O tom, jak západ raboval Rusko. V úvodu se hovoří o tom, kam se ztratily miliardy a zlato v nekonečných stepích. Poté jsou rozebraná tři dějství. V prvním se mluví o hospodářském znásilnění Ruska, ve druhém o strategii využití ropy a plynu a ve třetím o korunovaci Borise Jelcina. Dále se pořad zabývá tím, jak Clinton a Mezinárodní měnový fond zachraňovali Jelcina a jak vstoupil Edmond Safra. Také se hovoří o vraždě na trhu se zlatem, o drogách, praní špinavých peněz a bankovním boomu. Závěr shrnuje známou skutečnost, že všechny cesty vedou do USA.
Úvod
Dnešní pořad jsem se rozhodl věnovat Jelcinovskému Rusku v období převážně 90. let. O této etapě jsme mnozí četli, ale mnoho materiálů se podle mě nevěnuje této historické etapě dostatečně do hloubky a komplexně.
Někteří z vás se mě občas ptáte, proč dělám to, co dělám, a kde beru energii a hlavně chuť hrabat se v takové špíně. Každý máme asi rádi detektivky nebo thrillery. Napínavá četba nás ale také nutí přemýšlet a kombinovat. Proč ale číst nějaké slaboduché detektivky o tom, že vrah je zahradník, nebo o hraběnce, která zabíjela pletací jehlicí. Nic proti Agátě Christie nebo Arthuru Conanu Doylovi, ale všechno to jsou detektivky čistě fiktivní. Proč bychom měli ztrácet náš drahocenný čas fikcí, když můžeme zkoumat realitu? Není to snad lépe investovaná energie? Vždyť kolem nás se skrývá tolik záhad, které se nás bezprostředně týkají, aniž bychom si to uvědomovali. Náš celý život je jedna velká detektivka. A to je asi ten hlavní faktor, který mě žene kupředu. Rozkrývat a odhalovat záhady kolem nás.
Vždyť osobní svoboda je přece morální imperativ. Je třeba odsoudit všeobecnou korupci a zneužívání moci a privilegií na nejhlubších úrovních společnosti. Pokud je demokracie vládou lidu, pak jsou vlivné kliky a tajné programy vlád protidemokratické. Pokud nechceme opakovat osudové chyby z nedaleké minulosti, je třeba horlivě bojovat proti tajným vládním sférám, které financují tajné kampaně proti nám. Snaží se s námi manipulovat a ovlivňovat naši mysl vybroušenými psychologickými metodami a postupy. Není tohle už dostatečný důvod, proč o tom mluvit? A pokud někdo nemá čas a chuť po tom pátrat, může alespoň posouvat mé pořady dál. Aby se o tom dozvídalo stále víc lidí.
Každý máme omezené nástroje a prostředky, jak proti tomu bojovat. Ty můžeme maximálně využívat. Bojujme proto každý na své frontě proti neviditelnému impériu.
Co je to vlastně impérium? Americká revoluce byla národním povstáním proti britskému impériu. Zrodila se jako vzdorné odmítnutí legitimity tyranie. Jaká je morální autorita impéria? Jak to můžeme zjistit? Proč je režim svobody lepší než tyranie, která dnes utlačuje velkou část planety? Pro někoho mohou být odpovědi na tyto otázky samozřejmé, ale pro příliš mnoho lidí nejsou.
To samo o sobě je důkazem moci tohoto neviditelného impéria. Lidé, kteří staletí bojují proti rozkvětu republik zasvěcených obecnému blahu. To se nejvíce ukázalo v době osvícenství, které změnilo dynamiku všech národů. Všichni byli nucení přizpůsobit své chování, a prakticky si osvojit všechny technické a vědecké vymoženosti, jinak by je křídla pokroku nechala za sebou jako staré železo na skládce. To je to, co se skrývá za ostrým konfliktem, který už 650 let staví klasickou republikánskou tradici Solóna, Sokrata, Platóna a Leonarda da Vinciho proti silám, které představují nesprávně pojmenované osvícenství, které je jen maskou pro globální tyranii.
Co nám nabízí dnešní, tak opěvovaná a velebená demokracie, kterou až do hrdel a statků vychvaluje establishment, politici, zaplacený komparz herců a hlavně média?
Drogy, praní špinavých peněz, kolaps trhu s bydlením s přemrštěnými cenami nemovitostí, píchání jehlou 3x za rok, pády firem kvůli energetické krizi a logické ztráty zaměstnání, inflace, znehodnocování našich peněz, duhové pochody ulicemi v latexu a s bičíky, cizí války které nechceme, vyhrožování a vydírání, když nebudeme milovat a nenávidět ty správné státy, a hlavně krize za krizí. Finanční krize, migrační krize, energetická krize, potravinová krize. Všechno protkané rozsáhlým schématem globální korupce, která je vetkaná do samotného jádra systému.
Má tohle být rozkvět našeho blaha? Budování mírového světa, šťastný život a lepší budoucnost pro nás a další generace? Rozhodně ne. Ale právě tohle nám připravuje globální establishment, který z duše nenávidí rozkvět národních států zasvěcených veřejnému blahu. Globální mocenský establishment udržuje lidi zaostalé a hloupé.
Hloupý člověk bez informací je snáze ovladatelný. Mohou si z něj uhníst jakýkoli tvar jako z plastelíny. Vymodelovat jeho myšlení. Hloupý člověk není ten, který informace nemá. Hloupý člověk je ten, kdo takové informace odmítá. Nesmíme proto považovat za hloupé ty, kteří nemají informace. Nemohou za to, nezískávali je, neměli k nim přístup. Za hloupé musíme považovat ty, kteří informace programově odmítají. Nezbytný úvod a rozpočítávání jsme si protrpěli, pojďme se tedy pustit do práce.
1. dějství: Hospodářské znásilnění Ruska
Rusko hrálo ve světě po skončení studené války klíčovou roli. Ten, kdo získá ruské zdroje, má klíč ke globální nadvládě. Cílem neviditelného impéria se tak po pádu Sovětského svazu v roce 1991 stala destabilizace ruského státu. Američané vyvinuli velké úsilí, aby bývalému Sovětskému svazu pomohly přejít ke kapitalismu. Ukázalo se, že cílem této snahy bylo ve skutečnosti vyvést ze země velké množství peněz.
Podle interního memoranda FBI, které sepsal zvláštní agent ministerstva financí Philip Wainwright, byl záměr s Ruskem velmi jednoduchý. Rozdrtit Rusko prostřednictvím zničení jejich nestabilního rublu. Sovětský svaz, který vlastnil největší nerostné bohatství na světě, obrovské zásoby zlata a drahých kamenů, největší světová ložiska ropy, nespočetné množství niklu, platiny a palladia a více dřeva než Amazonie, nemluvě o obrovských zásobách zbraní ze sovětské éry, měl být zbavený veškerého svého majetku. Cílem této strategie bylo uvrhnout zemi do anarchie. Do té míry, že by Rusko nebylo schopné bojovat proti vojenským operacím Ameriky, která by si zajistila kontrolu nad zásobami ropy a zemního plynu ve Střední Asii.
Plán, který se uskutečnil, jak komentoval bývalý poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski ve své knize, se stal součástí nejokázalejšího zločinného puče, jaký byl kdy vymyšlený. V období předcházejícím rozpadu Sovětského Svazu, zemi opustily záplavy movitého majetku. Po dálnicích byly převážené nákladní automobily se sovětskými rubly. Mnohé z nich byly použité při složitých směnárenských operacích, při kterých se praly miliardy dolarů z drogové činnosti ve prospěch kalábrijské mafie ‚Ndrangheta.
Řada předních západních bank, například americké ministerstvo financí prostřednictvím Harvardské nadace, Bank of New York, Goldman Sachs, massachusettské finanční giganty Fleet Financial a Bank of Boston, uloupila až 500 miliard dolarů. Do akce byla zapojena i CIA, jejímž hlavním cílem bylo zničit sovětskou měnu.
Podniky ‚Ndranghety, jedné z nejobávanějších zločineckých organizací na světě, zabývající se obchodem s drogami, jsou finančně propojené s kolumbijskými a mexickými zločineckými kartely. Tyto mafie musíme vnímat jako finanční krevní tepny, které obtékají celou planetou a vrůstají do státní sféry.
Po rozpadu Sovětského svazu se ruská mafie připojila ke kalábrijským operacím. Otevřela východní trh pro už tak výnosný obchod s kokainem a heroinem, který provozuje ‚Ndrangheta. 280 miliard rublů bylo vydraženo předním představitelům světového organizovaného zločinu.
V lednu 1991 nabídli podezřelí ruští obchodníci záhadné lichtenštejnské společnosti 140 miliard čistých, jasných, dobrých, legálních, páskovaných, spočítaných, ověřených, zabalených a zapečetěných ruských rublů, výměnou za přibližně 7,7 miliardy dolarů. Ovšem tajná operace KGB obchod zmařila.
O půl roku později jiná transakce v tržní hodnotě 140 miliard rublů vynesla 4,5 miliardy dolarů, což ukazuje, jak rychle se měna znehodnocuje. Celý ruský vládní aparát ochromila panika z astronomické rychlosti, s jakou se z Moskvy vypařovaly peníze. V té době nikdo nechápal, proč kolumbijské kartely, mafie a zločinecké syndikáty celého světa stály fronty, aby za tvrdou hotovost, i když za zlomek, někdy jen za osm centů na dolar, nakoupily obrovské množství něčeho, co ve skutečnosti nebylo o moc víc než tapety.
Byli to ostřílení zločinci s bystrým rozumem, vycvičeným pro obchod po desetiletí chamtivosti a moci. V rámci podezřelé, přísně tajné operace spolupracovaly západní zpravodajské služby se spekulanty na černém trhu, špičkovými bankami, italskou Cosa Nostrou, americkou mafií a ruským Světem zlodějů, složeným z bývalých agentů KGB, veteránů války v Afghánistánu a nezaměstnaných armádních důstojníků. Ti všichni spolupracovali na zprostředkování nelegálních aliancí kolosálního rozsahu. Jejich cílem bylo destabilizovat a nakonec zničit Rusko. Na jedné straně stáli zločinci, kteří se chystali vyprat své špinavé příjmy z prodeje drog. Na straně druhé oportunisté, kteří doufali, že po repatriaci rublu dosáhnou obrovských zisků.
Nakupovali zboží za výhodné ceny za devalvovanou měnu jako domácí investice. Financovali pochybné společné podniky, které se mezitím rozšířily. V letech 1990 a 1991 byl preferovanou měnou rubl. V obavách z rabování oznámil tehdejší premiér Valentin Pavlov 12. února 1991 v rozhovoru pro celostátní ruské noviny Trud, že vláda odhalila spiknutí západních bank ze Švýcarska, Kanady a Rakouska, jehož cílem bylo zaplavit zemi miliardami rublů. Takový krok by vedl k okamžité hyperinflaci, která by Sovětský svaz finančně destabilizovala. Valentin Pavlov viděl spiknutí jako tiché, nekrvavé dobytí sovětské ekonomiky, jehož cílem bylo nakonec svrhnout vládu.
Podle britského badatele Davida Guyatta se ukázalo, že gigantické množství vyvezených rublů nebylo pouhou tapetou. Na mezinárodním trhu byly téměř bezcenné. Proto byly repatriované prostřednictvím jedné z 260 bank ovládaných mafií, které vznikly po celé zemi. Mafie, která do té doby nashromáždila bohatství v rublech, začala bez mrknutí oka drancovat bohaté přírodní poklady Ruska: platinu, drahé kameny, ropu, dřevo, strategické suroviny, barevné kovy jako kobalt, měď, bronz, titan, a dokonce i pásové traktory a další cenné vybavení; všechno se prodávalo ve skrytých aukcích.
Robert Friedman v lednovém čísle časopisu The New Yorker, v článku Letadlo peněz z roku 1996 vysvětlil, jak tento proces probíhal:
"Ruská aktiva, jako je ropa, ukradli zkorumpovaní lidé z podsvětí nebo manažeři továren a prodali je na rotterdamském spotovém trhu. Výnosy byly převáděné do bank v Londýně prostřednictvím krycích společností na kontinentu. Gangsteři si objednají například 40 milionů dolarů v americké měně prostřednictvím moskevské banky. Banka kontaktuje vybraný subjekt, a zadá příkaz k nákupu hotovosti. Vybraná banka nakupuje měnu od newyorského Federálního rezervního systému. Vybraná banka zase obdrží převod ze stejného londýnského bankovního účtu. Vybraný subjekt si strčí do kapsy provizi, a převede peníze z New Yorku do Moskvy. Mafiáni je pak používají na nákup drog, vil nebo na financování politických kampaní."
V prosinci 1989 varovalo První vrchní ředitelství ruské zahraniční rozvědky, a Šesté ředitelství, které se zabývalo mezinárodními ekonomickými programy, že chaos, který se chystá zachvátit Sovětský svaz kvůli jeho politické krizi, zanechá zemi bez ekonomické struktury schopné plnit úkoly, které ruský stát potřebuje. Uvědomili si, že v sázce je přežití celého národa. Vedení komunistické strany pověřilo KGB, aby zahájila kampaň masivního rozkrádání státního majetku a přírodních zdrojů. Také KGB pověřilo výměnou rublů za jiné měny v zahraničí, nelegálním prodejem obrovského množství surovin za hotovost a praním výnosů na Západě. Několik týdnů po rozpadu Sovětského svazu parlamentní vyšetřovací komise oznámila následující:
"uvědomujíc si, že ztráta kdysi spolehlivých a ideologických priorit společnosti je neodvolatelná, přijalo politické byro ÚV KSSS několik tajných usnesení, aby zakrylo obchodní struktury různých majetkových a peněžních zdrojů, které byly ve skutečnosti nahromaděné na úkor národa. Na tomto základě došlo v letech 1990 a 1991 k masivnímu financování bankovních skupin, společných podniků a akciových společností na všech úrovních stranické hierarchie."
Parlamentní vyšetřovatelé při svém šetření v letech 1991 až 1992 zjistili, že Služba zahraniční rozvědky SVR, byla klíčovým prvkem v rozsáhlém praní špinavých peněz, které probíhalo v letech 1989 až 1991, kdy byla známá jako První vrchní ředitelství KGB. Od té doby navíc celou operaci tajila. Podle badatele A. P. Surkova, který popsal sofistikovaný proces, jehož výsledkem byly v roce 1992 falešné obchody, fiktivní společnosti a zahraniční bankovní účty po celé Evropě:
"Strana přesunula do zahraničí nejméně 60 tun zlata, 8 tun platiny, a 150 tun stříbra. Majetek komunistické strany v hodnotě 15 až 50 miliard dolarů je uložený v trezorech západních bank. Ve Státním depozitáři drahých kovů a drahokamů se objevily významné trestné činy související s cennými kovy. Například KGB byla zásobená zlatými slitky. 30. října 1990 bylo KGB předáno 502 kilogramů cenností. Byly to zlaté pruty, zlaté americké dolary [mince], které byly uschované pro zvláštní operace, a nebyly včas vrácené. Dále zlatá brož s 31 diamanty, zlatý prsten s 20 diamanty, zlatá brož s 12 diamanty a 2 smaragdy. Dále náhrdelník se 104 diamanty, zlatá brož se 60 diamanty atd. Je důvod se domnívat, že moskevský závod na zpracování speciálních slitin nezůstal bez povšimnutí KGB a samozřejmě i stranických funkcionářů."
Nové peníze byly uložené v jedné z nově vytvořených bank. 80% těchto bank bylo podle amerického ministerstva zahraničí, a zprávy BBC News z 21. listopadu 1997, pod kontrolou organizovaného zločinu. V Sovětském svazu před perestrojkou tvořil bankovní systém v podstatě jediný subjekt, Gosbank. Gosbank vlastnila a řídila vláda, které ruský lid instinktivně nedůvěřoval. Platy byly vyplácené výhradně v hotovosti a rodiny je používaly pouze k platbám. Rusové proto měli tendenci cpát peníze do matrací a ponožek, což stratégové KGB považovali za neúčelné. Jednou z těchto nových bank, zřízených stranou a aparátem KGB, byla banka Menatep. Banka Menatep byla založená za účelem převodu finančních prostředků. Pravomoc byla svěřena mladým lidem kolem dvaceti nebo třiceti let a peníze plynuly hladce. Systém se nezměnil, stejně jako příjemci. Bývalý plukovník KGB Viktor Kičichin, který sloužil na Prvním vrchním ředitelství, zažil tento proces na vlastní kůži:
"Během let 1989 a 1990 naše ředitelství vytvořilo většinu společných podniků, s výjimkou těch, které byly přímo zřízené ÚV KSČ."
Tento proces byl natolik integrovaný, že bývalý generál KGB Timofejev poznamenal:
"Vládnoucí aparát a KGB obsadí trh, protože právě oni mají možnost kontrolovat proces privatizace a vytváření nových podniků. Jsou to ti, kteří mají licence a vliv. Nedělají to ani tak pro stranu, jako spíše z pudu sebezáchovy. Určitě existuje prvek organizovaného ústupu, v jehož rámci se ústupová síla snaží udržet nějaký princip nebo řád a možnost zachování jádra, a pak se třeba časem vrátit do minulosti."
Těchto odstupujících důstojníků KGB může být na mocenských pozicích i 6000. Seznam schůzek mezi KGB a Vladimírem Putinem vypadá jako seznam elity KGB.
Vladimír Putin, předseda ruské vlády, bývalý plukovník KGB.
Nikolaj Patrušev, generální tajemník ruské bezpečnostní rady.
Igor Sečin, předseda společnosti Rosněfť, druhého největšího producenta ropy.
Valerij Golubjev, bývalý generál KGB, který byl jmenovaný do nejvyšší funkce státního energetického gigantu Gazprom.
Jurij Zaostrovčev, zástupce šéfa FSB.
Viktor Ivanov, šéf Federálního úřadu pro kontrolu drog.
Boris Gryzlov, ministr vnitra.
Sergej Ivanov, ministr obrany.
Vladimir Ustinov, generální prokurátor.
Sergej Stěpašin, předseda Komory auditorů.
Sergej Pugačov, předseda představenstva banky Mezhprombank.
Nikolaj Negodov, náměstek ministra dopravy.
Vladimir Jakunin, první náměstek předsedy představenstva společnosti Ruské železnice.
Vladimir Jakunin, první místopředseda představenstva společnosti Ruské železnice.
Konstantin Romodanovskij, šéf vnitřní bezpečnosti na ministerstvu vnitra.
Viktor Čerkesov, šéf daňové policie a jeden z pozdějších ředitelů národní letecké společnosti Aeroflot.
Ruská mafie, známá jako Vorovskij Mir neboli Svět zlodějů, byla volná federace sovětských gangsterů. Tato mafie si rychle uvědomila, že ústup komunismu pro ni znamená nový skvělý zločinecký řád. Do jednoho roku po svržení Michaila Gorbačova vzniklo více než 2600 zločineckých klanů, které zaměstnávaly více než tři miliony zločinců. Podle výzkumu skupiny profesorů z prestižního Hooverova institutu se po celém bývalém sovětském impériu rozšířily jako požár. 40 z nich se velikostí vyrovná sicilské i americké mafii nebo je dokonce převyšuje. Dohromady tvoří nejmocnější zločinecký podnik na světě. Tajná směrnice KSSS zdůrazňovala potřebu navázat spojení s mafií, prostřednictvím rozsáhlých zdrojů bývalého KGB. To bylo na začátku 90. let, tedy v počátcích Jelcinovy vlády.
2. dějství: Strategie, ropa a plyn
V roce 1997 byl Sovětský svaz už šest let mrtvý. Vznikl nový svět, ve kterém na čele seznamu velmocí stála pouze Amerika. Přesto Rusko zůstávalo hrozbou, která mohla bránit absolutnímu prosazení americké ekonomické a vojenské vůle. V knize Zbigniewa Brzezinského Velká světová šachovnice, vydané v roce 1997, jsou pojmy Rusko a životně důležité energetické zásoby, zmiňované častěji než jakákoli jiná země nebo téma. Bylo to na ruském dvorku, ve středoasijských republikách starého Sovětského svazu, kde podle Brzezinského hrály velmoci o kontrolu nad světovými energetickými zásobami. Historie lidstva vždycky ukazovala, že ovládnutí srdce Eurasie je klíčem k ovládnutí celé zeměkoule. Ázerbájdžán, ve kterém se nachází bohatství Kaspické pánve a Střední Asie, je významný. Nezávislost středoasijských států by byla bezvýznamná, kdyby byl Ázerbájdžán zcela podřízený kontrole Moskvy. Přestože se motivy v průběhu dvaceti století měnily, strategický význam oblasti zůstává v podstatě stejný. Brzezinski formuloval závažný problém, kterým se řídí americká politika takto:
"Mocnost, která ovládne Eurasii, bude kontrolovat dva ze tří ekonomicky nejvyspělejších a nejproduktivnějších regionů světa. Pouhý pohled na mapu naznačuje, že ovládnutí Eurasie by téměř automaticky znamenalo podřízení Afriky, takže západní polokoule a Oceánie by se geopoliticky staly periferií centrálního světového kontinentu. V Eurasii žije přibližně 75 % světové populace a nachází se tu také většina světového hmotného bohatství, a to jak v podnicích, tak pod její půdou. Eurasie se podílí 60 % na světovém HDP, a zhruba třemi čtvrtinami známých světových energetických zásob."
Téma energie se v Brzezinského knize objevuje i později:
"Světová spotřeba energie v příštích dvou až třech desetiletích enormně vzroste. Podle odhadů amerického ministerstva energetiky vzroste světová poptávka mezi lety 1993 a 2015 o více než 50 %; nejvýrazněji se spotřeba zvýší na Dálném východě. Rychlost hospodářského rozvoje Asie už nyní vyvolává obrovský tlak na průzkum a využívání nových zdrojů energie."
Brzezinski zdůrazňoval význam střední Eurasie. Význam střední Eurasie ale spočívá v tom, že ten, kdo jej ovládne, získá velkou cenu: v regionu se nachází velká koncentrace zásob zemního plynu a ropy a také důležitých nerostných surovin včetně zlata. Mohlo být nakonec rozdělení a oslabení Ruska, které nebylo schopné odrazit Američany, kteří si dnes zajistili kontrolu nad zásobami ropy a zemního plynu ve Střední Asii, součástí desítky let trvajícího plánu, který vymyslela skupina lidí usilujících o ovládnutí světa?
Zdá se to víc než pravděpodobné. Přišly tržní reformy, které navrhli někteří z nejlepších světových ekonomů, například Jeffrey Sachs a Anders Aslund. Tyto reformy v Rusku, nevyhnutelně vedly ke kolapsu ekonomiky země. Jeho obyvatelstvo si zoufalo, a jeho schopnost udržet prvotřídní vojenské zařízení byla zničená, což nenapravitelně přivolalo kolonialismus. Tento kolonialismus, skrytý pod rouškou reforem, zničil základní instituce ruské společnosti. Podrobný rozbor jak, je na tomto místě příliš detailní. Žádná z politik Jelcinovy vlády nepoškodila reformní plány tolik jako důkladně zkorumpovaný program půjčky za akcie. Vymyslel ji bývalý sovětský obchodní úředník a bankéř Vladimir Potanin a vyvinulo ji konsorcium nových ruských bank.
Anatolij Čubajs, klíčový spojenec Clintonovy administrativy, byl šéfem tohoto programu půjčky na akcie, ačkoli je známý především jako místopředseda vlády za vlády Jegora Gajdara v době Jelcinovy vlády.
V polovině 90. let byli Jegor Gajdar a Anatolij Čubajs zodpovědní za šokovou terapii, privatizace a vytvoření ruské oligarchie. Tím ze dne na den připravili 40% jejich krajanů o rubl a o život. Šoková terapie vedla k masovému zbídačení ruské společnosti. Tak se Rusko pod vedením Američanů transformovalo na tržní kapitalismus.
Ve skutečnosti se snahy Ameriky zaměřily na vyvedení obrovského množství bohatství z regionu a oslabení Ruska. Ve skutečnosti se Rusko podle Jelcinových vlastních slov stalo velmocí zločinu a mafiokracií. Přestože zárodky byly zaseté už za odcházející administrativy George Bushe staršího, americký program na pomoc Rusku při přechodu ke kapitalismu, se rozběhl až za nové Clintonovy administrativy v roce 1993. Pracovní skupina pod vedením viceprezidenta Ala Gora, ministra financí Lawrence Summerse a náměstka ministra zahraničí Talbota, vypracovala exkluzivní smlouvu s Goldman Sachs, Harvardským institutem pro mezinárodní rozvoj, Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Jeho partnerství s vládou Borise Jelcina přetvořilo ruskou ekonomiku.
Zájmy Ameriky o zásoby ropy a zemního plynu ve Střední Asii jsou dané ekonomickými a strategickými důvody. Po zániku Osmanské říše v 19. století čelilo Rusko na jednom ze svých jižních křídel další koloniální mocnosti. Bylo totiž od Britské Indie oddělené divokým Afghánistánem. Jejich střet o strategické body v Asii se stal známým jako Velká hra, a obě síly se v něm angažovaly po celé století.
Hovořil jsem o tom v mých dvoudílných pořadech Islámský stát, a také Královská špionáž. Světová nadvláda Ameriky je dnes založená především na její téměř absolutní dominanci ve světové ropné ekonomice. Oficiální americká politika ve Střední Asii, jak uvedl v roce 1997 jeden z představitelů Rady národní bezpečnosti v Kongresu, spočívala v tom, že:
"Američané chtějí narušit ruský monopol na přepravu ropy a plynu z tohoto regionu. Chtějí také zajistit západní energetickou bezpečnost prostřednictvím diverzifikace dodávek."
Jeden z prvních kroků k prolomení tohoto monopolu se uskutečnil v polovině prosince 1999. V tomto roce se američtí představitelé zúčastnili oficiálního setkání v Ázerbájdžánu. Právě tady byly projednané a dohodnuté konkrétní programy výcviku a vybavení mudžáhidů, muslimských partyzánů z Kavkazu, střední a jižní Asie a arabského světa. V důsledku tohoto setkání, Washington povzbudil své muslimské spojence a soukromé bezpečnostní společnosti v Americe, aby pomohly Čečencům a jejich islámským spojencům udržet džihád proti Rusku.
Nástup Tálibánu k moci v Afghánistánu lze spojit s jediným cílem. Připravit konkurenta, v tomto případě Rusko, o ropu tím, že ho vyřadíme ze sféry vlivu. Náhle přišly ozbrojené konflikty na jižních hranicích ruského území, v Náhorním Karabachu, Abcházii a Čečensku. Tyto konflikty představovaly jasný taktický tah, který měl v té době zásadní význam pro rozlišení, která mocnost se nakonec stane vládcem dodávek energie.
3. dějství: Korunovace Borise Jelcina
Klíčovým prvkem byla přízeň západního tisku vůči Borisi Jelcinovi. Jakmile mainstreamový tisk následoval příkladu Clintonovy administrativy, a označil Borise Jelcina, radikálního, alkoholického bývalého komunistického funkcionáře, za demokrata, začalo drancování Ruska.
Novinářka Anne Williamsonová byla dlouhá léta přední odbornicí na ruské a sovětské záležitosti. Psala mimo jiné pro The Wall Street Journal a The New York Times. Žila v Rusku, mluvila tamním jazykem a byla svědkem toho, co se s Ruskem dělo v 90. letech. Její svědectví před americkým Kongresem o tom, jak byla Ruská federace rozparcelovaná a rozkradená, jednou vejde do dějin. Před Výborem pro bankovnictví a finanční služby americké Sněmovny reprezentantů, 2. září 1999 Williamsonová popsala vznik a instalaci zcela nové elitní skupiny, oligarchů. Jejich cílem bylo osobní obohacení za každou cenu. Oligarchové byli na Západě obdivovaní, protože byli bezelstní, a také proto, že je bylo možné snadno ovládat penězi. Během svého vystoupení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby Anne Williamsonová uvedla:
"Západní pomoc, půjčky Mezinárodního měnového fondu, a záměrné rozdělení národního majetku poskytly Borisi Jelcinovi počáteční prostředky, aby si mohl koupit kvótu hlasů od bývalých šéfů bank Komunistického svazu mládeže. Získali tak svobodu a mechanismy k drancování vlastní země, ve spojení s novou zločineckou třídou, která byla ekonomicky kompetentnější."
Nová elita se dokonale naučila, jak konfiskovat majetek a ničit aktiva, ale ne jak je vytvářet. Prostě rozsáhlé podvody. Jak vysvětluje Peter Reddaway:
"Součástí tohoto procesu byla rostoucí neodpovědnost Jelcinova režimu, a přesun většiny skutečného rozhodování z veřejné sféry do lázní a tenisových kurtů, které navštěvovali Jelcin, jeho důvěrník Alexandr Koržakov a jejich kumpáni. Tato stále skrytější forma vlády znamenala manipulaci se stranami, sociálními skupinami a veřejným míněním jak prostřednictvím médií, tak i nejrůznějších podvodů a špinavých triků během volebních kampaní."
Když se blížily prezidentské volby v roce 2000, vydala poradní skupina šéfů výborů americké Sněmovny reprezentantů, zprávu o chaosu, který Clintonova administrativa v Rusku vyvolala. Ocituji výňatek z této zprávy ze září 2000:
"V roce 1995 bylo Rusko pod značným tlakem Mezinárodního měnového fondu a Clintonovy administrativy, aby realizovalo program zvýšení daňových příjmů navržený Mezinárodním měnovým fondem a Clintonem, za účelem splnění libovolných cílů snížení deficitu. Reálné příjmy Ruska klesly na nejnižší úroveň od dob sovětské vlády. Ruská [Jelcinova] vláda zoufale potřebovala hotovost, ale nová půjčka Mezinárodního měnového fondu se v té době zdála nemožná, protože půjčka poskytnutá ruské vládě v roce 1995 se už v předchozím roce vyšplhala na více než 350 %. Aby splnili požadavky Mezinárodního měnového fondu a Clintonovy administrativy na větší fiskální zisky, vypracovali Potanin, Čubajs a jejich kolegové na jaře a v létě 1995 tajný plán, podle kterého měla ruská vláda získat půjčky od domácích bank. Jako zástavu by vláda nabídla akcie velmi důležitých státních průmyslových podniků."
Výměnou za akcie vydala vláda dluhopisy. Dluhopisy představovaly dluh. Stejně jako u každého dluhu platí, že pokud jej nelze splatit, dluhopis propadá. Zpráva pokračovala:
"Program půjčky za akcie stanovil, že pokud vláda nebude schopna půjčky splácet, budou mít banky právo prodat akcie, které patřily zejména energetickému, surovinářskému, hutnímu a zpracovatelskému průmyslu, v aukci. Vzhledem k tomu, že banky byly schopné tyto aukce zmanipulovat, a vzhledem k tomu, že úvěry byly silně zajištěné, přineslo selhání ruské vlády majitelům bank zisky."
Chrystia Freelandová, bývalá Rhodesova stipendistka a zástupkyně šéfredaktora Financial Times, Joseph Stiglitz, bývalý hlavní ekonom Světové banky, a Anne Williamsonová se domnívali, že tento program půjčky za akcie měl za cíl předat tyto společnosti vybrané skupině důvěryhodných osob, a že vláda od počátku neměla v úmyslu ani nebyla schopná půjčky splácet.
Administrativa potřebovala peníze a toto byl způsob, jak získat alespoň malou částku a zároveň splnit dva další cíle. Prvním cílem bylo privatizovat průmysl bez souhlasu Dumy (ruského zákonodárného sboru). Druhým cílem bylo poskytnout svým politickým spojencům obrovské nové bohatství prostřednictvím nekonkurenčního procesu.
Skutečným zájmem bankéřů bylo získat podporu mocné skupiny podnikatelů pro Jelcinovo vítězství v příštích volbách. Není těžké pochopit proč. Mimořádně cenný státní majetek byl předávaný za malý zlomek své skutečné ceny. Když ruská vláda nebyla schopná splácet úvěry, a zastavené akcie byly nakonec prodané jako zástava, zajistila, aby vítěznou nabídku předložila dceřiná společnost banky, která aukci kontrolovala, a aby tato nabídka převyšovala minimální nabídku pouze o nominální částku. Tímto způsobem program půjčky za akcie v podstatě nabídl vybrané skupině ruských bankéřů možnost získat bilanční podíly v cenných státních podnicích. Od té doby byla hrstka oligarchů postavená před soud za své prohřešky.
Ruští státní zástupci zahájili v roce 1999 vyšetřování korupce proti Borisi Berezovskému, kdysi nejvýznamnějšímu ruskému oligarchovi a Vladimiru Gusinskému, také oligarchovi a po určitou dobu Berezovského partnerovi. Oba se rozhodli raději zmizet, než aby stanuli před soudem. Michail Chodorkovskij, který byl předmětem podobného vyšetřování, byl zatčený 25. října 2003. Michail Josifovič Šestopalov vedl bezpečnostní operace Jukosu a dalších Chodorkovského společností. Šestopalov je paradoxně bývalým šéfem odboru ministerstva vnitra pro boj proti rozkrádání socialistického majetku a spekulacím, a blízkým přítelem Jurije Primakova, bývalého šéfa KGB.
Nakonec se systém, který řídil vládnoucí aparát a KGB, nezměnil a nezměnili se ani ti, kteří z něj měli prospěch. Ve všech orgánech Menatepské banky byli agenti tajných služeb loajální straně. Na podzim roku 1995 získala Chodorkovského banka Menatep právo vydražit 45% podíl ve státním ropném gigantu Jukos. Dobře informovaným pozorovatelům bylo jasné, že se chystá monumentální podvod. Tento podvod byl i na poměry Ruska 90. let mimořádný jak svou jednoduchostí, tak drzostí. Chodorkovskij jako zástupce prodávajícího prodal Jukos sám sobě! Třetí největší naleziště ropy v Sovětském svazu doprovázel titul a listina společnosti. Jukos byl všeobecně považovaný za jeden z korunovačních klenotů ruské ekonomiky.
Podle Paula Chlebnikova, bývalého vedoucího redaktora časopisu Forbes, který byl nakonec zavražděný, Chodorkovskij a jeho partneři Leonid Nevzlin, Michail Brudno, Vladimir Dubov a Platon Lebeděv získali 78% podíl v Jukosu, za který zaplatili 309 milionů dolarů. Byla to absurdní částka? V létě 1997, dva měsíce po uzavření dohody, se Jukos obchodoval na ruské burze s tržní kapitalizací 6 miliard dolarů.
Clinton a Mezinárodní měnový fond zachraňuje Jelcina
V kampani Borise Jelcina pracovali utajeně američtí poradci George Gorton, Joe Shumate a Richard Dresner, kteří předtím operovali společně v guvernérské kampani Pete Wilsona v Kalifornii. V rámci PR Borise Jelcina tito američtí poradci spolupracovali s člověkem jménem Steven Moore, americký specialista na styk s veřejností, a firmou Video International, která produkovala reklamy v ruské televizi. Jeden z těchto tří amerických poradců Richard Dresner byl předtím obchodním partnerem californského guvernéra Dicka Morrise a poradcem v někdejší guvernérské kampani Billa Clintona.
Californský guvernér Dick Morris byl dokonce hlavním politickým poradcem Billa Clintona, a ještě předtím pracoval pro konzervativní jižanské senátory Trenta Lotta a Jesseho Helmse. Mimochodem Jesse Helms byl spoluautorem Helms-Burtonova zákona o blokádě Kuby. A tento jižanský senátor Jesse Helms fungoval jako styčná osoba mezi Billem Clintonem a californským guvernérem Dickem Morrisem, jehož obchodním partnerem byl Richard Dresner, jeden z amerických poradců Jelcinovy Volební kampaně. Druzí dva byli, jak jsem uvedl, George Gorton, a Joe Shumate.
Byly to naprosto těsné vazby mezi americkými poradci v Moskvě, s přímým napojením na prezidenta Billa Clintona, kdy se podíleli na volební kampani Borise Jelcina. Mimochodem personál firmy Video International, která produkovala reklamy v ruské televizi na podporu Borise Jelcina, byl proškolený americkou propagační společností Ogilvy and Mather, což je část celosvětového propagačního inzertního seskupení WPP.
Společnost Video International, která zajišťovala mediální kampaň Borise Jelcina, provozoval bývalý člen KGB Michail Margolev. Michail Margolev předtím strávil pět let v amerických inzertních a propagačních agenturách. Michail Margolev se potom přidal k Putinovu týmu pro vztahy s veřejností ve volební kampani roku 2000. Tehdy se stal senátorem ve Federální radě, horní komoře Ruska. Právě Michail Margolev a další poradci, blízcí Putinovi, dostávali z první ruky náhledy do strategií a technik praxe amerických kampaní.
Dalším členem představenstva firmy Video International byl Michail Lesin, který byl Putinovým tiskovým ministrem. Zakladatel Russia Today, nyní RT, Michail Lesin byl na začátku listopadu 2015 nalezený v hotelovém pokoji mrtvý. Příčina pravděpodobně srdeční infarkt. Událost se stala ve Washingtonu, kam byl vyslaný Vladimírem Putinem, aby jednal s představiteli Obamovy administrativy ohledně sestřelení letu 9268 nad Egyptem Islámským státem. Navíc Michail Lesin byl pod ochranou Úřadu pro diplomatickou bezpečnost Spojených států.
Michail Lesin ve své poslední zprávě do Moskvy před svou smrtí popsal kontroverzní, svárlivé setkání s představiteli Obamova režimu, kteří vyhrožovali Moskvě, aby se nepokoušela odvézt do Ruska dva zadržené americké kontraktory CIA z Jemenu. Tito dva islámští kontraktoři CIA sestřelili let 9268 a dokonce se přihlásili k odpovědnosti za tento čin. Rusko by samozřejmě vytěžilo velmi citlivé a zranitelné informace na USA, kterak islámští teroristé byli zároveň kontraktoři CIA.
Američtí kampaňoví poradci také úzce spolupracovali s Jelcinovou dcerou a šéfkou kampaňových operací Taťánou D’jačenkovou. K ní se vrátím ještě za chvilku. V rámci kampaně využívali agenturu Burson-Marsteller a další americké agentury specializující se na vztahy s veřejností. Tuto PR agenturu Burson-Marsteller také zaplatila americká USAID.
Clintonova administrativa, která se k smrti bála, že Jelcin, jehož popularita dosahovala snad 3% nebude ve volbách v roce 1996 znovu zvolený, prosadila v březnu téhož roku novou půjčku Mezinárodního měnového fondu ve výši 10,2 miliardy dolarů. Tato částka poskytla likviditu nejen ruské centrální vládě, ale také Jelcinově kampani. Zpráva výboru americké Sněmovny reprezentantů z roku 2000 tuto půjčku jednoznačně odsoudila.
Do 31. prosince 1995 obdržela ruská centrální vláda prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu půjčky ve výši více než 10 miliard dolarů. Když 26. března 1996 dosáhly Mezinárodní měnový fond a ruská centrální vláda konečné dohody o nové půjčce ve výši 10,2 miliardy dolarů, mimochodem druhé největší půjčce, jakou kdy Mezinárodní měnový fond poskytl, mnoho pozorovatelů zvenčí to ohromilo. Mezinárodní měnový fond se chystal Kreml zaplavit větším množstvím peněz, než kolik jich vyplatil za více než čtyři roky od zániku Sovětského svazu. Z ekonomického hlediska bylo prodloužení balíčku Mezinárodního měnového fondu v březnu 1996 málo odůvodněné. Už dříve bylo skandální, že se hlavní ruský průmysl dostal do rukou několika Jelcinových vládních poskoků prostřednictvím pseudoprivatizace díky programu půjčky za akcie.
Američané byli největším přispěvatelem, který se na celkových kvótách Mezinárodního měnového fondu podílel přibližně 18,25%, tj. 35 miliardami dolarů. Rozhodnutí americké vlády o nové půjčce Rusku přes Mezinárodní měnový fond, bylo rafinovaným úplatkem. Clinton se tehdy snažil prosadit v americkém Senátu smlouvu o rozšíření NATO. Rusko to logicky považovalo za provokaci. Bill Clinton uklidnil Jelcinův odpor tím, že mu zajistil znovuzvolení půjčkou 10 miliard dolarů, které předcházela další miliarda dolarů v hotovosti.
Kombinace milionů oligarchů a brilantní marketingové kampaně oslnila primitivní Rusy, aby volili Jelcinův zkorumpovaný a zločinný režim. Hlasy byly ve skutečnosti nakoupené za peníze Mezinárodního měnového fondu, které byly nejprve převedené na rubly, a potom dodané na trh, aby se zvýšila jejich hodnota. Tvořila se obří bublina. K tomuto drancování přispěly i různé investiční programy sponzorované americkou Export-Import Bank, Overseas Private Investment Corporation a několika fondy vytvořenými americkým Kongresem pro jednotlivce, ruské společnosti a banky. Výsledkem těchto iniciativ bylo masivní praní špinavého kapitálu. Bezohledné výnosy ruského trhu s dluhopisy, které byly udržované půjčkami Mezinárodního měnového fondu, byly magnetem pro zahraniční investory a brzy se staly typickou pyramidovou hrou. Stejně rychle, jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka a další instituce půjčovaly Rusku peníze, tyto peníze ze země zmizely. Tyto obrovské částky, které původně šly z kapes daňových poplatníků, se podle svědectví Anne Williamsonové před americkou Sněmovnou reprezentantů, vrátily zpět na Wall Street, do amerických bank a na Harvard.
Jak uvedl 17. října 1999 v londýnském deníku The Observer dluhový analytik David Riley:
"Všechno bylo součástí procesu směřujícího k ruskému hospodářskému krachu v srpnu 1998."
Rusko bylo pro americké instituce a neziskové organizace doslova volným barem. Nakonec se ovšem ruská ekonomika zhroutila tak prudce, že bylo nutné poskytnout plnou finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu. To je pro každou zemi polibek smrti. Zpráva americké Sněmovny reprezentantů o tom vypovídá stručně:
"Katastrofa, která začala 17. srpna 1998, se okamžitě rozšířila po celém Rusku. Miliony obyčejných mužů a žen, kteří měli své peníze uložené v ruských bankách, přišli o všechno. Přestaly fungovat bankomaty a debetní karty. Desítky bank se dostaly do platební neschopnosti a zanikly. Rozzuření vkladatelé obléhali ruské instituce, aby zjistili, že zůstali bez peněz."
Miliony starších občanů, jejichž skromné důchody byly na několik měsíců pozastavené, přišly o své příjmy nadobro. Když se v březnu 1999 situace konečně uklidnila, rubl a s ním i úspory každého Rusa ztratily nejméně 75 % své hodnoty. Na konci roku 1998 bylo bez práce 11,3 milionu Rusů, což představovalo 7,7 % celkové populace země.
Do března 1999 zmizely miliardy dolarů na tajných bankovních účtech ruských a amerických kapitalistů, kteří na tomto procesu podvodně vydělali. Po zhroucení ekonomiky a finančního systému obyčejní Rusové mrzli, hladověli a upíjeli se k smrti. Podle zprávy americké Sněmovny reprezentantů bylo z Ruska propašováno více než půl miliardy dolarů. A nejednalo se pouze o vlastní kapitál akcionářů. Byly to skutečné peníze.
Během deseti let klesl počet obyvatel Ruska z odhadovaných 160 milionů v roce 1991 na 145 milionů. Podle studie Hoover Institution Policy se v roce 2000 průměrná délka života ruského muže snížila na přibližně 48 let. Lidé žijící pod hranicí chudoby, tvořili 41,2 % obyvatelstva. Ještě před začátkem nového století bylo Rusko považované za rozvrácenou zemi, stejně jako v nejhorší části druhé světové války. Dmitrij Vasiljev, bývalý šéf ruské Federální bezpečnostní komise, potvrdil nepředstavitelné:
"10 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu bylo vyčerpáno," řekl měsíc po devalvaci listu Los Angeles Times.
"Všechno se dostalo do rukou zahraničních a ruských spekulantů, včetně centrální banky. Rubly proměnili za levné dolary a peníze vyvezli ze země."
Nic z toho samozřejmě nebylo náhodné. Bylo to vybírání zisků ve velkém měřítku. Vyšetřovatelé Interpolu, kteří se zabývají praním špinavých peněz, tvrdí, že peníze Mezinárodního měnového fondu se v Rusku objevily jen krátce. Pak se vrátily do Ameriky, kde zanechaly veškerý dluh, a nepřinesly ekonomice žádný zjevný prospěch.
Vstup Edmonda Safry
Tohle všechno ale stále nevysvětluje, kam se vypařily tyto peníze vyprané přes Rusko, a kdo je nakonec získal? Jedna stopa se ale vyvíjí velmi slibně. Půjčka Mezinárodního měnového fondu ve výši 4,8 miliardy dolarů, byla zřízená na účtu americké Federální rezervní banky číslo 999091 dne 14. srpna 1998. FBI údajně tuto informaci potvrdila. Odtud měly být peníze převedené do ruské centrální banky, kam ale nikdy nedorazily. Místo toho byla celá částka převedená na účet číslo 608555800 u Republic National Bank v New Yorku, který patří největšímu bankéři na světě Edmondu Safrovi. A tady se musíme zastavit a Edmonda Safra si představit. Je to totiž stěžejní postava v celosvětovém bankovnictví.
Edmond Safra je jedno z osmi dětí syrského židovského bankéře, jehož předkové obchodovali se zlatem v Osmanské říši. Edmond Safra byl jednou z nejbarvitějších postav finančního světa a rozhodně mnohem víc než jen bankéř. Obchodoval se zlatem. Byl nejvýznamnějším podzemním obchodníkem se zlatem v dějinách lidstva. Podle Interpolu byl v té době podezřelý, alespoň podle FBI, že je hlavním prostředníkem pro praní podvodných peněz z Ruska. K Edmondu Safrovi se vrátím podrobněji v další kapitole, ale tady nesmím tříštit linii. Vyprané peníze byly převedené prostřednictvím švýcarské pobočky Creditanstalt Bankverein, do bank a na účty, které neměly žádnou spojitost s ruským rozpočtem. Když byl úvěr převedený na švýcarskou pobočku Creditanstalt Bankverein, zapojili se do případu italští experti na praní špinavých peněz a vyšetřovatelé ruské vlády z Generální prokuratury. Odhalili vazby na obvyklé podezřelé. Část peněz se nacházela na účtu patřícím společnosti, jejíž 25 % akcií vlastnila Taťána D’jačenková, nejmladší dcera bývalého prezidenta Borise Jelcina.
Taťána D’jačenková a malá skupina oportunistů, jako byl Boris Berezovskij, kdysi nejbohatší ruský oligarcha, Valentin Jumašev, předseda ruské prezidentské administrativy a Roman Abramovič, nejdůležitější a nejagresivnější ideolog takzvané rodiny, řídili Rusko jménem prezidenta, zatímco Jelcin se kvůli zhoršujícímu zdravotnímu stavu vytrácel z politické scény. Podle některých stop, bylo 2,115 miliardy převedeno na libry šterlinků a převedeno do National Westminster Bank, kde po penězích zmizely všechny stopy.
Mnohem menší částka, 780 milionů dolarů, byla převedená 14. srpna 1998 do Credit Suisse Bank, dalších 270 milionů dolarů následovalo o čtyři dny později. Tyto dva převody upoutaly pozornost švýcarského vyšetřovatele Lorana Caspera-Anserma. Ten se spolu se ženevským prokurátorem Bertrossou a ruským vyšetřovatelem Nikolajem Volkovem zapojil do vyšetřování. Posledních 1,4 miliardy dolarů bylo převedeno do slavné Bank of New York a potom do její ženevské pobočky Bank of New York Intermaritime. Tím ale příběh zdaleka neskončil. Peníze byly uložené na účtu subjektu s názvem Russian United Bank, který patřil Borisi Berezovskému a Romanu Abramovičovi, pozdějšímu majiteli fotbalového klubu Chelsea. V té době byli tito dva oligarchové blízkými přáteli.
Následné události se vyvíjely s působivou přesností. Vyšetřování dospělo k závěru, že peníze Mezinárodního měnového fondu byly okamžitě převedené na účet švýcarské společnosti RUNICOM. Společnost RUNICOM byla registrovaná na adrese De Mulen Street 1 ve Švýcarsku. Majitel společnosti? Předseda fotbalového klubu Chelsea Roman Abramovič. Britské zvláštní služby měly k dispozici velmi podrobnou zprávu o podlých aktivitách RUNICOMu. Zveřejnili ji na webu compromat.ru. Kategoricky prohlásili, že v důsledku podvodu, který provedl ředitel společnosti RUNICOM Roman Abramovič, během privatizace státní společnosti Sibněfť v letech 1995 až 1997, získal ruský stát o 2,7 miliardy dolarů méně. To významně přispělo k ničivé hospodářské krizi země.
Vyšetřování se ale neobešlo bez obětí. Soudce Lawrence Kasper-Ansermet, který zahájil švýcarské vyšetřování, byl během své návštěvy Ruska nalezený v Petrohradě v bezvědomí a krvácející. Ihned poté švýcarská vláda propustila vyšetřovatele Nikolaje Volkova, který se zapojil do švýcarského vyšetřování půjčky z generální prokuratury a zařadila ho na černou listinu.
Vražda na trhu se zlatem
Edmond Safra se narodil v roce 1932. Už v šestnácti letech pracoval ve světě financí a obchodu. Po druhé světové válce se jeho rodina přestěhovala nejprve do Itálie a v roce 1952 do Brazílie, kde se zapojil do otcova podnikání. V roce 1956 se usadil v Ženevě, kde založil soukromou společnost Trade Development Bank. V roce 1966 založil banku Republic National Bank of New York.
Edmond Safra se dlouhá léta objevoval na žebříčcích nejbohatších lidí světa. Jeho rodinné bankovní impérium a impérium drahých kovů, vzniklo po vzniku státu Izrael v roce 1948. Tehdy Safrové prozíravě radili bohatým sefardským Židům, potomkům těch, kteří v 15. století uprchli před španělskou inkvizicí, jak hospodařit s penězi. Většina z nich pocházela z Blízkého východu. Jednalo se o celé rodiny, které tam chtěly zbohatnout, než se přestěhovaly do Izraele.
Tato první banka Edmonda Safra se sídlem v Libanonu sloužila mnoha nejbohatším sefardským židovským rodinám v Sýrii a Libanonu, které se spoléhaly na Safrovu pozornost a diskrétnost při péči o své finanční zájmy. Edmond Safra si dokázal získat jejich loajalitu. Dokázal sdružit více než 30000 bohatých investorů ze sefardské diaspory nejen ze Sýrie a Libanonu, kde začínali, ale také z Iráku a Íránu a z židovských komunit v Latinské Americe.
Až do dne smrti Edmonda Safry probíhaly všechny jeho finanční transakce ve zvláštním židovsko-arabském písmu, které používaly pouze sefardské komunity původem z Blízkého východu. Zemřel v prosinci 1999 za podezřelých okolností. Jeho rezidenci v Monte Carlu zachvátil požár, který podle jeho ošetřovatelky a bývalého bodyguarda ze Zelených baretů založili dva vetřelci, s nimiž se střetl a kteří ho zranili. Ošetřovatel Ted Maher se nakonec přiznal, že si bodné rány způsobil sám a požár také sám založil. Doufal, že při požáru udatně Safru zachrání, aby si mohl udržet své lukrativní zaměstnání. Maher strávil za tento zločin několik let v monackém vězení. V době své smrti Edmond Safra dokončoval prodej celého svého bankovního impéria britskému bankovnímu konglomerátu.
Jak jsem zmínil v předchozí kapitole, Edmond Safra byl nejvýznamnějším podzemním obchodníkem se zlatem na světě. Financoval některé tajné operace zpravodajských služeb, jako je izraelský Mossad. Kromě toho byl Edmond Safra klíčovým mužem v obchodu se zlatem za opium. Prostřednictvím Trade Development Bank dodával velké množství zlata na hongkongský trh. Když si uvědomil, že by mohl být snadno obviněný z praní miliard z půjčky Mezinárodního měnového fondu Rusku, uvědomil si také, že byl v ohrožení života. Ať už ze strany těch, kteří peníze ukradli, nebo ze strany ruských bezpečnostních složek. Začal být velmi znepokojený. Edmond Safra si uvědomil, že zmizení fondů způsobilo finanční krizi v Rusku. Aby se dostal do bezpečí, požádal o ochranu americkou FBI. Řekl úřadům, že je připravený jim ukázat, jak ruští úředníci vyprali 4,8 miliardy dolarů ze stabilizačních půjček Mezinárodního měnového fondu.
V létě 1999 začal Edmond Safra poskytovat FBI konkrétní důkazy o tom, jak a kým probíhalo praní špinavých peněz. Odhaloval také jména vysoce postavených ruských úředníků a magnátů. Po bizarních okolnostech jeho smrti není divu, že vzbudil značnou pozornost, a to i v mainstreamovém tisku.
Drogy, praní špinavých peněz a bankovní boom
Celý příběh má ještě další podstatnou větev. Podle vyšetřování amerického Kongresu z roku 2001 americké a evropské banky vyperou ročně 500 miliard až 1 bilion dolarů z mezinárodní trestné činnosti. Z toho polovinu vyperou jen americké banky.
"Odhaduje se, že polovina těchto peněz přichází do Ameriky," uvedla michiganská senátorka Cari Levinová.
Jinými slovy, v 90. letech 20. století americké banky vypraly prostřednictvím amerických finančních okruhů 2,5 až 5 bilionů dolarů. Tedy miliard miliard. Co to všechno znamená? Bez jejich nelegálních peněz by se americká ekonomika už dávno zhroutila. Špinavé peníze pokrývají část deficitu obchodní bilance Ameriky. Bez špinavých peněz by podle Jamese Petrase, profesora Birminghamtonské univerzity, byly vnější účty americké ekonomiky naprosto neudržitelné, životní úroveň by prudce klesla, dolar by oslabil, dostupné investice a kapitál by se zmenšily a Washington by nebyl schopen udržet své globální impérium. Nejvýznamnější americké banky jsou úzce spjaté s praním špinavých peněz. Opět cituji Jamese Petrase:
"Washington a média vykreslují Spojené státy jako vůdce boje proti obchodování s drogami, praní špinavých peněz a politické korupci: je to obraz čistých, bílých rukou bojujících proti špinavým penězům. Pravda je přesně opačná. Americké banky vyvinuly velmi propracovaný soubor opatření, která umožňují převádět nelegální finanční prostředky do Spojených států, investovat je do legálních podniků nebo amerických státních dluhopisů a legalizovat je."
Bankovní instituce v první linii používají dva různé způsoby praní špinavých peněz: soukromé banky a korespondenční banky. Soukromé banky slouží velmi bohatým klientům, protože vyžadují minimální vklady ve výši jednoho milionu dolarů. Jsou velmi atraktivní pro praní špinavých peněz, protože spíše, než finanční poradenství prodávají důvěrnost klientů za špinavé peníze. Obvykle používají kódová jména pro účty. Také zřizují účty, na kterých se mísí bankovní prostředky s prostředky klientů. Tím se eliminuje jakýkoli písemný důkaz o elektronických převodech miliard dolarů. Soukromé banky také zakládají offshorové investiční společnosti v zemích jako jsou Kajmanské ostrovy, Bahamy a tak dál.
Druhou cestou, kterou velké banky používají k praní špinavých peněz, je korespondenční bankovnictví. Je to finanční technika, při které se nelegální peníze přesouvají z jedné banky do druhé bez otázek, aby se prostředky před použitím na legálním trhu očistily. Korespondenční banky jednoduše nabízejí jiným subjektům možnost přesouvat finanční prostředky, směňovat měny nebo provádět jiné finanční transakce.
Podle zvláštního zasedání amerického Kongresu takové účty poskytují majitelům a zákazníkům těchto bank, přímý přístup do finančního systému Ameriky, a volný pohyb peněz v rámci Spojených států a po celém světě. Není třeba dodávat, že mezi tyto zákazníky patří obchodníci s drogami, a další zločinci zapojení do trestné činnosti. Nikoho nepřekvapí, že většina zahraničních bank, které perou miliardy pro tyto zločince, má účty v Americe. Někteří z největších mezinárodních převodců peněz zpracují přes internet až bilion dolarů denně.
Podle zpráv agentur Associated Press, Reuters, ale také Interpol, byla jednou z bank zapletených do praní až 15 miliard dolarů z ruského organizovaného zločinu, Bank of New York. Alexander Hamilton, první americký ministr financí, založil v roce 1784 společnost Bank of New York. Je jednou z nejstarších bank na světě a šestnáctou největší bankou v Americe podle celkových aktiv. Akcionáři společnosti Bank of New York Company, a její dceřiné společnosti Bank of New York, která působila jako hlavní korespondenční banka mafií ovládané Inkombank na Západě, podali hromadnou žalobu. Podle jejich žaloby, Bank of New York vydělávala na poplatcích nejméně 250 milionů dolarů měsíčně. Někteří zaměstnanci Bank of New York dostávali nezákonné příjmy výměnou za to, že nezákonně poskytovali mocným ruským oligarchům vlivné kontakty s Kremlem a ruskými frakcemi organizovaného zločinu, které ovládaly Inkombank. Poskytovali také neomezený přístup do západního bankovního systému, a to způsobem, který vědomě usnadňoval praní špinavých peněz, konverzi mnohamiliardových aktiv a únik kapitálu.
Bank of New York se stala korespondenční bankou pro nejméně 160 ruských gangsterských bank. V týdnech před ruskou finanční krizí v srpnu 1998, která vedla k devalvaci rublu, převáděly tyto ruské gangsterské banky do Bank of New York v průměru 3,7 miliardy dolarů denně.
Závěr: Všechny cesty vedou do USA
A závěrem se dostáváme ke vlivným členům americké politiky. Mnoho významných firemních dárců Demokratické a Republikánské strany, stejně jako významných finančních institucí a firem z Wall Streetu, bylo propojeno právě s osobami, které byly obviněné.
Například člen správní rady Bank of New York John Malone působil v mnoha dalších správních radách, včetně rady společnosti Telecommunications, kde léta spolupracoval s bývalým šéfem fundraisingu Ala Gora Tonym Cohelem. John Malone měl také kontakty se společností Viacom, která koupila televizní síť CBS.
Na finanční expanzi CBS dlouhou dobu dohlížela společnost Brown Brothers Harriman a její hlavní partner Prescott Bush, otec a dědeček budoucích prezidentů a významný podporovatel nacistického Německa.
Je zřejmé, že finanční past se neomezovala pouze na Bank of New York. Postjelcinovské Rusko si nebylo zcela jisté, jak rychle korupce využila nového systému; říkejme tomu glasnosť, otevřenost, oportunismus, nebo praní špinavých peněz.
Díky politice Billa Clintona a Mezinárodního měnového fondu, bylo Rusko přes noc zaplavené špinavými penězi, špinavou politikou a špinavými politickými vendetami. Netrvalo dlouho a státní úředníci, politici, mafie ovládaná KGB a nově zbohatlá klika oligarchů se připojili k tomuto plánu demontáže, zbídačení a ožebračení Ruska.
Geopolitické desky se posouvají dál. Američané jsou stále agresivnější a naplňují plány obklopení Ruska svými loutkovými režimy. Plány, které jsou známé už několik desítek let. Plány, které se opakují stále dokola, naposledy v analýze Rant Corporation z roku 2019. Zajímejme se proto o tyto zlomové etapy naší minulosti. Tvoří totiž součást naší přítomnosti. Co je ale nejdůležitější, varují před opakováním téhož scénáře v budoucnosti.