Rádio Svobodná Evropa je dnes obecně považované za důležitá kolečka v mezinárodní vysílací mašinérii Spojených států, poněkud podezřelá kvůli svému spojení se CIA, ale odlitá ve stejné základní formě jako Hlas Ameriky. Jen málo lidí ví o záhadném původu Svobodné Evropy, o tom, jak klíčoví představitelé mezinárodní politiky ve vládě a řada vlivných soukromníků manévrovali za hustou clonou tajemství, aby tato organizace vznikla. Hlášení o ilegální Svobodné Evropě slýchávali mnozí v bývalém Československu. Bylo však pravdivé? Tuto otázku rámuje název cyklu o Svobodné Evropě. Západní propaganda rafinovaně maskovaná jako maják svobody. Svobodnou Evropu ovšem musíme vnímat jako součást širšího, koordinovaného úsilí západu na pozadí psychologické války v éteru. Pro americkou psychologickou válku byla charakteristická jednota a vysoká koordinace. Toto úsilí se provádělo skrze NATO. Na Atlantickém kongresu v roce 1959 byla proto utvořená informační služba NATO. Informační služba NATO zabezpečovala spojenecké akce na frontě, ale také takzvané psychologické války, ke kterým se dostanu v další kapitole. Informační služba NATO byla sice důležitým nástrojem koordinace ideologického boje, ale nebyla jediným. Celková linie propagandy, systém hodnocení a program základních kampaní a akcí se zpracovávaly skrze další organizace. Největší z nich byly Atlantický institut mezinárodních vztahů v Paříži, Severoatlantické shromáždění nebo zvláštní výbor Evropské Rady. Probíhaly porady zástupců jednotlivých rozhlasových divizí, například k otázce využívání disidentů. Reaganova vláda zavedla praxi oficiálních instruktážních schůzek z různých zemí, které se konaly pod záštitou amerického ministerstva zahraničních věcí a dalších státních institucí. Současně existoval také mechanismus koordinace psychologické války. Působil přes kanály diplomatických konzultací a rozhovorů a přes tajné dohody a úmluvy. Metody, postupy a nástroje byly tedy velmi rozmanité. Pojďme se vypravit na fascinující pouť Svobodné Evropy, která byla vlajkovou lodí americké psychologické války v éteru.
Stručná historie psychologického vysílání USA (50. léta)
Diverzní vysílání Američanů má opravdu dlouhou historii, přičemž se netýkalo pouze vlajkových "svobodných" stanic. Svobodná Evropa totiž začala vysílat v době, kdy byla v roce 1953 v Americe spuštěná obří operace Drozd, anglicky Mockingbird. Tato operace spočívala v náboru předních novinářů a redaktorů, aby vymýšleli příběhy a vytvářeli kouřové clony ve prospěch amerických zájmů. Autor Alex Constantine ji ve své knize Neviditelná vláda definuje jako projekt CIA zaměřený na ovlivňování mainstreamových médií za účelem propagandy. Operaci Drozd měl na starosti vysoký důstojník CIA Frank Wisner, který tuto operaci vytvořil v roce 1948. Frank Wisner sloužil po většinu války v OSS v Rumunsku a na Balkáně. Po válce se stal náměstkem ředitele CIA a šéfem speciálních operací. Hlavním operativcem Mockingbird se stal agent CIA Cord Meyer. Jedním z nejdůležitějších novinářů pod kontrolou operace Mockingbird byl Joseph Alsop, jehož články vyšly ve více než 300 různých novinách. Mezi další novináře ochotné prosazovat názory CIA patřili Stewart Alsop (New York Herald Tribune), Ben Bradlee (Newsweek), James Reston (New York Times), Charles Douglas Jackson (Time Magazine), Walter Pincus (Washington Post), William Baggs (Miami News), Herb Gold (Miami News) a Charles Bartlett (Chattanooga Times). Tito novináři někdy psali články, které si objednal vedoucí agent operace Mockingbird Frank Wisner. CIA jim také poskytovala utajované informace, které jim pomáhaly v jejich práci. Po roce 1953 na síť zasvěcených novinářů do této operace Mockingbird dohlížel Allen Dulles, tehdejší ředitel CIA. V té době měla operace Mockingbird významný vliv na 25 novin a zpravodajských agentur. Podle Alexe Constantina se v 50 letech do propagandistického úsilí nakonec zapojilo asi 3000 placených a smluvních zaměstnanců CIA. Tito spolupracovníci poskytovali CIA přímý přístup k velkému počtu novin a časopisů, mediálních služeb, jako jsou agentury Reuters a Associated Press, rozhlasových a televizních stanic a také hollywoodských studií. Katharine Grahamová, vydavatelka deníku Washington Post a agentka operace Mockingbird, prohlásila:
"Některé věci veřejnost vědět nemusí a neměla by. Věřím, že demokracie vzkvétá, když vláda může podniknout legitimní kroky k uchování svých tajemství a když se tisk může rozhodnout, zda otiskne to, co ví."
Tento výrok ilustruje v celé nahotě americkou představu o svobodě a demokracii. Celý Sovětský Svaz by mohl Američanům tuto operaci závidět. Právě tyto hodnoty reprezentovala Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, a tlumočila je do světa jako nezávislé, nestranné a objektivní zpravodajství! Agent CIA a zakladatel operace Mockingbird na ovlivňování médií Frank Wisner neustále hledal způsoby, jak pomoci přesvědčit veřejnost o nebezpečí komunismu. Podrobněji jsem operaci Mockingbird pokryl ve druhém díle mého pořadu Média a propaganda. Projekt operace Drozd se přirozeně týkal i samotného amerického vysílání. Propaganda v americkém pojetí nesla rysy mistrovsky aranžovaného marketingu s prvky psychologické války. V rozhlase je ale potřeba psychologickou válku posuzovat poněkud odlišnou optikou a parametry. V mém pětidílném pořadu Krvavá historie CIA jsem hned v prvním díle řešil odtajněné dokumenty operace Success, tedy americkou invazi v Guatemale z roku 1954. Součástí této operace byla takzvaná psychologická válka. Konkrétně na sekci psychologické války byla vyčleněná částka 270 tisíc dolarů. K tomu patřily i rozhlas, novinové články, plakáty a karikatury. Propagandistická kampaň CIA zahrnovala distribuci 100000 výtisků brožury s názvem Chronologie komunismu v Guatemale. Vyrobila také tři filmy o Guatemale určené k bezplatnému promítání v kinech. Z Floridy vysílala také propagandistická a dezinformační rozhlasová stanice Hlas osvobození (La Voz de la Liberación). Totéž probíhalo i v Íránu v rámci operace Ajax o rok dříve. Vysoký důstojník CIA Kermit Roosevelt se rychle zmocnil kontroly nad íránským tiskem tím, že jej podplácel a šířil protimossadeghovskou propagandu. Totéž si chlapci ze CIA pojistili i na druhé straně, tedy v samotné Americe. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničí CIA podsouvala hlavním americkým médiím upravené informace, aby ovlivnila názor veřejnosti na Írán ve prospěch Američanů. Uvědomme si, že Svobodná Evropa tehdy začala vysílat už před několika lety. Operace Drozd, nebo vysílání pro Guatemalu či Írán bylo součástí širšího koordinovaného úsilí. Psychologické války, která se stala trvalou součástí amerického boje na rozhlasových vlnách. Právě v tomto ovzduší, tedy na začátku 50 let, vznikla Svobodná Evropa.
Začátky Svobodné Evropy (1948-1950)
Samotné Svobodné Evropě předcházelo americké vysílání už rok po válce. Svobodná Evropa vznikla na základě nařízení hlavního stanu americké armády v Berlíně z 21 listopadu 1945. Americká rozhlasová stanice v Západním Berlíně začala fungovat 7 února 1946. Nejdříve jako rozhlas po drátě a od 4 září 1946 jako samostatná rozhlasová stanice. V této americké stanici ale došlo k velké čistce. V letech 1947 až 48 byli propuštění pracovníci sympatizující s komunismem, stejně jako američtí důstojníci, kteří chtěli působit na vysílání v duchu protihitlerovské koalice. První vysílače byly umístěné v americkém sektoru západního Berlína, a také ve městě Hof v blízkosti hranic s Československem. Město Hof bylo strategické kvůli jeho blízkosti nejen s Československem, ale také s východním Německem. Vysílače měly velkou výkonnost a počítalo se s tím, že budou dobře slyšet ve východním Německu, Československu a Polsku. O vznik samotné Svobodné Evropy se po roce 1948 zasloužil také československý exil. Rok po únorovém převratu, 25 února 1949, byla založená Rada svobodného Československa. Text její ustavující deklarace, který napsal novinář Ferdinand Peroutka, v úvodu konstatoval:
"Náš lid chce být svoboden. Není svoboden. Opět bude svoboden. Vlast, umlčená všemi krutými a rafinovanými prostředky moderní hrůzovlády, nemůže mluvit. Budeme mluvit za ni."
Na formování Svobodné Evropy podíleli Petr Zenkl (předválečný primátor Prahy, poválečný vicepremiér a předseda Národně socialistické strany), Jan Bervida (bývalý šéf československého civilního letectví), Julius Firt (poslanec Národního shromáždění) a Ferdinand Peroutka (spisovatel a publicista). Před vysíláním bylo samozřejmě třeba zajistit techniku. Tu zpočátku zajistil Peter Mero, bývalý důstojník OSS, předchůdkyně CIA, který měl silné technické komunikační zázemí. Peter Mero od svého odchodu z vládních služeb poskytoval konzultace CIA, a nyní byl smluvně vázaný jako konzultant Výboru. V Chicagu měl vlastní společnost Consolidated Electric a zabýval se vývojem produktů týkajících se krátkovlnného vysílání. Byl logickou volbou jako poradce pro začínající operaci Svobodné Evropy. Pak se začaly hledat talenty. Jednou z hlavních reklamních agentur byla Young and Rubicam, agentura s největším a nejschopnějším rozhlasovým scenáristickým a produkčním personálem na Madison Avenue. Ta tvořila jádro programového štábu Svobodné Evropy. Exulanti v New Yorku byli organizovaní do programových oddělení, po jednom pro každou z pěti evropských zemí, do kterých Svobodná Evropa hodlala vysílat. Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Američtí producenti byli přidělení ke spolupráci s exilovými štáby, učili je vysílacím technikám a připravovali a režírovali pořady. Když se první pololetí roku 1950 chýlilo ke konci, bylo dosaženo značného pokroku. Byla vypracovaná filozofie programování, najatý zárodek programového personálu a začaly se vyrábět první experimentální programy. Stále ale ještě nebyl vysílač, který se ale náhle objevil. Dva bývalí pracovníci OSS, Roger Bennett a Claude Harris, nabídli Výboru Svobodné Evropy armádní přebytkový krátkovlnný vysílač s výkonem 7,5 kw. Vysílač byl dopravený na lokalitu jižně od Frankfurtu. Byla tam totiž bývalá letecká základna Luftwaffe v Lampertheimu, několik kilometrů severně od Mannheimu. Tento pozemek získal na konci války Armádní signální sbor a byl předaný Svobodné Evropě. Ve srovnání s jinými 250 kw giganty to byl ale vysílač velmi slabý. Vysílač byl pokřtěný jako Barbara. První půlhodinový zkušební program Rádia Svobodná Evropa byl odvysílaný z nákladního auta na americký Den nezávislosti, 4 července 1950, a to hned do Československa. Narychlo zorganizovaný československý štáb pracující v newyorské centrále připravil program složený ze zpráv, informací a politických analýz. V následujících dnech byla kosočtvercová anténa přeorientovaná tak, aby bylo možné 14 července zahájit vysílání do Rumunska, 4 srpna do Maďarska a Polska a 11 srpna do Bulharska. Bylo ale třeba zajistit budovu pro Svobodnou Evropu. Ta se přirozeně našla v bavorském Mnichově. Bavorská vláda poskytla Američanům pozemek na okraji Anglické zahrady, největšího mnichovského parku. Jednalo se o vybraný pozemek, vzdálený necelé 2 km od centra města, ale přesto v přírodním prostředí. Nakonec byla vyprojektovaná a postavená budova. Bylo ale třeba zajistit mnohem silnější vysílač než 7,5 kw. Na jaře 1950 se podařilo získat pronájem vhodného pozemku v Holzkirchenu, asi 30 km jihovýchodně od Mnichova. V červnu téhož roku byl u firmy Brown and Boveri ve Švýcarsku objednaný středovlnný vysílač o výkonu 135 kw. Právě z tohoto vysílače se za necelý rok, 1 května 1951, přihlásilo řádné vysílání Svobodné Evropy do Československa. A to legendární větou "Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa."
Výbor pro Svobodnou Evropu se rozhodl přesunout provoz vysílače na nedaleký pozemek v Biblisu, který se pak stal hlavní německou krátkovlnnou provozní základnou. V listopadu 1950 se Biblis pyšnil třemi 10 kw vysílači a jedním o výkonu 50 kw. Během vzniku Svobodné Evropy pracovaly v Mnichově dva americké výzkumné týmy. Harvardská skupina byla na scéně jako první. Podporovala ji Rockefellerova nadace, tedy opět staří známí podezřelí. Skupina si pronajala malé, pohodlné apartmá vybavené psacím strojem, mimografem a místností pro rozhovory. Jejím cílem bylo provádět rozhovory s uprchlíky, které budou použité do Svobodné Evropy. Od prvních dnů svého vysílání Svobodná Evropa nabízela celodenní program se schématem, v mnohém formálně podobným Československému rozhlasu, ale s diametrálně odlišným obsahem. Aby bylo možné vysílat, musíme si uvědomit dvě věci.
A: Mnichov byl od samotného vysílače vzdálený stovky kilometrů.
B: Tehdy ještě neexistovaly specializované satelitní přenosy a vysoce kvalitní pevné linky.
Bylo tedy nutné dopravit nahraný materiál z Mnichova na vysílač. Metoda proto byla velmi krkolomná, ale jediná možná. V mnichovských studiích vyzvedl pásky motocyklista a odvezl je na Hauptbahnhof, mnichovské hlavní nádraží. Tam je předal průvodčímu odjíždějícího vlaku. Po příjezdu vlaku do Mannheimu po asi třech hodinách je průvodčí předal druhému motocyklistovi, který se pak řítil do místa vysílání u porýnské vesnice Lampertheim, dalších deset kilometrů po polních cestách. Celková doba této operace, když všechno klaplo, byla dobrých 5 hodin. Americký agent Ladislav Farago vznik Svobodné Evropy charakterizoval ve své knize Válka mozků:
"Byly vytvořené speciální agentury studené války. Vysílač Svobodná Evropa a rozhlasová stanice Svoboda."
Mnohem jasnější byly úkoly, které svým svěřencům vysvětlil jeden z prvních výkonných ředitelů Svobodné Evropy Charles Jackson, který do této funkce nastoupil v roce 1951.
"Cílem Svobodné Evropy bylo vytvářet podmínky pro vnitřní nepokoje a rozpory v zemích, do kterých směřovalo vysílání. Připravovat vojenskou pomoc pro případ, že tyto nepokoje někde nabydou povahy ozbrojeného povstání, které by potřebovalo podporu."
Toto bylo hlavním úkolem Svobodné Evropy, který definoval její samotný ředitel. K tomu přispívala i další skutečnost. V roce 1953 se v Americe konala konference pracovníků Svobodné Evropy, na které byla přijatá takzvaná Williamsburgská deklarace. V této deklaraci účastníci konference slavnostně potvrzovali své odhodlání bojovat za svržení komunistického zřízení v zemích východní Evropy, aby se tam mohl ustavit režim obdobného typu, jako v Americe. To samo osobě podtrhuje tendenční zpravodajství těchto médií. Povšimněme si, že se tu nehovoří o vyváženém, nezávislém, nestranném a objektivním zpravodajství. Výslovně se tu uvádí boj za svržení komunistického režimu. Tento fakt musí chtě nechtě kvalifikovat Svobodnou Evropu jako čirou propagandu. Co kdyby tehdejší komunisté uspořádali konferenci, na které by se zavázali k boji za svržení kapitalismu? Bylo by to jistě vykládané jako akt agrese. Ovšem ze západu to agrese nebyla. Opět, když dva dělají totéž, není to totéž. Když Američané řídili převrat v Íránu v zájmu ropných korporací v roce 1953, byla to svoboda. Když Američané provedli invazi v Guatemale v roce 1954 v zájmu United Fruit Company, byla to svoboda. Neměli jsme stejné právo k boji za svržení tohoto kapitalismu? Svobodná Evropa jistě o těchto skvostech svobody neinformovala. Inu, závazek Williamsburgské deklarace na takové drobnůstky nehleděl. McCarthyovský antikomunismus probíhal naplno.
Svobodná Evropa jako soukromá organizace (1950-1952)
Aby se Američané vyhnuli obvinění z vměšování do vnitřních záležitostí cizích států, provedli mistrovský trik. Svobodná Evropa a Svoboda byly založené jako dvě zcela samostatné soukromé společnosti, které byly zaregistrovány v New Yorku, respektive ve státě Delaware. Svobodná Evropa tedy nepůsobila jako státní rozhlasová stanice, ale byl jí přidělený statut soukromé organizace. To Svobodné Evropě poskytovalo úplnou svobodu v podpoře takových operací, které by oficiálně americká vláda otevřeně provádět nemohla. Tato taktika se osvědčila za několik let v Maďarsku, což proberu v další kapitole. Američtí publicisté Robert Holt a Allan Michie, které lze považovat za oficiální kronikáře počátečního období existence Svobodné Evropy, ve svých knihách píší:
"Myšlenka vytvořit pro vedení propagandistické války takzvanou soukromou nevládní organizaci byla poprvé formulovaná Georgem Kennanem, který byl jedním z hlavních iniciátorů doktríny zadržování komunismu. Kennan upozornil na značný počet osob přemístěných ze zemí východní Evropy, které se po válce usadily v Americe a v dalších západních zemích. Bylo mezi nimi dost bývalých politiků, kteří se zkompromitovali spoluprací s fašisty."
Kennan navrhl soustředit tuto skupinu pod vedením nevládní organizace a uložit jí konkrétní úkol: Propagandistickou válku proti socialistickým zemím. V únoru 1949 zasvětil Kennan do svého plánu bývalého amerického velvyslance v Japonsku, profesionálního diplomata a svého osobního přítele Josepha Grewa. Společně referovali o této myšlence tehdejšímu ministru zahraničních věcí Deanu Achesonovi. Ten okamžitě doporučil velvyslanci Josephu Grewovi, aby podnikl konkrétní kroky. Ten neztrácel zbytečně čas. Joseph Grew se přátelil s bývalým důstojníkem OSS Dewitem Poolem. Spolu 14. března 1949 pronajali prostory pro kanceláře v newyorské Empire State Building. 11. května bylo u státního tajemníka státu New York podané osvědčení o založení společnosti Výbor pro Svobodnou Evropu. 17. května se sešli zakladatelé, aby podepsali zakládací listinu. Na téže schůzi byli zvolení ředitelé a funkcionáři, bylo založené sídlo společnosti a naplánovaná tisková konference, na které byly oznámené dosažené úspěchy. Právní dokumenty nezbytné pro založení společnosti vypracovali právníci ze společnosti Sullivan and Cromwell, včetně Allena Dullese. První oznámení veřejnosti o vytvoření Výboru pro Svobodnou Evropu přišlo 1. června 1949. Na tiskové konferenci zdůraznil Joseph Grew, že nová organizace rozhodně neměla filantropickou povahu. Výbor byl tedy na světě. 2. června byl název společnosti změněný na Národní výbor pro svobodnou Evropu. Mezi zakladateli Výboru byli vlivní představitelé amerického vládního aparátu, vojenskoprůmyslového komplexu, penzionovaní důstojníci a newyorští právníci. Bylo tedy jasné, že Svobodnou Evropu jednoznačně ovládala americká vláda a statut soukromého subjektu byl čistý alibismus. Na zasedání Výboru 16. června Allen Dulles rezignoval na předsednictví a jeho nástupcem se stal Dewit Poole. Na seznamu členů Výboru se poprvé objevilo jméno Josepha Grewa, který byl zvolený předsedou. Jeho podřízení vzali na sebe prakticky veškerou organizační práci při výběru a rozmísťování kádrů v různých útvarech Svobodné Evropy. Klíčová místa, počínaje ředitelem, jeho náměstky, přes velký počet poradců, vedoucích odborů, až po kontrolní služby a vnitřní rozvědku, obsadili kádroví pracovníci CIA. Špionážnímu účelu odpovídala také celá vnitřní struktura Svobodné Evropy, protože pouhé rozhlasové vysílání představovalo pouze jednu část. Mnohem větší specifickou váhu tu měly útvary, které se zabývaly shromažďováním a zpracováváním informací o socialistických zemích. Hlavními orgány shromažďování těchto informací se staly zahraniční filiálky Svobodné Evropy, umístěné v hlavních městech západoevropských zemí. Zprávy a dotazníkové listy zahraničních sekcí Svobodné Evropy přicházely do jejího mnichovského štábu k analýze, zpracování a systemizaci. Následně se výstupy předávaly do Langley prostřednictvím amerického generálního konzulátu v Mnichově. V hlavním štábu Svobodné Evropy se těmito materiály zabývaly dva odbory: Odbor analýzy a výzkumu východní Evropy. Tento výbor měl pod sebou bulharskou, československou, maďarskou, polskou a rumunskou výzkumnou skupinu. Jako druhý tu působil odbor výzkumu komunistického světa, který zpracovává problematiku ostatních zemí. K oběma zmíněným odborům patřilo ještě několik útvarů Svobodné Evropy, které byly spojené se špionážní činností. Byly to:
A: Odbor výzkumu poslechovosti a účinnosti vysílání.
B: Odbor monitorování zpráv, který zaznamenával nejen relace stanic v příslušných zemích, ale také obsah radiotelefonních hovorů, o které se zajímala CIA.
C: Odbor zvláštních projektů, který se specializoval na výrobu podvratné literatury a její expedici.
D: A odbor vnitřní bezpečnosti a kontrarozvědky.
Polský publicista Andrzej Czechowicz podtrhuje, že nejdůležitějším byl Odbor analýzy a výzkumu východní Evropy. Tento odbor plnil úlohu mozkového centra celé organizace. Právě toto centrum určovalo tón a rozpracovávalo taktiku činnosti mnichovského rozhlasového vysílání na základě strategických direktiv, které přicházely z Washingtonu. 15 března 1971 uvedl list New York Times:
"Pracovníci Svobodné Evropy a Rádia Svoboda museli podepsat toto prohlášení. Podepsaný bere na vědomí, že vysílač Svobodná Evropa je složkou CIA. Podepsaný bere tímto tuto skutečnost oficiálně na vědomí. Oznámí-li tuto skutečnost třetím osobám, vystavuje se trestu pokuty 10000 dolarů a vězení v délce 10 let."
Svobodnou Evropu přirozeně financovali Američané. Prostředky na provoz Svobodné Evropy byly zpočátku vyčleněné v rozpočtové kapitole CIA. Od 70 let 20 století je rádio financované z rozpočtové kapitoly amerického Kongresu. Tomu ale v době budování Svobodné Evropy předcházelo shromažďování peněz ze soukromých zdrojů. Svobodná Evropa měla přece statut soukromé organizace. Zajímavé bylo také počáteční financování. Ze zápisu schůze představenstva z 27. července 1949 vyplývá, že byl vytvořený finanční výbor, který získával finanční prostředky. Pozornost byla věnovaná vytváření malých výborů v různých městech po celé Americe, které pomáhaly při zveřejňování cílů a práce Národního výboru, a také při získávání finančních prostředků. Primární financování bylo samozřejmě realizované skrze hlubokou síť rozpočtu CIA, konkrétně Úřad pro koordinaci politiky, anglicky Office of Policy Coordination. Další zmínky o plánech na shromažďování finančních prostředků se v zápisech objevují až 19. ledna 1950. Přijalo se usnesení vyzývající funkcionáře, aby zorganizovali a vedli celonárodní kampaň na shromažďování finančních prostředků. Do výboru byli jmenovaní generál Lucius Clay (Julius?), který byl předchozí měsíc zvolený ředitelem, Allen Dulles, DeWitt Poole a Arthur Page. Na realizaci kampaně bylo vyčleněno 180000 dolarů. Právě Julius Clay se postavil do čela velké kampaně pod názvem Tažení za svobodu, anglicky Crusade for Freedom. Po celé Americe probíhaly turné pro sběr peněz na Svobodnou Evropu. První zastávkou byl logicky New York. 8. září 1950 se konal průvod po Broadwayi s mohutným shromážděním na schodech radnice. Další průvody se konaly v Pittsburghu, Clevelandu, Detroitu, Chicagu a Kansas City. Následně byl vypravený vlak svobody, který odjel do Denveru, Salt Lake City, San Francisca, Los Angeles, Phoenixu, El Pasa, Houstonu, New Orleansu, Birminghamu, Atlanty a Charlotte. Potom následovaly Washington, Baltimore, Wilmington a Filadelfie. Nakonec se průvod 8. října 1950 vrátil do New Yorku, kde se konalo shromáždění před pokračováním na druhé straně Atlantiku, v německém Berlíně 24. října 1950. Na 400000 Němců se shromáždilo na Schönenberger Platz v Západním Berlíně před berlínským radničním domem. Když bylo náměstí zaplněno, začaly tisíce lidí zaplňovat 6 hlavních dopravních tepen vedoucích na náměstí. Takový humbuk se prováděl proto, aby se získalo co nejvíce peněz. Barevný obal s blýskavým obalem, naaranžovaná výkladní skříň s rozmanitým zbožím. Přesně jak to Američané dovedou. Křížové tažení se rozjelo plnou parou vpřed. V každém regionu, v každém státě a v každém větším americkém městě byly založené organizace. V 16 městech byly zřízené terénní kanceláře na plný úvazek. Stovky Američanů pracovali jako sběrači finančních prostředků. Krátce před berlínskou slavností, 28 září, se správní rada rozhodla udělat z Křížové výpravy dokonce samostatnou korporaci. Do 28 února byly podané zakládací listiny a zvolená správní rada. Americká vládní a systémová média samozřejmě tuto křížovou výpravu štědře podporovala. Úředníci Rady pro reklamu odhadli, že hodnota veškeré propagace masmédií činila 9 až 17 milionů dolarů. Protože hlavní stan Svobodné Evropy byl v Mnichově, nikoho asi nepřekvapí, že se do financování postupně zapojila i západoněmecká vláda. Američané dokonce označili evropské financování jako nezbytné pro pokračování Svobodné Evropy. Značnou část peněz zabezpečilo ministerstvo pro vnitroněmecké vztahy. Západoněmecký novinář, pracující v západoberlínském rozhlase, poznamenal v roce 1978:
"Kdo by se chtěl v tomto ohledu dozvědět něco více, narazí prostě a jednoduše na výraz přísně tajné! Dokonce ani rozpočtová komise západoněmeckého parlamentu nemá o těchto věcech přehled. Informovaná je jen osmičlenná komise odpovídající za utajené věci. Co ona schválí, nemá se nikdo dozvědět."
Například jen v roce 1975 poskytl Washington na Svobodnou Evropu asi 4 milióny dolarů a Bonn 42 miliónů marek. Dokonce deník Die Welt v článku ze 13. července 1982 poznamenal, že částka, kterou obdržela Svobodná Evropa do roku 1982, dosáhla výše 13 miliard západoněmeckých marek. Kromě toho Svobodná Evropa dostala od senátu a vlády v západním Berlíně souhlas k bezplatnému používání budovy rozhlasu a zařízení na Kufsteinerově ulici a právo na bezplatné poštovní služby.
Lidé Svobodné Evropy: Chudí emigranti nebo chladní propagandisté
Než se vypravím do dalších období, proveďme menší mezizastávku a podívejme se v krátkosti na nejvýznamnější osoby, které byly se Svobodnou Evropou spjaté. Se vznikem vůbec prvního, československého vysílání Svobodné Evropy jsou neodmyslitelně spojená známá jména. Pavel Tigrid, Ferdinand Peroutka, Julius Firt nebo ředitel Jaroslav Pecháček. Jeho syn, Pavel Pecháček, také nejprve působil ve Svobodné Evropě, ale potom přešel do Hlasu Ameriky, kde se v polovině 80 let stal ředitelem československého vysílání. Na začátku podzimu 1960 proběhla krize československé sekce Svobodné Evropy. Šéf sekce Julius Firt odešel do penze. Evropský ředitel Svobodné Evropy Eric Hazelhoff ho nahradil zástupcem ředitele československé sekce Oswaldem Kostrbou. Většině personálu se to ale nelíbilo. Jeho otec byl vojenským důstojníkem, a některé vojenské manýry a chování se přenesly i na syna. Rozkazy vydával vojenským způsobem a vyžadoval jejich plnění. Očekával absolutní disciplínu a odmítal, aby redaktoři zpochybňovali jeho úsudek. Zaměstnanci orodovali u evropského šéfa Svobodné Evropy. Hazelhoff vyhodil 18 redaktorů, které považoval za vůdce vzpoury. Československá sekce se tím ocitla v naprostém chaosu. Newyorská centrála nebyla o problému plně informovaná. Ferdinand Peroutka, šéf československé sekce v New Yorku, jemuž Kostrba nominálně podléhal, měl o událostech v Mnichově jen malé povědomí. Domníval se, že musel svého šéfa podpořit. To situace ještě více vyeskalovalo. Jednalo se o zákulisní intriky a animozity, které je zbytečné podrobně rozebírat. Mezi nejpopulárnější redaktory patřil například až do konce 60. let Jožka Pejskar, který vystupoval pod pseudonymem Jožka Pero. S hudebními pořady byla zase spjatá Rozina Jadrná-Pokorná, která ve Svobodné Evropě strávila celkem 37 let, od roku 1951 až do své smrti v roce 1988. Také Jan Měkota, který vystupoval pod pseudonymem Honza Douba, byl vedle otců zakladatelů zřejmě vůbec prvním řadovým zaměstnancem Svobodné Evropy. Jako hlasatel a redaktor, zejména hudebních a společenských pořadů, v ní strávil celý svůj profesní život od prvního dne vysílání do jeho konce v Mnichově. S českou redakcí spolupracoval i po jejím přestěhování do Prahy. Pokud si ale myslíme, že redaktoři Svobodné Evropy mohli působit naprosto svobodně, šeredně se mýlíme. Administrativní a politické jádro tvořil totiž výhradně americký personál. Úloha emigrantů se redukovala převážně na přípravu a přednes příslušných textů v určených jazykových mutacích. Vedení Svobodné Evropy vypracovávalo zvláštní programové dokumenty v součinnosti s americkým ministerstvem zahraničních věcí a CIA. Tyto dokumenty byly zpravidla odrazem různých zahraničně politických doktrín USA, a byly zpracovávané s relativně dlouhodobým výhledem. Vedle těchto perspektivních koncepcí se ve Svobodné Evropě připravovaly také pokyny platné pro vysílání v určitém konkrétním dni. O těchto pokynech si lze udělat názor z dopisu senátora Ogdena Reeda ze 16. dubna 1971, který adresoval tehdejšímu předsedovi zahraničního výboru amerického Senátu Williamu Fulbrightovi. Ogden Reed zhodnotil smysl direktivních dokumentů Svobodné Evropy takto:
"V nejlepším případě je to forma nejkrutější cenzury obsahu pořadů. V nejhorším případě vyjadřují řadu politických soudů a hodnocení, které nemají nic společného se skutečností a jsou poznamenané archaickým duchem studené války. A zcela zřejmé je to, že po jakékoli serióznější analýze nezůstane z koncepce nezávislosti stanice kámen na kameni."
Milé hodnocení amerického Senátora, že? Nešlo tedy o hlasy ubohých vyhnanců, kteří si mohli dovolit říkat do mikrofonu všechno, co je napadlo, ale o přísně kontrolovaný nástroj aparátu americké propagandy do zahraničí. J. Wellen, jeden z autorů, který se zabýval studiem Svobodné Evropy, psal o denní praxi stanice:
"Každý autor relace, který má za sebou určitý počet roků ve Svobodné Evropě, a který si zvykl podřizovat se povinné disciplíně, formuluje své myšlenky téměř automaticky v souladu s tím, co je možné a co se musí v této relaci říci."
Tato cenzura a rigidní dodržování disciplíny šla ale ještě dál. V zájmu permanentní kontroly myšlenek a činnosti pracovníků Svobodné Evropy, se prováděla celá řada speciálních opatření. Existovaly týdenní informační instruktáže, kontrolní odposlechy relací, ale také cenzura. Toto byla skutečná psychologická válka Svobodné Evropy v éteru. To se projevilo v pokusu nejprve o německý, a potom maďarský puč.
Vysílač v Portugalsku (1951)
Další vysílání do východních zemí přibývala. Svobodná Evropa začala mluvit bulharsky, maďarsky, polsky a rumunsky. Stále ale bylo třeba vysílání posílit. Komunikační poradenská firma A. D. Ring and Associates radila americké vládě ohledně míst pro zařízení Hlasu Ameriky. Tato společnost byla následně najatá Svobodnou Evropou, aby jí poskytla podobné služby. Společnost už nakreslila mapy šíření signálu s vyznačením oblastí, které by poskytly nejefektivnější cestu signálu do cílových oblastí. Zápis z dalšího mimořádného zasedání informoval, že byla dokončená opatření, aby člen správní rady Gregory Thomas odjel do Španělska a Portugalska prozkoumat možnost zřízení druhé linie rádiových zařízení. Gregory Thomas byl dalším důstojníkem někdejší OSS, předchůdkyně CIA. Jeho kancelář se nacházela na americkém velvyslanectví v Lisabonu a jeho titul zněl ekonomický poradce. Během svých válečných povinností ve Španělsku a Portugalsku se seznámil s portugalským prezidentem a diktátorem Antoniem de Oliveirou Salazarem. Právě tohoto muže si Výbor pro svobodnou Evropu vybral. Se Salazarem se Thomas nakonec domluvil na zřízení vysílačů. 10 dubna 1951 byla portugalskou vládou oficiálně zaregistrovaná společnost RARET. To znamenalo, že mohla jednat o kupní smlouvě na pozemek Gloria, a to také okamžitě učinila. Kupní smlouva byla řádně podepsaná. V té době už byly vypracované a schválené plány na výstavbu pozemku. Bylo vybrané místo na břehu řeky Tejo. Pravý břeh byl drsný a kopcovitý, ale levý břeh byl rovinatý a místy bažinatý, což byl ideální terén pro krátkovlnné vysílání. Vybrali korkovou plantáž patřící Georgovi Montrealovi, hraběti z Montrealu. Cesta ovšem nebyla snadná. Cesta po severním, tedy pravém břehu řeky Tajo byla pomalá. Museli přeplout přes řeku a pak se vydat přes roviny a rýžová pole směrem ke korkové plantáži u vesnice Gloria. Asi 6 km od Glorie vedla polní cesta, ale dál už to byla jen stezka, sotva sjízdná pro auto. To všechno bylo k dobru věci. Pozemek byl také vhodný proto, že bylo třeba udělat velmi málo pro vztyčení vysílacích skříní a anténních věží. Postavily se obytné prostory pro techniky, kteří obsluhovali zařízení, a správce, kteří zařízení spravovali. Pro příjezd zařízení a zásobování byla vybudovaná silnice. Pro přívod elektrické energie se vybudovalo elektrické vedení. Přepravu těžkého vybavení ztěžovaly trajekty a nedostatečné mosty, ale to se dalo vyřešit. Bylo rozhodnuto, že vysílač Barbara bude přemístěný z Lampertheimu, a dopravený na novou základnu Gloria, aby mohl 4. července 1951, v den výročí prvního vysílání Svobodné Evropy, opět vysílat. V ten den Barbara opět promluvila k Československu. V korkovém háji byl uvolněný dostatečný prostor pro postavení anténních stožárů a navlečení kosočtvercové antény. Československo bylo prvním cílem, ale brzy následovaly další. 1. září byla zahájená stavba hlavní budovy vysílače. Ještě téhož měsíce byly instalované antény. O pouhých šest týdnů později, 16. října, byla dokončená vysílací hala v hlavní provozní budově. Na Štědrý den roku 1951 byl v pravidelném provozu první 50 kw vysílač, více než šestkrát výkonnější než Barbara. 14. ledna 1952 byl hotový druhý 50 kw vysílač. 5. února byl připravený třetí a 27 února čtvrtý. V Lisabonu si společnost RARET našla kancelářskou a studiovou budovu. 5. března 1952 byli na místě českoslovenští a maďarští programoví pracovníci, kteří vytvářeli záložní program. Portugalsko už tehdy bylo sice členem NATO, ale proč byl vybraný právě Pyrenejský poloostrov? To mělo své důvody. Nejúčinnější dosah krátkovlnného signálu je přibližně 2400 km. Po opuštění vysílací antény stoupá signál do ionosféry a odráží se zpět k Zemi. Vzdálenost mezi anténou a cílem lze upravit zvýšením nebo snížením vysílacího úhlu. Čím vyšší trajektorie, tím kratší vzdálenost a naopak. Ovšem za optimální se považuje dosah 2400 km. Propagační inženýři se také přikláněli k jihozápadní až severovýchodní dráze, aby se zabránilo elektronickému rušení od polární záře. Tyto úvahy ukázaly na Pyrenejský poloostrov jako na ideální místo pro umístění základen vysílačů a antén Svobodné Evropy. Vysílání sesterské stanice Svoboda začalo 1. března 1953 v 8 hodin ráno greenwichského času. Vysílačka se ohlásila jako Rádio osvobození od bolševismu. V září 1956 byl název změněný na Osvobození a v prosinci 1963 na rádio Svoboda. Rádio Svoboda bylo určené pro obyvatele zemí Sovětského svazu. K ruštině se přidaly i jazyky národů ostatních čtrnácti svazových republik tehdejšího Sovětského Svazu a některých dalších národností. V roce 1976 se obě stanice sloučily do jediné instituce pod názvem Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, který se používá dodnes. Představenstva obou rádií se shodla na tom, že fúze byla nejlogičtějším řešením. Vedení najalo washingtonskou advokátní kancelář Hogan and Hartson, aby navrhla plán a vypracovala příslušné dokumenty. Všechno bylo dokončené 30. září 1976 a obě rádia se spojila. V článku, který byl otištěný 6. října 1958 v časopise New Leader, byly rozhlasové relace rádia Svoboda označené za operace studené války. Časopis s uspokojením konstatoval, že doslova od prvních hodin vysílání se stanice aktivně zapojila do podněcování antikomunistické hysterie. Významný americký expert na úseku propagandy Eric Barnow nazval stanici symbolem americké doktríny osvobození, kterou svého času vypracovalo vedení amerického ministerstva zahraničních věcí v čele s Johnem Fosterem Dullesem a vedení CIA v čele s Allanem Dullesem. Oba bratři měli osudný vliv nejen na americkou diplomacii, ale i na americké rozhlasové vysílání. Oba působili v newyorské advokátní kanceláři Sullivan and Cromwell s vazbami na CIA. Jejich úzké vazby na nacisty jsem probíral třeba v pořadu Tavistockův institut, Rockefellerové, věčná moc za trůnem, nebo jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi.
Vysílač ve Španělsku (1955)
Už od počátku bylo jasné, že německý Lampertheim byl pouze provizorní vysílací základnou pro Svobodnou Evropu. Základna v Lampertheimu byla funkční, ale s žalostně malým výkonem. Nejvýkonnější z devíti vysílačů dodával sílu signálu pouhých 20 kw. Dohromady všech 9 vysílačů mělo výkon 86 kw. K dispozici byly dvě kosočtvercové antény, které byly naprosto nedostatečné k tomu, aby poskytly anténní zisk potřebný k překonání rušení nebo dokonce k vysílání čistého signálu. Portugalsko sice zabralo, ale Američané začali vysílače Svobodné Evropy rozšiřovat. Bylo potřeba dodat signál dost silný na to, aby dosáhl na hlavní populační centra. K tomu byla také důležitá lokalita, což Německo rozhodně nebylo. Společnost A. D. Ring, která předtím pomohla vybrat Portugalsko, byla také požádaná o vypracování studií šíření signálu. Optimální místo by podle studie bylo zhruba stejně daleko na severovýchod od Portugalska, jako Moskva na sever a na východ od Varšavy a Prahy. Bylo zřejmé, že Španělsko nebo severní Afrika by nabídly nejlepší možné lokality. Ve Španělsku bylo několik možností. Náhorní plošina kolem Madridu, Baleárské ostrovy ve Středozemním moři, a členité pobřeží Costa Brava táhnoucí se na sever od Barcelony až k francouzským hranicím. Američtí inženýři začali navštěvovat Španělsko při hledání operační základny už v roce 1951. Pomáhali jim inženýři ze španělského Generálního ředitelství rozhlasu. Volba padla na pobřeží Costa Brava, které se nachází v blízkosti metropolitního centra Barcelony. Z technického hlediska bylo nejdůležitější, že místo na pláži nebo v její blízkosti poskytovalo nerušenou cestu pro signál, který by odstartoval směrem do Sovětského Svazu. Ideální byl nízký vysílací úhel bez kopců, které bylo třeba překonávat. Odraz signálu od vody zvýšil jeho sílu. Zdaleka nejlepší byl krásný kus rovné pláže u malé vesnice Palafrugell v provincii Gerona. Nachází se v široké zátoce ve tvaru půlměsíce, za kterou se táhl hustě zalesněný mírný hřeben. K pláži nevedla žádná cesta a v jejím okolí nebyla prakticky žádná obydlená místa. Nejlepší ze všeho bylo, že pláž ležela v pravém úhlu k přímé trajektorii směrem na Moskvu, Kyjev a Leningrad. To bylo ideální pro signál s nízkou trajektorií, který získal další impuls odrazem od Středozemního moře. Dohoda s generálem Francem byla nakonec podepsaná krátce před letními prázdninami roku 1955. Smlouva o prodeji pozemku byla podepsaná 15. července 1957, tedy po dvou letech od dohody s generálem Francem. Trvalo další dva roky, než základna začala fungovat. Nejprve bylo nutné vybudovat silnici do Playa de Pals. Anténní věže byly objednané v ocelárnách v Barceloně. První 100 kw vysílač byl objednaný u německé společnosti Telefunken, která měla připravenou jednotku k okamžité dodávce. Pro první etapu byly zvolené kosočtvercové antény, jejichž instalace byla jednodušší než instalace clonových antén, které vyžadovaly vysoké věže. Velkým problémem bylo elektrické napájení, ale španělský energetický monopol, který vycítil velkou marketingovou příležitost, souhlasil s natažením přenosové sítě z nejbližší rozvodny v Palafrugellu, vzdálené jen přibližně 8 km. Vysílání bylo zahájené 23. března 1959. Pokračovaly další plány na zavedení nejvýkonnějšího krátkovlnného vysílače o výkonu 250 kw. Vybudovalo se působivé anténní pole. Gigantická clona zavěšená na ocelových věžích vysokých více než 167 metrů. Společnost Continental Electronics v Dallasu si objednala 4 monstrózní vysílače. První byl v provozu 18 měsíců po otevření základny Pals, druhý o 3 týdny později. Další dva začaly fungovat v dubnu 1961. Pátý byl přidaný v roce 1964. Američané ale měli v úmyslu vybudovat megawattového obra. Do 2 července 1967 sestrojili inženýři slučovač, který jim umožnil propojit dva 250 kw vysílače a dosáhnout tak obrovského výkonu 500 kw. Druhý slučovač spojil oba další do jediného 500 kw výkonu. O rok později inženýři dokončili třetí slučovač, který umožnil spojit dva pětistovkové vysílače do jednoho o výkonu 1 mw. Jednalo se o nejsilnější krátkovlnný signál, jaký kdy byl vysílaný. Postupně se ale dospělo k přesvědčení, že je nejlepší vysílat na co největším počtu frekvencí s menším výkonem než soustředit veškerý výkon na jednu frekvenci. To by více zaměstnalo rušičky ve východním bloku a Sovětském Svazu. Byla to skutečná válka v éteru. Američané například uzavřeli smlouvu s Čínskou vysílací korporací na Tchaj-wanu, o používání vysoce výkonného krátkovlnného vysílače. Vysílač umožnil spojení s přímořskými provinciemi Sovětského svazu, které hraničí s Tichým oceánem a s dalšími částmi východní Sibiře, které sahají až k Bajkalskému jezeru. Provoz z tchajwanského vysílače byl zahájený v roce 1955. Američané budovali soustavu výkonných vysílačů a retranslačních stanic, které pokryly svým dosahem celé území východního bloku. Do roku 1963 vybudovaly Američané kolem Sovětského Svazu 52 vysoce výkonných rozhlasových vysílačů a retranslačních stanic. Vybudování sítě amerických vysílačů kolem evropských zemí bylo dokončené v roce 1968. Tuto americkou válku v éteru si Sovětský Svaz nemohl nechat líbit.
Rušičky Svobodné Evropy I.
Z mnohých výroků, článků a výpovědí není pochyb o skutečném účelu Svobodné Evropy. Státní bezpečnost proto řadila vysílání západních zahraničních rozhlasových stanic v českém a slovenském jazyce k prostředkům ideologické diverze protivníka. Proti takovému vysílání se režim bránil dvěma způsoby. Aktivně, to znamená především agenturním pronikáním do center ideologické propagandy a následnými rozkladnými opatřeními a kontrapropagandou až po snahu o zákroky s využitím různých oficiálních mezinárodních mechanismů. Druhý způsob byl pasivní, to znamená znemožňování přijímání stanice. Podle materiálů StB bylo radiokomunikační kontrolní službou poprvé zachycené vysílání Svobodné Evropy 4. července 1950. Vysílač Svobodné Evropy pak vysílal půlhodinové relace pravidelně od května 1951. Podle oficiálního zdroje (SE) se první vysílání v českém a slovenském jazyce uskutečnilo pod označením Hlas svobodného Československa 18. července 1950 v 18:00. Už mezi 2. až 12. listopadem 1950 byla se souhlasem komunistického vedení uskutečněná důvěrná porada zástupců bezpečnostních složek lidově demokratických států ve věci společného rušení proti nepřátelskému vysílání. Této koordinační schůzky se za StB zúčastnili lidé, kteří pak v dalším období budovali systém rušení zahraničního rozhlasu v Československu. Podplukovník Karel Smíšek, poručík Miloš Sviták a nadpraporčík ing. Zdeněk Bastl. Účelem schůzky bylo vypracovat přesný plán organizace rušicích radiovysílačů tak, aby byl poslech co nejvíce znemožněný. Už 13. listopadu 1950 předal podplukovník Smíšek protokol z jednání náměstku ministra národní bezpečnosti Karlu Švábovi, který jej postoupil k projednání ÚV KSČ. Šváb ve věci zřejmě nepodnikl nic, což Smíšek po Švábově zatčení v únoru 1951 označoval za další doklad jeho zrádcovské činnosti. Téměř rok se nic nedělo, až do 24. listopadu 1951, kdy dostal Smíšek protokol, nalezený ve Švábově trezoru, zpět. Tehdy byl o problému informovaný náměstek předsedy vlády a ministr zahraničních věcí Viliam Široký. Na Ministerstvu zahraničních věcí se 3. ledna 1952 za Smíškovy účasti uskutečnila porada se zástupci Maďarska, a 4. ledna 1952 pak porada s generálním ředitelem Československého rozhlasu Kazimírem Stahlem. Podle Smíška byly podklady, vytvořené už v listopadu 1950, velmi podrobné a vhodné k rozpracování. 30. ledna 1952 uložil politický sekretariát ÚV KSČ Ministerstvu národní bezpečnosti úkol organizovat obranná opatření proti nepřátelskému vysílání. Pro tuto činnost se záhy ujalo označení radiová obrana nebo radioobrana. Ministerstvo národní obrany mělo podle rozhodnutí ÚV KSČ zapůjčit pro zajištění provozu prvních devíti rušicích středisek na přechodnou dobu 82 odborníků. Tyto síly měly být později nahrazené stálými zaměstnanci z resortu pošt. Ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek předložil k projednání situační zprávu O stavu obrany proti nepřátelskému rozhlasovému vysílání, a to 19. listopadu 1952. Pro zajištění akce R-405, což byl krycí název projektu rušení, bylo v lednu 1952 zřízené zvláštní oddělení. Základní technickou jednotkou systému radioobrany se stal rušicí vysílač. Několik takových vysílačů bylo řízeno a kontrolováno blízkou služebnou, takzvaným oblastním řídícím bodem, kterých bylo do doby podání zprávy vybudováno 7. Praha (Paví vrch na Smíchově), Plzeň, České Budějovice, Brno, Ostrava, Bratislava-Koliba a Košice-Heringeš. Dále byl řídící bod dálkového rušení v Nymburku a monitorovací stanice v Drahelčicích.
Závěr
To je všechno k první epizodě Svobodné Evropy ve službách CIA, co uslyšíte příště? Budu ještě pokračovat v kapitole o rušičkách Svobodné Evropy. Válka v éteru byla totiž opravdu fascinující, a proto se budu věnovat i technikám a způsobům rušení. Ty se samozřejmě lišily na různých vlnových pásmech. Podívám se na dva převraty, ve kterých Svobodná Evropa hrála významnou roli. Pokus o převrat ve východním Německu v červnu 1953, a Maďarsko v říjnu a listopadu 1956. Potom se podívám na kapitolu o agentech ve Svobodné Evropě. Velmi zajímavý byl další pokus západu o převrat, a to v bývalém Československu v roce 1968. Ten byl důmyslnější a rafinovanější, protože západ se z předchozích neúspěchů poučil. Ale ani tak to nevyšlo. Pak se podívám na velmi podrobné informace o financování Svobodné Evropy CIA. K tomu CIA vytvořila ohromnou clonu fiktivních společností, ze kterých se různě přelévaly peníze do dalších společností. Následně dokonce skupina amerických Kongresmanů chtěla zrušit Svobodnou Evropu jako propagandistické vysílání. Je roztomilé, jak samotní Američané hodnotili Svobodnou Evropu jako propagandu, což zdokumentuji na přesných výrocích. Pak už začnu nejslavnějším agentem, který působil ve Svobodné Evropě. Konkrétně Pavlem Minaříkem. Podívám se na jeho začátky a jak se ho podařilo vysadit v zahraničí.