Každý den a každý týden jsme konfrontovaní s opravdovým supertržištěm odpovědí, které mohou být špatné nebo správné. Je to hotová tsunami protichůdných informací sledující systémové zájmy nebo vládní narativy. Stejně jako v každém supermarketu jsou i tady čisté a čerstvé produkty hned vedle shnilého a plesnivého ovoce. Kdo by to chtěl ve spěchu rozlišovat? S každou novou událostí se ale masmédia skálopevně ustálí na určité odpovědi, která je systémově drilovaná a vytesaná do našeho vědomí jako jediná správná odpověď. Kdokoli začne pochybovat nebo se jen obyčejně ptát, je podezřelý konspirátor. Běda tomu, kdo se pokusí oficiální pravdou otřást. "Hoax a konspirační teorie" bijí na poplach ti, kteří se bojí o své nelegální zisky a informační monopol. Už žádné konstruktivní myšlení a pluralita názorů. Už žádné systémem necertifikované zdroje. Už žádné nezávislé myšlení. Stále více se naše mediální krajina mění v monokulturu názorů, ve které výzkumy jen ruší a otázky jsou nežádoucí. Rok od roku se demokratická názorová kultura stává stále autokratičtější, přičemž tón udávají jen vybraná média. Je to ale jako v kartách. Čím častěji někdo vyhrává, tím více to zavání podvodem. Stále více lidí se proto zajímá o to, zda kulička v ruletě opravdu vždycky spočine na místě sama od sebe, nebo zda jí někdo pod stolem pomáhá magnetem. Čím monotónnější je kultura názorů, tím více lidí nabývá jistoty, že se hraje špatně a že skutečné odpovědi mohou vypadat úplně jinak. Lidé jsou dnes tak zahlcení zprávami, že se téměř nemají čas nadechnout. Čím méně času však máme, tím spíše se necháme strhnout. Čím méně času máme, tím jsme bezbrannější vůči systémovým machinacím. Proto se události odehrávají v obrovsky rychlém tempu. Abychom neměli čas se zastavit a zamyslet. Před očima nám skáčou obrázky skoro po vteřinách. Vstřebáváme jen dojem, emoce a narativ. Na solidní informace nemáme čas. Skandál střídá skandál, krize střídá krizi. Zatímco mediální konzument je stále apatičtější, skandály, katastrofy a odhalení se navzájem překrývají. A opět, začneme-li skládat mozaiku jinak než oficiálním narativem, jsme konspirátoři. Stále se hovoří o inflaci měn, ale už se nehovoří o inflaci zpráv. Cílem mých pořadů je čelit této kvalitativní a kvantitativní inflaci událostí. Snažím se vytáhnout za pačesy ze zpravodajského bahna kritické události nebo témata a podrobit je bližšímu pohledu. Na tomto základě se snažím identifikovat společné červené nitky, které se všemi událostmi táhnou. Jednou z takových nitek je energie. V těsném závěsu za ní je technologie, prostřednictvím které lze určitou energii získat. Abychom pochopili význam těchto dvou aspektů, musíme se vypravit do starověku. Energie totiž není doménou až současné civilizace, ale představuje leitmotiv dávných a zapomenutých civilizací.
Špičkové technologie starověku: Antikytherské zařízení
Profesor Derek Price zažil životní šok, když mu konečně došla pravá podstata artefaktu, který náhodou čistil. Podivný předmět ležel dlouhé desítky let v aténském Národním muzeu. Půl století předtím se roku 1900 u malého ostrůvku Antikythéra, 40 km severozápadně od Kréty, podařil úžasný objev. U pobřeží byla v hloubce asi 37 metrů nalezená potopená římská galéra. Vrak nákladní lodi se datuje zhruba do roku 80 před naším letopočtem. Starověká římská galéra obsahovala sochy, mramor, keramiku a další dobové předměty. Ovšem jeden řecký potápěč Elias Staiatos našel zajímavý bronzový artefakt, který zůstal po několik desítek let zapomenutý. Řecký archeolog Valerios Stais si při zkoumání objektu 17. května 1902 všiml ozubeného kola zasazeného do něčeho, co vypadalo jako kus skály. Ve skutečnosti se jednalo o silně zkorodovaný mechanismus složený ze tří hlavních částí, který se skládal z desítek menších úlomků. Antikytherské zařízení, jak ho nazval, zůstalo záhadou po dalších 49 let, dokud Derek Price, profesor historie vědy na Yaleově univerzitě, nepoznal, co to vlastně je. Mechanický analogový počítač, přístroj, který předběhl svou dobu o tisíciletí. Antikytherský mechanismus jsem popisoval v mém pořadu Dávné kultury a společné rysy.
"Bylo to jako najít tryskové letadlo v Tutanchámonově hrobce," napsal Price v červnu 1959 ve svém článku pro Scientific American.
Profesor Price poukázal na to, že Antikytherský přístroj používá diferenciální převod k výpočtu synodického lunárního cyklu odečtením vlivu pohybu Slunce od vlivu bočního reálného pohybu Měsíce, čímž vypočítává pohyby hvězd a planet. Takový diferenciální převod byl znovu vynalezený až v polovině 15. století. Díky této funkci je artefakt mnohem pokročilejší než jeho diferenciální převod z 15. století, čímž se dostává do kosmického věku. Funkce pokročilého mechanismu se postupně odhalovala po desetiletích zkoumání. Po zadání minulých nebo budoucích dat pomocí kliky vypočítal polohu Slunce, Měsíce nebo jiné astronomické informace, například polohu jiných planet. Použití diferenciálních převodů umožňovalo mechanismu sčítat nebo odečítat úhlové rychlosti. Jeho přední ciferník zobrazuje roční postup Slunce a Měsíce zvěrokruhem na pozadí egyptského kalendáře. Horní zadní číselník zobrazuje čtyřleté období s přidruženými číselníky ukazujícími metonický cyklus 235 synodických měsíců, což přibližně odpovídá 19 slunečním rokům. Spodní zadní číselník zobrazuje cyklus jednoho synodického měsíce, přičemž sekundární číselník ukazuje lunární rok o 12 synodických měsících. Antikytherské zařízení je vyrobené z bronzu a původně bylo zasazené do dřevěného rámu. Je 30 cm vysoké, 17 cm široké, ale jen 9 cm tenké a je na něm vyryto více než dva tisíce znaků. Přestože většina textu byla rozluštěná, jeho úplný překlad stále čeká na zveřejnění. Složitý nástroj je vystavený v bronzové sbírce Národního archeologického muzea v Athénách. Originál sloužil jako mimořádně užitečné navigační zařízení, které umožnilo římské nákladní lodi, ve které byl nalezený, úspěšně absolvovat transatlantickou plavbu do Ameriky více než 15 století před Kolumbem. Antikytherské zařízení nepochybně nebylo první svého druhu, ale spíše výsledkem dlouhého vývoje, který se táhl dlouho předtím, než v roce 80 před naším letopočtem spočinulo na dně Středozemního moře. Římský státník Cicero napsal, že konzul Marcellus přivezl z vypleněných Syrakus do Říma dvě zařízení. Jeden přístroj mapoval oblohu na kouli a druhý předpovídal pohyby Slunce, Měsíce a planet. Zdá se, že jeho popis se shoduje s Antikytherským zařízením. To je zajímavé, protože Syrakusy byly dějištěm římského útoku, který Archimédes zmařil. Tento řecký matematický génius uspořádal velkou soustavu zrcadel, která odrážela sluneční světlo na útočící lodě a způsobila jejich požár. Ačkoli moderní skeptici považují tuto zprávu za legendu, skupina z amerického technologického institutu provedla vlastní testy. Dospěla k závěru, že Archimédův vojenský reflektor byl přece jen proveditelný. Běh času dávno zahladil všechny stopy po jeho starověké zbrani hromadného ničení a nálezy, jako je Antikytherské zařízení, jsou velmi vzácné. Naznačují však, že technologie v hluboké minulosti byla mnohem vyspělejší, než by se podle mainstreamových vědců mohlo zdát. Antikytherské zařízení nepředstavuje stroj pro získávání energie jako takové. Odhaluje nám ale dávné špičkové technologie, před kterými se dnes musíme hluboce sklonit.
Starověká ponorka
Mezi nejpřekvapivější, ale dobře doložené vymoženosti, které naši předkové skutečně používali, patřila ponorka. Ano, slyšíme správně. Její slabé vzpomínky přetrvaly až do středověku, kdy bylo takové plavidlo vzhledem k tehdejší mentalitě doby temna nemyslitelné. Pravdivé dějiny Alexandra je francouzský rukopis ze 13. století, popisující plavbu, kterou Alexandr Veliký podnikl ve skleněném sudu. Tento sud ho v roce 332 před naším letopočtem nepozorovaně převážel z jednoho řeckého přístavu do druhého pod kýly své válečné flotily. S výkonem ponorky byl prý natolik spokojený, že nařídil její výrobu pro své námořnictvo. Kdyby byl tento spis ze 13. století jediným zdrojem pro takovou historku, mohli bychom mít tendenci ji zavrhnout jako středověkou fantazii. Ale Alexandrův učitel Aristoteles píše o ponorných komorách, které v témže roce nasadili řečtí námořníci při blokádě Tirosu. Tehdy plavidla skrytě umisťovala pod vodou překážky a kotvila jakési podpovrchové zbraně. Během invaze Xerxa I. do Evropy se v noci vynořil řecký důstojník Skyllis, aby se dostal mezi všechny perské lodě a odřízl každou loď od kotviště. Jeho ponorka používala šnorchl, dutou dýchací trubici vyčnívající těsně nad hladinu vody. O podobných akcích vyprávěli někteří z předních učenců klasické civilizace. Včetně Hérodota (460 let před naším letopočtem) a Plinia Staršího (77 let našeho letopočtu). Kolem roku 200 před naším letopočtem se v čínských kronikách objevily zprávy o provozu podmořského zařízení, které úspěšně dopravilo jednoho člověka na dno moře a zpět.
Starověká technologie zvětšování
Ačkoli dosud nebyly nalezené žádné starověké ponorky, dochovaly se fyzické důkazy mnohem jiného druhu. Dokazují, že starověká technologie byla daleko před dobou svého vzniku. Koncem 90. let 20. století zkoumali Jay Enoch z Kalifornské univerzity a Vasudevan Lakshminarayanan z Univerzity v Missouri křemenné krystalové oči raně dynastických soch. Překvapila je složitost anatomických detailů nalezených na umělých očích vyobrazení prince Rahotepa ze čtvrté dynastie a sochy písaře z hrobky z páté dynastie v Sakkáře, které se vědci pokusili reprodukovat pomocí nejnovější optické technologie. Ukázalo se, že staroegyptské čočky jsou kvalitnější než jejich kopie. Oba vědci dospěli k závěru, že vzhledem ke kvalitě provedení a složitosti konstrukce je velmi pochybné, že tyto čočky očí na staroegyptských sochách byly prvními vytvořenými čočkami, přestože jsou staré přes 4600 let. Jejich výzkum byl doplněný téměř 30 let trvajícím šetřením zveřejněným v roce 2001.
"Nejstarší skutečné čočky, které jsem našel," napsal Robert Temple v australském časopise New Dawn, "jsou křišťálové čočky ze 4. dynastie Staré egyptské říše, tedy asi 2500 let před naším letopočtem. Ty se nacházejí v Káhirském muzeu a dvě v pařížském Louvru. Další archeologické důkazy byly vykopané v Abydosu v Horním Egyptě. V hrobce tamního předdynastického krále byla nalezená rukojeť slonovinového nože s mikroskopickou řezbou, která mohla být provedená pouze při značném zvětšení. Dnes ji lze vidět pouze se silnou lupou."
Robert Temple uvádí souvislost mezi zrcadly v domě světla Pharos a stavbou Velké pyramidy:
"Technologie pro měření Velké pyramidy existovala přinejmenším už v roce 3300 před naším letopočtem a nepochybně i dříve. Lze jen stěží předpokládat, že rukojeť nože ze slonoviny byla prvním takovým předmětem, který existoval. Je už velmi sofistikovaná a naznačuje dlouholetou tradici. Víme tedy, že technologie zvětšování se v Egyptě používala už v roce 3300 před naším letopočtem. Velká pyramida je tak dokonale orientovaná podle zeměpisných bodů kompasu. Nikdo nikdy nedokázal pochopit, jak se to podařilo, protože přesnost přesahuje všechny dosud známé technologie starého Egypta."
Jak byla tak extrémní přesnost stavby Velké pyramidy možná? Významný britský egyptolog sir Flinders Petrie žasl nad mírou přesnosti Velké pyramidy, která se rovná většině moderních optických rovných hran takové délky. O 100 let později mu sekundoval Peter Lemesurier, když poznamenal, že jejích 21 akrů leštěného vápencového vnějšího pláště bylo vyrovnáno a vybroušeno s přesností, která je běžná v moderní optické práci. Samotné egyptské záznamy popisují úroveň reflexní technologie, kterou se hlavní proud vědců stále zdráhá brát v úvahu. 18 metrů vysoký, 121 tunový obelisk v Heliopoli, vztyčený k jubileu faraona Sesostrise I. v roce 1942 před naším letopočtem, je nejstarším svého druhu. Je opatřený hieroglyfickým textem popisujícím 13000 kněží zpívajících před obrovským zrcadlem z leštěného zlata.
Energie ve starověku: Maják na ostrově Pharos
V knize Elektrické zrcadlo Majáku na ostrově Pharos autor Larry Brian Radka přesvědčivě dokazuje, že praktická elektronika se používala i ve faraonské civilizaci, a to především ve slavném majáku Pharos. Poukazuje na to, že množství hořlavého paliva, které by bylo potřeba k napájení jeho majáku, v celém Egyptě nikdy neexistovalo. Dovoz by byl nejen neúměrně drahý, ale také by se vyčerpal během prvního roku provozu. Vzhledem k těmto a dalším neméně pádným důvodům Radka věrohodně tvrdí, že maják Pharos byl vybavený uhlíkovou obloukovou lampou. Oslnivě jasné světlo v lampě vznikalo elektrickou jiskrou přeskakující mezi špičatými konci kladně a záporně nabitých tyčí. Tvrdí, že zdrojem energie byla banka primárních článků s kapalinou, známá jako Lalandova baterie. Tuto Lalandovu baterii v 19 století znovuobjevili Felix Lalande a Georges Chaperon. Egypťané měli všechny materiály, tedy sklo, měď, rtuť a louh, k výrobě jejího starověkého předchůdce. Jak vysvětluje Radka:
"Několik velkých Lalandových článků umístěných sériově a paralelně mohlo dodávat dostatečné napětí a proud k napájení světla majáku Pharos po mnoho hodin, než by bylo třeba některý z jejich článků vyměnit. Tento typ baterie nepotřebuje k oživení žádný vnější zdroj elektřiny. Po jejím vybití se výměnou dvou jejích vnitřních složek obnoví její plná kapacita."
Australský badatel Andrew Tomas nazval celou kapitolu své knihy We Are Not the First (Nejsme první). Podle něj mnohé výroky v dílech klasických starověkých autorů svědčí ve prospěch existence věčně hořících lamp. Některé z těchto svítilen mohly fungovat na principu různých elektrických zařízení. Tomas se zmiňuje například o tom, že řecký satirik Lucianus, který žil ve 2. století našeho letopočtu, podrobně popsal své cesty do syrské Hierapole. Tam viděl na čele bohyně Héry zářící drahokam, který v noci osvětloval celé nitro chrámu. I nedaleký římský Jupiterův chrám v Baalbeku údajně osvětlovaly zářící kameny. Historik z 2. století Pausaniás popisuje krásnou zlatou lampu v Minervině chrámu, která údajně vydržela hořet pokaždé celý rok. Svatý Augustin psal o neustále zářící lampě, kterou nedokázal uhasit vítr ani déšť a která se nacházela v Esetině chrámu. Ze zapomenutých měst po celém světě jsou hlášené další tajemné svítilny a zářící kameny. Tomas seznamuje čtenáře s podivným příběhem jihoafrického misionáře, který na konferenci v roce 1963 uváděl, že v horách Papuy Nové Guineje viděl vesnici osvětlenou kulatými zářícími kameny připevněnými na sloupech. Takové zářící kameny a lucerny najdeme i v tibetských věžích. Tomas připomíná otce Evariste-Regise Huka, který v 19. století cestoval po Asii a zanechal popis věčně planoucích lamp, které viděl. Badatel v oblasti střední Asie Nicholas Roerich zase uvádí, že bájné město buddhistů (Sambala) osvětloval zářící drahokam ve věži. Všechny tyto lampy a svítilny jsou až nápadně podobné obrovské lampě majáku na ostrově Pharos.
Elektřina ve starověku: Bagdádská baterie a další objevy
Existence takové baterie není pouhou spekulací. Potvrzují ji menší, i když v zásadě podobné baterie, které byly nalezené jinde na starověkém Blízkém východě. Nejznámější je takzvaná bagdádská baterie, kterou objevil archeolog Wilhelm Koenig v roce 1938. Hliněná nádoba byla opatřena asfaltovou zátkou provrtanou železnou tyčí. Její spodní část uvnitř obklopoval měděný válec. Po naplnění běžnou ovocnou šťávou zařízení generovalo dva volty elektřiny. V roce 1940 profesor Koenig publikoval vědeckou práci o artefaktu, který byl původně nalezený nedaleko Bagdádu a datovaný do roku 250 před naším letopočtem, tedy více než 2000 let před oficiálním vynálezem elektrické baterie Alesandrem Voltou na počátku 19. století. Bagdádská baterie ukazuje, že Egypťané a Babylóňané elektricky pokovovali nebo pozlacovali různé předměty. S její pomocí arabští stříbrotepci pozlacovali své výrobky. V zadních místnostech malých orientálních obchůdků tak elektřina ukládala vrstvu zlata a stříbra na náušnice i náramky. Není to jen úžasná představa, ale vědecký fakt. Bagdádskou baterii jsem také podrobně popisoval v mém pořadu Dávné kultury a společné rysy. Existence bagdádské baterie dokazuje, že starověcí lidé měli alespoň základní znalosti o elektřině, a to i v tak relativně zaostalém kulturním prostředí, jako byl Egypt ve 3. století před naším letopočtem. Íránu tehdy vládla Parthská říše, velká vojenská mocnost, která ale nebyla proslulá svou vědeckou vyspělostí. V každém případě tam nalezené baterie ukazují, že elektrická energie nebyla neznámá ani v klasických dobách, ne-li dokonce dříve. Bagdádská baterie spíše, než počátek technologie může představovat konec vývoje s kořeny v hluboké minulosti. Maják na ostrově Pharos se tyčil do výšky 146 metrů, což je stejná výška jako Velká pyramida. Takový významný vztah byl sotva náhodný. Dokládá, že obě stavby byly navzdory tisíciletím, která je dělila, postavené podle stejných principů posvátné geometrie. Znalost elektřiny se ale neomezovala jen na pokovování. Elektrické přístroje se používaly v chrámech a také často při působivých ukázkách božích sil. Někteří autoři a badatelé citují řadu starověkých pramenů odkazujících na světla, posvátné ohně a orákula. I slavná Archa úmluvy je často popisovaná jako elektrické zařízení. Řada pasáží Starého zákona hovoří o tom, jak nešťastníci, kteří se této relikvie dotkli, zahynuli smrtí připomínající skon na elektrickém křesle. To je zřejmě pravda, protože takové střídání vodivých a izolačních vrstev vytváří takzvaný kondenzátor. Archa úmluvy během dnů nebo měsíců akumulovala statický náboj, který se mohl naráz uvolnit do neopatrného člověka. Nebo uzemnit vodičem, například nějakým kovovým drátem, do půdy. Pokud archa nebyla dlouhou dobu uzemněná, nastřádaný elektrický náboj mohl být docela silný. Je možné, že zapříčiňoval vážné, dokonce i smrtelné úrazy. I kdyby dotyčného nezabil proud, mohla smrt nastat jednoduše silným leknutím. Po vybití se ovšem archy bylo možné dotýkat zcela bezpečně, jako to činila řada chrámových kněží. V bájích a legendách mnoha kultur narážíme na příběhy o elektřině a rozvinuté vědě. Po celém světě byly také nalezeny artefakty související se starodávným využitím elektrických jevů. Tak například v Číně byla odhalená hliníková přezka z pásu, která se datuje až do 3. století našeho letopočtu. Staré židovské báje vyprávějí o zářícím šperku, který Noe zavěsil na Archu, aby získal trvalý zdroj světla. Vyprávějí také o podobném předmětu v paláci krále Šalomouna zhruba kolem roku 1000 před naším letopočtem. Jeden z prvních zastánců myšlenky, že staří Egypťané znali a používali elektřinu, byl Denis Saurat. Saurat ve své knize tvrdí, že záblesky v očích bohyně Isis v jejích chrámech po celém Egyptě vytvářelo nějaké elektrické zařízení. Ve sklepení Hathořina chrámu v jižním Egyptě se v místnosti označené číslem 17 nachází vyrytý petroglyf, který zachycuje krajně neobvyklou scénu s předmětem, který připomíná elektrický přístroj. Jeho popis najdeme v pojednání o elektřině ve starověkém Egyptě slavného britského vědce Ivana Sandersona. Na petroglyfu drží obsluha dvě elektrické lampy podepřené sloupy zvanými džed. Tyto lampy jsou propojené kabelem s nějakou krabičkou. Obsluha je drží jako pochodně. Zvláštní zařízení připomínající kondenzátory na vrcholech sloupů podtrhuje jejich podobnost s elektrickým zařízením. Sanderson uvádí, že mu petroglyfy popsal jeden elektroinženýr jménem Alfred Bielek jako jakýsi promítací přístroj s kabely složenými z mnoha multifunkčních vodičů. Další obrázek na papyrovém svitku znázorňující džed a anch s pažemi zvedajícími kouli byl interpretovaný jako generátor stejnosměrného proudu známý pod názvem van de Graaffův generátor. V kouli tohoto zařízení se postupně hromadí statický náboj. Jak říká elektroinženýr Michael Freedman:
"Jakou lepší hračku si egyptský kněz tehdejší doby mohl přát?"
Takový přístroj se dal využít k ovládání faraóna i rolníků tím, že jasně demonstroval moc bohů. Skutečné tajemství tohoto zařízení znal samozřejmě jenom kněz. Tím, že přiblížil ke kouli kovovou nebo pokovenou tyč, mohl vyvolat velkolepou podívanou s elektrickými oblouky a hlasitým praskáním. Stačil obyčejný kovový kroužek na prstě, kterým mohl kněz ukázat k symbolu života a nechat se zasáhnout velkým bleskem. Kněz tento zásah bleskem bez úhony přežil a tím předvedl všemocnou sílu bohů, i svou vlastní. Utrpěl zásah blesku a přežil. Jaký větší důkaz přízně bohů si ještě přát? Tajemství elektřiny znali jen kněží, a proto jim jejich domnělou sílu ostatní baštili. Sanderson se také zmiňuje o tom, jak Egypťané využívali elektrolytické pokovování. Jedním z nepřímých důkazů o tom, že ve starém Egyptě znali elektřinu, je skutečnost, že hrobky a podzemní chodby jsou bohatě zdobené. Ovšem na stěnách nebo stropech nezůstaly žádné stopy po kouřících loučích. Obvykle se předpokládá, že umělci museli pracovat při světle pochodní. Na stropech ale nejsou žádné saze! Svítili si snad Egypťané elektřinou? Autor Graham Hancock se ve své knize domnívá, že Egypťané znali elektřinu i další věci, které zdědili po starších civilizacích. V Egyptě proto údajně fungovaly tajné školy, které předávaly svým žákům nauky z Atlantidy. Svatyně a snad i archa úmluvy byly zapečetěné v Královské komnatě Cheopsovy pyramidy a vstup do ní představoval pečlivě střežené tajemství známé jen několika vyvoleným. Elektřinu tedy nepoužívaly široké masy, ale pouze zasvěcení kněží. V jedné knize Jerryho Zieglera se dočteme, že i řada starých indických véd popisuje elektrická zařízení, která se většinou používala při náboženských obřadech. Elektrické světlo využívali kněží v chrámech, aby získali moc nad obyčejnými lidmi. Opět se dostáváme k tomu, že exkluzivní přístup k nejnovějším technologiím získají vlády a globální establishment. Tyto kruhy nevyužijí technologie pro dobro nás všech, ale k ovládání a kontrole. Vidíme, že se to opakuje cyklicky pořád. Důkazy jsou ale přesvědčivé: starověcí lidé disponovali v mnoha případech stejnou a někdy i vyspělejší technologií, než jakou se pyšní moderní lidstvo. Obrovské světlo majáku na ostrově Pharos nebo bagdádská baterie svědčí o elektřině, kterou starověké civilizace znaly. Proč ale tuto energii získávali zdarma, zatímco my musíme za každý watt platit? Existovala volná energie, kterou starověcí lidé znali a získávali ji jen tak z éteru?
Nikola Tesla: Elektřina z éteru
Téměř o půlnoci z 9 na 10 července 1856 se narodil Nikola Tesla srbským rodičům v Chorvatsku nedaleko Bosny. Bylo to v oblasti, která zažila staletí nepokojů. Z tak skromného začátku vzešel člověk mimo naše chápání času a prostoru. Kořeny tohoto excentrického génia sahají do 19. století, kdy se ve vědě objevily revoluce v oblasti elektřiny a magnetismu. Jeho elektrické výtvory proměnily 20. století k nepoznání. Všechny aspekty života od té doby ovládla široce distribuovaná elektřina. Společnost je prostoupená globální komunikací, rádiem a televizí. Dědictví Nikoly Tesly ještě plně nerozkvetlo, ale jistě se tak stane v tomto 21. století. James Clerk Maxwell, který nám poskytl první verzi rovnic používaných v dnešní elektromagnetické teorii, jistě věřil v existenci éteru, který přenáší světlo a další záření. Důkazy o existenci světelného éteru se hromadily s tím, jak byly objevované další jevy světla a jiných záření. Nakonec se zjistilo, že vlastnosti éteru, odvozené z jevů světla, jsou přesně takové, jaké jsou nutné k vysvětlení elektromagnetických jevů. Píše se 21. století a vědecký establishment už dávno zavrhl jakoukoli seriózní diskusi o éteru a jeho měření. Ale duch éteru se vrátil. Duch Nikoly Tesly žije a fyzika má před sebou mnoho nedokončených úkolů. Co si Tesla myslel o éteru? A co si Tesla myslel o elektřině? Musíme si uvědomit, že v době, kdy Tesla v 19. století pracoval, byl éter neoddělitelně spojený s pojmem elektřiny. Kromě toho, že byl prostředím přenosu světla a dalších záření. Myšlenka částic elektřiny, které se později vžily pod názvem elektrony, ještě nebyla v módě. Elektřina byla považovaná za něco jako nehmotnou tekutinu, doslova éter. V zásadní přednášce před Americkým institutem elektroinženýrů v květnu 1891 na tehdejší Columbia College v New Yorku Tesla prohlásil:
"Víme, že elektřina se chová jako nestlačitelná tekutina, že jí v přírodě musí být konstantní množství, že ji nelze ani vyrobit ani zničit. a že jevy elektřiny a éteru jsou totožné."
Tesla si všiml, že tento éter je pohyblivý a dynamický. Využití éteru by podle něj bylo spásou lidstva. Tesla dále prohlásil:
"s energií z něj získanou, s každou formou energie získané bez námahy, ze zásob navždy nevyčerpatelných, bude lidstvo postupovat obrovskými kroky. Je jen otázkou času, kdy se lidem podaří připojit své stroje k samotnému kolovému dílu přírody."
Jak jsem předeslal, slovo éter se začalo ze slovníku fyziků vytrácet. Přesto když časopis Time umístil Teslu na obálku při příležitosti jeho 75. narozenin 10. července 1931, zmínil se o Teslově práci na využití zcela nového a netušeného zdroje energie. Byl to éter? Možná. Tesla dlouho doufal, že se mu podaří distribuovat elektrickou energii po celém světě prostřednictvím éteru. Energie by se spotřebovávala pouze podle potřeby v milionech přijímačů a ke každému z nich by se přenášela v rezonanční dutině obklopující zemské těleso. Taková energie by se nepřenášela elektromagnetickým zářením, jak o něm běžně uvažujeme, tedy kmitající elektrické a magnetické vlny příčně ke směru šíření. Přenášela by se podélnými vlnami, které by se více podobaly podélným tlakovým vlnám ve vzduchu. Tesla provedl mnoho experimentů, které zdánlivě ukazovaly, že takové neelektromagnetické šíření energie je možné. Tesla skutečně osvětloval elektrické žárovky na velké vzdálenosti. Jednalo se skutečně o novou formu šíření energie? Zdá se, že ano. Vezměme si speciální indukční cívky Nikoly Tesly, kterým se dnes říká Teslovy cívky. Dobří experimentátoři si dlouho lámali hlavu nad fungováním Teslových cívek. Zdá se, že Teslovy cívky jsou skutečně bohaté na stopy po samotné struktuře dynamického éteru. Některé experimenty se dotýkají hluboké problematiky éteru a dvou základních forem elektřiny. Tou první je přijímaná forma, vázaná na hmotu, tedy tok elektronů. Tou druhou, kterou konvenční věda vůbec nepřijímá, je nehmotná forma, schopná proudit v drátech a kolem nich a také se přenášet jako Teslovy vlny plynným prostředím a vakuem. Nehmotná forma elektřiny by se mohla nazývat studená elektřina. Jde o předchůdce dnešní studené fúze? Ocitl se Nikola Tesla na prahu něčeho, co už dávno před ním znali lidé ve starověku? Tedy získávání volné energie z éteru? Podobně jako dokážeme z éteru využít elektromagnetické vlny, jak si můžeme být jistí, že stejně nelze získat i samotnou elektřinu? V pořadu Supertřída globální šlechty jsem se zamýšlel nad tím, že civilizace se pohybují ve zhruba 300letém cyklu. Po etapách rozvoje a vrcholu následuje pád. Dosažený vědecký pokrok, jako by byl náhle zapomenutý, a následující civilizace začne všechno vymýšlet od začátku. A tak se to odehrává zhruba každých 300 let. Ve starověku zjevně znali principy elektřiny, což dokazuje maják na ostrově Pharos nebo bagdádská baterie. Ocitl se Nikola Tesla na prahu tohoto poznání a znovuobjevení?
Měsíc jako zásobárna pro novou energii
Energetika je jedním z nejglobálnějších odvětví a hraje významnou roli při tvorbě rozpočtů v mnoha zemích. V současné době jsme svědky rostoucího vlivu na energetické trhy, který je vyvolaný geopolitickými změnami. Hlavní výzvou globální energetické transformace je urychlený vývoj vysoce účinných energeticky úsporných technologií. Dnes se v jednom kuse driluje mantra solární, vodní nebo větrné energie. To jsou ovšem zdroje řízené korporacemi, kde primární roli hraje maximální zisk. Aby se více než 8 miliard lidí na planetě mohlo těšit ze životní úrovně, která vykazuje potenciální výhody dnešních technologií, musí být světová spotřeba energie desetkrát vyšší než dnes. Znamená to tedy, že se skokově zvyšuje množství energie na obyvatele a kilometr čtvereční. Žádné množství fosilních paliv by tuto poptávku nedokázalo dostatečně uspokojit. Musíme se obrátit k sofistikovanějším a energeticky náročnějším formám výroby energie a zejména k samotné fúzi. Vyčerpávající přírodní zdroje a narůstající populace si vyžádaly naléhavou misi v podobě objevení alternativních zdrojů energie. Za zavřenými dveřmi, globální elita pracuje na tajném přežití pro svou budoucnost. Základním kamenem jejich plánů jsou přírodní zdroje. Země byla vyčerpaná, znásilněná a pohlcená lidskou chamtivostí. Co kdyby se nyní největší objev přírodních zdrojů neodehrál na Zemi? A když ne na Zemi, tak kde? Planetu Zemi jsme téměř pohltili. Další výzvou, než bude příliš pozdě, jsou nebesa a průzkum vesmíru. Kdo se tam dostane jako první? Mimozemský imperativ je dalším krokem evoluce. Čelíme možnému zániku, ať už v důsledku termonukleární války, nebo temného věku v důsledku rozpadu finančního systému. Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel světa je naší největší nadějí na přežití alternativní zdroj energie, který se možná nachází ve vesmíru. Bez něj jsme odsouzení k zániku. Krafft Ehricke, který byl v rámci programu Apollo zodpovědný za vývoj raket Centaur a Atlas, už před mnoha desetiletími definoval jako cíl industrializaci Měsíce a kolonizaci Marsu. První zastávkou je družice Země, Měsíc. Výzkumná skupina v Institutu technologie jaderné fúze na Wisconsinské univerzitě pracuje na podrobnostech plánu na zahájení těžby helia-3 na Měsíci. Nejen pro využití při budování lunárního průmyslu a napájení pozemských reaktorů, ale také pro pokročilé fúzní pohonné systémy, které by člověku otevřely zbytek Sluneční soustavy k průzkumu. Je to utopický sen? Helium-3 na Měsíci je velmi zajímavé a proto si to musíme v krátkosti vysvětlit. Sluneční vítr, který neustále chrlí vysokoenergetické částice do celé Sluneční soustavy, obsahuje podle zjištění sond asi 20 částic helia-3 na milion. Tyto částice ale nepřežívají v zemské atmosféře, a proto se na zemském povrchu neusazují. Protože Měsíc nemá atmosféru, helium-3, které na něj dopadá ze slunečního větru, se na něm shromažďovalo po miliardy let. Na rozdíl od planety Země. Vzorky měsíční půdy vrácené sondami z programu Apollo a analýzy sovětských bezpilotních sond Luna ukazují, že měsíční půda obsahuje odhadem milion tun helia-3. Helium na Měsíci nebude samo o sobě neomezenou zásobou energie, ale mohlo by fungovat jako most k získání prakticky neomezeného množství helia-3 z vnějších planet. Poskytne lidstvu první biologicky nezávadnou, neznečišťující, účinnou a ekonomickou energii v historii lidstva. Hojnost této kvalitní energie vlastně vytvoří možnost. A je sama o sobě předpokladem pro kolonizaci vesmíru a nezbytnou revoluci veškeré hospodářské činnosti na Zemi. Měsíc může otevřít éru jaderné fúze. Měsíc tedy ukrývá obrovské množství surovin, které můžeme využít na Zemi, včetně titanu, hliníku a železa. Nebo zmíněného helia-3. Dr. Gerald Kulcinski na lunární vědecké konferenci v září 1986 prohlásil:
"Měsíc má oproti Zemi rozhodující výhodu při čištění těch kovů, které se vždycky nacházejí v surových minerálech obsahujících velké množství kyslíku. Na Zemi musí být roztavený kov umístěný ve vakuu, aby se dosáhlo extrakce kyslíku, a tím se získaly nejlepší možné mechanické a antikorozní vlastnosti. Vytvoření takového vakua je však velmi nákladné. Protože na Měsíci není atmosféra, je tu volné vakuum, které je mnohem kvalitnější než to, které jsme dokázali vytvořit na Zemi. S dokonale vyčištěným měsíčním titanem bychom mohli na Zemi stavět mosty, které by vydržely věčně. To všechno je možné pouze v případě, že se na Měsíci podaří dosáhnout vyčištění kovu. Kromě toho Měsíc ukrývá významné zásoby helia-3, které je na Zemi velmi vzácné a které je ideálním prvkem pro realizaci jaderné fúze."
Na Měsíci je ve skutečnosti dostatek paliva, které by pokrylo současnou energetickou potřebu celé Země na téměř 2000 let… Helium-3 je přirozeným produktem rozpadu radioaktivního tritia. Je nejúčinnějším a nejefektivnějším zdrojem pro výrobu termonukleárních zbraní. A energie termojaderné fúze je o několik řádů výkonnější než jakákoli jaderná energie. Znamená to tedy, že děláme skok v množství energie dostupné na obyvatele a kilometr čtvereční. Zpracování průmyslových materiálů na Měsíci se bude výrazně lišit od běžných pozemských technologií, které vyžadují obrovské množství vody, chemikálií a dalších těkavých látek, které se v měsíčním prostředí nevyskytují. Fúze má pro zpracování materiálů a další průmyslová odvětví velké výhody, a to i oproti jadernému štěpení. Vyžaduje malé množství paliva, většina paliva se už na Měsíci nachází, neprodukuje žádný odpad, který by bylo nutné recyklovat, nevyžaduje prakticky žádnou radiační ochranu a může využívat technologie přímé přeměny, jako je magnetohydrodynamika. Lze Zemi zachránit, nebo elita na naši planetu zanevřela a tajně plánuje hromadný odchod ze Země? Překvapuje nás tato otázka? Možná by tolik neměla. Evropská kosmická agentura a Rusko dlouho připravovaly plány na společnou misi na Mars. Nepodařilo se mi ale najít, jak tato příprava utrpěla po sankcích a hysterické rusofobii. Mějme ale na paměti, že globální elita navzájem mezi sebou spolupracuje a pohybuje se nad těmito lokálními rozmíškami. Spíše naopak tyto konflikty organizuje, rozdmýchává a přiživuje. Ovšem další soukromě financované společnosti, jako je Planetary Resources a Golden Spike Company, nepřetržitě pracují na přistávací misi na Měsíci a na projektech těžby na asteroidech. Soukromý vesmírný podnik z Nizozemska s názvem Mars One chtěl do roku 2023 vyslat čtyři astronauty na jednosměrnou cestu na Mars v experimentální kolonii. Opět se mě nepodařilo najít mediální výstupy o průběhu akce, pokud ovšem není standardně utajená. Přísně tajná zpráva britské vlády o strategických trendech do roku 2050 ukazuje záměry elity naprosto jasně:
"Chystáme se pohánět lodě, které se ve velkém počtu vydají s lidmi na Mars."
Je to tak, elita zřejmě plánuje přinejmenším omezený exodus z planety Země. Proč? Co vědí a my ne? Jaderné války? Nanoválky, které jsem popisoval v pořadu Tiché zbraně? Bakteriologické války, které jsem pro změnu popisoval v pořadu Vyšší forma zabíjení? Oni to musí vědět. Jak jsem řekl, jsou organizovaní tak, aby fungovali nad společností.
Voda z asteroidů
Voda z asteroidů může pohánět vesmírnou ekonomiku. Kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem krouží téměř neomezené množství asteroidů, kusů hornin o velikosti od fotbalových míčů až po gigantickou plochu o průměru 1000 km. Více než 1500 z nich je stejně snadno dosažitelných jako Měsíc a nacházejí se na podobných oběžných drahách jako Země. Asteroidy jsou plné vzácných zdrojů, od vody po platinu. Mnohé z asteroidů se nacházejí na dráhách, které je zároveň přivádějí do blízkosti Země. To z nich činí mnohem snazší cíle pro vesmírné mise, které vyžadují méně paliva a času na návštěvu. Voda je základem života a na asteroidech je jí dostatek. Přístup k vodě a dalším těkavým látkám podporujícím život ve vesmíru poskytuje hydrataci, dýchatelný vzduch, ochranu před radiací, a dokonce i výrobní možnosti. Prvky vody, tedy vodík a kyslík, lze také využít k výrobě raketového paliva. Využití zdrojů vesmíru umožní rozsáhlý průzkum vesmíru. Využití cenných nerostů z prakticky nekonečného zdroje zajistí stabilitu na Zemi, zvýší prosperitu lidstva a pomůže vytvořit a udržet lidskou přítomnost ve vesmíru. Cílem NASA je provádět výzkum, který by umožnil bezpečné a produktivní obývání vesmíru lidmi, a využívat vesmírné prostředí jako laboratoř k testování základních principů biologie, fyziky a chemie. V dlouhodobějším horizontu se lidé vydají za nízkou oběžnou dráhu Země, aby nejprve prozkoumali Mars, a to po cestě vytyčené robotickými systémy. Vedle těžby surovin a nerostů na Zemi bude dalším dobývacím prostorem pro stejnou těžbu samotný vesmír, respektive planety a tělesa na něm. Do těchto vesmírných projektů se investují obrovské balíky peněz. Peníze pak ale nezbývají na fyzikální výzkumy samotné fúze přímo na Zemi. S vesmírem je totiž spojený potenciál útěku globální elity na jinou planetu. Ovšem na Zemi je pro nás k dispozici stejná volná energie, na kterou už přišel Nikola Tesla. Dnes se jí ale říká studená fúze. Díky nezávislosti, kterou by nám volná energie poskytla, bychom mohli vzít moc do vlastních rukou a útěk globální elity na jinou planetu tak citelně ohrozit.
Voda odráží naše myšlenky
Jak možná víme, vesmír samotný je plný vody. Kromě toho, že voda znamená život, jde také o úžasný fenomén. Než se vypravíme k další pouti za volnou energií, zastavme se na chvilku u vody. Náš myšlenkový aparát funguje na vodu. Naše fyzické tělo je ze dvou třetin tvořené vodou, takže je zřejmé, že její vlastnosti nás mohou léčit nebo poškozovat. Dnes se dozvídáme, že voda si zřejmě pamatuje a později předává informace. Není divu, že nejdynamičtější hranicí ve vědě je dnes výzkum vody. Zaznamenává voda témata našich myšlenek a pocitů? Tančí krystaly vody na Mozarta a rozpadají se při poslechu heavy metalových textů? Může voda odrážet sílu lásky a zrcadlit účinky vděčnosti? Jeden japonský výzkumník se domnívá, že má fotografický důkaz o tom, že voda má takovou citlivost. Dr. Masaru Emoto studuje mikroskopickou architekturu desítek tisíc vodních krystalů. Když zdravá voda zmrzne, vytvoří krystaly, tedy pevné látky s uspořádanou vnitřní strukturou. Schopnost vytvářet krystaly se ale může z vody vytratit. Emoto vidí, že tyto struktury jsou ovlivněné lidskou činností a záměry. Vidí fyzikální důkaz, že naše myšlenky, tedy lidské vibrační energie, ovlivňují naše okolí. Dále vidí, že hudba, a dokonce i obrazy ovlivňují molekulární strukturu vody. V roce 1992 získal Emoto doktorát z alternativní medicíny na Mezinárodní otevřené univerzitě na Srí Lance. Má zkušenosti jako léčitel, který léčil více než 15000 lidí, a jako autor desítky knih o jemných energiích. Emoto se poprvé zaměřil na výzkum vody po setkání s Dr. Lee Lorenzenem. Lorenzen, který vystudoval biochemii na Kalifornské univerzitě v Berkeley, vyvinul typ vody nazvaný magnetická rezonanční voda, aby vyléčil zdravotní problémy své vlastní ženy. Díky Lorenzenovi se Emoto dostal k přístroji zvanému magnetický rezonanční analyzátor, který údajně měřil čchi. Když Emoto mluví o čchi, používá japonské slovo hado, což znamená svět jemné energie související s vědomím. V Japonsku se Emoto podle svých slov dozvěděl, že voda hado, kterou Lorenzen na Emotovu žádost vyrábí, zlepšuje zdraví lidí. Rodiny jeho pacientů mohly pozorovat zlepšení. Skeptici se samozřejmě vysmívali domněnce, že voda může obsahovat a předávat informace zlepšující zdraví. Aby Emoto ukázal skeptikům, že to, co se děje ve vodě hado, je víc než jen představa, chtěl mít nástroj nebo metodu pro měření rozdílů mezi jedním typem vody a druhým. V roce 1994 si přečetl knihu, která ho přivedla k úvahám, jak by mohl takovou metodu najít. V knize bylo uvedeno, že i po několika milionech let, co na Zemi padá sníh, neexistují žádné dvě sněhové vločky, které by byly stejné. To vedlo Emota k otázce, zda by zmrazení vzorků vody nebylo způsobem, jak zjistit informace, které v sobě uchovávají vody vystavené různým vlivům. Rozhodl se začít své pokusy s čistými vodami. Zmrazit kapky a vyfotit vzniklé ledové krystalky se ukázalo být obtížné. Bylo nutné je pozorovat pod silným mikroskopem a fotit je vysokou rychlostí, než roztají. Přesto vytrvale vyvíjel techniku, jak jasně fotit krystaly při 200 až 500násobném zvětšení během devadesáti sekund, než začaly tát. Tato technika zahrnovala vybudování velkého ledového boxu, ve kterém jeho zaměstnanci pracovali až patnáct minut v kuse, přičemž se oblékali do masek pro teploty -5°C. Emoto pak fotografie zvětšil do diapozitivů a ukázal je svým studentům, kteří byli fascinovaní tím, co viděli. Například jeden vzorek zasněžené pramenité vody z prefektury Jamanaši poskytoval symetrický šestiúhelníkový krystal se třemi větvemi, které se táhly od každého okraje a vytvářely dojem, že se lidé drží za ruce. Naproti tomu působení chlóru má na krystaly vody tříštivý účinek. Emotovi studenti střízlivě usoudili, že vzhledem k tomu, že život na Zemi závisí na vodě, musí mít kvalita vody v daném místě obrovský vliv na životní prostředí. Emotovi spolupracovníci mu posílali vzorky vody z různých částí světa. Ze znečištěných řek, z různých měst a hor. Jeho pracovníci pořídili mnoho fotografií každého vzorku. Ačkoli se jednotlivé krystaly v detailech lišily, obecně si byly podobné. Neznečištěné vzorky vody poskytovaly symetrické šestiúhelníky. Ovšem když byly kapky znečištěné vody zmražené, fotografie odhalily neschopnost krystalů dosáhnout úplné šestiúhelníkové struktury. Většina vzorků ale prošla společnou fází, kdy ledové kapky roztály. Těsně předtím, než se led změní na vodu, bylo možné pod mikroskopem pozorovat tvar, který je replikou šesti čar uvnitř kruhu tvořících znak čínské abecedy pro vodu. Co způsobilo zjevnou slabost skrytých struktur vody? Problémy souvisely s tím, zda byla voda vystavená působení chemických látek, emocionálnímu znečištění a zvukovému znečištění. Při pozdějších pokusech Emoto umístil vzorky vody mezi reproduktory a vystavil je určitým nahrávkám před zmrazením kapek. Když hudební texty obsahovaly agresi jako "Nenávidím tě!" nebo "Ty hlupáku!", voda nejenže nedokázala vytvořit správné krystaly, ale pod mikroskopem působila chaoticky. I když nevím, jak voda porozuměla jazyku, ve kterém byly tyto fráze pronášené, protože v angličtině, v češtině, v japonštině nebo svahilštině to všechno přece jen zní poněkud jinak. Na druhou stranu povznášející hudba, jako je Mozartova Symfonie číslo 40 g-moll a Beethovenovo Pastorale, přinesla krásné půvabné krystaly. Ačkoli zdravé vody tvoří nesčetné variace hexagonálních krystalů, Emoto byl překvapený. Jedna z jeho sad fotografií před a po ukázala nedostatečně vytvořené krystaly vody ze vzorku vody přehrady Fudžiwara před modlitbou ministra nad přehradou. Voda stagnovala a vzorek pod mikroskopem vypadal jako trpící tvář. Vzorek po byl odebraný potom, co se hlavní kněz Kato Hoki hodinu modlil vedle přehrady. Mezi nádhernými šestibokými krystaly získanými z vody po modlitbě, byly dva sedmiúhelníky, tedy krystaly, které byly sedmiboké. Emotův výzkum ukazuje, že problematickou vodu z vodovodu, která nemůže správně krystalizovat, lze vědomým myšlením zaměřeným na lásku přeměnit na krásné krystaly. Dozvěděl se, že nejmocnější kombinací slov je láska a vděčnost. Další jeho experimenty ukazují, že elektromagnetické znečištění lze zmírnit, pokud jsou slova přicházející přes mobilní telefon nebo televizi harmonická, například telefonní hovor mezi milenci nebo televizní program o přírodě. Politické debaty obecně měly negativní vliv na schopnost vody krystalizovat. Jestliže voda nese zprávy o úmyslech těch, kdo s ní zacházejí, ať už láskyplných, nebo zlostných, co tato skutečnost znamená v našem každodenním životě? Dokud nebudou provedené různé vědecké studie, můžeme jen spekulovat. Slyšeli jsme příběhy o tom, jak pokojové rostliny umírají, když se jejich domov stane místem manželské bitvy. A naopak, jak se rostlinám daří pod šikovnou péčí zahradníka, který je rád pěstuje. Možná voda uvnitř rostlin okamžitě registruje a zaznamenává silné emoce vyzařované v jejich prostředí. Je voda nejcitlivějším médiem pro záznam a přenos jemných vlivů? Pokud ano, má to hluboké důsledky pro naše zdraví a zdraví našeho životního prostředí. Oplodněné lidské vajíčko je z 95% tvořené vodou. Zralé lidské tělo je ze 70% tvořené vodou. Žijeme na planetě, jejíž povrch je asi ze 70% pokrytý vodou. Je třeba provést přísné dvojitě zaslepené vědecké experimenty, které by Emotovy závěry buď replikovaly, nebo vyvrátily. Emoto si ale klade otázku, zda je západní vědecký model schopen takového úkolu. Když se zabýváme něčím živým, jako je voda ve stavu zdraví, neexistuje nic takového jako přesná replikace. Stejně jako sněhové vločky a lidské tváře jsou podle něj i krystaly vody výtvorem nesčetných vlivů a nebudou existovat dva stejné. Jak chceme replikovat výjevy v kaleidoskopu? Voda je zřejmě tak citlivá, že je neustále se měnícím záznamem jemných vlivů. Nejen proto si voda zaslouží naši pozornost jako matrice, která musí být řádně zkoumaná.
Závěr
To je všechno v první části pořadu Volná energie a studená fúze, co uslyšíte ve druhé epizodě? Na začátku příštího dílu se podívám na planetu Zemi jako energetické dynamo. Mohla by nám planeta Země ukazovat způsob, jak získat čistou a volnou energii? Nabízí nám planeta Země pomocnou ruku, ale my ji zatvrzele odmítáme? Pak se už přesunu téměř do současnosti a podívám se na pozadí energetické revoluce. Dva špičkoví vědci totiž v roce 1989 objevili počátek možné studené fúze. Masmédii jsou samozřejmě dodnes zesměšňovaní. Jak to ale bylo ve skutečnosti? A komu všemu po světě se podařilo jejich experiment zopakovat? Projekty studené fúze jsou dnes přísně tajné, což zdokumentuji na jednom zapomenutém rozhovoru s agentem CIA Gordonem Novelem. Dále se podívám na situaci studené fúze dnes a její ekonomické dopady. I kdyby nakrásně existoval funkční koncept získávání volné energie, opravdu by se prosadil? Co všechno tomu brání? Je možné tuto technologii zcela zničit nebo jen na čas pozdržet?