Třetí a poslední část pořadu nám přináší detailní pohled na klíčové události ovlivňující ekonomický osud Ameriky a světa. Na začátku se hned noříme do období 20. století a jeho finančních bouří. Banky a vzestup Wall Streetu v první dekádě 20. století nám přibližují atmosféru éry, která doprovázela „sabat“ bankéřů na ostrově Jekyll v roce 1910. Morganův tajemný muž v Bílém domě a následný vývoj bankovní pavoučí sítě zdůrazňuje mocné postavení finančních elit. Monopol na informace, zavedení federální daně z příjmu a krach na burze (1929) odhalují složitost ekonomických mechanismů a jejich dopad na běžné občany versus bankovní élity. Dále se pořad zabývá obdobím Americké vlády, která v roce 1933 uloupila zlato občanům a stala se tak největším zlodějem v moderní historii. Další pasáž pokračuje úsilím Johna Kennedyho proti vlivu Wall Streetu. Bretton Woods a pád mezinárodního zlatého standardu přinášejí nástup nové éry měnového casina, kde ropa přebírá roli zlata. Příběh Mexika odhaluje skutečné peripetie přistěhovalců a závěrečná otázka „Jak obejít pavučinu dluhů“ nám ukazuje, že příběh finanční moci a intrik teprve začíná a může nám poskytnout klíč k porozumění současným ekonomickým výzvám a toho, jak se z pasti dluhových peněz osvobodit.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli ve druhé části. Druhý díl nám přinesl fascinující pohled do dějin Ameriky od doby nezávislosti po začátek 20. století. Začalo to otci zakladateli Ameriky, kteří čelili otázce, jak získat peníze pro Ameriku. Následovala éra Národní banky, kde se střetávali bohatí spekulanti a občané. Následovala Hamiltonova federální banka. Pak jsem se vypravil k bankéřské dynastii Rothschildů. Američtí prezidenti Jefferson a Jackson byli velmi bdělí a ostražití proti této bankovní hydře a velmi ostře se proti ní vymezovali. Abraham Lincoln se do hry také vložil s velkou vervou, ale nakonec byl zavražděný. Následoval pochod na Washington, který položil tradice podobných pochodů po další století.
Banky a vzestup Wall Streetu (1900-1910)
Lupičských baronů bylo mnoho. V čele stáli J. P. Morgan, Andrew Carnegie a John D. Rockefeller. Morgan ovládl finančnictví, Carnegie ocelářství a Rockefeller si monopolizoval ropu. Carnegie vybudoval svůj podnik sám a miloval konkurenci, ale Morgan byl jiný typ kapitalisty. Nebudoval, ale kupoval. Převzal cizí podniky a nesnášel konkurenci. V roce 1901 Morgan vytvořil první miliardovou korporaci U.S. Steel z hutí, které koupil od Carnegieho. Také Rockefeller se vypořádal s konkurenty tak, že je odkoupil. Jeho společnost Standard Oil se stala největším ze všech monopolů a první velkou nadnárodní korporací. Před první světovou válkou dominovaly finanční a obchodní struktuře Ameriky Morganovy finanční a dopravní společnosti a Rockefellerova Standard Oil. Tyto konglomeráty mezi sebou udržovaly těsná spojenectví. Říkalo se, že prostřednictvím vzájemně propojených ředitelských funkcí ovládaly téměř celou hospodářskou strukturu Ameriky. Korporace se začaly stahovat do New Yorku, aby byly blízko velkým investičním domům. Do roku 1895 se New York stal sídlem největších amerických korporací a domovem poloviny milionářů. Morganova banka na Wall Street 23, známá jako Morganův dům, byla po desetiletí nejdůležitější adresou amerického finančnictví. V roce 1920 vybuchla před bankou bomba, která zabila 40 lidí a 400 zranila. Později se centrum amerických financí přesunulo do Světového obchodního centra, které se v roce 2001 stalo cílem dalšího tragického útoku. Na počátku 20. století ovládal Morgan syndikát na Wall Streetu, který finančník John Moody označil za největší finanční sílu v dějinách světa. Morgan ovládal stovku společností s majetkem přesahujícím 22 miliard dolarů. Stejně jako Rothschildové v Británii měl Morgan v Americe mimořádný politický vliv. Morganovi muži běžně zastupovali americkou vládu na mezinárodních měnových setkáních, což dělají dodnes. Například Alan Greenspan, dlouholetý předseda Federálního rezervního systému, byl ředitelem společnosti J. P. Morgan, než ho do této funkce jmenoval prezident Ronald Reagan. Kde ale banky z Wall Streetu braly peníze na všechny tyto fúze a akvizice? Odpověď odhalil kongresman Wright Patman a další blízcí pozorovatelé. Loupeživí baroni tahali peníze z prázdného klobouku. Jejich soukromé banky držely v ruce dokonalou kreditní kartu. Bezedný zdroj peněz na účetnictví, které mohly půjčovat svým spřízněným korporátním milenkám. Tyto prostředky pak mohly být použité k vykoupení konkurentů, k získání nedostatkových surovin, k politickým darům, k lobbování v Kongresu a k ovládání veřejného mínění. Rockefeller a Morgan byli ale jen vykonavateli pokynů ze zámoří, byť se to zdá ve světle jejich bohatství bizarní. Rockefeller a Morgan byli rivalové, kteří soupeřili o moc na politické scéně, ale oba měli podporu mocných britských finančníků. John D. Rockefeller starší nejprve zbohatl díky pochybným obchodům se slevami na železnici během občanské války. Do roku 1895 získal 95% amerického obchodu s rafinací ropy. Banku Chase koupil Rockefeller s financováním, jehož původ lze vystopovat u Rothschildů. Finanční prostředky pocházely od newyorské bankovní společnosti Kuhn, Loeb & Company, kterou tehdy ovládal německý přistěhovalec Jacob Schiff. Schiff vstoupil do této společnosti s finanční podporou Rothschildů. Později Kuhna vyplatil a oženil se s nejstarší Loebovou dcerou. Bankovní společnost Manhattan Company se také dostala pod kontrolu Rothschildů prostřednictvím bankovních zájmů Kuhna, Loeba a Warburgových, další frankfurtské bankovní dynastie spřízněné s Rothschildovými. V roce 1955 se Rockefellerova Chase Bank spojila s Manhattan Company a vznikla Chase Manhattan Bank. Všechno jsem pokryl v mém pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Bankovní zájmy rodiny Morganových lze vysledovat do Británie ještě přímějším způsobem. V 50. letech 19. století se Junius Morgan stal společníkem společnosti Peabody, Morgan and Company, londýnské investiční firmy specializující se na transakce mezi Británií a Amerikou. Během občanské války se tato společnost stala hlavním daňovým agentem Unie. John Pierpont Morgan, Juniův syn, se později stal ředitelem newyorské pobočky firmy, která byla v roce 1895 pojmenovaná J. P. Morgan & Company. J. P. Morgan mladší, syn Johna Pierponta, se pak stal partnerem pobočky v Londýně, kam se v roce 1898 přestěhoval, aby se seznámil s centrálním bankovním systémem, jemuž dominovala Bank of England. To by mohlo vysvětlovat, proč z pravidelných finančních krizí vyšla Morganova banka vždycky jako vítěz. V bankovních krizích v letech 1873, 1884, 1893 a 1907, kdy ostatní banky upadaly, Morganova banka vždycky dokázala sehnat prostředky, aby přežila a prosperovala.
Sabat bankéřů: Aféra na ostrově Jekyll (1910)
Místo, kde bankéři z Wall Streetu vymýšleli své nejvelkolepější plány, se nacházel na ostrově Jekyll u pobřeží Georgie, který vlastnil J. P. Morgan. Hostitelem sabatu byl v roce 1910 senátor Nelson Aldrich z Rhode Islandu, Morganův obchodní partner a tchán Johna D. Rockefellera mladšího. Aldrich, republikánský bič v americkém Senátu, byl známý jako senátor Wall Streetu, mluvčí velkého byznysu a bankovnictví. Ačkoli byl Aldrich hostitelem schůzky, zásluhy za její uspořádání měl německý přistěhovalec Paul Warburg, který byl partnerem společnosti Kuhn, Loeb, hlavní americké bankovní operace Rothschildů po občanské válce. Mezi dalšími účastníky byl Benjamin Strong, tehdejší šéf Morganovy společnosti Bankers Trust Company. Dále dva další šéfové Morganových bank, náměstek ministra financí a Frank Vanderlip, prezident National City Bank of New York, tehdy nejmocnější newyorské banky, dnes Citibank, která zastupovala Williama Rockefellera a Kuhn, Loeb. Hlavním hybatelem plánu byl Morgan. Morgan a Rockefeller byli dlouho úhlavními rivaly, ale na této tajné schůzce se spojili, aby vymysleli bankovní plán, který by byl výhodný pro obě strany. Vanderlip o této schůzce později napsal:
"Dostali jsme pokyn, abychom se po jednom a co nejnenápadněji dostavili na nádraží, kde bude připravený osobní vůz senátora Aldriche. . . . Věděli jsme, že k odhalení prostě nesmí dojít. . . . Kdyby se veřejně prozradilo, že právě naše skupina napsala bankovní zákon, neměl by tento zákon v Kongresu žádnou šanci na přijetí."
V čele opozice Kongresu proti tomuto plánu stáli William Jennings Bryan a Charles Lindbergh starší. Bylo zapotřebí velké bankovní paniky, aby se americký Kongres takovým návrhem zákona vůbec začal zabývat. Paniku v roce 1907 vyvolaly zvěsti o tom, že Knickerbocker Bank a Trust Company of America se brzy dostanou do platební neschopnosti. Pozdější důkazy ukázaly na to, že zdrojem těchto zvěstí byl dům Morgan. Veřejnost těmto fámám uvěřila a uspořádala run na banky. Morgan pak ušlechtile pomohl paniku odvrátit tím, že dovezl z Evropy zlato v hodnotě 100 milionů dolarů, aby zastavil run na banky. Zhypnotizovaná veřejnost uvěřila, že země potřebuje centrální bankovní systém, aby zastavila budoucí paniky. Robert Owens, spoluautor zákona o federálních rezervách, později před Kongresem vypověděl, že bankovní průmysl se spikl, aby vyvolal takové finanční paniky a vyburcoval lidi k požadavku reforem, které by sloužily zájmům finančníků. Panika v roce 1907 vyvolala vyšetřování Kongresu pod vedením senátora Aldriche a následně se konala tajná schůzka na ostrově Jekyll. Výsledkem byl návrh zákona nazvaný Aldrichův plán, který však bdělá opozice prokoukla a rázně zamítla. Bryan prohlásil, že nepodpoří žádný návrh zákona, který by vedl k vydávání soukromých peněz soukromými bankami. Bankovky Federální rezervy musí být měnou ministerstva financí, musí je vydávat vláda a řídící orgán musí jmenovat prezident a schvalovat Senát.
Morganův muž v Bílém domě (1910-1913)
Morgan měl kromě opozice v Kongresu ještě jeden problém. Potřeboval prezidenta, který by byl ochoten podepsat jeho zákon. William Howard Taft, prezident od roku 1910, nebyl Morganovým příznivcem. Taft měl v roce 1912 opět šanci na znovuzvolení. Aby se Morgan zbavil jeho vlivu na prezidentství, záměrně vytvořil novou stranu, Progresivní stranu Bull Moose Party, a přivedl Theodora Roosevelta z důchodu, aby kandidoval jako její kandidát. Roosevelt odebral Taftovi dostatek hlasů, aby Morgan mohl v roce 1912 prosadit svého skutečného kandidáta Woodrowa Wilsona na kandidátce demokratů. Roosevelt odešel s vědomím, že byl podvedený, a Progresivní strana byla brzy potom zlikvidovaná. Wilson byl obklopený Morganovými lidmi, včetně plukovníka Edwarda Mandella House, který měl v Bílém domě vlastní pokoje. Aby Morganova frakce dosáhla schválení svého návrhu zákona, přejmenovala jej z Aldrichova zákona na zákon o federálních rezervách. Předložila jej tři dny před Vánocemi, kdy se Kongres věnoval odjezdu na svátky. Návrh zákona byl formulovaný tak nejasně, že jeho ustanovením nikdo pořádně nerozuměl. Zákon byl schválený 22. prosince 1913 a následující den jej podepsal prezident Wilson. Později svého činu litoval. Před svou smrtí prý řekl:
"Nevědomky jsem zničil svou zemi."
Místopředsedou Federální rezervní banky se stal Paul Warburg a tuto funkci zastával až do konce první světové války. Pak se své funkce vzdal, aby se vyhnul zjevnému střetu zájmů. Musel by totiž jednat se svým bratrem Maxem Warburgem, který byl v té době finančním poradcem německého císaře a ředitelem Říšské banky, soukromé německé centrální banky. Proto jsem také přesvědčený o Morganově ďábelském plánu nechat potopit Titanic, na který se na poslední chvíli nenalodil a zůstal ve Francii se svou milenkou. Na Titanicu se totiž plavila většina osob, kteří ostře vystupovaly proti této centrální bance. Morganovy přátelské vztahy s kapitánem Smithem a řada dalších nejasností se záměnou Olympicu a Titanicu dotváří děsivý scénář podobný 11. září 2001. Na první pohled to vypadá jen těžko uvěřitelně, ale nejprve si prosím poslechněte pořad Atentát na Titanic. Zákon o federálních rezervách z roku 1913 byl pro mezinárodní bankéře velkým úspěchem. Ti více než sto let bojovali za zřízení soukromé centrální banky s výhradním právem monetizovat státní dluh, to znamená tisknout vlastní peníze a směňovat je za státní cenné papíry. V roce 1934, v době velké hospodářské krize, poslanec Louis McFadden do záznamu Kongresu uvedl:
"Někteří lidé si myslí, že Federální rezervní banky jsou vládní instituce Ameriky. Jsou to soukromé monopoly, které se přiživují na lidech této Ameriky ve prospěch svůj a svých zahraničních zákazníků. Zahraniční a domácí spekulanti a podvodníci. Bohatí a draví lichváři. V této temné posádce finančních pirátů jsou ti, kteří by člověku podřízli krk, aby mu z kapsy vytáhli dolar. Jsou to ti, kteří posílají peníze do států, aby si koupili hlasy a ovládli naše zákonodárné sbory. Jsou to ti, kteří udržují mezinárodní propagandu s cílem oklamat nás, abychom jim poskytli nové ústupky, které jim umožní zakrýt jejich minulé prohřešky a znovu rozjet jejich gigantický vlak zločinu. Těchto 12 soukromých úvěrových monopolů bylo této zemi podvodně a neloajálně vnuceno bankéři, kteří sem přišli z Evropy a odvděčili se nám za naši pohostinnost tím, že podkopali naše americké instituce."
Bankovní pavoučí síť
Před druhou světovou válkou držela otěže mezinárodních financí mocná evropská bankovní dynastie Rothschildů, ale během války se kontrola přesunula přes Atlantik k jejich pobočkám na Wall Streetu. Významná role pak připadla Davidu Rockefellerovi staršímu, vnukovi z otcovy strany Johna D. Rockefellera staršího a z matčiny strany Nelsona Aldriche, senátora, po kterém byl pojmenovaný původní zákon o Federálních rezervách. David Rockefeller byl mezi lety 1949 až 85 ředitelem Rady pro zahraniční vztahy a mezi lety 1970 až 85 jejím předsedou. V roce 1976 založil Trilaterální komisi. V roce 1944 se podílel na svolání Brettonwoodské konference, na které byly navrženy Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Podílel se také na založení elitního mezinárodního klubu zvaného Bilderberg. Tyto skupiny jsem pokryl podrobně v mém dokumentu Tajné globální skupiny. Důležitá je ale další banka. Profesor Carroll Quigley v knize Tragédie a naděje odhalil klíčovou roli, kterou v zákulisí hrála Banka pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji. Banka byla založená v roce 1930, aby sloužila jako centrální banka centrálních bank. Quigley napsal:
"Tento systém měly feudálním způsobem ovládat centrální banky světa, které by jednaly ve vzájemné shodě, na základě tajných dohod uzavřených na častých soukromých schůzkách a konferencích. Vrcholem systému měla být Banka pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji, soukromá banka vlastněná a kontrolovaná světovými centrálními bankami, které byly samy soukromými společnostmi."
V článku z roku 1983 v časopise Harper’s Magazine nazvaném Vládnutí světu peněz označil Edward Jay Epstein tuto banku za nejexkluzivnější, nejtajnější a nejmocnější nadnárodní klub na světě. Tato švýcarská banka se skládá z 55 členských zemí, ale skutečný obchod se podle Epsteina odehrává v jakémsi vnitřním klubu tvořeném asi půl tuctem mocných centrálních bankéřů, kteří se nacházejí víceméně na stejné měnové lodi. V Německu, Americe, Švýcarsku, Itálii, Japonsku a Británii.
Monopol na informace
Utajení těchto skupin a klíčových bank se udržuje pomocí monopolu bankéřů na peníze, kteří si koupili hlavní sdělovací prostředky, vzdělávací instituce a další zdroje veřejných informací. Tato kontrola nad médii sahá až do přelomu 19. a 20. století, kdy Rockefeller skupoval univerzity, lékařské fakulty a Encyclopedia Britannica, zatímco Morgan skupoval noviny. V roce 1917 kongresman Oscar Callaway v záznamu Kongresu prohlásil:
"V březnu roku 1915 daly zájmy J. P. Morgana, ocelářství, loďařství a práškového průmyslu a jejich dceřiné organizace dohromady 12 vysoce postavených mužů z novinářského světa a pověřily je, aby vybrali nejvlivnější noviny v Americe, aby obecně kontrolovali politiku denního tisku v Americe. Zjistili, že stačí koupit kontrolu nad 25 největšími novinami. Bylo dohodnuto 25 novin. Vyslali emisary, aby koupili politiku, národní i mezinárodní, těchto novin. Pro každý list byl zajištěný redaktor, který řádně dohlížel a redigoval informace týkající se otázek připravenosti, vojenství, finanční politiky a dalších věcí národní a mezinárodní povahy, které se považovaly za životně důležité pro zájmy kupujících [a potlačoval] všechno, co by odporovalo přáním zájmů, kterým slouží."
V roce 2000 vlastnilo polovinu nebo více mediálního byznysu pouze 6 společností, jejichž ředitelé byli propojeni mezi sebou a s velkými komerčními bankami. Historik Howard Zinn poznamenal:
"Ať už je u moci republikán nebo demokrat, loupeživí baroni jsou tu stále. Za Clintonovy vlády se uskutečnilo více fúzí obrovských korporací než kdykoli předtím za jakékoli vlády. . . . [Ať už jsou u moci republikáni, nebo demokraté, velký byznys je nejsilnějším hlasem v sálech Kongresu a v uších amerického prezidenta."
Velmi zajímavá je kniha The Underground History of American Education. Pedagog John Taylor Gatto tu sleduje, jak Rockefeller, Morgan a další členové finanční elity ovlivňovali, řídili, financovali a někdy i vynucovali povinnou školní docházku v Americe. Pro své korporátní zájmy potřebovali 3 věci:
A: Poddajné zaměstnance.
B: Zaručenou a závislou populaci.
C: Předvídatelné obchodní prostředí.
Gatto tvrdí, že moderní povinná školní docházka se zavedla převážně na podporu těchto cílů. O tom, jak se podařilo spoutat systém vzdělávání, jsem natočil dokumenty Americký vzdělávací systém nebo Řád Skull and Bones.
Spoutání lva: Federální daň z příjmu (1913)
Lupičským baronům se podařilo monopolizovat penězovody, ropné kohouty a přístup k informacím, ale Morgan chtěl víc. Chtěl zajistit půjčky bank vládě spolehlivým zdrojem daní, které by byly uvalené přímo na příjmy lidí. Mělo to jen jeden háček. Nejvyšší soud prohlásil federální daň z příjmu za protiústavní. Prolomit takové tabu nebylo nic jednoduchého. Američané se trápili břemenem daní od doby, kdy je král Jiří III. uvalil na kolonie. Kolonisté platili daně za nejrůznější spotřební zboží, od čaje přes tabák až po právní dokumenty. Zdanění vedlo ke vzpouře při Bostonském čajovém dýchánku, kdy kolonisté vysypali čaj do bostonského přístavu na protest proti dani, kterou parlament uvalil na čaj v koloniích. Otcové zakladatelé při navrhování ústavy federální daň z příjmu vynechali. Zdanění soukromých příjmů, které jsou nejvyšším zdrojem produktivity, považovali za ekonomické bláznovství. Aby se vyhnuli nadměrnému zdanění, rozhodli, že jednotlivé státy a federální vláda nemohou současně uvalit stejnou daň. Pokud například státy zavedly daň z nemovitosti, nemohla ji zavést ani federální vláda. Kongres byl odpovědný za výběr celostátních daní od států, které vybíraly daně od svých občanů. Přímé daně měly být rozdělené podle počtu obyvatel jednotlivých států. Neexistence daně z příjmu umožnila růst ekonomiky a prosperitu občanů po více než 100 let. Od roku 1776 do roku 1913, s výjimkou krátkých období válek, byla federální vláda úspěšně financována především z cel a spotřebních daní. Loupeživí baroni z Wall Streetu se rozhodla obejít ústavu. V roce 1913 byl Kongresu předložený 16. dodatek jako balíček spolu se zákonem o federálních rezervách. Oba zákony podpořil senátor za Wall Street Nelson Aldrich. Dodatek stanovil:
"Kongres má pravomoc ukládat a vybírat daně z příjmů, ať už pocházejí z jakéhokoli zdroje, bez rozdělení mezi jednotlivé státy a bez ohledu na sčítání lidu."
Bohatí podnikatelé, kteří byli proti federální dani z příjmu, se nechali přemluvit, když se dozvěděli, že se mohou sami vyhnout placení daně tím, že založí nadace osvobozené od daně. Toto je pravé kouzlo nadací, které bují v Americe jako houby po dešti. Bohatí parkují své peníze ve stovkách nadací, které nemusí platit daně z příjmu. Je to jako sto konví s vodou, mezi kterými přeléváme vodu. Pro pozorovatele je pak těžké zjistit, v jakých konvích se zrovna nachází voda. Hovořil jsem o tom v pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Loupeživým baronům se tak podařilo spoutat lva zavedením federální daně z příjmu. Ten se pak během válek i po nich rozšiřoval. Daň z pohledávek, daň ze stavebních povolení, daň z kapitálových výnosů, daň z cigaret, daň z příjmu právnických osob, federální daň z nezaměstnanosti, daň z potravinářských licencí, daň z palivových povolení, daň z benzinu, dědická daň, daň ze zásob, daň z alkoholu, nebo daně z luxusu. Přibyly i další daně. Daň z manželských licencí, daň z léků, daň z nemovitostí, daň z poplatků za služby, daň z užívání silnic (řidiči nákladních vozidel), daň z pozemních komunikací a mostů, daň z prodeje, školní daň, daň ze sociálního zabezpečení, státní daň z nezaměstnanosti, telefonní daně a příplatky, daň z registrace přívěsů, komunální daně, daň z registrace licencí vozidel, daň z prodeje vozidel a daň z odškodnění pracovníků a další.
Krach na burze (1920-1940)
V roce 1929 došlo ke krachu na burze, který odstartoval celosvětovou krizi trvající 10 let. Druhou světovou válku můžeme proto také vnímat jako vytoužené vysvobození z této krize. Nastartovala se výroba, rozjel se průmysl, lidé měli práci a kola ekonomiky se znovu roztočila. Ale vraťme se do roku 1929. Problém vznikl ve 20. letech, kdy Fed udržováním nízkých úrokových sazeb zajistil dostatek peněz. Zdálo se, že peněz bylo dostatek, ale to, co ve skutečnosti volně proudilo, byl úvěr nebo dluh. Výroba rostla více než mzdy, takže bylo k dispozici více zboží než peněz na jeho zaplacení. Lidé si ale mohli půjčovat. Koncem 20. let 20. století se velké spotřebitelské nákupy, jako auta a rádia (což byly tehdy velké kusy nábytku, které stály na podlaze), kupovaly převážně na úvěr. Peníze bylo tak snadné získat, že si lidé půjčovali jen na investice a brali si krátkodobé půjčky s nízkým úrokem, které byly snadno dostupné v bankách. Akciový trh většinu lidí příliš nezajímal, dokud ho nezačali propagovat loupeživí baroni, kteří sami velmi levně získali velké akciové podíly. Prodali veřejnosti myšlenku, že je možné rychle zbohatnout nákupem akcií na marži, nebo na úvěr. Tato investiční strategie proměnila akciový trh ve spekulativní pyramidovou hru, ve které většina investovaných peněz ve skutečnosti neexistovala. Veřejnost z tohoto schématu šílela. Ve spekulativní horečce mnoho lidí doslova vsadilo farmu. Brali si půjčky proti všemu, co vlastnili. Domy, farmy, životní pojištění. Cokoli, jen aby získali peníze a mohli se dostat na trh a vydělat více peněz. Usedlosti, které vlastnili, zastavovali bankéřům, kteří tuto horečku rozdmýchávali nabídkou výhodných úvěrových podmínek a úrokových sazeb. Proč by Fed chtěl zaplavit americkou ekonomiku vypůjčenými penězi a nafouknout tak peněžní zásobu? Důkazy ukazují na plán Benjamina Stronga, tehdejšího guvernéra Federální rezervní banky v New Yorku, a Montagu Normana, šéfa Bank of England, který chtěl předat kontrolu nad světovými finančními systémy malé skupině soukromých centrálních bankéřů. Strong měl s Normanem velmi blízký vztah. Tak blízký, že zřejmě nešlo jen o obchod. V roce 1928, kdy Strong musel kvůli nemoci odejít do důchodu, mu Norman důvěrně napsal:
"Ať už se s námi stane cokoli, ať už budeme žít kdekoli, nemůžeme se teď od sebe oddělit a ignorovat tato léta. Nějak se musíme setkávat a někdy musíme žít spolu."
Ve 20. letech 20. století byli odhodlaní využít finanční síly Velké Británie a Ameriky k tomu, aby donutili všechny velké země světa přejít na zlatý standard a provozovat jej prostřednictvím centrálních bank. Centrální banky by byly osvobozené od jakékoli politické kontroly a všechny otázky mezinárodních financí by se řešily dohodami těchto centrálních bank bez zásahů vlád. Oba státy způsobily inflační bublinu, která se brzy vymkla kontrole. Ed Griffin v knize The Creature from Jekyll Island poukazuje na nepřímé důkazy, že Bank of England a Federální rezervní systém na tajné schůzce v únoru 1929 dospěly k závěru, že zhroucení trhu bude nevyhnutelné a že nejlepší bude nechat přírodu, aby vykonala své. Rozeslali seznamům preferovaných zákazníků, včetně bohatých průmyslníků, politiků a vysokých zahraničních úředníků, varování, aby se stáhli z trhu. Potom Fed začal prodávat státní cenné papíry na volném trhu. Tím snížil nabídku peněz tím, že snížil rezervy, které byly k dispozici pro krytí úvěrů. Zvýšila se také sazba bankovních úvěrů, což způsobilo, že úroky z makléřských půjček vyskočily na 20%. Výsledkem bylo obrovské snížení likvidity, tedy nedostatek dostupných peněz. Krátkodobé úvěry byly najednou k dispozici pouze za mnohem vyšší úrokové sazby, takže nákup akcií na marži byl mnohem méně atraktivní. Vzhledem k tomu, že nakupovalo méně lidí, ceny akcií klesaly. Nastala panika, protože investoři se zbavovali svých akcií za cokoli, co za ně mohli získat. Akciový trh se přes noc zhroutil. Lidé vybírali své úspory z bank a cizinci stahovali své zlato. Tím se dále vyčerpávaly rezervy, na kterých byla postavená peněžní zásoba. Mezi lety 1929 až 33 klesla peněžní zásoba o třetinu a třetina bank v zemi zavřela krám. Krize strhla všechny do hladu, chudoby a zoufalství. Na nákup zboží bylo málo peněz, a tak se propouštělo. Malí krachovali, ale velkým se dařilo dobře. Dobře si vedlo i mnoho bohatých zasvěcených osob, které se těsně před krachem v tichosti stáhly z burzy a pak do ní opět naskočily, když mohly skupovat společnosti za hubičku. Zatímco drobní investoři se potápěli a vyskakovali z oken, velcí chlapci hromadili akcie, které byly prodané za nízké ceny, a nemovitosti, které byly zastavené za účelem nákupu akcií. Bohatství Ameriky se systematicky přesouvalo od americké střední třídy k velkým penězům. Zákony o usedlostech se zavedly v době Abrahama Lincolna, aby podpořily osadníky k nastěhování na půdu a jejímu rozvoji. Amerika se vybudovala těmito usedlíky, kteří si vykolíkovali své pozemky, hospodařili na nich a bránili je. To byl základ amerického snu. Rovné podmínky, na kterých měli všichni hráči spravedlivý start a něco, s čím mohli pracovat. Hřiště bylo rovné, dokud Ameriku nezachvátila deprese. Domy a farmy, které vlastnily rodiny od občanské války nebo od revoluce, vcucnul cyklon dluhů a vydal je do rukou bank a finanční elity.
Úspory pro chudé, blahobyt pro bankéře
Systém Federálních rezerv selhal, ale americký Kongres tuto fikci nezastavil a pachatele nestíhal. Místo toho se zřídila Federální společnost pro pojištění vkladů, která měla údajně zabránit opakování velké hospodářské krize. Společnost byla připravená zachránit některé banky, ale ne všechny. Systém byl navržený tak, aby zvýhodňoval bohaté a mocné banky. Jsou to bohaté a mocné banky, které se považují za příliš velké na to, aby mohly padnout, aniž by způsobily nenapravitelné škody společnosti. Ed Griffin poznamenává:
"Zvýhodňování velkých bank je zřejmé na mnoha úrovních. Velké banky mají při záchraně obrovskou volnost. Jejich nepojištěné účty jsou hrazené tímto záchranným systémem. Náklady na tuto výhodu se přenášejí na menší banky a daňové poplatníky. To není nedopatření. Součástí plánu na ostrově Jekyll bylo poskytnout velkým bankám konkurenční výhodu."
Tento systém prostě chrání bankéře jak před vlastními ztrátami, tak před stíháním za ztráty ostatních. Později se zřídil Mezinárodní měnový fond, který měl plnit stejnou záložní funkci v případě platební neschopnosti celých zemí. Na chudé se uvalila úsporná opatření a utahování opasků, zatímco bohatým se poskytla sociální péče, která třídu bankéřů zachránila před důsledky jejich vlastních riskantních investic. Milton Friedman, profesor ekonomie na Chicagské univerzitě a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, prohlásil:
"Federální rezervní systém definitivně způsobil Velkou hospodářskou krizi tím, že v letech 1929 až 1933 snížil množství oběživa o třetinu."
Louis McFadden, předseda bankovního a měnového výboru Sněmovny reprezentantů, šel ještě dál:
"Deprese nebyla náhodná. Byla to pečlivě vymyšlená událost. Mezinárodní bankéři se tu snažili vyvolat stav zoufalství, aby se mohli stát vládci nás všech."
Právě proto je důležité hojně vyhledávat citace lidí té doby, kteří byli u toho. Jedině tak dodáme tvrdé zdrojování zákulisnímu spolčení rodinných dynastií bankéřů vysokých financí.
Americká vláda uloupila zlato občanům (1933)
V roce 1933 učinil Roosevelt obzvláště loupeživý krok, když zrušil zlatý standard dolaru. Anglická libra se vyřadila ze zlatého standardu v roce 1931. To přimělo cizince, aby se obrátili pro zlato k Americe v době, kdy bankovky Federálního rezervního systému byly kryté zlatem ze 40%. Kdyby se všem držitelům dolarů umožnilo vyměnit je za zlato, nezbyly by žádné rezervy na krytí dolaru a peněžní zásoba by se mohla zcela zhroutit. Aby Roosevelt tento alarmující trend zastavil, prohlásil v roce 1933 Ameriku za oficiálně zbankrotovanou a vyhlásil stav nouze. Potom změnil bankovku Federálních rezerv ze slibu platit zlatem na platidlo, kryté pouze plnou vírou a úvěrem Spojených států. Následně se zvýšila cena zlata, čímž se snížila hodnota dolaru, aby bylo možné prodávat více zboží do zahraničí. Ovšem nejprve bylo nařízeno, aby byly všechny zlaté mince, zlaté slitky a zlaté certifikáty v držení veřejnosti odevzdané americkému ministerstvu financí, a to pod hrozbou pokut a vězení. Smyslem tohoto opatření bylo zřejmě zabránit nečekanému zisku pro majitele zlata, když cena zlata vzroste. Soukromým vlastníkům zlata bylo za jejich zabavené zlato vyplaceno 20,67 dolarů za unci. Potom se cena zlata zvýšila na 35 dolarů za unci. Výsledkem bylo okamžité znehodnocení papírových peněz, které veřejnost za své zlato právě obdržela, konkrétně o 40%. Lidé dostali za zlato něco málo přes 20 dolarů, a když zlato odevzdali, cena zlata se zvýšila na 35 dolarů. To nebylo nic jiného, než masivní loupež za bílého dne. Byl to ekvivalent měnové reformy, která se odehrála v Československu o 20 let později. Zatímco komunisté snížili hodnotu měny přímo, kapitalisté to provedli fikaně touto masivní krádeží.
John Kennedy: Poslední Mohykán proti Wall Streetu (1961-1963)
John Kennedy měl vlastní představy o dluhové hře na Wall Streetu. Kennedy zkřížil cestu bankéřům a Mezinárodnímu měnovému fondu, když pokračoval v poskytování zahraniční pomoci zemím Latinské Ameriky, které nepřijaly politiku bankéřů. Existují také důkazy, že Kennedy zkřížil plány bankéřů, když usiloval o obnovení měny kryté stříbrem, která by byla nezávislá na bankách a jejich soukromém Federálním rezervním systému. Kennedy pověřil ministra financí vydáváním stříbrných certifikátů a byl posledním prezidentem, který vydal volně obíhající bankovky Spojených států (Greenbacks). Ačkoli loutkáři stojící za Kennedyho vraždou nebyli nikdy oficiálně odhalení, někteří vyšetřovatelé dospěli k závěru, že byl další obětí neviditelné ruky mezinárodního korporátního, bankovního a vojenského kartelu. Prezident Eisenhower ve svém projevu na rozloučenou v roce 1961 varoval před nastupující mocí vojensko-průmyslového komplexu. Kennedy se proti nim všem odvážně postavil. Jak se Kennedy postavil CIA a armádě, odhalil James Bamford v knize Body of Secrets, kterou v listopadu 2001 uvedla stanice ABC News. Kniha pojednávala o Kennedyho hrozbě, že zruší právo CIA provádět tajné operace, když mu byly v roce 1962 předložené tajné vojenské plány s krycím názvem Operace Northwoods. Tyto bizarní plány, vypracované nejvyššími americkými vojenskými představiteli, obsahovaly návrhy na zabíjení nevinných lidí a páchání teroristických činů v amerických městech s cílem vytvořit veřejnou podporu pro válku proti Kubě. Uvažované akce zahrnovaly únosy letadel, vraždy kubánských emigrantů, potopení člunů s kubánskými uprchlíky na volném moři, vyhození americké lodi do povětří, organizování násilného terorismu v amerických městech a způsobení ztrát na životech americké armády. To všechno s cílem oklamat americkou veřejnost a mezinárodní společenství, aby podpořily válku s cílem svrhnout Fidela Castra. Podrobnosti těchto plánů jsem podrobně popsal v mém pořadu 11. září, pozadí světové mafie. Není třeba dodávat, že Kennedy byl šokovaný a plány rozhodně vetoval. Šéf sboru náčelníků štábů byl okamžitě přeložený na jinou práci. Následujícího roku byl na nejmladšího prezidenta země spáchaný atentát. Ať už operace Northwoods hrála nějakou roli, nebo ne, byla dalším důkazem neviditelné vlády jednající v zákulisí. Jeho znepokojivá vražda byla budíčkem pro celou generaci aktivistů.
Bretton Woods: Vzestup a pád mezinárodního zlatého standardu (1970-1980)
Po Lyndonu Johnsonovi nastoupil do Bílého domu Richard Nixon, kandidát, kterého Kennedy v roce 1960 porazil. V roce 1971 prezident Nixon vyřadil dolar z mezinárodního zlatého standardu a nechal měny plavat na trhu, takže si musely navzájem konkurovat jako zboží. Měnové trhy se proměnily v obří kasina, se kterými mohly manipulovat mocné hedgeové fondy, nadnárodní banky a další měnoví spekulanti. William Engdahl, autor knihy Století války, píše:
"V této nové fázi byla kontrola nad měnovou politikou v podstatě privatizovaná, přičemž velké mezinárodní banky, jako Citibank, Chase Manhattan nebo Barclays Bank, převzaly roli, kterou měly centrální banky ve zlatém systému, ale zcela bez zlata. Tržní síly nyní mohly určovat kurz dolaru. A to se také stalo."
Všechno se rozpadlo, když zahraniční investoři začali pochybovat o solventnosti Ameriky. V roce 1965 se Amerika kvůli válce ve Vietnamu silně zadlužila. Francouzský prezident Charles DeGaulle, který viděl, že Amerika utrácela mnohem více, než měla ve zlatých rezervách, zpeněžil 300 milionů francouzských amerických dolarů za zlato, které je údajně krylo. Výsledkem bylo vážné vyčerpání amerických zlatých rezerv. V roce 1971 Britové následovali Francouze a pokusili se zpeněžit své americké dolary kryté zlatem za zlato. Požadovaná částka představovala celou třetinu amerických zlatých rezerv. Cena zlata se udržovala na úrovni 35 dolarů za unci, což přinutilo prezidenta Nixona odstoupit od dohody o zlatě a natrvalo uzavřít zlaté okno. Výsledkem vyřazení dolaru ze zlatého standardu bylo definitivní zbrzdění tiskařských strojů. Fiat dolary se nyní mohly vyrábět a obíhat v libovolném množství, který svět přijal. Kouzelníci z Wall Streetu pokračovaly v budování celosvětového finančního impéria založeného na bankovním systému frakčních rezerv, který místo osvědčeného zlata používal papírové dolary vytvořené bankami. Dolary se staly rezervní měnou pro globální síť dluhů vůči mezinárodnímu bankovnímu kartelu.
Měnové kasino: Ropa místo zlata (1974)
Zlatý standard byl sice chybný, ale systém plovoucích směnných kurzů, který jej nahradil, byl mnohem horší. Zejména pro země třetího světa. Měny se nyní oceňovaly pouze podle jejich relativních směnných kurzů na volném trhu. Devizové trhy se staly obřími kasiny, ve kterých investoři pouze sázeli na relativní postavení různých měn. Menší země byly vydané na milost a nemilost velkým hráčům. Ať už jiným zemím, nadnárodním korporacím nebo nadnárodním bankám. Ti mohli radikálně znehodnotit národní měny jenom tím, že je ve velkém množství prodávali na mezinárodním trhu nakrátko. Tyto měnové manipulace mohly být tak ničivé, že se daly využít k vynucení ústupků od cílových ekonomik. To se stalo například během asijské krize v letech 1997 až 98, kdy se použily k přinucení Thajska, Malajsie, Koreje a Japonska, aby se přizpůsobily pravidlům a předpisům Světové obchodní organizace. Devizový trh se stal natolik nestabilním, že krize mohly vzniknout jen na základě zvěstí o ekonomických novinkách a změnách ve vnímání. A pak se stalo něco nečekaného. Cena ropy v roce 1974 náhle vzrostla na čtyřnásobek. K tomuto velmi podezřelému nárůstu došlo krátce potom, co Američané uzavřeli dohodu o ropě s královskou rodinou Saúdské Arábie, největším producentem ropy v OPECu, tedy organizaci zemí vyvážejících ropu. Dohodu zprostředkoval americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Zahrnovala dohodu OPECu o prodeji ropy pouze za dolary výměnou za tajnou dohodu o americkém vyzbrojení Saúdské Arábie a udržení rodu Saúdů u moci. Americký dolar, který byl dříve krytý zlatem, byl nyní krytý ropou. Každá země si musela pořídit bankovky Federální rezervní banky, aby si mohla tuto základní komoditu koupit. Země dovážející ropu po celém světě musely najednou vyvážet zboží, aby získaly dolary na zaplacení svých nových drahých účtů za dovoz ropy. Tím odklonily své výrobní kapacity od výživy a ošacení vlastních lidí. Měna byla nyní předmětem bezuzdné manipulace ze strany spekulantů. Výsledkem byla katastrofální jízda na horské dráze, zejména pro ekonomiky třetího světa. Dnes se většina obchodů s měnami provádí čistě za účelem spekulativního zisku. Měny rostou nebo klesají v závislosti na množství, které se každý den zobchoduje. Bernard Lietaer píše v knize Budoucnost peněz:
"Hodnotu vašich peněz určuje globální kasino nebývalých rozměrů: na devizových trzích se denně zobchodují 2 biliony dolarů, což je stokrát více než objem obchodů na všech světových akciových trzích dohromady. Pouze 2% těchto devizových transakcí se týkají reálné ekonomiky a odrážejí pohyb reálného zboží a služeb ve světě. 98% je čistě spekulativních. Toto globální kasino vyvolává devizové krize, které otřásly Mexikem v letech 1994 až 95, Asií v roce 1997 a Ruskem v roce 1998."
Mexiko: Skutečný příběh přistěhovalců
Přes mexickou hranici se do Ameriky valí vlny přistěhovalců, kteří hledají práci. Hlídky na hranicích je považují za ilegální uprchlíky. Ve skutečnosti jsou to uprchlíci před ekonomickou válkou, která je připravila o vlastní majetek a donutila je zadlužit se u soukromého globálního bankovního kartelu. Když bylo Mexiko v roce 1520 dobyté, vládl mocné aztécké říši nic netušící pohostinný Montezuma. Španělský generál Cortés, poháněný vábením zlata, dobýval Mexiko válkou, násilím a genocidou. Když Mexiko ve 20. století znovu padlo, bylo to v důsledku skrytější formy agrese, která zahrnovala drastickou devalvaci národní měny. Jestliže Montezumovým prokletím byly jeho bohaté zásoby zlata, pro Mexiko ve dvacátém století to byly bohaté zásoby ropy. William Engdahl o tom vypráví ve své knize Století války. Upozorňuje, že první mexická národní ústava svěřila v roce 1917 vládě "přímé vlastnictví všech nerostných surovin, ropy a hydrokarbonu". Britské a americké ropné korporace vytrvale sváděly o tyto zásoby ropy intenzivní zákulisní boj. Mexická vláda nakonec všechny své zahraniční ropné zásoby znárodnila. Tento krok vedl britské a americké ropné společnosti k bojkotu Mexika na dalších 40 let. Když byly v 70. letech 20. století v Mexiku objevené nové zásoby ropy, zahájil prezident José López Portillo působivý program modernizace a industrializace. Mexiko se tak stalo nejrychleji rostoucí ekonomikou rozvojového světa. Vyhlídka na silné průmyslové Mexiko na jižní americké hranici byla ovšem nepřijatelná pro angloamerické zájmy. Ty se proto rozhodly sabotovat industrializaci Mexika tím, že si zajistily tvrdé splácení zahraničního dluhu. Tehdy došlo ke ztrojnásobení úrokových sazeb. Proč se Mexiko muselo zadlužit u zahraničních věřitelů? Mělo přece dostatek vlastní ropy. Problém Mexika spočíval v tom, že patřilo k těm neohroženým zemím, které odmítly nechat svou národní měnu plovoucí. Dolarové rezervy Mexika byly v 80. letech vyčerpané spekulativními nájezdy, což ho nutilo půjčovat si jen proto, aby uhájilo hodnotu pesa. V roce 1982 prezident Portillo varoval před "skrytými zahraničními zájmy", které se snažily destabilizovat Mexiko prostřednictvím panických fám a způsobit odliv kapitálu ze země. Spekulanti vykupovali svá pesa za dolary a vyčerpávali státní dolarové rezervy v očekávání, že peso se bude muset devalvovat. Ve snaze zastavit odliv kapitálu se vláda pod tlakem zlomila a peso skutečně devalvovala. Mexiko bylo označené za "vysoce rizikovou zemi", což vedlo k tomu, že mezinárodní věřitelé odmítli převádět své půjčky. Země čelila hospodářskému chaosu. Ve snaze stabilizovat situaci se prezident odvážil převzít kontrolu nad bankami. Mexickou banku a soukromé banky v zemi převzala vláda a jejich soukromým vlastníkům poskytla kompenzace. Mexické státní banky se nakonec vrátily do soukromého vlastnictví, ale prodaly se výhradně domácím mexickým kupcům. Teprve Severoamerická dohoda o volném obchodu částečně umožnila zahraniční konkurenci. Tato dohoda, kterou podepsaly Kanada, Mexiko a Amerika, vstoupila v platnost 1. ledna 1994. Přistěhovalci z Mexika začali proudit do Ameriky, protože americké finanční kruhy z Wall Streetu zlikvidovaly mexického konkurenta na jihu. Bezradní Mexičané přišli o všechno. Ne ale díky své lenosti, ostatně do Ameriky přece přijeli pracovat. Původcem jejich bídy byly americké finanční kruhy z Wall Streetu. Toto je scénář, který probíhal a probíhá v řadě dalších států. Příklad Mexika jsem uvedl proto, abychom si plasticky znázornili, jak světové vysoké finance mohou přivádět státy k bankrotu. Masmédia mají tendenci označovat tyto měnové krize za důsledek nějakého vnitřního mechanismu, vnitropolitických slabostí nebo korupce. Souvislosti s mezinárodními financemi se bagatelizují. Skutečnost je taková, že měnové spekulace byly nakonec prostředkem, kterým se tyto rezervy centrálních bank doslova zkonfiskovaly soukromými spekulanty. Je to přesně ta past, před kterou varoval Henry Carey a američtí nacionalisté v 19. století, když hovořili o nebezpečí volného obchodu přes hranice. Světový volný obchod je ale základním kamenem globalizace. Je to jeden ze 4 svatých grálů tohoto kasinového systému. Volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Je dimenzovaný přesně pro systém vysokých financí, aby si třída bankéřů mohla dělat po celé planetě, doslova co chce. To sebou neslo finanční krize, jako byla ta v roce 1929 nebo 2008. Nebo hyperinflace jako ve Výmarském Německu, postsovětském Rusku, Ukrajině, Jugoslávii, Argentině nebo Asii v 90. letech 20. století, aby Wall Street zničil asijské tygří ekonomiky. Pořád se vracíme k tomu též schématu.
Závěr: Jak obejít pavučinu dluhů
Peníze jsou symbolem hodnoty. Peněžní systém je smluvní dohoda mezi skupinou lidí o přijímání těchto žetonů za dohodnutou hodnotu v rámci obchodu. Ideální skupinou pro tuto smluvní dohodu je větší společenství zvané národ. Ovšem pokud tuto větší skupinu nelze k tomuto úkolu přimět, může jakákoli menší skupina uzavřít dohodu, sejít se a obchodovat. Historicky komunitní měny vznikaly spontánně, když bylo národních měn málo nebo byly nedostupné. Když se během výmarské hyperinflace ve 20. letech 20. století stala německá marka bezcennou, mnoho německých měst začalo vydávat vlastní měny. Stovky obcí v Americe, Kanadě a Evropě udělaly totéž během velké hospodářské krize, kdy byla nezaměstnanost tak vysoká, že lidé měli problém sehnat dolary. Lidem chyběly peníze, ale měli schopnosti a práce bylo dost. Vedle oficiálních státních peněz v tichosti koexistovaly doplňkové místní měny, které zvyšovaly likviditu a usnadňovaly obchod. Stejně jako středověké tabulky byly tyto měny pouhými kredity, které potvrzovaly přijetí zboží nebo služeb a opravňovaly držitele k výměně kreditu za ekvivalentní hodnotu ve zboží nebo službách na místním trhu. Komunitní měny dnes legálně fungují ve více než 35 zemích a po celém světě existuje více než 4000 místních směnných programů. Místní nebo soukromé směnné systémy mají různé podoby. Kromě soukromých směnáren zlata a stříbra zahrnují místní papírové peníze, počítačové systémy kreditů a debetů, systémy pro směnu práce a systémy pro obchodování s místními zemědělskými produkty. Od většiny národních měn se liší tím, že nevznikají jako dluh vůči soukromým bankám a neodtékají z komunity do vzdálených bank ve formě úroků. Zůstávají ve městě a stimulují místní produktivitu. Místní měny mohou financovat místní projekty, aniž by zvyšovaly zadlužení obce. Kromě peněžních funkcí slouží místní směnné systémy ke sbližování komunit, nebo financování družstevních podniků, kde mohou členové prodávat zboží, učit se novým dovednostem a pořádat veřejné trhy. Komunitní měny jsou jedinou svobodnou možností, jak uniknout ze sevření železné pasti digitální měny. Je to sice těžší cesta, ale dává nám neocenitelnou svobodu, abychom se vymanili z dluhových peněz a úroků mezinárodních banksterů. Ti své dílo zkázy téměř dokončili. Ocitáme se na křižovatce mezi dluhovým otroctvím nebo svobodnou společností. Vracíme se opět na začátek, kde spolu soupeří dva peněžní systémy. Kooperativní hojnost nebo konkurenční chamtivost. První systém v nás pěstuje sociální vlastnosti, ke kterým byl člověk původně stvořený. Spolupráce s komunitou a nacházení svého místa v životě. Druhý systém v nás naopak vzbuzuje vlastnosti nejhorší. Náš zisk může nastat pouze prostřednictvím ztráty druhého. Nutí nás šplhat po zádech našich kolegů, abychom je srazili dolů a sami si stoupli na jejich místo. Ale nejásejme, protože někdo jiný si to naše místo bude také chtít ukořistit a srazit dolů pro změnu nás. Je tohle vážně výhra? Je tohle to, co chceme? Stojí nám všechen ten stres za to? Není na čase přehodnotit sami sebe a vrátit se zpět na počátek kolébky lidstva? Do dob zdravých kořenů naší civilizace, ve které převládala hojnost celku nad chamtivostí jednotlivce? To co jsme dnes, z nás vytvořil systém chamtivosti. Monopoly 21. století formují naši osobnost. Každé společenství ale tvoří jednotlivci. A každý z nás jako jednotlivec stojíme na vlastní křižovatce. Nesvádějme to na křižovatku civilizace. To je líbivý termín pro naše alibi, abychom nemuseli činit vlastní závěry. Tak to svedeme na civilizaci, ono to zní tak hezky intelektuálně. Ne! Tato křižovatka se týká nás všech. Nikdo to za nás neudělá a už vůbec ne politici. Máme to ve vlastních rukou, protože tato iniciativa musí vzejít zdola. My sami se musíme rozhodnout, jaký z těchto dvou systémů je nám bližší. Konkurenční chamtivost? Kooperativní hojnost? Pokud se nerozhodneme včas, čeká nás dluhové otroctví digitálního koncentračního tábora.