Začíná to od našich vypůjčených životů. Všude na nás útočí inzeráty rychlých půjček, lízingů nebo hypoték. Bereme si lízing na auto, hypotéku na dům nebo byt, půjčku na domácí vybavení. Zvykli jsme si žít své životy na dluh. Dluh je běžnou součástí téměř každého z nás. Základ musíme hledat v dluhových penězích současného chamtivého systému, který všechno podřizuje výkonu a zisku. Kasinový systém jako v Las Vegas. Systém plný finančních krizí, manipulací s národními měnami, recesí a inflací. Systém, který řídí úzká skupina bankovních rodin vysokých financí, kteří mají neomezené zisky z nekonečných úroků. A právě o tom je tento pořad. Benjamin Disraeli, britský premiér mezi lety 1868 až 80, řekl:
"Světu vládnou zcela jiné osobnosti, než si představují ti, kteří nejsou v zákulisí."
Nathan Rothschild, který po roce 1820 ovládal Anglickou banku, prohlásil:
"Je mi jedno, jaká loutka usedne na anglický trůn, aby vládla říši, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Člověk, který ovládá britskou peněžní zásobu, ovládá britské impérium a já ovládám britskou peněžní zásobu."
Do třetice, londýnský časopis New Britain ve svém vydání z 20. června 1934 citoval zdrcující tvrzení bývalého britského premiéra Davida Lloyda George, že Británie je otrokem mezinárodního finančního bloku. Odkud se tito mezinárodní finančníci vzali a jak získali svou obrovskou moc? Většina bankéřů, ekonomů nebo vysokoškolských pedagogů netuší, co se děje za zavřenými dveřmi na špičce jejich oboru. Hned na začátku si troufám vynést takto kategorický úsudek, přestože je mě jasné, že tito lidé jsou profesionály ve své branži. Běžní bankéři se ale zaměřují na svůj vlastní kout bankovního byznysu, aniž by viděli širší souvislosti nebo důsledky celého systému, který pomáhají udržovat. Proces vzniku peněz je totiž velmi nepochopený, a to z dobrého důvodu. Je předmětem velmi sofistikované a dlouhodobé dezinformační kampaně, která proniká do akademického prostředí, masmédií i publikací. Složitost tohoto tématu je záměrně využívaná k tomu, aby jeho tajemství zůstala skrytá. Henry Ford to řekl nejlépe:
"Je dobře, že lidé našeho národa nerozumí našemu bankovnímu a měnovému systému, protože kdyby mu rozuměli, věřím, že by do zítřejšího rána došlo k revoluci."
Přestože existuje mnoho finančně zdravých bank, které dodržují nejvyšší etické standardy, rozmáhá se také obrovská korupce. Ta je zvláště patrná v největších bankách. V pořadu se ale nebudu zabývat dílčími technickými jednotlivostmi, ale zaměřím se na komplexní systém. Vytváření a ovládání samotných peněz soukromými bankéři v systému dluhových peněz. Tyto dluhové peníze jejich výrobcům přináší stálý zisk v podobě úroků a zatěžuje národy rostoucí horou zbytečných a nesplatitelných dluhů. Skutečnost, že tvorba peněz je téměř všude soukromou záležitostí, je dnes do značné míry neznámá, ale tento problém není nový. Ovládání peněžního systému soukromými zájmy bylo známé mnoha našim dřívějším vůdcům, jak si ještě v pořadu ukážeme. Dnes je zcela evidentní, že síť soukromých bankéřů převzala kontrolu nad mezinárodním peněžním systémem. Abych to dokázal, předložím věrohodná fakta o světové mocenské elitě, která postupně získává absolutní kontrolu nad planetou a jejími přírodními zdroji. Samozřejmě včetně podřízených lidských zdrojů neboli lidského kapitálu. Krví této mocenské elity jsou peníze a její zbraní je strach. Na tomto opěrném bodu peněz visí celá civilizace a všechny její systémy. V soukromých rukou je používaná k zotročení národů a zajištění věčných válek. Na mezinárodní úrovni používají banksteři a jejich vládní partneři tyto podvodné ekonomické nástroje k oslabení nebo porážce protivníků, aniž by padl jediný výstřel. Je to zhoubný vliv, který nad světem drží velmi malá, ale mocná finanční frakce. Někteří lidé kritizují tento systém jaksi těžkopádně, a příliš se nechávají vtáhnout do technických dílčích jednotlivostí. Tomu se budu snažit vyhnout, abych toto téma učinil maximálně srozumitelným zejména pro běžné laiky, jako jsem já. Ekonomie je suchopárné a zapovězené téma, které bylo záměrně zkomplikované bankovními zájmy, jež chtějí zakrýt, o co ve skutečnosti jde. Je to téma, které nutně potřebuje odlehčit, doplnit o obrazy, metafory, postavy a zápletku. Takže než se pustím do těžkopádných detailů, uděláme si exkurzi do jednodušších časů, kdy byly otázky peněz zřejmější a byly stále palčivým tématem diskusí.
V zajetí pavučiny dluhů
Americký prezident Andrew Jackson nazval bankovní kartel monstrem s hlavou hydry, které požírá maso obyčejného člověka. Newyorský starosta John Hylan jej ve 20. letech 20. století označil za "obrovskou chobotnici, která svými dlouhými a mocnými chapadly uchvacuje naše výkonné úředníky, zákonodárné orgány, školy, soudy, noviny a všechny úřady vytvořené na ochranu veřejnosti."
Finanční komentátor Hans Schicht ve své knize Smrt bankovnictví uvádí, že měl během své kariéry příležitost pozorovat finanční čaroděje zblízka jako zasvěcený pozorovatel. Jejich hra se podle něj natolik centralizovala a koncentrovala, že většinu amerického bankovnictví a podnikání nyní ovládá úzký okruh lidí. Tuto hru nazval pavoučí sítí. Mezi její pravidla patří například:
A: Zneviditelnění jakékoli koncentrace bohatství.
B: Vykonávání kontroly prostřednictvím pákového efektu. Fúze, převzetí, řetězové držení akcií, kdy jedna společnost vlastní akcie jiných společností, podmínky připojené k půjčkám atd.
C: Vykonávání přísného osobního řízení a kontroly s minimem zasvěcených osob a nastrčených osob, které samy mají jen částečnou znalost hry.
Doktor Carroll Quigley byl spisovatelem a profesorem historie na Georgetownské univerzitě, kde byl mentorem exprezidenta Billa Clintona. Profesor Quigley psal na základě osobních poznatků o elitní klice globálních finančníků usilujících o ovládnutí světa. Jejich cílem podle něj nebylo "nic menšího než vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukou, který by byl schopen ovládnout politický systém každé země a ekonomiku světa jako celku."
Tento systém je ovládaný feudálním způsobem centrálními bankami světa, které jednají ve shodě, na základě tajných dohod. Tuto kliku profesor nazýval jednoduše mezinárodní bankéři. Jejich podstatou nebyla rasa, náboženství ani národnost, ale pouze vášeň pro kontrolu nad ostatními lidmi. Mezinárodním bankéřům se podařilo víc než jen kontrolovat nabídku peněz. Dnes skutečně vytvářejí peněžní zásobu, přičemž se zdá, že ji vytváří vláda. Tuto lest odhalil sir Josiah Stamp, který byl guvernérem Bank of England a ve 20. letech 20. století byl považovaný za druhého nejbohatšího muže v Británii. V roce 1927 v přednášce na Texaské univerzitě prohlásil:
"Moderní bankovní systém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces je nejúžasnějším trikem, jaký byl kdy vynalezený. Bankovnictví bylo zrozené v nespravedlnosti a zrodilo se v hříchu. Bankéři vlastní zemi. Vezměte jim ji, ale ponechte jim moc vytvářet peníze, a oni jedním škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz, aby si ji mohli koupit zpět. Vezměte jim tuto velkou moc a všechna velká jmění, jako je to moje, zmizí, protože pak by to byl lepší a šťastnější svět k životu. . . . Pokud ale chcete být i nadále otroky bankéřů a platit za své vlastní otroctví, pak nechte bankéře i nadále vytvářet peníze a ovládat úvěr."
Profesor Henry Liu byl ekonomem, který vystudoval Harvard a vedl postgraduální katedru na Kalifornské univerzitě, než se stal investičním poradcem pro rozvojové země. Současný měnový systém označuje za krutý podvod. Říká, že "až se probudíme a uvědomíme si tuto skutečnost, bude třeba přeuspořádat celý náš ekonomický pohled na svět. Stejně jako se musela přeuspořádat fyzika, když se změnil pohled člověka na svět s uvědoměním, že Země se nepohybuje ani není středem vesmíru."
Podvod spočívá v tom, že v systému prakticky neexistují skutečné peníze, pouze dluhy. Státní dluhy vůči soukromým bankám za peníze, které vytvořily účetními zápisy ve svých knihách. To všechno se děje šikovnou rukou. A stejně jako kouzelníkův trik to musíme vidět mnohokrát, než si uvědomíme, o co jde. Ale když to zjistíme, všechno se změní. Celá historie se musí přepsat. Robert Hemphill, úvěrový manažer Federální rezervní banky v Atlantě, v roce 1934 napsal:
"Jsme zcela závislí na komerčních bankách. Každý dolar, který máme v oběhu, ať už v hotovosti nebo na úvěr, si musí někdo půjčit. Pokud Banky vytvářejí dostatek syntetických peněz, prosperujeme. Pokud ne, hladovíme. Jsme naprosto bez trvalého peněžního systému. Když si člověk udělá úplný obrázek, je tragická absurdita našeho beznadějného postavení téměř neuvěřitelná, ale je to tak. Je to nejdůležitější téma, které mohou inteligentní lidé zkoumat a nad kterým mohou přemýšlet."
Graham Towers, guvernér Kanadské centrální banky mezi lety 1935 až 55, přiznal:
"Banky vytvářejí peníze. Od toho tu jsou. Výrobní proces tvorby peněz spočívá v provedení zápisu do účetní knihy. To je všechno. Pokaždé, když banka poskytne úvěr, vzniká nový bankovní úvěr, zcela nové peníze."
Existuje mnoho dalších citací, ale všechny se naprosto shodují. Dluhové peníze soukromých bank vysávají lidský potenciál, práci a produktivitu.
Neviditelní loutkáři a stínová vláda
Svět vysokých financí je úzce propojený se světem politiky. Abychom takové spojení pochopili, je důležité ocitovat pár výroků čelních politiků. I ti jsou jen lidé a občas se nechají strhnout k neuváženým poznámkám. Díky tomu nám odhalí skutečnou tvář moci. My pak můžeme z těchto výroků skládat mozaiku reality. Hysterické výkřiky o konspiracích nás mohou nechat chladnými, protože my máme výroky. Nebo jsou snad sami američtí prezidenti konspirátory? Jistě že ne. Prezident Abraham Lincoln kdysi pronesl věštecká slova:
"Vidím, že se v blízké budoucnosti blíží krize, která mě znervózňuje a vyvolává ve mně strach o bezpečnost mé země. Korporace byly dosazené na trůn, bude následovat éra korupce na vysokých místech. Peněžní moc v zemi se bude snažit prodloužit svou vládu působením na předsudky lidí, dokud se bohatství neshromáždí v rukou několika málo lidí a republika nebude zničená."
Lincoln ale nebyl sám. Prezident Theodore Roosevelt si v roce 1906 postěžoval:
"Za zdánlivou vládou sedí neviditelná vláda, která není lidem věrná a nepřiznává jim žádnou odpovědnost. Zničit tuto neviditelnou vládu, zničit nesvaté spojenectví mezi zkorumpovaným byznysem a zkorumpovanou politikou je prvním úkolem státníků dneška."
Prezident Woodrow Wilson, který v roce 1913 podepsal zákon o Federálních rezervách, řekl:
"Stali jsme se jednou z nejhůře ovládaných, jednou z nejúplněji kontrolovaných vlád v civilizovaném světě. Už to není vláda svobodného názoru, už to není vláda hlasu většiny, ale vláda podle názoru a nátlaku malé skupiny dominantních mužů."
Prezident Franklin Roosevelt, vzdálený bratranec Theodora Roosevelta, v roce 1933 přiznal:
"Skutečná pravda je taková, jak víte vy i já, že finanční element ve velkých centrech vlastní vládu už od dob Andrew Jacksona. Země prochází opakováním Jacksonova boje s americkou bankou, jen v mnohem větším a širším měřítku."
Mnozí další představitelé naznačovali, že vládu ovládají neviditelní loutkáři. Felix Frankfurter, soudce Nejvyššího soudu, v roce 1952 prohlásil:
"Skuteční vládci ve Washingtonu jsou neviditelní a vykonávají moc ze zákulisí."
Kongresman Wright Patman, předseda bankovního a měnového výboru Sněmovny reprezentantů, řekl v roce 1967 ve svém projevu na půdě Sněmovny reprezentantů:
"V Americe dnes máme v podstatě dvě vlády. Máme řádně ustavenou vládu a pak máme nezávislou, nekontrolovanou a nekoordinovanou vládu v podobě Federální rezervní banky, která provozuje peněžní pravomoci, jež jsou podle ústavy vyhrazené Kongresu."
Po 20 letech senátor Daniel Inouye na závěr slyšení o íránské smlouvě do záznamu v Kongresu uvedl:
"Existuje stínová vláda s vlastním letectvem, vlastním námořnictvem, vlastním mechanismem pro získávání finančních prostředků a schopností prosazovat vlastní představy o národních zájmech, bez jakýchkoli kontrolních mechanismů a bez samotného zákona."
Výroků o stínových vládách za oponou z úst vrcholových politiků je mnohem více. Myslím ale, že tohle bohatě stačí pro ilustrativní zdrojování. Když nás budou opět korporátní masmédia peskovat jako konspirátory za zmínky o neviditelných stínových vládách, odkažme každého na tento bohatý zdrojový materiál. Nemusíme se s nimi špinit. Jejich úkolem není rozkrývat zločinná spolčení. Jejich úkolem je zadupat do prachu jakoukoli kritiku jádra systému, ze kterého oni sami profitují. Masmédia jsou ideologickou clonou a psychologickou bariérou, která důmyslnými filtry odvádění pozornosti rozptyluje naši pozornost k nepodstatnostem. To činí v kooperaci s politiky. Mezinárodní bankéře, vrcholové politiky a masmédia spojuje neviditelná nit. Peníze. V tomto pořadu se vypravím k samotným kořenům sítě dluhové pavučiny, která nás docela pohltila.
Sumerská říše: Hojnost celku nebo chamtivost jednotlivce (4000-2000 př. n. l.)
Je to zvláštní, ale peníze jsou zrcadlením našeho charakteru. Jeden jich chce stále víc, aniž by je utratil, jinému stačí méně k uspokojení běžných výdajů. Jeden je spoří na účtu pro horší časy, jiný s penězi spekuluje a riskuje na burze. Jeden je bezhlavě utrácí a rozhazuje za nesmysly, jiný je přetavuje do věcí trvalé hodnoty. Všechno se ale odvíjí od civilizačních archetypů. Už od počátku věků spolu soupeřily dva konkurenční peněžní systémy. Jeden je založený na sdílené, nebo kooperativní hojnosti celku. Druhý na zadlužení a nedostatku, tedy konkurenční chamtivosti jednotlivce. Ten první charakterizoval matriarchální společnosti starověku. Druhý charakterizoval válečnické patriarchální společnosti. Problém samozřejmě nebyl v pohlaví, protože každá společnost se skládá z obou. Šlo o boj mezi dvěma archetypálními pohledy na svět. Stopy těchto dvou systémů musíme hledat až v kolébce západní civilizace ve starověké Sumerské říši. Sumerská říše, která se nacházela na území dnešního Iráku, byla matriarchální agrární ekonomikou s finančním systémem založeným na hojnosti a sdíleném bohatství. Jednou z nejstarších známých bronzových mincí byl sumerský šekel z doby 3200 let před Kristem. Byla na ní vyrytá podobizna bohyně Inanny-Ištar, která v Sumeru udělovala královský titul a byla bohyní plodnosti, života a smrti. Inanna nosila rohy krávy, posvátného zvířete, které ve starověkých mýtech všude zosobňovalo Velkou matku. Hathor, egyptský ekvivalent, měla kravské uši a lidskou tvář a byla bohyní lásky, plodnosti a hojnosti. Isis, ještě mocnější egyptská mateřská postava, byla zobrazovaná s rohy krávy, mezi nimiž byl sluneční kotouč. V Indii byla bohyní krav Kálí, pro kterou jsou krávy posvátné dodnes. Krávy byly také spojované s penězi, protože byly raným prostředkem směny. Sumerské slovo pro úrok bylo stejné jako slovo pro tele. Bylo přirozené splácet zálohy na dobytek telátkem navíc, protože samotná směnná jednotka se po dobu půjčky násobila. Tele rostlo v krávu a mělo stále větší hodnotu. To platilo i pro obilí, pro které sloužily chrámy jako skladiště. Zálohy na obilí poskytnuté během vegetačního období se po sklizni splácely dodatečným obilím jako vděčnost Bohu za rozmnožení hojnosti komunity. Chrámy byly veřejnými institucemi, které plnily také sociální funkce, včetně podpory vdov, sirotků, starých a nemocných lidí. Chrámy byly obdarované půdou, která zajišťovala potraviny pro závislou pracovní sílu. A také zdroji, jako byla stáda ovcí, která poskytovala vlnu pro dílny. Chrámy fungovaly samostatně a neživily se z daní, ale z pronájmu pozemků a dílen a z úroků z půjček. Zboží předávali obchodníkům, kteří jim vraceli hodnotu zboží navýšenou o úroky. Chrámy fungovaly také jako centrální banky. Obětní mince s nápisem dluh bohům byly vyplácené zemědělcům jako poděkování za to, že chrámu přispěli pšenicí. Tyto mince se také půjčovaly dlužníkům. Když byly úroky z půjček zaplacené, vracely se zpět do chrámu na financování ekonomických a sociálních programů komunity a na krytí ztrát ze špatných půjček. To byl systém založený na sdíleném blahobytu a kooperativní hojnosti. Teprve po indoevropských invazích ve druhém tisíciletí před Kristem se půjčování peněz stalo soukromým podnikem nechvalně proslulých směnárníků. Bohyně Inanna byla jako zdroj nejvyššího vladařství nahrazená mužským bohem Enlilem z Nippuru. Matriarchální systém sdílené společné hojnosti byl násilně vytlačený válečným patriarchálním systémem. Z rohu hojnosti rohaté bohyně se staly býčí rohy boha hromu, představující mužskou moc, mužnost a sílu. V chrámovém systému komunita poskytovala úvěr a peníze dostávala zpět i s úroky. V systému, který jej nahradil, šly úroky z dluhů do soukromých trezorů, kde se budoval soukromý majetek směnárníků. Úrok se tak ze zdroje příjmů pro společenství stal nástrojem zbídačování a zotročování lidí a národů. Na rozdíl od obilí a krav bylo zlato, které lichváři půjčovali, neorganické. Nerostlo, takže ho nikdy nebylo dost na to, aby pokrylo dodatečné úroky, které se k půjčkám připočítávaly. Když v oběhu nebyl dostatek peněz na pokrytí provozních nákladů, museli si zemědělci půjčovat až do sklizně. Historicky většina otroctví vznikla z dluhů.
Zákaz lichvy (1000-1200)
Lichva se dnes definuje jako účtování nadměrných úroků. Původně ale znamenala pouze účtování poplatku nebo úroku za užívání peněz nebo jiného zboží. Zákony proti lichvě byly katolickou církví přísně prosazované až do konce středověku, ale židovský výklad byl shovívavější. V hebrejských spisech, které se staly prvními dvěma díly křesťanského biblického kánonu, byla lichva zakázaná pouze mezi bratry. Úročení cizinců se povolovalo a dokonce podporovalo. Židé se postupně stali výběrčími daní a lichvářskými bankéři pro krále. Židé nesli vinu, ale král se podílel na zisku. Nenávist k Židům v těchto profesích byla příčinou velké části antisemitismu. Navzdory zákazům v Novém zákoně byly chvíle, kdy král potřeboval peníze. Ve středověku měla Británie nedostatek zlata, které odvezla křížová výprava. Když v roce 1087 král Vilém potřeboval zlato k obchodům s Francouzi, přijal proto lichváře pod podmínkou, že úroky budou požadované ve zlatě a polovina bude vyplacená králi. Nakonec lichváři na úkor lidu zbohatli natolik, že jim církev na naléhání papeže zakázala brát úroky. A v roce 1290, když už Židé pro krále nebyli užiteční, byla většina opět vypovězená ze země.
Británie: Tabulkový systém (1100-1500)
Mezitím se Británie potýkala s problémem, co použít za peníze, když měla nedostatek zlata. V 9. století byly v mandarínské Číně vynalezené první papírové peníze. Tehdy pomohly financovat dlouhou a prosperující říši. Tato měna ale byla vydávaná nadměrně a ztratila svou hodnotu. Tento problém se podařilo vyřešit ve středověké Británii, kde se používal systém dřevěných tabulek. Britský systém daní vznikl s nástupem krále Jindřicha I., syna Viléma Dobyvatele, na trůn v roce 1100 našeho letopočtu. Tehdy ještě nebyl vynalezený knihtisk a daně se platily přímo zbožím vyrobeným v zemi. V rámci Jindřichova inovativního systému se platby zaznamenávaly pomocí kusu dřeva, který byl naříznutý a rozdělený na dvě poloviny. Jednu polovinu si ponechala vláda a druhou příjemce. Pro potvrzení platby se obě poloviny porovnávaly, aby se zjistilo, zda souhlasí. Žádná hůl se nerozdělí rovnoměrně a zářezy, kterými se částky sčítaly, byly vyříznuté na obou kusech dřeva. Tato metoda tedy byla spolehlivá proti padělání. Tento systém se označuje za nejstarší formu účetnictví. Vláda tyto dřevěné tabulky používala nejen jako stvrzenky pro placení daní, ale také k výplatě vojákům za službu, farmářům za obilí a dělníkům za práci. Ve 13. století byl finanční trh s tabulkami natolik propracovaný, že je bylo možné kupovat, prodávat nebo diskontovat. Jednotlivci a instituce používali tabulky k registraci dluhů, evidenci pokut, vybírání nájemného a zapisování plateb za poskytnuté služby. V roce 1500 jim král Jindřich VIII. dal sílu národní měny, když nařídil, že se tabulky musely používat k doložení placení daní. To znamenalo, že je musel mít každý. Tabulky tvořily většinu anglické peněžní zásoby po většinu středověku. Tabulkový systém se používal více než 5 století předtím, než se prosadily lichvářské papírové bankovky založené na zlatě.
Středověk plný bohatství (1200-1650)
V moderních učebnicích je středověk obvykle líčený jako doba chudoby, zaostalosti a hospodářského otroctví, z něhož lidi vysvobodila až průmyslová revoluce. Spolehliví historici raných dob vykreslovali zcela jiný obraz. Bylo třeba se potýkat s černou smrtí a dalšími pohromami, ale samotné hospodářství zjevně poskytovalo poměrně snadné životní podmínky. Thorold Rogers, oxfordský historik 19. století, napsal, že ve středověku mohl dělník zajistit veškeré potřeby pro svou rodinu na rok, když pracoval pouhých 14 týdnů. 14 týdnů je pouhá čtvrtina roku! Zbytek času někteří muži pracovali sami na sebe, další studovali, jiní lovili ryby. Někteří pomáhali stavět katedrály, které se v tomto období objevovaly po celém Německu, Francii a Británii. Byla to mohutná umělecká díla, která se budovala převážně dobrovolnou prací. Někteří využívali volný čas k návštěvě těchto svatostánků. 100 tisíc poutníků mělo bohatství a volný čas, aby mohli každoročně navštívit Canterbury a další svatyně. William Cobbett, autor definitivních Dějin reformace, napsal, že winchesterská katedrála byla postavená v době, kdy neexistovaly žádné chudinské sazby. Kdy každý pracující muž v Británii byl oblečený do dobrého vlněného sukna a kdy všichni měli dostatek masa a chleba. Peníze byly k dispozici na vynálezy a umění a podporovaly Michelangela, Rembrandta, Shakespeara a Newtona té doby. Renesance se obvykle považuje za rozkvět doby. Univerzitní systém, zastupitelská vláda v parlamentu, britský systém zvykového práva a základy velkého literárního a duchovního hnutí byly ale vytvořené už ve 13. století a vzdělání bylo pokročilé a rozšířené. Jak poznamenal jeden učenec této doby:
"Ve 13. století vznikl největší soubor technických škol, jaký kdy svět poznal. . . . Těmto středověkým městům se … v průběhu stavby katedrál, veřejných budov a různých velkolepých královských a šlechtických staveb podařilo dosáhnout takových uměleckých výsledků, že je svět od té doby chová v obdivu."
Obyčejní lidé měli volný čas, vzdělání, umění a ekonomické zabezpečení. Podle Katolické encyklopedie:
"Ekonomičtí historikové jako Rogers a Gibbins prohlašují, že v nejlepším období středověku, od 13. do 15. století, neexistovala taková drásající a beznadějná chudoba, takový chronický polomrtvý hlad, jaký dnes existuje mezi velkými třídami ve velkých městech."
Autor Richard Hoskins přičítá toto dlouhé období prosperity absenci lichvářských úvěrových praktik. Místo toho, aby si lidé museli půjčovat zlato lichvářů, spoléhali se převážně na bezúročné tabulky. Na rozdíl od zlata se dřevěné tabulky nemohly stát nedostatkovým zbožím. A na rozdíl od papírových peněz je nebylo možné padělat ani rozmnožovat chamtivýma rukama. Byly to prostě měrné jednotky, součet vyměněného zboží a služeb. Tento systém se vyhnul depresím vyplývajícím z nedostatku zlata. Vyhnul se také inflaci způsobené tiskem papírových peněz, které byly neúměrné zboží a službám, jež byly k dispozici k prodeji. Nabídka a poptávka se zvyšovaly společně a ceny zůstávaly stabilní. Tabulkový systém představoval organickou formu peněz, která se přirozeně rozšiřovala s rozvojem obchodu a přirozeně se zmenšovala s placením daní. Bankéři se nemuseli scházet za zavřenými dveřmi, aby stanovovali úrokové sazby a manipulovali trhy, aby udrželi peněžní zásobu v rovnováze. Vyvažovala se stejně, jako se vyvažuje šeková knížka, prostou matematikou. Tento systém udržoval britskou ekonomiku stabilní a prosperující až do poloviny 17. století, kdy Oliver Cromwell potřeboval peníze na financování povstání proti stuartovské monarchii.
Lichváři se zmocnili Británie (1680-1690)
Lichváři byli vyhnaní nejen z Británie, ale i z dalších evropských zemí. Přeskupili se v Holandsku, kde plánovali svůj návrat, ale angličtí králové a královny se jejich postupu tvrdě bránili. Král si nepotřeboval půjčovat peníze, když měl svrchované právo je sám vydávat. V roce 1500 král Jindřich VIII. na krátkou dobu uvolnil zákony týkající se lichvy, když se odtrhl od katolické církve. Když pak na trůn nastoupila královna Marie, zákony opět zpřísnila. Výsledkem bylo vážné omezení peněžní zásoby, ale královna Alžběta I., Mariina nevlastní sestra, byla odhodlaná se lichvářské pasti vyhnout. Problém vyřešila doplněním peněžní zásoby kovovými mincemi vydávanými státní pokladnou. Mince byly vyrobené z kovu, ale jejich hodnotu určovala pečeť panovníka, která na nich byla vyražená. To se stalo právním precedentem v roce 1600, kdy královna Alžběta vydala v Irsku jako zákonné platidlo relativně bezcenné mince z běžného kovu. Všechny ostatní mince se zrušily a musely se vrátit do mincoven. Když bylo toto opatření napadené u nejvyššího zemského soudu, soud rozhodl, že je výhradní výsadou panovníka vytvářet peníze království. Co panovník prohlásil za peníze, to byly prostě peníze, a pro kohokoli jiného bylo zradou je vytvářet. Británie prosperovala až do doby, kdy se královská svrchovaná autorita oslabila Cromwellovým povstáním v polovině 17. století. Cromwella financovali různí Židé, zejména Manasse Ben Israel a Carvajal, dodavatel jeho armády. Všichni Cromwellovi muži byli prodchnutí starozákonním judaismem. Někteří, jako generál Harrison, dokonce dovedli své židovství tak daleko, že prosazovali přijetí Mojžíšova zákona jako zákona Británie a nahrazení soboty sabatem namísto křesťanské neděle. Cromwellova revoluce měla krátké trvání. Druhá revoluce v roce 1689 byla nevyhnutelná. Tu opět financovali Židé, zejména Solomon Medina, Suasso, Moses Machado a další. Střední vrstva, tedy obchodníci, výrobci a drobní zemědělci, se pod vedením Cromwella, který byl puritánským protestantem, postavila na stranu parlamentu. Šlechta a panstvo se postavili na stranu krále Karla I., syna Jakuba I., který se hlásil k anglikánské církvi založené Jindřichem VIII. Ačkoli se Jindřich od katolické církve odtrhl, po celý život zastával katolické učení a energicky vystupoval proti protestantům. Protestanti byli shovívavější k lichvě více než katolíci a stranili holandským lichvářům. Lichváři souhlasili s poskytnutím prostředků na podporu parlamentu pod podmínkou, že budou vpuštění zpět do Británie a že jim budou zaručené půjčky. To znamenalo trvalé odstranění krále Karla, který by půjčky odmítl, kdyby se dostal zpět k moci. Po Cromwellově smrti byl Karlův syn Karel II. vyzvaný k návratu. Parlament mu ovšem nehodlal udělit svrchovanou moc nad peněžní zásobou, kterou měli jeho předchůdci. Když král potřeboval stálou armádu, parlament mu odmítl odhlasovat finanční prostředky. Tím ho donutil, aby si místo toho půjčil od anglických zlatníků na lichvářský úrok. Poslední ranou královské svrchovanosti byl zákon o svobodném ražení mincí z roku 1666, který umožňoval komukoli přinést zlato nebo stříbro do mincovny a nechat je vyrazit na mince. Pravomoc vydávat peníze, která byla po staletí výsadním právem krále, přešla do soukromých rukou. Tím bankéři získali moc vyvolávat inflaci a depresi podle své vůle, když vydávali nebo zadržovali své zlaté mince.
Matka centrálních bank: Bank of England (1694)
Žádný z dřívějších anglických králů nebo královen by nesouhlasil se založením soukromé centrální banky, která by měla pravomoc vytvářet peníze a půjčovat je vládě. Protože mohli sami emitovat peníze, nepotřebovali žádné půjčky. Ale král Vilém III., který následoval po Jakubovi II., byl Holanďanem a nástrojem mocné amsterodamské Wisselbank. Vilém III. začal svou kariéru jako nizozemský šlechtic. S podporou nizozemských lichvářů byl povýšený na generálního kapitána nizozemských vojsk a potom na prince Viléma Oranžského. Jeho sňatek byl dohodnutý s princeznou Marií z Yorku, nejstarší dcerou anglického vévody z Yorku, který vládl jako Jakub II. v Británii mezi lety 1685 až 88. Jakub byl potom sesazený a Vilém a Marie se v roce 1689 stali společnými vládci. Vilém se brzy dostal do války s francouzským králem Ludvíkem XIV. Na financování války si půjčil 1,2 milionu liber ve zlatě od skupiny lichvářů, jejichž jména měla zůstat utajená. Peníze získal pomocí nového nástroje, který vlády používají dodnes. Věřitelé vystavovali trvalé půjčky, ze kterých se platily úroky, ale hlavní část půjčky se nesplácela. Věřitelé měli také dostat chartu na založení Bank of England, která by vydávala bankovky, které by byly v oběhu jako národní papírová měna. Banka by vytvářela bankovky ze vzduchu a jen část z nich by byla krytá mincemi. Bank of England se nazývá matkou centrálních bank. Byla založená v roce 1694 Williamem Patersonem, Skotem, který žil předtím v Amsterdamu. Sjednávání dalších půjček způsobilo, že státní dluh Británie vzrostl z 1,2 milionu liber v roce 1694 na 16 milionů liber v roce 1698. Do roku 1815 se dluh zvýšil na 885 milionů liber. Věřitelé nejenže sklízeli obrovské zisky, ale zadlužení jim poskytovalo i značný politický vliv. Bankovní systém svěřil kontrolu nad britskými penězi soukromé společnosti. Bank of England měla zákonné právo vytvářet papírové peníze ze vzduchu a půjčovat je vládě na úrok. Stejný systém používá dnes americký Federální rezervní systém a další centrální banky.
Trik evropských zlatníků (1600-1700)
Před nějakou dobou jsem hovořil o dvou soupeřících peněžních systémech. Kooperativní hojnost nebo konkurenční chamtivost. Ten druhý začal tvrdě dominovat. Zlatníci v 17. století objevili chamtivý trik. Zjistili totiž, že mohli vydávat a půjčovat papírové stvrzenky na totéž zlato mnohokrát, pokud si ponechali dostatek zlata v rezervě pro všechny vkladatele, kteří si mohli přijít pro své peníze. To byl trik, který byl později důstojně nazván bankovnictvím s frakčními rezervami. Obchod v Evropě 17. století probíhal především za zlaté a stříbrné mince. Mince byly trvanlivé a měly hodnotu samy o sobě. Bylo však obtížné je přepravovat ve velkém a mohly být ukradené, pokud nebyly uložené pod zámkem. Mnoho lidí proto ukládalo své mince u zlatníků, kteří měli nejpevnější trezory ve městě. Zlatníci vydávali výhodné papírové stvrzenky, s nimiž se dalo obchodovat místo objemnějších mincí, které představovaly. Tyto stvrzenky se také používaly, když si lidé, kteří potřebovali mince, přišli ke zlatníkům pro půjčku. Kulišárna začala, když si zlatníci všimli, že se jim vždycky vracelo jen 10 až 20 % příjmů, které mohli vyměnit za zlato. Zlato ve svých trezorech mohli bezpečně půjčovat na několikanásobný úrok, pokud si ponechali 10 až 20% hodnoty svých nesplacených půjček ve zlatě, aby uspokojili poptávku. Vytvářeli tak vlastně papírové peníze v hodnotě několikanásobně převyšující hodnotu zlata, které skutečně drželi. Obvykle vydávali směnky a poskytovali půjčky v hodnotách, které čtyřikrát až pětkrát převyšovaly jejich skutečné zásoby zlata. Při úroku 20 % přinášelo totéž pětkrát půjčené zlato každý rok stoprocentní výnos. A to ze zlata, které zlatníci ve skutečnosti nevlastnili a které nemohli legálně vůbec půjčovat! Pokud si zlatníci dávali pozor, aby tento úvěr nepřečerpali, mohli tak docela zbohatnout, aniž by sami něco hodnotného vyprodukovali. Protože se vracelo více peněz, než kolik jich měli měšťané jako celek, bohatství města, a nakonec i celé země se stahovalo do trezorů těchto zlatníků-bankéřů, zatímco lidé se postupně zadlužovali. Kdyby pronajímatel pronajal stejný dům pěti lidem najednou a peníze by si strčil do kapsy, rychle by skončil ve vězení za podvod. Zlatníci ale vymysleli systém, ve kterém neobchodovali s hodnotnými věcmi, ale s papírovými stvrzenkami za ně. Tomuto systému se říká bankovnictví frakčních rezerv, protože zlato držené v rezervě představovalo pouhý zlomek bankovek, které drželo. Je to kasinový systém hracího automatu. Ovšem s tím rozdílem, že zisky jsou pokaždé zaručené. Tento systém se stal základem bankovního systému známého jako centrální bankovnictví, který se používá dodnes. Soukromá centrální banka má statut hlavní národní banky a poskytuje úvěry národní vládě. Vládní dluh se nikdy nesplácí, ale pouze se převádí z roku na rok a stává se základem národní peněžní zásoby.
Před založením Ameriky: Koloniální papírové peníze (1650-1700)
Ve stejné době, kdy lichváři přebírali kontrolu nad Británií, se Evropané plavili jako legendární poutníci do Ameriky. Tam zakládali kolonie, které byly do jisté míry experimentem s utopií. Na neprobádaném území se mohly navrhovat nové systémy a vytvářet nová pravidla. Ve Velké Británii se už papírové peníze používaly, ale dostaly se do rukou soukromých bankéřů, kteří je využívali k soukromému zisku na úkor lidí. Papírové peníze v Americe vydávaly a půjčovaly vlády provincií a výnosy z nich se používaly ve prospěch lidu. Nové papírové peníze kolonistů financovaly období prosperity, které bylo považované za pozoruhodné pro izolované kolonie, které neměly vlastní stříbro a zlato. Pustá divočina kolonií se proměnila v plodnou hojnost pomocí prostředku směny, který ekonom David Hume nazval reprezentativní peníze a Benjamin Franklin úvěrové poukázky, tedy papírové měny místních koloniálních vlád. Jako první místní vláda vydala vlastní papírové peníze provincie Massachusetts. Psal se rok 1691, tři roky před vydáním charty Anglické banky. Jason Goodwin, který tento příběh vypráví ve své knize Greenback z roku 2003, píše, že guvernér Massachusetts vedl odvážný útok na Quebec ve snaze vyhnat Francouze z Kanady. Útok se ale nezdařil. Bylo třeba zaplatit vojákům a vdovám. Místní obchodníci byli oslovení, ale odmítli s tím, že mají jiné požadavky na své peníze. Myšlenka papírové měny se objevila už v roce 1650 v anonymním britském pamfletu nazvaném Klíč k bohatství aneb nový způsob, jak zlepšit obchod. Papírová měna, kterou autor pamfletu navrhoval, byla ovšem vytvořená podle vzoru stvrzenek, které vydávali londýnští zlatníci a stříbrníci za drahé kovy ponechané v trezorech k úschově. Problém kolonií spočíval v tom, že měly nedostatek stříbra a zlata. K obchodování musely používat cizí mince. A protože jich vyvážely více, než dovážely, mince neustále odtékaly do Británie a dalších zemí, takže kolonisté neměli dostatek peněz pro své vnitřní potřeby. Massachusettské shromáždění proto navrhlo nový druh papírových peněz. Dlužní úpis, který představoval dluhopis vlády. Její příslib, že zítra zaplatí dluh vzniklý dnes. Papírové peníze Massachusetts byly kryté pouze plnou důvěrou a úvěrem vlády. Pak následovaly ostatní kolonie s vlastními emisemi papírových peněz. Když důvěra v nové papírové peníze poklesla, postavil se na jejich obranu Cotton Mather, který byl v té době nejznámějším duchovním v Nové Anglii. Prohlásil:
"Je dluhopis nebo směnka na 1000 liber jiná než papírová? A přesto, nemá stejnou hodnotu jako tolik stříbra nebo zlata, za předpokladu, že je záruka platby dostatečná? A co je menší jistotou vašich papírových peněz než úvěr celé země?"
Mather nově definoval peníze. Nepředstavovaly sumu zlata nebo stříbra. Byl to úvěr. Jak prohlásil, úvěr celé země.
Benjamin Franklin: Otec papírových peněz (1706-1790)
Benjamin Franklin byl takovým nadšencem nového platidla, že se mu přezdívalo otec papírových peněz. Na rozdíl od Cottona Mathera, který ve 12 letech odešel na Harvard, byl Franklin samouk. Svému řemeslu se naučil při práci a jeho řemeslem bylo tiskařství. V roce 1729 napsal a vytiskl brožuru nazvanou Skromné zkoumání povahy a nezbytnosti papírové měny. Brožura byla rozšířená po všech koloniích a stala se velmi populárním, což mu vyneslo zakázky na tisk papírových peněz pro New Jersey, Pensylvánii a Delaware. Franklin napsal svůj pamflet, když sledoval pozoruhodné účinky papírové měny při stimulaci ekonomiky ve své vlastní provincii Pensylvánii. Řekl:
"Zkušenost, která převažuje nad veškerou logikou světa, nás všechny plně přesvědčila, že [papírové peníze] byly a jsou pro zemi nejvýhodnější."
Franklin dále napsal:
"Mnozí, kteří rozumí podnikání velmi dobře, ale nemají dostatečné vlastní zásoby, budou povzbuzení, aby si půjčili peníze. Aby s nimi obchodovali, až je budou mít za mírný úrok."
Franklin také prohlásil:
"Bohatství země je třeba hodnotit podle množství práce, kterou jsou její obyvatelé schopní koupit, a ne podle množství zlata a stříbra, které vlastní."
Když bylo směnným prostředkem zlato, peníze určovaly výrobu, nikoli výroba peníze. Když bylo zlata dostatek, věci se vyráběly. Když ho bylo málo, lidé neměli práci a poznali nouzi. Předností papírových poukázek vydávaných vládou bylo, že mohly růst spolu s produktivitou, což umožňovalo, aby se z potenciálního bohatství stalo bohatství skutečné. Vláda mohla platit za služby papírovými stvrzenkami, které byly v podstatě komunitními úvěry. Tímto způsobem komunita vlastně vytvářela nabídku a poptávku zároveň. Zemědělec by nehospodařil, učitel by neučil, horník by netěžil, pokud by neměl k dispozici prostředky, které by je odměnily za jejich práci. Papírové peníze kryly výrobu zboží a služeb, které by jinak na trhu nebyly. Cokoli, pro co existoval kupující a výrobce, mohlo být vyrobené a obchodované. Všichni se mohli sejít a obchodovat. Nepotřebovali zlato lichvářů, které se dalo hromadit, manipulovat s ním nebo půjčovat jen na „lichvářský úrok."
Půjčky s nízkým úrokem bez daní (1700-1730)
Nové papírové peníze udělaly víc než jen to, že učinily kolonie nezávislými na britských bankéřích a jejich zlatu. Umožňovaly kolonistům financovat jejich místní vlády bez zdanění obyvatel. Vládní úvěrový úřad zvaný pozemková banka vydával papírové peníze a půjčoval je obyvatelům, obvykle zemědělcům, za nízký úrok. Půjčky byly zajištěné hypotékami na nemovitosti, stříbrnými pláty a dalšími tvrdými aktivy. Franklin napsal:
"Směnky vydané na půdu jsou ve skutečnosti mincovní půdou. Nové peníze emitované a půjčované dlužníkům se vracely do půjčovny podle pravidelného splátkového kalendáře, což zabraňovalo nadměrnému nafukování peněžní zásoby a udržovalo hodnotu papírových směnek půjčovny stabilní v přepočtu na anglickou libru šterlinků. Úroky zaplacené z půjček šly také do státní pokladny a financovaly vládu. Kolonie, které se spoléhaly na tento způsob emise papírových peněz, tak měly stabilnější měny než ty, které se ve velké míře spoléhaly na nové emise úvěrových poukázek."
Nejúspěšnější úvěrové kanceláře byly ve středních koloniích v Pensylvánii, Delaware, New Yorku a New Jersey. Vzorem, který si vysloužil obdiv všech, byla záložna založená v Pensylvánii v roce 1723. Pensylvánský plán ukázal, že je docela dobře možné, aby vláda vydávala nové peníze místo daní, aniž by došlo k nafouknutí cen. Od roku 1723 až do francouzské a indiánské války v 50. letech 18. století nevybírala provinční vláda vůbec žádné daně. Hlavním zdrojem příjmů provincie byla půjčka, kterou doplňovala dovozní cla na alkohol. V tomto období zůstávaly pensylvánské velkoobchodní ceny stabilní. Franklin prohlásil, že tento peněžní systém byl důvodem, proč v Pensylvánii tak výrazně přibylo obyvatel. Systém totiž nahradil nepohodlný způsob směny a vdechl nový život obchodu [a] velmi podpořil osídlování nových pozemků tím, že půjčoval malé částky začátečníkům na snadný úrok. Tajemství spočívalo v tom, že se nevydávalo příliš mnoho peněz a že se peníze vracely zpět vládě ve formě jistiny a úroků z půjček vydaných vládou. V roce 1776 napsal Adam Smith o pensylvánské měně v knize Bohatství národů:
"Pensylvánská vláda, aniž by nashromáždila nějaký poklad [zlato nebo stříbro], vynalezla způsob, jak svým poddaným půjčovat nikoli peníze, ale něco, co se penězům rovná. Poskytovala soukromým osobám na úrok a na zástavu pozemků papírové směnky, které byly převoditelné z ruky do ruky jako bankovky a které byly zákonem shromáždění prohlášené za zákonné platidlo při všech platbách mezi obyvateli. Tím pensylvánská vláda získávala mírné příjmy, které značně přispívaly k úhradě všech běžných výdajů této skromné a spořádané vlády."
Pensylvánská papírová měna prý nikdy neklesla pod hodnotu zlata a stříbra, která v kolonii platila před vydáním papírových peněz. To platilo v Pensylvánii, ale papírové měny kolonií v Nové Anglii, tedy Massachusetts, Rhode Island, Connecticut a New Hampshire, byly méně stabilní. Svou hodnotu si neudržely, protože byly vydávané v nadměrném množství, a to jak jako úvěrové poukázky, tak jako půjčky. Měny také trpěly nedostatkem společných předpisů a standardů pro oceňování. Některé platily úroky, jiné ne. Některé bylo možné použít pouze k nákupu, nikoliv ke splácení dluhu. Některé bylo možné použít na veřejné dluhy, ale ne na soukromé transakce. Výsledkem byl chaos a zmatek.
Král Jiří: Zákaz papírových peněz v Americe (1730-1770)
Rychlé znehodnocování bankovek nakonec ohrozilo investice britských obchodníků a finančníků, kteří obchodovali s koloniemi. Ti nakonec přiměli parlament, aby tuto praxi zakázal. V roce 1751 král Jiří II. vydal zákaz vydávání nových papírových peněz v amerických koloniích. Stávající emise ale mohly být nadále obnovované. Tento zákaz pokračoval i za krále Jiřího III, který nastoupil po svém otci v roce 1760. V roce 1764 se Benjamin Franklin vydal do Londýna, aby požádal parlament o zrušení zákazu. Vychvaloval výhody koloniálních peněz pro občany Pensylvánie a ujišťoval své posluchače, že v New Yorku a New Jersey se během stejného období používání papírových peněz také značně rozšířilo, takže se nezdálo, že mělo tak zhoubný charakter, jaký se mu přisuzoval.
Poskytnout vládě možnost tvorby peněz? Taková troufalost proti zavedené britské ekonomické škole, Kde si vláda musela půjčovat od soukromých bankéřů na úrok. Franklinova výzva se logicky setkala se zuřivým odporem bankovních zájmů. Místo zrušení zákazu nakonec parlament přijal zákon o měně, který byl ještě přísnější. Zakázal nejen vydávání nových bankovek, ale i opětovné vydávání těch stávajících. Kolonisté byli nucení platit Británii všechny budoucí daně ve stříbře nebo zlatě, případně v bankovkách Anglické banky, které měly být těmito drahými kovy kryté. Protože kolonisté neměli žádné vlastní doly, znamenalo to, že se museli zadlužit u britských bankéřů. Alexander Hamilton, první americký ministr financí, uvedl, že papírové peníze tvořily před americkou revolucí tři čtvrtiny celkové peněžní zásoby. Když kolonisté nemohli vydávat vlastní měnu, peněžní zásoba se náhle zmenšila, což za sebou zanechalo rozsáhlou nezaměstnanost, hlad a chudobu. Utlačovaní kolonisté nakonec zákaz ignorovali a vrátili se k vydávání vlastních papírových peněz. Tyto peníze byly počátkem vzpoury proti anglické koruně. Byly měřítkem revoluce a vlastně byly skutečnou revolucí. Peter Cooper, zakladatel Cooper Union College, napsal ve své knize Ideje pro vědu o dobrém vládnutí:
"Mnohem větší příčinou všeobecného povstání než čaj o páté a kolkovací zákon bylo odebrání papírových peněz."
Tento názor potvrdil i historik Charles Bullock:
"Není pochyb o tom, že zákony z let 1751 a 1764, které potlačily další vydávání směnek, přispěly nemalou měrou ke konečnému rozchodu s mateřskou zemí."
Kouzlo americké revoluce (1770-1776)
Kolonisté se náhle ocitli ve válce a bez prostředků na její zaplacení. Prvním aktem nového Kontinentálního kongresu bylo vydání vlastních papírových poukázek, lidově nazývaných Continental. Většina kontinentálů byla vydaná jako dluhy revoluční vlády, které měly být později vykoupené mincemi. Nakonec bylo vydáno 200 milionů dolarů v kontinentálech. Na konci války byly kontinentály znehodnocené natolik, že byly v podstatě bezcenné. Přesto vzbuzovaly údiv zahraničních pozorovatelů, protože umožnily kolonistům něco, co se nikdy předtím nepodařilo. Podařilo se jim financovat válku proti velké mocnosti prakticky bez vlastní tvrdé měny, a navíc ještě bez zdanění lidu. Franklin během války z Británie napsal, že "celá věc byla záhadou dokonce i pro politiky, jak jsme mohli platit papírem, který neměl žádný předem stanovený fond vyčleněný speciálně na jeho odkup. Tato měna, jak ji spravujeme, je úžasný stroj."
Thomas Paine ji označil za úhelný kámen revoluce. Britové v reakci na to rozjeli stejnou ekonomickou válku, kterou bankéři použili v 19. století proti Lincolnovým greenbackům a ve 20. století proti řadě dalších měn. Zaútočili na měnu svého konkurenta a snížili její hodnotu. V 70. letech 18. století, kdy bylo snadné papírové peníze napodobit, bylo možné jejich hodnotu oslabit fyzickým zaplavením trhu padělanými penězi. V moderní době se stejného efektu dosahuje jinou formou padělání známou jako krátký prodej. Během americké revoluce se kontinentály dodávaly po lodích a bylo možné je zakoupit v libovolném množství. V podstatě za cenu papíru, na kterém byly vytištěné. Thomas Jefferson odhadoval, že padělání přidalo do peněžní zásoby 200 milionů dolarů, čímž ji fakticky zdvojnásobilo.
Závěr
To je všechno v první části Pavučiny dluhů, co uslyšíte příště? Druhý díl nám přinese fascinující pohled do dějin Ameriky od doby nezávislosti po začátek 20. století. Začnu otci zakladateli Ameriky, kteří čelili otázce, jak získat peníze pro Ameriku. Následovala éra Národní banky, kde se střetávali bohatí spekulanti a občané. Pokračovat budu Hamiltonovou federální bankou. Pak se vypravím k bankéřské dynastii Rothschildů. Američtí prezidenti Jefferson a Jackson byli velmi bdělí a ostražití proti této bankovní hydře a velmi ostře se proti ní vymezovali. Abraham Lincoln se do hry také vložil s velkou vervou, ale nakonec byl zavražděný. Potom budu pokračovat pochodem na Washington, který položil tradice podobných pochodů po další století. Druhý díl zakončím tím, jak banky a Wall Street začal mohutnět a posilovat.