Druhý díl se zaměřuje na britskou královskou rodinu, především na krále Jiřího V., Eduarda VIII., Jiřího VI., princeznu Alžbětu, tedy později královnu Alžbětu II. Pořad se také zabývá jejich vztahem k britské rozvědce, konkrétně k tzv. domu vrahů SAS, a jejich roli v událostech na Blízkém východě. Součástí pořadu jsou i záznamy vánočních poselství od královny Alžběty z různých let.
Stručně shrnu, o čem pojednával první díl. Začal jsem érou královny Viktorie, která musela čelit mnoha atentátům už v roce 1840, tedy tři roky po jejím nástupu na britský trůn. Na některé atentáty jsem se podíval podrobněji, abychom si představili, co všechno bylo třeba řešit v té době. Pak následovala válka a vzestup Německa. Intriky neznaly mezí. Po smrti královny Viktorie v roce 1901 nastoupil Eduard VII.
Jiří V. a 1. světová válka
Koncem května 1906 navštívil Španělsko nejstarší žijící syn a dědic Eduarda VII. Jiří, vévoda z Yorku. Bylo mu čtyřicet let. Doprovázela ho manželka Marie, aby reprezentoval svou rodinu na svatbě své sestřenice se španělským králem. Ihned po svatebním obřadu jeli v královském průvodu kočárů z katedrály na recepci. Když se blížili k paláci, ozval se hlasitý výbuch. Jiří se domníval, že to bylo dělostřelecké dělo, které vypálilo první salvu. Mýlil se. Anarchista hodil na novomanžele z horního okna bombu maskovanou jako kytici květin, když pod nimi procházel průvod. Zabil asi dvacet lidí včetně jejich řidiče a dalších padesát zranil. Královská nevěsta a ženich jako zázrakem nebyli vážně zranění, ale nevěstiny svatební šaty byly zalité krví. Jiří si do svého deníku zaznamenal, že manželé byli pokrytí sklem z rozbitých oken a zhroutili se, jakmile unikli z dohledu veřejnosti.
Svatební hostina stoicky pokračovala uvnitř paláce. Pro královskou rodinu to byly nebezpečné časy. Španělský král byl zraněný při téměř stejném útoku už před rokem. Portugalský král a jeho syn byli zastřelení republikánskými atentátníky o necelé dva roky později. Na italského krále a amerického prezidenta Williama McKinleyho se střílelo už dříve. Ruské královské rodiny utrpěly četné útoky. Jeden z nich právě zabil velkoknížete Sergeje Romanova, carova strýce. Tyto smrtící události byly příznakem sociálních turbulencí. Za vlády krále Jiřího V. se objevily anarchismus, socialismus, komunismus, fašismus, irský republikanismus a indické hnutí za nezávislost. Mnohé zpochybnily zavedený řád a ohrozily evropské monarchie.
Aristokracie byla posedlá rodokmenem, a proto byli panovníci různými sňatky propojení nejen napříč Evropou. Jiří ale neměl vhled do zpravodajství jako jeho bratr a matka. Zajímaly ho spíše drby než seriózní informace. Král nebyl germanofob a chtěl se především vyhnout válce. Německý císař Vilém byl synovcem Eduarda VII., a tedy bratrancem Jiřího V. Jiří V. měl tedy dva bratrance. Německého císaře Viléma a ruského cara Mikuláše druhého. Jiří a Mikuláš si byli nejen blízcí, ale také vypadali jako dvojčata. Jiří svého bratrance oslovoval: "Můj drahý Nicky, tvůj stále oddaný bratranec a přítel." Často si dopisovali. Jiří svého bratrance Mikuláše ujišťoval, že:
"S Německem mohou být potíže, ale myslím, že se dají překonat. Pokud budou Anglie, Rusko a Francie držet pohromadě, je mír v Evropě zajištěný."
V listopadu 1913 navštívil Velkou Británii rakouský arcivévoda František Ferdinand s manželkou. Byli posedlí lovem a užili si velkolepou střelbu na okraji Windsoru pod vedením krále a prince z Walesu. Poté trávili svůj čas v Británii šťastným přesunem z hrabství do hrabství a stříleli na všechno, co se hýbalo. Františkova manželka Žofie, vévodkyně z Hohenbergu, byla lepší střelkyní. Záměrně uvádím tato rodová propojení i historky, abych dokumentoval, že následující první světová válka byla v podstatě vojenskou přenicí mezi příbuznými. Všichni účastníci byli různými sňatky příbuzensky propojení. Ještě rok před vypuknutím války se navštěvovali a měli vřelé vztahy. Žádné napětí mezi nimi nepanovalo. Takto musíme vnímat války. Jako vojenské přenice mezi příbuznými, kteří si mezi sebou vyřizují účty. Hrají kostky, trumfují se, porážejí figurky, zabírají území, nerostné suroviny. Jejich rukou se zabíjejí pěšáci, běžní lidé, kteří umírají pro jejich nenasytnost. Místo, aby si uspořádali arénu a rozdali si to mezi sebou, umírá deseti tisíce pěšáků místo nich, na jejich geopolitické šachovnici. Šachovnici aristokratické šlechty a později šlechty globální. Pro jejich prachy, kterými se zalykají. Mocenské choutky. Další trumfové eso v mocenských kartách, které ukořistí pro sebe.
28. června 1914 už František a Žofie takové štěstí neměli. Byli zabití při návštěvě Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, které bylo okupované Rakouskem-Uherskem. Jeho smrt byla pro Jiřího osobním utrpením. Proto nařídil, aby dvůr po dobu jednoho týdne nosil smutek. Začalo se schylovat k válce, která o měsíc později vypukla. Nebudu tu rozebírat složité mocenské manévry během války, protože by to zpomalovalo dynamiku příběhu. Domnívám se také, že by to zajímalo jen úzkou skupinu historických fajnšmekrů. Britská rozvědka působila v celosvětovém měřítku. Na druhé straně Atlantiku lidští špioni a šifranti s obavami sledovali americké hledání kompromisu. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by král neviděl některé tajné materiály, které byly základem Zimmermanova telegramu, který později přivedl Ameriku do války. Jednalo se o tajnou německou nabídku Mexiku, že získá zpět svá ztracená území včetně Kalifornie, pokud se postaví na stranu Německa. Dešifrování této zprávy bylo pravděpodobně největším britským úspěchem v oblasti rozluštění kódů během války.
Další věcí byla židovská otázka s ohledem na předání Palestiny pod britskou správou. To jsem řešil v mém pořadu Druhá světová válka v překladu projevu Benjamina Freedmana. Další otázkou bylo také Rusko. V polovině roku 1915 utrpěla ruská armáda jednu porážku za druhou a bylo jasné, že Romanovci mají problémy. Jiří často psal svému bratranci. Ujišťoval ho o pomoci a prosil ho, aby zůstal a bojoval po boku svých spojenců.
"Můj drahý Nicky," napsal mu 8. srpna, "hluboce s tebou soucítím v těchto velmi úzkostných dnech, kterými nyní procházíš, když je tvá armáda nucená ustoupit kvůli nedostatku střeliva a pušek. Trval na tom, že Británie vybojuje tuto strašnou válku až do konce", a poznamenal:“ Že ho těší, že Nickyho poslední dopis ukazuje, že Rusko také hodlá bojovat až do konce."
V roce 1916 britský velvyslanec v Moskvě George Buchanan opakovaně žádal o povolení varovat Mikuláše před jeho zhoršujícím se postavením. Jeho nadřízení to odmítli. Ačkoli Buchanan nakonec získal povolení promluvit si s Mikulášem v soukromí, bylo to beznadějné, protože ten slepě odmítal připustit myšlenku, že by jeho vláda mohla být ohrožená. Buchanan varoval Londýn před blížící se katastrofou a toto varování se dostalo až ke králi. 15. listopadu 1916 navštívil Buckinghamský palác velkokníže Michal Michajlovič, vnuk Mikuláše I., který dlouho pobýval v Londýně. Zjistil tam, že Jiří je velmi rozrušený politickou situací v Rusku. Důvodem byla skutečnost, že obvykle dobře informovaní agenti britské tajné služby předpovídali revoluci ve velmi blízké budoucnosti.
Nejvýznamnějším důstojníkem MI6 na místě byl Sam Hoare. Později v třicátých letech se stal ministrem zahraničí a potom ministrem vnitra. Během první světové války působil jako styčný důstojník MI6 s ruskou tajnou službou v Petrohradě. Sam Hoare nakonec opustil scénu v březnu 1917, měsíc po carově abdikaci. Byl vyslaný do Říma, kde naverboval bývalého socialistického vůdce Benita Mussoliniho a pomáhal financovat jeho první eskapády jako pravicového politika. Mnohem později Sam Hoare jako velvyslanec ve Španělsku řídil uplácení Franca a jeho generálů, aby je udržel mimo druhou světovou válku. Jinými slovy, celý život si užíval pikantních tajných akcí a nebyl jen pouhým sběratelem zpravodajských informací. Opět, Británie mohutně pomohla Mussolinimu i Francovi v jejich vzestupu. Vytvořila hrozbu, proti které pak bojovala.
V polovině roku 1918 byli popravení Romanovci. Popravy Romanovců byly strašlivé. Kolem půlnoci 17. července 1918 byla spící rodina probuzená a vyzvaná, aby se oblékla, pod záminkou, že bude přesunutá na bezpečnější místo kvůli postupujícím českým legiím. Poté byli Romanovci odvedení do malé polo suterénní místnosti o průměru kolem 20 metrů. Vypuklo šílenství, které vedlo k vlnám střelby z revolverů a následně k použití bajonetů. Česká legie dorazila o týden později a prohledala přízračné zbytky domu, ale žádná těla se nenašla. Jediný, kdo přežil, byl mladý Alexejův Španěl, kterého adoptoval britský důstojník a který paradoxně dožil své poslední dny ve stínu Windsorského hradu. O více jak měsíc později, 28. srpna 1918, přišla do Británie zpráva, že carevna i všechny její děti s největší pravděpodobností zemřely spolu s carem. V září 1918 obdržel Jiří potvrzení o této tragédii jeho příbuzných.
Eduard VIII.
V květnu 1935 dorazilo do rukou Jiřího pátého tajné poselství Adolfa Hitlera. Byla to jakási Hitlerova vize budoucího světového míru. Hitler v tomto poselství vyzýval ke spolupráci mezi Británií a Německem, dvěma germánskými národy. Hitler nabízel hrubou dohodu. Pokud Británie dá Německu volnou ruku na kontinentu v úsilí o Lebensraum, životní prostor, ponechá Británii volnou ruku v prosazování jejích imperiálních ambicí jinde. Královský palác poslal ledovou odpověď stejnými zákulisními kanály a pokáral lorda Rothermerea, majitele pronacistických novin, že mu slouží jako prostředník. Nutno dodat, že to nebyl Hitlerův poslední pokus o navázání kontaktu s britskou královskou rodinou.
Jiří se znepokojením sledoval vzestup Hitlera a Mussoliniho. Pilně četl denně přísně tajné materiály zasílané z Whitehallu a věnoval jim velkou pozornost. Král měl přístup k nejnovějším zpravodajským informacím. V únoru 1935 si přečetl zprávy tajných služeb o rychlém německém zbrojení. V prosinci se začaly šířit zvěsti, že je George nebezpečně nemocný. Podařilo se mu odvysílat bezchybné vánoční poselství do říše, které zmírnilo obavy, ale pak v neděli 19. ledna 1936 rychle zbledl. Zemřel následující noc, pouhé dva měsíce před Hitlerovým dobrodružstvím v Porýní. Králův pohřeb se konal 28. ledna 1936. Jeho nejstarší syn David, který přijal formální titul Eduard VIII., nyní nastoupil na trůn ve věku dvaačtyřiceti let. Eduard VIII. ovšem vládl jen necelý rok.
Eduard VIII. se narodil v roce 1894. Dětství prožil v době, kdy jeho prababička královna Viktorie ještě seděla na trůně. Přesto byl pravým opakem viktoriánských hodnot, a naopak vyznával moderního ducha. Stejně jako jeho otec strávil v dětství nějaký čas u královského námořnictva, ale potom odešel na Oxford a následně sloužil v první světové válce. Eduard byl v mládí považován za mimořádně pohledného muže se smyslem pro styl. Miloval jazzový věk a zábavu. Miloval také všechno americké. Oblékal se okázale a byl fotogenický. Každá jeho fotografie vypadala jako z nejnovějších stránek časopisu Vogue. V polovině 20. let byl první světovou celebritou, kterou pronásledovaly zástupy fotografů. Eduard se neváhal bavit, flirtoval při královských cestách, a to i s manželkami místních úředníků. Těžko se mu dařilo dodržovat časový rozvrh, protože se nijak zvlášť nevěnoval svým královským povinnostem. Ty ho nudily. Od počátku dával přednost starším vdaným ženám s dominantní osobností.
Jako mladý důstojník ve Francii prožil dlouhý románek s Marguerite Alibertovou, prvotřídní pařížskou prostitutkou. Zamilovaný Eduard jí neustále psal. Ona dopisy pečlivě uchovávala a vytvářela si tak příležitost k vydírání. Nedlouho po skončení války navštívila Londýn se svým manželem, se kterým měla bouřlivý vztah. Když se vraceli do hotelu po zhlédnutí operety Veselá vdova, došlo mezi nimi k jedné z častých hádek. Brzy ráno Alibertová svého manžela opakovaně zezadu postřelila automatickou pistolí Browning ráže 32 mm. Byl převezený do nemocnice Charing Cross, ale během několika hodin zemřel. Královská rodina se zoufale snažila utajit její spojení s princem. Druhý den jeho okolí jednalo rychle. Zrušili letní program a sbalili ho na tříměsíční turné po Kanadě. Zatímco čekala na soud ve věznici Holloway, zvláštní oddělení otevřelo veškerou její korespondenci. Najali nejlepšího právníka, aby jejího bohatého egyptského manžela vykreslil jako sexuální zrůdu a sadistu. Díky nitkám, za které se tahalo v zákulisí, se dostala na svobodu v procesu, který trval jen několik dní. A co je nejdůležitější, o Eduardovi se nikdo nezmínil.
Tato epizoda ale naznačovala budoucí potíže. Jiřího V. princ playboy stále více rozčiloval a obával se, zda je vhodný jako budoucí král. V lednu 1935 se Jiřího obavy změnily v paniku. Dvořané králi tajně sdělili, že Eduard daroval tajemné nové ženě šperky v hodnotě 110 000 liber. To se v současných cenách blížilo 8 milionům liber. Princ byl známý tím, že se k penězům choval rozhazovačně. Utrácel bez omezení za luxusní zboží, ale zřídkakdy platil účty a projevoval nápadnou neochotu dávat číšníkům spropitné. Ale šperky? To bylo zvláštní chování i na něj. Jiří měl podezření na nečistou hru, možná dokonce na vydírání. Jiří učinil pozoruhodný krok a dal svého syna a dědice sledovat zvláštním oddělením.
Během posledních měsíců Jiřího života, začala zvláštní jednotka prověřovat život jisté paní Simpsonové. Narodila se jako Wallis Warfieldová v Pensylvánii v roce 1896. Hodně cestovala, včetně pobytu v Šanghaji, takže bylo obtížné získat podrobnosti. Zjistili, že byla rozvedená a nyní byla provdaná za Ernesta Aldricha Simpsona. Pozornost policie se soustředila na adresu Wallis Simpsonové v Bryanston Court 5 v bloku luxusních bytů severně od Hyde Parku, kde žila sama. Sledovací týmy si všimly, že princ ji často navštěvoval. Zvláštní jednotka také shromažďovala informace o jejím osobním vztahu s Eduardem. Analyzovali dokonce i ty nejmenší detaily jejich každodenního života. Sledovali dvojici, když navštěvovala obchod se starožitnostmi na Pelham Street v Jižním Kensingtonu. Potom vyslechli nebohého prodavače starožitností, který jim vysvětlil, že si velmi důvěrně rozuměli a oslovovali se miláčku. Tyto zpravodajské zprávy potvrzovaly nejhorší obavy krále. Důležitou roli hrály také Eduardovy politické názory, které byly dlouho předmětem spekulací. Eduard osmý totiž vyjadřoval hluboký obdiv k nacistům v Německu a k fašismu obecně, zejména jako ke společenskému systému. Už v červenci 1933 řekl vnukovi bývalého císaře Viléma druhého, knížeti Ludvíku Ferdinandovi, že:
"Není naší věcí vměšovat se do vnitřních záležitostí Německa, ani pokud jde o Židy, ani pokud jde o cokoli jiného. Diktátoři jsou dnes velmi populární. Možná budeme chtít jednoho takového diktátora v Anglii."
Wallis Simpsonová doufala, že se stane anglickou královnou. Eduard naopak tlak nevydržel, a nakonec hodil ručník do ringu a abdikoval. 11. prosince 1936 nastoupil na místo svého bratra plachý a koktavý král Jiří šestý. Stal se vlastně třetím britským králem během pouhého jednoho roku. Mezitím se Eduard, nyní už jen vévoda z Windsoru, vydal do Rakouska ke svým přátelům Rothschildům na zámek Enzesfeldt. Nepřijde nám podivné, že Eduard, který otevřeně sympatizoval s nacisty, byl přítelem židů Rothschildů? Opět probleskují skutečné vazby pod rozpraskaným oficiálním výkladem druhé světové války.
3. června 1937 se Eduard a Wallis vzali. Mezi hosty byly významné osobnosti včetně barona a baronky Rothschildových a syna Winstona Churchilla Randolpha. Pak ale přišel šok. Eduard a Wallis se rozhodli cestovat, a kromě jiných se rozhodli jet do Německa. Ribbentrop, donedávna německý velvyslanec v Londýně, přijel a sehrál hlavní roli v pohoštění manželů. Poté se setkali s Hermannem Göringem, velitelem Luftwaffe, a Josephem Goebbelsem, ministrem propagandy. 27. září už byli na cestě za Hitlerem do Mnichova. Z neznámého důvodu doprovázel cestu také Churchillův syn Randolph. To vrhá zvláštní rozměr na roli Winstona Churchilla samotného.
Jiří VI.
Ve 30. letech byl populární takzvaný appeasement, nevměšování. Mnozí ho vnímali jako prostředek pro mír. Jiří VI., stejně jako premiér Neville Chamberlain, byl příznivcem appeasementu. V roce 1938 se dokonce s Chamberlainem přimlouval za navázání bližších vztahů s Hitlerem, a dokonce vypracoval svůj osobní dopis německému vůdci. Britské válečné zpravodajské a bezpečnostní agentury se rychle rozšiřovaly. Mnoho kodérů se přestěhovalo do větších prostor v Bletchley Parku na venkově severně od Londýna. MI6 bylo odebrané její sabotážní oddělení a vznikla z něj zcela nová organizace nazvaná Special Operations Executive. MI5 se přestěhovala do nových prostor ve věznici Wormwood Scrubs. Buckinghamský palác začal budovat vlastní bezpečnostní organizaci. Jiří se brzy pochlubil vlastní soukromou armádou nazvanou Coats Mission, kabátová mise. Jednalo se o ručně vybraný sbor pěti důstojníků a 124 mužů z brigády gardy a domácího jezdectva, vybavený obrněnými vozy, který byl 24 hodin připravený odvézt krále, královnu a mladé princezny do bezpečného domu na venkově, pokud by se naplnila hrozba německé invaze.
Invaze skutečně přišla a v létě a na podzim roku 1940 bojovala Británie o život. Německé bomby zasáhly Buckinghamský palác a těsně minuly krále Jiřího šestého a královnu Alžbětu. Královské letectvo tuto bitvu vyhrálo, ale následující rok bojovalo impérium a Commonwealth osamoceně proti přesile a udrželo se jen díky životně důležitému, ale zranitelnému zásobovacímu řetězci přes Atlantik.
Válka skončila. 8. května 1945 se král Jiří VI. a královna Alžběta objevili na balkoně Buckinghamského paláce, aby pozdravili nadšené davy v Den nezávislosti. S Winstonem Churchillem mezi sebou a oběma princeznami po stranách mávali tisícům lidí, kteří se shromáždili venku, aby si užili radost a úlevu. V Buckinghamském paláci se nacházely stohy přísně tajných dokumentů. V roce 1950 byly většinou určené Jiřímu VI., ale některé z nich byly určené i pro oči mladé, tehdy třiadvacetileté princezny Alžběty. Král už svou dceru zaučoval do státních záležitostí. Jiří VI. zemřel v únoru 1952.
Princezna Alžběta
Alžběta původně nečekala, že se stane královnou. Když vyrůstala a zajímala se více o poníky než o politiku, rozhodně ji nenapadlo, že by nakonec mohla znát více britských tajemství než kdokoli v historii. Když jí bylo deset let, rozhodl se její strýc David, Eduard VIII., abdikovat a všechno se změnilo. Její otec Jiří šestý nastoupil na trůn. Zatímco davy venku skandovaly bůh ochraňuj krále, Alžběta se od lokaje dozvěděla zprávu, která jí změnila život, že je teď následnicí trůnu. Dětská výchova princezny Alžběty probíhala neformálně, ale po abdikaci jejího strýce se zintenzivnila. Od dvanácti let se začala učit o ústavě. Jak stárla, pomáhali jí s přípravou na roli královny její osobní tajemníci. Od svých dvaceti let dostávala od Clementa Attleeho, prvního poválečného premiéra, svazky zápisů z jednání vlády a dokumentů, které jí pomáhaly seznámit se se státními záležitostmi.
Princezna měla přístup k stále většímu množství citlivých dokumentů. Princezna Alžběta se se špiony stýkala už od útlého věku. V dětství žila ve společné domácnosti se svou sestřenicí Margaret Rhodesovou, která pracovala pro blízkovýchodní sekci MI6. Její otec Jiří VI. měl úzké vazby na zpravodajské služby. Její strýc pracoval pro válečnou rozvědku a prováděl tajné akce. V roce 1947 tajné zpravodajské služby pomohly zajistit hladký průběh její svatby s princem Filipem. Princ Filip, který se narodil v dánské i řecké královské rodině, prožil bouřlivé a osamělé dětství. Vysoký a elegantní muž se s Alžbětou poprvé setkal, když jí bylo pouhých osm let, a o pět let později, po setkání na Královské námořní škole v Dartmouthu, se do ní zamiloval. Závažnější překážkou byly podrobnosti o Filipových třech sestrách, Sophii, Cecile a Margaritě a jejich spojení s nacisty. Existovaly dokonce fotografické důkazy, jak se Filip ve svých šestnácti letech prochází po boku nacistických představitelů už v roce 1937.
Všechny tři Filipovy sestry se provdaly za německá knížata. Jedna ze sester vstoupila do nacistické ženské pomocné armády a její manžel, Filipův švagr, zaujal místo v nacistické vládě. Dokonce se stal vedoucím výzkumného úřadu Hermanna Göringa v Berlíně. Filip ale navzdory tomu všemu nakonec získal královský a vládní souhlas k sňatku s Alžbětou. Zhruba rok po svatbě se narodil princ Charles. Netrvalo dlouho a novomanželé měli další kontakt s mezinárodní špionáží. Téměř rok po královské svatbě a tři dny po narození prince Charlese se na ministerstvu zahraničí diskrétně sešli vysocí diplomaté, aby diskutovali o vzrůstající studené válce. MI6 začala vytipovávat a cvičit tým povstalců připravených proniknout do Albánie. Měli za úkol shromažďovat zpravodajské informace o revoluci a případně zahájit povstání, pokud budou vhodné podmínky.
Princezna Alžběta odjela na Maltu, kde se setkala se dvěma albánskými špiony. Je pozoruhodné, když si uvědomíme, že ještě před svou korunovací se mladá princezna Alžběta setkala se dvěma albánskými agenty poblíž skrytého výcvikového tábora MI6 na Maltě. Se samopaly Thompson a výcvikem na tajných vysílačkách se připravovali na svržení komunistické vlády v Tiraně. Alžběta v následujících letech pravidelně Maltu navštěvovala, kde s Filipem slavila bezstarostné Vánoce a své čtyřiadvacáté narozeniny. Princezna Alžběta si užívala cestování. V roce 1952 odjela s Filipem na královskou cestu po Africe, Novém Zélandu a Austrálii. Král Jiří se k nim kvůli své rostoucí slabosti nemohl připojit, ale byl odhodlán je vyprovodit na Heathrow. Alžběta měla svého otce velmi ráda a bohužel netušila, že ho vidí naposledy.
Ráno 6. února 1952 král Jiří VI. zemřel. Jiří zemřel klidně ve spánku pouhé čtyři měsíce po operaci pravé plíce. Pozornost vlády se brzy zaměřila na přivítání nové panovnice, pětadvacetileté Alžběty. Samotná korunovace se konala v červnu 1953. Po korunovaci se mohla královna Alžběta více věnovat svým ústavním povinnostem. Měla přístup k přísně tajným zpravodajským informacím a stejně jako její otec brala četbu vážně. Každý večer kolem sedmé hodiny, s výjimkou Velikonoc a Vánoc, dostávala červenou koženou depeši plnou důležitých státních záležitostí. Jejím obsahem byly telegramy ministerstva zahraničí, rozpočtové dokumenty, vládní dokumenty a přísně tajné zpravodajské informace, včetně zpráv MI6 o mezinárodních krizích.
Alžběta nebyla jediným členem své rodiny, který četl tajné materiály. V červenci 1954 začala královna matka denně dostávat také vybrané dokumenty. Matka a dcera spolu navíc denně telefonovaly, což panovnici poskytovalo poradenství v obtížných otázkách. Stejně jako jeho předchůdci se i premiér Harold Macmillan s radostí podělil o přísně tajné materiály s královnou Alžbětou. Kromě romantické úcty k monarchii si jí cenil i jako trvale diskrétní důvěrnice. Jako premiér byl osamělý a na své týdenní audience v úterý odpoledne se velmi těšil. Uznával královnino absolutní právo vědět a hluboce na něj zapůsobila její schopnost vstřebávat svazky informací a vyjadřovat své názory, jak je zvykem, formou zdvořilostních otázek. Trval na posílení královské výsady a povzbuzoval ji, aby vykonávala své ústavní povinnosti radit a varovat. Na oplátku mu poslala překvapivě velké množství ručně psaných dopisů.
V té době už Británie, Amerika a Sověti disponovali obrovským množstvím jaderných zbraní. Francie se právě připojila k jadernému klubu a v roce 1960 odpálila v alžírské poušti čtyřikrát větší bombu, než jaká byla svržená na Hirošimu. Alžběta byla se všemi těmito jadernými testy plně obeznámená. Královna patřila stejně jako její otec k malé skupině osob, které znaly britská jaderná tajemství. Zatímco princ Filip projevoval zájem o vědeckou a technologickou stránku věci, Alžběta se musela vyrovnat s ničivými důsledky jaderné výměny.
Královna Alžběta: Intriky na Blízkém východě
V době vlády královny Viktorie vládlo britské impérium světu. Rozrostlo se na největší v dějinách lidstva a pokrývalo čtvrtinu světové pevniny. Rozkládalo se od bílého písku Karibiku na západě až po husté džungle Malajsie na východě. Přestože její hospodářská moc klesala už v 19. století, její geografická rozloha dosáhla vrcholu krátce po smrti krále Eduarda sedmého v roce 1910. Po dvou světových válkách, které následovaly, britské impérium viditelně ochabovalo. Jiří šestý byl posledním králem císařem Indie, která byla tak dlouho klenotem v imperiální koruně. Indie získala nezávislost v roce 1947. Barma, Palestina a Cejlon následovaly brzy potom. V době nástupu královny Alžběty na trůn se říše zmenšila na část jižní a východní Afriky, Britskou Guyanu a některé malé karibské ostrovy, Malajsko a Singapur.
Horlivý nacionalismus, povzbuzený jedním úspěchem za druhým, se šířil od jedné skomírající kolonie ke druhé. Mladá Alžběta zdědila komunistické povstání v Malajsku, které vypuklo v roce 1948. Za Alžbětiny vlády došlo ke kolosálním změnám: úpadku Británie a zániku jejího impéria. Zvláště chaotickým přechodem prošel Blízký východ. Do roku 1952 v tomto regionu zanikla velká část formálního impéria, ale britská přítomnost zůstala provokativně silná. Měla podobu vojenských základen, podniků, spoluvládnutí a úzkých poradenských vztahů s poddajnými sultány. Blízký východ se proto v prvních letech Alžbětiny vlády stal ohniskem sílícího nacionalismu a upadajícího imperialismu. Byl to region zásadního strategického významu. Suezský průplav, který vedl přes Egypt, tvořil hlavní tepnu pro přepravu zboží a ropy mezi východem a západem. A ropná pole v regionu, zejména v Íránu a Iráku, měla nesmírný význam pro slábnoucí poválečnou ekonomiku Británie. Řízení této oblasti bylo velmi obtížné. Blízký východ se stal ohniskem podvratných akcí a intrik, převratů a proti převratů. Vzhledem k významu a neustálým turbulencím tohoto regionu není překvapivé, že se Alžběta živě zajímala o zpravodajské služby a stínové dění.
V Íránu se to intrikami a špionáží jen hemžilo. Soupeřila tu o vliv Británie a Rusko. Británie v tichosti podpořila íránský převrat v roce 1921, aby zabránila sovětskému vlivu v zemi, což vyneslo k moci šáha. Britové a Sověti v roce 1940 vpadli do Íránu, odstranili podezřelého šáha, který se začal vymykat ze řetězu, a nahradili ho jeho synem Mohammadem Rezou Pahlavím. Intriky Británie na Blízkém východě jsem velmi široce a podrobně pokryl v mém dvoudílném pořadu Islámský stát a také v následujícím pořadu Windsorové a Saúdové. Ale zpět k Íránu.
Koncem července 1948 navštívil mladý šáh, kterému bylo teprve dvacet let, Buckinghamský palác. Šáh, sám kvalifikovaný pilot Spitfiru, se nechal zavést na letecké ukázky RAF a námořnictva. V roce 1951 znárodnil íránskou ropu populární a nacionalistický premiér Mohammad Mossadeq. Jedním úderem tak zlikvidoval britské příjmy ve výši asi 170 milionů liber. V dnešním přepočtu asi tři miliardy liber ročně. V Londýně ministři kabinetu označili tento krok za dynamit. Nacionalismus zvonil na poplach i jinde, zejména v Iráku, kde Velká Británie řídila Iráckou ropnou společnost, a v Egyptě, kde kontrolovala Suezský průplav. Tyto záležitosti jsem pokryl v prvním díle mého pětidílného pořadu Krvavá historie CIA, proto nemá smysl to rozebírat znovu. Tři měsíce po íránském převratu se Alžběta a Filip vydali na maratonskou cestu po zemích britského Společenství. Královský pár odjel v listopadu 1953 a o šest měsíců později se na královské jachtě Britannia vrátil po Temži. Urazili více než 50 000 kilometrů, a navštívili Aden, Austrálii, Bermudy, Cejlon, Kokosové ostrovy, Fidži, Gibraltar, Jamajku, Maltu, Nový Zéland, odkud Alžběta vysílala své vánoční poselství z roku 1953, Tongu a Ugandu. Turné mělo obrovský úspěch.
O dva roky později, v roce 1955, se Alžběta začala zajímat o vývoj v Jordánsku. Tato země byla od první světové války blízkým spojencem Británie. Její vládci umožnili Británii ponechat si na svém území letecké základny a vojenské síly. Na oplátku Británie poskytovala podporu Arabské legii. V jejím čele stáli britští důstojníci a stala se jádrem jordánské armády. Britská rozvědka brzy varovala před nekalými vlivy na mladého Husajna. Jeho dědeček, král Abdulláh, ho od útlého věku připravoval na moc. Husajn studoval na Harrow School v severozápadním Londýně, kde se mimochodem spřátelil s Fajsálem, budoucím iráckým králem. Husajn byl po boku svého dědečka, když ho zavraždil atentátník. O pouhých třináct měsíců později, v roce 1953, se Husajn sám ujal trůnu potom, co jeho otec abdikoval. Byl žalostně nezkušený a bylo mu pouhých sedmnáct let. Za pár let Brity nahradili Američané, kteří cvičili jordánské důstojníky a dodávali zbraně, zatímco král Husajn se brzy stal placeným agentem CIA. V polovině 50. let plánovali důstojníci MI6 změnu režimu v Jemenu, Saúdské Arábii, Sýrii a Egyptě. Ať už vědomě, nebo ne, Alžběta pomáhala legitimizovat tajné akce zevnitř Buckinghamského paláce. Protože se soustředím spíše na Alžbětu, nebudu tu rozebírat epizody jako znárodnění Suezského průplavu Násirem v Egyptě v roce 1956 a následnou krizi a tak dál.
Chtěl bych zmínit ještě jednu věc: V minulém díle jsem hovořil o spisovateli a tvůrci Sherlocka Holmese, Arthura Conana Doyla. Ten se propůjčil k propagandě na zahlazování zvěrstev Británie v Burských válkách v Africe. Ke stejné propagandě se propůjčil také Ian Fleming, tvůrce Jamese Bonda. Svou roli tu sehrál Martin Charteris. Ten dříve sloužil u vojenské rozvědky v Palestině. Také úzce spolupracoval s Mauricem Oldfieldem, pozdějším šéfem MI6. Nakonec se Charteris stal asistentem a osobním tajemníkem královny. Stal se Alžbětiným oblíbencem a zůstal po jejím boku až do odchodu do důchodu v roce 1977. Právě Charteris naverboval Iana Fleminga. Ian Fleming napsal projev pro Alžbětu už v roce 1949, i když ho Charteris nakonec nepoužil. Mezi rodinami Charterisových a Flemingových existovaly vazby. Martin Charteris byl bratrancem Ann Flemingové, Ianovy manželky, takže se stýkali i ve společnosti. Existovaly i další souvislosti, protože jak Fleming, tak Charteris se ve čtyřicátých letech těšili zázemí zpravodajských služeb. To jsou další drobná tajemství historie, jak bývají vyzdvihovaní spisovatelé spříznění s vládnoucím establishmentem.
Alžběta a Dům vrahů SAS
Zajímavou epizodu tvořilo zvýšení bezpečnosti královské rodiny v polovině 70. let. Byla to reakce na pokus o únos princezny Anny. Královnin ochranný důstojník Michael Trestrail navštívil nové specializované zařízení SAS, kde se cvičil v záchraně rukojmích. SAS získala elitní protiteroristický mandát počátkem 70. let, a několik let vykonávala službu tělesné stráže. Příslušníci SAS zahájili výcvik ve speciálně postaveném šestipokojovém domě v Herefordu, kterému se hovorově říkalo Dům vrahů. Tento dům zahrnoval řadu místností spojených chodbami, plných nábytku a dalších překážek. Příslušníci SAS se zde mohli zdokonalovat ve vnikání do budovy, rozlišování teroristů od rukojmích a rozhodování o tom, kdy střílet a kdy ne. Téměř denně tady vystříleli stovky ostrých nábojů do terčů. Královnin ochranný důstojník Michael Trestrail se zúčastnil třídenního kurzu, včetně použití ostré munice, který ho seznámil s nejnovějším vývojem v oblasti operací na osvobození rukojmích. Byl prvním z mnoha důstojníků královské ochrany, kteří se touto cestou vydali. Důstojník ochrany prince Filipa ho také následoval. Kurzy měly také poskytnout důstojníkům královské ochrany lepší představu o tom, co SAS dokáže.
Během osmi let se počet příslušníků ochranky zvýšil z dvanácti na třiačtyřicet. Královské rezidence hlídalo přes sto důstojníků, ale osobní ochranu zajišťovalo pouze patnáct osob s elegantními automaty Walther PPK v bondovském stylu. Královská rodina také potřebovala přímé ujištění. Královna navštívila velitelství SAS v Herefordu a osobně si prohlédla nechvalně proslulý Dům vrahů. Většina členů královské rodiny nakonec následovala její příklad a sledovala ukázky záchranných operací. Alžběta se dívala a čekala. Náhle se místností rozlehl výbuch a dovnitř vtrhl útočný tým, který se vrhal, potápěl a kutálel po podlaze a střílel kulky pár centimetrů od jejího nosu. Podle všeho byla naprosto nevzrušená. Následovala druhá ukázka v černočerné tmě, kde rukojmí a královna neviděla nic než záblesky střelby. Pomocí brýlí pro noční vidění ji příslušníci SAS sledovali, jak nervózně hledí k východu. Závěrečná ukázka zahrnovala záchranu z vrtulníku. Tentokrát měl rukojmí masku Margaret Thatcherové. Jeden z vojáků vzpomíná:
"Když jsme se vznesli k obloze a viseli pod vrtulníkem s naší imitací Maggie, zdálo se mi, že jsem zaznamenal mírnou změnu v královnině výrazu. Na okamžik bych přísahal, že se jí v očích zablýsklo."
S rostoucí hrozbou terorismu na počátku osmdesátých let se do Domu vrahů sjížděli královští návštěvníci. Koncem roku 1982 se do Herefordu vypravili princ Charles s princeznou Dianou, aby se tu zúčastnili celé demonstrace. VIP návštěvníci tam nebyli jen proto, aby si prohlédli schopnosti SAS. Byli přítomní také jako hlavní cíle únosu, a tak je SAS chtěla seznámit s tím, co přesně se stane, pokud bude třeba je zachránit. Jinými slovy, jednalo se částečně o výcvik SAS pro královské rodiny. Operace, kterou se SAS rozhodla Charlesovi a Dianě ukázat, byl útok na budovu s rukojmími. Použili tři Range Rovery, které nesly žebříky. Diana, která byla nadšená a vžila se do atmosféry, se sama nabídla, že bude řídit jeden z Range Roverů. I další členové královské rodiny absolvovali toto cvičení.
Windsorové a britské rozvědky dnes
Interakce královny Alžběty s britskými tajnými službami se prohluboval i v 90. letech. Koncem roku 1992 pozvala novou generální ředitelku MI5 Stellu Rimingtonovou na oběd do paláce. Rimingtonová byla první šéfkou zpravodajské služby, která byla jmenovaná veřejně, a tisk zoufale toužil po fotografiích. Novináři a fotografové spěchali k bráně paláce, aby ji při odchodu vyfotografovali. Královská domácnost jí pomohla, podle jejích slov, potupně vyklouznout královskými chodbami. Tím se fotografům vyhnula. To ovšem novináře neodradilo od toho, aby o setkání psali a spekulovali o jeho obsahu: Novináři si neuvědomili, že už od dob Jiřího V. monarchové obědvali a večeřeli s šéfy špionážních služeb téměř sto let. Jak jsem zmínil v prvním díle, Stella Rimingtonová vedla psychologické programy vymývání mozků pro nové rekruty MI5. To jsem řešil v prvním díle mého pořadu Tavistockův institut.
V červnu 1993 Alžběta také navštívila sídlo MI5 na Gower Street 140 poblíž nádraží Euston. Její historická návštěva otevřela cestu dalším členům královské rodiny, aby ji následovali. Sám princ Charles si prohlédl sídlo MI5, a od Rimingtonové obdržel vlastní instruktáž. Téměř o tři roky později učinil totéž jeho mladší bratr, princ Andrew. Pamatujete si na můj dvoudílný pořad Pizzagate? Právě princ Andrew byl zachycený, jak cestoval v letadle přezdívaném Lolita Express Jeffreyho Epsteina.
Vedle MI5 se také královna setkávala s řediteli MI6. S MI6 královna dlouhodobě udržovala úzké vztahy. Charles a Diana měli děti, prince Williama a prince Harryho. Mnozí třeba nevědí, že princ William trávil většinu času v MI6. Tady se seznámil s obchodními postupy. Jak zpravodajští důstojníci rekrutují a vychovávají zahraniční agenty. Všiml si, jak MI6 monitoruje rizika pro národní bezpečnost, ekonomiku a efektivitu armády. Získal také vzácný vhled do tajných akcí a dozvěděl se, jak může rozvědka identifikovat a využít příležitosti k ovlivnění událostí v zahraničí. William byl později převelený přes řeku k MI5. Pracoval po boku tajných protiteroristických týmů, které prováděly sledování, včetně případné jízdy v tajných vozidlech a po boku zpravodajských analytiků. Byl také na základně tajné služby GCHQ. Každý den dojížděl do práce z panství Highgrove prince Charlese, které se nachází několik mil jižněji. Opět viděl celou řadu zpravodajských činností, včetně toho, jak nejmodernější technologie monitorují cíle a prostřednictvím tajných akcí online narušují hrozby.
Šéf protiteroristických operací GCHQ pochválil Williama za to, že se mezi vysoce kvalifikovanými zpravodajskými důstojníky a analytiky bez problémů udržel. Princ William se zúčastnil bezpečnostních porad s vysokými představiteli. Dozvěděl se, jak zpravodajské služby monitorují hrozbu ze strany extremistů, a byl seznámený s celou škálou protiteroristických operací. Dokonce se dostal do terénu během cvičných operací. Královna Alžběta má slabost pro GCHQ. 17. února 2017 navštívila královna první otevřenou tajnou budovu ve Velké Británii. V roce 2019 připomněla sté výročí GCHQ odhalením zelené pamětní desky na Watergate House nedaleko stanice Charing Cross, kde se tato organizace zrodila. Když v roce 2021 zemřel princ Filip, zpravodajské služby mu rychle vzdaly hold. Šéf MI6 Richard Moore označil Filipa za skutečného přítele služby a připomněl, že Filip agenturu mnohokrát navštívil. Princ Charles, tedy Karel III., nejméně třikrát navštívil ústředí GCHQ, mimo jiné krátce po 11. září a také tajnou základnu GCHQ ve Scarborough. Nejméně třikrát také navštívil sídlo MI5 na Temži, a to i v týdnu po pokusu o atentát na bývalého sovětského špiona Sergeje Skripala v Salisbury.
Naproti tomu Charles navštívil sídlo MI6 pouze dva krát. V mém pořadu Windsorové a Saúdové jsem se Karlu III. věnoval velmi obšírně ve vztahu s arabským světem. Obchod se zbraněmi je stinná a často neprobádaná oblast, kde se setkávají královské rodiny, tajné služby a SAS. Členem královské rodiny, který měl k tomuto podivnému světu nejblíže, byl princ Andrew. Více než kdokoli jiný se těšil vážné a úspěšné vojenské kariéře trvající dvaadvacet let, kdy sloužil jako pilot vrtulníku ve válce o Falklandy. To mu umožnilo nahlédnout do světa vojenské techniky, včetně pokročilých námořních lodí i letectví. Když opustil námořnictvo a stal se velvyslancem pro britský obchod, vojenská technika byla vždy na seznamu jeho priorit. Andrew se dále zaměřil na Úřad pro vyšetřování závažných podvodů. Pustil se do jeho vyšetřovatelů, kteří téměř zmařili zbrojní zakázku Al-Yamama se Saúdskou Arábií. Samozřejmě, protože Andrewův bratr, princ Charles, Al Yamama II. zajišťoval. Proto ji chtěl Andrew také přikrýt. Andrew napadl novináře z Guardianu, kteří prý všude strkají nos a ztěžují britským podnikatelům podnikání. Novináři se totiž dotýkali obrovského korupčního schématu praní peněz pro terorismus královských a saúdských rodin spolu s anglo-holandským finančním impériem. Al Yamama totiž zahrnoval i obrovský černý obchod se zbraněmi.
Vánoční poselství z Norfolku (1952)
Ačkoli pořad vysílám v létě, rozhodl jsem se přeložit dvě stěžejní vánoční poselství královny Alžběty. Činím tak i pro lehčí zpestření pořadu, ale také proto, abychom do sebe vstřebali atmosféru těch let, kdy Alžběta nastoupila na trůn velmi mladá. Po svém nástupu 6. února 1952 odvysílala královna své první vánoční poselství živě v rozhlase ze své pracovny v Sandringhamu v Norfolku 25. prosince 1952. Ve svém poselství vzdala hold svému zesnulému otci a požádala lidi, aby na ni pamatovali při její korunovaci v červnu následujícího roku:
"Každé Vánoce v tomto čase vysílal můj milovaný otec poselství svému lidu ve všech částech světa. Dnes tak činím vám, kteří jste nyní mým lidem.
Stejně jako to dělával on, i já k vám promlouvám ze svého domova, kde trávím Vánoce se svou rodinou. A dovolte mi hned říci, jak doufám, že se vaše děti těší stejně jako ty moje v den, který je především svátkem dětí, slaveným na počest Dítěte narozeného v Betlémě před téměř dvěma tisíci lety.
Většina z vás, ke kterým mluvím, bude ve svých domovech. Mám ale zvláštní myšlenku na ty, kteří slouží své vlasti ve vzdálených zemích daleko od svých rodin. Ať už jste kdekoli, doma nebo daleko, na sněhu nebo na slunci, srdečně vás zdravím a přeji vám vše dobré k Vánocům a do nového roku.
O Vánocích jsou naše myšlenky vždy plné našich domovů a našich rodin. Je to den, kdy se členové jedné rodiny snaží sejít, nebo pokud je dělí vzdálenost či události, setkávají se v duchu a náklonnosti výměnou pozdravů.
Ale vy i já patříme do mnohem větší rodiny. Vy i já, všichni patříme k Britskému společenství a impériu, k tomuto obrovskému svazku národů, jejichž domovy jsou rozmístěné ve všech čtyřech koutech světa. Stejně jako naše vlastní rodiny může být velkou silou pro Dobro. Silou, která, jak věřím, může být nesmírně prospěšná celému lidstvu.
Můj otec a před ním můj dědeček celý život pracovali na stále těsnějším sjednocení našich národů a na udržení jeho ideálů, které jim byly tak blízké. Budu se snažit pokračovat v jejich díle.
Už teď jste mi k tomu dodali sílu. Od mého nástupu před deseti měsíci mi totiž vaše věrnost a náklonnost byly nesmírnou oporou a povzbuzením. Chci využít tohoto vánočního dne, své první příležitosti, abych vám z celého srdce poděkovala.
Před námi všemi stojí mnoho vážných problémů a obtíží, ale s novou vírou ve starou a skvělou víru, kterou nám dali naši předkové, a se silou odvážit se překročit bezpečí minulosti, vím, že budeme hodni své povinnosti.
Především musíme udržet při životě odvážného dobrodružného ducha, který je nejkrásnější vlastností mládí. A mládím nemyslím jen ty, kdo jsou mladí věkem. Myslím tím také všechny, kdo jsou mladí srdcem, bez ohledu na to, jak jsou staří. Tento duch stále vzkvétá v této staré zemi i ve všech mladších zemích našeho Společenství.
Na tomto širokém základě se snažme budovat pravdivější poznání sebe sama a svých bližních, pracovat na toleranci a porozumění mezi národy a využívat obrovské síly vědy a vzdělanosti ke zlepšení údělu člověka na této zemi.
Dokážeme-li tyto tři věci dělat s odvahou, velkorysostí a pokorou, pak jistě dosáhneme onoho míru na zemi, dobré vůle k lidem, které je věčným poselstvím Vánoc a touhou nás všech.
Při své korunovaci v červnu příštího roku se znovu zasvětím vaší službě. Učiním tak za přítomnosti velkého shromáždění, které se sjede ze všech částí Commonwealthu a Impéria, zatímco miliony lidí mimo Westminsterské opatství uslyší sliby a modlitby, které budou pronášené v jeho zdech, a uvidí mnoho ze starobylého obřadu, jehož se králové a královny přede mnou účastnili po staletí.
Budete to slavit jako svátek, ale chci vás všechny požádat, ať už vyznáváte jakékoli náboženství, abyste se za mě v tento den modlili. Abyste se modlili, aby mi Bůh dal moudrost a sílu splnit slavnostní sliby, které učiním, a abych jemu i vám věrně sloužila po všechny dny svého života.
Kéž vám Bůh žehná a provází vás celým nadcházejícím rokem."
Vánoční poselství z Nového Zélandu (1953)
Hovořil jsem o tom, jak na konci roku 1953 zahájili královna a vévoda z Edinburghu na královské jachtě půlroční cestu po zemích Commonwealthu. Na Štědrý den byli v Aucklandu na Novém Zélandu, kde královna nahrávala vánoční vysílání pro rozhlas ve vládním domě:
"Loni jsem k vám o Vánocích promlouvala z Anglie, letos tak činím z Nového Zélandu.
Auckland, kam jsem dorazila teprve před dvěma dny, je, jak se domnívám, od Londýna vzdálený jako žádné jiné město na světě a já jsem během své cesty sem urazila několik tisíc mil mnoha proměnlivými scénami a klimatickými podmínkami.
Přes to všechno se však dnes cítím zcela a velmi šťastně doma. Samozřejmě, že všichni chceme mít své děti o Vánocích, protože to je období, kdy se každá rodina schází u svého krbu. Doufám, že mě snad ty moje teď poslouchají, a jsem si jistá, že až přijde čas, budou i ony velkými cestovateli.
Před měsícem jsme s manželem odjeli z Londýna, ale už jsme krátce navštívili Bermudy, Jamajku, Fidži a Tongu a projeli jsme Panamou. Chtěla bych všem našim hostitelům srdečně poděkovat za laskavé přijetí a velké potěšení z našeho pobytu.
V krátké době navštívíme Austrálii a později Cejlon a než tuto velkou cestu ukončíme, podíváme se na další místa v Asii, Africe a ve Středomoří.
Bude to tedy cesta kolem světa, první, kterou měla anglická královna tu čest podniknout jako královna. Pro mě je však skutečně důležité, že jsem se na tuto cestu vydala proto, abych co nejvíce poznala lidi a země Commonwealthu a Impéria, abych se z první ruky dozvěděla něco o jejich vítězstvích a těžkostech a něco o jejich nadějích a obavách.
Zároveň chci ukázat, že koruna není jen abstraktním symbolem naší jednoty, ale osobním a živým poutem mezi mnou a vámi.
Někteří lidé vyjádřili naději, že moje vláda může znamenat nový alžbětinský věk. Upřímně řečeno, já sama se vůbec necítím jako moje velká tudorovská předchůdkyně, která nebyla obdařená ani manželem, ani dětmi, vládla jako despota a nikdy nemohla opustit rodné břehy.
Mezi jejím věkem a mým však existuje přinejmenším jedna velmi významná podobnost. Neboť její království, jakkoli bylo malé a chudé ve srovnání s evropskými sousedy, bylo přesto velké duchem a bohatě obdařené muži, kteří byli připravení obsáhnout celou zemi.
Nyní je toto velké Společenství, jehož jsem tak hrdá, že jsem jeho hlavou, a jehož součástí je i ono starobylé království, sice bohaté na materiální zdroje, ale ještě bohatší na podnikavost a odvahu svých národů.
Ti dobrodružní hrdinové tudorovské a stuartovské doby si jen málo uvědomovali, co vyroste z osad, které oni a pozdější průkopníci založili. Z říše, jejíž kostru vybudovali, vzniklo celosvětové společenství národů dosud nevídaného typu.
V tomto společenství je Spojené království rovnocenným partnerem mnoha dalších hrdých a nezávislých národů a vede ke stejnému cíli další, dosud zaostalá území. Všechny tyto národy se podílely na vytvoření našeho Společenství a všechny mají stejný zájem na jeho udržení, rozvoji a obraně před jakoukoli výzvou, která může přijít.
Když dnes cestuji po světě, jsem stále ohromenější úspěchem a příležitostí, kterou moderní Commonwealth představuje.
Stejně jako Nový Zéland, z jehož severního ostrova promlouvám, může být každý z jeho národů právem hrdý na to, co si na své půdě vybudoval.
Tomuto novému pojetí rovnoprávného partnerství národů a ras budu věnovat srdce a duši každý den svého života.
Chtěla jsem o tom promluvit z Nového Zélandu o letošních Vánocích, protože slavíme narození Knížete míru, který hlásal bratrství lidí.
Kéž by toto bratrství bylo rok od roku podporované všemi našimi myšlenkami a činy. Ve snaze o dosažení tohoto nejvyššího ideálu, Společenství neustále směřuje k větší harmonii mezi mnoha vyznáními, barvami pleti a rasami, a to navzdory nedokonalostem, kterými je jako každá lidská instituce zatížené.
Již v posledním půlstoletí se ukázalo, že je nejúčinnějším a nejpokrokovějším sdružením národů, jaké historie dosud poznala, a jeho ideál bratrství zahrnuje celý svět. Všem svým národům v celém Společenství národů doporučuji tuto vánoční naději a modlitbu.
A nyní chci něco říci svým lidem na Novém Zélandu. Včera v noci došlo v Tangiwai k velmi vážnému železničnímu neštěstí, které vneslo do mnoha domovů tragédii a do všech lidí smutek v tento vánoční den.
Vím, že na Novém Zélandu, a vlastně v celém Společenství národů, není nikdo, kdo by se nepřipojil k mému manželovi a ke mně a neposlal těm, kteří truchlí, poselství soustrasti s jejich ztrátou. Modlím se, aby oni i všichni, kteří byli zranění, byli utěšení a posílení."
Závěr
Dne 2. ledna 1984 Kenneth Rose, vynikající spisovatel a nestor královských životopisců, obědval s princeznou Margaret. Princezna mu vyprávěla, jak byla poslední týden zaneprázdněná ničením velké části staré korespondence královny matky a otlučených aktovek, ve kterých byla uložená. Kenneth Rose byl touto hroznou zprávou docela zděšený. Margaret nadšeně pokračovala:
"Už jsem naplnila dva velké pytle a služebnictvo má z mého úklidu takovou radost."
Nešlo o chvilkový rozmar, ale o organizovaný program ničení: o tři roky později v tom pokračovala. Patřily k nim i dopisy princezny Diany královně matce. David Griffin, její šofér, byl jejím komplicem v tomto historickém zločinu. Pod dohledem princezny, která si navlékla žluté gumové rukavice nadměrné velikosti, zřídil královskou spalovnu v popelnici před garáží v Kensingtonském paláci, kde měla Margaret byt.
"Kouř byl tak hustý, že jí z něj slzely oči a musela odejít," vzpomíná Griffin. Potom se opakovaně vraceli do Clarence House pro další dopisy a dokumenty, a všechny je spálili. Na několika z nich viděl Dianino jméno, a dokonce i její erb a rukopis a byla tam i spousta dalších z dřívějších desetiletí, adresovaných králi a královně.
"Princezna nikdy neřekla, proč to dělá, ale byla velmi odhodlaná, aby byly všechny zničené, tisíce z nich."
Kolik temných tajemství si s sebou královská rodina odnesla do hrobu, se už nikdy nedozvíme. Spoustu cenných materiálů jednoduše zničili. Jak jsme slyšeli v těchto dvou dílech, britská monarchie byla vždycky úzce provázaná se zpravodajskou komunitou. Obě instituce pečlivě kontrolují a spravují svou historii. Obě jsou vyňaté z požadavků na svobodné zacházení s informacemi. Královská aktivita je důležitým prostředkem k prosazování britského vlivu. Dokonale doplňuje britské tajné akce. Dvě složky britského státu, obě tajné a svým způsobem nepochopené, spolupracují v harmonii. Zpravodajské služby také zajišťují královskému rodu bezpečnost a přežití. Je to vzájemná symbióza. Mnozí si královský rod představují jako aristokratický výhonek, který se nevměšuje do aktivní politiky a funguje tak trochu stranou se svými ceremoniálními funkcemi.
Je tomu právě naopak: Od královny Viktorie, přes Alžbětu II. až po Karla III. se britští monarchové aktivně účastnili politiky a formovali ji. Nepodceňujme vliv královské rodiny na formování britské domácí i zahraniční politiky. Je totiž obrovská. Odehrává se ale v zákulisí a s jemnými strategiemi vybroušenými za mnohá staletí. K nám pronikají jen střípky a útržky. Naše bujná fantazie ale nesmí zastírat realitu, když tyto střípky a útržky skládáme dohromady. Jednoho dne si možná přečteme další úžasná tajemství dějin královské špionáže. Obávám se ale, že tyto dny jsou ještě hodně, hodně daleko.