Tento pořad se zabývá dvěma hlavními tématy: rostoucí mocí dětí v globální společnosti a jak ženské emoce mohou ovlivňovat prosazování totalitních agend. Úvod pojednává o dětské mentalitě v dualistickém uvažování. Pro děti je svět černobílý a kontrast přítel-nepřítel je velmi silný, zejména z pohádkových příběhů. Dále se pořad soustředí na to, jak snadné je děti podněcovat a jak nebezpečné důsledky to může mít v dalších etapách života pro ně i jejich okolí. Další části pořadu se věnují mládeži jako bojovníkům globalizace, jako klimatickým bojovníkům a příkladům, jak byly děti zneužívané v minulosti, například v rámci kulturní revoluce v Číně a v Kambodži. Poté se pořad zaměřuje na roli žen u moci a jejich emocionálního vlivu na společnost. Pokládá otázku, zda jsou ženy nezbytné pro demokracii, a diskutuje o jejich úloze v práci a rodině. Nakonec představuje příklady ženského hnutí a hovoří o důležitosti naslouchání ženským hlasům. Celý pořad se uzavírá závěrem, ve kterém se pojednává o tom, jak emoce mohou být zneužité pro podporu totalitních režimů. Celkově se jedná o analýzu a diskusi o tom, jak děti a ženy ovlivňují společnost a politiku, a jaké jsou potenciální důsledky jejich účasti na moci.
Čas od času se setkáváme s romantizovaným povzdechem, že děti jsou naše budoucnost. Tato magická představa nás utvrzuje v přesvědčení, že děti jsou nevinné a čisté bytosti, které by přinesly svěží pohled na svět, do kterého by vnesly harmonii. Děti jsou bezbranné, nekalkulují a rozhodují se podle emocí. A kdyby nám vládly děti, byl by svět plný jásajícího míru, duhových barviček a žádných válek.
Takové romantizované přesvědčení pramení z toho, že děti ve skutečnosti žádnou moc nemají. Netřímají v rukou rozhodovací pozice, které by určovaly, co je správné a co ne, protože se to teprve učí. I když je svět dospělých značně pokroucený, mnohdy pokrytecký a někdy až cynicky odporný, stále převládají rozmanité zkušenosti, zohlednění vyvážených potřeb všech a životní meta-fyzické perspektivy.
S fenoménem dětí u moci se setkáváme zejména v souvislosti s klimatickým hnutím a progresivními proudy. Proč jsou takové představy některých dospělých infantilnější než samotných dětí? Jsou děti skutečně tak jiné? Spravedlivější? Vytvořily by lepší svět? Totéž se tvrdí o ženách. Hurá, více žen do politiky. I když jsou takové ženy, které si v mocenském ranku soupeření opravdu libují, většině toto agresivní prostředí smečky prostě nesedí.
Společenská funkce obou pohlaví se totiž rámovala po mnoho tisíciletí. Jakýkoli nepřirozený zásah vždycky skončil napětím, chaosem a nakonec katastrofou. Podotýkám, že rozhodně nemám v úmyslu stylizovat ženu jako ušlápnutou puťku s měchačkou v jedné a nákupní taškou v druhé ruce, která obskakuje zbožštělého živitele rodiny s lahváčem v jedné a novinami ve druhé ruce. Taková stereotypní zjednodušování jsou toxická. Každý by měl v životě o něco usilovat a chtít něco dokázat. Máme své sny, ambice a touhy, kterým bychom měli kráčet vstříc. Ovšem sociální funkce obou pohlaví se formovala přes tisíciletí a je proto nezastupitelná. Nedá se nic dělat. To platí jak u dětí, tak i u žen a mužů. Pojďme společně prozkoumat fenomén dětí a žen u moci.
Není dobro, není zlo
Položme si základní otázku. Znamenaly by děti šťastný svět bez válek a černobílého myšlení? Ve skutečnosti nikdo nemůže být krutější než děti. Pravdou je, že jejich pohled na svět je jednoduchý, dualistický a ještě není utvářený sebereflexí, životními zkušenostmi a metaperspektivami.
Naopak, přítel-nepřítel a černobílé myšlení je u dětí obzvlášť výrazné. Protože děti jsou od přírody naprogramované k absolutní loajalitě směrem vzhůru, lze je snadno ovlivnit a vycvičit v nesmiřitelné nepřátele nepřítele. Nikoho není snazší podněcovat a proměnit v lynčující dav než děti a dospívající. Záleží jen na tom, kdo si získá jejich loajalitu.
Je šokující, že vhodným společenským ovlivňováním se i takové děti a dospívající, kteří primárně vůbec nejsou násilníci a neprožívají potěšení z ničení a vyhlazování druhých, mohou během krátké doby stát pachateli násilí, a nakonec se dokonce chlubit svými údajnými hrdinskými činy. Dítě je takovému vývoji nakloněné, pokud prostředí, ke kterému patří i zábavní média, přímo či nepřímo sděluje, že násilí namířené proti určitým osobám nebo skupinám je ospravedlnitelné.
Vzpomínáme si na děti z německé písničky, které zpívaly o tom, že babička je staré prase, protože jí kotletu a jezdí v SUV? Toto byl první stupeň dětského nesmiřitelného nepřátelství, i když se to placení debunkeři snažili změkčit, že šlo prý o nevinnou satiru. Svědomí pak už nevzbuzuje námitky ani v případě extrémní krutosti, protože agresor, v tomto případě děti, se považují za ochránce nebo zachránce společnosti. To je druhá fáze dětské krutosti, ke které se v průběhu pořadu dostanu.
Podněcované děti jsou nebezpečné
Že jsou děti samy o sobě dobré, je tedy naivní představa. Naopak. Podněcované děti jsou nebezpečné, mnohem nebezpečnější než dospělí. Ve skutečnosti děti rády přemýšlejí v dichotomiích dobro a zlo, jako je tomu například v pohádkách. Pohádky jsou jednou z hlavních forem dětského vyprávění a zábavy. Pohádky často představují jednoduché morální konflikty mezi postavami dobra a zla. Hrdinové jsou absolutně dobří, spravedliví a čestní, zatímco zlé postavy ztělesňují pravý opak.
Toto černobílé rozdělení světa je pro děti srozumitelné a jednoduché. Umožňuje jim lépe se identifikovat s hrdiny a odcizit se od záporných postav. Je to logické, protože děti ještě nejsou schopné chápat složitá morální dilemata a nuance v lidském jednání. Tato dichotomie dobra a zla je způsob, jakým děti interpretují svět a snaží se v něm orientovat. Dokonce i předškolní děti mají zcela jasné představy o tom, jak má vypadat nepřítel.
Takovým černobílým viděním se děti nejúčinněji vyhýbají prožitku nejistoty, ohrožení a nesnesitelné ambivalence. Tím, že zůstávají neochvějně přesvědčené o tom, koho je třeba zařadit do kategorie přítel a nepřítel, aniž by to nakonec dokázaly zdůvodnit. To nakonec vede k totální nemilosrdnosti.
Ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu koncem ledna 2019 se klimatická aktivistka Greta Thunbergová dokonce otevřeně přiznala k černobílému myšlení:
"Říkáte, že nic v životě není černé nebo bílé. Ale to je lež. Velmi nebezpečná lež. … Pokud jde o přežití, neexistují žádné šedé zóny."
Jaký větší důkaz ještě chceme?
Děti barbarství
Na příkladu Grety Thunbergové vidíme, že děti mají sklon uvažovat v dualistickém myšlení černá a bílá, přítel a nepřítel. Ve skutečnosti mají děti k archaickému stavu džungle ještě blíže než dospělí.
Bez vedení zodpovědných rodičů a učitelů se děti mohou snadno vymknout kontrole. To ilustruje například nositel Nobelovy ceny za literaturu William Golding ve svém románu Pán much, který se věnuje vyvrácení klišé o nevinném dítěti. Golding v něm líčí osudy školní třídy, která je za války vysídlená na opuštěný ostrov bez učitelů a dalších dospělých. Následně se mezi dětmi rozvine nelítostný boj, všichni proti všem. Hlavní předností mezi dospívajícími se stane síla, autorita a schopnost šířit strach.
Mladí lidé rádi sní o lepším, spravedlivějším světě. Pravdou ale je, že mechanismy sociálního vyloučení a šikany působí v zesílené podobě právě mezi dospívajícími. Šikana může mít zničující podobu. Říká se, že děti jsou bezprostřední, což je pravda. Pravda ale také je, že případy šikany vznikají velmi často právě u dětí. Slabší jedinec, který není dostatečně odolný a tvrdý, se stává objetí takové skupiny. Děti totiž aplikují základní archaické myšlení zvířat v džungli. Silnější predátor vyhrává. Toto je ve skutečnosti ona romantizovaná dětská bezprostřednost. To zlověstné, zlé, destruktivní klíčí ze samotných dětí. To divoké se propracovává takříkajíc z jejich nitra a prolamuje [u dětí ještě] tenkou civilizační krustu. Chlapci promítají své temné pohnutky a strachy ven. Nakonec jsou chlapci hordou bojových výkřiků, ve které se spiklenecky domlouvají s kultem smrti.
Všechno končí v okamžiku, kdy na ostrov vstoupí dospělí v převleku mariňáků. A právě tito zodpovědní dospělí dnes stále více chybí. Je pořád patrnější, že dospělí nenastolují pořádek, ale naopak se k dětem přidávají.
Tedy přesně naopak proti přirozenosti. To se nám nakonec stane osudným. Vidíme ale, že bez adekvátního vedení dospělých se u dětí rozvine destruktivní chování podobné zvířecím smečkám nebo gangům. Přesně jako u Williama Goldinga.
Bohužel, většina dětí je slušných a nemá sklon k těmto konfliktům. Moc a určování pravidel si ale nelítostně vezmou ti nejsilnější, pokud dostanou šanci. Je potom úplně jedno, že je dítě slušné a férové. Buď se podvolí silnějším, nebo bude šikanované. Opět, pokud nezasáhne rozumný dospělý, který věci srovná.
Mládež jako zbraň
Důsledky toho všeho si lze představit. Gretina věta "když jde o přežití, neexistují žádné šedé zóny" zní jako věta z Pána much. Tím, že se děti a mladí lidé domnívají, že jsou v situaci sebeobrany, se implicitně legitimizují odpovídající činy sebeobrany.
Například v otázkách klimatu. A v sebeobraně je, jak víme, dovolené všechno, i zabíjení, jak jsme viděli v Číně. Koneckonců nepřítel se najde rychle kdykoli a kdekoli. Například řidič SUV, jedlík masa, nebo cestující v letadle.
Hyperagresivní chování švédské klimatické aktivistky Grety mluví jasnou řečí. Postižené, malicherné, nevychované dítě, kterému nikdy nebyly ukázané hranice a které tyranizuje svou rodinu hladovkami a vydíráním. Rodina se vším souhlasila, a proto dívka to samé očekává od celého světa. Protože sesadila své rodiče z přirozeného místa, autority pro ni neexistují. Proto neměla problém mentorovat a poučovat americký Kongres nebo Europarlament o tom, jak funguje svět. Před nějakou dobou něco naprosto komického a nemyslitelného.
Behaviorální vědec Georg Elwert to popisuje jako protesty mládeže, řádění a fanatismus. To, co dosud na Západě chybělo, je polovojenská infrastruktura a racionální strategické plánování, které z dětí a mládeže dělá především bojovníky. Kdy se na scéně objeví stratég s cílem použít mládež jako zbraň? Z hlediska bezpečnostní politiky je to relevantní otázka. Tito stratégové tu ale už jsou v podobě miliardářů, kteří financují a řídí klimatické hnutí. Není náhodou, že jeden německý časopis nazval Gretu Thunbergovou a klimatickou mládež dětskými vojáky ekologismu. Krátká pasáž z časopisu rozhodně stojí za citování:
"Dnešním ekologickým aktivistům nejde o nic menšího než o ovládnutí světa. A zdá se, že jsou odhodlaní udělat cokoli. Podobně jako nacionální socialisté posílají dnes do svého nemilosrdného boje za konečné vítězství i děti. A to po letech výcviku levicově zelených dětských vojáků ve školkách a školách."
K tomu přispívá i Světové ekonomické fórum, které chce do škol od roku 2025 zavést povinnou výuku o klimatickém alarmismu. Světové ekonomické fórum Klause Schwaba dokonce pochválilo Itálii v článku z 26. srpna 2022, že Itálie už v roce 2019 schválila návrh OSN na povinné osnovy v oblasti klimatu pro všechny školy.
"Celé ministerstvo se reorganizuje, aby se udržitelnost a klima umístily do středu vzdělávacího modelu,“ řekl v roce 2019 italský ministr školství Lorenzo Fioramonti v rozhovoru pro Reuters.
Vidíme, že klimatická agenda cílí právě na děti. Jak asi už správně tušíme, tento předmět by měl děti učit o tom, jak za globální oteplování může člověk, a jak se dusíme pod množstvím CO2. Klimatická výuka by měla podle všeho probíhat už od nejútlejšího věku a měla by pokračovat i průběžně po celou dobu školní docházky. Z dětí tak vyrostou klimatičtí alarmisté, kteří budou věřit, že CO2 zničí planetu, a že zachránit ji mohou jen klimatické lockdowny, pojídání hmyzu a časem zřejmě i kanibalismus. Myslíte, že přeháním? Tento džin už je přece dávno z láhve venku!
„Švédský behaviorální vědec Magnus Söderlund navrhl, že pojídání jiných lidí po jejich smrti by mohlo být způsobem boje proti změně klimatu," uvedl 6. září 2019 zpravodajský portál breitbart.com.
Nevěříme tomu? Breitbart.com si to přece nevymyslel jen tak:
"Vědec se o možnosti kanibalismu zmínil v pořadu švédské televize TV4 o veletrhu ve Stockholmu týkajícím se potravin budoucnosti. Podle jeho výzkumu je hlavním problémem této myšlenky rozšířené tabu proti pojídání lidského masa. Dále prohlásil, že kvůli konzervativním postojům by mohlo být obtížné přesvědčit Švédy, aby kanibalismus praktikovali."
Co chtějí globalisté vychovat z nové generace dětí? Zfanatizované klimatické alarmisty, kteří nenávidí seniory jedící maso, které si odvážejí ze supermarketu ve svém SUV? Požírače hmyzu upraveného na všechny způsoby? Nebo dokonce kanibalisty? Děti jako zbraň proti všem hodnotám, na kterých vyrůstali jejich rodiče a prarodiče. Ukradená generace.
Děti jako klimatičtí bojovníci
Děti lze velmi snadno zneužít pro manipulaci, protože jsou přirozeně loajální a ovlivnitelné. Existují historické i současné příklady, které ilustrují tuto skutečnost. V minulosti byly děti využívané ve válkách a konfliktech jako vojáci, například v bojích Islámského státu.
Děti byly často zapojené i do extrémní ideologie, což způsobilo, že si osvojily násilné a nepřátelské postoje vůči určitým skupinám lidí. A nebylo to pouze v Číně během kulturní revoluce. Například během druhé světové války byly děti zasazené do nacistické propagandy a byly vedené k nenávisti vůči nepřátelským národům. Stejně tak tomu bylo i za socialismu, kdy se dětem vštěpovala také ideologická paradigmata a propaganda.
Totalitní režimy vědí, že děti jsou nejlepší zbraní proti nepřátelům. Pokud totiž správně a včas režim podchytí výchovu dětí už od školky, může si vychovat novou generaci bojovníků. Koncept klimatické mládeže tento fenomén znovu oprašuje. Znovu probíhaly dětské pochody Fridays for Future, ne nepodobné pochodům Hitlerjugend. Pozorujete tu nápadnou analogii a paralelu? Podobné principy sledujeme i v současnosti. Moderní zábavní média, sociální sítě a propaganda ovlivňují děti a mladistvé, aby přijaly určité názory a postoje. Dětem a mládeži bylo najednou dovolené nechodit do školy. Ba co víc, jsou podněcované proti dospělým, v tomto případě proto, že údajně ničí planetu. Pokud není po jejich, lehají si na silnice a připoutávají se ke stromům. Přirovnejme to k vzteklému dupajícímu dítěti v hračkářství, které, pokud není po jeho, třeba sebou i sekne o zem.
Postupně se děti, ve svém snovém, duhovém světě, překlopily z reality do virtuality. Na sociálních sítích pěstují svou image do toho, čím by chtěly být. Místo toho, čím ve skutečnosti jsou. Proto jsou mladí lidé tak snadno zmanipulovatelní propagandou a ideologií než dříve. Budou hájit konstrukty každé zájmové mocenské skupiny, která jim nabídne snovou duhovou budoucnost. A protože nejsou schopní uvažovat kriticky komplexně a v souvislostech, je to přece tak negativní, nemódní a nepohodlné, stávají se z dospělých mladých lidí bezbranné nevědomé malé děti. Stojí před slíbenými vánočními stromečky a opojně jim září oči. A každý, kdo jim tento přislíbený snový svět chce vzít, je jejich nepřítel. Kvůli zaručené duhové budoucnosti jsou ochotní zavřít oči a skočit do propasti globální totality.
Vedle nacistického Německa, fašistické Itálie a komunismu, se děti běžně rekrutují v bojových oblastech. V Asii například Afghánistán, Barma, Irák, Írán, Sýrie a Jemen. Z afrických zemí pak třeba Kongo, Somálsko, Súdán, Mali, Nigérie, Kamerun a Libye. Abychom se podívali, jak se děti nechaly strhnout a vyhecovat v totalitních režimech, podívejme se nejprve do Číny.
Kulturní revoluce v Číně: Děti jako zbraň
Během Kulturní revoluce, která probíhala v Číně od roku 1966 do roku 1976, byla společnost zmítaná masovými politickými čistkami, ideologickými kampaněmi a kultem osobnosti Mao Ce-tunga.
V mém pořadu Rozbuška George Floyd, ve kterém jsem pokryl rasovou agendu, jsem se na chvíli zastavil u čínské Kulturní revoluce 60. let 20. století. Zde se totiž bouraly sochy a ničily pomníky stejně jako v Americe v rámci hnutí Black Lives Matter. Tato paralela je skvělým výchozím bodem i pro ilustraci dětí u moci. Během této doby se projevovala extrémní brutalita a násilí nejen mezi dospělými, ale také mezi dětmi, které byly získané pro revoluční cíle.
Děti se zapojovaly do takzvaných rudých gard, revolučních skupin, které měly za úkol chránit Mao Ce-tunga a jeho ideologie. Tyto dětské gardy byly často fanaticky oddané a byly schopny krutostí podobných těm, které se projevovaly u nejotrlejších dospělých. Co se stane, když děti dostanou neomezenou moc nad učiteli ve školách? To si můžeme přečíst v historických pramenech.
Odpoledne 5. srpna 1966 začaly některé studentky desáté třídy dívčí střední školy při Pekingské pedagogické škole směřovat své útoky na černou bandu zločinců. Skupinu složenou ze dvou zástupců ředitele, zástupce ředitele a dvou členů rady zodpovědných za organizaci výuky. Mnoho žákyň se shromáždilo a připojilo se k akci. Těchto pět osob postříkaly inkoustem, donutily je nasadit si špičaté čepice, vyvěsily na ně cedule s jejich jmény přeškrtnutými červenými čarami, donutily je klečet na podlaze, mlátily je holemi s hřeby a polévaly je vařící vodou. Po třech hodinách mučení ztratila Bian Zhongyun, první zástupkyně ředitele školy, vědomí a byla naložena na vozík s odpadky. Teprve po dvou hodinách ji odvezli do nemocnice, která se nacházela na druhé straně silnice. Tam zjistili, že zemřela už dříve.
I na ostatních základních školách v Pekingu docházelo k otřesným situacím. V jedné třídě školy Lishi Hutong například děti přinutily učitele jménem Ye polykat hřebíky a dokonce své vlastní výkaly. Nejstarším žákům ve třídě bylo 13 let.
Na další základní škole v Pekingu Sanlihe byli učitelka hudby Zhang Jiamin a její manžel, učitel kreslení Zhang Jiaji, nucení si před shromážděnými studenty bouchat pěstí do obličeje. Předtím děti učitelce napůl uřízly hlavu.
Čao Čchiangang, ředitel další pekingské základní školy Čínské přátelství s Kubou, spáchal sebevraždu skokem z komína potom, co byl ponižovaný a bitý.
Po začátku čínské kulturní revoluce v roce 1966 jen v Pekingu bylo mladými lidmi zavražděno 1772 třídních nepřátel. Dalších 77000 lidí se špatným třídním původem bylo vyloučeno. Mao nařídil zavřít školy a přerušit vyučování. Na náměstí Nebeského klidu pochodovalo až 11 milionů mladých lidí, kteří nakonec přenesli nepředstavitelný teror ze škol do společnosti.
Žáci a studenti podle Maa už neměli jinou povinnost než se účastnit třídního boje. Podněcovaná čínská mládež zasypala zemi nepředstavitelnými hrůzami. Ano, můžeme namítat, že šlo o jinou kulturu a ovlivnění jiným prostředím. Brutalita byla tehdy v Číně všudypřítomná. Vidíme ale, že se nevyhýbala ani dětem, které přejaly metody nejotrlejších dospělých hrdlořezů. Děti se ničím nelišily ve způsobech týrání, šikany a mučení.
Kambodža: Pařížská Sorbona jako hnízdo teroru
To si pravděpodobně myslel i kambodžský odbojář Pol Pot, který navštívil Čínu v roce 1966, v prvním roce kulturní revoluce. Stejně jako byl Mao pod americkým vlivem, byl Pol Pot pod vlivem francouzským. Ačkoli původně zdánlivě bojoval proti francouzské koloniální moci v Kambodži, nakonec bojoval proti vlastnímu lidu. Navzdory žalostně průměrným školním výsledkům a přestože v Kambodži nesložil ani přijímací zkoušky na střední školu, získal v roce 1948 kupodivu stipendium na pařížské Sorbonně. Ano, tři nejvyšší bratři Pol Potova hnutí odporu Rudých Khmerů studovali na pařížské Sorbonně na přelomu 40. a 50. let. Přičemž tato studia se jeví spíše jako záminka pro zcela jinou zábavu.
V levicových studentských kruzích, v Latinské čtvrti a intelektuálních kavárnách Saint-Germain-des-Prés se Pol Pot poprvé stal stalinistou. Tam se nadchl pro komunistické modely společnosti a rychle se dostal do víru francouzských komunistů, která byla v té době ještě přísně loajální Stalinovi. Od 40. let 19 století ji zaštiťovali přední levičáci jako Jean-Paul Sartre nebo Max Gallo. Místo studia Pol Pot vynechal všechny zkoušky, vstoupil do strany francouzských komunistů a nakonec byl exmatrikulován. Doktorská práce jeho kumpána Khieu Samphana s názvem Ekonomika a průmyslový rozvoj Kambodže se stala teoretickým základem pozdějšího režimu teroru. Tito studenti, vzdělaní v duchu pařížské Sorbonny, převzali moc v roce 1975. Výsledek? Kambodža byla terorizovaná západní klikou studentů z pařížské Sorbonny.
Kromě tří nejvyšších bratrů navštěvoval Sorbonnu také ideolog Rudých Khmerů Ieng Thirith, obávaný jako krvežíznivý. Jeho pozdější manželka Khieu Ponnaryová se ve Francii také setkala s Pol Potem. Těžko uvěřit, že šlo o náhodu: v 50. a 60. letech byla Sorbonna hnízdem kulturních revolucionářů a rozvracečů z celého světa:
Simone de Beauvoirová (1908-1986), francouzská spisovatelka a spoluzakladatelka genderové teorie: "Ženou se člověk nerodí, ženou se stává."
Michel Foucault (1926-1984), homosexuální francouzský filozof a genderový teoretik.
Alice Schwarzerová (narozená v roce 1942), lesbická a bisexuální vůdkyně ženského hnutí. Jásala nad jednou Američankou, která svému spícímu manželovi uřízla penis: "Udělal to jeden. Teď to může udělat kdokoli."
Susan Sontagová (1933-2004), lesbická levicová spisovatelka a rasistka: "Bílá rasa je rakovinou lidských dějin."
Michel Aflaq (1910-1989), panarabský socialista.
To byly jen některé příklady pařížské Sorbony. Nejpozději od roku 1966 si Pol Pot bral příklad také z Mao Ce-tunga. Pol Potovi Rudí Khmerové viděli v Maově kulturní revoluci plán pro transformaci Kambodže. Po převzetí moci v roce 1975 Mao okamžitě vyslal do Kambodže 20000 poradců.
Kambodža: Stratégové dětského teroru
Pol Pot založil svou vojenskou moc do značné míry na dětech: Jeho Rudí Khmerové rekrutovali chlapce a dívky ve věku od 13 do 18 let a poskytli důkaz, že nezletilé lze využít k teroru celého národa. Autor Josef Daum nazval rudé vojevůdce Mao Ce-tunga a Pol Pota stratégy dětského teroru. Historik Jean-Louis Margolin popsal Kambodžu za Pol Pota jako skutečnou dětskou diktaturu. Když 17. dubna 1975 po letech občanské války vpochodovaly jednotky Rudých komunistů do kambodžského hlavního města Phnompenhu, britský novinář Jon Swain se podivoval nad rolnickými chlapci, kteří znali smrt nazpaměť:
"Mnozí z nich byli dětští vojáci, někteří už jedenáctiletí. Jejich vůdci často teprve dvacetiletí. Ihned po vpádu dětských vojáků revolučního vůdce Pol Pota ztratili obyvatelé Phnompenhu chuť do života."
"Zkamenělé výrazy dětských vojáků Rudých Khmerů, kteří vtrhli do [hlavního města Phnomh Penhu], dávaly skeptikům tušit blížící se apokalypsu," napsal Michael Mannheimer na stránkách Osy dobra.
Školy byly přeměněné na mučírny. Místo vyučování tu byli lidé umučení k smrti a popravení. Při mučení dětskými vojáky vězni jmenovali jména. Příbuzní, přátelé, kolegové. Mnoho vězňů bylo odvedeno na jedno z četných vražedných polí v Kambodži, popravišť rozesetých po celé zemi. Celkově komunistické genocidě v Kambodži padly za oběť asi 2 miliony lidí. Tedy pětina obyvatel Kambodže zemřela. Bez spoluúčasti západu by ale tohle nemohlo projít.
Kambodža: Podpora ze strany USA
Mladé muže vehnalo do náruče Rudých Khmerů, když Američané nezákonně bombardovali neutrální Kambodžu. Tuto epizodu jsem podrobně probíral ve druhém díle mého pořadu Klan Bushů. Pol Potovi veteráni později také tvrdili, že většina mrtvých byla způsobená americkým bombardováním Kambodže a jeho následky. Ve skutečnosti ale Pol Potovi pomáhaly přímo i západní mocnosti: Když byl po dvouapůlleté hrůzovládě, která začala v roce 1978, nucený uprchnout do Thajska, Amerika i Velká Británie Pol Pota i jeho khmérský exil v Thajsku podpořily miliony dolarů.
Američané, ale i Britové potom dokonce kambodžské rudé Khmery Pol Pota cvičili. Americké Zelené barety cvičily jednotky Rudých Khmérů v Kambodži. Kontakt s Pol Potem navázal Ray Cline, vysoký agent CIA a zvláštní poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana. Jenže Polpotovy Rudé Khméry necvičily pouze americké Zelené barety, ale i britská SAS. Když se v roce 1983 rozhořel skandál Írán-Contras, prezident Reagan v obavě z dalšího nepříjemného odhalení požádal britskou premiérku Margaret Thatcherovou, která vyslala SAS k výcviku Pol Potových jednotek. Existují i výpovědi vysokých důstojníků SAS:
"Poprvé jsme do Thajska odjeli v roce 1984. Amíci a my spolupracujeme, jsme si blízcí, jako bratři. Nelíbilo se jim to o nic víc než nám. Školili jsme Rudé Khmery v mnoha technických věcech. Zpočátku chtěli chodit do vesnic a prostě rozsekávat lidi. Řekli jsme jim, ať se uklidní. SAS se cítili při operaci nesví a spousta z nás by změnila stranu, kdyby měli poloviční šanci. Tak moc jsme naštvaní. Nesnášíme, když nás pletou s Pol Potem. Říkám vám: jsme vojáci, ne vrazi dětí."
Ale to nebylo všechno. Polpotův plán vylidnění velkých měst a další jeho plány na genocidu, byly vypracované v Americe jednou z výzkumných nadací římského klubu. Nad těmito plány měl dohled Thomas Enders, vysoce postavený úředník amerického ministerstva zahraničí. Probíhaly tu tedy dvě roviny podpory. Intelektuální rovina z pařížské Sorbony, a finančně-logistická podpora ze strany Ameriky. Děti ale tvořily nejtvrdší pěst tohoto režimu. Vědci tuto šílenou přemíru násilí vtělili do jediného termínu. Nazývá se autogenocida. Odpověď je zcela jednoduchá. Děti, které si myslely, že se chopily moci, byly podnícené nejvyšším velením a následně vypuštěné. Tehdejší kulturní revoluce spočívala v tom, že zdánlivě předala moc dětem a mladým lidem. Ti si už najednou nemuseli dělat starosti s právy a povinnostmi a bojovat s nositeli kultury a civilizace v Číně nebo Kambodže. Už tehdy byly děti a mladí lidé podněcovaní proti dospělým až k lynčování. A ani tehdy neprobíhala škola. Všude na školách a univerzitách se tvořily rudé gardy, které kritizovaly, ponižovaly, mlátily a v některých případech zabíjely profesory.
13. června 1966 byl v celé Číně zastavený provoz škol a univerzit. Tato vyhánění, pogromy a masakry pokračovaly až do roku 1976, až se země vrátila o desítky let zpátky. A stejně jako dnes u klimatického hnutí, byli ve skutečnosti u páky staří muži, v tomto případě Mao Ce-tung a Pol Pot. Protože, ať už tomu děti a mladí lidé věří, nebo ne, vždy jsou jen nástrojem absolutní moci. To se nezměnilo dodnes.
Ženy u moci: Ať žije citový imperativ
Stejně jako u dětí, je třeba tutéž otázku klást i u žen. Proč diktatura potřebuje u moci pouze ženy? Společnost byla od pradávna tvořená spojenou nádobou ženského a mužského prvku. Ženský a mužský element se navzájem prolínají a doplňují. Jeden prvek nemůže existovat bez druhého, podobně jako pyramida, která by se zhroutila, kdyby byla příliš nakloněná na jednu stranu.
Přirozený způsob uspořádání civilizací vygeneroval určitý řád, na kterém jsou společnosti postavené. Jakýkoli nepřirozený zásah, jako například zavádění ženských kvót, má za následek hroucení této tisícileté rovnováhy. Je to stejné jako u dětí. Děti přece nemohou vládnout, protože se teprve učí, nasávají a vstřebávají meta-fyzické perspektivy. Stejně jako nemohou vládnout pouze ženy, kterým chybí mužský prvek nadhledu, velkorysosti a uvolnění. Ženy se prostě necítí ve vrcholových mocenských pozicích přirozeně a komfortně. Mají pocit větší stresové zátěže, jistou zaťatost při plnění i triviálnějších úkolů a hlavně pocit neustálého soupeření s mužskými protějšky.
V tomto směru musím zdůraznit, že primitivní šovinističtí muži jim k tomu mnohdy zavdávají důvody. Ovšem pocit uvolnění a komfortu ženy ve vysoké mocenské pozici není stejný jako u mužů. Podotýkám, že nemám na mysli ňafající ratlíky mužského pohlaví, kteří se do vysoké funkce prodrápali omylem a vytvářejí toxické prostředí, které neumožňuje zpochybnění jejich autority. Zejména v politice a médiích je takový fenomén velmi častý. Ponechme stranou extrémy na obou stranách, jako narcistické, pozérské metrosexuály, a militantní lesbické feministky se zaťatou pěstí. Soustřeďme se na zcela běžné ženy i muže ve společenské hierarchii. Podívejme se na vlastnost, která dělá člověka člověkem. Emoce. Zatímco muži mají tendenci myslet levou, racionální polovinou mozku, ženy myslí a jednají emocionální, pravou a racionální polovinou levé.
"Mužský mozek je tak více nastavený na vnímání a koordinovanou činnost, například lov, zatímco ženský mozek je více uzpůsobený pro sociální dovednosti a paměť," říká jedna z žen, výzkumnice mozku Ragini Verma z Pensylvánské univerzity.
"Levá část mozku je určená spíše pro logické myšlení, zatímco pravá část mozku spíše pro intuitivní myšlení," říká.
"Takže pokud nějaký úkol vyžaduje obojí, zdá se, že se k němu více hodí ženy."
Ale co když problém vyžaduje převážně racionální myšlení? Ženy mají o mnoho milionů více vláken propojujících mozkové hemisféry, a tedy i oblasti, které plní emoční a racionální úkoly. Jinými slovy, racionalita se mísí s emocemi. U mužů bývá vyvolávaná odděleně. Někdy zcela racionálně a málo citově. Jindy zcela citově, zatímco rozum chybí. U žen se tedy racionální a emocionální podněty prolínají a doplňují, zatímco u mužů fungují většinou odděleně. Dalo by se také říci, že racionální a emocionální mozková hemisféra se navzájem ruší. Tento emoční obsah může změnit nebo pozastavit obsah racionální. Tím se ženy stávají zranitelnějšími vůči emočním vlivům a propagandě. Kombinace racionálního a emočního myšlení je ale vhodnější pro řešení sociálních úkolů.
"Ženy se zpravidla více zajímají o jednání s lidmi než o věci," tvrdí americká psycholožka a výzkumnice inteligence Linda Gottfredsonová.
Je jasné, že rovnováha mezi ženským a mužským prvkem je důležitá pro fungování společnosti. Různé charakteristiky obou pohlaví mají své unikátní přínosy, ale i omezení.
Bez žen žádná demokracie?
Jinými slovy, racionální organizační model, jakým je například demokracie, nesídlí nikde jinde než v levé části mozku. Proto si s ním lépe poradí muži, aniž by jim do toho druhý mozek zasahoval. U žen naopak pravá emocionální část mozku ráda hází rozum přes palubu. Proto muže chování žen občas dráždí, zatímco ženy snadno vnímají muže jako chladné. Chlad, který je ale nezbytný pro racionální rozhodování.
Vidíme to dnes a denně při partnerských hádkách, kdy muži mají tendenci racionalizovat problémy, nad kterými se ženy bezradně rozpláčou. Muži nedokážou zapojit pravou emocionální polovinu mozku, aby se ženám více přiblížili. Ženy naopak nedokáží přepnout na levou, racionální polovinu mozku, aby se více přiblížily mužům. Odtud pramení věčná partnerská nepochopení.
Heslo Žádná demokracie bez žen, je proto pouze propagandou. Už zavedení volebního práva pro ženy vytvořilo snadno zasažitelný a manipulovatelný elektorát emocí. Právě proto se světoví političtí lídři snaží dostat do vedoucích pozic více žen. Ne proto, že by je měli tak rádi, ale proto, že mohou ženy snáze využít. Ilustrujme si to na fotografii utopeného dítěte uprchlíka na pláži. Pro ženy je to emocionální bomba, která smete všechno ostatní.
Muž namítne: "Ano, je to špatné, ale stejně přece nemůžeme přijmout miliony uprchlíků."
Pro ženy je to ale ultimativní postoj. Fotografie u žen vyvolá ochranitelský pud mláděte, dítěte, a tím veškerá racionální debata končí. Muži tyto emoce drží více na uzdě, a proto se jim lépe daří držet se určitých racionálních řešení a úvah. Ženám to připadá chladné nebo nelidské. V očích muže nemůže ani utopené dítě smést všechny zákony a normy, ale v očích mnoha žen ano. Jakmile začneme ženy bombardovat emocionálními podněty, jako jsou hladovějící děti, chudé nebo topící se děti uprchlíků, mučená zvířata nebo mrznoucí mláďata ledních medvědů, můžeme je zmanipulovat téměř jakýmkoli žádoucím směrem.
Masmédia mohou využít silné emoční prvky, aby ovlivnila chování a názory žen. To může vést přesně k těmto důsledkům. Proto se také překresluje přirozený genderový klíč ve filmovém braku z Hollywoodu. Moudrá a silná žena vládne. Slabý nebo pudový a násilnický muž s radostí ustupuje do pozadí a nechá se uvědoměle ovládat schopnější silnou ženou vůdkyní. Dále nesmíme zapomenout na ženy drsňačky v rolích akčních hrdinek. Oproti tomu muž je zobrazený jako přímo buď padouch, nebo chybující, neschopný a nespolehlivý jedinec. Kulturní propaganda je stejně nebezpečná jako ta politická.
Ženy v práci, muži u kočárku
Tohle samozřejmě není kritika žen, ale jejich špatného využití a špatné ideologie. Ženy do práce a do politiky, muži ke kočárku. Ale shora diktovaná rovnost, nebo dokonce obráceně, naštěstí ne vždycky funguje tak, jak by měla:
"Na otázku, proč si technické profese vybírá méně žen, existuje celkem jasná odpověď: protože nechtějí," říká další žena, a sice socioložka Patti Hausmannová, a dodává:
"Ať přijdete kamkoli, zjistíte, že ženy jsou mnohem méně nadšené z ohmů, karburátorů a kvarků než muži."
"Podnikům řízenými ženami se přece jen daří lépe," řekla Elisabeth Thand Ringqvistová, šéfka Švédské konfederace podniků.
Zadala proto studii na toto téma. U 125000 švédských podniků byla zkoumaná jejich zisková marže a pohlaví vedoucích pracovníků, ale bohužel kýžený výsledek se prostě nedostavil, jak uvedl Frankfurter Allgemeine Zeitung Mužští šéfové vykázali na konci roku ziskovou marži 8,4 %, zatímco jejich ženské kolegyně v průměru jen asi 7 %. Ženy šéfky vydělávají méně, uzavírá deník v článku z 12. března 2014. Ženy zpravidla prostě nemají chuť vést, jak uvedl německý Spiegel 30. dubna 2018. Podle Institutu německého hospodářství ve více než čtyřech z deseti podniků jen jednu z deseti žádostí o manažerskou pozici podává žena. Hodnocení zdůrazňuje to, na co si personalisté stěžují už delší dobu. Ženy mají menší šanci aspirovat na nejvyšší pozice ve firmách. Samozřejmě existuje mnoho úspěšných žen, které se v těchto technických oborech prosazují. Před mnohými ženami opravdu smekám klobouk, protože mé znalosti nedosahují ani třetiny ve srovnání s nimi. Mějme ale stále na paměti, že hovořím o přirozeném uspořádání společnosti žen a mužů.
Získejte doktorát a buďte šťastné
I když korporace dostanou do představenstev více žen, brzy z nich opět vypadnou:
"Ženy, které byly do představenstev jmenované od roku 2007, měly výrazně kratší dobu setrvání ve srovnání se svými mužskými kolegy," uvedla v rozhovoru personální konzultantka Sabine Hansenová, "a to 3 roky ve srovnání s 8 lety u mužských členů představenstva."
Samozřejmě existují i ženy, které jsou pro takové úkoly vhodné. Jen jich není tolik, aby se manažerské pozice daly obsadit na paritním základě. Dva američtí vědci zjistili, že vedoucí pozice vyvolávají u žen deprese, zatímco muži bývají s šéfovskou funkcí spokojení. Uvedl to článek časopisu Manager Magazin v článku z 26. listopadu 2014.
Vysvětlení? Ženy obvykle nechtějí vést, ale být vedené. Pokud jim toto vedení chybí, cítí se přetížené a upadají do depresí. Pokud je vedení poskytnuté, ženy často poslušně následují jako školačky. A to je záměrné. Už většina školaček se chce zalíbit své učitelce. Většina chlapců se méně stará o to, co si o nich učitel myslí nebo jaké dostanou známky. Píše o tom Tricia Valeskiová a Deborah Stipeková v článku Young Children’s feelings about School, Child Development.
"Dívky se více orientují na to, jak učitel hodnotí jejich vlastní výkon, zatímco chlapci se mnohem méně zajímají o to, jak učitelé jejich výkon hodnotí," uvádí profesorka Eva Pomerantzová a její kolegové ve své studii Making the Grade, but Feeling Unhappy.
V roce 2006 výzkumníci z Pensylvánské univerzity uvedli, že větší sebekázeň a sebeovládání studentek se ukazuje jako klíčová dovednost. Podle americké psycholožky a spisovatelky vědeckých knih Angely Lee Duckworthové možná způsobená jejich dychtivostí vyhovět učitelům.
Izraelské kibucy
O tom, že toto obrácené rozdělení rolí je nepřirozené, svědčí fakt, že bez propagandy se společnost rychle vrací do přirozeného stavu. To lze pozorovat na příkladu izraelského kibucu Kirjat Jedidim, který byl založený v roce 1920 jako radikálně rovnostářská a kolektivní zemědělská vesnice.
Výrobní prostředky včetně půdy měly být ve společném vlastnictví. Děti měly být osvobozené od nadvlády rodičů a vyrůstat v maximální svobodě. Ženy měly pracovat a být radikálně emancipované. V roce 1920 bylo v produktivních odvětvích zaměstnáno 50 % žen. Ale ejhle, v roce 1950, tedy 30 let po jeho založení, tam bylo jen 12 % bodrých žen. Z toho 88 % se specializovalo na péči o děti a jejich výchovu.
Do roku 1975 se procento produktivních žen ještě snížilo. Podobné trendy byly patrné i v dalších kibucech. Zdá se, že ženy narozené v kibucu ve své většině už prostě nejsou ochotné převzít role, které jim ukládá ideologie. Ženy nemohou pracovat v zemědělské výrobě, zvláště když musí zároveň integrovat svůj rodinný život. Některé to jistě dělají, ale přesto je vidět, že to není přirozené. Když se neuplatňuje propaganda a ideologie, společnost se navrací do svého původního uspořádání. Řádu, který se utvářel po tisíciletí. Nikdo a nikdy nedokáže tuto přirozenou společenskou hierarchii natrvalo zlomit.
Ženy musejí být slyšet
Vidíme, že když není společnost prostoupená propagandou a ideologií, vrací se ke svému odvěkému uspořádání. Tento fenomén podtrhuje funkční zastoupení obou pohlaví v různých aspektech společnosti. Muž i žena nejsou jedineční pouze v tom, že se navzájem doplňují, ale že vynikají každý ve svém oboru. To ovšem neznamená, že ženy mají zmlknout. Naopak, ženy musejí být slyšet, aby se společnost nestávala příliš technokratickou a odosobněnou. Ženy musí nás muže usměrňovat a připomínat nám onen prvek emocí a pocitů. Všechno ale musí být v rovnováze. Ženy proto musejí být slyšet.
Musíme si vzít opět příklad z historie, která nám poskytuje mnoho příkladů umlčování žen. Například Aristofanes na počátku 4. století před naším letopočtem věnoval celou komedii veselé představě, že by ženy mohly převzít řízení státu. Součástí vtipu bylo, že ženy neumějí správně mluvit na veřejnosti. Jeden horlivý římský antologista z 1. století našeho letopočtu dokázal shromáždit jen tři příklady žen, jejichž přirozený stav je nedokázal udržet v tichosti na fóru. Jeho popisy byly objevné.
První z nich, žena jménem Maesia, se úspěšně hájila u soudu, a protože měla za vzhledem ženy skutečně mužskou přirozenost, byla nazývaná androgyna. Druhá, Afrania, sama iniciovala soudní případy a byla natolik drzá, že se obhajovala osobně, takže její žvanění všechny unavovalo. Dozvídáme se, že zemřela v roce 48 před naším letopočtem.
Zajímavé je, že v klasickém světě existují pouze dvě hlavní výjimky ženského veřejného projevu. Za prvé, ženám bylo dovoleno promlouvat jako obětem a mučednicím, obvykle jako předzvěst vlastní smrti. Vzpomeňme na Johanku z Arku, nebo na čarodějnické procesy ze Salemu. U nás si vybavíme procesy z Velkých Losin na Šunpersku, ale málokdo ví, že nejbrutálnější procesy probíhaly také na Jesenicku po tři generace během 17. století. Rané křesťanky byly představované, jak hlasitě obhajovaly svou víru, když šly na smrt lvům. A ve známém příběhu z raných dějin Říma dostala ctnostná Lukrécie, znásilněná brutálním knížetem vládnoucí monarchie, řečnický part výhradně proto, aby násilníka odsoudila a oznámila vlastní sebevraždu. Jeden příběh v Metamorfózách vypráví o znásilnění mladé princezny Filomély. Aby násilník zabránil jakémukoli udání ve stylu Lukrécie, vyřízne jí jazyk. Na tuto představu navazuje Shakespearův Titus Andronicus, kde je jazyk znásilněné Lavinii také vyrvaný.
Druhá výjimka je známější. Příležitostně se ženy mohly oprávněně vzbouřit a promluvit, aby bránily svůj domov, své děti, své manžely nebo zájmy jiných žen. A tak ve třetím ze tří příkladů ženského žvanění, o kterých pojednává zmíněný římský antologista, se žena, jménem Hortensie, dostala bez trestu, protože vystupovala výslovně jako mluvčí římských žen potom, co na ně byla uvalená zvláštní majetková daň na financování pochybného válečného úsilí. Jinými slovy, ženy mohly v krajním případě veřejně hájit své vlastní dílčí zájmy, ale nikoli mluvit za muže nebo celou společnost.
V celé antické literatuře se opakovaně setkáváme s důrazem na autoritu hlubokého mužského hlasu v kontrastu s hlasem ženským. Jak výslovně uvádí jedno starověké vědecké pojednání, hluboký hlas označoval mužskou odvahu, vysoký hlas ženskou zbabělost. Jiní klasičtí autoři trvali na tom, že tón a barva ženské řeči vždycky hrozila rozvrátit nejen hlas mužského řečníka, ale i společenskou a politickou stabilitu, zdraví celého státu.
V historii pozorujeme znevýhodnění žen ve veřejném projevu. Společnost sice uctívala přirozené prvky svého rozvržení, ale ženy byly omezované v mnoha směrech, včetně volebního práva nebo ekonomické nezávislosti. Například v Československu ženy dostaly volební právo od roku 1920. O volební právo přitom ženy v českých zemích bojovaly od konce 19. století. Jednou z nejsilnějších vůdkyní v tomto směru byla sociální demokratka Karla Máchová.
Ženy ale byly stále většinou umlčované. Právě proto se musíme inspirovat historií, abychom tutéž chybu neopakovali. Abychom znovu neumlčovali stejně důležitou polovinu naší společnosti, jakou ženy bez pochyby jsou. Ve společnosti musejí být zastoupené oba prvky, jak emocionální, tak racionální. Musíme si ale uvědomit, že jsou obory, ve kterých je třeba upřednostnit racionalitu, zatímco v jiných zase emoce. Tuto přirozenou rovnováhu prostě nejde geneticky přeprogramovat. Každé pohlaví prostě přirozeně plní svoji funkci ve společnosti, a žádné genderové kvóty nás nepřivedou k růžovým zítřkům. Nejdříve nás zpacifikovaly feminismem a rovnoprávností. Pak zpochybnily naše mužské role a zavedly zákony proti sexuálnímu harašení. Tím došlo k jakési duševní kastraci většiny mužů, vztahovému rozklížení, ideologickým svárům o sociálních rolích na obou stranách.
Závěr: Emoce na křídlech totality
Na praktických příkladech jsem předvedl, jak není možné, aby děti nebo mladiství dostávali do rukou stále více pravomocí určovat společenský řád. Dětské dualistické myšlení, které se v pubertě transformuje na pocity nejistoty a hledání sebe sama, prostě vylučuje podobné tendence.
Pokud chceme rozvrátit společnost, která stojí na principu pyramidy, nechme děti vládnout. Takovou dětskou vládu, kdy dospělí zcela rezignují, můžeme přirovnat k analogii v restauraci. Děti hlasitě pořvávají v restauraci, v běhu narážejí do číšníků a servírek se sklenicemi a talíři, nebo ulepenýma rukama patlají po stolech. Pro arogantní matky v klídku „posrkávající“ kávičku a klevetící s dalšími matkami, je to v naprostém pořádku. Přesně takový chaos by vznikl, kdyby děti a mladiství udávali moc. Chaos jako v restauraci. Jenže podle moderní výchovy si děti prostě budují svou identitu a osobnost.
Dospělí se pomalu a jistě stávají dětskými opičími otroky. Když je učitel pokárá, rodiče si místo na děti došlápnou na samotného učitele. Když si dítě vynucuje pozornost během návštěvy, není okřiknuté, ale všechno se zastaví, protože autíčko nebo panenka je důležitější než návštěva.
Jako bych dodnes slyšel babičku se slovy "mlč, když mluví dospělí." Byla babička autoritativní? Byla nejlepší babičkou na světě a udělala pro mě první poslední, všechno, co mě na očích viděla, jak to tak u prarodičů a vnoučat bývá. Ovšem vedle toho mě vštěpila i základní prvky výchovy. Děkuji, prosím, dobrý den, na shledanou. Mlč, když mluví dospělý. Ruce před pusu, když kašleš. Chovej se tiše v restauraci, nikdo na tebe není zvědavý. Ve škole budeš poslouchat učitele, jinak uvidíš. Zdrav sousedy.
Velkolepý generační řetězec, který se dnes rozkližuje. Vznikají tlaky na snižování volebního věku na 16 let. Zpovykané děti začínají tahat za delší konec nad dospělou autoritou. Bourají se přirozené generační hierarchie a vztahové vzorce rodin a generací. To všechno s požehnáním globální klimatické agendy. Tato agenda představuje maskovací manévr pro rozvrácení generační soudržnosti civilizace. Lidstvo, které funguje na základě respektování zkušeností starších. Právě tohle drželo civilizace po hromadě po tisíciletí.
Klimatická agenda tento základní generační rámec civilizační pyramidy bourá. Mladí nebo adolescentní „sopláci“ pořádají přednášky v domovech důchodců, a učí seniory, jaké informace jsou správné, a jaké naopak nečíst. Tento naprostý výsměch je opět požehnaný globálním systémem mamutích neziskovek. Stejně jako OSN a Světovým ekonomickým fórem, které zavádí do školních osnov výuku o klimatickém alarmismu.
První prvek bourání civilizace probíhá skrze děti. Druhý prvek tvoří militantní feminismus žen se zaťatou pěstí. Opět jsem předvedl na praktických příkladech, že když společnost není prostoupená propagandou a ideologií, vrací se zpátky do původního uspořádání. Bourání těchto hodnot s ženami u moci a muži u kočárků je záměr. Změkčit společnost, aby se více rozhodovala podle emocí než podle racionálních paradigmat.
Zatímco děti lze zmanipulovat snadno černobílým myšlením na přítele a nepřítele, ženy je zase možné ovlivnit snáze přes emoce. Vzpomeňme na obrázek topícího se dítěte uprchlíka, které u žen vypíná racionalitu a vystupují emoce. Emoce jsou klíčem k prosazování řady globálních agend. Emoce se dají navodit hypnózou a mediálním sugerováním. Emoce totiž odemykají mentální bloky, které by se přes chladnou racionalitu nepodařilo otevřít. Díky emocím je to ale možné.
Agresivita je přirozenou vlastností lovců, kterou potřebují k zabíjení zvěře, nepřítele i k boji o post vůdce smečky. Mužský hormon testosteron se tudíž považuje za nositele nejen agresivity, ale dalších typicky loveckých vlastností. Soutěživosti, sobeckosti a ješitnosti.
Ženský hormon estrogen jako nositel mírumilovnosti, ohleduplnosti, soucitu a vstřícnosti, vede ženy k budování dobrých vztahů vzájemné pomoci a toleranci. Proto se ženy cítí diskomfortně ve vedoucích mocenských pozicích. Jsou totiž permanentně vystavené agresi, která je pro ně nepřirozená. Pro ženy to znamená pocit nebezpečí, nesmiřitelnosti, nejistoty, bezohlednosti a tudíž i citové frustrace. Proto se do jámy lvové příliš nehrnou, a pokud ano, poměrně rychle odcházejí, jak jsem také zdokumentoval. Pokud žena nepřijme lovecké zákony smečky, neobstojí. Tím se ale vytratí její přirozený, mírumilovný prvek. Naopak pro muže je boj a soupeření vcelku běžnou záležitostí. Muži se proto méně vyskytují v oborech, jako je třeba zdravotní personál nebo sociální profese. Pečovat o druhého je přirozenější pro ženy, bez jejichž hojivé péče bychom si náš život nedovedli představit.
Proto navracejme společnost do přirozených kolejí. Vychovejme z našich dětí sebevědomé dospělé osobnosti, které ponesou své zásady dál. Neumlčujme ženy, protože musí být slyšet. Ale nenechme vychylovat genderovou pyramidu příliš na jednu stranu. Stejně jako déšť a sucho, stejně jako zima a teplo, i ženy a muži se doplňují a plní svou společenskou roli, ve které se cítí spokojeně. A přece o to cítit se spokojeně bychom měli usilovat celý život. Nedělat něco, abychom splnili ideové požadavky propagandy, ale ve skutečnosti by nám to nesedělo. Naší prioritou je přece žít náš život spokojeně, v klidu a harmonii. Usilovat o to, abychom se cítili dobře my i naše okolí. Kultivovat naše vztahy s rodinou a přáteli bez toxických hádek, věčných konfliktů nebo nepříjemných scén. Jen nezapomínejme na to, že každý plníme svou funkci ve společnosti bez ideologie, podle přirozeného klíče. Nepředělávejme něco, co se formovalo, utvářelo a upevňovalo tisíci lety naší společnosti. Naopak, tyto hodnoty udržujme, prosazujme a následujme.