Druhý díl se zaměřuje na další aspekty činnosti stanice Svobodná Evropa ve spojitosti se CIA během studené války. Diskutuje o využití rušiček signálů Svobodné Evropy a technikách rušení vysílání. Dále se věnuje konkrétním událostem spojeným s několika zeměmi, jako je pokus o německý převrat v roce 1953, psychologická operace Focus v Maďarsku v roce 1956 a vliv Svobodné Evropy v Československu během událostí roku 1968. Pořad také rozebírá finanční aspekty, jak byla Svobodná Evropa podporovaná financemi od CIA od 50. let, a také zmínky o snahách některých amerických kongresmanů o zrušení této organizace v průběhu 70. let. Součástí je i pohled na osudy jednoho z agentů Svobodné Evropy, Pavla Minaříka, a jeho role ve vysílání.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v předchozím díle. Po úvodu jsem se podíval na stručnou historii amerického psychologického vysílání. V době vzniku Svobodné Evropy totiž probíhala obří operace CIA s názvem Mockingbird. Američané také zinscenovali převrat v Íránu nebo Guatemale, kam také vysílali svou propagandu. Psychologické vysílání patřilo do amerického arzenálu diverze v éteru. Po začátcích Svobodné Evropy jsem prozkoumal trik, který dovolil americké vládě umýt si ruce nad propagandou Svobodné Evropy. Ta totiž získala statut jako soukromá organizace. Naoko tak neměla s americkou vládou nic společného. Pak jsem se podíval na některé osoby ve Svobodné Evropě, ale také na budování vysílací infrastruktury. Nejprve v Portugalsku, potom ve Španělsku a také například v Tchajwanu, které měly pokrýt velká území Sovětského Svazu. Východní blok na to reagoval rušením těchto signálů. Právě rušičkami jsem minulý díl uzavřel a budu s nimi pokračovat právě teď.
Rušičky Svobodné Evropy II.
Na středních a dlouhých vlnách bylo výlučně k rušení využíváno 18 vysílačů. Dalších 14 pak bylo nasazováno v době mimo jejich vysílání programů Československého rozhlasu. K rušení programů na krátkých vlnách bylo vybudováno rušicí centrum v Poděbradech, které s využitím šesti vysílačů a krátkovlnného vysílače v Kostolanech sloužilo pro dálkové rušení zahraničního vysílání pro Sovětský Svaz. Pro lokální rušení programů na krátkých vlnách na území Velké Prahy bylo vybudováno centrum na Petříně s 19 vysílači. Služebny, tedy oblastní řídící body, byly vybudované za úzké spolupráce Ministerstva spojů, přesněji samotnou StB. Účinnost rušení byla denně monitorovaná kontrolními služebnami s využitím informací získaných obvodními odděleními StB na 10 místech státu. Z výsledků kontrol byly sestavovány denní, týdenní a čtvrtletní přehledy krytí nepřátelského vysílání. Tolik se tedy podařilo udělat za necelý rok. Ovšem účinnost systému rušení byla podle Bacílkovy zprávy neuspokojivá. Důvodem mělo být stále nedostatečné technické vybavení, odborně nepřipravení pracovníci a v neposlední řadě silný protivník, disponující množstvím vysílačů o velkém výkonu. Zvláště neuspokojivý byl dosažený výsledek rušení na krátkých vlnách, kde vysílalo v ranních hodinách různé programy pro Československo až 40 zahraničních vysílačů. Rušit se dařilo pouze zhruba 50% vysílání. Ranní hodiny souvisely s takzvanou soumračnou odolností, k čemuž se dostanu v další kapitole. Zpráva ministra Národní bezpečnosti Karola Bacílka ukázala, že rušení bylo nedostatečné. V reakci uložil politický sekretariát ÚV KSČ 19. listopadu 1952 Karolu Bacílkovi vytvořit koordinační komisi zainteresovaných resortů ve složení: Předseda podplukovník Karel Smíšek, a členové, zástupce Ministerstva spojů Kazimír Stahl a zástupce Ministerstva informací a osvěty Josef Vrabec. Bylo potřeba pokračovat ve výstavbě rušicích center, aby byla rušicím signálem pokrytá především velká města. V první etapě (s termínem dokončení 30. června 1953) měla být vybudovaná rušicí centra v Praze, Plzni, Liberci, Ústí nad Labem, Ostravě, Brně, Bratislavě, Českých Budějovicích a Košicích. Ve druhé etapě (s termínem dokončení 31 prosince 1953) centra v Karlových Varech, Mostě, Hradci Králové, Jihlavě, Olomouci, Gottwaldově, tedy Zlíně, Přerově, Prostějově a Karviné. 52 rušicích jednotek o výkonu 1 kW, celkem 104 vysílačů, si vyžádalo částku 130 milionů korun. Do 30 dubna 1953 mělo být dokončené nové dálkové rušicí centrum v Litomyšli v hodnotě 10,5 milionu korun. Jako rezerva mělo být vyrobeno deset vysokofrekvenčních impulzních budičů v hodnotě dalších 5 milionů korun. Místopředseda vlády Jaromír Dolanský pak měl zjistit možnost urychlené výroby 67 speciálních automatických vysílačů podle návrhu ing. Gajdy, takzvaných kulometů. 3 června 1953 se předsednictvo vlády usneslo zajistit výstavbu systému rušení zahraničního vysílání. Jednalo se o první vládní stanovisko v dané věci. Do té doby byla tato otázka řešená pouze na úrovni předsednictva ÚV KSČ. Ministerstvu národní bezpečnosti bylo uloženo zajistit řízení a kontrolu rušení, sestavit měřicí četu k měření intenzity nepřátelských i rušicích vysílačů, a provést prověrku všech vysílačů v Československu. 17. října 1953 informoval náčelník 9. správy ministerstva vnitra plukovník Karel Smíšek ministra vnitra Rudolfa Baráka o výrazných obtížích při rušení vysílání na krátkých vlnách. Jeho zpráva je vlastně výčtem obtíží a nářků. Výstavba takzvaných městských krátkovlnných středisek probíhala velmi pomalu, protože podléhala normálním administrativně plánovacím předpisům. I když tu mám obrovskou spoustu materiálů, nebudu nás unavovat technickými realizacemi rušení během dalších 35 let. Chtěl jsem jen, abychom pochopili, jakým způsobem probíhala obrana proti západní propagandě v Československu. Je jasné, že rušení bylo velmi těžké, protože třeba jen Svobodná Evropa vysílala postupně až na téměř 30 frekvencích dlouhých, středních i krátkých vln. Do budování rušiček vložil režim stovky milionů korun. Desítky milionů ročně si vyžádaly náklady na provoz. Další desítky až stovky milionů v určitých časových odstupech spolkla údržba, modernizace a dobudovávání sítě rušiček. Československé rušičky utichly po 36 letech dne 16. prosince 1988 v 16:00.
Techniky a způsoby rušení
V předchozí kapitole jsem zmínil jev, který se označuje jako soumračná odolnost. Soumračná odolnost je termín používaný elektronickými inženýry k popisu období v každém dni, kdy výkonné rušičky ztrácejí účinnost. Jejich rušivé signály jsou totiž během soumraku, odkloněné od přesného odrazu od ionosféry. Je to čas, kdy se ráno rozednívá a večer stmívá. Čím větší je vzdálenost od vysílače k cíli, tím déle trvá soumračná odolnost. Tento jev je ohromný. Představme si situaci, kdy tma už pokryla oblast Sovětského Svazu, kde byly umístěné rušící vysílače. Ovšem v Německu, Španělsku a Portugalsku, odkud vysílaný signál pocházel, bylo ještě světlo. Signály rušiček v tomto období soumračné odolnosti pronikaly ionosférou, místo aby se od ní odrážely. Takže se v prostoru rušivý signál ztrácel nebo byl odkloněný. Proto mnoho stanic vysílalo hlavně v ranních a podvečerních hodinách, kdy byly rušičky nejslabší. To samozřejmě neplatilo pro Svobodnou Evropu, která vysílala téměř celý den. Rušení na krátkých vlnách je obtížné, zejména kvůli specifikům šíření těchto vln. Krátké vlny se totiž odrážejí od ionosféry a dopadají na zem ve stejném úhlu. Rušení signálu na krátkých vlnách bylo proto nejúčinnější z větší vzdálenosti od místa vysílání. Techniky rušení byly ale rozmanité. Existovaly dva způsoby rušení nežádoucího signálu na krátkých vlnách. Při prvním způsobu, nazývaném rušení ionosférickými vlnami, se používaly výkonné krátkovlnné vysílací stanice umístěné ve velké vzdálenosti od cílových oblastí. Obvykle v rozmezí 2400 až 3200 km, tedy ve stejné vzdálenosti od cílů jako původní vysílače. Krátkovlnný signál byl v této vzdálenosti nejúčinnější. Cíle se tak nacházely na půli cesty mezi hlavními vysílači Svobodné Evropy a ionosférickými rušičkami. Oba signály, tedy vysílač Svobodné Evropy, druhý z rušičky, stoupaly k ionosféře a odrážely se zpět k Zemi, kde se střetávaly a vytvářely kvílivé a pištivé zvuky. Druhý systém, nazývaný lokální nebo rušení přízemními vlnami, zahrnoval použití desítek menších vysílačů s malým výkonem a krátkým dosahem ve vysokých budovách. Dosah lokální rušičky byl natolik omezený, že byl zřídkakdy účinný mimo hranice metropolitní oblasti, ve které působil. Lidé proto poslouchali Svobodnou Evropu hlavně na venkově, ve svých chalupách a chatách. Bylo také zjištěno, že rušení bylo zanedbatelné v blízkosti letišť, kde by rušivý signál mohl rušit komunikaci v leteckém provozu. Inženýři Svobodné Evropy odhadovali, že celá sovětská rušící síť vyžadovala celkem 2000 až 2100 vysílačů různých velikostí, umístěných ve 13 střediscích rušení na ionosférických vlnách, a 95 lokálních rušících střediscích.
Svobodná Evropa a pokus o německý převrat (1953)
Stratégům psychologické války bylo jasné, že moderní propagandu nelze svěřit diletantům. Jak zdůraznil ve své knize Propaganda dozrává profesor Michael Choukas:
"propaganda si žádá dobrou koordinaci, stálé úsilí, hlubokou znalost podmínek a včasné plánování. Její využití v mezinárodním měřítku předpokládá vyškolený personál a neomezené prostředky. Existuje možnost, že propaganda může být spojená s vojenskými akcemi. Musí být proto pod centralizovaným řízením."
Tato situace nastala už po několika letech. První pokus o převrat ve východním Německu proběhl v červnu 1953 ve východním Německu. Už několik měsíců předtím byla Svobodná Evropa vybavená novým vysílačem, tehdy nejmodernějším ve střední Evropě. 13. června téhož roku navštívil Západní Berlín ředitel CIA Allen Dulles, aby osobně a na místě řídil pokus o převrat. 16. června začali stávkovat stavební dělnici a následujícího dne se povstání rozvinulo v široké protesty proti východoněmecké vládě. Toho dne, 16 června v odpoledních hodinách, Svobodná Evropa, jako první ze všech ostatních západních stanic, přerušila své normální vysílání a zařadila zvláštní program k operativnímu řízení převratu. Jeden z bývalých ředitelů George Eving popsal tuto taktiku slovy:
"V ranních hodinách 17. června 1953 jsme neustále vysílali zprávy o událostech na Straussberger Platz. My jsme nevyzývali k boji, oznamovali jsme jen, že se na Straussberger Platz koná shromáždění. Lidé okamžitě pochopili, oč jde."
V telegramu adresovaném americkému listu New York Times bylo uvedeno:
"Americká propagandistická stanice v Berlíně vysílala 17 června 1953 od 5 hodin ráno podrobné instrukce pro celé východní Německo."
Bývalý redaktor Svobodné Evropy E. Bahr také přiznal, že bez této rozhlasové stanice by nebylo možno dosáhnout žádoucích výsledků, protože Svobodná Evropa ovlivňovala nejen počáteční místo protestů, nýbrž rozšířila svůj vliv na celé území NDR. Protesty byly ale nakonec potlačené. Ve srovnání s událostmi, které měly teprve nastat, to byla pouhá generálka Svobodné Evropy.
Svobodná Evropa a Maďarsko: Psychologická operace Focus (1956)
Svobodná Evropa sehrála významnou roli při pokusu o maďarský puč v říjnu 1956. Tato operace vyvrcholila na pozadí operace Focus. Úloha západního rozhlasu v operaci Focus spočívala v oživování povstaleckého podzemí a vytváření jednotné platformy opozice. Zvláštní důraz kladla západní propaganda na podněcování nacionalistických nálad a na ujišťování, že svobodný svět byl připravený povstalce v Maďarsku podpořit. Balóny s milióny podvratných letáků, které Američané vysílali na maďarské území, byly materiálním důkazem těchto příslibů. Západ se snažil vytvořit v Maďarsku atmosféru nespokojenosti, nejistoty a pochyb. Samotná Svobodná Evropa byla přitom otevřeným podněcovatelem a dirigentem teroristických akcí a sabotáží. Na dlouhých vlnách vysílala pokyny, jak zacházet se střelnými zbraněmi, jak klást miny, jak odstraňovat strážné, jak velet nevelkým oddílům a vést pouliční boje. Později, na počátku povstání, řídila Svobodná Evropa přímými nešifrovanými povely konkrétní akce povstání, a to i přes spojky, z nichž měly některé diplomatické krytí. Do Budapešti ilegálně přicestoval pracovník Svobodné Evropy L. P. Dalcher, který jako jediný západní rozhlasový reportér mohl naživo informovat o zabíjení komunistů. Po potlačení povstání byl povýšený na ředitele maďarské sekce Svobodné Evropy. V maďarské Svobodné Evropě během puče proslul Julian Borsányi-Bohm. Borsányi-Bohm v roce 1944 opustil Maďarsko se švýcarským cestovním pasem. Ve Švýcarsku působil šéf evropské OSS Allen Dulles, pozdější ředitel CIA. Pak se stal protekčním dítětem samotné CIA. V roce 1951 byl jmenovaný vedoucím vojenského oddělení Svobodné Evropy. Borsányi vystupoval ve Svobodné Evropě jako plukovník Bell, a vydával v roce 1956 z jejího studia rozkazy povstaleckým skupinám, které vybízel k odporu až do konce:
"Bojovníci za svobodu, neodhazujte zbraně. Nechť budapešťská vláda nedostane ani kus uhlí, ani kapku benzínu. Zabezpečte nezbytný zadní voj a pomoc hrdinným bojovníkům, vyhlaste všeobecnou stávku."
6. listopadu 1956 zazněl jeho hlas:
"Hovoří plukovník Bell. Bojovníci na Korvínově třídě, děti z ulice Tompa, mládeži z náměstí Szena, nezbavujte se zbraní. Pokračujte v boji ještě chvíli a přijde hodina vítězství."
Plukovník Bell navíc dodával povstalcům naději slovy "Američané přicházejí," přestože věděl, že nikdy nepřijdou. Kdo má potom na svědomí kolik životů?
Hlas Ameriky a BBC plnily méně výrazné, ale zato podstatnější funkce, spočívající v hloubkovém ideologickém zpracovávání obyvatelstva. Tyto vysílače nevydávaly povely k atentátům ani ke konkrétním diverzním akcím. Měly vyprovokovat maďarskou bartolomějskou noc a ohrozit celý ekonomický a politický systém země. Svobodná Evropa pouze konkretizovala tuto strategickou linii a její teorii interpretovala v praxi. Jejich spolupráce byla dobře koordinovaná. Vytvářely pozadí pro taktické špionážní manévry Svobodné Evropy. Hovořil jsem o psychologické válce v éteru a také vysoké koordinaci. Psychologická jednota operace Focus se vyznačovala tím, že západní média vysílala názory, které se shodovaly s názory organizátorů puče. To pro ně působilo jako povzbuzení a důkaz o správnosti jejich počínání. Jednali na základě přesvědčení, že za jejich zády stálo veřejné mínění, a ne pouze zpravodajské služby západních zemí. Tyto stanice vytvářely pro hrstku emigrantů náladu, která jim psychologicky umožňovala, aby se cítili součástí celého západního světa. Velmi rafinovaná a důmyslná psychologická taktika. Architekti této psychologické propagandy byli skuteční mistři, kteří stáli v pozadí. Pamatujete si na můj pořad Tavistockův institut? V tomto cyklu jsem hovořil o Dr. Johnu Rawlingsi Reesovi. Dr. Rees byl velmistrem protipovstalecké psychiatrie. Jeho kniha The Shaping of Psychiatry by War je skutečně ohromujícím čtením pro vytváření amerických psychologických operací. Rees vyzval k rozvoji psychiatrických šokových jednotek s cílem vyvinout metody politické kontroly založené na dohnání většiny lidské populace k psychóze prostřednictvím postupů takzvané programované modifikace chování. Navrhoval je proto, aby se obyvatelstvo podřídilo ekonomickému uspořádání světa po druhé světové válce. Jednoduše lidé jako zvířata, jejichž mysl je podle Reese potřeba manipulovat a ničit. Celkovým tématem všech známých Reesových prací je vývoj využití psychiatrie jako zbraně vládnoucí třídy. Reesův dvaadvacetibodový program aplikace vojenských metod na civilní život, který představil ve svých přednáškách tvořících knihu The Shaping of Psychiatry by War, se stal angloamerickou biblí SS. Pod záštitou Světové federace pro duševní zdraví a nám už známého Franka Wisnera z operace Drozd, tento Dr. Rees z Vídně v roce 1956 koordinoval povstání v Maďarsku. Mimochodem v Itálii se tou dobou stal vlivnou osobou Licio Gelli, velmistr zednářské lóže Propaganda Due. Právě Licio Gelli se v roce 1956 stal ředitelem společnosti Permindex, krycí organizace CIA, která byla zřízená ve švýcarské Basileji. Tato společnost byla řízená naším známým agentem CIA Frankem Wisnerem. Permindex představovala pobočku Gladia, která dodávala zbraně Imre Nagyovi a jeho povstaleckým silám v komunistickém Maďarsku. Vraťme se ještě na skok k Dr. Reesovi. Dr. Rees zdůraznil hodnotu tajných operací prostřednictvím armády. Jednou z těchto tajných operací byla síť Die Spinne, neboli Pavouk. Síť Die Spinne se skládala z poválečných zbytků nacistické tajné policie a tajného zpravodajského aparátu, jehož vedoucím v Americe byl stoupenec Republikánské strany Harold Keith Thompson. V období studené války byla síť Die Spinne využívaná v tajném duchovním tažení korporací a CIA za odvrácení železné opony. Například v rámci polovojenské operace známé jako maďarské povstání v roce 1956. Executive Intelligence Review o operacích Die Spinne uvádí zajímavý postřeh:
"Z operací studené války bylo nejslavnějším počinem Die Spinne maďarské povstání v roce 1956. Speciální jednotky Gehlenovy organizace složené z bývalých kádrů Waffen SS a divize Brandenburg tajně vpadly do Maďarska a spojily se se starými fašisty ze strany Šípových křížů, které nacisté využívali během okupace, aby provedly vlnu sabotáží a atentátů. Právě tyto elementy tvořily jádro takzvaných maďarských bojovníků za svobodu. Velitelská struktura sahala až dolů prostřednictvím tvorby scénářů a politického řízení na úrovni Rady národní bezpečnosti, Poradního sboru pro zahraniční zpravodajství, Hudsonova institutu a Hooverova válečného institutu."
Až do takové atomární architektoniky měli Američané propracovanou psychologickou průpravu. Toto prosím pěkně uvádí Executive Intelligence Review. Puč v Maďarsku v režii CIA a za účasti Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky se nakonec nezdařil. 11. listopadu 1956 bylo po všem. Sovětský svaz byl ochoten v zájmu zachování své nadvlády nad satelitními státy zahájit jadernou válku. Američané se sice rétoricky zavázali k osvobození, ale nebyli ochotni vést třetí světovou válku, aby tohoto cíle dosáhli. Mezi nacisty, které ředitel CIA Allen Dulles vypral prostřednictvím operací Sunrise a Paperclip pro poválečné použití, byl i Untersturmführer SS Paul Dickopf. A toto je, přátelé, naprosto šokující. Paul Dickopf mezi lety 1968 až 1972 zastával funkci šéfa Interpolu. Prominentní nacista v čele Interpolu, to vážně nevymyslíš! Prominentní nacisté také stáli u zrodu Evropské Unie, respektive Evropského hospodářského společenství, ale také u zrodu NATO. Opět, tvrdá jména, data a funkce jsem pokryl v mém pořadu Nacistické kořeny EU. Nyní se dozvídáme, že vysoký nacista šéfoval také Interpolu. Interpol je mezinárodní soukromá policejní agentura, která tehdy fungovala jako koordinační orgán pro terorismus Die Spinne. To jen na okraj. Tito nacisté pronikali do vysokých funkcí s požehnáním tehdejšího ředitele CIA Allena Dullese. Allen Dulles působil během druhé světové války ve Švýcarsku, jako šéf divize OSS, předchůdkyně CIA. Právě ve Švýcarsku jednal Dulles v roce 1943 s vysokými nacisty o jejich poválečném angažmá, například s Gernhardem Gehlenem, Otto von Bolschwingem nebo Klausem Barbiem. To jsem podrobně pokryl v mém dokumentu Utajení démoni nacismu včetně konkrétních jmen, dat a funkcí. O Klausi Barbiem jsem natočil speciální pořad Klaus Barbie, řezník z Lyonu. Allen Dulles tedy předtím šéfoval divizi OSS, předchůdkyni CIA. Tehdejším agentem OSS byl mimo jiné také maďarský občan Hans Bernd Gisevius. Právě s tímto maďarským agentem OSS byl Allen Dulles v roce 1945 obviněný americkým ministerstvem financí z praní nacistických peněz z Maďarska do Švýcarska. Vyšetřování bylo nakonec zastavené. Vazby CIA na maďarské nacisty byly tedy velmi silné, a mapují vztahové vzorce až na vrcholové pozice americké CIA. Američané byli zřejmě proto přesvědčení, že organizované hroucení sovětských východních satelitů bylo nejideálnější začít právě v Maďarsku. Jak jsem zmínil, Američané se přepočítali a povstání v Maďarsku se nevydařilo. Bylo to ještě v období, kdy byl východní blok velmi silný a riziko odvety bylo pro západ příliš vysoké. Na západ jednoduše platí síla a tvrdá pěst, která mu nedovolí provést invazi. Guatemala a další státy byly slabé, proto si tu Američané mohli dělat doslova co chtěli. Maďarsko bylo pravým opakem. Bylo součástí východního bloku, který Američanům podobný scénář nedovolil. Proto byli nucení se omezit pouze na rozhlasovou formu podněcování a psychologické války. To je v přímém kontrastu se současností, kdy západ a NATO necítí tvrdý odpor proti své expanzi na východ. Tehdy to ještě nebylo možné, dnes ano. Stále mějme na paměti tato srovnání v různých časových etapách.
Agenti ve Svobodné Evropě
Zajímavou kapitolu tvoří naši agenti ve Svobodné Evropě. V roce 1955 se povedlo ve Svobodné Evropě získat zaměstnání prvnímu agentovi StB, který byl o dva roky později instruovaný k provedení pumového útoku proti Svobodné Evropě. S tím ale nesouhlasil, a tak útok nebyl provedený. Krycí název zněl Borovice. Akci měl provést agent Jáchym, skutečným jménem Oldřich Lauřím. O něco později byla zase naplánovaná akce PANNENKA. 18. listopadu 1959 předal Jaroslav Němec, s krycím jménem Nekola, oficiálně konzul ze Salcburku, ale jinak spolupracovník I. správy Ministerstva vnitra, Ivanu Havlíkovi, který měl přezdívku Alex, dvě slánky s atropinovou solí. Agent je měl v jídelně rádia vyměnit za slánky, které tam byly na stole. Ivan Havlík ale akci ohlásil vedení stanice. Po neúspěchu této akce došlo na dlouhou dobu k útlumu činnosti agentů rozvědky v Rádiu Svobodná Evropa. Ze zpráv z 50. a 60. let vyplývá, že mezi aktivní spolupracovníky StB patřil agent REPORTÉR. Pod tímto krycím jménem se schovával fotoreportér a redaktor týdeníku Svět v obrazech Karel Hájek. Se státní bezpečností pracoval od 5. června 1956. Jen za první rok předal StB 35 hodnotných zpráv a byl hojně využívaný pro své styky při cestách do zahraničí. Karel Hájek, alias Reportér, měl přimět ke spolupráci zaměstnance informačního oddělení Svobodné Evropy Miroslava Hrnčíře. Akce byla také neúspěšná. Nejúspěšnějším agentem StB ve Svobodné Evropě byl spolupracovník EGON, s vlastním jménem JUDr. Ivo Šafář. Ke spolupráci byl získaný 6, února 1957 v Brně. Do Rakouska byl vysazený v roce 1965 a získal tam záhy významné postavení v nejrůznějších organizacích. 7. srpna 1967 nastoupil do pobočky Svobodné Evropy ve Vídni, a tím se dostal ještě blíže k důležitým zdrojům. S StB spolupracoval až do své náhlé smrti v roce 1980. Za tu dobu předal na 286 schůzkách 720 zpráv. Na odměnách mu bylo vyplaceno 895000 šilinků, 9000 marek a 61200 korun. O nejznámějším agentu Pavlu Minaříkovi budu hovořit v příslušné kapitole, aby dodržel časovou osu. V objektu Svobodné Evropy působilo ještě pár dalších agentů. Například Vojtěch Vogel, s krycím jménem Ptáčník a ing. Jiří Brycha, s krycím jménem Brada. První z nich donášel přes jiného agenta a s druhým byl ztracený kontakt. Mezi zaměstnanci s rozvědkou přímo spolupracoval od roku 1973 až do odchodu do penze v roce 1979 i Zdeněk Kašpar, alias Kolbe. V 80. letech měla rozvědka jen okrajové zprávy od několika agentů. Například Josef Hodic, alias Panther, Alexej Kusák, alias Študák, Johanka Víznerová, alias Jona a Ivan Pfaff, alias Erb. Celkem za celou dobu existence Rádia Svobodná Evropa počet tajných spolupracovníků zjištěných v archivech, činil 43.
Svobodná Evropa a rok 1968
V 60. letech si Američané uvědomili, že nebylo možné dobýt sovětské satelitní státy pomocí ozbrojené intervence. Proto se vyvinuly nové formy psychologické války v éteru. Jedním z nástrojů bylo skryté podsouvání myšlenek, které po čase nabraly faktologickou podobu. Jednoduše pomocí myšlenkových konstrukcí vyrobíme skutečnosti, které se tváří jako fakta. Tato psychologie vychází z předpokladu, že posluchači nejsou ochotní přijímat ideologii, kterou hájí propagandista. Proto ideje, které potřebuje vštípit, šíří pod rouškou nestranných, nepředpojatých a domněle odideologizovaných informací. E. Taylor, americký expert pro vedení psychologické války, nadšeně chválil prokázanou schopnost Svobodné Evropy organizovat a koordinovat akce. Například stávky, sabotování práce, demonstrace, sabotáže v dopravní síti, podněcování k narušování pořádku, nebo nabádání k útěkům přes hranice. Lidově řečeno, vyrábět, zasévat a přiživovat "bordel". Západoněmecký list Rheinischer Merkur otevřeně poukázal na špiónskou činnost Svobodné Evrop, konkrétně v článku z 18. května 1962:
"Několik redakcí Svobodné Evropy dostávalo zprávy od občanů ze zóny, tedy NDR. A proto jedním z nejnaléhavějších úkolů Svobodné Evropy po 13. srpnu 1961 bylo pomáhat při vytváření agenturní sítě v NDR. Za tím účelem bylo už 26. srpna téhož roku spuštěné vysílání programu Hudba nezná hranic. V tomto programu se pod pláštíkem pozdravů a přání vysílaly pokyny pro agenty. Díky finanční pomoci ze strany americké vlády se v průběhu doby Svobodná Evropa stala nejintenzívnějším politickým vysílačem na světě."
Toto prosím pěkně psal západoněmecký list. Pozdější 60. léta probíhala ve znamení budování mostů. Smysl této politiky spočíval v navazování nejrůznějších kontaktů západu s východními státy. Cílem bylo dosáhnout pomocí pokojného pronikání do nich jejich oslabení a vzájemné znepřátelení. Toto budování mostů jsem podrobně pokryl v prvním díle mého pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Právě David Rockefeller hrál významnou roli v navazování obchodů se Sověty. Tuto etapu propagandy charakterizuje aktivita v době událostí roku 1968 v Československu. Ukázalo se, že tentokrát jsme měli co činit už s revidovanou taktikou přípravy kontrarevoluce. Infiltrace pod rouškou výměny idejí a informací s cílem podpory procesu vnitřní eroze komunistických režimů. Povšimněme si vývoje 12 let po maďarském povstání. Souběžně s operací Focus, prováděly západní zpravodajské služby od roku 1954 operaci Veto vůči Československu. V 60. letech v rámci přípravy převratu v Československu, tato operace Veto pokračovala. Západ si tentokrát vzal ponaučení z porážky v Maďarsku před 12 lety. Útok proti Československu měl na rozdíl od událostí roku 1956 řadu nových rysů.
A: Ani slovo o návratu ke kapitalismu.
B: Hovořilo se pouze o socialistické budoucnosti Československa, socialismu s lidskou tváří.
C: Žádné řeči o pomoci, která přijde ze západu.
D: Největším trikem Pražského jara byla až dojemná starost o obrodu socialistického procesu. Tato předstíraná péče o demokratizaci socialismu uchlácholila široké masy, které by jinak nejevily sklon se do této přeměny zapojit. Po lednu 1968 se zrodilo známé farizejské tvrzení BBC:
"Tím, že kritizujeme socialismus, napomáháme jeho vylepšení."
V tomto prohlášení spočívala podstata nové propagandistické taktiky Západu. Západ se jednoduše poučil ze zkušeností v Maďarsku i z nové situace ve světě. Psychologická válka Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky nebo BBC spočívala v kritice z pozic takzvaných čestných komunistů, kteří byli znepokojení událostmi ve státě, nesrovnalostmi ve výstavbě socialismu, a kteří snili o obrodě strany v podmínkách demokratického socialismu. Souběžně s ideopropagandou psychologické války v éteru probíhaly i mohutné procesy v samotném Československu. Nebudu řešit křídla skalních a reformních komunistů, protože to je podle mě nepodstatné z hlediska posunu geopolitických tektonických desek. Západ se poučil z nezdarů ve východním Německu a Maďarsku. Sovětský Svaz byl příliš tvrdým soupeřem a byl ochotný západní útoky odrazit. Západ se proto pokusil o rafinovanější taktiku puče, kterou jsem popsal výše. Je zřejmé, že si Američané připravovali půdu během Pražského jara v roce 1968. Jen v první polovině roku 1968 překročilo československé hranice více než 368 tisíc turistů z Německa. Tak masivní příliv "milovníků cestování" ze sousední země neměl obdoby. V západním Německu a Rakousku byla zřízená střediska pro přípravu výbušnin, pro činnost ilegálních rozhlasových stanic, cvičili se tam špióni a sabotéři, a shromažďovaly zbraně a střelivo. V samotném Československu se budovaly skryté muniční sklady. Země byla zaplavená zbraněmi. Příprava na americkou invazi byla v první fázi. V hlavním štábu NATO byla zřízená speciální skupina, která zahrnovala operační komanda. Jejich úkolem byl československý problém. Od července 1968 začal v Regensburgu působit štáb úderné skupiny. Bylo do něj přiděleno více než 300 důstojníků výzvědných služeb NATO a politických poradců. Hlavní ústředí NATO dostávalo třikrát denně zprávy o situaci v Československu shromážděné tímto štábem úderné skupiny. Jak bylo později upřesněno, pohybovalo se tou dobou v Československu více než 200 specialistů z armády NATO, a více než 300 lidí ze špionážních center. CIA a Pentagon věřily, že tolik specialistů bude schopno zabezpečit řízenou činnost pro 75000 povstalců. Podle amerického ministerstva zahraničí čítal v létě 1968 počet amerických občanů v Československu asi 1500 lidí. Ke dni 21. srpna 1968 se jejich počet zvýšil na 3000. A vojenské provokace na sebe nenechaly dlouho čekat. Je zajímavé, že se na Šumavě už od června 1968 začaly odstraňovat protitankové bariéry a stříhat ploty na vybraných místech s dobrým přístupem pro kolovou a pásovou techniku. Důvod byl zcela prozaický. Chystalo se obrovské americké cvičení v Německu o měsíc později. Americká armáda zahájila 10. července 1968 přesun 22000 vojáků zvláštních obrněných jednotek k československé hranici v Bavorsku. Na výcvikovém polygonu Grafenwöhr stály tanky NATO v kolonách připravené k okamžitému zásahu. Stovky ocelových hřbetů bylo vidět z československé strany pouhým okem. Jednalo se o cvičení Viking a mělo simulovat jaderný úder Varšavské smlouvy na Německo, a odvetu amerických vojsk prvního sledu. Pozoruhodná je skutečnost, že sovětská strana nebyla o cvičení informovaná, takže operace probíhala v utajení. Dodnes jsou dokumenty o cvičení Viking utajené, americká armáda je odmítá odtajnit. Z pohledu Moskvy mohlo jít o přípravu na invazi amerických vojsk do Československa na pozvání Dubčekovy vlády, ale ta o tom ani nemusela vědět. V noci z 20. na 21. srpna dal generál Parker z velitelství NATO příkaz k zavěšení atomových bomb do letadel. Velitelé leteckých jednotek obdrželi příkazy v zapečetěných obálkách, které měly být otevřené na speciální signál. Označovaly cíle pro bombardování v socialistických státech. Generálporučík sovětské armády ve výslužbě Alfred Gaponěnko, v těch letech velitel pluku, vzpomíná:
"Byl jsem pověřený udeřit svým plukem z boku na vojska NATO, která se pod rouškou cvičení Černý lev soustředila na německém území a byla připravená k invazi do Československa. Byly stanovené hranice rozvinutí pluku, který měl operovat v sestavě 120. motostřelecké divize jako rezervní pojistka vrchního velitele Sovětského svazu. Do oblasti možných bojových operací měly být jednotky přesunuté přes území Polska."
Před chvilkou jsem uvedl, že do Československa bylo z Německa pašováno obrovské množství zbraní. Po invazi Varšavských vojsk 21. srpna je bylo naopak třeba dostat ven ze země. A tak se stalo, že od konce srpna spojenecké síly vyvážely nákladními automobily z Československa výbušniny, samopaly, pušky, pistole, kulomety, patrony k nim, granátomety a dokonce i lehká děla. A už 22. srpna velitel druhého západoněmeckého armádního sboru generálporučík Tilo, nařídil vytvoření zvláštního velitelství pro koordinaci psychologické války proti Československu podle pokynů generálního inspektora Bundeswehru. Jeho oficiálním úkolem bylo udržovat technickou komunikaci s Československem. Ve skutečnosti šlo o centrum informační války. Činnost velitelství vedl plukovník I. Trench, přední západoněmecký odborník na psychologickou diverzi. Zkušenosti s ideologickými akcemi získal během povstání v Maďarsku. Sledujeme stejné osoby ve stejných procesech po 12 letech. Stejné kádry, stejná schémata rozšiřování NATO na východ. Téměř všem členům štábu se pod krytím novinářů podařilo navštívit Československo, aby si ověřili nadcházející psychologické operace. Tehdy těsně po srpnu 1968 se v Československu šířily dezinformace a pomluvy desítkami podzemních rozhlasových stanic, tiskovými médii i televizí. Můžeme se tedy jen domnívat, co skutečně stálo za invazí Varšavských vojsk do Československa. Byl to onen výsledek budování mostů, které zprostředkoval David Rockefeller už v červenci 1964 s Nikitou Chruščovem? Po srpnu 1968 emigrovalo na Západ přes 400 tisíc lidí. Tehdejší ředitel československé sekce Svobodné Evropy Jaroslav Pecháček se rozhodl mezi nimi hledat nové perspektivní spolupracovníky z řad novinářů. V rádiu se objevily nové tváře, například Sláva Volný, Karel Jezdinský, Milan Schulz nebo Lída Rakušanová. V dalších letech pak přišli další zpěváci, například Yvonne Přenosilová a Karel Kryl nebo později třeba herec Martin Štěpánek. Zejména v 80. letech se mezi výrazné komentátory zařadil Karel Moudrý, nebo pařížský dopisovatel Jiří Slavíček. Zajímavé je, že už tehdy se začaly vytvářet kádrové rezervy pro případ, že se režim náhle otočí. Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v letech 1969 až 70 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do takzvané zálohy. To znamená jejich využití v situacích, které byly projektované jako varianty. Z téže zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický azyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, a ihned poté si přes československé konzuláty zařídily vystěhovalecký pas. Mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních univerzitách, a tak dál. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na univerzitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získané některé starší instituce, například Rada svobodného Československa v Americe, Česká akademie pro vědy a umění v Americe, nebo některé krajanské spolky a organizace. Také ale některé osoby z poúnorové emigrace, například Pavel Tigrid, a zejména pak osoby kolem Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a BBC.
CIA v negližé: Peníze Svobodné Evropě (2. pol. 60. let)
Svobodná Evropa dále využívala postupů rozpracovaných v amerických vojenských předpisech psychologické války. V roce 1971 napsal dlouholetý pracovník CIA James Price:
"Svobodná Evropa je angažovaná ve vleklé psychologické válce proti východoevropským režimům a snaží se vzbuzovat naděje na možné osvobození od komunistických vlád."
Uvedl to ve službě pro výzkum amerického Kongresu 29. února 1971. Tak to pokračovalo celá 70. a 80. léta. I když si oficiální vládní kruhy myly ruce nad Svobodnou Evropou pokaždé, když přestřelila, pravda začala pomalu vycházet na povrch. Mýtus o nezávislosti Svobodné Evropy padl jednou provždy. Začátkem 70. let proběhlo bouřlivé posouzení činnosti Svobodné Evropy v orgánech amerického Kongresu. Řetěz událostí, který k tomu vedl, se začal odvíjet v roce 1967. Tehdy se v časopise Ramparts ze San Franciska objevily údaje o tajné podpoře CIA, kterou vyplácela ze svých fondů. Zpráva vysvětlovala kanály, které CIA používala při předávání peněz fiktivním nadacím, které je zase směrovaly do legitimních nadací, odkud teprve putovaly nejprve do NSA. Až za několik dní, 15. února 1967, deník New York Times částečně poukázal na Svobodnou Evropu. Ta byla odhalená o 6 dní později, v článku z 21. února. New York Times popisoval procesy používané pro směrování peněz prostřednictvím fiktivních kanálů do legitimních nadací, které předávaly prostředky agenturám závislým na CIA. Bylo uvedeno pět organizací, které dostávaly prostředky od Hobby Foundation z texaského Houstonu. Svobodná Evropa byla uvedená jako příjemce 40000 dolarů od Hobby Foundation v roce 1964 a 250 tisíc dolarů v roce 1965. Prezidentem Hobby Foundation byl William Hobby. Jeho matka, Oveta Culp Hobbyová, byla členkou vlády prezidenta Eisenhowera jako první ministryně zdravotnictví, školství a sociální péče, jmenovaná v roce 1953. Mimochodem 10. srpna 1972 prezident Richard Nixon vytvořil komisi, aby prozkoumala tuto pavučinu financování CIA. Předsedou této komise se stal Milton Eisenhower, bratr bývalého amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera. Tedy ještě jednou. Krycí firmu CIA, která platila peníze Svobodné Evropě, řídila ministryně za prezidenta Eisenhowera, a vyšetřovat tuto pavučinu měl dokonce bratr prezidenta Eisenhowera. Další z řady parodií na americkou demokracii. Američané to měli pojištěné a všude měli svoje lidi. Tak to bylo vždycky i v 70. a 80. letech. Vlastně až dodnes. Právě to odhalil agent Pavel Minařík, ke kterému se ještě dostanu v příštích kapitolách. Nedělní vydání deníku Washington Post z 26. února přidalo pikantní podrobnosti o spletité síti, kterou utkala CIA. Velký graf ve tvaru kola pokrýval většinu stránky. V jeho středu byla CIA. Od ní se rozbíhaly paprsky k málo známým nadacím, do kterých CIA směřovala finanční prostředky. Tyto primární nadace byly Kentfield, Beacon, Edsel, Price a Gotham. Druhou vrstvou byly fiktivní kanály na fiktivní nadace. V poslední třetí úrovni se nacházeli reálné společnosti, kterým se peníze vyplácely. Tato pečlivě utkaná clona, primárních a sekundárních fiktivních kanálů CIA, byla odhalená v plné parádě. Bezpečnostní deka se začala rozplétat.
Američtí Kongresmani: Zrušme Svobodnou Evropu (70. léta)
25. ledna 1971 vystoupili v Senátu amerického Kongresu senátor Clifford Case a ve Sněmovně reprezentantů poslanec Ogden Reed. Oba navrhovali zrušit fikci o soukromé povaze Svobodné Evropy a Svobody. Senátor Clifford Case ve svém prohlášení pro tisk zdůraznil, že jeho přáním bylo, aby se obě vysílačky financovaly s vědomím a se souhlasem Kongresu a nikoli z fondů CIA, na které se nevztahovala kontrola.
"Hlavní část rozpočtu stanic Svobodná Evropa a Svoboda, čili více než 30 miliónů dolarů ročně, tvoří přímé dotace CIA," řekl Clifford Case.
"Kongres se nikdy nezapojoval do procesu předběžného přidělení a faktického udělení prostředků těmto rozhlasovým stanicím, i když na ně byly za posledních 20 let utraceny stovky miliónů dolarů z prostředků vlády."
Clifford Case, i Ogden Reed zdůrazňovali, že jim nešlo o nic víc než o ustanovení finanční kontroly Kongresu nad stanicemi. Aniž by si to snad přáli, jejich návrh daleko přerostl finanční aspekt a dostal mnohem širší charakter. Někteří američtí politici se rozhodně vyslovili pro ukončení existence těchto center psychologické války, protože v nich spatřovali reálnou hrozbu pro americkou prestiž v zahraničí. Důvody pro zrušení těchto stanic nejlépe vyjádřil senátor William Fulbright v projevu 17. února 1972. Hovořil přímo o tom, že činnost těchto stanic komplikovala mezinárodní situaci a byla v rozporu s pokusy o snížení napětí mezi Východem a Západem. Senátor svou řeč zakončil tím, že bylo potřeba dát těmto stanicím možnost zaujmout důstojné místo na hřbitově pozůstatků studené války. Realistická pozice Williama Fulbrighta si získala širokou podporu v Americe, a setkala se s pochopením také v západní Evropě. Deník International Herald Tribune napsal:
"Senátor má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že pořady těchto stanic jsou formou vměšování do vnitřních záležitostí zemí východní Evropy a Sovětského Svazu."
Známý americký průmyslník a veřejný činitel Cyrus Eaton vystupoval za okamžité zrušení vysílání Svobodné Evropy a Svobody. Navrhoval Američanům, aby si položili otázku:
"Jak bychom se tvářili, kdyby Sovětský svaz vybudoval v některé zemi sousedící s námi speciální rozhlasovou stanici, jejímž cílem by bylo podněcovat americké občany nebo naše rasové a etnické skupiny proti naší vládě a masovým sdělovacím prostředkům?"
Postoj Cyruse Eatona ale nebyl tak nezištný. Spolu s klanem Rockefellerů, Eatonů a Rothschildů začali realizovat obří zakázky v Sovětském Svazu. 16. ledna 1967 o tom dokonce psal deník New York Times. Článek měl nadpis Eaton se připojil k Rockefellerům, aby podpořil obchod s rudými. V článku se psalo:
"Aliance rodinných majetků spojující Wall Street a Středozápad se pokusí vybudovat ekonomické mosty mezi svobodným světem a komunistickou Evropou. International Basic Economy Corporation, ovládaná bratry Rockefellerovými, a Tower International, v jejímž čele stál clevelandský finančník Cyrus Eaton mladší, plánují spolupracovat na podpoře obchodu mezi zeměmi železné opony, včetně Sovětského svazu."
20. října 1969 International Basic oznámila, že s ní uzavřela partnerství londýnská banka N. M. Rothschild & Sons. Podrobné obchody klanů Rockefellerů, Eatonů a Rothschildů v Sovětském Svazu jsem pokryl v prvním díle mého pořadu Rockefeller, věčná moc za trůnem. Vidíme, že Cyrus Eaton projevoval péči především o své obchody než o jakousi demokracii. K americkým poslancům se přidalo i západní Německo. V březnu 1972 se skupina poslanců Spolkového sněmu obrátila na německého spolkového kancléře a amerického prezidenta. Žádali americký Kongres, aby zrušil financování činnosti Svobodné Evropy a rádia Svoboda, a anuloval licenci na vysílání z území západního Německa.
"Celá demokratická veřejnost Německa," psal v polovině 70 let poslanec Spolkového sněmu Karl Heinz Hansen, "energicky podporuje tento požadavek a tvrdí, že Svobodná Evropa a Svoboda, které jsou přežitkem studené války, musí být odstraněné."
Zdálo se, že pod tlakem tak pádných argumentů zvítězí nakonec zdravý rozum. Ale nestalo se tak. Americká vláda i nadále vytrvale prosazovala nutnost zachovat obě stanice. Bývalý pomocník amerického ministra zahraničních věcí pro evropské záležitosti Martin Hillenbrand vystoupil před zahraničním výborem Senátu v květnu 1971. Ve svém vystoupení zvlášť podtrhl rozdíl mezi oficiálním vládním vysíláním a nekalou činností, kterou se zabývaly mnichovské stanice. Senátor Fulbright to korunoval kritikou:
"Domnívám se, že bychom už měli přestat urážet národy socialistických zemí nejen našimi přímými útoky, ale jen pouhou myšlenkou, že snad nutně potřebují všechny ty nenahraditelné noviny z Ameriky, a nemohou se bez nich obejít."
Mýtus o takzvané nezávislosti stanic vydržovaných CIA označil senátor za součást velké lži, rozšiřované z důvodů obrany jistých kruhů před obviněními z vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí.
Jak jsem uvedl, tyto masové protesty americké a mezinárodní veřejnosti vyšuměly do vytracena. Ba co víc, washingtonské úřady se postaraly o účinnější kamufláž rozhlasových stanic. Zatím účelem byl vytvořený Úřad pro mezinárodní vysílání, který se skládal z pěti osob jmenovaných americkým prezidentem a dvou ředitelů rádia Svoboda a Svobodná Evropa. Úřad dostával od Kongresu prostředky na financování stanic, a kontroloval jejich použití. Odpovědnost za politickou činnost stanic byla přenesená na americké ministerstvo zahraničních věcí. Formálně to mělo znamenat, že mnichovské stanice zpřetrhaly své minulé svazky se CIA. Kvůli dalšímu maskování bylo ve Washingtonu vydané prohlášení o snížení stavů pracovníků Svobody a Svobodné Evropy a o společném zastřešení stanic. Prvním předsedou Úřadu pro mezinárodní vysílání byl David Abshire, v minulosti asistent ministra zahraničních věcí. Podle jeho prohlášení bylo spojení Svobodné Evropy se CIA jednou provždy přerušené. To se ukázalo jako lež. Potvrdil to náš československý agent.
Pavel Minařík: Začátky a vysazení (60. léta)
Začátkem roku 1976 se po splnění zvláštního úkolu vrátil do Prahy důstojník československé rozvědky Pavel Minařík, který po dlouhou dobu pracoval v mnichovském štábu Svobodné Evropy. Ten rozhodně vyvrátil tvrzení, že tato stanice byla jen běžnou vysílačkou s normálním programem. V interview listu Unsere Zeit prohlásil, že stanice Svoboda a Svobodná Evropa se stejně jako dříve využívaly pro podvratnou činnost, a že v řadách jejich vedoucích funkcionářů bylo i nadále velké množství kádrových příslušníků rozvědných služeb.
Také Ch. Christov, bulharský rozvědčík, který ve štábu Svobodné Evropy působil 11 let, hovořil na tiskové konferenci v Sofii v roce 1976 o trvající alianci mezi mnichovskými rozhlasovými centrálami a americkými zvláštními službami. Totéž psal v sovětském tisku novinář J. Marin, který byl také zaměstnancem Svobody. Vyjmenoval desítky agentů, kteří působili v mnichovské centrále. Pavel Minařík tedy zjistil stejné informace, které se mnohokrát potvrdily. Proto si pojďme Pavla Minaříka představit. Pavel Minařík, krycím jménem Ulyxes, se narodil 29. září 1945. Byl evidovaný I. správou Ministerstva vnitra 28. prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947. Pro spolupráci byl vytipovaný osobním přítelem, příslušníkem Oblastního odboru I. správy ministerstva vnitra v Brně, Janem Bermanem, alias Berným. Pavel Minařík byl v průběhu celého roku 1968 školený pro vysazení. 4. září 1968 odjel Pavel Minařík autobusem z Brna do Vídně. Neměl ale vízum a z hranic byl vrácený. Řídící orgán Jaroslav Nečásek ho odvezl na rakouský konzulát do Bratislavy, kde Minařík vízum dostal. Následující den 5. září 1968 dorazil do Vídně. Na nádraží v Rakousku náhodně potkal svého otce, který ho ubytoval u příbuzného ve Vídni. Příbuzný mu poradil, kde uplatnit novinářský materiál, kterým byl Minařík rozvědkou vybavený, aby na sebe upoutal pozornost. Šlo o fotografie z průběhu srpnových dní v Brně, které prodal vídeňským novinám. Hlavní část tvořily magnetofonové pásky s nahrávkami rozhovorů s občany, relacemi brněnského rozhlasu a projevem Josefa Smrkovského. To všechno nabídl vídeňské kanceláři Svobodné Evropy. Ve vídeňské redakci se také seznámil s Oswaldem Kostrbou a shodou okolností i s tehdejším ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem a i s otcem Jaroslavem a synem Pavlem Pecháčkovými. Pavel Minařík svými materiály skutečně zaujal a ihned byl do Svobodné Evropy přijatý. Od 23. září 1968 začal pracovat jako externí hlasatel a od konce téhož roku se stal stálým zaměstnancem Rádia Svobodná Evropa. Vysazení se tedy povedlo nečekaně hladce.
Závěr
To je všechno ke druhé epizodě Svobodné Evropy ve službách CIA, co uslyšíte příště? Budu pokračovat agentem Pavlem Minaříkem a jeho působením ve Svobodné Evropě. Následně se podrobně podívám na pumový útok na mnichovskou budovu Svobodné Evropy v roce 1981. Svobodná Evropa mohutněla v 80. letech, což popíšu v další kapitole. Odhalím konkrétní jména, funkce a minulost agentů CIA a někdejších fašistů, kteří působili v 80. letech ve Svobodné Evropě. A buďme si jistí, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Příští díl zakončím vývojem Svobodné Evropy po roce 1989 a jejím ukončením. Nakonec uvedu takové malé shrnutí v rámci celého trojdílného cyklu.