Pořad zkoumá vliv fašismu a jeho dopad na Ameriku. Úvodní kapitoly se zabývají americkou fascinací fašismem v různých odvětvích, ať z pohledu médií nebo obchodu. Amerika ale byla vlivem italské komunity v USA v otázce Itálie rozdělená, což se promítlo i do nejvyšších pater americké politiky. To vykresluje tzv. Sforzův plán, který se zaměřil na snahu sesadit Mussoliniho z moci. Po dobytí Afriky se spojenci připravovali na invazi do Evropy po konferenci v marocké Casablance. Po vylodění na Sicílii se začala formovat mafie a získávat moc. Následující kapitoly se věnují zrodu mafie a jejím mezinárodním vazbám. Poté začli Američané bezprecedentně zasahovat do italských interních záležitostí ohledně voleb v roce 1948. CIA začla budovat tzv. černé účty, díky kterým do Itálie nalila několik stovek milionů dolarů. Tajná zpráva CIA se zabývá plánem na falšování italských voleb nebo použití síly. Pořad také představuje fašismus v Československu mezi dvěma světovými válkami. V závěru se zkoumá současný korporátní fašismus. Celý pořad odhaluje a analyzuje vliv fašismu na Ameriku a přináší pohled na historické události, které ovlivnily politickou a ekonomickou scénu ve Spojených státech i ve světě.
V minulých týdnech, měsících a letech jsem se věnoval aférám a kauzám, které byly spojené s úlohou Vatikánu. Ovšem, není možné probírat Vatikán, aniž bychom se hlouběji neponořili do italské politiky. Vatikán a Itálie jsou hluboce provázané na půdorysu katolictví. Právě katolická ideologie byla a je v Itálii historicky zakořeněná. Veřejná správa, policie, školství, nejvyšší patra justice. Všechny státní struktury byly ovlivněné hegemonií katolíků. Na proti tomu stála v opozici ideologie komunistická. Nakonec se tyto dvě sféry, zamrzlé ve svých rolích, ocitly v koexistenci. V systému neschopném obnovy, který si liboval v zabetonované nehybnosti korupce a mafie. Ovšem vnější vlivy, které tato korupční mafiánská schémata v Itálii zakotvily, lze díky dostupným dokumentům přehledně mapovat. Nikoho asi nepřekvapí, že hlavním hybatelem byli Američané. Systémová propaganda nás zahlcuje přesvědčováním, že jediným, kdo se vměšoval do interní politiky cizích států, byl Sovětský Svaz. Ano, bylo to tak. Ovšem Američané prováděli naprosto stejnou invazivní politiku všemi prostředky. Jak jsem zmínil, díky dostupným dokumentům to lze přesvědčivě doložit. Vměšování Američanů do italské národní politiky bylo bezprecedentní. Vytváří to ale silnou linii amerických základen, které od té doby v Itálii vznikly. Itálie jako předpolí americké projekce moci v Evropě. Základny se následně rozrostly v dalších evropských státech, přičemž Německo jich má bezkonkurenčně nejvíce. Ovšem Itálie v této řadě rozhodně nezaostává. Americké pozemní základny jsou například v italské Vicenze, Avianu, a dříve také La Maddaleně na Sardínii. Americké námořní základny pak v Neapoli, nebo Sigonelle na Sicílii Americká podpora Mussoliniho se formovala celá 20. a 30. léta minulého století. Kdesi jsem slyšel citát, podle kterého se snažím ve svých pořadech řídit. Ten citát zní:
"Čtěte tak dlouho, dokud neuslyšíte mluvit lidi. Podstatou dějin není to, co se stalo, ale co si lidé mysleli a co o tom říkali."
Vypravme se proto na tajnou pouť utajovaných dějin Itálie a Ameriky.
Americká média a fašismus
Itálie je v některých ohledech stejně tak pojem jako země. Pro Američany 19. století byla státem mysli stejně jako státem národním. Někde mezi představou a skutečností se vznášela geografická abstrakce, která sváděla k představivosti.
"Je spousta věcí, kterým v této Itálii nerozumím," přiznal Mark Twain v roce 1869.
Ve 20. a 30. letech 20. století se Itálie stále jevila jako slunečná hádanka zahalená do stínu paradoxu. Národ s bohatou historií, národ, který historie opustila. Kultura bohatá na umění a hudbu, kultura chudá na masové vzdělání a formální vzdělanost. Lidský, bouřlivý a laskavý národ. Vláda chladného machiavelistického realismu, vláda velkolepých snů a katastrofálního extrémismu. Země geniality a velikosti, země tragédie a katastrofy. V průběhu 19. století si Američané vytvářeli přinejmenším dvě odlišné představy o Itálii. Tyto dva obrazy bychom mohli nazvat romantickým a nativistickým. Romantický obraz byl koncipovaný cestovateli a spisovateli, kteří na Itálii pohlíželi jako na konzervatoř všech kulturních hodnot starého světa. V tomto případě se jedná o tvůrčí spontánnost, uměleckou citlivost, morální idealismus a světskou zkušenost. Naproti tomu nativistický obraz se v americké mysli prosadil s náhlým dopadem italské migrace na přelomu století. Jaký ale byl americký obraz Itálie v předvečer fašismu? Začněme na úrovni médií. Americká fascinace fašismem se odrážela i v některých státních novinách, které tuto propagandu vydatně živily. K takovým médiím nepatřil nikdo menší než New York Times a novináři G. L. Sulzberger a Herbert Matthews. Americká fascinace fašismem byla tak velká, že bylo americké ministerstvo zahraničí i jednotliví kongresmani zahlcení žádostmi novinářů a cestovatelů, kteří žádali o zprostředkování rozhovoru s Mussolinim prostřednictvím velvyslance v Římě. Ministerstvo souhlasilo, zejména pokud žádost přišla od významné osobnosti. Dokonce jeden podrážděný úředník vykřikl, že prakticky každý Američan, který jede do Itálie, chce audienci.
Seznam spisovatelů a novinářů, kteří se setkali s Mussolinim, se čte jako adresář čtvrté velmoci.
Walter Strong z Chicago Daily News,
Arthur Howe z Brooklyn Eagle,
William Abbott z Christian Science Monitor,
William Randolph Hearst a Bradford Merrill z řetězce Hearst.
To byli jen někteří z novinářů, kteří se vystřídali před kanceláří italského premiéra spolu s publicisty jako Otto Kahn, bankéři jako Thomas Lamont, duchovními jako kardinál O’Connell, spisovateli jako Lincoln Steffens a politiky jako Al Smith. Ze všech těchto osobností si Hearst zaslouží zvláštní pozornost kvůli mocnému vlivu svých publikací. Hearst napsal v roce 1928:
"Mussolini je člověk, kterého jsem vždycky velmi obdivoval, a to nejen pro jeho úžasné schopnosti, ale i pro jeho službu veřejnosti."
Hearst byl dojatý jeho velitelským vystupováním, neúnavným elánem a osvícenou správou. V roce 1931 nakonec Mussoliniho navštívil. Italské ministerstvo lidové kultury uspořádalo pro tuto příležitost bohatý banket. Vydavatelský titán byl hluboce ohromený.
"Je to úžasný muž," poznamenal Hearst později v dopise svému příteli.
"Je úžasné, jak se stará o každý detail své práce."
Obdiv byl oboustranný. Dokumenty ukořistěné v Itálii během 2. světové války obsahují tiskový přehled, který italský velvyslanec ve Washingtonu pořídil v letech 1928 až 1931. Ze všech amerických novin byl podle velvyslance Hearst režimu nejpříznivější. V roce 1927 zorganizovala italská vláda v Americe svou tiskovou službu. Italské velvyslanectví ve Washingtonu zaměstnávalo novinovou výstřižkovou kancelář, která shromažďovala všechny články o Itálii v americkém tisku. Tato tisková služba ale nebyla Mussoliniho dítětem. Navrhli ji Thomas Lamont a Martin Egan, vedoucí tiskového oddělení J. P. Morgan Company. K vedení této operace byl najatý Edgar Sisson, bývalý šéfredaktor časopisu Colliers. Edgar Sisson nebyl ve výrobě mezinárodních zpráv žádným nováčkem. Sissonovo umění vynalézavé žurnalistiky z něj učinila ideálního kandidáta na vedoucího italské tiskové služby. Po Sissonově rezignaci byly prostředky na tiskovou službu předané Italsko-americké společnosti. Tato organizace, jejímž pokladníkem byl Thomas Lamont, pokračovala v podpoře věci fašismu vydáváním měsíčníku Italy-America.
Americký obchod a fašismus
Italský fašismus nacházel vstřícnou odezvu i v amerických obchodních kruzích. 18. března 1923 vstoupil Benito Mussolini do budovy výtvarného umění, podle New York Times za famfár trubek a veškeré pompy a slávě, ke které se Řím tak dobře hodí. Jeho majestátní příchod přivítal upřímný jásot tisícovky podnikatelů, kteří se v Římě sešli na druhém kongresu Mezinárodní obchodní komory. Pro americkou delegaci, která čítala 200 členů a byla nejpočetnější z přítomných, měl Mussolini zvláštní slova na uvítanou. Početné americké publikum svědčilo o neutuchajícím zájmu amerických podnikatelů o navázání obchodu s Mussoliniho Itálií. V publiku sedělo mnoho významných amerických podnikatelů, včetně Julia Barnese, prezidenta U.S. International. Dále například Lewis Pierson, předseda představenstva Irving National Bank of New York a zástupce na kongresu Americké bankovní asociace, Alba Johnson, prezident Railway Business Association, nebo Willis Booth, viceprezident Guaranty Trust Company, který byl o několik dní později zvolený prezidentem Mezinárodní obchodní komory. Po návratu domů delegáti obhajovali fašismus s velkou vervou. Barnes hovořil o začátku nové éry v Itálii. Booth chválil Mussoliniho za to, že vyvedl Itálii z bahna zoufalství do světlé říše příslibů. Pierson v projevu k newyorské Asociaci obchodníků oslavoval nového premiéra za obnovení ideálů individualismu, zavazoval zemi k programu založenému na nedotknutelných vlastnických a smluvních právech a zdůrazňoval, že pokroku lze dosáhnout pouze spořivostí a tvrdou prací. Podnikatelé z Itálie odjížděli s velkou chválou na komunální reformy, vodní elektrárny a meliorační projekty, což upoutalo pozornost dalších amerických průmyslníků. To všechno vedlo E. H. H. Simmonse, předsedu newyorské burzy, k tomu, aby italským bankéřům sdělil, že úžasné úspěchy Mussoliniho a vítězství černých košil nad komunismem zaujaly představivost obchodníků. Američtí podnikatelé reagovali na fašismus se srdečným nadšením. Příznivé úvodníky bylo možné číst v publikacích jako Barron’s, Journal of Commerce and Commercial Bulletin, Commerce and Finance, Nation’s Business (oficiální orgán americké obchodní komory) a renomovaný Wall Street Journal. Seznam upřímných obdivovatelů fašismu zní jako "kdo je kdo" na Wall Streetu.
Otto Kahn, kulturní impresário a zástupce investičního domu Kuhn, Loeb and Company, pronášel po celé zemi projevy, ve kterých chválil Mussoliniho vedení a odvážné, moudré a obratné finanční státnictví ministra hospodářství De Stefaniho.
Ivy Lee, Rockefellerův génius v oblasti public relations, v roce 1923 poskytl Mussolinimu rozhovor a novinářům sdělil Mussoliniho povzbudivé myšlenky o vyrovnaných rozpočtech, stabilní vládě a amerických investičních příležitostech.
Soudce Elbert Gary, předseda United States Steel Corporation, zvolal, že celý svět potřebuje silné a čestné muže a že Amerika se může z hnutí, které se odehrálo v Itálii, něco naučit.
Julius Barnes, jeden z nejhlasitějších propagátorů fašismu, podpořil dobrou vůli Itálie.
"Mussolini je bezpochyby velký muž," řekl Barnes výkonné radě Americké bankovní asociace.
"Dnes je jedinou skutečnou živou silou nejen v Itálii, ale v celé Evropě."
Ze všech amerických podnikatelských vůdců se nejenergičtěji zaštiťoval věcí fašismu Thomas Lamont. Právě Lamont financoval zmíněnou italskou tiskovou službu v Americe. Šéf mocné bankovní sítě J. P. Morgan sloužil jako jakýsi obchodní poradce vlády fašistické Itálie. V roce 1925 po návštěvě Itálie napsal Henrymu Fletcherovi, americkému velvyslanci v Římě.
"Jsem Vám vděčný za to, že jste mi poskytl tolik vynikajících informací o italské politické situaci. Mám pocit, že je mnohem solidnější, než si většina Američanů cení. Vy jste ze mě udělal něco jako misionáře pro trochu tichého kázání po mém návratu do New Yorku."
Lamont po léta vykonával misionářskou práci pro fašismus, jenže ho zajímala spíše solventnost než spása. V roce 1926 zajistil Thomas Lamont Mussolinimu půjčku ve výši 100 milionů dolarů. Dále, například Otto Kahn, ředitel společnosti American International Corporation a Kuhn, Leob byl přesvědčený o tom, že americký kapitál investovaný v Itálii najde bezpečí, podporu, příležitost a odměnu. Do centra americké pozornosti se dostaly italské veřejné služby, zejména vodní energie. Itálie byla velkolepě obdařená zdroji vodní energie, radil The Financial World. Jednou z prvních významných amerických investic byla proto půjčka 20 milionů dolarů pro italskou energetickou společnost v této oblasti. Do roku 1929 činily americké investice do italských veřejných služeb 66 milionů dolarů. Kromě toho existovala řada amerických společností s koncerny v Itálii, včetně Otis Elevator, Worthington Pump and Machinery, Westinghouse Air brake, Allied Machinery, National Cash Register a montážního závodu Ford. Všechny tyto společnosti se podílely na oživení obchodu pod vedením premiéra Mussoliniho. Kromě veřejných služeb Itálie nabízela atraktivní příležitosti pro ropný průmysl. První epizoda v tomto odvětví ale skončila skandálem. Rok po Mussoliniho nástupu k moci začala Sinclair Exploration Company vyjednávat s italskou vládou o výsadě vyhledávat ložiska a získat práva na těžbu na pozemcích s výskytem ropy. Za počáteční investice do výzkumu a průzkumu měla americká společnost získat výhradní práva na padesátileté využívání ložisek minerálních olejů a zemního plynu na Sicílii a v Emilii. Na oplátku by italská vláda získala procento ze zisku společnosti a přednostní zacházení při nákupu ropy. Transakce probíhala hladce, až byla v květnu 1924 v Římě veřejně oznámená. Oznámení vyvolalo ostrou debatu v parlamentu. Celkem logicky se namítalo, že Itálie vydávala své surovinové zdroje za hubičku. To odsoudilo americko-italský ropný projekt k zániku. Ovšem na ropných obchodech v Itálii se podílely další americké společnosti, jako například Rockefellerova Standard Oil of New Jersey. Americké peníze si dál prorážely cestu do Říma. V létě 1925 se na Wall Streetu šířily zvěsti o očekávané půjčce od společnosti J. P. Morgan. Thomas Lamont, který zastupoval Morganovu společnost, se snažil tyto fámy utlumit tvrzením, že byl v Itálii kvůli zdraví. Všímaví pozorovatelé ale tušili, že se chystalo něco jiného než zdravotní kúra. Také ministerstvo zahraničí vědělo, o co se hrálo. 18. prosince 1925 si ambasador Henry Fletcher zapsal do svého deníku:
"Mussolini, kterého mám velmi rád a obdivuji ho, měl včera charakteristický projev. . . . Slíbil, že udělá z Říma největší město na světě, a pravděpodobně to také udělá, pokud získá padesátimilionovou půjčku, kterou chce za tímto účelem získat v Americe."
Stejně tak byl potěšený vyhlídkou na půjčku i americký prezident Coolidge. Mussolini proto vyslal do Ameriky misi vedenou novým ministrem financí hrabětem Giuseppem Volpim. Mise přivezla do Ameriky četné dokumenty, které měly dokázat, že Itálie by měla být kvůli své chudé půdě, hustému osídlení a omezenému bohatství ohodnocena podle své nízké platební schopnosti. Tady se musíme na chvilku zastavit. Vidíme v celé nahotě, jak nadnárodní bankovní kartely kšeftují se státy. Je to něco jako hra v kostky nebo karty, ve kterých se přebíjejí vyšší čísla. Zhodnocení půdy na suroviny, tedy jak nejlépe zpeněžit přírodní bohatství. Hustota osídlení, tedy kolik lidí, nevolníků, může makat jako zdroj levné pracovní síly. Případně jak je možné tyto otravné osídlence z bohaté půdy vystrnadit. Uvažují, jak se nejlépe a nejlaciněji dostat k surovinám v dané zemi. Musí překonat překážky jako národní vlády, obyvatele, těžbu a zpracování. Přesně tento koncept jsme viděli u českého lithia v Krušných horách. Tito globální jestřábi jako Black Rock, Vanguard a další, neuvažují o státech, to je pro ně příliš přízemní. Uvažují o rentabilitě půdy a peněžní hodnotě lidí, kteří ji osidlují. Když je půda chudá na suroviny, a ještě k tomu hustě osídlená, není pro tyto globální loupežníky ničím zajímavá. Ideální je prázdná půda bez lidí, ale nasáklá ropou, drahými kovy nebo plynem. V těchto intencích uvažují. Přesně tak jsme to mohli číst v dokumentech, které přivezla italská mise do Ameriky. Americká dluhová komise zveřejnila v lednu 1926 konečnou částku italské splátky. 2 407 677 500, tedy 2,4 dolarů, která má být splacená během 12 let s okamžitými ročními platbami ve výši 5 milionu dolarů po dobu následujících pěti let. Potom se částka samozřejmě zvýšila, aby to dalo dohromady kýžených 2,4 miliardy dolarů. Ačkoli tato částka nepředstavovala žádné snížení jistiny, úrok byl snížený na nápadně nízkou sazbu 0,4%. Pro srovnání například Velká Británie měla sazbu 3,3%, nebo Francie 1,6%. Ať už byl důvod jakýkoli, Itálie dostala lepší podmínky než kterýkoli jiný evropský stát kromě Řecka. Během týdne potom, co americká dluhová komise zveřejnila údaje pro Itálii, Thomas Lamont oznámil Morganovu půjčku ve výši 100 milionů dolarů. Koncem dubna 1926 byly podmínky dluhu schválené. Obecně podnikatelské kruhy podporovaly jak dohodu o dluhu, tak Morganovu půjčku. Tyto dvě události také povzbudily americké podnikatelské kruhy k větším obchodům v Itálii. Tyto aktivity bych tu sice mohl podrobně rozebírat, protože materiálů k tomu mám dost. Domnívám se ale, že pro ilustraci tohle bohatě stačí.
Amerika: Rozdělená v otázce Itálie
V americké podpoře italského fašismu nezůstávala pozadu ani armáda. Plukovník Frank Knox, stál před Mussolinim doslova v úžasu. V roce 1930 se Knox pokusil zorganizovat reklamní akci, při níž by se americký prezident Hoover a premiér Mussolini setkali. Knox navrhl tiskovému mluvčímu Bílého domu, aby prezident navázal telefonický rozhovor s Mussolinim, který by do Washingtonu volal z letadla letícího nad Římem. V roce 1940 byl Roosevelt zvolený prezidentem a porazil miliardáře Wendella Willkieho. Amerika byla rozdělená v otázce Itálie a Německa. Rozdělené byly také obě hlavní strany. Demokraté nevěděli, jak sladit svou touhu postavit se se zbraní v ruce proti fašismu a nacismu s tradičním americkým izolacionismem. Republikáni se zase ptali, zda stálo za to přijít o lukrativní obchody s Římem a Berlínem. Rozdělené byly také odbory. Nejméně rozdělení byli Italoameričané, obecně profašističtí, kteří teprve v roce 1943 dali život třem soupeřícím organizacím.
Americký výbor pro italskou demokracii, který byl orientovaný převážně monarchisticky,
Spojení Američané italského griga, což byla otevřeně komunistická organizace,
a Mazziniho společnost, ve které se sblížili oba umírněné tábory.
Teprve německá blesková operace v Norsku, Nizozemsku a Francii v roce 1940 přiměla Američany uvědomit si, že už nemohli zůstat stranou. Franklin Roosevelt upřednostňoval americký kapitál a obchod po celém světě. V knize Národní volba obvinil kandidát na viceprezidenta Henry Wallace korporace ze spolčování s Německem a Itálií a nutil je k ústupkům. General Motors a banky pomáhaly vyzbrojit Hitlera, zatímco ropné korporace podporovaly Mussoliniho při dobývání Etiopie). Odbory se rozhodly selektivně financovat vnitřní i vnější odboj proti fašismu a nacismu. Jediní, kdo zůstali uprostřed cesty, byly italské komunity. Italoameričané ale převážně podlehli Mussoliniho heroické propagandě. Ještě ve 40. letech stáli Američané italského původu na straně Osy. Jeden z jejich deníků, L’Italia, tvrdil, že invaze do Československa nebyla událostí, nad kterou by se mělo plakat, protože Československo bylo zemí bez duše. Itálie a Německo, zbavené Versailleskou smlouvou své důstojnosti, hledaly prý pouze své místo na slunci. Sympatické, že? Mnohé italské komunity v Americe si ale uvědomily, že se nemohly dlouho vozit na tygru fašismu. Pro tento cíl našly spojence mimo jiné v ministru vnitra Haroldu Ickesovi, ministru zahraničí Summeru Wellesovi a náměstkovi ministra zahraničí Adolphu Berlemu. Jak válka pokračovala, vzrůstala i myšlenka americké intervence v Itálii. Tato hypotéza začala postupně nabírat reálné obrysy a stávala se stále přijatelnější. V červnu 1941 Franklin Roosevelt uzavřel velvyslanectví v Římě a Berlíně a zmrazil italsko-německá a sovětská aktiva v Americe. Jak víme, to nebyla tak docela pravda, protože kruhy Harrimanových, Rockefellerových, Morganových nebo DuPontových mohly dále provádět obrovské kontrakty s Němci i Italy. V prosinci se o zbytek postaral japonský útok na Pearl Harbor a vyhlášení války ze strany Itálie a Německa. Amerika se z konfliktu už nemohla vymanit. Původní americká fascinace Mussolinim se postupně přetavila do spolupráce s italskou mafií. K tomu ale zbývalo ještě několik let.
Sforzův plán: Schoďme Duceho!
V březnu 1941 byl poprvé projednaný takzvaný plán Carla Sforzy. Šlo o Sforzův plán na osvobození Itálie. Byly předložené dva návrhy:
A: Aby byla ve Washingtonu vytvořená Sforzova vláda po vzoru De Gaullovy vlády v Londýně,
B: a aby byla vytvořená italská legie, která by bojovala po boku Spojenců nejprve v Africe a pak v Itálii.
Až do března 1942 byla americká administrativa nakloněná Sforzovu plánu. V nótě ze 7. února téhož roku vyzval náměstek státního tajemníka Adolph Berle k podpoře italského národního výboru pod vedením Carla Sforzy, a italské legie vycvičené Američany, kteří by bojovali v Itálii. Pentagon souhlasil.
24. března 1942 napsal náměstek ministra zahraničí Summera Wellese Franklinu Rooseveltovi:
"K tomuto plánu neexistuje alternativa. Mohl by mobilizovat odpor v Itálii proti Ose, a mobilizovat 200 tisíc italských válečných zajatců na Středním východě a v Indii. Co se týče legie, měla by především psychologické a politické účinky, ale nelze vyloučit, že by byla důležitá i ve vojenské rovině."
Ani ne o měsíc později, 4. dubna 1942, se americký Výbor pro politické plánování ministerstva zahraničí poprvé vážně zabýval italskou otázkou. Bylo přijato předběžné rozhodnutí, které mělo předurčit osud Itálie. Rozhodnutí vyjednat separátní mír – pokud to bude možné a vhodné – s jedinou legitimní italskou autoritou, tedy monarchií. Ovšem s jednou výhradou. Že jakákoli dohoda s králem nesmí poškodit následnou svobodnou volbu italského lidu. Více než rok před vyloděním na Sicílii tak už byly kostky vrženy. Rooseveltovou oporou v Itálii v tomto rozhodujícím období byl velvyslanec ve Vatikánu Myron Taylor. Taylor byl fašistické diplomacii dobře známý. Když se v roce 1936 vydal italský velvyslanec ve Washingtonu Fulvio Suvich do New Yorku, aby požádal režim o půjčku, byl to právě Taylor, tehdejší šéf United Steel, kdo ho přivítal s otevřenou náručí. Průmyslník, Rooseveltův přítel, neskrýval svůj obdiv celé Ameriky k úspěchům Duceho v Itálii. Nakonec se ale Taylor přeorientoval o 180°. Distancoval se od Mussoliniho a zopakoval, že Spojené státy budou vést dialog pouze s králem.
Dobytí Afriky a příprava na Evropu
Během roku 1942, třetího roku 2. světové války, dobyla spojenecká vojska většinu severní Afriky. Potom začala diskutovat o tom, jaká je nejlepší strategie, jak vyrvat Ose kontrolu nad Evropou. Za tímto účelem byla v Casablance uspořádaná zvláštní konference, na které se mezi 14. až 24. lednem 1943 střetli americký prezident Franklin Delano Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a Francouz Charles de Gaulle, vůdce hnutí Svobodná Francie. Nakonec zvítězila britská myšlenka zaútočit na Evropu z jejího měkkého podbřišku, tedy z Itálie. Jako vstupní brána byla vybraná Sicílie, strategicky umístěná v srdci Středozemního moře nedaleko severní Afriky. Velením operací byl pověřený americký generál Dwight Eisenhower, budoucí americký prezident, který si za velitele vybral Angličana Bernarda Montgomeryho a generála George Smithe Pattona. Podle plánu měli operaci vést Britové na východě Sicílie a Američané na západě ostrova. Manévru, jehož začátek byl stanovený na časné hodiny 10. července, mělo předcházet strategické bombardování a výsadek parašutistů. To všechno s největší vojenskou flotilou, jaká kdy vyplouvala na moře. Než se ale přistoupilo k akci, bylo třeba připravit půdu. Právě v tomto okamžiku vstoupila do hry Cosa Nostra. Plán spojenců počítal s tajnou misí, která by s několikatýdenním předstihem vytvořila neproniknutelnou clonu pro příchod osvoboditelů. Za tímto účelem byla vedená jednání s americkými bossy organizovaného zločinu (sicilského původu).
Amerika, mafie a vylodění na Sicílii
Prezident Franklin Roosevelt postupně rozšiřoval základnu americké strany pro Itálii. Podpořil také Italsko-americkou radu práce. K tomu prosadil cennou dohodu mezi Úřadem válečných informací a italsko-americkými komunitami o rozhlasovém vysílání pro Italy. To posunulo italskou komunitu v Americe směrem k prosazování amerických zájmů v italské domovině. Ovšem toto prosazování se protínalo i s mafií jak v Americe, tak v Itálii. Těžké dědictví Propojení mafie a politiky v Itálii nebylo novinkou. Předcházelo zrodu první republiky, a dokonce i kapitulaci monarchie v září roku 1943. Mafie byla na Sicílii oslabená zásahy Mussoliniho, kterému se ji podařilo téměř zničit. V roce 1924 dostal prefekt Trapani Cesare Mori od Mussoliniho příkaz, aby mafii ze Sicílie co nejvíce vymýtil. Mori zavedl velmi tvrdou represi proti mafii, často se uchýlil k brutálním metodám: bylo zahájeno desítky tisíc procesů s nespočtem odsouzení, přičemž mnozí nebezpeční bossové, jako například Vito Genovese, byli poslaní do exilu nebo donucení emigrovat do Ameriky. Mori ale také dokázal mobilizovat veřejné mínění, zejména mezi mladými lidmi, k angažovanosti proti Cosa Nostře. Jenže byl nucený se zastavit tváří v tvář statkářům, třídě velkých vlastníků půdy, kteří využívali mafiánské práce k obhospodařování zemědělských pozemků. Mafii se tedy nakonec úplně vystrnadit nepodařilo. Spolupráce Američanů s italskou mafií byla ovšem nejpatrnější s americkým vyloděním na Sicílii 9. a 10. července 1943. Akce nesla název Operace Husky. Při dobývání a následně při vládě nad Sicílií se armáda a americká tajná služba OSS uchýlily k pomoci dvou nejmocnějších bossů newyorské mafie. Rodiny Charlese Luciana a Vita Genoveseho. Američané se také spoléhali na pomoc některých odborů a italských komunit v Americe, které Cosa Nostra ovládala. Cosa Nostra se v Americe dokázala modernizovat, aniž by její exponenti zapomněli na svou vlast, se kterou udržovali úzké vztahy. Více jsem o tom hovořil v prvním díle mého šestidílného cyklu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. To všechno tvořilo předvoj jejich vylodění na Sicílii. Jedním z nejúčinnějších opatření mafie bylo silně ohrozit sicilskou armádu umístěnou v jejich regionu. Vojákům bylo důrazně doporučeno, aby dezertovali a sabotovali, aby se vyhnuli nepříjemným následkům pro sebe a své rodiny. Proto se dvě ze čtyř italských mobilních divizí umístěných na Sicílii po příchodu Američanů z větší části rozpadly. Jiné jednotky, jako například jednotka Livorno, hrdinně bojovaly až do konce. Došlo tak k paradoxní situaci. Američané jako osvoboditelé se spřáhli s mafií. Místní obyvatelé mimo sféru mafie se tak přidali na stranu jednotek Livorno a Neapol, se kterými srdnatě proti Američanům a mafiánům bojovali. Američané s mafií páchali na Sicílii hotová jatka a masakry, protože generál George Smith Patton vydal přesný rozkaz, kosit co nejvíce lidí včetně civilistů. Cituji jeden z jeho projevů k důstojníkům před vyloděním:
"Pokud se vzdají, až budete 200 až 300 metrů od nich, nevadí vám zdvižené ruce. Miřte mezi třetí a čtvrté žebro a pak střílejte. Serte na ně, žádní zajatci! Čas na hraní skončil, je čas zabíjet! Chci divizi zabijáků, protože zabijáci jsou nesmrtelní!"
Sympatický psychopat, že? Výsledkem takového "pep talku" byl třeba masakr na letišti Biscari, které se po usilovném odporu vzdalo. 76 italských zajatců a 12 civilistů padlo pod kulometnou palbou seržanta Horace Westa a kapitána Johna Comptona. Dalšími killery byli muži americké 45. pěší divize (Thunderbird) s podporou svých kolegů z 82. výsadkové divize. Téměř všichni vojáci 45. divize si dodávali odvahu alkoholem a amfetaminy. Tento mix se ukázal jako smrtící. Hned v prvních hodinách po vylodění byla například v Gele bezdůvodně zavražděná dívka se dvěma dětmi. Odpoledne byl ke zdi postavený a chladnokrevně zastřelený starosta Acate Giuseppe Mangano. Vedle něj stál jeho syn, který byl zase zavražděný střelou bajonetu do krku. Mezitím ještě poblíž Gely došlo k masakru tuctu karabiniérů, kteří se právě vzdali. Ostatně to přece bylo v souladu s Pattonovými instrukcemi. "Střílejte ty parchanty, i když budou mít zdvižené ruce." Mezi městy Gela, Acate a Vittoria se vytvořil trojúhelník smrti. Smutným příkladem byla událost z 13. července v okrese Piano Stella, kde bylo bez zjevného důvodu odvedeno z domovů a zavražděno pět zemědělců, kteří s válečnými událostmi neměli nic společného.
"Přišli a dali nám znamení, abychom je následovali," vzpomíná Giuseppe Ciriacono, kterému tehdy bylo 13 let a který jako jediný přežil.
"Pak mě jeden Američan chytil za klopy a táhl mě pryč. Po několika krocích jsem uslyšel střelbu ze samopalu, následovanou křikem mého otce a ostatních."
K dalšímu masakru nakonec došlo v Canicatti, v továrně na mýdlo s obchodem s potravinami. Tady plukovník Herbert McCaffrey střílel na několik lidí, a zastřelil 6 dospělých a jednu malou holčičku. Místní lidé ale neměli skoro žádné automatické pušky nebo dělostřelecké krytí. Pouze pár zastaralých tanků a loveckých pušek. Bylo jasné, že nemohou odolat a budou nakonec poražení. Nakonec kobercové bombardování, provedené americkými loděmi, odpor zlikvidovalo. Padlo 7 200 mužů Livorna z efektivní síly 11 400 mužů. Dobytí Sicílie trvalo něco přes měsíc. Právě na Sicílii, v Cassibile, vesnici u Syrakusu, bylo 3. září tajně podepsané příměří mezi Spojenci a Italy. Je už pak jen k hořkému smíchu, že sami Američané se v brožuře pro armádu Průvodce vojáka po Sicílii definovali jako útočníci. A dodnes se 25. duben v Itálii slaví jako Den osvobození. Osvobození Američany, kteří sami sebe ve své vlastní příručce definovali jako útočníci. Za co tedy považovali Itálii, že se k nim takto chovali? Byla pro Američany důležitější mafie než běžní obyvatelé? Tento aspekt přesně charakterizuje povahu spojenců, které si Američané vybírají dodnes. Běžný člověk k nim opravdu nepatří.
Zrození mafie a páky moci
Krátce po osvobození lidé na Sicílii začali mohutně protestovat proti tomu, že tam Amerika přivedla mafii zpět. Během války to byla právě Amerika, která na ostrově znovu oživila ctihodnou společnost mafiánských donů, kterou předtím Mussolini výrazně oslabil. Ostatně jak se vyjádřil agent protidrogového úřadu Tom Tripodi:
"Americká vláda oživuje mafii, která využívá své antikomunistické posedlosti k návratu k moci."
Po vylodění Spojenců mafie plně pronikla do politicko-správní struktury většiny obcí ostrova. Byla totiž podporovaná Spojeneckou vojenskou vládou okupovaných území. Potom, co mafie během konfliktu profitovala z černého trhu, začala Cosa Nostra v poválečném období prosperovat zejména díky obchodu s drogami. Někteří Američané si na návrat mafie začali stěžovat, ale nebylo jim to nic platné. Jedním z nich byl zvláštní vyslanec amerického ministerstva zahraničí Alfred Nester, bývalý americký konzul v Palermu. Už v roce 1945 mafie vytvořila nadstranické hnutí, které se slučovalo s jejími zájmy. Někteří vrcholní představitelé italských stran si tak ještě před koncem války zvykli vyhledávat podporu mafie a považovali ji za zkratku k vládnutí. A to nejen na ostrově, ale i v dalších italských regionech. Za zvláštní vztahy mezi Američany a mafií vděčíme nejen americkému protidrogovému úřadu, ale také FBI, v jejímž čele stál John Edgar Hoover. Protidrogový úřad využíval informátory z řad mafie pro svou protidrogovou činnost. A Hoover z FBI vedl tajný dialog s Frankem Costellem, šéfem všech šéfů z let, kdy Genovese a Luciano nemohli zůstat v New Yorku. Tím, že americké tajné služby v letech 1942 až 1943 naverbovaly do svých řad četné agenty FBI, naverbovaly také své mafiánské následovníky. Američané přidělovali posty mafiánům jako na běžícím páse. O tom svědčí řada dokumentů, včetně zprávy kapitána OSS, předchůdkyně CIA, W. E. Scottena z 29. října 1943. Z pověření Američanů získávali mafiáni jednu funkci za druhou. Například don Calogero Vizzini, kterého Američané jmenovali starostou Villalby. Nebo Vito Genovese, odsouzený zločinec, kterého Američané povýšili na oficiálního tlumočníka spojenecké správy na okupované Sicílii. Z americké štědrosti těžil také Giuseppe Genco Russo, šéf, který potom, co sehrál vedoucí úlohu při koordinaci vyloďovacích fází, byl pověřený vedením města Mussomeli. Potom přišel na řadu Nicola Gentile, který byl pověřený správou území Agrigenta. Také Vincenzo Di Carlo, který byl jmenovaný vedoucím úřadu pro vyvlastnění obilí. Toto spojenectví Ameriky s mafií neuniklo pozornosti amerického tisku. V srpnu 1944 zaútočily Worid Telegram a New York Daily Mirror na podplukovníka Charlese Polettiho, guvernéra Neapole a předtím Palerma. Poletti byl obviněný z toho, že si najal Vita Genoveseho jako svého osobního tlumočníka a tajně ho přivezl do Ameriky. Spojení Američanů s italskou mafií pokračovalo dlouho po válce.
Mezinárodní mafie
Mafie byla také propletená s Vatikánem. Koncem února 1945 se jugoslávským vojskům s pomocí komunistických sil podařilo osvobodit Záhřeb, hlavní město Chorvatska. Ustašovci se snažili zachránit co nejvíce kořisti. Ve františkánském klášteře v centru Záhřebu Ante Pavelič zakopal třicet šest truhel uloupeného zlata. Zlaté prsteny, zlaté šperky, zlaté hodinky, zlaté zubní protézy a zlaté plomby, které vyrvali z čelistí Židů, Cikánů a Srbů, a dva nákladní vozy stříbra. Tento zakopaný ustašovský poklad byl převezený z kláštera v Záhřebu do Říma a z Říma do Neapole. Tam bylo zlato a stříbro pod dohledem mafie přetavené na pruty. Z Neapole byly pruty ryzího zlata a stříbra mafiány převezené do Vatikánu, kde byly uložené na františkánská konta ve Vatikánské bance. Tam v jejím obrovském trezoru zmizelo jmění v hodnotě přesahující 80 milionů dolarů. Mafie byla také pověřená správou krysích stezek pro uprchlé nacisty. Pro tento podnik byli najatí členové sicilské mafie, kteří byli zkušení v rafinovaném umění falšování. Jedním z nejvýznamnějších mafiánů byl Lucio Gelli, který sloužil jako oberleutnant SS v Itálii a styčný důstojník elitní divize SS Hermanna Göringa. Po válce se stal nejen ředitelem vatikánské krysí stezky, ale také klíčovým členem operace Gladio. Není také náhodou, že když CIA v roce 1961 zorganizovala atentát na Fidela Castra, který se nikdy neuskutečnil, obrátila se znovu na mafii. Toto je skutečný obrázek mezinárodní světové politiky bez tlustých vrstev intelektuálního žvanění, akademického pozérství a nekonečných komplikovaných souvětí.
Bílý dům: Černá konta a nevystopovatelné peníze
Američané začali svou moc projektovat stále brutálnějším způsobem. V přípravě byla operace Gladio, o které jsem natočil stejnojmenný dvoudílný dokument. Ovšem nejprve bylo třeba zajistit, aby se u moci udržely spřízněné kruhy. Hrozilo, že ve volbách v roce 1948 vyhrají komunisté. Co na tom, že by vyhráli zcela demokraticky. Co na tom, že to byli právě komunističtí partyzáni, kteří vypráskali italské fašisty a německé nacisty ze své země. Co na tom, že fašisté tyto komunisty spektakulárně věšeli na lampy a kandelábry, aby odstrašili ostatní. Všechno zapomenuto. V lednu 1947 navštívil italský premiér De Gasperi USA, aby vyjednal pro Itálii stamilionové půjčky od Světové banky a Export-Import Bank. Bylo logické, že Američané chtěli své investice správně zúročit. To by tak hrálo, aby nalili peníze do Itálie, a nakonec by americké korporace ostrouhaly! Volby se ale kvapem blížily. Během 12 měsíců před volbami vložili Američané do Itálie 350 milionů dolarů na pomoc a politické účely. Značná část této částky, přibližně 30 milionů dolarů, byla určená pro Katolickou akci, aby odvrátila hrozbu komunistické vlády v Itálii. Na Sicílii křesťanští demokraté využili financování z Vatikánu k uzavření spojenectví s mafií. Výměnou za to mafie souhlasila, že komunistům udělí lekci. Šéf mafie Salvatore Giuliano a jeho bratranec Gaspere Pisciotta vedli skupinu vrahů do Porta della Ginestra, kde komunisté zaznamenali politické vítězství. Mafiáni postříleli tucet lidí a více než 50 dalších zranili. Konaly se nové volby a křesťanští demokraté spolu s mafií drtivě zvítězili. O několik let později dostal Gaspare Pisciotta rozkaz zavraždit vlastního bratrance Salvatore Guiliana. Při soudním procesu Piscotta o předchozím masakru řekl:
"Byli jsme jedno tělo: bandité, policie a mafie, jako Otec, Syn a Duch svatý."
O rok později, v lednu 1948 bylo do Středozemního moře vysláno 1 000 příslušníků námořní pěchoty, oficiálně na cvičení. Hra byla tak exponovaná a vzbudila v Itálii tak prudké protesty, že sám premiér De Gasperi se v soukromí obrátil s prohlášením na Trumanova velvyslance.
20. února 1948 schválila americká Rada národní bezpečnosti nový, explicitnější návrh směrnic pro Itálii. NSC 112 nesl název Postoj Spojených států vůči Itálii. Ozbrojené síly dostaly pokyn připravit se na možnou intervenci v případě, že po vítězství křesťanských demokratů ve volbách 18. dubna dojde ke komunistickému povstání.
Ve čtvrtek 1. března se v Bílém domě sešla Rada národní bezpečnosti, aby se zabývala italským problémem. Zápis z jednání je stále tajný, ale cenzurovaná verze, která je k nahlédnutí v Národním archivu, je pro představu dostačující:
"Státní tajemník George Marshall si stěžoval na nedostatek finančních prostředků, které by vláda potřebovala k rychlému vyřízení záležitostí, zvláště když by bylo žádoucí, aby její kroky nebyly zdokumentované."
Americká Rada národní bezpečnosti konstatovala, že existovala naléhavá potřeba skrytých finančních prostředků, které by měly být poskytnuté k dispozici CIA.
Už od počátku vzniku CIA začala rozvědka velmi intenzivně budovat svá černá konta nevystopovatelných peněz, tedy peněz mimo dokumentaci.
Tajná zpráva CIA: Zfalšujme volby nebo použijme sílu
Právě v této atmosféře vznikla tajná zpráva z 5. března, ve které CIA navrhla použití volebních podvodů nebo zbraní. To je ale potřeba podrobně vysvětlit. Existuje totiž zpráva CIA s názvem Důsledky nástupu komunistů k moci v Itálii legálními prostředky. Zpráva byla datovaná 5. března 1948 a odhaluje bezprecedentní vměšování do národní politiky Itálie. Do voleb v Itálii zbývalo něco málo přes měsíc. Z Říma posílal velvyslanec James Dunn stále pesimističtější telegramy:
"Vítězství sociálně-komunistické "Lidové fronty" se zdá pravděpodobné."
Americká rada národní bezpečnosti, podřízená prezidentu Harrymu Trumanovi, požádala tajné služby o posouzení situace, která by nastala, kdyby se Togliattiho strana dostala do vlády. CIA v této zprávě uvedla:
"V dohledné době by tato situace mohla nastat pouze v důsledku vítězství Lidové fronty ve volbách 18. dubna. Mezi těmito volbami a ustavením nové vlády by musel uplynout nejméně měsíc. I kdyby Lidová fronta získala na základě hlasování většinu křesel v parlamentu, jejímu faktickému nástupu k moci by se dalo zabránit zfalšováním výsledků nebo použitím síly."
Krásná demokracie, že? Samotná CIA ve své zprávě tvrdila, že se mohly zfalšovat volby. To CIA tvrdila už v roce 1948, je to černé na bílém. Myslí si snad ještě někdo po 70. letech, že dnes se volby nefalšují? S dnešními sofistikovanými technologiemi? Falšování voleb patřilo mezi varianty, které Američané zvažovali pro ovlivnění voleb v Itálii už v roce 1948. Prostě nádhera, vždycky mě baví tyto věci dokumentovat na oficiální úrovni. Kdo by mohl použít sílu v Itálii? Trumanova americká vláda? Nebo pravicové formace, jako byla Gladio, které Američané v Itálii tajně trénovali a podporovali? To zpráva CIA neupřesnila, ovšem poukázala na to, že v případě občanské války by antikomunisté nemohli zvítězit bez okamžité a významné zahraniční pomoci.
O 4 dny později, 9. března 1948, důvěrné memorandum Bílého domu doporučilo čelit volbám 18. dubna ve stejném duchu jako vylodění v Normandii:
"Italskému lidu musí být jasně, ale uvážlivě sděleno, že sice může volit, koho chce, ale že pokud se Itálie stane komunistickou, její obyvatelé nedostanou pomoc v rámci Marshallova plánu."
Hrozbu měl vyslovit sám prezident Harry Truman co nejméně oficiálním způsobem, například odpovědí na otázku na tiskové konferenci.
Americké memorandum také navrhlo různá opatření, včetně vyslání leteckých a námořních sil do Středozemního moře.
V těchto týdnech proudily do Itálie Marshallovy vyžádané finanční prostředky, jak ostatně potvrdil například historik amerického ministerstva zahraničí James Miller. Když se ukázalo, že posílání kurýrů bylo příliš pomalé a příliš snadno odhalitelné, vymysleli Američané systém bankovních převodů, díky němuž se peníze dostaly do Itálie rychle a nenápadně. K vládní pomoci se přidaly soukromé dary, které pro strany obstarávalo ministerstvo zahraničí a CIA. Taktika zabrala. Křesťanští demokraté se v červnu 1948 dostali k moci se ziskem 48,5% hlasů při 90% volební účasti. Lidové frontě komunistů a socialistů se podařilo získat pouze 31% z konečného počtu hlasů.
Fašismus v Československu už mezi válkami
Závěrem se ještě v krátkosti podívejme na fašismus u nás, abychom si nemysleli, že nám se tato ideologie vyhýbala. V Československu se ideové proudy blízké fašismu začaly profilovat uvnitř Československé národní demokracie po nástupu italského fašismu. Fašismus totiž nabízel řešení sociální krize, které se obávala buržoazie kvůli možné radikalizaci proletariátu a vrstev nejvíce postižených hospodářskou recesí. První zprávy o českých fašistech pocházejí z roku 1922. Jako fašisté se začali první označovat lidé kolem moravského časopisu Hanácká republika, později přejmenovaného na Národní republiku. Časopis vedl místní žurnalista Robert Mach. V listopadu 1922 započal svoji činnost klub Červenobílých a Národní hnutí, kteří také s fašismem sympatizovali. V časopise Výzva červenobílých“ bylo otisknuto i prohlášení k veřejnosti, které podepsali m.j. profesor František Mareš, pozdější patron Vlajky, senátor Matúš Ďula a spisovatel Josef Holeček. Další fašistické sdružení Národní hnutí se ustavilo 18. listopadu 1922. Významným ideologem byl profesor Stanislav Nikolau, který také spolupracoval později s Vlajkou. 17. března 1926 vzniklo Fašistické studentské sdružení pod vedením studenta historie na Filozofické fakultě Jana Vrzalíka, který byl podobně jako Karel Schwarzenberg žákem profesora Josefa Pekaře. Toto sdružení fungovalo z počátku pod křídly Národní obce fašistické, jejímž vůdcem byl bývalý náčelník generálního štábu Radola Gajda. Byla to základna budoucích členů Vlajky. Národní obec fašistická vznikla 24. března 1926 spojením Národního hnutí, Červenobílých a fašistů kolem časopisu Národní republika. Po rozkolu mezi pražským a moravským hnutím byla vytvořená další organizace Svaz slovanských fašistů. Později další fašistická organizace, Národní svaz mládeže a studentstva, začal vydávat časopis Vlajka. Zakládajícími členy Národního svazu mládeže a studentstva byli Jan Vrzalík, Jindřich Streibl, Jožo Hritz, Miloš Maixner a další. 7. března 1930 byla založená Vlajka jako politický klub. Předsedou Vlajky se stal Lubomír Kukla. Spolupracovníky Vlajky byli J. Kolman-Cassius, Jožo Hritz, Lubomír Kukla, Miloš Maixner, Karel Pergler, Jindřich Streibl, Jan Vrzalík, Zdeněk Zástěra. A také právě otec někdejšího předsedy TOP 09 Karel Schwarzenberg. Schwarzenberg psal do Vlajky pod pseudonymem Bojna. Schwarzenbergův otec psal i do katolické revue Řád, která podporovala korporativismus v katolickém duchu. Kritizoval demokracii s tím, že se podle něho zvrhávala v tyranii většiny. Úchvatný termín, že? Tento roztomilý politický pohled spadl ze stromu v podobě shnilého synova jablka. 20. února 1933 se Vlajka přeměnila z politického klubu na politické hnutí. Symbolem Vlajky byly tři pruty Svatoplukovy s českou vlajkou. Po nástupu nacismu k moci začala část vlajkařů sympatizovat i s tímto režimem. Roku 1935 se Vlajka sloučila s Hnutím za Nové Československo vedeného štábním kapitánem ve výslužbě Stanislavem Sousedíkem. Změnila proto jméno na Vlajka-Hnutí za nové Československo. V této době se do Vlajky přihlásili noví členové. hrabě Jindřich Thun-Hohenstein, plzeňský arciděkan Antonín Havelka, Václav Cyphelly a v roce 1936 Josef Rozsévač. V roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku. Vlajka se postavila za generála Francisca Franca, kterému pomáhaly fašistická Itálie a nacistické Německo. Schwarzenbergův otec na podzim 1938 z Vlajky odešel. V pomnichovské druhé republice se Vlajka stala proněmeckou, pronacistickou, teroristickou organizací, která spolupracovala s německým Sicherheintsdienstem. Podnikala bombové útoky na synagogy a občany židovského původu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava Vlajka aktivně kolaborovala s nacistickou mocí a řada jejích členů byly konfidenty gestapa. Vidíme, že mnoho prvků fašismu se uchytilo i u nás v době mezi válkami.
Závěr: Korporátní fašismus dnes
První italská republika dělala své první kroky v atmosféře plné jedů, které nakonec vedly k jejímu zhroucení. Korupce, mafie, napětí mezi Severem a Jihem, záměna rolí mezi státem a církví. Podrobnosti jsem opět probíral například v mém dokumentu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. Když sledujeme pod drobnohledem tyto téměř zapomenuté politické souvislosti, zjišťujeme, že západní politický systém oholený až na kost není možné jakkoli reformovat. Vytváří mocenská schémata, která zapustila své kořeny od systémového základu a její úponky jsou protkané skrze všechna systémová patra. Kdo není součástí těchto mocenských klik, neškrtne si skoro ani v komunální politice. Americká fascinace fašismem dotváří trojnožku toho, kdo vdechl život totalitním režimům, a tím je fakticky vyráběl. Komunismus, nacismus i fašismus. Všechno mapujeme na linii amerických průmyslníků, části politiků, ale hlavně bankovních kartelů definovaných Wall Streetem. Tato totalitní trojnožka roztočila obří kola mašinérie vojensko-průmyslového komplexu. Ve svých pořadech jsem tyto finanční toky zmapoval zcela průkazně a přesvědčivě. O podpoře nacismu jsem hovořil v mých dokumentech Utajení démoni nacismu nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. O komunismu jsem hovořil v mých dokumentech Agent Trockij, Americká častuška a stoleté tajemství nebo Američané na Sibiři. O podpoře fašismu jsem hovořil právě dnes. Přinesl jsem samozřejmě řadu dalších dokumentů, které tuto tématiku pokrývaly, ovšem stěžejní jsou právě tyto. Fašismus se dnes etabloval do rafinovanějšího způsobu. Korporativní fašismus, který upřednostňuje svazkové řízení s vládami před individuálními právy občanů. Armáda pak dotváří tento trojúhelník indukovaného fašismu. Korporativismus ale nebyl původním vynálezem fašismu. Stavovské uspořádání společnosti prosazovaly právě i proudy uvnitř katolické církve. Proto si k sobě našly cestu s tak dojemnou přirozeností. Hovořil jsem o tom v pořadu Držte si Bible. Korporátní fašismus se obnovil v zákulisí, bez našeho vědomí. Fašismus s lidskou tváří. Ovšem prvek lidskosti se stává stále přebytečnějším artiklem.