Druhá část pořadu se zaměřuje na složité aspekty paměti, lidské mysli a kolektivního chování. V úvodu pořadu jsou uvedené kapitoly z minulé epizody, aby se posluchači napojili na předchozí obsah. V následujících kapitolách se prozkoumává, jak ztrácíme paměť a jak fungují různé typy paměti. Téma mysli je podrobně analyzované – od významu pojmu mysli po otázky související s vědomím. Skupinové myšlení a chování stáda jsou zkoumané v kontextu individuální a kolektivní mysli. Mozek, mysl a vědomí jsou pak propojené v úvahách o snění s otevřenýma očima, cestování v čase a zážitcích blízké smrti. Další pasáž je pak věnovaná spánku a cestování v krajině snů, které souvisí s mnohými tajemstvími mozku a lidské mysli. V závěru pořadu je protchnutý celý široký obraz a diskutovaný samotný prožitek déja vu. Tímto způsobem je uzavřená druhá část pořadu, která rozvíjí hluboké myšlenky týkající se paměti, mysli, spánku a nevysvětlitelných prožitků nejen déja vu.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Po úvodu jsem se věnoval popisu charakteru déjà vu, abychom měli všichni stejnou výchozí startovní pozici. Potom jsem se zaměřil na stručnou historii déjà vu, kterou bychom měli znát. Déjà vu pozoruhodně prostupovalo dlouhou historií lidstva a odkazovali na ni mnozí myslitelé, i když ji ještě neuměli správně pojmenovat. Pak jsem už přešel do kapitol o moderním myšlení z pozice déjà vu, které můžeme vnímat jako bránu pro vstup do jiných světů. To přímo souvisí s teorií paralelních světů, kterou poprvé vypracoval fyzik Hugh Everett. Pak jsem se zaměřil na to, jak se staví samotná věda k fenoménu déjà vu. Déjà vu se může navodit prostřednictvím hypnózy, čemuž jsem se věnoval potom. Pak jsem přešel na další zajímavé studie déjà vu. V kapitole hluboká mozková stimulace jsem se věnoval dalším způsobům prožitku déjà vu. Stejně tak v kapitole paranormální možnosti nebo paměťové bludiště. Pak jsem se zaměřil na část mozku zvanou hypokampus a paměť. Dalším fenoménem ve vztahu k déjà vu je posttraumatická stresová porucha nebo amnézie, kterým jsem se věnoval v další části. Byly provedeny další zajímavé výzkumy které naznačují, jak může správná hudba zlepšovat naši paměť. Tím jsem první díl zakončil. V dalších výzkumech, článcích a odhaleních budu pokračovat právě teď.
Jak ztrácíme paměť
Něco tak jednoduchého, jako je nedostatek vitamínů nebo minerálů, může způsobit ztrátu paměti. To zahrnuje i konfabulaci neboli vytváření falešných vzpomínek. Korsakovův syndrom je způsoben nedostatkem vitaminu B1 v mozku. Projevuje se řadou příznaků, včetně anterográdní amnézie, těžké ztráty paměti, třesu, ochrnutí očních svalů, vymyšlených vzpomínek, které vyplňují mezery při výpadcích paměti, apatie a lhostejnosti. V extrémních případech může vést až ke kómatu. Nejzajímavějším aspektem tohoto syndromu je ale jeden z jeho příznaků: konfabulace.
Konfabulace se často vyskytuje u lidí, kteří utrpěli poškození mozku nebo lézi určité části prefrontální korové oblasti. Může se také objevit po poškození přední komunikační tepny ve Willisově kruhu. To je mozkový tepenný okruh, který zásobuje mozek krví. Konfabulační vzpomínky jsou v podstatě vzpomínky, které si člověk domýšlí nebo představuje, pravděpodobně ve snaze vyplnit mezery ve skutečné ztrátě paměti. Křehkost paměti nemůže být zřejmější, než když někdo konfabuluje. Dokáže si vytvořit detailní vzpomínky na události a okolnosti, které se vlastně nikdy nestaly. Při normální funkci mozku máme schopnost odlišit představy a dohady od skutečných vzpomínek. Některé případy naznačují, že při konfabulaci se může skutečně změnit chemie mozku, což vede k abnormálnímu mapování a aktivaci neuronů na mozkovou činnost. Jde o falešnou paměť. Důvodem, proč to tak podrobně rozvádím, je, abychom si uvědomili, že mozek stále zůstává obrovskou záhadou, navzdory všem vědeckým výzkumům.
Někdy ale může těžké trauma vést k tomu, že mozek udělá něco drastičtějšího než vymazání nebo nahrazení paměti. Rozštěpí se na více osobností, z nichž každá má vlastní vzpomínky, vlastní vnímání a vlastní přesvědčení. Přesně s tím experimentovali Američané v projektech MK-Ultra a dalších navazujících programech. To jsem probíral v pořadu Lidské stvůry MK-Ultra nebo v Satanistických kultech. Déjà vu je zřejmě součástí naší paměťové databanky.
Tři typy paměti
Wilder Penfield ve své knize Mystery of the Mind z roku 1978 píše o třech typech paměti.
A: Paměť rasová, které se také říká genetická paměť nebo paměť předků.
B: Paměť spojená s podmíněnými reflexy, kterou jsem třeba řešil v mém pořadu Válka o naši mysl.
C: Zkušenostní paměť, kterou jsem zase řešil v mém pořadu Tajemství lidského vědomí.
Zkušenostní paměť se dělí na dva odlišné řezy. Paměť zvykovou, tedy procedurální, a paměť kognitivní, tedy sémantickou. Genetická paměť tvoří možná Jungovo kolektivní nevědomí. Tedy naše veškeré kolektivní vědomosti a moudrost minulosti. Něco, co si přenášíme z generace na generaci. Modernější kvantová fyzika ji nazývá polem nulového bodu. Jakýsi základní zdrojový stav vesmíru. Obrovské skladiště všech informací minulých, současných i budoucích. Kolektivní, genetická paměť je něco, co bychom měli všichni sdílet a k čemu bychom měli mít přístup. Možná právě tady se nacházejí schopnosti, které využívají takzvaní senzibilové. Možná právě odtud probublávají nové myšlenky a tato paměť je naším softwarem s instalací ze společné továrny.
Vezměme si citát z knihy Michaela Gazzanigy Minulost mysli:
"Dítě se neučí trigonometrii, ale zná ji. Neučí se rozlišovat postavu od země, ale zná ji. Nepotřebuje se učit, ale ví, že když jeden předmět narazí do druhého, předmět se pohne."
Gazzaniga popisuje, že mozek je vybudován pod přísnou genetickou kontrolou a že rozsáhlá mozková kůra je naplněná specializovanými systémy, které jsou připravené a čekají, až budou kdykoli využity pro konkrétní úkoly. Náš mozek se po svém sestrojení řídí na základě továrně instalovaného softwaru.
"Mozek přichází nabitý," říká Gazzaniga.
Zdá se, že náš mozek je nabitý větším množstvím aplikací, než na jaké by mohl aspirovat jakýkoli iPhone nebo notebook. Je tato genetická paměť skutečně zodpovědná za předávání komplexních znalostí nám všem? Pokud ano, tak proč k ní nemáme přístup všichni, ale jen někteří z nás? Asi nejlépe si to můžeme představit opět na počítači. Počítač má už nainstalovaný základní systém z továrny. To je naše genetická paměť předků, kterou jsme vybaveni všichni. Náš základní počítačový systém generací. My pak do počítače doinstalováváme dodatečné softwary, které tento základní systém rozšiřují. Jinými slovy, záleží na jednotlivci, aby našel mechanismy, jak tento dodatečný software skutečně ovládat. Ne všichni jsme technicky zdatní. Programátoři a ajťáci vystoupají na úrovni počítačové gramotnosti mnohem výš, než běžní uživatelé. Stejně tak je to s myšlením a mozkem. Někteří "myšlenkoví programátoři" a "mozkoví ajťáci" vystoupají k mechanismům mozku na tak vysokou úroveň, které běžní uživatelé nikdy nedosáhnou. A nemusí to být ani jejich zásluhou. S těmito predispozicemi se už prostě narodili a jen přišli na to, jak je rozvíjet. Déjà vu je tedy jedním z takových projevů.
Co znamená mysl
Abychom lépe pochopili zážitek déjà vu, bylo nutné prozkoumat mozek a lidskou paměť. Paměť ale přímo navazuje na naši mysl. Co vlastně mysl znamená? Je mysl součástí mozku, nebo je od něj oddělená? Jak funguje? Je mysl oddělená od našeho vědomí? Mají zvířata vlastní mysl?
Marc Hauser, profesor psychologie a evoluční biologie člověka na Harvardské univerzitě, se v článku pro časopis Scientific American nazvaném Mysl ze září 2009 zabýval klíčovými složkami lidské mysli, které nás odlišují od ostatních živočišných druhů. Podle známých archeologických nálezů se lidská mysl mohla utvářet v období paleolitu někdy před 800 000 lety až do doby přibližně před 50 000 lety. Během této doby se v lidské mysli mohly vyvinout složky, které nám podle Hausera dodávají naši lidskou jedinečnost.
Charles Darwin kdysi navrhoval, že mezi lidmi a zvířaty existuje kontinuita mysli. Nové důkazy ale ukazují rostoucí rozdíl mezi mentálními a kognitivními procesy lidí a ostatních tvorů. Přestože naše mozky mohou mít podobnou formu a chemické složení, zdá se, že lidé daleko předčili ostatní živé tvory v tvorbě nových výrazů a také v jejich promýšlení. Přestože máme inteligenci, která je mnohem složitější než u jiných živočišných druhů, využíváme svou mysl skutečně naplno? Překvapivě se stále vedou diskuse o tom, zda mysl vůbec existuje. Někteří tvrdí, že mozek je všechno a iluze samostatné mysli, která funguje mimo konstrukce mozku, je jen iluze. Tato debata začala před tisíci lety, není tedy nová a dodnes nejsme blíže ke konsenzu.
Zaměřme se proto na vývoj od počátku dualistického myšlení. Velká část argumentů kolem mysli a mozku je připisovaná takovým velikánům, jako byli Platón a Aristoteles, kteří svým způsobem spekulovali o tom, že existuje zřetelné oddělení mezi inteligencí člověka a jeho pozemským tělem. Oba muži věřili, že intelekt nemůže být součástí samotného fyzického těla. Aristoteles konkrétně věřil, že intelekt není něco hmotného, tedy není hmotným orgánem v těle. Je tedy nehmotný. To navazuje na vývoj dualistického myšlení, ale to bych opět příliš zabíhal do podrobností, příliš daleko od déjà vu. Stejně tak se nebudu věnovat náboženským zásadám a systémům víry. Od zoroastrismu po křesťanství se vedou debaty o oddělení mysli a těla. Křesťanství nakonec dokonce přijalo koncept svaté trojice. Tedy tělo, mysl a duše v podobě Otce, Syna a Ducha svatého. Tomáš Akvinský přispěl k argumentaci, že duše neboli intelekt je tím, co definuje jednotlivce, a také mechanismem odpovědným za to, co dělá člověka člověkem, podstatou toho, kým daný člověk je. Tomáš Akvinský navíc věřil, že duše může existovat nezávisle na těle. Po smrti by zůstala jen duše. Ačkoli fyzické tělo by v okamžiku smrti skončilo, duše neboli individualita člověka by přetrvávala dál. Je možné, že mysl musí být spojená s duší? Je déjà vu produktem naší mysli?
Co znamená vědomí
Pokud se nám to zdá nepřehledné, přidejme do této směsi ještě vědomí. Je vědomí mysl, nebo duše? Pokračuje i po tělesné smrti? Jak říkám, na zkoumání déjà vu jsou to ale příliš vzdálené podrobnosti. Všichni máme svůj soukromý svět, který se skládá z našich myšlenek, zkušeností, pocitů a vnímání, z nichž mnohé se liší od ostatních lidí. Je naše osobnost mysl?
Mezi fyzickými stavy mozku a naším duševním prožíváním existuje úzká souvislost. Chceme-li se pokusit určit míru autonomie mysli, musíme nejprve vzít v úvahu svobodnou vůli. Svobodná vůle není mozkový proces, ale vědomá volba založená na osobnostních preferencích. Možná je mysl prostě autonomní funkcí mozku, přesto na něm zůstává závislá. Mozek může být příjemcem a vysílačem informací. Mysl ale může působit jako interpret těchto informací. Jedno bez druhého není dobré a vědomí možná vyžaduje obojí, aby mohlo vzniknout vědomí sebe sama. Učíme se, reagujeme a chováme se podle interpretace neustále proudících informací. Stále ještě zcela nerozumíme tomu, jak mozek funguje. Pokud mysl i vědomí sídlí v mozku, musíme zjistit, kde přesně. Dokazuje to, že jsou mysl a mozek oddělené, zážitek blízké smrti?
Profesor Peter Fenwick je předním odborníkem na tyto zážitky a poukazuje na svůj výzkum zážitků blízké smrti jako na převažující důkaz oddělení mysli a mozku. Jeho argumentace se opírá o zprávy z celého světa o lidech, kteří jsou doslova mrtví. Tito lidé nemají žádné reflexy mozkového kmene, dýchání, srdeční činnost ani vědomí, a přesto nějakým způsobem prožívají vize toho, jak vypadá smrt a posmrtný život. Tyto zprávy mají mnoho společných témat a obrazů. Příběhů s podobnými detaily je příliš mnoho na to, aby bylo možné tento jev prostě odmítnout jako subjektivní. Ti, kdo se zabývají metafyzickými studiemi, považují oddělení mysli a těla za klíčové pro své vlastní představy a přesvědčení o životě po smrti. Dokonce i zásady tradičního náboženství a spirituality jsou formulovány na základě konceptu, že část naší bytosti pokračuje dlouho po naší smrti.
Faktem zůstává, že mnoho věcí v mozku jsme ještě nepochopili. Možná je všechno přece jen v našich hlavách a my si jen zatím neuvědomujeme, jak rozsáhlá a expanzivní naše hlava ve skutečnosti je. Otázka mysli a mozku je stále nejspornější oblastí diskusí v moderní vědě a filozofii. Řešení je v nedohlednu, a tak se obě strany sporu stále odvolávají na své vlastní výzkumy a teorie jako na důkazy pro a proti. O vědomí jsem více hovořil v mém pořadu Tajemství lidského vědomí. Déjà vu proto možná vzniká kombinací paměti, mysli a vědomí.
Skupinové myšlení a chování stáda
Zdá se, že existují různé úrovně vědomí. A zdá se, že každá z nich má svůj vlastní soubor pravidel a chování. Hypnóza, dlouho považovaná za stav podobný spánku, je možná odlišný stav vědomí, ve kterém jsme vědomí a bdělí, i když ne zcela probuzení. To bylo potvrzeno řadou testů zahrnujících EEG na pacientech v hypnóze.
Jeden z průzkumů psychologa Josepha Greena ze státní univerzity v Ohiu tvrdí, že hypnóza je výrazně změněný stav vědomí. To je velmi důležité. Naznačuje to totiž, že poskytnutí dostatečných podnětů vysoce sugestibilním lidem může tyto účinky vyvolat. Pro kolektivní myšlení je to zásadní. Může se vědomí šířit? Je nakažlivé? Jak fungují trendy, memy, paradigmata, skupinové myšlení, hysterie a masové vnímání? Existuje specifická část mozku, která řídí typy vědomí? O tom jsem zase podrobně hovořil v mém pořadu Dávné kultury a společné rysy.
Stačí se podívat na sociální sítě, jako je Facebook, Twitter, a dokonce i na vyhledávače Google a Yahoo, abychom viděli, jaké jsou myšlenkové proudy milionů lidí. Používání klíčových slov a počet jejich výskytů v internetových vyhledávacích frázích je stále zajímavější. Jak pro sociology, kteří hledají budoucí trendy v myšlení a chování, tak pro korporace, které touží využít další velký trend a naše peněženky. Dokonce i vlády a vojenské agentury věnují pozornost vzorcům, které se objevují v kolektivním myšlenkovém proudu internetového vesmíru. Twitter dokonce funguje jako vyhledávač memů, tedy trendů. Jakýchsi kolektivních konceptů, zlomových bodů a paradigmat v reálném čase, a to všechno v nepřetržitých konverzacích mezi lidmi z celého světa. Pro každého, kdo chce vědět, co si lidstvo myslí, je Twitter možná nejlepší věcí, která to umožňuje. Ne nadarmo má Twitter ve svém znaku modrého ptáka, anglicky blue bird. Blue Bird byl totiž jedním z projektů navazujících na MK-Ultra, tedy zkoumání, kontrola a ovládání mysli. Twitter má podle mě tento skrytý účel sociální kontroly Tavistockových a dalších institutů. Drží prst světových vlád na tepně myšlenkových trendů celého světa. Ty se dají směrovat, hníst a utvářet jako plastelína. Navíc ještě včas, než by se memy a trendy rozvinuly nežádoucím směrem. Propojení, sledování a kontrola myslí a mozků celého světa v reálném čase. Co víc by si vlády mohly přát k ukotvení globálního digitálního koncentráku?
Tím se už dostáváme k fenoménu skupinového myšlení. Sociální psycholog Irving Janis vymyslel pro popis takového chování termín groupthink. Ke skupinovému myšlení dochází tehdy, když se skupina lidí nějaké skupiny snaží dospět ke konsenzuálním rozhodnutím. Přitom předtím neanalyzují nebo nezkoumají kriticky své volby, které k tomu vedou. Ve skupinovém myšlení neexistuje nic takového jako individualita nebo nezávislé myšlení. Tlak skupinového myšlení často vede k negativním aspektům, jako jsou výpadky v duševní výkonnosti, vnímání reality nebo morálním úsudku. Irving Janis ve své knize Victims of Groupthink (Oběti skupinového myšlení) definoval skupinové myšlení jako způsob myšlení, kdy snaha členů o jednomyslnost převáží nad realistickým posouzením jednání. Tato snaha izolovat skupinové myšlení od vnějších zásahů nebo názorů může často skončit dehumanizací jiných skupin. Odtud pramení rasismus, sexismus, ageismus a jakýkoli jiný ismus. Na skupinovém myšlení je děsivé to, že vytváří nerovnosti a nespravedlnosti ve světě. Ale také to, že často může dojít až do extrému, jako například v případě kultů nebo různých agend, například té covidové. Nemyslící kyborgové s respirátory, kteří šlapou v agresivním pochodu za jednu velkou světovou karanténu.
Ne každé členství ve skupině je špatné. Ovšem pokud vůle celku převálcuje individuální myšlení a nezávislé rozhodování, je to pak tragédie. Dochází k takovým jevům, jako je vláda davu, stádní mentalita a masová hysterie. Stádovitost je výsledkem toho, že se skupiny lidí chovají a jednají stejně. Ať už se tomu říká stádovitost nebo prostě konformismus. Je to instinktivní, snad z naší primitivní možnosti přežití. Držet se pohromadě ve velké skupině, když nám hrozí nebezpečí zvenčí. Ačkoli instinktivně projevují toto chování zvířata, překvapivě ho do jisté míry projevují i lidé.
Evoluční biolog William Hamilton ve svém článku Geometrie pro sobecké stádo pro časopis Journal of Theoretical Biology z roku 1971 napsal:
"Ve skupině zvířat prchajících před predátorem každé jednotlivé zvíře snižuje nebezpečí pro sebe tím, že se drží co nejblíže středu skupiny. To umožňuje, aby se skupina nebo stádo zdánlivě pohybovalo jako celek, i když jeho funkce vyplývá z nekoordinovaného chování sobeckých jedinců."
Útěk před predátorem ale není jedinou příčinou chování stáda. Když se sejde velká skupina lidí, kteří podporují nějakou věc, může dojít k násilí a nepokojům. Při sportovních událostech často propuká stádní chování. Při přírodních katastrofách často dochází k rabování a davovému chování. Je to, jako by katastrofa dala svolení k rozpadu společenského řádu a morálky. Dokonce i nezávislého kritického myšlení. Když k tomu přidáme prvek strachu, vznikne panika v podobě masové hysterie. Hon na čarodějnice v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692 je dokonalým příkladem nakažlivé myšlenky, která se stala smrtelnou. Bez zásahu objektivních a klidných protizdrojů se může masová hysterie rozjet a vyústit v děsivé vlny negativního chování. Jsou prožitky déjà vu ve skutečnosti jen zasuté vzpomínky na takové události, o kterých jsme četli nebo je viděli?
Individuální a kolektivní mysl
Co ale způsobuje tuto masovou víru? Je to myšlenka, která infikuje každou mysl na individuální úrovni, dokud není přijatý kolektivní konsensus? Nebo existuje kolektivní část mozku, která přijímá a prožívá myšlenku ve stejnou chvíli, kdy tak činí miliony dalších lidí? Jsme nějak geneticky naprogramovaní, abychom za určitých spouštěcích okolností mysleli a jednali stejně? Nebo se všichni najednou napojujeme na stejné informační úložiště? Kolektivní miliony myslí mají stejnou myšlenku nebo myšlenkovou reakci, často ještě předtím, než k události skutečně dojde. To naznačuje, že existuje jiný mechanismus než jen několik velkých myslí, které myslí stejně. Je to původ masového vnímání, sdíleného vědomí, sdíleného záměru, a dokonce i síla masového záměru vytvářet realitu. Tím bych se ale opět příliš vzdaloval od déjà vu.
Okrajově uvedu jeden neuvěřitelný výzkum. Autorka a výzkumnice Lynne McTaggartová spolupracuje s významnými výzkumnými organizacemi a univerzitami, jako je Mezinárodní institut biofyziky, Princeton a Cambridge. Cílem jejích celosvětových experimentů, které jsou vědecky kontrolované, je zjistit, zda síla soustředěného myšlení může změnit svět. Využívá tisíce dobrovolníků, kteří se zapojují do kolektivního záměru. V pilotním experimentu McTaggartová požádala skupinu 16 meditujících v Londýně, aby zaměřili své myšlenky na 4 vzdálené cíle v německé laboratoři. Těmito cíli byly dva druhy řas, rostlina a lidský dobrovolník. Meditující byli požádaní, aby snížili specifické a měřitelné biodynamické procesy. A skutečně. Během doby, kdy meditující vysílali své záměry, byly významné změny u všech 4 cílů. Dokonce Dan Brown, populární autor knihy Da Vinciho kód, uvedl tuto práci ve svém úspěšném románu Ztracený symbol. Koncept vysoce uspořádané energie schopné měnit fyzický svět, je hnacím motorem Brownova příběhu a jeho hlavní postavy, Katherine Solomonové. Ačkoli je kniha fikcí, koncept a výzkum jsou skutečné a probíhají.
V knize Richarda Brodieho Virus mysli se autor zabývá studiem memů a tím, jak infikují mysl mas v průběhu času. Mem je jednotka informace v mysli, jejíž existence ovlivňuje takové události, že se v jiných myslích vytvářejí další kopie. Memy vedou k trendům a zlomovým bodům, kritickému množství a konsenzu veřejného mínění. Brodie je nazývá myšlenkovými viry. Naznačuje, že mohou být jak pozitivní, tak destruktivní, v závislosti na jejich záměru a obsahu. A už jsme zase u sociálních médií jako Facebook nebo Twitter. Dnešní technologie umožňují stále snazší spojení s ostatními mozky v globálním měřítku. Tyto memy, tedy viry mysli, se šíří virálně skrze tyto sítě. Skoro bych se až domníval, že sociální média byla vytvořená nejen jako lapače a sběr informací, ale hlavně pro formování myslí a mozků lidí na globální úrovni. Spojování individuálních myslí do globálního kolektivního celku vědomí. Nemohu si pomoci, ale stále více ve mně sociální média tento dojem budí. Avšak jaká jsou epicentra globalizace? Americký, ruský a čínský deep state. Amerika má svůj Facebook, Twitter nebo Youtube. Rusko má svůj VKontaktě nebo Rutube. Čína má svůj TikTok a WeChat. Zamysleme se nad tím, proč Amerika, Rusko a Čína, centrální státy globalizace, potřebují mít vlastní sociální síť pod vlastní kontrolou? Podle mě jde o spojování individuálních myslí do jedné globální kolektivní mysli. Pochod ke globálnímu pořádku univerzálních myslí, ke kterému sociální média vydatně přispívají sjednocováním myslí, předáváním společných myšlenek, tedy memů, tedy virů mysli. Memům jsem se věnoval více v mém pořadu Dávné kultury a společné rysy. Masové vnímání ale vytváří živnou půdu pro záhadné anomálie. Může to být i déjà vu?
Mozek, mysl a vědomí
Nejlepším způsobem, jak se podívat na mozek, mysl a vědomí, je představit si auto. Auto je mozek. Řidič je mysl. A palivem je vědomí. Nic nefunguje bez ostatních částí. Všechny dohromady vytvářejí pohybující se vozidlo jedoucí určitým směrem. Na základě vnímání řidiče se nelze odchýlit z cesty bez jeho vědomého úsilí. Na dálnici jezdí miliardy aut s miliardami řidičů, kteří spotřebují miliardy litrů paliva. Některá jedou stejným směrem, mnohá jedou jinam. Kolektivní vědomí a masové vnímání se objevuje, když se řada řidičů rozhodne odbočit se svým autem na stejnou silnici. Nebo když si nezvolí vlastní cestu a slepě následují auta před sebou. Konečným výsledkem může být obrovská dopravní zácpa a spousta hromadících se aut, silniční zuřivost a nehody. Nebo hladce plynoucí řada aut, která své řidiče snadno, bez námahy a s radostí dovede do stejného cíle. Na této cestě máme na výběr, zda půjdeme s davem, nebo se z něj vědomě vymaníme a budeme si svůj osud vytvářet sami. Na tom, zda se to všechno odehrává v mozku, mysli, vědomí nebo v kombinaci těchto tří faktorů, tolik nezáleží. Daleko důležitější je pochopit, že musíme sladit všechny tři faktory tak, aby spolupracovaly pro naše dobro. Věda touží pochopit roli každého faktoru zvlášť. Naším úkolem je sladit všechny tři do vzájemné harmonie. Možná teprve potom pochopíme, odkud vlastně k nám déjà vu přichází.
Snění s otevřenýma očima a cestování v čase
Bude někdy možné cestovat v čase? A pokud ano, bude možné tak činit nepozorovaně? A znovu pokud ano, navštěvují nás tito neviditelní poslové z budoucnosti? O meta-materiálech, tedy technologii neviditelnosti a cestování v čase jsem hovořil v mém pořadu Věda a cestování v čase. Tato otázka ovšem přímo souvisí s déjà vu. Může mysl překonat čas? A co je nejdůležitější, může mysl překonat smrt? Mnoho z nás během dne prožívá takříkajíc snění s otevřenýma očima. Soustředěně na něco myslíme, nebo si něco představujeme, a přesto rutinně vykonáváme nějakou běžnou činnost. Stávalo se nám to i ve škole, kdy jsme při nudném výkladu učitele mysleli na něco docela jiného. Ačkoli v těchto případech jsme vypnuli i vnímání učitele. Někteří označují denní snění za naprostou ztrátu času. Některé výzkumy ale naznačují, že za tím může být víc, než se původně myslelo. Studie provedená v roce 2009 na Univerzitě Britské Kolumbie použila funkční magnetickou rezonanci ke zkoumání mozků účastníků studie. Účastníci byli požádaní o provedení jednoduchého rutinního úkolu, přičemž byla sledovaná jejich mozková aktivita. Ukázalo se, že mozek má výchozí síť, která se spustí, když se dosáhne stanoveného bodu nudy. Obvykle při rutinních, snadných a nezajímavých úkolech. Jedinou částí mozku, která pracuje během denního snění, je právě tato výchozí síť. Studie ale ukázala něco mnohem jiného a mnohem zajímavějšího. Skeny magnetické rezonance ukázaly, že se aktivuje také výkonná síť mozku, která je spojena s komplexním myšlením a řešením problémů. A čím méně si účastník uvědomoval, že sní, tím více tyto dvě sítě na skeneru svítily. Podobná studie provedená na Dartmouth College v roce 2006 tyto údaje potvrdila. K tomu dodala, že ne všechny mysli se toulají stejně a že účastníci, kteří měli větší průtok krve do výchozí sítě mozku, hlásili více snění.
Tato zjištění naznačují, že snění je vlastně kognitivní stav, kdy mysl může zkoumat důležité životní otázky nebo problémy, i když tělo vykonává svou rutinní práci. Tělo zůstává ve fázi trvalé bdělosti, protože musí bezpečně splnit svůj úkol. Tento jev nejčastěji pozorujeme v autě, když jedeme na dlouhé vzdálenosti a zdá se, že ztrácíme smysl pro čas a tělesnost. Po bezpečném dojezdu se někteří diví, že se jim na dálnici nepodařilo někoho zabít, když mysleli na něco docela úplně jiného. Je to další anomálie naší mysli, kdy opouštíme naše fyzické tělo a cestujeme pryč od něj. To se stává jaksi mimoděk, bez našeho přičinění. Nudíme se při rutinním nezáživném úkolu, jízdě autem nebo výkladu přednášejícího ve škole. A tak sníme s otevřenýma očima, naše mysl se odpoutá od našeho fyzického těla. Ovšem tento pocit opuštění fyzického těla lze vyvolat i během meditace, soustředěné vizualizace nebo pomocí binaurálních rytmů, které mozek naladí tak, aby vstoupil do stavu mezi spánkem a bděním.
Jedna studie, o které informoval časopis Lancet v roce 2001, se týkala 344 pacientů, kteří byli resuscitovaní po srdeční zástavě. Z nich 18% uvedlo zážitek blízké smrti. Mnoho z těchto zážitků zahrnovalo vědomí mimo tělo. Je takové cestování jen sněním, které je složené ze zážitků, které jsme do sebe vstřebali po celý náš život? Střípky, které jsme četli, slyšeli nebo viděli a ty se nakonec slily do tohoto snění? Nebo je to další úroveň reality, brána do paralelního světa, kterou může s určitou praxí zažít každý? Možná je tohle vstupní branou k déjà vu.
Zážitky blízké smrti
Cestování mimo tělo během života zní určitě vzrušujícím a zajímavým způsobem, ale co se stane s podstatou neboli myslí na konci životní cesty? Pro ty, kteří nakonec přežili, je to zkušenost, která jim dokazuje existenci vědomí odděleného od fyzického těla. Když zemřeme, naše fyzické tělo přestane fungovat. Pokud bychom uvěřili teorii, že mysl není nic jiného než součást mozkové infrastruktury, pak by přestala fungovat i naše mysl. Stejně tak i vědomí. Přesto tisíce zpráv naznačují, že možná existuje něco, co žije dál, možná dokonce po celou věčnost. Typický průběh zážitku blízké smrti se odvíjí od běžného postupu fází, které poprvé navrhl psycholog a lékař Dr. Raymond Moody mladší. S tímto termínem přišel v roce 1975. Jeho dosud nejznámější kniha Život po životě se stala oceňovaným filmem. Jedná se o tyto fáze:
A: Slyšení oznámení smrti, jako například "Ztratili jsme ho" nebo "Je mrtvá".
B: Hluk. Sluchový vjem, který člověk zažívá, když opouští své fyzické tělo. Často popisovaný jako bzučení, cvakání nebo bouchání. Mnozí si tento zvuk spojují s pocitem pohybu prostorem nebo hlubokého klidu a míru.
C: Pocit cestování tmavým tunelem, často velmi vysokou rychlostí. Člověk má pocit, že ho tunelem táhne nějaká neviditelná síla.
D: Pocit, že jsme mimo tělo, že stoupáme vzhůru, snad do stavu podobného nebi.
E: Setkání s mrtvými blízkými, průvodci a příbuznými v tunelu nebo na jeho konci. Často jsou přisuzovány milujícím a pomáhajícím lidem, jako jsou strážní duchové nebo andělé.
F: Spatření světelné bytosti, duchovní bytosti podobné Bohu nebo vyššímu Já, které září nadpozemským jasem.
G: Tato božská bytost pomáhá člověku projít životním přehledem událostí, přičemž důležitým životním událostem je věnováno více času. Tato fáze probíhá rychle a končí pocitem pochopení nebo poznání a ohromujícím pocitem soucitu a lásky k druhým.
H: Uvědomění, že je čas vrátit se a pokračovat v životě. Často se člověk zdráhá vrátit, ale musí.
I: Návrat do těla a návrat do života.
J: Provádění změn, které odrážejí nově nalezenou radost a úctu k životu.
Všechny tyto fáze se nemusejí vyskytovat, ale skládají šablonu, podle které se provádějí výzkumy zážitků blízké smrti. Tyto výzkumy se snaží pochopit, co se v mozku během jednotlivých fází děje. Na základě výzkumu tisíců pacientů se Moody přesvědčil, že život po smrti existuje. Moodyho práce inspirovala desítky dalších vědců a výzkumníků, nemluvě o stovkách knih o životě po smrti. Existují legitimní vědecká vysvětlení zážitků blízké smrti. Mezi nejpopulárnější patří například teorie umírajícího mozku. Ta byla představena v knize Umírání pro život od Dr. Susan Blackmoreové. Tato teorie naznačuje, že společné prvky tohoto zážitku ukazují na funkci umírajícího mozku, kdy dochází k vypínání neurotransmiterů. Těchto teorií je samozřejmě mnohem více, ovšem zabíhal bych opět příliš daleko od déjà vu.
S jednou z nejzajímavějších teorií přišel Anthony Peake, badatel a autor knihy Démon: Průvodce vaším mimořádným skrytým já. Peake připouští možnost, že po fyzické smrti skutečně existujeme dál, že se potloukáme po světě, ve kterém jsme kdysi žili, řekněme jako duch, přízrak nebo dokonce vědomí. Tato teorie je založena na interpretaci mnoha světů, kterou poprvé navrhl fyzik Hugh Everett v 50. letech 20. století. Jedná se o nesmírně složitou teorii kvantové mechaniky. Zjednodušeně řečeno jde o to, že existujeme v paralelních vesmírech a že když přestaneme existovat v jednom, neznamená to, že přestaneme existovat ve všech. Peake navrhuje, že možná těsně předtím, než dojde k mozkové smrti, vypadneme z kvantové časové linie vesmíru, ve kterém se právě nacházíme. Tím uvolníme možnost života v tomto vesmíru a potom spadneme do časové linie paralelního vesmíru. Pro ty, kteří jsou venku, se zdá, že jsme mrtví. Není to pozorovatelný děj, ale je to děj, kterým projde každý člověk, až na něj přijde řada zemřít. Jakmile se usadíme v novém vesmíru, žijeme náš nový život jako ten, který jsme opustili, a vůbec si neuvědomujeme, že došlo k přepnutí. Zdá se, že je tohle společným prvkem s déjà vu.
Spánek a cestování krajinou snů
V této kapitole se vydáme na cestu jinou krajinou mysli a času, kterou všichni zažíváme v noci. Všichni žijeme dvojí život ve svých snech. Existuje mnoho výzkumných laboratoří, které se věnují studiu spánku a snů. Psychologové nám mohou tvrdit, že naše sny jsou podvědomím, které řeší problémy prostřednictvím symboliky a metafor. Jiní badatelé naznačují, že sny jsou spíše pohledem do jiné reality, paralelní oblasti, která je podle mnohých stejně skutečná jako ta, kterou všichni známe. Když se nám zdají sny, většina obrazů je prezentovaná v interpretačním stavu.
Jedna z teorií o déjà vu tvrdí, že déjà vu je ve skutečnosti psychický zážitek, který souvisí s našimi snovými zkušenostmi. Zdá se nám o nějaké události, osobě, rozhovoru nebo místě, které pak později skutečně zažijeme v bdělé realitě. Mohly by mít naše sny předpoznávací povahu? Tyto zážitky mohou dokonce poskytnout krátký pohled na naši existenci v paralelním vesmíru. Během stavu spánku se můžeme nějakým způsobem napojit na úložiště kolektivních zkušeností, včetně té naší. Později, když jsme vzhůru, máme nejasný opětovný zážitek této události.
U lidí se spánek dělí na dvě hlavní fáze. Non-REM spánek, který zabírá většinu noci, a REM spánek (Rapid Eye Movement, prudký pohyb očí), během kterého sníme. Non-REM spánek může být pro mozek stavem odpočinku, který následuje po intenzivnější bdělé mozkové činnosti, kterou zažíváme během dne. Během non-REM stavu zůstává mozek bdělý a vědomý, ale není tak aktivní jako během úplného bdělého stavu. Většina snění se odehrává ve fázi REM spánku. Během REM fáze se oči člověka rychle pohybují nahoru a dolů a sem a tam. Pomocí testu EEG vědci zjistili, že vzorec v mozku během REM spánku je podobný vzorci EEG v mozku, když jsme vzhůru. Svalová aktivita je však během REM spánku velmi tichá, aby svaly zůstaly neaktivní.
Procházíme pěti fázemi spánku, přičemž pátou fází začíná REM fáze. Během REM fáze, přestože spíme, se zrychluje srdeční tep a dýchání, a zvyšuje se krevní tlak díky přítomnosti alfa vln, které jsou přítomné během naší běžné denní aktivity. Během tohoto stavu je zbytek těla v podstatě znehybněn díky uvolňování glycinu, což je aminokyselina, z mozkového kmene. K tomu dochází přibližně 90 minut po usnutí a cyklickém procházení prvními čtyřmi fázemi. Lehkým spánkem, mírně hlubším spánkem a nejhlubšími fázemi spánku. Tehdy mozek přechází do fáze delta, což je nejpomalejší mozková vlna (nula až čtyři cykly za sekundu). Tyto fáze tvoří non-REM fáze.
Potom začíná REM fáze, kdy se mozek opět aktivuje, a výsledkem jsou sny, které zažíváme. Kolik různých snů se nám v noci zdá? Většině lidí se zdají sny více než jednou za noc. Ve skutečnosti se nám často zdá několik snů, které trvají v průměru 5 až 20 minut. Jen si po probuzení nepamatujeme každý sen. Někteří vědci se domnívají, že sny jsou pokusem mozkové kůry najít smysl v náhodných signálech, které dostává během REM spánku. Kůra mozková je část mozku, která během vědomí interpretuje a organizuje informace z okolí. Je možné, že během REM spánku se kůra mozková snaží tyto signály také interpretovat a vytváří příběh z roztříštěné mozkové aktivity. Během snů jsou některé části mozku deaktivovány, včetně dorzální laterální prefrontální kůry. To je část mozku, která je zodpovědná za rozhodování nebo vůli a za racionální myšlení. Výzkum snů pomocí pozitronové emisní tomografie v polovině 90. let 20. století ukázal, že REM sny začínají v limbické oblasti mozku, což je náš prastarý mozek. Tato oblast ovládá emoce a stává se vysoce aktivní, což naznačuje, proč mohou být sny velmi emočně silné.
Sny ale mohou také předpovídat blízkou budoucnost. Můžeme to nazvat předtuchy. Jak a odkud získávají snílci budoucí znalosti? Na základě teorií kvantové fyziky, zejména teorie mnoha světů, kterou v 50. letech 20. století vytvořil fyzik Hugh Everett, můžeme existovat v nekonečném počtu paralelních vesmírů. Pokaždé, když podnikneme novou akci nebo učiníme novou volbu, okamžitě se oddělí další paralelní vesmír a jsme tam znovu. Tato myšlenka by mohla pomoci vysvětlit déjà vu, vidění na dálku, telepatii, vidění budoucnosti nebo minulých životů. Mají někteří z nás schopnost nahlédnout do zásobárny informací, ke kterým nemáme vědomě přístup? Pokud jsme tedy v naší bdělé realitě jen jedním z nekonečného množství nás, co jsou potom sny?
Sny, zvláště ty prekognitivní, mohou být skutečně jedním z nás, kteří se pohybují napříč naší realitou do jiných dimenzí. A nejen to, můžeme obejít lineární časovou konstrukci lidského mozku a nahlédnout do minulosti i budoucnosti. Miliony lidí prožily déjà vu, prekognitivní sny, pohled na dálku, nebo prostě jen zažily změněné stavy vědomí. Možná existuje informační úložiště, do kterého se mohou napojit ti, kteří přišli na to, jak to udělat. Mohou proto vidět nejen své minulé životy, ale i to, co se může stát za dva týdny. Mají tyto schopnosti, stejně jako jsem hovořil o rozdílu mezi uživateli a programátory. Běžný uživatel využívá počítač jen k obvyklým účelům. Programátoři ale znají zákoutí mysli počítače mnohem hlouběji a dovedou tento mozek více ovládat. Přichází déjà vu k těm, kteří dosáhli nějakého vyššího stupně rozvoje mozku, nebo se nevyhýbá nikomu z nás?
Už jsi to někdy viděl?
Mnoho detailů často zapomínáme, ale přesto si zachováváme hrubý stín poznání, který nám připomíná, že jsme to všechno už někdy dělali, viděli, slyšeli, četli nebo zažili. Mysl si s námi ráda zahrává při každé příležitosti. Přesto stále ještě málo rozumíme své mysli, svému mozku a svému vědomí. I přes všechny neuvěřitelné pokroky v lékařské technice jsme stále ve velké nevědomosti o tom, co je nejdůležitějším aspektem toho, co nás jako lidské bytosti definuje. Možná, že k ovládnutí tajemství vnitřního vesmíru je zapotřebí mnohem více než jen technologie. Naše mysl skutečně pracuje těmi nejzáhadnějšími způsoby. Věda má tendenci vylučovat osobní a subjektivní zkušenosti lidí. Můžeme je však ignorovat? Zamést je pod koberec jen proto, že jsme ještě neodhalili fyzikální mechanismy, které jsou za ně zodpovědné v souladu s vědeckou metodologií? Tím bychom ale znevažovali zkušenosti milionů lidí v průběhu historie.
V historii velcí proroci a věštci tvrdili, že měli schopnost vidět události daleko do budoucnosti. Vzpomeňme si na známější mystiky: Nostradamus, Malachiáš, svatý Jan a Edgar Cayce. Jejich proroctví lze vykládat různě a ne vždycky jsou zcela přesná. Ale miliony lidí jim věří. Možná bychom si měli položit otázku, jestli tu nejde o něco úplně jiného. Mohly by tyto sny, vize a proroctví vypovídat o věcech, které se mohou stát, pokud budeme následovat určitou cestu? Pokud dodržíme určitou časovou linii? Učiníme-li určité rozhodnutí? A nebo, co když… Co když je to schopnost mysli nahlížet do jiných úrovní reality, kde se tyto události skutečně stanou? Může to znít jako přitažené za vlasy a jistě je to oblast spekulací a dohadů. Sotva rozumíme vědomí a realitě, natož tomu, kolik úrovní obsahuje a jak daleko do minulosti a budoucnosti může cestovat.
Mozek je součástí našeho fyzického těla. Je systémem živého organismu, který se skládá ze vzájemně propojených systémů, z nichž každý má odlišnou úlohu a účel. Vyjměme mozek a tělo zemře. Samotný organismus ale nikoliv. Možná se jen změní v jiný druh energie, který nelze změřit, zvážit ani vidět. Možná na sebe vezme podobu tajemné temné energie. Hypotetické formy energie, která prostupuje celým vesmírem a která podle teorie fyziků představuje 74% celkové hmoty. Tento koncept může mít skutečně vědecký základ, založený na zákonu zachování energie. Tento zákon říká, že celkové množství energie v izolovaném systému zůstává v čase konstantní. Jednoduše neubyde ani nepřibyde. Tím, že zemřeme, se objem celkové hmoty ani nezvětší ani nezmenší. Prostě zůstane stejný jako za našeho života. Stejně tak, když se někdo narodí. Podle tohoto zákona nelze energii vytvořit ani zničit, pouze změnit její formu na jinou. Předpokládá se, že fyzické lidské tělo obsahuje prvky izolovaných i otevřených systémů. Například přijímáme látky z našeho prostředí, jako je potrava a vzduch, zatímco jiné látky, jako je oxid uhličitý a odpadní materiál, vracíme do prostředí. Člověk fungující jako mezičlánek pro přeměnu látek. To by přesně zapadalo do této kategorie otevřených systémů. Náš oběhový systém je uzavřený systém, kde krev zůstává při oběhu v oběhovém systému a chemické látky se vyměňují difuzí. Tvrdí se, že mozek je uzavřený systém, protože jediné, co si vyměňuje s vnějším světem, jsou informace.
Co se tedy stane s touto energií po fyzické smrti? Vytratí se do neznáma, nebo se nějak transformuje do jiné podoby? Mohlo by to také pomoci vysvětlit nejmodernější výzkumy, které ukazují, že naše myšlenky a záměry mají větší moc, než jsme si kdy dokázali představit. Tyto myšlenky mají svou vlastní energii, která může přežít i po tělesné smrti. 3. prosince 2009 přinesla agentura Associated Press zprávu o výzkumu skupiny evropských vědců, kterým se podařilo vytvořit robotickou ruku, kterou lze ovládat výhradně myšlenkami. Předmětem výzkumu byl člověk po amputaci, který přišel o levou ruku a předloktí. Dotyčný dokázal ovládat pohyb své nové biomechanické ruky pomocí vlastních myšlenek. Elektrody implantované do jeho ruky umožnily vědcům změřit složitost pohybu, kterého byl dotyčný schopen dosáhnout pouhou myšlenkou. Neurovědci mohou jednoduše poukázat na neurologické impulsy, které myšlenky vytvářejí a které pak ovlivňují nervy v oblasti implantátů, způsobujících jemné pohyby. Stále to otevírá dveře k pohledu na myšlení ve zcela novém světle. Paměť, mysl, vědomí a myšlenky tvoří magický lektvar, který míchá náš mozek v prožitku déjà vu.
Chyba v Matrixu
Nezažíváme tedy nic jiného než poruchy v Matrixu, nebo, jak tomu rádi říkáme, v Síti? Použijme analogii s počítačem a prozkoumejme to trochu hlouběji.
Představte si, že každý z nás je skvěle navržený bio-počítač. Bio-počítače se skládají ze standardního hardwaru a softwaru, ale zároveň mají možnost měnit nebo upgradovat podle našich potřeb a požadavků. Rychlejší procesor? Žádný problém! Více paměti? Hned to bude! Jako biopočítače používáme podobné programy (například základní operační systém) jako všichni kolem nás. Nicméně můžeme si systém upravit a přizpůsobit svým potřebám tím, že změníme vzhled pracovní plochy, změníme spořič obrazovky, nainstalujeme programy, které jsou pro nás zajímavé nebo užitečné. Ale hlavně máme síťovou konektivitu, díky které se můžeme připojit k rozsáhlým externím sítím, například k internetu, a spolupracovat a vyměňovat si informace s kolegy. Naše vnější fyzické podobnosti jsou až na drobné nuance v podstatě stejné. Hlava, dvě ruce, dvě nohy. V podstatě stejně jako skříň počítače vypadáme všichni stejně. Máme těla, mozky a části, které vypadají podobně, plus minus nějaké genetické odchylky. Na první pohled nelze určit, co je uvnitř našeho mozku, stejně jako uvnitř počítačové skříně. Své programy jsme přizpůsobili na základě předchozích životních zkušeností, přesvědčení, dovedností, záměrů, znalostí a sociálních nebo kulturních podmínek a znalostí.
Naše offline realita je tedy to, čemu říkáme realita sebe sama. Je jen a jen naše a nikdo ji nemůže vyvrátit, protože ji prožíváme jen my jako jednotlivci. V této naší offline realitě pracujeme většinu času. Vytváříme a zpracováváme své životy podle informací, které vstupují do našeho mozku a jsou filtrované optikou individuálního vědomí. Vybíráme si, co je pro nás důležité, tedy co je důležité pro každodenní fungování našeho života. Zbytek ignorujeme (nebo se snažíme potlačit). Proto je přemíra sociálních internetových sítí škodlivá, protože převáží objem offlinových signálů nad těmi onlinovými. V mozku máme více virtuálních online podnětů, než těch skutečných offline impulsů našeho reálného života. Virtualita přebíjí realitu. Pokud jsou už děti formované onlinově na Iphonech, stírá se u nich rozdíl mezi online virtualitou a offline realitou. To má do dospělosti katastrofální následky zakrnění racia, opravdových emocí a hlavně infantility.
Ale čas od času, když cítíme potřebu spojit se s něčím větším a rozsáhlejším, než je náš všední život, připojíme svůj bio-počítač online. Najednou jsme vystavení jiným lidem, jiným přesvědčením, jiným realitám a jiným vědomím. Tam venku v Matrixu, v Síti. A právě v této Síti nacházíme propojení, které běžně nezažíváme, když jsme izolovaní offline. Vidíme širší obraz. Jakmile je náš bio-počítač online, dostává celou řadu informací, ke kterým neměl přístup, když byl offline. Náš procesor nebo mozek má za úkol je všechny zpracovat, pochopit, porozumět jim a integrovat je. Některé z těchto informací se jistě mohou jevit jako neobvyklé, anomální nebo prostě divné! Déjà vu. Podivné sny, které předpovídají budoucí událost. Vědomí, že někdo zavolá těsně předtím, než opravdu zavolá. Vidění pohřešovaného dítěte na vzdáleném místě a ověření místní policií. Přechod do změněného stavu vědomí. Zážitek blízké smrti. To jsou závady v programu, které odmítáme přijmout jako normální, když jsme offline. Mohou ale být jednoduše součástí celé online zkušenosti. Stejně jako si nás na Facebooku může přidat do přátel 3000 lidí, které neznáme, tak i to, že jsme online, nám otevírá dveře doslova k tisícům nových zážitků, které nebyly dostupné, dokud jsme se nepřipojili do celosvětové sítě. Je tedy mozek považován spíše za offline prožitek? Možná je lidské vědomí tím, co nám dává bohatší a hlubší zážitek online. Ačkoli oba musí spolupracovat, aby celý systém fungoval hladce, pouze jeden má plný přístup k širšímu obrazu Sítě. Je tento širší obraz sítě částečnou odpovědí pro vznik déjà vu?
Závěr: Prožitek déjà vu
Možná právě to nás přivádí k oné základní síti propojující částice, které spolu přicházejí do kontaktu přes obrovské vzdálenosti prostoru a času. Na ono kolektivní úložiště všech informací. Na onen zdroj všech zdrojů. Déjà vu, prekognitivní sny, časové skluzy, cestování mysli, chybějící čas, záblesky paměti, alternativní osobnosti a tak dál. To všechno může být doménou řádů, které nemůžeme vidět ve fyzickém smyslu. Možná, že toto úložiště skutečně umožňuje cestování v čase. V rámci úrovní této Sítě existuje spojovací mechanismus, který propojuje jednu úroveň s druhou. Mysl neboli vědomí má vrozenou schopnost využívat tyto mechanismy způsobem, kterým naše fyzická těla nemohou. Ačkoli jsme omezeni svým tělem a krví, naše mysl podobná omezení nemá. Naše fyzické tělo se po smrti může proměnit v prach, ale naše vědomí ne, protože to není hmota. Je beztvaré. To, co je bez formy, se řídí jinými zákony než samotná forma. Zákony, které naši nejchytřejší a nejlepší vědci teprve začínají zkoumat, natož aby jim rozuměli. Je to oblast noetické vědy, výzkumu vědomí nebo experimentování s myšlenkami. Kontrolované laboratorní prostředí tady nemusí stačit. Skeptici tvrdí, že zážitky blízké smrti nebo déjà vu jsou subjektivní, náchylné k víře, představivosti a osobní interpretaci. A přesto se možná trefili do černého. Naše základní vnímání reality může být odlišnější a složitější, než si uvědomujeme. Je to rozsáhlá a neprobádaná říše, která nám svou existenci odhaluje pouze v těch podivných strašidelných zážitcích, které nedokážeme vysvětlit. Až třeba někdy zažijeme déjà vu nebo jakýkoli jiný zvláštní a nevysvětlitelný okamžik, který nezapadá do naší běžné existence, zkusme se zastavit a vnímat, co se děje. Možná je to čas pro druhou část našeho já, aby prožívala, a ne analyzovala. Je to čas, kdy odložíme levou racionální část mozku a dáme pravé emocionální části mozku šanci intuitivně vnímat, cítit a prostě být. Čas dovolit svému vědomí, aby otevřelo přístup k Síti a všem jejím úrovním reality a nabídlo nám tak nekonečné možnosti mysli, paměti a času.