Mozart jako člověk je snadno pochopitelný. Mozarta jako génia pochopit nelze. Příběh Mozartova života je dobře známý. Narodil se v Rakousku, jeho otec byl tyran, který ho neúnavně hnal do úzkých, měl nešťastné manželství s marnotratnou ženou. Jeho dětská povaha se necítila dobře uprostřed okázalosti a aristokratické nádhery vídeňského dvora. Byl otrávený svým velkým rivalem Salierim, což vedlo k předčasné smrti, která připravila svět o jeho nejinspirativnějšího hudebního génia. Pravdivé je pouze poslední tvrzení. V dnešní době masové zábavy jsou lidé nejvíce ovlivnění Mozartovým obrazem ve filmu Amadeus. Stejně jako děj filmu a divadelní hra, podle které byl film adaptovaný, je i Mozartova postava z velké části smyšlená nebo přinejmenším silně přehnaná. Jeden prvek je však zcela pravdivý. Ten úsměv táhnoucí se od ucha k uchu, ten nekontrolovatelný smích, ten permanentní pocit štěstí, že je spokojený sám se sebou i se svým géniem.
To všechno prostupovalo jeho bytostí. Hudební historie je plná zmučených duší, a trýzněných géniů. Mezi nimi je i jeden, který si může nárokovat titul největšího z nich, navzdory opakovanému zklamání z toho, že se mu nepodařilo získat stálé placené zaměstnání. Navzdory finančním problémům v posledních třech letech života. Navzdory tomu všemu byl Mozart jistě nejšťastnějším skladatelem, který kdy žil. Poslech Mozartovy hudby navozuje pocit pohody. Pocit, že na světě je všechno v pořádku. Ať už se mimo koncertní síň nebo operní dům děje cokoli, pokud člověk dokáže vytvořit takovou krásu, pak bude mít lidstvo vždy naději. Mozart nám předával poselství daru, kterým byl obdařen. Věděl to. Nevěděl, odkud se vzal a proč takový dar má jenom on. Ale věděl to a dál tento dar rozvíjel. Jsme mu za to bezmezně vděční, stejně jako naše děti, vnuci, pravnuci a každá další generace, která přijde po nich. Celkem Mozart jako muž a chlapec podnikl sedmnáct cest po Evropě. To dělá celkem 3720 dní, což představuje deset let, dva měsíce a dva dny. To představuje téměř třetinu jeho života. Vydejme se proto všichni společně do starých časů historie, do druhé poloviny 18. století na velkolepou pouť tajemství a záhad Mozartova života.
Salcburk: Než se Mozart narodil
Mozart se narodil 27. ledna 1756 v Salcburku. V době jeho narození to byl bohatý městský stát ležící mezi Bavorskem a Rakouskem a nezávislý na obou těchto zemích. Město zbohatlo a stalo se významným díky svému bohatému přírodnímu produktu, soli. Právě sůl mu dala jméno Salzburg Solný hrad. Technicky vzato byl Salcburk součástí Svaté říše římské národa německého, a tak volně řečeno byl součástí Německa. Po celý život se označoval za rodilého Němce a německého skladatele. Od prvních let existence Salcburku tu bylo opatství a v 18. století zde už tisíc let stála katedrála. Salcburk má za sebou pohnutou historii, která byla do značné míry způsobená posunem hranic kontinentální Evropy během napoleonských válek. Po bitvě u Slavkova v roce 1805 byl Salcburk připojený k Rakousku. To už byl Mozart čtrnáct let po smrti. Krátce byl převedený na Bavorské království jako trest za rakouskou porážku u Wagramu v roce 1809. V roce 1815 bylo město na Vídeňském kongresu definitivně vrácené Rakousku, jehož dvousté výročí se slavilo v letech 2015 až 2016. Nejmocnějším mužem v Salcburku byl arcibiskup.
Arcibiskup byl nejen nejvyšším církevním hodnostářem, ale také knížetem Svaté říše římské, odpovědným pouze papeži a císaři Svaté říše římské ve Vídni. Kníže-arcibiskup a jemu podřízení kanovníci řídili město Salcburk podle přísných římskokatolických zásad. Zákon o mravech, který arcibiskup vydal v roce 1736, tedy pouhých dvacet let před Mozartovým narozením, nařizoval:
"Muži nesmí opustit své lože bez košile a kalhot a ženy bez košile a spodničky. Kalhoty musí být vysoké do pasu a vpředu zapnuté. Ženské sukně musí zakrývat polovinu lýtek; košile a živůtky musí být dostatečně široké, aby se překrývaly a řádně šněrovaly. Naprosto zakázaný je dráždivý, bestiální a ďábelský zvyk vyskytující se ve veřejných lázních, kde se muži a ženy koupou společně téměř nazí a pak se navzájem osušují."
Knížecí arcibiskupský dvůr byl zdaleka největším zaměstnavatelem, který řídil životy obrovského množství lidí. Od právníků, vojáků a místních průmyslníků až po sekretářky, komorníky a služky. A také hudebníky. Salcburk byl kulturním městem, kde působil velký dvorní orchestr a sbor a kde se uplatnila řada hudebních skladatelů. Celkem bylo u dvora zaměstnáno asi sto hudebníků. Salcburský arcibiskup se tradičně držel stranou obyvatel města a nechával své kanovníky, aby od nich vymáhali peníze. Po celá staletí lidé ve městě s nelibostí přihlíželi bohatství, které se soustředilo v katedrále. Když byl v roce 1753 jmenován nový arcibiskup, kultivovaný muž s citem pro svůj lid a velkou láskou k hudbě, zavládlo tiché uspokojení. Arcibiskup SiegmundSchrattenbach si dal za cíl postavit Salcburk do čela hudebního dění ve Svaté říši římské.
Mozartovi rodiče
To bylo obrovské štěstí zejména pro jednoho muže. Ten muž před několika lety opustil svůj domov v bavorském Augsburgu, aby unikl kněžské kariéře a vydal se do Salcburku za svým hudebním povoláním. Po studiu na salcburské univerzitě získal místo u dvora jako houslista a učitel hry na housle. S ohromným hudebním talentem a pravidelným příjmem se zanedlouho oženil. Po jmenování nového arcibiskupa se stal dvorním skladatelem a brzy nato zástupcem kapelníka. Ve zvolené profesi rychle stoupal a budoucnost vypadala růžově. S manželkou mohli založit rodinu.
Jmenoval se Johann Georg Leopold Mozart. Historie nebyla k otci geniálního chlapce přívětivá a není těžké pochopit proč. Současníci ho popisovali různě jako jízlivého a obtížného, odměřeného a panovačného. Životy svých nejbližších kontroloval do nejmenších detailů. Jeho děti zjistily, že o každém jejich kroku rozhoduje za ně až do dospělosti. Jeho žena se sotva mohla rozhodnout sama za sebe. Despotický charakter byl zřejmý.
Právě jeho žena zůstává, na rozdíl od Leopolda, poněkud ve stínu. Jak uslyšíme, v mnoha dopisech, které jí Leopold psal během cest se synem, se o ní zmiňuje jen zřídka. Anna Maria Pertlová se narodila v Rakousku. Její otec zemřel, když jí byly pouhé tři roky. Zanechal rodinu bez prostředků. Jak se jeho zdravotní stav zhoršoval, půjčoval si stále více peněz. V době jeho smrti činily jeho dluhy více než čtyřnásobek jeho ročního platu, který pobíral jako nevýznamný místní úředník. Jeho majetek byl zabaven a Anna Maria se spolu s matkou a starší sestrou musela přestěhovat z klidné vesnice u jezera do rušného Salcburku, kde žily z milodarů. Anna Marie byla také často nemocná. Ještě nemohla vědět, že jí otec možná předal jeden opravdu velký dar. Ačkoli se hudbě nevěnoval jako profesi, byl velmi nadaným hudebníkem.
U jeho dcery se to možná neprojevilo, ale u jejích vlastních dětí určitě ano. Není známé, jak se Anna Marie seznámila s mladým dvorním houslistou Leopoldem Mozartem. Ale po zřejmě poměrně dlouhém zasnoubení se 21. listopadu 1747 vzali. Leopold právě dovršil osmadvacet let, jeho žena byla o třináct měsíců mladší. Leopold a jeho žena Anna Marie byli brzy považovaní za nejkrásnější pár v Salcburku. Jejich portréty, namalované ve středním věku, ukazují jemné citlivé tváře. Přesně devět měsíců po svatbě se jim narodil syn, který dostal jméno Leopold po otci. Dítě ale žilo necelých šest měsíců. Anna Marie ještě několikrát otěhotněla, ale i další děti zemřely do několika měsíců. Během sedmnácti měsíců přišli o tři děti, a to ještě nebyli manželé ani tři roky. Poslední dítě, které přežilo, pojmenovali Marie Anna, jako dvě její zesnulé sestry. Narodily se další dvě děti, ale i ty zemřely. Když Anna Maria znovu otěhotněla, nedá se říct, jestli byla nadšená, nebo zoufalá. Dětská úmrtnost byla v polovině osmnáctého století vysoká. V Salcburku bylo jistě mnoho rodin, které přišly o stejný počet dětí jako Mozartovi. Ale i tak muselo sedm těhotenství v tak krátké době Annu Marii jistě fyzicky i psychicky vyčerpat.
Mozartovo rané dětství (1756–1761)
Anna Marie ve svých pětatřiceti letech porodila dalšího syna 27. ledna 1756 v osm hodin večer. Nebyl to snadný porod. Placenta musela být odstraněná násilím, hlásil Leopold. V důsledku toho Anna Marie velmi zeslábla; hrozilo jí vysoké riziko smrtelné infekce a nějakou dobu se nevědělo, zda přežije. Tehdy se věřilo, že dítěti, kterému je více než den, ještě není pokřtěné, hrozí nebezpečí pekelného ohně. Proto bylo pokřtěné v půl jedenácté dopoledne následujícího dne. Od začátku se mu říkalo třetím jménem Wolfgang, častěji jeho zdrobnělinou Wolferl. V pozdějším věku sám dával přednost latinské verzi svého čtvrtého jména, Amadeus. I když spíše používal Amadé, nebo dokonce (když byl v Itálii) Amadeo. Wolfgang Amadeus Mozart byl sedmým a posledním dítětem svých rodičů. On a jeho starší sestra Nannerl byli jediní, kteří se dožili dospělosti. Jeho život ale nebyl dlouhý. Nannerl přežila svého mladšího bratra téměř o třicet osm let.
Hned po svatbě se Leopold s manželkou nastěhovali do bytu ve třetím patře domu na Getreidegasse 9, v překladu Obilná ulička. Dům patřil rodině Hagenauerů, která v přízemí obchodovala s potravinami a kořením. Člověk si představí, jak malý Wolfgang a jeho sestra vyrůstali s ostrou vůní těchto produktů pod nosem. Hagenauerovi se stali pevnými přáteli svých nájemníků Mozartových. Johann Lorenz Hagenauer byl také bankéř a milovník hudby. Podporoval Leopolda, aby vzal svého mladého syna na turné po Evropě. Také je v podstatě financoval tím, že ve městech po cestě poskytoval úvěry. Budova se nacházela ve starém městě v centru Salcburku.
Getreidegasse byla obchodním centrem města. Nacházely se tu soudní kanceláře, pekaři, obchodníci s potravinami, zlatníci, hotely a hostince. Byla to nejlidnatější ulice v celém Salcburku. Mozart tak jako kluk strávil svá formativní léta v centru města, obklopený jeho hlukem a ruchem. Po celý život zůstal měšťákem. Když se o mnoho let později přestěhoval do Vídně, nikdy nežil mimo blízké předměstí, ale raději se vždycky pohyboval co nejblíže centru města. Mozartův byt sice nebyl velký, ale vešla se do něj čtyřčlenná rodina. Bylo tu také místo pro clavier, malý klávesový nástroj. Kdyby přežilo více dětí, je pravděpodobné, že by se rodina musela brzy odstěhovat. Takto tam zůstali šestadvacet let, dokud sedmnáctiletému Wolfgangovi sláva a z ní plynoucí výdělky neumožnily přestěhovat se do většího domu.
Bytem v Getreidegasse se často ozývala hudba. Leopold a jeho profesionální přátelé zde společně hrávali. Leopold si tu také mohl přivydělávat soukromými lekcemi hry na housle. Byl velmi úspěšným učitelem. Leopold Mozart se pevně etabloval jako jeden z předních salcburských hudebníků. Zanedlouho byl jmenován zástupcem kapelníka u dvora. To byla vysoká pozice hned po samotném kapelníkovi. Pro Leopolda muselo být příjemným překvapením, když si uvědomil, že jeho nejstarší dítě Nannerl projevuje známky zájmu o hudbu. Důvěřoval svým instinktům a začal Nannerl učit hrát na klavír, když jí bylo asi sedm let. Okamžitě se jí to zalíbilo, což otce překvapilo a potěšilo. Ani si snad zpočátku nevšiml, když jeho malý, teprve tříletý syn začal tyto lekce bedlivě sledovat. Když skončily, chlapec vybíral noty, hrál jednoduché akordy a usmíval se nad příjemným zvukem.
Leopold sestavil pro Nannerl knihu skladeb pro cembalo od tehdejších skladatelů. Většinou se jednalo o menuety, které ale uspořádal tak, aby byly stále obtížnější, rytmy složitější, stále širší skoky, záludné ornamenty, postupující až ke křížení rukou. To bylo něco pro Wolfganga. Toho ale za chvíli hraní tercií nahoru a dolů na klávesách začalo nudit. Leopold zpozorněl. Jasně viděl, že Wolfgang je nadaný. Začal svého malého syna učit několik menuetů, pak i složitější skladby. Když na to později Nannerl vzpomínala, říkala, že Wolfgang se naučil menuet za půl hodiny a složitější skladbu za hodinu. Hrál je pak s maximální jemností, bezchybně a přesně na čas.
To by se za normálních okolností dalo očekávat u velmi talentovaného mladého hudebníka, který je nejméně o deset let starší než Wolfgang. Leopold si uvědomil, že jeho syn je více než jen obyčejně nadaný a začal ho ve čtyřech letech učit hrát na varhany a potom na housle. Chlapec si je přirozeně osvojil, zejména housle. Při jedné výjimečné příležitosti přišli do bytu v Getreidegasse dva Leopoldovi kolegové, aby si s ním vyzkoušeli několik nových smyčcových trií. Šestiletý Wolfgang otce přemlouval, aby mu dovolil hrát na druhé housle. Leopold byl neoblomný a tvrdil, že to nejde. Byl ještě dítě. Wolfgang trval na tom, že to zvládne. Otec opět odmítl. Wolfgang se rozplakal a odešel z pokoje. Druhý houslista, jistý Johann Andreas Schachtner navrhl Leopoldovi, aby nechal chlapce hrát vedle sebe. Nemohlo to být na škodu. Leopold svolil pod podmínkou, že Wolfgang bude následovat Schachtnerovo vedení.
"S údivem jsem si uvědomil," vzpomínal Schachtner, "že jsem brzy zcela zbytečný." Tak odložil housle a nechal Wolfganga pokračovat samotného. Chlapec úspěšně zvládl všech šest trií a četl od oka. Wolfgang se osmělil a požádal otce, aby mu dovolil hrát první houslový part. To znamenalo, že se Leopold vzdal hlavní role ve prospěch svého mladšího syna. Schachtner vyprávěl, jak se Wolfgang vzhledem ke svým malým rukám musel uchylovat ke špatným a nepravidelným polohám. Ovšem on i Leopold s údivem přiznali, že to zvládl bez vážnějších chyb.
Schachtnerovi vděčíme za vzpomínku na jinou událost, která se stala přibližně ve stejné době a měla ještě větší význam. Po čtvrteční bohoslužbě se s Leopoldem vrátili do bytu. Tam našli malého chlapce sedět u stolu s perem v ruce a skvrnami inkoustu na papíře. Pozorovali ho, jak namáčí pero až na dno kalamáře, čímž se na papír rozlévaly kapky inkoustu. Wolfgang skvrny setřel dlaní a pokračoval v psaní. Zeptali se ho, co to dělá."Píšu klavírní koncert. První věta je téměř hotová," odpověděl chlapec.Leopold se synově chvástání zasmál a upozornil ho, že pod inkoustovými šmouhami se nedá nic vyčíst. Pak se ale začal dívat pozorněji. Brzy podle Schachtnera ronil slzy úžasu a radosti:
"Podívejte se, Schachtnere, jak je to správně napsané. Ale je to příliš složité. Nikdo by to nedokázal zahrát.“"Proto je to koncert," řekl Wolfgang. "Musíš hodně cvičit, abys ho dokázal zahrát,"odpovědělSchachtner.
Wolfgang k jejich naprostému úžasu předvedl na klávesách, co má na mysli. Brzy ji ale odložil, jako by instinktivně věděl, že by měl začít s méně ambiciózními skladbami. Složil několik drobných skladeb pro klavier. Dochovaly se dvě skladby. Brzy po svých pátých narozeninách Wolfgang složil Andante a Allegro C dur pro klavír. Jsou to jeho první známé skladby. Leopold Mozart už nepochyboval. Měl syna s takovým hudebním talentem, se kterým se on ani nikdo jiný nikdy předtím nesetkal.
Kdy se Mozart stal Mozartem?
Mnozí neurofyzici zkoumající mozek se opakovaně zamýšlejí nad tím, odkud se vzala taková fenomenální Mozartova genialita. Pouze z genů jeho rodičů? Někteří tvrdí, že za to může šťastná kombinace specifických genů. Tyto specifické geny určují vnitřní vlastnosti neuronů zapojených do kognitivních funkcí mozku. Proto se takoví géniové s jedinečnými vlastnostmi rodí jednou za sto i více let. Jeden neuron si můžeme představit jako jednu jednotku stavebnice. Tato jednotka obsahuje nějaké své vnitřní vlastnosti. Ty vnitřní vlastnosti určují zděděné geny předků. Tyto jednotky stavebnice, neurony, se spojují do větších celků, sítí. Ty se nazývají synapse. Průměrný lidský mozek disponuje zhruba 100 miliardami těchto neuronů. Signály mezi nimi předává víc než 100 bilionů synapsí neboli spojnic. Když se tyto specifické neurony začnou spojovat do konkrétních sítí, synapsí, svůj potenciál posilují. Když má někdo matematické schopnosti, přirozeně se u něj shlukují neurony s aritmetickými vlastnostmi do sítí, synapsí. Tyto sítě, synapse, matematické nadání posilují.
Pokud má někdo hudební nadání, děje se to zrovna tak. Mozart měl ve své genetické výbavě tolik jedinečných hudebních neuronů, že bylo jednoduché spojovat je do hudebních sítí a rozvíjet je, posilovat je. Kognitivní funkce mozku probíhají na úrovni sítí. Takové sítě jsou považované za výpočetní modely, které se učí vykonávat kognitivní funkce, například porozumění jazyku, rozpoznávání tváří a tak dále, na základě spojení mezi neurony v synaptické síti. Bylo zjištěno, že rozvoj hudebních schopností vyžaduje vystavení dítěte prostředí hudbě už v dětství. Toho měl malý Wolfgang vrchovatě. Dále se už ví, že aktivita těchto konkrétních hudebních nebo jiných neuronů je závislá na věku.
To znamená, že jsou nejcitlivější na aktivaci v určitém kritickém období postnatálního vývoje mozku. Máme tu tedy několik faktorů, které se souběžně setkávají v malém géniovi. Za prvé, genetická výbava rodičů a prarodičů, která určuje vnitřní strukturu hudebních neuronů v mozku. Za druhé, vystavení malého Wolfganga prostředí hudby. Tím se stihly tyto hudební neurony aktivovat. Kdyby byl malý Wolfgang vystavený hudbě až v pubertě nebo dospělosti, nikdy by takové geniality nedosáhl. Za třetí, že kolem sebe slyšel hudbu, se tyto neurony nejen aktivovaly, ale začaly se spojovat do synaptických sítí. Začaly se posilovat a rozvíjet včas. Je známé, že jakýkoli trénink po konci citlivého věku, kdy je třeba tyto neurony aktivovat, nestačí. Jednoduše je pozdě. Proto se říká, že největší géniové musí být od raného dětství. Musí se aktivovat konkrétní neurony včas. Tyto všechny faktory se u Mozarta spojily v jedinečnou genialitu.
První výlet do Bavorska a Vídně (1762)
Začátkem ledna 1762 vzal Leopold své dvě děti do Mnichova, hlavního města Bavorska. Nannerl bylo deset let, jejímu bratrovi se blížily šesté narozeniny. Někteří Leopolda kritizují za to, že bral už tak malé děti na dlouhé cesty jen proto, aby ukázal jejich hudební talent. Na jednu stranu je kritika oprávněná. Ani jedno z dětí nikdy nechodilo do školy. Pro dceru v polovině osmnáctého století to pravděpodobně nebylo nic výjimečného. Ale ani Wolfgang do školy nikdy nechodil. Jeho otec ho učil výhradně doma v tak širokém spektru předmětů, jako byla matematika, čtení, psaní, literatura, jazyky, dějepis, zeměpis, tanec, dokonce i mravní a náboženská výchova.
Leopold si uvědomoval, že má dvě malé děti s výjimečným talentem. Nannerl byla v hudebních výkonech daleko před svým věkem. Uměla číst noty od oka, improvizovat na zadanou melodii, projít s ní několika tóninami a složit doprovodnou basovou linku, basso continuo. Co se týče Wolfganga, za chvíli začal svou starší sestru zastiňovat. A tak Leopold, který chtěl co nejlépe využít talentu svých dětí, odjel s Nannerl a Wolfgangem do Mnichova. V Salcburku zanechal svou ženu. Měla to být krátká cesta, ne delší než tři týdny. Je pravděpodobné, že Leopold nemusel žádat arcibiskupa o uvolnění z hudebních povinností u dvora. O tom, co se v Mnichově stalo, se ví jen velmi málo. Leopold ale musel mít v kapse působivý doporučující dopis, protože se mu podařilo získat audienci u bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Josefa a představit mu své velmi nadané děti.
Na knížete, který byl sám nadaným skladatelem a hráčem na violu da gamba, to udělalo dojem. Městská šlechta se řídila příkladem svého panovníka a pozvala obě Mozartovy děti, aby vystoupily v jejich salonech. Leopold se počátkem února vrátil domů do Salcburku, opojený úspěchem cesty a nadmíru hrdý na své děti. Už plánoval další kroky. Leopold si začínal uvědomovat, že jeho děti se mohou stát vážně úspěšným zdrojem příjmů. Okamžitě začal pracovat na další cestě a lobboval za ní na nejvyšší úrovni. Tentokrát si kladl vysoké cíle. Konečný cíl v rámci habsburské říše. Sídlo císaře Svaté říše římské, hlavní město hudby Vídeň. Je také více než pravděpodobné, že z Mnichova do Salcburku pronikly zvěsti, že Mozartovy děti jsou opravdu výjimečné.
Leopold dosáhl svého cíle a nejen to. Hudbymilovný arcibiskup Schrattenbach schválil Leopoldovu dovolenou. Ba co víc, souhlasil s tím, že bude cestu alespoň částečně sponzorovat a po dobu Leopoldovy nepřítomnosti mu bude vyplácet plný dvorní plat. Leopold také přesvědčil svého domácího Johanna Lorenze Hagenauera, aby mu poskytl další finanční pomoc. Hagenauer půjčil Leopoldovi peníze a umožnil mu čerpat peníze z Hagenauerova obchodního účtu, zatímco byl pryč. Hagenauer byl nejen Leopoldovým domácím, ale také jeho bankéřem. Mozartovi tak měli ideální podmínky pro to, aby zkusili štěstí v kultivovaném hlavním městě Vídni s množstvím bohatých aristokratů a mecenášů umění. Tentokrát s sebou vzal i svou ženu: všichni odjeli ze Salcburku 18. září 1762.
Finance byly dostatečně zajištěné, aby s sebou vzali služebnictvo, i když to je asi příliš přehnané označení. Joseph Richard Eslinger byl fagotista a opisovač, ale jeho úkolem bylo starat se o oblečení a zavazadla rodiny, dohlížet na pořádek ve všech notách a vůbec vyřizovat za ně pochůzky. Možná bychom si mysleli, že Leopold tehdy překypoval sebedůvěrou, protože si byl jistý, že jeho malý syn, kterému bylo teprve šest let a osm měsíců, ohromí hudebně vyspělé Vídeňany svým mimořádným talentem. Právě naopak. Leopold byl od přírody ustaraný a rozený pesimista. Krátce po příjezdu do hlavního města napsal Hagenauerovi:
"Kdybych tak věděl, jak to nakonec dopadne.“
Cesta ze Salcburku do Vídně trvala téměř tři týdny. Mozartovi nikam nespěchali. Po cestě čekala spousta lidí, na které bylo třeba udělat dojem hudebními vystoupeními, která měla sloužit jako zkouška pro velké město. Vždycky také existovala možnost, že taková vystoupení přinesou finanční odměnu. Nejpřímější cesta do Vídně by vedla na východ. Místo toho se ale vydali na sever do Pasova na bavorských hranicích s Rakouskem. Leopoldovým cílem bylo předvést knížecímu biskupovi, hraběti Josefu Marii Thun-Hohensteinovi, talent svých dětí. Rodina se v Pasově nalodila na loď a vydala se po Dunaji do Lince, rušného hlavního města Horních Rakous, které se rozkládá na břehu mohutné řeky.
Situace se začala zlepšovat. Na lodi se Leopold dal do řeči s jistým hrabětem Herbersteinem, který město dobře znal a brzy se měl stát prvním lineckým biskupem. Ten Leopoldovi přesně řekl, s kým se má spojit, až dorazí. To se vyplatilo. Wolfgang a Nannerl uspořádali v Linci pod záštitou vysokého šlechtice svůj první veřejný koncert. V publiku bylo několik hostujících vídeňských šlechticů. Mezi nimi seděl i hrabě Pálffy."Hrabě Pálffy," hlásil nadšený Leopold "s úžasem poslouchal obě děti.“ Po návratu do Vídně o tom s velkým nadšením promluvil se svým přítelem arcivévodou. Ten to zase, přesně jak Leopold doufal, předal své matce, císařovně Marii Terezii. Ta se o tom bezpochyby zmínila svému manželovi, císaři.
Leopold měl dobrý důvod k optimismu. Zvěsti o hudebních schopnostech jeho dětí se dostaly až na samý vrchol. Nepochybně povzbuzen se rozhodl nezamířit rovnou do Vídně, ale nechat loď v městečku Ybbs. Ať se to rozkřikne, ať se dostaví pocit vzrušení a očekávání. Tam Wolfgang hrál na varhany ve františkánském kostele. Jak Leopold napsal v dopise Hagenauerovi do Salcburku, hrál na ně tak dobře, že: "Františkáni spěchali na kůr a málem umřeli úžasem." Dá se pochopit proč. Byl to chlapec, kterému ještě nebylo ani sedm let a hrál na mohutné varhany.
Mozartova rodina dorazila do Vídně 6. října 1762, téměř tři týdny po odjezdu z domova. Na nábřeží ale na ně dopadla tvrdá realita. Mozartovo jméno se možná dostalo k císařské královské rodině v paláci Hofburg, ale celním úředníkům na břehu Dunaje bylo neznámé. Mozartovi byli vyzvaní, aby otevřeli svá zavazadla ke kontrole. Chlapec vytáhl z pouzdra housle a zahrál menuet. Vyšší celník, okouzlený improvizovaným recitálem, dovolil rodině pokračovat v cestě, aniž by jejich zavazadla otevřel. Nejprve se ubytovali v provizorním ubytování na Fleischmarktu, potom se přestěhovali do podnájmu na TieferGraben. Nebyl to zrovna vrchol pohodlí. Leopold uvedl, že měli v prvním patře jediný pokoj. Byl rozdělený na dvě části. Leopold a Wolfgang sdíleli jednu postel v prostoru na spaní, Anna Marie a Nannerl se dělily o druhou. Leopold byl podrážděný a stěžoval si, že se děti nepřestávají vrtět. Zpráva o jejich příjezdu byla rychlejší než běžec. Leopold se čtyři dny po příjezdu do hlavního města vydal do opery. Tam zaslechl, jak jiný syn Marie Terezie z operní lóže rozhlašuje, že:"Ve Vídni je chlapec, který hraje výborně na klavír."
Tímto synem byl arcivévoda Leopold, který měl časem nastoupit na císařský trůn po svém bratrovi Josefovi. Víme tedy, že ještě před příjezdem Mozartových do Vídně o mimořádném talentu mladého Wolfganga mluvili císař, císařovna i dva budoucí císaři. A zvěsti se začaly šířit dál. Starší šlechtic, který recitál v Linci domluvil, se vrátil do Vídně a okamžitě oslovil velmi vlivného ředitele opery. Hrabě Herberstein, Leopoldův společník na lodi, se také přičinil, aby se o tom ve Vídni vědělo. Leopold rozhodně nepřeháněl, když psal Hagenauerovi do Salcburku: "Jakmile se zjistilo, že jsme ve Vídni, přišel rozkaz, abychom se dostavili ke dvoru.“
Ve středu 13. října 1762 se rodina vydala kočárem do zámku Schönbrunn, císařova letního sídla západně od města. Lze si snadno představit Annu Marii a obě děti, jak s úžasem hledí na císařský kočár, který pro ně byl poslán a přijíždí k velkolepému, impozantnímu a krásnému baroknímu paláci, nedávno vylepšenému a přestavěnému na příkaz císařovny Marie Terezie. Zprávy o této události, které Leopold podrobně popsal v dopisech do Salcburku se staly legendárními. Je to první skutečný důkaz, který máme k dispozici, o mimořádném talentu mladého Wolfganga u kláves. Dává nám také první skutečný vhled do jeho povahy a do toho, jaké to bylo dítě.
Rodina byla uvedená do královské přítomnosti. Císařovna Marie a její manžel císař František seděli ve dvou čalouněných křeslech. Přítomná byla také jejich nejmladší dcera Marie Antonie, jen o tři měsíce starší než Wolfgang. Marie Antonie za několik málo desetiletí vstoupila do dějin jako francouzská královna Marie Antoinetta. V místnosti se nacházeli i další členové rodiny a také některé starší osoby, například dvorní dámy. Začalo to celkem konvenčně. Až na to, že šlo o chlapce ve věku šest a půl roku, který byl na svůj věk nepřiměřeně malý. Wolfgang vylezl na stoličku, nožičky mu visely a hrál na klavír. K otcově úlevě nezklamal.
"Lidé nemohli uvěřit svým uším a očím, když viděli [Wolfgangovo] vystoupení," hlásila jedna z dvorních dam.
Císař František se sám ujal slova, a rozhodl se pro malou lumpárnu. Malý Wolfgang měl být podrobený zkoušce. "Vidím, že hraješ všemi prsty, což jsi zvyklý dělat. Ale co kdyby byla klávesnice zakrytá? Dokázal bys pak vyloudit melodii třeba jen jedním prstem?"Wolfgang zapištěl radostí. Byl to přesně ten druh triku, který se mu líbil. Našel kus látky a položil ho podél klávesnice, aby zakryl klávesy. Černé klávesy, které byly zvednuté, držely látku mírně nad bílými klávesami, takže nebyl patrný žádný důlek, který by označoval oddělení kláves. Wolfgang musel hrát zcela naslepo, což mu nedělalo žádné problémy. Nejprve jedním prstem vyloudil melodii. Pak bez potíží zahrál všemi prsty a pravděpodobně s rošťáckým úsměvem vzhlédl do vzduchu, možná drze na samotného císaře.
Císař František ho nazval Hexenmeister, malý čaroděj. Také císařovna nešetřila chválou, protože malý Wolfgang seskočil z klavírní stoličky, přiběhl k ní, vyskočil jí na klín, objal ji kolem krku a zasypal ji polibky. Ještě nikdy se k císařovně habsburské říše nikdo mimo její nejbližší rodinu nechoval tak důvěrně. Bylo tu více historek, které vyvolaly mnoho pobavení. V jednu chvíli Wolfgang uklouzl na mramorové podlaze, když zakopl v místnosti. Marie Antonie, budoucí královna Marie Antoinetta, mu pomohla na nohy. "Jste velmi laskavá," řekl jí. "Jednou si vás vezmu."
Celá návštěva Schönbrunnu trvala tři hodiny a její součástí byla i osobní prohlídka císařovniných soukromých apartmánů. Wolfganga prováděly královské děti, které byly nadšené, že mají nového mladého přítele. Hrdý Leopold Mozart odvedl svou rodinu zpět do skromného bytu na TieferGraben. Najednou se zpráva o Mozartovi roznesla mezi šlechtu jako lesní požár. Žádostí o vystoupení Wolfganga ve šlechtických palácích a salonech bylo mnoho. Leopold musel dokonce napsat domů salcburskému knížeti žádost o prodloužení dovolené. Tato konkrétní žádost z nejvyšších míst s sebou přinesla 100 dukátů, což byl velmi vítaný přírůstek do Leopoldových financí.
Ostatní šlechtici dávali Leopoldovi různé dary a peníze, což bylo mnohem vítanější. Než rodina strávila ve Vídni měsíc, poslal Leopold domů na účet 120 dukátů. To bylo více než dva plné salcburské platy. Císařovna věnovala Wolfgangovi a Nannerl dary. Každý z nich dostal kompletní dvorní šaty. Wolfgang a Nannerl si je oblékli následující rok doma v Salcburku na dvě olejomalby. První portréty Mozartových dětí, které máme k dispozici. Leopold Mozart měl všechny důvody k tomu, aby byl s vývojem situace ve Vídni velmi spokojený. Ale byl tak trochu ustaraný, možná rozený pesimista. A měl k tomu důvod.
V době druhého vystoupení Mozartových v Schönbrunnu 21. října, se mladý Wolfgang vážně cítil špatně. Hrozilo to už nějakou dobu. Jeho matka byla přesvědčená, že cesta lodí po Dunaji, která byla na září nezvykle chladná, mokrá a větrná, poškodila jeho zdraví. Wolfgangův talent byl natolik zázračný, že i když trpěl zhoršující se rýmou a bolestmi v krku, dokázal hrát ve šlechtických salonech stejně dobře jako kdykoli předtím. Ale lidé – vysoce postavení šlechtici – začali mluvit.
Netlačil Leopold na svého syna příliš? Dokonce i císařovna se nechala slyšet, že Leopold v honbě za dukáty obětuje zdraví svého syna. Po této návštěvě Schönbrunnu se u Wolfganga objevila vyrážka a léze s bolestmi zad a kyčlí, které byly diagnostikované jako "spála". Jeho stav ztěžovalo to, že se mu začaly prořezávat dospělé zuby. Bylo mu teprve šest let a devět měsíců. Lékař ho doporučil uložit na lůžko, kde zůstal dva týdny. Po této době se jeho stav výrazně zlepšil. Zpráva o spále se ale rozšířila a Leopold náhle zjistil, že pozvánky jsou zrušené a další nepřicházejí.
Zpět v Salcburku (1762)
Když rodina dorazila domů do Salcburku, Wolfgangovi už bylo tak špatně, že vzniklo podezření na neštovice. Měl horečku, která mu bránila ve spánku a stěžoval si, že necítí nic v dolních končetinách a nemůže hýbat nohama. Byl opět upoutaný na lůžko a trvalo týden, než se jeho stav začal zlepšovat. Zdá se, že dřívější nemoc byla streptokoková infekce, po které o několik týdnů později následovala revmatická horečka. Ačkoli jeho nízký věk umožňoval rychlejší uzdravení, pro tak malé dítě, jako byl Wolfgang, to byla vážná onemocnění. Leopold si dělal starosti, jaký dopad bude mít vážná nemoc na rodinné finance.
Už ve Vídni viděl, jak Wolfgangův špatný zdravotní stav vedl k okamžitému výpadku příjmů. Pokud by se to opakovalo, růžová budoucnost, kterou kdysi pro rodinu viděl, by se rychle rozplynula. I on musel zvážit své vlastní postavení, které bylo nejisté. Leopold vážně zkoušel trpělivost arcibiskupa, když podruhé prodloužil svou nepřítomnost. Když už to začalo vypadat opravdu chmurně, situace se začala zlepšovat. Ačkoli byl Michael Haydn, mladší bratr Josepha Haydna, přivedený do Salcburku jako dvorní skladatel a konzertmeister, Leopold Mozart se dočkal vytouženého povýšení. Také Wolfgangův zdravotní stav se zlepšil. Brzy se ukázalo, že jeho mimořádný mladý génius neutrpěl. Bylo na čase se posunout dál. Bylo na čase být odvážný. Odvážný a statečný. Trochu zariskovat. Wolfgang dobyl Vídeň. Teď přišel čas dobýt Evropu.
První cesta Evropou (1763)
Dne 9. června 1763 odjela Mozartova rodina, matka, otec a dvě děti, z Vídně na rozsáhlou cestu po Evropě. Leopold naplánoval ambiciózní trasu. Nakonec byla mnohem náročnější, než zamýšlel. Navštívili více míst a cesta trvala mnohem déle, než původně plánoval. Celkově turné trvalo tři a půl roku. Ujeli několik tisíc kilometrů, zastavili se v osmdesáti osmi městech a děti vystupovaly před mnoha tisíci diváky. Leopoldovi se snadno podařilo přesvědčit vlídného arcibiskupa Schrattenbacha, aby mu poskytl placenou dovolenou. Náklady opět částečně nesl Hagenauer a další bohatí salcburští měšťané.
Hudbu milující kurfiřt se na vlastní uši přesvědčil o schopnostech Mozartových dětí. Věděl, že jakákoli pochvala, které se jim dostane, bude pro Salcburk a jeho panovníka dobrým vysvědčením. To se skutečně stalo, ale v míře, kterou Schrattenbach, Salcburk nebo dokonce Leopold Mozart nemohli očekávat. V době, kdy se rodina vrátila domů, bylo jméno Mozart známé po celé Evropě. Ti, kteří se zúčastnili některého z jejich recitálů, o tomto zážitku vyprávěli ještě desítky let poté. Nejvýznamnější německý dramatik a básník Johann Wolfgang von Goethekrátce před svou smrtí živě vzpomínal, jak téměř před sedmdesáti lety viděl ve Frankfurtu vystupovat malého člověka s parukou a mečem.
Cesta ale rozhodně nezačala příznivě. Čtyřčlenná rodina a komorník urazila necelý den cesty, když se na kočáře zlomilo jedno ze zadních kol. Provizorní náhradu dodali v zájezdním hostinci, ale neměla tu správnou velikost. Museli ale pokračovat v cestě. A tak Leopold a komorník dvě hodiny kráčeli podél kočáru, aby ho odlehčili. Těsně po půlnoci dorazili do bavorského města Wasserburg, kde hledali povozníka a hostinec, kde by se mohli ubytovat. Zatímco se kočár opravoval, vzal Leopold Wolfganga do kostela ve Wasserburgu. Tamní varhany měly pedály a malý chlapec s krátkýma nohama ještě na varhany s pedály nehrál. Leopold ukázal Wolfgangovi, jak se hraje s pedálovou deskou a pak udiveně napsal: "Odstrčil stoličku a experimentoval ve stoje. Zůstal stát, hrál, a přitom pracoval s pedálem. Působil dojmem, že takto cvičí už několik měsíců.“
Opravený vůz odjel do Mnichova, kam dorazili 12. června 1763. Jednalo se o opakovanou návštěvu bavorského hlavního města, kde se sešli další obdivovatelé z řad šlechty, včetně samotného kurfiřta. Kurfiřt dal najevo, že chce slyšet hrát i dceru. Nannerl si nakonec vedla obdivuhodně a Leopold byl příjemně překvapen, když dostal štědrou odměnu. Po téměř deseti dnech pobytu se konečně dostali z Mnichova a zamířili do Augsburgu. Leopold se na tuto část cesty netěšil. Své rodné město nikdy neměl rád. Koneckonců ho při první příležitosti opustil, aby mohl studovat na univerzitě v Salcburku. Leopoldův rozchod s jeho rodinou byl tak hluboký, že si matka ani nepřišla poslechnout vystoupení svých vnoučat. Místní noviny chválily jeho:"Dvě nádherné děti," a psaly o "Mimořádných darech, kterými velkorysý Bůh obdařil v tak hojné míře tyto dvě milé děti.“
Leopold, který nikdy zbytečně nerozhazoval peníze ovšem investoval v Augsburgu do jedné poměrně překvapivé akvizice. Klavíru, který byl dostatečně malý na to, aby ho mohli vozit s sebou na cesty. Leopold co nejrychleji přestěhoval rodinu do Ulmu, vzdáleného asi pětasedmdesát kilometrů západně od Mnichova, dalšího města, které Leopold neměl v lásce. "Odporné, staromódní, nevkusně postavené," napsal do Salcburku. Malebné křivolaké uličky a hrázděné domy ze středověku ho nijak nelákaly. Dával přednost klasickému řádu, vyváženosti, symetrii. Ve skutečnosti se situace měla ještě zhoršit.
Leopoldův plán byl zamířit do Stuttgartu, sídla vévody Karla Evžena, který byl známý jako velký mecenáš umění a štědře odměňoval umělce. V Leopoldově kapse se nacházel nadšený doporučující dopis od jednoho staršího salcburského kanovníka. Cestou se ale Leopold na nádraží při výměně koní dozvěděl, že vévoda odjel na svůj venkovský zámek severně od Stuttgartu a hodlá odtud pokračovat do svého loveckého sídla. A tak se stalo, že vévodu nedostihli. 12. července se Mozartovým podařilo odjet a pokračovat v cestě. Pokračovali přes jižní Německo a Porýní, zastavili se v Heidelbergu, Mohuči, Frankfurtu a Koblenci. Byli pryč už přes měsíc a jejich úsilí se příliš neprojevilo. Měli představení, mnoho chvály, přišly peníze, ale jen o málo víc než na pokrytí nákladů.
Frankfurt, obchodní a kulturní metropole oblasti, nebyl ničím jiným než triumfem. Leopold veřejně oznámil: „Dne 18. srpna se uskuteční koncert, který osloví všechny, kdo mají potěšení z mimořádných věcí. S neuvěřitelnou dovedností zahrají dvanáctiletá dívka a sedmiletý chlapec koncerty, tria s otcem Leopoldem a sonáty".
To se jim také podařilo s takovým úspěchem, že se koncert opakoval čtyřikrát. Na pátém koncertu vyzval Wolfgang posluchače, aby zahráli jednotlivé tóny nebo akordy na libovolný nástroj. Dokonce i na zvonky, skleničky a hodinovou zvonkohru. Wolfgang s jeho absolutním sluchem, hravě poznal všechny noty. Jako vrchol jeho umění, hrál na klávesy s klávesami zakrytými látkou. Nejen hrál, ale improvizoval ve všech tóninách, i v těch nejobtížnějších. Publikum bylo patřičně ohromené. Goethe vzpomínal, že se tohoto koncertu zúčastnil ve svých čtrnácti letech.
Teď měl Leopold v hledáčku tři cíle, jejichž důležitost rostla: Brusel, Paříž, nejprestižnější ze všech – Londýn. Překročení hranic z Německa do rakouského Nizozemí bylo pro Mozartovy první cestou do zahraničí. Technicky vzato se stále nacházeli na území Svaté říše římské v její nejzápadnější výspě. Ovšem přinejmenším pro Leopolda byli na cizím území. Místní obyvatelé neovládali němčinu, takže Leopold byl při smlouvání o ceně v nevýhodě. Stěžoval si, že hostinští a výčepní okamžitě nadsadili účet, když zjistili, že je cizinec. Téměř všichni měli těžké dřevěné boty a ženy nosily pláště s kapucemi. V hostinci se jedlo maso a tuřín z kotlíku zavěšeného nad ohništěm. V hostinci za městem se Leopold zasmál, když do jídelny vtrhlo stádo prasat, které se brodilo a chrochtalo pod stoly. Ale recitály, které děti přednesly v Bruselu různým členům místní šlechty, byly dobře odměněné, i když v hotovosti nedostal tolik, kolik doufal.
"Malý Wolfgang dostal dva nádherné meče… Moje holčička dostala od arcibiskupa holandskou krajku a ostatní dvořané jí darovali pláště, kabáty a tak dále. S tabatěrkami, pouzdry na jehly a podobnými věcmi bychom si brzy mohli založit obchod."
V Leopoldových slovech bylo jasně patrné skryté zklamání a frustrace. Konečně bylo čekání u konce. Po téměř šesti týdnech se 7. listopadu konal velký koncert za přítomnosti prince Karla. Jako vždycky měl obrovský úspěch. Leopold s potěšením hlásil svým plátcům do Salcburku, že získal bohatou kořist v podobě tučných tolarů. O osm dní později naložil svou rodinu do už poněkud otlučeného kočáru a vydal se na cestu do Paříže. Cesta trvala čtyři dny se třemi nočními zastávkami. Leopold si stěžoval, že ceny za pronájem koní byly překvapivě vysoké; všudypřítomné dlažební kostky působily na odpružení kočáru spoušť. Zejména proto, že kočí koně bičovali do cvalu a muži i koně se střídali každé dvě hodiny. Leopold si totiž připlatil za expresní cestu, aby ušetřil za další noční zastávky. Leopold v jednom dopise dodal, že jeli takovou rychlostí a v takovém chaosu, že si připadal jako voják císařské armády pronásledovaný dvěma divizemi Prusů.
Paříž (1763)
Mozartovi dorazili na předměstí Paříže 18. listopadu odpoledne. Leželo před nimi velké evropské hlavní město bez hradeb a opevněných bran. Pohled, nad kterým oči Středoevropana žasly. Leopold v dopise do Salcburku napsal: „Ulice byly zapáchající a bez účinné kanalizace, přesto po nich jezdily kočáry, které ho udivovaly svou krásou. Mnohé z nich prý byly jasanové jako cembalo. Našel "velmi málo krásných kostelů." Ani Notre-Dame na něj zřejmě neudělala dojem. Vynahradilo mu to velké množství krásných hotelů nebo paláců, na jejichž vnitřní výzdobě se nešetřilo. Leopolda obzvláště zaujala novinka té doby – splachovací záchod. Ten podrobně v dopise do Salcburku také vylíčil: "Na obou stranách jsou úchyty, které lze po dokončení práce otočit. Jedna rukojeť způsobí, že voda vystříkne směrem dolů, druhá vyšle vodu – která může být i teplá – nahoru. Nevím, jak vám to podrobněji vysvětlit zdvořilým a slušným jazykem. Zbytek si musíte představit nebo se mě včas zeptat.“ Dodal, že toaletní skříňky byly krásně obložené kachličkami po holandském způsobu a že na vysoce zdobených podstavcích stály nádherně malované porcelánové nočníky. Poblíž stály sklenice s parfémovanou vodou a květináče naplněné aromatickými rostlinami.
Paříž byla také, to bylo pro Mozartovy poněkud důležitější než splachovací záchod, hlavním městem hudby kontinentální Evropy. Měla velkou operu a menší konkurenční operu, která dávala vzniknout nové formě zábavy. Opéracomique, ve které měl Wolfgang v příštích letech vyniknout. Mnoho bohatých šlechticů bylo mecenáši umění a ve městě kvetlo hudební vydavatelství. Je proto překvapivé, že se konalo jen málo veřejných koncertů; největší naděje Mozartových spočívala ve vystupování ve šlechtických palácích a v konečné odměně na versailleském dvoře Ludvíka XV.
Jejich pokoj, ve kterém byli ubytovaní, byl velký a pohodlný. Obsahoval také dvou klávesové cembalo. Leopolda zaujalo také zjištění, že v odlehlém koutě sídla hrabě provozuje kasino, které je chráněné před francouzskými zákony, protože se technicky nachází na bavorském území. Mozartovy děti se chystaly dobýt Paříž, ale osud tomu chtěl jinak. Jeden z vnuků krále Ludvíka se nakazil neštovicemi a náhle zemřel. Dvůr se oblékl do černého a všechny zábavy byly pozastavené. Mozartovi využili čas, jak byli zvyklí. O pozvání ke hraní ve šlechtických palácích nikdy nebyla nouze, kamkoli přijeli a Paříž nebyla výjimkou. V Paříži usnadňoval cestu Mozartovým především jeden muž, který si tím vysloužil malé místo v hudební historii. Jmenoval se Friedrich Melchior Grimm, Bavor, který se stal tajemníkem Ludvíka Filipa, vévody Orleánského.
Měl přístup k vysokým postům a pořádal Mozartovy koncerty a večery. Dokonce prodával vstupenky a zajišťoval osvětlení sálu voskem. Zkrátka řídil jejich hudební aktivity. Leopolda také učil dvorské etiketě a tomu, jaké konkrétní obraty jsou u dvora oblíbené, aby se připravil na očekávané pozvání k cestě do Versailles. Mladý Wolfgang dobře využíval svůj čas. Zvláště když měl teď k dispozici cembalo. Zkomponoval dva soubory sonát pro cembalo a housle. Byl to právě Grimm, kdo mu poradil, kterým členům francouzské královské rodiny a šlechty by je měl věnovat.
Je více než pravděpodobné, že věnování v květnaté francouzštině napsal právě on. Po skončení období dvorního smutku se Mozartovi vydali do Versailles, kde Wolfgang a Nannerl vystoupili před králem a královnou a sklidili předvídatelný úspěch. Leopold s otcovskou pýchou napsal, že jeho syn:"Okouzlil téměř každého." Není těžké pochopit proč. V pouhých osmi letech, na svůj věk malý, oblečený v černém obleku a třírohém klobouku, přitahoval pozornost jako magnet. Královy dcery mu dovolily políbit jim ruce a polibky mu oplatily.
Královna, původem Polka, která mluvila plynně německy, s ním snadno konverzovala. Členové královské rodiny byli vidění, jak spěchají chodbami v naději, že ho zahlédnou. Vyhledávali ho angličtí a ruští velvyslanci. Pouze jedna osoba se nezdála být úplně přívětivá. V apartmánech ve Versailles žila také nejznámější žena Francie, Madame de Pompadour, královská milenka. Ačkoli byla ve Francii velmi neoblíbená kvůli svému vlivu na krále, byla paní de Pompadour štědrou mecenáškou umění a sama byla hudebnicí. Uměla hrát na cembalo.
Leopold Mozart proto považoval za vhodné, aby k ní vzal svého malého syna. Wolfgang svou hrou podle očekávání nadchl MadammePompadour. Když skončil, sehnula se, aby mu pomohla slézt z klavírní stoličky. Wolfgang, očekávaje vřelé objetí, ji objal kolem krku a natáhl se, aby ji políbil. Šokovaná a poněkud zděšená stáhla hlavu dozadu, aby se polibku vyhnula. Vyměnili si zdvořilosti a Mozartovi odešli. Leopold pak hlásil v dopise do Salcburku kritiku královské milenky:"Pohledná a urostlá, ale nesmírně povýšená."
Bylo načase opustit Paříž, ale osud opět zasáhl. Wolfgang onemocněl docela vážně. Měl vysokou horečku, silný zánět v krku a vylučoval hleny v takovém množství, že se zdálo, že se udusí. Nannerl onemocněla také, ale ne tak vážně. Leopold to přičítal špatné hygieně. Rodina, která byla zvyklá na sladkovodní ryby z německých jezer, se na ryby na pařížských stáncích dívala s odporem. Všechno jídlo a vodu převařovali. Přesto je všechny trápil průjem. Děti se po odpočinku zotavily.
Závěr
To je konec první epizody. Příště budu pokračovat v pobytu Mozartových v Londýně. Po evropském turné se vrátí do rodného Salcburku. Po vystupování ve Vídni se vypravili na další italské turné, které trvalo více jak patnáct měsíců. Mladý Wolfgang už tehdy začal komponovat. Právě na vliv Mozartovy hudby na lidský mozek se podívám na konci druhé epizody.