Druhý díl pokračuje ve sledování života Sidneyho Gottlieba a jeho účasti na temných operacích CIA. Tentokrát se zaměřuje na rozsáhlou síť mučíren, které CIA provozovala v západním Německu, a na programy jako Artichoke a MK-Ultra. Artichoke se zabývalo způsoby, jak donutit lidi k vyzrazení tajemství, zatímco MK-Ultra se zaměřilo na hypnotické a psychologické experimenty s lidmi. Posluchači se zavádějí do tajemného světa, kde etika ustupuje před touhou po moci a kontrole.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v předchozím díle. Po úvodu Sidneyho Gottlieba jsem se zaměřil na jeho dětství, dospívání a školu. Tohle formování totiž považuji za nezbytné, abychom pronikli do osobnostního profilu hlavní postavy. Potom, co se Gottlieb oženil, začal svou kariéru ve státních službách. Potom jsem se zaměřil na druhou světovou válku a zárodky biologických pokusů OSS, předchůdkyně CIA. Po válce Američané naverbovali doktora Kurta Blomeho, který vedl pokusy na lidech v koncentrácích. Následovala notoricky známá operace Paperclip. Stejně jako nacisty, Američané najímali i Japonce, což jsem pokryl v další kapitole. CIA vyvinula první program MK-Naomi, ve kterém testovala LSD. Následoval program Bluebird na ovládání mysli.
Síť mučíren CIA v západním Německu
V útulném německém městečku Oberursel, v kopcích severně od Frankfurtu, provozovali nacisté tranzitní tábor pro zajaté britské a americké piloty. V roce 1946 ho převzala americká armáda a pojmenovala ho tábor King. Protože už byl vybavený vězeňskými celami a výslechovými místnostmi, stal se místem, kam se posílali nepoddajní bývalí nacisté a další vězni ke speciálním výslechům. Oficiálně se říkalo, že v ní sídlila sekce zpravodajského centra Evropského velitelství. To ale nebyl celý příběh. Tábor King byl domovskou základnou drsných hochů. Hrstky důstojníků kontrarozvědky, kteří byli známí týráním vězňů. Některé z jejich metod byly tradiční, například ponořování obětí do ledové vody nebo nucení proběhnout uličkou mezi vojáky, kteří je mlátili baseballovými pálkami a dalšími zbraněmi. Jiné byly farmakologické. Některým obětem píchali metrazol, o kterém se myslelo, že rozvazuje jazyk, ale také způsobuje násilné záchvaty. Jiným podávali koktejly z meskalinu, heroinu a amfetaminů. Táborem se někdy ozývaly výkřiky obětí. Drsní hoši v táboře King poskytli Allenu Dullesovi veškerou sílu, kterou potřeboval k tradičnímu mučení. Nejpřitažlivější bylo, jak se vyjádřil jeden z důstojníků CIA ve Frankfurtu, že likvidace těla by nebyla žádný problém. Dulles ovšem hledal jiné než tradiční metody výslechu. Rozhodl se využít prostředků tábora King, ale sofistikovanějším způsobem. Vysocí důstojníci CIA považovali Bluebird za portál, který by je mohl dovést k neobjevenému světu. V táboře King měli místo, kde mohli testovat jakoukoli drogu nebo donucovací techniku. Měli připraveny zásoby lidských subjektů. Pokud by některý z nich zemřel, likvidace jeho těla by přece nebyla žádný problém. A co bylo nejlepší, jejich práce probíhala v západním Německu okupovaném Američany, takže byli mimo dosah zákona. CIA začala do tábora King posílat týmy Bluebird, aby prováděly výslechy. Pak šla ještě o krok dál. Práce Bluebird byla natolik tajná, že ani zabezpečená armádní základna nebyla dostatečně bezpečná. Za přísně zavřenými dveřmi se začal formovat dalekosáhlý plán. CIA měla otevřít vlastní tajnou věznici, kde by se zajatí nepřátelští agenti využívali jako subjekty pro experimenty s ovládáním mysli. Bylo by pod formální kontrolou tábora King, ale nacházelo by se mimo obvod základny a řídila by ho CIA. Jinak řečeno. Bezpečný dům CIA pod ochranou americké armády. Několik kilometrů od tábora King, ve vesnici Kronberg, stála na konci polní cesty sedlová vila. Nad těžkými dřevěnými dveřmi bylo vytesané datum jejího postavení. 1906. Po jednu generaci byla známá jako vila Schuster, podle židovské rodiny, která ji postavila a vlastnila. Za nacistické éry ji byla rodina nucena prodat. Počátkem roku 1951 sem přijeli Američané ze CIA a Divize speciálních operací, kteří hledali místo pro černé operace. Právě tady ho našli. Zvenčí vypadala vila Schuster téměř královsky. Byla prostorná, s elegantním vchodem a robustními trámy. Velký obývací pokoj měl vysoký strop, olověná okna a impozantní krb. Ve dvou horních patrech byl tucet ložnic. V suterénu se nacházel komplex zděných skladů, které bylo snadné přeměnit na uzavřené cely. Právě v tomto sklepení prováděli lékaři a vědci ty nejextrémnější pokusy na lidech, jaké kdy úředníci americké vlády prováděli.
"Tato vila na okraji Kronbergu se stala mučírnou CIA," zněl po desetiletích závěr německého televizního dokumentu. Důstojníci CIA, kteří prováděli výslechy v táboře King a ve vile Schuster, se spoléhali na vedení doktora Fishera. Byl to německý lékař, který pracoval ve washingtonské nemocnici Waltera Reeda a uměl dobře anglicky. Tento doktor Fisher byl ve skutečnosti generál Walter Schreiber, bývalý hlavní lékař nacistické armády. Vzpomínáte si na dopis, který Kurt Blome psal právě jemu? Ano, byl to přesně on. Doktor Schreiber schvaloval za války experimenty v koncentračních táborech Osvětim, Ravensbrück a Dachau, ve kterém vězňům podával meskalin a další drogy a také je rozřezával, aby bylo možné sledovat postup gangrény na jejich kostech. Podle jednoho amerického výzkumníka jeho experimenty obvykle vedly k pomalé a trýznivé smrti. Po válce Schreibera zatkli Sověti a uvěznili ho v nechvalně proslulé věznici Lubjanka v Moskvě. Nakonec své věznitele přesvědčil, aby mu umožnili přijmout profesuru ve Východním Berlíně. Jakmile se tam dostal, proklouzl do Západního Berlína a představil se důstojníkům americké kontrarozvědky. Jakmile potvrdili jeho totožnost, poslali ho do tábora King. Tam ho přivítali jako obdivovaného kolegu. V jedné zprávě se uvádělo:
"Bývalý hlavní lékař německé armády, který byl zodpovědný za dohled nad mnoha experimenty v koncentračních táborech, seděl několik týdnů u výslechu. Nebyly to však otázky, které by kladli obviněnému vězni ze zločinů proti lidskosti. Mluvili jako vědci a kolegové, o svých znalostech a zkušenostech."
Během několika měsíců po svém příjezdu se stal Schreiber lékařem tábora King. Součástí jeho práce bylo radit členům hostujících týmů Bluebird v technikách speciálního výslechu. Jeden z výzkumníků napojených na CIA, profesor Harvardské lékařské fakulty Henry Beecher, s ním strávil dlouhý večer ve vile Schuster. Při zpětném pohledu se zdá, že to byla mrazivá scéna. Seděli v elegantním salonu, pravděpodobně popíjeli dobré pití, téměř jistě u plápolajícího krbu. Tito dva vzájemní obdivovatelé, jeden bývalý nacistický lékař a druhý harvardský profesor, si povídali. Přitom oba pracovali pro CIA. Povídali si v zemi, kde nacisté mučili v koncentrácích vězně bestiálními pokusy. Oba si o těchto technikách povídali, protože Američané v nich dál pokračovali. Paradoxně v zemi, ve které probíhaly a s lidmi, kteří je páchali. Není lepší syntézy a důkazu spojení nacismu a Ameriky. Oba patřili k několika málo skutečným odborníkům na psychoaktivní drogy na světě a měli si o čem povídat. Přímo pod jejich nohama se nacházely kamenné cely, ve kterých drželi postradatelné vězně, které využívali jako subjekty při experimentech Bluebird. Profesor Beecher později napsal, že Schreibera shledal inteligentním a ochotným spolupracovat. Líbila se mu jejich výměna názorů. Týmy vyšetřovatelů Bluebird pravidelně létaly do západního Německa, aby tu prováděly své experimenty. Nejčastěji pracovali v táboře King a v nedaleké vile Schuster. Němečtí badatelé později identifikovali další tajné věznice, kde Američané také prováděli extrémní pokusy. Jedno z nich se nacházelo v Mannheimu, nedaleko barokního paláce, ze kterého kdysi vládla falcká knížata. Zprávy uváděly další v Berlíně, Mnichově a na předměstí Stuttgartu. V těchto tajných věznicích pracovali vyšetřovatelé Bluebird bez jakéhokoli vnějšího dohledu. Tím se vytvořil precedens, který znamenal pro CIA průlom. Otevřením věznic si CIA vytvořila právo nejen zadržovat a věznit lidi v jiných zemích, ale také je ve vazbě tvrdě vyslýchat bez ohledu na americké zákony. Tato síť věznic v západním Německu byla tak úspěšná, že ji CIA zopakovala v Japonsku. Tam výslechové týmy Bluebird aplikovaly zajatým severokorejským vojákům drogy. Například včetně amytalu sodného, depresiva, které může mít hypnotické účinky. Dále jim podávali tři silné stimulanty. Benzedrin, který působí na centrální nervový systém, koramin, který působí na plíce, a pikrotoxin, křečový prostředek, který může způsobit záchvaty a ochrnutí dýchacích cest. Vyšetřovatelé CIA je podrobili hypnóze, elektrošokům a vysilujícímu horku. Jejich cílem bylo podle jedné zprávy vyvolat prudké katarzní reakce, střídavě subjekty uspávat a pak je probouzet, dokud nebyly dostatečně zmatené, aby je bylo možné přinutit k opětovnému prožití zážitku z minulosti. Úředníci CIA ve Washingtonu nařídili důstojníkům, kteří tyto experimenty prováděli, aby jejich pravou povahu utajili i před americkými vojenskými jednotkami. Jak se tempo těchto experimentů zvyšovalo, vědci z tábora Detrick se znovu začali zajímat o Kurta Bloma. Počátkem 50. let se zdálo, že jeho znalosti jedů a halucinogenů ho kvalifikovaly jako ideálního poradce pro program Bluebird. CIA ho našla jako lékaře v Dortmundu. Jednoho jarního dne roku 1951 navštívil jeho kancelář důstojník s nabídkou. Pokud by souhlasil s vyzrazením svých tajemství, CIA by mu zajistila urychlenou smlouvu Paperclip, která by ho přivedla do Ameriky. Blome nakonec nabídku CIA přijal. To ho přivedlo znovu ke spolupráci s jeho někdejším nacistickým parťákem Walterem Schreiberem, hlavním lékařem nacistické armády. Walter Schreiber totiž také přijal smlouvu Paperclip a ve stejné době se chystal nastoupit na loď do New Yorku. Prodal svou lékařskou praxi, nabídl svůj dům realitnímu makléři a stáhl své děti ze školy, aby se mohly soustředit na výuku angličtiny. Dva bývalí nacisté, které měli pověsit za bestiální pokusy na lidech, se tak ve zdraví a štěstí znovu setkaly pod laskavým a vlídným okem americké CIA. Opět není lepší syntézy spojení nacismu a Ameriky. Schreiber se ale dostal pod palbu veřejné kritiky. Američané neochotně zrušili jeho smlouvu Paperclip. Místo návratu do západního Německa odešel do důchodu v Argentině. Díky Američanům tak tento nacista získal klidné místo k zaslouženému odpočinku. Také s Blomem to nebylo jednoduché, protože jeho převoz do Ameriky mohl hrozit stejným skandálem. Naštěstí se právě uvolnila ideální práce. Walter Schreiber pracoval jako štábní lékař v táboře King a nyní bylo toto místo volné. CIA ho nabídla Kurtu Blomovi. Měl pokračovat ve stejné práci, které se věnoval během svých nacistických let. Použití drog a chemikálií při výsleších. Protože by působil v táboře King, a nikoli v Americe, mohl by také pomáhat s řízením výslechů. Blome souhlasil. Jeho žena se s ním do tábora King odmítla přestěhovat a manželé se rozešli. Doktor Blome mohl veškerý svůj čas věnovat své nové práci. První tři důstojníci CIA, které Dulles pověřil dohledem nad projektem Bluebird, patřili k vnitřnímu jádru CIA. James Angleton, šéf kontrarozvědky, Frank Wisner, který se brzy stal náměstkem ředitele pro plány, a Richard Helms, který se za dvacet let vyšvihl do nejvyšší funkce, ředitele CIA. Všichni byli hyperaktivní a plní nápadů. Uvědomovali si ovšem, že jim chybělo vědecké zázemí, aby mohli odpovědět na otázky, které si kladli. Allen Dulles a jeho vyšší důstojníci se shodli, že Bluebird musel pokračovat. Pak šli ještě o krok dál. Rozhodli se, že Bluebird potřeboval přísun odborných znalostí a vizí zvenčí CIA. Dulles a Helms se rozhodli získat nápaditého chemika, který by měl chuť jít za zakázanými poznatky. Byl by to první člověk, kterého americká vláda najala, aby našel způsoby, jak ovládat lidskou mysl. Sidney Gottlieb.
Program CIA Artichoke: Tajemství, které odemkne vesmír
Projekt CIA na ovládání mysli Bluebird se naplno rozběhl v roce 1951. Týmy jejich důstojníků testovaly techniky speciálního výslechu v tajných věznicích v Německu a Japonsku. Zkoumaly účinky různých drog a technik, jako je hypnóza, elektrošoky a smyslová deprivace. To však nestačilo ke spokojenosti náměstka ředitele CIA pro plány Allena Dullese. Dulles považoval projekt Bluebird za nesmírně důležitý. Dokonce za projekt, který by mohl znamenat rozdíl mezi přežitím a zánikem Ameriky. Jak se ale program rozrůstal, ztrácel na důrazu. Vyšetřovatelé pracovali bez koordinace. Nikdo jim nevelel. To Dullese přimělo k hledání chemika, který by dohlížel na veškerý výzkum CIA v oblasti kontroly mysli. Je zřejmé, že pátrání začalo u chemického sboru. Jeho velitelé byli v úzkém kontaktu s Irou Baldwinem, kterého si vážili za jeho průkopnickou práci v oblasti biologické války během druhé světové války. Baldwin vedl jednoho ze svých nejlepších studentů, Franka Olsona, začínajícího odborníka na aerobiologii, k tajné vládní práci. Ta ho přivedla do vnitřního svatostánku tábora Detrick, Divize speciálních operací. Zůstal také v kontaktu s dalším bývalým studentem, talentovaným biochemikem. Z Baldwinova okolí se tak vynořil muž, kterého CIA dlouho hledala. Sidney Gottlieb. Byla to slibná volba. Gottlieb pracoval téměř deset let ve vládních laboratořích a byl známý jako energický výzkumník. Důstojníkům rané CIA se náramně hodil. Ovšem kulturně byli tito muži CIA Gottliebovi vzdáleni. Byli to vybroušené produkty americké aristokracie. Mnozí se znali z rodinných sítí a přípravných škol, z univerzit Ivy League, klubů, investičních bank, právnických firem a z věčně stmelující zkušenosti válečné služby v OSS. Důstojníci CIA, kteří se nejvíce zajímali o programy kontroly mysli, Allen Dulles a Richard Helms, byli příkladem této elity. Dulles se na svůj post dostal díky Princetonu a celosvětově mocné právnické firmě Sullivan & Cromwell z Wall Streetu. Jeho důvěrný pomocník Helms se narodil ve Filadelfii a přípravnou školu navštěvoval ve Švýcarsku. Když se však tito patricijové rozhodli najmout svého mistra mysli, vybrali si někoho, kdo se jim vůbec nepodobal. Tři a třicetiletého Žida z přistěhovalecké rodiny v Bronxu, který kulhal a koktal. Gottliebovým prvním úkolem u CIA bylo absolvovat tříměsíční kurz zpravodajské techniky, který později nazval historickým pozadím zpravodajství. Po jeho absolvování se rozhodl dále vzdělávat. Dozvěděl se všechno, co mohl, o výzkumu CIA v oblasti chemických technik ovládání mysli. Na Dullese a Helmse to udělalo dojem. V Gottliebovi viděli přesně tu kombinaci horlivosti a tvůrčí představivosti, kterou potřebovali. Brzy po jeho přijetí ho odměnili oficiálním titulem. Šéf chemického oddělení štábu technických služeb. Tato skupina byla zodpovědná za vývoj, testování a výrobu špionážních nástrojů. Její chemická divize patřila Gottliebovi, který ji mohl utvářet podle svých představ. Ráno 13. července 1951, kdy se Sidney Gottlieb dostavil ke svému prvnímu pracovnímu dni v CIA, zahalily Washington vlny vlhkého horka. Při zpětném pohledu lze tento pátek třináctého považovat za významné datum v americké tajné historii. Znamenal začátek Gottliebovy halucinační kariéry na pomezí extrémní vědy a tajných akcí. 20. srpna 1951 nařídil Allen Dulles, aby byl Bluebird rozšířen, posílen a centralizován. Dal jí také nový název. Artichoke. Program Artichoke rychle nahradil své předchozí projekty a stal se Gottliebovou mocenskou základnou. Dulles jednal z pozice rostoucí síly. Pouhé tři dny po spuštění programu Artichoke byl povýšen na druhou nejvyšší pozici v CIA. Náměstka ředitele CIA. To mu zajistilo ochranu a podporu experimentů s ovládáním mysli na nejvyšší úrovni americké moci. První směrnice zaslané týmům Artichoke naznačovaly extrémní povahu projektu. Jedna z nich doporučovala, aby výslechy probíhaly v bezpečném domě nebo bezpečném prostoru s přilehlou místností pro nahrávací zařízení, transformátory atd. a koupelnou, protože technika Artichoke občas vyvolávala nevolnost, zvracení nebo jiné stavy, kvůli kterým byla koupelna nezbytná. Důstojníci CIA a jejich partneři z armádní divize speciálních operací už testovali různé drogy na vězních v Německu a Japonsku. Od roku 1951 také prováděli rozsáhlou sérii experimentů v pevnosti Fort Clayton v zóně Panamského průplavu. Prvním subjektem byl vězeň jménem Kelly, ve skutečnosti mladý bulharský politik Dmitrij Dimitrov. Sděloval informace CIA, ale Američané pojali podezření, že uvažoval o změně loajality k francouzské zpravodajské službě. Aby tomu zabránili, zařídili jeho únos a uvržení do řeckého vězení. Po šesti měsících mučení dospěli řečtí vyšetřovatelé k závěru, že neznal žádná tajemství. Vrátili ho CIA, která ho poslala do Fort Claytonu. V roce 1952 důstojník CIA, který jeho případ sledoval, oznámil, že kvůli svému pobytu v řeckém vězení a ve vojenské nemocnici se Kelly stal velmi nepřátelským vůči Americe. Doporučil proto přístup Artichoke, aby se zjistilo, zda by bylo možné Kellyho přeorientovat na vstřícnost k Americe. Kelly byl ve Fort Claytonu držen tři roky. O průběhu jeho léčby nejsou známy žádné dokumenty. Experimenty prováděné na Kellym, stejně jako na dalších vězních v Německu a Japonsku, nepřinesly žádné hodnotné výsledky. To Dullese neodradilo. Velká část programu Artichoke se dá považovat za lékařské mučení. Dávkování silných léků neochotným pacientům, jejich vystavování extrémním teplotám a zvukům, připoutávání k přístrojům na elektrošoky a další formy týrání. To ale nebylo to jediné, co tito vědci dělali. Oběžník CIA napsaný krátce po spuštění Artichoke naznačoval jeho šíři:
"Měl by se provádět specifický výzkum s cílem vyvinout nové chemické látky nebo léčiva nebo zlepšit známé prvky pro použití v práci Artichoke. Měla by se provést vyčerpávající studie různých plynů a aerosolů. Měly by se studovat plynové pistole, trysky nebo spreje, a to jak skryté, tak otevřené. Kromě toho by se měl studovat problém trvalého poškození mozku a amnézie po nedostatku kyslíku nebo vystavení jiným plynům. Měly by se zkoumat účinky vysokých a nízkých tlaků na jednotlivce. Značné množství výzkumných prací by se mělo věnovat oblasti zvuku. Tento výzkum by zahrnoval vliv různých druhů vibrací, monotónních zvuků, otřesů, ultra vysokých frekvencí, ultrazvuku, vliv neustále se opakujících slov, zvuků, nepřetržité sugesce, nerytmických zvuků, šepotu atd. na člověka. Bakterie, rostlinné kultury, houby a různé druhy jedů jsou schopné vyvolat nemoci, které by následně vyvolaly vysoké horečky, delirium atd. Odstranění některých základních prvků potravy, jako je cukr, škrob, vápník, vitamíny, bílkoviny atd., z potravy jedince po určitou dobu vyvolá psychické a fyzické reakce jedince. Měla by se provést studie, která by určila, zda odstranění určitých potravinových prvků z jídelníčku vězňů po určitou dobu je bude materiálně podmiňovat pro práci artichoke. Zatím nebylo prokázáno, zda jedinec prozradí informace v důsledku elektrošoků nebo v elektrošokovém kómatu. Zda elektrošoky mohou vyvolat řízenou amnézii, se nezdá být prokázáno. Pokud by se podařilo dosáhnout elektronicky navozeného spánku a tento spánek by se použil jako prostředek k získání hypnotické kontroly nad jedincem, mohl by tento přístroj mít pro práci Artichoke mimořádnou hodnotu. Měl by se provést speciální výzkum, který by určil vliv dlouhodobého a nepřetržitého vystavení osob infračervenému a ultrafialovému světlu. Existuje velké množství psychologických technik, které lze použít v souvislosti s prací Artichoke. Včetně] pohyblivých nebo vibrujících místností. Zkreslených místností. Záměrného vytváření úzkostných stavů. Vytváření paniky, strachu nebo využívání zavedených fobií atd. Působení tepla a chladu. Působení vlhka, sucha nebo nasyceného či suchého vzduchu. Obecného problému dezorientace. A zcela zvukotěsných prostor."
Toto je americká svoboda a demokracie v praxi. Lze si jen těžko představit řev, bolest a utrpení vězňů, na kterých tyto bestiální techniky zkoušeli. Sledujeme tu pokračování nacistických praktik z koncentračních táborů, které Američané nejen přejali, ale mnohonásobně rozšířili. Navíc s vedením bývalých nacistů, kteří se měli pověsit za tyto zločiny. Opět není lepší syntézy mezi nacismem a Amerikou. Každý tým Artichoke zahrnoval výzkumného specialistu, zdravotníka a bezpečnostního technika. Počátkem roku 1952 byly aktivní čtyři týmy, po jednom v Západním Německu, Francii, Japonsku a Jižní Koreji. Později se přidalo několik dalších. Někdy se tým Artichoke vyslal na žádost armádních vyšetřovatelů nebo vyšetřovatelů CIA, kteří čelili obzvláště tvrdohlavým vězňům. Například v telegramu zaslaném do Washingtonu počátkem roku 1952 se uvádělo:
"Žádost o povolení dát Artichoke [redigováno], zatímco tým je ve Francii. [Redigováno] se nepodařilo subjekt zlomit, ačkoli je přesvědčený, že je [redigováno]."
Jindy vědci z Artichoke přišli s novým lékem nebo jinou technikou, kterou chtěli vyzkoušet, a rozeslali výzvu k získání subjektů. V polovině roku 1952 požádali pobočku CIA v Jižní Koreji o dodání jedné dávky subjektů:
"Touha poslat tým Artichoke od 18. srpna do 9. září zkoušet důležitou novou techniku. Požadujeme minimálně deset subjektů. Vyšší úředníci budou informovat o typech požadovaných subjektů. Technika nevyžaduje problémy s likvidací po provedení."
Úkol vyrobit chemické sloučeniny připadl vědcům v táboře Detrick. V roce 1950 dokončili více než dvouletou práci na vzduchotěsné kulové komoře, ve které bylo možné podávat kontrolované dávky toxinů zvířatům nebo lidem, aby bylo možné studovat jejich reakce. Oficiálně se jednalo o testovací kouli o objemu jeden milionu litrů, ale v táboře Detrick jí všichni říkali Osmá koule. Zčásti ji navrhl Ira Baldwin. Byla více než čtyři patra vysoká a vážila sto třicet jedna tun, což z ní činilo největší aerobiologickou komoru, jaká se kdy postavila. Kolem jejího rovníku se nacházelo pět vzduchotěsných otvorů vedoucích do komor, do kterých se mohly na subjekty připoutané uvnitř rozprašovat toxiny. Vlhkost a teplotu uvnitř každé komory bylo možné regulovat, což vědcům umožnilo zkoušet účinnost různých toxinů za různých podmínek. Spatřujeme tu opět nádhernou analogii s nacistickými plynovými komorami. V čem se liší nacistická plynová komora od americké vzduchotěsné kulové komory? Místo plynu se používaly jiné chemické látky, ale obojí mělo často za následek smrt osob uvnitř.
Jak přimět lidi k vyzrazení tajemství
Mezi lidmi ze CIA, kteří se nejvíce podíleli na programu Artichoke, byl i Morse Allen, tvrdý bezpečnostní důstojník, který byl prvním ředitelem Bluebirdu a neúnavně hledal techniky ovládání mysli. Allen dostal od Dullese volnou ruku a nadšeně prosazoval některé z nejbrutálnějších projektů Bluebird a Artichoke. V roce 1950 se upnul k přístroji na elektrický spánek, který měl být schopen uvést zkoumané osoby do transu. Zkoumal možnost, že by se elektrošoky mohly použít k vyvolání amnézie nebo k uvedení subjektů do vegetativního stavu. V dalších pokusech zkoušel účinky záření, extrémních teplot a ultrazvukového hluku. V roce 1952 byl členem tříčlenného týmu, který odcestoval do vily Schuster v západním Německu, aby na ruských zajatcích testoval drogy jako benzedrin a pentathol-natrium. Ve výzkumném protokolu bylo uvedeno, že likvidace těla nebyl problém. Pokud by tyto techniky prováděli Sověti, rozpoutal by se obrovský řev o jejich brutalitě. Zamysleme se nad tím, proč se o tom všem na americké straně mlčí. S brutalitou a bestialitou Američané v mnohém Sověty překonali. Allena fascinovala zejména hypnóza. V New Yorku našel slavného jevištního hypnotizéra, který mu řekl, že často provozuje sex s jinak neochotnými ženami potom, co je uvede do hypnotického transu. Po absolvování čtyř denního kurzu u tohoto hypnotizéra se Allen vrátil do Washingtonu, aby si vyzkoušel, co se naučil. Jako své subjekty používal sekretářky z kanceláří CIA a několikrát se mu podařilo uvést je do transu a přimět je k věcem, o kterých by jinak neuvažovaly. Například flirtování s cizími lidmi nebo prozrazení kancelářských tajemství. Morse Allen svá zjištění uzavřel ve zprávě:
"Pokud se podaří vytvořit hypnotickou kontrolu nad jakýmkoli účastníkem tajných operací, bude mít operátor mimořádný stupeň vlivu, kontrolu řádově přesahující všechno, co jsme považovali za možné."
Sidney Gottlieb a jeho kolegové občas zabrousili do oblastí, jako je hypnóza a elektrošoky, ale nejvíce je fascinovaly drogy. Byli přesvědčeni, že někde v neprobádaném vesmíru psychofarmakologie čeká na objevení droga jejich snů. Bylo by to něco zázračného: sérum pravdy, které by rozvázalo neochotné jazyky. Lektvar, který by otevřel mysl programování. Amnézie, která by umožnila vymazat paměť. Mohl by být odpovědí meskalin, který se na počátku 20. století stal první psychoaktivní drogou syntetizovanou v laboratoři? Tato možnost uchvátila vědce v táboře Detrick. Strávili mnoho hodin výslechy německých vědců o pokusech s meskalinem, které se prováděly na vězních v koncentračním táboře Dachau. Tyto pokusy měly smíšené výsledky, ale nacističtí lékaři věřili, že meskalin by mohl mít neprozkoumaný potenciál. To povzbudilo některé lékaře, kteří pracovali na programu Bluebird. Nakonec si ale uvědomili, že účinky meskalinu, podobně jako účinky marihuany, kokainu a heroinu, byly nespolehlivé. Gottlieb četl všechny zprávy o těchto experimentech. Přitom ho ale napadlo, kam zmizelo LSD? Proto inicioval programy s pokusy s touto látkou. Jen o několik let dříve Wilson Greene z chemického sboru naléhal, aby se LSD stalo ústředním bodem programu psycho chemické války. Jeho myšlenky byly začleněny do programů Bluebird a Artichoke, ale zaměření na LSD se ztratilo. Gottlieb proto Greena kontaktoval. Oba muži chtěli využít jeho sílu. Greene považoval LSD za válečnou zbraň, která by mohla zneschopnit nepřátelské armády nebo civilní obyvatelstvo. To se zásadně lišilo od názoru jejího vynálezce Alberta Hofmanna, který doufal, že by se mohla použít k léčbě duševních chorob. Gottlieb nesdílel ani jednu z těchto ambicí. Domníval se, že skutečná hodnota LSD bude spočívat v jeho účinku na individuální mysl. To by z něj učinilo dokonalou zbraň pro tajné akce. Gottlieb obratně využíval byrokratickou moc, kterou mu poskytovala Dullesova podpora, a upevňoval tak svou kontrolu nad projekty souvisejícími s Artichoke. Dulles a Helms mu dali pravomoc zahájit jakékoli experimenty, které si vymyslel. V roce 1952 se Gottlieb podílel na organizaci konference v Edgewood Arsenal na téma psycho chemické látky jako nový koncept války. Účastníci konference diskutovali o chemických sloučeninách, které by mohly vyvolat masovou hysterii, a o aerosolových technikách, jimiž by se tyto sloučeniny mohly rozprašovat na velké plochy. Největší pozornost vzbudil řečník Wilson Greene, jehož propagace LSD byla tajná. Téměř nikdo v místnosti o něm nevěděl, nebo o této droze dokonce neslyšel. Ohromil je popisem toho, co nazval neuvěřitelným objevem enzymu námelu, který může vyvolat příznaky od halucinací až po sebevražedné sklony, a to i při použití velmi malého množství. Pak přečetl ze zprávy dobrovolníka, který napsal, že pod vlivem drogy viděl mihotání, třpyt, lesk, jiskření, rychlé a pomalé prolínání barev, jiskření, víření, putování malých teček, světelné záblesky a plechové blesky. Greene si dovolil několik úvah o tom, jak by se LSD dalo využít ve válce:
"V cílených městských oblastech by mrak z několika bomb nebo generátorů pokryl nejhustší část. Sabotéři nebo zpravodajští agenti by mohli vypouštět psycho chemické látky z ručně ovládaných generátorů. Nadcházející terénní projekty se zaměří na cestování mraku na velké vzdálenosti a chování aerosolů při jejich uvolňování nad obydlenými oblastmi."
Jenže vědci, kteří LSD zkoušeli na lidech hlavně v německé vile Schuster a dalších tajných věznicích, museli nakonec uznat, že ani LSD nebylo spolehlivé. Gottliebovy drogové experimenty se neomezovaly pouze na Washington a Maryland. Pravidelně cestoval, aby se účastnil speciálních výslechů ve vazebních střediscích v zahraničí. Na těchto misích měl možnost testovat své lektvary na lidských vězních. Například jedna studie uvádí:
"V roce 1951 odletěl do Tokia tým vědců CIA pod vedením doktora Gottlieba. Čtyři Japonci, podezřelí z práce pro Rusy, se tajně dopravili na místo, kde jim lékaři CIA aplikovali injekce s různými depresivními a stimulačními látkami. Při neúprosném výslechu se přiznali, že pracovali pro Rusy. Byli odvezeni do Tokijského zálivu, zastřeleni a vyhozeni přes palubu. Tým CIA odletěl do Soulu v Jižní Koreji a experiment zopakoval na dvaceti pěti severokorejských válečných zajatcích. Ti byli požádáni, aby odsoudili komunismus. Odmítli a byli popraveni. V roce 1952 přivezl Dulles doktora Gottlieba a jeho tým do poválečného Mnichova v jižním Německu. Zřídili si základnu v bezpečném domě. Během zimy 1952 až 1953 se do úkrytu přivezly desítky vězňů. Podávalo se jim obrovské množství drog, z nichž některé připravil Frank Olson ještě v Detricku, aby se zjistilo, zda lze změnit jejich mysl. Jiným se aplikovaly elektrošoky. Každý experiment selhal. Vězni se zabili a jejich těla spálila."
Toto byla americká medicína svobody a demokracie sedm let po konci druhé světové války. 4. listopadu 1952 zvolili Američané Dwighta Eisenhowera prezidentem. Jeho vítězství zajistilo, že Gottlieb mohl dělat, co si jen dokázal představit. Jako šéfa CIA nakonec jmenoval toho nejambicióznějšího. Allena Dullese. S Dullesem u moci měl Gottlieb volnou ruku. Jako by to nestačilo, Eisenhower jmenoval Dullesova staršího bratra Johna Fostera Dullese ministrem zahraničí. To znamenalo, že se ministerstvo zahraničí mohlo spolehnout na podporu všech Gottliebových akcí v zahraničí, včetně poskytnutí veškerého potřebného diplomatického krytí místům, ve kterých se prováděly černé pokusy. Gottlieb byl doslova utržený z řetězu. Přivedl mnoho lékařů, kteří zkoušeli psychoaktivní drogy. Jeden z nich, Paul Hoch z Newyorského psychiatrického institutu, souhlasil, že jednomu ze svých pacientů aplikuje meskalin, aby bylo možné pozorovat jeho účinky. Vybral si čtyřiceti dvou letého profesionálního tenistu Harolda Blauera, který se k němu přišel léčit z depresí po rozvodu. Od 5. prosince 1952 jeden z Hochových asistentů bez jakéhokoli vysvětlení nebo varování aplikoval Blauerovi koncentrovaný derivát meskalinu. V průběhu následujícího měsíce mu aplikovali injekci ještě pětkrát. Stěžoval si, že léčba mu působila halucinace, a žádal, aby byla ukončena, ale Hoch trval na tom, aby pokračovala. 8. ledna 1953 dostal Blauer čtrnáctkrát větší dávku než ty předchozí. V protokolu je uvedeno, že protestoval, když mu injekci aplikovali v 9:53. Za šest minut se divoce zmítal. V 10:01 jeho tělo ztuhlo. Ve 12:15 byl prohlášen za mrtvého. Prvních osmnáct měsíců experimentů Gottlieba nepřiblížilo k pochopení toho, jak lze halucinogenní drogy využít k ovládání mysli. Naopak, tyto drogy nebyly žádným sérem pravdy.
MK-Ultra: Bezpečný dům CIA v New Yorku
Gottlieb přišel s myšlenkou nového projektu, který by mu dal pravomoc nad veškerým výzkumem CIA v oblasti ovládání mysli. S tímto pověřením by testoval všechny myslitelné drogy a techniky. Mohl by nejen experimentovat na lidech v tajných věznicích v zahraničí, ale také podávat LSD duchapřítomným i nevědomým Američanům. Všechny experimenty by probíhaly pod hlavičkou jediného programu, který by řídil. 3. dubna 1953 poslal Gottlieb řediteli CIA Allenu Dullesovi memorandum. Zredigovaná verze této zprávy byla odtajněna. Doporučovalo se v ní, aby se projekt rozšířil o experimenty tak mimořádně citlivé povahy, že nesměly být řešeny prostřednictvím smluv, které by s danou prací spojovaly CIA nebo vládu. Gottlieb se osvědčil. Byl připraven na novou zodpovědnost, jedinečnou v americké historii. 13. dubna 1953 Dulles tento nový výzkumný projekt formálně schválil. Tím se Gottlieb stal americkým králem pro kontrolu mysli. Do práce se pustil se třemi přednostmi. Počátečním rozpočtem tři sta tisíc dolarů, který nepodléhal finanční kontrole. Povolením zahájit výzkum a provádět experimenty podle libosti, bez podepisování obvyklých smluv nebo jiných písemných dohod. A novým kryptonymem. Podle tradice by kryptonyma neměla mít žádný význam, takže v případě odhalení neposkytují žádné vodítko. Přesto Dulles neodolal a dal tomuto novému projektu jméno. Gottliebův projekt se jmenoval MK-Ultra. Muž, kterého Gottlieb najal, aby vedl jednu divizi MK-Ultra, se jmenoval George Hunter White. White byl klasickým typem chladnokrevného chemika, ponurého mučitele, hypnotizéra, elektrošokaře a nacistického lékaře MK-ULTRA. Byl to tvrdý detektiv z protidrogového oddělení, který žil ve velkém v soumračném světě zločinu a drog. V květnu 1952, krátce potom, co se Gottlieb o Whiteovi dozvěděl od svého kolegy ze štábu technických služeb, si ho pozval do Washingtonu na pohovor. Mluvili spolu o OSS, o jejích experimentech se sérem pravdy i o legendární Divizi 19, dílně na výrobu přístrojů, kde řemeslníci vyráběli tiché pistole, jedovaté šipky a další nástroje. Pak se rozhovor stočil na LSD. Gottlieb byl překvapen, když slyšel, kolik toho o něm White věděl. Gottlieb strávil tyto měsíce pendlováním mezi Amerikou a takzvanými bezpečnými domy CIA v zahraničí. Mnoho jeho experimentů sloužilo jeho soustředěnému zájmu o LSD. Nakonec Gottlieb Whiteovi nabídl, aby vedl bezpečný dům CIA, kde by nic netušícím návštěvníkům dávkoval LSD a zaznamenával výsledky. White se přirozeně této příležitosti chopil. Představoval si, že to bude další divoká epizoda v jeho dlouhé řadě tajných operací. A taky to tak bylo. Za druhé světové války pracoval v OSS, předchůdkyni CIA. V OSS ho poslali na polovojenský výcvik na tajnou základnu v kanadském Ontariu zvanou tábor X, kterou později nazval školou vražd a chaosu. Po absolvování kurzu se sám stal školitelem. Několik jeho frekventantů pak udělalo dlouhou kariéru v CIA, například Richard Helms, Frank Wisner a James Angleton. Později byl vyslán do Indie, kde údajně vlastníma rukama zabil japonského špiona. Pomáhal také řídit experimenty OSS se sérem pravdy, při kterých vězňům podávali různé drogy během výslechů. V poválečných letech vedl White kampaň protidrogového úřadu proti jazzu v New Yorku. Špehoval hudebníky, které podezříval z užívání drog, chytal je do pasti, zatýkal a zařizoval, aby přišli o kabaretní průkazy, které potřebovali k vystupování v New Yorku. V roce 1950 odešel White pracovat do výboru fanatického senátora Josepha McCarthyho, který vyšetřoval údajný vliv komunistů na ministerstvu zahraničí. Odtud přešel do jiného výboru, který vyšetřoval organizovaný zločin. Ukázalo se, že byl neopatrný, když vypustil obvinění, že prezident Truman i newyorský guvernér Thomas Dewey byli napojeni na mafii. Po necelém roce byl propuštěn. Když se ozval Gottlieb, byl připravený na nové dobrodružství. Gottlieb hledal někoho s pouliční vychytralostí, kdo uměl ohýbat a porušovat zákony a zároveň je zdánlivě prosazovat. To přesně White uměl. Gottlieb už LSD testoval na dobrovolnících a nic netušících obětech. Chystal se ho začít distribuovat do nemocnic a lékařských fakult pro řízené experimenty. Aby se dozvěděl více o tom, jak na ni budou reagovat obyčejní lidé, rozhodl se otevřít takzvaný bezpečný dům přímo v Americe. Byl to dům na Bedford Street 81 v New Yorku. Komplex na Bedford Street se měl stát něčím unikátním: bezpečným domem CIA v centru New Yorku, do kterého se měli lákat nic netušící občané a pak tajně omámeni drogami. To všechno samozřejmě pod krytím boje proti komunismu. Komplex se skládal ze dvou přilehlých bytů. Sledovací zařízení umožňovalo pozorovatelům v jednom z nich zaznamenávat, co se dělo v druhém. Gottlieb už měl v zahraničí bezpečné domy, kde mohl lidi omámit, jak se mu zachtělo. Nyní měl jeden v New Yorku. Na podzim toho roku začal White v Greenwich Village hledat lidi, se kterými by se mohl spřátelit a tajně je nadopovat LSD nebo jinými drogami. Vymyslel si pseudonym Morgan Hall a několik falešných životních příběhů. Střídavě se vydával za obchodního námořníka nebo bohémského umělce a stýkal se s širokou škálou postav z podsvětí. Všichni byly zapleteni do neřestí, a včetně drog, prostituce, hazardu a pornografie. Právě pod touto osobou bohémského umělce White polapil většinu svých obětí MK-ULTRA. Někteří z lidí, které White nadopoval LSD, byli dokonce jeho přátelé. Včetně jednoho, který vedl nakladatelství Vixen Press, které se specializovalo na fetišistickou a lesbickou literaturu. Dalšími oběťmi byly mladé ženy, které měly tu smůlu, že mu zkřížily cestu. Jeho deník naznačuje, jak reagovaly:
"Gloria dostala strach. Janet byla vysoko v nebi."
Zatímco lidé prožívali halucinogenní tripy, agenti CIA sledovali jejich reakce. Tito nešťastníci se stali nevědomými účastníky jednoho z prvních experimentů MK-ULTRA. Na Whitea zapůsobila síla LSD natolik, že ji ve svých deníkových zápiscích začal nazývat bouřlivá (stormy). Přesto ji dál podával každému, koho se mu podařilo nalákat do svého doupěte. Whiteovy konexe ho chránily před odhalením. Oběť jednoho z jeho experimentů se pak dopotácela do nemocnice Lenox Hill a tvrdila, že byla omámena. Po několika hodinách jí sdělili, že se pravděpodobně mýlila, a v tichosti ji propustili. Jak se píše v jedné zprávě:
"CIA se dohodla se zdravotnickým oddělením newyorské policie, aby Whitea ochránila před jakýmikoli potížemi."
Tento bezpečný dům CIA neunikl pozornosti FBI. Obě rozvědky byly vzájemně doslova na kordy. Ředitel FBI J. Edgar Hoover se o domu dozvěděl ve zprávě, která dorazila za tři týdny potom, co White bezpečný dům zřídil:
"Důvěrný informátor tohoto úřadu 1. července oznámil, že jeho bývalý nadřízený v Úřadu pro narkotika George White se spojil se CIA v rámci ultra tajného úkolu jako konzultant. White a CIA si pronajali dva byty na Bedford Street 81 v New Yorku. V jednom z těchto bytů byl zřízen bar a ubikace pro zábavu, zatímco druhý byt využíván CIA za účelem pořizování pohyblivých snímků prostřednictvím rentgenového zrcadla z činnosti v prvním bytě."
Gottlieb na tuto operaci pečlivě dohlížel. S Whitem se pravidelně setkávali ve Washingtonu a v New Yorku.
MK-Ultra: Fascinující hypnóza
Neocenitelným partnerem MK-Ultra byla divize speciálních operací. Její vědci připravovali chemické látky, které důstojníci CIA podávali vězňům při speciálních výsleších v tajných věznicích po celém světě. Někteří z nich také spolupracovali se štábem technických služeb CIA na vývoji přístrojů, které mohli agenti v terénu používat k provádění drogových útoků. V jedné zprávě vyšetřovatelů amerického Senátu se například psalo:
"Společnost SOD vyvinula šipky potažené biologickými látkami a pilulky obsahující několik různých biologických látek, které mohly zůstat účinné týdny nebo měsíce. SOD také vyvinula speciální zbraň pro střelbu šipkami potaženými chemickou látkou, která by mohla agentům CIA umožnit zneškodnit hlídacího psa, tajně vstoupit do zařízení a při odchodu psa přivést k vědomí."
Gottlieb navrhl systém pro organizaci mnohostranného výzkumu MK-Ultra. Každou ze svých zakázek nazval dílčím projektem a přidělil jí číslo. Během roku 1953 jich zahájil více než tucet. Například bezpečný dům v New Yorku byl podprojektem tři. Další rané podprojekty se zaměřovaly na studium nechemických způsobů ovládání mysli, včetně toho, co jedna zpráva nazvala sociální psychologie, skupinová psychologie, psychoterapie, hypnóza, náhlá náboženská konverze a spánková a smyslová deprivace. Gottlieb a jeho kolegové byli od prvních dnů MK-ULTRA fascinovaní hypnózou. Viděli v ní příslib vynikajícího zdokonalení umění politické vraždy. Zhypnotizovaný vrah mohl provést svůj zločin a pak zapomenout, kdo ho nařídil – nebo dokonce, že ho spáchal. Američané brali hypnózu vážně. V roce 1950 tvrdil psychiatr George Estabrooks z Colgate University v populárním časopise Argosy, že byl schopen zhypnotizovat člověka bez jeho vědomí a souhlasu, aby spáchal zradu Spojených států. To přitáhlo pozornost CIA. Po spuštění MK-Ultra napsal Estabrooks CIA memorandum, ve kterém uvedl, že dokáže vytvořit hypnotického posla, který nebude schopen prozradit tajnou misi, protože nemá vědomé povědomí o tom, jaká tato mise může být. Nabídl také, že vezme skupinu lidských subjektů a vytvoří u nich pomocí hypnózy stav rozdvojené osobnosti. Důstojník CIA, který tuto zprávu obdržel, ji vyhodnotil jako velmi důležitou. Estabrooks se stal konzultantem CIA. Jedním z prvních Gottliebových podniků byl podprojekt pět MK-Ultra. V jeho rámci výzkumník z Minnesotské univerzity Alden Sears provedl pečlivě naplánovanou sérii pokusů s hypnózou na zhruba stovce subjektů. Jak Sears, tak jeho šéf, předseda katedry psychiatrie, byli prověřeni stupněm přísně tajné a byli si vědomí skutečných cílů projektu. Ve svém memorandu Gottlieb vyjmenoval oblasti, které chtěl, aby podprojekt pět zkoumal:
Hypnoticky navozené úzkosti.
Hypnotické zvýšení schopnosti učit se a zapamatovat si složité písemné materiály.
Reakce na detektoru lži v hypnóze.
Hypnoticky zvýšená schopnost pozorovat a vybavit si složité uspořádání fyzických předmětů.
Vztah osobnosti k náchylnosti k hypnóze.
Vyvolání hypnoticky získaných informací pomocí velmi specifických signálů.
Gottlieb se ale nesoustředil pouze na hypnózu. Přišel s myšlenkou dalšího podprojektu, ve kterém by se zkoušela kombinace hypnózy, drog a smyslové deprivace. Jako svého zadavatele získal doktora Louise Jolyona Westa, předsedu katedry psychologie na Oklahomské univerzitě. West zkoumal způsoby, jak vytvořit disociativní stavy, ve kterých by se lidská mysl mohla vymanit ze zakotvení. Výsledkem byl podprojekt čtyřicet tři, ve kterém West zkoušel to, co nazval působení různých nových léků, které mění stav psychického fungování. Přinejmenším některé z těchto testů se prováděly v unikátní laboratoři se speciální komorou, ve které bylo možné kontrolovat všechny psychologicky významné aspekty prostředí. V této komoře se kontrolovaně manipulovalo s různými hypnotickými, farmakologickými a smyslově-prostorovými proměnnými. CIA zaplatila 20.800,- dolarů za vybudování laboratoře a podporu Westova výzkumu.
MK-Ultra: Magie v CIA
John Mulholland mystifikoval a udivoval davy v desítkách zemí. Po smrti svého učitele Harryho Houdiniho se Mulholland stal nejslavnějším americkým kouzelníkem. Davy lidí zaplnily velké sály, jako je Radio City Music Hall, aby sledovaly, jak dokáže nemožné. Společenské smetánky si ho najímaly, aby ohromoval hosty na soukromých večírcích. Mulholland sám napsal téměř desítku knih s názvy jako Umění iluze nebo Rychlejší než oko. Vystupoval pro rumunského krále, sultána ze Sulu a Eleanor Rooseveltovou. Jeho mistrovství techniky a pohybu bylo ve světě magie nepřekonatelné. Tisíce lidí, kteří Mulhollandovi platili za to, aby je mátl a těšil, nebyli jeho jedinými obdivovateli. 13. dubna 1953, v den, kdy byla MK-Ultra oficiálně spuštěna, se s ním v New Yorku setkal Sidney Gottlieb. CIA Mulhollanda nakonec naverbovala, aby agenty učil, jak všechny jedy podat nepozorovaně. Bylo sice hezké, že agenti CIA měli k dispozici různé chemikálie a drogy. To všechno jim ale nebylo moc platné, protože je neuměli nenápadně podstrčit. A to je měl naučit Mulholland ve své příručce. Předpokládalo se, že tato příručka byla navždy ztracená nebo zničená. V roce 2007 se nečekaně objevila její kopie, která se tak stala jediným neporušeným dokumentem MK-Ultra v plném znění. Byla vydaná pod výstižným názvem. Oficiální příručka CIA o tricích a podvodech. Ve své příručce a na školeních pro důstojníky CIA Mulholland zdůrazňoval jednu zásadu. Ruka není rychlejší než oko. Mulholland učil, že klíčem ke kouzelnickým trikům není rychlý pohyb ruky, ale odvedení pozornosti, aby ruka mohla vykonat svou práci. Jakmile umělec tento princip pochopil, mohl se naučit podávat jed, aniž by byl odhalen. Mulhollandova příručka vysvětluje používání klamných cílů. Včetně způsobů, jak může agent vhodit pilulku do pití oběti a zároveň odvést její pozornost zapálením cigarety. Uvádí, jak lze kapsle ukrýt do peněženek, zápisníků nebo papírových bloků a pak je z nich vysunout. Jak lze jed ukrýt do prstenu. Jak lze jedovatý prášek dávkovat z dutiny gumy olověné tužky. Jak mohou agentky ukrýt jed do brokátových korálků a použít kapesník jako masku pro nádobu s tekutinou. Nebo jak bylo díky pokrokové technologii aerosolů možné nastříkat tekutinu na pevnou látku, například chléb, aniž by si někdo všiml akce nebo výsledku. Gottlieb shromáždil působivou řadu jedů. V této příručce mu Mulholland poskytl způsoby, jak je dodávat. Vysoce rozvinuté techniky jevištní magie proměnil v nástroje pro tajné akce.
MK-Ultra: Jak vymodelovat novou osobnost
Gottlieb šel ale dál. Mohl by existovat nějaký bod zlomu? Dávka tak obrovská, že by roztříštila mysl a vymazala vědomí a zanechala prázdnotu, do které by se daly implantovat nové impulsy nebo dokonce nová osobnost? Tyto otázky vyžadovaly nové experimenty. Brzy po spuštění MK-Ultra našel Gottlieb lékaře, který je prováděl: Harris Isbell, ředitel výzkumu ve Výzkumném centru pro závislosti v Lexingtonu v Kentucky. Oficiálně bylo toto centrum nemocnicí, ale fungovalo spíše jako vězení. Úřad pro vězeňství ho spravoval společně se Službou veřejného zdraví. Většinu vězňů tvořili Afroameričané z okraje společnosti. Bylo nepravděpodobné, že by si v případě zneužívání stěžovali. To z nich dělalo vhodné subjekty pro tajné drogové experimenty. Isbell prováděl experimenty se sérem pravdy pro Úřad pro námořní výzkum a zajímal se o LSD. Isbell spojil vášnivý zájem o psychoaktivní drogy s pohotovým přísunem vězňů a ochotou využít je jako výzkumné subjekty. To z něj dělalo ideálního dodavatele MK-Ultra. Jednoho červencového dne roku 1953 ho Gottlieb navštívil v Lexingtonu. Uzavřeli spolu dohodu. Gottlieb poskytl LSD a veškeré potřebné finanční prostředky. Isbell navrhoval a prováděl experimenty, poskytoval subjekty a podával zprávy. Od počátku 50. let CIA posílala LSD spolu s dalšími nebezpečnými narkotiky do Kentucky, kde se zkoušelo na lidských pokusných králících. Mezi Isbellovy zakázky MK-Ultra patřil podprojekt sedmdesát tři, jehož cílem bylo vyzkoušet, zda LSD, meskalin nebo jiné drogy mohly zvýšit náchylnost uživatelů k hypnóze. Podprojekt devadesát jedna, jehož cílem bylo provést před klinické farmakologické studie potřebné k vývoji nových psycho chemikálií. A podprojekt sto čtyřicet sedm, jehož cílem bylo studovat psychotomimetické drogy, tedy skupinu drog, které vyvolávají bludy a delirium. Isbell napsal Gottliebovi:
"Jsem si jistý, že Vás bude zajímat, že jsme v červenci mohli začít s experimenty s LSD-25. Získali jsme pět subjektů, které souhlasily s chronickým užíváním drogy. Všechno to byli černošští pacienti mužského pohlaví."
Postupně zvyšoval dávky LSD, které podával svým subjektům, až na tři sta mikrogramů. V další zprávě napsal Gottliebovi:
"Psychické účinky LSD-25 byly velmi nápadné. Zahrnovaly úzkost, pocit nereálnosti, pocity elektrických šoků na kůži, mravenčení, dušení. Zaznamenali jsme výrazné změny zrakového vnímání. Patřilo k nim rozmazané vidění, abnormální zabarvení známých předmětů (ruce se měnily na fialové, zelené atd.), mihotavé stíny, tančící světelné body a točící se barevné kruhy. Často docházelo ke zkreslení a změně velikosti neživých předmětů."
Později se ukázalo, že jednou z Isbellových obětí byl William Henry Wall, lékař a bývalý senátor za stát Georgia, který se po zubařském zákroku stal závislým na léku proti bolesti Demerol. V roce 1953 byl zatčen na základě obvinění z užívání drog, usvědčený a odsouzený k pobytu v Centru pro výzkum závislostí. Tam se stal subjektem Isbellových experimentů s LSD. Zanechaly na něm psychické ochromení. Po zbytek života trpěl bludy, paranoiou, záchvaty paniky a sebevražednými sklony. Kniha, kterou o tomto případu později napsal jeho syn, nese název Od uzdravení k peklu. Jeden z Isbellových experimentů byl možná nejextrémnější v historii výzkumu LSD. Gottlieb chtěl otestovat účinek velkých dávek po delší dobu. Isbell vybral sedm vězňů, izoloval je a zahájil experiment. V jedné zprávě o průběhu napsal:
"Mám sedm pacientů, kteří užívají drogu čtyřicet dva dní."
Dodal, že jim podával dvojnásobné, trojnásobné a čtyřnásobné dávky. Experiment pokračoval sedmdesát sedm dní. Co se může stát s myslí člověka, který je zavřený v cele a každý den násilím dostává předávkování LSD po tak dlouhou dobu? Je to děsivá otázka k zamyšlení. Gottlieb však doufal, že by mohl najít bod, kdy masivní dávky LSD konečně rozpustí mysl. Když se závěrem této epizody opět zamyslíme nad paralelou Ameriky a nacismu, téměř nepoznáme rozdíl. Všichni doktoři, kteří prováděli tyto experimenty s drogami, byli podobni nechvalně známému doktoru Mengelemu. Je to skutečně trefné přirovnání, protože experimenty, které Mengele a další nacističtí lékaři prováděli v koncentračních táborech, byly přímými předchůdci těchto podprojektů MK-Ultra. Američané pokračovali v započatém nacistickém díle jen několik málo let po konci války.
Závěr
To je všechno ve druhém díle krále jedů, co uslyšíte ve třetí části? Podívám se na některé slovutné profesory z věhlasných amerických univerzit, kteří se vědomky či nevědomky zapojili do projektu MK-Ultra. Pro přísné utajení MK-Ultra bylo nutné, aby každý znal jen tu svou část. Nikdo neznal celý rozsah projektu. To vědělo jen úzké vnitřní jádro CIA. Tím se zajistilo maximální utajení podobně jako podvod s přistáním Američanů na Měsíci. Pak se budu věnovat případu agenta MK-Ultra Franku Olsonovi. Frank měl nakonec výčitky svědomí, což ho stálo život. Jak ho CIA zavraždila pádem z hotelového okna? Dozvíte se v příštím díle. Třetí díl zakončím dalšími operacemi MK-Ultra pod označením Půlnoční vrchol.