Tento pořad se zaměřuje na tajný projekt rozvoje a nasazení biometrických technologií pro účely masivního sledování a dohledu populace. Posluchači budou zavedení do světa biometrických technologií a jejich rostoucího vlivu na společnost a soukromí. Pořad se podrobněji zabývá různými aspekty biometrického dohledu, jako jsou otisky prstů, rozpoznávání obličeje a skenování oční duhovky, a jejich praktickým využitím ve sledovacích a bezpečnostních systémech. Dále je probírané propojování různých biometrických databází a jak to může posílit celkový dohled nad občany. Pořad se zaměřuje i na historii a zkušenosti s používáním biometrických technologií, včetně případů z Iráku a zejména Afghánistánu. Zabývá se také prediktivním modelováním chování jednotlivců na základě biometrických dat a představuje firmu Palantir, která se specializuje na analýzu masivního množství biometrických informací. Je také diskutováno, jak covidová agenda ovlivnila vývoj a použití biometrických technologií a jaký je výhled do budoucnosti týkající se rozvoje a implementace biometrického dohledu. Celkově se posluchači dozvědí o narůstající moci biometrických technologií a jak mohou ovlivnit naši společnost a soukromí. Zanechávají nás s otázkami a úvahami o tom, kam směřujeme jako společnost v éře biometrického dohledu.
V roce 2013 soudce amerického Nejvyššího soudu Antonin Scalia varoval před vytvořením něčeho, co nazval genetickým panoptikem. Ve svém ostrém prohlášení vyjádřil obavy z budoucnosti Ameriky, kde by policie mohla podle libosti odebírat biometrické údaje osob a ukládat je do federální databáze pro budoucí použití.
"Pochybuji, že by hrdí muži, kteří sepsali listinu našich svobod, byli tak ochotní otevřít ústa královské inspekci," napsal Scalia.
Americká armáda vyvinula v Afghánistánu přístroj pro sběr biometrických údajů. Jeho počáteční prototyp se modernizoval a postupně přerostl v globální sběr biometrických údajů, které jsou propojené internetovou sítí na obří databáze. Otázka tedy zní. Jsou biometrické údaje zrozené v Afghánistánu plodem jedovatého stromu? Jsou v zájmu veřejnosti, které jsou odebírané? Je příslovečná asymetrická válka ve skutečnosti vedená proti nám, občanům, přičemž terorismus a bezpečnost je pouhou zástěrkou? Biometrické databáze rozdělují jednotlivé lidi do skupin. Stát versus protistát, přítel versus nepřítel, my versus oni. Stále více biometrických údajů nacházíme na svých občanských průkazech nebo cestovních pasech. Otisky prstů, nebo skeny oční duhovky. To, co začalo před lety v Afghánistánu, se nás už bezprostředně dotýká. Afghánistán byl ve skutečnosti zkušebním polygonem pro testování biometrických systémů. Právě toto bylo jedním z důvodů, proč válka trvala 20 let, a náhle Američané ve spěchu vyklidili pole a Afghánistán přenechali Tálibánu, se kterým 20 let bojovali. Ale který ve skutečnosti v 80. letech minulého století stvořili, vycvičili a vyzbrojili. Řítíme se do budoucnosti totálního dohledu a sběru našich biometrických údajů?
Stát totálního dohledu (16. st.)
Vlády a dříve králové odjakživa snili o tom, že budou mít absolutní přehled nad svými poddanými. Toto úsilí ale mařila logistika a složitost provedení. Sebevětší státní aparát bez potřebných technologií nebyl schopný hlídat všechny obyvatele. Ovšem i navzdory tomu se o to mnozí urputně snažili. Pokud srovnáme šikanu a sledování během dvou let Covid-19, najdeme paralelu s drakonickým systémem kontroly, který byl v Evropě zavedený ve středověku v rámci boje proti dýmějovému moru. Až na to, že mor byl skutečně smrtelný, zatímco Covid jen jednou z tisíců mutací chřipky, stejně agresivní jako mnohé další mutace. Systém státního dohledu byl ale do puntíku stejný. Proto se opět vydejme do hluboké historie, abychom zjistili, že současné drakonické sledovací zákony vlastně nejsou ničím novým. Jen oprašováním toho, o co se už snažili dávní panovníci. V 16. století se v důsledku morových epidemií, které ohrožovaly civilizaci, zrodil jeden z nejpřísněji kontrolovaných států západního světa. Jednalo se o nejhorší epidemie moru od doby, kdy mezi lety 1347 až 1351 pustošila Evropu černá smrt. Zvláště těžce byla zasažená městská centra. Například v Londýně zemřelo během tří měsíců v roce 1665 15% obyvatel. Během léta zemřelo 1,3 milionu lidí. V rámci boje proti epidemii byla v mnoha vesnicích po celé Evropě vyhlášená karanténa. Karantény byly rozdělené do kvadrantů a svěřené pod kontrolu vládního úředníka. U městských bran bylo vybudované pozorovací stanoviště. Volný pohyb byl zakázaný. Po ulicích směli chodit pouze vládní strážci a správci. Aby vláda zavedla právní stát, nařídila plošnou katalogizaci lidí. Jakousi středověkou verzi zpravodajství s biometrickými údaji. Na začátku karantény museli všichni občané přítomní v každém městě uvést své jméno. Jména byla zapsaná do řady rejstříků. Některé z těchto rejstříků vedli místní inspektoři, jiné ústřední správa města. Jméno, věk a pohlaví vesničanů se staly identifikačními údaji jak pro nemocné, tak pro zdravé. Jakmile byli nakažení identifikovani, byli tito moroví občané odstraněni, odvezeni vládními pracovníky. Zbývající zdraví členové rodiny žijící v každém kvadrantu museli zůstat doma, jinak jim hrozil trest, dokonce i smrt. Státem schválené příděly potravin se do domů dopravovaly pomocí kladek a košů. Bylo nutné sledovat lidi, k čemuž sloužil základní katalog. Každý den, dvakrát denně, musel každý člen každé rodiny nastavit tvář do předního okna svého domu, když kolem něj procházel určený strážce. Veškeré informace získané při těchto dvoudenních návštěvách se pak porovnávaly s centrálním registrem, který vedli místostarostové v ústřední správě města, v jakési pyramidě nepřetržité moci. V tomto případě se jednalo o centrální registr. To znamenalo, že místo pobytu každého jednotlivce muselo být státu neustále známé a sledované na každém místě. Sebemenší pohyb občanů byl pod dohledem. Všechny události byly zaznamenávané, včetně úmrtí, nemoci, stížností nebo nesrovnalostí. Moc byla vykonávaná bez omezení. Dohled musel být vykonávaný nepřetržitě. Důvody, které stát vedly k drakonickým opatřením, byly prosté. Musel přece zadržet mor. Musel zajistit, aby se před státem neskrývali nově nakažení nebo nemocní. Ukrývání nakažené osoby by mohlo přinést nové propuknutí nemoci. S každým dalším dnem každý vládní strážce předával své údaje prostřednictvím registru nahoru po velitelské hierarchii, nahoru po pyramidě moci. Správce na vyšší úrovni proměnil tyto biometrické údaje o lidech v informace o obcích. Ty si pak mohl prohlédnout starosta nebo magistrát. Jiný vyšší státní úředník pak tyto informace přeměnil na znalosti, aby mohl určit, jaká opatření bylo třeba přijmout. Po identifikaci nově nakažené nebo umírající osoby začal proces státem sponzorované očisty. V některých případech byli zdraví členové rodiny dočasně vystěhovaní z domu vládními strážci zákona. Nábytek v domě byl pak zvednutý na lanech a zavěšený nad podlahu. Okna, dveře, klíčové dírky a škvíry byly zapečetěné voskem, dům byl politý parfémem a zapálený. Teorie zárodků nemocí byla ještě 200 let vzdálená a úředníci věřili, že parfémovaný kouř je schopen se moru zbavit. Když byla dekontaminace dokončená, přišlo na řadu kuriózní úsilí. Vládní hlídky byly před rodinou tělesně prohledané, což byla snaha státu dokázat, že jednal pouze v dobré víře, že dělníci nemohli jednat beztrestně a že z domu nic neukradli. Snaha o zavedení stanného práva sloužila vyššímu společenskému prospěchu, znělo poselství. Stát dohledu už tedy probíhal na sklonku středověku a svými rysy výrazně připomínal prvky současného totálního, digitálního dohledu. A samozřejmě také sběr našich biometrických údajů pro státní kontrolu.
Velký bratr (17. st.)
Psychologický efekt velkého bratra, který nás sleduje miliony očí pouličních kamer, je důležitý. Sugeruje nám totiž permanentní pocit provinění. Jsme potenciální zločinci, můžeme něco provést, nebo jsme už možná něco provedli dříve. Stát nás proto musí neustále sledovat, protože co kdyby. Co kdyby jsme něco provedli. Nebo jsme něco provedli předtím? Báchorky o bezpečnosti a terorismu jsou primitivní záminkou pro slabomyslné jedince, kteří těmto bulíkům věšeným na nos ještě stále ochotně věří. Každému je ale jasné, že tento obří systém rozpoznávání obličeje, otisků prstů a sken oční duhovky je vytvořený pro náš totální dohled. My jsme zločinci. Nepřátelé, kteří se mohou proti vládě kdykoli vzbouřit. Ovšem systém totálního dohledu byl také navržený hluboko v historii. Konkrétně 100 let po morových ranách v 17. století. Anglický filozof a sociální teoretik Jeremy Bentham totiž navrhl nový typ vězení. Vězení se jmenovalo Panoptikum, což znamená vševidoucí. Benthamovy architektonické plány ukazují kruhové vězení, kde všechny cely a všechny vězně mohl pozorovat jediný strážný, který je sledoval z centrální strážní věže. Vězni ale strážného neviděli. Smyslem panoptika bylo, aby měl každý pocit, že je neustále sledovaný. Bentham věřil, že strach ze sledování může mít stejné výsledky jako skutečné sledování, tedy poslušnost. V případě panoptika spočívala síla všudypřítomného dohledu v tom, že byl absolutní. Tento psychologický rozměr dovedli současní architekti moci spolu se sociálními inženýry k dokonalosti. Člověk s neustálým pocitem provinění, že mohl nebo může spáchat zločin. Vidíme, že elity pěstují své koncepty, nástroje a metody po staletí, mnohdy až od středověku. Postupně je vybrušují, zdokonalují a modernizují. Vydatně jim v tom napomáhají nové technologie. V minulém pořadu Volná energie a studená fúze jsem hovořil o elektřině, která byla známá už ve starověku. Tajné vědění o elektřině používali kněží k ovládání mas. Prostí lidé, kteří elektřinu neznali, měli pocit božího blesku, i když se jednalo o jiskření a výboje statické elektřiny. Psychologické nástroje stejně jako nové technologie tvoří sílu mocenských globálních elit. Ty budou mít vždycky exkluzivní náskok k moderním technologiím. Některé z nich jsem pokryl v mém pořadu Tajná historie DARPA. Systém totálního dohledu stejně jako velkého bratra má tedy kořeny před mnoha staletími.
Otisky prstů
Systém sběru biometrických dat se postupem staletí stále zdokonaloval. Ve 2. polovině 19. století byl vyvinutý revoluční systém sledování. Tento systém byl založený na antropometrii, vědě o měření lidí. Vyvinul ho francouzský kriminolog Alphonse Bertillon. Bertillonova měření vycházela z kosterní stavby, což znamená, že části těla se měřily krejčovským metrem. Výpočty jako šířka hlavy, délka levého chodidla a délka prostředníčku byly pečlivě zaznamenané a potom zapsané na papírovou kartu, ke které byla přiložená dvouobrázková fotografie, neboli fotografie obličeje. Systém se samozřejmě uchytil v Americe na přelomu 19. a 20. století. Karta vězně se pak vložila do Bertillonova systému. Šlo o databázi založenou na kartách, která sloužila k vyhledávání a přiřazování známých zločinců k trestným činům na základě jejich jedinečných identifikačních znaků v záznamech. Bertillonův systém se podobal lístkovému katalogu knihovny. Záznamy byly seřazené podle abecedy a daly se vyhledávat podle jména. Existovaly i další způsoby vyhledávání nebo křížového odkazování na informace, jako je výška nebo kosterní anomálie, například chybějící prst nebo hrbolatá noha. Na přelomu 19. a 20. století se ale začla prosazovat mnohem spolehlivější technologie pro identifikaci zločinců. Jejím průkopníkem byl Scotland Yard v Británii. Jmenoval se systém otisků prstů. Žádné dva otisky prstů nejsou stejné a to ani u jednovaječných dvojčat. Každý soubor lidských otisků prstů je jedinečný. Vrypy, smyčky a obloučky. Lidé se do historických záznamů otiskují už desítky tisíc let. Od stěn paleolitických jeskyní před 40 000 lety přes hliněné tabulky v paláci v Ninive kolem roku 2100 před naším letopočtem, až po dnešek. Otisky prstů jsou součástí individuální identity každého člověka a to už před narozením. Hřebeny otisků prstů člověka se poprvé uspořádají v děloze a vytvářejí jedinečnost, která nás provází od okamžiku, kdy každý z nás vstoupí na svět, až do naší smrti. Žádné dva lidské otisky prstů nejsou stejné, žádní dva lidé nejsou stejní. Používání otisků prstů jako prostředku ověřování totožnosti se datuje od čínského císaře Čchin Š‘-chuanga kolem roku 250 před naším letopočtem. Označením královských dokumentů vlastním otiskem prstu jako by císař říkal: Tohle není nikdo jiný než já. Archeologie nám toho říká tolik o minulosti, ale také podporuje nové představy o budoucnosti. To se stalo v roce 1874 v Japonsku. Skotský lékař a misionář Henry Faulds pracoval na archeologických vykopávkách u Tokia, když si všiml starobylého otisku prstu, který zůstal na keramickém střepu. Na rozdíl od císařova otisku, vypadal tento konkrétní otisk jako neúmyslný, alespoň podle oka doktora Fauldse. Dr. Faulds si představoval, jak by jeden z těchto otisků prstů mohl být užitečný při identifikaci zločince a použitý jako důkaz u soudu. Napsal svému kolegovi, významnému vědci Charlesi Darwinovi a podělil se s ním o svůj nápad. Darwin byl už starý a nemocný a tak tuto žádost předal svému bratranci Francisi Galtonovi, antropologovi, statistikovi a eugenikovi. Galton měl laboratoř v Národním historickém muzeu v anglickém South Kensingtonu, kde prováděl antropometrické studie pomocí Bertillonova systému. Díky těmto novým informacím se Galtonovou posedlostí staly otisky prstů. Zakřivené nebo klikaté, které se fiktivně podobají víru mezi dvěma proudy, uvažoval Galton. Nejvíce ho udivila trvalost otisků prstů. Od dětství, přes chlapectví a střední věk, až po počínající stáří. Galtonovi se zdálo, že zmatené vzory otisků prstů člověka se téměř nedají změnit. Byl tím doslova fascinovaný a začal psát články o vědě o otiscích prstů. V roce 1892 vydal první velkou knihu na toto téma, Otisky prstů. Galtonova věda o otiscích prstů pronikla do celého světa. Všechny policejní stanice po celém světě začaly nahrazovat Bertillonovy měřící karty kartami s otisky prstů. Vedením americké databáze otisků prstů byla pověřená FBI. Oddělení FBI pro styk s veřejností začalo propagovat vědu o otiscích prstů při každé příležitosti a to i pro titulní článek časopisu Time v srpnu 1935. Postupně se ale počet karet s otisky prstů, se kterými FBI pracovala, stal neudržitelným. V roce 1962 navrhl zvláštní agent identifikačního oddělení Carl Voelker radikální řešení: Co kdyby se počítače naučily vykonávat část hrubé práce při časově náročném porovnávání otisků prstů? FBI se obrátila na své federální partnery s žádostí o pomoc. Přispěchala ARPA, později DARPA. Ta v oblasti elektronických programovatelných počítačů dosáhla velkého pokroku. A v Národním úřadu pro standardy tým inženýrů pod vedením vědce Russella Kirsche ve stejnou dobu zkonstruoval první zařízení na světě, které bylo schopné opticky snímat obrazy, které bylo možné převést na digitální data. Tento nový vynález se nazýval skener. Co kdyby se tyto dva nové inovativní automatizované stroje podařilo naučit nějak spolupracovat? Aby přečetly, zachytily a uložily naskenované obrazy karet s otisky prstů zločinců? Co kdyby se papírová databáze FBI dala přeměnit na elektronickou? Výzvy byly obrovské. Skener bylo třeba naučit číst a zaznamenávat otisky prstů až na úroveň drobných detailů podle Francise Galtona. A tyto naskenované obrazy musely zůstat konzistentní v průběhu času. FBI a Národní úřad pro standardy spojily své síly a pustily se do práce. Po letech vývoje získala společnost Rockwell International Corporation v roce 1974 federální zakázku na výrobu pěti prototypů těchto automatických systémů pro snímání otisků prstů. V roce 1975 byl první z těchto strojů dodaný FBI. Systém se jmenoval Finder.
Rozpoznávání obličeje
Po digitalizaci otisků prstů nastal další oříšek. Je možné udělat totéž s obličejem? Schopnost člověka přesně rozpoznat tvář jiného člověka je součástí lidského bytí od počátku lidstva. Jak to nyní udělat, aby to dokázaly počítače? Přimět automatizované stroje, aby tuto hrubou práci dělaly stejně, jako byly počítače vytvořené pro čtení otisků prstů FBI? Obličeje zločinců byly původně kreslené ručně, včetně bankovních lupičů a vlakových lupičů na prvních plakátech s hledanými osobami. Katalogizace podobizen zločinců se používala už od dob popularizace fotografie. V roce 1870 vytvořilo newyorské policejní oddělení svůj první archiv snímků, které se brzy staly známými jako mug shots (mug je slangový výraz pro obličej). V roce 1900, kdy se reprodukce fotografií zlevnila, se fotografie spojily s biografickými údaji o zločincích. To vedlo k vydání prvního seznamu nejhledanějších uprchlíků FBI v roce 1950. Tyto listy byly vyvěšené na poštách a v dalších budovách. Rychlost a úspěšnost chytání zločinců ale vedla k myšlence, zda je možné, naučit stroj automaticky rozpoznávat obličeje. Americký vědec, který se jako první pokusil přimět počítač, aby rozpoznal lidskou tvář, byl inženýr jaderných zbraní Woodrow Bledsoe. Bylo to na konci 50. let, kdy ovládání počítače vyžadovalo vysokoškolské vzdělání. Spolu s kolegy vytvořili souřadnice pro každý rys lidské tváře. Datové body pro atributy jako střed zornice, vnější koutek oka, vrchol obočí. Bylo to pracné a také to byl výstřel do prázdna. Tento koncept nebyl nikdy předtím vyzkoušený ani otestovaný. Každý vědec vykresloval zhruba čtyřicet obrazů obličeje za hodinu, hodinu po hodině, týden po týdnu. Každému snímku obličeje byl přiřazený název a seznam odpovídajících souřadnic, které byly následně uložené do databáze. Ve fázi rozpoznávání se soubor vzdáleností porovnával s odpovídajícími vzdálenostmi pro každou fotografii. Tím se získala vzdálenost mezi fotografií a záznamem v databázi. Byly vrácené shody, které se nejblíže shodovaly. Schopnost stroje porovnávat vzory měla problémy s natočením a náklonem hlavy, osvětlením, výrazem obličeje a věkem. Vědci to zkoušeli dál a dál. V 70. letech přišel pokrok v automatickém rozpoznávání obličejů díky tomu, že se stroje naučily poznávat nuance. Například barvu vlasů, tloušťku rtů, zkreslený tvar očí. V roce 1988 se poloautomatické technologie rozpoznávání obličejů dostaly z laboratoře na policejní stanici. Lakewoodské oddělení šerifa v Los Angeles nainstalovalo systém, který dokázal pořídit fotografii podezřelého, kresbu podezřelého od kreslíře nebo dokonce videozáznam osoby, která se dopustila trestného činu. Následně fotografii vyhledala v databázi digitalizovaných fotografií podezřelých. Systém urychlil proces tím, že zúžil počet možných shod, ale stále byl zapotřebí člověk. Skutečný průlom přinesl výzkum sponzorovaný ministerstvem obrany. V roce 1992 zahájila Agentura DARPA, mocná vědecká a technologická agentura Pentagonu, program Technologie rozpoznávání obličeje (FERET), biometrický projekt blue-sky. Cílem programu FERET bylo rozvinout výzkum technologie rozpoznávání obličejů do jednotné standardizované databáze. Databázy by pak mohly sdílet armáda, zpravodajské služby a orgány činné v trestním řízení. Tým konečně vytvořil algoritmus, který dokázal rozpoznat lidskou tvář bez pomoci člověka. K tomu bylo třeba naučit stroje rozpoznávat obličeje zepředu, ale také vnímat tytéž obličeje z levého a pravého profilu. Výsledky byly slibné a věda postupovala kupředu, někdy rychle, jindy pomalu.
Sken oční duhovky
Přibližně ve stejné době se objevil třetí biometrický údaj, který slouží k identifikaci osob. A to sken oční duhovky. Podobně jako otisky prstů se duhovka vyvíjí prenatálně, v děloze. Ačkoli barva a struktura duhovky jsou genetické, její vzor je jedinečný. A protože se duhovky každého člověka strukturálně liší, lze duhovku použít k rozpoznávání a identifikaci. V roce 1994 byl udělený první patent na algoritmus automatického rozpoznávání duhovky. Držitelem licence a titulu byl britsko-americký počítačový neurovědec Dr. John Daugman. Když Daugman v roce 1993 pořídil digitální snímek duhovky, jedna databáze už existovala. O 25 let později počet lidí, jejichž duhovky byly naskenované pro vládní databázi, přesáhl 1,5 miliardy ze 7,5 miliardy lidí na světě. Největší biometrickou databázi na světě vede Indie, kde jsou otisky prstů, fotografie a skeny oční duhovky více než 1,2 miliard jejích občanů.
Propojování databází
Aby se bylo možné efektivně orientovat v databázích, bylo potřeba je propojit a kombinovat. Postupně se vyvinuly tři základní databáze. První, Národní informační centrum o trestné činnosti, se používá od roku 1967. Slouží FBI jako elektronická informační základna údajů o trestné činnosti, která je přístupná všem orgánům činným v trestním řízení v Americe. Druhý, Integrovaný automatizovaný systém identifikace otisků prstů, obsahuje automatizované otisky prstů a je také k dispozici všem orgánům v Americe. V roce 2000 obsahovala přibližně 40 milionů digitálních záznamů. Poslední, kombinovaný systém indexu DNA, byl v roce 2000 nejrozvinutější z automatizovaných systémů. Všechny tři systémy se navzájem kombinují, doplňují a prolínají. Po 11. září 2001 vyvstala další výzva. Jak identifikovat zločince, kteří trénovali a rekrutovali bojovníky v táborech v dalekém Afghánistánu? Jen škoda, že to Američané nevěděli, když stejné mudžahedíny sami cvičili, financovali a vyzbrojovali. Byla to samozřejmě záminka. Jak vyzkoušet nové biometrické systémy tak, aby nevyvolávaly příliš velké otázky u běžné populace? Nemohli přece chodit po Americe a jentak nutit lidi, aby si nechali odebírat otisky prstů, sken oční duhovky nebo obraz obličeje. I s Patrioct Acty po 11. září by to bylo neproveditelné. Bylo potřeba takové systémy vyvíjet v závětří, mimo zraky světové veřejnosti. Afghánistán se pro tento účel náramně hodil.
Biometrické přístroje v Iráku (2003-2007)
Aby mohlo ministerstvo obrany pořizovat biometrické údaje uprostřed války, potřebovalo ruční biometrické přístroje vybavené senzorovou technologií. Tisíce amerických vojáků a mariňáků nemohly chodit po Iráku s tiskařskou černí, kartami na otisky prstů a 35 mm fotoaparáty. Prvním zařízením nasazeným do terénu byl Biometric Automated Toolset, používaný od roku 1999. Armádní laboratoř sestrojila toto zařízení poprvé pro použití v Kosovu. Právě v Kosovu americké síly pravidelně najímaly místní občany pro práci na svých vojenských základnách. Někteří z těchto místních zaměstnanců byli propuštění pro trestné činy, aby byli znovu přijatí na jiné utajované vojenské základny v jiných částech města a to pouze s použitím falešného jména. Toto zařízení ale bylo neohrabané a mělo mnoho dodatečných komponent, které se skládaly z více částí. Pro pozdější válku v Iráku Pentagon objednal 2000 těchto strojů. Později bylo vyvinuté lehčí, multimodální zařízení, ale nebudu zacházet do detailů, protože to není tak důležité. Pentagon mezitím otevřel svou první expediční laboratoř, která byla vybavená tak, aby mohla sama zpracovávat všechny biometrické a forenzní důkazy, které shromáždila na místě. Tábor Fallúdža v Iráku byl uvedený do provozu 28. ledna 2006. Postupně se ukazovalo, že Pentagon, tedy ministerstvo obrany, chtělo jet po vlastní ose a nesdílet svá data s FBI. Proto americké ministerstvo obrany vytvořilo vlastní databázi ABIS. ABIS je systém s možností vyhledávání, který uchovává biometrické údaje, které FBI legálně uchovávat nemůže. Šlo o legislativní povolení a zákazy. 23. září 2004 udělil Úřad pro řízení biometrických údajů ministerstva obrany společnosti Lockheed Martin pětiletou smlouvu na návrh, vybudování a údržbu systému ABIS. Byl to začátek rozpočtu ve výši 3,5 miliardy dolarů na bojovou biometrii v příštích osmi letech. Databáze ABIS se začala rozšiřovat ohromujícím tempem. V létě 2007 pracovní skupina pro biometrii oznámila, že měla 1,5 milionu záznamů. Do roku 2008 se tento počet téměř zdvojnásobil a zahrnoval biometrické profily více než 2,7 milionu Iráčanů. Program ABIS se prudce rozvíjel s kolosálním rozpočtem, ovšem malým dohledem. Teprve po dalších sedmi letech auditor z úřadu ředitele pro operační testování a hodnocení vyhodnotil operační schopnosti systému ABIS jako nevhodné z hlediska provozu, těžkopádné a nedostatečné. Místo nápravy těchto závažných problémů ale ministerstvo obrany přistoupilo k novému odvážnému plánu, který byl ohromující svým rozsahem i kontrolou. Nejmocnější vojenská síla na světě začala shromažďovat biometrické údaje o téměř všech obyvatelích nevědomé cizí země, Afghánistánu.
Jak to začalo (2010-2011)
Prošli jsme si úskalí technologie pro sběr základních biometrických údajů. Otisků prstů, obraz obličeje a sken oční duhovky. To všechno se postupně sloučilo do přístroje, který se stal základem pro konečný totální dohled velkého bratra. Testovacím polygonem se stal Afghánistán. Relativně v závětří a mimo zraky světové veřejnosti. V Afghánistánu se přece bojovalo s Tálibánem a Al-Káidou. Byla tam válka. Kdo by tušil, že tam probíhalo něco jako zkušební provoz biometrického systému? Americké cíle byly stejně ambiciózní jako děsivé. V roce 2010 oznámila nově vytvořená operační skupina americké armády pro biometrii v Afghánistánu, že začala shromažďovat biometrické údaje 80% z přibližně 25 milionů občanů Afghánistánu. Dvouletý cíl stanovený ministerstvem obrany byl 21 milionů sad otisků prstů, skenů oční duhovky a v některých případech i DNA. Na podzim roku 2011 mělo ministerstvo obrany biometrické údaje o více než 2 milionech lidí v Afghánistánu. Údaje vložilo do své vlastní databáze ABIS. Jak to ale všechno v Afghánistánu začalo? Byl únor 2012 a mladí výsadkáři z první čety mířili do válečného prostoru v Afghánistánu. Jejich první zastávkou bylo americké tranzitní centrum v Manasu v Kyrgyzstánu, vnitrozemské šestimilionové zemi ve Střední Asii. První četa přiletěla do Manasu charterovým letem, nevojenským letadlem 747 s běžnými sedadly. Letadlo bylo přeplněné karabinami M4, automatickými zbraněmi M249, granátomety M320 a dalšími zbraněmi. Každý voják měl batoh, dvě tašky a útočný batoh pro noční mise. Letadlo přistálo a vojáci vystoupili. Obloha byla šedivá a v Kyrgyzstánu sněžilo. Vojínu Twistovi i vojínu Walleymu bylo v době nasazení 19 let, jejich narozeniny v červnu dělil necelý měsíc. Oba byli přidělení ke stejnému oddílu. Walley měl těžké zbraně a řídil obrněná vozidla. Twist nesl Thor, elektronický rušící systém proti výbušninám vynalezený pro válku v Iráku. Po odevzdání výstroje v kasárnách se mnozí z nich vydali ven, aby se zúčastnili sněhové koulovačky proti ostatním jednotkám mířícím do války. Vojín Thomas a několik dalších vojáků postavili sněhuláka s vojenskou čepicí místo klobouku. Pořídili fotografie, které poslali rodinám domů. Během prvních let svého působení v úřadu prezident Barack Obama navýšil počet vojáků v Afghánistánu na 33 000 a v roce 2010 se jejich počet zvýšil na více než 100 000. V létě následujícího roku prezident předstoupil před národ a oznámil, že vojáci začínali být stahovaní, nejprve 10 000 vojáků, potom 23 000 a následně dalších 10 000. Když většina vojáků mířila domů, výsadkáři z první čety přijížděli do oblasti. V tu dobu se už rozbíhala obří mašinérie sběru biometrických dat Afghánců. Bylo zřízené biometrické centrum afghánského ministerstva vnitra v Kábulu, které vedl afghánský podplukovník Mohammad Anwar Monirí. Afghánská část programu, kterou financovali Američané, se nazývala Afghánistán 1000 a měla být brzy zahájená. Cílem bylo pořídit 10 otisků prstů, 2 skeny oční duhovky a 1 snímek obličeje u 80% z 25 milionů Afghánců. Z letecké základny Manas odletěli výsadkáři na letiště Kandahár v jižním Afghánistánu, kde se dozvěděli chmurné zprávy. Dva jejich spolubojovníci z 82. výsadkové jednotky byli zabití při jednom z nepokojů. Po Kandaháru se četa vrtulníkem přesunula na západ, na předsunutou operační základnu Pan Kaláj v okrese Maiwánd. Tato oblast byla také zmítaná násilím a anarchií. Velitelem roty byl Kapitán Patrick Swanson. Ve svých sedmadvaceti letech měl kapitán Swanson za sebou dvě služby v Iráku a byl vyznamenán Bronzovou hvězdou za zásluhy v boji. Nyní velel přibližně stovce vojáků. První četa, druhá četa a velitelská rota, které se dohromady nazývaly Charlie.
Epizoda v horkém Afghánistánu (2012)
Uplynulo pár měsíců a dusivé horko jakoby podtrhovalo napětí nehostinného Afghánistánu, který si žádný cizinec nedokázal podmanit. V létě roku 2012 se skupina amerických vojáků ocitla na jednom z nejnebezpečnějších a nejzrádnějších míst na světě. Bylo 4. června 2012 a tam, na severním svahu řeky Archandáb v okrese Šári v Afghánistánu, ve vesnici Pájenzái, se vojáci z první čety Charlie připravovali vyrazit do boje, stejně jako miliony vojáků před nimi, v nesčetných válkách napříč tisíciletími. Vojín Samuel Walley si ten den nesmazatelně pamatuje, protože měl narozeniny a jen jednou za život je člověku 20 let. Tehdy zajali nejhledanějšího Tálibánce číslo 2. Tato událost byla důležitá z několika důvodů. Američané ho dopadli díky tomu, že předtím získali jeho otisky prstů. Jeho četa, první četa, byla v jižním Afghánistánu něco přes 3 měsíce. Walley dnes nesl největší zbraň první čety, M249 automatickou zbraň Squad, pásový zabijácký stroj schopný vystřelit 900 ran za minutu. Zkontroloval a překontroloval svou výstroj. Všichni byli připravení. Byl čas vyrazit. Vojáci se seřadili do šachovnicové formace, která byla původně určena pro silniční pochody, ale v jižním Afghánistánu byla upravená pro kozí stezky a viniční tratě. Bylo vedro k zalknutí. Už teď bylo více než 35°C. Vojáci zamířili na východ a pak na sever do vesnice Pájenzái, skupiny domů z hliněných cihel a labyrintem zdí, která se nacházela zhruba 2 fotbalová hřiště od pevného bodu. Vesnici dobře znali. Hlídkovali tu v terénu dvakrát denně, pět i více hodin v kuse, nebo dokud se něco nepokazilo. Pájenzái a všechno kolem bylo peklo. Život se tu podobal životu po apokalypse. Po desetiletích války se okres Šári ocitl ve stavu kolapsu. Anarchie a teror už dávno přemohly vládu zákona. Zdejší vesničané neměli elektřinu, tekoucí vodu, žádné obchody ani zásoby potravin.
"Budovy z hliněných cihel byly vybombardované a dávno opuštěné," vzpomínal velitel roty kapitán Patrick Swanson.
"Žádná úrodná pole, žádné tržiště, žádné školy."
Všichni v americkém velení si uvědomovali, že tuto oblast ovládala síť povstalců Tálibánu a že improvizované výbušniny jsou zaseté do silnic, cest a polí farmářů. Povstalci skladovali podomácku vyrobené výbušniny v opuštěných areálech v celé této oblasti a rekrutovali nové členy z řad místních vesničanů. Atentáty a vraždy byly na denním pořádku. V roce 2012 byla výroba bomb na vzestupu. Tálibán provozoval montáž a distribuci bomb v celém terénu. Domy, které se v okolí proměnily v trosky, sloužily jako noclehárny pro bojovníky přicházející z Pákistánu, kteří pašovali zbraně a materiál na výrobu dalších bomb. Pak ale přišel zvrat. Americké ministerstvo obrany našlo technologické řešení lidského problému povstání. Po celém Afghánistánu americké vojenské síly pořizovaly biometrické údaje. Elektronické otisky prstů, skeny oční duhovky, snímky obličeje, a kde to bylo možné, i výtěry DNA. Pentagon věřil, že díky masovému sběru biometrických údajů může v této zemi, kde vládnou povstalci, nastolit právní stát. Toto úsilí se nazývalo nadvláda identity. Produktem byla zpravodajská služba založená na biometrických údajích. Bojová složka této mise založené na datech připadla vojákům pěchoty v poli. Jeden člen čety se staral o technický sběr dat. Zbytek čety podporoval toto úsilí různou mírou vojenské přítomnosti a síly. Bylo ještě brzy ráno 4. června, když četa vstoupila do vesnice Pájenzái. Teplota už dosahovala 39°C. První četa vytvořila bezpečnostní perimetr. Někteří vojáci si sundali přilby. Jiní si sedli.
"Měli jsme biometrické údaje možná stovky vesničanů vojenského věku v oblasti," řekl kapitán Swanson
"Některé z nich jsem biometricky zaznamenal vícekrát. Obvykle pracovali na polích v okolí," řekl později vojín 1. třídy James Skelton vojenskému soudci.
Vojín Walley spatřil muže, kterého nikdo nepoznal. Měl bílé vousy, tmavý turban a bylo mu možná čtyřicet nebo padesát let.
"Vypadal unaveně," vzpomínal specialista Anthony Reynoso.
"Zpočátku jsem si ho nevšiml," řekl specialista Dallas Haggard.
Walley s ním navázal oční kontakt.
"Šel jedním směrem a když mě uviděl, tak trochu odbočil a předstíral, že jde k pumpě."
Walley kývl na nadporučíka Dominika Latina. Poručík ho také viděl. Jako velitel čety byl Latino nejvýše postaveným vojákem v hlídce. Latino zavolal afghánského tlumočníka, který mu nařídil, aby zastavil. Poručík Latino začal muži podle protokolu klást otázky. Žil tady ve vesnici? Byl tu jen na návštěvě? Pokud ano, z jakého důvodu? Mužovy odpovědi byly podezřelé. Vojín Skelton proto použil nejnovější armádní zařízení pro sběr biometrických údajů, aby zaznamenal mužovy biometrické údaje. Zařízení nese označení Secure Electronic Enrollment Kit, nebo-li SEEK. Skelton odložil batoh a vytáhl tento vojenský přístroj velikosti malé krabice od bot, který se používal k elektronickému snímání otisků prstů, skenů oční duhovky a obrazů obličeje civilních vesničanů i podezřelých povstalců po celém Afghánistánu. Potom, co Skelton skončil se sběrem biometrických údajů podezřelého Afghánce, nastala další doba čekání. Přístroj SEEK porovnal digitální otisky prstů muže v tmavém turbanu s už existujícími biometrickými identitami uloženými na vlastním disku a přinesl shodu. Ten muž byl nejhledanějším Tálibáncem číslo dvě na jihu. Vojáci muže spoutali.
"Ze dveří jednoho z domů vyběhla žena a hromada dětí," vzpomínal Walley.
"Jedno z těch dětí mě začalo mlátit. Žena křičela a ječela, protože jsme odváděli jejího manžela."
Muž byl odvedený zpět na opěrný bod. Odtud zmizel ve světě, který se řídil pravidly ministerstva obrany o tom, jak zacházet se zadrženými. Nakonec byl převezený na sever, do nově zrekonstruované americké věznice vedle letiště Bagrám. Odpůrci zadržování nazývali tuto věznici afghánským Guantánamem. Zdál se to velký úspěch, který byl ale v zápětí zastíněný temným zvratem událostí.
"Myslel jsem si, že jsme v Afghánistánu proto, abychom skákali z letadel a zabíjeli Tálibánce," řekl Walley.
"Myslel jsem, že jsme v Afghánistánu proto, abychom zabíjeli Tálibán a stavěli školy," řekl Walleyho spolubojovník z čety, vojín 1. třídy James Oliver Twist.
"Tvrdě jsme hlídkovali, protože jsme věděli, že každý den vstupujeme do minového pole," vzpomínal kapitán Swanson.
Jenže to, co ve skutečnosti Američané dělali nebylo ani tak vymáhání práva, jako spíš stanné právo. Vyčlenění určité oblasti. Registrace obyvatel. Omezení jejich svobody pohybu. Vynucování jejího dodržování pod hrozbou zadržení nebo uvěznění. Co bychom dělali, kdyby cizí vojska s námi takto zacházela, okupovala naši zemi a jako vrchol veškeré drzosti se označovala za osvoboditele? Přesně takto se přece chovala armáda varšavských vojsk po srpnu 1968. Proč to v Československu byla okupace, zatímco v Afghánistánu je to osvobození?
SEEK: Otisky prstů, oční duhovky a obličeje
Zmínil jsem se o přístroji Secure Electronic Enrollment Kit, který měřil biometrické údaje osob. Americká armáda vyvinula tento přístroj v Afghánistánu jako přípravu na prototypy výkonnějších, globálních následovníků. Zpočátku se tedy jednalo o testovací provoz, který byl nasazený v polních podmínkách v Afghánistánu. Nikdo o tom tehdy netušil. Afghánistán se pomalu stával laboratoří a zkušebním polygonem pro vývoj biometrického systému na globální úrovni. Jak jsem uvedl, tento prvotní přístroj byl na počátku vývoje. Shoda otisků prstů je přesná věda. Aby bylo možné zachytit zřetelné, nerozmazané třecí vrypy z konečků lidských prstů, musí být prsty čisté.
"Většina farmářů měla ruce velmi špinavé a někdy bylo potřeba balíček dětských ubrousků, aby se podařilo získat dobrý sken," vzpomíná podporučík Jared Meyer.
Naskenovat každý prst bylo umění. Sběrná plocha přístroje SEEK, takzvaná silikonová deska, musela být před každým snímáním otisků prstů zcela bez šmouh, nečistot, mastnoty nebo sucha. Také skenování očních duhovek mělo své přísné postupy. Oční víčka musela být nahoře, ne dole. Duhovka a zornice musely být snímané společně bez odlesků. Přímé sluneční světlo způsobilo, že snímek byl neplatný. Pokud byla osoba mrtvá, muselo být snímání duhovky provedeno do 30 minut po smrti, jinak by mohly nastat problémy. Také pořizování snímků obličeje mělo své vlastní technické požadavky. Bylo nutné neutrální pozadí, na kterém nebyl zobrazený žádný další personál ani mapy, vybavení, vozidla nebo plavidla. Fotografie z kriminální evidence musely zahrnovat snímky osoby zepředu, pravý a levý profil a pravý a levý 45stupňový úhel. Když přístroj SEEK skončil sběr biometrických údajů, muselo se nějakou dobu čekat. Přístroj SEEK měl schopnost porovnávat nové údaje s utajovanými údaji v seznamu sledovaných osob s biometrickými údaji ministerstva obrany, ale mělo to svá omezení. Oficiální dokumentace upozorňovala, že celý seznam byl příliš velký na to, aby se vešel do systému SEEK. Jako řešení Pentagon vytvořil takzvané seznamy pro konkrétní mise, tedy seznamy, které byly přizpůsobené jednotlivým teroristům, o kterých se předpokládalo, že působili v určitých okresech nebo vesnicích. Tento systém se postupně začal modernizovat a propojovat na základě databází přes internetovou síť. Tří databází, o kterých jsem hovořil v kapitole Propojování databází.
Prediktivní modelování chování
Vedle biometrických systémů se postupně rozvíjely takzvané neidentifikační technologie. Tyto metody umožňují označovat a sledovat takzvané zájmové osoby, na velké vzdálenosti a to i prostřednictvím elektrooptických, radiofrekvenčních, hyper-spektrálních a povrchových senzorů schopných měřit postupné změny světla, teploty a polohy. Tyto technologie se začly rozvíjet od roku 2004. Anonymní zájmové osoby jsou po určitou dobu sledované z nadhledu, aby se vytvořil vzorec životních aktivit. Začla se budovat flotila strojů pro sledování z výšky. Drony, aerostaty, vzducholodě a další letadla, ze kterých je možné tuto novou senzorovou technologii nasadit za účelem označování a sledování zájmových osob. Dalším prvkem programu bylo takzvané prediktivní, tedy předvídatelné modelování chování. Tyto automatizované systémy byly navržené tak, aby shromažďovaly obrovské množství údajů o způsobu života zájmové osoby. Tato získaná data by pak počítač analyzoval pro účely předvídatelného modelování chování. Tímto způsobem by se stroje naučily předpovídat, jak předvídat, co by daná osoba mohla udělat příště. V roce 2004, kdy byly tyto myšlenky poprvé navržené, byl tento koncept ještě sci-fi. Za 10 let se staly vědeckou skutečností. Někdy v roce 2009 začala v Los Angeles v Kalifornii malá skupina univerzitních profesorů přemýšlet o tom, jak se gangy v Los Angeles a kmeny v Afghánistánu podobají. Jeden z členů této skupiny, profesor kriminologie, práva a společnosti George Tita, tuto myšlenku rozvinul. Profesor Tita a jeho kolegové z univerzity porovnávali data z Afghánistánu s daty z losangeleských gangů, aby zjistili, jak vznikají tyto sítě. Jejich cílem, jak napsali, bylo využít geoprostorové informace k návrhu a vývoji účinných programů pro snížení násilí gangů v Americe. Prováděním digitálního sledování malých čtverců o rozloze 150 krát 150 čtverečních metrů v Los Angeles, profesoři vytvořili digitální mapy lidské činnosti v oblastech, o kterých bylo známo, že v nich působí členové gangů.
"Začali jsme zkoumat sociální a geografické prostory, které gangy obývají jako skupina, a také vzorce setkávání jednotlivých členů gangů," vysvětlil profesor Tita.
Na rozdíl od Afghánistánu nemohlo losangeleské policejní oddělení vyžadovat biometrické snímky od lidí na místě. Losangeleská policie ale mohla provádět a také prováděla digitální sledování z výšky.
"Podařilo se nám prokázat, že pokud na úrovni skupiny pochopíte vztahy nebo rivalitu, které gangy spojují, mohou existovat určité uzly sítě, které mohou mít větší dopad na snížení kriminality a násilí se zbraní, než kdybyste náhodně vybrali nějaký gang nebo skupinu gangů. Tyto údaje jsou tedy velmi důležité pro přemýšlení o tom, jak rozdělit zdroje," řekl Tita.
Jeden z profesorů, antropolog z Kalifornské univerzity Jeffrey Brantingham, přišel na další objev. Uvědomil si, že s tímto druhem dat by bylo možné naučit stroje předpovídat zločiny. Brantingham a třetí člen týmu, docent matematiky George Mohler, vytvořili algoritmus, který se měl stát základem této nové metodiky prosazování práva. Profesoři svůj algoritmus opatřili ochrannou známkou a založili společnost PredPol, což je zkratka pro predictive policing. To bychom mohli přeložit jako předvídatelný policejní dohled.
"Spoustu lidského chování lze vysvětlit pomocí velmi jednoduchých matematických modelů," řekl Brantingham.
"Zločinci chtějí opakovat své úspěchy," řekl Mohler posluchačům na Harvardské Kennedyho škole.
"Vracejí se na podobná místa a opakují své zločiny."
"Pachatelé trestných činů jsou v podstatě lovci a sběrači," řekl Brantingham deníku Science Daily, "hledají příležitosti ke spáchání trestného činu. Chování, které lovec-sběrač používá při výběru pakoně oproti gazele, je stejné jako chování zločince při výběru Hondy oproti Lexusu."
PredPol prostě využívá algoritmy k propojení zločinců s dalšími lidmi, kteří by mohli být zločinci. Podobně jako metodika Attack the Network používaná v Afghánistánu. Afghánistán tedy opět sloužil jako testovací polygon. Stejně jako u biometrických systémů. Jenže PredPol nechce sdělit, jak s daty nakládá. Její software je stejně jako software společnosti Palantir proprietární. Nikdo neví, jak jsou data zadávaná nebo analyzovaná. Systém Palantir prozkoumám v následující kapitole. Za pouhé tři roky začlo společnost PredPol využívat 60 policejních oddělení po celé Americe. Prediktivní policejní technologie společnosti PredPol se rozšiřují po celé Americe. Do roku 2020 používala policie ve více než 1000 okresech softwarové systémy prediktivní policie.
Palantir: Záplava dat
Problémem, kterému čelila americká armáda, byla záplava dat. Jak naučit stroje, aby obrovské množství dat pročesávaly? Za jediný rok nashromáždilo americké letectvo v Iráku více videozáznamů, než by člověk mohl sledovat každý den po dobu 24 let. Jednalo se o obrovský počet videozáznamů, které byly pořízené drony, vzducholoděmi a letadly. Americké ozbrojené síly se ocitly v situaci, kdy miliony hodin videozáznamů ležely v archivech a zabíraly místo. Jen málo lidí v armádě vědělo, co si se všemi těmito daty počít. Jak by mohli rozsáhlý digitální archiv Pentagonu proměnit v použitelné zpravodajské informace? Řešení navrhla soukromá americká softwarová společnost Palantir Technologies. Společnost Palantir sídlila v Silicon Valley v Kalifornii. Založili ji dva podnikatelé, kteří se seznámili na Stanfordově právnické fakultě. Peter Thiel, který předtím spoluzaložil společnost PayPal a Alex Karp, finanční manažer. Tito dva muži vytvořili software, který dokázal procházet nestrukturovaná data neboli surová data a potom je uspořádat a strukturovat tak, aby v nich bylo možné vyhledávat a nacházet informace. Tato technika se zkráceně nazývá vytěžování dat. Vznikla z toho softwarová platforma s názvem Palantir Gotham, která umožňuje zpravodajským službám, ministerstvu obrany a policii přesněji sledovat data, jejich původ a osoby, které mají zájem sledovat. Tato softwarová platforma agreguje data. Agregace dat znamená přeměnu vytěžených nebo uspořádaných dat na zpravodajský produkt. Datové balíčky Palantiru poskytly řešení pro příval dat. Palantir dokázal ze záplavy informací udělat jediný proud. S dalšími lety byla do systému včleněná umělá inteligence. Systém Palantir zatloukl poslední hřebík do rakve našich práv a svobod. Cílem systému je totiž sběr dat, potenciálně o každém žijícím člověku. Ani za celý život by lidé nedokázali shromáždit data tak, jak to dokáže software společnosti Palantir. Byl navržený tak, aby vyhledával, lokalizoval a sledoval jednotlivé osoby. A také sledoval pohyb těchto osob v prostoru a čase. Archivy dat s velkým objemem a vysokou rychlostí jsou k ničemu, pokud analytici nejsou schopní vytvářet souvislosti mezi jednotlivými datovými položkami. Softwarové programy společnosti Palantir umožňovaly zpracovávat, ukládat, vyhodnocovat a analyzovat data pomocí několika jednoduchých stisků kláves. Pro přirovnání použiji metaforu z botaniky. Představme si to na jedné malině. Maliny mají obecně mnoho jednotlivých částí. Každá malina se skládá z trsů, trnů, kořenů, listů a plodů, které se nazývají peckovice. Kdyby někdo rozebral milion malin a všechny peckovice smíchal, výkonný software Palantir by mohl obrazně řečeno prohledat tyto miliony částí, aby našel a následně shromáždil přesné a původní peckovice jediného, individuálního plodu. Něco neuvěřitelného. Tento systém, původně zamýšlený pro válečné zóny, se postupně globalizoval. Ale stejně jako PredPol ho nikdo pořádně nekontroluje.
Covidový puzzle do biometrické skládačky
20 let v Afghánistánu přineslo nový věk totálního dohledu a našich biometrických dat v občankách a pasech. A teď to nejdůležitější. Vsaďme si to do souvislosti s covidovou agendou. Co se hromadně sbíralo, pro takzvaný pozitivní nebo negativní Covid? Přece stěry naší DNA! DNA přece tvoří další biometrický údaj. Geniální způsob, jak v utajení sbírat genetické informace naší DNA. Až nám spadne čelist nad touto jednoduchostí. Záminka Covidu byla geniální vytvořenou kulisou, jak sbírat naše stěry DNA pro covidové testy. Někdejší slovenský ministr zdravotnictví Marek Krajčí na tiskové konferenci 11. února 2021 odpálil doslova bombu. Marek Krajčí tehdy sdělil, že evropská komise požádala členské země EU, aby provedly laboratorní rozbor a sekvencování 5 až 10% vzorků DNA odebraných občanům v jednotlivých zemích EU z plošných testování. Doplnil, že na sekvencování Slovensko kapacitně nestačilo a část vzorků by se mohla sekvencovat v cizině, kde v některých případech zahraniční firmy nabízely sekvencování DNA dokonce zadarmo. Máme tedy jasné důkazy, že pod záminkou plošného testování proti Covidu nám byl odebíraný genetický materiál v podobě stěrů DNA. Uvědomme si ten rozdíl. Otisky prstů, sken oční duhovky nebo obraz obličeje nemůže být odebíraný pod žádnou záminkou. Bylo by to příliš nápadné a budilo by to nežádoucí pozornost. Bylo by to prostě nemyslitelné. Pro tento účel byl proto použitý Afghánistán, kde si Američané mohli dělat, co chtěli. Ovšem pro sběr naší DNA mohla být využitá covidová zástěrka. DNA bylo možné sbírat hromadně zcela nenápadně a bez povšimnutí. Vidíme tu jasnou souvislost a linii dalšího biometrického údaje? Úplně slyšíme to cvaknutí v hlavě, jak tyto koncepty zapadnou do logického vzorce. Nejprve Afghánistán pro otisky prstů, oční duhovky a obličeje a nakonec Covid pro DNA, coby poslední chybějící biometrický údaj. Puzzle totálního dohledu je složené. A podobnost totálního dohledu během Covidu s "morovým" dohledem v 16. století je také mrazivě nápadná. Stejně jako podobnost rysů Covidu s charakteristikou onemocnění AIDS, o kterém jsem hovořil také v pořadu AIDS a COVID-19. Stejně jako spoluprací Anthony Fauciho s čínskou laboratoří ve Wuhanu. Stejně jako přátelství Billa Gatese a šéfa WHO Tedrose Ghebreyese. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Důkazy o inscenaci covidové agendy se válejí všude kolem nás. Jen nesmíme být líní se pro ně sehnout. Přípravu covidové agendy jsem pokryl v mém čtyřdílném pořadu Průvodce pandemickou galaxií. Sběr stěrů DNA v rámci plošného testování během Covidu je geniálním tahem globálního establishmentu. Jedinečný profil DNA člověka lze získat zcela bez našeho vědomí nebo souhlasu, protože DNA se zanechává všude, všemi a neustále. Ovšem díky Covidu bylo možné ztotožnit DNA s konkrétní osobou. Jednoduše spojit DNA se jménem člověka. To nelze provést náhodným sběrem z tyče v autobuse. Jak jinak by bylo možné hromadně nasbírat vzorky DNA a přiřadit k nim jména? Jedině Covid, jako zastírací manévr. Oč nenápadnější, o to rafinovanější metoda. Věda ale stále postupuje do dříve nepředstavitelných oblastí. V laboratoři v Deerfield Beach na Floridě posunuli genetici ze společnosti DNA Labs International tuto vědu ještě dál. Pomocí patentovaného softwaru vyvinuli způsob, jak z mikrogramů zachycené DNA určit, jak by mohl zločinec vypadat. Tento proces se nazývá pravděpodobnostní genotypizace. Tento systém se používá v běžné praxi u amerických soudů. Jako poslední uvedu další děsivou technologii. Ruční, přenosný stroj s holografickými schopnostmi. Pentagon usiluje o to, aby jeho operátoři měli u sebe zařízení, které má schopnost promítat obrazy, které nejsou skutečné, ale vypadají jako skutečné. Tento přístroj má schopnost vytvářet personalizované kampaně se zprávami pro promítaný obraz. Jinými slovy, trojrozměrný deepfake, který oklame nepřítele v reálném čase. Jednoduše voják bude promítat realistický hologram osoby, která bude vypadat jako skutečná osoba. Jak daleko to ještě půjde? Jaká bude společnost? Poznají lidé ještě, kdo jsou skuteční lidé? Dokonce podezřívám, že odpískání covidové agendy v únoru 2022 bylo nejen kvůli válečné ukrajinské agendě, ale proto, že selhaly všechny pokusy o rozpoznání obličejů pod rouškami a respirátory.
Závěr: Biometrická budoucnost totálního dohledu
Amerika válku v Afghánistánu prohrála. Zemi ovládá Tálibán. Tálibán samozřejmě propustil většinu výrobců bomb, kteří byli zadržení a uvěznění na základě forenzních a biometrických důkazů. Biometrické systémy byly důkladně vyzkoušené v afghánské testovací laboratoři. Nebylo proto potřeba válku dále prodlužovat. Američané předali zemi zpět Tálibánu, proti kterému 20 let bojovali. Něco, nad čím zůstává rozum stát. My ale víme, že důvod, proč Američané vyklidili pole, je logický. Všechno už bylo vyzkoušené. Biometrické systémy a technologie se zavádějí v globálním měřítku. Kdyby nebylo Afghánistánu, systémy by nemohly být testované. Veřejnost by se bouřila proti tomu, kdyby policisté nebo vojáci náhodně stavěli lidi, brali jim otisky prstů, sken oční duhovky a obraz obličeje. V Afghánistánu to ale bylo proveditelné. Byla tam přece válka a ve válce je všechno možné. Občanská práva a svobody mezi granáty a bombami? Směšné! Tytéž systémy totálního dohledu se z Afghánistánu vrátily domů do Ameriky a potom do celého světa. Dnes nad americkými městy létají trvalé sledovací systémy. Nepřetržitě pořizují videozáznamy za účelem budoucího objasnění trestných činů. Jedna z těchto společností, nazvaná Persistent Surveillance Systems, je dítětem vysloužilého důstojníka letectva, fyzika a astronautického inženýra jménem Ross McNutt. McNuttův sledovací systém je tvořený soustavou dvanácti kamer Canon namontovaných na malém letadle Cessna, které létá nad městem po kruhové dráze. Kamery se zaměřují na konkrétní bod a potom promítají své objektivy směrem dolů, ve tvaru lichoběžníkové stopy, na sběrnou oblast na zemi. Snímky se zaznamenávají na pevné disky, aby je později forenzní vyšetřovatelé z McNuttova týmu analyzovali a vytvořili z nich zpravodajský produkt. Tento dohledový systém byl předtím vyzkoušený nad iráckou Fallúdžou a potom přenesený do Ameriky. Války jsou osvědčeným způsobem pro testování systémů, které jsou následně včleněné do civilního prostředí. Nikdo si toho testování nevšímá a tím pádem nebudí žádnou nežádoucí pozornost. Nikdo neotravuje s nějakými občanskými právy a svobodami. Po přenesení a začlenění těchto systémů do civilního prostředí je pak už pozdě na tyto otázky. Všechno už bylo tiše legislativně ošetřené. Oč jiný je takový totální dohled v Americe než v Číně? Amerika a Čína si dokonce vyměňují technologie totálního dohledu. Například ve stejné čínské síti totálního dohledu se používají technologie amerických společností, včetně zařízení od společnosti Thermo Fisher Scientific se sídlem v Massachusetts. Opět západ a východ se snoubí v hybridní systém digitálního koncentráku totálního dohledu. Vzpomínáme si na kapitolu Velký bratr, ve kterém jsem popisoval kruhové vězení v 17. století, kde je vidět na všechny vězně, ale vězni nevidí na dozorce? Přesně tak je to dnes. My představujeme novodobé vězně, které sledují vládní dozorci. Ovšem my na tyto dozorce nevidíme, vidí pouze oni na nás. Nejenže nás sledují, ale zacházejí s námi jako s potenciálními zločinci. Zkoumají nás prediktivními technologiemi našeho chování. Máme se cítit provinile. Přesně jako vězni v kruhovém vězení 17. století. Stáváme se společností pod dohledem digitálního genetického panoptika. Policejní stát totálního dohledu. Například v Americe je nainstalováno více než 85 milionů pozemních sledovacích kamer. To je největší podíl sledovacích zařízení na obyvatele na světě, přičemž na každé 4 lidi připadá více než jedna sledovací kamera. Deník Wall Street Journal uvedl, že do konce roku 2021 bylo na celém světě v provozu více než 1 miliarda sledovacích kamer. Z toho více než 500 milionů v Číně. Nad hlavou nám létají drony, letadla, vzducholodě a aerostaty, které zaznamenávají video pro pozdější použití. Tupí uživatelé iphonů si nechávají dobrovolně fotit obličej nebo otisk prstu. Systém má pak o nich dokonalý přehled daleko nad rámec standardu. Kam jdou, s kým se setkávají, kde a za co platí. Zájem vlád o biometrické údaje se posunul daleko za otisky prstů, skeny oční duhovky, snímky obličeje a DNA. Dnes zahrnuje i tvar ucha, hlas, chůzi, pach, srdeční tep, vzorce žil a další. Biometrický kybernetický dohled se stále častěji používá k ospravedlnění masového digitálního snímání a analýzy jedinečných fyziologických a behaviorálních znaků celých populací a subpopulací. Jeden obří globální sledovací monolit. Nadnárodní kybernetický dohled. Můžeme stát na jakékoli politické straně. Ale všichni si musíme položit základní otázku. Vážně chceme takovou budoucnost? Opravdu chceme takový sviňský systém? Skutečně chceme takovou životní perspektivu? A jak vždycky říkám, to nejmenší, co proti tomu můžeme udělat, je mluvit o tom. Hovořit o tom s kýmkoli, kdo je ochotný poslouchat. Sdílet tyto informace všude, kde je to možné.