V pořadu se pojednává o tom, jak američtí kapitalisté, jako Rockefeller, Morgan, Sanders, Peabody a další, financovali bolševické komunisty v Rusku. Pojednává se o kořenech bolševické revoluce v letech 1905 až 1915, a o tom, jak kapitalisté financovali bolševiky a jakým způsobem se peníze dostaly až k bolševikům v Rusku. Dále se pojednává o ruském zlatě, ropě a světové válce. Nakonec se uvádí, jak byla tato tajná finanční podpora komunistického režimu v Rusku součástí americké mission possible.
Úvod
Před několika měsíci jsem odvysílal dvoudílný pořad Agent Trockij. V něm jsem líčil život Trockého a jeho rodiny, jejich pobyt v Americe, a návrat zpět do Ruska, kde se s Leninem spojili v provedení bolševické revoluce. Po odvysílání pořadu jsem se čistě náhodou dostal k tak explozivním materiálům, které mi doslova vyrazily dech. Abych nemusel litovat, že se s vámi nemohu o tyto informace podělit, protože jsem je nemohl do Agenta Trockého zahrnout, rozhodl jsem se natočit, a následně i v psané formě uveřejnit, sólový pořad, který se tomu bude věnovat.
Tyto informace jsou sice sto let staré, ale pro mě, a doufám, že i pro vás, budou mít tak cennou hodnotu, která jejich stáří vyváží. Ukazují totiž skutečné obrysy stínových hlubokých dějin, jak spolu globální mocenská klika kšeftuje a drží společně basu. Jak často opakuji ve svých pořadech a dokumentech. Budu totiž dokumentovat intenzivní spolupráci finančních mocenských kruhů v Americe se sovětským Ruskem. Důvod, který mě přiměl natočit pořad právě o tom, je prozaický. Když takzvaní nepřátelé společně kšeftovali před sto lety, jak provázaní musí být asi dnes?
Rockefeller a další američtí finančníci hojně podporovali vzestup nacismu v Německu. O tom mám také mnoho materiálů, a postupně natočím a zveřejním další nezveřejněná fakta. Jakýsi vstup do této tématiky jsem pokryl v mých pořadech Utajení démoni nacismu, nebo Jak Američané prali nacistické zlato. Tehdy jsem se domníval, že jsem mapoval samotný strop, kam až byli Američané schopní zajít. Podporovat nacistickou válečnou mašinérii, prodlužování války, eugenické programy a ideologii nacismu pro své korporace. Netušil jsem ale, že Američané podporovali v takové míře také sovětské Rusko. Proto tvrdím, že mi tyto informace doslova vyrazily dech.
Jak jste ode mě zvyklí, budu se přirozeně pohybovat v mezích pádných důkazů. Některé z pramenů totiž byly skutečně podvodné, jiné irelevantní, další se nedaly ověřit. Jisté ale je, že tomuto tématu se všichni úzkostlivě vyhýbají. Pravděpodobně proto, že to uráží archetypálně vžitou představu o kapitalistech a komunistech, dvou úhlavních nepřátelích. Lidé mají rádi jasný kontrast toho, kdo je přítel, a kdo nepřítel. Bohužel, tato vystavěná dualita v naší hlavě prosakuje i do dějin. To značně kontaminuje historii i současnost. Pokud zameteme pod koberec spoustu nepohodlných faktů, jsme nositelé zfalšované historie.
Naštěstí ale existuje mnoho archivní dokumentace. Když se důkazy v těchto oficiálních dokumentech spojí s neoficiálními důkazy z životopisů, osobních dokumentů a konvenčních historií, vznikne skutečně fascinující příběh. Zjistíme, že existovalo spojení mezi některými newyorskými mezinárodními bankéři a mnoha revolucionáři, včetně bolševiků. Tito banksteři měli finanční podíl na úspěchu bolševické revoluce a podporovali ji. Za zásluhy byli odměnění kariérním postupem a samozřejmě obrovskými obchody během vzestupu stalinského sovětského Ruska.
Globální mocenský monopol
Kouzelné slovo, které dominuje Rockefellerovým organizacím, je světový monopol. Chceme-li jednota. Centralizovaná řízená moc. Aby dospěli k cíli této jednoty a monopolu, je pro ně nutné podchytit a zaháčkovat všechny státy, a to jakýmkoli způsobem. Buď souhlasem, tedy podplácením, lobbingem, korupcí, nebo dobytím, tedy válkou.
Koncem 19. století vnitřní svatyně Wall Streetu pochopily, že nejefektivnějším způsobem, jak získat nezpochybnitelný monopol, je jít do politiky a donutit společnost, aby pracovala pro monopolisty. Jak? Pod jménem veřejného blaha a veřejného zájmu. Jde přesně o současný systém, který si bohatí a mocní vytvořili pro sebe, jak jsem podrobně vylíčil v mém stejnojmenném pořadu.
A právě tady můžeme hledat odpověď na otázku, která se na první pohled zdá tak nesmyslná. Proč Rockefellerové, Morganové a Rothschildové podporovali ruskou revoluci v roce 1917 a následně bolševické sovětské Rusko? Na první pohled se tato otázka sice může zdát nesmyslná, ale na pohled druhý dává logickou odpověď k této hádance. Cílem je sjednotit svět pod centrálně řízenou mocí, drženou v rukou hrstky nejbohatší globální kliky. Mocenský monopol globálního řízení.
Pokud se s mými dokumenty setkáváte poprvé, možná se vám takováto dimenze projektované globální síly zdá být přitažená za vlasy. V tom případě vás odkážu na mé dokumenty pro váš rychlý start: Jednak dvoudílný pořad Bohatí a mocní, a jednak dvoudílný pořad Tajné globální skupiny. Samozřejmě pokračovat můžete dalšími pořady, ale v případě, že mě někteří čtete poprvé, nejkratší cestou k tomu, abyste se napojili na dnešní výklad, jsou právě tyto dva stěžejní pořady.
Kouzelným slovem je tedy globální monopol. Všeobjímající monopol, který ovládá vládu, peněžní systém a veškerý majetek. Globální monopol, který je samospasitelný a věčný. Ovšem pro Rockefellery a obecně americký Wall Street, není cílem tohoto monopolu rozdělení bohatství a tím zvýšení lidského blaha, míru a harmonie. Naopak, jejich cílem je veškerý finanční potenciál ze světa vyždímat, hromadit a koncentrovat. Budou se zalykat bohatstvím, ale nikdy nebudou zcela nasycení.
Globální monopol pro ně znamená podmanění si lidí a jejich konkurentů. Tento stav představuje maximální výhodu, kterou lze z monopolu získat. Proto bychom se neměli divit, že mezinárodní finančníci při vytváření globálního trhu prosazují úplnou kontrolu nad financemi, trhy, přírodními zdroji, a nakonec i nad občany světa. Právě tady, na počátku 20. století, nacházíme nový rozměr těchto plánů.
Rockefeller a Morgan
Abychom myšlenkově obsáhli celý rozměr amerického financování bolševické revoluce, musíme si nejprve představit podnikání Rockefellerů a Morganů, dvou největších finančních klanů před první světovou válkou. Právě ti totiž mohutně financovali bolševickou revoluci, a ve stalinském sovětském Rusku těžili na Kavkaze ropu.
Před první světovou válkou dominovaly finanční a obchodní struktuře Ameriky dva konglomeráty: Standard Oil, tedy Rockefellerův podnik, a Morganův průmyslový komplex, tedy finanční a dopravní společnosti. Rockefeller a Morgan ovládaly nejen Wall Street, ale prostřednictvím vzájemně propojených ředitelských funkcí téměř celou ekonomickou strukturu Ameriky.
Rockefellerovy zájmy monopolizovaly ropný průmysl, ovládaly měděný trust, hutnický trust a gigantický tabákový trust. Kromě toho měly vliv v některých Morganových majetcích, jako je U.S. Steel Corporation, a také ve stovkách menších průmyslových trustů, provozů veřejných služeb, železnic a bankovních institucí. National City Bank byla největší z bank pod vlivem Rockefellerovy Standard Oil. Jeho finanční kontrola se vztahovala také na velké životní pojišťovny Equitable Life a Mutual of New York.
Velké Morganovy podniky působily v ocelářství, lodní dopravě a elektrotechnickém průmyslu; patřily k nim General Electric, gumárenský trust a železnice. Stejně jako Rockefeller ovládal Morgan finanční společnosti National Bank of Commerce a Chase National Bank, New York Life Insurance a Guaranty Trust Company. Na počátku 20. století byla společnost Guaranty Trust Company ovládaná klanem Harrimanů. Když starší Harriman (Edward Henry Harriman) v roce 1909 zemřel, Morgan a jeho společníci koupili společnost Guaranty Trust i společnosti Mutual Life a New York Life.
V roce 1919 Morgan koupil také kontrolu nad Equitable Life. Guaranty Trust Company pohltila dalších šest menších trustových společností. Na konci první světové války tak byly Guaranty Trust a Bankers Trust první, respektive druhou největší trustovou společností v Americe, obě ovládané Morganem. Právě tito dva američtí finančníci se podíleli na financování bolševické revoluce. V tomto okamžiku máme vytvořenou představu o impériích dvou finančních magnátů v Americe. Můžeme se tedy posunout o krok dál.
Kořeny bolševické revoluce (1905 – 1915)
Představme si opět, že jsme bohatí a mocní, kteří se znepokojením sledují vývoj v carském Rusku kolem roku 1915. Obáváme se, že by se Rusko mohlo zvednout, napřít své síly, a nastoupit dráhu obrovského rozvoje. K tomu má Rusko nezbytné suroviny. Nekonečné zásoby plynu a ropy. Mohou být silní a nezávislí na našich penězích. Stačí se podívat na mapu světa, abychom si všimli geografického rozdílu mezi obrovskou rozlohou Ruska a menšími Spojenými státy. Wall Street muselo mrazit, když si představil Rusko jako druhého amerického průmyslového giganta. Proč ale dopustit, aby se Rusko stalo konkurentem a výzvou pro americkou nadvládu?
My, bohatí a mocní, nechceme žádného konkurenta. Chceme přece náš mocenský monopol. Chceme vládnout. Chceme pochodovat ke sjednocení světa pod globální, centrálně řízený nový světový řád. Pokud by vyvstala konkurence, naše plány by to zhatilo. Co musíme udělat, abychom zhatili takové obrovské riziko konkurence? Musíme uvést zemi do chaosu. Zbídačit její obyvatele, zničit její ekonomiku a zneschopnit ji na dlouhá desetiletí. Jednoduše, musíme zlikvidovat konkurenci. Jaká je nejkratší cesta k uvržení země do bídy? Podporovat síly, které samy vykonají to, co chceme – ruské revolucionáře.
My, bohatí a mocní si uvědomujeme, že kdyby bolševická revoluce neuspěla, ruský průmyslový rozvoj by se brzy vyrovnal rozvoji Spojených států, Velké Británie a dalších západoevropských zemí. Silný konkurent by zmařil naše plány globálního mocenského monopolu. Rusko tehdy bylo největším světovým panenským trhem; navíc bylo Rusko nejsilnějším potenciálním konkurentem americké průmyslové a finanční nadvlády. To je ten pravý důvod, proč američtí finančníci podporovali bolševickou revoluci. Udržovali tak ruský průmyslový pokrok na velmi nízké úrovni až do konce druhé světové války. Zajistili, aby se Rusko nemohlo stát ekonomickou velmocí v celosvětovém měřítku, protože sovětský průmysl byl řízený bankami a finančníky z Wall Streetu ze zákulisí.
Pojďme ale od začátku. Na počátku 20. století vládl Rusku car Mikuláš II. Byl posledním členem dynastie Romanovců, která vládla v letech 1613 až 1917. Před první světovou válkou se jeho říše rozkládala na ploše 8,5 milionu čtverečních kilometrů. Hraničila s Tureckem, Persií, Afghánistánem, Mongolskem a Čínou, zatímco Polsko, pobaltské státy a Finsko byly ruskými územími. Romanovci usilovali o pozápadnění Ruska už od dob Petra Velikého.
Mikuláš II. měl v úmyslu modernizovat ruský průmysl, aby byl konkurenceschopný se západním průmyslem. Bohužel k dosažení tohoto cíle použil nucené práce. Mnozí lidé pracovali 12 hodin denně za mizernou mzdu. To se stalo živnou půdou pro stávky dělnických organizací v Petrohradu během krvavé neděle v roce 1905. To jsem popisoval v mém pořadu a dokumentu Agent Trockij. První pokus o vzpouru carská vojska snadno potlačila. Starý mocenský aparát udržoval v prvních letech války nejistou rovnováhu. Ovšem v roce 1918 byla monarchie v Rusku svržena, a nakonec byl Mikuláš II. popraven, včetně jeho rodiny.
William Laurence Sanders: Viceprezident FEDu
Vazby mezi americkým Wall Streetem a bolševiky v sovětském Rusku byly a dodnes jsou přísně vybělované z historické kolektivní paměti lidstva. To dokumentuje, jak ožehavé téma je to i dnes, po sto letech. Nicméně hluboké pátrání v archivech nás přivede na zásadní stopy.
Tyto stopy odhalují, jak John D. Rockefeller a američtí super kapitalisté financovali bolševickou revoluci v Rusku. Ba co víc. Mezi globálními kapitalisty a socialistickými revolucionáři existovalo dlouhodobé, i když skryté spojenectví, ze kterého obě strany profitovaly. Pojďme se tedy pustit do práce.
Při sestavování materiálů jsem stál před těžkým úkolem, jak tento příběh co nejvíce zpřehlednit. Něco podobného jsem řešil v mém pořadu a dokumentu Průvodce pandemickou galaxií. Mám postupovat podle časové chronologie, nebo výkladem souvislostí kolem jednotlivých osob, korporací nebo bank? Po důkladném zvážení jsem se rozhodl pro druhou variantu.
Pokud bych postupoval podle časové linie, souvislosti kompaktních celků bank, korporací a osob bych tím roztříštil. Proto jsem si vybral stejný scénář jako u pandemické galaxie. I tak je vodopád a příval informací tak velký, že v tom mnozí můžeme mít zmatek. Proto jsem se rozhodl na konec dokumentu přičlenit kapitolu, ve které úhledně zrekapituluji v bodech uvedené skutečnosti. K tomu se můžeme jednoduše vrátit, abychom vnesli do přívalu informací přísný pořádek, koncepci a systém. Pojďme tedy do práce.
Obří organizací, která podporovala bolševiky, byla Federální rezervní banka v New Yorku, kterou ovládalo pět největších amerických bank. Zde se ale musíme zaměřit na knihu Neznámá válka s Ruskem, kterou v roce 1977 napsal Robert Maddox: "William Laurence Sanders, prezident společnosti Ingersoll Rand, a viceprezident Federální rezervní banky v New Yorku, napsal 17. října 1918 prezidentu Wilsonovi: Cítím velké sympatie k sovětské formě vlády, protože ji považuji za ideální pro ruský lid."
George Foster Peabody: Předchozí viceprezident FEDu
George Foster Peabody byl do roku 1914 také viceprezidentem Federální rezervní banky v New Yorku. Byl to také známý filantrop, který organizoval Rockefellerovu Všeobecnou radu pro vzdělávání. George Foster Peabody také tvrdil, že podporuje formu státního monopolu, kterou zavedli bolševici.
William Boyce Thompson: Ředitel amerického FEDu
Simpson, Thacher & Bartlett byla přední právnickou firmou na Wall Streetu. Specializovala se na reorganizace a fúze podniků. Ovšem právě tato právnická firma působila v zákulisí bolševického režimu v Rusku. Jako důkaz jejich podpory lze uvést skutečnost, že jeden z jejích partnerů, Thomas Thacher, napsal dokument, který se později stal rozhodujícím při prosazování podpory britské vlády bolševikům…
Tento dokument výslovně chválil politiku Williama Boyce Thompsona, tehdejšího ředitele Chase Manhattan Bank, vůči Rusku a jeho probolševické postoje. Dokument ale také uvádí, že sovětské vládě by měla být poskytnuta co nejúplnější pomoc při jejím pokusu o vytvoření dobrovolné revoluční armády. William Boyce Thompson vedle Chase Manhattan byl také ředitelem Federální rezervní banky. Právě William Thompson sehrál důležitou roli v podpoře bolševického Ruska.
Kdo vlastně byl William Thompson? Thompson byl propagátorem akcií těžařů, jedním z nejlepších ve vysoce rizikovém oboru. Před první světovou válkou řídil burzovní operace pro zájmy těžařské společnosti Guggenheim, která těžila měď. Měď byla samozřejmě hlavním materiálem při výrobě munice. Když Guggenheimovi potřebovali rychlý kapitál pro burzovní boj s Johnem D. Rockefellerem, byl to právě Thompson, kdo před nic netušící veřejností propagoval Yukon Consolidated Goldfields, aby získal 3,5 milionu dolarů.
Thompson byl manažerem syndikátu Kennecott, další Guggenheimovy společnosti, jejíž hodnota byla vyčíslena na 200 milionů dolarů. A co je pro nás obzvláště zajímavé, Thompson byl jedním z nejvýznamnějších akcionářů Chase National Bank. Byl to Albert Wiggin, prezident Chase National Bank, kdo prosadil Thompsona na místo ve Federálním rezervním systému; a v roce 1914 se Thompson stal prvním ředitelem Federální rezervní banky v New Yorku, nejdůležitější banky ve Federálním rezervním systému na plný úvazek.
Byl to tentýž muž, který nejprve podporoval Alexandra Kerenského a poté se stal horlivým stoupencem bolševiků v Rusku v roce 1917. Počátkem srpna 1917 obědval William Thompson na americkém petrohradském velvyslanectví s Alexanderem Kerenským, Těreščenkem a americkým velvyslancem Francisem. Během oběda Thompson ukázal svým ruským hostům telegram, který právě poslal newyorské kanceláři J. P. Morgana. V tomto telegramu žádal o převod 425 000 rublů na úhradu osobního úpisu nové ruské Půjčky svobody.
Kerenskij a Těreščenko projevili velké uspokojení nad podporou z Wall Streetu. To ale nebylo všechno. William Boyce Thompson ještě měsíc po ruské revoluci pobýval v Petrohradu. 2. prosince 1917 předal Morganovi z Petrohradu do New Yorku telegram s žádostí o 1 milion dolarů pro bolševiky. Thompson pak opustil Bělehrad 4. prosince, tedy dva dny po odeslání telegramu. Dokonce samotný Leon Trockij přednesl 30. listopadu 1917 projev před petrohradským sovětem. V tomto projevu poznamenal: "Dnes jsem tady ve Smolném institutu měl dva Američany úzce spojené s americkými kapitalistickými živly."
To jsou, panečku, věci. A aby toho nebylo málo, jedním ze stážistů ve firmě Simpson, Thacher & Bartlett byl Cyrus Vance, který se později stal ministrem zahraničí za prezidenta J. Cartera a ještě později prezidentem Rockefellerovy nadace. Jak je ten svět malý, že?
Dwight Morrow: Morganův parťák
Jednou z dalších firem na Wall Street, která spolupracovala s bolševiky, byla J. P. Morgan. To mimochodem odhalil Harold Nicholson v životopisu Morganova partnera Dwighta Morrowa, tchána Charlese Lindbergha mladšího: "Morrowův zájem o Rusko začal v březnu 1917, kdy se jeho obchodní partner Thomas Thacher stal během revoluce členem mise Amerického červeného kříže. K této iniciativě ho přimělo přátelství s Alexamdrem Gumbergem, který odjel do New Yorku jako zástupce ruského textilního průmyslu. Morganův obchodní partner Dwight Morrow se osobně podílel na zprostředkování vztahů mezi sovětskými emisary a americkým ministerstvem zahraničí. Předal M. Litvinovovi doporučující dopis, který měl být doručený siru Arthuru Salterovi do Ženevy v rámci Amerického červeného kříže. Ale to nebylo všechno. Během svého pobytu v Paříži uspořádal Dwight Morrow večeři, na kterou byl pozvaný M. Rakovský a další sovětští představitelé."
Frank Vanderlip: Firma na podporu bolševiků
Společnost American International Corporation byla založená v New Yorku 22. listopadu 1915. Jejím hlavním úkolem bylo koordinovat finanční pomoc bolševikům. J. P. Morgan, Rockefellerové a National City Bank poskytli potřebné finanční prostředky. Předsedou správní rady této společnosti na pomoc bolševikům byl jmenovaný Frank Vanderlip. Frank Vanderlip byl dříve prezidentem National City Bank a člen skupiny Jekyll Island, která v roce 1910 zformulovala Zákon o federálních rezervách. Tedy zákon, kterým Federální rezervní systém přešel z pravomocí amerického Kongresu do soukromých rukou bankéřů. Díky této společnosti, našli bolševici další finanční prostředky, jakmile se vrátili do Ruska.
Kuhn Loab a Elihu Root: Hurá do Ruska s dolary
Jednání o půjčkách bolševikům byla vedená prostřednictvím oficiálních komunikačních kanálů americké vlády pod krytím zelené šifry, tedy nejvyššího stupně utajení ministerstva zahraničí. Například jeden kabelogram zaslal 4. května 1916 americký velvyslanec Francis v Petrohradě, na ministerstvo zahraničí ve Washingtonu, aby jej předal Franku Vanderlipovi, tehdejšímu předsedovi National City Bank v New Yorku.
Kabelogram byl odeslaný pod zelenou šifrou. Byl zašifrovaný a dešifrovaný úředníky amerického ministerstva zahraničí v Petrohradě a ve Washingtonu. Jedná se o spis 861.51/110. Ten kabelogram tu také mám, ovšem je pro naše účely poměrně dlouhý s množstvím termínů pro finanční svět. Na požádání jej mohu samozřejmě zaslat.
Prezident Woodrow Wilson okamžitě vyslal do Ruska právníka a bývalého ministra zahraničí Elihu Roota a bankéře Kuhna Loeba s 20 miliony dolarů, které měli předat bolševikům ze zvláštního válečného fondu. To bylo odhaleno během slyšení v americkém Kongresu o ruských fondech, HJ 8714.U5. Zde byl předložen příkaz Woodrowa Wilsona k výdajům ve výši 100 milionů dolarů. Těchto 100 milionů dolarů pro bolševiky, nechal prezident Wilson odhlasovat v americkém Kongresu, a byly vyčleněny ze zvláštního válečného fondu.
V tomto dokumentu jsou uvedené další výdaje ve výši 20 milionů dolarů, které byly vyslány do Ruska během zvláštní válečné mise vedené Elihem Rootem. Těchto dalších 20 milionů pro bolševiky bylo také uvedených v záznamu amerického Kongresu z 2. září 1919, který vedl Wilsonův tajemník Joseph Tumulty.
Charles Richard Crane: Demokraté v Rusku
Charles Richard Crane je zajímavou postavou, která pracovala v americké vládě. Crane byl předsedou finančního výboru Demokratické strany. Charles Crane, jako viceprezident společnosti Crane Company, organizoval v Rusku společnost Westinghouse. Byl samozřejmě členem Rootovy mise do Ruska. Mezi lety 1890 až 1930 uskutečnil třiadvacet návštěv Ruska.
Jeho syn Richard Crane byl důvěrným asistentem tehdejšího ministra zahraničí Roberta Lansinga. Charles Crane se vrátil do Ameriky v době, kdy byla bolševická revoluce dokončená. Po návratu do Ameriky získal Crane přístup k oficiálním dokumentům týkajícím se konsolidace bolševického režimu. Charles Crane dostával zprávy o průběhu bolševické revoluce z první ruky, jak byly přijímané telegramy na ministerstvu zahraničí.
Například jedno memorandum z 11. prosince 1917 je nadepsané Kopie zprávy o povstání maximalistů pro pana Cranea. Toto memorandum pocházelo od Maddina Summerse, amerického generálního konzula v Moskvě, a průvodní dopis od Summerse zněl zčásti takto: "Mám tu čest přiložit kopii téže [výše uvedené zprávy] s žádostí, aby byla zaslaná pro důvěrné informace panu Charlesi R. Craneovi. Předpokládá se, že ministerstvo nebude mít námitky proti tomu, aby se pan Crane se zprávou seznámil."
Raymond Robins: Americký červený kříž, Rockefeller a Woodrow Wilson
Když se prodíráme dokumenty, zjišťujeme, že pomoc poskytnutá Woodrowem Wilsonem byla jen špičkou ledovce. Prostřednictvím Raymonda Robinse, vedoucího mise Červeného kříže v Rusku, jako svého emisara, poslala společnost J. P. Morgan do pokladny ruských revolucionářů několik milionů dolarů prostřednictvím Henryho Davisona, Morganovy pravé ruky.
Morganovy společnosti štědře podporovaly Americký červený klříž. Červený kříž byl tak v podstatě na Morganovi závislý. Červený kříž ale nebyl schopen zvládnout požadavky první světové války a v podstatě ho převzali tito newyorští bankéři. Podle Johna Fostera Dullese, bratra pozdějšího šéfa CIA Allena Dullese, tito podnikatelé považovali Americký červený kříž za faktickou ruku vlády. Předpokládali, že přispějí nevyčíslitelnou měrou k vítězství ve válce. Tím se vysmívali heslu Červeného kříže. Neutralita a humanita…
Americký červený kříž byl tedy prodlouženou rukou americké vlády, a zejména Morgana. To dokumentují další jasné vazby. Na doporučení Clevelanda Dodge, jednoho z finančních podporovatelů Woodrowa Wilsona, se předsedou Amerického červeného kříže stal Henry Davison, partner společnosti J. P. Morgan. Seznam správců Červeného kříže pak začal nabývat podoby newyorského adresáře ředitelů.
John Ryan, prezident společnosti Anaconda Copper Company, George Hill, prezident společnosti American Tobacco Company, Grayson Murphy, viceprezident Morganovy společnosti Guaranty Trust, a Ivy Leeová, odbornice na vztahy s veřejností u Rockefellerů. Harry Hopkins, který se později proslavil za prezidenta Roosevelta, se stal asistentem generálního ředitele Červeného kříže ve Washingtonu. To byl prosím neutrální Americký červený kříž. Kapitáni korporací, bankéři z Wall Streetu a lidé Morganů a Rockefellerů.
Není proto divu, že právě Americký červený kříž byl jedním z kanálů, skrze který proudily peníze ruským bolševikům. Ze spisů amerického velvyslanectví v Petrohradě víme, že americký Červený kříž poskytl 4 000 rublů knížeti Lvovovi, předsedovi Rady ministrů, na pomoc revolucionářům, a 10 000 rublů ve dvou platbách Kerenskému na pomoc politickým uprchlíkům. Finanční manipulace na Wall Streetu najednou nabývá širšího významu.
Všechny tyto převratné informace také vysvětlují, proč bankéři z Wall Streetu přišli na pomoc Vladimíru Leninovi a Leonu Trockému už v roce 1905, když jejich první pokus o revoluci selhal. Zorganizovali Leninův útěk do Švýcarska a zajistili, aby nebyl zatčený. Po roce 1905 odešel Trockij do exilu. Po několika letech ve Francii, došla Francouzské policii trpělivost. Francouzská policie ho eskortovala na španělské hranice. O několik dní později ho zatkla madridská policie a odvezla ho do cely. Následně byl Trockij převezený do Cádizu, pak do Barcelony a nakonec se nalodil na loď Monserrat Španělské transatlantické společnosti.
Trockij s rodinou přeplul Atlantský oceán a 13. ledna 1917 dorazil do New Yorku. Jeho pobyt v New Yorku jsem obšírně popisoval v mém dokumentu Agent Trockij. Trockij v New Yorku napsal několik článků do Nového míru, ruskojazyčných socialistických novin, které vycházely v New Yorku. Pokud víme, měla rodina Trockého v New Yorku byt s ledničkou a telefonem. Podle Trockého vlastních slov podnikla několik cest luxusní limuzínou.
Co se týče Vladimíra Lenina, ten byl na delší dobu usazený ve Švýcarsku a hledal cesty, jak se dostat do Ruska. To jsem také pokrýval v mém pořadu Agent Trockij. V jeho případě sehrál významnou roli Parvus Helphand. To je zajímavá postava, ale jeho rozborem bych tu ztratil příliš mnoho času. Parvus Helphand hrál hlavní roli při organizaci bezpečného vlaku, který v dubnu 1917 přepravil Lenina a další bolševiky z exilu ve Švýcarsku přes Německo a Švédsko do Finska, odkud se jim podařilo vrátit do Ruska.
Němci samozřejmě měli zájem na bolševické revoluci, protože Mikuláš II. bojoval po boku Anglie a Francie proti nim. Proto umožnili bezpečný průjezd vlaku s Leninem a ostatními bolševiky do Ruska. Trockij mezitím v New Yorku obdržel rozkaz k okamžitému návratu do Moskvy. Podmínky byly nyní příznivé pro revoluci. 26. března 1917 odplul Trockij z New Yorku spolu s dalšími 275 komunistickými revolucionáři pod dohledem Lincolna Steffense, amerického komunisty a emisara Johna D. Rockefellera.
Lincoln Stephens měl za úkol zajistit, aby se Trockij bezpečně vrátil do Ruska. Kde získal Trockij svůj pas? Zdá se, že zvláštní pas pro Trockého vyřídil sám John D. Rockefeller prostřednictvím amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Teď si samozřejmě mnozí řeknete, proč by proboha americký prezident pomáhal na cestě nějakému cizímu revolucionáři? Vzpomínáte si, že jsem před chvilkou hovořil o materiálech, kdy sám Woodrow Wilson nechal odhlasovat v americkém Kongresu 100 milionů dolarů pro bolševiky. Citoval jsem tu konkrétní písemné materiály. A kdo byl největším poradcem, našeptávačem a manipulátorem Woodrowa Wilsona? Přece Edward Mandell House.
Právě tento plukovník House spoluzaložil Radu pro zahraniční vztahy v roce 1921. Právě tento plukovník House nechal Bílý dům zřídit nezávislou centrální banku, která kontroluje americký dolar. Právě tento plukovník House byl klíčovou postavou v přenesení kontroly amerického dolaru z Kongresu na soukromou Federální rezervní banku. A jak víme, vrcholní představitelé Federální rezervní banky také mohutně podporovali bolševickou revoluci.
Tedy, americký prezident Woodrow Wilson byl obklopený skupinou vlivných osob z Wall Streetu, kteří podporovali bolševiky. A ti mu našeptali, aby nechal americký Kongres odhlasovat tak obrovský balík, 100 milionů dolarů pro bolševiky. A Woodrow Wilson měl logický zájem na provedení bolševické revoluce, když už do toho, lidově řečeno, vrazili tolik peněz. A proto zařídit udělení pasu Leonu Trockému s přímluvou Johna D. Rockefellera, byla pro něj pouhá maličkost. Celé to dává absolutní, nádherný a dokonalý smysl.
Mackenzie King: Rockefellerův kůň zasahuje
Loď s Trockým a dalšími bolševiky 1. dubna 1917 zastavila v Halifaxu. Kanadští zpravodajští důstojníci a britský námořní personál Trockého zatkli. Jeho propuštění bylo otázkou několika týdnů. Nakonec zasáhl Mackenzie King. V té době byl odborníkem na práci pro Johna D. Rockefellera mladšího. Právě Mackenzie King zařídil Trockého propuštění v Kanadě. Pak už nic nebránilo Trockému odplout do Ruska. Za své služby byl Mackenzie King odměněný místem vedoucího oddělení průmyslového výzkumu Rockefellerovy nadace v hodnotě 30 000 dolarů ročně. Bylo to v době, kdy průměrný plat amerického občana činil 500 dolarů ročně. Nakonec se Mackenzie King stal kanadským premiérem.
Tímto sestavováním výroků, dokumentů, archivů, záznamů a článků se stáváme doslova detektivy historie, kteří rekonstruují pravdivé události. Odhalujeme doslova komplot v přímém přenosu. Otvírá se nám doslova nový svět. V tomto světě, tři z nejvyšších představitelů Federální rezervní banky v New Yorku, William Laurence Sanders, George Foster Peabody a William Boyce Thompson, všichni podporovali bolševismus. To je neuvěřitelné odhalení. A nejen oni, máme tu i Rockefellery a obchodní firmy J. P. Morgana. Všichni podporovali bolševickou revoluci. Existují o tom přesvědčivé důkazy, které jsem právě teď uvedl.
Po revoluci: Jdeme sklízet úrodu! (1918 – 1920)
Jak víme, Vladimíru Leninovi i Leonu Trockému se podařilo vrátit do Ruska. Tam se nakonec podařila i revoluce a svržení monarchie. Sověti neztráceli čas, a snažili se navázat diplomatické styky se Spojenými státy. Na adrese Broadway 120, na Wall Street, bylo v roce 1918 zřízené ústředí pro sbírku pomoci bolševikům. Na počátku 20. let 20. století, sídlila na Broadwayi 120 nejen pojišťovna Equitable Life, ale také Federální rezervní banka v New Yorku. Jak víme, její vrcholní představitelé nadšeně podporovali bolševiky. Oni si tedy zřídili ústředí na podporu bolševiků ve stejné budově, ve které sídlil i americký FED. Jak krásná symbolika.
Nesmíme zapomenout na společnost American International Corporation, která shromažďovala pomoc pro Sovětský svaz. Pak tu byla americká společnost Weinberg and Poster. Právě tato americká firma v roce 1919 obdržela od Sovětského svazu zakázku na průmyslové stroje v hodnotě 53 milionů dolarů. Američané si to uměli zařídit, protože jejím viceprezidentem byl Ludwig Martens, první sovětský velvyslanec v Americe. Tedy jeho firma obdržela tuto obrovskou zakázku v sovětském Rusku.
Martensův úřad okamžitě vydal výzvu k velkému obchodu Ruska s Amerikou. Průmysl se zhroutil a Rusko nutně potřebovalo stroje, železniční zboží, oblečení, chemikálie, léky. Vlastně všechno, co moderní civilizace využívá. Výměnou za to Sověti nabízeli zlato a suroviny. Sovětský úřad pak začal sjednávat kontrakty s americkými firmami. Samozřejmě, že ignoroval embarga. Například Thompson poznamenal, že měsíční nájemné kanceláří tohoto sovětského úřadu v New Yorku činilo 300 dolarů a platy v kancelářích přišly asi na 4 000 dolarů. Prostředky na zaplacení těchto účtů Martens získával částečně od sovětských kurýrů, jako byli John Reed a Michael Gruzenberg, kteří přiváželi diamanty z Ruska na prodej do Ameriky, a částečně od amerických obchodních firem, včetně Morganovy společnosti Guaranty Trust. Ovšem čilé obchodování mezi americkými kapitalisty a ruskými komunisty pokračovalo dál.
Dolary bolševikům přes Švédsko
V této analýze jsem zmínil postavu Alexandera Gumberga, který jako zástupce ruského textilního průmyslu přijel do New Yorku. Michael Gruzemberg byl hlavním bolševickým agentem ve Skandinávii. Pod pseudonymem Alexander Gumberg pracoval pro Wall Street a pro bolševiky. V roce 1917 byl Gumberg zástupcem americké firmy v Petrohradě, pracoval pro Thompsonovu misi Amerického červeného kříže, a stal se hlavním bolševickým agentem ve Skandinávii, dokud nebyl deportovaný z Norska. Potom se stal důvěrným asistentem Reeva Schleyho z Chase Bank v New Yorku a později Floyda Odluma z Atlas Corporation. Tato jeho dvojí role byla známá, a akceptovaná jak Sověty, tak jeho americkými zaměstnavateli.
Švédsko hrálo výraznou roli jako převodník amerických dolarů bolševikům. V této souvislosti bychom neměli zapomenout na osobu jménem John McGregor Grant. Byl to americký bankéř a ředitel Druhé ruské životní pojišťovny. Jeho činnost financoval švédský bankéř Olof Aschberg z Nya Banken ve Stockholmu. Právě Olof Aschberg, šéf švédské Nya Banken, navštívil v roce 1916 New York, kde jednal s Morganem o ruských půjčkách. Před létem 1916 Olof Aschberg navštívil New York. Tady zastupoval svou stockholmskou Nya Banken. Zastupoval ale také Pierra Barka, carského ministra financí. O jeho návštěvě psaly dokonce 4. srpna 1916 i New York Times.
Aschbergovým hlavním úkolem v New Yorku bylo vyjednat pro Rusko půjčku ve výši 50 milionů dolarů s americkým bankovním syndikátem v čele s National City Bank. Tento obchod byl uzavřen 5. června 1916. Výsledkem byl ruský úvěr 50 milionů dolarů v New Yorku s bankovním poplatkem 7,5 procenta ročně a odpovídající úvěr 150 milionů rublů pro syndikát National City Bank v Rusku.
Během své návštěvy New Yorku, jménem carské ruské vlády, pronesl Aschberg několik prorockých poznámek týkajících se budoucnosti Ameriky v Rusku: "Po skončení bojů se otevře prostor pro americký kapitál a americkou iniciativu, které přinesla válka, a to v celé zemi. V Petrohradě je nyní mnoho Američanů, zástupců obchodních firem, kteří udržují kontakt se situací, a jakmile dojde ke změně, měl by se rozjet obrovský americký obchod s Ruskem."
V témže roce 1916, byl tento švédský bankéř v Petrohradě s Rolphem Marshem z Morganovy společnosti Guaranty Trust a Samuelem MacRobertsem a Richem z Rockefellerovy National City Bank. Tady domlouval půjčky bolševikům. V následujícím roce se Aschbergovi začalo říkat "bolševický bankéř". John McGregor Grant, jehož Olof Aschberg financoval, převedl bolševickým revolucionářům velké finanční částky od Warburgových. Jak si možná vzpomínáme z mého pořadu Tajné globální skupiny, Paul Warburg byl spoluzakladatelem Rady pro zahraniční vztahy v roce 1921. Jeho syn James Warburg pronesl v americkém Kongresu onen plamenný projev v roce 1950 o tom, že jedna světová vláda bude, ať se vám to líbí nebo ne.
Londýnským zástupcem švédské Nya Banken byla britská Bank of North Commerce. Jejím prezidentem byl Earl Grey, blízký spolupracovník Cecila Rhodese. Toho americká vláda zařadila na černou listinu za jeho podporu Německa během první světové války. Právě Olof Aschberg a NYA Banken ve Stockholmu hráli významnou roli v podpoře bolševiků. To pokračovalo i po revoluci.
O několik let později, 1. prosince 1922, založili Sověti v Moskvě svou první mezinárodní banku Ruskombank. Jejím základem byl syndikát, na kterém se podíleli bývalí ruští soukromí bankéři, a některé nové investice německých, švédských, amerických a britských bankéřů. Jak jsem zmínil, byla známá jako Ruskombank, Zahraniční obchodní banka nebo Banka zahraničního obchodu. Hádejte, kdo stál v jejím čele? Neuhodli byste. Olof Aschberg, který dříve vyjednal půjčky Rusku v hodnotě 50 milionů dolarů.
Při otevření banky Olof Aschberg uvedl: "Nová banka se bude starat o nákup strojů a surovin z Anglie a Spojených států a bude poskytovat záruky za splnění kontraktů."
Představenstvo Ruskombank tvořili carští soukromí bankéři, zástupci německých, švédských a amerických bank, a samozřejmě zástupci Sovětského svazu. Carské Rusko bylo v troskách, bolševici a komunismus na vzestupu, ale bankéři z Ameriky i Británie vesele obchodovali s bankéři carskými i sovětskými. Jeden historický "pleskanec" za druhým.
Zahraniční bankovní konsorcium zapojené do Ruskombanky představovalo především britský kapitál. Patřila k němu společnost Russo-Asiatic Consolidated Limited, která byla jedním z největších soukromých věřitelů Ruska, a které Sověti poskytli 3 miliony liber na náhradu škody způsobené znárodněním jejího majetku v Sovětském svazu. Samotná britská vláda už zakoupila značné podíly v ruských soukromých bankách. Konsorcium získalo rozsáhlé koncese v Rusku. Banka měla základní kapitál deset milionů zlatých rublů.
Počátkem října 1922 se Olof Aschberg setkal v Berlíně s Emilem Wittenbergem, ředitelem Nationalbank für Deutschland, a Scheinmannem, šéfem Ruské státní banky. Po rozhovorech týkajících se německé účasti v Ruskombank odjeli všichni tři bankéři do Stockholmu. Tady se setkali s Maxem Mayem, viceprezidentem Morganovy společnosti Guaranty Trust. Max May, tedy Morganův člověk, byl potom jmenovaný ředitelem zahraničního oddělení Ruskombanky. A to vedle Schlesingera, bývalého šéfa Moskevské obchodní banky, Kalaškina, bývalého šéfa Junker Banky, a Ternoffského, bývalého šéfa Sibiřské banky. Sibiřskou banku v roce 1918 částečně odkoupila britská vláda.
Při vstupu do Ruskombank se, podobně jako Olof Aschberg, vyjádřil i Max May z Morganovy společnosti Guaranty Trust: "Spojené státy jako bohatá země s dobře rozvinutým průmyslem nepotřebují nic dovážet z cizích zemí, ale mají velký zájem vyvážet své výrobky do jiných zemí. Za nejvhodnější trh k tomuto účelu považují Rusko, a to s ohledem na obrovské požadavky Ruska ve všech oblastech jeho hospodářského života."
Ruské zlato (1920 – 1922)
Zlato bylo jediným praktickým prostředkem, kterým mohl Sovětský svaz platit za své zahraniční nákupy. Mezinárodní bankéři byli samozřejmě velmi ochotní usnadnit sovětské dodávky zlata. Ruský vývoz zlata, především císařských zlatých mincí, začal počátkem roku 1920, a to do Norska a Švédska. Ty byly překládané do Holandska a Německa, odkud směřovaly do dalších světových destinací, včetně Ameriky.
V srpnu 1920 byla v norské Den Norske Handelsbank přijatá zásilka ruských zlatých mincí jako záruka za zaplacení 3 000 tun uhlí společností Niels Juul and Company v Americe jménem sovětské vlády. Po prozkoumání a zvážení mincí bylo zjištěno, že byly ražené před vypuknutím války v roce 1914. Jednalo se tedy o pravé carské ruské mince. Krátce po této první epizodě, obdržela společnost Robert Dollar Company ze San Franciska na svůj stockholmský účet zlaté pruty v hodnotě 39 milionů švédských korun; zlato neslo pečeť staré carské vlády Ruska.
Zástupce Dollar Company ve Stockholmu požádal společnost American Express Company o umožnění přepravy zlata do Spojených států. Společnost American Express odmítla zásilku vyřídit. Je třeba poznamenat, že Robert Dollar byl ředitelem společnosti American International Company; Tato společnost tak byla spojená s prvním pokusem o přímou přepravu zlata do Ameriky. Současně bylo oznámeno, že z Revalu na Baltském moři vypluly tři lodě se sovětským zlatem určeným do Ameriky. 216 beden zlata naložila první loď S.S. Gauthod. Druhá loď S.S. Carl Line naložila 216 beden zlata pod dohledem tří ruských agentů. Loď S.S. Ruheleva naložila 108 beden zlata. Každá bedna obsahovala tři tuny zlata, každý v hodnotě šedesáti tisíc zlatých rublů. Následovala zásilka na lodi S.S. Wheeling Mold.
Na scénu začali přicházet nenasytní bankéři, kteří cítili tučnou zlatou kořist. Společnost Kuhn Loeb, zřejmě jednající jménem společnosti Guaranty Trust, se dotázala ministerstva zahraničí na oficiální postoj k přijetí sovětského zlata. Ve zprávě ministerstvo vyjádřilo obavy, protože pokud by bylo přijetí odmítnuté, pak by se zlato [pravděpodobně] vrátilo zpět do rukou ministerstva války. Tím by způsobilo přímou vládní odpovědnost a zvýšené rozpaky. Předpokládalo se, že Američané budou požádáni o roztavení zlata v puncovním úřadě, a proto bylo rozhodnuto telegrafovat firmě Kuhn Loeb, že na dovoz sovětského zlata do Ameriky nebudou uvalena žádná omezení.
Zlato nakonec dorazilo do newyorského Puncovního úřadu. Nebylo uložené u společnosti Kuhn Loeb, ale u společnosti Guaranty Trust Company of New York City. Společnost Guaranty Trust se poté obrátila s dotazem na Federální rezervní úřad. Ten se zase následně obrátil na americkou centrální banku. Superintendant newyorského puncovního úřadu informoval ministerstvo financí, že přibližně sedm milionů dolarů zlata nemá žádné identifikační znaky, a že uložené pruty už byly přetavené v pruty americké mincovny. Guaranty Trust se o zlato handrkovalo s ministerstvem financí.
Je zřejmé, že tento vklad zlata měl realizovat fiskální dohodu mezi Guaranty Trust a sovětskou vládou z poloviny roku 1920. Na jejím základě se společnost stala sovětským agentem v Americe. Později bylo zjištěno, že sovětské zlato bylo zasílané také do švédské mincovny. Švédská mincovna na žádost švédských bank nebo jiných švédských subjektů, tavila ruské zlato, prováděla jeho analýzu a opatřovala jej razítkem švédské mincovny. A ve stejné době, náš známý Olof Aschberg nabízel neomezené množství ruského zlata prostřednictvím švédských bank.
Jak víme, Olof Aschberg byl v carských dobách agentem Morganů v Rusku a vyjednavačem o ruských půjčkách v Americe. Během roku 1917 byl Aschberg finančním zprostředkovatelem bolševických revolucionářů. Po revoluci se Aschberg stal šéfem Ruskombanky, první sovětské mezinárodní banky, zatímco Max May, viceprezident Morganovy Guaranty Trust, se stal ředitelem a šéfem zahraničního oddělení Ruskombanky.
Ruská ropa a Rockefeller (1920 – 1930)
Než budu pokračovat dál ve zbytku našeho příběhu, zamysleme se nad jednou otázkou. Proč Rockefeller a jeho společníci tolik usilovali o svržení ruské monarchie? Existoval snad jiný a důležitější důvod, proč podporovali ruskou revoluci? Odpověď je jediná. A je to pořád stejné, dnes jako před sto lety: ropa!
Před bolševickou revolucí Rusko předstihlo Ameriku, a stalo se vedoucí zemí v produkci ropy na světě. V Rusku se jen v oblasti Baku, bohaté na ropu, vytěžilo v roce 1900 více ropy než v celé Americe. V roce 1902 to byla více než polovina světové produkce. Jenže chaos a devastace, které provázely ruskou revoluci, tento ruský ropný průmysl zcela zničily. Po roce 1922 byla polovina vrtů nečinná a druhá polovina funkční jen z poloviny, protože chyběla technologie k jejich využití.
A tak ruská revoluce na mnoho let naprosto účinně zlikvidovala ruské konkurenty Rockefellerovy společnosti Standard Oil. To jí umožnilo volně se pohybovat a převzít část ruského trhu s ropou. Jenže bylo potřeba zničit konkurenci, a odsoudit ruský lid k desetiletím chudoby a korupce.
Američtí bankéři z Wall Street se museli spolehnout na vůdce schopné vést revoluci k úspěchu. Těmito vůdci byli Vladimir Lenin a Leon Trockij. Těm se to nakonec s jejich obrovskou finanční pomocí podařilo. Sovětské Rusko bylo uvedené do chaosu a nehrozilo žádnou konkurencí. Rockefeller a Wall Street mohli začít sklízet úrodu, kterou zaseli.
Od 20. let 20. století se Morgan a Rockefeller podíleli na mnohých obchodech se Sověty. Ovládali nejdůležitější společnosti obchodující se sovětským Ruskem. Například Vacuum Oil, International Harvester, Guaranty Trust a New York Life. Zmínil jsem společnost International Harvester. Tato společnost měla v Rusku své zájmy už dlouhodobě. International Harvester poskytla 200 000 dolarů na pomoc při financování ruské mise v roce 1917. V roce 1926 podepsala další společnost Vacuum Oil Company, která patřila Rockefellerovi, dohodu se sovětskou společností Naphta o prodeji sovětské ropy v evropských zemích. Prodej byl uskutečněný prostřednictvím Chase National Bank, také vlastněné Rockefellerem. V té době se uvádělo, že John D. Rockefeller poskytl bolševikům půjčku 75 milionů dolarů jako částečnou úhradu za tuto dohodu. Na základě této dohody postavila Rockefellerova společnost Standard Oil v roce 1927 rafinerii v Rusku, když jí bylo zaručeno 50 % produkce ropy na Kavkaze.
Rockefeller hrál také klíčovou roli při založení Rusko – americké obchodní komory v roce 1922 na podporu obchodu s Ruskem, pod vedením jejího tajemníka Reeva Schleyho, který byl zároveň viceprezidentem Chase National Bank. Možná si vzpomínáme, že poradcem Reeva Schleyho byl bolševický agent ve Skandinávii, Michael Gruzemberg. Jako předpoklad pro otevření ruského trhu establishmentu lobboval John D. Rockefeller v roce 1925 v americkém Kongresu za změnu zahraniční politiky americké vlády. A to prostřednictvím tiskové kampaně své tiskové tajemnice Ivy Leeové, která měla zahájit veřejnou debatu a propagovat myšlenku komunismu ve Spojených státech. Tato společná akce vyvrcholila uznáním sovětského Ruska americkou vládou v roce 1923.
V roce 1935 se Stalin Rockefellerovi částečně odvděčil. Stalin totiž znárodnil velkou část kapitálu zahraničních společností působících v Rusku, ale majetku společnosti Standard Oil v Rusku se vůbec nedotkl. Ovšem ne všichni s touto politikou souhlasili. Našli se američtí politici, kteří se proti takovéto politice tvrdě postavili. Ve 20. a 30. letech 20. století americký kongresman Louis McFadden odsoudil tajné finanční spekulace Federálního rezervního systému ve prospěch Sovětského svazu. 10. června 1932 Louis McFadden odhalil odčerpávání amerických prostředků do Ruska a zaútočil na Bílý dům: "Otevřete účetní knihy Antorgu (sovětské obchodní organizace v New Yorku), Gostorgu (generálního úřadu sovětské obchodní organizace), a Státní banky Svazu sovětských socialistických republik. Zjistíte, kolik amerických peněz bylo vyvedeno z americké státní pokladny a přiděleno Rusku. Dozvíte se, kolik obchodů prošlo Státní bankou Sovětského Ruska prostřednictvím jejího korespondenta, banky Chase Bank of New York."
2. světová válka (1940 – 1945)
Antorg byla tedy sovětská obchodní organizace v New Yorku. Právě za druhé světové války si Antorg vybral Rockefellerovu banku Chase National Bank pro své mnohamiliardové transakce v rámci operace Lend Lease. Bohužel se ukázalo, že transfer peněz amerických daňových poplatníků do Sovětského svazu nebyl pro bandu spekulantů z Wall Streetu tak výhodnou operací. Jejich skutečná zrada, motivovaná ziskem, začala v roce 1943, kdy začali tajně předávat Sovětům nejmodernější a nejdražší americkou válečnou technologii. Je ale třeba dodat, že Američané a Sověti byli v tyto roky spojenci.
Sovětská zásobovací komise požádala americkou vládu o 90 kg oxidu uranu, 100 kg dusičnanu uranu a 12 kg kovového uranu, což byl v té době málo známý materiál. 29. dubna 1943 udělila Rada pro válečné hospodářství zvláštní licenci společnosti Chematar Corporation z New Yorku, aby tuto zakázku splnila. Tento materiál by Sovětům poskytl prostředky potřebné k sestrojení atomové bomby, kdyby ovšem objevili správný vzorec.
Mimochodem, abychom se drželi konkrétních čísel, tak v rámci operace Lend Lease dodaly Američané během druhé světové války válečný materiál spojeneckým zemím. Nejvíce to bylo právě Sovětskému svazu 11,3 miliardy dolarů. Následovala Francie 3,2 miliardy dolarů, a Čína 1,6 miliardy dolarů. Operace začala v březnu 1941 a skončila 2. září 1945. Podle dohod se Sovětským svazem měl být veškerý válečný materiál vrácený do Ameriky nebo zničený pod kontrolou Washingtonu. Ve skutečnosti část těchto zásob zůstala v moskevských arzenálech.
Bohatí a mocní stále více bohatli. A jak už víme, nejbohatší globalisté spolu drží basu a kšeftují spolu napříč ideologickými i zeměpisnými hranicemi. Handrkují se jen ohlupovaní pěšáci. Ti, co skutečně znají reálný stav, se na ohlupování pěšáků obohacují. Američanům bylo namlouváno, že dvoustranná dohoda se Sověty je nezbytná, protože jinak na ně nepřítel určitě zaútočí. Aby se vytvořila iluze dohody mezi rovnocennými partnery, bylo řečeno, že před zahájením úzké spolupráce musí být zřízená společná komise předních států, které se na dohodě podílejí. Tedy než na sebe nechat nepřítele, který byl v tu dobu vlastně ještě spojencem, zaútočit, raději s ním založme společnou radu. Veřejnost to samozřejmě neprokoukla.
Nic nebylo v Americe financováno více než sovětská technologie. Šlo o vojenské zdroje Sovětského Svazu, jako jsou nákladní automobily, letadla a technologie pro ropný, ocelářský, petrochemický, hliníkový a počítačový průmysl. Přibližně 90 až 95 % tehdy existujících technologií v Sovětském Svazu, pocházelo přímo nebo nepřímo ze Spojených států a jejich spojenců. Všechno jako iluze pro simulaci parity mezi stranami.
Válka ve Vietnamu (1960 – 1970)
Tato podpora Sovětského Svazu Amerikou pokračovala dokonce i dlouho po válce, až v 60. letech. Je to naprosté převrácení toho, co jsme znali jako učesanou, přefiltrovanou a předžvýkanou historii v učebnicích dějepisu. V ní se praví, jak severním Vietnamcům přišli na pomoc i Sověti, a společně bojovali proti Američanům v jižním Vietnamu. Fajn, tato část je pravdivá. Už se ale nikde nedozvíme, že tehdy téměř všechna sovětská osobní a nákladní auta, stejně jako děla, tanky a letadla, a technologie jejich motorů pocházely ze Západu.
Organizace Gorki, financovaná společnostmi Ford a Austin, vyráběla většinu nákladních automobilů, které převážely sovětskou vojenskou techniku po Ho Či Minově cestě během války ve Vietnamu. K výrobě tanků mohly být využité i automobilky. Stejná organizace Gorki vyrobila v roce 1964, pod záminkou výroby pro mírové účely, první sovětskou protitankovou řízenou střelu. To už je skutečně neuvěřitelné, když si uvědomíme, že organizace Gorki, financovaná společnostmi Ford a Austin, vyrobila první sovětskou protitankovou řízenou střelu.
Sovětský svaz měl největší průmyslový aparát na výrobu železa a oceli na světě, který financovala společnost McKee Corporation. V Indianě v Americe, byl identický přístroj, jako přes kopírák, pro výrobu oceli v Americe. Kolik miliard dolarů utratily Američané na obranu proti přízračnému nepříteli, kterého vytvořili, živili, podporovali a vybudovali? Měly tyto náklady smysl? Samozřejmě ano. Nezapomeňme, že velkou dohodu zorganizovala stejná triáda skupin Bilderberg, Rada pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise, které tajně organizují kontinentální bloky a měnové unie. To všechno jsem probíral v mém pořadu Tajné globální skupiny.
Dnes budou zfanatizovaní pěšáci agresivně brojit proti Rusku, a jiní nenávidět Ameriku. Ani jedna z těchto dvou skupin si ale neuvědomuje, že skutečně velcí globální hráči, bohatí a mocní, spolu navzájem kšeftují a drží spolu basu. Ohlupované pěšáky, zmítané labilními emocemi, používají jen jako figurky na šachovnici svých mocenských zájmů. Naženou je do války, jen pro další trofej ve svém nekonečném boji o surovinové bohatství a své bankovní portfolio.
Ohlupovaní pěšáci ve spodních patrech, kteří věří volbám a politickému systému, budou dál milovat či nenávidět. Globální hráči, bohatí a mocní, se budou smát, pakovat se a kšeftovat. Západní technologie hrála v Sovětském Svazu ve druhé polovině 20. století výraznou roli. Tomu se mohu také někdy věnovat ve speciálním pořadu. Jsou to netušené souvislosti, které odhalují skutečný ráz dějin, kterému dominují peníze. Ideologie, lidská práva, všechno jde stranou. Pokud sledujeme linii peněz, dopátráme se skutečných souvislostí. To platí zejména u politiků, hlavně na globální úrovni.
Abych to opět dokumentoval, ocituji před rekapitulací prohlášení, které adresoval šéf Amerického červeného kříže Raymond Robins britskému agentovi Bruci Lockhartovi. To prohlášení se mi neskutečně líbí, protože bez servítků vykresluje dravčí manýry jestřábů, kteří si rvou státy na kusy. Povšimněte si také, jak tu vyjmenovává různé segmenty hospodářství. Tito finanční jestřábi to hrají jako kostky. Kdo hodí víc, ten vyhraje měď, ten zase ropu, jiný zase lesy pro dřevaře, ten zase platinu a tak dále: "Je jasné, že jsem pro Thompsona získal altajskou měď, že jsem pro sebe získal 500 000 akrů nejlepší lesní půdy v Rusku, že jsem si už vydupal Transsibiřskou magistrálu, že mi dali monopol na ruskou platinu, že to vysvětluje mou práci pro sověty. Ty řeči uslyšíte. Nemyslím si, pane komisaři, že je to pravda, ale předpokládejme, že to pravda je. Předpokládejme, že jsem tu proto, abych se zmocnil Ruska pro Wall Street a americké obchodníky. Předpokládejme, že vy jste britský vlk a já jsem americký vlk a že až tahle válka skončí, tak se navzájem sežereme kvůli ruskému trhu; udělejme to naprosto upřímně, jako chlapi, ale zároveň předpokládejme, že jsme docela inteligentní vlci a že víme, že když spolu v tuhle hodinu nebudeme lovit, tak nás německý vlk sežere oba, a pak se dejme do práce."
Konečná rekapitulace
Celý tento dokument tvoří velkou spleť různých vazeb, společností a jmen. Proto je dobré udělat si pořádek, a na závěr provést stručnou rekapitulaci. To nám nasvětlí všechna podstatná propojení, která jsem v něm odhalil.
Za prvé tu máme tři z nejvyšších představitelů Federální rezervní banky v New Yorku. William Laurence Sanders, George Foster Peabody a William Boyce Thompson. Všichni podporovali bolševismus.
Za druhé tu máme společnost na podporu bolševiků American International Corporation. Jejím ředitelem byl William Laurence Sanders, viceprezident americké Federální rezervní banky. V čele její správní rady stál Frank Vanderlip, který pomáhal zformulovat zákon o federálních rezervách. Tedy přímá vazba na americký FED přímo na firmu založenou pro podporu bolševiků.
Za třetí tu mapujeme osoby kolem J. P. Morgana. Jeho obchodním partnerem byl Dwight Morrow, tchán Charlese Lindbergha mladšího. Právě on zprostředkoval vztahy mezi ruskými emisary a americkým ministerstvem zahraničí.
Za čtvrté, druhý partner J. P. Morgana, Henry Davison, figuroval jako zprostředkovatel amerických peněz bolševikům.
Za páté, třetím partnerem J. P. Morgana byl George Perkins, který také podporoval bolševiky.
Za šesté tu máme Americký červený kříž. Šéfem mise Červeného kříže byl Raymond Robins, přes kterého proudily americké peníze bolševikům. Ty poslal Morganův partner Henry Davison, viz bod číslo 4.
Za sedmé, Thomas Thacher, ještě jako partner právnické firmy na Wall Street, napsal dokument chválící politiku pro bolševické postoje. Posléze byl jmenovaný jako člen mise Amerického červeného kříže v Rusku. Byl také partnerem Dwighta Morrowa, viz bod číslo 3. Tedy přes Americký červený kříž proudilo spousta peněz bolševikům do Ruska.
Za osmé tu máme Eliha Roota, který byl přímo ministrem zahraničí a prezident Woodrow Wilson jej vyslal s penězi do Ruska.
Za deváté tu máme Charlese Richarda Cranea, předsedu výboru amerických demokratů, který bolševiky podporoval.
Za desáté tu máme Kuhna Loba, který vezl 20 milionů do Ruska spolu s ministrem zahraničí Elihem Rootem, viz předchozí bod.
Za jedenácté tu máme Johna Ryana z National City Bank, který také podporoval bolševiky.
Za dvanácté tu máme Rockefellery. George Foster Peabody byl viceprezidentem Federální rezervní banky. Ale také zároveň organizoval Rockefellerovu všeobecnou radu pro vzdělávání, a mohutně podporoval bolševiky.
Za třinácté tu máme Williama Boyce Thompsona. Ten také figuroval ve Federální rezervní bance, ale později se stal ředitelem Rockefellerovy Chase National Bank. Také mohutně podporoval bolševiky.
Za čtrnácté, Mackenzie King, který byl odborníkem na práci pro Johna D. Rockefellera mladšího, zařídil Trockého propuštění v Kanadě na cestě do Ruska.
Za patnácté, Rockefeller hrál také klíčovou roli při založení Rusko – americké obchodní komory v roce 1922 na podporu obchodu s Ruskem. Tuto obchodní komoru vedl její tajemník Reeve Schley, který byl zároveň viceprezidentem Rockefellerovy Chase National Bank.
Za šestnácté tu máme Olofa Aschberga ze stockholmské NYA banken, přes kterou proudily peníze bolševikům.
Za sedmnácté, peníze Olofu Aschbergovi převedl přes tuto švédskou banku od Warburgových John McGregor Grant.
Za osmnácté je třeba připomenout mezinárodního bankéře Jacoba Schiffa, který také investoval peníze do bolševické revoluce.
Závěr: Americká mission possible
Předložil jsem obrovský objem důkazů o nesčetných převodech finančních prostředků od bankéřů z Wall Street na bolševickou revoluci. Mám dokumenty, které dokazují, že Wall Street financoval i další revoluce v Mexiku, Kolumbii, Panamě, nebo v Číně v roce 1912, ovšem to sem nepatří.
Účelem tohoto dokumentu není maximálně vyčerpat informační potenciál v rámci obchodování Američanů se Sověty. Dopátral jsem se k mnohým dalším osobám, společnostem a bankám. Ovšem jednalo by se v různých variacích o totéž. Účelem je zachytit dobový kontext. Mapujeme totální komplot, ve kterém Wall Street prokazatelně mohutně podporoval bolševickou revoluci v Rusku, ale i sovětské Rusko poté.
Od představitelů americké Federální rezervní banky, přes Kuhn Loab, Rockefellery a Morgany, po Americký červený kříž a samotné vládní představitele Ameriky. Máme tu jména, vazby, souvislosti, důkazy z historických pramenů. Ohromující informace, které, troufám si tvrdit, mnohé z nás šokují. Američané podporovali nejen bolševiky v Rusku, nacisty v Německu, ale i fašisty v Itálii. V Americe panovala jistá fascinace Mussolinim. Nevěříte? Také o tom natočím pořad.
Jen malá ochutnávka: Mussoliniho fašisty v Itálii podporovala mohutně Morganova Guaranty Trust. Zejména Thomas Lamont. Ze všech amerických podnikatelů byl Thomas Lamont tím, kdo nejenergičtěji zaštiťoval věc fašismu. Šéf mocné bankovní sítě J. P. Morgan sloužil jako jakýsi obchodní poradce vlády fašistické Itálie. V roce 1926 zajistil Thomas Lamont Mussolinimu půjčku ve výši 100 milionů dolarů. Dále, například Otto Kahn, ředitel společnosti American International Corporation a Kuhn, Leob byl přesvědčený o tom, že americký kapitál investovaný v Itálii najde bezpečí, podporu, příležitost a odměnu.
Ve svých pořadech a dokumentech jsem pokryl těsnou spolupráci Američanů s německými nacisty, ale italští fašisté budou tvořit další zvýšený předmět mého zájmu. Americkou podporu bolševickému sovětskému Rusku jsem pokryl v tomto pořadu. Co se týče Ruska, americká mise byla splněna. Mise likvidace konkurenta, který hrozil vytvořením protipólu vůči americké finanční hegemonii. Vůči pomalému, ale soustředěnému pochodu ke globálnímu, centralizovanému světovému řádu. Tento pochod se posílil vytvořením Rady pro zahraniční vztahy v roce 1921, OSN v roce 1945, skupinou Bilderberg v roce 1954 a Trilaterální komisí v roce 1973. Samozřejmě také mnoha dalšími skupinami. Jen, abychom si rýsovali chronologickou časovou linii.
Proto je Rusko, po sto letech, tak ostřelované ze všech stran. Je napadané stejnými hegemony jako před sto lety. Pochod k novému světovému řádu se za sto let přiblížil k další fázi. Proto je nutné dnes, více než před sto lety, zlikvidovat konkurenta. Ovšem, situace je o to složitější, že Rusko i Čína jsou zapojené do těchto globalizačních procesů naprosto stejnou měrou jako západ a Amerika. Jediný rozdíl spočívá v centru moci. Bude v Bruselu, Washingtonu, Moskvě nebo Pekingu? O to jediné se dnes hraje. Jinak všechny velmoci unipolárního světa jsou zapojené do procesu globalizace naprosto stejně. Nepodléhejme proto simulované hře v médiích na imaginárního nepřítele.
Stejně jako před sto lety Wall Street, bankéři a američtí obchodníci podporovali jak Hitlerovy nacisty, tak Stalinovy komunisty, i dnes probíhá totéž. V zákulisí, bez televizních kamer a rozhlasových mikrofonů, jsou všichni jedna velká rodina, která spolu kšeftuje a drží spolu basu. Kdo neuhne, toho si buď podmaní, nebo rozdrtí.
Tento dokument zakončím citací z knihy, kterou už na počátku 20. století napsal Frederick C. Howe. Kniha nesla název Zpověď monopolisty. Fredreick Howe v ní popsal techniku, kterou monopolisté používají k okrádání společnosti. Tato technika je nadčasová a platí dodnes. "Za prvé, nechte společnost pracovat pro vás, a za druhé, udělejte si z politiky byznys."
Jde opět o systém bohatých a mocných, který si vytvořili pro sebe. Ohlupovaní voliči budou důležitě volit námi zaplacené politiky, kteří budou schvalovat peníze pro nás, bohaté a mocné. Držíme monopol nad státy a lidé pracují pro nás. Zároveň my, bohatí a mocní, jsme si z politiky vytvořili business. Jak nadčasové.