzi, dokonce i s průvodcem. Pro ten den jsem tedy zvolil náhradní lokalitu, jezero v sopečném kráteru, na náhorní planině Plain Champagne. On mě sice varoval, že jsou tam prý zlí lidé. Ale kdopak by se bubáků bál. Uřízl jsem si silnou bambusovou hůl na ty zlé lidi a také snad na poměrně robustní opice, které mi občas přešly přes cestu, jako černá kočka avizující nějakou nepříjemnost. Některá z nich vedla za ruku svého malého Cipíska, matka převádějící děcko přes ulici, aby ho něco nezajelo. Cesta vedoucí do neznáma, neohraničený obzor, naplňující se čas. Krok za krokem zvolna stoupala nadmořská výška a slunečný den dospěl k večernímu soumraku. Kdepak asi budu té noci spát, někde pod širákem? Červený sluneční balon dávno zmizel za obzorem, aby zas někde nad Madagaskarem rozehrál symfonii červánků, a já jsem přece jenom ještě za šerosvitu dorazil ke svému cíli. Jezero Grand Basin, nepříliš velké, černé jako hluboká studna. Na břehu nějaká svatyně, snad poutní místo těch zlých obyvatel indického původu. V kostele bylo ticho jako v kostele, nikde ani jeden kajícný hříšník nebo svatý poustevník. Ale přece jenom od nedaleké stavby přicházel jeden zloun, mladý vousatý Ind. Skončila mu směna denního hlídače a měl namířeno domů do nedaleké vesnice. Potěšil mě informací, že existuje autobusové spojení do správního centra Curepipe. Cestou se několikrát sehnul a sdrhnul několik lístků z čajového keře, rozemnul v dlani a dával mi přivonět. Asi nějaké vzácné odrůdy. Když jsme přicházeli k osadě, zablikala před námi červená záďová světla autobusu, který právě odjížděl. Toho dne poslední. To už jsme se cestou vzájemně představili, kdo je kdo, a tak mi Heraural nabídl, že pokud neodmítnu, mohu přespat u nich, v jejich snad skromném obydlí. Bylo mi představeno jeho 10 sourozenců a panímáma, která kralovala v černé kuchyni. Na kuchyňské lince plápolaly oharky dřevěného uhlí a v závěsné konvici vařila voda na čaj k přátelskému přípitku. Potom se ještě vrátil domů přednosta domácnosti, který byl zaměstnaný v salonu místního lazebníka. Heraural jako nejstarší měl svůj vlastní kamrlík, jinak ostatní drobotina spávala někde na společném kavalci. A tak mi bylo souzeno nocovat s ním na jedné posteli. Někdy po půlnoci, jakoby ze snu, začal cvakat zuby a pomalu se přibližoval, jako by mi chtěl ukousnout ucho. Nemohl jsem mu vysvětlovat, že nesdílím jeho náklonnost nebo snad homosexuální představy. Také jsem nemohl v trenýrkách odejít z pohostinného domu. Já jsem na tom kavalci strategicky uhýbal až k okraji své alikvótní poloviny, takřka s jednou nohou na podlaze. A potom zakokrhal kohout a bylo po námluvách. Už před 6:00 jsme oba opustili dům. Heraural odcházel na své pracoviště a já za dalšími obzory svého putování. A ta noční můra, jako by ani neexistovala, banální sen, na který se zapomíná. Rozloučili jsme se na rozcestí a moje cesta vedla k dalšímu sopečnému kráteru, tentokráte bez jezerní hladiny. V ranním šerosvitu byla v terénu poměrně velká účast vesničanů, převážně žen, směřujících na čajové plantáže. Vyšlo slunce nad zeleným amfiteátrem v jícnu kráteru a na okolních stromech, jako diváci na tribuně, seděly mé známé opice. Prý se tady rozmnožily jako králíci. Nepříliš bystrá říčka rozdělovala teritorium a na druhém břehu, na poněkud zvýšené platformě, se rozprostíraly plantáže cukrové třtiny. Vysoké mohyly z navršených sopečných balvanů, které tady postavili otroci a později importovaní námezdní dělníci, dominovaly tomuto obrazu. Tak tady odtud snad pochází cukr, který se sype do našeho plovoucího kontejneru. Je zajímavé proniknout až k pramenům poznání o nákladu, který dopravíme někam na druhý konec světa. Na druhou stranu řeky bylo spojení jen přes korunu polovyschlého vodopádu. A tak s vyhrnutými nohavicemi a s botami v ruksaku jsem vystoupil do další etapy své cestovatelské anabáze. Na lesní cestě u velkého náhorního jezera jsem měl štěstí. V této odlehlé, nefrekventované krajině se objevil automobil a jeho řidič, vrchní správce zdejších forests and hills mě ochotně přijal jako spolupasažéra. Projížděl krajinou a zjišťoval, jaké škody způsobil cyklon, který se krátce předtím přehnal nad ostrovem. Samozřejmě že po vzájemném představení došlo ke konfrontaci určitých souvislostí. Ten pán dříve působil v Mozambiku a následně byl jedním z hlavních účastníků realizace safari v Keni. Mezi jeho mezinárodními spolupracovníky byl také 1 náš krajan. A s tím jsem zase já kdysi dávno jel stopem na Slovensko, kde on tehdy vyučoval na vysoké škole lesnické ve Zvolenu. Jak je všechno na tom světě propojené neviditelnými vlnovými délkami asociací a přátelských setkání. Na zpáteční cestě do civilizace se mnou ještě můj stopařský dobroděj zastavil v jedné umělecké dílně, kde tamní umělci zhotovovali přesné kopie historických lodí. Byla to pěkná flotila dávných mořeplavců. V kanceláři mého nového přítele jsme ještě vypili konvici čaje a byl mi věnován ebenový samorost na památku tohoto setkání. Autentický suvenýr z mauricijského vnitrozemí. Potom už bylo snadné dojet autobusem poslední kilometry do přístavu Port Louis, do bezpečí a jistoty lodního domova. O 3 dny později. Na 6:00 ráno jsme si objednali převozníka, aby nás z lodě přivázané k bójkám převezl na břeh. Výprava 3 průzkumníků k nejvyššímu vrcholu ostrova byla odstartovaná. Nebyla to sice žádná osmitisícovka, jenom něco přes 800 metrů, ale každopádně cíl to byl lákavý a ne každý na lodi měl tu odvahu, aby to dokázal. Už mně známou autobusovou linkou jsme dorazili do základního tábora, k rezidenci manažera. V přijímacím salonku nebyl právě nikdo přítomen a kosí bratři Franta a Petr se tam hned suverénně usadili do fotelů a na slonovinou vykládaný stolek odložili svou horolezeckou bagáž, obsahující několik lahví piva a svačinu. Když přišel komorník a uviděl tuláky v texaskách a v lodních pracovních čepicích, zvedl ty bágle ze stolku a nekompromisně nás stěhoval na terasu. Sdělil nám, že dole na rozcestí nás očekává průvodce a audience tentokráte bez kávy je skončená. Přišel ale také pan šéf, a když jsme mu předali své suvenýry, několik lahví světoznámého plzeňského, hned byla atmosféra přátelštější. Dokonce s námi poslal svého šoféra, aby nás zavezl do výchozí pozice, na místo setkání s naším šerpou. Tam jsme se ale dozvěděli, že ten dotyčný kopec není ten náš. Předtím nám to nikdo neřekl a také jsme se ale neptali, v domnění, že nad osadou Black River musí být také kóta stejného jména. Nechtělo se nám dobývat nějakou jinou, podružnou lokalitu. Průvodce dostal krabičku cigaret a naše kroky spěly dále, opět na Plain Champagne, odkud měl být přístup na ten náš Black River Point. Zastavil nám automobil jedoucí tím směrem. Menší, korpulentní mužíček s optimistickým úsměvem, domorodý řidič a vzadu 3 děcka. Tam ještě posadili nás, 3 vandrovníky, ale automobil jakési pofidérní značky to zvládnul a dovezl nás bezpečně na náhorní pláň. Tam ten náš človíček vytáhl ze zavazadlového prostoru pušku, a že jde střílet opice. Jejich odstřel je prý povolen kvůli přemnožení. Doufejme, že mu žádná do rány nepřišla, vždyť by to byla skoro bratrovražda, zabít tvora tak podobného člověku. Zašermoval s tou svou flintou, možná, že už nabitou a naznačil nám směr našeho dalšího putování. Místy vedla cesta jakoby tunelem vegetace, téměř v rovině, ale najednou byla před námi obnažená stezka příkře stoupající jako žebřík. V té cílové stoupačce se kolem mne prosmekl Páter do vedoucí pozice, aby si tak zajistil prvenství v tomto snad československém prvovýstupu. Nahoře, na plošince asi 6 krát 6 metrů, vylezl na dřevěnou triangulační věž a slavnostně tam přivázal československou vlajku. K našemu překvapení tomuto aktu byli přítomni, kromě nás, ještě 4 další účastníci. 2 místní občané a 2 Evropané, on a ona, studenti z Německa. Jemu prý ta naše vlajka byla hned jaksi povědomá, ještě než se rozvinula. A od ní jsme se zase posléze dozvěděli, že její babička byla odsunutá z Karlových Varů po kapitulaci Velkoněmecké říše a dodnes prý na ty Böhmy, kteří ji vyprovázeli za hranice, s neláskou vzpomíná. Tak to vidíte, kamkoli člověk na tom světě vyleze, nějakým souvislostem se neubrání, ať už příjemným nebo záporným. Nebyla to sice příliš vysoká rozhledna, ale rozhled byl nádherný, zakončený modrým mořským obzorem. Když jsme se pokochali očima a pocitem svého vítězství, a naši spoluúčastníci z vrcholu odešli, snědli jsme svou svačinu a vypili svůj nápoj pocházející ze suterénu plzeňského pivovaru. Do těch prázdných lahví jsme uzavřeli napsané poselství pro náhodného spolupozemšťana, který by ho objevil. Bohužel jsme láhve uschovali pod několika vyhrábnutými kameny, kde asi do dnešních dnů nikdo žádný poklad nehledal. Žádný z nás neobdržel zprávu od případného nálezce.
Naše vlajka na triangulačním stožáru naposled zahořela červenomodrobílým plamenem při aktu rozloučení. Snad jsme si tam na té plošince ve svém nitru přehráli i tu naši hymnu Kde domov můj jako při rozdílení medailí za vítězství. Po Planině šampaňské se valil bílý hustý dým, jako by hořelo mauricijské polesí. Zřejmě na plantážích spalovali zbytky po cukrové kampani a kouř stoupal nahoru do vyšších sfér. Seděli jsme na valníku jakési staré rachotiny a vzdalovali se od místa činu. Na hlavní silnici jsme potom stopli limuzínu, jedoucí do města Curepipe. Tam na konečné nás ale řidič nepříjemně překvapil, chtěl zaplatit jako za taxislužbu. Něco málo jsme mu věnovali ze své skromné apanáže za to, že nás odvezl do civilizace. Pomalu se již stmívalo a Port Louis ještě dosti vzdálený. V jakémsi přízemním kulturním domě se už svítilo a vstupovali tam vyfešákovaní pánové a elegantní dámy. Hned za vstupními dveřmi číšník nabízel aperitiv a jednohubky a my 3 vágusové jsme se tam na chvíli zastavili, jako chudí příbuzní na bohaté veselce. Možná, že to byla svatba nebo oslava narozenin nějakého potentáta. Kdybych byl sám, určitě bych se vetřel do oné společnosti jako delegát vzdálené, středoevropské země. Když s námi autobus dorazil do přístavu v Port Louis, už zářily neony. Zatímco já jsem na své první výpravě 2 dny obnažoval vnitrozemí ostrova, moji souputníci po večerech prošmejdili přístavní podsvětí. A tak mě na závěr onoho na dojmy bohatého dne pozvali do místního kasina. Ve vstupní hale se na nás z nástěnky usmívala Brigite Bardottová, seriózně se tvářili princ Charles a monacký kníže a mnohé další celebrity tohoto světa. Nás si tam určitě za rámeček nedají s naší tenkou šrajtoflí. V bláhové naději, že snad něco vyhrajeme, zasedli jsme k hazardní hře jakýchsi vrchcábů a během půlhodiny jsem byl o 50 dolarů chudší. Na naše malé české poměry poměrně dosti velká částka, pro mnohého chudšího seniora tehdy snad tříměsíční renta. Utěšoval jsem se ale pomyšlením, že jednou snad kapitolu o této mauricijské epizodce prodám a ta prošustrovaná investice se mi vrátí. Ani nevíte, jak rád se člověk v pozdních nočních hodinách vrací k jistotám na té své, na rozbouřeném moři mnohdy proklínané, lodi. Nějaké zbytky od večeře v noční jídelně vám připadají jako obložený švédský stůl a proležená matrace lodního kavalce v kajutě je víc než nějaká královská postel s nebesy. Skončila nakládka hnědého třtinového cukru pro Velkou Británii, asi 10 tisíc tun. Takže Angličané si s ním budou moci klidně sladit dál svůj silný čaj, který popíjejí při nočním posezení u televize, bez obav z nedostatku tohoto sortimentu. Také my si osladíme svou kávu tímto aromatickým cukrem, po náročném cestování a neprospaných nočních službách, abychom povzbudili svůj oslabený imunitní systém. Obvyklý předodjezdový zmatek vyvrcholil odjezdovými manévry ještě za ranního šerosvitu a po odchodu lodivoda už jsme se jenom nostalgicky loučili na zádi lodě s Mauriciem. Tam kdesi na vrcholu Black River Pointu bude vlát naše vlaječka, dokud ji nějaký cyklon neroztrhá na cáry, a v kasinu zase některý jiný trouba prohraje 50 dolarů. Ale stejně to bylo hezké, připlout, vidět a zvítězit. Za námi široká brázda vyoraná lodním šroubem, ta velká modrá cesta moří a oceánů. A nad pohádkovým ostrovem, kde sice nerostou housle a prasata nemají křídla, vlhkost zkoncentrovaná do fantastické oblačnosti a nasycená spektrem barev ranního svítání. Už dávno nežijící, starý dobrý kapitán Jan Hakl, by to určitě namaloval. Já malovat neumím, tak ty své obrázky z cest alespoň vyprávím."
Život na československých lodích
Československé lodě jezdily obvyklé linky. Tradičními linkami byly arabská nebo indická, ale také kubánská nebo dokonce americká, například Baltimore nebo New Orleans. Na lodích Československé námořní plavby jezdilo většinou kolem 35 lidí. Zpočátku se na našich lodích plavily i čínské nebo smíšené česko-slovensko-čínské posádky. Na našich lodích se plavili i Řekové, Poláci a Rusové, ale postupně se nahrazovali pouze Čechoslováky. Část posádky tvořila údržbová četa. Ti začínali práci v 8 hodin ráno a končili v 5 odpoledne. V poledne měli hodinu na oběd. Další z posádky pracovali ve směnách, wachtách, kdy za plavby na širém moři zajišťovali chod strojovny a strážní službu na můstku. Abychom si představili strojovnu, musíme pochopit šíři úkolů, které takový strojník musel zastat. Nejedná se totiž pouze o strojovnu, ale o veškerá zařízení od vrábku na kotvy až po kafemlýnek v kuchyni. Strojník samozřejmě obsluhoval i hlavní stroje včetně generátorů, odstředivek, čerpadel nebo samotného motoru. Na československých lodích o délce od 80 do 200 metrů měl samotný motor velikost třípatrového domu. Práce strojníka byla vysoce kvalifikovanou profesí, protože servis, údržbu a opravy všech zařízení vykonával sám na moři. Ve strojovnách panoval takový hluk, že strojníci nosili ušní chrániče nebo špunty. Když ale potřebovaly slyšet chod motoru, sundávali si je. V důsledku toho byli strojníci často nedoslýchaví. O strojnících se proto vtipkovalo, že na námořnickém bále se pozná strojník tak, že tančí, i když hudba dávno nehraje. Po veliteli lodi stáli v lodní hierarchii důstojníci. Vrchní důstojník dohlížel na technický stav lodi a nákladu (připravoval plány nakládky a vykládky, prováděl výpočty k zajištění stability lodi a tak dál). Druhý důstojník spravoval a udržoval všechny navigační pomůcky a zařízení včetně map. Odpovídal za navigační můstek a navigační kabinu. Před vyplutím lodi z přístavu vytyčoval kurzy pro celou cestu. Pokud na lodi chyběl lékař, poskytoval druhý důstojník také první pomoc. Třetí důstojník se staral o veškeré záchranné a protipožární vybavení na lodi. Kromě toho se všichni 3 důstojníci střídali ve strážní službě na můstku. Během této služby sledovali polohu, směr a rychlost lodi. Všechny údaje zapisovali do map a lodních deníků. Nesměli měnit směr a rychlost bez souhlasu kapitána, pokud nebyli nucení naléhavě řešit nečekané nebezpečí. Na nižších pozicích v palubním oddělení pracovali námořníci 3 kvalifikačních stupňů pod vedením lodního kapitána. Lodník řídil denní směnu palubní posádky a byl zodpovědný vrchnímu důstojníkovi za celkovou údržbu lodi s výjimkou strojů. Co se týče námořníků, ti trávili velkou část svého času natíráním koroze, kterou lodě trpěly kvůli mořské vodě a slanému prostředí. Dobrý lodník se prý pozná na dálku podle vzhledu lodi. Tuto činnost popisuje například druhý důstojník František Ptáček:
"Ráno bocman na přídi v barvárně rozdělí námořníkům úkoly, rozdá barvu, štětce, nářadí a jde se na to. Pneumatickými kladivy a brusnými kotouči likvidovat oxidaci železného korpusu, nanášet vrstvy základních nátěrů, stříkacími pistolemi dotvářet povrchovou glazuru ať už na palubě, na pontonech krytů nákladových prostorů nebo řekněme nahoře na stožáru. Ocelová lana se musí smárovat neboli konzervovat lojovým smárem proti korozi, v zavěšené sedačce se spouštět dolů ze stožáru jako kaskadér. Pokud loď pluje v balastu, bez nákladu čistí a umývají se popřípadě skladištní prostory, aby byly připravené třebas právě pro náklad obilí. Po vysušení se často aplikuje i nátěr všech skladišť speciální barvou, protože podmínky přístavních inspektorů před nakládkou jsou velmi přísné. Také na zádi lodě, na člunových palubách a v interiérech nástavby, tam všude je nutná údržba. Každopádně práce na lodi je vždycky dost a nikdy nekončí."
Námořníci v palubním oddělení museli také zajišťovat náklad, kotvit a odvazovat loď při manévrech v přístavech. Pracovali také se dřevem, sklem nebo připravovali a seřizovali lodní navijáky a ráhna. Spolu s příslušným důstojníkem drželi stráž. O námořnících se traduje, že mnozí z nich byli těžcí pijané. To je ale falešná představa. Na československých lodích se velmi těžce pracovalo, často za velmi těžkých podmínek. Námořník věděl, že půjde za pár hodin znovu do práce, kde mu nikdo nic neodpustí. Takže kromě několika málo oslav většina námořníků pila velmi málo nebo vůbec. Navíc za dlouhých cest pití došlo včetně piva. Proto to nakonec skončilo tak, že námořníci dlouhé měsíce nepili vůbec nic, a jakmile dorazili do přístavu, vrhli se do prvního baru. A to je samozřejmě zlomilo. Odtud vznikaly povídačky o pití na lodích. Dalšími nepostradatelnými profesemi na palubě byli lékař a radista. Lékař i radista potřebovali pro svou práci na lodi vysoce odborné vzdělání. Některé lodě se dokonce plavily bez lékaře. Ačkoli některé lodě musely vyplout bez lékaře, v případě radisty byla taková praxe nemožná (z hlediska bezpečnosti i mezinárodních předpisů). Radista byl nejen osobou nepostradatelnou pro plavbu lodi, ale také člověkem, který měl do značné míry informační monopol na lodi. Tehdy bylo možné pouze rádiové spojení, na lodích se plavili radisté a každý den byla určená určitá hodina pro odesílání zpráv na rotu. Většinou šlo o měsíční hlášení, konkrétně o spotřebu paliva, polohu a podobně. Zároveň loď s určitým zpožděním přijímala pokyny od roty. Mezi radisty také probíhala neoficiální výměna zpráv o tom, co se tam děje. Pošta fungovala jen v přístavech, například noviny, časopisy a dopisy. Kromě jiných povinností dostával radista informace o přístavech, ke kterým se loď blížila, kdy měla v přístavu vyložit náklad nebo o stavu přípravy nákladu a tak dál. V případě potřeby objednával rádiem potraviny, opravy a náhradní díly. Bylo poměrně důležité, že radista získával informace potřebné pro plavbu lodi, například zprávy o počasí a hovory o bezpečnosti plavby (informace o vojenských manévrech, změnách v provozu majáků nebo poruchách navigačních zařízení. Také třeba zprávy o ledovcích, vracích, mrtvých velrybách, velkých plaveninách a tak dále.) Všechny uvedené objekty a další překážky musely být hlášené v rámci mezinárodní nouzové frekvence. Na této frekvenci byl poslech signálů SOS povinný: každou hodinu byly dvě tříminutové periody určené pro volání SOS a vysílání bylo zakázané. Všechno na vlnách utichlo a všichni museli naslouchat, pokud nějaké plavidlo potřebovalo pomoc. Všechny lodě byly připravené pomoci. Ve volném čase se mohli námořníci stejně tak jako u jiných flotil například koukat na filmy. K dispozici byly třeba evergreeny jako Tři oříšky pro Popelku. Na československých lodích byly i knihovny, a na některých i bazén a tělocvična. V přístavech měli námořníci čas i na turistiku a jiné vyžití, protože se tam kotvilo 4 až 5 týdnů. Dnes se technologie vykládání a nakládání zredukovala na pár hodin, maximálně dní. Námořníci tedy skoro ani nepoznají, na jakém přístavu se právě nacházejí. Prvek romantiky a dobrodružství potulování námořníků po přístavních tavernách a krčmách se z této profese téměř vytratil. Námořníci prožili tu a tam v přístavech erotické radovánky. Třeba jako ti v Brazílii z lodě Třinec, o kterých vypráví druhý důstojník František Ptáček:
"Průzkumníci z první vycházky podali ostatním své hlášení. V baru Love Story obsluhuje a honí mouchy po lokále číšník původem ze Slovenska. A tak tento lokál se pro příští večery stal jakýmsi klubem ROH pro proletáře z lodě TŘINEC. Jednou po půlnoci se z takové vycházky vrátil s brekem jeden maník ze strojní posádky a chtěl vzbudit kapitána, že prý si chce postěžovat na našem konzulátu. Byl totiž fyzicky napadený a inzultovaný, neboli dostal nakládačku, a navíc ještě přišel o bundu v ceně 40 dolarů. Po konfrontaci s dalšími účastníky konfliktu vyšlo najevo, že pravděpodobně nebyla zaplacená útrata za slečny sedící u téhož stolu. Ochranka podniku si potom dodatečně, venku, vybrala ušlý zisk, nic nebyla platná známost s místním číšníkem. Prostřednictvím tohoto krajánka si další proletář ze strojovny domluvil celonoční radovánky se slečnou Juscelinou v jejím apartmá, za pevně stanovený honorář. Když ráno vyšel ze sprchového koutu s ručníkem kolem beder, byl v místnosti kromě Juscelínky ještě jeden fešák, který si pohrával s vyskakovacím nožem. Jako exekutor vymáhající výpalné požádal o dalších 10 tisíc cruzeiros, za morální a fyzickou ochranu, kterou prý poskytuje té slečně. Jelikož žádná další peněžní hotovost se už v kapsách nenašla, spokojil se s hodinkami značky Prim. Náš aktér mohl tak odejít v neporušeném stavu, zdráv a smuten se vrátit do bezpečí lodního domova. Někteří starší pánové vycházeli z lodě po večeři na kulturní vycházky, takzvaně na divadlo. Procházeli přístavní avenidou a nahlíželi do intimně osvětlených lokálů, jako by pro sebe nezávazně hledali to nejlepší z klasiky tamějších hostesek. Na lodního předsedu KSČ se v jednom tom kulturním středisku přilepila pohledná mucholapka a než mohl říci, že se to vzhledem k jeho funkci nehodí, stačila mu vytáhnout ze zadní, našponované kapsy texasek 20 tisíc cruzeirů. Takže ho to divadlo přišlo asi na 25 dolarů."
Kuchař: Nejdůležitější po kapitánovi
Na každé lodi byl vždycky kuchař se svým personálem. Tradovalo se, že kuchař byl po kapitánovi nejdůležitější osobou na lodi. Kuchař totiž vytváří atmosféru na lodi. I sebelepší kuchař se po 3 měsících takzvaně přejí. Pokud je kuchař mizerný, posádka je se stravou velice nespokojená. A nespokojená posádka určuje klima na lodi. Proto je kuchař velmi důležitou osobou v hierarchii posádky. A skutečně dobrý kuchař se pozná podle nápaditosti jídelníčku a nápaditosti kuchyně. Třeba jak píše kuchař na lodích Československé národní plavby Jiří Frank:
"Bližší seznámení s jednotlivými světovými kuchyněmi je ostatně jednou z nejlepších cest k pochopení a poznání jiných kultur. Že Indové na rozdíl od nás rozlišují 6 základních chutí. Sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a pálivou. Že v Mexiku se jí upražené housenky. Že v Peru jsou vyhlášenou specialitou pečená morčata a žížaly suri. Že v Belgii milují kromě čokolády také bifteky a chřest. Že v Chorvatsku pečou maso pod kovovým zvonem zasypaným žhavým uhlím. Že německý Eintopf je vlastně jídlo z jednoho hrnce. Že ve Švédsku mají rádi kopr tak moc, že si ho doma sázejí do květináčů. Že v Egyptě jsou skutečnou specialitou pečení holubi. Že turecký med v Turecku vypadá úplně jinak než u nás. Že Portugalci zkonzumují tolik tresky (jejich národního jídla), že ji musejí dovážet. Že v Gruzii brambory nahrazovali jedlými kaštany. Že na Sicílii se těší oblibě paštika z kosů. Že v Estonsku se mohou utlouct po sulcu. Že vertikální gril, na němž se peče kebab a gyros, vznikl za časů tureckých válek, kdy si vojáci opékali maso na šavli zabodnuté vedle ohniště."
Rozsah práce, kterou jednotliví kuchaři a stevardi vykonávali, se odvíjela od jejich postavení. Hlavní kuchař připravoval maso, vařil omáčky, spravoval zásoby a plnil roli zástupce purkmistra. Druhý kuchař se staral o snídaně, připravoval polévky, přílohy, moučníky, pekl rohlíky a chléb. Třetí kuchař se staral o doplňkové práce a mytí nádobí. Co se týče 2 stevardů, ti roznášeli jídlo v jídelnách. Existovaly totiž oddělené jídelny pro posádku a pro důstojníky. Také se starali o úklid kapitánských a vrchních důstojnických kajut. Pokud byla obsazená pozice třetího stevarda, věnoval se tento muž úklidu, čištění a praní prádla během dlouhých plaveb. Praní jinak zajišťovaly prádelny v přístavech. Námořníci měnili ručníky jednou týdně a ložní prádlo jednou za dva týdny. Jídlo podávané na československých lodích bylo vždycky kvalitní a v dostatečném množství. Jeden z vypravěčů zmínil například závody v pojídání řízků. Kuchaři připravovali vydatné snídaně, tříchodová obědová a dvouchodová večeřová menu. Připravovali zmrzlinu a pekli rohlíky a chléb, koláče, a dokonce i vánoční cukroví. Lodě byly zásobované kvalitními surovinami, někdy i těmi, které nebyly na domácím trhu k dostání. Například muž narozený v roce 1963 vzpomínal, že až do svých třiceti let nevěděl, jak chutnají olivy. Na druhou stranu, když se stal námořníkem, jedl olivy podávané s paštikou. V čele kuchyňského oddělení stál purkmistr, který vedl personál oddělení a spravoval zásoby potravin. Zajišťoval kvalitu potravin, jednal s celníky v přístavech, uchovával pasy a další dokumenty námořníků, vyplácel mzdy v hotovosti v cizích měnách a tak dál. Purkmistr patřil mezi nejvyšší velitele lodi odpovědné přímo kapitánovi, spolu s vrchním důstojníkem a hlavním strojním důstojníkem. Lodní doprava se ale ekonomizovala a kuchař se stával postradatelným. Povinnosti hospodáře převzal kapitán a kuchaře na těch nejekonomičtějších lodích nahradily mikrovlnné trouby a dostatečná zásoba vakuovaných hotových pokrmů v mrazáku. Ze stevardů snad zůstal jenom jeden, aby občas uklidil kapitánovi v jeho rezidenci a také v jídelně alobalové tácky po mikrovlnných radovánkách posádky.
Vůně a chutě Indie
Dobrý kuchař se pozná tak, že svou kuchyni v rozumné míře ozvláštňuje a obohacuje krajovými surovinami, kterými se nechává inspirovat. To platilo třeba pro kuchaře Jiřího Franka, který se plavil na lodích Československé námořní plavby:
"Velmi rád jsem v indických přístavech navštěvoval tržnice, krámky s potravinami a pouliční prodejce všeho druhu. Indický smysl pro obchod, smlouvání a celkové chování při nabídce a prodeji bylo úžasné. Smlouvání o ceně je tu cosi jako národní sport. Kdyby člověk koupil zboží a nesmlouval, určitě by po pár krocích zjistil, že mohl nakoupit mnohem laciněji. Ani prodavač by nebyl s takovým prodejem dostatečně spokojený, protože by si "nezahrál". V jedné ulici plné obchůdků a stánků se zbožím všeho druhu mě a mé kamarády námořníky zaujal trpaslík, který stál na malém můstku přes úzkou říčku. Byl to už starší muž, slušně vypadající, v bílé košili a s turbanem na hlavě. Postavu měl jako dítě předškolního věku. Vycítil, že ho sledujeme, a začal na nás mávat rukama a i jinak se snažil na sebe upozornit. Zamířili jsme k němu. Už z dálky ukazoval na foťák, který jsem měl zavěšený na krku. S úsměvem roztaženým od ucha k uchu naznačoval malým prstíkem mačkání spouště. Řekli jsme si s kamarádem, že by to mohla být zajímavá fotka, a několikrát jsme se s trpaslíkem vyfotili. Byl velice ochotný a pózoval jako profesionální modelka. Měli jsme ale pocit, že se spíš fotí on s námi než my s ním. Jeho ochota byla až trochu podezřelá. Nakonec jsme mu poděkovali, rozloučili se a chtěli pokračovat v prohlídce tržiště. On nás ale chytil za nohavice a začal na nás křičet, že jsme mu za to fotografování nezaplatili. Byli jsme jeho chováním tak překvapeni, že jsme nedokázali klást odpor. Krátkýma ručičkama se držel našich nohavic jako klíště a nebylo možné se mu vytrhnout. Dokonce se mi pověsil za nohu. Ve snaze se mu vyprostit jsem se spolu s ním svalil na chodník. On stále hlasitě křičel na kolemjdoucí, kteří se na nás začali otáčet. Mysleli si nejspíš, že tomu nebožákovi ubližujeme nebo ho snad chceme unést. Dokonce jeden pán v saku nás začal kárat.
"No to snad není možné," prohlásil kamarád.
"Na co si ten prcek hraje? Kdybych to věděl, vyfotím si ho z dálky a může se rozčilovat, jak chce."
Urychleně jsme vydolovali nějaké peníze a podali je trpaslíkovi. Nebylo nám to ale nic platné. On křičel dál a naznačoval, že je to málo. Nezbylo nám než přidat další peníze a jeden kokosový ořech, který jsem si koupil na tržišti krátce před focením. Teprve potom přestal trpaslík křičet. Byl to velice vykutálený chlapík. Zahlédli jsme ho potom na tržišti ještě jednou, ale radši jsme utekli. Co kdyby zase začal křičet."
Turecko: Slunečnicová semínka
Jedna z historek kuchaře Jiřího Franka pochází také z Turecka:
"Při každém zakotvení lodi v přístavu měli všichni členové posádky největší starost hlavně o 2 věci: první starost byla o poštu. Ta byla posílaná z Prahy hromadně, takzvanou kapitánskou poštou a někdy se stalo, že zásilky nedošly nebo nás v přístavu nezastihly. I ten nejotrlejší námořník čekal, jestli tam také není dopis pro něho, protože to bylo jediné spojení s domovem. Druhá starost se týkala délky postoje, čili otázky, jak dlouho v přístavu pobudeme. Od toho se potom odvozovaly plány na střídání služeb, aby každý měl stejnou možnost jít na vycházku. Čím delší postoj byl, tím lépe pro posádku. První námořníci, kteří se dostali na pevninu, prozkoumali, jaké možnosti přístav skýtá a co je tam k vidění. Rádi jsme chodili třeba všude do kina, protože naše filmy na lodi jsme viděli už několikrát. Také se zjišťovalo, jaké a čí lodě kotví kolem nás a zda je možné si s nimi filmy vyměnit, nebo si je aspoň půjčit. Nebylo muže, který by se netěšil na vycházku. Už pocit, že stojíte po dlouhé plavbě na pevnině, byl krásný. Mě zajímalo hlavně vše kolem jídla a stolování. Rád jsem procházel tržnice a zkoumal nové a nové věci. Například jsem jako jeden z mála českých námořníků ochutnal ayran, slaný, vodou ředěný jogurt s nádechem česneku. Asi jsem byl dost odvážný. Tento národní nápoj prošel mými útrobami nečekaně rychle a jeho příchuť a následky jsem pociťoval ještě druhý den. První den jsem se na vycházku nedostal, protože bylo moc práce a přednost měli služebně starší námořníci. S ostatními jsme proto netrpělivě večer čekali na námořníky vracející se z vycházky. Byli nadšení přístavem a hlavně všichni básnili o super kinu, které navštívili. Promítali tam nový film o bojovém umění kung-fu, kde hrál v hlavní roli herec Bruce Lee. Tyto filmy jsme měli velice v oblibě, takže kamarád Venca od kolegů zjistil, kde se kino nachází a jak se k němu dostaneme. Hned druhý den jsme vyrazili. Chvíli jsme šli pěšky, protože Venca tvrdil, že kino má být kousek od přístaviště. Když jsme kino ale delší dobu nemohli najít, zastavili jsme taxi a řidiči ukázali papírek, na kterém jsme měli název ulice, kde by se kino mělo nacházet. Nadšeně jsme ještě dodali, že se na nový film moc těšíme. Taxikář potvrdil, že tu ulici dobře zná, zkoumavě se na nás podíval a potutelně usmál. Jeli jsme nečekaně dlouho nočním městem a zastavili kdesi na periférii. Po zaplacení nemalé částky taxík odjel a my zůstali sami uprostřed nevlídné ulice. Dlouho jsme ale sami nezůstali. Po chvilce jsme byli obklopení hloučkem žebrajících dětí a žen. Kino jsme ke své velké radosti ale našli. U pokladny stálo několik mladíků, kteří se na nás usmívali a něco pokřikovali. Nerozuměli jsme jim, a tak jsme úsměv opětovali a slušně pozdravili. Silně namalovaná pokladní nám prodala lístky a jeden z mladíků nás ochotně uvedl do sálu. Svoje sedadla jsme vůbec nenašli, protože bylo šero a každý seděl, kde chtěl. Obsadili jsme tedy náhodně dvě volná místa a pohodlně se usadili. Začalo promítání. Už při prvních snímcích jsme začínali zjišťovat, že tento film nemá s bojovým uměním nic společného. Humorným groteskám s nádechem erotiky jsme vůbec nerozuměli, protože byly v domorodém jazyce, bez titulků. Celé kino se ale tak vesele bavilo, že hlasy z plátna bychom stejně neslyšeli. Kino bylo úplně plné. Lidé se smáli a plácali do stehen.
"To je snad nějaký omyl nebo zlý sen?" prohlásil Venca a tázavě se na mě otočil.
Nevěděl jsem, co na to říct. Nevím, jak se to mohlo stát, ale Venca najednou zmizel! Asi únavou materiálu se pod tím stokilovým námořníkem zlomila sedačka a on se propadl na podlahu. Pak už si neměl na co sednout, stoupnout si nemohl, a proto celý film musel střídavě klečet na kolenou nebo sedět na bobku. K tomu mu ostrý zbytek sedačky roztrhl kalhoty na zadní části těla. Odejít jsme nemohli, protože nebylo kudy. Ulička byla plná bavících se diváků, kterým bylo úplně jedno, že někdo chce projít. Bylo marné se o to pokoušet. Pokorně jsme se vrátili na svá místa. Já si sedl, Venca klekl. Kolem nás stále poletovaly nějaké slupky, jako by je na nás někdo sypal. Měli jsme je všude, i v očích.
"Tady se snad loupe strop! Hlavně aby na nás nespadl. Vůbec bych se nedivil!" prohlásil klečící kamarád a sedl si na bobek, protože ho kdosi zezadu stále upozorňoval, že moc vyčuhuje, a brání tak v pohledu na plátno.
"Už aby to peklo skončilo."
V kině byl hrozný chaos. Diváci se hlasitě chechtali, pokřikovali na sebe, nedýchatelný vzduch byl prosycený lidským potem. Vrcholem všeho bylo, když se mě vlevo sedící muž středního věku snažil vzít za ruku. Tlačil se na mě už od začátku, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Svoji snahu zopakoval vždy, když jsem ruku položil na opěradlo. Potom mi ale začal sahat i na stehno, a to už jsem ho rázně odstrčil. Venca to zpozoroval a pouze utrousil:
"Z toho si nic nedělej, já mám na rameni už delší dobu nějakou ruku, a moje to není."
"Určitě jsme si spletli kino. Tady z naší posádky nikdo nebyl!"
Konečně film skončil a všichni se hrnuli k jedinému východu. Ten byl totálně ucpaný a my museli čekat. Jednu ruku jsem měl položenou na zadní kapse, kde jsem měl peněženku a doklady, a za druhou se mě stále někdo pokoušel chytat. Teprve teď jsme si s Vencou uvědomili, že v kině jsou samí chlapi. Konečně nám bylo všechno jasné…. U východu se na nás usmívala pokladní a posílala nám vzdušné pusinky. Když jsem se na ni pozorněji zadíval, s hrůzou jsem si uvědomil, že je to převlečený chlap! Konečně jsme se dostali ven – a uviděli, že jsme obalení čímsi lepkavým! Ze všeho nejvíc to vypadalo jako poslintané slupky. Vzpomněl jsem si na starý český film Obušku, z pytle ven, kdy hostinský spadl do kádě s medem a pak se vyválel v peří. Naštěstí se nám na konci ulice podařilo stopnout taxíka. Venca s odřenými koleny a roztrženými kalhotami prohlásil:
"V Turecku už do kina nikdy nejdu!"
Taxík nás bezpečně odvezl do přístaviště a my se po částečné očistě před vstupem na loď domluvili, že s touto epizodou se nikde chlubit nebudeme. To, co kolem během celé té úžasné produkce poletovalo, nebyl loupající se strop, ale slupky ze slunečnicových semínek. Tuto velice oblíbenou pochutinu Turci konzumují prakticky všude, a slupky taky všude vyplivují, například i v kině na balkoně. A my jsme ke vší své smůle seděli v přízemí."
Likvidace československé flotily: Kožený potopil lodě
Po revoluci v roce 1989 se u nás začalo investovat do stavby nových lodí. V roce 1990 měla Československá námořní plavba 18 plavidel. 9 linkových lodí a 9 pro přepravu hromadných nákladů. Zdálo se, že nástup kapitalismu bude pro české loďstvo začátkem rozvoje. Ale byl to velký omyl. Československo zahájilo v roce 1991 masivní privatizaci státních podniků a Československá námořní doprava se zařadila do kuponové privatizace. Její první vlna proběhla mezi květnem a prosincem 1992. Jejími autory byli ekonomové z Prognostického ústavu Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus. Občané státu mohli v této akci získat pomocí kuponové knížky vlastnický podíl v jakékoliv státem vlastněné společnosti, která se do kuponové privatizace uvolnila. Jak se na privatizační seznamy dostala Československá námořní plavba? Řada podobných státních firem na ně zařazená nebyla, stát je prodal přímo vybraným investorům. Patřily mezi ně především společnosti takzvaného exportního stříbra, například Škoda nebo jihočeský pivovar Budvar, který je dodnes národním podnikem. Nikdo zasvěcený dodnes nechápe, proč se stát zbavil firmy, která byla vždycky zisková a exportně důležitá. Stát se nepochopitelně zbavoval zlatých vajec a ponechal si jen ty firmy, které musel finančně zachraňovat. Osobně jsem přesvědčený, že kasta rychlokvašených podnikavců s napojením na bývalou StB si ziskové firmy prostě vylobbovala. Všechno výdělečné připadlo této novodobé lumpenburžoazii, zatímco prodělečné podniky se ponechaly státu. Klasické podvodné schéma, gigantické rabování národního stříbra a velkolepý přesun majetku. Česká námořní plavba přestala být vlastněná státem v roce 1992 a v kuponovce získala podíly zhruba padesátka privatizačních fondů. K největším podílníkům patřily fondy FINOP, PIAS, KIS, YSE, SIS nebo Čechofracht. Část akcií držel státní restituční fond. Mezi podílníky bylo také přibližně 20 tisíc držitelů investičních kuponů a zaměstnaneckých akcií. Ještě v roce 1994 byla zachycená poslední plavba lodi Praha. Všichni pamětníci mohli ve filmu na Youtube sledovat dokumentární záběry ze života na lodi a její poslední plavby z Barcelony do Belfastu. Záběry zachycují okamžiky, kdy loď kotvila v Barceloně od 3. do 11. ledna 1994, a její následnou cestu do Finska. Do finského přístavu Vaasa dorazila po komplikované plavbě přes mnoho ledových ker. Vplutí do Vaasy ani vyplutí z přístavu Praha nezvládla bez pomoci finských ledoborců. 2. února 1994 vyrazila z Vaasy do Ameriky s nákladem obilí a pak do Belfastu. V tomto irském přístavu Praha ukončila svou životní pouť. A hned za rok to přišlo. V prosinci 1995 se majoritním akcionářem České námořní plavby stala společnost Stratton Investments podnikatelů Michaela Dingmana a Viktora Koženého se sídlem na Bahamských ostrovech. Stratton Investments koupila od drobných podílníků 69% akcií. Do 3 měsíců se podíl zvýšil na 85%. A to byl konec Československé národní plavby. Už za rok Viktor Kožený požádal společnost American Marine Advisors o přípravu prodeje flotily. Transakce proběhla v řádu několika měsíců. Kožený začal lodě rozprodávat za neadekvátně nízké ceny. Končily většinou u nizozemských a norských rejdařství. 3 lodě odkoupila Slovenská plavba dunajská. Československá námořní plavba se náhle propadla do hluboké finanční ztráty a o všechny lodě nakonec přišla. Poslední zcela nová nákladní loď se jménem Jan Želivský se prodala 18. prosince 1998. Jaké ale byly důvody k náhlému rozprodeji loďstva? Viktor Kožený se v polovině 90. let pustil do investic v Ázerbájdžánu. Tato středoasijská země tehdy spustila privatizaci podobnou té naší. Tamní podniky se měly také odstátnit pomocí investičních kuponů, které bylo možné získat na volném trhu. Prostředky získané prodejem českých lodí Kožený pravděpodobně použil pro své ázerbájdžánské privatizační dobrodružství. Kožený tím získal jistou majetkovou účast na ázerbajdžánském ropném průmyslu. Zacílil na zlaté vejce ázerbajdžánské ekonomiky, státní ropnou společnost Socar. Česká republika řešila v 90. letech strategické zásobování ekonomiky ropou. Námořní plavba stavěla dva stotisícitunové tankery v Rumunsku. Koženému to všechno asi dávalo smysl. Viktor Kožený v Ázerbájdžánu nakonec neuspěl a dodnes se ukrývá před věřiteli na Bahamách. Společnost Česká námořní plavba stále existuje, ale už neprovozuje žádné lodě. Po rozprodeji lodí ještě několik let existovala šance na udržení aktivit v oblasti managementu námořních lodí pro nizozemské rejdařství Van Ommeren, německý Egon Oldendorff a dánský Clipper. Ale to bohužel nevydrželo dostatečně dlouho k novému rozvoji. Majitelé společnost prodali a flotilu, obsluhovanou českým managementem a posádkami, zrušili. Česká námořní plavba odkoupila v roce 2001 podíly od Koženého firem Glomar Trading, Daventree a Norkema Holdings. V současnosti je ale už bez lodí a zabývá se hlavně správou a pronájmem nemovitostí. Z České námořní plavby tak zbyla jen realitní kancelář, která vlastní několik bytů v Praze a Londýně. Toto je tragický a ostudný konec jedné z nejslavnějších československých firem.
Závěr: Čechoslováci na mořích
Je mnoho dalších úžasných, velkolepých, barvitých nebo vtipných historek, které bych chtěl v tomto pořadu zprostředkovat. Bohužel, cyklus o Československé námořní plavbě by se příliš protáhl a ztratil by na dynamice. Už tyto 4 díly jsou maximem, i když je velká škoda, že se sem tyto příběhy nevejdou. Jsou poklady vzpomínek plejády kapitánů, důstojníků, stevardů, strojařů, kuchařů a dalších námořníků. Kapitáni Antonín Fojtů, Radomír Novotný, Jan Hakl nebo Jakub Frey. První strojní důstojník Michal Svoreň, nebo citovaný druhý důstojník František Ptáček. Lodní lékař Otakar Mlejnek. Nebo další námořníci palubáci, jako Vlastislav Ringel, stevard Roman Vašina, nebo kuchaři Jiří Frank a Pavel Branka. Chtěl bych výjmenovat všechny, ale byl by to dlouhý seznam. Všem těm a mnohým dalším vzdejme hold za jejich službu pod československou vlajkou, kterou nosili po světě, aby naši zemi proslavili. Tyto vzpomínky časem blednou a sláva československého loďařství tak bledne a vytrácí se. Naši čest a slávu v této branži musíme proto oživovat. Je součástí našeho posvátného vlastenectví a pokladnicí československých dějin. Příběh československé a české námořní plavby se uzavřel, ale Čechy se z oceánů vyhnat nepodařilo. Jednotliví námořníci a důstojníci stále odcházejí na moře, aby pracovali pro zahraniční společnosti. Každé léto zdobí česká vlajka v Chorvatsku, Řecku, Itálii a jinde desítky, možná i stovky rekreačních plavidel. Méně movití spoluobčané aspoň jezdí na vodu, a to v takovém měřítku, že se v Česku jen stěží najde dospělý jedinec, který nikdy nesjížděl Vltavu, Berounku, Sázavu nebo Ohři. Voda, lodě a Čechoslováci k sobě prostě patří a není na světě moc, která by je dokázala rozdělit.